načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska v temné ulici - Irwin Shaw

Láska v temné ulici

Elektronická kniha: Láska v temné ulici
Autor:

Paříž, New York, Švýcarsko, zapadlý kout amerického venkova – to všechno jsou místa, která Irwin Shaw, jeden z nejlepších amerických prozaiků 20. století, mistrovsky zachytil ve své ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 337
Úprava: tran
Vydání: V českém jazyce vydání druhé, v nakladatelství PROSTOR první
Spolupracovali: přeložila Heda Kovályová
Jazyk: česky
Téma: povídky, 20. stol., povídky ze života, každodenní život, americká literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0388-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paříž, New York, Švýcarsko, zapadlý kout amerického venkova – to všechno jsou místa, která Irwin Shaw, jeden z nejlepších amerických prozaiků 20. století, mistrovsky zachytil ve své povídkové sbírce Láska v temné ulici . Věrně zobrazené prostředí však nebylo jeho jedinou doménou, vynikal především jako výborný vypravěč. Jako málokterý spisovatel dovedl spojit zvučný, mužný a někdy lehce ironický projev svých povídek s nevšedně jemným pochopením i těch nejniternějších pohnutek lidského chování. Shawův svět je v podstatě tragický, přestože on sám zdaleka není pesimista. V jeho civilních příbězích nejednou zazáří lidská něha, nesobeckost, obětavost a upřímný cit. Shaw obdivuje člověka a přes všechny výhrady věří v jeho morální sílu. Povídky dosahují po formální stránce vysoké úrovně, vynikají jak vtipnými dialogy, tak skvělou kresbou charakterů a Irwin Shaw v nich dokazuje, že je právem považován za mistra tohoto žánru.   Irwin Shaw (1913–1984), americký spisovatel, scenárista a dramatik, se narodil jako syn ruských židovských emigrantů. Většinu svého mládí strávil v Brooklynu, kde také v roce 1934 získal titul bakaláře umění. Za druhé světové války vstoupil do armády, později se krátce živil jako učitel tvůrčího psaní. Na začátku padesátých let se přestěhoval do Evropy, kde žil následujících pětadvacet let ve Francii a ve Švýcarsku. Od roku 1976 žil střídavě na Long Islandu a ve Švýcarsku, kde také zemřel. Úspěchu na poli umění dosáhl už v roce 1936 díky expresionistickému dramatu Bury the Dead (Mrtvé pohřbívati). První román Mladí lvi (česky 1963) publikoval v roce 1948 a čerpal v něm ze svých zážitků v Evropě za druhé světové války. Z dalších románů jsou to například Tomu dala, tomu víc (1970, česky 1994), Noční kořist (1975, česky 1989) nebo Chléb na vodách (1981, česky 1985). Proslavil se také povídkovými soubory; Láska v temné ulici (Love on a Dark Street, 1965) vyšla česky poprvé v roce 1970.

Zařazeno v kategoriích
Irwin Shaw - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Svazek 6

Edice Pozdní sběr přináší v nových, neborevi

dovaných překladech díla cizojazyčných autorů,

se kterými se český čtenář mohl setkat vprů

běhu dvacátého století. Díla, dnes možnápoza

pomenutá anebo zapadlá, která však na vinici

času dozrála a prokázala svou trvalou hodnotu.


3

Irwin Shaw

Láska v temné ulici

PROSTOR


4


5

PROSTOR | PRaha | 2018

Irwin Shaw

LáSka

v Temné

uLici

přeložila Heda Kovályová


6

Love on a Dark Street

Copyright © 1965 by Irwin Shaw

All Rights Reserved

Czech edition © PROSTOR, 2018

Translation © Heda Kovályová, 1970

ISBN 9788072603886


7

MUŽ, KTERÝ SE OŽENIL S FRANCOUZKOU

Postupně tomu zvyku nadobro propadl. Teď už se z toho

stal pravidelný večerní obřad. Jen co nasedl na hlavním

nádraží do vlaku, který ho odvážel po práci domů, ihned

otevřel francouzské noviny. Nečetlo se mu snadno,protože se učil francouzsky, teprve co se vrátil z Evropy, jen

o něco déle než rok. Poslední dobou už pročítal skoro

celé noviny, zprávy o nehodách a zločinech na druhé

stránce, politický komentář, divadelní referát, dokonce

i co nového ve sportu. Ale ze všeho nejdřív si vždycky

vyhledal zprávy o atentátech a plastických trhavinách,

o vraždění, o pumových útocích a masakrech, ježpáchala v Alžírsku a po celé Francii Tajná armádavzbouřenců proti vládě generála de Gaulla.

Všude hledal jisté jméno a víc jak rok po něm pátral marně. Až konečně jednoho deštivého jarního večera, právě když přecpaný vlak, plný zajatců předměstských čtvrtí, vyjížděl z nádraží, se pojednou objevilo. V Paříži vybuchlo té noci jedenáct pum, stálo v novinách. Bylo zdemolováno jedno knihkupectví, lékárna, byty dvou úředníků, obydlí jistého novináře. Novinář byl zraněn na hlavě, ale, jak se říká ve Francii, dny jeho životanebyly ještě sečteny.

Beauchurch položil noviny pod sedadlo. Tentokrát je s sebou domů nevezme.

Seděl a zíral z okna, které teď zaplavily proudy deště,

8

když vlak vyjel z tunelu a řítil se po Park avenue.Ne

dopadlo to všechno docela přesně podle očekávání, ale

moc nescházelo, moc nescházelo. A jak se díval zok

na, celý rok se rozplynul a činžáky a deštěmzmáče

né newyorské střechy se proměnily v odpolední ulice

Paříže.

Vešel do trafiky a tak dlouho posunkoval a ukazoval,

až dostal doutník, jaký si přál. Toho odpoledne to byl

už druhý doutník. Doma kouřil doutníky vždycky až po

večeři, ale teď má dovolenou, byl na výtečném obědě

se dvěma starými přáteli a kolem dokola byla Paříž,

živá, neznámá a zábavná, a ten druhý doutník v něm

umocnil pocit přepychu a dobré pohody. Zapálil si jej

a pomalu se loudal přepychovou ulicí, obdivovalvý

kladní skříně, vzhled žen a poslední paprskypodzim

ního slunce, které osvětlovaly Napoleonovu sochu na

špici vysokého zeleného sloupu. Podíval se dovýkla

du proslulého klenotníka a málem se rozhodl, že se

plácne přes kapsu a koupí ženě brož. Vstoupil dovnitř,

zeptal se na cenu, a když zase vyšel ven, vrtěl užasle

hlavou. Kousek dál se zastavil v knihkupectví a koupil

jí velikou, krásně vypravenou knihu barevnýchrepro

dukcí obrazů Pařížské školy. Byla to drahá kniha, ale

proti té broži mu připadala za babku.

Ginette si stejně na šperky nepotrpí. Ještě štěstí.Pro

tože až do letošního roku, kdy se Beauchurch stalspo

lumajitelem advokátní kanceláře, v níž od promoce

pracoval, se museli s Ginette dost uskrovňovat. Děti

a daně a nový dům poblíž Stamfordu, to všechno stálo

tolik, že jim na briliantové brože nezbývalo. A vůbec,

řekl si Beauchurch, Ginette je tak krásná a elegantní, že brilianty ani nepotřebuje. Musel se sám usmát, jak mazaně a lichotivě se vytáčí.

A vtom, jen půl domovního bloku od hotelu, jiuviděl. Šla asi dvacet metrů vepředu a dělilo je dostlidí, ale přesto mu ihned padla do oka její zářivá,pěkně učesaná hlava a přímé, ukázněné držení těla při chůzi. Ale nebyla sama. Šel s ní muž v plášti do deště a v měkkém zeleném tyroláčku, a jak pozvolna kráčeli k hotelu na rohu rue de Rivoli, Ginette se ho držela za paži. Hovořili vážně, Ginette s tváří obrácenou k muži, který jí razil cestu mezi chodci, a chvílemi sezastavovali, jako kdyby je vážnost rozhovoru zadržovala.

Když se na ně Beauchurch díval, cítil, jak jehodobrá pohoda, radost z přepychu a vědomí, že je poprvé v životě v tomto městě, náhle opadává. Jeho ženabyla tak očividně zaujata tím chlapíkem v pršáku,sledovala ho tak napjatě, účastně a důvěrně, že zřejmě vůbec nevnímala, co se děje kolem ní, a Beauchurch měl dojem, že kdyby k ní teď popošel a postavil se jí do cesty, trvalo by hezkou chvíli, než by ho poznala. Při pohledu na vlastní ženu, po téměř třináctiletém manželství tak mocně spjatou s cizím člověkem na ulici cizího města, připadal si Beauchurch ztracený a vyřazený a na okamžik mu blesklo hlavou, že by ho mohla jednoho krásného dne i opustit.

Schválně se zastavil a zadíval se do výkladní skříně, aby se zbavil pohledu na tu dvojici. Jeho odraz ve skle byl pevný, jasný, uklidňující obraz muže kolem pěta­ třicítky, docela pohledného, kypícího zdravím, úsměv vyrytý v koutcích úst. Byla to podoba muže, kterýzřejmě není ani vrtošivý, ani nepropadá neurotickýmpředstavám, muže, na něhož je spolehnutí, že v kritických situacích bude jednat inteligentně a energicky, že se nedá vehnat do ukvapených závěrů ani ženepropadne bezdůvodným obavám.

Zatímco zíral do té výkladní skříně, usilovně sesnažil objasnit pravděpodobný význam toho, co viděl. Žena mu řekla, že půjde na oběd s matkou. Jelikož Beauchurch s tou starou dámou, která uměla anglicky zrovna tak málo jako on francouzsky, už několikrát večeřel, měl za to, že dostál všem povinnostempohostinsky vystupujícího zetě, a omluvil se, aby mohl poobědvat se svými přáteli. Teď však jsou čtyřihodiny pryč. Oběd musel dávno skončit – i tady v Paříži. I když se Ginette sešla s matkou, muselo jí od té doby zbýt dost času na jiné schůzky. Ginette vyrostla vPaříži; od té doby, co se vzali, byla ve Francii dvakrát sama a ten muž v plášti do deště mohl být jedním ze stovky jejích někdejších přátel nebo známých a mohla ho náhodou potkat někde na ulici. Ale vzpomínka na to, jak Ginette a ten muž v pršáku vypadali, když je zahlédl dvacet kroků před sebou, vyloučila jakoukoli náhodu a způsobila, že slova „přítel“ nebo „známý“ vyzněla nevhodně a falešně.

Naproti tomu za těch třináct let manželství Ginette nikdy neprojevila ani sebeslabší náznak zájmu ojiné muže, a když byla naposledy v Paříži na návštěvě

u matky, vrátila se o dva týdny dříve, protože, jaksama tvrdila, nemohla už snést odloučení od Beauchur­

che a od dětí. A při této poslední návštěvě, kterátrvala téměř tři týdny, byli manželé den co den skoro

ustavičně spolu, až na ty nezachytitelné hodiny, kdy

ženy mizívají u kadeřníka a v krejčovských salonech.

A ještě jednu věc je třeba uvážit – kdyby měla co

11

skrývat, proč by se procházela kousek od hotelu, kde

může každou chvíli potkat svého muže? Ledaže vůbec

nemá zájem něco skrývat, ledaže chce záměrněvypro

vokovat... vyprovokovat – co? Vyprovokovat...

Strnul před tou výkladní skříní jako zkamenělý,ne

pohnul se ani o vlas, ani prst nepokrčil. Takhle napo

vel znehybnět se naučil už hodně dávno a opakoval to

vždycky, když se mu chtělo vybuchnout, udělat něco

ukvapeného, popustit uzdu hněvu nebonetrpělivos

ti. Jako mladík býval zbrklý a prchlivý. Vyhodili ho ze

dvou základních a jedné střední školy. Vojenskému

soudu ušel pouze díky neočekávané blahovůli majora,

kterého předtím hrubě urazil. Býval popudlivý,zasle

pený rváč, nadělal si spoustu nepřátel, bylnesnášenli

vý, někdy až hrubý k mužům i k ženám. Ale změnil se,

i když jen pomalu a bolestně; byl natolik inteligentní,

aby pochopil, že se ocitl na pokraji zkázy. Nebo lépe

řečeno, změnil se napovrch, zvládl své chování. Věděl,

jaký chce být, jaký musí být, má­li dosáhnout cílů, které

si vytkl. Měl už od raného mládí zcela jasnoupředsta

vu, jaké cíle to jsou. Zahrnovaly finanční jistotu, pověst

bezúhonného a pracovitého člověka, manželstvízalo

žené na lásce a čestném jednání, pěkné děti a později

politickou moc a vysoké postavení ve federálnímsoud

nictví. Uvědomoval si, že tohle všechno by mu uniklo,

kdyby se za všech okolností pevně neovládal. Přinutil

se jednat pomalu, potlačovat svou prchlivost,ukazo

val se světu jako vzor klidného, vyrovnaného,uvážli

vého muže. Dokonce i před Ginette dokázal zachovat

tuto představu téměř neporušenou. Stálo ho tohod

ně, ale až dosud se mu to vyplatilo. Věděl, že v hloubi

srdce je dosud divoký a zbrklý, jen vybuchnout, že je schopen nadobro zničit sám sebe pro ukojeníchvilkového hněvu, chvilkové tužby. Jeho rozvážné pohyby, klidná mluva, umělé ovzduší nepřístupnosti, jímž se obklopil, to všechno byly prostředky vypočítané pro sebezáchovu. Navenek působil jako dokonale usedlý člověk, měl však pocit, že je v neustálém nebezpečí. Zdánlivě tak rozšafný a vyrovnaný, sváděl v nitru den co den bitvu s nepříčetným vztekem a žil v ustavičné hrůze z toho, že jednoho krásného dne taužitečná maska obdivuhodného klidu, pod níž skrýval svou vnitřní rozháranost, praskne a odpadne.

Vyprovokovat, vyprovokovat...

Beauchurch pokrčil rameny. Ještě jednou se podíval do výkladní skříně na svůj mohutný, rozvážný,švihácký obraz a pak zamířil k hotelu. Ginette a toho muže teď už nebylo vidět. Beauchurch rychle přeběhlněkolik metrů ke vchodu, odhodil nedokouřenýdoutník a vešel.

Ginette stála s mužem v pršáku u recepčního pultu ve vestibulu. Muž smekl klobouk a pomalu jím otáčel v rukou. Když se Beauchurch přiblížil, zaslechl, jak se Ginette ptá vrátného: „Est­ce que monsieur Beauchurch est rentré?“, což byla jedna z mála francouzských vět, jimž Beauchurch rozuměl.

„Bonjour, madame,“ řekl Beauchurch s úsměvem, dávaje si záležet, aby se tvářil jakoby nic. „Čím vám mohu posloužit?“

Ginette se otočila. „Henry,“ řekla, „doufala jsem, že už tu budeš.“ Políbila ho na tvář. Beauchurchovipřiadala strnulá a nesvá. „Chci, aby ses seznámil s mým přítelem. Claude Mestre – můj manžel.“

Beauchurch stiskl muži ruku. Ten prchavý dotek v něm zanechal suchý a nervózní dojem. Mestre byl vyčouhlý a hubený, měl vysoké klenuté čelo, hladké kaštanové vlasy a šedé a ustarané, hluboko vsazené oči a dlouhý rovný nos. Byl to pohledný chlapík, ale obličej měl bledý a vypadal unaveně, jako kdyby byl přepracován. Když se zdravil s Beauchurchem,zdvořile se usmál, ale v tom úsměvu byla skryta jakásinesrozumitelná prosba.

„Nechceš už nikam jít, Henry?“ zeptala se Ginette. „Můžeme se někde posadit a dát si něco k pití, coříkáš?“

„Ale ovšem,“ řekl Beauchurch.

„Nechci vám zkazit odpoledne,“ řekl Mestre. Měl silný cizí přízvuk, mluvil však pomalu a jasně,vyslovoval svědomitě každou slabiku. „Máte v Paříži tak málo času.“

„Do večeře nemáme nic na práci,“ řekl Beauchurch. „Moc rád bych si něco vypil.“

Šli k baru dlouhou halou, kde staré dámy popíjely čaj. Bar, ohromný, tmavý a téměř prázdný, se honosil zašlým pozlátkem a mahagonovou nádherou paláce z devatenáctého století. Když procházeli dveřmi,které jim Mestre otevřel, Ginette stiskla Beauchurchovi paži. V její těsné blízkosti ovanula Beauchurche silná, příjemná vůně jejího parfému.

„Jak se vede mamince?“ zeptal se Beauchurch, když přecházeli místností k vysokým oknům, z nichž bylo vidět na Tuilerie.

„Skvěle,“ řekla Ginette, „mrzelo ji, žes nemohlpřijít na oběd.“

„Řekni jí, že přijdu příště,“ řekl Beauchurch. Dali pláště číšníkovi a posadili se. Beauchurch dal číšníkovi i balíček s knihou reprodukcí, ale neřekl Ginette, co v něm je.

„Tenhle bar vypadá hrozně ponuře, viďte,“ řekl Mestre a rozhlédl se kolem sebe. „Sem by mohlachodit na skleničku strašidla.“

„Řekl bych, že někdy kolem roku 1897 tu muselo být náramně živo,“ řekl Beauchurch.

Číšník přišel a všichni si objednali whisky aBeauchurch zase ucítil Ginettinu voňavku, když se kněmu přiklonila, aby jí zapálil cigaretu. Zahlédl, anebo se mu aspoň zdálo, že zahlédl na Mestrově tvářipátravý výraz, jako kdyby se Francouz snažil odhadnout vzájemný vztah manželů, kteří seděli u stolu protiněmu, podle toho, jak se k sobě na okamžik přiblížili nad plaménkem zapalovače.

U baru stáli dva mohutní Američané a jejichhluboké hlasy burácely místností jako zvuková kulisa; jen tu a tam se znenadání přenesla přes holé stolkysrozumitelná věta. „... problém je s tou belgickoudelegací,“ říkal právě jeden z nich. „Jsou hrozně nevrlí apodezíraví. Chápu úplně proč, ale...“ a pak se hlas zase proměnil v nesrozumitelné mumlání.

„Claude je novinář,“ řekla Ginette hlasemhostitelky, která seznamuje své hosty na večírku. „Je jedním z nejvýznamnějších žurnalistů ve Francii. Tak jsem ho taky našla. Uviděla jsem jeho jméno v novinách.“

„Blahopřeju,“ řekl Beauchurch. „Totiž k tomu, že jste novinář. Zamlada jsem taky jako všichni Američané toužil dostat se k novinám. Ale nikde o mne nestáli.“ Uviděla jeho jméno v novinách, pomyslel si. Tak jsem měl přece pravdu. Zavolala mu. Nebylo to žádnénáhodné setkání na ulici.

Mestre pokrčil rameny. „Snad bych spíš já mělblahopřát vám,“ řekl, „k tomu, že jste to místo nedostal. Jsou chvíle, kdy pokládám člověka, který mi obstaral mé první místo u novin, za svého nejhoršíhonepřítele.“ Jeho hlas zněl unaveně a rozčarovaně. „Například – já bych nikdy nemohl kupovat své ženě rozkošnéšaty, jako má Ginette, nebo si na podzim vyrazit na šest týdnů na cestu po Evropě, tak jako vy...“

To jsou ale od toho chlapa zatraceně závistivé,protivné řeči, pomyslel si Beauchurch. „Tak vy jsteženatý,“ poznamenal.

„Na věčné časy,“ potvrdil Mestre.

„Má čtyři děti,“ dodala Ginette. Trochu mocpohotově, řekl si v duchu Beauchurch.

„Je to můj osobní přínos k vyrovnání demografic­ kého schodku, který Francii zbyl jako dědictví po Napoleonovi.“ Mestre se při těch slovech ironicky usmíval.

„Vidělas jeho děti?“ zeptal se Beauchurch Ginette.

„Ne,“ řekla. Nic víc.

Přišel číšník a naservíroval jim pití. Mestrepozdvihl sklenku. „Na váš šťastný pobyt v této šťastnézemi,“ řekl, pořád ještě s ostnem ironie v hlase. „A na brzký návrat.“

Napili se. Nastalo rozpačité ticho.

„Jaký je váš obor?“ zeptal se Beauchurch, jen aby překlenul mlčení. „Totiž, rád bych věděl, jestli sezabýváte výlučně nějakou určitou oblastí?“

„Válka a politika,“ řekl Mestre. „Líp už jsem si to nemohl vybrat.“

„S tím musíte mít plné ruce práce, to si dovedupředstavit,“ řekl Beauchurch.

„Ano. Na světě je pořád tolik bláznů a lumpů, že si člověk nemůže dopřát oddechu,“ řekl Mestre.

„Co myslíte, jak to dopadne ve Francii?“ zeptal se Beauchurch, věrný svému rozhodnutí, že se budechovat zdvořile a hovořit tak dlouho, dokud nepřijde na to, proč ho Ginette vlastně chtěla s tímhle člověkem seznámit.

„Co myslíte, jak to tedy dopadne?“ opakoval Mestre. „Tahle otázka slouží poslední dobou ve Francii jako pozdrav. Prakticky už nahradila ‚Bonjour‘ a ‚Comment ça va?‘“ Znovu pokrčil rameny. „Čekají nás velkénesnáze.“

„Nesnáze budou všude,“ řekl Beauchurch. „VAmerice taky.“

„Myslíte, že Americe hrozí násilí, politické vraždy a občanská válka?“ Mestre na něho upřel chladný,ironický pohled.

„Ne,“ řekl Beauchurch. „A vy myslíte, že tohlevšechno nastane tady?“

„Do jisté míry to už nastalo,“ řekl Mestre.

„A domníváte se, že se to bude opakovat?“ zeptal se Beauchurch.

„Pravděpodobně ano,“ odpověděl Mestre. „Ale vhorší formě.“

„A brzy?“

„Dřív nebo později,“ řekl Mestre.

„To je moc pesimistický názor,“ podotkl Beauchurch.

„Všichni Francouzi jsou pesimisté,“ řekl Mestre.„Jestli se tu zdržíte déle, přijdete na to sám.“

„A když k tomu všemu dojde, kdo podle vašehonázoru zvítězí?“ zeptal se Beauchurch.

„Ty nejhorší živly,“ odvětil Mestre. „Snad ne natrvalo, ale načas jistě. Svízel je, že se tím obdobím budeme muset nějak prokousat. A nebude to nic příjemného.“

„Henry,“ řekla Ginette, „snad bych ti měla vysvětlit, jak to s Claudem vlastně vypadá.“ Celou tu dobuMestra pozorně poslouchala, když promluvil, ani z něho oči nespustila. „Claude pracuje pro liberální noviny a vláda je už několikrát zkonfiskovala kvůli článkům, které napsal o Alžírsku.“

„Začíná to vypadat tak, že když noviny otisknou můj článek a nejsou zabaveny, zpytuju svědomí, zda jsem se nedopustil nějaké zbabělosti,“ prohlásil Mestre.

Lituje se a zároveň je na sebe pyšný, myslel siBeauchurch. Čím víc ten člověk mluvil, tím méně se mu zamlouval.

„Jde ještě o něco jiného, Henry,“ řekla Ginette.Obrátila se k Mestrovi. „Nemáš nic proti tomu, abych mu to řekla, Claude?“

„Jestli myslíš, že ho to bude zajímat,“ pokrčil Claude rameny. „Američané obyčejně neberou tyhle věcipříliš vážně.“

„Já jsem náramně vážný Američan,“ řekl Beau­ church, poprvé trochu podrážděně. „Čtu skorokaždý týden nedělní přílohu Time.“

„Vysmíváte se mi,“ řekl Mestre. „Nemám vám to za zlé. Je to má vina.“ Roztržitě se rozhlédl. „Nemohlibychom dostat ještě něco k pití?“

Beauchurch kývl na číšníka a opsal rukou kruh nad stolem, aby mu naznačil, že má donést ještě jednoutotéž. „Oč tedy ještě jde, Ginette,“ zeptal se a dával si dobrý pozor, aby mu nebylo na hlase znát, jak je rozmrzelý.

„O jisté dopisy a telefonické hovory,“ odpověděla Ginette.

„O jaké dopisy a telefonické hovory?“

„Vyhrožují mi, že mě zabijí,“ řekl Mestre zlehka.„Doisy jsou obvykle adresovány mně. Telefony všakbere žena. A samosebou, protože je žena, rozčiluje ji to. Zvlášť když v některých obdobích mívá takovýchrozhovorů pět šest denně.“

„Kdo ty dopisy píše?“ zeptal se Beauchurch. Byl by rád věřil, že ten člověk lže, Mestrova slova však teď vyzněla tak přesvědčivě, že o jejich pravdivostinemohl pochybovat. „A co je to za lidi, co vám volají?“

Mestre pokrčil rameny: „Kdo ví? Blázni, obstarožní vdovy, různí vtipálci, důstojníci ve výslužbě, vrazi... Nikdy se samozřejmě nepodepíšou. Není to nicpřevratného. Anonymní dopisy hrály ve francouzskéliteratuře odjakživa významnou roli.“

„Domníváte se, že to myslí vážně?“ zeptal seBeauchurch.

„Někdy ano.“ Mestre vzhlédl k číšníkovi, kterýpřinášel sklenice, a promluvil, teprve když číšník zase odešel. „Když jsem unavený nebo sklíčený nebo když prší, věřím, že to myslí vážně. Ale jisté je, že někteří rozhodně nežertují.“

„Co proti tomu podnikáte?“

„Nic,“ odpověděl Mestre překvapeně. „Co bychmohl dělat?“

„Především byste se mohl obrátit na policii,“ řekl Beauchurch.

„V Americe by s tím člověk samozřejmě šel na policii, ale tady...“ Mestre se ušklíbl a zhluboka se napil. „Já zrovna teď s policií moc dobře nevycházím. Naopak, jsem přesvědčen, že mi otvírají poštu, občas měsledují a odposlouchávají mi telefony.“

„To je ale hanebnost,“ řekl Beauchurch.

„Tvůj muž se mi ohromně zamlouvá,“ řekl Mestre Ginette zlehka, téměř žertem. „Pokládá tyhle věci za hanebnost. Pravý Američan.“

„My jsme si něco podobného zažili v Americe taky,“ obhajoval Beauchurch úroveň zkaženosti své rodné země. „A ani to není tak dávno.“

„Já vím, já vím,“ řekl Mestre. „Nerad bych vzbudil dojem, že pokládám Ameriku za pohádkovou zemi,zcela nedotčenou specifickými chorobami naší doby. Ale přesto, jak říkám, v Americe by člověk šel na policii...“

„Myslíte si opravdu, že se někdo pokusí vás zabít?“ zeptal se Beauchurch. Mimoděk mu prolétlo hlavou: Jak k tomu přijdu, abych si kazil dovolenou řečmi otakových věcech?

„Hned teď snad ne,“ odvětil Mestre klidně, jako kdyby s rozvahou a nestranně zkoumal abstraktní problém, k němuž nemá žádný osobní vztah. „Ale jakmile ty nepokoje začnou, skoro určitě dojde i na to.“

„A jak to podle vašeho mínění začne?“ Po několika týdnech bezstarostného pobytu v tomto pokojném,oslnivém městě s přeplněnými obchody, v ovzduší pilné práce a nesčetných zábav se zdálo neuvěřitelné, že by tu mohlo vbrzku zavládnout násilí a krveprolití.

„Jak to začne?“ opakoval Mestre. Přemítavězamžoural přes Beauchurchovo rameno do mahagonových hlubin baru, jako kdyby si tam chtěl promítnout obraz budoucnosti, která město očekává. „Víte, já nepatřím k radě hrdinů,“ usmál se zlehka, „a proto se můžu jen

dohadovat. Samozřejmě to všechno závisí nagenerálovi. Na jeho zdraví – fyzickém i politickém. Na jeho

schopnostech přežít. Právě teď procházíme obdobím


20

odkladu. Spiklenci vyčkávají. Vrazi číhají víceméně

vskrytu. Ale jestliže generál padne – ať už vinou nějaké

chyby, přílišného sebevědomí, staroby, prostěčehokoli – pak můžeme počítat, že nastanou jisté události.“

„Například jaké,“ zeptal se Beauchurch.

„Třeba vzpoura vojsk v Alžíru,“ řekl Mestre,„obsazení letišť, spiknutí v řadách policie, zformování tajně vyzbrojených a vycvičených partyzánských skupin, které se zmocní křesel ve vládě, rozhlasu a televize, zajmou nebo povraždí některé vedoucí politickéosobnosti. Jak tomu obvykle bývá. Tyhle věci už nejsou žádným tajemstvím. Problematické je pouze, kdy to vypukne.“

Beauchurch se obrátil k ženě: „Ty tomuhle všemu věříš?“

„Ano,“ řekla.

„Mluví jiní tví přátelé taky takhle?“

„Skoro všichni,“ odpověděla.

„A vy...“ Beauchurch se otočil k Mestrovi, téměř jako by ho obviňoval, „co hodláte dělat, jestli k tomu dojde?“

„Nabídnu své služby vládě,“ řekl Mestre. „To jest, jestli se k ní vůbec dostanu, anebo jestli mě do tédoby nedá zavřít.“

„Prokristapána,“ řekl Beauchurch, „pěkný osud, být Francouzem.“

„Má to i své výhody,“ řekl Mestre. „Čas od času.“

„No dobrá,“ obrátil se Beauchurch k Ginette. „Vím, oč jde. Jenom nevím, k čemu to všechno je. Proč jsi chtěla, abych to celé slyšel?“

Mestre s Ginette na sebe pohlédli a Beauchurch měl znovu ten prchavý pocit, že ho vyřadili, že se proti němu spikli.

Mestre se naklonil kupředu a zlehka se dotklGinettiny ruky. „Dovol, prosím tě, abych to vysvětlil sám,“řekl. Pozvedl sklenici a napil se jako řečník, který chce získat čas. „Pane Beauchurchi,“ spustil obřadně,„vaše paní byla tak laskavá a naznačila mi, že byste snad byl ochoten mi pomoci...“ Čekal, že Beauchurch něco řekne, ale ten mlčel a nevyšel mu vstříc.

„Je to bohužel věc, která se týká peněz,“ řekl Mestre.

Pane na nebi, pomyslel si Beauchurch, takových řečí jen proto, aby mě nakonec požádal o peníze! Zlobil se na Ginette, že se propůjčila k tomuhlepromyšlenému manévru. Sám cítil, jak se mu obličejstahuje do odmítavého výrazu, a jen čekal, co řekne Mestre dál.

„Jestli se něco stane,“ pokračoval Mestre a bylo vidět, že mu je trapně, „jako že se určitě něco stát musí,nezbyde mi asi nic jiného, než pokusit se o útěk zFrancie. Především moje žena a děti budou spíš v bezpečí za hranicemi. V každém případě by se mi ohromně ulevilo, kdybych měl někde v cizině bezpečněuložené nějaké peníze, abych se snáz přenesl aspoň přes začátek toho období, které, jak se obávám, strávím se svou rodinou ve vyhnanství. Bankovní účet veŠvýcarsku, například, odkud bychom si mohli, buď má žena nebo já, bez formalit vybírat...“

„Řekla jsem Claudovi, že ve čtvrtek odjíždíme doŽenevy,“ řekla Ginette. Beauchurch měl dojem, že vjejím hlase slyší náznak vzdoru. „Byla by pro náshračka to zařídit.“

„Tak ujasněme si přesně, oč jde,“ řekl Beauchurch Ginette. „Slíbila jsi svému příteli, že mu půjčímeurčitou částku, aby...“

Mestre se zatvářil tak ohromeně, že Beauchurch uprostřed věty zmlkl. „Snad jsem vám nerozuměl špatně?“ zeptal se.

„Obávám se, že ano,“ řekl Mestre. Vypadal rozpačitě a pohněvaně. „O nějaké půjčce vůbec nebyla řeč.Jakým právem bych mohl žádat člověka, kterého jsem v životě neviděl, aby mi půjčil třeba jen sto franků?“

„Ginette,“ řekl Beauchurch, „snad abys mi to radši pořádně vysvětlila.“

„Francouzský občan nesmí vyvážet peníze zFrancie,“ řekla Ginette. „Vlastně může, ale jen velmi malé částky. A jelikož jedeme do Švýcarska, myslela jsem, že bychom to mohli Claudovi zařídit.“

„Pokud je mi známo,“ řekl Beauchurch, „nikdo nesmí vyvážet z Francie větší množství peněz, ani Američané.“

„Jen dvě stě padesát nových franků,“ řekl Mestre.

„Ale Američany celníci nikdy neotravují,“ řeklaGinette. „Ani se nám nepodívají do zavazadel. A kdyby se tě náhodou zeptali, kolik franků máš u sebe,řekneš asi sto, a tím to zhasne.“

„Ale přesto bychom v podstatě porušili zákon,“ trval Beauchurch na svém.

„V podstatě ano,“ řekla Ginette netrpělivě. „Ale co na tom sejde?“

„Přátelé drazí,“ řekl Mestre, „prosím vás...“ roztáhl smířlivě dlaně nad stolem. „Prosím vás, kvůli mně se nehádejte. Jestli máte sebemenší námitky, já to plně chápu...“

„Dovolte mi, abych se vás na něco zeptal, pane Mestre,“ řekl Beauchurch. „Kdybychom s Ginettenáhodou nepřijeli právě touhle dobou do Francie anebo kdyby vám nezavolala – co byste v tom případě dělal?“

Mestre zamyšleně našpulil rty. Když pakpromluvil, hovořil pomalu a vážil každé slovo. „Myslím, že bych se pokusil najít někoho jiného, kdo by to pro mne udělal. Ale to by bylo nesmírně, nesmírně –“ hledal vhodné slovo „ošemetné. Jak už jsem vám řekl, vím, že mě občas sledují. Takovou věc bych mohl svěřit jen velmi dobrému příteli – a toho by právě jeho vztah ke mně mohl kompromitovat. Při troše smůly bymohl upadnout v podezření, zvlášť při cestě do ciziny. Kaž dý Francouz musí počítat s tím, že ho připřechodu hranic prohledají. A že ho budou vyslýchat. Vdobách, které nás čekají, bude každý výslech tady u nás ve Francii velice přísný.“ Mdle se pousmál tomu, jak šetrně se vyjádřil. „Nerad bych, aby má bezpečnost v takové době závisela na odolnosti, dobré vůli nebo mlčenlivosti kteréhokoli z mých přátel. Ale to ještěnení důvod, abyste si vy kvůli mně lámali hlavu. Člověk, který se octne v nebezpečí a žádá o pomoc, jekaždému na obtíž. Stačí si jen vzpomenout, jak se kdekomu zprotivili uprchlíci za války.“ Rozhlédl se po číšníkovi a kývl na něho. „Bylo by mi potěšením,“ řekl Mestre, „kdybyste mi dovolil zaplatit za to pití.“

„Počkejte chvilku,“ zarazil ho Beauchurch. „Kolik byste chtěl, abych vám převezl do Švýcarska?“

„Čtyři miliony franků,“ řekl Mestre. „Starýchfranků, to se ví.“

„Je to jen asi tisíc dolarů, Henry,“ podotkla Ginette.

„Já vím,“ řekl Beauchurch. Přešel bez povšimnutí Mestrovy námitky a vzal si od vrchního účet. Zapla­ til a vstal. „Chci si to promyslet a promluvit si o tom s Ginette. Má vaše telefonní číslo. Zítra vámzavoláme.“

Také Mestre vstal. „Jestli vám to nevadí,“ řekl,„radši bych vám zavolal sám. Čím méně lidí mi volá do bytu, tím líp...“

„... například v Africe se starý systém soutěživého úplatkářství hroutí,“ říkal jeden z těch Američanů ubaru. „Ale nikdo ještě nevynalezl nic lepšího...“

Beauchurch vyšel za Mestrem a Ginette z místnosti a pustil se špalírem starých dam, které stále ještěpoíjely čaj, pevně zakotvené mezi svými kožichy,pudlíky a zákusky, jako by se jich žádné pletichy,přesuny vojsk a bitky na ulicích vůbec netýkaly. Chmurná falanga vdov, pokrytých šperky jako vítěznou kořistí, zůstávala neochvějná a klidná tváří v tvář všemnáorům změny. V této chodbě plné umně načesaných stříbrných hlav ztrácelo Mestrovo hrozivé proroctví všechen význam, jako kdyby to bylo jen vyprávění o nějakém dětském snu.

Ve vestibulu Mestre políbil Ginette ruku, formálně se uklonil Beauchurchovi a odešel. Chodil nezvykleshrbeně na tak mladého člověka a jeho chůze byla těžká a nepružná. Měkký zelený klobouk si nasadil docela nedbale beze vší elegance. Ať už je, jaký je,profesionální svůdce žen to rozhodně není, usoudil Beauchurch. Když se však otočil k Ginette, měl dojem, že jí zahlédl v očích záblesk citu, jen zčásti potlačený. Ale zda tobyla touha nebo soucit, to nedovedl posoudit.

Vyšli po schodech do svého pokoje beze slova.Sváteční nálada, která je od příchodu do Pařížeprovázela, úplně zmizela a staromódní pokoj s vysokýmstroem jim připadal v nedostatečném světle lamp chladný a neútulně zařízený. Ginette si pověsila plášť aledabyle si začala před zrcadlem čechrat vlasy. Beauchurch položil zabalenou knihu na stůl, přistoupil k oknu adíval se na Tuilerijské zahrady přes ulici ucpanouvozidly. Všechny stromy byly holé a lidé, kteří spěchali pod kandelábry, na nichž se rozsvěcovala světla,vyadali strhaně a zimomřivě.

Beauchurch uslyšel vrznout postel, jak na ni Ginette dosedla. „Ty čtyři miliony franků,“ řekla, „jsouvšechny jeho úspory. Nic víc na světě nemá.“

Beauchurch neodpověděl. Jen dál civěl z okna na ztemnělou zahradu.

„Když to nechceš převézt ty,“ řekla Ginette,„udělám to sama.“

Beauchurch se zhluboka nadechl. Uvážlivě seodvrátil od okna. „Tos řekla velikou hloupost.“

Ginette na něho pohlédla chladně a nepřátelsky. „Myslíš?“ protáhla. „Asi máš pravdu.“ Zvedla nohy na postel a lehla si naznak, oči upřené na strop. „Ale aťsi, já to myslím vážně.“

„To by byl náramný titulek pro noviny,“ řeklBeauchurch. „Žena newyorského advokáta zatčena vPaříži pro pašování valut. Manžel vypovídá, že o činu své ženy neměl tušení.“

„Znamená to, že Claudovi nechceš pomoct?“ Ginette mluvila docela suše a pořád zírala do stropu.

„Znamená to, že jsem v podstatě občan dbalýzákonů,“ opáčil Beauchurch. „Znamená to, že jsem­li vnějaké zemi hostem, nerad své hostitele podvádím.“

„Ach bože,“ povzdychla Ginette, „má to tak někdo štěstí narodit se jako Američan. A puritán k tomu. To se může občas náramně hodit.“

„Znamená to také, že porovnávám, zda výhodypřevažují riziko věci,“ odpověděl Beauchurch.

„Výhody v tomhle žádné nejsou,“ řekla Ginette.„Není co porovnávat. Prostě člověk se dostal do úzkých a my mu můžeme pomoct. To je všechno.“

„Spousta lidí je v úzkých,“ řekl Beauchurch. „Otázka je, proč bychom měli pomáhat právě tomuhle.“

„Tobě se moc nelíbil, viď?“

„Moc ne,“ přiznal Beauchurch. „Připadá si přílišdůležitý, náramně si zakládá na své inteligenci a naAmeričany se dívá svrchu.“

Zničehonic se Ginette rozesmála.

„Čemu se směješ?“ zeptal se Beauchurch.

„Musím se smát, jaký máš postřeh,“ řekla Ginette. „Je přesně takový, jak říkáš. Typický francouzskýintelektuál.“ Znovu se zasmála. „Musím mu říct, žes ho dokonale vystihl. Bude zuřit.“

Beauchurch se díval na ženu s úžasem. Její smích zněl upřímně a to, co právě řekla, rozhodně neříkávají ženy o mužích, kteří je upoutali. Ale proti tomu opět svědčila neodbytná představa těch dvou, tak hluboce do sebe zahleděných na ulici před hotelem, aGinettina vytrvalá snaha přimět Beauchurche, abyMestrovi pomohl.

Beauchurch se posadil na pelest postele. „Otázka je,“ opakoval, „proč máme pomoci právě tomuhlechlápkovi.“

Ginette ležela chvilku tiše, paže natažené podélboků, dlaně přitisknuté na brokátovou přikrývku.„Protože to je můj přítel,“ řekla. Odmlčela se. Potomdodala: „Ale to ti nestačí, viď?“

„Ne docela,“ řekl Beauchurch.

„Protože je to Francouz a já se narodila v Paříži,“ řekla Ginette. „Protože má talent, protože souhlasím s jeho politickými názory, protože lidi, kteří hochtějí zabít, jsou hnusní...“ Zarazila se a zase vyčkávala. Beauchurch stále nic neříkal. „To ještě pořád nestačí, že ne?“ zeptala se Ginette a dívala se na strop.

„Ne tak docela,“ řekl Beauchurch.

„Protože byl mým milencem,“ řekla Ginette bezdůrazu, oči pořád upřené na strop. „Ty sis to domyslel, ne?“

„Myslím, že ano,“ přikývl Beauchurch.

„Už hrozně dávno,“ řekla Ginette. „Za války. Byl první.“

„Kolikrát ses s ním sešla od té doby, co jsme se vzali?“ zeptal se Beauchurch. Nepohlédl na ženu, ale usilovně poslouchal, zda se jí v hlase neozve falešný tón. Ginette nebyla prolhaná, ale takováhle otázka mezi nimiještě nikdy nevyvstala a Beauchurch byl přesvědčen, že když dojde na tyto věci, všechny ženy a koneckonců i všichni muži skoro vždycky lžou.

„Od šestačtyřicátého roku jsem ho viděla dvakrát,“ řekla Ginette. „Včera a dnes.“

„Jak to, že ses včera po tolika letech rozhodla s ním sejít?“

Ginette natáhla ruku na noční stolek a vyndala si cigaretu z balíčku, který tam ležel. Beauchurch jímechanicky zapálil. Ležela na zádech, hlavu na podušce a vydechovala kouř přímo před sebe. „Ani nevím,“odověděla pak. „Zvědavost, stesk, pocit viny – vědomí, že přicházím do let, a touha připomenout si, jaké to bylo zamlada – řekla jsem si, že Paříž zas asi dlouho neuvidím a že bych si měla ujasnit některé věci zminulosti... prostě nevím. Cožpak ty nemáš někdy chuť sejít se se svým prvním děvčetem?“ „Ne,“ řekl Beauchurch.

„No, možná že u žen to je jiné. Nebo u Francouzek. Nebo u mne.“ Zamžourala na strop skrze oblakcigaretového kouře. „Ale nemyslíš si, že mezi námi kněčemu došlo, že ne?“

„Ne,“ odpověděl Beauchurch. Nezmínil se o tom, jak ho na té ulici napadlo, že by ho Ginette mohlajednou opustit.

„Dali jsme si dvě piva v Dôme, protože mě tamkdysi pozval na mé narozeniny,“ řekla Ginette. „A za pět minut jsme byli až po uši v politice a v těch jehoproblémech a diskutovali jsme o Švýcarsku. Což jsemmimochodem začala já, abys nesváděl vinu na něho.“

„Nesvádím na něho vůbec nic. Ale – proč jsi mi o něm neřekla už včera?“

„Tak trochu jsem uvažovala, že ty peníze prostěvezmu sama a nebudu tě s tím vůbec otravovat. Ale dnes jsem usoudila, že by to vůči tobě nebylo správné a že musíš mluvit s Claudem sám. V tom jsem mělapravdu, ne?“ Pátravě zvedla hlavu.

„Ano,“ řekl.

„Nenapadlo mě, že budeš tak přísný,“ pokračovala Ginette. „Vůbec ses k němu choval divně. Jindy býváš ke každému novému známému tak milý. A protitomuhle ses hned od začátku naježil.“

„To je pravda,“ přitakal Beauchurch. Ale dál nicnevysvětloval. „Podívej,“ řekl, „nemusíš mi vůbec nicpovídat, jestli se ti nechce.“

„Ale mně se chce,“ řekla Ginette. „Aspoň pochopíš, proč si myslím, že bych mu měla pomoct, když můžu. Pochopíš líp jeho. A pochopíš líp i mne.“

„Myslíš, že tě nechápu?“ zeptal se Beauchurchpřekvapeně.

„Ne dost,“ řekla Ginette. „Jsme vůči sobě tak nesdílní, tak zdvořilí, dáváme si tolik záležet, abychom si neřekli něco, co by toho druhého zneklidnilo nebo zranilo...“

„A to je špatné? Já si vždycky myslel, že právě proto bylo naše manželství vždycky tak pevné.“

„Pevné,“ opakovala Ginette bezvýrazně. „Kterémanželství je pevné?“

„Tak hrome, kam s tímhle vším vlastně míříš?“řekl Beauchurch.

„Nevím,“ odpověděla Ginette malátně. „Nikam. Snad se mi stýská po domově, jenže pořádně nevím, kdenějaký domov mám. Snad jsme neměli jezdit do Paříže. Snad je to všechno tím, že jsem byla hloupá mladážába, dokud jsem žila v Paříži, a proto se tady chovám jako hloupá mladá žába i teď, když už jsem střízlivá americká matrona. Vypadám na střízlivou americkou matronu, Henry?“

„Ne,“ řekl.

„Chodím po ulici a zapomínám, kdo jsem.Zapomínám, jak jsem stará, zapomínám na svůj americký pas,“ říkala tiše. „Je mi zase osmnáct, na ulicích se hemží šedivé uniformy a já přemítám, jestli jsemzamilovaná, nebo ne, na každém rohu se rozhoduju jinak, jsem bláznivě šťastná. Nepohoršuj se. Nebyla jsem šťastná proto, že byla válka a byli tady Němci, byla jsemšťastná, protože mi bylo osmnáct. Válka nemá jenom jednu barvu, dokonce ani v okupované zemi. Vem mě zaruku, prosím tě.“ Natáhla k němu ruku na pokrývce a on na ni položil svou, sevřel dlouhé chladné prsty, hebkou dlaň, nahmátl tenký kov snubního prstenu. „My jsme se jeden druhému příliš málo zpovídali, ty i já,“ řekla. „Manželství vyžaduje hodně zpovídání a my jsme na sobě skrblili.“ Stiskla mu prsty. „Neboj. Žádná potopa nevypukne. Nezačnu ti recitovat sáhodlouhý výčetmilenců. Claude byl můj jediný předtím, než jsem si vzala tebe. Já vlastně vůbec nesplňuji obecné americképředstavy o Francouzce. Překvapuje tě, co ti tady povídám?“

„Ne,“ řekl Beauchurch. Když se s Ginette seznámil v Americe, kam přijela hned po válce studovat nastiendium, byla to ještě taková nohatá žabka,zahloubaná do studia, štíhlá a rozkošná, ale ani trochu koketní nebo smyslná. Když se vzali, byla nezkušená auzavřená a smyslnost přišla teprve později, po několika měsících manželského života.

„Chtěl si mě vzít,“ pokračovala. „Totiž Claude.Studovala jsem na Sorbonně. Až po uši zahrabaná dodějin středověku. To byl za okupace jeden z málaneškodných předmětů. Němce nezajímalo, co lidi soudili o Karlu Velikém nebo Ludvíku Svatém nebo orouenské katedrále. Claude byl o tři nebo čtyři roky starší než já. Byl to moc hezký, náruživý chlapec. Teď užtakový není, že ne?“

„Ne,“ řekl Beauchurch. „Po pravdě řečeno ne.“

„Jak jen ten život letí.“ Zavrtěla hlavou, jako kdyby si chtěla vytřást takové myšlenky z hlavy. „Psaldivadelní hry. Neukázal je nikomu, protože nechtěl, aby se hrály v Paříži, dokud tu byli Němci. Ale ani potom, po válce, je nikdo neuvedl. Nejspíš jako dramatik za moc nestál. Po osvobození Paříže se ukázalo, že se zaokuace zabýval i jinými věcmi než psaním divadelních her. Pracoval v odboji a vstoupil do armády a v zimě byl těžce zraněn u Belfortu. Skoro dva roky zůstal vnemocnici. Tyhle roky ho změnily. Zahořkl, hnusilo se mu, co se dělo ve Francii, na celém světě. Užnedoufal v nic, leda... no prostě v nás dva, v sebe a ve mne. Všechnu naději, kterou dřív upínal k světu, vložil teď do mne. Slíbila jsem mu, že si ho vezmu, až se vrátí z nemocnice, ale pak se naskytlo to stipendium,možnost odjet do Ameriky... Přemlouval mě, abychneodjížděla nebo abych si ho před odjezdem vzala. Pořád říkal, že si v Americe najdu jiného a na něhozapomenu, že zapomenu na Francii. Přiměl mě, abych mu přísahala, že ať se stane cokoli, vrátím se a promluvím s ním, dřív než se za někoho vdám. Přísahala jsem mu to. Nepřišlo mi to nijak zatěžko – milovala jsem ho – byla jsem přesvědčená, že nebudu mít nikdy rádanikoho jiného. A konečně, tehdy byl ještě v nemocnici – musel se napřed uzdravit, najít si nějakézaměstnání, neměli jsme oba ani vindru. A pak jsem se setkala s tebou. Chtěla jsem dodržet slovo. Zdráhala jsem se, jak nejvíc jsem mohla. Že je to pravda?“ Její hlas zněl chraplavě, naléhavě; před obrazem milence,bezmocně ležícího v nemocniční posteli, ospravedlňovala po tak dlouhé době činy děvčátka sotva dospělého,které se právě vymanilo ze strastí a hrůz války. „Dělala jsem, co jsem mohla, že je to pravda?“

„Ano,“ řekl Beauchurch a vzpomínal na doby, kdy se už rozhodoval, že se jí vzdá, rozrušený jejímzdráháním, nepochopitelnou vrtkavostí. Teprve teď, poletech manželství, když už mají děti a jejich životy jsou tak pevně spjaty, se to všechno vysvětluje. Přemítal, zda by byl šťastnější, kdyby to věděl, zda by se choval jinak, miloval ji víc nebo méně. „Proč jsi mi toneřekla už tenkrát?“ zeptal se jí.

„Byl to můj problém,“ odpověděla. „Týkalo se to jen nás dvou, jeho a mne. A stejně jsem se nevrátila.Neřekla jsem mu nic až do dne, kdy jsme se brali. Tehdy jsem mu poslala telegram. Žádala jsem ho, aby minasal. Prosila jsem ho, aby mi odpustil.“

Svatební dny, říkal si Beauchurch. Nevěsty napoštovních úřadech. Odpusť. Na vzdálenost čtyř tisíc mil. Je konec, už je pozdě... Byl jsi příliš dlouho v nemocnici. Líbám Tě. „No a co teď,“ zeptal se, krutý sám k sobě i k ní, „nelituješ toho?“ Vzpomněl si, co řekl Mestre: „Mohlas trávit život tím, že bys vyrovnávalademografický schodek Francie, jak to ten člověk vyjádřil.“

„Ještě není pozdě,“ odpověděla zpříma. „Ani dnes ne.“ Zlobila se a jeho výsměch ji podráždil. „Jestli to tedy musíš vědět, on si mě ještě pořád chce vzít.“

„A odkdypak to?“

„Od dnešního odpoledne.“

„A co ty jeho čtyři děti?“ řekl Beauchurch. „Nemluvě o jeho ženě a tvém muži a o tvých dětech.“

„Řekla jsem, že to je bláznovství,“ odpovědělaGinette. „Už jsme si to všechno vysvětlili před třemi lety.“

„Před třemi lety?“ opakoval Beauchurch. „Říkalas, myslím, žes ho od šestačtyřicátého roku viděla jendvakrát – včera a dnes.“

„To jsem lhala,“ pronesla Ginette klidně.„Samozřejmě jsem se s ním sešla, už když jsem tu byla poprvé. Musela bych být úplný netvor, kdybych se tenkrát kněmu nehlásila. Vídali jsme se každý den.“

„Nebudu se ptát, k čemu mezi vámi došlo,“ řeklBeauchurch. Vstal. Byl rozechvělý a zmatený. Ve sporém, melancholickém světle, ztlumeném ozdobnýmistínidly, se mu tvář jeho ženy, teď odvrácená a skrytá ve večerním stínu, zdála nepovědomá. Její hlas znělchladně a vzdáleně a nebylo v něm ani stopy citu. Co se stalo z naší dovolené? pomyslel si. Šel k oknu nalít si skleničku z láhve na stolku. Nezeptal se Ginette, zda chce taky. Whisky ho zaštípala v hrdle.

„Nedošlo k ničemu,“ řekla Ginette. „Myslím, že bych se s ním vyspala, kdyby mě požádal...“

„Proč?“ zeptal se Beauchurch. „Miluješ ho ještě?“

„Ne,“ odpověděla. „Nevím proč. Asi že by to bylojakési odčinění, usmíření... Ale on to nechtěl. Řekl buď manželství, nebo vůbec nic. Nesnesl by prý, kdyby mě měl znovu ztratit.“

Beauchurchovi se třásly ruce, když zvedal podruhé sklenici ke rtům. Zavalila ho vlna vzteku na tohočlověka, na jeho drzost, sobectví, na tu vytrvalou, zoufalou, zlomenou, neochvějnou lásku. Pomalu postavil sklenici na stůl; musel se přemáhat, aby jí nemrštil o zeď. Stál úplně nehybně, se zavřenýma očima. Hrozil se, jak by to dopadlo, kdyby učinil sebemenší pohyb. Představa Mestra a Ginette, jak spolu vysedávají u stolků vkavárnách toho dávno minulého léta, jak se radí achladnokrevně vymýšlejí a zase zavrhují plány na vyloupení jeho života, byla neskonale nesnesitelnější nežpomyšlení na jejich těla tisknoucí se k sobě v posteli. Byla to představa méně nevinná; chyběla v ní útěcha apřirozenost odpustitelné slabosti těla; opomíjelaprávoplatné nároky, které si Beauchurch během dlouhéhomanželství vydobyl, tak jako by nikdy neexistovaly; bylo to spiknutí nepřátel, tím odpornějších, že se mu nikdyneodhalili. Kdyby byl Mestre v té chvíli nablízku,Beauchurch by ho byl s chutí zabil. „Setzatracený chlap,“ řekl Beauchurch. Byl překvapen, jak obyčejně, jakklidně zní jeho hlas. Otevřel oči a podíval se na Ginette. Jestli teď neřekne to pravé, uhodí ji a odejde zpokoje, odjede z Francie, opustí všechno naráz a nadobro.

„Proto jsem taky přijela domů o čtrnáct dní dřív, když jsem tu byla posledně,“ řekla Ginette. „Nemohla jsem to už vydržet. Měla jsem strach, že se dámpřemluvit. Tak jsem radši utekla pryč.“

„Mně by bylo milejší,“ řekl Beauchurch, „kdybysřekla, žes utekla zpátky.“

Ginette otočila hlavu a ze stínů pokoje se na něho upřeně zahleděla. „Ano,“ řekla. „To je správné. Tak jsem to myslela. Utíkala jsem zpátky.“

Řekla to pravé, pomyslel si Beauchurch. Musel jítrochu napovědět, ale nakonec to bylo to pravé. „A až přijedeš příště do Francie, do Paříže, budeš se s ním zase scházet?“

„Ano,“ řekla. „Myslím, že ano. Copak můžeme jeden druhému uniknout?“ Chvíli ležela tiše. „No, tak to by bylo,“ dodala potom. „Teď víš všechno. Měla jsem ti to říct už dávno. A pověz mi – pomůžeš mi?“

Beauchurch se na ni zahleděl, jak tam ležela naposteli, na její zářivé vlasy, malou, líbeznou hlavu,ženskou tvář, na níž ještě váhavě prodlévaly lehké stopy dívčího půvabu, na to štíhlé, teplé, tak dobře známé, vroucně milované tělo, na dlouhé, zdatné ruce,spočívající dlaněmi na pokrývce, a uvědomil si, že tento večer mine bez násilí, bez útěků. Poznal rovněž, jak nerozlučně, víc než kdykoli dřív je s ní spjatý, sjejími vzpomínkami, s jejími ranami a zradami, s její cizí vlastí, s jejími cizími nebezpečenstvími, s jejímipředsevzetími, úzkostmi a povinnostmi, s jejím lhaním, sjejími závazky vůči zavrženým láskám. Posadil se vedle ní, naklonil se a něžně ji políbil na čelo. „Ale to víš,“ řekl. „To víš, že tomu holomkovi pomůžu.“

Zlehka, tiše se zasmála, zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. „Teď bude dlouho trvat, než pojedeme zase do Paříže,“ řekla.

„Ale nechci s ním už mluvit,“ řekl Beauchurch apřitiskl si její ruku na tvář. „Zařídíš to všechno sama.“

„Zítra ráno,“ potvrdila. Posadila se. „A teď bychhrozně ráda věděla, jestli je v tamhletom balíčku něco pro mne.“

„Je,“ řekl. „Právě že je.“

Vyskočila lehce z postele a přeběhla přes pokoj, její

nohy jen v punčochách se neslyšně dotýkalyvybledlého starého koberce. Opatrně balíček rozbalila,pečlivě složila papír a provázek svinula do úhlednéhoklubíčka. „Zrovna tohle jsem si přála,“ řekla, když vzala

knihu a přejela rukou přes obálku.

„Moc nescházelo a koupil jsem ti briliantový šperk. Ale ještě včas jsem si řekl, že by to byla pitomost.“

„Takže jsem měla namále,“ řekla. Usmála se naněho. „A teď,“ dodala, „se vykoupu a ty si ke mně sedni a povídej si se mnou a přines mi něco k pití. Pak sivyrazíme někam na hříšně drahou večeři. Jenom ty a já.“

Vzala knihu a šla do koupelny. Beauchurch si sedl na postel, přimhouřenýma očima se díval nazažloutlý vzorek staré malby na protější zdi a snažil sezměřit svou bolest a své štěstí. Po chvilce vstal, nalil dvě plné sklenky a odnesl je do koupelny. Ginette ležela až po krk v ohromné staromódní vaně, držela knihu nad vodou a vážně obracela stránky. Beauchurch jí postavil sklenici na okraj vany a sedl si na židliproti ní, vedle velikého, dlouhého zrcadla, jehož povrch, posetý krůpějemi sražené páry, zamženě odráželmramor, mosaz i lesklé kachlíky vyhřáté, přespřílišprostorné koupelny, postavené za časů, kdy se nešetřilo

36

místem. Upíjel ze sklenice a díval se střízlivě na svou

ženu, hovící si v mihotavé, voňavé vodě, a věděl, že

jejich dovolená je zase v pořádku. A víc než jen tado

volená. A víc než v pořádku.

KRUH SVĚTLA

Mlha ležela nízko při zemi a reflektory zalévalykaždý dolík ve vozovce mléčně bílou, řídkou polévkou.

Byla skoro jedna hodina v noci a na úzké cestě, která

se klikatila do kopce k domu, nepotkali žádné jinévozy. Mezi dálnicí a domem Willardových stály jen čtyři

budovy a ve všech byla tma.

Všichni tři seděli vepředu, Martin, jeho sestra i Willard. Linda měla zapnuté rádio a zpívala tiše s orchestrem: „Zde není to pravé místo, teď není ten pravý čas...“

Willard seděl pohodlně za volantem, ujížděl plnou rychlostí a usmál se, když se k němu Linda přiklonila a zapěla mu do ucha s komediantskou vášnivostíbarové zpěvačky: „Jenom to tvé svůdné líííčko...“

„Nech si to,“ řekl Willard. „Nelechtejte řidiče zajízdy na uchu.“

„Loňského roku zavinilo lechtání uší víc dopravních nehod než opilství, národní svátky a porouchanébrzdy dohromady,“ poznamenal Martin.

„Odkud to máš?“ zeptala se Linda.

„To je všeobecně známá statistika,“ odpovědělMartin.

„Mně je to fuk,“ řekla Linda. „Já jsem do řidičova ucha celá blázen.“

Willard se uchechtl.

Linda zase spustila a dozpívala píseň, hlavuopřenou o Martinovo rameno, a její tvář, matně ozářená světlem z přístrojové desky a orámovanározpuštěnými tmavými vlasy, vypadala vesele a mladě.

Jestlipak až já budu deset let po svatbě, pomyslel si Martin a šlehl očima po své sestře, bude mít mážena taky takovou náladu, když se bude vracet domů z flámu ve městě?

Martin přijel z Kalifornie pozdě odpoledne, alepředtím jim telegraficky oznámil, že dal výpověď v práci a odjíždí do Evropy. Zeptal se, zda jsou ochotní honakrmit a ubytovat, když se u nich cestou zastaví. Linda mu přijela naproti na letiště, o nic starší, jak se mu zdálo, než při jejich posledním setkání před dvěmaroky, a pak se zastavili pro Willarda v kanceláři a zašli si na pár skleniček a na dobrou večeři s lahví obzvlášť drahého vína, aby oslavili Martinův příjezd. Jelikož byl pátek a Willard měl zítra volno, zašli si do baru aposlouchali, jak dívka v bílých šatech zpívá francouzské šansony. Martin a Willard střídavě s Lindou tančili a Linda řekla: „Není to takhle pěkné? Kdybys mi včas napsal, pokusila bych se ti sehnat na večer nějakou dívku a pak bychom byli čtyři a bylo by po legraci. Nemyslíš, že čtyřka je protivné číslo?“

Martin, o sedm let mladší než Linda, byl jejínejmilejší bratr. Dokud ještě studoval, trávil letníprázdniny s Lindou a Willardem, účastnil se jejich večírků, hrál s Willardem tenis, a jak Linda tvrdila, všemožně ohrožoval život jejích dvou malých chlapců, které učil plavat a potápět se, jezdit na kole, chytat baseballové míčky a padat ze stromů.

„Ach bože,“ řekla Linda, když vůz projel obrostlou kamennou branou, „dva roky jsou hrozně dlouhá doba, Martine. Co si bez tebe počneme, až budeš v Evropě?“

„Přijeďte se na mě podívat,“ řekl Martin.

„Ty máš nápady,“ řekla Linda.

„Letadlem tam jsi přes noc.“

„Nevíš o někom, kdo by nás tam svez stopem?“Mávla rukou k tmavému lesu za okénkem vozu. „Máme se deset let co ohánět, než splatíme tadyhle Strašák.“

„Vypadá moc krásně.“ Martin se zahleděl skrzezamžené okénko na vodou nasáklý černý les. „Ohromně divoce.“

„No divočina by to tedy byla, jen co je pravda,“řekla Linda. „Sedmnáct akrů neproniknutelného křoví.“

„Nemohli byste toho kousek vykácet a něco tampěstovat?“ zeptal se Martin.

„A co daně?“ odsekl Willard, když vyjížděli obloukem z lesa na kruhovou parkovací plochu před rozlehlým cihlovým domem s bílými sloupy, které se nejasněrýsovaly v mžení.

V přízemí nebyla žádná světla, jen záclonou vjednom okně prvního poschodí pronikal bledý přísvit acelý dům se mohutně zvedal z temnoty.

„Mělo by tu svítit aspoň jedno světlo u vchodu,Lindo,“ řekl Willard.

„To ta naše nová služebná,“ řekla Linda. „Pořád jí to říkám, ale ona šetří až hrůza.“

Willard zastavil, všichni vystoupili z vozu a Martin si vzal ze zadního sedadla kufr.

„Pokochejte se pohledem na tuto skvostnouarchitekturu,“ řekla Linda, když vystoupili po schodech aprocházeli sloupovím k domovnímu vchodu. „Strašidelný zámek v dórském slohu.“

„Jen počkej, až uvidíš vnitřek,“ řekl Willard, otevřel dveře a rozsvítil. „Ten to všechno vynahrazuje. A ty louky kolem dokola jsou ohromné pro děti.“

„Má to tu ještě jednu velikou výhodu,“ řekla Linda, svlékla si kabát a hodila ho přes židli ve vytapetované předsíni. „Televizní obraz je tu pod psa.“

Vešli do obývacího pokoje, Linda rozsvítila lampy a Willard nalil každému trochu whisky, aby se měl Martin při prohlížení domu čím osvěžit. Obývacípokoj byl velký, vzdušný a útulný, na stěnách plnoobrazů a všude spousta knih a časopisů a drobných, jen zčásti užitkových předmětů, všelijak roztroušených. Martin se usmál, když to uviděl a rozpoznal, jak se neukázněná, lehkovážná povaha jeho sestry obráží v těch jiskřivých barvách, nesčetných vázách,květinách, starožitných drobnůstkách a v ovzdušímalebného nepořádku, který v pokoji panoval i teď, v jednu hodinu v noci, ačkoliv v něm celý večer nikdo nebyl.

Linda si zula střevíce a usadila se do rohu velikého gauče, nohy natáhla před sebe, sklenici whisky v obou dlaních, a muži usedli proti ní; byli ospalí, ale nikomu se nechtělo ukončit ten družný večer. „Teda Martine,“ řekla Linda, „to jistě nemyslíš vážně, že se tu nechceš aspoň týden zdržet.“

„Musím odjet v pondělí do Bostonu,“ odpovědělMartin. „A ve středu odtamtud letím do Paříže.“

„Chlapci budou zklamáním bez sebe,“ řekla Linda. „Ale možná že se tady o víkendu s někým seznámíš a pak změníš rozhodnutí. Jsme pozváni na třispolečenské podniky.“

Martin se zasmál. „Ještě štěstí, že musím do toho Bostonu,“ řekl. „Aspoň se tam trochu zotavím.“

Linda šplouchala whisky ve sklenici. „Johne,“řekla, „možná že by nebylo marné si ho teď podat apromluvit mu do duše.“

„Je hrozně pozdě, Lindo, nemyslíš?“ namítl Willard, poněkud nesvůj.

„O čem se mnou chcete mluvit?“ zeptal se Martin podezíravě a už předem se začínal cítit jako mladší bratříček.

„No víš,“ spustil Willard, „když jsme s Lindou spolu telefonovali, potom, co jsme dostali tvůj telegram,začali jsme to počítat... No a jestli se nemýlíme, tak jsi už třikrát změnil zaměstnání od té doby, cos dostudoval.“

„Čtyřikrát,“ řekl Martin.

„Nejdřív jsi byl v New Yorku,“ řekl Willard,pamětliv svých povinností švagra, přítele a solidníhoobčana, který dosud pracuje u firmy, kam nastoupil před patnácti lety, hned jak vyšel ze školy. „Pak v Chicagu. Pak v Kalifornii. A teď zas frčíš do Evropy. Už nejsi žádný kluk a snad by ses měl trochu usadit...“

„Hele, neber to tak zgruntu,“ řekla Linda,zneklidněná tím, jak zatvrzele se Martin tvářil, když tam tak seděl a poslouchal a hrál si se sklenicí. „Vždyť ty tady

řečníš jak na promoci nebo jako když generál Patton

pronáší projev k armádě, Johne. My jsme si jenom

tak říkali,“ obrátila se k Martinovi, „že se jednoutaky dočkáš, že přikvačí třicítka a život ti začne utíkat

pod rukama...“

Willard se na ni zazubil: „Zjistilas ty, kdyžpřikvačila třicítka, že ti život utíká pod rukama?“

„Jako písek v potoce,“ Linda se zahihňala aMartinův obličej začal jihnout.

„Ale přesto je to důležité,“ řekla Linda, už zase vážná. „Z hezkých chlapců se tak snadno stanou flinkové, zvlášť ve Francii.“

„Neumím dost francouzsky, aby se ze mne mohl stát flink,“ řekl Martin vesele. Vstal a dotkl se sestřiných vlasů na temeni a pak šel k nízkému stolku u okna, který používali jako bar, aby si přidal do whiskytrochu ledu.

„My jsme ti jen chtěli poskytnout takovou menšínevtíravou výstrahu,“ vysvětlovala Linda. „Ani násnenapadne...“

„Hele,“ řekl Martin a díval se pátravě z okna,„čekáte ještě nějakou návštěvu?“

„Návštěvu?“ opakoval Willard překvapeně. „Takpozdě?“

„Venku je nějaký člověk a dívá se dovnitř,“ řeklMartin. Natáhl krk, aby dohlédl až na roh domu. „A o balkon je opřený žebřík... Teď ten chlap zmizel...“

„Žebřík!“ Linda vyskočila. „Děti!“ Vyběhla z pokoje a pádila nahoru po schodech, oba muži v patách za ní.

V předsíni před ložnicí dětí stála lampa a v jejímsvětle viděl Martin oba malé chlapce pokojně spát vpostýlkách, postavených u protilehlých stěn pokoje. Zpootevřených dveří do vedlejšího pokoje bylo slyšet chrápání služky. Zatímco se Willard s Lindou přesvědčovali, že dětem nic nechybí, Martin přistoupil k oknům. Byla otevřená, ale vchod na balkon uzavíraly dlouhéokenice, jimiž nebylo hnuto. Martin okenice otevřel a vyšel na balkon, který vedl přes celé průčelí domu a sloupy u vchodu jej podpíraly. Noc byla sychravá a temná, mrholení zhoustlo a světlo z přízemních oken na něm vytvářelo matoucí odraz. Martin zašel až k okrajibalkonu a podíval se dolů. Zleva od postranní zdi domu zaslechl šelest, obrátil se tím směrem a zahlédl bílou skvrnu, která se rychle pohybovala na tmavémpozadí stromů. Martin se otočil, proběhl dětským pokojem a cestou šeptl Willardovi. „Je dole. Na tamté straně.“

Willard se rozběhl za ním a Martin už bral čtyři schody najednou, rozrazil domovní dveře a uhánělvyštěrkovanou vozovkou kolem žebříku za roh domu. Willard sebral v hale baterku, ale ta nebyla dost silná a její světlo nemohoucně poskakovalo po svažitémzarostlém vlhkém trávníku a po husté změti křoví astromů, v níž vetřelec zmizel.

Bez valné naděje, že něco objeví, se Martin sWillardem prodírali houštinou, rozdírali se o trní, brouzdali vrstvami promočeného spadaného listí a šlehalimrštně a slídivě světlem baterky kolem dokola. Vztekem nemohli ani promluvit, a kdyby byli toho člověkadoadli, musel by být ozbrojený a odhodlaný svézbraně použít, aby vyvázl se zdravou kůží. Ale nicneviděli, nic neslyšeli.

Po pěti minutách se Willard vzdal. „Ale co, nemá to cenu,“ řekl. „Pojď zpátky.“<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist