načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska nad propastí -- Od raných traumat k pevným vztahům - Boris Cyrulnik

Láska nad propastí -- Od raných traumat k pevným vztahům

Elektronická kniha: Láska nad propastí -- Od raných traumat k pevným vztahům
Autor:

Lidé po traumatu vyvolaném citovým zraněním často zažívají pocit, že ztratili právo na radost v životě, kterou ovšem stále mohou prožít. V této jiskrné úvaze poukazuje autor na to, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  289
+
-
9,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6% 80%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 238
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Parler d’amour au bord du gouffre
Spolupracovali: z francouzského originálu ... přeložila Petra Voldánová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0709-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kapitoly se zaměřují na navazování intimních vztahů u osob trpících psychickým traumatem. Lidé po traumatu vyvolaném citovým zraněním často zažívají pocit, že ztratili právo na radost v životě, kterou ovšem stále mohou prožít. V této jiskrné úvaze poukazuje autor na to, že i tito lidé mohou využít vnitřních zdrojů a z citových ran vykřesat životní radost. Naznačuje, jak navazovat milostné vztahy s vědomím vlastní minulosti, dosavadního citového života, se všemi bolestmi i vítězstvími. V každé fázi života se může člověk oprostit od tragické minulosti a převyprávěním vlastního příběhu vytvořit prostor pro vyjádření skrývaných či potlačovaných emocí a překonat bolest vyvolanou traumatem. Kniha bude přínosem nejen pro terapeuty, ale i pro laické čtenáře se zájmem o osobní rozvoj a psychoterapii.

Popis nakladatele

Lidé po traumatu vyvolaném citovým zraněním často zažívají pocit, že ztratili právo na radost v životě, kterou ovšem stále mohou prožít. V této jiskrné úvaze poukazuje autor na to, že i tito lidé mohou využít vnitřních zdrojů a z citových ran vykřesat životní radost. Naznačuje, jak navazovat milostné vztahy s vědomím vlastní minulosti, dosavadního citového života, se všemi bolestmi i vítězstvími. V každé fázi života se může člověk oprostit od tragické minulosti a převyprávěním vlastního příběhu vytvořit prostor pro vyjádření skrývaných či potlačovaných emocí a překonat bolest vyvolanou traumatem. Kniha bude přínosem nejen pro terapeuty, ale i pro laické čtenáře se zájmem o osobní rozvoj a psychoterapii. Boris Cyrulnik je významný francouzský psychoanalytik, etolog a neuropsychiatr. Vede výzkum etologie ve francouzském Toulonu. Je autorem mnoha knih o rezilienci a jejím působení v dětství a napříč životem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Boris Cyrulnik - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE SPEKTRUM

Láska

nad propastí

Od minulých traumat

k bezpečným vztahům

BORIS CYRULNIK


Původní francouzské vydání Parler d’amour au bord du gouffre

vyšlo v nakladatelství Odile Jacob

15, Rue Soufflot, 75005 Paris

© Odile Jacob, 2004, Février 2007

České vydání:

Translation © Petra Voldánová, 2014

© Portál, s. r. o., Praha 2014

ISBN 978-80-262-0754-2

Cyrulnik, Boris

Láska nad propastí : od minulých traumat k bezpečným

vztahům / Boris Cyrulnik ; [z francouzského originálu ... přeložila

Petra Voldánová]. – Vyd. 1. – Praha : Portál, 2014. – 240 s.

Název originálu.: Parler d’amour au bord du gouffre

ISBN 978-80-262-0709-2 (brož.)

159.974 * 171 * 159.9 * 316.474 * 159.923 * 159.923.2 * 615.851

zz psychická traumata

zz životní problémy – psychologické aspekty

zz láska – psychologické aspekty

zz adaptace (psychologie)

zz sebepřijímání

zz sebeuzdravování

zz populárně-naučné publikace 159.92 – Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17]

Obsah 5

Obsah

I. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Kouzlo nechtěného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Zpráva pro Olgu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Milovat navzdory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Příběhy obklopující trpícího člověka

mohou pomáhat i škodit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

II. Resilience – vzpoura proti osudu . . . . . . . . . . . . . . . 25

Ponižující omeleta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

Soukromý význam nahlas vyřčených slov . . . . . . . . . . . 30

Katedrála v hlavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

Smysl se nemůže zrodit v duši poživačného prosťáčka . . . 35

Příběh vázy plné významu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Příběh jako světlo v mlze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

Síla osudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Emoční nastavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

III. Reminiscence lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Žížala a zázraky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

Adolescence – nebezpečná zákruta . . . . . . . . . . . . . . . 53

Svět má takovou příchuť, jakou od něj očekáváme . . . . . . 57

Nutnost milovat jinak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Děti-maskoti a nadlidé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

Proč opouštíme ty, které milujeme . . . . . . . . . . . . . . . . 67

Zrod významu probíhá u každého pohlaví jinak . . . . . . . 71

Tyto děti si nezaslouží ani chléb a vodu,

které dostávají ve vězení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

Souhvězdí s chybějící hvězdou . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

6 LÁsKa NaD PROPasTÍ

Rozmazlené děti – zkažené plody . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

Prapodivná svoboda obřích kojenců . . . . . . . . . . . . . . . 83

Děti určují pravidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Když láska světí prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Hořká svoboda – komedie o třech dějstvích . . . . . . . . . . 92

Žalář srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Opakovat, nebo se vysvobodit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

Jak nás ovládá obraz, který si o sobě vytváříme . . . . . . . 104

Jak nás formují vzpomínky, které sami přetváříme . . . . . 106

Mechanismus vyvázání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

IV. Metafyzika lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113

Láska k rodičům a romantická láska . . . . . . . . . . . . . . 114

Zamilovanost jako krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

Preverbální vyznání lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

První láska jako druhá šance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Závan radosti v tíživé rodinné atmosféře . . . . . . . . . . . 128

Alchymie lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

Verbální akt lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

Jak dlouho trvá, než se naučíme milovat . . . . . . . . . . . . 139

Jak trpíme utrpením toho, koho milujeme . . . . . . . . . . . 142

Porozumět a pomoci není totéž . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145

V. Peklo jako dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Paměť a vina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Trpět nebo na sobě pracovat... a co přenos? . . . . . . . . . . 153

Fyzická blízkost a duševní přenos . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Přenos vzorců lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Přenos traumatu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164

Interpretace přenosu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Příliš hlučné ticho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

Obsah 7

VI. Temné písně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

Noční přízraky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

Rodičovský stín vnáší stín do duše dítěte . . . . . . . . . . . 181

Identifikace se zmizelým rodičem . . . . . . . . . . . . . . . . 185

Zranění rodiče se drží v ústraní . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

Osud není nevyhnutelný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

Změnou postoje k vzájemnému přijetí . . . . . . . . . . . . . 194

Mluvit o minulosti, aby se nevrátila . . . . . . . . . . . . . . . 198

Manželství z beznaděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

Trauma se přenáší způsobem, jakým o něm mluvíme . . . 205

Přeměnit hanbu v hrdost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

Přenos utrpení zdaleka není fatální . . . . . . . . . . . . . . . 212

VII. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Citace a poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220

I. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220

II. Resilience – vzpoura osudu . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

III. Reminiscence lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223

IV. Metafyzika lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230

V. Peklo jako dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233

VI. Temné písně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238



Obsah 9

I

Úvod


10 ÚvOD

Kouzlo nechtěného

Aby člověk vypadal moudře, stačí mlčet. Jenže pokud je vám

16 let, i ta nejmenší verbální výměna je důležitým společenskýmak

tem a mluvení takřka základní životní potřebou.

Na jeho křestní jméno si už nevzpomínám. Myslím, že jsme

ho oslovovali příjmením – Rouland. Nikdy nemluvil, ale jehoml

čení mělo daleko k banalitě. Někteří lidé mlčí, aby se skryli,roz

pačitě hledí do země a vyhýbají se pohledům, aby si zachovaliod

stup. Rouland však svým vzhledem zasmušilého krasavce vysílal

vzkaz: „Sleduji vás, zajímáte mě, ale mlčím, abych se vám nevydal

napospas.“

Rouland si mě získal tím, že uměl rychle běhat, což byla pro

náš dorostenecký ragbyový tým na pařížském lyceu Jacques -Decour

klíčová dovednost. Často jsme totiž získávali náskok díky fyzicképře

vaze, ale nakonec jsme prohráli kvůli pomalému křídelnímuútoční

kovi. A tak jsem se s ním skamarádil. Tahounem našich rozhovorů

jsem byl jednoznačně já – kladl jsem otázky, dával odpovědi, přebíral

veškerou iniciativu a také jsem rozhodoval o tréninku. Až jednoho

dne, po dlouhé tiché pauze, z Roulanda z ničeho nic vypadlo: „Máma

tě zve k nám na svačinu.“

Tak jsem se nedlouho poté ocitl v pařížské čtvrti Pigalle, ve slepé

uličce vedoucí z horní části ulice Victor-Massé, s velkými dlažebními

kostkami, regály s ovocem a zeleninou a řeznictvím. Nevelký, trochu

přeplácaný byt ve druhém patře. Rouland tiše seděl na pohovce a já

se ládoval čokoládou, zákusky a kandovaným ovocem servírovaným

na pozlacených talířcích. Stálo mě hodně úsilí, abych na sobě nedal

znát, že je mi jasné, čím si jeho matka vydělává na živobytí. Jestlipak

se nabízí přímo v ulici Victor-Massé, nebo spíš v kavárnách naná

městí Pigalle, honilo se mi hlavou.


KOuzLO NechTěNéhO 11

O padesát let později, dnes je tomu několik měsíců, mi zazvonil

telefon. „Tady je Rouland. Zrovna jsem kousek od tebe, nechceš se

na chvíli sejít?“ Byl štíhlý, elegantní, velmi pohledný a tentokrátvý

razně sdílnější: „Vystudoval jsem obchodní školu. Nikdy mě to moc

nezajímalo, ale raději jsem trávil čas mezi knížkami než vespoleč

nosti kluků, se kterými jsem se nudil, a holek, které mi naháněly

strach. Chtěl jsem ti říct, že jsi mi změnil život.“ Pomyslel jsem si: „No

toto!“ A Rouland dodal: „Děkuji ti za tu předstíranou nevědomost, že

moje matka je... však víš...“ To slovo se neodvážil vyslovit ani dnes.

„Poprvé v životě jsem viděl, že se k ní někdo chová pozorně. Dlouhá

léta jsem si tuhle scénu přehrával pořád dokola: tebe, jak předstíráš,

že nic nechápeš... vlastně jsi to s tou zdvořilostí možná i trochupře

háněl, ale bylo to poprvé, kdy se někdo k mé matce choval srespek

tem. Ten den se mi vrátila naděje. Chtěl jsem ti to říct.“

Navzdory pokroku, který učinil, byl Rouland stále nudnýspo

lečník. Od té doby jsme se už neviděli, ale díky tomuto setkání

jsem si začal klást jednu otázku. Ve svém světě jsem Roulanda bral

jako tříčtvrtku a posilu našeho ragbyového týmu, a co se týče jeho

matky, jednoduše jsem neměl nejmenší důvod pohrdat touto milou

a zvláštně ustrojenou dámou. Ovšem v Roulandově světě tatoudá

lost znamenala šťastný obrat o sto osmdesát stupňů. Zjistil, žepře

stat cítit hanbu je možné. Trápení, které mu způsobovala profese

jeho matky, se pod pohledem třetí osoby začalo postupně zmírňovat.

Z psychologického hlediska měl před sebou stále ještě značný kus

práce, ale přinejmenším začal věřit v úspěch, protože právě pochopil,

že je možné změnit určitý pocit. Svým komickým divadýlkem jsem mu

zinscenoval situaci, která pro něj měla důležitý význam. Mojeznu

děná zdvořilost mu dala kapku naděje.

Význam, který jsme přidělili témuž scénáři, byl pro každého

z nás jiný. Tento význam se však neskrýval v samotném dějství, nýbrž

v našich soukromých příbězích, které jsme si v něm každý prožívali.


12 ÚvOD

Pro mě to bylo trapné divadýlko, pro Roulanda emoční zvrat. Až opa

desát let později jsem s údivem zjistil, že jsem Roulandovi posloužil

jako „tutor“

a

jeho psychické resilience

b

.

Rouland věřil ve světlo, protože žil uprostřed noci. Já jsem žil ve

dne, proto jsem si ničeho nevšiml.

1

Realita, kterou jsem vnímal, pro

mě neměla žádný zvláštní význam. Dáma, která mi až trochu moc

horlivě podstrojovala čokoládu, teplo, které panovalo v tomtozvlášt

ním bytečku. Hlavou se mi honilo: „Jak jen může dýchat s taksevře

ným a napěchovaným výstřihem?“ Byl jsem zcela fascinován apola

pen přítomností, zatímco Rouland zažíval životní zvrat.

a Pozn. překl.: V odborné literatuře věnované teoriím resilience odpovídá slovo „tuteur“

nejblíže termínu salutogenní faktory, což jsou faktory podporující zdraví. Může jimi být

osoba z okolí, ale i příznivé okolnosti a podmínky.

b Pozn. překl.: „Resilience: nezdolnost, houževnatost; souhrn činitelů, které člověkupo

máhají přežít v nepříznivých podmínkách, ve stresu, osamění, v dysfunkční rodině, při

bolestivé nemoci aj.“ (Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, Portál, 2000, str. 507).


zPRÁva PRO OLgu 13

Zpráva pro Olgu

Olga si povzdechla: „Včera ve tři čtvrtě na deset mi jediná věta

vnesla do duše smrt: ‚Chodit už budete jen s potížemi.‘ Před svou

nehodou v autě jsem den za dnem trávila jednotvárným a únavným

studiem a jednou za čas jsem si odjela dobít baterky na lyže nebo

zašla zatančit na technoparty. Včera ve tři čtvrtě na deset však nastal

průlom, který vyvolala tahle věta. Nebylo k ní co dodat. Nejdřív jsem

necítila vůbec nic, byla jsem otupělá. Trápení na mě dolehlo ažpoz

ději, když mě napadlo, že jsem před tou nehodou nežila dostatečně

naplno. Byla jsem tak hloupá, měla jsem si život víc užívat, vychutnat

si každou jeho vteřinu až do dna.

‚Co ode mě chcete slyšet?‘ zeptal se doktor.

‚Pravdu,‘ odpověděla jsem. Jenže to byla lež. Stále ještě mizbý

vala nepatrná naděje, že to všechno je jenom zlý sen. Nechtěla jsem

se o ni nechat připravit. Pravda, ve kterou jsem doufala, v podstatě

odpovídala této mizivé naději.“

2

Zatímco Roulandovu naději zažehla událost, která se odehrála

beze slov, v Olžině světě způsobila bolestný zlom jedna věta. Poté, co

člověk uslyší podobnou nemilosrdnou pravdu, už nikdy nebude tím,

kým byl předtím. Můžeme se oklepat z prvotního šoku, ale náš život

už bude jiný, protože do duše nám vstoupila smrt. Vychutnáváme si

věci, jako by to bylo poprvé, ačkoli je prožíváme znovu. Znovuobje

vujeme radost z hudby, ale už je to jiná radost, ostřejší, intenzivnější

a současně také bolestnější, protože jsme o ni už jednou málem přišli.

Bolestná radost. Když Olga studovala v Toulonu, bylo jí 18 let.

Její život byl do poslední minuty zaplněn studiem, lyžařskými výlety

do Praloupu a tanečními party v nedalekém Bandolu. Její rychléži

votní tempo se nenávratně přerušilo jedné noci, jediným nárazem

do zdi při špatně vybrané zatáčce. Když se z vás v 18 letech stane


14 ÚvOD

paraplegik, je to, jako byste zemřeli. V první fázi se vám život zhroutí

úplně, a až poté nastane určité období, kdy se vám některé jeho části

začnou pomalu vracet zpět. Nejdřív je návrat jen pozvolný a život má

podivnou příchuť. Čas najednou nevnímáte tak jako předtím. Dřív

jste nechávali ubíhat den za dnem, užívali si, nudili jste se, tok času

jste vnímali jako jistý druh směřování ke vzdálené smrti, která je sice

nevyhnutelná, nicméně přesto stále jen virtuální. Od nehody, kterou

jí do duše vstoupila smrt, se však Olga vrátila do života s podivným

pocitem bytí mezi dvojí smrtí. První část jejího života v ní zemřela.

Druhá část na svou smrt, která měla přijít později, teprve čekala.

Lidé, kteří překonávají trauma, často zažívají tento dojem odkladu,

který vyvolává pocit beznaděje nad životem, o který jsme přišli, ale

který současně zvýrazňuje radost z prožívání toho, co ještě zůstává

možné. Olga si už nemohla zalyžovat ani zatančit, ale nadále mohla

studovat, přemýšlet, mluvit, smát se a také hodně plakat. Dnes je z ní

špičková genetička, pracuje, má přátele a i nadále se věnuje sportu –

na invalidním vozíku. „Když vidím poprvé člověka s poraněnoumí

chou, vím, že se vypořádá se svým údělem, pokud z jeho pohledu

vyzařuje láska k životu. Těm, na kterých je vidět, že byli zranění, totiž

zůstává nezhojená rána. Říkám nezhojená rána, ale na mysli mám

něco jiného než kožní problém. Je to něco jako nekróza. Znamená

to nosit smrt uvnitř sebe. Ti, kteří ji přijmou a dokážou strpět svůj

nový úděl, se s ní vyrovnávají lépe. Začínají sportovat, i když před

tím sportu neholdovali, vytvářejí si nové vazby, pracují usilovněji.“

3

Ještě před několika lety se lidem se zraněním míchy dostalo více

či méně kvalitní lékařské péče a poté byli umísťováni do ústavů, ve

kterých, jakkoli je to smutné, sotva přežívali. Dnes se již pohledspo

lečnosti na tyto osoby mění. Ať je jejich zranění vyléčitelné nebo ne,

požadujeme po člověku, aby mobilizoval své schopnosti a osvojil si

nový způsob života. Záleží přitom na citovém zázemí a na prostředí,

ve kterém žije. Právě v něm totiž může najít několik tutorů psychické


zPRÁva PRO OLgu 15

resilience, z jejichž přítomnosti může zraněný člověk čerpat pro svůj

další rozvoj.

Příběh Olgy nám ukazuje, co je to resilience. Ještě předněko

lika desítkami let byli takto postižení lidé považováni za méněcenné.

Protože na ně bylo pohlíženo pouze z pohledu jejich fyzickéhozra

nění, nedostávali příležitost obnovit jakýkoli další psychický život. Ze

společenského hlediska byli všichni mrtví. Aby spousta z nich mohla

začít žít znovu, jinak, musel nejdřív proběhnout dlouhýtechnolo

gický a kulturní boj.


16 ÚvOD

Milovat navzdory

Na Roulanda zapůsobilo mé přehnaně uctivé chování jakozje

vení. Najednou viděl, že je možné, aby někdo nepohrdal jeho matkou.

Celé své dětství miloval ženu, které si svět nevážil. Když si ho odvedla

z ústavu, ve kterém strávil první roky svého života, byl šťastný, že

může žít s touto vřelou ženou plnou života. Zažíval však také hodně

nudy, protože přes den spala a večer odcházela pracovat. Jako dítě si

myslel, že se živí jako umělkyně. Šuškání spolužáků a jejich následné

výbuchy smíchu mu však brzy daly poznat, že její profese spočívala

v něčem úplně jiném. Rouland začal být smutný, ale i nadále zůstával

oddaný své matce, jejíž čest občas bránil i pěstí.

Jeho trauma se vyvíjelo den po dni, tiše a téměřnepostřehnu

telně. Dvojznačný úšklebek na tváři spolužáků, šuškání, které ustalo

vždy, když se Rouland přiblížil. To téměř nevyřčené, sotva viditelné

něco chlapce tížilo a zaživa ho pohřbívalo ve světě plném posměšků.

Na komedii, kterou jsem sehrál s jeho matkou, jsem si sámvzpomí

nal už jen matně, zatímco v jeho světě se jednalo o světlý záchytný

bod. Aniž bych sám cokoli tušil, podařilo se mi položit prvnísta

vební kámen jeho resilience. Od tohoto dne měl Rouland znovu

naději, postupně se začal vídat se dvěma nebo třemi kamarády,

a dokonce pozval domů na svačinu i některé svalovce z ragbyového

týmu. Mladíkův svět se obracel k lepšímu a Rouland se začínal učit

komunikovat.

Když potkal svou budoucí ženu, stále ještě byl ve fázi nápravy

a stálo ho hodně námahy, aby ji své matce vůbec představil. Jeho

dívka byla kultivovaná, možná dokonce o něco víc než on. Rouland

si nepřál, aby se jeho matka s jeho přítelkyní vídaly příliš často,pro

tože každou z nich miloval jinak. Až po několika letech citovéhootu

žování s překvapením zjistil, že mu už jejich setkávání nevadí.


MILOvaT NavzDORy 17

Odvahu vstoupit do vztahu nedodala Roulandovi pouzena

děje, kterou začal cítit o několik let dříve, ale především afektivní

styl jeho ženy, který pro něj byl tréninkem nového způsobu lásky.

Na začátku byl uvězněn ve vztahu k matce, kterou miloval, ale

nesměl to dát najevo. Divadýlko, které jsem u nich doma sehrál,

v něm pak zažehlo jiskru naděje, ale skutečnou důvěru mudo

dala až jeho první láska, která dokázala jeho útrpnou mlčenlivost

prolomit.

Olgu po nehodě před utrpením chránila její otupělost. Jak sama

říkala, vlastní tělo jí připadalo cizí, neuvědomovala si, co se stalo.

Okolí obdivovalo její odvahu, která však ve skutečnosti byla jenpou

hou anestezií. Psychická bolest se dostavila až po vyřčení jediné

věty, kdy jí lékař musel oznámit: „Chodit už budete jen s potížemi.“

Najednou uviděla samu sebe neschopnou pohybu, a tento obrazob

rátil naruby nejen všechny její plány do budoucna, ale také jejími

nulost. „Měla jsem si užívat víc... co bude teď?“ V době, která není

tak dávná a kdy ještě společnost na postižení nepohlížela z hlediska

resilience, by Olga zůstala rozpolcená, přičemž jedna část by zůstala

mrtvá a druhá by se zmítala v agónii. Od doby, kdy se nám daří lépe

pracovat s pacienty s poraněním míchy, podléhá i nadále mrtvá část

nutnosti technické a lékařské podpory, ovšem živá část již neníod

souzena k živoření. Olga začala znovu žít, i když jinak než před tím.

Musela se přednostně zaměřit na schopnosti, které pro ni byly před

nehodou vedlejší. Spoustu energie začala investovat do svýchinte

lektuálních aktivit a zvýšila se také její kapacita pro vztahy. Dnes je

jednou z těch, kteří svým životem hlásají chválu slabosti

4

a navzdory

svému handicapu se stali silnými. Pracuje v laboratoři a nedávno

otěhotněla. Muž, kterého potkala, si musel najít vlastní způsob lásky

k této zvláštní ženě. A dítě, které se jim narodí, bude milovat rodiče,

kteří nejsou jako ostatní a od kterých získá zcela jedinečný vklad do

života.


18 ÚvOD

Tématem této knihy je posilování investic do našich skrytých

schopností, zpochybňování pohledu sociálního prostředí a prolínání

afektivních stylů. Když dozráváme do věku pro partnerství,prezen

tujeme se takoví, jací bychom chtěli být, ale do vztahu vstupujeme

takoví, jací jsme, spolu se svým afektivním stylem a svou minulostí.

V každém páru vzniká vlastní a jedinečný druh vztahové „úmluvy“.

Podle ní se, jakkoli vám to může připadat zvláštní, vytváří něco jako

vztahová osobnost i přesto, že se jedná o svazek dvou samostatných

individualit. Do takto vzniklého společného afektivního pole se pak

rodí děti a vyvíjí se v něm.

Budeme se zabývat láskou, protože je těžké být v páru, aniž

bychom k sobě vzájemně cítili emoční pouto a aniž by to zanechalo

otisk na našich dětech. Také budeme mluvit o propasti, protože

lidé, kteří se milují, stojí na pokraji záhuby a bojují za to, aby se jí

vyhnuli.

Nezhojená rána je metafora pro duševní zranění psychickytrau

matizovaných osob. „Osvětim jako nezhojená rána na mém původu.“

Vlivem traumatu se psychika ocitá v agónii. Zdevastovaný a otupělý

vnitřní svět zamlžuje konkrétní tvary toho, co deportovaní vnímají.

Pod náporem informací pozbývajících smyslu se pak ztrácí schopnost

myslet, orientovat se, vytvořit si vztah k ostatním i k vlastníminu

losti. Další vývoj těchto existenčně zmrzačených lidí byl pak navíc

vystaven dalším tlakům, které následky zranění zhoršovaly,prodlu

žovaly jeho trvání a narušovaly jak identitu, kterou si tito lidévybu

dovali před válečnými hrůzami, tak význam, který připisovali svým

tragickým prožitkům. Psychické prožívání deportovaných osob bylo

ovlivněno jak jejich osobní minulostí, tak postoji, které k jejich osudu

zaujímala jejich rodina a okolní společnost. „To je hrozné, jak jsido

padl, z toho už se nedostaneš...“ Nebo: „Určitě sis o to koledoval. Jak

jinak by ses dostal do téhle bryndy?“ Každá oběť si přece vždycky

nese svůj kousek viny, nebo snad ne?


MILOvaT NavzDORy 19

Návrat do života probíhá uvnitř, ve skrytu duše, a jedoprová

zen právě tou zvláštní radostí, kterou člověku přináší pocit odkladu.

Trauma rozmetalo naši dřívější osobnost na kousíčky. Pokud se tyto

střípky nepokusíme posbírat a poskládat znovu, zůstaneme vnitřně

mrtví, nebo se v životě budeme neustále potýkat s velkými potížemi.

Pokud se nám ovšem v našem okolí dostane každodenní emočnípod

pory od našich blízkých, nebo pokud dá kulturní kontext našemu

zranění smysl, získáme schopnost dosáhnout jiného typu rozvoje.

„Každý traumatizovaný jedinec musí projít změnou,“

5

jinak zůstane

vnitřně mrtvý.

Možnost toho, čemu dnes říkáme psychická resilience, zmiňuje

již Freud: „Domnívám se, že vzhledem k mimořádně syntetickému

charakteru aktivity Já lze jen stěží mluvit o traumatu, aniž bychom

se současně zabývali reakční obnovou...“

6

Současně si musíme položit otázku, proč některé osoby možnost

návratu do života irituje. René Spitz se od roku 1946 věnovalpsychic

kému úpadku vlivem citové deprivace. Popsal skleslost, která někdy

vede až k anaklitické depresi. Ztráta citového zázemí vede dítě k touze

opustit život, zemřít, protože nemá žádnou osobu, pro kterou by žilo.

V roce 1958 se tento psychoanalytik věnoval studiu možností dalšího

rozvoje: „Při uzdravování z anaklitické deprese ... pozorujeme jev

odpovídající ‚částečné opětovné aktivaci‘ pudů. Aktivita těchto dětí

se rychle obnovuje, děti jsou opět veselé, hravé, agresivní.“

7

Anna

Freudová ve své předmluvě ke Spitzovu dílu píše: „Dílo doktora

Spitze splní očekávání každého, kdo touží do této problematikypro

niknout hlouběji.“

8

Za tato slova ve své době sklidila ostrou kritiku.

9

Další významný psychoanalytik, John Bowlby, předseda Britsképsy

choanalytické společnosti, který také pracoval s deprivacemimateř

ské péče, se v začátcích své práce na téma attachment (vazby)

10

inspi

roval v oblasti etologie zvířat. Byl zastáncem názoru, že okolí utváří

vnitřní svět dětí. Svou prací se dostal do ostrého sporu s myšlenkami


20 ÚvOD

těch, kdo se domnívali, že trauma nemá v reálném světěopodstat

nění, ale že dítě bylo traumatizováno „vynořením nepřijatelnépřed

stavy“.

11

To je ovšem také pravdivé tvrzení. Na konci svého života John

Bowlby celou debatu završil tím, že napsal: „[...] cesta každéhojed

notlivce v průběhu jeho vývoje a míra jeho odolnosti vůči stresujícím

životním událostem jsou silně determinovány vazebným schématem,

které se u daného jedince rozvinulo během prvních let jeho života.“

12


PřÍběhy ObKLOPujÍcÍ TRPÍcÍhO čLOvěKa MOhOu POMÁhaT I šKODIT 21

Příběhy obklopující trpícího

člověka mohou pomáhat i škodit

Freud ve své době prohlásil, že zárodky trápení, které jedinec

prožívá v dospělosti, byly zasety v dětství daného jedince. Dnes je

nutno dodat, že zmírnit nebo zhoršit dané utrpení může také způsob,

jakým se rodinné a kulturní okolí o zranění vyjadřuje, a to tím, do

jakého příběhu zraněného člověka zasadí.

Dětští vojáci v Latinské Americe, v Africe nebo na Blízkémvý

chodě jsou téměř všichni traumatizováni. Ti, kterým se podařilovrá

tit se do života, byli nuceni opustit svou vesnici, a někdy dokonce

i svou zemi, aby mohli „začít od nuly“ a nemuseli čelit hanlivým

nálepkám, kterými jejich okolí označovalo jejich minulost. Mnoho

dětských vojáků se míru obává, protože válčit je to jediné, co umí.

Někteří si však přejí tomuto osudu uniknout a chtějí se vzdělávat,

ovšem daleko od místa, kde byli vojáky. Tito jedinci mají šanci na

změnu, ovšem pod podmínkou, že jim struktura společnosti tento

vývoj umožní. Když se jich zeptáte, čím by byli, kdyby jim do života

nevtrhla válka, odpoví vám všichni téměř svorně: „Byl bych tím, čím

byl můj táta“. To je v naprostém pořádku, protože v dobách míru

slouží jako identifikační model dospělá osoba, která je vazebnoufigu

rou. Z dětí, které se staly válečníky a u kterých došlo k erotizaciná

silí, se stávají žoldnéři. V každé moderní válce zhruba 10 až 15 %vo

jáků zjistí, že válečné hrůzy mohou být zdrojem slasti. Tuto hrůznou

slast zakoušejí také ženy, které se čím dál více zapojují do vojenských

aktivit v Kolumbii, na Středním východě nebo na Srí Lance. Počet

traumatizovaných osob se liší v závislosti na daných válečnýchpod

mínkách, přesto se během prvního roku války odhaduje v průměru

na 30 % populace. Zbývající většina, neboli ti, které válečné běsnění

neuspokojuje ani neničí, často končí ve stavu zoufalství a deprese.


22 ÚvOD

Spousta dětských vojáků sní o tom, že se stanou lékaři, aby mohli

„zachraňovat ostatní“, nebo spisovateli, „aby mohli podat svědectví“.

Sociální prostředí jim vykonání této dlouhé cesty bohužel ne vždy

umožňuje. Ani ti, kterým se podaří založit rodinu, stát se lékaři nebo

novináři, však na trauma nikdy nezapomenou. Dokonce tomu býváob

ráceně – trauma se stává zdrojem motivace k jejich cílům. Nepoznají

poklidné štěstí, které by mohli zažít v opravdové rodině v zemi, ve které

vládne mír, v hloubi jejich duší zůstane nezhojená rána, ale dokážou

se začlenit do světa živých, vybojovat si několik šťastných okamžiků

a dát svému vnitřnímu zmatku význam, a tím jej učinit snesitelným.

Nejspolehlivější způsob, jak trýznit člověka a uvést ho vzoufal

ství, je říci mu: „Tady žádná proč neplatí.“

13

Tato věta vás uvrhne do

světa obyčejných věcí, podřídí vás jejich zákonitostem a udělá z vássa

motných jen bezduchý objekt. Chcete-li člověku zápasícímu spsychic

kým traumatem podat pomocnou ruku, aby se začlenil zpět do života

společnosti, je nutné dát jeho utrpení význam. Právě zde jsou otázky

„proč“ nutností. „Schopnost převést obrazy a zjitřené emoce do slov, do

verbálních znaků, které lze sdílet s ostatními, a dát jim tak sdělitelný

význam“

14

je způsob, jak traumatizovaného člověka přivést zpět do

světa lidí. Drahocenné otázky „proč“ jsou jedinečným faktoremresili

ence, který umožňuje znovu navázat první nitky zpřetrhaných vazeb.

Etnoložka a odbornice na země Maghrebu, Germaine

Tillionová, byla roku 1943 jakožto účastnice odboje deportována do

Ravensbrücku. Hned po příjezdu využila své pozorovací schopnosti,

které si vytříbila při kontaktech s Berbery v alžírské oblasti Aurès.

Snažila se vypozorovat, jak tábor funguje, a večer na ubikacíchdá

vala ostatním výklad, ve kterém vysvětlovala, jakým způsobem jedo

zorci chtějí využívat až do naprostého zničení.

Geneviève de Gaulle-Anthoniozová říká: „Když jsme těposlou

chali, už jsme nebyli ‚Stück‘ (kusy), ale osoby. Mohli jsme bojovat,

protože jsme dokázali své situaci porozumět.“

15


PřÍběhy ObKLOPujÍcÍ TRPÍcÍhO čLOvěKa MOhOu POMÁhaT I šKODIT 23

Na to Germaine Tillionová odpovídá: „[...] možnost pochopitvý

znam toho, co nás obklopovalo, nám dodávala kuráž a zmírňovala

náš strach. [...] Ihned po návratu jsem se pustila do výzkumu na

téma deportace...“

16

Pokud se člověk nechtěl nechat zabít, bylo nutné, aby hledal ve

skrytých významech, v neviditelných strukturách, které držely tento

krutý a absurdní systém při životě. To, že je člověk fascinován svými

trýzniteli, sice občas může vést k identifikaci s agresorem, ale vevět

šině případů tato pozornost obětem umožňuje vytvořit si vzpomínky,

které později vedou k úzdravné proměně. Poskytují vnitřní soukromý

prostor pro svobodu: „To mi nemohou vzít, nemohou mi zabránit

v tom, abych to chápala a při první příležitosti využila.“ Konstrukt

významu umožňuje rozvinout pocit sounáležitosti a ochrany identity.

Ty se posilují v rámci skupiny, která používá stejná slova, sdílí stejné

představy a dodržuje rituály, jež upevňují vzájemnou solidaritu.

Ihned po svém osvobození se tyto dvě ženy angažovaly v boji proti

mučení v Alžírsku a proti hladomoru ve světě.

„Dnes víme, že pro traumatizované osoby [...] je při práci na

rekonstrukci příběhu zaručeným přínosem [...] nalezení významu

události při odkladu jednání (après-coup)

17

...“, ale způsob, jakým

traumatizovaní události posuzují, vychází z nezhojené rány, která

zůstává nedílnou součástí jejich životního příběhu.

Neexistuje niternější aktivita, než je práce s významem.

Důsledky reálného traumatu se trvale odráží v obrazech a vrepre

zentacích vzpomínek, z nichž se skládá naše vnitřní identita. Tento

význam v nás zůstává a stává se ústředním tématem našeho života.



PřÍběhy ObKLOPujÍcÍ TRPÍcÍhO čLOvěKa MOhOu POMÁhaT I šKODIT 25

II

Resilience – vzpoura

proti osudu


26 ResILIeNce – vzPOuRa PROTI OsuDu

„Je zvláštní, jak věci získávají význam, když končí. Jako bynej

dřív musel nastat konec, aby se mohl zrodit příběh.“

1

Stále něco říkáme, znovu a dokola, slovo za slovem, ale to, kam

nás tato slova mají zavést, začínáme chápat až ve chvíli, kdy násme

lodie hlasu připravuje na konec věty. Žijeme v rychlém tempu, fakta

se hromadí, ale to, k čemu naše bytí směřovalo, můžeme pochopit,

teprve když nám čas umožní ohlédnout se zpět. „Význam se může

vynořit jen díky tomu, že slova, jdoucí po sobě, postupně odumírají.“

2

Příběh svého dětství si vytváříme, když jeho čas dohasíná, a až na

samém konci života zjišťujeme, proč jsme vlastně žili.

Význam se rodí společně s ubíhajícím časem. Vlastně bych měl

správně říci: To, co vnímám, je reprezentací času, způsobem, jakým

vzpomínám na svou minulost, třídím své vzpomínky a zálibně se

oddávám svým snům, které tento význam ovlivňují. Příběh, který si

utvářím na základě toho, co jsem prožil, a podle obrazu, který sivy

tvářím s ohledem na štěstí, o něž usiluji, vytváří uvnitř mě samého

svět, který ve skutečnosti nikde neexistuje, není přítomen, ale který

přesto velmi intenzivně prožívám.


PONIžujÍcÍ OMeLeTa 27

Ponižující omeleta

To, jak je význam naší existence ovlivněn událostmi, které již

nejsou součástí aktuální situace, mi pomohly pochopit dva příběhy –

jeden o ponižující omeletě a druhý o děsivém šálku čaje.

Therèse měla za to, že žije až příliš usedlým životem, a současně

se zdráhala si připustit, že se často cítí sklesle. Vrcholnou událostí

jejích dnů byl každodenní nákup v supermarketu kolem jedenácté

hodiny dopoledne. Jednoho dne se její košík, jak se tak občas stává,

nechtěně srazil s košíkem mladého muže. Mladík nehodu ihned mile

okomentoval, což Therèse rozesmálo. O něco později jí stejný mužpo

mohl naložit nákup do auta a pak jí ještě zamával při výjezdu zpar

koviště. Poté zaparkoval ve stejné ulici jako ona a nakonec se Therèse,

celá ohromená, ocitla ve své posteli vedle šarmantního muže,kte

rého ještě před pár hodinami vůbec neznala.

3

Když bylo po všem, Therèse se stále nemohla vzpamatovat

z toho, co se stalo. Navrhla: „Je poledne, co kdybych udělala omeletu?“

On odpověděl, že to je dobrý nápad a že si jen rychle odskočízkont

rolovat něco v autě, které prý vydává nějaké podivné zvuky. Jakmile

se však ozval zvuk motoru, zmocnil se Therèse zvláštní pocit, a když

přistoupila k oknu, uviděla vůz tohoto muže, jak plnou parou mizí

za roh na konci ulice. Byla to pro ni tvrdá rána, cítila se ponížená

a propukla v pláč.

Nyní předpokládejme, že by si tento chvilkový milenec s Therèse

její omeletu dal. Sexuální avantýra by najednou získala zcela jinývý

znam: „Hezké a neuvěřitelné povyražení, co mě to jenom popadlo,za

pomeňme na to. Nebo ne, ale berme to jen jako příjemné zpestření

jinak zasmušilého dne...“

Význam celému sblížení, které skončilo jen pár minutpřed

tím, dal tedy právě útěk. Therèse drží v ruce talíř a zuří. Nesnědená


28 ResILIeNce – vzPOuRa PROTI OsuDu

omeleta pro ni teď znamená „ponížení“. Kdyby se však milenec vrátil

a jídlo si s ní dal, tatáž věc – omeleta – by rázem znamenala „příjemné

povyražení“. Vlivem sledu událostí se tak věc proměnila v symbol.

Therèse je v šoku. Přehrává si určité scény, vybavuje si některé

věty a to všechno jí přináší onen zvláštní druh potěšení, kterýza

žíváme při uspokojení konkrétní potřeby. Pohrává si s jednotlivými

momenty, představuje si jiná slova: „Měla jsem mu říct... mohla jsem

to tušit... měla jsem ho poslat do háje...“ Spolu s tím, jak Therèse

rekonstruuje svou minulost, integruje toto dobrodružství dopří

běhu svého života a snaží se v něm najít analogie, opakující se prvky

nebo zákonitosti, které by jí pomohly pochopit směr, jímž se její život

ubírá: „Vždycky mužům jenom naletím... s mým prvním flirtem to

bylo zrovna tak.“ A jakmile ve svém příběhu nachází tuto tendenci,

vytváří si zásadu, která ji má ochránit do budoucna: „To se musízmě

nit. Musím si začít dávat pozor, protože co se týče mužů, jsem příliš

důvěřivá.“ Spolu s tím, jak Therèse ve své minulosti hledá opakující

se bolestné prožitky, znovu se v jejím vědomí vytvářejí (a znovuutvá

řejí) představy (reprezentace) scénáře uloženého v její paměti, který

ji pak stále znovu ovlivňuje. Ve své útrpnosti však Therèsenepřešla

puje na místě, ale naopak pracuje na novém směru, kterým by se

měla ubírat její budoucnost. Cílem této neradostné práce s vlastními

vzpomínkami je objevit zásadu, s jejíž pomocí by v budoucnudoká

zala lépe řídit svůj život a která by ji chránila. Tato významem nabitá

omeleta, která se stala součástí jejího osobního příběhu, jí pomáhá

zorientovat se ve svém životě.

Sklon vytvářet příběhy z událostí, které se nám přihodily, je

důležitým faktorem psychické resilience. Příběh dodává událostem,

které se staly, význam. Na tom, jaký příběh vytvoříme, závisí, jaký

emoční náboj událost získá.

Therèse samozřejmě nereagovala na nějaká vejce, ale navý

znam, který omeletě přisoudil sled událostí. Necítila se ponížená


PONIžujÍcÍ OMeLeTa 29

omeletou. Na kolena ji srazil význam, který omeletě dodal scénářsi

tuace a jejího vlastního životního příběhu.

Lidská bytost nedokáže žít ve světě bez paměti a beze snů.

Kdybychom žili uvězněni pouze v přítomnosti, nedokázali bychom

význam vytvářet. Tuto myšlenku si můžeme ilustrovat pomocí záhady

s šálkem čaje. Představte si, že v klidu pracujete na zahradě a jdete si

odpočinout do domu. Když vstoupíte do obývacího pokoje, překvapí

vás pohled na vaše děti, které vyděšeně sledují televizi. Na obrazovce

vidíte muže, který se právě chystá napít čaje. Rádi byste věděli, co

je na tom tak děsivého, ale nemůžete to pochopit, protože ve chvíli,

kdy žena hlavního hrdiny nalila do čaje kyanid, jste byli ještě naza

hradě.

4

Vaše děti však tuto scénu mají ve své paměti, a proto již tuší,

že tento muž zemře. Zažívají napětí a děs, které nám poskytujídetek

tivní příběhy, zatímco vy vidíte pouze banální událost bezjakého

koli smyslu. Děti právě prožívají děsivou událost, kdežto z vašehopo

hledu se neděje nic zvláštního. Význam šálku čaje je uložen v paměti

vašich dětí, které vědí, že tento předmět představuje daleko víc než

jen pouhý šálek, protože přináší smrt. Přítomnost, kterou zažívají, je

prosycena jejich minulostí, což vyvolává příjemně vzrušující úzkost

z budoucnosti.


30 ResILIeNce – vzPOuRa PROTI OsuDu

Soukromý význam

nahlas vyřčených slov

Tuto schopnost přiřazovat věcem význam, jehož stopa zůstáváve

psána v naší minulosti, lze snadno pozorovat ve vyprávění. Chceme-li

sestavit svůj osobní příběh, a vyjádřit tak svou osobní identitu,mu

síme jasně popsat časovou osu, do té zasadit několik situací, které

pro nás byly důležité, a toto vše spojit v příběh. Význam, který jsme

si vytvořili v průběhu své minulosti, prostupuje všemi slovy, která si

sdělujeme v každodenním životě.

U Marie Nowakové, která prožila jen těžko představitelnédět

ství v Polsku ve čtyřicátých letech, se rozvinula zvláštní formapa

měti, typická pro traumatizované osoby. Paměť traumatizovaných

osob obsahuje spleť zcela přesných vzpomínek obklopenýchnezře

telnými a mlhavými událostmi. Malá holčička přihlíží úmyslněza

loženému požáru svého rodného domu, čelí bombardování, trpí při

zmizení svého otce, zatčení své sestry, sama žije v neustálém strachu

z uvěznění, sleduje, jak se do stáje vrací kůň nesoucí tělo jejíhopří

tele, kterého na frontě provrtala kulka, s dojetím vnímá krásumrt

vých těl pod lehkým popraškem sněhu, až do chvíle, kdy ji hladovou

a opuštěnou odvádějí do sirotčince a pak umístí do náhradní rodiny.

Zde má zajištěny všechny hmotné potřeby, ale nenachází nikoho, kdo

by alespoň trochu ukojil její citové potřeby. Po „osvobození“ ruskou

armádou ji našla její matka a ptala se jí, jak probíhaly poslední dva

roky, kdy byly jedna bez druhé. Dívenka odpovídá: „Nic zvláštního.“

„A byla to pravda. Přešla jsem poušť času, bez jakéhokoli života aci

tové blízkosti. Cítila jsem vyčerpání, a to bylo vše.“

5

V sirotčincích

byla Marie ve větším bezpečí, než kdyby zůstala sama na ulici, ale

v emoční poušti jejího vnitřního světa se neobjevil nejmenší závan

emocí, který by ji vytrhl z citové letargie a který by vykreslil obraz,


sOuKROMý výzNaM NahLas vyřčeNých sLOv 31

stopu v čase, orientační bod pro vytvoření nějakého vlastníhopří

běhu: „... poušť času... i lásky...“ Žádná představa, ze které by šlo

vytvořit vzpomínku.

To, že okolnosti zabránily její paměti vytvářet obrazové a slovní

vzpomínky, však ještě vůbec neznamená, že se žádná stopanevytvo

řila. Ovšem jedná se o paměť bez konkrétních vzpomínek, která se

projevuje zvláštní selektivní citlivostí na určitý typ událostí, kterým

od nynějška bude dívka přikládat zvláštní, specifický význam. Oně

kolik let později, když Marie studovala v Paříži, ji pozval na večeři

sympatický mladý muž. Než vešli do restaurace, zeptal se jí: „Máš

hlad?“ Odpověděla: „Ne, je to dobré, teď už jím každý den.“

6

Slova,

která by dle konvencí měla být pro všechny uživatele téhož jazyka

stejná, nabyla zvláštního významu, který vyplynul z individuálními

nulosti každého účastníka rozmluvy.

Pro získání představy o uplynulém a budoucím čase je nutné

určité objekty, gesta a slova vnímat ve světle citových vztahů, a tím

z nich vytvářet událost. Takto se uvnitř nás samých utváří aparát na

přiřazování významu světu, který vnímáme.

Proto musíme čekat na konec věty a až do konce svého života,

než se vyjeví jeho smysl. Dokud není za větou či za životem učiněna

tečka, význam zůstává ve stavu neustálé možnosti přetvoření.


32 ResILIeNce – vzPOuRa PROTI OsuDu

Katedrála v hlavě

Význam se začíná utvářet společně se zrodem lidského izvíře

cího života, ale podle typu vývoje a osobní historie jednotlivcena

bývá u různých druhů různých forem.

Zvíře rozumí své vlastní realitě a reaguje na ni vhodnýmcho

váním. Vnímá objekty, které jeho nervový systém vybírá z prostředí

podle důležitosti pro zvířecí svět. Proces biologické paměti se ve

světě živých, i těch nejjednodušších organismů, začíná projevovat již

velmi brzy. Jakmile vznikne shluk několika desítek tisíc neuronů, ze

kterých se, jako například u pavouka, vytvoří malá „mozková“uz

lina, získává daný živočich schopnost paměti. Může se tak naučit

řešit různé problémy, které před něj staví jeho proměnlivé životní

prostředí, a procházet odlišným vývojem. Od chvíle, kdy jehoner

vový systém dokáže vyvolat v minulosti vnímanou informaci are

agovat na ni, lze mluvit o smyslových reprezentacích. Na základě

učení, které proběhlo v minulosti, je k vnímanému objektu vpamě

ťové stopě přiřazena emoce, která vyvolá dostředivou nebo únikovou

reakci.

7

Realita je srozumitelná i pro kojence. Během posledních týdnů

těhotenství plod reaguje na základní smyslové vjemy, na které si

zvyká (hluky, mechanické nárazy, chuť plodové vody, matčiny emoce).

Tím se vysvětluje, že po narození je jeho svět strukturován podlesa

lientních (významných) objektů, kterých si všímá lépe než jiných.

Každá živá bytost je však vybavena jistým stupněm biologické

volnosti, protože má na výběr mezi útěkem, podřízením se, agresí

nebo snahou zalíbit se. Schopnost přetvářet význam vepsaný dopa

měti získává jedinec až ve chvíli, kdy se začínají objevovat představy

(reprezentace) obrazů nebo slov. Tím nám evoluce poskytujepřiroze

nou schopnost resilience.


KaTeDRÁLa v hLavě 33

Zrod řeči znamenal porážku světa hmotných věcí. Ty se nejdříve

vítězoslavně zapisovaly do naší paměti jako první, ale od chvíle, kdy

jsme získali schopnost vytvářet symboly a používat jeden objekt kre

prezentaci jiného, může náš vnitřní svět začít místo hmotných věcí

začít pracovat s myšlenkami.

Pro dokreslení toho, do jaké míry žijeme v tomto nověvytvoře

ném světě, jsem často uváděl následující povídku, za jejíhož autora

jsem, nejspíš mylně, považoval Charlese Péguyho.

8

Jednou, kdyžpři

jel do Chartres, uviděl Péguy muže, jak na kraji cesty rozbíjíkladi

vem kameny. Ve tváři se mu zračilo zoufalství a v jeho pohybech byl

cítit vztek. Charles Péguy se zastavil a ptá se: „Pane, co to děláte?“

„To snad vidíte, ne?“ odpověděl mu muž. „Tahle stupidní dřina jeje

diná práce, kterou jsem našel.“ O něco dál si Péguy všiml dalšího

muže, který taky rozbíjel kamení, ale jeho obličej byl klidný a pohyby

plynulé. „Co to děláte, pane?“ zeptal se Péguy. „No, vydělávám si na

živobytí. Je to únavná práce, ale aspoň jsem na čerstvém vzduchu,“

odpověděl tento muž. O kus dál pak Péguy potkal třetího muže, který

taky rozbíjel kameny, ale zářil přitom štěstím. Energicky bušil do

kamene, usmíval se a zálibně si prohlížel, jak se jednotlivé kousky

třpytí na slunci. „Co to děláte?“ zeptal se Péguy. „Já,“ odpověděl třetí

muž, „stavím katedrálu!“

Kámen zbavený významu držel prvního nešťastníkauvězně

ného v realitě, v okamžitém stavu věcí, ve kterém neexistovalo nic

jiného než těžké kladivo a vyčerpávající dřina. Oproti tomu třetí muž,

který v hlavě nosil představu katedrály, dával kameni význam, díky

němuž zažíval pocit vyššího smyslu a krásy vyvolaného představou

katedrály, na niž byl už v tom okamžiku hrdý. Vnitřní svět těchtodr

tičů kamene však skrývá jednu záhadu. Čím to, že někteří mají ve své

hlavě katedrálu a jiní nevidí nic než kamení?

Bez paměti a bez naděje bychom žili ve světě beze smyslu.

Abychom dokázali čelit bezútěšné přítomnosti, museli bychom se


34 ResILIeNce – vzPOuRa PROTI OsuDu

oddávat chvilkovým slastem. Toto adaptivní chování by nám přineslo

snadno dostupné radosti, ale chvilkové rozptýlení by vedlo kpodráž

děnosti, protože užívat si bez přestání není možné. Každé potěšení,

které trvá dlouho, vede k netečnosti, poté ke znechucení a nakonec

dokonce i k utrpení. Čekat od života pouze chvilková potěšení vede

k hořkosti a agresivitě při sebemenší frustraci.

9

Život zasvěcený

pouze slastem nás nakonec uvrhá do stejné beznaděje jako život bez

nich.


sMysL se NeMůže zRODIT v DušI POžIvačNéhO PROsťÁčKa 35

Smysl se nemůže zrodit

v duši poživačného prosťáčka

„Význam věcí se neskrývá v objektivní realitě, ale v minulosti

a ve sledovaném cíli.“

10

Technologický pokrok moderní doby však

vedl ke zrodu „poživačných prosťáčků“.

11

Uspěchaný člověkvyhle

dávající shon, který ho nutí neustále jednat a brání mu přemýšlet,

je klasickým představitelem otroka lapeného v zajetí přítomnosti.

Jeho vztah k času udává jeho životní styl: „Máme prostředky kne

omezeným slastem. Přátelé požitkáři, bojujme společně protiška

rohlídům, kteří by nám chtěli v našich radovánkách bránit.“ Tato

solidarita vede k sebelibému pocitu zneuznané ctnosti: „Neděláme

nic špatného. Chceme si přece jen užívat života.“ Protože však tento

reflex brání jakékoli příležitosti nechat chvíli volně plynout čas,

v němž by se mohl zrodit význam, tyto skupiny zaměřené napozem

ské radovánky se záhy rozpadají, aniž by cokoli předaly svýmpřáte

lům nebo dětem. Oproti tomu stavba katedrály, která trvá čtyři sta

let, nás naplňuje štěstím, i když katedrála ještě nestojí. Smyslpo

skytuje trvalé uspokojení, které lze předávat dalším lidem, zatímco

samotářské potěšení vyprchá jako pára nad hrncem. A když se do

hry vloží smysl a štěstí současně, život najednou stojí i za rozbíjení

kamenů.

Význam se formuje uvnitř nás samých podle toho, co je před

námi a co máme za sebou, čili na základě naší minulosti, snů,na

šeho původu a toho, co přijde po nás. Pokud však společnost nebo

okolnosti kolem nás nevytvoří citová pouta, která by nás vnitřně

oslovovala a vedla k utváření vzpomínek, nedostatek vjemů a ztráta

smyslu z nás udělá poživačné prosťáčky. Užívat si pro nás nebude

žádný problém, ale v případě neštěstí se tak připravíme o hlavní

ochranný faktor své resilience.


36 ResILIeNce – vzPOuRa PROTI OsuDu

Tím se dostáváme k tomu, že některé rodiny, lidské skupiny

a kultury k resilienci přispívají a jiné jí naopak brání. Nedávnévý

zkumy Světové zdravotnické organizace

12

tuto myšlenku potvrdily

tím, že popsaly vztah mezi zvyšováním životní úrovně a rozpadem

rodin a sociálních skupin: „Čím vyšší úrovně organizace dosahuje

společnost, tím víc se jednotlivci vzdalují sobě navzájem.“

13

Čím lepší

jsou životní podmínky, tím méně každý jednotlivec potřebuje ostatní.

Dokonce se společnost dostává do stavu, kdy péče o ostatní znamená

pro jednotlivce překážku v práci na sobě samém, zatímco vespoleč

nosti, kde není možné žít v izolaci, pro něj péče o ostatní znamená

ochranu.

Samozřejmě, že rezignovat na pokrok, který za posledníchpa

desát let změnil životní podmínky člověka, nepřipadá v úvahu,ov

šem je nutné uvědomit si, že ani pokrok se neobejde bez vedlejších

účinků. Zvyšování důrazu na individuální výkony vede k oslabování

vazeb a podporuje zranitelnost vůči traumatům. Dokud jsme aktivní,

vše je v pořádku, ale v případě neštěstí se život bez citových vazeb

a beze smyslu stává těžším a uzdravení traumatických událostí je

obtížné.

Na konci druhé světové války, tedy na samém počátkuprud

kého technologického rozvoje, se tento jev projevil při výzkumuži

votních cílů mladých lidí: 40 % mladých Rakušanů, obyvatelpora

ženého státu, proplouvalo bezcílně životem, zatímco 80 % mladých

Američanů, tedy obyvatel vítězného státu, prohlašovalo, že život

nemá žádný smysl.

14

Začalo se tak mluvit o existenčním vakuu, které

tito mladí lidé zaplňovali honbou za snadno dostupnými zdrojipotě

šení nebo náhražkami smyslu, když vstupovali do sekt čiextremis

ticky smýšlejících komunit.

Pro vytvoření smyslu je nutné mít společný cíl. Ale k tomu, aby

vznikla představa cíle, který nás naplní pocitem štěstí, je nutné, aby

tento cíl byl trvalého a různorodého rázu. Je-li cílem dané kultury




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist