načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lazar - Lars Kepler

Lazar
-20%
sleva

Elektronická kniha: Lazar
Autor: Lars Kepler

- Komisař Joona Linna si myslel, že už má to nejhorší za sebou, přitom všechno teprve začíná…. - Policisté objeví v bytě na předměstí Osla tělo mrtvého muže. Z toho, co ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 507
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Lazarus ... přeložila Karolína Kloučková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7782-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Komisař Joona Linna si myslel, že už má to nejhorší za sebou, přitom všechno teprve začíná….

Policisté objeví v bytě na předměstí Osla tělo mrtvého muže. Z toho, co najdou v mrazáku, jsou v šoku. Zavražděný byl vykradač hrobů, sběratel trofejí a kanibal. Jednou z trofejí je i lebka Summy Linnové, Joonovy manželky.

O několik dní později požádá švédskou policii o pomoc německá komisařka. V kempu nedaleko Rostocku byl zavražděn sexuální násilník.

Joona záhy pochopí, že zdánlivě náhodnou souvislost mezi oběťmi nemůže ignorovat – stopy vedou k někomu, kdo má být již dávno mrtvý.

----

Kepler objevil přímou linku do nejtemnějších zákoutí lidské duše.
- Lev Grossman, Time

Dravý vypravěčský styl, jenž vás zahalí do pláště temnoty.
- Daily Mail

Jestliže existuje nějaká kriminální série, která se dokáže přiblížit  Miléniu  Stiega Larssona ve vykreslení postav a v poutavosti děje, pak je to tahle. Kepler v Joonovi Linnovi stvořil fenomenálního hrdinu, který využívá své intuice, strategických schopností i osvěžující zranitelnosti v boji s nepřítelem tak podmanivým a rafinovaným, jako byl sám Hannibal Lecter.
- Booklist

Zařazeno v kategoriích
Lars Kepler - další tituly autora:
Hypnotizér - brož. Hypnotizér
 (e-book)
Paganiniho smlouva Paganiniho smlouva
Stalker Stalker
Playground Playground
Lovec králíků Lovec králíků
Lazar Lazar
 
K elektronické knize "Lazar" doporučujeme také:
 (e-book)
Se mnou si nezačínej Se mnou si nezačínej
 (e-book)
Kořist Kořist
 (e-book)
Tatér z Osvětimi Tatér z Osvětimi
 (e-book)
Macbeth Macbeth
 (e-book)
Dokonalá kořist Dokonalá kořist
 (e-book)
Tatérka Tatérka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

lars

kepler

lazar

prolog

1 2 3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 lars kepler lazar lars kepler

brno 2018

lazar

Lazarus

Copyright © Lars Kepler, 2018

Published by agreement with Salomonsson Agency

Cover photo © Love Lannér

Cover design © Hummingbirds

Translation © Karolína Kloučková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-738-6 (Formát PDF)

isbn 978-80-7577-739-3 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-740-9 (Formát MobiPocket)

prolog

Světlo z bílé oblohy obnažuje svět v jeho nejodkrytější bez

citnosti. Tak jej musel spatřit biblický Lazar, když vyšel z jeskyně.

Ocelová podlaha duní knězi pod nohama. Jednou rukou

se přidržuje zábradlí, ve druhé svírá hůl, s  jejíž pomocí vy

rovnává houpání.

Šedá mořská hladina se pohybuje ospale jako vzdouvající

se plachta.

Trajekt se sune kupředu pomocí zdvojených ocelových

lan napnutých mezi oběma ostrovy. Vynořují se z vody, která

z nich crčí dolů, a za lodí zase mizí pod hladinou.

Kapitán brzdí, před přídí se tvoří pěna a můstek drnčí o be

tonové molo.

Když loď narazí do fendrů, kněz zavrávorá. Těžké rány se

rozléhají palubou.

Přijel sem navštívit bývalého kostelníka Erlanda Linda,

protože starý muž nebere telefon a nedorazil ani na adventní boho službu do kostela v Länně, kde se jinak každý rok vídali.

Erland na ostrově Högmarsö stále obývá domek za kaplí,

který patří farnosti. Je už sice dementní, ale dostává zaplaceno

za sekání trávy a sypání písku na cestičky, když jsou namrzlé.

Kněz kráčí po klikaté štěrkové cestě a cítí, jak mu v chladu

tuhne obličej. Na dohled nikdo není, ale před kaplí se ozývá pištivý zvuk brusky z doků.

Nemůže si teď vzpomenout, který citát z bible vložil ráno

na Twitter. Chtěl o tom Erlandovi něco říct.

Bílá kaple na pozadí tmavých políček a okraje lesa vypadá,

skoro jako kdyby byla ze sněhu.

Jelikož je svatyně přes zimu zavřená, zamíří kněz rovnou

ke kostelníkovu domku a zahnutou rukojetí hole zaklepe na dveře. Chvíli čeká a pak vejde.

„Erlande?“


8

Nikdo není doma.

Zuje si boty a rozhlédne se. V kuchyni je nepořádek. Kněz

odloží sáček se skořicovými šneky na stůl vedle hliníkového

kastrolu se zbytky starého jídla — rozpraskané bramborové

kaše, zaschlé omáčky a zešedlých masových kuliček.

Bruska dole u vody ztichla.

Kněz vyjde ven, zkusmo stiskne kliku na dveřích kaple

a pak nahlédne do otevřené garáže.

Na podlaze leží lopata s hroudami hlíny. Plastový kbelík

je plný zrezivělých pastiček na myši.

Holí nadzvedne plachtu zakrývající sněhovou frézu, ale

když zaslechne vzdálené zabučení, zarazí se.

Venku dojde až k ruině starého krematoria, které stáva

lo na kraji lesa. Ve vzrostlé trávě dosud stojí pec s komínem

plným sazí.

Kněz pokračuje kolem hromady palet a nedokáže odolat

nutkání ohlížet se přes rameno.

Už od okamžiku, kdy nastoupil na trajekt, ho v nitru svírá

nepříjemný, zlověstný pocit.

Světlo jako by dnes působilo úplně nepřátelsky.

Podivný zvuk se ozve znovu, tentokrát z větší blízkosti.

Zní to jako bučení telete zavřeného v kovové bedně.

Kněz se zastaví a naslouchá.

Okolo panuje ticho, s každým výdechem mu z úst vychází

oblak páry.

Za kompostem je země rozblácená a ušlapaná. O strom

stojí opřený pytel hlíny.

Kněz vykročí ke kompostu, ale před kovovou trubkou ční

cí ze země do výšky půl metru se zastaví. Zřejmě označuje

hranici pozemku.

Opře se o hůl, zahledí se do lesa a vidí pěšinu zavátou spa

daným jehličím a šiškami.

Do korun stromů se opírá vítr, v dálce zakráká vrána.

Kněz se otočí, znovu za sebou zaslechne zvláštní zabuče

ní a zrychlí krok. Mine starou pec a domek, ještě jednou se


9

ohlédne přes rameno a v tu chvíli si nepřeje nic jiného než se

vrátit domů na svou faru a posadit se ke krbu s detektivkou

a skleničkou whisky.



11

1

Špinavý policejní vůz vyjíždí z centra Osla na vnější městský

okruh. Poryvy větru ohýbají vysokou trávu pod svodidly a na

keři se třepotá nafouknutý igelitový sáček.

Karen Stangeová a  Mats Lystad zareagovali na výzvu ko

munikačního centra kraje, přestože už je dost pozdě.

Mohli jet po směně domů, místo toho však míří do čtvrti

Tveita.

Desítka obyvatel výškového domu si stěžovala na příšer

ný zápach. Správce se tam už zajel podívat, aby zkontroloval

popelnice, ale ty byly čisté. Ukázalo se, že zápach vychází

z jednoho bytu v jedenáctém patře. Zevnitř se prý ozývá tichá

hudba, ale jeho majitel Vidar Hovland neotevírá.

Policejní vůz projíždí kolem nízkých průmyslových budov.

Za plotem s ostnatým drátem stojí kontejnery, nákladní

auta a zásoby posypové soli na zimu.

Výškové domy na ulici Nåkkves vei vypadají jako obrov

ské betonové schody, které někdo povalil na bok a rozdělil

na tři části.

Před dodávkou s nápisem Zámečnictví Morten AS stojí muž

v šedé pracovní kombinéze a mává na ně. Když ho ozáří re

flektory auta, stín jeho mávající ruky se protáhne a vyšplhá

se po fasádě za ním do výšky několika pater.

Karen sjede ke krajnici, měkce zastaví, zatáhne ruční brzdu,

vypne motor a spolu s Matsem vystoupí z vozu.

Obloha už se temní, blíží se večer. Vzduch je chladný, mož

ná začne sněžit.

Oba policisté si se zámečníkem potřesou rukou. Muž je

hladce oholený, ale tváře má zešedlé a hrudník propadlý. Po

hybuje se nervózně a trhavě.

„Švédská policie dostane hlášení ze hřbitova — našlo se

tam tři sta zahrabaných těl,“ zavtipkuje téměř neslyšně s po

hledem upřeným do země.


12

Mohutný správce domu ještě sedí ve svém pick-upu a kouří.

„Ten chlapík nejspíš v předsíni zapomněl pytel se zbytky

ryb,“ zabručí a otevře dveře auta.

„Kéž by to tak bylo,“ odpoví Karen.

„Bušil jsem na dveře a zkoušel křičet do otvoru na noviny,

že zavolám policii,“ řekne a típne cigaretu.

„Udělal jste dobře, že jste nás kontaktoval,“ odpoví Mats.

Během čtyřiceti let tu našli mrtvého člověka jen dvakrát,

jednoho na parkovišti, druhého v bytě.

Oba policisté i zámečník následují správce ke vchodu.

Uvnitř domu je okamžitě obklopí hnilobný zápach.

Všichni se snaží nedýchat nosem a společně pokračují k vý

tahu.

„Jedenácté patro je moje oblíbené,“ zabručí správce. „Loni

jsme museli z jednoho bytu násilím vystěhovat nájemníky

a v roce 2013 tam zase jiný byt vyhořel.“

„Ve Švédsku musí hasiči vždycky tři dny před požárem

na místě nacvičovat hašení,“ pronese zámečník tiše další vtí

pek.

Když všichni vystoupí z výtahu, udeří je do nosu zápach

tak strašlivý, že se jim v očích objeví náznak zoufalství.

Zámečník si přetáhne svetr přes ústa a nos.

Karen se snaží potlačit zvedání žaludku. Je to jako nepatrné

chvění těsně předtím, než se bránice v hrůze vzepře a vytlačí

obsah útrob ven.

Správce ukáže na dveře bytu, druhou rukou si přitom za

krývá nos a ústa.

Karen vykročí, přiloží ucho ke dveřím a naslouchá. Uvnitř

je ticho. Policistka stiskne zvonek.

Skrz dveře k nim dolehne jeho měkká melodie.

Náhle se z bytu ozve slabý mužský hlas. Cosi zpívá či re

cituje.

Karen zabuší na dveře a muž ztichne, ale pak začne znovu,

docela opatrně.

„Jdeme dovnitř,“ řekne Mats.


13

Zámečník přistoupí ke dveřím, odloží si na podlahu těž

kou tašku a rozepne zip.

„Slyšíte to?“ zeptá se.

„Ano,“ odpoví Karen.

Dveře vedlejšího bytu se otevřou a v nich se objeví díven

ka s rozcuchanými světlými vlasy a unavenými kruhy pod očima.

„Jdi domů,“ řekne jí Karen.

„Chci se koukat,“ usměje se děvče.

„Máš doma maminku nebo tatínka?“

„Nevím,“ odpoví dítě a rychle přibouchne dveře.

Místo aby zámečník použil zámečnickou pistoli, odvrtá

rovnou celý zámek. Kovové špony se kroutí a padají na pod

lahu. Muž vytáhne zahřáté části cylindru a uloží je do tašky, pak vysune kliku a ucouvne.

„Počkejte tady,“ řekne Mats správci se zámečníkem.

Karen vytáhne zbraň, zatímco Mats rozrazí dveře a zavolá

do bytu:

„Policie! Jdeme dovnitř!“

Karen se podívá na pistoli ve své bledé ruce. Na několik

vteřin ji pohltí pohled na černý kov, spojené části zbraně —

hlaveň, závěr a rukojeť.

„Karen?“

Policistka pohlédne Matsovi do očí, obrátí se k bytu, zved

ne pistoli a s rukou před ústy vejde dovnitř.

V předsíni žádné pytle s odpadky neleží.

Zápach musí vycházet z koupelny nebo kuchyně.

Není slyšet nic než došlapování vysokých bot na linoleu

a její vlastní dech.

Mine malé zrcadlo v předsíni a vejde do obývacího poko

je. V rychlosti zajistí rohy místnosti a rozhlédne se po chaosu, který tu vládne. Na zemi leží převržená televize, květináče

s kapradinami jsou rozbité, pohovka pokrytá velkými dekami

je posunutá našikmo, jeden z polštářů je rozříznutý a stojací lampa se válí na podlaze.

14

Karen obrátí zbraň ke vchodu do koupelny a kuchyně, ne

chá Matse projít a následuje ho.

Pod těžkými podrážkami jim praská roztříštěné sklo.

Jedno z nástěnných světel je rozsvícené a v jeho záři se

vznášejí zrnka prachu.

Karen se zastaví a naslouchá.

Mats otevře dveře do koupelny a po chvíli spustí ruku

s  pistolí dolů. Karen se pokouší nahlédnout dovnitř, ale ve

výhledu jí stíní dveře, takže v přítmí nedokáže rozlišit víc než

špinavý sprchový závěs. Přistoupí o krok blíž, nakloní se do

předu a trochu strčí do dveří. Slabý paprsek světla pak ozáří

tapetu na stěně.

Umyvadlo je celé od krve.

Karen přeběhne mráz po zádech. O vteřinu později za

sebou zaslechne hlas starého muže, který jí cosi tlumeně říká,

a dostane takový strach, že vyjekne, otočí se dokola a namíří

pistoli do chodby.

Nikdo tam není.

Cítí, jak se jí do krve valí adrenalin, vrátí se do obývacího

pokoje, uslyší smích a zamíří pistolí na pohovku.

Klidně by se za ní mohl někdo skrývat.

Karen vnímá, že se jí Mats snaží něco říct, ale nedokáže

jeho slovům porozumět.

V uších jí tepe krev.

Pomalu postupuje vpřed, přiloží prst na spoušť, cítí, jak se

celá třese, a raději si podepře zbraň druhou rukou.

V následující vteřině si uvědomí, že hlas vychází z přehrá

vače. Starý muž právě začíná zpívat.

Karen obejde pohovku, spustí ruku se zbraní a dívá se na

zaprášené kabely a sáček od chipsů.

„Tak jo,“ zašeptá si pro sebe.

Na víku přehrávače leží obal od kompaktního disku s nápi

sem Ústav pro jaz yk a paměť národa. Tatáž krátká pasáž nahrávky

se přehrává stále dokola. Starý muž těžko srozumitel ným dia

lektem cosi vypráví, směje se, nakonec začne zpívat — svatební

veselí na našem dvoře, rozpraskané mísy a prázdné talíře — a pak

ztichne.

Mats stojí ve dveřích a mává na ni, aby šla za ním, chce

pokračovat do kuchyně.

Venku je skoro tma, záclony se chvějí v teple vycházejícím

z radiátoru.

Karen vyjde za kolegou do předsíně, zakolísá a rukou s pistolí se opře o stěnu.

Vzduch je ztěžklý zápachem výkalů a  hnijícího masa, vý

pary jsou tak silné, až jim z nich slzí oči.

Karen slyší Matsovy krátké nádechy a soustředí se, aby ji nevolnost nepřemohla.

Dojde za kolegou do kuchyně a zastaví se.

Na linoleu leží nahý člověk s příliš velkou hlavou a nadmutým břichem.

Těhotná žena s nateklým, šedomodrým penisem.

Mats tiše zaúpí a opře se o mrazák.

Karen si v duchu opakuje, že je to jenom šok. Je jí jasné, že ten mrtvý je muž, ale jeho nafouklé břicho a roztažené nohy

jí připomněly rodící ženu.

Roztřesenýma rukama zastrčí pistoli do pouzdra.

Tělo se nachází v pokročilém stadiu rozkladu, velké části

už jsou téměř oddělené od trupu a mokvají.

Mats přejde místnost a vyzvrací se do dřezu. Zvratky dostříknou až na kávovar.

Hlava mrtvého vypadá jako zčernalá dýně, naražená přímo na ramena. Čelist má úplně oddělenou a hrtan a ohryzek

vytlačily nahromaděné plyny obrovskými ústy ven.

Tady došlo ke rvačce, pomyslí si Karen. Muž byl zraněn,

protivník mu zlomil čelist, on upadl, uhodil se do hlavy a ze

mřel.

Mats znovu zvrací a plive hlen.

Z obývacího pokoje se opět ozývá píseň.

Karen zabloudí očima k mužovu břichu, roztaženým no

hám a pohlavnímu údu.


16

Mats je zbrocený potem a ve tváři úplně bledý. Karen si

říká, že musí jít za ním a pomoct mu, ale náhle ji kdosi chytí

za nohu. Vykřikne hrůzou a zašátrá po pistoli. Pak si však

všimne, že je to dívenka ze sousedního bytu.

„Tady nemůžeš být, holčičko,“ zasípe.

„Vždyť je to legrace,“ odpoví děvčátko a  hledí na ni tma

výma očima.

Když Karen vyvádí dítě z bytu zpátky na schodiště, třesou

se jí nohy.

„Dovnitř nikdo nesmí,“ řekne správci.

„Jenom jsem otevíral okno,“ odpoví muž.

Karen se vůbec nechce do bytu vracet, už teď je jí jasné, že

se jí o tom bude zdát, že se bude po nocích budit s vidi nou

muže s roztaženýma nohama.

Když se vrátí do kuchyně, Mats právě zavírá kohoutek

u dřezu a dívá se na ni lesklýma očima.

„Jsme hotovi?“ zeptá se ho Karen.

„Ano, jenom se ještě podívám do mrazáku,“ odpoví kolega

a ukáže na krvavé otisky rukou na madle víka.

Osuší si ústa, otevře mrazák a nakloní se nad něj.

Karen sleduje, jak Mats trhl hlavou, jako by do něčeho na

razil, a pak otevřel ústa, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Potácivě ustoupil dozadu a víko se samo přibouchlo tako

vou silou, až na kuchyňské lince zacinkal hrneček.

„Co tam je?“ zeptá se Karen a blíží se k mrazáku.

Mats se přidržuje okraje dřezu, převrhne plastový rozpra

šovač na květiny a dívá se na ni. Zorničky se mu stáhly do ne

patrných teček a obličej podivně zbledl.

„Nedívej se tam,“ zašeptá.

„Musím vědět, co v tom mrazáku je,“ odpoví Karen a ve

vlastním hlase slyší strach.

„Proboha, nedívej se...“


17

2

Šero se snáší pomalu a tma je patrná až ve chvíli, kdy se tři

skleníky ve Valeriině zahradnictví v Nacce poblíž Stockholmu

rozzáří jako lampiony z rýžového papíru.

Teprve tehdy si člověk uvědomí, že je večer.

Valeria de Castrová má vlnité vlasy sepnuté do ohonu, ho

línky umazané od hlíny a červenou bundu, která ji poněkud

tísní v ramenou, má celou špinavou.

U úst se jí sráží dech a vzduch jako by voněl po mrazu.

Pro dnešek je s prací hotová. Stáhne si pracovní rukavice

a vydá se do domu.

V horním patře si nechá napouštět vanu a špinavé oblečení

hodí do prádelního koše.

Když se otočí k zrcadlu, na čele uvidí velkou šmouhu a na

tváři škrábanec od ostružinového šlahounu.

Pomyslí si, že si musí stihnout upravit vlasy, a pousměje se

na sebe, aby vypadala veseleji.

Odtáhne sprchový závěs co nejvíc stranou, rukou se opře

o kachlíkovou zeď a vleze do vany. Voda je tak horká, že musí

chvíli počkat, než se do ní celá ponoří.

Opře si hlavu o okraj, zavře oči a poslouchá, jak z kohout

ku na hladinu tu a tam dopadne kapka.

Dnes večer přijede Joona.

Pohádali se, bylo to tak hloupé, cítila se zraněná, ale šlo

jenom o nedorozumění, takže už si všechno vyjasnili jako

dospělí lidé.

Valeria otevře oči a pozoruje odrazy vodní hladiny na stro

pě. Dopadající kapky tvoří stále nové a nové kruhy.

Závěs se na tyči trochu posunul, takže přes něj už zase ne

vidí na dveře koupelny.

S měkkým šplouchnutím vynoří jednu nohu z vody a na

okamžik ji nechá spočinout na okraji vany.


18

Zavře oči, dál myslí na Joonu, pak si ale uvědomí, že téměř

usíná, a posadí se.

Valerii zaplavilo takové horko, že musí z vany ven. Po

staví se a  nechá vodu chvíli jen tak stékat z  těla, pokusí

se zkontrolovat dveře v odraze zrcadla, ale sklo je úplně za

mlžené.

Opatrně vyleze z vany na chladnou podlahu, vezme osuš

ku a otře se.

Pootevře dveře, chvilku počká a pak vyhlédne do chodby.

Stíny nehybně stojí na tapetách.

Všude je naprosté ticho.

Nemá strach, ale čas strávený ve vězení ji v určitých situa

cích naučil ostražitosti.

Vyjde z koupelny a projde chladnou chodbou do ložni

ce. Ještě se úplně nesetmělo, na obloze je stále patrný obrys

o něco světlejších mraků.

Vytáhne z komody čisté kalhotky a navlékne si je, pak ote

vře skříň, vybere si žluté šaty a položí je na postel.

Z přízemí se ozve nějaký šramot.

Valeria strne.

Nedýchá, jenom nehybně stojí a naslouchá.

Co to mohlo být?

Joona má přijít na návštěvu asi až za hodinu a ona připra

vuje jehněčí filety na čerstvém koriandru.

Valeria přistoupí k oknu a začne stahovat roletu. Najednou

si všimne, že vedle skleníku stojí nějaký člověk.

Ucouvne a pustí šňůrku rolety, která vyletí zpátky nahoru.

Rychle zhasne lampičku a vrátí se k oknu.

Venku nikdo není.

Valeria si je téměř jistá, že tam ve stínu lesa naprosto ne

hybně stál nějaký muž.

Byl hubený, vypadal jako kostra a díval se nahoru přímo

na ni.

Okna skleníků se lesknou vysráženými kapkami vody. Ni

kdo tam není. Nesmí si dovolit bát se tmy, to prostě nejde.


19

V duchu si řekne, že pokud dobře viděla, musel to být

nějaký zákazník nebo dodavatel, který se schoval, když se

objevila nahá v okně.

Stává se celkem často, že někdo přijede až po zavírací

době.

Valeria vezme do ruky mobil, má ho však úplně vybitý.

Rychle si natáhne dlouhý červený župan a jde dolů. Poté

co sejde několik schodů, ucítí na kotnících chladný průvan.

Když sestoupí do haly, uvidí, že domovní dveře jsou otevře

né dokořán.

„Haló?“ zavolá tiše.

Na koberci v chodbě leží naváté listí. Valeria vklouzne na

boso do holínek, z police na klobouky vezme velkou baterku

a vyjde ven.

Kráčí po cestě ke skleníkům, zkouší dveře a svítí baterkou

mezi řady rostlin uvnitř. Jejich temné listy v kuželu světla září

světlezelenou barvou. Odrazy a stíny kloužou po skleněných

stěnách.

Valeria obejde nejvzdálenější skleník. Okraj lesa je černý.

Pod vahou jejích kroků praská namrzající tráva.

„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptá se hlasitě a posvítí mezi

stromy.

Ozářené kmeny jsou šedavě bledé. O kus dál mezi stromy

je už jenom tma. Valeria projde kolem starého zahradního

kolečka a ucítí pach rzi. Opatrně přejíždí kuželem světla ze

stromu na strom.

Okolní tráva se zdá nedotčená. Dál svítí proti stromům.

Hlouběji mezi kmeny najednou spatří cosi ležet na zemi. Vy

padá to jako nějaký špalek zakrytý šedou dekou.

Světlo baterky slábne, Valeria s ní zatřese a jde blíž.

Odstrčí větev, cítí, jak jí srdce zrychleně buší a baterka se

chvěje v ruce.

Skoro to vypadá, jako by pod dekou leželo lidské tělo bez

jedné nebo možná bez obou paží.

Musí nadzvednout deku a podívat se.


20

V lese je naprosté ticho.

Pod holínkou jí praskne suchá větvička a okraj lesa zniče

honic zalije bílé světlo. Přibližuje se zezadu a pohybuje se do

strany, takže dlouhé a úzké stíny stromů kloužou společně

s jejím stínem po zemi.


21

3

Joona Linna dojede autem až k zadnímu skleníku. Úzkou

rozpraskanou asfaltovou cestu lemuje vysoká tráva a nízký

les.

Joona spočívá jednou rukou na volantu.

Má zamyšlený výraz a opuštěný pohled, šedý jako zamrz

lé moře.

Vlasy má ostříhané nakrátko, protože jakmile si je nechá

růst o něco déle, trčí mu do všech stran.

Je vysoký a jeho svaly svědčí o desítkách let tvrdého tré

ninku, při němž spolupracují všechny svalové skupiny, šlachy

i vazy.

Na sobě má tmavomodré sako a bílou košili, u krku roze

pnutou.

Na sedadle spolujezdce leží kytice rudých růží.

Než začal Joona Linna studovat vysokou školu policejní,

byl vojákem, členem speciální operační jednotky a v Nizo

zemsku absolvoval špičkový výcvik v nekonvenčním boji

nablízko, používání inovativních zbraní a vedení městské

gueril lové války.

Od té doby, co se stal komisařem státní kriminální policie,

vyřešil víc komplikovaných případů vražd než kdokoli jiný

v celé Skandinávii.

Když byl odsouzen ke čtyřletému odnětí svobody, mnozí

byli přesvědčeni, že rozhodnutí stockholmského soudu ne

bylo spravedlivé.

Joona se proti rozsudku neodvolal. Věděl, že kvůli záchra

ně přítele opravdu hodně riskoval.

Letos na podzim Joonovi trest zmírnili z odnětí svobody

na obecně prospěšnou práci. Slouží jako policista ve stock

holmské čtvrti Norrmalm. Má půjčený jeden z obecních bytů

na ulici Rörstrandsgatan naproti kostelu Filadelfiakyrkan.

Už za pár týdnů se vrátí do služby jako kriminální komisař


22

a dostane zpátky svou pracovnu v budově policejního ředi

telství.

Joona stočí volant, zaparkuje, vystoupí z  vozu a  zůstane

stát potmě v chladném vzduchu.

Ve Valeriině malém domku se svítí a vstupní dveře jsou

dokořán.

Světlo z kuchyňského okna dopadá na holé větve převis

lých bříz a namrzlý trávník.

Od lesa se ozve zapraskání a Joona se otočí. Ve tmě mezi

stromy se pohybuje slabé světlo a pod blížícími se kroky šus

tí listy.

Joona jednou rukou opatrně rozepne pouzdro pistole.

Ukročí stranou do tmy, za okamžik však uvidí Valerii, jak

vychází z lesa s baterkou v ruce. Na sobě má červený župan

a holínky. Je bledá a má vlhké vlasy.

„Co děláš v lese?“ zeptá se jí.

Valeria na něho vrhne zvláštní pohled, jako by byla myš

lenkami kdesi daleko.

„Jen jsem šla zkontrolovat skleníky,“ odpoví.

„V županu?“

„Jsi tu brzo,“ namítne Valeria.

„Já vím, je to neslušné. Ale snažil jsem se jet pomalu,“ řekne

Joona a podá jí květiny.

Valeria poděkuje, upře na něj své velké tmavohnědé oči

a pozve ho dovnitř.

V  kuchyni to voní římským kmínem a  bobkovým listem

a Joona řekne něco o tom, že má hlad, ale vzápětí toho zali

tuje a zakoktá, že je tu brzy a že s jídlem kvůli němu nemusejí

spěchat.

„Bude to hotové za půl hodiny,“ usměje se Valeria.

„Výborně.“

Valeria odloží květiny na stůl a dojde k troubě. Zvedne

víko pekáče, zamíchá obsah, nasadí si brýle a nahlédne do

kuchařky. Potom z prkýnka přisype do jídla nasekanou petr

želku a koriandr.


23

„Zůstaneš přes noc?“

„Jestli ti to nevadí...“

„Myslela jsem to tak, jestli si můžeš dát trochu vína,“ řekne

Valeria a zčervená.

„Pochopil jsem to.“

„Pochopil jsi to,“ opakuje po něm a napodobuje přitom jeho finský přízvuk.

„Jo.“

Valeria přinese ze skříňky dvě skleničky, otevře láhev vína

a nalije.

„Ustlala jsem ti v pokoji pro hosty. Máš tam připravený ruč

ník a kartáček na zuby.“

„Díky,“ odpoví Joona a zvedne skleničku.

Mlčky si přiťuknou, ochutnají víno a pohlédnou jeden na

druhého.

„Tohle se ve vězení nesmělo,“ řekne Joona.

Valeria zkontroluje uříznuté stonky růží, dá kytici do vázy

a potom zvážní.

„Chtěla bych ti to říct hned,“ začne a utáhne si pásek starého županu. „Promiň, že jsem tak reagovala.“

„Už ses přece omluvila,“ odpoví Joona.

„Chtěla jsem ti to říct do očí... Když jsem pochopila, že jsi pořád u policie, chovala jsem se hloupě a nedospěle.“

„Myslela sis, že jsem lhal, ale...“

„Nejenom to,“ skočí mu do řeči a začervená se.

„Každý má rád policajty?“

„Ano,“ odpoví Valeria a potlačuje úsměv, takže se jí kůže

na bradě nakrčí.

Znovu zamíchá jídlo, přiklopí ho a trochu sníží teplotu.

„Nechceš s něčím pomoct?“

„Ne, já jenom... chtěla jsem si upravit vlasy a nalíčit se, než dorazíš. Takže to půjdu udělat teď.“

„Dobře.“

„Chceš počkat tady, nebo půjdeš se mnou?“

„Půjdu s tebou,“ usměje se Joona.

Vezmou si skleničky s vínem a pokračují do ložnice. Na

ustlané posteli leží žluté šaty.

„Posaď se do křesla,“ zamumlá Valeria.

„Díky,“ řekne Joona a posadí se.

„Teď se nedívej.“

Joona se otočí stranou a Valeria si sundá župan, natáhne

si šaty a od pasu nahoru začne zapínat knoflíčky.

„Moc často šaty nenosím, jenom někdy v létě, když jedu

do města,“ řekne svému odrazu v zrcadle.

„Neskutečně ti to sluší.“

„Nech toho,“ usměje se Valeria a zapne poslední knoflíčky na prsou.

„To nejde,“ odpoví Joona.

Valeria přistoupí blíž k zrcadlu a začne si sponkami připí

nat vlhké vlasy na zátylku.

Potom se nakloní dopředu a nanáší si rtěnku. Joona pozo

ruje její dlouhý krk.

Valeria se posadí na postel a začne si nasazovat náušnice

odložené na nočním stolku. Zastaví se uprostřed pohybu

a pohlédne Joonovi do očí.

„Myslím, že jsem tak zareagovala kvůli tomu, co se tehdy stalo v nákupním centru Mörby... Ještě teď se za to stydím,“

řekne tiše. „Radši si ani nepředstavuju, co sis o mně tehdy

musel myslet.“

„Byl to jeden z mých prvních zásahů u stockholmské poli

cie,“ odpoví Joona a sklopí oči.

„Byla jsem feťačka.“

„Každý člověk má svoji cestu, tak to prostě je,“ řekne Joona a pohlédne jí do očí.

„Ale bylo ti mě líto. Viděla jsem to... a vzpomínám si, že

jsem se tím snažila pohrdat.“

„Vždyť víš, znal jsem tě jenom z gymplu... Neodpovědělas

mi na několik dopisů, pak jsem šel na vojnu a skončil v za

hraničí.“

„A já ve vězení.“

„Valerie...“

„Ne, jen... je to tak nesmyslné, mít za sebou všechna ta

špatná rozhodnutí... A teď jsem málem všechno mezi námi

znovu zničila.“

„Prostě jsi nebyla připravená na to, že bych mohl u policie

pokračovat,“ řekne Joona klidně.

„Víš vůbec, za co mě zavřeli?“

„Četl jsem rozsudek a nebylo to nic horšího, než co jsem

udělal já.“

„Dobře, jen abys věděl, že nejsem žádná hodná holka.“

„Ale jsi,“ namítne Joona.

Valeria se na něho dál dívá, jako by čekala, že spatří ještě

něco víc, jako by existovalo cosi skrytého, co každou chvíli

vyjde najevo.

„Joono,“ řekne pak vážně. „Vím, že žiješ s pocitem, že být s  tebou je pro ostatní nebezpečné, že své blízké vystavuješ riziku.“

„Ne,“ zašeptá Joona.

„Dlouho jsi to měl těžké, ale nikde není psáno, že to tak

musí být napořád.“

26

4

Joona dojídá poslední sousto, přestože už je naprosto sytý,

a Valeria vytírá dno talíře kouskem chleba. Sedí spolu u kuchyň

ského stolu, vázu s růžemi odložili na linku, aby na sebe viděli.

„Pamatuješ si, jak jsme spolu chodili na veslování?“ zeptá

se Valeria a dolije zbytek vína z láhve do Joonovy skleničky.

„Na to léto vzpomínám docela často.“

Bylo parné léto a oni se rozhodli, že společně přenocu

jí na ostrůvku, který si vyhlédli. Ležel porostlý měkkou trá

vou v jedné zátoce a nebyl o moc větší než manželská postel.

Nebylo na něm nic než jediná skalka a pět stromů.

Valeria otře z okraje své skleničky rtěnku.

„Kdoví jak by pokračovaly naše životy, kdyby tehdy neza

čalo hřmít.“

„Na gymplu jsem do tebe byl úplný blázen,“ řekne Joona

a pomyslí si, že ho tentýž pocit zaplavil znovu.

„Pro mě to asi nikdy neskončilo,“ odpoví Valeria.

Joona položí svoji ruku na její, ona k němu zvedne lesklé

oči a potom si ulomí kousek chleba.

Joona si otře ústa ubrouskem a opře se, až v židli zapraská.

„A co Lumi?“ zeptá se Valeria. „Daří se jí v Paříži dobře?“

„Mluvil jsem s ní v sobotu, byla veselá a chystala se na ně

jaký večírek v Perrotinu, což je galerie, kterou bych zřejmě

měl znát... A já jsem se jí začal vyptávat, jestli se tam zdrží

dlouho a jak se dostane domů.“

„Starostlivý tatínek,“ podotkne Valeria pobaveně.

„Řekla, že si asi zavolá taxík. Nejspíš se jí moc nelíbilo, když

jsem jí připomněl, že se má posadit přímo za řidiče a připou

tat se.“

„Aha,“ usmívá se Valeria.

„Už se chtěla rozloučit, ale já jsem si nemohl pomoct a ještě

jsem jí řekl, aby vyfotila taxikářovu licenci a fotku mi poslala,

a tak dále.“

27

„A poslala ti ji?“

„Ne,“ zasměje se Joona.

„Mladým starostlivost nevadí, ale nedůvěra ano...“

„Já vím, ale prostě nemůžu jinak. Nedaří se mi přestat uva

žovat jako policajt.“

Dál sedí spolu, dopíjejí zbytky vína ve skleničkách, baví

se o zahradnictví a Valeriiných synech.

Když Joona poděkuje za večeři a začne sklízet ze stolu, za

okny kuchyně už panuje neproniknutelná tma.

„Chceš ukázat pokoj pro hosty?“ zeptá se Valeria zastřeně.

Vstanou a Joona se uhodí do hlavy o stínidlo lustru, až

to kovově zaduní. Společně vystoupají po schodech nahoru

a vejdou do malého pokojíku s okny v hlubokých výklen

cích.

„Pěkné,“ řekne Joona a zůstane stát těsně za ní.

Valeria se otočí, pak zaskočená jeho nečekanou blízkostí

o krok ustoupí a podivným gestem ukáže ke skříni.

„Najdeš tam další polštáře... a deky, kdyby ti byla zima.“

„Díky.“

„Ale taky můžeš spát v  mojí posteli, jestli chceš,“ zašeptá

Valeria, vezme ho za ruku a vede ho za sebou.

Na prahu ložnice se k němu otočí, postaví se na špičky

a políbí ho. Joona polibek opětuje, obejme ji a skoro ji zved

ne do vzduchu.

„Uděláme si z peřiny stan?“ zašeptá Joona.

„Tak jsme to vždycky dělávali,“ usměje se Valeria a srdce se

jí rozbuší ještě divočeji.

Rozepne Joonovi košili a stáhne mu ji z ramen, rukama

sevře jeho bicepsy a podívá se na něj.

„Zvláštní... pamatuju si tvoje tělo, ale tehdy jsi byl jen vy

soký, neměl jsi takové svaly ani žádné jizvy.“

Joona jí rozepne šaty, políbí ji na ústa a na krk pod uchem

a prohlíží si ji.

Je štíhlá a má malá prsa.

Pamatuje si její tmavé bradavky.

28

Teď má na obou ramenou tetování a svalnaté paže plné

škrábanců od trnitých keřů.

„Valerie... jak můžeš být tak krásná...“

Valeria si stáhne kalhotky, nechá je sklouznout na podlahu

a vystoupí z nich. Chloupky má černé a kudrnaté.

Když mu začne rozepínat kalhoty, třesou se jí prsty. Ne

může přijít na to, jak zapínání funguje, a nakonec musí zabrat

větší silou.

„Promiň,“ zachichotá se.

Když si Joona stáhne kalhoty, Valeria se červená a snaží

se moc nedívat.

Společně zvednou velkou přikrývku a posadí se pod ni.

Zasmějí se, v chabém světle se dívají jeden na druhého a zno

vu se začnou líbat.

Převalí se na bok, odhrnou deku a oba se zase cítí jako

náctiletí. A přece je to jiné. Jsou si vzájemně cizí, ale zároveň

zvláštním způsobem důvěrně známí.

Valeria vzdychne, když ji Joona políbí na ústa. Lehne si na

záda a setká se s pohledem jeho šedých očí. V srdci cítí zápla

vu divokého štěstí.

Líbá ji na prsa a opatrně saje bradavku. Valeria si přitáhne

jeho hlavu k sobě a on slyší rychlé údery jejího srdce.

„Pojď,“ zašeptá Valeria, přitáhne si ho na sebe, a když se na

ni Joona položí, roztáhne nohy.

Joona se na ni nemůže přestat dívat. Její vážné oči, pootev

řená ústa, jamka pod krkem, krk a stín klíční kosti.

Valeria si ho k sobě přitáhne a cítí jeho tvrdost, když do

ní proniká.

Pod jeho tíhou se boří hlouběji do matrace, cítí tah ve sla

binách, jak jí odtlačuje nohy od sebe.

Joona vnímá její obklopující, vlhké teplo, a když změní

směr pohybu, zalapá po dechu.

Valeria otevře oči a vidí mu ve tváři slast, vidí jeho touhu.

Rytmicky proti němu prohýbá tělo a slabé světlo jí stéká

po prsou, břiše a bocích.

29

Dech se jí zrychlí, nadzvedne boky, zakloní hlavu a zavře

oči.

Přikrývka se svezla na podlahu.

Hladina vody ve skleničce na nočním stolku se pohupuje

a vrhá na strop elipsovité odlesky.

30

5

Je neděle. Jeden z prvních dnů nadcházející zimy je tak temný,

až se skoro zdá, že slunce už zapadlo. Joona u Valerie strávil

dvě noci, ale v pondělí musí zase normálně do práce.

Valeria sedí u psacího stolu v ložnici a prochází si v note

booku objednávky.

Když zaslechne motor přijíždějícího auta, vyhlédne z okna

a spatří Joonu, jak odkládá lopatu do kolečka a mává bílému

jaguaru, který se blíží po štěrkové cestě.

Joona se snaží Nålenovi naznačit, aby zastavil, ale je to mar

né, jaguar najede předními koly přímo do řady osázených

plastových květináčů. Ozývá se praskání a od kol odletuje vlh

ká zemina. Vůz zastaví jedním kolem na vysokém obrubníku.

Valeria stojí u okna a sleduje, jak z nakloněného vozu vy

stupuje vysoký muž s  brýlemi. Má orlí nos, nakrátko ohole

né šedé vlasy a pod rozepnutým kabátem bílý lékařský plášť.

Nålen je profesorem soudního lékařství na Karolínském

institutu a ve svém oboru je jedním z předních odborníků

v celé Evropě.

Joona si se starým přítelem potřese rukou a pomyslí si, že

vypadá ještě bledší než obvykle.

„Měl bys mít něco na krku,“ řekne Joona a pokusí se Nåle

novi zapnout límec.

„Anja mi dala adresu,“ spustí Nålen, aniž Joonův úsměv

opětuje. „Musím s tebou...“

Když na schodech spatří Valerii, okamžitě zmlkne.

„Co se stalo?“ zeptá se Joona.

Nålenovy rty úplně ztratily barvu a  v  očích má uštvaný

výraz.

„Musím s tebou mluvit o samotě.“

Valeria dojde až k nim a podá vysokému muži ruku.

„To je Valeria,“ představí ji Joona.

„Profesor Nils Åhlén,“ odpoví Nålen formálně.

„Těší mě,“ usměje se Valeria.

„Potřebujeme si promluvit,“ vysvětlí jí Joona. „Můžeme se

posadit v kuchyni?“

„Samozřejmě,“ přikývne Valeria a vykročí za nimi k domu.

„Mrzí mě, že vás ruším zrovna v neděli,“ řekne Nålen.

„To je úplně v pořádku, taky nahoře trochu pracuju,“ od

poví Valeria a pokračuje po schodech do patra.

„Nechoď dolů,“ požádá ji Joona. „Až budeme hotovi, zavolám tě.“

„Dobře.“

Joona zavede Nålena do kuchyně a vyzve ho, aby se posa

dil. Ve sporáku praská oheň.

„Dáš si kávu?“

„Ne, díky... nechci...“

Odmlčí se a klesne na židli.

„Jak se vlastně máš?“

„O mě nejde,“ odpoví Nålen ustaraně.

„A co se teda stalo?“

Nålen uhne pohledem a dlaní pohladí desku stolu.

„Jsem v úzkém kontaktu s kolegy z Norska,“ začne pomalu.

„A právě jsem mluvil s člověkem z norského Ústavu národního

zdraví... Jejich oddělení soudní patologie a klinického soud

ního lékařství teď pod ně spadá.“

„To vím.“

Nålen ztěžka polkne, sundá si brýle, roztěkaně je zkusí

vyčistit a znovu si je posadí na nos.

„Joono, sedím tu s tebou a vůbec nevím, jak ti to mám říct...

tak, abys ne...“

„Řekni mi, co se stalo.“

Joona nalije do skleničky vodu a  postaví ji před Nålena.

„Dozvěděl jsem se, že norská kriminálka převzala od oslo

ské policie vyšetřování pravděpodobné vraždy... Našli mrt

vého muže v  jeho vlastním bytě. Všechno nasvědčovalo obvyklému scénáři se rvačkou, ale když otevřeli mrazák, uvnitř

objevili části těl spousty lidí... zmražené v  různých stadiích


32

rozkladu... Pracují s teorií, že ten mrtvý byl dosud neznámý

vykradač hrobů... a zřejmě nekrofil a kanibal... Každopádně

jako obchodník se starožitnostmi objížděl trhy a aukce a pak

v těch místech otevíral hroby a odvážel si trofeje.“

Nålen se napije vody a třesoucím se prstem si otře kapky

z horního rtu.

„A co to má společného s námi?“

„Nechci, aby tě to teď rozrušilo,“ řekne Nålen a poprvé se

Joonovi podívá do očí. „Ten mrtvý měl v mrazáku Summinu

lebku.“

„Mojí Summy?“

Joona se opře o kuchyňskou linku, převrhne láhev od vína,

ale ani si nevšimne, že se skutálela do dřezu se špinavým ná

dobím. V uších mu hučí a před očima se míhají vzpomínky

na manželku.

„Víš to jistě?“ zašeptá a zaletí pohledem ven ke skleníkům.

Nålen si upraví brýle na nose a začne mu vyprávět, jak se

policie snaží porovnávat DnA z částí těl v mrazáku s policej

ními registry Europolu a Finska a skandinávských zemí.

„Našli Summiny zubařské záznamy... a protože jsem úmrt

ní list vypisoval já, zavolali mi.“

„Rozumím,“ odpoví Joona a posadí se na židli naproti pří

teli.

„Našli u něho doma zápisy ze všech cest... V půlce listopadu byl na aukci v Gällivare... to není tak daleko od Summina hrobu.“

„Víš to jistě?“ opakuje Joona.

„Ano.“

„Můžu vidět fotky?“

„Ne,“ zašeptá Nålen.

„To je dobrý,“ řekne Joona a pohlédne Nålenovi do očí.

„Nedělej to.“

Joona už však otevřel Nålenovu tašku a vytáhl desky s do

kumenty od norské kriminální policie. Pokládá na stůl jednu fotografii za druhou.

33

První snímek ukazuje pohled dolů do otevřeného mrazá ku.

Z  bílé ledové hroudy trčí šedé dětské chodidlo. Vedle vou

satého obličeje ledem prosvítá vypreparovaná páteř a krvavý

jazyk.

Joona prolistuje fotografie částí těla vyrovnaných na kovo

vé lavici. Vyříznuté srdce v  pokročilém stadiu rozkladu, lýt

ko oddělené u kolenní hlavice, celé nemluvně, tři čisté lebky,

zuby a kompletní trup s prsy i pažemi.

Zničehonic do kuchyně vstoupí Valeria a postaví do dřezu

dva hrnky od kávy.

„Sakra!“ vykřikne Joona a pokouší se fotografie skrýt, přes

tože je jasné, že už je zahlédla.

„Promiň,“ zamumlá Valeria a pospíchá pryč.

Joona vstane, opře se rukou o zeď, pohlédne z okna ven

ke skleníkům a potom se očima vrátí ke snímkům.

Summina lebka.

Je to jenom náhoda, říká si v duchu. Vykradač hrobů ne

věděl, co byla Summa zač. Z náhrobního kamene se to vyčíst

nedá a není to zaznamenáno ani v žádném registru.

„Co o pachateli víme?“ zeptá se a slyší Valeriiny kroky na

schodech.

„Nic, nemají žádné stopy.“

„A o oběti?“

„Nejspíš došlo k hádce. Když zemřel, měl vysokou hladinu

alkoholu v krvi.“

„A není divné, že policie nenašla žádné stopy po tom dru

hém?“

„Na co myslíš, Joono? Co tě napadá?“ zeptá se Nålen na

pjatým hlasem.

34

6

Když Joona přijde nahoru a zaklepe na dveře, Valeria sedí

u počítače.

Otočí se k němu a bledé světlo z okna dodává jejím vlasům

kaštanově červený lesk.

„Nålen už odjel,“ řekne Joona tiše. „Promiň, že jsem byl

naštvaný. Nechtěl jsem, abys to musela vidět.“

„Nejsem přecitlivělá,“ odpoví Valeria. „Vždyť víš, že mrtvol

už jsem viděla spoustu.“

„Ale tohle bylo něco víc než jen části těl... Je to osobní,“

dodá Joona potichu.

Ve Stockholmu existuje rodinná hrobka s nápisy Summa

Linnová a Lumi Linnová, jejich popel však v urnách pod zemí

není. Smrt Joonovy ženy a dcery byla fingovaná a obě potom

ve skutečnosti mnoho let žily s novou identitou na tajném

místě.

„Pojďme do kuchyně, ohřejeme si polévku,“ řekne Valeria

po chvíli.

„Cože?“

Valeria ho obejme, on jí položí paže kolem pasu a opře si

tvář o její hlavu.

„Pojďme se dolů najíst,“ opakuje Valeria tiše.

Když přijdou do kuchyně, vytáhne z ledničky polévku,

kterou předtím uvařili, a postaví hrnec na sporák. Když však

rozsvítí světlo na digestoři, Joona přistoupí blíž a zase zhasne.

„Co se stalo?“ zeptá se Valeria.

„Někdo vykradl Summin hrob a...“

Joona se odmlčí, odvrátí oči a Valeria pozoruje, jak si z tvá

ří utírá slzy.

„Plakat se smí,“ řekne opatrně.

„Vlastně ani nevím, proč se mě to tak dotklo... Nějaký muž

vykopal její hrob a odvezl lebku do Osla.“

„Panebože,“ zašeptá Valeria.

35

Joona se postaví k oknu a dívá se směrem ke skleníkům

a dál k lesu. Valeria si všimla, že zatáhl závěsy v obývacím po

koji a na starý servírovací stolek položil nůž.

„Přece víš, že Jurek Walter je mrtvý,“ řekne vážně.

„Ano,“ zašeptá Joona a zatáhne záclonu na okně v kuchyni.

„Chceš o tom mluvit?“

„Nedokážu to,“ odpoví Joona chraptivě a obrátí se k ní.

„Dobře,“ přikývne Valeria zamyšleně. „Ale nemusíš mě

chránit, já to zvládnu. Když mi všechno povíš, slibuju... Vím,

cos udělal, abys Summu a Lumi zachránil, takže chápu, že

Jurek Walter musel být strašlivý.“

„Byl horší, než si kdokoli dovede představit... dokázal vy

kotlat z člověka celé nitro... až zůstal úplně prázdný.“

„Ale víš přece, že už je to pryč,“ zašeptá Valeria a pokusí se

ho dotknout. „Můžeš se cítit bezpečně, Jurek je mrtvý.“

Joona přikývne.

„Byla to jen silná vzpomínka... Když jsem se dozvěděl, co

se stalo se Summiným hrobem, měl jsem pocit, jako by na

mě znovu dýchl.“

Joona se vrátí k oknu a podívá se přes záclonu ven. Valeria

v potemnělé kuchyni pozoruje jeho záda.

Když se po chvíli spolu posadí ke stolu, požádá ho, aby

pokračoval ve vyprávění o Jurku Walterovi. Joona položí ruce

na stůl, aby zastavil jejich třas, a tiše se rozpovídá:

„Jeho diagnóza zněla... nespecifikovaná schizofrenie, chao

tické myšlení a akutní psychotický stav s bizarními a velmi

násilnickými sklony. To ale vůbec nic neznamená... on nikdy

schizofrenní nebyl... jediné, o čem jeho diagnóza vypovídá,

je strach psychiatra, který ten posudek psal.“

„Byl to vykradač hrobů?“

„Ne,“ odpoví Joona.

„Tak vidíš,“ řekne Valeria a pokusí se o úsměv.

„Jurek Walter by se o žádné trofeje nikdy nezajímal. Nebyl

perverzní... ale jeho vášní bylo ničení lidí, ne zabíjení nebo

mučení... Nad tím by sice nezaváhal, ale aby mu člověk

36

porozuměl, je třeba vědět, že chtěl zničit nitro své oběti, uha

sit v ní plamen života...“

Joona se jí pokouší vysvětlit, že Jurek chtěl své oběti při

pravit o všechno a pak přihlížet, jak budou dál žít — chodit

do práce, jíst, dívat se na televizi —, až do toho strašlivého

okamžiku, kdy si uvědomí, že už jsou vlastně mrtví.

Sedí spolu potmě a Joona jí vypráví o Jurku Walterovi.

Přestože to byl v severní Evropě nejhorší sériový vrah všech

dob, veřejnost o něm nemá tušení, protože všechny doku

menty, které se jeho osoby týkají, jsou přísně tajné.

Joona Valerii popisuje, jak se společně s kolegou Samue

lem Mendelem dostali Jurkovi na stopu.

Začali střídavě hlídkovat po nocích před bytem ženy, jejíž

děti zmizely za okolností, které připomínaly ostatní svědectví.

Vypadalo to, jako by se propadly do země.

Vzorec, který se jim podařilo odkrýt, byl takový, že až příliš

mnoho lidí, kteří v posledních letech zmizeli, patří k rodinám,

v nichž se ztratili i další členové.

Joona se odmlčí a Valeria sleduje, jak znovu sepne ruce,

aby se mu přestaly třást. Uvařila čaj a postavila na stůl dva plné

hrnky. Čeká, až bude Joona pokračovat.

„Už několik týdnů tálo,“ naváže Joona. „Ale přes den znovu

nasněžilo... na zbytku starého sněhu ležela vrstva nového...“

O posledních hodinách, než ho přišel Samuel vystřídat,

Joona nikdy s nikým nemluvil.

Na temném okraji lesa stál hubený muž a díval se vzhůru

k oknům, za nimiž spala žena, jejíž děti zmizely.

Jeho klidný obličej byl propadlý a vrásčitý.

Joona si pomyslel, že pouhý pohled na ten dům muže na

plňuje tak spokojeným klidem, jako by už svou oběť odtáhl

do lesa.

Ta drobná postava nedělala nic jiného, než že se dívala.

A pak se otočila a zmizela.

„Tehdy jsi ho viděl poprvé,“ řekne Valeria a položí svou

ruku na jeho.

37

Joona zvedne oči a uvědomí si, že se odmlčel. Přikývne

a vypráví, jak oba se Samuelem vystoupili z auta a vydali se

po čerstvých stopách.

„Běželi jsme podél starých kolejí do parku Lill-Janskogen...“

Ve tmě mezi stromy se jim však mužovy stopy ztratily, na

jednou před nimi prostě nebyly a oni se museli vrátit.

Když šli podél kolejí, zničehonic zřetelně uviděli místo,

kde hubený muž zamířil přímo do lesa.

Země pod čerstvým sněhovým popraškem byla vlhká, tak

že stopy jeho bot zčernaly. Před půlhodinou byly ještě bílé

a ve slabém světle neviditelné, nyní se však v kontrastu s okol

ním sněhem ostře rýsovaly.

Pokračovali hluboko do lesa, kde zaslechli naříkavý žen

ský hlas.

Znělo to jako osamělý pláč z pekla.

Mezi stromy zahlédli pronásledovaného. Stál u mělké jámy,

kolem níž se černala čerstvě vykopaná hlína. Vyhublá a  špi

navá žena se stále dokola snažila vylézt z jakési bedny. S plá

čem se drala nahoru, ale pokaždé když se zapřela, aby vylezla

ven, ji muž zatlačil nazpátek.

Vytáhli zbraně a vyběhli, povalili muže na břicho a spou

tali mu ruce i nohy.

Když Samuel volal na centrálu, tekly mu slzy.

Joona pomohl ženě z bedny a zabalil ji do své bundy. Držel

ji v náručí a utěšoval ji, že pomoc už je na cestě. V tom oka

mžiku postřehl nenadálý pohyb mezi stromy. Větvičky se po

hupovaly a k zemi se snesla sněhová závěj.

„Někdo tam stál a pozoroval nás,“ řekne tiše.

Padesátiletá žena přežila, přestože strávila skoro dva roky

v rakvi. Jurek Walter tu a tam přišel, hrob otevřel a dal jí vodu

a jídlo. Žena oslepla, byla silně podvyživená a přišla o zuby.

Svaly měla ochablé, tělo jí zdeformovaly proleženiny, utrpěla

omrzliny na rukou i nohou.

Nejdřív měli lékaři za to, že je jenom traumatizovaná, ale

pak se ukázalo, že utrpěla vážná poškození mozku.

38

Velkou část parku uzavřela policie ještě během té noci.

Hned ráno označil policejní pes další místo, vzdálené pou

hých dvě stě metrů od ženina hrobu. Vykopali tam ostatky

muže a chlapce, nacpané v modrém plastovém sudu. Pozdě

ji se ukázalo, že byli pohřbeni o čtyři roky dřív, ale v sudu

moc dlouho nepřežili, přestože do něj měla trubka přivádět

vzduch.

Joona vidí, že jeho vyprávění Valerií otřáslo. V obličeji úpl

ně zesinala a drží si ruku před ústy.

Valeria myslí na Joonův popis prvního setkání s Jur kem —

jak ho pozoroval pod oknem další oběti. Vybavil se jí muž,

kterého v pátek zahlédla u skleníku na kraji lesa. Měla by to

Joonovi říct, ale nechce, aby si začal namlouvat, že Jurek je

přese všechno naživu.

39

7

Od chvíle Jurkova zadržení převzal předběžné vyšetřování

státní zástupce, výslechy — od rozhodnutí o uvalení vazby až

do hlavního líčení — však vedli Joona se Samuelem.

„Zdá se to nepochopitelné, ale Jurek Walter pronikl do hla

vy každému, kdo se k němu dostal dostatečně blízko,“ vypráví

Joona a pohlédne Valerii do očí. Nebylo v tom nic nadpřiroze

ného, jenom jistý druh dokonale chladného poznání lidských

slabostí... Uměl vystihnout cosi naprosto zásadního, kvůli

čemu pak člověk ztratil schopnost se bránit.

Jurek Walter během celého období za mřížemi nepřiznal

vůbec nic. Netvrdil však ani, že je nevinný — většinu času

se zabýval filozofickou dekonstrukcí pojmů trest a zločin.

„Vlastně mi až při závěrečných výsleších došlo, že Jurek

měl v plánu přimět Samuela nebo mě, abychom připustili

možnost, že je nevinný... že ten hrob našel náhodou, a když

jsme ho zadrželi, snažil se té ženě naopak pomoct z rakve

ven.“

Jednou večer, když byli Joona se Samuelem společně bě

hat, položil Samuel hypotetickou otázku, co by se stalo, kdy

by v okamžiku, kdy do lesa přišli, stál u hrobu kdokoli jiný.

„Nemůžu na to přestat myslet,“ řekl Samuel. „Že ať by to

byl kdokoli, byl by obviněn ze zločinu.“

Bylo jasné, že konkrétní důkazy chyběly a že žaloba byla

postavená spíše na okolnostech zadržení a naprostém nedo

statku jakýchkoli vysvětlení.

Joona věděl, že Jurek je nebezpečný, ale tehdy ještě netu

šil, o jak vysokou úroveň nebezpečnosti se jedná.

Samuel Mendel se začal stahovat do pozadí, už to nemohl

vydržet, nedokázal pobývat v Jurkově blízkosti, říkal, že se cítí

pošpiněný, jako by se sám nakazil.

„I když se tomu bráním, říkám věci, které naznačují, že

by mohl být nevinný,“ přiznal Samuel.

40

„Je vinen... ale myslím si, že má komplice,“ odpověděl

Joona.

„Podle všeho je to osamělý šílenec, který...“

„Když jsme ho načapali v lese u hrobu, tak přece nebyl sám,“

přerušil ho Joona.

„Ale ano, byl tam sám, za to může jen jeho schopnost mani

pulace, že máš pocit, jako bys skutečného pachatele zahlédl

prchnout do lesa.“

Joona si mnohokrát vzpomněl na poslední rozhovor s Jur

kem před zahájením závěrečného soudního jednání.

Jurek Walter seděl na židli ve střežené výslechové místnosti

a vrásčitý obličej skláněl k zemi.

„Je mi úplně fuk, jestli mě soud shledá vinným nebo ne,“

prohlásil tehdy Jurek. „Ničeho se nebojím, bolesti... samo

ty ani smutku. Nejvyšší soud určitě žalobcův popis mého

činu i původní rozsudek potvrdí,“ řekl bez nejmenších po

chyb.

„Odmítáte se hájit,“ namítl Joona.

„Odmítám se zúčastnit rekonstrukce; po technické strán

ce je to jedno a totéž. Vyhrabat a zasypat hrob umí kdokoli.“

Joona pochopil, že ho Jurek zpracovává — že k tomu, aby

byl zproštěn viny, musí dostat Joonu na svou stranu. Proto

se v něm snažil zasít semínko pochybností. Joona věděl, oč se

Jurek snaží, ale zároveň nemohl nevidět, že obžaloba skuteč

ně má slabá místa.

„On si myslel, že tě pro sebe získal,“ řekne Valeria a v jejím

hlase se ozývá strach.

„Myslím, že v tom viděl určitý příslib.“

Během závěrečného líčení byl Joona předvolán jako svě

dek, aby popsal, jak došlo k zadržení.

„Nemohlo to být tak, že se pan Walter naopak pokoušel tu

ženu osvobodit?“ zeptal se obhájce.

Joona musel potlačit vnitřní nutkání mu přitakat. Taková

možnost samozřejmě teoreticky existovala. Joona začal při

kyvovat, ale hned se zarazil a vybavil si jasnou vzpomínku na tu strašlivou scénu v lese, kdy Jurek Walter bez nejmenšího náznaku agrese strčil ženu zpátky do rakve pokaždé, když se z ní pokusila vylézt.

„Ne... on ji v tom hrobě držel. To on zabil i všechny ostatní,“ odvětil Joona.

Na závěr jednání oznámil soudce nejvyššího soudu, že ob

žalovaný se odsuzuje k forenzní psychiatrické péči na uzavře

ném oddělení se zvláštní ostrahou. Jurek Walter přijal tvrdý rozsudek zcela lhostejně, přestože to pro něj znamenalo do

životní izolaci.

Než Walter opustil sál, obrátil se k  Joonovi. Celý obličej

měl zbrázděný tenkými vráskami a upřel na něho světlé, po

divně prázdné oči.

„Teď zmizí oba synové Samuela Mendela,“ sykl tiše. „A pak

zmizí Samuelova žena, Rebeka, ale... Ne, jen mě poslouchej,

Joono Linno. Policie je bude hledat, a až to vzdá, bude je

hledat Samuel, ale když mu dojde, že svou rodinu už nikdy

neuvidí, spáchá sebevraždu...“

Světlo procházející olistěnými větvemi v parku za okny ro

zechvívalo jeho drobnou postavu, jako by byla utkaná z průsvitných stínů.

„A  ta tvoje sladká dcerunka,“ pokračoval Jurek Walter

a sklo pil pohled na své nehty.

„Kroť se,“ řekl mu Joona.

„Lumi taky zmizí,“ zašeptal Jurek. „A pak Summa. A až po

chopíš, že je nikdy nenajdeš... oběsíš se.“

Zvedl hlavu a pohlédl Joonovi přímo do očí. V obličeji měl

klidný výraz, jako by jeho slova již došla naplnění.

„Zašlapu tě do země,“ dodal tiše.

Joona dojde k oknu, vyhlédne skrz záclonu ven do tmy

a chvíli pozoruje, jak se větve převislých vrb chvějí ve větru.

„O Samuelovi jsi mi nikdy moc nevyprávěl,“ řekne Valeria.

„Zkoušel jsem to, ale...“

„Nebyla to tvoje chyba, že jeho rodina zmizela.“

Joona se zase posadí a pohlédne na ni lesklýma očima.


42

„Když mi Samuel zavolal, seděl jsem se Summou a Lumi

doma u večeře... měli jsme špagety a masové kuličky. Byl tak

rozčilený, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že Rebeka

s dětmi není v chatě na Dalarö, kam odjela jenom o pár hodin

dřív... Už se spojil s policií a obvolal nemocnice... Pokoušel se

vzchopit, klidněji dýchat, ale když mě požádal, abych ověřil,

jestli Jurek Walter neutekl, stejně se mu zlomil hlas.“

„To se ale nestalo,“ hlesla Valeria.

„Ne, Walter byl ve své cele.“

Všechny stopy po Rebece a dětech končily na štěrkové

cestě pouhých pět metrů od opuštěného auta. Žádnou další

stopu psi nezvětřili. Policie po dva měsíce prohledávala lesy,

cesty, domy i řeky a jezera. Když to policisté vzdali a po nich

i dobrovolníci, pokračovali Samuel



Lars Kepler

LARS KEPLER


1

Lars Kepler je pseudonym švédské autorské dvojice manželů Alexandra Ahndorila a Alexandry Coehlo Ahndorilové.

Oba dva jsou jako jednotlivci známí vydávaní spisovatelé. Když se rozhodli se spojit své tvůrčí síly a vytvořit společné dílo, nechtěli, aby ho si čtenáři dávali do souvislostí s jejich předchozí individuální prací. Identita Larse Keplera ale byla odhlalena brzy po vydání prvního románu.

Kepler - Lars Kepler – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist