načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Léčit a přežít -- V kambodžské nemocnici po Pol Potovi - Michal Giboda

Léčit a přežít -- V kambodžské nemocnici po Pol Potovi

Elektronická kniha: Léčit a přežít -- V kambodžské nemocnici po Pol Potovi
Autor:

Tropický parazitolog Michal Giboda byl v letech 1983 a 1984 pracovníkem české nemocnice v kambodžském městě Takeo. Zemi těsně předtím opustili vojáci Rudých Khmérů a celá Kambodža se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  207
+
-
6,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 202
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tropický parazitolog Michal Giboda byl v letech 1983 a 1984 pracovníkem české nemocnice v kambodžském městě Takeo. Zemi těsně předtím opustili vojáci Rudých Khmérů a celá Kambodža se pomalu probírala z několikaleté noční můry polpotovského totalitního režimu, který za sebou zanechal miliony mrtvých. Kniha vychází z Gibodova deníku, který si psal během svého ročního působení. Je syrovým, velmi autentickým svědectvím o práci člověka v tropických podmínkách v zemi zdevastované válkou a plné strachu, ale i nadějí. Popisuje jak exotickou každodennost života nemocnice a české mise, tak osudy různých lidí, s nimiž se setkal, a vůbec celé Kambodže. Knihou prochází červená nit autorovy sebereflexe toho, co s člověkem dělá rok v extrémních podmínkách služby. Kniha je tak nejen unikátním příspěvkem k poznání jihovýchodní Asie a k dějinám tamního českého působení, ale také inspirujícím čtením pro všechny lékaře, dobrovolníky a jiné, kteří se sami vydávají do exotických končin a netuší, s čím vším mohou být konfrontováni. RNDr. Michal Giboda, Ph.D., je tropický parazitolog, vydal knihy Mosty a Propasti mezi vědou a uměním (2010) a K věci (2010), která je výsledkem 24 veřejných debat s osobnostmi vědy, umění a veřejného prostoru. Je předsedou občanského sdružení Dialog vědy s uměním.

Zařazeno v kategoriích
Michal Giboda - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V kambodžské nemocnici

po Pol Potovi

Michal Giboda

Léèit

a pøežít



Léčit

a přežít

V kambodžské nemocnici 

po Pol Potovi

Michal Giboda


© Michal Giboda, 2016

© Portál, s. r. o., Praha 2016

ISBN 978-80-262-1051-1


5V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

Plní se mi dětský sen a  předsevzetí dospělého muže. Letím do

tropů, a  ne ledajakých. Letím do jihovýchodní Asie, dříve zvané

Francouzská Indočína  – hrob bílého muže. Letím do Kambodže,

do města Takeo ležícího na území známém také jako Kočinčina,

kde budu pracovat v nemocnici provozované vládouČeskosloven

ské republiky. Z Kočinčiny si francouzští vojáci v roce 1876 přivezli

tehdy neznámého parazitického červa a  chorobu jím vyvolanou

pojmenovali kočinčinské průjmy. Parazit má dnes jménoStrongy

loides stercoralis. Co si asi odtud přivezu já?

Ovládají mě smíšené pocity, těším se, a nevím na co, bojím se,

a nevím čeho. I v pražském bufetu Koruna na Václavském náměstí

jsem nad tím dumal při pojídání smaženého sýra. Jen tak, nasto

jáka. Dívám se kolem a  říkám si, že ti všichni kolem nemají ani

potuchy, kam odcházím a  kde budu zítra. Já taky ne. Co já vím

o Kambodži roku 1983? Něco z časopisu 100+1, kde byly obrázky

mrtvol zavražděných polpotovci a  plovoucích v  řece Mekongu.

Kde schází zkušenost, nastupují dohady. V kapse mám sice letenku

i  nějakou cizí měnu, ale uvnitř, tam někde za hrudní kostí, pocit

stísněnosti. Nejdále jsem byl zatím v Uzbekistánu a také jsemne

věděl, co mě tam čeká. I tenkrát jsem měl sevření za hrudní kostí.

Něco jsem vytušil, až když se Uzbeci začali potit – každá země má

svou vůni.

Ale konečně to vyšlo, po tolika příslibech a  zklamáních!

V rámci vědecko-technické spolupráce jsem měl jet na Kubua spo

lečně s  Kubánci studovat možnost využití půdních hub k  hubení

parazitických červů v  průběhu vývinu larvy ve vajíčku v  půdě.

K  tomu jsem potřeboval doporučení dvou garantů, kteří měli

potvrdit „moji způsobilost“ k  tomuto výzkumu. Obrátil jsem se

s  žádostí o  dobrozdání na tehdejšího ředitele Helmintologického


6 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

ústavu SAV v  Košicích. Ředitel odvětil, že jde o  vážnou věc a  že

si pro jeho stanovisko mám přijít zítra. Byl jsem naivnía neinfor

movaný, nevěděl jsem, jak mám „číst“ zdržení o jeden den. Dostal

jsem 24 hodin na zjištění, co se za souhlas v tak vážné věci očekává.

Doporučení jsem tedy nedostal, neboť jsem byl „málo vděčný“.

Nebylo to poprvé. Na Bernhard-Nocht-Institut für Schiffs- und

Tropenkrankheiten v  Hamburku jsem byl přijat na tříměsíční

kurz tropické medicíny a  lékařské parazitologie. V  ruce jsem už

měl i  potvrzení od Deutscher Akademischer Austauschdienst, že

v  hamburské bance jsou na mé jméno uloženy marky k  pokrytí

pobytu během kurzu. Ministerstvo zdravotnictví mi ale od mítlo

udělit tříměsíční volno s  odůvodněním, že německá nadace je

agenturou pro „verbování“ špionů. Oficiální zdůvodnění bylo jiné:

„Prozkoumali jsme Vaši žádost a oznamujeme Vám, že podleplat

ných předpisů nemůžeme udělit souhlas k  Vaší účasti na kurzu

v Hamburku, NSR.“

Tři roky jsem měl přednášet na univerzitě v  iráckém Mosulu,

ale nevyšlo to. Irák „se serval“ s  Íránem a  já opět zůstal doma.

Útěchou mi byla izolace parazitického prvoka Leishmania tropica

u  našeho občana, který pracoval na rafinerii v  irácké Basře. Infi

koval se na útěku z města po bombardování rafinerie právě Íránci.

A protože šlo o první izolaci leishmanie v tehdejšímČeskosloven

sku a  Světová zdravotnická organizace volala po přesném určení

jejího druhu, parazita jsem zaslal k  identifikaci do Liverpoolu.

Odměnou za prioritní nález mi byla důtka udělená tehdejším ře

ditelem Krajské hygienické stanice v  Košicích za „vyzrazení stát

ního tajemství“ a  hrozba soudem (tuším podle paragrafu  255?!).

Se  „svou leishmanií“ jsem se setkal ještě jednou  – v Marcinov

ského Ústavu tropické medicíny v Moskvě. Kolegové si mezi řečí


7V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

vzpomněli, že tam přechovávají kmen Leishmania tropica, který

k nim přivezl jistý pan profesor z Prahy, a dokonce se zapsal i jako

autor izolace leishmanie. Vida ho, šikulu, v životě s tím prvokem

nepřišel do kontaktu!

Až v Koruně na Václavském náměstí dojím svůj sýr, půjdupo

malu na zastávku autobusu, který mě doveze na letiště, a odletím

s  ostatními nejdříve do Paříže, tam přenocujeme a  další den vy

razíme do Kambodže. Letí nás pět, sešli jsme se zatím jednou na

ministerstvu zdravotnictví, kde nám byl představen vedoucí týmu,

chirurg Láďa z Plzně, který už byl v Takeu na šest měsíců. Rok spolu

budeme žít a pracovat, ale vidíme se podruhé v životě. Co náspo

sadilo do stejného letadla mířícího do Kambodže, do nemocnice

ve městě Takeo, jež je darem Československé vlády (i s námi pěti)?

Když byl Heng Samrin, první předseda vlády Kambodže po

svržení Pol Pota, na tiskové konferenci dotazován zahraničními

novináři, kteří se jako první dostali do Phnompenhu, kde má

Kambodža největší nedostatky, odpověděl: „Nejvíce potřebujeme

lékařskou pomoc, léky a  obvazy.“ Proto vláda Československé

socialistické republiky svým usnesením č.  150 ze dne 19.  6.  1979

rozhodla o poskytnutí bezplatné materiální pomoci formou daru

vládě Kambodžské lidové republiky v  hodnotě 39,4  milionu  Kčs

a uvedení do provozu nemocnice v Takeu (tyto i další údaje jsou

citovány z  dokumentů Federálního ministerstva zahraničního

obchodu, č.  j.  7128/81). V  polovině října 1980 byl do Kambodže

vyslán dvaačtyřicetičlenný československý tým na sto dnís poslá

ním instalovat v Takeu nemocnici a uvést ji do chodu. Jenže... Jak

Kambodžané později sdělili, nemocnici nemohou převzíta zabez

pečit její další provoz pro nedostatek financí a odborníků. Bylo tedy

nezbytné převzít provoz celé nemocnice, vybavení chirurgického


8 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

sálu a  laboratoří, dvakrát ročně podle požadavků aktuálního

týmu v  Takeu zaslat léky kargem z  Československa, vyslat zdra

votní a technický personál... První tým čítal opět dvaačtyřicet lidí,

tj. lékaře, sestry a  technika k  obsluze autoparku i  zdravotnických

přístrojů, a pracoval v Takeu šest měsíců. Počet pracovníků sepo

stupně snižoval, ale šestiměsíční pobyt zůstával v platnosti. Až náš

pátý tým v počtu deseti osob: mimo mě internista, gynekolog,pe

diatr, chirurg, anesteziolog, vedoucí farmaceut laboratorníhokom

plexu, zdravotní sestra a dva technici, zůstal poprvé déle než rok.

Do Boeingu  747  – Jumbo Jet společnosti Air France vstupuji

s údivem a pokorou jako do katedrály. Jeho ladné křivky lzesrov

nat jen s krásou ženských nohou, obojí vybízí k pohlazení. Letíme

na nejdelší lince Paříž  – Karáčí  – New Delhi  – Bangkok  – Hoči

minovo město, které se do historie nesmazatelně zapsalo jakoSai

gon. Co se to jenom stalo, že tu teď sedím ztracený, neznámý, po

tolika pokusech podívat se tam, kde je tolik parazitů, aby později

ztratili svou přitažlivost i pro mě. Zevšedněli, denně mi jich prošlo

rukama tolik, jako doma za celý rok. Kde se to všechno rozhodlo,

co bylo tím uzlovým bodem? Náhoda? Věřím v intuici, nikoli na

náhody. Roky jsem na parazity vyšetřoval naše občany po návratu

z  tropů, většinou diplomaty nebo obchodní zástupce. Každý mi

připadal jiný, uvolněný, přímý. Upřímně jsem jim záviděl a toužil

se podívat do míst, o kterých mluvili tak samozřejmě, zatímco já

o tom jenom snil. Proto jsem s radostí přijal nabídku ředitelePa

razitologického ústavu Československé akademie věd v  Českých

Budějovicích, abych v ústavu zřídit oddělení tropické parazitologie.

Když z  Polytechny, jež měla za socialismu na starosti vysílání

našich občanů na práci do  zahraničí, dlouho nepřicházely žádné

zprávy o mé cestě do iráckého Mosulu, zastavil jsem se tam jednou


9V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

u příslušné úřednice, která měla v referátu Blízký východ. Řekla mi,

že kvůli válce mezi Irákem a  Íránem je moje cesta v  nedohlednu,

ale... že člověka s mou specializací prý zrovna hledají doKambo

dže. Poslala mě za paní Vágnerovou a ta mě radostí málemumač

kala v náručí. „To mi vás posílají snad bohové! V nemocniciv kam

bodžském Takeu čeká tým na vystřídání už dva měsíce, a protože

nemáme člověka do laboratoře, nemůžeme nový tým vyslat.“

„Jsem tady, abych vyřešil váš problém,“ řekl jsem s úsměvem.

„Jenomže váš tým tam zůstane celý rok, zatímco všechnypřede

šlé tam pracovaly jenom šest měsíců.“

„To nevadí, tak tam budu rok, podstatné je, že je tam hodně

parazitů.“

Paní Vágnerová mi parazity odsouhlasila, ale nad mým baga

telizováním ročního pobytu se pousmála: „Pane doktore, nevíte,

o čem mluvíte, po třech měsících se tam už vytahují mačety, život

je tam opravdu těžký, v totální izolaci ode všeho.“

Význam jejích slov, a  zejména ono „ode všeho“, jsem ovšem

pochopil až na místě. Stejně jsem to ale podepsal, nicméně doma

jsem na otázku „za kolik?“ neměl odpověď. Ráno honem volám té

dobré ženě, která pravila, že za ten celý dlouhý čas, co pracujev Po

lytechně, se jí ještě nestalo, aby někdo podepsal kontrakt a nevěděl

„za kolik“ – tahle otázka se přece klade jako první. Ale pro mě bylo

hlavní, že je tam požehnaně parazitů!

V  Karáčí vystupujeme a  pákistánští policajti nás důsledně šacují,

v New Delhi nás raději drží v letadle. Další byl Bangkok, a tam to

přišlo – setkání s jihovýchodní Asií! Vystoupil jsem z letadlaa do

stal ránu – spalující horko a orosené vlhko. Popadl jsem dech, sešel

po schůdkách a... začal se potit. S menšími pauzami jsem propotil


10 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

příštích 13 měsíců. V letištní hale mě ovanula vůně dálek, pestrý

kolorit ras i oblečení a babylonská změť jazyků. Bylo to výjimečné,

nepoznané, dotyky vzdálených světů.

Zatím je to pěkné, ty dva dny v Hočiminově městě, kde čekáme

na letadlo do Phnompenhu. Letí nás tam osm, nás pět a třiKam

bodžané. Byl mezi nimi i tehdejší ministr zahraničních věci Hun

Sen. Kontrolují si zavazadla, naplněná zejména léky. Až později

jsem pochopil, jak vzácným platidlem a  žádaným objektem krá

deže lék je. Když už můj laborant Čaj (jeho khmerské jméno bylo

těžko zapamatovatelné) neměl ani na ranní polévku na trhu, za

jeden hydrokortison měl vystaráno na tři dny.

Na phnompenhském letišti Pochentong nás čekali Honza

Sháněl, výborný chlap, vedoucí obchodního oddělení, pod jehož

úřad jsme spadali, dále tam stál Jan Kulda, vedoucí českého týmu

v  Takeu, a  zástupce ministerstva zdravotnictví Kambodže Da

rum. Ale především dlouhá šňůra dní v této zemi. Na letišti stojí

jediné letuschopné letadlo – to, s nímž jsme přiletěli. Jinak několik

dalších ohořelých a  rozbitých. Až zde si plně uvědomuji, do jaké

země a  s  jak čerstvou minulostí jsem se dostal. Cestou do města

mi to připomínají rozvaliny domů, rozstřílené fasády, špinavé

ulice. Všechno sleduji s údivem a obavami. Na oběd nás zavedli do

tmavé zapáchající restaurace, z níž si pamatuji jen to, že jsem sepo

til a všeho se bál: hostů, číšníků, psů pojídajících zbytky pod stoly

i  matek s  dětmi za mřížemi oken. Ty matky nežebraly, netahaly

vás za rukávy šatů, jen tam tak stály, dívaly se na vás se smutkem

v  očích, výčitkou a  studem: Proč jsem se z  postu vážené učitelky

nebo úřednice ocitla před oknem a  žebrám, abych nakrmila děti,

jejichž otec byl zavražděn zrůdnou mašinérií organizovanéhozlo

činu založeného na moci jediného člověka, jenž probudil v národě


11V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

nejspodnější pudy a  rozesel mezi lidi strach a  nenávist? Tím mu

žem byl samozřejmě Pol Pot.

Později jsme tam chodili při každé návštěvě Phnompenhua číš

níci věděli, že po dosednutí se servíruje první whisky na spláchnutí

prachu z cest, druhá vlije sílu do žil a třetí mění optiku vidění světa:

„Nejsou škaredé ženy, je jen málo opilých mužů.“

Mikrobus ministerstva zdravotnictví natřásá nás i kufry k Takeu.

Někdejší asfaltka byla v pravidelných intervalech 80 až 100 metrů

úmyslně prokopána do hloubky 30  až  40  cm v  šířce až jednoho

metru. S  jakým úmyslem bylo toto šílenství na ubohé cestě spá

cháno, jsem si nedovedl vysvětlit. Částečně to mohlo být motivo

váno vojenskými důvody, ale byly v tom i otázky ryze ideologické –

Rudí Khmerové tak chtěli připoutat lidi na jedno místo. Byla v tom

i  ukázka nepřátelství ke všemu mechanickému, co se může pohy

bovat a přepravovat lidi a zboží z jednoho místa na druhé. Lid se

přemísťovat nepotřebuje, vše potřebné k  životu měl v  komunách,

tak nač by se přesouval. A když už někdo takové nutkání měl, byla

to potřeba kapitalistická, nedůvěryhodná  – nač hledat, zda je ně

kde život lepší? Útěk z komuny se rovnal ortelu smrti, bylo topo

suzováno jako opuštění bojiště, jako zrada. Cestu po takovétosil

nici z Takea do Phnompenhu, dlouhou 65 km, jsme jezdili téměř

dvě hodiny. Rozjedete se, a už musíte brzdit, zařadit dvojku, bum

do jámy, přidat plyn, rozjet se, a  zase změnit na dvojku, hup do

díry... Průměrná rychlost 30, někde maximálně 40  kilometrů za

hodinu! Jak jsem později zjistil, v poslední fázi Pol Potovy vlády se

ničily i mosty a hráze.

Poprvé vidím domorodé chýše a  nechce se mi věřit, že osmi až

desetičlenná rodina bydlí v  jediné místnosti. Stále srovnávám


12 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

evropskou optikou, hledám prostor pro intimitu manželského ži

vota, zákoutí pro oddech. Během rozjímání a  hledání odpovědí

na věčně se vynořující otázky se objevuje větší shluk domoro

dých chýší, to vjíždíme do města Takeo, centra provincie stejného

jména. Míjíme větší deštěnou budovu, což byla nemocnice pro

pacienty trpící tuberkulózou, cesta po hrázi vodní nádrže končí

před dvoupatrovou budovou z bíle natřeného betonu, kterou jsme

pojmenovali rezidence. Jsme u  cíle, zde končí cesta a  romantika

bezstarostného potulování – Paříž – Hočiminovo město –Phnom

penh. Že realita se dostaví už ten večer, jsem ještě netušil.

„Pohotovostní skupina, nástup!“ ohlásil někdo do prostoru, kde

jsme přebírali své oddělení nemocnice od odcházejících kolegů.

„Našlápnutí na minu,“ upřesnil jeden od polního telefonu. Někdo

šlápl na minu!? Na jakou minu, kde všude jsou miny, i  já můžu

šlápnout na minu, kde jsem se to ocitl!? Chirurg starého týmu

s anesteziologem vstali, připojil se i náš chirurg a připojuji se také

já – podnět k cestě je tak naléhavý, že neodolám a chci ten velký

okamžik procítit do konce. Nasedáme na korbu landroverua no

říme se do tmy, z níž vystupují podivné osoby se zbraní ledabyle

nesenou přes plece jako motyku, ale vždy bez uniformy. Kdo jsou

tito lidé, polpotovci, banditi, domobrana? Napětí roste. Vjíždíme

do nemocnice před operační sál, chirurg s  anesteziologem míří

hned k lavoru s nějakou nahnědlou vodou a začínají si mýt ruce.

Na operačním stole leží asi šestnáctiletý kluk se strachem v očích

a  s  levou nohou omotanou zakrváceným plátnem. Krev byla už

zaschlá, příbuzní ho od rána nesli na nosítkách, které tvoří bam

busová tyč s  plachtou uvázanou na dvou koncích. Teď bylo půl

desáté večer. Pro chirurgický tým začal běžný operační výkon,ja

kých provedli nespočet, pro chlapce vstup do života na jedné noze


13V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

v krajině, kde má i dvounohý problém přežít. A kolik jsme jich za

ten rok viděli!

Bojím se vystoupit do tmy za nechráněné zdi operačního bloku.

Z  hlubokých prožitků procitám až v  rezidenci, kde opět vstřebá

vám informace od svého předchůdce. „Neboj se, děvčata ti touká

žou, pomůžou ti,“ odbýval moje otázky. Vždyť už byl jednou no

hou doma, přesluhoval dva měsíce! Řeknete si asi, co to jsou dva

měsíce, jenomže tady je to nekonečno. Večer se přehoupl do noci.

Zalézám poprvé v  životě pod moskytiéru. Důležité je zasunout ji

pečlivě pod sebe, aby nezůstala ani jediná skulinka, kudy by se pod

ni mohl dostat komár. Chtělo to prostě grif. Nespali jsme namat

raci, ale na vypuštěném nafukovacím lehátku ležícím na prknech –

bylo to „tvrdé“ spaní. Konečně jsem se ale cítil izolován od nástrah

okolního světa. Nad hlavou mi visela kůže obrovského hada, večer

jsme o  nich mluvili a  varovali nás, že je můžeme potkat kdekoli.

Jak já nenávidím hady! Jaký div, že spánek nepřichází, a  doma je

o šest hodin míň.

Ráno se loučíme s  odcházejícími. Fotka na rozloučenou,

upřímné přání šťastného návratu, oni nám přejí šťastný pobyt...

Zmocňuje se mě drobná závist. Vracejí se domů, mají to za sebou,

prožili ve  zdraví osm měsíců a  radost z  návratu je na nich vidět.

My jsme převzali štafetu, ode dneška budeme my nasedat na korbu

landroveru a  čtyřikrát denně se harcovat polní cestou plnou vý

molů do nemocnice a zpět. Po snídani tam jedeme poprvé!

Je pondělí 7.  března  1983. V  nemocnici nás čekají kambodžští

spolupracovníci, mě dvě laborantky, v  parazitologické labora

toři a  v  laboratoři pro diagnostiku tuberkulózy usměvavá Šam

pon, v biochemické a hematologické laboratoři madam Italy. Obě


14 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

tak pokřtili předešlí kolegové, ony ta jména přijaly a  používají je.

Děvčata zametla podlahu, sedla si a čekala. Já se rozhlížíma inven

tarizuji skromné vybavení laborky čítající mikroskop s odrazovým

zrcátkem, malou centrifugu, stojany na zkumavky a  ještě nějaké

drobnosti. Dveře do místnosti zůstávají otevřené, není tuklimati

zace ani větrák na stropě a těžký horký vzduch rozvíří jen onykmi

tající laborantky – pacienti natlačení u okna a dveří ho spíšeumrt

vují. Začínám stírat první kapky potu z čela a předloktí, přidanou

hodnotou je současné odhánění much. Vyšetřili jsme pár vzorků

krve, moče a  jednu stolici na střevní parazity. V  11:15 odjíždíme

do rezidence. Po příjezdu vynášíme do jídelny varnici s  obědem,

což je zahuštěná polévka v  plastové misce jak od Armády spásy.

V  dalších varnicích je převařená voda, kterou v  jídelně nalijeme

do dvou indických keramických filtrů a přefiltrovanou vložíme do

lednice k  pití, vaření kávy a  čaje. Uléhám pod moskytiéru a po

kouším se usnout. Jsem nějak zmožený, doma je 6  hodin ráno.

Probouzím se ve 14:00 a svět se mi roztočil. Jsem tady první den

a  přede mnou jich je ještě 360  takových, to nemohu přežít, čeká

mě návrat v cínové rakvi. Chytám se tyčky, na níž je napnutamo

skytiéra, a s vrávorajícíma nohama vylézám na střechu rezidence,

kde si dám „khmerskou sprchu“  – velkou plastovou naběračkou

na sebe chrstnu vodu z  betonové kádě, do níž se pumpuje voda

z  přilehlého jezera. Bahno s  mikroskopickou havětí sedimentuje

a  voda nad usazeninou se  používá ke koupeli. Po sprše zpět na

korbu land roveru, trmácení se po polní cestě do práce a po 17:00

návrat.

Tam nás už čekají kolegové, kteří vyprovodili odjíždějící sku

pinu do Phnompenhu. Na ambasádě prý bylo rušno, byl tam

na návštěvě soudruh Alois Indra, kolegové ho k  nám pozvali na


15V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

návštěvu, ale soudruh o setkání se členy našeho týmu neměl zájem.

Jistě tam utužoval internacionální družbu a  soudružskou spolu

práci. Soudruhu Indro, zde ji realizujeme my!

Už třetí den mám průjmy, pokaždé jenom večer. Reaseca Me

xaform jsou neúčinné, zlepšení nastává až po Ftalazolu. Zkouším

silný čaj, jehož třísloviny mají protizánětlivý účinek, zklidňují ža

ludek a střeva, léčí sliznice... Průjmy vyčerpávají, dehydratují, nutí

pít a  následně se potit... Kolik takových epizod mě v  budoucnu

ještě čeká?

Ráno je 8. března, laborantky slaví Mezinárodní den žen, majíně

kde schůzku a  já jdu odebrat krev na malárii od asi desetiletého

anemického kluka. Malárie je v tropech nejznámější infekcea vy

šetření na ni je nejžádanější. Kluk byl negativní! Večer jsem začal

psát první list domů, dopíšu ho až zítra... Mouchy, komářia zpo

cené tělo mě vyhnaly na střechu, kde máme rozložená vojenská

nosítka pro raněné. Po jednom se tam trousíme každý večera hle

díme na nádherný baldachýn hvězdné kopule, po níž proplouvají

nějaké satelity či sputniky (výsostné znaky nevidím). Sledujeme

je pohledem z jednoho horizontu na druhý, jsou to naši svědkové

tklivých a ještě čerstvých vzpomínek na domov.

Následující den jsem mohl mikroskopovat jen do 9:30, protože

výkon nemocničního agregátu nabízel jen dvě možnosti: buďope

rační sál, nebo laboratoř. Případ „pádu z palmy“ dostal přednost.

Město Takeo je zásobované elektřinou z  agregátů, v  Kambodži

funguje jenom jediná elektrárna v  Chak Angre v  Phnompenhu,

vybudovaná s československou pomocí na základě dohodyo hos

podářské spolupráci mezi Československem a  Kambodží, uza

vřená 5.  října  1956 v  Phnom penhu. Do provozu byla slavnostně


16 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

odevzdána 28. 6. 1960 za účasti prince Sihanuka (Rudé právo, 1960,

s. 3) a po kompletní rekonstrukci našimi techniky po vládě Pol Pota

funguje dodnes. Československo postavilo v Kambodži řadutová

ren (rafinérie cukru, závod na výrobu pneumatik, závod namon

táž traktorů Zetor, elektrárna 36 MW, městská elektrárna v Chak

Angre v  Phnompenhu, závod na výrobu munice, výrobna pneu

matik v Takhmau, pomoc při stavbě přehrady na Mekongu)a po

skytovalo stipendia kambodžským studentům (mezi nimi i princi

Sihamonímu, současnému králi). Téměř veškeré projekty na po

moc Kambodži se soustředily právě do provincie Takeo, jež patří

mezi nejrozvinutější oblasti země. Jak výstavné bylo město Takeo

před Pol Potem, neumím posoudit. V  čase mého pobytu to bylo

jedno zbořeniště s  několika zděnými, vyrabovanými budovami,

z  nichž nejimpozantněji působila budova naší rezidence, stojící

stranou od hlavního intravilanu města. Byla budovaná pro čínské

poradce, teď tam bydlel český zdravotnický tým a  děvčata, která

vařila pro stranické kádry a příležitostně i nám. Veškeré potraviny

a jiné zboží bylo možné nakoupit jenom na trhu. Pro chudší byl trh

i jídelnou, zejména pro ranní čínskou polévku. Jídlo se roznášelo

i po městě, zmrzlináři a mobilní prodavači ryb i jiných poživatin

měli rádi nemocnici  – protože doprovázející členové rodiny pa

cientů museli stravovat hospitalizované i  sebe, donáška potravin

do nemocnice byla vítaná. Pohonné hmoty nabízela jediná pumpa,

ale nepravidelně, my jsme měli měsíční příděl, z něhož potajíod

sávali i uniformovaní strážci nad naší bezpečností. Místní dopravu

zajišťovaly malé motocykly do 50 kubíků obsazené celou početnou

rodinou a  ještě kolorikše uzpůsobené pro jednoho pasažéra. Do

voz zboží na trh i s prodejci oddřeli malí poníci. Moc mi jich bylo

líto, dřeli celý život až do rozporcování na řeznickém špalku.


17V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

S  ubíhajícím časem se dny v  nemocnici podobají jako vejce

vejci. Začínám mít podezření, že jejich monotónnost startuje

každodenní snídaně z  vajíček. Vozí je řidič ze sousední vesnice

Baray. Na Tatře „vétřiesce“ k nám do rezidence přiváží vejce a do

nemocnice kalnou vodu z  jezera Takeo v  hektolitrových plátě

ných vacích. V  nemocnici ji přelije do betonové kádě, odkud

si pacienti berou vodu na  pití, vaření, mytí atd. Když UNICEF

vyvrtal v  nemocnici studnu s  pitnou vodou, pacienti ji přijali

rezervovaně. Moje laborantky mi řekly, že „nemá chuť“  – schá

zely jí miliardy mikroskopických živočichů, kteří vodu z  jezera

ochucovali.

Je březen, do země proniká jihozápadní monzun a  nastupují

horka. Začíná vypalování rýžovišť, poté se do nich vpouští voda,

aby se suchem ztvrdlá zem dala zorat. My vstupujeme do druhého

pracovního týdne, laborantky už začínají odečítat červené a  bílé

krvinky v  Bürkerově komůrce, zjišťují bílkoviny v  moči pomocí

kyseliny sulfosalicylové a  připravují kvalitní nátěr pro vyšetření

sputa na Mycobacterium tuberculosis, které způsobuje většinupří

padů tuberkulózy. Téměř 30  %  vzorků sput bylo pozitivních, je

jich „donátoři“, nemocní na TBC, obsadí okno a dveře laboratoře

a  poctivě odkašlávají, někdy snad až z  paty, a  plivají to na ochoz

budovy. Otevřené okno a dveře mělo ještě další zdůvodnění.Paci

enti chtěli vidět, co se děje s jejich krví, močí, sputem, stolicí, zda

nejsou podrobeny vlivu temných sil. Vždyť je to přece kousek je

jich těla a  po těch hrozných zkušenostech z  hrůzovlády Pol Pota

již nevěří ničemu a nikomu. Ono vyšetřování pacientů v místnosti,

do níž může nahlédnout každý chodec, je nakonec v Asii celkem

samozřejmostí...


18 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

Ještě stále to není plný provoz obou laboratoří, někdy musím

zastoupit lékárníka Oldu při vydávání vzácnějších léků. Proto je

lékárna v noci střežena jako trezor, u dveří spí muž ozbrojenýútoč

nou puškou M16. Jednou v  noci jsem tam musel pro lék, což se

mi málem stalo osudným. Chlap po probuzení vyskočil a namířil

proti mně zbraň – ještě že jsem mu odklonil hlaveň.

Při tom všem člověk najde chvilku a  pozoruje lidi. Jak tak

zvolna posedávají ve stínu blahovičníků, plně relaxovaní, snad

bez jediného zbytečně napnutého svalu. Když jdou ženy svou

plavnou chůzí a  štíhlé tělo obepnuté sarongem dává vyniknout

bokům a  siluetě stehen, nabýváte dojmu, že nejdou, ale plují.

Vzpřímené držení těla mají od  nošení nádob, košíků, svazků

dřeva a nákupů z trhu na hlavě. Jejich úsporný pohyb vnucujedo

jem, že jsou líné. Kdo ale dává Evropanovi právo klasifikovat svět?

Je on sám v těchto klimatických podmínkách stejně výkonný jako

doma v mírném pásmu? A jaký výkon by podával při ani ne třech

milionech červených krvinek a  s  minimálním přísunem bílko

vin! Také já jsem po třech měsících přešel na „úspornější režim“,

zpomalil jsem krok, oddaloval rozhodnutí, vypadávala mi jména

kolegů a  přátel z  paměti a  události i  věci ztrácely postupně na

důležitosti.

Do deníku si zapisuji, že dny se střídají bez pozoruhodností.

Ale přece, madam Italy obarvila vzorek krve na malárii přesněna

opak, tlustou kapku fixovala a krevní roztěr obarvila přímoGiem

sou – věci se musejí sledovat! A pacient s podezřením na malárii

odešel v  noci nevyšetřený, což zde ovšem není až taková mimo

řádnost. Jo, a  začíná foukat horký vítr. Nechladí, ale hřeje, což je

zvlášť cítit při jízdě autem, kdy máte pocit, že vás ovívá horký plyn

z výfuku.


19V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

20. březen 1983. Čaj Sifon, vysoký důstojník kambodžské armády,

přijel i s vojákem a pozval Oldu a mě na kulturní programk „viet

namským dobrovolníkům“. (Rozuměj vietnamským vojákůmpre

zentovaným takto eufemisticky před světem. I  v  korejské válce

bojovalo na severokorejské straně přibližně 500  000  čínských

„dobrovolníků“. Podle čínské strany se prý jednalo o  dobrovolné

vojáky, za něž Čína nenese odpovědnost, ale ani jim v osvoboze

neckém boji nebude bránit. To bylo klamné gesto, ve skutečnosti

šlo o vojáky z řad čínské lidové armády.) Omluvili jsme se, že náš

gynekolog Honza má v ten den narozeniny.

S  vietnamskými vojáky jsme měli jenom oficiální kontakty.

Vedoucí skupiny je někdy navštívil, aby se poptal na bezpečnost

cesty do Phnompenhu. Byla to uzavřená armádní komunita, do

které jsme byli přizváni jenom k  oficiálním oslavám. Stejně tak

jsme nic nevěděli o jejich zdravotnické službě. Velice zřídka se na

nás obraceli se žádostí o  výpomoc léky nebo jiným zdravotnic

kým materiálem. Při oficiálních setkáních ale byli velice přátelští,

pohostinní a  v  jejich tvářích i  chování bylo znát dlouhé válečné

strádání.

Laboratorní pracoviště bylo posíleno novou laborantkou – Pan

z Opavy, tak nějak se mi představila. Jména našich kambodžských

kolegů jsme „zdědili“ buď po našich předchůdcích, nebo jsme

nově přišlým jejich kambodžská jména převedli do lehce zapa

matovatelné transkripce. Je to neuráželo, spíš pobavilo, a použí

vali je i  Kambodžané, např. aby mi sdělili, kdo dnes nepřišel do

práce. Později se ukázalo, že Pan z  Opavy je nevzdělatelná, dělá

všechno naopak, nevím, jestli z  neznalosti, anebo z  úmyslu. Mu

sím se jí co nejrychleji zbavit, přesunout ji někam jinam. A pro

tože se v  sobotu polovina týmu pravidelně odjíždí rekreovat do


20 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

Phnompenhu, v nemocnici jsme zůstali jenom čtyři. Je to žalostně

málo, musel jsem tak třeba asistovat u  porodu. Příchod člověka

na tento svět jsem si představoval noblesněji. Ve vyblýskané po

rodnici, se stepujícím otcem v  předsálí neustále se tázajícím: „Je

to kluk, nebo holka?“ Zatím mladý Kambodžan vykoukne na svět

v  přítmí malé místnůstky s  osamocenou matkou v  rukou nezná

mého cizince. Otce jsem neviděl. Předporodní přípravy, odstra

nění placenty, všechno ve velice provizorních podmínkách – jeden

ze selekčních tlaků přírodního výběru podle Darwina. Odpoledne

jsem se z toho potřeboval vyspat.

Už nějakou dobu mě při pomyšlení na domov svírají pocity

nejistoty, stavy deprese a  beznaděje, které se ale nevážou k ně

čemu či někomu konkrétnímu. Co to je, jaké jsou to substance,

jež překlenou přes devět tisíc kilometrů a  najdou si mě, ztra

ceného v  širé Asii? Vysílač i  přijímač musí být zřejmě naladěn

na stejnou frekvenci. Podobné telepatické úkazy jsem si ověřil

v několika předešlých situacích. Již jsem uvedl, že jsem měl jít na

tříměsíční kurz tropické medicíny a lékařské parazitologiepořá

daný Bernhard-Nocht-Institut für Schiffs- und Tropenkrankhei

ten v  Hamburku. Jednou dopoledne jsem neočekávaně požádal

laborantku, aby ihned došla na vrátnici a  donesla list z Ham

burku, v  němž bude potvrzeno, že jsem byl přijat. Podívala se

na mě „s  porozuměním“, ale odešla. Vrátila se s  listem, „pošťák

zrovna odcházel“. Podobně jsem reagoval na schválení své účasti

na kongresu v kanadském Calgary, když jsem kolegům oznámil,

že „právě přišel na předsednictví Akademie věd fax, v  němž ka

nadská strana oznamuje, že souhlasí s  mou účastí a  uhradí mi

pobyt“. Jako náměsíčný jsem šel k  telefonu, vytočil číslo na za

hraniční odbor prezidia Akademie a  uslyšel, že „před několika


21V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

minutami došel fax z  Kanady, v  němž byla vaše účast na konfe

renci kanadskou stranou schválena“. Být tak daleko od domova

a nevědět, co je podnětem mého vnitřního neklidu a rozpolcení,

proto vyvolalo velikou nejistotu. Kde scházejí fakta, nastupujído

hady, které se větví v množinu příčin, a zátěž na psychiku roste.

Znejistíte, zmocňuje se vás zmar a  v  tom osamění začínáte po

chybovat o smyslu všeho. Zmořen tím vším jsem večer apaticky

polehával, když tu jsme ve 22:00 museli s Karlem do nemocnice –

přivezli tři postřelené z lesů, kde ti nejchudší, kteří se nemají čím

vykoupit, vysekávají v džungli koridor, který má zabránitpolpo

tovským banditům ve vstupu z  Thajska do Kambodže a Kam

bodžanům útěk do Thajska. Jsou to dozvuky šílenství zvrácené

filozofie Pol Potova režimu, přežívající po jeho porážce. Nevy

hlášenou válkou proti vlastnímu lidu rozklížil sociální strukturu

kambodžské pospolitosti, narušil vztahy se sousedními státy a za

podpory Západu měl i nadále oficiální moc a ještě dlouho povo

jenské kapitulaci lidé stále umírali.

Režim Rudých Khmerů byl svržen roku 1979 vietnamskou

invazí, která dosadila do čela země Hun Sena. Zatímco západní

svět novou vládu neuznal a za legální vládu stále považoval Rudé

Khmery, sovětský blok nový provietnamský režim podpořil. NaZá

padě byla zahájena propaganda obhajující Pol Potův režim. Z tisku

zmizely zprávy o krutostech Rudých Khmerů a diplomatickáofen

zíva směřovala k  tvrzení, že jediní legální představitelé khmer

ského národa jsou Pol Pot a Ieng Sary, jeho švagr. V září 1979 to

stvrdilo i Valné shromáždění OSN většinou hlasů, 71 pro, 35 proti,

a  do křesla představitele Kambodže usedl Ieng Sary, i  když byl

v  srpnu v Phnompenhu spolu s Pol Potem odsouzen k trestu smrti

v  procesu vedeném oficiální vládou. Mnohé zvraty v  politické


22 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

historii Kambodže jsou podivné. V  srpnu 1996 opustil Ieng Sary

spolu s  tisíci následovníků řady Rudých Khmerů výměnou za

příslib královské milosti od krále Norodoma Sihanuka. Zemřel

14.  března  2013 těsně před vynesením rozsudku v  soudním pro

cesu v Phnom penhu. Pol Pot zemřel v roce 1998 v pohoří Dangrek

na kambodžsko-thajských hranicích ve věku 73  let bez toho, aby

stanul před soudním tribunálem. Ani jeden z nich nebyl oficiálně

odsouzen za spáchaná zvěrstva. Nejvíce to postihuje ty nejchudší,

jsou bezbranně vláčeni přetahováním se mocných o  moc a  vliv.

Kdo potrestá strůjce té bídy, kdo z nás vykoření nenávist a zlobu,

jež v nás latentně dříme? Při pohledu na ubohé raněné vám vlastní

stesky přijdou nicotné a  hodnotové priority se začínají řadit v ji

ném sledu.

Počet pacientů s  poraněním označovaným interně jako „šlápl

na minu“ narůstal, ale tím, že jsme byli odříznuti od jakýchkoliv

informačních zdrojů, nebylo možné identifikovat příčinu. Pocho

pil jsem to až v  roce 1985, kdy jsem byl v  Kambodži na pozvání

kambodžské vlády podruhé a  pracoval jsem v  Centru malárie.

Jedním z  mých úkolů bylo posouzení péče o  pacienty, kteří one

mocněli malárií při práci na takzvané K5. Co ta zkratka znamená?

Když se v  roce 1984 podařilo vietnamské armádě definitivně za

tlačit Rudé Khmery až na thajské území, využila armáda úspěšné

ofenzivy k  tomu, aby  zaminovala celé pohraničí. Tak vznikl šest

set kilometrů dlouhý pás táhnoucí se džunglí, který dostal jméno

K5 (Kar Korpier pram). V něm byly rozmístěny dva až tři miliony

min. Rudí Khmerové později zaminovali většinu rýžových polí

a po jistou dobu téměř znemožnili sklízet úrodu v zemi. Tentoza

minovaný pás v  džungli káceli chudí Kambodžané, kteří neměli

dost prostředků na to, aby se z  povinnosti tříměsíčního kácení


23V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

„vykoupili“. Nasazovaní dělníci pocházeli jak z malarických oblastí,

tak z  oblastí „malárie prostých“, čímž došlo k  vysokému přenosu

infekce mezi dělníky vzhledem k  místnímu zvyku shromažďo

vat se večer u  ohně. Taková koncentrace osob byla téměř ideální

„krevní bankou“ pro oba druhy komárů, přenašečů malarického

parazita Anopheles balabacensis balabacensis a A. minimus mini

mus, líhnoucích se právě v hornatých lesních oblastecha napada

jících člověka v noci. Nemocnice kromě pacientů s onemocněním

na malárii přijímaly každý týden 80 až 90 lidí zraněných minami.

Zlikvidovat všechny „pohrobky“ válečné minulosti Kambodže tak

potrvá ještě roky. I když to samozřejmě není jedinou tragédií, pro

místní farmáře to ale v souvislosti s nedostatkem potravy, zejména

rýže, hraje významnou roli. Třetina až polovina veškeréhoobyva

telstva Kambodže za vlády Rudých Khmerů zemřela hladem, ne

mocemi a  vyčerpáním. S  mým kambodžským kolegou Denisem

jsme byli v  roce 1985 vysláni, abychom zhodnotili úroveň zdra

votnického servisu v  provinčních malarických odděleních, zříze

ných speciálně pro nemocné malárií, kteří se nakazili při práci na

K5. Naše inspekce prokázala žalostný stav: minimální péče o pa

cienty, nedostatek léků, scházely testy na rezistenci k antimalari

kům a v jednom případě se doktor neukázal u pacientů několik dní,

protože jeho dvě lodě, které „převážely“ pašované zboží z Thajska

do kambodžského přístavu, se mu při velké bouři potopily. Práci

jsme nedokončili pro vyčerpání benzinu, který jsme s sebou vezli

v sudu z Phnompenhu, a další jsme od provinčních autoritnedo

stali kvůli našemu kritickému hodnocení péče o  pacienty. Varo

vání mého kolegy Denise: „Nekritizujme moc, dostaneme špatné

jídlo a  nedají nám šťávu“ se naplnilo, a  ještě jsme přitom div ne

přišli o život!


24 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

Je 21. březen, první jarní den. Ve 12:00 je 31 °C, stejná teplota

ve dne i v noci. Začínám se svlékat z noční košile a přikrývám

se jenom prostěradlem. Do půlnoci propotím jednu stranupol

štáře a  do svítání druhou. Ráno dám polštář do okna, aby pro

schnul do odpoledního spánku. Šamponka nepřišla do práce,

nevím, kde je, a  vedení nemocnice není povinno mi sdělovat,

kde se nachází můj personál. Až později jsem se dozvěděl, že

byla vyslána na devítiměsíční kurz pro zdravotníky. Zjevně jsem

i  nejsem vedoucím laboratorního bloku. Vedoucí musí mít tři

pravomoci: přijímat, propouštět a  povyšovat. Já nemám nic

z  toho. Kolem 10:00 u  nemocnice zastavil autobus (s  okny bez

skel) plný mladých lidí vyzbrojených samopaly, puškami, ně

kteří v uniformách, většinou bez nich. Ti šťastnější našli místo

na střeše se slepicemi, které se přepravují živé, svázané za nohy.

Mr.  Elektrikář (obsluhoval elektrický agregát v  nemocnici) mi

pošeptal, že jsou to posily v  boji s  polpotovci někde na severu.

Pytle rýže na plošině pod kapotou autobusu naznačovaly, že je

to na dlouho. Popřál jsem jim šťastný návrat! Odpoledne přišel

pacient s  nekrotickou jizvou na hřbetě ruky, která už se rozší

řila na předloktí. Před deseti dny ho uštkl had, léčili ho buvolím

lejnem smíchaným s kardamomem. Jakmile se mu rána trochu

zacelila, odešel domů, ani jsem nemohl dokončit fotodoku

mentaci  procesu hojení. Pol Pot vyvraždil snad všechny lékaře

v Kambodži, spolu s těmi, kdo neměli mozoly na rukou, nosili

brýle a měli vzdělání, zkrátka patřili do kategorie „inteligence“.

Vlastní zdravotnické odborníky vyučoval specifickýmididaktic

kými metodami. Vězně připoutali na stůl, zaživa mu rozřezali

hrudník a břicho a na ještě fungujících orgánech vyučovaliana

tomii a fyziologii.


25V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

22.  března bylo v  době oběda už 34  °C (samozřejmě ve stínu).

K  večeru se vrátila dvojice z  Phnompenhu. Kromě nových mo

skytiér donesli z  velvyslanectví zprávu, že v  Angole bylo povsta

leckou organizací Unita zajato šestašedesát Čechoslováků s ro

dinnými příslušníky, pracujících v  papírenském kombinátu Alto

Catumbelo (my jsme do Kambodže nemohli vzít nikohoz příbuz

ných právě pro zvýšené bezpečnostní riziko!). Vzhledem k  naší

odloučenosti, bez telefonického či rádiového spojení s velvysla

nectvím, vůbec nemluvě o  spojení s  rodinami, nám velvyslanec

vzkázal, že kdo se necítí psychicky bezpečně a  má strach o  svůj

život, může se vrátit domů a nebude se to hodnotit jako nesplnění

kontraktu s Polytechnou. Nabídka alternativy je horší nežjedno

značnost. Zvažujeme mnoho důvodů pro odjezd i setrvání, do hry

vstupuje chlapská čest, trochu i  romantika, dobrodružství, život

na hraně s  možností konce. Všechno se přehodnocuje, možnost

naší záchrany (kdo by nás tak mohl ochránit?) i krutost asijských

věznic. Každý vyslovil své rozhodnutí a  skončilo to závěrem, že

zůstáváme! Strachu jsme se ale nezbavili. Ten večer byl jedním

z těch momentů, kdy byla cena života hmatatelná a na dosah ruky.

V  noci se mi zdál hrozný sen  – dva Asijci v  dlouhých kabátcích

a vyzbrojení meči usilovali o můj život. Vedl jsem si statečně,od

rážel útoky mečem, když na mě zezadu vyskočila dosud nevídaná

psí ohava. Čekal jsem, až začne klesat k  zemi, a  vší silou jsem

kopl... Jenže místo psa do čela své mahagonové postele. Zavyl

jsem bolestí. „Co se to děje, už jsou tady?“ vykřikl vylekaný Olda.

Od té noci mám zkřivený prst na pravé noze a  občas pobolívá.

Velvyslanec nařídil vedoucímu týmu, aby hlásil náš pohyb mimo

Takeo tamnímu veliteli vietnamské jednotky. Proč dal velvyslanec

tento příkaz, to nám vedoucí nesdělil, zřejmě mu to velvyslanec


26 MICHAL GIBODA: LÉ IT A PěEřÍT

nezdůvodnil. Jistě měl o  bezpečnosti pohybu v  zemi více infor

mací než my.

Je 31. března 1983, ve 21:00 je 30 °C a 90 % relativní vlhkosti. Tělo

i  duch zvlhlé a  zvláčnělé. Navštívil nás Jožo Fukán z  Polytechny,

sepsal naše připomínky pro jednání na Ministerstvu zdravotnictví

Republiky Kampučea (jak se v  té době Kambodža oficiálně jme

novala) a zůstal po něm odér domoviny. Už jen to, že „zředil“ naši

ponorkovou koncentraci, přineslo úlevu – „ach Bože, jak málo mi

stačí ke spokojenosti“. Ulevilo se mi i s příchodem nové laborantky

jménem Sen Narin. Její snad jedinou kvalifikací bylo manželství

s příslušníkem vládní čestné stráže. Pořád se smála, což tu děláté

měř každý, a polovině mých příkazů vůbec nerozuměla. Nejraději

si hrála s  chloupky na mém předloktí. Nejdřív jsem si myslel, že

jsou to mouchy, co mě šimrají, kůže zde totiž po čase ztratí citlivost

na lezení hmyzu (proto v  televizi vidíme, jak dětem v  tropech le

zou mouchy po tváři a ony je neodhánějí). Když jsem chtěl mouchy

odehnat, udeřil jsem ji po ruce a ona zrudla...

6. dubna 1983 byla Velikonoční neděle a trávil jsem ji v hlavním

městě. Po příjezdu a  obligátním spláchnutí prachu whiskou v re

stauraci vede naše cesta do hotelu Samaki, kde bydlí „západní“

cizinci a  pracovníci mezinárodních organizací. Je tam bazén

(funguje, pokud je dezinfekce) a  občas tam potkáme i  nějakého

krajana. Při jedné návštěvě jsem si všiml chlapa sedícího podstříš

kou z palmových listů. „To je náš krajan,“ prohodil jsem a kolega

Karel hned oponoval, jak to mohu tvrdit s  takovou jistotou. „Tak

se vsaďme o  láhev Bacardi,“ říkám a  vydáváme se k  domnělému

krajanovi. „Dobrý den,“ zdravím ho. „Vy budete asi z nemocnice


27V KAMBOD SKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI

v  Takeu,“ odpověděl mi česky. „Pane, stojíte mě láhev Bacardi,“

konstatoval Karel a objednal u číšníka pitivo. Dlouho nedovedlod

halit „diagnostické znaky“ krajanů v cizině. Podobnou sázku jsem

vyhrál i v Havaně. Šli jsme s kolegou Honzou nedělním ránem po

havanském nábřeží Malecón (oficiální název Avenida de Maceo)

a proti nám šel osamělý chlap. „Honzo, to je náš krajan, půjdeme

rovnou k němu.“ Chlap uhýbal, ale nakonec jsme se setkali. Opět

obligátní: „Dobrý den!“ „Jak jste věděli, že jsem Čech?“ Zamlčel

jsem diagnostický znak, ale kdo jiný by šel po havanském nábřeží

časným nedělním ránem s plátěnou nákupní taškou s bužírkou na

rukojetích?

Slavení velikonočních svátků pokračovalo zhlédnutím jaké

hosi filmu v  Sovětském kulturním středisku, kam nás nasměro

valo naše velvyslanectví. Večer jsme Velikonoce slavili s „elektri

káři“ v jejich hotelu White. Byli to naši montéři, kteří uváděli do

chodu elektrárnu v  Chak Angre v  Phnompenhu, vybudovanou

s československou pomocí za kambodžského krále NorodomaSi

hanuka a  zdemolovanou jiným Kambodžanem  – Pol Potem. Je

šílené zdemolovat elektrárnu jen proto, že si usmyslel, že vrátí

Kambodžu nejdřív do feudalismu a  odtud ji přenese rovnou do

komunismu. Pol Potovi šlo ale především o likvidaci měst, která

pokládal za nenapravitelná semeniště kapitalismu. Všechna města

v  Kambodži byla vysídlena a  obyvatelé přestěhováni na venkov,

často jen do džungle, aby se tam „převychovávali“ prací. Jen Pol

Pot a  vedení státu sídlili ve vylidněném Phnompenhu  – nic než

zvrácenost podnícená čínskou „Kulturní revolucí“ a  vypjatým

kambodžským nacionalismem, podivnou směsicí ublíženectví

a domýšlivosti. Pol Pot se považoval za génia, jemuž není rovno

v  oblasti vojenství, hospodářství, zdravovědy, skládání písní,




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist