načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska v Provenci – Bridget Asher

Láska v Provenci

Elektronická kniha: Láska v Provenci
Autor: Bridget Asher

Američanka Heidi s malým synem přijíždí do starého rodinného domu v Provence s pověřením své matky dát deset let neobývaný dům do pořádku. Heidi tuší, že ve skutečnosti matka spoléhá na rodinnou legendu o hojivém a láskyplném působení domu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 429
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Provence cure for the brokenhearted
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fortuna Libri, 2013
ISBN: 978-80-732-1732-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Američanka Heidi s malým synem přijíždí do starého rodinného domu v Provence s pověřením své matky dát deset let neobývaný dům do pořádku. Heidi tuší, že ve skutečnosti matka spoléhá na rodinnou legendu o hojivém a láskyplném působení domu na jeho obyvatele. Heidi, která se i po dvou letech nemůže vzpamatovat ze ztráty svého milovaného muže, v novém prostředí, mezi laskavými lidmi a báječným jídlem (Heidi je totiž vyučená cukrářka) postupně opouští svou ulitu a začíná se dívat do budoucnosti. Zvlášť když se ze sousedčina syna, kterého si pamatuje z dětství, stal přitažlivý, úspěšný a pozorný muž. Romantický příběh mladé ovdovělé Američanky, odehrávající se převážně v Provenci, na úpatí hory Sainte Victoire.

Popis nakladatele

Každý upřímně vyprávěný příběh o lásce v sobě skrývá ještě nějakou jinou lásku.

Starý kamenný dům, láska, báječní lidé, blahodárné působení staletími vytříbené místní kuchyně, to je hojení nešťastných duší po provensálsku .

Do Provence – do malého městečka Puyloubier – přijíždí z americké Floridy Heidi a s ní i její sedmiletý syn Abbot, oba se po svém snaží vyrovnat se ztrátou manžela a otce, s nimi přijíždí šestnáctiletá neteř Charlotta.

V sousedství domu bydlí důvěrná přítelkyně Heidiny rodiny a ta jí odkrývá tajemství jednoho léta, kdy Heidina matka opustila svou rodinu a přijela si sem léčit svou poraněnou duši. Sousedka je  navíc  skvělá  kuchařka. Heidi postupně nachází klid a novou lásku mezi vinicemi, levandulí, za vlahých večerů na úpatí magické hory.

Tradiční delikátní provensálské recepty jsou součástí románu!

Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Láska v Provenci" doporučujeme také:
 (e-book)
Po strništi bos Po strništi bos
 (e-book)
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Láska

v Provenci

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 1


bridget asherová

Láska

v Provenci

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 3


Original title:

Bridget Asher: The Provence Cure for the Brokenhearted

Copyright © 2011 by Bridget Asher

Reading group guide copyright © 2011 by Random House, Inc.

This translation published by arrangement with Bantam Books,

an imprint of The Random House Publishing Group,

a division of Random House, Inc.

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2013

Translation © Pavla & Matouš Iblovi, 2013

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v edici Fortuna Litera

www.fortunalibri.cz

Odpovědný redaktor Ivo Železný

První vydání

Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události jsou buď

výsledkem autorovy fantazie, anebo jsou použity fiktivně,

a proto jakákoli podobnost se skutečnými živými či mrtvými

osobami, obchodními společnostmi, událostmi či místy

je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána

do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem,

ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými

prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-7321-732-7

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 4


Tento román je věnován čtenáři.

Pro tuto jedinečnou chvíli se totiž stává jedním z nás dvou.

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 5


PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 6


N

a tomto místě se sluší říct: Zármutek je příběh lásky

vyprávěný pozpátku.mmmmmmmmmmmmmmmm

miMožná ale, že to tak vůbec není. Snad bych se měla vyjádřit exaktněji. Láska a její ztráta se počítají ve stejných jednotkách. Že by na takovouto definici přišel nějaký romantický fyzik?

Možná ale, že bych to měla popsat takto: Představte si skle

něnou kouli s padajícím sněhem uvnitř. Teď si tam ještě přimyslete malinký sněhem zapadaný domeček. V malém domku si představte ženu, která sedí na kraji svého lůžka a třese onou skleněnou koulí s padajícím sněhem, a teď uvnitř této skleněné koule je další sněhem zapadaný malinký domeček s ženou uvnitř. Tentokrát však žena stojí v kuchyni a potřásá jinou skleněnou koulí a uvnitř této skleněné koule s padajícím sněhem...

Každý upřímně vyprávěný příběh o lásce v sobě skrývá ještě

nějakou jinou lásku.

7

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 7


PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 8


DÍL PRVNÍ

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 9


PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 10


O

d chvíle, kdy Henry zemřel, jsem neustále něco ztrácela.

ddZtrácela jsem klíče, sluneční brýle, šekové knížky.

Ztratila jsem i vařečku, ale tu jsem pak našla v chlad

ničce spolu s pytlíkem nastrouhaného sýra.

Ztratila jsem i poznámku, kterou jsem napsala pro Abbotovu učitelku ve třetí třídě, v níž jsem jí vysvětlovala, jak se mi podařilo někam zašantročit jeho domácí úkol.

Ztrácela jsem víčka od zubní pasty a sklenic s džemem. Odkládala jsem je nezakryté a vysušované vzduchem. Ztrácela jsem kartáče na vlasy a také boty – nikoli jen jednu, ale celý pár.

Zapomínala jsem bundy v restauracích, kabelky pod sedadlem v kině, klíče u pokladny v samoobsluze – posléze jsem seděla celá dezorientovaná v autě a pokoušela se přijít na to, co je špatně, a pak se plahočila zpátky do obchodu, kde slečna v pokladně na mě už z dálky zvonila klíči nad hlavou.

11

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 11


Volali mi lidé, kteří byli natolik laskaví, že mi věci vraceli. A když se stalo, že mi věci chyběly – byly zkrátka fuč – pokoušela jsem se jít po svých stopách, až jsem se dokonale ztratila. Jak jsem se jen ocitla v téhle samoobsluze? Proč jsem se vrátila do toho lahůdkářství?

Ztratila jsem spojení s přáteli. Měli malé děti, obhajovali dizertační práce, pořádali výstavy, oslavy a grilování na zahradách...

Ze všeho nejvíc jsem ztrácela celkový pojem o čase. Všude kolem mě – děti ze sousedství i na zastávce, kde Abbot nastupoval na autobus, ale také v jeho třídě a v týmu, kde hrál – nepře stávaly růst. A Abbot rostl také. S čímž se vyrovnat bylo nejtěžší.

Také jsem ztratila schopnost vnímat čas i v malém měřítku – pozdní rána či brzké večery. Čas od času se mi stávalo, že jsem vzhlédla a venku byla již tma, jako by někdo otočil vypínačem. Skutečnost byla taková, že život pádil dál beze mě. Uvědomění si toho stavu mě však vždy zaskočilo, dokonce i po dvou letech – ačkoli v tomto ohledu se z toho u mě stal zvyk, zkrátka nevyhnutelná skutečnost. Svět pádil dál beze mě.

Nemělo mě tudíž překvapit, že v den svatby mé sestry jsme s Abbotem měli zpoždění na dopolední setkání družiček. Celé ráno jsme totiž strávili hraním se zelenými a červenými kartami slovní hry Apples to Apples, která byla přerušována telefonáty z naší cukrárny.

„Jude... Jude, zadrž na chvilku. Říkáš pět set citronových kousků?“ To mě zvedlo z pohovky, na níž seděl Abbot a pojídal to dopoledne už třetí zmraženou ovocnou dřeň – tu vám dodají v balíčku jako jasně barevné plastikové trubičky, které musíte rozstřihnout. Po té zmrzlině ale někdy začnete kašlat. Dokonce

BRIDGET ASHEROVÁ

12

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 12


i tento detail je pro mě bolestný – své stravovací návyky jsme s Abbotem zredukovali na pojídání zmražených ovocných šťáv v plastikovém obalu. „Kdepak, vím to jistě,“ pokračovala jsem v telefonátu. „To bych tu objednávku zapsala. Nebo aspoň... Do háje. Je to nejspíš moje chyba. Chceš, abych se tam zastavila?“

Henry nebyl jen mým manželem, ale také společníkem v obchodě. Vyrůstala jsem při připravování chutných cukrářských výrobků a o pokrmech jsem uvažovala jako o svého druhu umění. Henry mě však přesvědčil, že jídlo je i láska. Setkali jsme se už na cukrářské škole a nedlouho po Abbotově narození jsme začali s dalším zrozením lásky – s naší cukrárnou.

Jude s námi pracovala od samého počátku. Byla to svobodná matka – drobná, trochu hubatá, s nakrátko ostříhanými obarvenými blond vlasy a s obličejem ve tvaru srdce – taková zvláštní kombinace půvabu a značné odolnosti. Byla naším prvním zaměstnancem a měla přirozený talent – s velkým smyslem pro to, jak by naše výrobky měly vypadat a jak je nabízet zákazníkům. Po Henryho smrti povýšila. Henry byl totiž tím, kdo řídil obchodní stránku podniku, a jsem si celkem jistá, že bych o obchod bývala přišla, kdybych neměla Jude. Z Jude se stala hybná síla – takový můj kormidelník. Dokázala, že obchod běžel dál.

Už už jsem ujistila Jude, že za půl hodiny budu v obchodě, když Abbot zvedl ruku a zatahal mě za rukáv. Významně ukázal na hodinky, jež nosil a které měly tvar baseballového míče. Nejspíš za to mohla má obrácenost do sebe – Abbot trval na tom, že si bude čas hlídat sám.

Když jsem si uvědomila, že je už po poledni, stačila jsem jenom zakřičet do telefonu: „Ta svatba! Promiň! Musím utíkat!“ a zavěsila jsem.

LÁSKA V PROVENCI

13

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 13


Abbot s očima navrch hlavy povídá: „Teta Elysius se zblázní!“ Pak se sehnul, aby si podrbal komáří štípnutí na kotníku. Měl na sobě krátké bílé sportovní ponožky a jeho kotník vyhlížel, jako by byl opálený při golfu, ale ve skutečnosti byl zkrátka špinavý.

„Nezblázní se, když si pospíšíme!“ oponovala jsem mu. „Vezmi s sebou zinkovou tinkturu, aby ses při obřadu nedrbal.“

Jako šílenci jsme začali běhat po našem přízemním domě se třemi ložnicemi. Jednu lodičku na vysokém podpatku jsem našla v komoře a druhou v Abbotově ložnici ve velké krabici s kostkami lega. Abbot zápasil s půjčeným smokingem a s malými manžetovými knoflíčky na košili. Zároveň se sháněl po červené připínací vázance a šerpě – již dříve si vybral červenou barvu, protože tu měl na naší svatbě Henry. Nebyla jsem si vůbec jistá, že mu to prospěje, ale nehodlala jsem na to upozorňovat.

Spěšně jsem se nalíčila, natáhla si přes hlavu šaty družičky a pocítila jsem vděčnost, že to není ten obvyklý příšerný model, který se při takových příležitostech nosí – má sestra má totiž vybraný vkus a tohle byly nejdražší šaty, jaké jsem kdy měla na sobě, mé svatební nevyjímaje.

Když jsem zdvořile odmítla roli Elysiiny první vdané družičky – nebo abych byla žel přesná, neměla to být první ovdo vělá družička? –, tak se sestře viditelně ulevilo. Věděla totiž, že bych takovou roli bezpochyby nezvládla. V příštím okamžiku už zavolala své někdejší spolužačce z vysoké školy, která získala titul v oboru marketingu, a já byla šťastně odkázána do role obyčejné družičky. Abbot byl veden na seznamu jako ten, kdo nese snubní prstýnky, a abych byla upřímná, vlastně jsem se necítila ani na roli matky nosiče prstýnků. Také jsem se na poslední chvíli minulého večera omluvila, abych se nemusela zúčastnit

BRIDGET ASHEROVÁ

14

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 14


nácviku obřadu během večeře a dnešní kolektivní návštěvy salonu krásy a kadeřnictví. Pokud vám zemřel manžel, máte možnost prohlásit: „Já bych to nezvládla. Je mi to moc lito.“ A pokud váš manžel zemřel při dopravní nehodě jako ten můj, máte možnost říct: „Dnes zkrátka nemohu řídit.“ Pak můžete prostě zavrtět hlavou a zašeptat: „Promiňte.“ Lidé vás okamžitě omluví, jako by to bylo to nejmenší, co pro vás mohou udělat. A nejspíš to tak i je.

Nicméně tohle mou sestru unavovalo. Musela jsem jí slíbit, že budu u ní v domě dvě hodiny před svatbou. Existoval přísně určený program, jenž jsme museli dodržet, včetně pití mimózy – šampaňského s pomerančovou šťávou, a to se všemi ostatními družičkami, při němž každá z nás měla pronést důvěrný přípitek nevěstě. Elysius má ráda, když se svět otáčí tak, jak si to ona přeje. Nemohla jsem ji za to odsuzovat – bolestně jsem si uvědomovala, jak sobecky se ve svém zármutku chovám. Můj tehdy osmiletý syn ztratil tátu. Henryho rodiče přišli o syna. A Henry sám přišel o život. Jaké právo jsem měla vymlouvat se na Henryho smrt – celou tu dobu a znovu a znovu –, abych se mohla věcem vyhýbat?

„Můžu si s sebou vzít šnorchl?“ volal na mě Abbot přes halu.

„Sbal si tašku na přespání a vezmi, co budeš potřebovat do vody,“ zavolala jsem na něj, zatímco jsem svoje věci ve spěchu strkala do kufříku. Má sestra bydlí jen dvacet minut jízdy od města – cesta od nás z Tallahassee na venkov do Capps trvá chviličku –, ale přála si, aby členové rodiny u nich přespali. Byla to pro ni příležitost získat máminu i mou pozornost a užít si ji tak dlouho, jak to jen půjde – oživit silné pouto, které jsme my tři kdysi sdílely. „Můžeš se ráno potápět s dědou.“

LÁSKA V PROVENCI

15

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 15


Abbot vyběhl ze svého pokoje, sklouzl se halou až k mým dveřím, na sobě měl stále ještě sportovní ponožky, v jedné ruce držel šerpu a v druhé vázanku na připnutí. „Nedokážu donutit tyhle věci, aby držely, jak mají!“ stěžoval si. Tuhý límeček měl zdvižený až na tváře a připomínal hraběte Drákulu v přestrojení pro Halloween.

„Nedělej si s tím hlavu. Jen to všechno vezmi s sebou.“ Samotné mi dělalo potíže připnout si šňůru perel, kterou mi pro tu příležitost půjčila máma. „Budou tam dámy, celé nervózní a nebudou mít co na práci. Ty ti to upraví.“

„A kde budeš ty?“ zeptal se s nepatrnou úzkostí v hlase. Od Henryho smrti si Abbot dělal se vším přehnané starosti. Začalo to tím, že si třel horečně dlaně o sebe, z čehož se u něj vyvinul nový tik – trochu posedlost, jako by předváděl zuřivé mytí rukou. Vyvinula se u něj mysofobie. Navštívili jsme dětského psychologa, ale nepomohlo to. Dělával to, když jej něco znepokojilo, a také když si všiml, že se trápím. Pokoušela jsem se nedávat to před ním najevo, ale ukázalo se, že předstírání veselosti mi moc dobře nejde, takže moje hraná veselost ho znervózňovala ještě víc, než když jsem se trápila – takový začarovaný kruh. Teď, když tady nebyl jeho táta, cítil se snad zranitelnější? Já tedy ano.

„S ostatními družičkami se budu věnovat tomu, co máme za úkol při svatbě dělat,“ uklidňovala jsem ho. Právě v tom okamžiku jsem si vzpomněla, že se ode mě čeká, že slova pro přípitek si předem připravím. Napsala jsem si je už dřív na ubrousek v kuchyni a samozřejmě jsem ubrousek ztratila, a teď jsem si nemohla vzpomenout na nic z toho, co jsem si napsala. „Co hezkého bych měla říct o tetě Elysii? Předpokládá se, že přijdu s něčím při přípitku.“

BRIDGET ASHEROVÁ

16

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 16


„Teta má hodně bílý zuby a kupuje bezvadný dárky,“ konstatoval Abbot.

„Takže půvab a velkorysost,“ shrnula jsem to. „S tím bych mohla vystačit. Všechno tam bude fajn. Budeme se dobře bavit!“

Vzhlédl ke mně a zjišťoval, jestli to myslím upřímně, a to podobně, jako by se mohl právník podívat na svého klienta, aby zjistil, v čem skutečně jede. Na takový zkoumavý pohled jsem byla zvyklá. Máma, sestra, mí přátelé a sousedé, dokonce i zákazníci naší cukrárny se mě ptali, jak se mám, ale ve skutečnosti se pokoušeli zjistit, co se doopravdy skrývá za mou odpovědí. Věděla jsem, že bych se měla posunout dál, že bych měla víc pracovat, líp jíst, cvičit, randit. Kdykoli jsem se vydala z domu, musela jsem se připravit na to, že mě přepadne někdo známý, kdo to se mnou myslí dobře a je připraven projevit lítost a povzbuzující postoj, klást otázky a udílet rady. Měla jsem nacvičené: „Ne, opravdu jsem v pohodě. Zvládáme to s Abbotem skvěle!“

Také jsem nesnášela, že musím odrážet všechny projevy lítosti před Abbotem. Přála jsem si být k němu upřímná a zároveň jsem ho chtěla chránit. Samozřejmě se mi zrovna teď nedařilo být upřímná. Vždyť to byla první svatba, jíž jsem se měla zúčastnit od Henryho smrti. Na svatbách jsem vždycky měla nutkání plakat, a to dokonce i na svatbách lidí, které jsem ani dobře neznala, dokonce i během svateb, které se odehrávaly v televizi. Teď jsem se bála své reakce. Když jsem dokázala brečet při svatbách v televizních reklamách, jak budu vyvádět při téhle?

Nedokázala jsem se na Abbota podívat. Kdybych to udělala, poznal by, že předstírám. Prý budeme se dobře bavit? Doufala jsem jen, že to přežiju.

LÁSKA V PROVENCI

17

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 17


Přešla jsem k zrcadlu sahajícímu až k podlaze, které Henry připevnil na zadní stranu dveří od šatny v mé ložnici. Henry byl všudypřítomný, ale když se mi taková vzpomínka vybavila – zrcadlo se překlopilo, když ho instaloval, a málem v polovině prasklo – snažila jsem se u ní neprodlévat. Udělat to znamena - lo projevit slabost. Věděla jsem, že musím upřít pozornost na nějaký drobný úkol, který zvládnu. Teď jsem se snažila – poslední zoufalý pokus – si pomocí odrazu v zrcadle nasadit perlový náhrdelník.

„Mám radši, když se nelíčíš,“ prohlásil Abbot.

Nezbývalo mi, než nechat šňůru sklouznout a zachytit ji stočenou v dlani. Cožpak si mohl pamatovat, že kdysi zaslechl od svého táty tutéž poznámku? Henry říkal, že má moc rád, když mám nahatý obličej, a občas ještě zašeptal – právě tak jako všechno ostatní. Teď jsem vypadala mnohem starší než před dvěma lety. Napadlo mě slovní spojení zdrcená žalem – jako by vás zármutek mohl doslova zdrtit a zanechat nesmazatelné stopy. Otočila jsem se k Abbotovi. „Pojď ke mně,“ vyzvala jsem ho. „Ať si tě prohlédnu.“

Odložila jsem perlový náhrdelník na stolek, ohnula mu límeček košile, uhladila vlasy a položila mu ruce na kostnatá ramínka. Prohlížela jsem si syna – modré oči s tmavými řasami, jako měl jeho táta. Také měl Henryho snědou pleť a zdravou barvu tváří, přestože byl ještě malý hoch. Líbila se mi jeho okrouhlá vystupující brada a dva přehnaně velké řezáky dospělého – tak zvláštně zasazené do dosud drobných úst. „Vypadáš tak hezky,“ ujistila jsem ho, „jako milionový kluk.“

„Jako kluk co nese milionový prstýnky?“

„Právě tak,“ řekla jsem.

BRIDGET ASHEROVÁ

18

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 18


~~~~

Zaparkovali jsme s Abbotem na konci štěrkové cesty vinoucí se k sestřinu domu, když jsme se konečně propletli kolem spousty dodávek – lidí co zajišťovali pohoštění, květinovou výzdobu a ozvučení slavnosti. Cesta pokračovala podél bazénu a antukového tenisového kurtu a vytrácela se v trávě mezi nově postaveným ateliérem a starou stodolou.

Elysius se vdávala za milého a nesmělého umělce jménem Daniel Welding, známého po celých Státech. Přestože zde se sestrou žili již osm let, vždy mě zaskočila velkolepost místa, jež ona nazývala domovem – a výhled, který bral člověku dech ještě o trochu víc samotný dům. Samotná svatba se měla konat na svažitém trávníku, po němž jsme nyní s Abbotem mašírovali do kopce, co nejrychleji to šlo. Trávník lemovaly řady židlí propojených tylovým závojem. Manželé si měli přísahat věrnost vedle vodotrysku inspirovaného japonskou zahradní architekturou pod svatebním mřížovím s vetkanými květinami. Také zřídili taneční parket pod velikánským bílým stanem, jehož podpěry vybíhaly do třech výrazných špiček.

Abbot měl své věci nastrkané do plátěné tašky, kterou dostal zdarma v místní knihovně. Koutkem oka jsem zahlédla, že tam má nacpanou šerpu a vázanku na patentní připnutí na košili spolu s věcmi na potápění – nátrubek šnorchlu, brýle a ploutve, což byly všechno dárky, které dostal od mého otce. Já se snažila táhnout za sebou kufřík na kolečkách, což připomínalo zápas se starým neposlušným psíkem.

Pospíchali jsme k ateliéru, abychom tam odložili svá zavazadla, ale dveře byly zamčené. Abbot přiložil dlaně hřbetem na sklo dveří a nahlížel dovnitř. Daniel pracoval na velkých plát

LÁSKA V PROVENCI

19

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 19


nech a jeho samostatně stojící ateliér měl vysoký strop a byl vybaven malířským stojanem zasunovatelným do podlahy. Takto nemusel balancovat na štaflích, aby dosáhl na horní část plátna. V podkrovní části ateliéru měl Daniel pohovku, kterou bylo možné rozložit na dvoulůžko, kde občas přes den odpočíval a kde jsme s Abbotem měli té noci spát. Danielovy věci se prodávaly mimořádně dobře, což byl důvod, že si mohl dovolit jak dům s dvěma příjezdovými cestami, tak svažitý trávník nebo zasunovatelný stojan na plátna.

„On je vevnitř,“ oznamoval Abbot.

„To není možné, dneska se žení.“

Abbot zaklepal a Daniel se objevil za sklem dveří, které pak otevřel dokořán. Měl široká ramena, vždy byl opálený a měl stříbrošedé vlasy. Pravidelný nos měl trochu zahnutý a pro jeho obličej poněkud příliš rozměrný – pro tvář elegantního muže. Sundal si brýle, přitlačil bradu na prsa, až se mu pokožka složila do záhybů připomínajících malý akordeon, a zadíval se na mě – na mé poněkud pomačkané, ale půvabné šaty – a na Abbota v jeho dosud patřičně nezkrášleném smokingu. Na tváři se mu usadil široký úsměv. „To jsem tak rád, že jste tady! Jak ti jde nadhazování, Abbote?“ Přitáhl si Abbota k sobě a pevně ho objal. Přesně to Abbot potřeboval – medvědí objetí a projev náklonnosti od otcovsky se chovajících mužských. V letmých polibcích na čelo jsem nebyla vůbec špatná, ale poznala jsem jasně, jak je Abbot šťastný, když ho Daniel zdvihl do výšky. Na tváři měl teď takový trochu bláhový výraz. I mě Daniel objal. Voněl při tom samými luxusními vůněmi – gelem na vlasy a zřejmě dovozovým mýdlem.

„To máš dovoleno být tady?“ divila jsem se. „Jsi oblečený, jako bys z té svatební slávy utekl.“

BRIDGET ASHEROVÁ

20

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 20


Abbot se protáhl kolem Daniela a vešel do ateliéru s výrazem jisté úcty, jak to bylo u něj obvyklé. Měl moc rád úzké schody do podkroví, přístroj na přípravu espresa, obnažené trámy v interiéru a také samozřejmě obrovská plátna v různém stupni rozpracování opřená o stěny.

„Něco mě napadlo, tak jsem sem nepozorovaně zaskočil,“ přiznával Daniel. „Uklidňuje mě, když se sem podívám.“

„Neměl bys mít boty?“ zeptal se Abbot.

„Máš pravdu.“ Ukázal na boty ležící jen pár stop ode dveří. „Podívej, když si zamažu šaty barvou, to je jedna věc, ale tyhle boty jsou ručně šité. Jeden švec na poušti mi řekl, abych si stoupl bosý do prachu a z toho otisku mi udělal speciální boty jen pro mě.“ Tohle byl přesně ten druh příhod, které on a Elysius zažívali – příštipkář někde v poušti odměřující bosá chodidla v prachu.

Abbot se rozběhl k botám, ale nedotkl se jich. Věděla jsem, že se mu chtělo, ale boty šlapou po zemi a ta je zaneřáděná bakteriemi. Musel by si okamžitě vydrhnout ruce v koupelně. Pouhé gesto naznačeného mytí rukou by nestačilo. „Kde je Charlotta?“ vyzvídal Abbot, když se vrátil, aby si prohlédl obrazy. Charlotta je Danielova dcera z prvního manželství. Daniel měl za sebou nepříjemný rozvod a ohavnou bitvu o její poručnictví a zapřísáhl se, že se už neožení – ne snad že by přestal věřit na lásku, ale spíše že mu jedno manželství stačilo. Nicméně několik měsíců po Henryho smrti změnil názor. Bylo v tom přirozeně možné najít souvztažnost – co by člověka mohlo spíš přimět ke stmelení láskyplného vztahu než připomenutí, jak je lidský život křehký?

„Je nahoře v domě,“ sděloval a pak se obrátil ke mně a dodal: „pokouší se lítat tak nízko, aby unikla z obrazovky radaru.“

LÁSKA V PROVENCI

21

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 21


„Jak si vede?“ zeptala jsem se. Charlottě bylo šestnáct a právě procházela fází pankačky, což Elysii zneklidňovalo, přestože punk už vyšel z módy. Teď už měli mladí pro podobné hnutí jiný název.

„Učí se na přijímačky na vysokou, ale nevím, zdá se mi trochu... nevrlá. Zkrátka mi dělá obavy. Jsem její táta. Mám o ni starost. Vždyť víš, co tím chci říct.“ Podíval se na mě spiklenecky. Měl na mysli, že dokážu pochopit rodičovství ze samé podstaty tak, jak to Elysius nedokáže. Což bylo něco, co by nikdy nepřiznal, s výjimkou takovéhoto nepřímého náznaku.

„Co má na tomhle být?“ zeptal se Abbot. Všechny obrazy byly abstraktní, dá se říct chaotické, ale Abbot teď stál před jedním obzvlášť bouřlivým, vytvořeným silnými výraznými čarami a působícím zoufale a temně. Zdálo se, jako by v samotném obraze byl někde lapen pták – pták, který se chtěl osvobodit.

Daniel pohlédl na obraz. „Nějaký člun plující pod plnými plachtami daleko od pobřeží,“ řekl, „a navíc ztracený.“

„Měl by ses víc radovat ze života!“ řekla jsem Danielovi tiše.

Položil mi ruku na rameno. „Ty mi máš co povídat,“ zašeptal. „Už jsi začala s tvorbou?“ Vždy jsem se cítila poctěná, že Daniel pohlížel na mou práci šéfcukrářky jako na umění. Nepovažoval umění za něco odtažitého od života. Věřil, že umění patří všem a o mé práci mluvil vždy s nadšením a s obdivem. A právě v tuhle chvíli ke mně mluvil jako umělec. „Měla by ses k tvorbě vrátit. Není lepší způsob, jak prožívat smutek.“

Na jednu stranu mě překvapilo, jak mi to bez všech okolků řekl, ale zároveň jsem pocítila úlevu. Soucit mě už unavoval. „Ještě jsem s tím znovu nezačala,“ přiznala jsem.

Tiše přikývl.

„Abbote,“ zavolala jsem na syna, „budeme muset jít.“

BRIDGET ASHEROVÁ

22

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 22


Abbot ke mně otráveně přišel a obrátil se na Daniela: „Tvoje obrazy vyvolávají smutek, jenže člověk neví proč.“

„Skvělá definice abstraktního umění,“ ocenil to Daniel.

Abbot se usmál a promnul si ruce, ale potom, jako by si toho sám všiml, zastrčil ruce do kapes. Daniel to nepostřehl, ale já ano. Abbot se učil své potíže maskovat. Byl to krok vpřed, nebo zpátky?

„Už jdu pozdě na přípitky nevěstě,“ řekla jsem.

Daniel pozoroval nedokončené plátno. Obrátil se ke mně. „Heidi,“ oslovil mě a zaváhal. „Musel jsem o pár dní odložit svatební cestu, abych dokončil práci pro výstavu. Elysius to rozhořčilo. Až ji uvidíš, připomeň jí, že jsem milý mužský.“

„Udělám to,“ slíbila jsem. „Můžeme si to tady nechat?“ zeptala jsem se a pohlédla na svůj kufřík a Abbotovu tašku.

„Samozřejmě,“ souhlasil.

„Jdeme, Abbote,“ vyzvala jsem syna a vymotávala vázanku a šer pu z věcí na potápění.

Abbot se rozběhl ke dveřím.

„Je to opravdu fajn, zase vás dva vidět,“ prohlásil Daniel.

„Nápodobně,“ řekla jsem. „Šťastnou skoro svatbu!“ Protože Elysius s Danielem zde žili spolu už osm let, připadala mi svatba jako nějaký podivný dodatečný nápad. Uvažovala jsem o Elysii a Danielovi nejen jako o manželích, ale zároveň jako o manželské dvojici, která už má leccos za sebou. Nicméně pro sestru představovala svatba velmi významnou událost, a když jsem kráčela podél hustého trávníku – kde sekačka se širokým záběrem zanechala v trávníku pruhy –, cítila jsem se provinile, že se chovám tak nezúčastněně.

LÁSKA V PROVENCI

23

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 23


Měla jsem se přinejmenším nabídnout, že připravím svatební dort. Kdysi se má pověst, že dokážu vytvořit špičkové dorty, rozletěla po celém státě. Lidé z celé Floridy i dnes ještě volají do naší cukrárny, aby si až s ročním předstihem zajistili rezervaci na můj dort. A svatby byly moje specialita. Ale krátce po Henryho smrti jsem se omezila v časných ranních hodinách na pečení plněných košíčků a citronových řezů a stáhla jsem se za pult. Tehdy jsem přísahala, že se budu držet od nevěst dál – chovaly se totiž přehnaně panovačně, byly příliš zaujaté vlastním obřadem. Připadaly mi nevděčné – braly lásku jako samozřejmost. Nyní jsem se však cítila zahanbená, když jsem Elysii a Danielovi nenabídla, že jim upeču dort. Byl by to můj dárek – taková maličkost, s níž jsem měla přijít.

Vzhlédla jsem k řadě oken, kuchyň i jídelna byly zality jasným zlatavým světlem, a zastavila jsem se.

„Co se děje?“ zeptal se Abbot.

Chtělo se mi obrátit se a vydat se domů. Byla jsem vůbec na tohle připravená? Napadlo mě, že tak jsem se nyní cítila ve svém životě – jako někdo, kdo z trávníku před velkým domem kradmo nahlíží do nádherných oken, kde lidé žijí své životy, upravují květiny ve vázách, kartáčují si před zrcadlem vlasy, smějí se krátkým vzrušeným smíchem. Přede mnou se teď objevil po okraj naplněný život mé vlastní sestry.

„Vůbec nic,“ ujistila jsem Abbota. Popadla jsem ho za ruku a stiskla ji. Také mi ji stiskl a beze slova mě o krok předešel a táhl mě k domu – kypícímu životem.

Právě v tom okamžiku se rozlétly dveře z kuchyně a v nich se objevila má matka. Její účes mi připomínal sladké bonbony navršené do výšky do tvaru jejího typického drdolu a obličej měla

BRIDGET ASHEROVÁ

24

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 24


vyhlazený do té míry, že vypadal „oroseně mladě“, což připisovala celé řadě drahých pleťových přípravků.

Máma zkrátka dokázala stárnout půvabně. Měla dlouhý ele

gantní krk, plné rty, pěkně vyklenuté obočí. Je to zvláštní pocit, být vychovávána někým, kdo je mnohem půvabnější, než kdy můžete být vy. Vyznačovala se vznešenou krásou, ale v kontrastu k jejímu královskému držení těla vynikala víc její zranitelnost – určitá znavená měkkost jejího výrazu.

Její pohled padl na mě s Abbotem na trávníku. „Právě mě poslali ven, abych se po vás podívala!“

Takže sestra poslala mámu, aby mě našla? To nevěstilo nic dobrého. Bylo to moc zlé.

„Jak velké máme zpoždění?“ zjišťovala jsem.

„Chceš říct, jak moc se zlobí tvá sestra?“

„Takže jsem zmeškala první přípitky?“ zeptala jsem se a doufala, že ano.

Máma neodpověděla. Pospíšila si k nám přes nezakrytou verandu a sešla po několika schůdcích. Šaty v karamelové barvě zašustily. Byl to štíhlý model, který odhaloval její klíční kosti. Máma je poloviční Francouzka a vyznává eleganci.

„Potřebovala jsem vypadnout!“ přiznávala. „A na vás dva jsem se vymluvila. Dostala jsem příkaz vás najít a popohnat.“ Vypadala rozrušeně a možná i měla v očích slzy. Že by plakala? Máma je člověk, kterého se věci dotýkají opravdu do hloubky, ale jen tak se nerozpláče. Hodí se na ni definice o aktivních seniorech – dává na odiv, jak velice je zaměstnaná, a tím naznačuje, jak je spokojená. Vždycky na mě ale dělala dojem ženy, která nemá daleko k výbuchu. Kdysi k němu také došlo a ona na celé léto zmizela, ale pak se k nám vrátila. Avšak když zažijete, že

LÁSKA V PROVENCI

25

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 25


máma zmizí bez vás – a to přesto, že měla právo to udělat – strávíte zbytek života v obavách, že by to mohla udělat zase. Obrátila pozornost na Abbota. „No, nejsi ty malý fešák?“

Abbot se začervenal. Máma takhle působí na kdekoho – na sekýrovaného pošťáka o prázdninách, na pilota letadla, který na konci letu přijde popřát cestujícím sbohem, dokonce i na neuctivého vedoucího hotelu.

„A co ty?“ zeptala se a shrnula mi vlasy dozadu z čela. „Kde máš perly?“

„Ještě potřebuji chvilku, abych se upravila,“ řekla jsem. „Jak se vede Elysii?“

„Však ona ti odpustí,“ řekla máma jemně. Máma si uvědomovala, že tahle situace je pro mě možná dost obtížná – jedna dcera manžela získává, druhá ho nedávno ztratila –, takže se snažila našlapovat po špičkách.

„Mrzí mě, že jdeme pozdě,“ řekla jsem provinile. „Ztratila jsem pojem o čase. S Abbotem jsme se...“

„Pokoušeli napsat proslov pro tetu Elysii,“ skočil mi do řeči Abbot. „Já jsem mámě pomáhal!“ Také měl provinilý výraz – ten můj spiklenec.

Máma zavrtěla hlavou. V očích měla slzy. „Dělám si takové starosti!“ prohlásila a snažila se vyhladit záhyby na šatech, nakonec se zvláštně zasmála. „Ani nevím, proč takhle reaguji.“ Sevřela si prsty nos, jakoby chtěla potlačit pláč.

„Reaguješ na co?“ zeptala jsem se překvapená jejím náhlým dojetím. „Na svatbu? Ty jsou vždycky bláznivé. Je s nimi spojená spousta...“

„O svatbu nejde,“ přerušila mě máma. „To ten dům. Náš dům... v Provenci – hořelo tam.“

BRIDGET ASHEROVÁ

26

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 26


S

estra a já, když jsme byly malé, jsme jezdily s mámou do

domu v Provenci – na takové každoroční skromné letní

pobyty, na něž s námi táta, workoholik, nejezdil. Pak jedno léto odjela máma sama a my dvě jsme se tam už nikdy nevypravily. Když teď na trávníku před sestřiným domem začala máma plakat, objala mě a nechala se ode mě na okamžik podpírat, vybavila jsem si ten dům tak, jak si děti věci pamatují, ze zcela zvláštních úhlů pohledu, s celou řadou podivných podrobností – že okna neměla žaluzie, že nízké dveře uvnitř domu měly nevypočitatelné kliky, které, jak se zdálo, se zavíraly a otevíraly, kdy se jim zachtělo, že jsem si myslela, že na vysokém plevelu rostoucím podél cestiček v zahradě kolem domu vidím celé trsy květů, ale když jsem se k nim sklonila, zjistila jsem, že jsou to maličtí šneci, na jejichž bílých ulitách byly vyznačené jemné závity.

27

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 27


Dům i všechno, co bylo uvnitř, mi připadalo, že existuje mimo čas, nebo by možná bylo přesnější říct zaplněné časem – časem v jednotlivých vrstvách. Vybavuji si kuchyň s dlouhým a úzkým jídelním stolem, k němuž byla přisunuta sbírka židlí – tak jak přežily různá historická období. Malý a mělký kuchyňský dřez, vytesaný z pevné mramorové desky, měl nahnědlou barvu a byl kropenatý jako vejce. Pocházel ještě z původního domu, postaveného v osmnáctém století na samém okraji malé vinice. Na dvoře za domem byla fontána vystavěná ve dvacátých letech minulého století, v níž se mihotal jasně červený japonský vypasený kapřík a vedle níž stály kované železné venkovní židle a malý stolek pokrytý bílým ubrusem, neustále shazovaným větrem. Dům – vzdálený patnáct minut od Aix-en-Provence a usazený ve stínu dlouhého hřebenu Montagne Sainte-Victoire – patřil mé matce od chvíle, kdy jí asi pětadvacetileté zemřeli oba rodiče.

Tam nás obě máma krmila historkami týkajícími se domu – většinou to byly příběhy o lásce, nepravděpodobné, kterým jsem vždy chtěla věřit, ale už jako dítě jsem o nich pochybovala. Přes - to jsem k nim měla vřelý vztah. Kdykoli nám nějaký příběh večer vyprávěla, znovu jsem si jej přeříkávala. Šeptala jsem si ho do dlaní sevřených ve tvaru misky, cítila jsem teplo svého dechu, jako bych ho mohla v dlaních uchovat a udržet.

Stále se mi vybavoval obraz nás tří v jedné z ložnic v patře – máma sedí na kraji jedné z našich postelí, nebo přechází k oknu, kde se vyklání do chladné noci. Elysius a já necháváme na bílých polštářích vlhké otisky podobné svatozáři od našich vlhkých vlasů po koupání. Pamatuji si na hlučné cikády, jejich cvrkání vždy nabralo na intenzitě, pak polevilo, ale znovu zesílilo.

BRIDGET ASHEROVÁ

28

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 28


„Na samém začátku,“ vždy máma začínala, protože první příběh předznamenával, jak přišel samotný dům na svět, jako by rodina, než byl dům z kamene zbudován, vůbec neexistovala – a pokračovala příběhem jednoho z našich předků, který požádal jistou ženu, aby si ho vzala. Byl do ní velice zamilovaný a láska to byla úžasná. Jenže žena ho odmítla. Její rodina by to nepřipustila, měli za to, že jí není hoden. Avšak mladý muž postavil zcela sám kámen po kameni dům, celý rok nespal a pracoval ve dne v noci. V takovém horečnatém stavu byl kvůli své lásce. Nedokázal přestat a dům jí nakonec dal jako dar – ona byla tak hluboce zasažena láskou k domu i k onomu muži, že neuposlechla příkazy rodiny a provdala se za něj. Kvůli namáhavé stavbě domu lásky byl ten mužský zesláblý až skoro na umření, takže ona o něj po celý rok po svatbě něžně pečovala a podařilo se jí ho přivést zpět k životu pomocí místní speciality – vydatné česnekové omáčky s bazalkou, olivovým olejem a parmazánem – pistou, ale také chlebem a lahví vína. Oba pak žili do svých sta let. Manžel zemřel a jeho žena jej za týden se zlomeným srdcem násle dovala.

Ten dům byl postaven jako milostný akt. Tak se alespoň předpokládalo, že to budeme chápat. No, není to pozoruhodný příběh? Bylo to sice poněkud závažné téma, aby ho vstřebala dvě mladá děvčata, ale takových příběhů matka vyprávěla ještě víc.

Mí praprarodiče vlastnili v Paříži malý krám s botami, ale nedařilo se jim počít děti. Má prababička byla jedné zimy povolána zpět do domu, aby se postarala o jednu neprovdanou tetičku. Jenže prababička se s manželem tak moc milovali, že on nedokázal vydržet odloučení od ní. Jedné noci se objevil na prahu a zů stal v domě celý týden. Každou noc slýchávali man

LÁSKA V PROVENCI

29

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 29


želé přízračné cvrkání cikád – které by během zimy měly být zticha. Počali tady dítko – a navíc v tom pokračovali, takže jich nakonec zplodili ještě šest.

Takto nám bylo řečeno, že dům dokáže vyjevit lásku. Že je schopen konat zázraky.

Nejstarší dcera mých praprarodičů – má babička – pobývala v době oslav konce druhé světové války v Paříži. Navíc byla tvrdohlavá a trochu ztřeštěná. V tlačenici kolem Place de l’Opéra se setkala s Američanem, jenž podléhal armádnímu velení. Ten ji vášnivě políbil, ale pak se přes ně přelil dav jako vlny přílivu. Tlačenice je od sebe oddělila. Pátrali po sobě, ale oba se ztratili ve vzrušeném víru lidských těl. Po válce se ten muž do Francie vrátil a s pomocí řady menších zázraků našel babičku právě v onom domě – daleko od místa, kde se kdysi setkali. Pak si přísahali, že je už nic neodloučí.

Ten dům měl moc pevně spojit dvě láskou zasažené duše jednou provždy. Ty příběhy jsme milovaly přesto, že jsme z nich už vyrůstaly. Předávaly jsme si je se sestrou mezi sebou jako dvě dívky hrající si hru s přízí nataženou mezi prsty a vytvářející spletité vzory, které u nás říkáme kočičí kolébka. Jakmile Elysiin zájem začal slábnout, přinutila jsem ji, aby uvažovala o motivech, či o tom, jak jednotlivé postavy patrně vypadaly. Vymýšlely jsme si různé spletité podrobnosti, příběhy jsme si prodlužovaly a vyprávěly je složitěji.

Nicméně když jsme přijely do domu to poslední léto, já jako třináctiletá, začaly jsme se v příbězích šťourat a nacházely v nich bílá místa. „Jaká byla ta řada menších zázraků?“ To máma nevěděla. „Existují zdravotní důvody, proč někdo nemůže mít po nějaký čas miminko, a pak zase může, není to tak?“ Odpověď zněla,

BRIDGET ASHEROVÁ

30

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 30


že jistě je, ale přesto... Samozřejmě také není fyzicky možné, aby muž postavil sám vlastníma rukama kamenný dům, a při tom opomíjel spánek a správnou výživu.

„To máte pravdu,“ připustila máma. „Ale právě to z toho dělá čin pravé lásky!“

O mnoho let později má sestra konvertovala na máminu víru. Dům byl totiž místem, kde Daniel – po osmi letech společného soužití s Elysií a přes slavnostní přísahu, že už se nikdy znovu neožení – požádal sestru o ruku, zatímco ona slastně ležela ve vaně.

Já jsem byla také jednou málem zviklaná tomu uvěřit. Jednoho dne – to jsme pobývaly v domě společně naposledy – jsme se všechny tři sešly v jedné z ložnic v patře, kde jsme skládaly a třídily prádlo, které se předtím sušilo na dřevěné mříži. Byl to pokoj mé sestry a jeho okna se obracela k hoře. Už si nevzpomínám, která z nás to spatřila první, ale už vzápětí jsme se všechny tři tísnily u okna a pozorovaly svatbu, konající se pod širým nebem na svahu hory. Nevěsta na sobě měla dlouhou bílou róbu a závoj kolem ní v čerstvém větru vlál. V domě jsme měly triedr na pozorování ptáků. Sestra ho sebrala z poličky a střídavě jsme se na tu scénu dívaly.

Konečně nás máma vyzvala: „Děvčata, pojďme se na tu stavbu podívat z blízka.“

Takže jsme se všechny tři rozběhly dolů po úzkých kamenných schodech, skrze kuchyň a dozadu za dům. Svatební slavnost se odehrávala poměrně vysoko na úbočí hory, takže jsme se vydaly pěšky podél řádků vinné révy a předávaly si triedr tam a zase zpátky. Vzpomínám si, jak jsem musela dalekohled vždy nastavit, aby vyhovoval mému drobnému obličeji, a také na po

LÁSKA V PROVENCI

31

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 31


hled skrze rozmazané rozostřené čočky, jenž působil bizarně, ale zároveň půvabně. Nevěsta začala plakat. Skryla tvář do sepjatých dlaní, a když ruce odtáhla, už se zase smála.

Náhle jsme se jak máma, sestra, tak i já ocitly v roji motýlů –, abych se vyjádřila přesně, byli to běláskové rezedkoví s černými znaky na křídlech. Elysius je později určila z knihy v jednom malém knihkupectví v Aix-en-Provence. Bláznivě se kolem nás mihotali jako bílý oblak vyvolávající závrať.

Podařilo se mi zahlédnout pouze záblesky máminy jasně růžové sukně a jejích černých vlasů. Bílou blůzu, kterou měla na sobě, zcela překryli bílí motýlkové. Také její hlas se mi zdál, jako by ani nepatřil k jejímu tělu.

„Mají se motýli takhle rojit?“ zeptala jsem se.

„Nemají,“ ujistila mě máma a pak nám sdělila, že je to další kouzlo.

Přely jsme se s ní, protože se nám zdálo, že se to od nás čeká, ale já na bělásky rezedkové uvěřila a tajně jsem věřila, že Elysius také.

Právě tohle léto si pamatuji nejživěji. Byla jsem tehdy naplněná roztoužením právě tím způsobem, jakým mohou třináctileté dívky toužit takřka donekonečna, jejich touha totiž nemá jasný směr. Přála jsem si být okouzlená. Toužila jsem po bratrech, kteří bydleli ve velkém domě nejblíže k nám. Ten starší uměl balancovat věci na čele – věci dost rozměrné, jako jsou dřevěné židle či hrábě – a mladšímu vadilo, když se staršímu dostávalo pozornosti, a vždy mě nemilosrdně pocákal vodou z bazénu, která byla spíš zelená než modrá. Ti kluci měli černé vlasy i oči. Nesměle se usmívali. Připadali mi zvláštní, jako hoši, s nimiž bych bývala randila, kdyby se mé babičce

BRIDGET ASHEROVÁ

32

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 32


bylo podařilo udržet mého dědečka ve Francii s odůvodněním, že se odmítá vzdát domova, své vlasti a jazyka. Představovala jsem si, že by mi ti kluci rozuměli, jak to ti američtí nedokázali.

Zabavila jsem si fotku těch dvou – starší kluk, Pascal, na ní balancuje se skákací tyčí pogo, je vysoký, hezký, už s výraznými svaly, zatímco mladší bratr, Julien, ho s despektem pozoruje ze zahradní lavičky stojící na trávníku. Svým způsobem jsem byla zamilovaná do staršího kluka, do toho, který se ve skutečnosti snažil upoutat Elysiinu pozornost. Ani nevím proč se mi protivil ten, jenž seděl na lavičce – ten, jenž byl rozmrzelý a pocákal mě vodou, kdykoli se mu naskytla vhodná příležitost. Fotografii jsem složila obrázkem dovnitř a uložila ji do penálu na zip v zásuvce svého psacího stolu.

V následujících letech se mi vybavuje hlavně máma – ne - zvykle odtažitá, zadumaná a tichá – jako by tak nějak už tehdy na našem výletu věděla, co ji asi čeká. Snad už její vztah s tátou byl narušený – alespoň tak mi to připadalo, a přitom jsem o manželství nevěděla vůbec nic.

Následující léto, když mně bylo čtrnáct a Elysii sedmnáct, odjela máma do domu bez nás. Ne že by zmizela na krátkou chvíli, nebyla s námi celé léto – poté, co vyšla najevo tátova milostná aféra, záležitost, k níž máma přistupovala po francouzsku typicky otevřeně. Posílala mně i sestře letecky dopisy na hedvábném papíře, který byl tak tenký jako střihy přikládané do módních časopisů. Kdykoli přišel její dopis, vždy jsem jí odepiso - vala na růžovém dopisním papíře s monogramem, na tom, co jsem od ní dostala k Vánocům, ale nikdy jsem dopisy neodeslala. Schovávala jsem si je ve svém psacím stole. Teď mluvím o létě

LÁSKA V PROVENCI

33

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 33


roku 1989. Poslední srpnový den nám máma zavolala a oznámila, že se vrací domů.

Když už byla doma, začala s výrobou drobných cukrářských výrobků, které si zamilovala ve Francii – citronový koláč tarte au citron, flan s karamelovou polevou, tiramisu, vanilkový dezert crème brûlée, tortillu s čedarem a plátky hrušek. Přitom neotevřela jedinou kuchařku. Zdálo se, že se řídí jen svou pamětí. Před svým výletem nijak moc pečivo nepekla, ale po návratu se zdálo, že se v přípravě malých, výtečných moučníků doslova vyžívá. Toužila jsem po její přítomnosti, a tak jsem se v kuchyni často ochomýtala. Tam jsem se patrně poprvé naučila přirovnávat pomíjivé umění pečení dezertů k abstraktním pojmům jako touha – ačkoli ještě mnoho let jsem dávala přednost nazývat to uměním. Teprve když jsem se setkala s Henrym, jsem o tom začala uvažovat jako o milostném aktu. S mámou jsme sedávaly v jídelním koutě, kde se odehrávaly snídaně, a ochutnávaly jsme napečené dezerty a tiše jsme je uctivým tónem posuzovaly. Po chvíli máma obvykle prohlásila, že se nám nikdy nepodaří tenhle druh přesně trefit. Pak si vymínila, že se den nebo dva nebude nic péct, ale posléze se do kuchyně vrátila a společně jsme se vrhly na přípravu dalšího moučníku.

Máma byla mlčenlivá a obrácená do sebe. Teprve asi týden po jejím návratu doručili její poslední dopis. Psala v něm o požáru, který zachvátil celou horu. Plameny se dostaly až k zadním kamenným schodům k domu, ale tam se oheň zastavil. Máma to nazvala zázrakem. Na to, jak s oblibou prohlašovala něco za zázrak, se zdálo, že v tomhle případě má pravdu. Když jsme ale na ní chtěly, aby nám ten požár popsala, odmítla o tom mluvit. „Popsala jsem vám to v dopise, takže si ten příběh můžete kdykoli

BRIDGET ASHEROVÁ

34

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 34


přečíst,“ odbyla nás. Bylo to sice zvláštní, že nám o tom nic neřekla, ale já ji s tím už neotravovala. Byly jsme rády, že je doma. Projevila se jako křehká bytost a navíc prokázala, že je schopná zmizet z domova. Nechala jsem to plavat.

Jednoho dne s pečením přestala. Řekla, že jsme už vyzkoušely všechny dezerty, ale žádný se nám nepovedl. Že další už nejsou potřeba. Po tomto prohlášení mi připadala méně neklidná, vyrovnanější, a tak jsem to nakonec vnímala pozitivně.

V pečení jsem pokračovala sama. Zpočátku jako neobratný pokus přilákat ji zpátky do kuchyně, aby se mnou trávila víc času, a pak zkrátka proto, abych se „zašila“ v tom zvláštním světě, který jsem v kuchyni nalézala.

Všechny následující roky se vidím, jak sama v naší kuchyni uždibuju těsto nebo čichám určitou vůni, což mě přivádí zpět k sobě jako k mladé ženě, a zároveň žasnu nad tím, kam se poděla fotografie oněch francouzských bratrů. Kde jsou nyní asi máminy dopisy? Kde jsou dopisy, jimiž jsem jí odepisovala na růžovém dopisním papíře a nikdy je neodeslala? Vyhozené. Spálené. Ztracené jako všechno ostatní.

LÁSKA V PROVENCI

35

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 35


M

áma nás teď s Abbotem vedla do domu a my se ocitli

v kuchyni. Elysiina kuchyně má parametry jako v res

tauraci, samý nerez a mramor, vše doplněné elegantním osvětlením a udržované v čistotě a původním stavu, protože ji málokdy používá. Chladničku má spolehlivě zásobenou potravinami, jako je mrkvička pro kojence, jogurt a plastové krabičky se zdravým salátem s klíčky a kromě toho exotické potraviny, jako jsou některé druhy ryb dovezené ze vzdálených ostrovů, jedlé květy a kořenové hlízy, o nichž bych přísahala, že se nadají polknout a kdybych mohla, jejich konzumaci bych zakázala. Nicméně obecně řečeno uvnitř chladničky postrádáte jakoukoli barvu a naplněnost. Je v ní vzdušno, trochu rezonuje a zírá na vás přemíra bílé barvy.

Nyní se však v kuchyni hemžilo plno lidí, kteří měli na sta

rosti občerstvení svatebních hostů. Příkazy rozdávala žena

36

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 36


v krátkých modrých slavnostních šatech. Šlehla pohledem po dis pleji svého BlackBerry a pospíchala ven na nekrytou verandu, aby přijala další hovor. Stály tu mísy s naběračkami, dlouhé podnosy se zásobou pěnivých aperitivů, talíře s do výšky vyrovnanými garnáty, mušlemi a škeblemi, lahve kvalitního vína, řady vinných sklenic.

Máma se Abbotovi znovu pokoušela vysvětlit, že při požáru nebyl nikdo zraněn, že k tomu došlo velmi daleko ve Francii. „Byl to jen požár v kuchyni. Nevíme, jak moc je to tam poničené, ale všichni jsou v pořádku!“

Abbot si třel o sebe dlaně, jak si nepřestával dělat starosti. „Jak daleko k tomu ohni došlo? Kde je Francie?“ vyptával se a máma mu to začala vysvětlovat zase od začátku.

Já ji však neposlouchala. Cítila jsem se vykolejená. Zdálo se, že zpráva o požáru v domě mi musela dát něco v hlavě do pohybu. Náhle se mi vybavily vzpomínky na dům z mého dětství, a jakmile mi vtrhly do mozku, nedokázala jsem je zastavit. I když jsem se naučila neprodlévat u vzpomínek na Henryho, byly najednou zde a já už jim nedokázala odolat. Cítila jsem, jak jsem neschopná poručit si, abych ho neviděla před sebou – živého a skutečného. Bylo to, jako by mě cosi vtáhlo pod velkou přílivovou vlnu. Koneckonců jsme si byli s Henrym představeni v jedné kuchyni, v níž bylo plno lidí, kteří tam tehdy měli na starosti pohoštění.

Čtyřiadvacetiletý Henry Bartolozzi stál v kuchyni těsně předtím, než jsme se seznámili. Na sobě měl pomačkané kalhoty, sportovní bundu a na nohou Niky. Přestože měl černé vlasy učesané, stále se mu kroutily a měl bleděmodré oči. V té době jsme oba navštěvovali cukrářskou školu a byli jsme pozváni –

LÁSKA V PROVENCI

37

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 37


přes známé našich známých – do domu prvotřídního šéfkuchaře, kerý bydlel v našem městě. Máma mě už varovala, abych se rozhodně nezamilovala do nějakého člověka, který se živí jako umělec. Pokud se toho týká, tak Elysius už tehdy několik let žila v New Yorku, usilovala prosadit se jako malířka a chodila s příliš mnoha hladovějícími umělci. Máma už jich měla plné zuby. „Co je špatného třeba na studentovi medicíny?“ pokládala řečnickou otázku během rodinných večeří. „Co když někomu zaskočí? Byla bych ráda, aby tady byl alespoň jeden člověk, který slušně ovládá první pomoc – třeba Heimlichovu metodu – někdo, kdo v nouzi svede uvolnit hrtan nebo průdušnici pomocí dýchací trubičky vyrobené z kuličkového pera. Chcete snad, aby se někdo z nás napíchl na nůž a vykrvácel?“

Myslela jsem si, že mámina rada má něco do sebe. Sama jsem už měla sestřiných nápadníků po krk. Navíc jsem nešla do cukrářské školy, abych se tam seznamovala s mužskými – ti mě unavovali. Byla jsem si jistá, že jsem už pokazila, co se dalo. V té době jsem totiž už zničila něčí kariéru u NASA, když jsem dotyčného přemluvila, aby se opil, zmařila jsem zasnoubení někoho jiného a byla jsem obviněna, že jsem zapříčinila pořádný karambol vodního skútru – naštěstí bez obětí na životech. Z příslušníků mužského pohlaví jsem měla stejný strach, jako jsem se bála žab – nedokázala jsem předpovědět, kam skočí.

Obecně řečeno jsem na lásku pohlížela jako na dobrovolný svazek, jenž závisí na vaší ochotě dělat kompromisy. To samozřejmě pramenilo ze zkušenosti s komplikovaným manželstvím mých rodičů. Tradovalo se, že táta – právník pracující pro Patentový úřad USA – zachránil mámu před „kariérou“ písařky.

BRIDGET ASHEROVÁ

38

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 38


Z mnoha důvodů to bylo tvrzení z feministického hlediska problematické, ale vše ještě vyznělo hůř ve světle jednoho rodinného tajemství – máma byla všestranně talentovaná. Její otec se vrátil z války a otevřel si obchod s levným zbožím, který celá léta zajišťoval rodině příjem, ale v době, kdy máma dovršila věk pro vysokoškolské vzdělání, začal mít obchod potíže. Aby se situace zkomplikovala, začalo se dědovo zdraví zhoršovat, takže vysoká škola nepřipadala vůbec v úvahu. Jako žena v domácnosti, jíž se raději stala, se máma dívala na všechny nejnovější filmy, a to dokonce i na zahraniční, na něž chodila sama, protože táta odmítal číst titulky. Když mluvila o filmech, zmiňovala jména režisérů, což byla zcela jasně francouzská vlastnost. Také se s takřka vědeckým zaujetím věnovala zahradničení, četla si knihy o fyzice, historii, filozofii, náboženství, ale zřídkakdy se o tom zmiňovala. Vedla nenápadný a utajený vnitřní život. O jedněch Vánocích nám kdosi věnoval vědomostní stolní hru Trivial Pursuit. Máma znala všechny odpovědi. Nás to dost zarazilo. „Jak jsi mohla znát všechny ty nesmysly?“ nepřestávali jsme se jí ptát. Když hra skončila a ona vyhrála, dala hrací kameny zpátky do krabice a nikdy už s námi nehrála. Takže – opravdu potřebovala máma být před něčím zachráněná? Prostě tu historku o své „záchraně“ akceptovala. Nebylo tedy divu, že když jsem se tenkrát před tolika lety setkala s Henrym v kuchyni na slavnosti, pohlížela jsem na lásku jako na kompromis, snad dokonce jako na jistý druh slabosti.

Henry byl první, s nímž jsem se na svatební hostině setkala. Právě rozmlouval s dcerou onoho šéfkuchaře – plavovláskou ze třetího ročníku. Henry se usmíval s jedním koutkem zvednutým – byl to úsměv, který jsem si hned zamilovala.

LÁSKA V PROVENCI

39

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 39


Sám se mi představil – Henry Bartolozzi. Křestní a příjmení se, podle mě, k sobě nehodila, a něco v tom smyslu jsem mu řekla. Vysvětloval, že Henryho si vybrala jeho matka po svém dědečkovi, což byl starý Jižan, a že příjmení má po otci s italskými kořeny.

Prozradila jsem mu své příjmení: „Jsem Buckley, a není to nic záviděníhodného na střední škole. Připadala jsem si jako chodící říkanka.“

Podrbal se na bradě. „A rýmuje se Buckleyová s něčím? Je to zvláštní, nic mě nenapadá.“ Pak přiznal, že Bartolozzi mu také na střední škole zrovna nepřidávalo na reputaci. Vyrůstal v italské čtvrti v Bostonu – v Severní čtvrti – a měl silný akcent lidí z Nové Anglie –, jako by byl částečně ovlivněný fanoušky na baseballovém stadionu Fenway a částečně sledováním italských oper.

Vybavuji si noc, kdy se lidé z oslavy vyrojili na trávník a plavovláska se svým starším bratrem odpálili ohňostroj, který prskal přes chodník. Přesto byla tma. Těžko se dalo odhadnout, jestli se po mně Henry dívá nebo ne.

Později se plno lidí nacpalo do jeho staré zrezivělé hondy, a když autorádio se náhodou přeladilo na stanici, kde hráli pop, začala jsem nahlas zpívat s Brandy Norwoodovou. Prozradila jsem tak na sebe, jednak že nic nevydržím jako piják, a pak, že si libuji v nenáročném popu. Navzdory tomu, nebo možná kvůli tomu, mě Henry požádal o telefonní číslo.

Hned příští večer mě nová kamarádka ze školy, jmenovala se Quinn, pozvala k sobě na večeři. Vymlouvala jsem se, že mám moc práce. Nato Quinn povídá: „Co se dá dělat, tak budeme s Henrym sami.“ Skočila jsem jí do řeči: „s Henrym Bartolozzim?“ Řekla jsem, že můžu změnit plán.

BRIDGET ASHEROVÁ

40

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 40


Henry koupil několik lahví báječného italského vína – prostě se praštil přes kapsu – vždyť nikdo z nás neměl peníze. Protože jsem nebyla zvyklá sedět prakticky na zemi na takové té japonské matraci sloužící jako pohovka, vždycky, když jsem si sedala, víno jsem vylila. Když se večer chýlil ke konci, byla jsem cítit jako putyka.

Mým dopravním prostředkem bylo velikánské kolo z padesátých let – zakoupené z druhé ruky v prodejně charitativní organizace Goodwill. Henry se nabídl, že mě odveze domů – bylo už dost sychravo. Odmítla jsem, ale on na tom trval. Nacpal můj monstrózní bicykl do kufru své stařičké nepojištěné hondy, ale auto se nepodařilo nastartovat. Bylo to marné. Mně se ulevilo. Jestliže se pokoušel mě zachránit, to, že se mu to nepovedlo, mi pomohlo.

„Vím, co s tím tvým autem je,“ povídám mu.

Jeho modré oči se rozzářily. „Ty se vyznáš v motorech?“

Přikývla jsem. „Je to jednoduché. Když otočíš klíčkem, neozve se žádný zvuk.“

Henrymu má odpověď připadala okouzlující. Mě okouzlovalo, že jemu to připadalo kouzelné. „Máš pravdu,“ připustil, „je to nejspíš alternátor zvukových efektů.“

Henry mě doprovodil domů pěšky – obnášelo to asi šest domovních bloků. Když jsme dorazili k domu, kde jsem bydlela, uvědomila jsem si, že klíč jsem zapomněla u Quinn. Doprovodil mě zpátky do jejího domu a pak zase zpátky ke mně. V té chvíli byly už tři hodiny ráno. Potom jsme se spolu procházeli a povídali si po značnou část času, která ještě z noci zbývala. A i když už jsme se ocitli zpátky před krytým vchodem do domu, stále jsme ještě s rozloučením otáleli.

LÁSKA V PROVENCI

41

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 41


Zeptal se mě: „Takže se ti líbím?“ naklonil při tom hlavu a jeho dlouhé řasy výrazně rámovaly modré oči. Měl plné rty a ty opět zahrály úsměvem – vlastně jen tak napůl, jen na jedné straně úst.

„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se. „Samozřejmě se mi líbíš. Jsi moc milý.“

„To ano, ale co to definovat trochu určitěji. Líbím se ti jako já nebo se ti jen líbím?“

„Možná se mi líbíš takový, jaký jsi,“ povídám a zahleděla jsem se na špičky svých bot a pak zase na něj. „Možná. Nemám na kluky štěstí. Zapřisáhla jsem se, že si je budu držet od těla.“

„Neříkej.“ Toto je část našeho setkání, kterou si pamatuji úplně jasně – jak blízko mě stál! Tak blízko, že jsem cítila teplo jeho dechu. „Mohu vědět proč?“

„S mužskými jsou potíže. Myslí si, že se na člověka vrhnou a zachrání ho, ale potom vyžadují úsilí. Je potřeba jim lichotit. Když se to vezme kolem a kolem, tak mi připomínají taková ta trapná videa o mluvících pohovkách.“

„Na to, že jsem mluvící pohovka, tak mám pocit, že mám opravdu slušnou slovní zásobu.“ Ta slova zašeptal, jako by to bylo vyznání. „Vedl jsem si při standardních testech fakt dobře – když se to srovná s jinými mluvícími pohovkami.“ Pak se na mě upřeně zahleděl. Ta jeho ramena jsem začínala milovat. Viděla jsem před sebou jeho klíční kosti, zranitelný důlek mezi nimi, jeho hezkou pevnou čelist. „Řekl bych, že držet si mužské od těla je značně staromódní.“

„Je to trochu zastaralý názor. Možná že jsem byla opilá, když jsem to řekla.“

BRIDGET ASHEROVÁ

42

PROVENCE:sazba 9/9/13 3:53 PM Stránka 42


„Že bys byla po flámu?“ Usm



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.