načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska z deníku - Sarah Jio

Láska z deníku

Elektronická kniha: Láska z deníku
Autor:

Na kouzelném ostrově se můžete znovu zamilovat! Emily se po rozvodu vypraví na místo, které v dětství nejvíc milovala – na kouzelný ostrov Bainbridge, kde žije její svérázná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 317
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Dita Kelbelová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1168-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na kouzelném ostrově se můžete znovu zamilovat! Emily se po rozvodu vypraví na místo, které v dětství nejvíc milovala – na kouzelný ostrov Bainbridge, kde žije její svérázná teta Bee. Představa klidné dovolené se rozplyne, když potká pohledného souseda své tety Jacka a vzápětí narazí na svou dávnou lásku Grega. Emily je oběma muži okouzlena, problém je, že neví, kterým víc. Pak však objeví starý červený deník, jehož četba ji úplně pohltí – a díky němu také pochopí, kam skutečně patří.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Láska z deníku

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Sarah Jio

Láska z deníku – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018

Sarah Jio


Přeložila Dita Kelbelová


Věnováno mým babičkám, Antoinette Mitchellové

a Cecelii Fairchildové, která již není s námi.

Obě ve mně vypěstovaly lásku k umění a psaní

a okouzlení érou čtyřicátých let.



„Březnové vody vepsané do říčních náspů

mluví o radosti v srdci, o konci nářků.“

Z písně Águas de Março od Antonia Carlose Jobima



PRVNÍ KAPITOLA

„Takže to bude asi všechno,“ řekl Joel a nakoukl do

dveří našeho bytu. Oči mu těkaly, jako by si chtěl

uložit do paměti každý detail dvouposchoďového

newyorského domu z přelomu století, toho, který

jsme koupili před pěti lety a opravili – ještě ve šťast­

nějších dobách. Byla to podívaná: vstup s elegantním

obloukem, stará krbová římsa, kterou jsme objevili

v jednom starožitnictví v Connecticutu a odvezli si ji

domů jako poklad, pestré stěny v jídelně. Dlouho jsme

si lámali hlavu nad tím, jakou barvou je vymalovat,

ale nakonec jsme se rozhodli pro cihlově červenou,

v nostalgickém a zároveň trochu dráždivém odstínu,

tak trochu jako naše manželství. Jakmile byla na stě­

nách, Joel měl pocit, že je moc oranžová. Podle mě

byla perfektní.

Naše pohledy se na vteřinu střetly, ale rychle jsem

sklopila oči ke strojku ve své ruce, mechanicky z něj

vyškubla poslední kus lepicí pásky a honem jsem zale­

pila poslední krabici s Joelovými věcmi, pro které si

tehdy ráno přišel. „Počkej,“ zarazila jsem ho, protože

jsem si vzpomněla, že jsem v jedné z teď už zalepených

krabic zahlédla knížku vázanou v modré kůži. Vyčí­

tavě jsem k němu vzhlédla. „Nevzal sis moje vydání

Roků milosti?“


Sa ra h Ji o10

Ten román jsem si koupila před šesti lety během našich líbánek na Tahiti, ale nebyla to vzpomínka na naši cestu, kterou jsem si díky jejím zašlým stránkám chtěla uchovat. Teď už se nikdy nedozvím, jak tenhle vítěz Pulitzerovy ceny z roku 1931 od Margaret Ayer Barnesové skončil v zaprášené knihovničce tamního letoviska, ale když jsem ho vytáhla z police a rozlomila jeho křehký hřbet, srdce se mi sevřelo nevysvětlitelným pocitem shledání s něčím velmi blízkým a známým. Dojímavý příběh vyprávěný na jeho stránkách o lás­ ce, ztrátě a smíření, o tajných vášních a tíži důvěrných myšlenek navždy změnil můj pohled na vlastní psaní. Možná dokonce mohl za to, že jsem psát přestala. Joel tu knihu nikdy nečetl a já za to byla ráda. Byla příliš intimní a já se o ni nechtěla dělit. Viděla jsem v ní svůj vlastní, nikdy nenapsaný deník.

Joel sledoval, jak jsem odloupla pásku z krabice, otevřela ji a zalovila v ní, až jsem ten starý román našla. A pak jsem si s pocitem citového vyčerpání povzdechla.

„Promiň,“ řekl rozpačitě. „Nedošlo mi, žes –“

Nedocházela mu o mně spousta věcí. Pevně jsem knihu sevřela a pak jsem přikývla a krabici zase zalepi­ la. „Tak teď už to asi bude všechno,“ řekla jsem a vstala.

Opatrně se po mně podíval a tentokrát jsem mu pohled oplatila. Ještě několik hodin, aspoň dokud odpoledne nepodepíšu rozvodové papíry, bude mým manželem. A přesto nebylo snadné podívat se do jeho tmavohnědých očích s vědomím, že muž, za kterého jsem se provdala, mě opouští, a kvůli někomu jinému. Jak jsme se dostali až sem?

Scéna našeho konce mi proběhla před očima jako tragický film, tak jako už milionkrát od chvíle, co jsme Lř čků ě džďťňfi se rozešli. Odehrála se jednoho deštivého pondělního listopadového rána. Zrovna jsem chystala jeho oblíbená smažená vejce utopená v tabasku, když mi řekl o Stepha­ nie. O tom, jak ho umí rozesmát. Jak ho chápe. Jak jsou propojení. Představila jsem si dva spojené kousky lega a otřásla jsem se nad tím. Je to legrační; kdykoli si na to ráno vzpomenu, cítím v nose spálená vejce a tabas­ ko. Kdybych tušila, že takhle bude smrdět konec mého manželství, radši bych usmažila lívance.

Znovu jsem se podívala Joelovi do tváře. Oči měl smutné a nejisté. Věděla jsem, že kdybych se zvedla a vrhla se mu do náruče, možná by mě objal s lás­ kou kajícného manžela, který neodejde, který ne­ ukončí naše manželství. Ale řekla jsem si ne. Stalo se. O našem osudu už bylo rozhodnuto. „Sbohem, Joeli,“ řekla jsem. Moje srdce by si ho možná rádo podrželo, ale můj rozum věděl, co je třeba. Joel musel odejít.

Zatvářil se dotčeně. „Emily, já –“

Stál snad o odpuštění? O druhou šanci? Těžko říct. Zvedla jsem ruku, jako bych ho chtěla zarazit. „Sbo­ hem,“ zopakovala jsem s úsilím.

Vážně přikývl a pak se otočil ke dveřím. Zavřela jsem oči a poslouchala, jak za sebou tiše zavřel dveře. Zamkl je zvenčí a nad tím gestem mě bodlo u srdce. Pořád mu na mně záleží... Nebo aspoň na mém bezpečí. Potřásla jsem hlavou a připomněla si, že musím vyměnit zámky, a pak jsem naslouchala, jak jeho kroky slábly, až nako­ nec úplně zanikly v hluku z ulice. O něco později mi zazvonil telefon, a když jsem vstala a šla ho zvednout, uvědomila jsem si, že jsem od Joelo­ va odchodu seděla na podlaze začtená do Roků milosti.

Sa ra h Ji o12

Uběhla mezitím minuta? Nebo hodina?

„Tak jdeš?“ Byla to Annabelle, má nejlepší kama­ rádka. „Slíbilas mi, že svoje rozvodové papíry nebudeš podepisovat sama.“

Zmateně jsem se podívala na hodiny. „Promiň, Annie,“ omlouvala jsem se, zatímco jsem v kabelce hle­ dala klíče a pak i obávanou úřední obálku. Měla jsem se s Annabelle sejít v restauraci před tři čtvrtě hodinou. „Už jsem na cestě.“

Calumet, naše oblíbená restaurace, se nacházela čty­

ři bloky od mého bytu, a když jsem do ní deset minut

nato vešla, Annabelle mě uvítala objetím.

„Máš hlad?“ zeptala se, když jsme se posadily.

Povzdechla jsem si. „Ne.“

Annabelle se zamračila. „Cukry,“ prohlásila a přistr­

čila mi košík s pečivem. „Potřebuješ cukry. Tak, kde

máš ta lejstra? Odbudeme to rovnou.“

Vytáhla jsem obálku z tašky a položila ji na stůl. Prohlížela jsem si ji s ostražitostí, s jakou se přistupuje k dynamitu.

„Uvědomuješ si doufám, že si za to můžeš sama,“ poznamenala Annabelle s poťouchlým úsměvem.

Nevraživě jsem se po ní podívala. „Co tím myslíš, že si za to můžu sama?“

„Za chlapa, co se jmenuje Joel, se nemůžeš provdat,“ pokračovala s tím svým nesouhlasným tónem v hlase. „Joely si nikdo za muže nebere. S Joely můžeš randit, nechat si od nich kupovat drinky a nosit dárečky od Tiffanyho, ale nevdáváš se za ně.“

Annabelle pracovala na doktorátu ze sociální antro­ pologie. Během dvou let výzkumu nekonvenčním způ­ sobem analyzovala data o sňatcích a rozvodech. Podle Lř čků ě džďťňfi jejích zjištění lze úspěch manželství přesně předpovědět podle manželova křestního jména.

Provdejte se za Eliho a budete se těšit z manželské­ ho štěstí průměrně 12,3 roku. S Bradem 6,4. Steveové vydrží jen čtyři. A kdyby vám Annabelle mohla radit, řekla by, ať si nikdy – za nic na světě – neberete Prestona.

„Tak jak si Joel vede podle tvých tabulek?“

„Sedm celých dva roku,“ konstatovala Annabelle věcně.

Přikývla jsem. Byli jsme svoji šest let a dva týdny.

„Musíš si najít Trenta,“ pokračovala.

Otráveně jsem se ušklíbla. „Jméno Trent přímo nesnáším.“

„Dobře, tak Edwarda nebo Billa, nebo – ne, já už vím, Bruce,“ zakončila. „Tahle jména mají v manželství perspektivu.“

„Jasně,“ utrousila jsem sarkasticky. „Možná bys mě měla vzít na lov manžela do domova důchodců.“

Annabelle je vysoká, štíhlá a krásná – krásná ve stylu Julie Robertsové, s dlouhými vlnitými vlasy, porcelá­ novou pletí a hlubokýma tmavýma očima. Je jí třiatři­ cet, a ještě nebyla vdaná. Řekla by vám, že kvůli jazzu. Nedařilo se jí totiž najít chlapa, který by zbožňoval Milese Davise a Herbieho Hancocka tolik jako ona.

Mávla na číšníka. „Dáme si ještě dvě, prosím.“ Sebra­ la mou skleničku od martini, která na obálce nechala mokrý kroužek.

„Je čas,“ řekla Annabelle jemně.

Ruka se mi trochu třásla, když jsem sáhla do obálky a vytáhla asi centimetrový svazek papírů. Asistentka mého právníka označila tři stránky zářivé růžovými štítky v místech, kde jsem je měla podepsat.

Sa ra h Ji o14

Našla jsem v kabelce propisku a s pocitem narůsta­ jícího knedlíku v krku jsem podepsala nejprve první stránku, pak druhou a třetí. Emily Wilsonová, s pro­ táhlým y a výrazným n. Úplně stejně se podepisuju už od páté třídy. Pak jsem doplnila datum, 28. února 2005. Den, kdy bylo naše manželství pohřbeno.

„Hodná holka,“ pochválila mě Annabelle a přistr­ čila mi novou skleničku s martini. „Tak co, napíšeš o Joelovi?“ Protože jsem spisovatelka, Annabelle, stej­ ně jako všichni ostatní, koho jsem znala, si myslela, že se Joelovi nejlíp pomstím tím, když náš vztah použiju pro román.

„Mohla bys kolem něj postavit celý příběh, ale lehce změnit jeho jméno,“ uvažovala nahlas. „Pojmenuj ho třeba Joe a udělej z něho totálního pitomce.“ Ukousla si sousto a pak se rozesmála, až se jídlem málem zadusila. Pak dodala: „Ne, pitomce s poruchou erekce.“

Jediná potíž byla v tom, že i kdybych chtěla napsat pomstychtivý román o Joelovi, a to jsem nechtěla, byla by to příšerná kniha. Cokoli, co bych dostala na papír, pokud vůbec něco, by postrádalo představivost. Vím to, protože jsem posledních osm let každý den od rána seděla u stolu a zírala na prázdný monitor. Někdy se mi podařila skvělá věta, nebo i pár ucházejících stránek, ale pak jsem se pokaždé zasekla. A jakmile jsem zamrzla, už mě z toho ledu nemohlo nic vysekat.

Moje psycholožka, Bonnie, tomu říkala klinický (čti nevyléčitelný) spisovatelský blok.

Před osmi lety jsem napsala bestseller. Před osmi lety jsem stála na vrcholku světa. Byla jsem hubená – ne že bych teď byla tlustá (no dobře, stehna možná trošku tlustá mám) – a na seznamu nejlépe prodávaných knih Lř čků ě džďťňfi New York Times. A kdyby měli i seznam nejlepších živo­ tů, byla bych na něm taky.

Poté, co vyšla má kniha Volám Ali Larsonovou, moje agentka mě přesvědčovala, ať napíšu pokračování. Čte­ náři by si další díl přáli, řekla mi tehdy. A nakladatel už se nabídl, že mi u příští knihy zdvojnásobí zálohu. Ale ať už jsem se snažila sebevíc, neměla jsem víc co napsat, neměla jsem víc co říct. A nakonec mi agentka přestala volat. Vydavatelé nad tím přestali kroutit hlavou. Čte­ náře to přestalo zajímat. Jediným důkazem, že můj dří­ vější život nebyl jen smyšlenka, byly šeky, které jednou za čas přicházely poštou, a dopisy od jednoho trochu vyšinutého fanouška jménem Lester McCain, který byl přesvědčený, že miluje Ali, hlavní hrdinku mé knihy.

Dodnes si pamatuju, jak se mi podlomila kolena, když mě Joel oslovil na křtu mé knihy v hotelu Madi­ son Park. Byl právě na nějakém koktejlovém večírku ve vedlejším sále, když mě uviděl stát ve dveřích. Měla jsem tehdy na sobě šaty od Betsey Johnson, v roce 1997 naprostý hit: černý kousek bez ramínek, za který jsem utratila nehorázně velkou sumu. Ale to si pište, že stály za každou penny. I po letech mi visely v šatníku, ale najednou jsem měla chuť jít domů a spálit je.

„Vypadáte senzačně,“ prohlásil trochu drze, ještě než se vůbec představil. Vzpomínám si, jak mi bylo, když to řekl. Na takovou větu by sbalil každou ženu a upřímně, nejspíš to i dělal. Ale já si díky ní připadala milionově. To byl typický Joel.

Pár měsíců předtím časopis GQ vydal obsáhlý člá­ nek zaměřený na nejžádanější svobodné muže v Ame­ rice mezi „obyčejnými muži“ – ne, ne ten seznam, na kterém co dva roky figuruje George Clooney, ale ten,

Sa ra h Ji o16

na kterém nechyběl surfař ze San Diega, zubař z Pen­

sylvánie, učitel z Detroitu, a přesně tak, právník z New

Yorku, Joel. Dostal se do horní desítky. A já jsem ho

ulovila.

A pak jsem o něj přišla.

Annabelle mi mávala rukama před obličejem. „Země volá Emily,“ halekala.

„Promiň,“ odpověděla jsem a trochu jsem se oklepa­ la. „Ne, nebudu psát o Joelovi.“ Zavrtěla jsem hlavou, vrátila papíry do obálky a tu jsem strčila do tašky. „Jestli ještě někdy něco napíšu, bude to úplně jiné než všech­ no, co jsem se kdy pokusila napsat.“

Annabelle po mně střelila zmateným pohledem. „A co pokračování tvé poslední knížky? To už nedo­ děláš?“

„Ne, už ne,“ odpověděla jsem a přeložila papírový ubrousek na polovinu a pak na čtvrtinu.

„Proč ne?“

Povzdechla jsem si. „Už to nedokážu. Nemůžu se přinutit vysypat ze sebe osmdesát pět tisíc průměrných slov, i když by mi to zajistilo smlouvu na knihu. I kdyby to znamenalo, že si moji knihu budou na dovolené číst tisíce čtenářů. Ne, jestli ještě něco napíšu – jestli vůbec ještě budu psát –, musí to být něco jiného.“

Annabelle se zatvářila, jako by se mi chystala vstoje aplaudovat. „No podívejme,“ řekla s úsměvem. „Koneč­ ně jsi to prolomila.“

„Neprolomila,“ bránila jsem se.

„Ale jasně že jo,“ trvala na svém. „Počkej, rozebe­ reme si to.“ Sepnula ruce. „Říkala jsi, že chceš napsat něco jiného, ale já myslím, žes tím chtěla říct, že jsi do poslední knihy nedala srdce.“Lř čků ě džďťňfi

„Tak by se to dalo říct,“ připustila jsem a pokrčila ra meny.

Annabelle vylovila z martini olivu a strčila si ji do pusy. „Proč nenapíšeš o něčem, na čem ti vážně záleží?“ zeptala se za chvíli. „Třeba o místě nebo člověku, který tě inspiroval.“

Přikývla jsem. „A nesnaží se o tohle každý spisova­ tel?“

„Jo,“ ucedila a odehnala číšníka pohledem, který říkal „jsme v pohodě a ne, účet zatím nechceme“, a pak se obrátila zpátky a upřeně se na mě podívala. „Ale zkoušela jsi to? Víš, tvoje knížka byla fantastická – váž­

ně, Em –, ale nebylo v ní nic, no, z tebe.“

Měla pravdu. Ten příběh se povedl. Vždyť to byl proboha bestseller! Tak proč bych na něj nemohla být hrdá? Proč jsem k němu neměla žádný vztah?

„Znám tě už dlouho,“ pokračovala, „takže vím, že tenhle příběh nemá nic společného s tvým životem, s tvými zkušenostmi.“

Ne, to neměl. Ale z čeho ve svém životě bych moh­ la čerpat? Pomyslela jsem na své rodiče a prarodiče a pak jsem zavrtěla hlavou. „To je ten problém,“ řekla jsem. „Jiní spisovatelé mají z čeho brát – špatná matka, zneužívání, dobrodružné dětství. Můj život je oproti tomu nuda. Nikdo mi neumřel. Nemám žádné trau­ ma. Nepřišla jsem ani o kočku. Máminu kocourovi je dvaadvacet. Věř mi, v mém životě není nic, co by stálo za vyprávění; vím to, už jsem o tom přemýšlela.“

„Myslím, že se podceňuješ,“ usoudila. „Něco tam být musí. Nějaká jiskra.“

Tentokrát jsem nechala své myšlenky bloumat, a když se volně rozeběhly, okamžitě jsem si vzpomněla

Sa ra h Ji o18

na svou pratetu Bee, matku mé tety, a její dům na

ostrově Bainbridge ve státě Washington. Scházela mi

a ostrov taky. Jak jsem mohla nechat utéct tolik let od

své poslední návštěvy? Bee, které bylo podle kalendáře

pětaosmdesát, ale v duši devětadvacet, nikdy neměla

děti, takže mě a moji sestru automaticky přijala za svá

náhradní vnoučata. Posílala nám narozeninová přá­

ní se zbrusu novými padesátidolarovými bankovkami

uvnitř, vánoční dárky, které byly vážně super, a slad­

kosti k Valentýnu, a když jsme k ní jezdily na léto

z Portlandu v Oregonu, kde jsme bydlely, potají nám

strkala bonbony pod polštář, dřív než se máma stačila

rozzlobit a seřvat ji: „Nedávej jim to! Vždyť si zrovna

vyčistily zuby!“

Bee byla nekonvenční. Ale taky trochu podivín. Vždycky moc mluvila. Nebo zas skoro vůbec. Uměla být zároveň milá i nabručená, štědrá i sobecká. A pak tu byla její tajemství. Pro ně jsem ji milovala.

Moje matka vždycky prohlašovala, že když lidé žijí dlouho sami, přestanou si všímat vlastních výstřednos­ tí. Nebyla jsem si jistá, jestli téhle teorii věřím nebo ne, částečně proto, že jsem se sama bála, že skončím jako stará panna. Tak jsem radši jen pozorovala náznaky.

Bee. Ihned jsem si ji představila, jak sedí u svého kuchyňského stolu. Co jsem ji znala, každý den snída­ la totéž: toust z kváskového chleba s máslem a pastova­ ným medem. Nakrájí si ten zlatohnědý krajíček na čtyři kousky a ty položí na papírový ubrousek přeložený na­ půl. Na každý kousek přijde vydatná vrstva změklého másla, tlustá jako poleva na dortu, a navrch pěkná por­ ce pastovaného medu. Ani nespočítám, kolikrát jsem ji jako dítě pozorovala, jak si tuhle snídani chystá, a teď, Lř čků ě džďťňfi když jsem nemocná, je pro mě kváskový chleba s más­ lem a medem jako medicína.

Bee není krásná žena. Je vyšší než většina mužů, obli­ čej má trochu moc široký, ramena moc mohutná, zuby moc velké. Ale z jejích černobílých fotografií z mládí je přesto znát jakási jiskra, určitý půvab, jaký mají všech­ ny ženy kolem dvaceti.

Milovala jsem jednu její fotku právě z té doby. Visela v rámečku polepeném mušlemi vysoko na zdi v chod­ bě domu, kde jsem strávila dětství, zdaleka ne na čest­ ném místě, protože když jste ji chtěli vidět, museli jste si vylézt na stoličku. Zašlá fotografie s vroubkova­ ným okrajem ukazovala Bee, jakou jsem nikdy nezna­ la. Seděla na ní se skupinkou přátel na plážové dece, vypadala bezstarostně a svůdně se usmívala. Nakláně­ la se k ní jiná žena a šeptala jí do ucha. Tajemství. Bee držela v prstech perlový náhrdelník, co jí visel na krku, a dívala se do objektivu způsobem, jakým jsem ji nikdy neviděla dívat se na strýčka Billa. Vždycky mě zajímalo, kdo asi tehdy před lety držel ten foťák v ruce.

„Co říkala?“ zeptala jsem se jednou jako dítě mámy, když jsem si fotku prohlížela.

Máma ani nezvedla hlavu od hromady prádla, se kte­ rou v chodbě zrovna zápolila. „Kdo co říkal?“

Ukázala jsem na ženu vedle Bee. „Ta hezká paní, co šeptá tetě Bee do ucha.“

To už se máma narovnala a stoupla si vedle mě. Natáhla ruku a rukávem svetru setřela prach ze skle­ něného rámečku. „To se nikdy nedozvíme,“ řekla, a jak si fotku prohlížela, byla na ní znát lítost.

Matčin zesnulý strýček Bill byl pěkný mužský a hrdi­ na druhé světové války. Všichni tvrdili, že si vzal Bee

Sa ra h Ji o20

pro peníze, ale tahle teorie je podle mě nesmysl. Během

všech těch prázdnin svého dětství jsem vídala, jak ji

líbal, jak měl ve zvyku brát ji rukama kolem pasu. Milo­

val ji; o tom nebylo pochyb.

Ovšem ze způsobu, jakým matka mluvila, jsem poznala, že s jejich vztahem nesouhlasila, protože věři­ la, že Bill mohl mít někoho lepšího. V jejích očích byla Bee moc nekonvenční, moc neženská, moc netaktní, zkrátka všeho na ní bylo moc.

Přesto jsme léto co léto dál jezdily k Bee na návště­ vu. I poté, co v mých devíti letech strýček Bill zemřel. Bylo to tam skoro nadpozemsky krásné, racci létali nad hlavou, zahrádky všude kolem, v nose vůně Pugetova zálivu, velká kuchyně s výhledem na šedivou vodní plo­ chu, neustávající šumění vln, jak se rozbíjely o pobřeží. Sestra a já jsme to tam milovaly a jsem si jistá, že ať už si matka myslela o Bee cokoli, měla to tam taky ráda. Všechny nás to tam uklidňovalo.

Annabelle mi věnovala bystrý pohled. „Ty máš nějaký příběh, viď?“

Povzdechla jsem si. „Možná,“ odpověděla jsem vyhý­ bavě.

„Proč neodjedeš?“ navrhla. „Potřebuješ na chvíli vypadnout, vyčistit si hlavu.“

Při té představě jsem nakrčila nos. „A kam bych jela?“

„Někam daleko odsud.“

Měla pravdu. Velké jablko je přítel do pohody. New York vás miluje, když jste na koni, a dá vám do zubů, když jste na dně.

„Pojedeš se mnou?“ Představila jsem si nás dvě na tropické pláži, v ruce koktejl s paraplíčky.Lř čků ě džďťňfi

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Proč ne?“ Připadala jsem si jako štěně – vyděše­ né ztracené štěně, které nechce nic jiného, než aby mu někdo nasadil obojek a ukázal, kam má jít, co má dělat, jak má žít.

„Nemůžu s tebou jet, protože tohle musíš udělat sama.“ Její slova se mě dotkla. Podívala se mi přímo do očí, jako bych potřebovala přijmout do posledního písmene, co se mi chystala říct. „Em, tvoje manželství skončilo a – no, jde o to, žes kvůli němu neuronila ani s l z u .“ Cestou zpátky domů jsem přemýšlela nad tím, co mi Annabelle řekla, a moje myšlenky se znovu stoči­ ly k tetičce Bee. Jak je možné, že jsem ji tolik let nena­ vštívila?

Nad sebou jsem zaslechla ostrý řezavý zvuk, nezamě­ nitelné zaskřípání kovu o kov, a zvedla jsem hlavu. Na střeše blízké kavárny stála v pozoru měděná korouhvič­ ka ve tvaru kachny, zvětralá do sytě šedozelené barvy, a trhaně se točila ve větru.

Srdce se mi při tom povědomém pohledu rozbušilo. Kde jsem to jen už viděla? A pak mi to došlo. Na obraze. Na Beeině obraze. Do té chvíle jsem úplně zapomněla na malé plátno, které mi jako dítěti dala. Dřív malova­ la a vzpomínám si, jakou obrovskou hrdost jsem cítila nad tím, že si mě vybrala jako opatrovatele svého díla. Říkala jsem mu veledílo a ona se nad tím usmívala.

Zavřela jsem oči a okamžitě jsem viděla tu olejomal­ bu mořské scenérie: kachní korouhvičku usazenou na střeše staré plážové chaty a na pláži pár kráčející ruku v ruce.

Sa ra h Ji o22

Přemohl mě pocit viny. Kde je ten obraz? Schovala jsem ho poté, co jsme se s Joelem přestěhovali do nové­ ho bytu – Joel měl pocit, že se nehodí ke zbytku vybave­ ní. Stejně jako jsem se vzdálila ostrovu, který jsem jako dítě milovala, uložila jsem pozůstatky své minulosti do krabic. Proč? Kvůli čemu?

Přidala jsem do kroku, až jsem se nakonec rozeběhla. Pomyslela jsem na Roky milosti. Neskončil obraz omylem taky v krabici s Joelovými věcmi? Anebo hůř, nepřibali­ la jsem ho ke knihám a oblečení určeným pro charitu? Doběhla jsem ke dveřím a vrazila klíč do zámku, jako o závod jsem vyběhla do schodů k ložnici a otevřela dveře šatníku. Na vrchní polici tam ležely dvě krabice. Jednu jsem strhla dolů a prohrabala se jejím obsahem: několik plyšáků z dětství, krabička se starými polaroidy a několik sešitů plných článků, které jsem napsala za dva roky práce pro univerzitní noviny. Obraz nikde.

Sáhla jsem po druhé bedně a našla v ní hadrovou panenku, krabičku se vzkazy od školních lásek a můj milovaný deníček Hello Kitty ze základní školy. A to bylo všechno.

Jak jsem ho mohla ztratit? Jak jsem mohla být tak nezodpovědná? Postavila jsem se a naposledy šatník pře­ létla pohledem. A v tu chvíli jsem si všimla plastové tašky zastrčené v zadním rohu. Srdce se mi rozbušilo očekáváním, jak jsem ji vytáhla na světlo.

Obraz byl v ní, zabalený v tyrkysovo­růžové plážové osušce. Zabolelo mě u srdce, jak jsem ji sevřela v rukách. Korouhvička. Pláž. Stará chatka. Všechno bylo přesně takové, jak jsem si pamatovala. Až na tu dvojici. Ne, na ní bylo něco jiného. Vždycky jsem si představovala, že ti dva jsou Bee a strýček Bill. Žena byla určitě Bee, Lř čků ě džďťňfi s dlouhýma nohama a oblíbenými tříčtvrtečními kalho­ tami v bleděmodré. Její „letní kalhoty“, jak jim říkala. Ale ten muž nebyl strýček Bill. Jak mi to mohlo unik­ nout? Bill měl světlé vlasy, pískově žluté. A tenhle muž je měl husté, vlnité a tmavé. Kdo to je? A proč se s ním Bee namalovala?

Nechala jsem binec na podlaze a s obrazem v ruce jsem sešla do přízemí pro svůj adresář. Vyťukala jsem na telefonu známá čísla a s dlouhým, hlubokým náde­ chem jsem naslouchala nejprve prvnímu, pak druhému zazvonění.

„Prosím?“ Její hlas byl stejný – hluboký a silný, s jem­ ným podtónem.

„Bee, to jsem já, Emily,“ ohlásila jsem se a hlas mi při tom trochu přeskočil. „Promiň, že jsem se neozvala tak dlouho. Víš, já –“

„Ale jdi, zlatíčko,“ zarazila mě. „Nemusíš se omlou­ vat. Dostala jsi můj pohled?“

„Pohled?“

„Ano, poslala jsem ho minulý týden, když jsem se doslechla, co se ti stalo.“

„Ty o tom víš?“ O Joelovi jsem skoro nikomu neřekla. Neřekla jsem to rodičům v Portlandu – aspoň ne zatím. Neřekla jsem nic sestře, žijící v Los Angeles se svými dokonalými dětmi, milujícím manželem a zahrádkou s domácí zeleninou. Nepochlubila jsem se dokonce ani své terapeutce. A přesto mě nepřekvapilo, že se ta novin­ ka donesla na Bainbridge Island.

„Ano,“ odpověděla Bee. „A napadlo mě, jestli bys nechtěla přijet na návštěvu.“ Odmlčela se. „Tenhle ost­ rov umí člověka vyléčit.“

Přejela jsem prstem po okraji obrazu. Jak ráda bych

Sa ra h Ji o24

tam teď byla – na Bainbridge Island, v Beeině velké

útulné kuchyni.

„Kdy přijedeš?“ Bee nikdy neplýtvala slovy.

„Je zítra moc brzy?“

„Zítra,“ odpověděla, „je prvního března a to je měsíc, kdy je záliv nejúžasnější, drahoušku. Úplně žije.“

Věděla jsem, co má na mysli. Zpěněná šedá voda. Chaluhy a řasy a vilejši. Skoro jsem v puse cítila chuť slaného vzduchu. Bee věřila, že Pugetův záliv je velký léčitel. A já jsem věděla, že až tam přijedu, bude mě pobízet, abych si zula boty a šla se brouzdat ve vodě, třeba i v jednu v noci – i kdyby měla jen pět stupňů, což nejspíš mít bude.

„A Emily?“

„Ano?“

„Musíme si promluvit o něčem důležitém.“

„O čem?“

„Teď ne. Ne po telefonu. Až sem přijedeš, zlatíčko.“

Když jsem zavěsila, šla jsem se podívat do schránky a našla v ní výpis ke kreditní kartě, katalog Victoria’s Secret – adresovaný Joelovi – a velkou čtvercovou obál­ ku. Poznala jsem zpáteční adresu a trvalo mi jen chvil­ ku, než jsem si vzpomněla, kde jsem ji už viděla: na rozvodových papírech. A navíc jsem si ji před týdnem našla na Googlu. Byla to adresa Joelova nového měst­ ského domu na Padesáté sedmé ulici – toho, ve kterém bydlel se Stephanie.

Adrenalin se mi rozproudil v žilách při představě, že se mě Joel pokouší kontaktovat. Možná mi posílá dopis, přání – ne, romantický úvod ke hře na stopova­ nou: pozvání k setkání někde ve městě, kde na mě bude čekat další stopa, a pak, po několika dalších, ho najdu, Lř čků ě džďťňfi jak stojí před hotelem, kde jsme se před těmi mnoha lety poznali. A v ruce bude držet růži – ne, ceduli a na té bude stát: JE MI TO LÍTO. MILUJU TĚ. ODPUSŤ MI TO. Přesně takhle. Mohl by to být dokonalý konec tragic­ ké romance. Dopřej nám šťastný konec, Joeli, zašeptala jsem si bezděčně a pohladila obálku prstem. Pořád mě miluje. Pořád ke mně něco cítí.

Ale když jsem obálku otevřela a opatrně vytáhla kar­ tičku se zlaceným okrajem uloženou uvnitř, moje fanta­ zie se rychle rozplynula a já nedokázala nic jiného než vyjeveně zírat.

Ten tlustý kvalitní papír. Ozdobné písmo. Byla to svatební pozvánka. Pozvánka na jeho svatbu. 18.00. Večeře. Tanec. Oslava lásky. Hovězí, nebo kuřecí. S radostí přijímám. S lítostí odmítám. Došla jsem do kuchyně, bez povšimnutí jsem minula koš na tříděný odpad a místo toho jsem ten malý kousek pozlaceného papíru hodila přímo do kuchyňského koše, na krabici s plesnivými zbytky číny.

Jak jsem se roztržitě probírala zbylou poštou, upustila jsem časopis, a když jsem se pro něj shýbla, všimla jsem si pohlednice od Bee, schované mezi stránkami New Yorkeru. Na vrchní straně byl trajekt, bílý se zeleným pruhem, vplouvající do přístavu Eagle Harbor. Otočila jsem ji a četla:

Emily,

ostrov k sobě člověka zavolá, když nadejde ten

správný čas. Přijeď domů. Chybíš mi, má drahá.

S láskou

Bee


DRUHÁ KAPITOLA

1. března

Bainbridge Island nikdy nezapřel svou krásu, dokonce

ani pod rouškou tmy. Pozorovala jsem ho z okna, zatím­

co se trajekt blížil do přístavu a míjel oblázkové pláže

a domky se střechami ze štípaných šindelů, odvážně

přilepené k úbočím. Jejich zářící oranžová nitra vábila,

jako by lidé uvnitř chystali ještě jedno místo navíc, jak

se scházeli kolem krbu ke skleničce vína nebo hrnku

horkého kakaa.

Ostrované si libovali v tom, jak různorodou tvoří

komunitu: matky ve volvech, jejichž manželé manaže­

ři dojížděli trajektem do Seattlu, samotářští umělci

a básníci a hrstka celebrit. Říkalo se, že než se rozešli,

Jennifer Anistonová a Brad Pitt koupili devět akrů na

západním pobřeží, a každý ví, že několik někdejších

hvězd Gilliganova ostrova našlo právě tady svůj domov.

Očividně je to skvělé místo, kam se zašít. A přesně to

jsem měla v plánu.

Od severu k jihu měří ostrov jen šestnáct kilomet­

rů, ale přitom vám připadá jako celý kontinent. Jsou

tu zátoky a zálivy, zátočiny a písčité přílivové mělči­

ny, výrobna vína, ovocná farma, lamí farma, šestnáct

restaurací, kavárna, kde vyrábějí domácí skořicové šne­


27Lř čků ě džďťňfi

ky a dělají to nejlepší kafe, jaké jsem kdy pila, a tržiště,

na kterém najdete místní malinové víno a bio švýcar­

ský mangold sklizený pár hodin předtím, než se objeví

na pultu.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na svůj obli­ čej v odrazu na skle. Pohled mi oplatila unavená váž­ ná žena, která měla daleko k dívence, co před mnoha lety jela na svůj první výlet na ostrov. Vyděsilo mě to a vzpomněla jsem si na něco, co mi řekl Joel před pár měsíci. Zrovna jsme se chystali vyrazit z bytu na večeři s přáteli. „Em,“ řekl a přejel mě kritickým pohledem. „Nezapomněla ses nalíčit?“

Ne, nezapomněla, pěkně děkuju, jenže zrcadlo v hale ukazovalo bledou a mdlou pleť. Vysoké lícní kosti, kte­ ré v rodině neměl nikdo kromě mě a o kterých matka prohlašovala, že je mám nejspíš po tom chlapíkovi, co nám vozil mléko – lícní kosti, které všichni považova­ li za ohromnou přednost – vypadaly zkrátka divně. Já jsem vypadala divně.

Vystoupila jsem z trajektu na molo vedoucí k ter­ minálu, kde na mě měla čekat Bee ve svém zeleném broukovi z roku 1963. Vzduch voněl mořskou vodou, výpary z lodního motoru, hnijícími škeblemi a jedle­ mi, což znamenalo, že voněl úplně stejně, jako když mi bylo deset.

„Měli by to archivovat, viďte?“ poznamenal muž za mnou.

Muselo mu být nejmíň osmdesát a oblečený byl v hnědém manšestrovém obleku. Vypadal jako nějaký profesor, na krku mu visely brýle na čtení s tlustými obroučkami – byl pohledný, nebo spíš roztomilý jako plyšový medvídek.

Sa ra h Ji o28

Nebyla jsem si jistá, jestli mluví na mě, dokud nepro­ mluvil znovu. „Ta vůně,“ dodal a mrkl na mě. „Měli by ji prodávat.“

„Jo,“ přikývla jsem. Věděla jsem přesně, co má na mysli, a souhlasila jsem. „Nebyla jsem tu deset let. Asi jsem zapomněla, jak moc mi to tu chybělo.“

„Tak vy nejste zdejší?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Přijela jsem jen na měsíc.“

„No, tak v tom případě vítejte,“ řekl. „Za kým jedete? Nebo jste tu na vlastní pěst?“

„Jedu za tetou, Bee.“

Vykulil oči. „Za Bee Larsonovou?“

Trochu jsem se zakřenila. Jako by na ostrově žila ještě jiná Bee Larsonová. „Ano,“ přisvědčila jsem. „Vy ji znáte?“

„Ovšem,“ ujistil mě, jako bych to měla vědět samo sebou. „Je to má sousedka.“

Usmála jsem se. Došli jsme k terminálu, ale Beeino auto jsem nikde neviděla.

„Víte,“ pokračoval, „říkal jsem si, že jste mi povědo­ má, když jsem vás prvně viděl, a –“

Oba jsme zvedli hlavu, když jsme zaslechli nezaměni­ telné praskání a bouchání volkswagenovského motoru. Bee jezdí na svůj věk moc rychle – vlastně na jakýkoli věk. Od pětaosmdesátiletého člověka byste tak nějak čekali, že se bude plynového pedálu bát, ne­li z něj mít respekt. To by ovšem nesměla být Bee. Trhaně zastavila jen pár centimetrů od mých nohou.

„Emily!“ vykřikla, když vyskočila z auta, s náručí otevřenou. Byla oblečená do tmavých džín s nohavi­ cemi mírně do zvonu a bledě zelené blůzy. Bee byla jediná žena kolem osmdesátky, u které jsem viděla, že Lř čků ě džďťňfi se obléká, jako by jí pořád bylo dvacet – nebo trochu přes dvacet – a jako by žila v šedesátých letech; na blůze měla vzor paisley.

Když jsme se objaly, cítila jsem knedlík v krku. Žád­ né slzy, jen ten knedlík.

„Právě jsem mluvila s tvým sousedem –“ řekla jsem a v tu chvíli mi došlo, že nevím, jak se jmenuje.

„Henry,“ doplnil s úsměvem a podal mi ruku.

„Těší mě, Henry. Emily.“ I mně na něm bylo něco povědomého. „Počkejte, my jsme se už někdy viděli, ne?“

Přikývl. „Ano, ale to jste byla ještě dítě.“ S udiveným výrazem se obrátil na Bee a zavrtěl hlavou.

„Měli bychom tě odvézt domů, děvče,“ řekla Bee a rychle Henryho obešla. „Musí být už nejmíň dvě ráno newyorského času.“

Byla jsem unavená, ale pořád jsem si ještě pamatova­ la, že brouk má kufr vpředu, a tak jsem do něj nasklá­ dala svá zavazadla. Bee nastartovala motor a já jsem se otočila na Henryho, abych mu zamávala na rozlouče­ nou, ale byl už pryč. Překvapilo mě, že mu Bee nena­ bídla odvoz.

„Je fajn mít tě tady, drahoušku,“ řekla mi, když vyjela od terminálu. Bezpečnostní pásy v autě nefungovaly, ale mně to bylo jedno. K pocitu bezpečí mi stačilo, že jsem tady, na ostrově, a s Bee.

Zatímco se brouk kodrcal po silnici, dívala jsem se z okýnka na hvězdné zimní nebe. Hidden Cove Road se vinula dolů k pobřeží a její ostré klikaté zatáčky připo­ mínaly Lombard Street v San Francisku. Žádná tram­ vaj by se ovšem nepropletla mezi hustými shluky stro­ mů, mezi kterými se za chvíli ukázal Beein dům na

Sa ra h Ji o30

pláži. Bylo to staré nesourodé stavení v koloniálním

stylu, s bílou fasádou, pilířovým vstupem a ebenovými

okenicemi na průčelních oknech, a i kdybyste je vídali dennodenně, nikdy by vám pohled na ně nezevšed­ něl. Strýček Bill přemlouval Bee, aby nechala okeni­ ce nabarvit nazeleno. Máma prohlašovala, že by měly být modré. Ale Bee vždycky trvala na tom, že u bílého domu mohou být jedině černé.

Neviděla jsem, jestli kvetou šeříky nebo jestli tu

rododendrony rostou pořád stejně bujně jako kdysi,

ani jestli je zrovna příliv nebo odliv. Ale i ve tmě mi

to tu připadalo jiskřící a plné života, nedotčené časem.

„A jsme tady,“ řekla Bee, když zabrzdila tak prudce,

že jsem se musela zapřít o palubní desku. „Víš, co bys

měla udělat?“

Věděla jsem předem, co řekne.

„Měla by sis jít smočit nohy do zálivu,“ řekla a uká­

zala k pláži. „Udělalo by ti to dobře.“

„Zítra,“ slíbila jsem a usmála se. „Dneska chci jít do­

vnitř a svalit se na gauč.“

„Dobře, zlatíčko,“ přikývla a zastrčila mi uvolněný

pramen světlých vlasů za ucho. „Chybělas mi.“

„Ty mně taky,“ odpověděla jsem a stiskla její ruku.

Vytáhla jsem zavazadla z kufru a vydala se za Bee po

dlážděné pěšině vedoucí k domu. Bee tu žila dávno před

tím, než se provdala za strýčka Billa. Její rodiče zahynuli

při dopravní nehodě, když byla na vysoké škole, a jako

jediné dceři jí zanechali dědictví, které investovala do

jedné jediné důležité koupě: Keystone Mansion, rozleh­

lého osmipokojového domu v koloniálním stylu, který

byl dlouhé roky opuštěný. Už od čtyřicátých let se míst­

ní marně dohadovali o tom, co bylo od Bee výstředněj­


31Lř čků ě džďťňfi

ší: jestli to, že ten obrovský dům koupila, nebo že ho

renovovala, sice jen jednou, zato od základů.

Skoro každý pokoj skýtal pohled na záliv z velkých

křídlových oken, která o větrných nocích rachotila.

Matka odjakživa říkala, že pro ženu bez dětí je dům

moc velký. Ale já myslím, že jen záviděla; sama žila ve

třech maličkých pokojích.

Velké vchodové dveře zavrzaly, když jsme s Bee ve­

šly. „Jen pojď,“ pobídla mě. „Zapálím oheň a pak nám

naliju něco k pití.“

Sledovala jsem, jak rovná polena do krbu. Napadlo

mě, že bych to měla udělat za ni. Ale byla jsem tak una­

vená, že jsem se nemohla skoro hýbat. Bolely mě nohy.

Bolelo mě celé tělo.

„Je to zvláštní,“ řekla jsem. „Všechny ty roky v New

Yorku a za celou tu dobu jsem tě ani jednou nenavští­

vila. Jsem příšerná neteř.“

„Měla jsi jiné starosti,“ uklidnila mě. „A navíc, osud

tě v ten správný čas stejně vždycky přivede zpátky.“

Vzpomněla jsem si na slova z její pohlednice. Mož­

ná že svou definicí osudu popsala spíš moje selhání, ale

myslela to dobře.

Rozhlédla jsem se po obývacím pokoji a povzdech­

la si. „Joelovi by se to tu líbilo,“ řekla jsem. „Ale nikdy

jsem ho nedokázala přesvědčit, ať si vezme dost dlouhé

volno na to, abychom sem mohli přijet.“

„To je dobře,“ řekla Bee.

„Jak to?“

„Protože si myslím, že bychom si nesedli.“

Usmála jsem se. „Asi máš pravdu.“ Bee neměla

pochopení pro přetvářku, zato Joel v ní byl expert.

Bee se postavila a zašla za roh do místnosti, které


Sa ra h Ji o32

říkala „veranda“, kde měla kompletně vybavený bar.

Prostor byl skoro celý prosklený, až na jednu zeď, kde

visel velký obraz. Vzpomněla jsem si na plátno, které

jsem si před odjezdem do New Yorku zabalila do kufru.

Chtěla jsem se na něj Bee zeptat, ale ještě ne. Už dávno

jsem zjistila, že umění, stejně jako mnoho jiných věcí

v Beeině životě, je zakázané téma.

Vzpomněla jsem si na jeden večer ve svých patnácti, kdy jsme se se sestřenkou Rachel vkradly na verandu, vloupaly se do barové skříňky s tmavými vyplétanými dvířky a každá jsme vypila čtyři panáky rumu, zatím­ co dospělí hráli ve vedlejším pokoji karty. Vzpomínám si, jak jsem si přála, aby se se mnou přestal točit pokoj. Bylo to naposledy, kdy jsem pila rum.

Bee se vrátila se dvěma sklenicemi koktejlu Gordon Green, namíchaného z kousků limetky a okurky, ginu, obyčejného sirupu a špetky mořské soli. „Tak, a teď mi o sobě všechno pověz,“ vybídla mě a podala mi jednu skleničku.

Usrkla jsem a zauvažovala, co bych Bee řekla. Ráda bych pro ni měla nějaký příběh. Jakýkoli. Znovu jsem ucítila knedlík v krku, a když jsem otevřela pusu, abych něco řekla, nevyšla z ní žádná slova, a tak jsem radši sklopila oči do klína.

Bee přikývla, jako bych se vyjádřila naprosto jasně.

„Já vím,“ řekla. „Já vím.“

Seděly jsme spolu v tichu, dívaly se do uspávajících plamenů, až jsem nakonec ucítila, jak mi těžknou víč­ ka.Lř čků ě džďťňfi 2. březen Nevím, co mě následujícího rána probudilo: vlny narážející o pobřeží tak hlasitě, až to vypadalo, že se natahují jako mořské paže, aby mi zaklepaly na dveře, nebo vůně snídaně v kuchyni – lívance, které se dnes už moc nejedí, nebo je aspoň nejedí dospělí, a už vůbec ne ti v New Yorku. Nebo mě možná vyburcoval můj mobil, který vyzváněl někde pod polštáři na gauči. Vče­ ra večer jsem se do pokoje vůbec nedostala; zmohla mě únava – únava, nebo citové vyčerpání. Anebo obojí.

Odstrčila jsem prošívanou deku – Bee ji přese mě musela přehodit, když jsem usnula – a zběsile začala šmátrat po telefonu.

Volala Annabelle.

„Ahoj,“ zamumlala jsem.

„Ahoj!“ odpověděla a vyplašila mě svojí dobrou nála­ dou. „Jen jsem chtěla vědět, žes dorazila v pořádku. Všechno ok?“

Upřímně řečeno, přála jsem si být jako Annabelle a umět to všechno vypustit ven. Chtěla jsem se vypla­ kat v úlevných obřích slzách. Bůh ví, že by mi to pro­ spělo.

Annabelle se na celý měsíc přestěhovala ke mně do bytu, protože její sousedi o patro výš začali hrát na trumpetu. „Volal někdo?“ zeptala jsem se a věděla, že Annabelle pochopí, koho tím mám na mysli. Bylo mi jasné, že to zní uboze, ale my dvě jsme si už dávno navzájem povolily výlevy trapnosti.

„Nikdo. Promiň, Em.“

„Jasně,“ řekla jsem. „V pohodě. Takže, jak to vypa­ dá ve městě?“

Sa ra h Ji o34

„No,“ začala, „dneska ráno jsem v kavárně narazila na Evana.“

Evan je Annabellin bývalý, ten, kterého si nevzala kvůli tomu, že neměl rád jazz, a – no, kvůli dalším věcem. Třeba proto, že... chrápal. A taky jedl ham­ burgery, což byl problém, jelikož Annabelle je vegeta­ riánka. A pak tu byla ta věc s jeho jménem. Evan není jméno vhodné pro manželství.

„Mluvili jste spolu?“

„Trochu,“ odtušila. Její hlas zněl najednou nepřítom­ ně, jako by dělala dvě věci naráz. „Ale bylo to divný.“

„Co říkal?“

„No, představil mi svou novou holku, Vivien.“

Vyslovila to jméno, jako by šlo o název nějaké obá­ vané nemoci – třeba vyrážky nebo stafylokoka.

„Neslyším snad žárlivost, Annie? Pamatuj, byla jsi to ty, kdo se rozešel s ním.“

„Já vím,“ řekla. „A nelituju toho.“

Na to jsem jí neskočila. „Annie, já Evana znám,“ řek­ la jsem, „a vím, že kdybys mu teď zavolala a řekla mu, co skutečně cítíš, byl by tvůj. Pořád tě miluje.“

Na druhé straně nastalo ticho, jako by Annabelle uvažovala, že to opravdu udělá.

„Annie?“ ozvala jsem se. „Jsi tam?“

„Jo, jsem,“ odpověděla. „Promiň, musela jsem položit telefon. Právě se tu objevil chlápek od UPS a potřeboval podpis. To dostáváš pořád tolik pošty?“

„Takže jsi neslyšela nic z toho, co jsem ti říkala.“

„Promiň,“ řekla. „Bylo to důležité?“

Povzdechla jsem si. „Ne.“

Annabelle se sice považovala za beznadějného roman­ tika a oháněla se svými výzkumy, ale když došlo na Lř čků ě džďťňfi vztahy, uměla je likvidovat tak spolehlivě jako nikdo ji ný.

„No, tak mi zavolej, až si budeš chtít pokecat,“ řek­ la mi.

„ Z a vol á m .“

„Mám tě ráda.“

„Já tebe taky. A nesahej na můj krém od Laury Mer­ cier,“ dodala jsem napůl žertem a napůl vážně.

„Dobře,“ odpověděla, „ale jedině tehdy, když mi slí­ bíš, že na sobě zapracuješ a konečně se vybrečíš.“

„ Pl a t í .“ Když jsem došla do kuchyně, překvapilo mě, že jsem nenašla Bee u plotny. Místo toho na mě na stole čekal talíř s lívanci, několika plátky slaniny vyskládaný­ mi úhledně na sebe a sklenice domácího malinového džemu spolu se vzkazem:

Emily,

musím zařídit pár věcí ve městě a nechtěla

jsem tě budit. Nechala jsem ti tady talíř tvých

oblíbených pohankových lívanců a slaninu (ohřej

si obojí v mikrovlnce – stačí pětačtyřicet vteřin

na vysoký výkon). Vrátím se odpoledne. Věci jsem

ti odnesla do ložnice v chodbě. Zabydli se tu.

A po snídani by ses měla projít. Záliv je dneska

nádherný.

Tv o j e

Bee

Odložila jsem vzkaz a vyhlédla z okna. Měla prav­ du. Šedomodrá voda, mozaika písčitého a kamenitého

Sa ra h Ji o36

pobřeží – skutečně to byl úchvatný pohled. Popadla mě

chuť vyběhnout ven a dát se do hledání lastur, nakukovat

pod kameny a hledat kraby, nebo se vysvléct a doplavat

k bójce, tak jak jsem to dělávala v dětství. Chtěla jsem se

ponořit do té ohromné, nádherné, záhadné masy vody.

Při té myšlence jsem na vteřinu znovu ožila, ale trvalo

to jen chvíli. A tak jsem si namazala lívance Beeiným

malinovým džemem a dala se do jídla.

Stůl byl stejný, jak jsem se na něj pamatovala, zakry­ tý žlutým voskovaným plátnem se vzorem ananasů, na něm stojan na ubrousky zdobený mušlemi a štos časopi­ sů. Bee čte každé vydání New Yorkeru, od titulní strán­ ky až po tu poslední, a pak vystříhá ty nejlepší články, polepí je papírky s poznámkami a celé mi to pošle, i když jí pořád opakuju, že by si s tím vážně neměla dávat tu práci; sama mám časopis předplacený.

Když jsem odnesla talíř do myčky, šla jsem do chodby a nakoukla do každého pokoje, až jsem našla ten, do kte­ rého Bee uložila mé tašky. Za všechny roky, které jsem tu v dětství strávila, jsem do téhle místnosti nikdy nevkro­ čila. Vlastně jsem se na ni vůbec nepamatovala. Ale Bee měla ve zvyku některé pokoje zamykat, z důvodů, kte­ ré jsme já ani má sestra Danielle nikdy nepochopily.

Ano, usoudila jsem, tenhle pokoj bych si pamatovala. Stěny byly vymalované narůžovo – což bylo zvláštní, protože Bee růžovou nesnášela. Poblíž postele stál prá­ delník, noční stolek a velká skříň. Vyhlédla jsem ven tabulkovým oknem, obráceným na západní pobřeží, a vzpomněla si na Beeinu pobídku, abych se šla projít. A tak jsem se rozhodla, že vybalím později a teď půjdu na pláž. Neměla jsem už sílu jejímu kouzlu odolávat.

TŘETÍ KAPITOLA

Nezdržovala jsem se převlékáním ani česáním, což byly

přípravy, bez kterých bych se v New Yorku neobešla.

Místo toho jsem na sebe hodila svetr, obula si tmavo­

zelené holínky, které Bee nechávala stát v hale, a vyra­

zila ven.

Je něco zvláštně léčivého na brodění se mokrým pískem, na čvachtání pod nohama, které dává moz­ ku signál, že je v pořádku na chvilku nechat všechno plavat. A právě to jsem toho rána udělala. A nevyčíta­ la jsem si, když jsem si vzpomněla na Joela a na tisíc nahodilých drobností z minulosti. Botou jsem rozšlápla prázdný krabí krunýř a rozmačkala ho na tisíc malých kousků.

Vzala jsem do ruky kámen a hodila jím tak daleko a tak prudce, jak to jen šlo. Sakra. Proč musel náš pří­ běh skončit takhle? Pak jsem sebrala další šutr a další a mrskala jsem jimi do vody, až jsem z nepozornosti zakopla o kousek naplaveného dřeva. Jak to mohl dopus­ tit? Jak jsem to mohla dopustit já? Navzdory všemu ve mně zůstávala malá část, která ho chtěla zpátky, a za to jsem se nenáviděla.

„Tímhle stylem nikdy žabičku nehodíte.“

Při zvuku mužského hlasu jsem nadskočila. Byl to Henry, pomalu mířící ke mně.

Sa ra h Ji o38

„Á, zdravím,“ vyhrkla jsem rozpačitě. Viděl, jak se tu vztekám? A jak dlouho mě takhle pozoroval? „Já jsem jen...“

„Házela žabky,“ doplnil a přikývl. „Jenže máte úplně špatnou techniku, má milá.“

Sehnul se, vzal hladký kamínek tenký jako písečný dolar, zvedl ho proti světlu a pečlivě ho prozkoumal ze všech stran. „Skvěle,“ řekl nakonec. „S tímhle to půjde.“ Obrátil se ke mně. „Tak, teď kámen takhle chytnete, uvolníte zápěstí a hodíte.“

Mrštil kamínkem, ten přeletěl nad vodou a šestkrát poskočil po hladině. „Ale ne,“ posteskl si. „Ztrácím cvik. Šest je mizerné skóre.“

„Vá ž n ě ? “

„No jo,“ odpověděl. „Můj rekord je čtrnáct.“

„Čtrnáct? To si děláte srandu.“

„Přísahám,“ dušoval se a položil si ruku na srdce, jak to dělávají malé děti. Anebo skauti. „Svého času jsem býval přeborník v házení žabek na tomhle ostrově.“

Nechtělo se mi smát, ale nemohla jsem si pomoct. „V házení žabek se soutěží?“

„No ovšem,“ ujistil mě. „A teď to zkuste vy.“

Sklopila jsem oči k písku a zapátrala po plochém kameni. „Jdeme na to,“ odhodlala jsem se, když jsem jeden našla, napřáhla se a hodila. Kámen plácl o hladi­ nu a šel rovnou ke dnu. „Vidíte? Vůbec to neumím.“

„Ale jděte,“ uklidňoval mě. „Chce to jen praxi.“

Usmála jsem se. Jeho tvář byla ošlehaná a vrásčitá jako stará kniha vázaná v kůži. Ale jeho oči..., ty mi říkaly, že někde v těch vráskách od smíchu se ukrývá mladý člověk.

„Mohl bych vás zlákat na šálek kafe?“ zeptal se Lř čků ě džďťňfi a ukázal na malý bílý domek nad molem kousek dál po pobřeží. Oči mu zasvítily.

„Jasně,“ řekla jsem. „To zní báječně.“

Vyšli jsme po betonových schodech ústících na mechem porostlou pěšinu. Šest nášlapných kamenů nás dovedlo přímo ke vchodu do Henryho domu, stojícímu ve stínu dvou velkých starých cedrů, které se nad ním tyčily jako na stráži.

Henry otevřel prosklené dveře. Ozvaly se skoro stej­ ně hlasitě jako několik racků na střeše, kteří se s hlasi­ tým nesouhlasným zapištěním vznesli a vrátili se nad vodu.

„Měl bych ty dveře nechat opravit,“ řekl a na veran­ dě se vyzul z holínek. Následovala jsem ho a udělala totéž.

Tváře mi zahřál oheň hučící a praskající v obývacím pokoji. „Udělejte si pohodlí,“ vybídl mě. „Postavím na k a f e .“

Přikývla jsem a popošla ke krbu s římsou z tmavého mahagonu, na které byla vyskládaná sbírka lastur, něko­ lik malých blýskavých kamínků a černobílých fotogra­ fií v jednoduchých rámečcích. Jedna z fotek upoutala mou pozornost. Žena na ní měla světlé natočené vlasy přičesané k hlavě, jak se nosily ve čtyřicátých letech. Vypadala elegantně, jako modelka nebo herečka, jak tam stála na pláži a vítr jí lepil šaty na tělo a zdůrazňo­ val linii jejích prsou a štíhlého pasu. V pozadí stál dům, Henryho dům, a dva cedry, tehdy mnohem menší, ale byly to ony. Napadlo mě, jestli to byla jeho žena. Na sestru byla její póza trochu moc vyzývavá. Ať už to byl kdokoli, Henry ji zbožňoval. Tím jsem si byla jistá.

„Je krásná,“ řekla jsem, vzala fotku do ruky a posa­

Sa ra h Ji o40

dila se s ní na gauč, abych si ji prohlédla zblízka. „Vaše

žena?“

Zdálo se, že ho moje otázka udivila, a pak odpověděl stručným: „Ne.“ Podal mi hrnek a pak se zvedl a přejel si prsty po bradě, jak to muži dělávají, když něčemu nerozumí nebo jsou nejistí.

„Promiňte,“ omluvila jsem se a rychle vrátila rámeček na římsu. „Nechtěla jsem být dotěrná.“

„Ne ne,“ uklidňoval mě rychle a náhle se usmál. „Asi je to bláznivost. Je to už víc než šedesát let; myslela bys­ te, že už o ní budu schopný mluvit.“

„O ní?“

„Byla to má snoubenka,“ pokračoval. „Měli jsme se brát, ale... nevyšlo to.“ Odmlčel se, jako by si něco roz­ mýšlel. „Asi bych neměl být –“

Ozvalo se zaklepání na dveře a my jsme oba zvedli hlavu. „Henry?“ Byl to mužský hlas. „Jsi doma?“

„Aha, to je Jack,“ řekl Henry a obrátil se na mě. Vyslovil to jméno důvěrně, jako by očekával, že ho znám.

Sledovala jsem z obývacího pokoje, jak otevřel dveře a přivítal tmavovlasého muže zhruba v mém věku. Byl vysoký, tak vysoký, že se musel ve dveřích přikrčit. Měl na sobě džíny a šedý vlněný svetr, a přestože bylo teprve dopoledne, lehký stín znatelný na jeho bradě prozrazo­ val, že se ještě neholil ani nesprchoval.

„Dobrý den,“ pozdravil mě trochu rozpačitě, když se naše pohledy setkaly. „Jsem Jack.“

Henry promluvil za mě. „Tohle je Emily – však víš, neteř Bee Larsonové.“

Jack se podíval na mě a pak zpátky na Henryho. „Beeina neteř?“Lř čků ě džďťňfi

„Ano,“ přitakal Henry. „Na měsíc sem přijela.“

„Vítejte,“ řekl Jack a zatahal se za lem rukávu. „Pro­ miňte, nechtěl jsem rušit; pustil jsem se do vaření a teprve teď jsem zjistil, že mi došla vejce. Neměl byste dvě navíc?“

„Ale ovšem,“ odpověděl Henry a zamířil do kuchy­ ně.

Když byl pryč, podívala jsem se na Jacka, rychle jsem však uhnula pohledem. Promnul si čelo; já si hrála se zipem na svetru. Ticho mezi námi bylo husté a dusivé jako blátivý písek na pláži pod okny.

Venku ve vodě něco šplouchlo. V leknutí jsem zava­ dila nohou o roh stolku a pak už jsem jen bezmocně sle­ dovala, jak malá bílá váza stojící na sloupku knih spadla na zem a roztříštila se na čtyři zubaté kusy.

„Ale ne!“ vydechla jsem a potřásla hlavou, vyvede­ ná z míry nejen tím, že jsem rozbila jednu z Henryho cenností, ale i proto, že jsem se právě znemožnila před Jackem.

„Počkejte, pomůžu vám zničit důkazy,“ okomentoval to s úsměvem. A okamžitě si mě tím získal.

„Jsem ta nejnemotornější ženská na světě,“ posteskla jsem si a schovala obličej do dlaní.

„To je v pořádku,“ odpověděl a vyhrnul si rukáv sve­ tru, aby mi ukázal modročerný flek čerstvé modřiny. „Já jsem zas ten nejnemotornější chlap.“ Vytáhl z kap­ sy plastový sáček a opatrně posbíral, co z vázy zbylo. „Můžeme to pak poslepovat dohromady,“ pokračoval.

Usmála jsem se.

Henry se vrátil s platem vajec a podal ho Jacko­ vi. „Omlouvám se, musel jsem doběhnout do lednice v garáži,“ vysvětloval.

Sa ra h Ji o42

„Děkuju, Henry,“ řekl Jack. „Máte to u mě.“

„Nezůstaneš chvíli?“

„Nemůžu,“ odpověděl a podíval se mým směrem. „Měl bych se vrátit, ale díky.“ Obrátil se ke mně s výra­ zem spiklence. „Rád jsem vás poznal, Emily.“

„A já vás,“ řekla jsem a přála si, aby ještě zůstal.

S Henrym jsme z okna sledovali, jak Jack míří zpátky na pláž. „Je to podivín, tenhle Jack,“ zauvažoval Henry. „Mám ve svém obýváku to nejhezčí děvče na ostrově a on nemůže zůstat ani na kafe.“

Určitě jsem se musela začervenat. „Jste moc milý,“ odvětila jsem. „Vždyť se na mě podívejte. Sotva jsem se vyštrachala z postele.“

Mrkl na mě. „Myslel jsem to vážně.“

„Jste drahoušek,“ řekla jsem mu.

Během hovoru jsme vypili jeden šálek a po něm i druhý, ale pak jsem při pohledu na hodinky zjistila, že jsem pryč už skoro dvě hodiny. „Asi bych se měla vrátit, Henry,“ řekla jsem. „Bee se bude divit, kde jsem.“

„Samozřejmě,“ odpověděl.

„Uvidíme se na pláži,“ slíbila jsem.

„Kdykoli půjdete kolem, stavte se.“

Mezitím nastal odliv a odhalil skrytou vrstvu života na pobřeží a já jsem se při zpáteční cestě přistihla, jak sbírám mušle a velké kusy zelených chaluh a vymačká­ vám bublinky vzduchu, usazené mezi jejich mazlavý­ mi šlahouny, jako jsem to dělávala před mnoha lety. Ve slunci se zatřpytil kamínek, a když jsem se pro něj shýbla, zaslechla jsem za sebou dupot. Dupot zvířecích tlapek a hned nato křik.

„Russi, ke mně!“

Otočila jsem se a silou fotbalového obránce mě oka­Lř čků ě džďťňfi mžitě skolil velký neohrabaný zlatý retrívr. „Ááá!“ vyjekla jsem a otřela si olíznutý obličej.

„Je mi to tak líto,“ dušoval se Jack. „Vyklouzl ven zad­ ními dveřmi. Snad vás nevyděsil. Je neškodný, i když má půl metráku.“

„Nic se nestalo,“ ujistila jsem ho s úsměvem, smetla si trochu písku z kalhot a pak jsem si klekla, abych se s tím psiskem řádně pozdravila.

„A ty musíš být Russ,“ řekla jsem. „Těší mě, kama­ ráde. Já jsem Emily.“

Vzhlédla jsem k Jackovi. „Právě jsem se vracela k B e e .“

Jack připnul Russovi vodítko. „Už žádné takové kousky, hochu,“ vypeskoval ho a pak se podíval na mě. „Půjdu s vámi, máme stejnou cestu.“

Trvalo minutu, možné déle, než jsme promluvili. Stačilo mi poslouchat zvuk našich bot na kamenitém břehu.

„Takže vy žijete tady ve státě Washington?“ zeptal se Jack nakonec.

„Ne,“ řekla jsem. „V New Yorku.“

Přikývl. „Tam jsem nikdy nebyl.“

„Děláte si srandu,“ divila jsem se. „Vy jste nikdy nebyl v New Yorku?“

Pokrčil rameny. „Asi nikdy nebylo proč tam jezdit. Žiju celý život tady. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych odešel.“

Přikývla jsem a zadívala se na širokou pláž před sebou. „No, být znova tady na ostrově –“ odmlčela jsem se a rozhlédla se, „asi mě to nutí přemýšlet, proč jsem vlast­ ně odešla. Právě teď mi New York vůbec nechybí.“

„Tak co vás sem touhle dobou přivedlo?“

Sa ra h Ji o44

Copak jsem mu už neřekla, že jsem přijela za tetou? Není to dostatečné vysvětlení? Nehodlala jsem mu vysvět­ lovat, že utíkám od své minulosti, což byla svým způ­ sobem pravda, ani že si chci naplánovat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist