načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska není minulost - Jaroslava Hofmanová

Láska není minulost
-4%
sleva

Elektronická kniha: Láska není minulost
Autor:

Román Láska není minulost, volně navazuje na předchozí autorčin román V sevření osudu. Hlavní protagonistka obou příběhů Simona Hartmanová přistihne svoji mladičkou dceru Valentinu ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061601
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román Láska není minulost, volně navazuje na předchozí autorčin román V sevření osudu. Hlavní protagonistka obou příběhů Simona Hartmanová přistihne svoji mladičkou dceru Valentinu v choulostivé situaci a následuje hořká hádka. Dcera utíká z domu, avšak po několika hodinách se vrací a oznamuje matce, že čeká dítě se svým milým, doktorem Leošem Pelikánem.

Související tituly dle názvu:
Láska není minulost Láska není minulost
Hofmanová Jaroslava
Cena: 79 Kč
Gala Dalí Gala Dalí
Domingo Carmen
Cena: 217 Kč
Šťastné blues aneb z deníku Jaroslava Ježka Šťastné blues aneb z deníku Jaroslava Ježka
Cinger František
Cena: 197 Kč
Láska je víc než láska Láska je víc než láska
Romanská Lydie
Cena: 217 Kč
Láska nejen láska Láska nejen láska
Marková Jiřina
Cena: 107 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Láska není minulost

Jaroslava Hofmanová

2. vydání

Vydáno v lednu 2016 jako 24.publikace vydavatelství

Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN:

epub: ISBN 978-80-88061-58-8

mobi: ISBN 978-80-88061-59-5

pdf: ISBN 978-80-88061-60-1



Sedím stále na zemi v místnosti, kde m ě opustila Valentýna po veliké hádce, když jsem ji

na čapala s jejím klukem Leošem v posteli. Vmetla mi to tvá ře spoustu v ěcí, které bych

nejrad ěji zametla pod koberec. Potom utekla. Chvíli jsem nem ěla sílu se pohnout, ale

najednou do mě vjel po řádný vztek. Kdyby tak m ěla otce, který by ji p řehnul p řes koleno!

Nemá žádného.

Její otec zem řel a já jsem na všechno sama. Moje jediné dít ě se v šestnácti letech tahá s

dosp ělým chlapem. S doktorem o deset let starším, který by mohl mít rozum a najít si sob ě

rovnou partnerku.

* * * Vysko čila jsem podrážd ěně z podlahy a řítila se kvapem k telefonu. Vyto čila jsem telefonní číslo do ordinace Leošova otce, mého bývalého milence číslo jedna, který byl stejn ě jako jeho syn léka řem. Nervózn ě klepala prstem do desky stole čku, než zdravotní sest řička Kate řina v jeho soukromé psychiatrické praxi zvedla milostiv ě sluchátko. „Ordinace doktora Pelikána!“ zašveholila sladce. „Hartmanová. Je tam Filip?“ zasy čela jsem. „Ano. Ale má návšt ěvu,“ podotkla dívka sp ěšn ě. „Koho?“ dotázala jsem se v domn ění, že do ordinace dorazil Leoš, nebo Valentýna. „To jist ě není vaše starost,“ odpálkovala m ě slušn ě Katka. „Je tam moje dcera?“ nadhodila jsem zbyte čně. „To vám bohužel nemohu sd ělit,“ pokra čovala. „Sle čno, jedná se o velice d ůležitou v ěc!“ Zaje čela jsem nep říčetn ě do sluchátka. „Pokud jde o život...“ „To jde,“ podotkla jsem nasupen ě. Ká čo hloupá, pomyslela jsem si. „Já vám pana doktora předám,“ ohlásila v záv ěru a já p ěstí zabušila do stolu, div jsem ho nerozbila. „Doktor Pelikán,“ ozvalo se na druhé stran ě drátu zdvo řile a já si p řála vid ět jeho tvá ř, až mu sd ělím, co se stalo. „Filipe, musím s tebou mluvit!“ zd ůraznila jsem. „Simono, mám zde pacienta...“ Nenechala jsem ho domluvit. „P řistihla jsem Leoše a Valentýnu.“ Na okamžik se na druhé stran ě rozhostilo ticho. „Jak to myslíš, p řistihla?“ zeptal se naléhav ě. „V posteli,“ zahulákala jsem teatráln ě. „V mém dom ě!“ „Moment,“ řekl do sluchátka a to on ěmělo. On mi ten telefon snad položil! No to je už p říliš! Vy ťukala jsem na číselníku op ět jeho číslo, ale v uších se mi ozýval pouze tón, který mi oznamoval, že číslo je obsazené. Nebo sluchátko vyv ěšené! Neznala jsem se vzteky. Seb ěhla jsem dol ů po schodech, vklouzla do koza ček a uv ědomila si, že mám zaseklý zip. Vztekle jsem s nimi mrskla do kouta a vyhrabala v botníku kotní čkové boty z lo ňské zimy. Musím si koupit nové.

* * * Dve ře do ordinace byly doko řán. Nakoukla jsem zv ědav ě dovnit ř a spat řila okatou Kate řinu, jak n ěco zapisuje do karty pacienta. Hned m ě poznala a okamžit ě vysko čila na své dlouhé štíhlé nožky. „Pan doktor tu není!“ Oznámila mi prost ě a napjat ě o čekávala mojí reakci. Tahle odpov ěď m ě znechutila. Jak to, že si Filip dovolil odejít? „Kde je?“ Ptám se dot čen ě, s velkou chutí té kuka čce vyškrábat její kouzelná kukadla, lemovaná mod ře namalovanými řasami. Nakr čila soust řed ěně malý nosánek. „Musel odejít.“ To bylo všechno. Posadila se ke stolu a věnovala se psaní. „Kam šel?“ naježila jsem se výhružn ě. Dívka ustala ve své činnosti. „Odvolali ho k nutnému p řípadu. K sebevrahovi, co chce sko čit z železni čního mostu,“ pokra čovala vážn ě. Doufám, že si ta holka ze m ě ned ělá legraci.

* * * Takže co dál? Vyšla jsem na denní sv ětlo na ulici, která se mi ješt ě ráno zdála p říjemn ě podzimní. Nyní byla celá šedivá. Tlející listí tan čilo ve v ětru, z nebe padala hustá mlha a po časí p řipomínalo duši čkový den. Zase m ě za čal bolet zub, který m ě ráno vy čistila léka řka. Možná m ě bolel celou tu dobu a já ho pod tíhou událostí ignorovala. V b řiše mi kru čelo na celou ulici, kdyby nejezdila auta, vynikla by tahle moje vnit řní hudba s celou parádou. Možná by nebylo od v ěci se najíst.

* * * Zastavila jsem se p řed obchodem s nápisem Chléb pe čivo. Vte řinu jsem zaváhala a potom vešla dovnit ř. Kluk, co stál za pultem, si m ě se zájmem prohlížel. „Co si dáte?“ zeptal se zdvo řile. Rozhlédla jsem se po prostorném krámu a můj zrak padl na tvarohový šáte ček. i přes to, že už bylo odpoledne, vypadal lákav ě. „Dva tyhle kousky,“ ukázala jsem na pe čivo a uv ědomila si, že jsem řekla dva, což znamenalo, že automaticky myslím na Valentýnu. Jsem zvyklá kupovat všechno i pro ni. Chlapec s černými ku čeravými vlasy a stejnýma o čima nemotorn ě vzal do ruky klešti čky, kterými šáte čky vsunul do rozev řeného mikrotenového sá čku. „Ješt ě n ěco paní Hartmanová?“ otázal se op ět slušn ě. „My se známe?“ típla jsem p řekvapen ě. Zaváhal. „No jste maminka Valentýny, ne? Chodil jsem s ní do školy.“ Ml čky jsem si ho prohlížela. Ovšem, to je p řece Vojta! Že jsem ho hned nepoznala. Jaký se z něj vyloupl p ěkný kluk, říkám si. „Už vím,“ mile jsem se usmála. „Copak tady d ěláš?“ „Pomáhám mamce,“ podotkl a za čal na kalkula čce s čítat dvakrát šest padesát. Položila jsem na pult t ři p ětikoruny. „To je dobrý...“ Shrnul je do zásuvky ve stole. „D ěkuji. Jsem rád, že jsem vás vid ěl. Vypadáte moc dob ře!“ zalichotil mi. Ud ělalo mi to radost a malinko jsem pook řála. „Na shledanou“ zamávala jsem a ve dve řích se srazila s Valentýnou. Chvíli jsme si jedna druhou m ěř ily. Promluvila jsem první. „Kde jsi byla? Hledám t ě...“ Sklonila hlavu a ne řekla nic. Celá se t řásla zimou.

„Jdeš dom ů?“ ptám se a otá čím se, jestli nás Vojta sleduje.

Obsluhoval jiného zákazníka a nevnímal nás.

„Jdu si koupit n ěco k jídlu,“ hlesla dcera a vešla dovnit ř.

„Po čkám na tebe,“ zamumlala jsem prost ě.

Podupávala jsem venku asi t ři minuty a vzpomn ěla si, že obchod má ješt ě jeden východ. Ze

strachu, aby mi Valentýna zase nezmizela, jsem se vrátila. Dcera byla práv ě na řad ě.

„Jak se ti tu líbí?“ slyším její hlas, kterým oslovila bývalého spolužáka.

„Nic moc. Jsi první hezká holka, co sem vstoupila od rána,“ zažertoval Vojta.

„Jinak tady nakupujou samý starý škatule,“ pokra čoval p řátelsky.

„Zrovna te ď tu byla tvoje máma.“

Podíval se na m ě a zarazil se. Valentýna se rozesmála. Semkla jsem rty a oto čila se k nim

zády.

* * *

Nev ěděla jsem, kde za čít. Co mám říct? Valentýna sed ěla na sedací souprav ě schoulená do

klubí čka, nos m ěla zarudlý od častého smrkání a o či oteklé. Dvakrát kousla do suchého

rohlíku a bez zájmu ho položila na desku stole čku. Po řád set řásala drobe čky z chlupaté

deky, do níž jsem jí zabalila, aby se net řásla zimou.

„Musíme si promluvit.“ Slyším se.

„Ano,“ povzdechla odevzdan ě. „Musím ti n ěco říct.“

„Ne.“ P řerušila jsem jí. „První já. Musíš se s ním rozejít. Je to dosp ělý člov ěk, který jen

využívá tvé mládí. Dokto ři to málokdy myslí se sestřičkami vážn ě. V ětšinou si jen cht ějí

užít n ěkde v kamrlíku p ři no ční. V ěř mi, d ělám sestru v nemocnici už řadu let.“

Neodpovídala a v zelených o čích se jí zra čila nep řítomnost.

„Posloucháš m ě, milá čku?“ zašeptala jsem m ěkce. P řišlo mi jí líto, vypadala jako nevinnost

sama. Už jsem zapomn ěla, jak se vyno řila nahá ze svého pokoje, kde na ni čekal v posteli

Leoš.

Je p řece jen hrozn ě mladá, říkám si. Je ješt ě naivní...

„Už m ůžu?“ slyším Valentýnu.

Vrátila jsem se zp ět do reality. „Co jestli m ůžeš?“

„Mluvit!“ Namítla klidn ě.

„Ale jist ě, Zlatí čko, řekni mi, co máš na srdci!“ P řekypuji sladkými řečmi, protože mám

radost, že je moje hol čička ochotná komunikovat. „Jsem t ěhotná,“ vyhrkla a se mnou se

zato čil sv ět.

Chytla jsem se za bolavou tvá ř. Potom jsem vyndala pomali čku z kabelky, která se válela

vedle k řesla, nerozd ělanou krabi čku cigaret. Vsunula jsem jí opatrn ě do koženého pouzdra,

rozbalila staniol i celofán a vytáhla bílou cigaretu. Marn ě jsem hledala zapalova č. Nakonec

jsem celý obsah kabelky vysypala na stolek, ale zapalova č nenašla. Vložila jsem tedy

cigaretu do pusy a vstala. Dcera m ě bázliv ě pozorovala.

Došla jsem do kuchy ňky a spat řila zapalova č na stole, kde jsem ho z řejm ě zapomn ěla

dopoledne, když jsem šmírovala Valentýnu. Pe čliv ě jsem si zapálila a vdechla kou ř. Stále

jsem vst řebávala informaci, kterou mi dcera sd ělila, kterou jsem odmítala p řijmout.

Vrátila jsem se do obýváku a posadila se naproti ní. Popel z cigarety jsem odklepla do

prázdného hrne čku od čaje. „Cože jsi to říkala?“ ptám se, abych se přesv ědčila, že jsem špatn ě slyšela anebo že si Valentýna d ělala legraci. Příliš srandovn ě tedy nevypadala. „Jsem t ěhotná,“ opakovala a nehnula brvou ve tvá ři. V mozku se mi ozval varovný signál. „Jak dlouho?“ „Nevím,“ pokra čovala pasivn ě. „Co to znamená, nevím?“ táži se vzrušen ě a cítím, jak se mi zrychluje dech i tep. „To znamená, že asi tak dva nebo t ři m ěsíce,“ poznamenala a mn ě se zatm ělo p řed o čima. „To ne. To nemyslíš vážn ě, máš rozum?“ „Mám ráda Leoše,“ doplnila. Prudce jsem oddychovala a marn ě si lámala hlavu, jak na tohle odpov ědět. „Kdo všechno to ví?“ „Zatím jen ty a já,“ zašeptala.

* * * Sedím „na kobere čku“ v pracovn ě ředitele nemocnice, mého milence číslo dv ě, dívám se na jeho hladce oholenou tvá ř, vdechuji citlivým nosem drahou kolínskou a přepadá m ě nostalgie. v mysli se vyno řily spole čné vzpomínky na dny, kdy jsme se tajn ě milovali na mojí chaloupce. Jak je to dávno, co jsem tyhle hn ědé o či milovala? a jak dlouho, co vym ěnil naši lásku za kariéru? Aby se z oby čejného léka ře stal ředitel nemocnice, sp řáhl se za mými zády s Filipovou bývalou ženou. Mají se doopravdy rádi? Erika má kontakty. Filip vždycky říkal, že je v posteli chladná jako kámen. Myslí si to i Honza?

* * * Honza si utáhl uzel na barevné kravat ě a kone čně se odlepil od okna. „Já t ě Simono, varoval. V čera t ě chytla hlavní sestra s ekonomkou, jak sis nesla dom ů nezaplacený ob ěd. Tedy abych to up řesnil, tak se nejednalo o jeden ob ěd, ale o t ři. a zaplacený jsi nem ěla, jak jsem už řekl ani jeden.“ Sed ěla jsem, ruce složené v klíně a povytáhla užasle obo čí. „A za to m ě vyhodíš z práce?“ ptám se smutn ě. Honza se zamra čil. „Jako vždycky bereš všechno na lehkou váhu. Už jsem propustil zam ěstnance za daleko menší proh řešky.“ „U m ě snad ud ěláš výjimku!“ „Pro č bych m ěl? Nic ti nedlužím.“ „Ten ob ěd, mi nandaly do kastr ůlk ů kucha řky. Já nevid ěla, kolik mi tam toho naservírovaly. a to, že jsem jídlo nem ěla zaplacené, za to také nemohu.“ „Ano?“ Honza nehnul ani svalem v obli čeji. P ředvedl mi kamennou tvá ř, kterou jsem dob ře znala. „Nestihla jsem ho zaplatit, protože m ě rozbolel zub. Byla jsem akutn ě na ošet ření. Ostatn ě, můžeš si to ov ěř it, dokonce mám potvrzenou propustku.“ Vzal m ě za ruku. Padla jsem vy čerpan ě hlavou na jeho hru ď a rozplakala se. On pustil mojí ruku a pohladil m ě leva čkou chlácholiv ě po vlasech. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na n ěj skrz závoj slz, které rozpoušt ěly mojí řasenku a v černých pramíncích ztékaly po tvá řích.

Honza m ě stále hladil, nedbaje, že mu slzami zmá čím krémovou nažehlenou košil, m ě

za čal vášniv ě líbat.

* * *

Filip vpadl do mojí kancelá ře, práv ě když jsem snídala suchou housku, kterou jsem si

koupila cestou do práce v obchod ě a se závistí pozorovala pod řízenou dietní sestru Magdu,

jak se nevybírav ě cpe hromadou šunkového salámu, plátkového sýra a raj čaty ur čenými do

le ča.

„Víš, Magdi čko,“ zavr čela jsem, „tohle si prosím t ě odvykni.“

Polkla, až jí zasko čilo a ona se rozkašlala. „A co, paní vedoucí?“ otázala se naivn ě.

Ukázala jsem na hromadu jídla. „Tohle p řece. Najez se v kuchyni a nenos mi to do

kancelá ře. v kuchyni jako nevidím, co sníš, ale tady to nemůžu p řehlídnout!“ Dívka

zav ětřila. „Pr ůšvih?“

„Ten budeš mít, když m ě neposlechneš!“ ukon čila jsem rozmluvu a v ten okamžik vešel

Filip bez klepání do místnosti. Vypadal dob ře. Ostatn ě jako vždycky. Shodil z vlas ů

semišovou kšiltovku a rozepnul černou bundu s kožešinovým límcem. Potom se bez

pozdravu a bez vyzvání rozvalil na pohodlném k řesílku ur čeném pro hosty.

Taková drzost! Nev ěř ila jsem vlastním o čím.

„Milá čku, nedob ěhla byste se podívat do kuchyn ě, co se va ří k ob ědu?“ požádal Magdu,

která se ješt ě kuckala rudá jako pivo ňka.

„Máme dnes le čo, pane doktore.“ Odv ětila a m ě p řekvapilo, že Filipa zná. Není tu tak

dlouho.

„Vážn ě,“ podivil se. „Nesko čila byste se t řeba projít? Musím vyšet řit tady vaší nad řízenou.

Vra ťte se laskav ě za p ůl hodiny. Jo?“ Magda m ě požádala o čima o souhlas. Kývla jsem

neznateln ě hlavou a ona odešla.

Sed ěla jsem dál.

„Co káva? Nebyla by?“ zeptal se Filip.

„Nebyla,“ zavr čím nasupen ě. „Co chceš?“

„Já nic. Ty jsi n ěco snad cht ěla, ne?“

Ml čím. Cht ěla. Ale už jsem to vy řešila bez n ěj. S Honzou jsem se v čera domluvila i beze

slov, s Valentýnou taky. Z práce m ě nepropustili a dcera p ůjde na um ělé p řerušení. Já

vlastn ě Filipa v ůbec k ni čemu nepot řebuji. „Cht ěla, ale v čera. Dnes už ne.“

Podíval se na hodinky. Potom sáhl do kapsy u modré košile s rozhalenkou a vyndal z ní

malou krabi čku, kterou mi hodil na st ůl, p římo nad rozev řený jídelní lístek.

„Co je to?“ otázala jsem se vcelku zbyte čně, protože jsem si jednoduše p řečetla na obale

nápis NEUROL.

„To jsou léky na nervy. Pot řebuješ je jako s ůl.“

Rozpa čit ě jsem se rozpomn ěla na v čerejší den.

„Hele, odešel jsi, když jsem s tebou cht ěla mluvit o našich d ětech.

Vy řešila jsem to bez tebe. a ty řekni Leošovi, a ť nechá Valentýnu na pokoji.“

Vysko čil z křesla v okamžiku, kdy otev řela dve ře Magda. Zarazila se hned, jakmile si

všimla, že návšt ěva ješt ě neodešla. „M ůžu?“ špitla nesm ěle.

Filip se navlékl do bundy a odm ěnil jí ohnivým úsm ěvem. „Kávu jsem nedostal. Co

kdybych vás, sle čno na ni pozval? Co d ěláte dneska ve čer?“ Musela jsem se ovládnout, abych po n ěm n ěco nehodila. Používal po řád stejné finty. Divím se, že na n ě ty holky stále letí.

* * * Vyb ěhla jsem do prvního patra po schodech, protože nefungoval výtah. Na ošet řovn ě jsem se otázala, na kterém pokoji leží Valentýna p řed zákrokem a vplula s královsky vzty čenou hlavou dovnit ř. Leoš sed ěl v bílém plášti na posteli a držel mojí dceru za ruku. Na pokoji byli sami. Jakmile jsem se objevila, zamrkala Valentýna poplašen ě ví čky. Leoš její dla ň pevn ěji stiskl a povstal. „Dobrý den,“ pop řál mi. Odpov ědi se nedo čkal. „Co tady d ěláte?“ Pohodil dlouhými vlasy svázanými do copu. „Klidn ě mi m ůžete tykat,“ vybídl m ě sebejist ě. Celý táta, jakoby Filipovi z oka vypadl. Ignorovala jsem ho a posadila se na místo, kde p řed chvílí sed ěl on. „Valentýno?“ promluvil na ni. „Mohl byste laskav ě odejít a nechat m ě i mojí dceru na pokoji?“ Dotkl se rukou stetoskopu, jenž mu visel na krku a oto čil se ke mn ě zády. „Co tu cht ěl?“ ptám se p řísn ě a doufám, že mi Týna odpoví po pravd ě. Rozplakala se. Vlastn ě v poslední dob ě nic jiného ned ělala. Byla p říšern ě p řecitliv ělá a cedila pro každou mali čkost. Pohladila jsem jí po studené paži. „Doufám, že jsi ho neposlouchala, ur čit ě ti vypráv ěl n ějaké hlouposti!“ Slzy jako hrachy se jí koulely po tvá řích. „ Říkal, že když si to nechám vzít, tak už nikdy nebudu moct mít d ěti!“ „To snad ne,“ zvolala jsem rozzloben ě. „Jak n ěco takového m ůže vypustit z úst vzd ělaný člov ěk? Valentýno, p ředstav si, jak se staráš o dít ě, v tvém v ěku. Celý život máš před sebou...“ Valentýna se rozeštkala nanovo. „Podívej, hol čičko,“ řekla jsem konejšiv ě. „Jednou jsme se už rozhodly, že to dáme pry č, tak za svým odhodláním st ůj. Musíš p řece také dod ělat školu.“ Povstala jsem. Musím ješt ě ob ěhnout pacienty s výb ěrovou dietou.

* * * Tohle všechno se stalo p řesn ě p řed dv ěma lety. Valentýna podstoupila um ělé p řerušení těhotenství, s Leošem jsem ji už nikdy nevid ěla.

* * *

Honza se u m ě v dom ě zazvonil, když jsem to čekala nejmén ě. Zrovna jsem se vyšplhala z

vany, vlasy splihlé a nalí čení nulové. Stál za dve řmi, jako cizinec. Otev řela jsem t ěžké

dve ře do vstupní haly, oble čena v saténovém župánku.

„Co mi neseš?“ ptám se p řekvapen ě.

Rozhlédl se. „Pustíš m ě dál?“

„Jist ě.“


Oklepal špinavý sníh z vysokých bot a v hale je shodil z nohou.

„Sva řila jsem si červené víno,“ slyším se. „Dáš si se mnou?“

„Rád.“

Odpovídal jednoslabi čně, jako by m ěl strach. Strach z čeho? Z mojí reakce? a na co?

Krá čeli jsme po schodech do patra, kde jsem m ěla v obývacím pokoji na stole postavený

sklen ěný litrový džbánek „sva řáku“. Vyndala jsem ze starobylého sekretá ře ješt ě jednu

sklenku a postavila jí p řed Honzu. Stál u k řesla a nehnul se.

„Posa ď se p řece,“ vybídla jsem ho. „Jsi tady doma.“

Poslechl m ě. Uchopil džbán a nalil horkou vo ňavou tekutinu nejprve m ě a posléze sob ě.

„Cože jsi p řišel?“

„P řišel jsem, protože m ě o to požádala Valentýna. Bude se vdávat.“

Položil na st ůl obálku, gestem, které mi není v ůbec cizí. Kdysi jsem takhle položila obálku

já p řed Filipa a doufala, že se rozvede. On to neud ělal a nechal m ě, a ť se z trucu vdám.

Popadla jsem prudce sklenici a rychle se napila.

Je mi ze všeho smutno. Ob ětovala jsem té holce všechno. a tohle jsou její vd ěky? Opustí m ě

a nechá samotnou! Bojí se říct, že jsou s Leošem zase spolu, proto poslala Honzu...

Honza vzal do ruky svoji skleni čku.

„Nebu ď smutná. N ěkdo pozná svojí životní lásku t řeba už ve t řinácti. N ěkdo až v šedesáti.

Nezáleží na v ěku. Jestli je to pravá láska, vydrží jim na celý život.“ Napil se.

„A ty jsi už svojí lásku našel?“ ptám se i p řes to, že mám obavy, jak mi odpoví.

„Já jsem zatím nenašel sám sebe,“ slyším odpov ěď . Vypil chladnoucí nápoj jedním hltem a

zvedl se k odchodu. „M ěla by ses s tím, Simono, smí řit. Budeš babi čkou, budeš mít vnou če,

to je snad dobrý d ůvod pro č žít a na koho se t ěšit. Ne?!“ Sklopím hlavu, protože mi teprve

došel rozsah jeho slov. Vnou če! Budu babi čkou. v šestat řiceti letech! To jsem to

dopracovala. Sama bych mohla být ješt ě matkou, kdybych našla n ěkoho, kdo by m ě m ěl

doopravdy rád. Každý má n ěkoho. Pro č já jsem stále sama?

Dolila jsem zbytek vína a vypila ho také jedním douškem. Nejlépe ud ělám, když se opiji.

Zapomenu na všechno. Na celý ten zpackaný život. Jeho odchod jsem ani nepost řehla.

Sv ět se p říjemn ě vlnil, ale spát se mi necht ělo, byla jsem p říliš rozrušená.

Vzpomn ěla jsem si na léky, které mi Filip donesl do ordinace. Vyhrabala jsem je ze šuplíku

no čního stole čku a dva spolkla. Nezdálo se mi, že by m ěly na m ě n ějaký ú činek. Slupla

jsem tedy ješt ě dva pro jistotu a kone čně se pono řila do sv ěta sn ů.

* * *

Venku padal sníh s dešt ěm a já mrzut ě plánovala snídan ě na p říští m ěsíc. Magda se vrátila

nacpaná jídla z kuchyn ě a nyní šla uva řit černou kávu.

„Dáte si taky, paní vedoucí?“ otázala se zbyte čně, protože v ěděla, že mám na ní

vyp ěstovanou závislost.

„Jistě Magdo,“ odpovídám nep řítomn ě.

„Víte, že se bude v nemocnici propoušt ět?“

Nastražila jsem uši. „Vážn ě?“

„No jo.“ Pokývla hlavou. „A prý i tady ve stravovacím provoze.“

„Že o tom nic nevím,“ podivila jsem se. „To m ě m ěl ředitel informovat, ne?“

„Toho prý odvolali. Do časn ě byla vedením pov ěř ena primá řka z lé čebny dlouhodob ě

nemocných.“


Žasla jsem stále víc. Jestli je to pravda, jak to, že já o t ěchto zm ěnách nevím?

„Prý propustí i jednu z nás,“ dodala a zalila dva šálky s p řipravenou kávou. „Zajímalo by

mě, kterou. Vás asi ne.“

„Pro č myslíš?“

„Jste tu vedoucí a taky jste ředitele p říbuzná.“

„Práv ě proto, když propustili jeho,“ usoudila jsem zamyšlen ě. „Odkud to všechno víš?“

Zakroutila bezradn ě o čima, které se ztrácely v otylém obli čejí čku. „No víte, Filip...“

nedomluvila a zapý řila se jako novicka.

„Jo tak,“ pochopila jsem okamžit ě. „Jestli to víš od doktora Pelikána, potom na tom jist ě

něco bude. Má informace vždycky z první ruky. „Ale když tu z ůstane jen jedna síla,“

po čítám objektivn ě, „sama tuhle práci nem ůže zvládnout. Psát jídelní lístky, plánovat

denní, týdenní a m ěsí ční stravu, to dá p ěknou práci. k tomu ješt ě b ěhat po odd ělení a ješt ě

po řád hlídat v kuchyni. P ůvodn ě jsme na to byly čty ři a neustále se naše stavy snižují.“

Magda si lámala klouby na rukou vcelku nevzrušen ě. „No, oni vám sem prý dají po číta č a

ten jednu sílu nahradí.“ Vykulila jsem o či, div mi nevypadly. „Já na tom neumím pracovat.

a pro č říkáš vám, snad nám, ne?“

„No já nevím, ale spíš vám. M ě je to vlastn ě všechno jedno. Filip mi nabídl práci u n ěj v

ordinaci. Jeho sestra jde prý pracovat do N ěmecka, kde si vyd ělá mnohem víc.“ p řestala

trápit svoje prsty a pe čliv ě si prohlížela jejích černý lak.

„S její figurou a vzhledem se ani nevidím,“ chichotala se do dlan ě. „Jist ě tam nebude píchat

pacient ům injekce do zadku.“

„A ty bys to um ěla?“ ptám se zv ědav ě. „P řece jsi dietní sestra, ne zdravotní. Ve škole jsme

se injekce píchat neu čily.“

„Dod ělám si školu,“ řekla lhostejn ě. „T říletou nástavbu. Získám tím v ětší kvalifikaci, než

máte vy. Je to Vyšší odborná zdravotnická škola.“

„Hm. a to je denní studium?“

„Ne. Dálkové. Jezdí se každý čtvrtek na celý den. Od rána do ve čera. M ůže jí studovat

každý, kdo má maturitu.“ „Na zdravotní škole?“

„Ne. Na jakékoliv.“

„T řeba na zem ědělské?“ divím se a mám pocit, že mi všechno uniká.

„Nu také.“

„Takže n ěkdo, kdo se u čil kydat kravám hn ůj, za pouhé t ři roky a ješt ě ke všemu dálkov ě,

získá více znalostí, nežli absolventka čty řleté školy v denním studiu?“

„Asi jo.“ Magda se spokojen ě zak řenila a napila se černé tekutiny.

* * *

Bloumala jsem se svým p řítelem Markem, milencem číslo t ři po obchodech na láze ňské

kolonád ě a dumám, co mám snoubenc ům koupit jako svatební dar.

V umyté výloze si prohlížím kriticky Marka. Má na sob ě oprané džíny s dírou na kolen ě, v

pase široký koženkový pásek pobitý železnými cvo čky, černou košili s rozhalenkou, u níž

mu chybí knoflík a kožený řemínek na ruce. P řes košili má rozepnutou džínovou bundu s

bílým kožešinovým límcem a nedbá, že mu pára stoupá od úst. Dlouhé vlasy má čerstv ě

umyté, vep ředu upravené v kotlety. Vlní se mu po zádech a on neustále trhá hlavou na

různé strany, aby neposlušné vlny sklepal z obli čeje, do níž mu je vhán ěl vítr. Na o čích má

velké slune ční brýle, p řesto, že je zamra čený lednový den. Na chodníku se černá špinavé


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist