načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska, sex, touha Co je šeptem... - Petruše Klůfová; Ali Cronin

Láska, sex, touha   Co je šeptem...
-4%
sleva

Elektronická kniha: Láska, sex, touha Co je šeptem...
Autor: ;

Parta studentů si života užívá opravdu naplno mejdany, láska, akce, sex. Někteří z nich přicházejí na to, co znamená mít vážnější vztah, a každý z nich má nějaké svoje tajemství. Ashley má "divokou" ... (celý popis)
114
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 262
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Three little words - Rumour has it
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Petra Klůfová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025318478
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Parta studentů si života užívá opravdu naplno mejdany, láska, akce, sex. Někteří z nich přicházejí na to, co znamená mít vážnější vztah, a každý z nich má nějaké svoje tajemství. Ashley má "divokou" pověst a vyznává nevázaný životní styl. Co když je to ale přetvářka? Může se za maskou holky na jednu noc schovávat velká touha? Vysokoškolák Dylan je nejen hezký, ale navíc i fajn kluk. Bude mít Ashley šanci mu dokázat, že si zaslouží jeho pozornost? Titul Láska, sex, touha Co je šeptem... volně navazuje na předchozí titul: Láska, sex, touha Nikdy neříkej navždy

Související tituly dle názvu:
Láska, túžba, sex 2 – Divoko a neviazane Láska, túžba, sex 2 – Divoko a neviazane
Cronin Ali, Havranová Mária
Cena: 135 Kč
Láska, túžba, sex 1 – Nikdy nehovor navž Láska, túžba, sex 1 – Nikdy nehovor navž
Cronin Ali, Havranová Mária
Cena: 135 Kč
Šeptem před usnutím Šeptem před usnutím
Halas František
Cena: 39 Kč
Jezdecká akademie 5 - Co je šeptem Jezdecká akademie 5 - Co je šeptem
Brooke Lauren
Cena: 168 Kč
Živí mrtví 27 - Válka šeptem Živí mrtví 27 - Válka šeptem
Kirkman Robert
Cena: 239 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Co je šeptem...

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Ali Cronin

Láska, sex, touha – Co je šeptem... – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Ali Cronin


Jonovi


7

Předmluva

„Šest liber padesát,“ broukl mrzutý prodavač v polye­ sterovém tričku s límečkem a s těkavýma očima. Dala jsem mu přesnou částku, se zářivým úsměvem podě­ kovala za bezchybné obsloužení a vzala si svůj kelímek popcornu (směs slaného a sladkého, vřelé díky) a kbe­ líček popcornu pro ostatní.

Donna – moje nejlepší kámoška – a její bratranec Marv čekali pod schody do kinosálu a klábosili s tře­ mi kluky, které jsem nikdy dřív neviděla.

„Zásoby!“ oznámila jsem a postavila nákup na podlahu. „Omlouvám se, ale mám jenom tři brčka.“ Prohlídla jsem si ty nové kluky. Jeden z nich, hodně vysoký, s tmavě kučeravými pačesy, oblečený do trub­ kových džínů a černého saka, prohodil: „Společný brč­ ka. Pohoda.“

Ani stínek úsměvu. No dobrá, znala jsem svoje hranice. Nemělo smysl ztrácet tady čas. Ale jinak to byla děsná škoda. Byl totiž fakt pěkný.

„Jé, promiň, Ashley,“ vyhrkl Marv. „Aiden, Jamie, Dylan.“ Na každého z nich ukázal. Domyslela jsem si, že všichni jsou ze stejné školy, čili ne z té naší. Já a Donna jsme chodily do Woodside a Marv dojížděl do Corlyns na opačném konci Brigh tonu.

Všichni přikývli na pozdrav, ovšem s výjimkou Dylana – toho, co utrousil poznámku o společných brčkách a který neráčil po mně ani kouknout.

Řekla jsem novým klukům ahoj a pak jsme všichni

vydupali nahoru do sálu číslo 2, abychom si dopřáli

dvouhodinovku příšer a vnitřností a docela otevře­

ných sexuálních scén.

Díky bohu za falešný průkaz totožnosti, což bible určitě neschvaluje. Bez něj bych na tenhle film neměla šanci ani mrknout. „Teda, byla to ubohost,“ ohrnul Marv nos, když jsme vycházeli z kina.

„Děláš si legraci? Umírala jsem hrůzou!“ nesouhla­ sila jsem a přitom se choulila do kabátu. Topení v kině nijak extra nefungovalo a venku mrzlo. Naštěstí jsem si dnes oblékla svůj flaušák. Pochopte, jsem vychova­ ná pro život.

„Fujtajbl, ta oční bulva v zrcadle,“ chytla se Donna zepředu za krk, jako když se dáví.

„Jo, ale stejně, všechno už tu bylo mockrát,“ pokr­ čil rameny Aiden. Nebo Jamie. Nepamatovala jsem si, který je který.

„Mně se to líbilo,“ připustil Dylan, z kapsy vytáhl slabou šálu a omotal si ji kolem krku. „Horory jsou přece samý klišé.“ Šálu měl vzorovanou mini lebkami a překříženými hnáty.

Pokrčila jsem rameny. „I kdybych vyloupnutý oko viděla milionkrát, stejně se vždycky trochu učůrnu.“

Marv se rozesmál. „V tom případě se radši vyhni krvákům s motorovou pilou.“

„Ale já je viděla,“ podrbala jsem si ze strany nos. „Vybavila jsem se plenami pro dospělý.“

No né... že by? Už jo, dokonce i Dylan pobaveně zacukal koutkem.

Donna naklonila hlavu k rameni. „Naše Ashley. Dáma za každých okolností.“

Předvedla jsem úsměv a vysekla pukrlátko, což ne­ ní nic snadného, když máte okované boty a ty nejpři­ léhavější džíny, které kdy lidstvo vynalezlo. No, při pukrleti se džíny aspoň nezaříznou do rozkroku, ma­ ximálně se tam nakrčí jako kapsa. Teda, ne že by mi takové prkotiny dělaly extra těžkou hlavu.

Ale to je jedno. Chvíli jsme se flinkali dál, porovná­ vali si scény ze svých nejoblíbenějších hororových fil­ mů a dohadovali se, odkud známe herečku, která hrála tu první oběť, co vypadne ze hry (odpověď: měla roli i v seriálu Sousedé), a nakonec zjistili, že všechny nás nejvíc šokuje fakt, že drtivá většina obchodů už vytáh­ la vánoční výzdobu. A tím jsme se plynule dostali k...

„Vlastně hele, náš kamarád Ollie už teď připravuje vánoční mejdan,“ vzpomněla si Donna. Obrátila se k Marvovi. „Vždyť víš, tenkrát jsi tam byl na grilova­ cím večírku!“

Přikývl. „Jo. Bylo to fajn.“

„Tak přijďte taky, jestli teda máte chuť,“ ozvala jsem se. „Čím nás bude víc a tak.“ Kradmo jsem mžikla po Dylanovi. Neudělala jsem to schválně, oči mě zkrátka neposlechly. Na jednu stranu při té představě neblinkal hnusem, ale netvářil se ani zvlášť nadšeně. Marv se tá­ zavě obrátil k Jamiemu, Aidenovi a Dylanovi; všichni tři mu zřejmě vyslali nějaký testosteronový telepatický signál, protože Marv přikývl: „Jasně, proč ne.“ A tak vše začalo, i když ne způsobem, jaký si asi před­ stavujete: Při pohledu na ni jako by ho zasáhl blesk.

1.

Do klubovny třináctého ročníku jsem nechodila pra­ videlně. Bylo tam moc rušno a divně to tam páchlo, jako zpocenýma nohama a sendviči vybalenými z ce­ lofánu, ale člověk si tam mohl zadarmo uvařit čaj; chodívala jsem tam hlavně ve dnech, kdy jsem byla totálně na mizině. A to jsem teda byla skoro pořád od chvíle, co mi maminka přestala platit za práci ve svém debilním butiku se svatebními šaty. Ekonomická si­ tuace, bla bla bla. A tahle tragédie nenabízela ani kou­ síček optimismu do budoucna, protože jsem tam děla­ la dál. Akorát jsem za to nedostávala prachy. Že jsem trumbera? No to si pište!

„Hele. Pokud jde o Dylana...“ prohodila Donna. Dívala jsem se, jak s otevřenou pusou třeští oči ke stro­ pu a nasazuje si kontaktní čočky.

„Ahááá! Tak proto jsi cestou do školy málem za­ šlápla toho psa!“ zasmála jsem se a tím se vyhnula otázce – i když ne schválně.

Donna zamrkala a otřela si koutky očí. „Ach jo. Zaspala jsem, ale kvůli tomu nebudu chodit celej den s brejlema, ne?“

„Vždyť ti brýle sluší.“

Nedůvěřivě po mně zašilhala. „Jasně.“

„Jé, už se vaří voda.“ Došla jsem k odřenému pultu a ze skříňky vytáhla dva hrnky. Byly otřískané a zacá­ kané od starých čajových skvrn – což tady znamenalo, že jsou čisté jako sklo. Do každého jsem hodila sáček čaje, zalila vodou, zamíchala, vytáhla sáček, vyždíma­ la ho a šup s ním do koše, pak jsem do hrnků šplouch­ la mléko (bylo těsně před koncem data spotřeby, ale to je ještě v pohodě), zamíchala a už jsem zase sedě­ la na rozvrzané a poškrábané židli, abych s Donnou roz cupovala Dylana. Tedy ne že by bylo nad čím moc dumat.

„Hm, Dylan. Tomu říkám pěknej kluk,“ prohodila jsem jakoby ledabyle, ale v duchu jsem si vybavila jeho dlouhé nohy a husté pačesy a nad věcí jsem se fakt vů­ bec necítila. „Snad jenom že je moc užvaněnej. Člověk se skoro nedostane ke slovu.“

Donna se mému vtípku zasmála. „Přesně. Je trochu zvláštní, viď? Podle Marva je prostě jen ostýchavý.“

Takže Donna mluvila s bratrancem o Dylanovi. Taky se jí líbí? Představila jsem si záblesk jeho zele­ ných očí, ale hned jsem si na ně zakázala myslet.

„Ale ty po něm jedeš, ne?“ Donna se s chytráckým výrazem napila čaje. Měla mě dokonale přečtenou.

Pokrčila jsem rameny. „Na toho nemám, kotě. To bych se zrovna tak mohla honit za Robertem Pattinso­ nem...“ Nedořekla jsem. „A co ty? Tobě se líbí?“ Po­ kud jde o kluky, většinou jsme neměly shodný vkus, ale jeden nikdy neví.

Donna ohrnula nos. „Ne­e. Přece znáš moje pravi­ dlo o pletených propínacích svetrech.“

„Ale vždyť propínací svetr neměl!“ namítla jsem, i když mně osobně se kluci v plandavých pleteninách líbí. V mém pojetí ta ruční pletenina přestává na klu­ kovi fungovat jako kýč, pokud dotyčný ovšem ví, že takovou věc musí nosit s pořádnou dávkou ironie. A ještě něco – ale to jen mezi námi – kluci v pletených svetrech jsou suproví v posteli.

Donna si odfrkla. „Ale měl. Pod školním sakem.“ Potřásla hlavou. „Můj typ teda není ani náhodou, ale tvůj stoprocentně...“

Usmála jsem se: „Už jsem ti vysvětlila, že na něho nemám.“ Vlastně mě to štvalo. Po návštěvě kina jsem celý víkend měla plnou hlavu jenom Dylana. Ať jsem koukala na televizi, nebo seděla na záchodě, nebo se snažila usnout, pořád tam byl, v mých představách se nonšalantně opíral o stěnu s nohama v úzkých dží­ nách křížem přes sebe. Echm, to samozřejmě nebylo všechno, co dělal. A dost často byl u toho nahý.

A tak vůbec.

„Nebuď labuť,“ napomenula mě Donna. „Můžeme mít každýho, na koho si ukážem. Přece i ty osobně jsi měla většinu kluků z naší školy, ne?“ Líbezně se usmá­ la. Potvora.

„Jdi někam!“ odbyla jsem ji zvesela. „A uvědom si, že mezi klukama od nás a Dylanem je rozdíl jako hrom. Je nádhernej.“

Donna se mi dlaní opřela o koleno a vážně naklo­ nila hlavu k rameni. „Navlas jako ty, Ashley. Navlas jako ty.“

Ruku jsem ze sebe odstrčila. Moc legrační. „Houby, krásná je Saša,“ namítla jsem a dopila čaj současně s tím, jak se ozvalo zvonění na další vyučovací hodinu.

„Pcha, to zrovna.“

Donna mohla stokrát zvedat oči ke stropu, ale stej­ ně na tom nic nezmění. Moje dokonalá starší sestra ztělesňovala krásu přesně podle mých parametrů, do kterých jsem se já sama nevešla: byla jako princezna vedle kuchtičky, tedy mě, bohužel.

„Jo, a podle Marva se všichni ukážou na Ollieho mejdanu,“ dodala Donna, když jsme se na moment za­ stavily přede dveřmi na chodbu, kde ona měla zahnout doleva a jít na divadelní vědu a já zase doprava na me­ diální studia. „Člověk nikdy neví, co se z toho vyklube.“ Přesně. Člověk to neví... ale já většinou jo. Vytěsnila jsem Dylana z hlavy a následující dvouhodinovku se soustředila na předmět zvaný mediální studia.

Dostali jsme za úkol natočit krátký dokument. Bavilo mě to. Myslím jako doopravdy, děsně moc. A i když nechci vypadat jako totální vejtaha, slibovala jsem si, že právě tohle by mi mohlo změnit život. Na rozdíl od většiny spolužáků jsem ještě nezačala vypl­ ňovat přihlášky na vysoké školy. Donna chtěla jít na herectví, Cass zase do Cambridge na práva, tedy mezi jiným, Sára chtěla studovat dějiny umění, Ollie by rád dělal něco přes hudbu, Jack zase školu se zaměřením na sport. Poslední nerozhodnutí jsme zbyli jenom já a Rich. Podle mě Rich neměl ani páru o tom, kam si chce nasměrovat život, a donedávna jsem to o sobě ne­ věděla ani já. Nakonec jsem zvolila úhybný manévr, tedy že na žádnou univerzitu nepůjdu. Aspoň proza­ tím ne. Připadalo mi hloupé vyplácat tolik času na studium, které mě nezajímá, jen abych měla nějaký diplom. Maminka se Sašou se normálně zděsily, ale propána tohle je přece můj život. Nakonec se mi to vá hání vyplatilo, protože jsem objevila, co by mě opravdu bavilo. Trochu jsem zapátrala a rozhodla se podat si přihlášku na filmařinu na univerzitách v Sou­ thamptonu, Bournemouthu, Falmouthu a ve Východ­ ní Anglii. Zatím o tom nikdo nevěděl a taky se nic nedozví, pokud mě někde nepřijmou. A tenhle doku­ ment jsem potřebovala přiložit ke svým přihláškám.

Rozhodla jsem se v něm soustředit na lidi, co se ocitli na prahu smrti. Bylo to téma blízké mému díky bohu doposud bušícímu srdci, protože v minulém čtvrtletí jsem se málem utopila při plavání v moři na výletě v Devonu. (To je na dlouhé povídání.) Trochu jsem si taky slibovala, že když o tom zážitku připra­ vím dokument, přestanou mě pronásledovat noční můry právě o tomhle. Docela to fungovalo. A kromě toho se mi v posledních dnech do snů nastěhoval Dy­ lan, a to byla móóóc příjemná změna.

Na pár příběhů ze života jsem narazila v místních novinách a bulvárních časopisech, kde se skrývaly mezi přiblblými článečky „Nechala jsem si aplikovat botox do podpaží“ a „Můj manžel je sexuální úchyl“. Jeden či dva z popsaných zážitků se daly brát vážně a byly i zajímavé. Při čtení jsem si uvědomila, že moje vlastní zkušenost je vlastně nuda. Přestala jsem dýchat a chviličku nato jsem už zase dýchala. Tečka. Dobu, která uběhla mezi ponořením se pod hladinu a probu­ zením v nemocnici, mám jednoduše vymazanou. Jako kdyby mezitím uběhla sotva vteřinka. Ale tihle lidé viděli zvláštní světla, dívali se na sebe shora, ze smrti neměli sebemenší strach apod. Mrzelo mě, že jsem ne­ zažila něco podobného.

Zrovna jsem byla zabraná do historky nějaké staré paní na webu našich městských novin (jak za druhé světové války vybombardovali jejich dům), když mi někdo drcnul do lavice.

„Hele!“ sykla jsem, připravená vyletět, ale byl to jenom Sam. Nesnášel mě, i když dřív to bylo jinak. Jednou jsme se dali do kupy na mejdanu. Přísahám, že bych do toho nikdy nešla, kdybych jen tušila, že Sam mě miluje doopravdy. Ale fakt jsem se tehdy za­ smála jedině z toho důvodu, že jsem to upřímně pova­ žovala za vtip. Ale i po dvou letech se na mě nedokázal kouknout bez totálního vzteku. Zkusila jsem přátel­ ský úsměv, ale kašlal na to a s knížkou Dračí doupě v podpaží odešel ke své lavici. Mmm, móc sexy.

To takový Dylan...

K čertu s tím! Nemohla jsem ztratit nic než svou důstojnost a o tu jsem přišla už dávno. Rychle jsem se ohlédla, ověřila si, že náš učitel Matt není v dohle­ du, a bleskově se přihlásila na facebook. Bylo jen otáz­ kou času, kdy ho škola zablokuje, ale prozatím jsme k němu měli přístup, jak se komu zachtělo, jasně že mimo vyučovací hodiny! A tak jsem byla supernená­ padná a za vteřinku jsem vyhledala Dylana v Marvo­ vých přátelích a poslala mu žádost, ať si mě přidá. Po­ kud to udělá, než se vrátím domů, pošlu mu vzkaz.

Ale nejdřív jsem musela zvládnout zbytek dne. Do konce hodiny jsem taktak stihla bleskově napsat a ode­ slat e­mail šéfredaktorovi novin s žádostí pro tu sta­ rou paní, jestli by mi dovolila rozhovor o svém zážitku, pak jsem šla do jídelny na oběd, kde jako každý den seděli Donna, Ollie, Jack a naši další kámoši Sára, Cass a Rich u čtvrtého stolu zleva, zhruba uprostřed míst­

nosti. Vůbec nevím, proč a jak jsme si vybrali právě


16 tenhle stůl – a vlastně už ani kdy – ale pokud si tam výjimečně sedl někdo jiný, měli jsme pocit, jako když vejdeme do ložnice a ve své posteli najdeme úplně cizí­ ho člověka. A ne zrovna jako dárek.

„Ještě pořád nosíš sváču z domova?“ nadhodila soucitně Cass při pohledu na můj chvatně splácaný sendvič se sýrem a kyselou okurkou, který byl po do­ poledni stráveném v batohu pořádně navlhlý. Ona sama si taky nekupovala oběd v našem školním bufe­ tu, ale to proto, že se cestou do školy obvykle zastavi­ la v lahůdkářství a koupila si celozrnný sendvič s ku­ řecím salátem a majonézou. Nejspíš jí nechutnaly ty zdejší hnusárny, což chápu. Ale lidi, čtyři libry?

Přikývla jsem a ukousla si sousto zplihlého chleba a opoceného sýra. Ale jíst se to dalo a Cass si ten sou­ citný pohled mohla ušetřit. Maminka měla pořád ještě obchod i dům. Pořád ještě jsme neživořily z podpory.

„Tak jsem slyšela, že sis užila super víkend,“ jukla na mě Sára lišácky přes krabičku džusu. „Dylan, jme­ nuje se tak?“

Loupla jsem očima po Donně, ale ta se vůbec ne­ tvářila provinile. „Co je? Jsem nevěděla, že to je ta­ jemství!“

Že to je tajemství! To mě podrž, člověk se svěří, že se mu líbí jeden kluk, a hned to koluje jako nejnovější vtip.

„Co bych ti měla říkat,“ ušklíbla jsem se na Sáru, „není to nic pro mě.“

Sára zavrtěla hlavou. „Ashley, jsem si stoprocentně jistá, že můžeš mít každýho, na koho se ti uráčí uká­ zat. V životě jsem nepotkala kluka, který by z tebe nebyl celý pryč.“

„Jdi někam!“ vyprskla jsem.

„Vždyť je to pravda!“ ozval se Ollie vážně. „Já bych na tebe skočil hned tady a teď, kdyby to ovšem bylo společensky přijatelný.“

„Kdyby to bylo společensky přijatelný, tak bys tady a teď skočil na každou,“ usadila jsem ho. „Bez urážky.“

Pobaveně přikývl. „To je fakt.“

„Ale vážně, Ash,“ přisadil si Rich, který si právě v zrcátku Donniny pudřenky soustředěně zkoumal uhřík na bradě, „fakt se ti líbí?“

V předstíraném vzteku jsem plácla chlebem na stůl, takže se okamžitě ohrnul po krajích nahoru jako chcí­ plá ryba (sendvič, ne vztek). „Co vás to raflo?“ vybuchla jsem. „V životě jste se o můj milostný život nezajímali!“

„No protože se všemi ses už stačila vyspat,“ ťal mě jízlivě Jack. „Tohle je novinka.“

Drzoun hnusnej. Mezi námi – vůbec to nebyla pravda. Ale udržela jsem se a broukla jen: „Jo no. Ale já se mu nelíbím. Tečka.“ Dylan, Dylan, Dylan. Kdyby moji kámoši kolem toho nedělali takový povyk, možná bych si ho nakonec i vytěsnila z hlavy, ale ti hajzlíci se postarali, aby se mi pořádně a nesmazatelně zadřel do mozku. Než jsem se odpoledne vrátila domů, doslova jsem slintala nedo­ čkavostí omrknout facebook.

Zabouchla jsem za sebou dveře a pádila do pokoje ještě v kabátu, ale u počítače zadumaně a přísně sedě­ la moje sestra Saša.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem. „Proč nejsi v prá­ ci?“ To byla oprávněná otázka. U nás doma už přece ne bydlela. A copak neměla svůj vlastní laptop/iPad/ iPhone/ nebo jinou supermoderní, přenosnou a na internet napojenou hračku? „Luxusní bejvák“, kde v Kentu žila se svým „partnerem“ (blinkám) Tobym a kde měli i miniaturní „apartmá pro hosty i s koupel­ ničkou“ a stály tam vkusné pohovky a na stěnách vi­ sela vkusně zarámovaná „umělecká díla“, byl elektro­ nikou nacpaný až k prasknutí. Technologie jim div nevylézala z cihlových zdí ven. Například v domě měli hned tři malý blikající krabičky, z kterých proudí neviditelný signál wifi: jedna je na stěně v pracovně, druhá v podkroví a třetí dole v garáži. Slyšíte, bezdrá­ tové připojení v garáži!

„Jé, ahoj, Ashley!“ obrátila se Saša ke mně s líbez­ ným úsměvem. „Mám dnes volno. Konečně jsem mámu uvrtala do nakupování potravin přes internet, tak jí zakládám účet u Ocado a Waitrose.“ Podívala se zase na monitor. „Tyhle dva obchody jsou zdaleka nej­ lepší, kvalitou i po etické stránce.“

Fajn. Namouduši fascinující téma. Zabijte mě, po­ kud se začnu bavit o plusech různých supermarketů dřív, než mi bude čtyřiadvacet. „No a jak dlouho ti to bude trvat? Potřebuju k počítači.“

„Vydržíš čtvrthodinku?“ zeptala se Saša, pořád soustředěná na monitor. „Až budu hotová, přijdu ti říct, jo?“

Vyplázla jsem jazyk na její záda a zamířila do ku­ chyně vzít si něco ke svačině. V pondělí maminka za­ vírá v obchodě dřív, ale stejně se nedostane domů před šestou, kdy se sejdeme u pizzy k večeři. Náš každopon­ dělní rituál. Cestou nahoru do svého pokoje jsem na­ koukla do obýváku, kde moje mladší sestra Frankie koukala na televizi. Většina dvanáctiletých holek by sledovala trapácký americký sitkomy pro puberťáky, třeba na Disney Channel nebo tak, ale ona seděla v po­ zici lotosu před maminčiným DVD s lekcemi jógy.

„Všechno v pohodě, Frankie?“

Zvedla ukazovák na znamení, ať počkám, a pak se špičkou prostředníčku dotkla špičky palce, ruku na­ táhla před sebe navlas stejně jako ta vychrtlá trenérka na obrazovce, zhluboka vydechla a zazpívala dlouhé hluboké „Ómmmmmm“. Pak se obrátila ke mně. V školní halence a modré skládané sukni, co zdědila po mně, vypadala absolutně nejogínsky.

Povytáhla jsem obočí. „Dobrá lekce?“

„Jasně, skvělá. Teda až na tu spoustu prdění.“ Dí­ vala se mi upřeně do očí – jinak to moje bláznivá ses­ třička ani neumí. Zařvala jsem smíchy.

„Maminka tvrdí, že na jejích hodinách jógy je to úplně normální,“ upozornila mě Frankie káravě.

„No jasně, mrňousku,“ souhlasila jsem. „A jinak dnešek ušel?“

Mezitím se Frankie obrátila zpátky k obrazovce. „Dobrý, jo. Paní učitelka Bainesová řekla, že mám vý­ jimečný mimický talent.“

„Koho jsi napodobovala?“

Vrátila nohy do pozice lotosového květu. „Učitelku Bainesovou.“

Jak jinak. Užuž jsem chtěla odejít, ale na poslední chvíli jsem se zastavila: „Nevíš, co tady dělá Saša? Těžko se sem táhla jen kvůli mámině nakupování přes internet.“

Frankie netrpělivě sykla skrz zuby. „Nevím. Třeba se rafla s Tobym.“ Znovu si pustila DVD.

Zajímavá teorie, i když jsem pochybovala, že to je pravda. Toby a Saša byli spolu úplně nechutní s tě­ ma „pusinečkama“ a „miláčíčkama“ a „broučínkama“. Ne chala jsem Frankie dál se věnovat svému ómmmm a šla jsem se nahoru převlíknout.

Jé, můj pokojíček! Saša mi ho uvolnila, když odešla z domova na univerzitu. Ten dárek byl milionkrát nej­ lepší ze všech, co mi kdy dala. Celé čtvrtletí jsem si ho předělávala podle sebe. Strhala jsem její kytičkované tapety značky Laura Ashley a pokoj vymalovala fialo­ vě, tedy až na podlahu z tmavých prken, ty jsem necha­ la, jak byly. Pak jsem si na postel v bazaru sehnala pře­ hoz se šíleným geometrickým vzorem ze šedesátých let, v Ikeji jsem koupila žaluzie z tenkých dřevěných lišt a nahradila jimi Sašiny nechutné květované záclonky a nakonec jsem na stěnu připlácla svůj obrovský plakát s Kurtem Cobainem. S hnusným pseudodřevěným šat­ níkem se nedalo dělat nic – nový jsem si mohla koupit jen těžko – takže jsem ho aspoň šoupla vedle dveří, kde ho člověk neuvidí hned v tu chvíli, co překročí práh. Kdo by dřív pomyslel, že jsem tak tvůrčí typ? Výsledek přesně odpovídal mým představám a já z něj byla nad­ šená. Byl to můj soukromý prostor. Dokonce jsem si dala i petlici na dveře, tedy až úplně nahoru, aby si toho nikdo nevšiml, ale maminka si toho díky svému vnitřnímu mateřskému radaru všimla skoro okamžitě. Slíbila jsem jí, že na noc se zamykat nikdy nebudu, namoudušinapsíuši, takže petlice mohla zůstat. Dá ro­ zum, že jsem se zamykala, ale maminka to nezjistila.

A jako vždy po příchodu do pokoje jsem nejdřív ze všeho pustila cédéčko, stáhla žaluzie a rozsvítila lam­ pičku na nočním stolku. (Lustr jsem vůbec nepoužíva­ la, měla jsem radši, když některé věci zůstaly hezky v šeru. To zní intelektuálsky, že jo?) Hned nato jsem ze sebe servala školní oblečení a nahradila ho legínama a óóóbřím pulovrem. Úleva. Zrovna když jsem sebou plácla na postel, abych si chvíli zazírala na strop, klep­ la na dveře Saša a hned nato strčila hlavu do pokoje.

„Počítač je volný, Ashy,“ zavrkala. Čistě pro infor­ maci, oslovení Ashy nenávidím.

Vyskočila jsem z postele a vyšla za Sašou na chod­ bu. „Takže už jdeš?“ nadhodila jsem. Zavrtěla hlavou a plavý ohon se jí dovádivě zhoupl.

„K večeři jsem přinesla dušené kuře se zeleninou. Napadlo mě, že maminka si potřebuje trochu odpoči­ nout, víš? Něco mi napovídá, že co jsem pryč, nikdo jí tady moc nepomáhá.“

Opět jsem vyplázla jazyk na její záda. „Aha, hm. Nerada ti kopu do hraček, ale v pondělí míváme vždycky pizzu. Myslím jako k večeři.“

Saša pokrčila rameny. „Vždycky? A není to jedno? Však tě nezabije, když si jedno pondělí dáš pořádný domácí jídlo.“

„Chci tím říct,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, „že maminka žádnou pomoc nepotřebuje, protože dvou­ minutová telefonická objednávka pizzy není zrovna dřina, jasný?“

„Když myslíš,“ zazpívala Saša a ladně seběhla do přízemí; dokonale upravené nehty jí zlehka klouzaly po zábradlí. Vztekle – a tiše – jsem za ní zavrčela, ale to už zmizela v kuchyni, aby splnila svůj dnešní dobrý skutek vydařené dcery. Nato jsem tryskově zakormid­ lovala do obývacího pokoje, kde jsem ťukla do kláve­ sy, abych probudila monitor, a bleskově se přihlási­ la na facebook. Žaludek mi udělal menší kotrmelec, protože Dylan si mě mezi přátele vážně přidal! Jupí!!! Honem honem jsem odpinkla rychlou odpověď. Teda, když říkám „honem“ a „odpinkla“, tak to znamená, že jsem se deset minut mučila nad tím nejsprávnějším výběrem slov, aby to vypadalo, že těch pár slov jsem fakt jenom tak bleskově odpinkla. Výsledek vypadal takhle:

E­mail:

Ahoj, jsem ráda, že jsem tě včera poznala. Detaily vánoční pařby: so, 3. pros ve fotbalovým klubu na Bishop Lane. Mám dojem, že se tam scházejí i skauti, jestli jsi s nimi měl něco společnýho. Se měj. Ashley.

Uch, jen kdyby mě přestalo děsem píchat v boku. Ale jo, tohle ujde. Zavřela jsem oči a odklikla Odeslat dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Mrknutí na Dy­ lanův profil mi prozradilo, že se toho moc nedozvím. Žádný aktualizovaný status ani vzkazy na zdi, co by stály za řeč. Ale já sama taky nevyžvanila na facebook komplet všechno. Bylo fajn vědět, že má podobný pří­ stup. Přesto jsem klikla na Info, čistě ze zvědavosti, chápete, a málem se hlasitě rozesmála, protože jsem zjistila, že jeho oblíbená hudba, filmy a televizní pro­ gramy skoro přesně kopírují můj vlastní seznam. Člo­ věk si prostě musel vážit heterosexuálního kluka, kte­ rý má odvahu prozradit celýmu světu, že k jeho nej filmům patří Čaroděj ze země Oz (a než se v tom za­ čnete trochu moc šťourat, tak já věděla, že není gay, protože Donna se na to zeptala Marva), a taky jsem neznala nikoho jinýho, kdo tak žere Question Time na BBC (i když pro někoho to může být přehnaně inte­ lektuální).

Pořád ještě celá rozzářená jsem otevřela mail a mrkla na svoje zprávy. Odpověděla mi i šéfredaktor­ ka z místních novin. Páni, najednou mě všichni mají rádi! Napsala mi, že její asistentka se spojila s tou sta­ rou paní, kterou prý potěší, pokud ji zkontaktuju. Su­ per! No, nic se nemá odkládat, carpe diem a tohle všechno. Sáhla jsem po mobilu a vyťukala telefonní číslo staré paní.

„Dobré odpoledne, u telefonu Bridget Harperová.“ Přísahám, že měla ten nejsnobštější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Klidně by si v tomhle mohla střihnout duel s královnou.

Odkašlala jsem si. „Uch, brý den, já se jmenuju Ashley. Myslím, že šéfredaktorka zdejších –“

Ale paní mě ani nenechala domluvit. „Nu ano, dobrý den. Ty jsi chtěla se mnou udělat rozhovor o vál­ ce kvůli školnímu projektu?“

Páni, žádné zdvořilostní tanečky. Určitě jí bylo ko­ lem devadesáti, ale podle hlasu bych jí hádala o třicet let míň.

„Ano, pokud by vám to nevadilo.“

„Ale kdepak, bude to příjemná změna. Televizní program není během dne nijak vzrušující.“

Sláva! Domluvila jsem si návštěvu u staré paní doma („Předpokládám správně, že nejsi sekerový vrah, děvenko?“) za dva dny po vyučování a pak jsem hovor chvatně ukončila, protože – pink! – přišla odpověď od Dylana.

Hmm. Byl tak nedočkavý, nebo je prostě jenom zvyklý nic neodkládat? Klikla jsem na odpověď a srd­ ce mi přitom doslova drkotalo.

Přijdu určitě!

A právě tohle, lidi, dokazuje, že ve stručnosti je kouzlo. Rozzářená jako idiot a s mravenčením v břiše jsem poslala Donně esemesku:

Hádej, kdo mi právě píše na fb?

Donna nezklamala a za necelé tři vteřiny už volala.

„Říkala jsem ti, že se mu líbíš!“

Vypnula jsem počítač a vyběhla zpátky do svého pokoje. Plácla jsem sebou na postel, ale dlouho jsem to nevydržela. Zase jsem vyskočila a začala přecházet sem a tam. „Hele, nevyšiluj zas tolik. Prostě jen po­ tvrdil, že přijde na mejdan... Možná se mu líbíš ty.“

Donna jen pohrdavě sykla. „Nech toho. Dobře víš, že to není pravda.“

„No, nebudu si zatím dělat naděje, kámoško, ale stejně to je bod pro mě.“

„Gratuluju,“ zasmála se. „A co přesně ti teda na­ psal?“ Klábosily jsme celých dvacet minut a ze všech stran přetřásaly moje citové zmatky a totální chaos, co se mi mlel v duši, dokud se nevrátila maminka a neza­ volala mě k večeři. Všechno bylo fakt super.

„Vypadá to báječně, Saško,“ prohodila maminka, když vyndala talíře ze skříňky. Posadila jsem se ke stolu ztracená ve svém vlastním Dylanosvětě, zatímco Fran­ kie zůstávala ve svém osobním vesmíru a snažila se za­ hlídnout sama sebe na dně své skleničky nebo tak něco.

„Jen se posaď, mami,“ napomenula ji Saša. „Večeři dnes zajišťuju já. Ty zkrátka odpočívej.“ Z lednice vyn­ dala lahev bílého vína a podala mi ji. „Ashley, nalij mamce skleničku.“

„Prosím?“

Zvedla oči ke stropu. „Prosím.“

Zazubila jsem se a naplnila sklenku. Nic mi ne­ mohlo zkazit náladu.

„Tak tedy, to kuře pochází z biofarmy pár kilomet­ rů od nás,“ vykládala Saša důležitě, když si k nám při­ sedla. „A zeleninu jsem vybrala na farmářském trhu.“

„A co rýže?“ zeptala jsem se a přitom ze své porce pečlivě lovila všechny houby. Připomínají mi hnusný slimejše. „Tu vypěstovala komuna slepých a zmrzače­ ných lesbiček?“

„Ne, koupila jsem ji ve Waitrose,“ vysvětlila Saša bez stínku ironie. Povytáhla jsem obočí a snažila se zachytit Frankiin pohled, ale ta podezíravě zkoumala obsah svého talíře. S výjimkou hub, kachny a řapíka­ tého celeru jím vlastně všechno, ale Frankie zdaleka ne. Zajímalo ji, co na talíři přesně je, a musela to roz­ dělit podle druhu. Třeba i chleba se šunkou musela rozložit na chleba a šunku – dvě věci vedle sebe, ne na sobě. No a dušené maso se zeleninou bylo pro Frankie peklo.

„Ummm mmm,“ povzdechla si maminka a blaženě vzhlédla ke stropu, jako by sousto kuřete na zelenině pro ni znamenalo nejvyšší stupeň rozkoše. A možná že znamenalo. Už dost dlouho neměla žádného přítele.

Nabrala jsem si vrchovatou vidličku. „Jo, vážně dobrý.“ Mezi námi, dobré to bylo.

„Jak to vypadá, mohli by mě v práci povýšit,“ pro­ nesla Saša takovým tónem, jako že se snaží o normální konverzaci, i když ve skutečnosti se normálně dětinsky vytahuje. „Náš vedoucí přechází do jedný z londýn­ ských poboček... Jasně že u firmy nejsem moc dlouho, ale výsledky mám stejně dobré jako ostatní, tak proč bych neměla mít šanci?“

Saša pracovala jako realitní agentka. O tom nemů­ žu říct nic jiného, než: zííííív.

„Tak to je báječné, Saško,“ zářila maminka. „S To­ bym si vedete opravdu skvěle.“

Saša s úsměvem přikývla a spolkla sousto. „No, vlastně, Toby má letos na Vánoce dostat vážně veli­ kou prémii. Už se nemůžu dočkat!“ zamnula si ruce. „A potom se k nám nastěhuje nová kuchyňská linka.“

Takhle jídlo se Sašou dopadne bez výjimky. Já a Frankie se ke slovu dostaneme jen výjimečně a v tom­ hle bodě diskuse vždycky trpím tak strašlivě, že mí­ vám chuť propíchnout si ruku vidličkou, abych novou bolestí přebila tu starou bolest v mozku zmučeném Sašinými žvásty. Ale ne dneska. Dneska jsem se utápě­ la v nadějích na Dylana. Zatímco Saša plácala trapár­ ny, já si Dylana postavila na přehlídkové molo a tam ho nechala se producírovat – nahého! Tralalá. A tu báječnou vnitřní pohodu jsem si odnesla i druhý den do školy, kde vládla jednoznačná euforie, jako by někdo stiskl nějaký neviditelný vesmírný tlačítko a – bumho! – rázem vypukla slavnostní atmosféra. Nebo to možná odstartoval ten projev na ranním shromáž­ dění, kde nám přednesli seznam všech vánočních vylo­ menin, co škola naplánovala. Ale to je fuk. Prostě všichni byli předvánočně veselí, mezi kámoši (což jsme my) se přetřásal Ollieho blížící se vánoční mejdan, a tak nás tam po škole zavedl Ollie na prohlídku.

Normálně bychom jeli autobusem, ale to bylo před průšvihem s Ianem. Abych to vzala zkrátka, byl to ři­ dič autobusu, s kterým jsem jednou absolvovala pěta­ čtyřicetiminutovku. Pár let jsem ho nejmíň jednou týdně potkávala a od samého začátku se mi líbil – ne­ byl o moc starší než já – a obvykle jsme si vyměnili nějaký vtípek. No a jednou jsme se dali do řeči, když jsem jela navštívit Donnu, a on to na mě zkusil. A ten­ krát jsem si v duchu řekla carpe diem a šla jsem do toho. Jo, bylo to prima, ale tím to pro mě končilo. On si to naneštěstí představoval jinak a začal mě bombardovat esemeskama a špehoval mě na facebooku. Kdo ví, jak se mu povedlo sehnat moje číslo na mobil.

Zkrátka autobusem jsem nejela už měsíce, abych o něho náhodou nezakopla – a i moji kámoši se muse­ li vyhýbat jeho obvyklým trasám, protože se jich na mě vždycky vyptával. To jsem já – magnet na lúzry.

A tak jsme šli a Ollie s Jackem – kterému se poved­ lo pronajmout klubovnu za kamarádskou cenu, proto­ že hrál v jednom z fotbalových týmů, které klubovnu využívaly – pochodovali před námi ostatními s výra­ zem nadřazenosti, jako by byli milionářský synáčko­ vé, co prozkoumávají noční kluby, a ne jenom dva normální studenti maturitního ročníku s klíčem od boudy fotbalových nadšenců.

„Vůbec na nás netlačí, co?“ zahučela jsem tlumeně po Ollieho desetiminutové přednášce o kladech a nád­ herách fotbalové klubovny, jako by to byl nějaký zatra­ cený kabaret Moulin Rouge.

„No jasně,“ přikývla Sára. „Nikdo přece nečeká, že to tam bude samá elegance a moderna, chápeš, s obří­ mi obrazovkami všude na stěnách a chlupatými me­ gakoberci.“ Ověřila si, že Ollie nás neslyší, protože ten byl zabraný do hovoru s Jackem. „Ale co když to tam smrdí jako klučičí šatny?“

Mrkla jsem na ni. „Ty s tím máš dost důvěrnou zkušenost, co?“

„No jasně, my to s Shattockem nejradši děláme mezi propocenými dresy,“ potvrdila mi Sára s napros­ to vážným výrazem.

„Fúj, Sári!“ Pan učitel Shattock byl mohutný a chlu­ patý a do hodin rád chodil v kraťasech. Myslím v při­ léhavých kraťasech. Nebyl ani sadistický ani sexista ani jinak úchylný, jak se traduje o ostatních tělocviká­ řích, ale byl to ten nejnepřitažlivější mužský, jakého jsem kdy poznala. A to včetně černé ovce naší rodiny, což je strejda Nige s potetovaným obličejem a prořídlý­ mi zuby.

Nečekaně jsme zastavili u nízké cihlové barabizny s plechovou střechou. Takže s přepychem jsme si ne­ museli dělat starosti. Jack odemkl a všichni jsme se vecpali dovnitř.

Ocitli jsme se ve velké obdélníkové místnosti s pro­ šlapanou dřevěnou podlahou, barem u jedné stěny a dost velkým placem na tanec. Stěny byly zažloutlé, s tmavšími fleky; domyslela jsem si, že takhle to dopa­ dá, když se smí kouřit uvnitř. Nikde žádná televize se sportovními kanály. Teda vypadalo to tam dost ošun­ těle, a když člověk nečmuchal ze všech sil, smrdělo to tam jen málo, ale jinak v pohodě.

„Hele, to je fakt dobrý!“ ocenila jsem. Jedna strana místnosti byla prosklená od podlahy až ke stropu a okny se dalo dohlédnout na moře a světla přístaviště, blikající v dálce.

„Jo, suprový, kámo!“ potvrdil Rich a uznale zkou­ mal bar.

Cass stála uprostřed klubovny, trošičku si hryzala ret a tvářila se nešťastně. Jack ji objal kolem ramen. „Docela to ujde, co říkáš?“

Usmála se. „Jasně. Fakticky bezva.“ V duchu jsem si řekla, že i když Jacka kamarádsky popleskala po ruce, vůbec nevypadala přesvědčivě. S Donnou a Sá­ rou jsme si vyměnily významný pohled. Doslova bilo do očí, že Cass si dělá těžkou hlavu kvůli Adamovi, což byl její přítel a současně i král všech kokotů; a co si pomyslí o mejdanu v takhle sešlé boudě? Upřímně řečeno, ať si Adam políbí! Pokud šlo o mě, jakmile Adam něco neschvaloval, brala jsem to jako doporu­ čení o nejvyšší, neprůstřelné kvalitě.

„No tak, kočko,“ zazubila se Sára, vzala Cass za ruku a pevně ji stiskla. „Tohle je naše poslední šan­ ce to trochu roztočit před zkouškama a tou honičkou v dalším pololetí.“

„Moje řeč, koukej na chvíli vysadit, krásko,“ připo­ jil se Rich a pocuchal Cass na šešulce. „Dokonce i mi­ nistr financí si tu a tam vyhodí z kopyta, a až potom... no, zase pokračuje v přepočítávání peněz a tak.“

Koukla jsem po něm s výrazem Óóóch, vtipný a on mi ukázal fakáč. Fakt dospělý chování.

„Ty, Jacku,“ zeptala se Donna, která si všimla, že Cass už vypadá vystresovaně a na dně. „Je nějaká šan­ ce, že bys tu čmajznul pár oslavných frťanů?“

„Ani náhodou!“ vyprskl Jack. „Určitě to tady je prošpikovaný kamerama!“ Upřímně jsem o tom po­ chybovala, ale stejně jsem spolu s ostatními vzhlédla ke stropu. Nic.

„Hele, žádná křeč,“ prohlásil Rich a z kapsy vylovil placatku. „Dáme si trochu ode mě.“

Sáře vyjely oči z důlků. „A sakra, tys to měl celý den ve škole? Co kdyby nám zničehonic udělali přepa­ dovou razii šaten?“

Rich jen chytrácky pokrčil rameny. „No, neuděla­ li.“ Posadil se na podlahu a my se k němu připojili v malém kroužku. Bylo úžasně fajn, že jsme tu boudu měli jen pro sebe.

„A co vlastně budeme dneska pít?“ zajímala se Donna. „Citronový likér? Sherry na vaření?“

Rich ji sjel pohrdavým pohledem. „Náhodou... Baileys!“

„Copak si vaši nevšimnou, že jim chybí zrovna Baileys?“ podivila se Cass a usrkla si.

Rich zavrtěl hlavou. „Mamka koupila na Vánoce hned tři lahve, tak jsem z každý ulil trošku.“

Cass podala lahev mně. Baileys není pití, co bych si sama vybrala – to už člověk může rovnou pít máslo­ vou brandy – ale k té chvíli se hodilo dokonale. Blížil se konec čtvrtletí, co nevidět bude vánoční mejdan a taky se uvidím s... Dylanem.

„Jú! Mě PODRŽTE!“ vykvíkla Donna, která si ved­ le baru najednou všimla mamutího jukeboxu ve stylu padesátých let. Rozběhla se tam a houkla: „Honem, po­ třebuju padesáticent!“ Všichni jsme prohrabali kapsy a pár jsme jich vytáhli. „Nějaký přání?“ zeptala se, za­ tímco projížděla nabídku, ale než jsme stačili odpově­ dět, zajásala: „ÁÁÁ, tohle jsem neslyšela už věky!“ Vho­ dila minci do otvoru a stiskla tři tla čítka. Za pár vteřin nám do uší zaburácely zvonečky ujíždějících saní.

„Bože, tohle MILUJU!“ zavyla Cass a tleskla, za­ tímco my ostatní hlasitě protestovali.

„Donno, co to je, hernajs?“ křikla jsem a v duchu se modlila, aby to nebyl můj padesátník, co zaplatil tuhle pseudomoderní vánoční sračku.

Donna do jukeboxu vztekle zabušila. „NE! Vybra­ la jsem něco jinýho!“ obrátila se k nám. „Vybrala, pří­ sahám! Měl to být Dizzee Rascal!“

„Jo, my ti to věříme!“ zakřenil se Ollie. Vyskočil a drapl Cass za ruku. „Pojď si zatancovat!“ pozval ji a začal skákat a zmítat se, jako by byl pod elektřinou. V životě jsem nepoznala jiného chlapce, co by byl tak zblázněný do tance jako Ollie. To nebyl dokonce ani Rich, ten nejheterosexuálnější kluk pod sluncem – hele, ne snad, že bych se v tomhle oháněla stereotypy. Cass nemusel nikdo říkat dvakrát. Při pohledu na tu upravenou fasádu vzorné školačky by to sice hádal málokdo, ale Cass byla tancem doslova posedlá. Do­ kázala by držet krok i s těmi nejlepšími, ale my mezi ně, bohužel, nepatříme. Ale bylo nám to ukradený. Písnička se nedostala ještě ani do polovičky a my všichni už hopsali kolem jako magoři.

„Jupííí!“ zařval Rich a chytil mě zezadu za bundu;

spolu jsme začali hada. Profláklá melodie si vyžadovala


32

profláklý tanec, ostatně kdo by chtěl kazit mejdan? Já

drapla Donnin teplý svetr, ta se chytila Ollieho, který

popadl Sáru, a ta zase Cass a ta Jacka, a už to bylo: vy­

tvořili jsme sedmičlennou řadu, vyhazovali jsme nohy

jak sboristky a trsali po celé místnosti. K tomu jsme

vyřvávali spolu s hudbou, jako by nás posedl duch vá­

nočního kýče. Kdyby se na nás oknem díval někdo ne­

známý, možná by považoval za ohleduplné zavolat na

psychiatrii. Vyváděli jsme jako jedno tělo, jedna duše.

A nakonec jsme se všichni svalili na (nijak čistou)

podlahu a s rozhozenýma rukama a nohama lapali po

dechu; tu báječnou náladu a dobrý pocit jsme nechali

snášet se na nás jako pírka po polštářové bitvě. Zavře­

la jsem oči a snažila se vytěsnit z mozku všechno kro­

mě přítomného okamžiku. Hned zítra po vyučování

maminka odtáhne mě a Frankie na „předvánoční slav­

nostní večeři“ k Saše a Tobymu, kde si budu připadat

cize a budu jako na jehlách. Jsou moje rodina, ale ně­

jak nezapadám. Zato se svými kamarády v cizí bara­

bizně vedle pseudohistorického jukeboxu jsem byla

v pohodě, i když jsme před sebou navzájem vypadali

jako idioti. Právě v těchhle chvílích jsem si připadala

doopravdy živá.

Pomyšlení na zítřek mě z té nálady vytrhlo. Prudce

jsem se posadila a objala si pokrčená kolena. Ostatní

se po mně zvědavě ohlédli, a když jsme se střetli oči­

ma, šťastně jsme se na sebe usmáli.


33

2.

Druhý den jsem se cestou k Saše a Tobymu upřímně snažila nedělat v autě protivné dusno, ale bylo to těžké. Vážně nechápu, proč maminka tak neústupně trvala na tom, že se všech rodinných sešlostí musím zúčastnit i já. Vždyť k zábavě jsem nikdy nepřispěla ničím lep­ ším, než že jsem dřepěla na krajíčku pohovky a čučela doblba.

„Moc by mě zajímalo, co Saša připravuje k večeři,“ nadhodila maminka v udatném pokusu o konverzaci. Já jen pokrčila rameny a dál koukala z okna ven.

„Hlavně ať to není takový blaf, co dělala posled­ ně!“ pípla Frankie ze zadního sedadla. „Jak někdo může přidat k dušenému masu meruňky?“

„To je marocký recept, zlatíčko,“ vysvětlila ma­ minka.

Frankie zhnuseně frkla. „Ale to přece není omluva!“

Tajně jsem se usmála. Ještě že mám Frankie! Po půl hodině jízdy jsme dorazily k Sašinu domu, kte­ rý stál v řadě spousty dalších navlas stejných domů na nóbl předměstí. Přísahám, že to vypadalo jako měs­ tečko z Lega.

„Ahóóój!“ zazpívala Saša, když otevřela domovní dveře. S maminkou se objaly a daly si pusu, potom Saša objala i Frankie a přes její rameno mě přivítala malým mávnutím. Nikdy jsem ji sice výslovně neupo­ zornila, že na nějaké objímání mě neužije, ale ona to nikdy ani nezkusila. Což od ní bylo fér. Na sestřinu obranu musím dodat, že jsem nikdy nebyla nejmazli­ vější stvoření na světě.

„Tady něco krásně voní!“ rozzářila se maminka a podala Saše svůj kabát.

„To je kuře na pomerančích,“ odpověděla Saša beze stopy ironie. Ušklíbla jsem se na Frankie, která se ru­ kama chytila za hrdlo a předstírala zvracení. Už zase ovoce a maso: senzace. Vtom se z kuchyně vynořil Toby, který si otíral ruce do zástěry. (No fakt, měl na sobě zástěru, navíc s nápisem: „Varování – Vaří muž!“ K tomu se nedá nic dodat.)

„Zdravím, zdravím!“ zahlaholil a sklonil se, aby maminku líbnul na tvář. „Rád vás vidím!“

„Běžte rovnou do obývacího pokoje,“ vybídla nás Saša a obrátila se k Tobymu: „Miláčku, donesl bys nám tam něco k zobání?“ Zasalutoval jí, mrknul na Frankie, jako by jí připomínal Hele, jaký jsem vtipný šašek, a odpochodoval zpátky do kuchyně.

Obývací pokoj v domě mé sestry byl obrovský, stá­ ly tam mohutné hnědé pohovky, dřevěný konferenční stolek a na světle růžových stěnách visely nicneříkající obrazy: plakát s černobílou fotografií stromu na zaml­ žené pláni, zvětšený detail růže, fotografie Sáry a Toby­ ho na pláži bičované vichrem. Na stole mezi oběma pohovkami stál malý vánoční stromek a do jedné stě­ ny byla zapuštěná velká obrazovka. Čirou náhodou jsem věděla, že jde o domácí kino s prostorovým zvu­ kem, protože když si ho koupili, Toby nám to nejmíň osmačtyřicetkrát omlátil o hlavu. Celý pokoj byl sko­ ro nadpřirozeně čistý a uklizený. Sotva jsme se posadi­ ly, objevil se Toby a okázale balancoval dvěma miska­ mi chipsů a štosem talířků. „Kettle,“ utrousil, zřejmě aby měl jistotu, že nás, nedej bože, nenapadne, že nás hostí obyčejnými solenými brambůrky z Teska. Na­ brala jsem si hrst a pohodlně se opřela na pohovce.

„Nezapomeň na talířek.“ Saša mi jeden podala.

„Jo. Dík.“ Vzala jsem si ho a s obrovským vypětím vůle se mi povedlo netvářit se moc otráveně.

„Jak bylo dneska v práci, Sašo?“ otázala se maminka.

„Vlastně fajn. O nový funkci ještě nic nevím, ale jenom v tomhle týdnu jsme dostali smlouvy na pro­ dej čtyř dalších nemovitostí, takže se to vyvíjí dobře.“ Statečně se usmála. Nemůžu říct, že bych s ní soucíti­ la – to bylo její vlastní rozhodnutí, že se v době recese stane zrovna realitní makléřkou, i když se dostala na vrchol potravního žebříčku a prodávala domy za kdo­ víkolik milionů liber bankéřům a ředitelům různých firem. Jo, záviděla jsem jí, že může ta sídla prolézat od sklepa až po půdu i s těmi krytými bazény a fitky a kolosálními domácími kiny, jaký člověk vidí nanej­ výš v časopise Cribs, i když bez toho lezení do řitě pra­ cháčům bych se vážně obešla. Toho jsem si dost užila v maminčině butiku. Ať už se budu živit jakkoliv – a dokonce i když budu natáčet filmy – nikdy, nado­ smrti se nebudu k lidem chovat tak, jako by byli lepší než já jen proto, že mají peníze. Všichni si jsou rovni, jo; to je moje životní motto. Tedy bylo by, kdybych nějaké motto měla, což nemám.

Maminka chápavě přikývla. „Je to těžké. Musím říct, že poslední dobou se ke mně na informační schůzku objednává víc lidí, ale do tržby se to ještě

nepromítlo.“ Dalších deset minut probírala se Sašou

podnikání a my s Frankie jsme na sebe zatím dělaly obličeje a na střídačku okázale zívaly. Možná bych za­ pnula televizi, ale nikde jsem neviděla ovladač a ne­ chtělo se mi vstát, abych ho našla. Kromě toho Saša s Tobym měli asi padesát milionů kanálů a já nikdy nedokážu vykoumat, které tlačítko zmáčknout, aby se objevilo i něco jiného než zrnění.

Ale pak se Toby vrátil se zprávou, že se podává

večeře, takže nás zachránil. Saša se na vánoční výzdo­

bě jídelny fakticky vyřádila. Ze stropu visely fábory

a u francouzských dveří na zahradu stál mamutí vá­

noční strom. Na stole trůnila skleněná mísa plná vá­

nočních koulí (vsadím se o milion liber, že ten nápad

okoukala z jednoho ze svých časopisů) a vedle každé­

ho vánočního prostírání ležela připravená dětská pe­

tarda. Poslední tečku představovalo miniaturní super­

moderní stereo, ze kterého se tlumeně linuly koledy.

OCH! Jak řekla maminka, vskutku rozkošné.

Pochopte, mně to nevadilo. Neuráželo mě to, ani

mě to neštvalo. Nezavrhuju zase komplet všechno. Ale

tady šlo o Sašu. Stála tam s náznakem samolibého

úsměvu, jako by říkala: Vidíš, TAKHLE se dělají Vá

noce! A ani ve snu by ji nenapadlo, že její styl by nemu­

sel být ten správný. To máte jako s tím talířkem v obý­

váku. Vážně si myslela, že jsem takový kretén, že bych

nedokázala sníst pár chipsů bez toho, abych všude

roztrousila drobečky? Asi nemusím dodávat, že to je

řečnická otázka.

Zkrátka, lalala. Nevšímala jsem si jí. Posadila jsem

se ke stolu. Vybrala jsem si židli nejblíž ke dveřím.

„Ou...“ Saša si skousla ret. „Ale ne, to je v pořádku.“

„Cože?“ zarazila jsem se, zadek těsně nad sedadlem.

„Ne, nevadí. Správně jsi měla sedět tady, ale asi na tom nezáleží.“ Sestra ukázala na židli o dvě místa dál, než jsem si vybrala.

Povytáhla jsem obočí. „Chm, fakt nevadí?“

S přesvědčením přikývla. „Stoprocentně. Buď v klidu.“ Dobrááá. S hlasitým výdechem jsem se posa­ dila a nalila si do sklenice víno, pak jsem začala plnit i další tři vinné sklenky. I Frankie dostala úplně ma­ lou skleničku.

„Pro mě ne, děkuji,“ ozvala se maminka a přiklopi­ la svou skleničku dlaní. „Řídím, nezapomeň.“

Saša se po ní lítostivě podívala. „Hrozná škoda, že se nemůžete zdržet přes noc.“ Toby donesl z kuchyně talíře a Saša si je od něho šla převzít. Cestou mi řekla: „Ashley, není náhodou načase, aby sis udělala řidičák? Mamince by to hodně pomohlo.“

Odkašlala jsem si. „Super nápad, Sašo. A ty mi ji zaplatíš, že jo?“

Přísně po mně koukla. „Přece si na to můžeš na­ šetřit.“

„A z čeho? Pracuju zadarmo, ne?“ Obrátila jsem se

k mamince. „Ne že bych si stěžovala.“

Na to Saša neodpověděla, ale cestou do kuchyně si

vyměnila významný pohled s maminkou. Bylo mi to

ukradené. Tohle ty dvě totiž dělaly v jednom kuse.

Toby se posadil vedle mě – určitě na místo, které

mu Saša vybrala.

„V pořádku?“ zeptala jsem se, když si pokládal

ubrousek na klín a přistrčil si židli blíž ke stolu.


38

„Ano, díky.“ Zběžně se na mě usmál a věnoval po­ zornost mamince. „Karen, už ti Saša vyprávěla o na­ šich plánech na dovolenou?“

Bezva. Nechala jsem je a zvedla svou petardu. Ukázala jsem ji Frankie a ta nejistě mžourala, jako by čekala, že petarda užuž bouchne sama od sebe.

„SAŠOOO?“ houkla Frankie a nespouštěla z hrač­ ky oči. „SMÍME BOUCHNOUT PETARDY?“

Saša nakoukla do dveří. „Vydržte dvě vteřinky, ano? Právě nabírám brambory.“

Frankie se na mě zazubila a tak jsme obě zkameně­ ly, petardu mezi sebou ve stavu pohotovosti.

„Och, jste moc vtipné, obě dvě,“ prohodila Saša, když se objevila s mísou brambor. „Podle mě není nic nerozumného na tom, že se nejdřív všichni posadíme, než odpálíme petardičky.“ Usmívala se, ale z očí jí va­ nul ocelový chlad. Páni, jestli ta holka pojede tímhle stylem pořád dál, do třiceti ji klepne. Měla by trochu ubrat páru.

A pak jsem petardu neplánovaně odpálila. Musela mít fakt děsně slaboulinkou pojistku, protože jsem nechtěně cukla paží a BUM, hned to bouchlo. Div jsem se leknutím nepočurala. „Jé, Sašo, fakt se omlou­ vám. Nebylo to schválně, namouduši.“ Snažila jsem se vypadat upřímně, ale nevydržela jsem. Výraz v Sašině obličeji mě dorazil. Dotčeně našpulila rty.

„Nedělej si starosti. Pokud mám být naprosto upřímná, Ashley, nic jiného jsem od tebe ani nečekala.“

„Ale jdi. Nepřeháněj,“ namítla jsem a div jsem ne­ pukla, jak moc jsem přemáhala smích. „Je to jen bou­ chací žabka.“

„Děkuji za upozornění. Moc dobře vím, co to je.“ Posadila se a rozčileně si mnula čelo. Toby ji začal hla­ dit po zádech, ale po mně se ani nepodíval a nechal mě na starosti mamince.

„Vážně, Ashley! Začni se chovat dospěle!“ okřikla mě. „A přestaň se hihňat, ksakru! Je to dětinské!“ Páni, mamince fakticky ruply nervy.

„Hele, omlouvám se, Sašo. Vážně to nebylo na­ schvál,“ vyhrkla jsem s dokonale vykulenýma očima, jako bych tím mohla dokázat svoji nevinu v aféře Petardagate. „Čestný slovo.“

Saša se posadila vzpřímeněji a protáhla si ramena. „Omluva přijata. Možná jsem byla kapku...“ Zářivě se usmála a maličko mi tak připomněla děsivou robotí hospodyňku. „Tak, a kdo chce brambory?“

Tfuj, krize odvrácena. Zakoulela jsem očima na Frankie, která se rozchichotala do své skleničky po­ merančového džusu.

„Tak co, Frankie, jak je ve škole?“ zeptal se Toby a zamrkal na mou mladší sestru. „Už jsi vyřešila ten problém s nesprávně oznámkovanou písemkou?“

Zvláštní, ale Toby a Frankie spolu vycházejí fakt skvěle. Odjakživa. Původně jsme spolu vycházeli dob­ ře i my, ale to už neplatí. Z nějakého důvodu má pro­ blém se mnou mluvit, stejně jako já s ním, ale on je z nás dvou ten dospělý, ne? Pár zdvořilostních slůvek by ho nezabilo. Ale jinak uznávám, že moje starší ses­ tra je vynikající kuchařka (jak jinak) a její kuře na po­ merančích bylo neuvěřitelné a to platilo i pro čo kolá­ dovou pěnu, kterou jsme dostali jako moučník, takže jsem spokojeně seděla a mlčky se cpala, zatímco Fran­ kie koketovala s Tobym a Saša s maminkou brebentily o tom všem, o čem zrovna brebentily.

Než jsme zlikvidovali kávu a luxusní čokoládovo­ ­mentolové bonbony, bylo půl osmé, a i když jsme by­ dlely jen tři čtvrtě hodiny odtud, Frankie se začala ošívat. Trpí menší obsedantně kompulzivní poruchou, že před desátou musí zalézt do postele.

Maminka se popleskala po břiše. „Uf, jsem nacpa­ ná. Báječná dobrota jako vždycky, Saško.“

„To jsem ráda, mami. Pro vás všechno. Jen mě mrzí, že nebydlíme trochu blíž, abych ti mohla víc pomáhat.“ Saša naklonila hlavu k rameni a usmála se jako světice. Maminka jí úsměv oplatila a koukla na hodinky.

„Myslím, že radši vyrazíme.“

V chodbě se Saše jako zázrakem objevily v náručí naše kabáty.

„Děkuju za skvělou večeři,“ pronesla jsem přezdvo­ řile. „Úžasně dobrý, fakt.“

Saša si přitiskla dlaň na prsa, jako by právě utrpěla krutý šok. „Och! Páni, Ashley! To je pro mě čest! Rádo se stalo a tady jsi kdykoliv vítaná!“

Hele, trhni si, ty jízlivá mrcho! To jsem sice neřekla, ale sakra moc jsem chtěla.

Maminka si zamnula ruce. „Tak dobrá, uvidíme se na Štědrý den!“ A pak se Sašou jednohlasně zavřískly: „Už se vyspíme jen dvanáctkrát!“

Dej. Mi. Bože. Sílu. Vánoce jsem zase tolik nepro­ žívala. Moje kouzelné číslo byla dvojka. Zbývaly jen dva dny do Ollieho večírku: jen dva dny, než zase uvi­ dím Dylana. To pomyšlení mě povzbudilo natolik, abych přežila zpáteční jízdu domů. Ale nejdřív jsem musela zvládnout interview s Brid­ get. Původně jsem si ani neuvědomila, jak moc jsem nervózní. Už jen při představě mého prvního oficiál­ ního interview se mi chtělo kadit. (Se omlouvám, ale fakt.) Ne snad, že by všechno stálo jen na tomhle pří­ běhu, ale pokud se Bridget během rozhovoru vytasí s něčím užitečným, co hledám, zaručeně bych za vý­ sledný projekt dokázala urvat pár kladných bodů na­ víc. Ve škole jsem si domluvila zapůjčení videokamery a mikrofonu a celou další hodinu mediálních studií jsem experimentovala s pozicí, osvětlením a zvukem. Ve volné hodině po obědě jsem si vypracovala seznam otázek, které jsem chtěla pamětnici položit, a koncem vyučování jsem si byla skoro jistá, že pro přípravu už těžko udělám víc. Potřebovala jsem mít jistotu, že to všechno budu umět používat bez trapných kiksů. Ale přes to všechno jsem cítila divnou nervozitu. Pokud jsem měla mít aspoň nějakou šanci dostat se na filma­ řinu, musela jsem natočit perfektní dokument. Nor­ málně mi na školních úkolech tolik nezáleželo. Připa­ dalo mi to docela bezva, i když kapku stres. Nejspíš by mi pomohla jedna vodka s džusem, ale dělat inter­ view v oblaku alkoholových výparů asi není ten nej­ lepší nápad.

Cestou ze školy jsem narazila na Cass a Sáru.

„Ahoj Ashley, co děláš na týhle straně?“ (Z budovy většinou odcházím přes parkoviště pro učitele, proto­ že to mám blíž domů.)

Pár metrů jsem šla pozpátku, abych se při mluvení nemusela zastavit. „Jdu dělat interview s jednou starou paní pro úkol z mediálních studií.“

„Jo? Aha.“ Sára zkrabatila čelo. „To je od tebe váž­ ně zodpovědný přístup, Ashley.“

Kratičce, nuceně jsem se zasmála. „Jasně. Nemůžu se flinkat celý život, chápeš? No ale už mám kapku zdržení, tak si užijte hezký večer, holky!“ Ani jsem nečekala na odpověď a tryskem se pustila směrem k ulici, kde bydlela ta stařenka Bridget. Cítila jsem se provinile, že před kámoškami, a hlavně před Donnou, tajím svoje plány s filmovou školou, ale výsledek byl příliš nejistý. Nehodlala jsem se svěřovat s něčím, co se možná ani neuskuteční. Nejlepší bylo držet klapačku. Donna to určitě pochopí.

Plánek cesty k Bridget jsem si ve škole vytiskla a vyrazila jsem s velkým předstihem, takže k cíli jsem došla o dvacet minut dřív. Stačilo to, abych měla dost času se vážně podělat (ne doslova) kvůli tomu, co při­ jde. Těch dvacet minut jsem strávila přecházením na­ horu a dolů po ulici lemované stromy a v duchu jsem si probírala svoje interview. Teda spíš jsem se o to sna­ žila, ale ty velikánské staré domy mě pořád rozpty­ lovaly. Ještě se úplně nesetmělo a jen málokdo zatáhl závěsy, takže se mi nabízely pohledy do prostorných obýváků s mohutnými koženými pohovkami, pestrý­ mi koberci a policemi plnými knih. Prostě to byla ta­ ková ulice. Většina domů byla po rekonstrukci, pod novými okny parkovaly audiny a mohutné vozy s po­ honem na čtyři kola, ale ten Bridgetin vypadal sešle, s oprýskaným nátěrem a chodníčkem u dveří prorost­ lým plevelem.

Pět minut před stanovenou dobou jsem stiskla zvo­ nek a pak čekala pekelně dlouho, než se v chodbě ozvaly kroky a štrachání. Dveře otevřela maličká sta­ řenka jako z pohádky, a to včetně dlouhých bílých vla­ sů stočených do drdůlku. Vypadala by jak kouzelná chůva, kdyby ovšem na sobě neměla kalhoty a halen­ ku a na obličeji tlustou vrstvu make­upu. Každá vrás­ ka vynikala milionkrát víc, protože základový krém na pleti zaschl a popraskal; tlumená rtěnka by vypadala decentně, kdyby se nerozpila do vrásek kolem rtů jako fix na krepovém papíru.

„Ashley, nepletu se?“ řekla s úsměvem a podala mi ruku.

„Těší mě, paní Harperová,“ odpověděla jsem a ru­ ku jí stiskla. Bylo to zvláštní. Styděla jsem se – jinak se to vážně nedá vyjádřit. Přitom jsem nikdy nebyla stydlivý typ. Možná za to mohlo vědomí, že žádné staré lidi neznám – aspoň ne tak staré jako Bridget. Děsil mě její monumentálně vysoký věk i blízkost její smrti. Jsem zvrhlá? No, nevím.

Ale stařenka mávnutím ruky odbyla moji zdvoři­ lost jako hloupost.

„Óch, říkej mi Bridget, děvenko. Jinak bych tě mu­ sela oslovovat slečno Greeneová a to by se mi opravdu příčilo.“ (Jo, jmenuju se Ashley Greeneová. A ne, nej­ sem upír. Můžeme pokračovat dál?) Příčilo? Bridgeti­ no vyjadřování bylo super. Vedla mě dál do domu a až teď jsem si všimla, že se ztěžka opírá o hůlku.

Najednou jsem zaregistrovala dům. Uvnitř byl ne­ uvěřitelný – jako muzeum padesátých let. Tapety se loupaly a měly na sobě vlhké skvrny a koberec (se vzo­ rem, jaký jsem znala jen z fotek) byl prošlapaný, ale stejně se mi děsně líbil. Chci říct, že to všechno bylo správně staré. Dům byl od sklepa po půdu prošpiko­ vaný historií a příběhy. Člověk si uměl představit po­ bíhající děti a večírky a rodinné vtípky i hádky. A prá­ vě skutečnost, že teď tu vládlo absolutní ticho, byla smutná až k pláči.

A Bridget, jako by mi četla myšlenky, se pomalu

obrátila tváří ke



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist