načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Lásky českých královen -- Milostné pletky v českých dějinách - Slávka Poberová

  > > > Lásky českých královen  

Elektronická kniha: Lásky českých královen -- Milostné pletky v českých dějinách
Autor:

Jak zasáhla láska do osudů českých královen, vypráví autorka prostřednictvím historek o skutečných členkách královských a panovnických rodů. (milostné pletky v českých dějinách)


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 246
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2175-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak zasáhla láska do osudů českých královen, vypráví autorka prostřednictvím historek o skutečných členkách královských a panovnických rodů.

Předmětná hesla
Panovnice -- Česko
Šlechtičny -- Česko
Partnerské vztahy
queens and empresses -- Czech Republic -- Bohemia
noblewomen -- Czech Republic -- Bohemia
partner relationships
Česko -- Dějiny
Bohemia (Czech Republic) -- history
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











lásky
českých
královen
slávka Poberová
Milostné pletky v českých dějinách





Copyright © Slávka Poberová, 2005
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Slávka Poberová, 2005
Redakční úprava Alena Zatloukalová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2005
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-181-3 (pdf)





P
okud si říkáte, že všechno tady už bylo, máte pravdu. Lás -
ka královny ke králi, láska jako každá jiná (Kunhuta
Přemyslovna). Ale také je láska, která s tou první nemá vůbec nic
společného, láska spojená s neláskou ke konkurentce (Eliška
Přemyslovna a Eliška Rejčka). A pak zase láska, která
nehledí na dynastickou čest a žena miluje – třeba nekrále (Kunhuta
podruhé Záviše, Eliška Rejčka Jindřicha z Lipé). Anebo
láska Anny Jagellonské k Ferdinandovi I. Habsburskému,
láska tichá a mírná, vyvažující manželovu tvrdost a neústupnost.
Láska Marie Terezie, láska, která vládne domácností, matrona
na trůně, která žárlí a hlídá svého manžela, láska, která miluje
děti. Český národ se jí ovšem pomstil, dodnes se o ní
vyprávějí jen hanbaté anekdoty... Proti tomu je láska, kterou
projevovala Sissy (a staletí před ní třeba i Markéta Babenberská)
– a muži Františkovi I. Josefovi přivedla milenku až do domu.
Ačkoliv u Sissy se neví, jak to s láskou bylo. V milostné
přehlídce nechybějí ani pouhé šlechtičny (Anna Maria
Stradová, Kateřina Rožmberská z Ludanic, Polyxena z Pernštejna),
a všechny dokazují, že láska (i neláska) je jen jedna.





Pověstmi opředená
Libuše
J
e to tak, historici ponechávají lidem, co jim je nejbližší,
pohádky a pověsti. Co je nám po Keltech, kteří tu údajně
bydleli nejdřív, co je nám po Římu a Germánech tam, kde se
počátky českého království ztrácejí v záhadách, je tu přece
lidová tvořivost! A s ní se hravě dostaneme k Čechovi,
který sem, do naší vlasti, dnes zvané Česká republika, celou
slovanskou tlupu přivedl. Krokovi, který čtyřicet let spravoval
svůj lid.
Pak se objeví kněžna Libuše. Je jednou ze tří sester: Kazi,
která znala moc všech bylin a byla velmi vzdělaná v
léčitelství. Teta byla kněžkou, učila lidi, jaké mají přinášet oběti
bohům lesním, vodním a jakým ještě...
„Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší,
nazývala se Libuše; ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa,
jenž se táhne ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala
Libušín. Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze
prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech
ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří lidu, ke každému byla
vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva,
dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem. Ale poněvadž
nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvályhodná
– ach nešť astného osudu lidského! – byla prorokyně. A
poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí,
celý ten kmen sešel se po usmrcení jejího otce k obecné radě
a ustanovil ji sobě za soudce.“
Tolik o Libuši Kosmas, o Libuši, která je operou. Operou
národní, operou slavnostní, operou oper. Prosím
povšimněte si, že se tu nehovoří o Pražském hradu, ale o Libušíně. Ten
hrad by mohl být Libošín u vsi Smečno na Rakovnicku. Ale
kdo ví... A ještě něco, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by
byla mužem. Pan Kosmas byl samozřejmě šovinista. Jako by
byla mužem! Ale dejme mu opět slovo...
„Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali
bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem, nemalý spor
o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi
sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce
se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem,
hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před
svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi
rozhodla po právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si
rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se
bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných
poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu. Když pak, jdouc
cestou spravedlnosti a na osobu lidí nehledíc, celou při mezi
nimi vzniklou rozsoudila po právu, tu ten, který spor na
soudě nevyhrál, přes míru se rozhněvav, potřásl třikrát čtyřikrát
hlavou, a podle svého zvyku třikrát holí o zem udeřiv a bradu
slinou z plných úst poprskav, zvolá: ‚Toť křivda mužům
nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé
mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má
rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy
opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli
aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že
všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo
mužům umříti než to trpěti. Nás jediné opustila příroda k
hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce ani
mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva.‘“





Potvrzujeme si, že autor Kosmovy kroniky rozhodně nebyl
ženám nijak nakloněný, jen dva malé odstavce jsme uveřej -
nili, a co je v nich mužské nenávisti (a v následujících
částech je to stejné), nemusíme se ani dívat nijak pozorně, ale
o to teď nejde.
„Nato paní svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženských
studem zastírajíc, usmála se a pravila: ‚Tak jest, jak díš; žena
jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám
rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž
žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde bázeň, tam
je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce
ukrutnějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi
bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou
pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem ukrutnějšího,
jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné; a od
té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů,
a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za
manžela.“
A milá Libuše k sobě povolala Kazi a Tetu, aby s nimi
probrala, co bude zítra říkat lidu. O čem se radily, nikdo neví, ale
všeobecně se ví, co zjevila. Místo, kde najdou vládce. Ale
ještě předtím všem náležitě vytmaví, jak se tento vládce bude
chovat.
„Politováníhodní lidé, jak jinak to nazvat,“ naříkala
Libuše a zoufale rozhodila ruce.
„Ale no tak, Libuše, to přece není tvoje vina.“ To se
ozvala Kazi.
„Ó ne, já jí dobře rozumím, jsou politováníhodní, netuší, co
je čeká,“ živě oponovala Teta.
„Ano, netuší, vůbec netuší. Vzývají svobodu, hořekují pro
ni, vůbec si neuvědomují, že takovou svobodu dobrý muž
ztratí jenom se životem, ale oni jí pohrdají, porobě poddávají své
šíje.“





„Já trochu tuším,“ smutně se usmála Teta.
„Ano, trochu, ale zdaleka ne docela. Žáby si udělaly králem
vodního hada, a ten je počal usmrcovati.“
„Budou mít, čeho si přejí,“ ušklíbla se Kazi. „Neoceňují
tvůj elegantní způsob vlády, tak jim to přej. Jenom ať pak za
tebou nechodí, až jim bude ten vládce vadit.“
„Jenom nevím, jestli se už brzy neproflákne, že noc co noc
chodíš do Stadic, to by nebylo to pravé,“ ušklíbla se Teta. Li -
buše pokývla.
„Máš pravdu, ale já jim to naservíruju trochu jinak, trochu
– aby to zkrátka mohli vzít. Vlastně mi to přišlo právě vhod,
ta jejich touha po panovníkovi. Jo, přišlo mi to právě vhod.“
„Předně snadno je knížete dosaditi, ale nesnadno
dosazeného sesaditi. Neboť v této chvíli jest ten muž pod vaší
mocí, ať ho povýšíte na knížete čili nic. Jakmile však bude
povýšen, vy a vše, co máte, bude v jeho moci. Před jeho
tváří se budou třásti jak v zimnici vaše kolena a oněmělý
jazyk přilne k suchému patru. K jeho hlasu jen tak že budete
z velikého strachu odpovídati: ‚Ano, pane; ano pane,‘ až on
pouhým pokynem svým bez vašeho mínění toho odsoudí,
onoho dá zabíti, jednoho rozkáže vsaditi do vězení, jiného
oběsiti na šibenici. Vás samé a z vás, kterých se mu zachce,
jedny učiní sluhy, jiné sedláky, jiné poplatníky, jiné
výběrčími, jiné katy, jiné biřici, jiné kuchaři, pekaři nebo mleči.
Ustanoví sobě i plukovníky, setníky, šafáře, vzdělavatele
vinic a polí, též žence, kováře zbraní, kožišníky a ševce. Vaše
syny i dcery postaví do svých služeb, také z vašeho skotu,
z koní a klisen neb z dobytka právě nejlepší si vezme podle
své libosti. Všechno, co máte lepšího ve vsích, na polích,
rolích, lukách a vinicích, pobere a obrátí v svůj prospěch. Ale
proč vás dlouho zdržuji? Nebo nač to mluvím, jako bych
vás chtěla strašiti? Trváte-li na svém předsevzetí a nemýlí-





9
te-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i
místo, kde jest.“
Strašila, jeví se nám to tak dnes, ale asi dost málo. Lid chtěl
knížete. A Kosmas ho tedy Libušinými ústy přivolal.
„Hleď te... za oněmi horami... je neveliká řeka Bílina a na
jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím
obvodu jest úhor... Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly...
Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké
sluší knížeti, jeď te vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od
lidu a přiveď te sobě knížete a mně manžela. Muž má
jméno Přemysl... Jeho potomstvo bude v celé této zemi
panovati na věky věkův.“
Zní to dobře a vznešeně, že ano? Však také0 kronikář
vzápětí dodává:
„Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz
své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cestu,
váhají, pravila: ‚Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého
koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť
tu cestu nejednou šlapal.‘ Lichá šíří se pověst a zároveň
mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu
na koni tam konávala a před kuropěním se vracela.“
Poslové se na konci své dlouhé pouti otázali chlapce a on je
opravdu poslal na pole, kde Přemysl oral.
„Zdráv buď, kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden,
vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!“
Přemysl učinil několik rituálů, na které se bude vzpomínat
(odešle voly, do země vetkne lísku, na které vyrazí tři
ratolesti, vezme s sebou své střevíce).
Pak se tedy Libuše a Přemysl stali mužem a ženou.
„Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje
slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen,
nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jejž je i dnes tíží, též
vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám
s Libuší samou.“
Dalimil to viděl jinak, a přitom stejně.





10
„Stalo se, že se dva muži dostali do sporu o mez a řádně se
porvali. Libuše je soudila a viníka musela svým výrokem
zarmoutit. Ten ji začal tupit: ‚Nechci míti za soudce tebe,
protože žena umí lépe šít jehlou než soudit muže. Ach jak velice
mě zlobí, že nás muže soudí ženy.‘“
Nato Libuše svolala valný sněm. Všichni na její žalování,
jak byla pohaněna, odpověděli: „Jediný vlas mu odplatou
nezkřivíme. Mluvil pravdu ten člověk, neboť hlupák je každý,
kdo se dá soudit ženou, není-li nucen. Déle již nebudeme
poslouchati tebe, chceme míti za pána muže. Od tebe žádáme
jedno: pověz nám svými věštbami, z které země nám radíš,
abychom si vzali knížete?“
A Libuše jim na to odpověděla: „To vám řeknu upřímně,
jakkoli jste mne potupili a urazili... Obec každého z nás
chrání, rozumu nemá, kdo ji haní... Já se vám však nebudu mstít
a poradím vám bezelstně. Raději jste měli zůstat podřízeni
mému soudu, než chtít za knížete silného muže. Víte přece,
že lehčí je uhození dívčí ruky, po mužské ráně jsou veliké
muky.“
Libuše jim poradila, jak nejlépe uměla, a oni šli a
nalezli Přemysla. „Protože jste... přerušili mi hojnost orání pole,
mohu to říci: V zemi bude sice hojnost, ale často hlad.“ To
bylo jedno varování, které jim řekl, další následovalo při jeho
jídle, kdy měl žitný pecen položený na radlici. Otázali se ho,
proč snídal na železe, on jim odpověděl: „Jak vám řekla
Libuše, řeknu vám i já: Když jste nechtěli poslouchat dívčích rad,
bude vás můj rod železnou metlou spravovat.“
My se vrátíme honem zpátky a zase pozveme Kosmase.
Libuše musela mít vskutku nemalou moc, její věštecký duch ji
neopustil ani po svatbě. Musela přece lidu povědět, kde se
nachází Pražský hrad.
„...před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti starších
lidu takto věštila: ‚Spatřuji hrad, který pověstí nebes se
dotkne, ve hvozdě leží místo – je vzdáleno ode vsi této na
třicet honů a mez mu určují vltavské vlny. Toto místo na severní





11
straně pevně chrání hlubokým údolím potok Brusnice, na již -
ním však boku hora velmi skalnatá, která se od skal nazývá
Petřín, převyšuje okolí. Hora toho místa se zkrucuje na
způsob delfína, mořského vepře, směrem až k řečené řece. Až
tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh
domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové
sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou.‘“
Nevím, jak si to vyložit, já bych řekla, že se spíš sklánějí,
a ne kvůli prahu, ale kvůli veřejím. Co na to Dalimil?
„Vím o jednom místě, to jednou bude slavné na světě, tak
jako slunce ve své záři rozkvete. Pamatujte všichni na má
slova: Dvě zlaté olivy z něho vyjdou. Václav bude jméno olivy
prvé a Vojtěch bude jméno olivy druhé. Ony z pokolení mého
vejdou do království nebeského... Postavte město, kde vám
ukáži, postavte je u Vltavy pod Petřínem, kde robí tesař práh
se svým synem. Podle prahu nazvete město Praha, a jako
knížata a králové a lidé silní jako lvi se skloní před prahem, aby
se neporanili, tak i před Prahou, mým městem, skloní hlavu.
Bude míti velkou čest a slávu!“
Libuše dověstila a zase si vedla civilně. Tolik už věděla, že
nesmí věštit jen tak, jako když doma umývá nádobí.
Vlastně jsem toho ani moc neřekla, ušklíbla se. Co vy
můžete vědět, vy lidé prostí a hloupí? Ano, hloupí. Co bych vám
povídala víc o těch dvou zlatých olivách, o Václavovi, o
kterém se ještě po staletích budou historici přít, jestli byl velký
anebo ne, jestli chtěl sloužit Němcům a platit jim, anebo viděl,
že nemá zbytí. O Vojtěchovi, o tom bláznu Slavníkovci, který
se nakonec vypravil do Polska a tam prý náhodou, že usedl
v háji, kde pohané slavili své předky, přišel o život. Jiní zas
říkají, že o něj ani příliš nestál...
Nebude to moc velká sláva, to vám tedy říkám rovnou,
ačkoli neříkám, vždyť vy byste mi ani nevěřili. Pravda, bude tu
jeden velký král a císař svaté říše římské, bude pěkný zmatek





12
s jeho jmény, ale to je teď vedlejší. Budou mu říkat Karel IV.,
Otec vlasti, a ten vnese do Čech pořádek a řád a nebude se tu
válčit a umírat. A stavět se bude, to ano, stavět a stavět. Ale
umře o trochu dřív, než bývá v kraji zvykem, a po něm to
skončí a pak přijde bída. Bída a válka, jak jinak, válka, aby si ti
Čechové uvědomili, zač je v Pardubicích perník. Ale to oni ne,
samozřejmě, ani válka je nenaučí, že by měli držet při sobě,
pánům nechat, ať se spolu přou a hádají. Já vím, je to těžké,
páni jsou páni a nakonec vždycky vyhrají. Pravda, někdy na ně
dojde, stačí když král má trochu víc moci, a to tedy bude mít.
Král Jiřík ale taky nepovládne dlouho a bude mít evropské
choutky, jo, ten by chtěl sjednotit Evropu, ale doma se mu to
hádá a rve. I když někdy je tu císař, ano, ovšem, císař, jakpak
jen se jmenoval...
Rudolf, vidím ho jako živého, je napůl blázen, napůl to má
v hlavě v pořádku, on Prahu také zvelebí, koupí spoustu
umění, to je nad zlato a drahé kamení. Jenže Rudolf bude
poslední, kdo tady, na Pražském hradě, bude bydlet, kdo tady bude
doma...
Potom přijde konec, smutný konec, Praha bude jako
provinční město, Marie Terezie, Josef II., vládnoucí mateř a
synáček, který chce honem honem napravovat svět – jenže ten
o to nestojí. František Josef zvaný Procházka, to už bude
úplný výsměch, stařeček, který se přežil a předtím stejně
nevládl...
Mimochodem, a o tom Petříně a o Vltavě potom vzniknou
moc hezké písničky. Na Strahově pod Petřínem klášter
stojí a Na Císařské louce stojí řada topolů... Ta Císařská louka
je u Vltavy, samozřejmě. Ale má snad cenu tohle někomu
vykládat?

Pořád se pohybujeme v říši pohádek a bájí a opery a pořád
slyším slova té známé árie Libušina proroctví:





13
„Bohové mocní, za tento šť astný den dík budiž vám... Můj
český národ neskoná!“





14
Tchyně a snacha
Ludmila
a
Drahomíra
V
ypráví se to jako pohádka. A u těch ještě chvilku
zůstaneme, protože o kněžně Ludmile se toho zase tolik neví.
Ani jak vypadala, jestli byla vysoká a štíhlá, anebo snad
žensky zaoblená...
Takže tedy bylo nebylo, kníže Bořivoj měl za manželku
Ludmilu, která byla lidem nesmírně oblíbená. Pravda, byl to
lid povšechně tápající, lid, který začátkem 10. století nevěděl,
jestli má vyznávat starou víru – anebo už tu novou, jestli má
v noci holdovat pohanským bohům – anebo ve dne
jedinému Bohu křesť anskému a jeho synovi jménem Ježíš. Ale tak
to u nás bývá, a nejen u nás, jen se podívejme, kam oko
dohlédne, tam se to v 10. století také všechno pěkně mordovalo.
„Pokřtěn byl Bořivoj, první křesť anský kníže svaté víry.“
To je opět Kosmas. Stalo se někdy v roce 894 a pokřtil ho
údajně sám arcibiskup Metoděj. To už Kosmas nepraví, to
zase Dalimil.
To jednou vyjel Bořivoj na návštěvu k velkomoravskému
knížeti Svatoplukovi a prostřeli mu – na zemi. „Sluší se, abys





15
věděl, že pohan se nevyrovná křesť anu. Seď se psy, to je tvé
právo, ty ne kníže, ale hlupáku, který nedbáš o svého
tvůrce a máš za boha ušatého výra.“ Kníže samozřejmě hned po
hostině poprosil Svatopluka o křest. A s ním Metoděje,
„velehradského arcibiskupa. Ten arcibiskup byl Rusín a sloužil mši
slovinsky“.
A je tu důležité podotknout, že to opravdu byl obřad
slovanský, nikoli germánský, tedy latinský. Neudržel se dlouho, ale
měl výrazný dopad na přijímání křesť anství a na jazyk.
Manželka, tedy Ludmila, ho vbrzku následovala, to už bylo
údajně někde v Čechách. I o tom Kosmas mlčí, ale tak nějak to
být muselo, a pravděpodobně to zase udělal Metoděj, jak mu
přisoudila legenda.
Kristiánova legenda vypovídá podobně, autor ji jenom
doplňuje o Metodějova slova: „Jaká běda, ty muž tak vynikající,
a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám
také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro
hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti?“
Když Bořivoj přijal křesť anství, založil prý první kostel
v Čechách, na Levém Hradci, a druhý hned vzápětí, kostel
Panny Marie na Pražském hradě. Pak jich vzniklo víc,
rotunda na hradišti Budeč, bazilika sv. Jiří opět v Praze...
Cyrilovi v mládí říkali Konstantius. Vynalezl zvláštní litery,
které se po něm nazvaly cyrilicí a dodneška je můžeme vidět
v azbuce Rusů, Srbů a Bulharů. Ale zpátky k Ludmile.
Byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku, který se nazýval
Pšov, dnes ho volají Mělník. Zde jsou však rozpory,
Slavibor byl podle jiných kníže srbské země, jenomže na
Ludmilině původu nám zase tolik nezáleží. Ani na tom, jestli ji nechal
pokřtít Bořivoj. Důležité je, že pokřtěná byla.
Narodila se někdy v roce 860, teprve čtrnáctiletou ji
provdali za Přemyslovce Bořivoje, tehdy dvacetiletého. Že
byla Ludmila tak mladá, přitom považovaná za dospělou,
kněžna a matka, není zase zvláštní, budeme se s tím
potkávat často, doba byla taková, mladé dívky se vdávaly a měly





16
děti. Všechny letopočty zde a ještě v dalších kapitolách
berte jen orientačně, jsou kvůli zařazení časovému, ne kvůli
přesnosti.
Brzy nad manžela vynikala, lidé ji milovali čím dál víc
a čím dál víc dávali na její rady. Pravda, dnes už se
nedozvíme, jestli za to mohla její katolická víra, anebo docela
obyčejný soucit, který z ní udělal světici, ale co na tom.
Porodila Bořivojovi šest dětí, s určitostí známe dva
nejstarší syny, Spytihněva a Vratislava. Vratislav si našel manželku
v zemi Stodoranů při řece Havole. (Tedy v Německu.)
Drahomíru. S Drahomírou zplodili Václava a Boleslava.
Po smrti velmi mladého (asi 36 let) Bořivoje usedl na
knížecí stolec Spytihněv, který vládl přibližně dvacet let.
Knížecí korunku po něm zdědil Vratislav. Vládl asi pět let. Zemřel
a nechal po sobě syny, staršího Václava (asi třináctiletého)
a mladšího Boleslava (asi sedmiletého).
Babička Ludmila pečovala o vnuka Václava, starala se o to,
aby byl řádně vzdělán v nauce křesť anské. Byla vyznavačkou
slovanských modliteb. Horlivá křesť anka a matka chudých
požívala mezi lidmi mnohem víc přízně než její snacha
Drahomíra. Však také byla „Drahomiř z tvrdého kmene lutického
– i ona sama byla k víře křesť anské tvrdší než skála...“ Dalimil
se ovšem zmiňuje o tom, že Drahomíra byla pohanka. Kmen
Stodoranů byl kmen lutický a Luticové byli tehdy ještě pohané.
Zdá se však, že Drahomíra sice křesťankou byla, ale asi ne
příliš vřelou. Tak ji charakterizuje Kosmas, na toho dáme
přece jenom víc, Dalimil byl mluvka a pábitel.
Drahomíra byla pyšná a hrdá, ctižádostivá a mladá. A
samozřejmě se srazila s druhou první ženou státu, vdovou
Ludmilou. Drahomíra vládla po králově smrti za něj a odmítala
poslechnout vůli sněmu. Pozor, Ludmile bylo přes šedesát,
Drahomíra završila určitě polovinu jejího věku, tedy třicet.
A zde je zase rozpor, jedni říkají, že Ludmila se po
manželově smrti stáhla do soukromí na Tetíně. Vykonávala své
skutky milosrdenství stranou dvora, sytila ty, kteří neměli co do





17
úst, napájela ty hynoucí žízní. A že jich bylo pro nás
nepočítaných, v těch dobách se jich po cestách – anebo spíš necestách
– potloukaly desítky, ba stovky...
Samozřejmě nezapomínala na kněží, ani ti to neměli lehké,
stále museli dokazovat, že jsou v milosti Boží. A stále
naráželi na pohanství, zakořeněné v lidech. Nezapomínejme, doba
byla překotná, my ostatně zažíváme něco podobného, staří –
mladí, žádný to neměl snadné, jedni nezapomínali, druzí už
mysleli dopředu... Jedni ještě uctívali modly, druzí se
plazili po kolenou.
Ale najdou se i tací, podle nichž to bylo jinak, a Ludmila
dobře věděla, co činí. Byla k tomu vychována. Byla stejně
ctižádostivá jako Drahomíra.
Vládnout chtěla Ludmila, ale i Drahomíra. A každá
samozřejmě chtěla vládnout sama. V zemi byly v tu chvíli dvě
ženy, dvě vdovy, dvě vládkyně. Drahomíra a Ludmila.
Dalimil tu je velmi kategorický, Drahomíra podle něho
vládla tak, že poštvala pohany na křesť any, „uprostřed
Prahy se strhl takový boj, že tekly krvavé potoky a na obou
stranách bylo mnoho zabitých. Ona to neviděla nerada; pravila:
‚Na tom přeju smrti pohanóm, by sě tiem umenšilo moci
křesť anóm.‘“
Ví bůh, co se tenkrát vlastně stalo, co všechno se kněžně
Drahomíře honilo hlavou! Bála se, že ji kněžna Ludmila
připraví o moc? Bála se, že sotva vládu získala, zase ji ztratí?
Bála se, že se český stát bude ubírat cestou východní,
neněmeckou? Anebo byla skrytou příznivkyní starých pořádků
a třeba i bohů? Staré Morany a Vesny, tryzen a mohyl...
Anebo se prostě strachovala, že s ní stará tchyně vyšupajdí a ona
zase bude muset poslouchat, jako dřív...?
Ludmila ještě nějakou chvíli bojovala, pak to ale vzdala.
Podle Kristiána vzkázala své snaše něco v tom smyslu, že po
vládě vůbec netoužila, ať si vezme své syny a vládne s nimi
po libosti. Jí ať popřeje, aby mohla sloužit svému Kristu.
A odstěhovala se na Tetín.





18
Německý král Jindřich I. zvaný Ptáčník napadl Drahomířiny
Stodorany, kněžna jim poslala pomoc a král vytáhl s vojskem
ku Praze. Nikdo však neříká, že by Václav od Drahomíry
přebíral zemi, která by byla v rozkladu...
Drahomíra měla vztek. A když ona byla vzteklá, tak to stálo
zato. Už když sem přišla, tak jí tchyně vadila. Ovšem, byla
mladá, ale vlastně tím hůř. Bude jí tu ještě dlouho vadit a překážet,
strojit si své úklady a všechno bude vypadat, že to tak
nemyslela, kdepak, ona je úplně svatá!
Od první chvíle si šly na nervy. Drahomíra – uměla tenkrát
ještě špatně česky, i když to se časem zlepšilo – něco chtěla,
to je jedno, mohlo to být od umytých vlasů po košíčkové
náušnice, tchyně si je přivezla z Velké Moravy, Drahomíře se
líbily, to je snad samozřejmé, že jí je dá, ne? Nedala, jí ne, radši
je sbalila do balíku, který putoval ke kněžím. Panenko
skákavá, to snad není pravda. A vlasy si taky nemyla tak často jako
Drahomíra, to ne, nosila na nich takový šíleně dlouhý šál, to
aby schovala, že nejsou čisté a měkké. To Drahomířiny vlasy
se lesknou, má na to recept, je tajný, hrají v něm roli kopřivy.
Panečku, to pálí, když se trhají, už na ně bude zase jít,
docházejí... Ale co jí má tchyně do toho kecat, čím a jak často si ona
myje vlasy, no ne?
Už zase mohla volně dýchat, vlastně je dobré, že se takhle
uklidní, může svobodněji přemýšlet.
Když se narodil Václav, to teprve bylo boží dopuštění.
Zvláštní, Boleslav Ludmile takhle v hlavě neležel, na toho
dlabala, ale o Vašíka se starala, o Vašíka jo. Má to být proto, že
on je dědicem?
Drahomíra si uvědomila, že zase zatíná pěsti. Ovšem,
Václav a Ludmila, ne, na to nebude myslet – ačkoli, nikdo by jí
přece nemohl říct ani slovo, kdyby už tomu udělala konec.
Kdyby si to s Ludmilou vyřídila. Ne, nikdo by jí to nemohl
vyčítat, vůbec nikdo, kdo jen trochu zná a ví, jak se ty dvě nemů-





19
žou vystát. Samozřejmě, Drahomíra si to dovede představit,
kněžna Ludmila z toho udělá tyjátr, jak jenom ona umí a
dovede, oči k nebesům a ruce sepjaté. Ale nic, však Drahomíra
si to umí spočítat. I když to jí teda nedaruje! A ten šál, ten si
v tom zahraje.
Docela se zasmála, když na to pomyslela.
Dala si zavolat své dva služebníky, radši hned teď, anebo
nikdy. Dva muže, o kterých dobře věděla, že jsou všeho
schopní. (Ostatně je nezaměstnávala poprvé.) Vyslovila přímý
rozkaz: Tu starou tady nechci ani vidět! A až ji budete mordovat,
nezapomeňte, že ráda nosí ten starý šál nebo snad závoj, co
já vím, přes ty svoje vypelichaný vlasy. Nechci, aby se
prolévala krev, nechci, aby se stala mučednicí.
Tady je to velice nejasné, ale výsledek jasný je. Drahomíra
je vyslala k Tetínu, kde Ludmila přebývala.
A ti dva vykonali, co slíbili. Ludmila věděla, proč za ní při -
šli, začala se rychle připravovat na smrt. Nejdřív sirotkům
vyplácela, co jim slíbila. Pak kázala ty dva přivést před sebe,
ptala se jich na zdraví své nevěsty, tedy Drahomíry.
Ptala se jich, proč jsou k ní takoví, když ona je přece
živila jako své syny. Dala jim své zlato a stříbro a oni s ní
jednají, jako by se na nich dopustila kdovíjaké viny.
A oni zbavili Ludmilu života. Světe div se, Ludmilu
uškrtili tou šálou (závojem, provazy), zatímco se modlila. Bylo jen
pár měsíců po smrti Vratislava.
Tělo mučednice pochovali – a u jejího hrobu se začaly
dít věci. Linula se odtamtud skvělá vůně, slepí viděli,
chromí chodili, prostě zázrak. Ludmilin vnuk Václav pak nechal
ostatky přenést do kostela sv. Jiří na Pražský hrad. Ludmila
byla brzy svatořečena.
Ale na ukrutníky brzy došlo, jeden se toulal jako psanec
po světě, odkud se nikdy nevrátil, druhý uprchl, ale byl
zajat a odsouzen ke ztrátě hrdla. To Drahomíra ho odsoudila.





20
Také Drahomíra se totiž kála, nechala na Tetíně vystavět
chrám k poctě sv. Michaela archanděla. Přesně na tom místě,
kde byl dům kněžny Libuše. Přesně na tom místě, kde kněžna
Libuše našla svou smrt.
A boj dvou kněžen pokračoval, ač se to zdá k nevíře, boj
nebožky Ludmily s Drahomírou, boj Václava s Boleslavem.
Situace spěla k nové vraždě.
Václav se mezitím ujal vlády, bez krvavého boje se
Jindřichovi podrobil, zavázal se k roční dani 500 hřiven stříbra
a 120 volů, jakož i věrné oddanosti německému králi.
Syn Boleslav zůstal ve vlivu matčině, o čemž svědčí jeho
rozkaz k zabití Václava. Je pokračováním a vyvrcholením
kapitoly o Ludmile a Drahomíře. Takže:
Václav žil, jak žil, svůj čas trávil víc na modlitbách než při
vládnutí, založil kostel sv. Víta na Pražském hradě (stavělo
se tenkrát románsky), a nejen tím kráčel ve stopách babičky
Ludmily. Byl stejně jako ona oblíbený.
A tak se nelze divit, že se pár zemanů a pánů obrátilo na jeho
bratra, aby s Václavem něco udělal. Milovali lov, boj, také se
jim nechtělo být poddanými německého krále, co bychom si
namlouvali. Jako by se do toho zamíchala nějak i Drahomíra,
Václav ji vypověděl z hradu – ale brzy ji zase povolal nazpět.
Boleslav sídlil ve Staré Boleslavi, kterou vystavěl jako
zděný hrad, proti vůli svých pánů, kteří se bouřili, bouřili – až
Boleslav sť al nejvzpurnějšímu hlavu. (Tak si zasloužil
příjmení Ukrutný.) Do Boleslavi Václav zajel, když podle svého
zvyku navštěvoval ve výroční čas kostely. Po skončení
liturgie se chtěl vrátit do Prahy, ale bratr připravil hody, takže
zůstal. (Bylo to v čase, kdy Boleslav slavil křtiny svého syna,
Strachkvas se jmenoval, ale říkal si pak Kristián. Křišť an,
ano, je to autor legendy o svatém Václavu.)
V noci se Boleslavovi bojovníci uradili jak na Václava
nejlíp. Půjde na jitřní, to bude vhodná příležitost. A Václav šel
na jitřní, ve vratech potkal Boleslava, kterého pochválil za





21
to, že ho včera dobře častoval. Ten vytasil meč a sekl
Václava do hlavy:
„Tak tě chci dnes lépe častovati!“
Ale Václav byl silnější, povalil bratra a vytrhl mu meč.
„To ti Bůh odpusť , bratře!“
Jenže Boleslav spustil povyk, jako by on měl být zavražděný,
a jeho služebníci přiskočili, obořili se na Václava, který se ra -
něný chtěl uchýlit do chrámu. V jeho dveřích ho skolili mečem.
Matka Drahomíra, když slyšela, co se děje, přiběhla a padla
s pláčem na mrtvé tělo svého syna, avšak brzy pochopila, že
ani ona není životem jistá. Utekla, zatímco Boleslav pospíchal
do Prahy, aby se zmocnil veškeré vlády zemské v Čechách.
Mrtvé tělo Václavovo zůstalo ležet ve dveřích chrámových,
až po čase ho jeden kněz sebral a uložil.
Boleslav brzy přišel k rozumu. Činil za svůj skutek pokání,
po třech letech dal Václavovo tělo převézt do Prahy, kde byl
uložen v kostele sv. Víta.
Dalimil to viděl jen trochu jinak. „Když kníže uzřel
svého bratra, počal mu děkovat za kvas, uspořádaný na jeho
počest. Tu Boleslav vytrhl z pochvy meč a pravil: ‚Brachu, já
ti ve všem a vždy rád sloužím a nyní ti posloužím takto; již
jsi domluvil.‘ A ť al ho po hlavě mečem... Uť al sv.
Václavu ucho a pak mu meč vypadl z ruky. Svatý kníže meč vzal
a řekl: ‚Bratře, mohl bych ti teď oplatit, ale můj tvůrce je mi
tak milý, že bych za celý svět tvou krev neprolil.‘ A vrátil meč
bratrovi se slovy: ‚Cos počal, rač dokončiti!‘ I poklekl na práh
kostela. Boleslav se přiblížil k bratru a volal na lidi a naříkal,
že ho bratr chce zabít.“
Bylo dobojováno. Konflikt dvou žen, konflikt, který
přerostl generace, skončil. Ale nenamlouvejme si, že by
skončil kromobyčej krvavě, byla to tenkrát docela běžná věc, že
se panovníkové zabíjeli. Bylo to tristní, ale podobné
detektivní a zákeřné příběhy se dály běžně, lidský život neměl velkou
cenu. Bylo to roku 929 – anebo 935 –, od Ludmilina narození
uplynulo něco přes sto roků...





22
Věnec a kariéra
Dobrava
a
Mlada
E
xistuje více jmen, pod kterými se skrývá jedna žena: Dub -
rava, Dúbravka, Doubrava, Doubravka, Dobrava,
všechna jako překlad jména Bona či Guta, tedy doslova Dobrá. Tato
Dobrava byla dcerou Boleslava I. a Biagoty, o níž víme jenom
tolik, že byla – podle Kosmase – „výborná manželka“. A snad
příbuzná s německým císařem.
Jejími sourozenci byli Boleslav II., mnich Kristián
(Křišť an anebo též Strachkvas) a Mlada. Všechna jména
spojená s pozoruhodnými akty: vlídný a kulturně tvořivý
duch Boleslav II. Pobožný. Autor slavné legendy
svatováclavské, mnich Kristián. Mlada, zakladatelka a abatyše
kláštera svatého Jiří, která si u papeže vyprosila založení
pražského biskupství. Sourozenci, jejichž matkou rozhodně
byla znamenitá žena.
Dobrava byla zasnoubena polskému knížeti Měškovi, se
kterým se odebrala do jeho vlasti, kde se jí narodil jediný syn,
Boleslav Piastovec zvaný Chrabrý. Sama obrátila knížete ke
křesť anské víře.





23
Doubravka se bude vdávat.
Sama tomu nechtěla ani věřit, tolik roků na to čekala, tolik
roků – a vždycky z toho byl jedině ten klášter. Tedy klášter, ono
se řekne, že královské dcery nemají ani jiné řešení, buď se
vdají a porodí následníky, anebo je čeká klášter. Ale ten už obstará
Mlada, ta se v tom umí ohánět, Doubravka prostě ne. Ji
představa, že by měla být zavřená po zbytek života v klášteře, děsí,
ano, děsí. Je to hrůza, zná to, ví o tom, pořád je tu ten děs.
Není hezká, dobře to ví, je malá a tlustá, vlasy nic moc, to paní
ode dvora, matčiny dámy, nosí vlasy spletené do copů, ty
potom zavinou kolem hlavy anebo jenom nechají rozpuštěné, a je to
krása. To ona nemůže – i když nemusela, brzy sáhla po roušce, ať
si to je ozdoba žen vdaných, ona by se na vínek nezmohla. A
potom ten závoj, i když věděla, že závoj bude její smrt. Ano, smrt...
A teď se ukázal nápadník. Měšek, polský kníže, ona ví, že asi
bude chtít něco po otci, ale to je jiná věc. Je to pořád
dokola, Poláci a Češi, Poláci proti Čechům, Češi proti Polákům,
kdo se v tom má vyznat, ona na to nedbá, ona se bude vdávat.
Vdávat, slyšíte?
Co na tom, že jí už je tolik, že na svatbu vůbec
nepomyslela? Teď to může říct, může to hlasitě přiznat, že se toho bála
nejvíc ze všeho – že zůstane stará panna! Co bude dělat,
nevěděla, jenom vyšívat a vyšívat, ráno na mši, pak vyšívat,
pořád jen vyšívat, mezi tím ještě chvilku příst a být k nepotřebě,
to už nebude, to není pravda!
Ano, už ví, co udělá, jak to nejlíp oslaví – na hlavu si
zaplete věnec! Čert vem, že má málo vlasů a jsou řídké, však ony
jí paní ode dvora pomůžou. Všelijak si pomáhají, dovedou to,
ona bude mít věnec! Docela stejný, jaký mají ony, docela
stejný. Věnec, věnec!
Co na to Kosmas?
„Roku od narození páně 977 zemřela Doubravka. Byla
velmi nešlechetná; neboť jsouc již ženou pokročilého věku, když





24
se vdala za polského knížete, sňala závoj ze své hlavy a
vstavila na ni vínek panenský, což bylo veliké bláznovství od té
ženy.“
Inu, bylo to tak, Dobrava byla nevěsta již nemladá, bylo
jí třicet pět, ale možná už čtyřicet let, rozhodně žádné
mládí, když si vzala polského knížete. Že nosila závoj, znamená,
že ať chtěla či nechtěla, byla zaslíbena Bohu. A pokud závoj
odložila, byla jistě prodchnutá křesť anským posláním.
Šíření křesť anství mezi pohany, to je opravdu velká křesť anská
záležitost. Takže Kosmasovi nebudeme tolik věřit, rozhodně
Doubravka nebyla žena nešlechetná.
Měla zásluhy o zřízení biskupství v Poznani, snad i na volbě
prvního pražského biskupa, porodila velkého syna.
A Mlada, mladší sestra Doubravky?
„Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesť anštější,
věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel
zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků,
kostelů Božích obzvláštní zakladatel... Vlastní jeho sestrou
byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém písmu vzdělaná,
křesť anskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v
hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a
veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou
pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně
přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými
pravidly seznámila.“
To byl zase Kosmas.
Po návratu do Prahy odevzdala bratrovi papežský list:
„Dcera naše, tvoje rodná sestra Mlada, též Marie, přinesla
mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepříti, od tebe prosbu
našemu srdci milou, totiž aby s naším povolením v tvém
knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo býti zřízeno biskupství...
A proto z plnomocenství apoštolského... svolujeme a
schvalujeme a ustavujeme, aby při kostele svatého Víta a svaté-





25
ho Václava mučedníků povstal biskupský stolec a při kostele
svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého
Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor
svatých panen. Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského
a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol,
zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská...
především v latinském písmě...“
To pravil biskup Dětmar, první biskup pražský...
Mlada byla velice schopná manažerka a lobbistka, když na
její případ hledíme dnešníma očima. Mohla se nechat zavřít
do kláštera, to tedy mohla, ale ona si nechala klášter vytvořit,
ano, vytvořit. Když už jí osud předepsal, že skončí v klášteře,
že se bude věnovat zbožnému životu, tak si řekla, že to tak
nenechá a pěkně to rozpohybuje.
Z nouze ctnost, řekli bychom, ale jaká ctnost! Děláme svou
práci pořádně, nebo ji neděláme. Ano, mohla se jako putička
nechat zavřít do kláštera, od rána do večera se modlit, jinak
nic, ničeho kloudného nedosáhnout. Ale ona ne, ona si
nechala klášter vytvořit, to je něco, vlastně udělala v rámci svých
možností pěknou kariéru.
A byl to klášter podle německých zvyklostí, takže
svrchovaně v pořádku, klášter, kde se modlitby a všechno ostatní
konaly v jazyce latinském. Ostatně to je pro české poměry typické,
přibližovali jsme se světu.
Druhým pražským biskupem se stal svatý Vojtěch. Byl to
syn knížete Slavníka, bojovník za očistu církve.
Rozčarovaný poměry v zemi však ji opustil a vydal se do Polska.
Vrátil se nakrátko, ale když byli v zemi vyvražděni Slavníkovci,
jejichž byl čelným představitelem, odešel opět do Polska, kde
zakrátko v Hnězdně našel, co hledal, totiž mučednickou smrt.





26
„Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu
Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci
všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté,
slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže
i ženy do jednoho pobili a... hrad zapálili. I bylo zabito na
hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého
Vojtěcha...“
Přiblížil se letopočet nulový, rok 1000 – a Čechy byly
sjednocené. Boleslava II. (vládnul třicet dvě léta, jak praví
Kosmas, rozhodně delší dobu, přes čtvrt století, shodují se
moderní historici) a jeho ženu Hemmu (Emmu) vystřídal jeho
syn Boleslav III. Ryšavý, a to byl velice neschopný panovník
a zloduch. Bratra Jaromíra nechal vykastrovat (tomu se
nedivme, všem šlo tenkrát přece o následníky), pro bratra
Oldřicha připravil udušení v lázni. Ale nestalo se tak. Což je už
příběh jiný. Jeho hrdiny jsou Oldřich a Božena.





27
Pradlena a dáma
Božena
a
Jitka
Božena
P
ovažte, co se jednoho dne stalo v panovnickém rodě, to bylo
vskutku na pováženou. Ačkoli: Oldřich to spáchal někdy
kolem počátku letopočtu s rokem 0, kdy měl pramalou naději
na český trůn a na jeho osudu nikomu ani trochu nezáleželo.
Žádný ze synů Boleslava II. nenechal po sobě mužského
potomka, Boleslav Ryšavý a Jaromír z přemyslovského rodu
sice sem tam vládli, ale byli pořád připravení padnout.
Pravda, Oldřich byl už ženatý, ale to nebyla zas tak velká
překážka. Navíc ani on z manželství neměl syna. Ani to nebyla podle
Kosmase žádná překážka, protože „...toho času každý, jak se
mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo hříchem unésti
manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže.
A co se nyní přičítá mravnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě,
jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě nebo žena na jed-





28
nom muži...“ Takže prosím, nejen Orient znal mnohoženství,
ale znávali ho i Češi...
Tedy kníže Oldřich se jednou někde u Postoloprt zahleděl
do očí selce. A bylo to.
„Kníže Oldřich lovil v okolí Postoloprt. Když jel skrz
jednu ves, stalo se, že spatřil selskou dívku. Stála na potoce bosa
a bez rukávů a prala roucho. Byla to velmi krásná selská
dcera a nadto velmi cudná. Kníže se zastavil, počal se diviti její
kráse a hned si ji vzal za ženu. Ta kněžna byla velmi
šlechetná a jmenovala se Božena,“ říká Dalimilova kronika – a my
nemáme, proč tomu nevěřit. (Snad jenom že Postoloprty
tehdy nestály, ale býval prý tam hrad Drahouš.)
„Kněz Oldřich o Postoloprtech lovieše./ Sta sě, když
skrzě jednu ves jedieše,/ uzřě, že sedlská dievka na potocě
stáše,/ bosa i bez rukávóv rúcho práše...“ Vy už si to (možná)
pamatovat nebudete, ale nám to na gymnáziu dlouho
vtloukali do hlavy.
„Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost
choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem
Božena, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného,
jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se
skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha
u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy k patě, vpil do hrudi
nesmírný lásky žár. Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší
než sníh, jemnější než labuť , lesklejší než slonová kost,
krásnější než safír. Kníže, poslav ihned pro ni, pojal ji v
manželství, staré však manželství nerozvázal.“
Známe ten obrázek ze starých reprodukcí, můžeme ho
vylíčit zpaměti, záleží jenom na našem vkusu, kterému autorovi
dáme přednost. Bude to snad Oldřich a Božena od
Františka Ženíška, nebo od Antonína Machka? Od Mikoláše Alše?
Od Věnceslava Černého, nebo Josefa Mathausera? Ženíšek je
nejkouzelnější, Božena, pravé koleno pokrčené, hlavinku ke
straně, po očku se dívá na knížete a hodnotí, Machkova
Božena je zase štíhlá, pod bílým oblečením se rýsuje trojúhelník





29
klína a nad nimi dva pomeranče ňader. Stojí tam jak holka na
pranýři, ale to je věc gusta a názoru...
Kromě těchto dobrodružství s pradlenami ještě kníže
Oldřich založil sázavský klášter.
Božena si od rána připadala divně. Ráno brzy vstala, jako
jindy, zvlášť když bylo na řadě praní, to ona dost nerada. Ale
co se dá dělat, Křesina už zase nemá v čem chodit. Hace má,
že by na nich vyrostlo obilí. Jsou celé vyšisované, prostě gatě.
Stejně si je nijak nepotřebuje ovinovat mezi nohama, aby mu
nebylo vidět to jeho nářadíčko. Jako by tam nějaké měl, Pán
Bůh mu to rač odpustit. A to si pořídil nové podvazky,
chudák, asi chtěl, aby si ho povšimla některá z děveček, když jeho
vlastní žena o něj nestojí. Připevňují se jimi ke kalhotám
punčochy, no pánu Bohu poručeno, on se teda parádí, jako by na
tom záleželo. Jí rozhodně ne, na to by moh vzít jed. Jí stačí
nějaká ta tunika, a je po parádě. Teda samozřejmě, radši
kratší, ta tunika je hned lepší pokoukání.
A co parády se dá udělat se zavinutím, to byste teprve mr -
kali! Cípy a řasení by měly splývat až na ramena, závoj by se
měl ovíjet kolem krku, třeba i několikanásobně, no však s tím
si Božena už ví rady. A stejně byla nejšťastnější, dokud mohla
být prostovlasá a svobodná.
Vzdychla a rychle popadla prádlo a utíkala k vodě. Tady
prádlo pečlivě vyprala a hned se pustila do máchání. Přitom
si ani nevšimla, že z lesa vyjel jezdec. Prudce zastavil koně
a díval se na Boženu. Té zrovna uplavala Křesinova kukla.
Natáhla se pro ni – a samozřejmě, spadla do vody, byl tam
proud.
Když se drápala na břeh, vzhlédla a uviděla ho. Popadl ji
vztek.
„Co na mě vejráš, ty jeden šmíráku!“ rozkřikla se.
Oldřich byl zaujat. Dívka se mu líbila už předtím, ale teď,
to byl panečku jiný pohled! To byla jiná než ty jeho paní ode





30
dvora. Každá jenom hekala a vzdychala a kroutila se. Tahle
ne, teď si zapřela ruku do boku. Bylo hezky vidět, jak se jí pod
tunikou dmou ňadra, a jak teď povysunula nohu, hrome, ta
ženská má klín, to by byla matka jeho dětí! Ta jeho je
bezdětná, chodí domem a jenom vzlyká. Ví samozřejmě, jak moc
Oldřich na dědice čeká, no co, s ní by se načekal...
Zatímco Oldřich takhle přemýšlel, Božena zuřivě dumala,
jak by všechno vzala zpátky. Na šmíráka nevypadá a je na
koni, to bude nějaký pán, hmm, lepší pán...
Stačí jenom maličko, jenom lehounce se pootočit, přitom
shrnout – nepozorovaně samozřejmě – ramínko ještě níž na
rameno. Ne, z ramene ne, to by bylo příliš. Není k zahození
ten rytíř, vypadá určitě líp než její Křesina... To by nebylo nic
těžkého, kdepak, on vypadá podstatně líp...
Tak, a teď se shýbnout a jako by zmateně odcházet, sakra,
tak vyjádří se vůbec...?
Vyjádřil se – a netrvalo dlouho, narodil se jim Břetislav.
Panečku, bývaly to doby znamenité!
Jitka
K
dyž na Břetislava přišlo májové rozechvění, nešel daleko
od svého otce. Břetislav se rozhodl pro únos.
V měsíci máji spatřil v městě Schweinfurtu čili Svinibrodě
dceru markraběte z Babenberku Juditu čili Jitku, sestru
markraběte franckého, nejkrásnější kněžnu věku svého, a byl ztracen.
Zamiloval se. Byl ovšem jenom syn knížete, vévoda moravský.
Nechtěl si ji tudíž dobývat namlouváním a prosbami, nechtěl
být oslyšen jejími příbuznými, ostatně byli nepřátelé Němci,
ale chtěl ji získat smělým činem. Jak se na knížecího syna sluší.





31
Vloudil se i se svojí družinou do kláštera, část druhů
rozmístil nedaleko a postavil se do úkrytu tak, aby viděl na
kostelní dveře. Sotva Jitka vešla – zdobila ji šarlatová kápě –,
Břetislav k ní přiskočil, popadl ji a unášel pryč. Ale už
jeptišky spustily křik a povyk, Jitčini lidé zatarasili bránu
řetězem. Břetislav neváhal ani chvilku, jedním seknutím řetěz
přeť al jako stéblo a uháněl na Moravu. (Moravu dobyl
Oldřich na Boleslavovi Chrabrém před rokem. Pozoruhodné
zůstává spojení s Moravou od té doby – navždy.)
V Olomouci pak Jitku čestně pojal za manželku. Jitce
všichni holdovali jako vévodkyni moravské.
„Toho času žil v německém kraji velmi mocný hrabě,
jménem Ota Bílý, pocházející podle posloupnosti z krve
královské. Ten měl jedinou dceru Jitku, jež co jest pod sluncem děv,
svou krásou předčila všechny. Dobrý otec a její předobrá máti
dali ji, aby se naučila žaltáři, do kláštera, jenž zove
Svinibrod, polohou i hradbami velmi pevného. Ale které věže, byť
sebevyšší, nebo které hradby sebepevnější mohou odolati
lásce a milence odloučiti? Nade vším vítězí láska; i kníže i král
se jí poddá.
Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina
nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse,
ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti
svého ducha... Ale rozhodl se raději mužně jednati než
schýliti se k pokorné prosbě šíji. Neboť uvažoval o vrozené Němcům
pýše, a jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí na Slovany a na
jejich jazyk... A hned rozkázal těm ze svých lidí, které znal jako
zvláště hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené a
hodně otužilé koně, a dělal, jako by chtěl rychle odjeti k císaři...
Muži vyplní rozkaz... a asi po sedmidenní jízdě vstoupí jako
hosté do podsíně řečeného kláštera... Rád by do klauzury mocí
vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet
bojovníků. Šť astnou náhodou však byl svátek, a ejhle, Jitka,
panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z
kláštera... Tak i on, chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně, shle-





32
dá, že je napjat přes ni řetěz tlustší, než je mlýnský provaz,
a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeť al
řetěz jako stéblo... jen kníže s několika málo muži a s
unesenou pannou unikl v noční temnotě. Unesena byla panna Jitka
roku od narození Páně 1021.
A aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy
jaksi z bezpráví, hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete
Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na Moravu.“
Tolik opět Kosmas.
A Dalimil?
„Knížata jezdila ke dvoru, aby se té kráse divila, a po
celém světě se mluvilo o její kráse. Byla vychovávána světsky
v klášteře, jemuž říkali Sviní Brod. Když se dověděl
Břetislav, že tam je, pravil mezi panici: ‚Buď té dívky dobudu,
anebo ztratím život.‘ Do kláštera jel jako jezdec, ale vybil jej
vojensky.“
Pak je to dlouhou dobu stejné až do chvíle, kdy sám císař
vypoví Břetislavovi válku. Dalimil totiž věděl, že za takový
čin musí přijít trest.
„Přísahal, že jeho stolec musí stanout v Boleslavi (tedy
císařův). Když o tom přišla zpráva Břetislavovi, pravil
zemanům: ‚Ať se vzteká v Čechách, já budu páliti v Němcích.‘
Když se o tomto jeho úmyslu dověděla kněžna, poradila
knížeti velmi moudře: ‚Nedělalo by to dobrotu, váš spor by jen
vzrostl. Já pojedu svému otci naproti a snad to přivedu k
dobrému konci.‘“
Jitka se sebrala a jela. Dorazila do otcova tábora a vidí, že
bude zle. Všude pobíhali vojáci, otce zastihla, když vycházel
z císařova stanu.
„Tatínku!“
„Jitko, co tu děláš? Proč jsi přijela?“
„Tak jsem se rozhodla, že se na tebe přijedu podívat a –“
„Chceš mě přemlouvat, abych to císaři rozmluvil, viď ?“





33
„Kdepak, ani nápad, kam tě vede slepá vášeň,“ Jitka lže,
protože dobře ví, že na císaře se musí oklikou.
„Ne? Tak to jsem zvědav, co mi chceš.“
„Mám se báječně, opravdu, věř mi, že vzít si toho českého
knížete byla nejlepší věc v mém životě.“
„Takže vy jste se vzali?“
„Přece jsi to věděl, zvala jsem vás, nemůžu za to, že jste ne -
přijeli na svatbu. Já si myslela, že to zavinilo spojení, anebo
zpravodaj, věříš mu a on si zajede za dívkou. Anebo ho někdo
zabije... A potom jsme se hned vydali na Moravu, tam se žije
docela jinak než v Čechách, lidé jsou otevření, přátelští, víno
a píseň, to ti je zvláštní a pěkné, opravdu. Brzy po svatbě jsme
byli v takovém sklípku, víš, tam se skladuje víno, a náš
hostitel nám zpíval takové krásné písničky. Říkal jim posvatební
a byly takové smutné a zase veselé, prostě já nevěděla, jestli
se smát anebo plakat. Morava, tam je opravdu krásně.“
„A Břetislav je na tebe hodný?“
„To bych řekla, já bych mu ani neradila, aby byl jiný, já
bych se mu postavila, to bys koukal.“
„Ale když já nemůžu couvnout, víš, to nejde, císař by se
posmíval a bylo by to nedůstojné. A pak také řekl, že jeho stolec
bude stát v Boleslavi...“
„Ale ovšem, já to chápu, za to nemůžeš... Počkej, tak mě
něco napadá, jak že to říkala Jeho Milost císař? Že jeho
stolec musí stanout v Boleslavi...“
„To říkal a to udělá.“
„Ale co kdybychom my mu něco poradili, víš, je to v těch
písničkách, ano, už vím... My si od něho ten stolec vezmeme
a v Boleslavi ho postavíme sami, co ty na to?“
Jitka povila Břetislavovi sedm dětí, z toho pět synů,
Spytihněva, Vratislava, Konráda, Otu a Jaromíra, a dvě dcery.
Zůstává otázkou, jestli musel kníže Oldřich o celém
únosu vědět. Ale spíš věděl, než ne. A co markrabě Adalbert, na






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.