načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska pro samouky - Barbora Šťastná

Láska pro samouky

Elektronická kniha: Láska pro samouky
Autor: Barbora Šťastná

Dalo by se říct, že v současné době může být hledání partnera hračkou i hrou. Máme přece k dispozici Tinder, Facebook, Instagram a spoustu dalších užitečných aplikací a v nich ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 275
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1491-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dalo by se říct, že v současné době může být hledání partnera hračkou i hrou. Máme přece k dispozici Tinder, Facebook, Instagram a spoustu dalších užitečných aplikací a v nich zástupy nezadaných chlapů. Čtyřicetiletá Klára se po rozvodu ocitá v náročných vodách moderního randění a je to pro ni něco jako Alenčin svět za zrcadlem. I když se v motivačních článcích lesklých ženských časopisů píše jedna pozitivní výzva za druhou, být single žena středních let není v reálném životě žádná výhra.

Popis nakladatele

Manuál přežití hodné holky ve světě digitálního randění Jak se liší randění v osmnácti a ve čtyřiceti? Vlastně skoro nijak. Ve čtyřiceti jste pořád stejně nejistí a zmatení jako v osmnácti, jenom už to nevypadá tak roztomile. Klára se o tom přesvědčí, když ze dne na den skončí její manželství a ona se znovu ocitne v nepředvídatelném světě singles. Zažije pár katastrofických schůzek, poprvé v životě zjišťuje, jak vypadá seznamování přes Tinder, Facebook, Messenger a Instagram, a že trapasy online jsou stejně trapné jako ty skutečné.

Zařazeno v kategoriích
Barbora Šťastná - další tituly autora:
Šťastná kniha Šťastná kniha
Jak jsem sebrala odvahu Jak jsem sebrala odvahu
 (e-book)
Jak jsem sebrala odvahu Jak jsem sebrala odvahu
Dobrá tak akorát Dobrá tak akorát
 (audio-kniha)
Šťastná kniha Šťastná kniha
Láska pro samouky Láska pro samouky
 
K elektronické knize "Láska pro samouky" doporučujeme také:
 (e-book)
Mnich, který zmizel Mnich, který zmizel
 (e-book)
Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
 (e-book)
Vím, že tě chci Vím, že tě chci
 (e-book)
Slzy od smíchu Slzy od smíchu
 (e-book)
Bára krotí Ameriku Bára krotí Ameriku
 (e-book)
Byla prý docela hezká Byla prý docela hezká
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Láska pro samouky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Barbora Šťastná

Láska pro samouky – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2019



5

Jsem hysterka a líbí se mi to

Martin zavrávoral a drží se za břicho. Potom, jako ve zpomaleném filmu, se podívá na svoje ruce. Jsou ce lé červené. Na tričku se mu zvětšuje červená skvrna.

A já stojím v kuchyni naproti němu a nepřestávám ječet.

Martin na mě oněměle zírá.

Vážně jsem to udělala?! Navzdory situaci mě zapla­ vuje nesmyslný pocit euforie. Mám takový seznam věcí, které mě děsí. Nemyslím pa­ vouky, excelové tabulky, parkování podél chodníku, do­ pisy s modrým pruhem a tak. Teda, tohle všechno mě děsí taky. Ale právě teď mám na mysli věci, na kterých mě děsí, že bych se jimi mohla stát. Nebo že by si to o  mně mohl někdo jenom myslet. Tak třeba, že jsem špindíra. Sobecká mrcha. Špatná matka. Nebo stárnoucí ženská ve volánkové sukni, která nemá soudnost. Zkrát­ ka mě děsí některé škatulky. Nálepky, které bych na čele nikdy nechtěla mít.

Ale úplně na prvním místě tohoto seznamu je hys­ terka.

Tedy ženská, která dělá scény, ječí a hází věcmi, třeští oči a mává rukama. Fúrie, bestie, divá Bára, čarodějni­ ce. Semetrika. Ženská, která, když to na ni přijde, může bodnout manžela do břicha.

Podle Martina jsem byla hysterická tak dvakrát tři­ krát týdně. Jenže jeho představa o tom, co je to být hys­ terická, byla poněkud jiná.

„Nebuď hysterická,“ říkal, když jsem byla smutná.

„Nebuď hysterická,“ říkal, když jsem byla moc veselá.

„Nebuď hysterická,“ řekl, když jsem se zeptala, jestli nejsem tlustá.

„Nebuď hysterická,“ říkal, když jsem chtěla, aby se mnou mluvil.

„Nebuď hysterická,“ říkal, když se zeptal, kde mají děti rodné listy, a já jsem nevěděla a bála jsem se mu to říct.

„Prosím tě, nebuď zas hysterická,“ říkal, když jsme v noci na horách zabloudili s autem na neznámé silnici a začal padat sníh.

„Hysterko,“ řekl, když jsem se rozbrečela, protože mi řekl, že nejsem normální ženská.

„Budu s tebou mluvit, až přestaneš hysterčit,“ řekl po­ té, co se mnou nemluvil už tři dny.

„Nebuď hysterická,“ říkal zkrátka vždycky, když jsem projevila nějaké známky emocí. Možná jediné, co mu v naší domácnosti nepřipadalo hysterické, byla lednič­ ka, která nehybně stojí v rohu, tiše bzučí a udržuje kon­ stantní teplotu. Takže jsem se pokoušela emoce nepro­ jevovat. Jenže čím víc jsem se snažila emoce neprojevo­ vat, tím víc jsem si připadala jako lednička, která bzučí tak potichu, že to za chvíli přestanete vnímat. Ale teď, tramtadadá, jsem fakt hysterická! Jsem hyste­ rická se vší parádou! A nemůžu se toho nabažit. Musím, prostě musím to udělat ještě jednou. Ten pocit za to sto­ jí. Já ti ukážu hysterku! Naberu ještě jednu hrst rozmra­ zeného rybízu z krabice a plácnu ji po něm.

„Sežer si ten rybíz!“

(Možná jste si chvíli mysleli, že tenhle příběh začíná vraždou manžela. No to jste si ale měli koupit nějakou detektivku. Já po něm jenom házela rybíz.)

„No ty vole,“ řekne udiveně Martin, když se mu rybíz rozplácne po tričku. A já zůstanu triumfálně stát proti němu jako královna hysterie. Připadám si jako heavy­ metalová hvězda, jako Médea... nebo spíš... jak se jme­ nuje ta ženská ze starého Řecka, co měla hady místo vlasů?

Šlo jenom o tu plastovou krabičku s rybízem, kterou včera vyndal z mrazáku, protože potřeboval uvolnit mís­ to na něco jiného, a nechal ji na kuchyňské lince s nevy­ řčeným předpokladem, že ten rybíz otrhám a zpra cuju, že z něj uvařím marmeládu nebo upeču ko láč. Šlo o jeho lehce podrážděný údiv nad tím, že jsem od včerejška na ten rybíz ani nešáhla: „To je ti vážně úpl ně ukradený, že se to zkazí?“

Ano, možná že jo. A možná jsem to nevědomky udě­ lala schválně, abych ho vyprovokovala. Možná že něco ve mně, o čem jsem do té doby ani neměla tušení, se roz­ hodlo, že už nechci být tiše bzučící ledničkou a chci se stát princmetálovou hysterkou s vytřeštěnýma očima.

Během několika posledních vteřin pak moje pocity eskalovaly od automatických a léty vštípených výčitek svědomí („Co jsem to za hospodyni, když nechám zkazit vzácný rybíz, v létě natrhaný na chalupě?“) přes vzpo­ mínku na všechny večery, které jsem v minulých letech strávila obíráním ulepených bobulek a vařením mar­ melád, až po ječení a metání rozbředlého rybízu na nic nechápajícího pěstitele, který se za ta léta pokaždé, když nesl domů bedničku rybízu z  chalupy, tvářil, jako by hladovějící rodině přinášel čerstvě uloveného kance.

„Ten hnusnej rybíz! Vždycky jsem ho nesnášela! Je kyselej! Nikdo ho nemá rád!“ ječím a dobře vím, že o ry­ bíz nejde, jde o to ječení, které mi do žil vlévá tak báječ­ ný pocit, jako bych právě objevila novou drogu.

Jsem hysterka. Jenom jsem o tom doteď nikdy nevě­ děla. Jsem hysterka a fakt si to užívám. Jako by se ve mně právě uvolnil nějaký vodotrysk barevné energie.

Martin mlčky vezme houbičku a utírá loužičky rybí­ zové šťávy z kuchyňské linky a z plovoucí podlahy.

Gorgona. Ta ženská s hadama se jmenovala Gorgona.

Jak oslavit výročí a vůbec

přitom neprudit

Na ledničce už dva dny visela gratulace s obrázkem vel­ kého červeného drahokamu ve tvaru srdce a s nápisem: Happy Anniversary! Uvnitř rozmáchlým rukopisem při­ psáno: Kláro a Martine, doufám, že to pořád nějak zvládáte. xoxo, Šeřena.

Když se vám už několikátým rokem po sobě stane, že jediné, co vám připomíná výročí svatby, je gratulace od vaší matky, máte jen jednu možnost. No dobře, asi máte víc možností, ale mě napadla vždycky jen tahle jediná: předstírat, že mi to nevadí.

Předstírala jsem, že jsem holka do nepohody, která to bere sportovně, a takové sentimentální pitomosti, ja ko je oslava výročí svatby, ji vůbec nezajímají. To dělají jenom otravné páry, které o sobě zásadně mluví v množném čís­ le („máme rádi chřest“, „hrajeme golf “), nosí navzájem barevně sladěné oblečení, jezdí na romantické víken­ dy a pod povrchem jejich načančaného vztahu se určitě skrývá citová pustina. Jsou to pozéři, citoví pozéři. To my jsme opravdoví. Normální. Nic nepředstíráme. Sla­ vit výročí svatby, tss! Pokud má někdo potřebu jít na výročí svatby do restaurace, nebo nedej bože jet třeba do Benátek, je to nejspíš známka toho, že si na něco hraje.

„Já už vlastně ani nevím, kdy jsme se brali. Kdyby nám to výročí moje máma každý rok nepřipomněla, ani si na něj nevzpomenu,“ smála jsem se na grilovačce s partou kamarádů, když Martin seděl naproti mně a věděla jsem, že mě slyší. Asi jsem doufala, že tím mezi námi vzniká nějaké spiklenectví. Vyšší porozumění dvou lidí, kteří spolu neslaví výročí svatby. Mimo různých jiných věcí, které spolu nedělají.

No.

Bylo to podobné jako se svátkem svatého Valentýna. Mezi našimi společnými známými patřilo k dobrému tónu se mu posmívat. Importovaný svátek, komerční kýč. Já dostat bonboniéru ve tvaru srdce, asi bych se po­ zvracela, tvrdila jsem každý rok. Růžová barva, maš­ ličky, to mi nesmí přes práh, ble. A  tak dále. Ve sku­ tečnosti by se mi podlomila kolena, i kdybych dostala zlevněné růže z  Alberta nebo vypelichaného plyšáka s nápisem I love you.

Předstírat, že o nic takového nestojím, byl pro mě způ­ sob, jak se vypořádat s tím, že se nic takového neděje. Nechtěla jsem být otravná manželka dožadující se kytic, dárků, lístků do divadla a výletů na místa, kterým se říká „resort“ (nikdy jsem nevěděla, jak to na takových místech vypadá a co se tam vlastně dělá, když už tam lidi jsou). Chtěla jsem být skvělá, úžasná manželka, kte­ rá je svým chotěm aspoň mlčky oceňována za to, že ji tyhle věci nezajímají.

Ale letos jsem se to rozhodla změnit. Měla jsem plán. Lstivý a dlouhodobý plán, jak oslavit výročí svatby, aniž bych si o to musela říkat, aniž bych kvůli tomu muse­ la prudit.

Nic nechtít a neprudit. V tom jsem vážně dobrá. Nikdy jsem neřekla „Kam jdeš a v kolik přijdeš?“ nebo „Kdy už spravíš to světlo v koupelně?“, protože jsem nechtěla být taková ta manželka z kreslených vtipů. Ta, co s natáčka­ ma číhá za dveřmi s napřaženým kuchyňským válečkem na manžela, až se vrátí z hospody. Kdyby se pořádala olympiáda v neprudění, vyhrála bych medaili. Kdybych to dotáhla do konce, mohla jsem mít na hrobě napsáno Klára Vašková, žena, co nikdy neprudila.

Můj lstivý a  dlouhodobý plán spočíval v  tom, že už dávno, asi před půl rokem, jsem požádala tchyni, aby nám dala k Vánocům poukázku na večeři do řec­ ké restaurace. Poukázku, která by propadla, pokud ji nevyužijeme. Takže, plánovala jsem, oslavíme výročí, aniž bych o tom musela Martinovi dopředu říkat. Půjde­ me prostě na tu večeři, co můžeme jiného dělat, když nechceme nechat tu poukázku propadnout, to by přece byla škoda peněz. A najednou si jakoby náhodou vzpo­ menu: „A víš, že máme dneska výročí svatby?“ A on se rozpačitě zasměje a dá mi pusu. Třeba.

Jenže to dopadlo úplně jinak. Můj lstivý a dlouhodo­ bý plán vzal docela rychlý konec, sotva jsme do té řecké restaurace dorazili.

„Už takhle nemůžu. Chci skončit,“ řekne Martin, ješ­ tě než nám stihnou donést jídlo.

„Aha,“ řeknu já.

A to je všechno. Vždycky jsem si myslela, že kdyby mě Martin chtěl opustit, zoufale se rozbrečím. Lehnu si do předsíně a vlastním tělem mu budu bránit v odcho­ du. Nebo zabarikáduju dveře věšákem a budu ho držet zavřeného v bytě, dokud si to nerozmyslí. A je dost mož­ né, že on si to myslel taky, a proto mi to říká tady na veřejnosti v řecké restauraci s bílými ubrusy a pro jis­ totu ještě dřív, než nám přinesou příbory, abych se po něm nemohla ohnat vidličkou.

Jenže já jsem řekla jenom „aha“. Najednou mám pocit, že právě tohle jsem čekala. Věděla jsem to. Je možné, že jsem si to i trochu přála?

11


„A jak to uděláme?“ povídám.

„Já nevím,“ pokrčí Martin rameny.

„Já taky ne... A co řekneme dětem?“

„Já nevím.“

„Já taky ne.“

V té bezradnosti jsme si blíž, než jsme si byli za po­ sledních několik let.

A potom Martin vstane, dá mi tu poukázku a odchází ve stejnou chvíli, kdy nám na stůl nesou chobotnici na grilu, kalamáry a krevety.

Takže udělám to, co dělám vždycky, když nevím, co mám dělat. Zavolám Babetě.

A Babeta přijde do patnácti minut, pomůže mi sníst tu chobotnici a kalamáry a krevety, vypije se mnou lahev vína a pak ještě jednu, a když vyčerpáme hodnotu po­ ukázky, přesune se se mnou do Bohužel baru, kde se dá opít mnohem levněji, a objedná mi gin s tonikem.

Dámičky paří taky

„Máš z toho radost?“

„ Ne .“

„Jsi smutná?“

„ Ne .“

„To je dobře. A jsi naštvaná?“

„ Ne .“

„To je dobře. Tak co jsi?“

„Já nevím.“

Nemám z  našeho rozchodu radost, nejsem smut­ ná ani naštvaná. Na to všechno je ještě moc brzy. Teď momentálně jsem hlavně dost opilá.

„Tak ještě jednou dva giny s tonikem,“ řekne Babeta barmanovi, který nás přišel upozornit, že tohle je fakt poslední objednávka.

„Neříká se ‚ještě jednou dva giny s tonikem‘. Říká se jenom ‚dva giny s  tonikem‘,“ upozorním ji. „Je to víc decentní. Nemusí každej vědět, že jsme jich měly už...“

„... šest,“ doplní barman. „Jdu vám to spočítat.“

V době dětství a  dospívání jsem byla hluboce pře­ svědčená o tom, že správné maminky (tedy veškeré ženy přes třicet) nepijí alkohol. Taková maminka (tedy upra­ covaná žena v baloňáku, s trvalou a s rukama vytaha­ nýma od nákupních tašek) si samozřejmě mohla dát jednu skleničku slivovice na pohřbu vzdáleného strý­ ce (když ji k tomu jiní strýcové přemluvili) nebo jedno pivo ve výletní restauraci nebo skleničku něčeho hnus­ ně sladkého s kamarádkami v cukrárně. Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít. Což právě teď dělám, přestože maminkou jsem už docela dlouhou dobu.

To přesvědčení, že maminky nepijí, mi vydrželo až do dospělosti. Hlavně díky tomu, že jsem žádné maminky kolem sebe neměla. Ta moje, velmi netypická, se pár dní po mých osmnáctinách odstěhovala do Londýna, kde žila, jak se dalo tušit z občasných návštěv, dost nema­ minkovským stylem. Já jsem se rozhodla být úplně jiná. Úplně normální. Když se mi narodily dcery, věřila jsem, že s večírky jsem nadobro skončila. Trousila jsem kolem sebe přemoudřelé věty jako: „Už jsem z toho vyrostla.“ „Já už na to nemám.“ „Vůbec nechápu, jak jsme to teh­ dy mohli vydržet.“

„Ále nevyrostla,“ říkala Babeta, která děti neměla. „Já na tebe počkám.“

A počkala. Když jsem se s ní o pár let později znovu ocitla u baru, vypadala pořád stejně, jako přerostlá Pipi Dlouhá punčocha v kožené bundě a martenskách.

Měla pravdu. Zjistila jsem, že jsem z toho nevyrost­ la. A že na to pořád mám. A že to pořád můžu vydržet. A hlavně že mě to pořád baví. Akorát že už u toho nevy­ padám tak roztomile.

Takže si už nějakou dobu kladu otázku: může žena okolo čtyřicítky pít na veřejnosti alkohol (a nemyslím tím jednu sklenku přidržovanou celý večer pro okrasu), pařit, kalit, aniž by vypadala jako komická, nebo hůř, tragikomická vedlejší postava z rodinného seriálu?

Pořád věřím tomu, že to nějak jde. Ale pravda je, že mezi večírky ve dvaceti a ve čtyřiceti jsou jisté rozdíly. Tady jsou ty nejdůležitější:

15

1. Příprava

Připravit se na večírek ve dvaceti pro mě znamenalo

jediné: nanést si nad i pod oči co největší množství oč­

ních linek a  půl kila řasenky, abych si připadala jako

osudová žena s  uhrančivým pohledem. Navíc jsem

oko lo očí rozmazala něco šedivých stínů (protože jsem

si přečetla cosi o kouřovém líčení). Po letech jsem ale

pochopila, že nevypadám jako osudová žena, spíš jako

mýval nebo jako prostitutka, která dostala pěstí. Navíc

mi došlo, že po ránu se už nechci probouzet s obličejem

pandy. Takže s líčením jsem trochu přibrzdila.

2. Konzumace

Ve dvaceti pijete cokoli, na co máte peníze nebo co vám

někdo objedná. Ve čtyřiceti taky. Akorát už vám vět­

šinou nikdo nic moc neobjedná, takže většinou pijete

jenom to, na co máte peníze. Ten hlavní rozdíl je tedy

jen v tom, že máte trochu víc peněz. Já jsem zaměni­

la beton, houbu a bavoráka za trochu lepší víno a gin

s  tonikem, ale jinak se v  zásadě nic nezměnilo. Taky

jsem pochopila, že to s tím pitím co největšího množství

vody není žádná pověra.

3. Průběh

Večírky ve dvaceti byly samé překvapení: Kdo tento­

krát přijde? Kam vyrazíme? Co se asi po půlnoci stane?

Kdo bude tančit na stole? Vylezeme na nějaké lešení? Po

čtyřicítce je to poněkud předvídatelnější. Půjdeme do

slušné restaurace nebo vinárny. Potom, až tam zavřou,

půjdeme kamkoli, kde mají otevřeno. Potom půjdeme

domů. Nejzábavnější okamžik nastává v momentě, kdy

ustane slušná společenská konverzace o tom, kde jsou

v Alpách nejlepší sjezdovky a jak se daří dětem na osmi­

letém gymnáziu, a začne se mluvit o věcech, o kterých

se za střízliva nemluví.

4. Flirtování

Když budu k  sobě úplně upřímná, tak hlavní důvod,

proč jsem ve dvaceti chodila na večírky, byl ten, že jsem

doufala, že tam potkám životní lásku. Jakýkoli oční

kontakt s kýmkoli na druhém konci stolu byl pro mě

důvodem zůstat aspoň o jednu skleničku déle. Teď se

mi představa, že ve tři ráno v  nonstopu na Lipanské

přijde ten osudový oční kontakt, zdá tak nějak neprav­

děpodobná.

5. Drogy

Ve dvaceti jsem toužila po tom, aby mi někdo nabídl

drogy. Jakékoli drogy. Proč? Protože jsem prostě chtěla

vyzkoušet drogy. Nikdy se to, díkybohu, nestalo. Teď ve

čtyřiceti je joint kolující v potutelném kroužku náhod­

ných známých spíš záminkou přidat se k  těm lidem,

chichotat se a  připadat si pro tu chvíli dobrodružně,

protože beru drogy.

6. Kocovina

Kocoviny ve čtyřiceti už nejsou vtipné. Nejenže jsou

daleko horší. A delší. A mají větší následky v každoden­

ním životě. Ale hlavně už nejsou vůbec, vůbec vtipné.

Že máte kocovinu, to není – na rozdíl od mládí – žádný

hrdinský výkon, kterým byste se chtěli někomu pochlu­

bit. Žádná heroická vzpomínka na dobrodružné eska­

pády minulého večera. Právě naopak. Děláte všechno

pro to, aby si jich nikdo nevšiml.

16

7. D ě t i

Tohle je možná ten vůbec největší rozdíl. Tehdy jsem

neměla děti, teď je mám. A vím, že moje opilecké histor­

ky jim nikdy nebudou připadat zábavné a cool. Vždyc­

ky je lepší být trapně střízlivá matka než matka trap­

ně opilá.

Jenže to teď právě jsem. A mám k těm čtyřem ginům

s tonikem opravdu dobrý důvod. Slavím tu totiž s Babe­

tou svoje výročí svatby.

Čistá strava

vede k čisté mysli

Už jsem říkala, že kocoviny po čtyřicítce už vůbec ne­ jsou zábavné? Nejhorší na nich je, že se snažíte předstí­ rat, že žádnou kocovinu nemáte. Jako já právě teď. Sunu se napříč naší open space kanceláří uličkou hanby mezi stoly a  pokouším se být neviditelná. Hlavně s  nikým nenavazovat oční kontakt. Chci jenom dojít až dozadu ke svému stolu a schovat se za monitorem počítače před všemi zvuky a světly, co na mě útočí. I barevné fotky rozesmátých žen s nápisem Annabelle, časopis pro krásnější život, které visí všude po zdech, jsou jako injekce přímo do mozku. Snažím se na ně nekoukat a plížím se ke stolu.

Přemýšlím o  tom, jestli zvládnu ještě výpravu ke kávovaru, ale Gábina, moje kolegyně, která píše o kos­ metice, mě nenechá ani vydechnout.

„Ona ti to zrušila?“

„Kdo? Co?“

„Cindy. Ten rozhovor.“

Právě mi vybuchla hlava. Cindy Bláhová je you­ tuberka a propagátorka zdravého životního stylu, kte­ rou budeme mít příští měsíc na obálce. A já s ní dneska dělám rozhovor. Za patnáct minut. Zírám na Gábinu a pořád doufám, že to nějak odvolá, že řekne, že si dělala legraci a že třeba žádná Cindy ve skutečnosti neexistu­ je, že je to jenom digitální aplikace, kterou navrhli pro­ gramátoři YouTube. Ale Gábina si málokdy dělá legraci. A nikdy nemá kocovinu.

Usrkne ze sklenice mladého ječmene a nevěřícně kon­ statuje: „Ty jsi na to zapomněla.“

Přeju si vlézt pod stůl a dělat, že tu nejsem.

V taxíku, který mi Gábina zavolala, se ze všech sil soustředím jenom na to, abych se nepozvracela, takže teprve když vcházím do raw kavárny, kde se máme se Cindy sejít, zahlédnu se ve skle výlohy: všechno je, jak má být. Šedivý obličej, zarudlé oči, zplihlé vlasy nasák­ lé kouřem z cigaret. Ideální vizáž na setkání s dívkou, která cukru říká „bílý jed“ a  která ve svém novoroč­ ním poselství světu řekla: „Letošní rok vyhlašuji rokem sebepéče.“

Samozřejmě už tam sedí a  usrkává bambusovým brčkem čerstvou šťávu z kokosového ořechu. Opravdu vypadá jako digitální aplikace. Dokonalá bílá pleť, heb­ ké blonďaté vlasy, modré oči, hologramy, které v pravi­ delných časových intervalech mrknou, aby to působi­ lo víc přirozeně. Připadám si vedle ní jako starý pytel netříděného odpadu, který zapomněli odvézt.

„Dobrý den. Vy jste Klára?“ rozzáří se, když mě uvi­ dí, a chce mě políbit na přivítanou. Odtahuju se, jak to nejvíc jde, aby si nevšimla toho puchu, který mi vystu­ puje snad ze všech pórů. Chaoticky štrachám v kabelce a hledám diktafon. Přitom mi vypadne na podlahu pár zmuchlaných účtenek, papírků od žvýkaček, ocucaný bonbon olepený drobky a posmrkané papírové kapes­ níky. Tady je. Uf.

„Co si dáte, Kláro?“ usmívá se Cindy. Vím přesně, co bych si dala. Horkou gulášovou polívku. Ale na vybra­ nou mám mezi několika druhy veganského smoothie a zeleným čajem. Tak tedy ten čaj.

Zapínám diktafon.

„Cindy, jak jste se dostala k tomu, co nyní děláte?“

Cindy se zatváří tragicky a pokývá hlavou. „Nejprve vám musím říci něco o tom, jak jsem žila předtím. Mys­ lím, že kdybyste viděla, jak jsem vypadala ještě před dvěma lety, nepoznala byste mě. Byla jsem jiný člověk. Trápilo se moje tělo i moje duše. Měla jsem nadváhu, špatnou pleť, vlasy obarvené chemickými prostředky. Moje tělo bylo doslova prosáklé jedy, a  teď nemyslím jenom lepek, bílý cukr, maso mrtvých zvířat nebo lak­ tózu, ale i alkohol a nikotin.“

Soustrastně přikyvuju, snažím se tvářit zhrozeně a pod stolem jednou rukou hrabu v kabelce, jestli bych tam nenašla žvýkačku.

„Ze začátku mi šlo jenom o očistu těla. Přestala jsem jíst pšeničné pečivo, maso, mléčné výrobky...“ Cindy postupně vyjmenuje většinu existujících potravin, ale otázku, co tedy vůbec jí, si nechávám na později. „Jenže postupně jsem pochopila, že čistá strava vede k  čisté mysli. A krok za krokem jsem začala očišťovat celý svůj život. Zbavila jsem se jedů ve všech podobách: nejenom těch ve stravě či v kosmetice, ale také falešných přátel a negativních myšlenek.“

„Jak jste to udělala? Jak se vám daří nemít negativní myšlenky?“ To by mě tedy fakt zajímalo. Při tom hledání žvýkačky se mi vysypala kabelka na podlahu, takže se zanořím pod stůl a rychle se snažím posbírat všechny rozsypané drobnosti usvědčující mě z toho, že já jsem se jedů ve svém životě ani zdaleka nezbavila.

„Když se nějaká taková myšlenka vynoří, prostě ji nechám odplynout. Důležité je sama k  sobě i  k okolí přistupovat s láskou, a nikoli se strachem.“

Chce se mi zaječet: „Tobě se to kecá!“ A asi jsem se přece jen trochu ušklíbla, protože Cindy mě vezme za ruku.

„Kláro, vy o tom snad pochybujete?“

Koukám na její hebkou bílou ruku a všimnu si, že já mám za nehty po tom včerejšku černé obloučky špíny. Je mi do breku. Vlastně už brečím.

„Promiňte, Cindy,“ smrkám do už jednou posmrka­ ného a  uschlého papírového kapesníku a  slzy a  nud­ le se spojují v jeden slizký nazelenalý proud. „Včera se se mnou rozešel manžel a...“ Proboha. To jsem tomu dala.

„Ach, Kláro, to je mi líto!“ vykřikne Cindy. Vážně se na mě zadívá. „Nezapomínejte, že všechno má svůj důvod. Někdy je potřeba zbavit se toxických lidí.“

Toxická si tu připadám hlavně já. Ovšem Cindy je ve svém živlu. Náš rozhovor nabírá na obrátkách. Vesmír, láska, energie, pozitivno.

„Kláro, bylo by mi ctí, kdybyste zašla na moje kurzy pro měny života pomocí čisté stravy,“ říká Cindy na zá­ věr. „Počkejte ještě, mohla bych se s vámi vyfotit? Na pa­ mát k u .“

Přitiskne se ke mně, a  než se stihnu vzpamatovat, vy fotí selfie.

„Držte se, Kláro,“ obejme mě ještě na chodníku. Sle­ duju ji, jak odchází. Vlastně jí závidím, že díky nejeze­ ní cukru, pečiva a bůhvíčeho má recept na to, jak žít celý život. Počkám, až Cindy zmizí za rohem. Ujistím se, že je opravdu pryč. A teprve potom udělám to, na co jsem se celou dobu těšila: vejdu do ušmudlaného bufe­ tu na stojáka, který má vchod hned vedle raw kavárny, a objednám si gulášovou polívku.

Odnesu si ji ke stolku, naberu první lžíci a vnímám, jak horká tekutina zaceluje díru zející v mém žaludku.

21


Proč se musíte opít našrot a  protrpět si příšernou ne­ chutnou kocovinu, abyste ocenili, že talíř gulášové po­ lívky je jeden z největších zázraků všedního dne?

To by mě tedy fakt zajímalo. „Co jsi s ní prováděla?“ ptá se Gábina, když se vrátím do redakce.

„Proč?“ leknu se. „Doufám, že nezrušila focení?“

„Je z tebe úplně nadšená.“

A ukáže mi na telefonu nejnovější Cindyin instagra­ mový příspěvek. Je na něm tvář Cindy Bláhové a vedle ní strašidlo se zplihlými vlasy, strhanými rysy, rozma­ zanýma očima a bezkrevnými rty. Já.

A u toho text: „Dnes jsem poznala úžasnou ženu. Její pravdivý životní příběh se skutečně dotkl mého srdce. A proto jsem se rozhodla otevřít pro vás nové kurzy: kurzy lásky k sobě samé. Přihlašujte se už nyní na www. cindyblahova.cz.“

Děti z rozvrácených rodin

dostávají větší kapesné

Sedíme s Martinem v kuchyni na gauči, vedle sebe, tak jak nám to poradila psycholožka, konzultantka na roz­ chody, a chystáme se to říct našim dcerám.

Ani si nepamatuju, kdy jsme takhle seděli napo­ sledy. Posledních pár let jsme se k sobě téměř nepři­ bližovali. Jako by s námi v našem bytě bydlel slon, ale my jsme se tvářili, že tam není. Seděl mezi námi na gauči a houpal chobotem, když jsme se dívali na tele­ vizi, takže jsme se nemohli posadit vedle sebe. Stál uprostřed kuchyně a mával ušima, když jsem vařila večeři a Martin si něco bral z ledničky, takže jsme na sebe přes něj neviděli. Dokonce s námi spal v posteli, takže jsme se museli tisknout každý ke svému kraji a nechat pro něj volné místo uprostřed. Celou dobu jsme urputně předstírali, že o žádném slonovi neví­ me. Až teď, když jsme si konečně řekli „je tady slon“, zázračně zmizel. Najednou je tu víc místa, volněji se tu dýchá.

Jenže to nejtěžší nás teprve čeká.

„Matyldo, Viktorko, chceme vám něco říct.“

Nejhorší na tom je, že se vůbec nediví. Neprotestují. Jsou tiché, věcné a rozumné, jako jsem vždycky byla já. Psycholožka říkala, že budou možná hrozně vyvádět. Ale ony jenom s porozuměním přikyvují. Ach bože, co jsem jim to udělala? Proč jsou tak zatraceně hodné

23


a chápavé? Neměly by začít ječet, do něčeho kopnout, něco rozbít, říct, že nás nenávidí?

„Matyáš od nás ze třídy je taky z rozvrácený rodiny. Dostává kapesný osmnáct set měsíčně a od mámy dostal iPhone a od táty iPad,“ řekne Viktorka.

Zasmějeme se, protože to bylo míněno napůl jako vtip. A  ujistíme je, že ne, my se rozhodně nebudeme přetahovat o  jejich přízeň nesmyslně drahými dárky. Jsme moderní rodiče, a  přestože se rozcházíme, jako rodiče zůstáváme v souladu. Vy budete stále bydlet tady doma tak jako dosud. Nic se pro vás nezmění. Teda skoro. Vždycky týden tu budete bydlet s tátou a týden s mámou.

„A kde budete vy, když s námi nebudete?“

No to bych taky ráda věděla.

„Každý si najdeme nějaké bydlení.“

Nejsou ani trochu překvapené. Nejspíš to věděly dřív než my. Cítily, že už dávno spolu nejsme, dávno předtím, než jsme si to dokázali uvědomit a říct to nahlas. Mlu­ vily o tom někdy spolu? Přemýšlely o tom každá zvlášť? Věděly, že jejich rodiče se rozešli už dávno, i když my dva jsme si ještě mysleli, že to takzvaně zvládáme a že spolu můžeme, to je děsné slovo, dožít?

„Chcete se ještě na něco zeptat?“

Dlouhé ticho. Nehlaste se všichni. Je to jak na školní besedě s účastníkem třetího odboje. Paní učitelka se cítí trapně, protože mládež nemá žádné dotazy.

„Je to kvůli tomu, jak jsi po tátovi házela rybíz?“ ze­ ptá se Matylda.

„Ne,“ zasměju se a v duchu si říkám: Je to kvůli tomu, že jsem ho nezačala házet dřív.

Koupila jsem si kolo

U mužů se prý krize středního věku projevuje tím, že se rozvedou a koupí si motorku nebo červený sporťák. Já jsem si koupila kolo.

Ne takové to sportovní kolo, na kterém se jezdí na cyklovýlety do přírody. Složila jsem přísahu, že si nikdy v  životě neoblíknu cyklistické elasťáky. Jiná varianta krize středního věku se totiž prý projevuje tím, že si chlápci na sebe natáhnou přiléhavé oblečení s vysokým obsahem lycry a  začnou na silnicích podávat výkony ohrožující jejich život.

Takže to ne. Já jsem si pořídila krásné městské kolo s košíčkem vepředu, kolo, na kterém budu v sobotu do­ poledne jezdit na farmářský trh, popíjet tam fair trade kávu a nakupovat zdravou lokální zeleninu na oběd pro Matyldu a Viktorku. A budu přitom vypadat jako tako­ vé ty ženy na fotkách v našem časopisu, které jedou na kole, smějí se a z košíčku jim čouhá bageta, zelená nať a  lahev vína. No... upřímně, to ježdění na trh zatím neproběhlo. Ale mám to v plánu.

Každopádně, důvody, proč jsem si pořídila kolo, jsou následující:

1. Vypadá hezky.

2. Já na něm vypadám hezky.

3. Připomíná mi tu scénu z  filmu Jules a  Jim, kdy Jeanne Moreau jede na kole s Julesem a Jimem a má na sobě sukni a pruhovaný svetr. Taky chci na kole jezdit v sukni.

4. Líbí se mi cítit v obličeji a ve vlasech ten vítr, když sjíždím z kopce. Když člověk vyráží na kole kamkoli ze Žižkova, sjíždí z kopce prakticky neustále.

5. Budu na kole jezdit do práce a tím nahradím jiné (neexistující) cvičení.

6. Když Martin uvidí, že mám kolo, pochopí, že bez něj vedu úplně nový a šťastnější život, a zalituje, že ta nová, šťastnější, nezávislá žena na kole je pro něj zcela nedostupná.

Tak dobrá, možná že ten důvod číslo šest je ve skuteč­ nosti o něco důležitější, než si připouštím. Každopád­ ně, moje zkušenosti ze života s kolem jsou zatím násle­ dující:

ad 1. Kolo vypadá hezky. Vypadá hezky, dokonce i když stojí v ložnici opřené o sušák s prádlem a zabírá většinu místa, takže když jsi jdu potmě lehnout, větši­ nou se praštím o řídítko.

ad 2. Já na něm vypadám hezky přesně v tu chvíli, kdy na něj před domem nasednu a šlápnu do pedálů. A potom ještě chvilku. Pak už moc ne. Párkrát jsem se zahlédla ve výloze obchodů, které jsem míjela: upocená paní na kole se zuřivým výrazem v obličeji.

ad 3. Zkusila jsem na kole jezdit v  sukni. Vyhrnu­ la se mi až k pasu, což nikoho morálně nepohoršova­ lo, jenom to vypadalo divně. Kromě toho na rozdíl od Jeanne Moreau mám na hlavě tu příšernou cyklistic­ kou helmu.

ad 4. Cestou ze Žižkova člověk neustále sjíždí z kopce. Cestou na Žižkov, překvapivě, zas neustále šlape do kop­ ce. Ke konci té cesty mívám obvykle pocit, že mi někdo tiskne na obličej horký mokrý ručník a že chci umřít.

26


ad 5. Jezdit na kole do práce je fajn, pokud vám neva­ dí, že vás pak v té práci uvidí kolegyně Gábina a starost­ livě se zeptá: „Jseš v pořádku?“ A když se pak uvidíte na záchodě v zrcadle v šatech s propocenými kruhy v pod­ paží a červeným obličejem, pochopíte, proč se tak ptá.

ad 6. Martina jsem zatím na kole potkala jednou. Zrovna jsem supěla do kopce k našemu domu. Řekl mi „čau“ a rozhodně nevypadal, že by litoval, že tato nezá­ vislá žena se zpoceným rudým obličejem je pro něj zce­ la nedostupná.

A kromě toho je ten krám strašně těžkej, a když ho vleču k nám do třetího patra, schválně mě mlátí šlap­ kou do nohy.

Hledám zemljanku,

zn. s balkonem

Tak jo. Našla jsem pár inzerátů na pronájem miniby­ tu, kde si budu užívat svobody každý sudý týden, když Martin bude doma s našimi dětmi.

Babeta tvrdí, že bych tomu neměla říkat „vyhnan­ ství“. Mám být šťastná, že budu mít konečně prostor sama pro sebe. Copak jsem nečetla Vlastní pokoj od Virginie Woolfové?

No jo, já vím, já vím.

Ale stejně si připadám, jako by mě posílali do vy­ hnanství. Ostatně, nic jiného než zemljanku na Sibiři mi můj rozpočet neumožňuje, konstatuju, když zjis­ tím, kam se za poslední roky vyšplhaly ceny pražských nájmů.

První zemljanka se nachází na překvapivě dobré adrese. Činžák na Vinohradech, s výhledem do parku. Zazvoním na zvonek se jmenovkou Karel Perner a za chvilku mi přijde otevřít chlápek s dlouhými bílými vla­ sy v culíku. Typ stárnoucí rocker. I když „stárnoucí“ je v jeho případě trochu eufemismus, nejspíš už mu bude přes šedesát. Asi se někam chystá, protože kdo chodí doma v černé kožené bundě?

„Ahoj, já jsem Karel,“ podává mi ruku a nepokrytě si mě prohlíží od hlavy až k patě.

„Dobrý den,“ řeknu, protože si nejsem jistá, jestli si tedy tykáme, anebo mi tyká, protože mu připadám jako mladá holka. Ta druhá možnost je lichotivá i urážlivá současně. No nic, míříme do třetího patra.

„Tady bydlím já,“ ukáže na velké vyřezávané dveře, „a tohle by mohlo být tvoje království,“ odemyká dve­ ře hned vedle. Nejspíš bývalá komora nebo pokoj pro služku, ale s tím nemám problém, i když jediné okno do světlíku sem nepouští moc světla. Je tu i miniaturní koupelnička. „Není tady kuchyň, ale kdyby sis chtěla...,“ udělá významuplnou pauzu, která mu připadá vtipná, „... třeba uvařit, tak můžeš u mě. Nebo se můžeš sta­ vit jen tak na kávičku.“ Zazubí se na mě, zuby má na svůj věk překvapivě běloskvoucí. Přemýšlím, jestli jsou vyndavací.

A už míříme do jeho bytu, který je asi šestkrát větší než ten, co hodlá pronajmout mně. Hned u vchodu na mě vybafne jeho obrovský portrét v  nadživotní veli­ kosti.

„To mi věnovali kluci z kapely,“ pochechtává se Karel.

Říkám si, že na výraz „kluci z kapely“ by měl existo­ vat nějaký věkový limit, od šedesátiletého pána to zní divně.

„V dvaadevadesátým,“ dodá Karel.

Aha, tím se to vysvětluje. Ze slušnosti se zeptám, jestli tenkrát hrál v nějaké kapele, a Karel mi věnuje nechápa­ vý pohled, asi si myslel, že tu jeho kapelu budu znát.

Dostanu pantofle jako na zámku a prohlídka s prů­ vodcem pokračuje. Má tady spoustu artefaktů pojme­ novaných většinou „Tohle mi namaloval můj kamarád Mejla“, „Tohle jsem dostal od Magora“ nebo „Takhle mě nakreslila moje bejvalka“. Myslím, že celý ten byt by mohl mít souborný název „Kamarádím se se slavnými lidmi, kteří mají vkus“. Taky tu má různé dekadentní koberečky, koupelnu vybavenou odličovacími přípravky a dámskými tampony. „Patří mým přítelkyním,“ řekne Karel, což mám zřejmě brát jako známku jeho bohém­ ského životního stylu. A v kuchyni je ovšemže ten kávo­ var, na kterém mi v budoucnu hodlá vařit tu kávičku.

„Tak co, jsi rozvedená?“ ptá se Karel, který se mezitím nějak stihl převléknout z černé kožené bundy do čer­ veného saténového županu s výšivkou pávů. Proboha, kdo nosí doma saténový župan?

„Ještě ne,“ zamumlám a Karel chápavě pokývá hlavou a vysvětluje mi, že musím „bojovat“ a obrat „svýho ex“ o všechno, protože tak to v životě chodí. A ať se nebojím, prý mám pořád šanci, že si mě ještě někdo vezme, když si pospíším. Zřejmě očekává, že začnu ronit slzy vděč­ nosti za ta povzbudivá slova, a přitom mě hladí po ruce a po rameni a po všem, na co dosáhne. Vyzouvám pan­ tofle a ustupuju do předsíně, protože mi pomalu začíná být jasné, proč byl tenhle byt tak levný.

Ještě i teď je mi trapné mu tykat, takže vykoktám: „Já si to ještě rozmyslím. Na shledanou.“

„Ahoj. A  stav se na kávičku,“ blýskne na mě Karel svým chrupem.

Další inzerát mě zavede k vysokánskému posprejova­ nému činžáku naproti hřbitovům. A začínáme přesně tam, kde jsme u Karla skončili.

„Jste rozvedená?“ měří si mě přísně majitelka.

„Zatím ne,“ konstatuju a ona mi cestou po schodech nahoru věcně doporučuje, abych svému ex nesdělova­ la svou adresu, protože už tady nechce žádné výstupy a opletačky s policií.

„Tady pani Málkový její bejvalej rozkopl dveře, a kdo myslíte, že tu opravu zaplatí, no kdo?“

V dalších podlažích mi líčí osudy ostatních nájemní­ ků za dveřmi: pan Miler má obsedantně­kompulzivní

30


poruchu a nahlas počítá schody, paní Bouzková je člen­ kou sekty a připravuje se na konec světa, Horynová se bojí uprchlíků tak, že odmítá vycházet z bytu, Kadle­ čík přišel o práci a založil politickou stranu, jejímž je on sám jediným členem, Drábek bere drogy, „ale do baráku za ním ty jeho dýleři nesmějí“, Hudečková je v pohodě, „jenom má trochu problémy s exekutorama“, a konečně jsme v šestém patře, kde bydlí pan Böhm, „to je slušnej pán, moc kouří, ale slušnej“, a hned vedle mé budoucí obydlí. Když se podívám dolů z balkonu, kde mi rozcuchá vlasy vichřice a auta na ulici vypadají jako mrňavé krabičky, trochu se bojím zeptat, jak se tenhle byt vlastně uvolnil.

Na sousední balkon vyjde starý pán v teplákách a za­ pálí si cigaretu. Na to, jaký je tu vichr, se mu to podaří překvapivě na první pokus. Asi má cvik.

„Kouřit jenom na balkoně, pane Böhm,“ pozdraví ho majitelka.

„Dobrý den, pani Válková,“ rozkašle se pan Böhm a vyplivne přes zábradlí balkonu hnědý chrchel. „No jo, no jo, dyť já vim. Nikdy bych si nezapálil v posteli, na to už spousta lidí dojela.“

„A žádný domácí zvířata. Je to slušnej barák,“ řekne majitelka směrem ke mně a já kývnu, beru to.

Našla jsem svou zemljanku v domě U Zoufalců.

32

Všichni mi závidějí,

tak proč sakra nejsem šťastná?

Podle příběhů rozvedených žen v knížkách a ve filmech

to snadno může vypadat, že rozchod s životním partne­

rem je jako poukázka od nějaké luxusní cestovní kan­

celáře. Chvilku sice budete smutná a  ubrečená (to se

v knize zmákne na prvních dvaceti stránkách a ve fil­

mu na to bohatě stačí pár záběrů), ale potom uděláte

něco úžasně bláznivého, co vašemu okolí vyrazí dech

a změní to váš život. Například, jako ve filmu Pod tos

kánským sluncem, koupíte vilu v Itálii a pak už jenom

budete popíjet místní víno a odhánět italské nápadníky.

Anebo se vydáte na spirituální cestu do Itálie a do Indie

a na Bali jako v knize Jíst, meditovat, milovat. V každém

případě si užijete spoustu skvělé pizzy, zmrzliny a slu­

níčka a  na konci, když už vás přestane bavit jen tak

flirtovat a meditovat, čeká báječný sexy chlapík, který

to s vámi myslí doopravdy vážně. A když se v mezido­

bí dostanete do úzkých, vždycky se tam objeví nějaká

italská babička nebo buddhistický mnich, aby si s vámi

na chvilku zafilozofovali, a řeknou moudrou metaforu,

jako třeba „život je jako kolejnice“, a tím se hned všech­

no napraví.

No... co na to říct. Jediné, co má můj současný život

s těmihle filmy společného, je pizza. Na rozdíl od fil­

mových hrdinek ji ovšem nekonzumuju na terase ital­

ského bistra, kolem kterého jezdí mladí krásní Italové na vespě a  volají: „Ciao, bella!“ Když se večer vracím z práce do svého nového obydlí a všude už mají zavře­ no, kupuju si v okýnku u metra čtvrtku salámové pizzy s papričkami na papírovém tácku. A i když se snažím vydržet, že si ji sním až doma, většinou ji mám po pade­ sáti metrech v sobě.

Moje kamarádky a známé, které v těchto dnech po­ tkávám, to nicméně nevědí. Krátce poté, co vyjádří ne­ vyhnutelné konvenční politování nad mým rozcho­ dem, jim (hlavně těm, co jsou šťastně vdané) v očích probleskne něco z toho toskánského slunce a zasněně řeknou:

„Vlastně ti svým způsobem trochu závidím.“

Anebo: „Víš, že teď můžeš dělat COKOLI?“

A taky: „Měla bys tu SVOBODU nějak využít!“

Případně na férovku: „Ty se máš, hned bych s tebou měnila!“

Možná to říkají jenom, aby mě utěšily, ale spíš to vypadá, že si doopravdy myslejí, že vlastním vstupen­ ku do země zaslíbené. Nejspíš čekají, že se odbarvím na blond, začnu nosit velké výstřihy a  zásobovat je historkami o  mladých milencích jménem Giovanni a Rodrigo.

Ve skutečnosti se v těch dnech, kdy nejsem s dětmi, můj život rozprostírá mezi šedivým kobercem open space kanceláře a šedozeleným linoleem mého příbytku. Malý bílý odpadkový koš se plní plastovými vaničkami od vlašského salátu (co jsem tady, ještě jsem ho nevy­ nesla) a vedle něj se řadí lahve od vína: Brise de France, Villa d’Italia, Campo de Chile. Elizabeth Gilbert ces­ tovala po světadílech, ášramech a klášterech, já cestuju po vietnamských večerkách a jejich regálech s alkoho­ lem za 99 Kč. Zůstávám v redakci do devíti do večera a předstírám, že jsem zavalená prací, abych nemusela být moc dlouho sama doma.

Sama doma, dřív to byl nesplnitelný sen. Fantazíro­ vala jsem o tom, že bych měla půl dne jenom sama pro sebe.

Někdy jsem se zavřela v  koupelně, seděla na zemi před pračkou a předstírala, že třídím prádlo. Nebo jsem šla na nákup a deset minut jsem jenom stála před Alber­ tem a civěla na protější dům.

Ale teď, když mám času pro sebe spoustu, se jeho obrysy nějak rozpadly. Nevím, co s ním. I když samo­ zřejmě vím, že bych měla například:

... cvičit. Kamarádky by mi pak říkaly, že vypadám „fantasticky“, a  já bych se jenom skromně usmívala a vysvětlovala bych jim, že ale necvičím proto, abych zhubla, že mě to prostě baví a  chci se cítit dobře ve svém těle.

... chodit na snídani do kavárny. Vždycky jsem záviděla těm hezkým lidem, kteří dopoledne seděli na zahrádkách kaváren a  snídali vajíčka a popíjeli džus a espresso. Ale teď mi připadá, že kdybych si tam sedla sama, vypadala bych tam nějak ušmudlaně a nepatřič­ ně. A že mi servírka nenápadně a velmi zdvořile řekne: „Pardon, ale můžete mi ukázat svůj hipsterský průkaz? Nebo legitku klubu stylových lidí? Nemáte? Aha, tak to se moc omlouvám, ale tady bohužel sedět nemůžete, je mi líto.“ A já se zvednu a půjdu pryč a hosté od ostatních stolů na mě budou po očku zírat a říkat si: Panebože, to je trapas, co to sem pouštějí za lidi.

... přihlásit se na lekce tanga. Jenže už od doby, kdy jsem chodila do tanečních, kam mě z protekce přijali bez partnera, a až na místě jsem zjistila, že všichni ostat­ ní jsou tam ve dvojicích, se naprosto děsím představy,

34


že bych měla jít tancovat někam, kde už jsou všichni spárovaní.

... začít se učit nový cizí jazyk. Nebo aspoň pořád­ ně a ng l ick y.

... chodit na výstavy a veřejná čtení poezie a dělat, že tomu rozumím.

... naučit se dělat sushi.

... malovat akvarely.

... pomáhat jako dobrovolník v domě pro seniory.

Prostě, měla bych dělat některou z těch věcí, o kterých jsem si vždycky myslela, že bych je chtěla dělat, jenom na to nemám čas. Teď mám času spoustu. Ale když si představím, že bych měla vyjít ven a s někým mluvit, svírá se mi žaludek.

Zahořklá skoro čtyřicítka

hledá mír v duši

„Zavřete oči a uvědomujte si sami sebe. Uvědomujte si sebe v celkové podobě tohoto okamžiku, této chvíle.“

Já věděla, že sem nemám chodit. Ale nechtěla jsem působit jako zahořklá skoro čtyřicítka na pokraji ner­ vového zhroucení, takže když mi Gábina v práci řek­ la, že potřebuju najít mír v duši, že mám nechat odejít „staré“ a dát prostor „novému“ a že zná výborné lekce řízené meditace, neřekla jsem jí, že meditace nesnáším a že z kouře vonných tyčinek se mi dělá špatně. Řek­ la jsem: „Tak jo.“ A Gábina mě objednala hned na nej­ bližší seanci, z protekce, protože tahle ženská jménem Andrea Angitha Křenek Blažková má jinak plno na dva měsíce dopředu.

Přišla jsem asi o  deset minut pozdě, ve chvíli, kdy Andrea Angitha, vysoká a hubená šedesátnice s dlou­ hými havraními vlasy, a dalších sedm žen už seděly na svých karimatkách a zpívaly „óm“ za doprovodu elek­ tronických varhan z cédéčka. Všechny se usmívaly se zavřenýma očima, takže jsem měla spásný nápad, že bych mohla dveře zase potichoučku zavřít a  po špič­ kách odejít. Ale moje uřícené a vynervované čakry zřej­ mě vysílaly tak hlasité negativní vibrace, že mě Andrea Angitha okamžitě zaregistrovala. Vstala, usmála se na mě a objala mě: „Tak to jste vy! Vítejte,“ zašeptala mi do ucha.

Proboha. Co jí o mně asi Gábina napovídala? Že to fakt potřebuju a že jsem akutní případ, nejspíš.

Posadila jsem se taky na karimatku, zavřela oči a sna­ žila jsem se připojit ke zpěvu „óm“, ale tohle mi fakt nikdy nešlo. Dá se i „óm“ zpívat falešně? Evidentně jo. Skrz řasy jsem přimhouřenýma očima pozorovala ostat­ ní ženy a snažila se na obličeji vyloudit podobně míru­ milovný úsměv, ale nějak mi z  toho pořád vycházela obličejová křeč unavené recepční.

No takže teď ležíme na karimatkách a Andrea Angitha po nás chce, abychom si uvědomovaly svou srdeční čak­ ru. „Přeneste pozornost právě do jejího středu a pro­ ciťujte její energetický stav.“

Čakra, sakra. Ani nevím, kde to je, a když se po mně chce, abych „procítila energetický stav“ té věci, připa­ dám si stejně, jako když mi na infolince Jikotermu řek­ li, že mám ten plynový kotel resetovat. Netuším, jak se to dělá a kde je na to ten správný čudlík.

„Soustřeďte se na svůj dech, pozorujte svůj dech, svou pozornost se však snažte udržet alespoň částečně na svém srdci,“ odříkává Andrea Angitha hypnotickým hlasem. Srdce mi pořád ještě buší jak o život, jak jsem sprintovala od tramvaje. Zpocená záda mě ukrutně svě­ dí. Můžu se poškrábat?

„Prodýchejte celá záda, páteř od její krční části přes hrudní, bederní až po křížovou oblast, dovolte si shodit ze svých zad ten obrovský batoh s balvany, který tam nosíte, nadechujte klid a uvolnění.“

Co to znamená, prodýchat záda? Snažím se nenápad­ ně poškrábat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Ale Velká sestra mě sleduje. „Pokud vás něco škrtí, svědí nebo tlačí, vnímejte ten pocit, pozorujte ho a nechte ho odplynout.“

To bych moc ráda, Andreo, ale jak, když to svědí furt?

37


„Vaší čakrou na temeni hlavy prochází energie a nad vámi se rozevírá nádherný květ světla. Pošlete své sta­ rosti do toho světla a obraťte se s důvěrou do přítom­ ného okamžiku.“

Já se vážně snažím, Andreo, ale...

„Pošlete do toho světla všechno, co ve svém životě už nepotřebujete.“

Andreo, děláš si srandu? Co ty víš o  mém životě? S hrůzou zjišťuju, že mi začínají téct slzy. Protože nesná­ ším tu příšernou elektronickou hudbu, nesnáším ten puch vonných tyčinek, nesnáším Andreu a ty usmíva­ jící se ženské, a hlavně, ze všeho nejvíc, nesnáším sebe. Bohužel Andrea můj vzteklý brek mylně považuje za slzy přijetí, uvolnění a odpuštění.

Posadí se vedle mě na zem a vezme mě za ruku.

„Tak je to správně,“ šeptá. „Nech odplavit všechno, co tě tíží. Nech to odejít. Osvoboď se. Jsi volná. Ty jsi láska.“

„Proboha, jděte už do hajzlu!“ řeknu jí stejně tichým hlasem. Sbírám se z karimatky, popadnu kabelku a bo­ ty a  jdu. Popotáhnu nosem: „Pardon, na shledanou.“ A jsem pryč.

Ještě to nevím, ale na mír v duši je pro mě vážně ještě brzo. Protože jsem se ještě ani nenaučila se zlobit. Ještě jsem se ani nenaučila mít vztek na někoho jiného než na Andreu Angithu, na ty pitomé bohorovné ženské, a hlavně na sebe. Ještě jsem se nenaučila práskat dveř­ mi, křičet a třískat nádobím. Chudák Andrea byla za posledních hodně let prvním člověkem, kterého jsem poslala do hajzlu.

To všechno mě teprve čeká. Možná nechci vypa­ dat jako zahořklá skoro čtyřicítka na prahu nervového zhroucení, ale pravda je taková, že až se jí konečně sta­ nu, bude to pokrok.

Kdo hledá štěstí v Ikee,

najde tam stolek Hemnes

Můj nákupní seznam do Ikey je velmi stručný:

postel,

stůl,

židle.

Ke slovu „židle“ jsem připsala „2ד a  pak jsem to zase škrtla, protože kupovat dvě židle mi připadalo pří­ liš optimistické. Kdo by si na tu druhou židli asi tak sedal?

Výpravy do Ikey jsem vždycky milovala. Když jede­ te do Ikey, znamená to, že máte naději a víru v budoucí život. Nebo si třeba jenom chcete koupit věšák do před­ síně, ale už to, že chcete věšák, znamená, že máte nějaké kabáty, které na něj chcete věšet, a důvěřujete tomu, že i  jiní lidé si u  vás budou chtít pověsit kabát, zkrátka, pohlížíte do budoucnosti s optimismem. Když si jede­ te něco koupit do Ikey, je to důkaz, že jste funkční člen společnosti, který buduje svůj domov.

To ale právě teď vůbec není můj případ. Všechny ty mladé státotvorné dvojice, které třímají v rukou plán­ ky svých bytů a  tváří se důležitě, protože si vybírají kuchyňskou linku, jež se stane základem jejich rodin­ ného štěstí, mi připadají jako politováníhodné oběti reklamních poudaček. Bože, oni pořád ještě věří tomu, že stačí pořídit si kostkovanou deku a nějakou chlupa­ tou předložku z  oddělení doplňků, a  váš panelákový 2+kk ve Stodůlkách se promění v severský dům s plápo­ lajícím krbem a chumelenicí za okny, v obrázek z Insta­ gramu s hashtagem #hygge. Oni si pořád ještě myslí, že pár vonných svíček Lugga jim doma vykouzlí klid a harmonii a ten velký pekáč s pokličkou způsobí, že si jejich rodina bude šťastně a pospolitě pochutnávat na domácí pečeni.

Hm, abych byla upřímná, já tomu vlastně věřím ta­ ky. Vlastně mám v plánu si do svého nově pronajatého obydlí pořídit pár polštářků, světýlek a rámečků na fot­ ky, abych sama před sebou nějak zamaskovala skuteč­ nost, že jsem ve vyhnanství. Já mám totiž rodinné štěstí už za sebou. Jsem tu, abych si vybrala věci, které stvrdí moje současné rodinné neštěstí. A připadá mi, že je to na mně vidět už zdálky. Prosím vás, kde je tady oddě­ lení nábytku pro zoufalé stárnoucí single ženy?

Babeta, která mě sem dovezla  – no spíš dotáhla  –, je toho názoru, že bych si měla pořídit postel pro dva. Letiště.

„Proboha proč? Akorát mi to bude připomínat, že ne­ mám nikoho, kdo by v ní se mnou chtěl spát.“

„Copak ty ses nikdy nechtěla pořádně rozvalit přes celou postel, bez toho, že by tě někdo okopával? Chrá­ pal? Nahlas dejchal? Smrděl? Tahle postel je jenom pro tebe, chápeš? Jakou postel jsi vždycky chtěla, a nikdy jsi ji neměla?“

„ Pa la ndu .“

Jakožto jedináček jsem vždycky marně toužila spát nahoře na palandě.

„Nemyslela jsem, když ti bylo deset.“

Co si pamatuju, jako dospělá jsem vždycky chtěla hlavně postel, ve které ještě někdo jiný chrápe, smrdí a nahlas dejchá.

„Co třeba tahle?!“ rozzáří se Babeta. Ukazuje na rus­ tikálně romantickou dřevěnou postel Hemnes s bílými plaňkami v čelech. Takovou, u které se předpokládá, že hned, jak z ní vstanete, vyběhnete v dlouhé bílé noční košili bosky na zahradu natrhat si náruč čerstvé levan­ dule a potom posnídáte čerstvě upečené croissanty.

„Hm. Ledaže bych si k ní pořídila ještě dům v Pro­ vence,“ namítnu.

„Co ty víš,“ konstatuje sebejistě Babeta, jako by vě­ děla něco, co já ještě netuším, a poznamenává si skla­ dové číslo.

Míříme do oddělení stolků. Nevím, proč se jim ří ká „konferenční“, protože si schválně zkuste pořádat ně ja­ kou konferenci třeba u stolu Lack za 199 Kč o rozmě­ rech 55 × 55 cm. Měli jsme ho doma celá léta a namísto středobodu konferencí se stal odkladištěm přečtených časopisů, žákovských knížek, nedopitých hrnků s kafem a občas taky nehtů, které si někdo stříhal na gauči.

Neomylně mířím ke stolku Lack. Pořád ho tu mají.

Babeta se zatváří podezíravě. „Nemáte ho náhodou doma?“

Babeta je totiž přesvědčená, že věci, které si pořídím do svého nového bytu, by měly vypadat úplně jinak než to, co máme doma. Rozhlíží se, co by její představu „úpl­ ně jinak“ naplnilo. A už to našla.

„K tý posteli nutně potřebuješ tenhle!“

„No ty ses asi zbláznila,“ hlesnu.

Babeta ukazuje na stolek, který jsem už viděla. Přesně takový jsem měla, když mi bylo asi sedm. Bílý toaletní stolek pro panenky. S velkým oválným zrcadlem a šup­ líčkem na poklady. Akorát že tenhle je velký a opravdo­ vý. Jako pro přerostlou panenku. Martin by se z něho asi osypal.

„Martin by se z něho asi osypal,“ hlesnu.

„No právě!“ rozzáří se Babeta. „Musíš si ho koupit! Chápeš, že máš poprvé v životě šanci pořídit si nábytek, kterej ti nebude schvalovat nějakej chlap?“

Veškerý nábytek, co jsme si kdy pořídili s Martinem, byl vždycky velmi pravoúhlý, minimalistický a praktic­ ký. Vzpomenu si, jak jsem jednou chtěla houpací křeslo, ale dohodli jsme se, že by zabíralo moc místa a že vlast­ ně víc potřebujeme botník.

Část mě někde uvnitř je opravdu v pokušení pořídit si tuhle romantickou šílenost. Stoleček jako pro princez­ nu. I když jediná pohádka, na kterou bych si teď u něj mohla hrát, je ta o Sněhurce. Já bych samozřejmě byla zlá královna: Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v celé zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější? – Ty, má paní.

„Hele, já nevím. Je to strašnej kýč.“

Celý svůj dospělý život jsem se děsila kýče. Nebo spíš, děsila jsem se toho, že by si někdo myslel, že jsem kýčo­ vitá. Hlavně žádné serepetičky, ze kterých se musí jenom utírat prach. Na romantické komedie jsem se koukala jenom s ironií. Když Matylda a Viktorka začaly toužit po tylových baletních sukýnkách, třpytkách, jednorož­ cích, princeznovských korunkách, kočičkách Hello Kit­ ty a růžovém čemkoli, pořád jsem měla nutkání se za to někomu omlouvat: „To je jen takové období, to přejde,“ nebo: „Mají to všechny holčičky ve školce, nechci, aby si připadala vyčleněná z kolektivu,“ a „ona sice nosí tu princeznovskou čelenku, ale přitom si hraje i s bagrem.“ Záleželo mi na tom, aby všichni věděli, že mám vkus, že zastávám správné genderově vyvážené hodnoty a že si rozhodně nechci hrát na nějakou princeznu.

Jenže jsem chtěla. Teď to vím. Ne Matylda a Viktorka, to já jsem si chtěla natáhnout růžovou baletní sukýnku,

42




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist