načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Lauro, ty jsi ale číslo - Ivona Březinová

  > > > Lauro, ty jsi ale číslo  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Lauro, ty jsi ale číslo
Autor:

Láska, kamarádství, sport a životu nebezpečný průšvih - vítejte v Lauřině životě. Úspěšná autorka dívčích románů vypráví o třináctileté Lauře, která se poprvé ve svém ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  144 Kč 135
+
-
4,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 116
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání 2., v nakladatelství Grada Publishing 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5655-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Láska, kamarádství, sport a životu nebezpečný průšvih - vítejte v Lauřině životě. Úspěšná autorka dívčích románů vypráví o třináctileté Lauře, která se poprvé ve svém životě setkává s osudovým vztahem a také s problémy, o nichž zprvu neví, jak je řešit. Všechno je ale jednou poprvé... velký průšvih i velká láska.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ivona Březinová















Ivona Březinová
Lauro, ty jsi ale číslo
Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
www.grada.cz
jako svou 6118. publikaci
Ivona Březinová (www.brezinova.cz)
Odpovědná redaktorka Helena Varšavská
Sazba a zlom Antonín Plicka
Návrh obálky Martina Pavlova
Zpracování obálky Antonín Plicka
Počet stran 120
Vydání 2., v nakladatelství Grada Publishing 1., 2016
Vytiskla tiskárny FINIDR, s.r.o., Český Těšín
© Grada Publishing, a. s., 2016
Cover Illustration © Martina Pavlova
ISBN 978-80-271-9047-8 (ePub)
ISBN 978-80-271-9046-1 (pdf )
ISBN 978-80-247-5655-4 (print)
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy
nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě
bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této
knihy bude trestně stíháno.





g
5
Kapitola 1.
Táta chtěl kluka. Táta chtěl kluka, a narodila jsem
se já. Holka jako poleno. Nejhorší na tom bylo, že
doktoři mámě skoro celé těhotenství tvrdili, že budu
kluk, a táta jim bezhlavě uvěřil. Byl tak natěšený, že
se dokonce odhodlal jít k porodu. Jenže když jsem se
poprvé koukla na svět, táta koukl na mě a zjistil, že mi
do kluka něco podstatného chybí. V první chvíli se
naštval tak, že vyletěl z porodního sálu jako rozzuřený
sršeň a ze zeleného pláště, plátěné čepičky a návleků
ho svlékali až u vrátnice.
Jenže netrvalo ani půl hodiny a byl zpátky. Mírný
jako beránek a s ohromnou kyticí růží. Máma mu je
pochopitelně hodila na hlavu, ale nakonec ho přece
jen vzala na milost. Máma je chytrá a moc dobře ví,
že chlapi někdy blbnou. Aspoň naše babča těmihle
slovy pokaždé končí historku o mém narození a
vypráví ji takhle už třináct let. Minulý týden mi totiž
bylo třináct.
Někdy si myslím, že to má táta u mámy stejně ještě
schovaný, ale já se na tátu nezlobím. Vlastně ho docela
chápu. Taky si někdy říkám, že bych snad radši byla
kluk. Už kvůli těm porodům a takovým věcem. A
navíc – táta už tehdy doma jednu holku měl.
Sestra Tamara je o tři roky starší, o tři roky
krásnější a o tři roky chytřejší. Aspoň to tak o sobě říká.





g
6
Já osobně si myslím, že je někdy úplně blbá. Zvlášť
když se nechá tím cvokem Milanem ze stavební
průmyslovky líbat v průjezdu u školy, kde je každý vidí.
Tamara se narodila v prosinci, a měla jít proto do
školy o rok později. Jenže jako malá byla pořád
nemocná, a kvůli tomu dostala ještě jeden odklad. Do první
třídy šla, když jí bylo sedm a tři čtvrtě. Teď si myslí,
že ačkoliv je v devítce, je málem dospělá. To mně až
bude šestnáct...
„Laurine, jsi doma?“
To je táta. On mi tak říká, když už se jmenuju
Laura, a ne Petra, jak si přál. Petra znamená „skála“.
Tvrdá jako skála. Holka nemá být ufňukaná fiflena,
ale kurážná a sportovní holka do nepohody.
A tak hraju závodně fotbal.
„No tak, Laurine, kde jsi? Jaký byl trénink?“
„Bezva.“
„A co tvoje přihrávka přímým nártem?“
„Jo, už to jde líp. A představ si, dneska jsme hrály ve
vestách s takovýma velkýma kapsama plnýma písku.“
„Proč písku?“
„No, kvůli zátěži, víš. Romeo říkal, že až nám ty
vesty zase sundá, budeme lítat nad hřištěm jako motýlci.“
„A lítaly jste?“
„Lítaly. Ale jenom chvilku. Romeo po pěti
minutách prohlásil, že už je to zase jenom ploužení.“
Romeo je náš trenér. Jmenuje se Roman Korčák a je
mladý a krásný. Prostě Romeo, no.





g
7
###
Ve škole je rušno. Samé zkoušení a písemky, když je
před pololetím. Takže žádná nuda. Zvlášť když se od
rozevřeného klasifikačního sešitu ozývá Kleopatřino
mumlavé „k tabuli půjde...“.
„Pokorná.“
Pochopitelně. Dalo se to čekat. Z dějáku jsem už
nebyla tasená ani nepamatuju. Loudám se uličkou
mezi lavicemi a očima visím na Kristýně. „Budeš
napovídat?“
„Osobnost Jana Žižky v českých dějinách,“
oznámila mi Kleopatra a tázavě na mě pohlédla egyptsky
nalíčenýma očima.
No nazdar, na husitství jsem chyběla, blesklo mi
hlavou, ale kývla jsem, že jako rozumím, a zděšeně
jsem koukla po Kristýně. Ta horečně zalistovala hustě
popsaným sešitem.
„Mistr Jan Hus... teda... Jan Žižka,“ začala jsem
zbrkle, „...se narodil...“
„Ano, a také zemřel,“ poznamenala Kleopatra
kousavě. „Ale nás zajímá hlavně to, co bylo mezi tím.“
„Mezi tím přišel o oko,“ vyhrkla jsem.
Ne že by o to oko nepřišel, ale Kleopatra po mně
chtěla spíš letopočty a místa bitev a taky taktiku Jana
Žižky při vedení boje. Jenže do toho jsem se pořád
nějak nedokázala strefit, ačkoliv Kristýna si mohla
ukroutit pusu a rukama předváděla koncert pro neslyšící.





g
8
Když jsem nakonec místo spanilých jízd řekla, že
husiti podnikali do zahraničí jízdy půvabné, poslala mě
Kleopatra zpátky do lavice.
„Půvabná možná jsi, Pokorná,“ komentovala
Kleopatra můj výrok. „Ale co je půvab bez základních
historických znalostí?“
A tak mám zase jednou kouli. Pěkně kulatou jako
fotbalový míč. Nejlíp ji pěkně nakopnout a vstřelit
do brány. Jenže spíš bych potřebovala nakopnout já.
Takhle si zvorat známku z dějepisu těsně před
vysvědčením. S dvojkou z písemky a jedničkou a trojkou
z minulých zkoušení mi teď vychází skoro čistá trojka.
Kristýna rozpačitě krčí rameny. „Líp to nešlo.“
###
„Líp to nešlo,“ hlesnu doma, když se sklopenou
hlavou nesu dějepisnou kouli k podpisu.
„Hůř taky ne,“ poznamenala máma nad rozešitým
divadelním kostýmem. „Teď jdi a sedni na to. Večer
tě vyzkouším z učiva za celé pololetí a zítra poprosíš
paní učitelku, jestli by sis to ještě nemohla opravit.“
„Zítra děják nemáme.“
„Tak pozítří,“ řekla máma už o poznání zvýšeným
netrpělivým hlasem. „A ať tě nenapadne si myslet, že
půjdeš dneska na trénink.“
„Proč by neměla jít na trénink?“ vyjeví se táta,
který zrovna vchází do dveří. Boty na rohož, kabát na
věšák, čepici na polici. Asi byl zase na pracáku shánět





g
9
zaměstnání. Před měsícem firma, kde léta pracoval,
zkrachovala, a táta teď nemusí chodit do práce. Vlastně
ani nemůže, když ho nikde nechtěj.
„Laura musí trénovat, trénovat, trénovat,“ tvrdí
právě táta mamce. „Zimní přípravné období je v plném
proudu a od poloviny března ji čeká spousta zápasů.
Jak říkám, teď musí trénovat, trénovat, trénovat.“
„A já říkám učit se, učit se, učit se,“ řekla máma
tónem, který nepřipouští námitky.
„Ale jdi,“ směje se táta, „mluvíš jak Lenin.“
„Kdo je to Lenin?“ odvážila jsem se vstoupit do
rodičovského hovoru.
„No, to je právě to, o čem mluvím,“ naježila se
máma. „Kdybys uměla dějepis, lítej si po hřišti klidně
každý den, ale takhle...“
„Co blázníš, o Leninovi se dneska ve škole už
neučí,“ nechápe táta pořád mámino rozčilení. „Aspoň
ne tolik.“
„Ty jsi s ním začal, já ne,“ pokrčila máma rameny.
„A ty se mazej učit,“ obrátila se na mě s takovým
pohledem, že jsem raději vypadla z pokutového území
a rezignovaně rozevřela učebnici.
###
Kleopatra mě proklepala jak sto let starý koberec. Ale
dva dny šprtání byly na mně vidět. Vlastně spíš slyšet.
Kleopatra nakonec přimhouřila oči orámované silnými
černými linkami a dala mi na vysvědčení dvojku.





g
10
„A příště se uč průběžně, Pokorná,“ houkla za mnou
smířlivě.
Stejně si myslím, že jsem ji získala těmi
informacemi z historie fotbalu. Poslouchala mě jak čerstvě
vyvoraná. To prý netušila, že fotbal se hrál už před pěti
tisíci lety a ještě ke všemu s koulí naplněnou peřím
nebo lidskými vlasy.
Nejvíc z toho ovšem byla odvázaná Zuzana. Pro
takovou blbost, jako je fotbal, by si prý nikdy vlasy
ostříhat nedala. Fiflena.
###
„Proč jsi nebyla minule na tréninku?“ obul se do
mě Romeo, sotva jsem si obula kopačky. „Nedělej mi
tady z toho holubník, jo?“
„Ona se musela učit,“ zastala se mě Patuna. „Za pár
dní máme výzo.“
Patuna je vedle Kristýny moje nejlepší kamarádka.
Ve skutečnosti se jmenuje Patricie, ale co já vím, tak
jí tak nikdo nikdy neřekl. Aspoň na hřišti určitě ne.
„Dost řečí a mazejte se rozcvičit,“ okřikl teď Patunu
Romeo a popuzeně vyběhl napřed.
„Co mu je?“ vykulila jsem oči. „Že tak vyvádí?“
„Je vadnej,“ mávla Patuna chlácholivě rukou.
„Není vadnej,“ zastávala se ho rychle Aneta.
„Náhodou má starosti, abyste věděly.“
„Starosti, jo?“ vykulila oči tentokrát Patuna. „A jak
ty to, Anetko, víš?“





g
11
„No jak, normálně..., slyšela jsem, když to někomu
říkal do telefonu.“
„Tak povídej,“ vybídla ji Patuna. „Co ještě víš?“
„To já přece...“
„Holky, kde jste?“ ozval se Světlanin naléhavý hlas.
„Už začínáme!“
„Tak padáme,“ rozhodla Patuna. „Ale po tréninku
nám to řekneš,“ dodala ještě k Anetě nesmlouvavě.
Při sérii kliků, dřepů, shybů a letmých startů jsme
Romeovy problémy hodily stranou. Za chvíli z nás
pěkně lilo a nemohly jsme se dočkat, kdy už nám
konečně hodí míč.
Nehodil.
„Vemte si švihadla a v sériích dvacetkrát snožmo,
dvacetkrát střídavě, jedeme na výdrž!“
„Se snad potentočkoval, ne?“ houkla Irča potichu.
„Má starosti,“ mrkla na ni Patuna spiklenecky.
Ostrý hvizd nám nedovoloval pokračovat v
rozhovoru.
„Lauro, hni laskavě tím svým zadkem, ano?“
Vztekle jsem mrskala švihadlem do zdupané a
nedávnými mrazy zdecimované trávy. Dvacet snožmo,
dvacet střídavě. A znovu. Dvacet snožmo, dvacet
střídavě... Škobrtnout o drn, zatnout zuby a znovu. Dvacet
snožmo...
„Stačí! Provedeme nácvik standardních situací.
Nejdřív přechod z obrany do útoku a naopak.“





g
12
Tenhle trénink nestál za nic. Konečně bylo po všem
a Romeo nás blahosklonně propustil do šaten.
„Teda holky, já mám dneska nohy ubroušený až...,“
začala Vendula žalostně.
„Počkej,“ přerušila ji Patuna. „Aneta nám něco
poví.“
„Co bych povídala?“ udělala Aneta dokonale
nechápavý obličej. Ten ona umí.
„O Romeovi,“ napověděla jsem jí ochotně. „Tak
dělej, co teda víš?“
Anetino zoufalé „nic!“ zaniklo v bouři holčičích
hlasů.
„Au, pusťte mě! Irčo, nech toho, já vám to teda
řeknu.“
„No?“ zeptala se Patuna vyzývavě.
„No,“ nadechla se Aneta. „Asi... asi se rozešel s
Julčou!“





g
13
Kapitola 2.
Seděly jsme v cukrárně U Antošů a srkaly sprite, každá
před sebou navíc rakvičku se šlehačkou na oslavu dobré
zprávy.
„Minutu ticha za Julču!“ vykřikla Vendula svým
kravím hlasem, až se skleničky na blízkém baru málem
rozcinkaly a dvě babky poklidně popíjející kafíčko se
na nás pohoršeně zadívaly přes skla vycíděných brýlí.
„To nic, to za vašich mladých let nebývalo,“
vykvikla rozpustile Elíza k jejich stolku a ostatní holky
se pobaveně rozhihňaly.
„Tak ta minuta ticha,“ zahřímala Vendula
neodbytně a zapíchla oči do svých hodinek s digitálními
stopkami. „Nebo aspoň půl,“ dodala při letmém pohledu
na naše křečemi zkroucené postavy.
„Nevyprsknout půl minuty se nám podařilo až
napotřetí.“
###
S Julčou chodil Romeo celou dobu, co ho známe.
A shodly jsme se s holkama, že nikdo z nás nezná
pitomější nemehlo, než je ona.
Jednou vzala v šatně do ruky fotbalový míč a hned
si ulomila nehet. Ten ale byl! Elíza dokonce tvrdila, že
je určitě umělej. Možná jo, Julča se mohla zbláznit. Tak
co na ten míč sahá, když je taková nešika?





g
14
Úplně nejlepší to ale bylo o prázdninách na letním
soustředění v Jetřichovicích. Julča za naším Romeem
přijela s dvěma naditými kufry, prý na víkend. Kufry
plný hadrů a ona se pak celý dva dny povalovala u
rybníka nahoře bez. To si ty kalhotky od plavek mohla
strčit do kapsy spolu s kartáčkem na zuby a kufry klidně
nechat doma.
A stejně ty svoje prsa vystavovala jenom proto, aby
nám dokázala, jak jsme proti ní nevyvinutý. Teda, jak
kdo. Například Vendula má prsa jako kojná. A taky
Elíza nosí nejmíň céčka.
To já žádnou podprdu ještě nepotřebuju. Taky jsme
s Patunou v družstvu nejmladší, teprve před půlrokem
nás přeřadili ze starších žákyň k mladším dorostenkám.
A Vendule i Elíze bude pomalu šestnáct. Jako ségře.
Až mně bude šestnáct...
Jenže já žádný prsa nechci. Je s nima jen otrava, všude
to překáží a blbě se s tím běhá, říkala Vendula. A je to
fakt. Jednou, když jsem byla sama doma, tak jsem si
půjčila máminu podprsenku, do každého košíčku jsem
narvala půlkilovku rýže a pokoušela jsem se utíkat aspoň
po pokoji. Bylo to příšerný. A to ani nemluvím o tom,
že se pak jeden z těch pytlíků protrhl a já si čtvrt hodiny
hrála na Popelku. Kdepak, s prsama je jenom potíž.
###
Vysvědčení dopadlo podle očekávání. Pět dvojek.
Z máti, čédi, angliny, dějáku a zemáku.





g
15
„Nic moc,“ řekla máma, ale přece jen vylovila z mra -
záku harmonii.
Harmonii já zbožňuju. Je to ten nejbáječnější
zmrzlinový dort, jaký znám.
„Nehltej tak, ať se nenachladíš.“ Táta stál nade mnou
a mlsně přešlapoval.
„Chceš?“ nabídla jsem mu spiklenecky.
„Já to vidím,“ ozvala se mamka obrácená čelem ke
sporáku.
„Tak to vidíš,“ mávl táta rukou a raději se uklidil
do obýváku k televizi.
Chudák. Před půl rokem mu zjistili cukrovku a od
té doby je na dietě. Dost ho to tehdy vzalo. A pak
ještě ta výpověď... Není divu, že si občas tajně osladí
život čokoládou. Myslím, že by na dietě vůbec nebyl,
nebýt mamky. Ale ta ho drží pěkně u huby. U mlsné
huby, chci říct.
V zámku dveří se ozvalo ségřino charakteristické
šátrání. Teda já nepochopím, jak se někdo nemůže
strefit klíčem do zámku hned napoprvé.
„Á, Tamara,“ pronesla mamka a vyčkávavě se
postavila u dveří.
„Čau,“ houkla ségra.
„Nazdar,“ přivítala ji mamka. „Tak co?“
„Co jako?“ protáhla Tamara.
„No výzo, vysvědčení,“ napovídala jsem snaživě.
„Jo tak, dobrý,“ houkla zas Tamara a šinula se do
svého pokoje.





g
16
„No tak mi to snad ukážeš, ne?“ zastavila mamka
Tamařin pokus o zdekování se.
„No jo,“ zahuhlala ségra. Chudák. Asi to její výzo
moc dobrý nebude.
Tamara klekla na koberec a vysypala obsah
koženého batůžku před sebe.
„Co blázníš?“ utrhla se na ni mamka. „Takhle na
zem... A co je tohle, prosím tě?“ sehnula se hbitě pro
sadu očních stínů a korálově rudou rtěnku. „Proč to
nosíš do školy? Doufám, že se nemaluješ! Není na to
náhodou trochu brzy? Na takovéhle věci máš ještě čas!“
No jo, naše mamka, když spustí, tak neví, kdy
přestat.
Jenže přestala.
Nad Tamařiným vysvědčením by asi přestal každý.
„Ty máš čtyřku z češtiny?“ vydechla nakonec
nevěřícně. „Čtyřku?“
„Kdo má čtyřku z češtiny?“ strčil táta polekaně
hlavu do dveří.
„Tvoje dcera, představ si,“ ozvala se mamka
kousavě.
„Která?“ zablábolil zmateně táta a nejistě se podíval
z jedné na druhou. Pak si ale všiml mé nedojedené
harmonie, nad kterou ještě před chviličkou žádostivě
postával, a pohledem se vrátil zpět k Tamaře, stále ještě
klečící na koberci spolu s kupičkou knížek a sešitů.
„Ty neumíš česky, Tamaro?“ zeptal se nechápavě,
protože v jeho představách dostávají čtyřku z češtiny





g
17
jen děti cizích státních příslušníků. Na chvilku zapátral
v paměti, ale nakonec usoudil, že v naší rodině je to
široko daleko hluboko jenom samý Čech.
„Jsme Češi jak poleno,“ prohlásil nakonec hrdě.
„Ona je poleno,“ nevydržela to mamka. „Dubový.
Řekneš mi, jak se teď chceš dostat na tu oděvní
průmyslovku?“
„Tak půjdu na švadlenu, no,“ zabručela Tamara.
„Na švadlenu!“ vyjekla mamka a udělala takový
divný pohyb... no, zalomila rukama, by se dalo říct. Ale
těsně nad Tamařinou hlavou.
Táta si kapesníkem otřel čelo a pomalu se šinul k mé
nedojedené harmonii. Solidárně jsem mu podala svou
lžičku.
„Jdeš od toho!“ křikla mamka, která má opravdu
oči všude.
„Ale já musím, Helenko,“ zakvílel táta. „Víš, jak
mně z toho nerváku teď prudce klesnul cukr v krvi?“
###
Celé odpoledne byla doma tichá domácnost. Tamara
brečela v pokojíku a nebyla s ní řeč. Táta vyčerpaně
usnul na kanapi a mamka se uklidňovala pečením
tvarohových buchet, které v naší rodině kupodivu nikdo
nejí. Popadla jsem bundu a míč a potichu se vytratila
před dům.
„Čau, u vás bylo nějak veselo, ne?“ poznamenal
Zdeněk, co bydlí hned pod námi a chodí do 5. A.





g
18
„Neměj péči,“ odsekla jsem naštvaně. Ale pak mě
napadlo, že bych potřebovala nahrávače. „Šel by sis
zakopat?“ navrhla jsem mu opatrně.
Chvíli se kroutil jako háďátko řepné, ale nakonec
jsme se přece jen vydali na plácek za domem. Je tam
sice perfektní zeď, ale živý nahrávač je přece jen živý
nahrávač.
Po chvilce mi bylo jasné, že jsem se unáhlila.
Zdeněk byl všechno, jen ne živý nahrávač. Míče mu lítaly
těsně kolem nohou, míjely ho a on je blekotavě honil
a v rukou přinášel zpátky jako aportující pes.
„Proboha, ty jsi nikdy nehrál fotbal?“ křikla jsem
na něj naštvaně.
„Ale jo,“ řekl nejistě. „Jenže já jsem osvobozenej
z tělocviku. Kvůli páteři, víš.“
„Aha. Tak toho radši nech, aby sis něco neudělal,“
řekla jsem rychle a vzala mu míč z ruky.
Loudavě se vracel k domu a já zaútočila proti zdi.
Zlatá dobrá zeď.
Posílala jsem jí míče a ona mi je prudce vracela
nazpátek. Tam a sem. Tam a sem. Vnitřním nártem,
vnějším nártem, přímým nártem. Ten je nejhorší.
Aspoň pro mě. Ale když se člověk postaví přímo proti
směru dráhy míče a nohu nastaví úplně rovně, tak...
„Budeš tady ještě dlouho?“ ozvalo se za mnou.
Kluk. Úplně cizí. V modré teplákové soupravě. S
tenisovou raketou. A docela hezkej...
*





g
19
„Co tak vejráš? Nikdy jsi neviděl... neviděla
tenisovou raketu?“
„Viděla,“ pípla jsem úplně nemožně.
„Hele, chci jenom vědět, jak tu ještě budeš dlouho.
Taky bych si rád pinknul o zeď. Jenže tenisákem.“
„Já... já už jdu,“ zablekotala jsem. „Klidně si zahraj.
Já tady bydlím, tak můžu přijít jindy.“
„To zas nemuselo být tak hned,“ zamumlal smířlivě.
Říkala jsem si, že bych nemusela tak zbrkle vyklízet
pole, ale vtom se nahoře v šestém patře otevřelo okno
a mamčin hlas mi z té výšky spadl rovnou k nohám:
„Lauró, pojď domů, bude večeřeé!“
„Tak vidíš, stejně musím,“ pokrčila jsem rameny.
„Tak prima,“ řekl, a aniž by si mě dál všímal, začal
si pinkat o zeď. Nejdřív pěkně zvolna, ale pak čím dál
prudčeji a prudčeji, a než jsem z druhé strany domu
zapadla do vchodu, měla jsem vážné obavy, aby se tou
mou zlatou dobrou zdí náhodou neproboural až do
sklepa.





g
20
Kapitola 3.
Po jednodenních pololetních prázdninách jsme se
znovu sešli ve škole.
„Doufám, že od zkoušení teď bude nějaký čas pokoj,“
zasnila se Štěpána.
„Bych si tak jistá nebyla,“ pokývala Kristýna
pochybovačně hlavou.
„Já taky ne,“ přidala jsem se. „Například Kleopatra
je schopná mě tasit hned dneska, aby si ověřila, že si
tu dvojku z dějáku zasloužím.“
„Holky, a nevyrostly vám přes prázdniny náhodou
prsa?“ zavřískal Mirek na celou třídu.
„Jo, zvlášť Polanský, podívejte!“
Chudák Kristýna zrudla jako přezrálá malina a
zimomřivě si přitáhla rozevřenou vestu k tělu.
„Ubožáku, vždyť tobě ještě ani nikde nerostou
chlupy,“ ťala jsem ho s posměchem.
„Hele, a jak to, Pokorná, víš?“
„Asi se koukala,“ ušklíbl se Matěj. „Měl by ses,
Mirku, doma večer zamykat.“
„Ts, stačí, co vidím při tělocviku,“ ohradila jsem se
nasupeně.
„A to nevíš, že Stránský si před každým tělocvikem
holí nohy?“ vřísknul Ondra a všichni se rozchechtali.
„Je to sedmá B?“ ozvalo se najednou ode dveří a třída
překvapeně ztichla.





g
21
Někdo kývnul a on vpochodoval do třídy. Kluk.
Úplně cizí. Tentokrát bez tenisové rakety. Ale pořád
tak hezkej.
„Čau, Lauro,“ řekl a bez jakéhokoliv ptaní se usadil
do na první pohled prázdné poslední lavice hned za
mnou.
Vzápětí zazvonilo a třídní Lokšanová vplula do třídy
na oblaku parfémové vůně. Alergik Dušan zděšeně
začichal a předvedl tuplovanou sérii nezadržitelných
kýchanců.
„No, no, břízy ještě nekvetou, Dušane, tak to tu
na mě nehraj,“ prohlásila Lokšanka nevzrušeně. Pak
mávla, ať si sedneme, a sama se hřmotně usadila nad
rozevřenou třídnici.
„Chybí?“
„Spíš přebývá,“ vyprsknul kdosi.
„Prosím?“
Všechny hlavy se otočily k poslední lavici.
Kluk vstal a zřetelným hlasem oznámil učitelce:
„Já jsem tu dneska nový. Jmenuji se Dalibor Rous
a přistěhoval jsem se z Plzně.“
„Á, ano, ovšem,“ vykvikla Lokšanka. „Pan ředitel
mě upozorňoval, že budeme mít od pololetí nového
žáka. Libor Rous, jsi říkal?“
„Dalibor,“ opravil ji s přehnaným důrazem na první
slabice.
„Ano, ovšem, Dalibor. Můžeš nám říct, Dalibore,
jaké jsi měl pololetní vysvědčení?“





g
22
Kluk nejistě zatěkal po tvářích nových spolužáků
a zahuhlal:
„Dobré.“
„U nás odpovídáme celou větou,“ sykla Lokša.
„Měl jsem dobré vysvědčení,“ vzdychl kluk
rezignovaně.
„To znamená co? Trojku jsi, doufám, neměl žádnou.“
„Ne.“
„A kolik dvojek?“
„Taky žádnou,“ přiznal kluk a rozpačitě pokrčil
rameny.
„Chceš snad říct, že jsi měl v pololetí samé
jedničky?“ zamžikala Lokšanka s nadějí v hlase.
„Ano,“ vzdychl zas kluk a vzápětí vzpurně dodal
celou větou, „ano, v pololetí jsem měl na vysvědčení
samé jedničky.“
Lokša nepostřehla jeho ironii a zaplesala:
„Tomu říkám posila téhle věčně roztěkané třídy
s bídnými výsledky. Jano, konečně budeš mít
konkurenci,“ obrátila se trochu škodolibě na naši
premiantku.
Třída znechuceně mlčela: Šprt, šprt, šprt!
Kluk zajel do lavice jako šnek do ulity. Chudák, hůř
už se před námi uvést nemohl. Ale hezkej je...
###
„Hele, ty ho znáš, Lauro?“ sesypaly se na mě holky
o přestávce.





g
23
„Koho?“ dělala jsem nechápavou.
„No, toho...,“ kývla Štěpána bradou směrem k
poslední lavici.
„Toho šprta,“ pomohla jí Zlatka.
„Jo, toho novýho?“ protahovala jsem schválně čas.
„No, trochu.“
„Že znal tvoje jméno,“ nedala se odbýt Štěpána.
„Odkud?“
„Z hřiště,“ řekla jsem popravdě. „Náhodou, abyste
věděly, hraje tenis.“
„Pch, to je toho.“
„Ale je hezkej, holky, že jo?“ řekla Johanka
bezelstně.
„Jé, Tichá se zabouchla!“ zařval Ondra Suchopár,
který nás tajně poslouchal.
„Blbečku,“ křikla Johanka, rudá až ve vlasech.
„Počkej, až tě chytnu, to to schytáš!“
Honili se po třídě za neutuchajícího zájmu všech
přihlížejících, dokud se neotevřely dveře a Ondru
nepolapil ředitel.
„Co je to tady za řev?“ zahromoval. „A proč ty tady
lítáš jako splašený kůň?“
„Já jsem se jenom potřeboval trochu proběhnout,“
hlásil Ondra zarputile. Na uřícenou Johanku přitom
ani nepohlédl. „To já tak někdy mívám,“ pokračoval,
„prostě to na mě přijde a musím běžet a musím.“
„Když musíš, tak musíš,“ pokýval ředitel hlavou.
„V šatně si vezmi boty, bundu a čepici, a než zazvoní,





g
24
třikrát oběhneš školu kolem dokola. A ne abys přitom
šlapal na záhonky, rozuměls?“
„Rozuměl,“ zakřenil se Ondra a vystartoval k
šatnám.
Za chvíli už utíkal kolem školy a pokaždé, když
míjel okna 7. B, zastříhal nohama jako čertík.
„To se divím, že tě řediteli neprásk,“ poznamenala
Zlatka uštěpačně. „Úplně mě to jeho džentlmenství
vyvedlo z míry, fakt.“
„On Ondra není tak špatnej,“ zastávala se ho
Johanka a zasněně sledovala, jak dole pod okny kvůli ní
Ondra Suchopár trpí. Na očích jí bylo znát, že nový
spolužák se jí sice líbí, ale Ondra běhající kolem školy
je pro ni právě teď mnohem hezčí.
###
Loudaly jsme se s Kristýnou domů a probíraly
události uplynulého dne.
„A vážně jsi ho potkala na tom plácku za vaším
domem?“ vyzvídala Kristýna už poněkolikáté. „Škoda
že hraje tenis, a ne fotbal, představ si, že byste spolu,
Lauro, po večerech trénovali,“ vykládala zasněně.
„Proč po večerech?“ rozesmála jsem se. „A vůbec,
když o něm tak básníš, proč ho strkáš mně?
Představuj si třeba, že spolu hrajete čtyřručně na klavír. Po
večerech,“ dodala jsem uštěpačně. Trochu mě totiž
naštvalo, že moje sny sní někdo jiný. I když je to moje
nejlepší kamarádka.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti
eReading .






Ivona Březinová

IVONA BŘEZINOVÁ


12. 5. 1964

Ivona Březinová je česká spisovatelka. Narodila se v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, obor český jazyk - dějepis. Po absolvování vysoké školy začala pracovat na katedře bohemistiky jako asistentka a o rok později získala doktorát pedagogických věd v oboru český jazyk a literatura. Jako odborná asistentka pak pracovala na vysoké škole ještě několik let a věnovala se především české literatuře 19. a začátku 20. století, později pak i literatuře pro děti a mládež. V té době také publikovala ve sbornících a časopisech odborné články. Pak se ale provdala do Prahy, kde se jí narodily dvě dcery, Tereza a Veronika, a po skončení mateřské dovolené se začala věnovat psaní knížek pro děti a mládež.

Její knihy vydávají nakladatelství Albatros, Amulet, Autor, Axióma, Corona, Egmont, Fragment, Junior, Kma, Mladé letá, Petra, Príroda, SiD&NERo, Svoboda Servis a Viking. Její povídky jsou uváděny v pořadech Domino a Tu rádio na stanici Český rozhlas 2. Jako porotkyně se také účastní dětských literárních soutěží. Jeden rok vyučovala tvůrčí psaní na Soukromém gymnáziu Josefa Škvoreckého, v současné době vede seminář tvůrčího psaní na Literární akademii. Od roku 1982 je členkou IBBY, od roku 1999 členkou Obce českých spisovatelů.




       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist