E-kniha: Láska nebeská - Mariusz Szczygieł

2

3

Mariusz Szczygieł

Láska nebeská

Jaroslava Jiskrová – Máj

Nakladatelství Dokořán

Mariusz Szczygieł

Láska nebeská

Copyright © Mariusz Szczygieł

Copyright © Agora S. A., 2012

Translation © Helena Stachová, 2012

Photography © František Dostál, 2012

Typography © Miloš Jirsa, 2012 (pdf)

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována

a rozšiřována jakýmkoliv způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Z polského originálu Láska nebeská přeložila Helena Stachová .

Redakce a výběr fotografií Jaroslava Jiskrová.

Fotografie František Dostál.

Typografie Miloš Jirsa (pdf).

Konverze do elektronické verze David Greguš a Marek Pečenka (epub, mobi).

Vydala v roce 2012 nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj, Štichova 580/25,

149 00 Praha 4, j.jiskrova@volny.cz, jako svou 73. (31. elektronickou, pdf),

74. (32. elektronickou, epub) a 75. publikaci (33. elektronickou, mobi)

a nakladatelství Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz,

jako svou 557. (86. elektronickou, pdf), 558. (87. elekktronickou, epub)

a 559. publikaci (88. elektronickou, mobi).

ISBN 978-80-7363-494-0 – Dokořán (pdf)

ISBN 978-80-7363-495-7 – Dokořán(eub)

ISBN 978-80-7363-496-4 – Dokořán (mobi)

ISBN 978-80-86643-71-7 – Jaroslava Jiskrová – Máj (pdf)

ISBN 978-80-86643-72-4 – Jaroslava Jiskrová – Máj(eub)

ISBN 978-80-86643-73-1 – Jaroslava Jiskrová – Máj (mobi)

171

Obsah

Dopis českému čtenáři 5

ČÁST 1.

Docela všední obyčejný den 11

ČÁST 2.

Co před Poláky ukryl bufetář

z Borůvkové hory 17

O tom, jak manžel paní Vondráčkové

nikoho neobsluhoval 25

O tom, že se život dá prožít jako svátek 28

O myšlenkách českého národa 36

O udavačství z ráje 42

O něze a botách 45

O životě v pohádce 52

O simulaci zdvořilosti 56

O tom, jak přežít a nepozvracet se 63

O tom, že je lepší nešvejkovat,

zejména po smrti 67

O tom, jak Havla milovaly vši 70

172

O šokujícím syndromu milenců 77

O hospodě plné idiotů 82

O kuřeti à la Havel 88

O slovních spojeních čili českých Tatrách 95

O sebeukájení 101

O urně v kredenci 109

O mužích skupiny C 115

O hemoroidech v literární kultuře 122

ČÁST 3.

Můj život v Gottlandu 129

Hamburger s Ka ovou krví 131

Motýlí dotek Blanky M. 140

Nic k smíchu 147

Kdo na chodbě nerozsvěcí 154

ČÁST 4.

Polák ve mně vstal z mrtvých 161

5

Dopis českému čtenáři

Dárky si mohou dávat nejen lidé. Myslím, že se mohou obdarovávat i kultury. Koncem roku 2011 dala polskákultura krásný dárek kultuře české.

Déle než čtyři měsíce vydávala firma Agora,vydavatelství listu Gazeta Wyborcza, sérii českých knih a každý svazek byl obohacen o DVD s filmovou verzí. Sedmnáct týdnů – sedmnáct českých knih – sedmnáct českých filmů. Soubor, jaký v Polsku dosud neměla žádná světová literatura. Když uvážíme počet svazků a rychlost jejich vydávání – je to precedens.

Série začala králem české literatury v Polsku –Hrabalem (Obsluhoval jsem anglického krále) – a poté seobjevovali jak spisovatelé předváleční, jako Vančura nebo Čapek, tak současní, jako Svěrák nebo Viewegh.

Kolekce byla doprovázena určitým literárním experimentem, jehož jsem byl autorem. Ke každé knize jsem měl napsat fejeton pro deník Gazeta Wyborcza, který by knize dělal reklamu. Ale nešlo jen o reklamu. Pro ty, kteří si knihu nekoupí, měl být fejeton prostě příjemným čtením.

Cítil jsem se jako malíř, který tvoří cyklus kresebna objednávku.

6

Z přečtených knih si většinou pamatuji jen jednotlivé

věty – a ty pak začínají v mé hlavě žít vlastním životem. Mé

fejetony jsou tedy jen improvizací na téma určité knihy,

jakousi jam session, v níž se někdy objevují zcela nečekané

motivy.

Tak vzniklo sedmnáctero vyprávění o Češích a jejichkultuře, otiskovaných každou sobotu v Gazetě. Po ukončení

série vydala Agora tyto fejetony v roztomilé knížečcenazvané Láska nebeská. Přestože byly texty známy z deníku,

hned po knižním vydání v únoru 2012 se Láska nebeská

dostala na polský seznam bestsellerů. Za čtyři měsíce se

prodalo dvacet tisíc exemplářů a vydavatelství stále dělá

dotisky.

Tento fenomén možná vysvětlí e-mail od jedné čtenářky

(38 let), která mi napsala, že fejetony četla třikrát. Nejprve

v novinách a pak dvakrát v knížce, protože „se po ní chce

žít“. Přiznávám, že mě jako autora nemohlo potkat nic

lepšího.

Knížka má v Polsku český název i s diakritickýmiznaménky.

Rovnou předesílám, že v ní není vůbec nic o láscenebeské.

Kde se tedy vzal nápad dát knize tento název?

Stejnojmennou píseň, kterou kdysi zpívali Waldemar

Matuška s Evou Pilarovou, dnes už v Polsku nikdonezná, nicméně zvuk těch dvou slov je pro mnoho Poláků

kvintesencí radosti. Když se jich zeptáte na Čechy,vypadne z nich „láska nebeská“, a to i v případě, že o nich nic

7

nevědí. A i když Polák nerozumí, co ta slova v češtiněznamenají, mohou mu navodit dobrou náladu. „Nebeská“ zní

totiž stejně jako polské slovo „niebieska“, jež označuje

modrou barvu. A „laska“ je literární výraz pro hůlku nebo

hůl. V jazyce mladých Poláků je to jednak hezká holka,

jednak penis.

Jak vidíte, milí čtenáři, nám Polákům zaručuje „láska

nebeská“ pohodu. Myslím, že neexistuje lepší název, který

by vystihoval ducha této knížky.

V televizní reklamě na zmíněnou sérii českých knihříkám: „Česká kuchyně má Čecha držet při zemi. Českáliteratura ho má povznést k nebi. Česká literatura – to je

moje láska nebeská.“

Nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán jsou

toho názoru, že i český čtenář si v těchto textech najde

něco pro sebe, co ho potěší. Obávám se jen, zda někteří

čeští čtenáři nebudou mít problém s tím, že než sedostanou k pointě, musí se prokousat informacemi, které jsou

jim notoricky známé. Pro polského čtenáře jsou bohužel

nezbytné. Jsou úvodní hrou, bez níž by se nemohlo konat

fi nále.

Obávám se také, že někteří čeští čtenáři nepochopí, co

polští čtenáři vidí na určitých konstatováních zvláštního.

Uvedu příklad s Jiřím Brdečkou.

Spisovatelka Tereza Brdečková, jeho dcera, mi na mou

otázku, zda autor Limonádového Joea, jednohoz nejlepších humoristických románů vycházejícíchna pokračování v časopise Ahoj v době okupace, říkal něco zvláštního

8

o smíchu, odepsala, že tatínek nikdy nic zvláštníhoo smíchu neříkal, ale patřil ke generaci, která „žila smíchem,

protože doba byla přece moc těžká“. Pro Čecha je takové

tvrzení pravděpodobně samozřejmostí. Polákovi zní dost

nezvykle. Na vysvětlenou musím zobecnit a použítstereotyp: pro většinu z nás Poláků by bylo normální říct „patřil

ke generaci, která žila smutkem, protože doba byla moc

těžká“.

Jeden polský čtenář mi řekl, že když si přečetl odpověď paní Brdečkové, byl tak překvapen, jako by náhle spatřil lidi na ulici vznášet se půl metru nad zemí.

Doufám, že právě díky rozdílnému vnímání Čechůa Poláků bude pro vás tento soubor fejetonů zajímavý.

A možná si po přečtení téhle knížky řeknete: Probůh, vždyť my Češi se vznášíme půl metru nad zemí, a nevíme o tom!

Přeji příjemné čtení –

Mariusz Szczygieł

9

11

1

Docela všední obyčejný den

První sloka písně končí slovy,

že ten všední den v tom pohádkovém městě

víc kouzla má než krásný sen

13

Stalo se to na jaře roku 2000 a všechno, co jsemv Praze prožíval, bylo poprvé. I první jazzový koncert v klubu

U Staré paní, kde vystoupila s recitálem opravdová stará

paní Vlasta Průchová. Bylo jí tehdy 74 let, zemřela o šest

let později. Zpívala hlasem černocha z New Orleansu,jenže subtilně. V jejím hlase bylo slyšet celý její život. Když

zazpívala Cry Me a River, umínil jsem si, že interpretaci této písně zpěvákem, kterému je méně než sedmdesát, budu od této chvíle považovat za trestný čin (Michaela Bublé a Dianu Krallovou už držím ve svém vězení). Řekla mi – tři roky nato, když už jsem mluvil česky –, že její hlas zní takhle od cigaret.

„Kouřila jste hodně?“ zeptal jsem se hloupě, protože

jsem nevěděl, co říct.

„Nekouřila jsem vůbec,“ odpověděla. „Tohle mámod cigaret, které jsem nikdy nekouřila. Zpívala jsem v strašně

zakouřených klubech v Chicagu.“

U Staré paní zazpívala jednu z nemnoha originálních

českých swingových skladeb Docela všední obyčejný den,

která mi hned zůstala v uchu. Píseň vypráví o náladě ve

městě o půl šesté večer, kdy se rozsvěcují neony, a první

14

sloka končí slovy, že ten všední den v tom pohádkovém

městě víc kouzla má než krásný sen.

A právě taková témata vyhledává také fotograf František Dostál.

Malé album s jeho fotkami bylo první knihou, jakou jsem si v Čechách koupil (knihu fotografi í, protože jsem neznal jazyk). Jmenovala se Praha zezadu.

Fotograf Dostál je ve věku mých rodičů, narodil se roku 1938, byl československým mistrem ve skoku vysokém (1954), nevystudoval žádnou fotografickou školu, a jak zdůrazňuje – byl dítětem ulice. Do důchodu pracoval jako konstruktér obráběcích strojů.

Jelikož polští čtenáři neměli s jeho snímky dosud co do činění, napadlo mě, že se ty fotografie skvěle hodí k mým textům a že jsou nejlepší ilustrací nálady, do níž nás uvedou dvě slova titulu této knihy. A protože pana Dostála blíže neznám a nevěděl jsem, co o něm napsat – viděli jsme se jen krátce dvakrát na knižním veletrhu v Praze –, požádal jsem ho, aby se představil sám a pro čtenáře knihy dopsal několik načatých vět.

Dopsal, a já je cituji:

– Když jdu po ulici...

– ...dávám si pozor, abych nešlápl do psího lejna.Stejně ale víc koukám po lidech, co touží někde objevit zlatý poklad. Jenže oni ho hledají na opačné straně kopce, než zlato doopravdy leží. Zachycuji pomocí fotoaparátu jen prchavé okamžiky, protože ty jsou oproti všem drahým věcem na světě nejkrásnější. Sleduji třeba muže, který v jedné ruce nese notebook a v druhé drží meloun a chce si