načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska na dně sklenky - Jana Maternová

Láska na dně sklenky

Elektronická kniha: Láska na dně sklenky
Autor:

  Robert je dobře situovaný muž, který ovšem žije osamělým životem. Společnost mu dělá lahev whisky a rozličné slečny, střídající se v jeho posteli. Obezřetně se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  52
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 260
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

  Robert je dobře situovaný muž, který ovšem žije osamělým životem. Společnost mu dělá lahev whisky a rozličné slečny, střídající se v jeho posteli. Obezřetně se vyhýbá nástrahám života, stačí však jediný nepozorný krok a …... Tamaře, premiantce vysokoškolských studií, se dostane pocty pracovního uplatnění ve vlivné bance. Se ctižádostivou matinkou za zády je to krkolomná cesta. Tamara hledá, bloudí, nachází a ztrácí, znovu tápe, doufá, věří, přesto stále více pláče než se usmívá. Lásky střídají nelásky. Stačí chybné rozhodnutí a její život se zásadně mění. A pak se Tamara zamiluje do Roberta. Dostanou další šanci pro spokojený život spolu? Společenský román o vztazích, které, s hlubokým přesvědčením řečeno, stojí za vším.   Kniha vyšla i v tištěné podobě.

Zařazeno v kategoriích
Jana Maternová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Jana Maternová © 2017

Skleněný můstek s.r.o. © 2017

ISBN 978-80-7534-158-7

Tištěná podoba této knihy vyšla v roce 2016 u nakladatelství „Krigl“

pod názvem „Taškařice“.


OBSAH

Robert, 42 let, řadový pracovník oddělení řízení jakosti a kvality

Tamara, 28 let, inženýrka ekonomie bez praxe

Robert, 44 let, vedoucí pracovník oddělení řízení jakosti a kvality

Tamara, 30 let, inženýrka ekonomie s počáteční praxí vmanage

mentu velké banky

Robert, 46 let, vedoucí oddělení řízení jakosti a kvality, členpřed

stavenstva automobilového koncernu s celosvětovou působností

Tamara, 32 let, členka managementu velké banky s narůstajícípra

xí, autoritou, zodpovědností a s mnohaprocentními podíly na zisku

Robert, 48 let, obávaný vedoucí pracovník oddělení řízení jakosti

a kvality s minimální autoritou, člen představenstva s vyslovenou

nedůvěrou

Tamara, 34 let, uznávaná členka managementu stále tytéž banky s

upevněnou pozicí a značnou zodpovědností pravidelněkompenzo

vanou více než odpovídajícím finančním ohodnocením, v osobních

vztazích neuspokojená, tápající, po přestálých zraněních nejistá

avšak plná tužeb a váhavých přání

Robert, 50 let, osoba samostatně výdělečně činná v oboruumělec

kých řemesel

Tamara, 36 let, pomocná síla na ovčí farmě, svobodná, ve stálé péči

psychoterapeuta se silnými sklony k závislostem

Tamara a Robert


„Věnováno všem, kdož žijí podobné příběhy.“


Robert, 42 let, řadový pracovník oddělení řízení

jakosti a kvality

Tělo muže stočené na levém boku ve zpola uprázdněné manželské posteli sebou téměř neznatelně škubne. První signálmobilního telefonu upozorňující na začátek dalšího všedního dne dozněl bez zásahu lidského faktoru. Toho faktoru, který si jej předchozího večera sám aktivoval. Dodrží teď předepsanou pauzu a za pět minut to zkusí znovu. A bude to zkoušet tak dlouho, dokud si jeho vtíravý tónneprorazí cestu ušním labyrintem do snového centra jeho věrného přítele. Kdyby ta chytrá věc přidala ke všem svým obdivuhodnýmdovednostem ještě schopnost vyjadřování vlastních emocí, určitě by svéhomajitele vynášela do nebes. Vždyť mu od časného rána do posledního zívnutí nesejde z očí! Když přece jen z očí, pak určitě ne z dosahu. Až se její svěřenec doopravdy probere a vypne buzení, odnese si ji ssebou do kuchyně. Tam ji položí na kuchyňskou linku právě tak daleko, aby mezi naplněním rychlovarné konvice, odměřováním kávy do šálku a odpočítávání lžiček sypkého cukru mohl zkontrolovat obsah nočních zpráv, jejichž příchod zaspal. Potom bude usrkávat horkou tekutinu. Neodsune židli od kuchyňského stolu, aby si ji vychutnal a bolestivě si přitom pokapal stále ještě holá stehna.

Robert, pán tohoto aparátu mívá neklidná rána. Při prvnímrituálu dne, kterému se většina pracujících věnuje s mnohem většípečlivostí, raději postojí. Cítí v sobě nervozitu. Má před sebou mnoho hodin, které musí strávit na místě, kde se spolupodílí na tvorběvšeobecného blahobytu. Nejraději by to už měl pro dnešek za sebou. Jako včera. Jako předevčírem. Dočká se. Ví to. Nemůže pro to udělat nic lepšího, než že se co nejrychleji dopraví na místo svýchnepostradatelných činů. Získá tak pocit, že vysvobození se každým dalším úkonem blíží. Každý další přijatý či navolený hovor a každá další přečtená či odeslaná mailová zpráva ho posune v tom bahně nevyřízenýchreklamací a nedořešených problémů blíž ke břehu. A jeho dobrý příteltelefon bude stále při něm. On na něho bude chvílemi spoléhat. Bude na něho naléhat. Bude ho určitě i proklínat a bude mu lát, až mu jeho zvonění opakovaně nedovolí vyřídit započatou záležitost. Budou však přesto stále spolu. Robert a jeho mobilní telefon.

O pět minut déle se nevelkým multifunkčním pokojem rozezní stejná melodie podruhé. Dosud je to ještě ložnice, ve které se přítel stará o přítele. S odpoledním návratem zmizí rozestlané lůžkoviny a z postele se stane divan. To aby se více než čtyřicetiletý muž mohludržovat ve stále slušné kondici. Posune proto rotoped z rohu místnosti do vzdálenějšího středu naproti velkoplošné obrazovce nejnovějšího modelu televizního přijímače. Pokoj se na hodinku stane posilovnou a biografem zároveň. Někdy si cvičenec přidá i pár posilovacích cviků na mučidle, které si nedávno pořídil. K večeru se pokoj vyvětrá. To aby pánovi chutnalo. Stále ještě při sledování nekonečných, nesmírnězajímavých satelitních programů. Nakonec se jídelna po zkonzumované večeři promění v pracovnu. To když se večer obejde bezpřítomnosti některé z hodně dobrých kamarádek. Jindy se stane společenskou místností, pokud se kamarádky dostaví v hojnějším počtu než jepouhá číslovka jedna. V jednom jediném, rozhodně ne zřídkavém případě může dojít k opětovné přeměně divanu na lůžko. Tentokrát milostné.

V tuto chvíli je v něm však Robert sám. Stále ještě po hrudník přikrytý lehkou dekou, i když už v poněkud osobitě rozvalené poloze. To aby dosáhl na přítele, který ho opět nenechal ve štychu. Jehodruhý zvukový pokus byl úspěšný. Odměnil ho za to dočasným vyřazením z provozu. To je však jediné, kromě onoho doširoka směřujícíhopohybu, čeho je prozatím schopen. Spánek ho nikterak neosvěžil. Nedodal novou zásobu sil a elánu. Nezbavil ho chmur. Spíše mu jenom pomačkal obličej. Jeho nechal pomačkat drolící se prostěradlo. Je to jeden ze dvou kusů, kterými ho kdysi na jeho studentskou cestuvybavila maminka. On sám ani netuší, kde se takové zbytečné nezbytnosti dají pořídit. Zato tuší, proč se cítí „pod psa“. Zcela subjektivně by toto zaběhnuté rčení poopravil na nějaké mnohem odpornější zvíře. Každý jiný živočich se totiž v tuto chvíli prvního ranního rozbřesku musí cítit stokrát líp než osamělý nahý muž v rozválené posteli, který se spředešlým dnem tesklivě loučil kořalkou.

Nejprve se na ni jenom díval. Nechtěl. Zoufale do toho nechtěl spadnout znovu. Stalo se mu už vícekrát, že samotu a bídný život utápěl ve skleničce whisky. Jedině whisky. Je totiž vybíravý a má se rád. Neváhá investovat do kvality. Možná první příznak nemoci z jeho respekt budícího povolání. Je přece zodpovědný za kvalitu několika zásadních dílů pro bezchybný chod všech vozů, které vyjíždějí z linek firmy, jež ho již před patnácti lety vzala pod svá ochranná křídla. Za tu dobu se už přece musel naučit rozpoznávat dobré od špatného. Vybírá si tedy pouze lahve věhlasných značek. I on totiž věří, že svou poctivou pracovitostí přispívá k věhlasu automobilové značky, kterou nosí na svém pracovním mundúru.

Ta kráska za balík peněz ještě stále stojí na nočním stolku.Neodkráčela, jako to dělávají krásky, které ho nestojí nic kromě jedné dávky jeho mužského elixíru. O ten se starat nemusí. Jeho pravidelně čerpané zásoby se nějakým zázrakem obnovují samy. To krásce ze skla dojdou zásoby jejího elixíru zaručeně a nevratně. Potom je třebaobětovat pár bankovek. Dalo by se to považovat za občasnou, přiměřenou oběť na oltář radosti ze života. Jenomže to by se časové intervaly mezi jednotlivými úlitbami nesměly smršťovat jak luxusní svetr vypraný v příliš horké vodě. Robert ví, že se něco děje. Že zvony, jejichž údělem je zvonit na poplach, se začínají houpat. Jejich srdce ještě nedosáhne k prvnímu úderu, ale zkušenosti už Robertovi napovídají:

„Kamaráde, uber! Začal jsi znovu. Jen si to přiznej, že zase chlastáš! Když nemáš ženskou, laskáš tělo ze skla. Copak už jsizapomněl? Hrozili ti tenkrát vyhazovem a nemysleli to vůbec z legrace. Zadrž, chlapče! Jinak si zaděláš na pořádný průšvih. Jak chcešfungovat, makat, jednat a vyjednávat, když ti potáhne z držky a oči se tibudou rozcházet jak mužskej a ženskej pohled na svět? Vykašli se na to, brácho! Nestojí ti to za to. Takovýhle prachy ti jinde dávat nebudou. Nebuď vůl, ty vole!“

Slyší ty hlasy. Hodně zřetelně je slyší. Jenomže to by se nesměl cítit tak bídně, jak se po většinu času jeho bdělosti cítí. V práci je to jenom o stresu a nervech. O každodenních přesčasech, které nikdy nikdo nikam nevypíše. Ještě se nestalo, aby se mu za ně dostalonáležitého zadostiučinění. Věčně se jenom něco nestíhá... už to tady mělo dávno být, nebo naopak už to tu být nemělo... tamhleto hoří, tohle v žádném případě nepočká... „Poraďte si, jak umíte! Ale zítra ráno to chci mít na stole.“ Slyší často od svého šéfa, kterému se nedáodporovat. Když se k večeru přece jenom prosmýkne odchozím turniketem, nečeká ho žádná teplá večeře ani měkká ženská náruč. Udělalo by mu to dobře. Bývalo tomu tak, ale nějaký ten týden už je zase sám. Majka je i s jejími dvěma dětmi nadobro pryč.

„Do háje, už fakt musím. Do háje!“ uleví si ještě jednou ve svých myšlenkách. Div, že je nevysloví. Odhodí potem zvlhlou deku. Ještě chvíli leží jen tak, jak přišel na svět. Robert nenosí pyžama. Škrtí ho. Nesnáší gumičky v pase. Kromě toho se ve spánku opravdu dost potí. Kvůli nezbytné ranní sprše by se pak musel okrást ještě o pár minut snění. A potom... Tento prostý stav mu pomáhá překonat časté tísně z osamění. Kdykoliv v noci, byť jen na vteřinku, procitne, cítí se jako muž, který by mohl být nepřetržitě k dispozici. Tuhle schopnost bynevyměnil za žádnou jinou. I když zrovna není komu sloužit, ta možnost je tu s ním pořád. Robert nepřemýšlí v celých větách. To jenom vzniklá situace ho navádí, aby svůj klenot mužství poškádlil.

Dotýká se jej zkušenou rukou muže, kterému se nikdynepodařilo najít svůj ženský protipól. Schází mu tak jistota pro včasnéuspokojování jeho mírně nadstandardních sexuálních potřeb. Často sipomáhá sám. Aby mu nebylo úzko. Aby se zbavil nervozity. Aby dodal medicíny svému sebevědomí, které v práci příliš často chytá nějakou zákeřnou virovou nákazu. Aby ho nelákaly firmičky červených barviček s rafinovaně oděnými dámami ve svých výlohách. Aby nepokoušel volat na čísla, která už měl dávno vymazat. Aby nenechával cinknout kostku o dno koňakové skleničky a neobčerstvoval ji několikerouvydatnou zálivkou lahodného moku. Robert tak stále častěji tahá za svůj božský dar jako za záchrannou brzdu. Někdy si dopřeje chvíli ještě o něco šťavnatější. Jeho filmotéka čítá nemálo velmi kvalitníchpornodisků. V univerzálním pokoji Roberta pak není o vášeň nouze.

Robert na to myslí i teď. Samozřejmě, že si uvědomujeprohlubující se časový skluz a další nutný sled již plně zautomatizovaných činností. Přesto se několikrát láskyplně pohladí. Potřebuje povzbudit. Zbytkový alkohol mu stále ještě zvyšuje hustotu krve. Neproudí, jak by měla. Dotažení započatého aktu do jeho vítězného konce by jidokázalo popohnat. Ale ne. Robert to neudělá. Bojí se, že by se takpomalu proměňoval v živočicha nižšího druhu, jehož pudy jsou řídícím panelem jeho bytí. Ne! Musí si zachovat úctu k sobě samému. Něco tak citlivého, jako je vypuštění gejzíru života, si zaslouží důstojnější chvíli a dostatek času. Co kdyby se dnes k večeru pokusil požádat o spolupráci nějakou z jemných ženských bytostí?

Už dlouho si neužil vzájemné dotýkání. Musí to být více nežměsíc, co se Majka znenadání rozhodla pro odchod. Pod záminkou jeho utajovaných milostných kontaktů sbalila své dva synky i sebe přesně do tolika zavazadel, aby je unesla, a odešla směrem k autobusovézastávce. Robertova poslední partnerka nevlastnila řidičské oprávnění. Její životní postoj jasně vyjadřoval, že něco takového by jen zbytečně přispívalo do již tak dosti značného chaosu v jejích dokladech.Dokázala si pokaždé poradit. Na veřejnou dopravu bývalo docela slušné spolehnutí. Občas jí bylo nabídnuto místo přísedícího v nějakémsuerrychlém voze laskavých kolegů. Využívala jejich nabídek hojně a ráda. Robert však kvůli jejím flirtíkům neodcházel. Neviděl v nichžádné nebezpečí. Nakonec stejně vystoupila před panelovým domem, v jehož čtvrtém patře na ni čekal on s kompletní výbavou pro intimní večery.

Majka to měla jinak. Jeho zřídkavé virtuální kontakty s„kamarádkami“ z dřívějška ji znejisťovaly mnohem více než Roberta jejíbezrostřední blízkost hodným řidičům. Žili spolu téměř tři roky. OdMajčina svébytného rozhodnutí se neviděli ani neslyšeli. Přestože první večer, noc a den se bez své téměř rodiny Robert propadal pod zem, po několika týdnech si vlastně vůbec nechybí. Robert se jako čiperný krtek prohrabal zpátky na světlo nezvykle rychle. Osvícen náhlýmostrým paprskem spatřil najednou všechny výhody, které muvyprázdněné šatní skříně a úbytek zubních kartáčků na zrcadle nabízely. I teď si uvědomuje ten klid tichého rána. Žádný ženský hlas neburcuje ospalé školáky ke včasnému vstávání, na holém linoleu nepleskají bosé nohy jeho nevlastních synů, nikdo se nehádá o jediný čistý hrnek na kakao a po zemi se neválejí rozsypané cornflakesy. Pravda, cítí trochu toho zvýšeného napětí v choulostivých partiích, které nemá kam vypustit. Proč by si ale po měsíčním půstu nemohl dopřát nějaké to podvečerní rozptýlení s hlavním večerním dějstvím a slastnou noční dohrou?

Možná by si Markytka ještě dala říct. Byla to přece právě ona, kdo přijímal jeho nežádoucí zprávy, které rozvířily dosud docela poklidné vody partnerského soužití s matkou Majkou. To jí několikrát psal o nudných víkendech s rozmazlenými fagany, kterým se podřizovalo od poledního menu, přes vzdělávací odpolední program až po večerní uspávací rituály Robertovo bytí a nebytí. Tedy spíše to nebytí. Robert měl mnohdy hodně silný pocit vlastní neviditelnosti. Svékonkrétní podoby nabýval až po večerce nezletilých. Teprve poté si Majka většinou všimla, že žije v bytě muže, který není jen pouhýmpronajímatelem nýbrž také spolubydlícím. Cítil silnou potřebu si postěžovat a Markytčina e-mailová adresa byla stále mezi aktuálními. Veskutečnosti to byla Markéta, ale jemu se zalíbilo říkat jí „Markytka“. Mlhavě si vzpomínal na jednu starou písničku, kde se po jedné Markytce žádá, aby pomilovala. Byly doby, kdy on svoji Markytku žádal o totéž. Na ty si vzpomínal zcela zřetelně. A občas se mu po nich zastesklo.Markytka totiž nebyla matka.

Takže proč ne? Proč by Markytku neměl požádat opět? I když už jsou oba o pár let vrásčitější, bochánkovitější, méně pravděpodobně moudřejší. V jejich poslední korespondenci neobjevil žádné stopy po jiné mužské existenci, která by se mezi ně za ten čas mohla vloudit. Markytka nemlžila. Nezmiňovala se o žádných událostech, které by se měly dít ve dvou, natož aby se dočetl k nějakému jménu obvykle používanému k identifikaci osob mužského pohlaví. Podle něho je Markytka stále volná. Mohla by tedy být i svolná. Kdo nic nezkusí, nic nemá. Dnes večer udělá Robert všechno proto, aby své prsty nemusel zarývat do flašky. I když si ve svůdnosti se ženami nijak nezadá. Jenom ty důsledky takového sbližování se od pocitů po promilované nocizásadně liší. Robertovi stále ještě není oukej.

Natáhne se znovu po příteli s displejem, aby si zkontroloval své časové horizonty. Ještě to stihne. Když se přestane zaobírat vzdálenější budoucností, než je jeho dnešní pracovní doba. Při tépříležitosti se raději také podívá na připomínky důležitých termínů ve složce poznámek. Zvykl si používat toto jednoduché označení pro všechny schůzky a schůze. Ostatně tak je to ve firmě zvykem. Každý máneustále spoustu termínů. Termíny určují jejich kroky, dávají náplň jejich slovům, přesouvají je z místa na místo, vybarvují jim jejich pracovní dny, podsouvají pod ně ty správné židle, jsou důvodem mnoha jejich rozhodnutí, omluv a zamítavých odpovědí. Nad termíny není. I kdyby mělo v příští půlhodině dojít k devastujícímu střetu planety Země s jiným, značně rozpohybovaným vesmírným tělesem, nikdo si nedovolí své termíny nedodržet.

Robertova pracovní doba se ještě naštěstí neskládá jen ze samých termínů. I tak se jich ale v jeho pracovním kalendáři objevuje dost nato, aby neměl špatný pocit z toho, že ho otravují. Často totiž nejde o nic jiného, než o pouhou účast při něčem, kam jeho vliv ani v nejmenším nesahá. Je pouze přítomen. Každá jeho poznámka kdiskutovanému problému je sice ve vší úctě a zdvořilosti vyslyšena, ale tím to končí. Jsou jiné, vlivnější, zkušenější, odpovědnější, váženější osoby a skutečnosti, které určují další směry a šibují hraničnímipatníky. Robert na to pohlíží jako na sbírání zkušeností. Jinak by ze své bezmocnosti onemocněl.

Ano. Má dnes termín. Hned v osm hodin se mají sejít zástupci jeho oddělení s kolegy z ostatních závodů společnosti. Je mu jasné, že se bude jednat v němčině. V jazyce, kterému stále ještě nerozumí, přestože se už druhým rokem dvakrát týdně předpisově vzdělává.Jazykové kurzy se staly přirozeností všech pracovníků, kteří se jednáním nevyhnou. Takovou přirozeností, s jakou přijímají svá těla, své vztahy, své úděly. Všichni chodí do kurzů. Robert také. Vlastně on nikamchodit nemusí. Jeho kurz chodí za ním. Až do jeho kanceláře za nímpravidelně dochází lektorka, kterou mu přidělili. Neví, kdo mu ji přidělil, ale v každém případě odvedl kvalitní práci. A v kvalitě se přece Robert vyzná. Po prvním roce kolektivního vzdělávání se mu dostalopříjemného privilegia. Jeho spřátelený vedoucí mu schválil individuálníhodiny německého jazyka. Personální oddělení mu vybralo paní učitelku. Sympatickou paní učitelku. Robert nemá k učení nijak kladný vztah, ale ta hodina a půl dvakrát do týdne mu nijak nepřekáží. Dokonce se už několikrát přistihl, že se na ni těší. Ne, že by byl spokojen s pokroky, které vlastně ještě vůbec nezaznamenal. Nerozumí těm německým šéfům stále stejně, jako jim vždycky nerozuměl. S paní Klárou mu je jen docela jednoduše fajn. Nemají dnes náhodou další lekci? Jestli je čtvrtek, pak mají. Jasně, že je čtvrtek! Robertovi se změna zhorizontální polohy do vertikální hned daří o poznání snáz.

Pořád ho ještě dráždí divná pachuť v hrdle. Je to tak pokaždé. Nejdřív ho omámí vůně linoucí se z otevřeného hrdla plnoštíhlé láhve. Potom si ji nechá poválet na jazyku. Je spravedlivý ke všem chuťovým buňkám, kterými je vybaven. Neošidí ani jedinou. Takto použitýprodukt potom po trošinkách spouští do hrdla. To aby si co nejvíce užil jeho vypalujícího efektu. V ten moment pociťuje neskonalou úlevu. Plameny v krku jsou zkázou pro všechna jeho strádání a neduhy.Citové neduhy. Především ty citové. Jinak je Robert zdravím oplývající muž ve svých nejlepších letech. Jeho tělo žádnými nedostatky netrpí. Stýská si jeho duše. A právě k ní dosahují účinky plamenů ohnivéhoalkoholu. Cestou do žaludku smete ještě další nástrahy všech možných útrap, které by na něho mohly se škodolibou zákeřností v nejbližší době vybafnout. Tam jeho rozdávání dobra končí. Do rána těch pár vypitých sklínek napáchá v cíli svého pozitivního působení více škod, než ze sebe stačily vydat užitku. Robertovi se žaludek i toto ránoneříjemně houpe. S kocovinou si už mnohokrát potykal, nespřátelili se ale nikdy. Třeštící hlava na Roberta naléhá, aby se pohledem vyhýbal zdroji jejího utrpení. Nedopitá lahev a sklínka se zbytky whisky u dna tak zůstávají nedotčeně postávat v blízkosti Robertova polštáře.

Cestou do koupelny se Robertovi až na potřetí podaří zasunout přívodový kabel rychlovarné konvice do zásuvky. Opakovaný nezdar ho však odvede od dalšího nezbytného úkonu. Hlava je stále ještě ve stadiu stížností a pranic se nestará o Robertovu roztržitost. Jehonakonec uspokojí svítící kontrolka elektrického spotřebiče. Že by bylo dobré naplnit ho také vodou, už mu při tak vyčerpávajícím výkonu nedochází. Uspokojen se šine k umývadlu, aby svou třeštící hlavu zchladil proudem studené vody. Neodvažuje se však k předklonu pod vodovodní baterii. Natolik si v jeho žalostném stavu netroufá. Nabírá tekoucí vodu do dlaní a nanáší si ji na temeno, týl, zátylek a obličej. Jako zázrakem pocítí okamžitou úlevu. Jeho mysl se bystří šokem z teplotního diskomfortu a oči se ustalují ve své vzájemné součinnosti. Už vidí docela zřetelně. Zrcadlí se před ním obličej stále celkem atraktivního muže. Byl by ještě pohlednější, kdyby jej jako dvakýčovité šperky nezdobily vaky nalité pod očima. Robert se je snaží rozehnat rozmasírováváním, povytahováním okolní kůže do stran, všelijakými grimasami, ba dokonce pleťovým krémem, který tu zůstal po Majce. Nic. Zatím nic. Snad až řádně silná turecká káva poupraví jeho vizáž do původní podoby. Věří jí.

Jinak s tím chlápkem v zrcadle nemá problém. Rozhodně by to mohlo být mnohem horší. Opilecké, namodralé kruhy pod očima jsou jen dočasnou vadou v jinak dost pohledném obličeji. Robert ví o svých přednostech. Do jeho jasně modrých očí už hledělo nemálo žen a všechny se v nich koupaly jak delfíni v oceánu. Sytost jejich modři se mění v závislosti na denní době, Robertově rozpoložení i na barvě košile o poschodí níž. Když má Robert košili modrou, odráží se jedna modrá v druhé a výsledný efekt je nepřehlédnutelný. Modrá barva Robertovi vysloveně sluší. Jeho šatník je však i navzdory tomutoznámému faktu mnohem pestřejší. Robert nepotřebuje žádné podpůrné prostředky. Vystačí si sám. Jeho snědá pleť s vějířky jemných vrásek kolem očí je dostatečným lákadlem pro všechny ženy, o které by on mohl stát.

Na vlasy přitom příliš nehledí. Ví to o nich. Tolik chvály jako jeho očím se jim rozhodně nedostává, i když by si ji rozhodně zasloužily. Jako by měly ženy neustále na zřeteli, že tento bonus tu nemusí být napořád. Není proto zřejmě dobré jej zdůrazňovat, ani na něj jinak upozorňovat. Teď je Robertova kštice temně hustá, mírně zvlněná, pravidelně sestříhávaná do účesu k jedné straně. Žádná laciná údržba strojkem, se kterou si většina mužů vystačí. Robert má svoji kadeřnici, která se vyzná. Dokáže rozeznat kvalitu stejně dobře jako Robert. Sjet tak mimořádný porost do „ježka“ by byl neodpustitelný hřích.Robertovy vlasy si žádají svoji správnou délku a tu ona jim jednou do měsíce dokáže dopřát.

Ještě než se Robert rozhodne k návratu do kuchyně, obdaruje sám sebe úsměvem. Rád naděluje. Sám sobě obzvlášť. A tohle ho vždycky potěší. Je na svůj úsměv hrdý. Proto s ním neškaredí. Jestli se o něčem tak hezkém dá něco takového vůbec říct. Robertova ústa nejsou nijak výrazná. Rty nejsou příliš naduté, zuby pod nimi nezáří bělostí. Dokonce jsou trošinku nepravidelné, nedorovnané. V době Robertova dětství se rovnátka jako módní doplněk ještě nenosila. Byla spíše ostudou a terčem posměchu. Robert byl takových nepříjemností díky moudrosti své matky ušetřen. Nikdy se dokonalostí svého chrupu nijak zvlášť nezabýval. Stačilo mu, že je bez kazů. Jeho úsměv je však bez kazů i bez pravidelných zásahů stomatologa. Těžko vyjádřit, čím je tak výjimečný, okouzlující, neobyčejně svůdný a dráždivý. Stal se už Robertovou vstupenkou do mnoha ženských srdcí i klínů. Robert je za něj rád. Manažeruje jeho působnost i působení s vytříbeným umem. Díky svému dokonalému úsměvu má sám sebe ještě o něco raději. Jeho úsměv mu pomáhá lépe žít. Dnešní zběžná kontrola proběhla s výtečným výsledkem. Může se tedy odebrat k povolenému dopingu, své povzbuzující ranní kávě.

Naříkající konvice v kuchyni nevěstí nic dobrého. Namístobublavých zvuků vařící se vody podivně sviští a zapáchá. Robert přiskočí, aniž by nebezpečně prudký pohyb předem rozvážil. Postižená hlava a žaludek ho na jeho bezohlednost okamžitě upozorní. Robert se musí přidržet okraje svého zbrusu nového sporáku, aby jejich rebelii ustál. Ve zlomku vteřiny si uvědomí, co tu ten poslední výstřelek moderního vaření vůbec dělá, když tu není, kdo by vařil. Vztek na ztrátu naděje v podobě kouřící kávy ho však vrací do aktuálního dění. O jehoaktuálnost se navíc stará jeho všude a stále přítomný přítel. Zvoní. Chvíli Robertovi trvá, než se z tolika naléhavých impulsů najednouvzpamatuje. Budík už přece vypnul. Tahle melodie je však o něčem jiném než o ranním vstávání. Někdo mu volá. Někdo si ho žádá. Někdo ho možná i potřebuje. Nemohla by to být lepší vzpruha pro další dýchání než hrnek kávy?

„Zdravím tě, Roberte! Jak se vede kámo? Už jsme tě dlouhoneviděli v posilovně. Co se s tebou děje? Měl by ses o ty svý buchtičky líp starat. Přijdeš dneska? Zajdeme pak na jedno a pokecáme o babách. Co říkáš?“ vyzývá ho hodně dobrý kamarád ke společné akcičce.Normálně by se Robert nepotřeboval rozmýšlet. Jenomže kdy bylo takové „normálně“ naposledy? Kdy byl ještě Robert schopný rozhodovat se spontánně, bez vlivu otupujících látek nebo vlastní nenálady? Přislově „buchtičky“ sklouzl pohledem na své stále ještě odhalené břicho. Vpustil při tom napětí do příslušných svalů a nijak to neodbyl. Byl tam. Stále tam ještě byl pekáč poctivých českých buchet. Jeho další pýcha. Přicházela však na odiv až jako druhá v pořadí. Až když úsměvem svedl svou oběť k hrátkám bez šatů. Mimořádnou příležitostí byly plovárny, bazény a společné sauny. Tam mohlo dojít k přehlídce Robertových předností v opačném pořadí. Tak často však příležitost nebyla. Robert se v poslední době uzavíral stále více do sebe a do svéhodvouokojového bytu s příslušenstvím uvězněném v zašlém, nevzhledném umakartu. Robert byl na bydlení lajdák. Teď však renovaci zašlépanelákové ubikace řešit rozhodně nemá.

„Ahoj Darku! Taky tě rád slyším. Posilovna říkáš? Dneska večer?“ před očima se mu prolétl příslib Markytčina bříška. Bez buchet,samosebou. Příslib sice nejistý, ale tak prokreslený, že se mu nedalo odolat.

„Nevím. Člověče, já už nejspíš něco mám.“

„Vole, jsem zapomněl, že ty ujíždíš taky na jinejch buchtách, co? Prozraď, kámo, stojí ta tvoje kočka za to, abys nechal kamarádapůllitrům napospas?“ skočil mu do váhavého vymlouvání ještě o něco více osvalněný Darek. Robertovi jdou jeho silácký řeči na nervy. Dobře ví, že Darkovou kritikou neprojde skoro žádná, normálně hezká holka. Darek má prostě díky svému hodně vypracovanému tělu navíc. Může si vybírat a vybírá si důkladně a rád. Pokecat s ním o babách, jak on sám navrhuje, není pro Roberta zrovna košer nabídka.

„Normálka. Myslím, že ji už znáš. Hele, musím končit. Frčím do roboty.“

„Ty vole, ty se máš. No jo, kancelářskej. Jak to, že tam ještěnejseš? Já se tady válím už od šesti. No nic. Tak si na ni pošmákni. Já pro dnešek zůstanu u toho piva. Mě napadá, nevrátila se ti náhodou Majka, že ne?“ loudí ještě poslední informaci s trochouneskrývaného odporu v hlase. Na Majku se Darek díval obzvlášť nerad. Byla pro něho příliš použitou ženskou. Něco jako konzerva lančmítu po době spotřeby. Ještě se to dá, ale už to nevoní. Svému nejlepšímukamarádovi by přál o něco zánovnější kus. Říkal mu od začátku, že tahle za nějaký vážnější vztah nestojí. Robert ale na svého sexuálního poradce nedal a nastěhoval si ji k sobě i se dvěma haranty. Táhli to spolu dost dlouho, ale na slova protřelejšího kamaráda nakonec stejně došlo.Paničky matičky už nebývají nejen vzrušující ale ani poslušné. Robertova odpověď by ho měla uklidnit. Darek už je však myšlenkami u jiných buchtiček. Dukátových. Darek je pekař a v peci se mu právě dopéká první várka sladkého pečiva.

Robert je po ukončeném rozhovoru ještě více v rozepři sesvětem i se sebou samým než před ním. Nakecal teď nejlepšímukámošovi plky o tom, jaký je king, když má už takhle časně ráno jasný plán večera nabitého erotikou. Přitom si vůbec není jistý, jestli muMarkytka třebas jen zvedne telefon. Natož pak ještě něco dalšího. Navíc se už poněkolikáté vykašlal na pravidelný trénink. Nic nedělá. Nemaká a je to znát. Jestli ho Markytka odmítne, zbude mu zase jen ta tekutáútěcha. Na domácí rotoped si ještě nezvykl. Bolí ho z něho zadek. Dokud si nepořídí kvalitnější sedlo, tak na něj nesedne. Sakra. Měl by něco dělat. Měl by zase začít pořádně žít. Cvičit, běhat, sauna, potom jedno pivko, někdy nějakej biják, nebo si zajít s partou na bowling. A měl by se zase pokusit o nějaké seznámení. Robert nedovede být sám. Teď ale nemůže dělat nic jiného, než se pokusit najít poslední čistou košili, vlízt do kalhot a dupnout na plyn.

Nalézt košili nebylo nijak obtížné. Ve skříni už kromě ní visely jen dva teplé svetry a jedno sako. O špinavé prádlo se Robertovi nikdo nestará. V poznámkách svého přítele žádnou šifru podobnou automatické pračce také nenachází, takže někdy dochází k opravdovým krizím. S trenýrkami si takové starosti dělat nemusí. Povětšinou chodí naostro. Je to pohodlnější. Z mnoha důvodů.

Oblečen neoblečen opouští Robert své stálé parkovací místo před domem. Potřeboval by se uklidnit. Do firmy to však má slabých deset kilometrů, které jeho silný vůz zvládne v několika málo minutách. Aby se mu zmírnil tep a vytratilo se nesnesitelné pulsování ve spáncích, musel by najet na dálnici a dát si takovou dobroudvoustovku nepovolenou rychlostí. Zběsilá jízda je Robertův koníček i lexaurin v jednom. Někdo polyká Diazepam, jiný porušuje předpisy. Výsledek je ale stejný. Osoba, kterou necloumají podrážděné nervy. Na něco takového však Robert nemá nárok. Alespoň v tuto chvíli ne. Později možná. Nezřídka se stává, že ho práce nebo šéf donutí vážit cestu do vzdálenějšího sídla firmy. Mnohý na neustálé příkazy k pracovnímcestám nadává. Robert si v nich libuje. Kéž by se dnes vyskytl problém, který by bylo třeba řešit v Brně. Kéž by!

Navzdory všem nepřízním dnešního rána se Robert snaží dostat do přijatelné nálady. Pustí si proto přehrávač, ve kterém předpokládá nějakou jeho oblíbenou muziku. Cédéček tu má slušnou řádku. Záleží teď na tom, jaké z nich v přístroji uvízlo při poslední jízdě. Překvapení s Robertem zacloumá jak náhlý závan vichřice. Vozem zazní němčina. Už si vzpomíná. Paní Klára mu posledně půjčila nějaké nové nahrávky a přímo mu doporučila, aby si je poslechl při řízení. Pracuje pro tuhle z Německa řízenou firmu dost dlouho, aby dokázala propojit jedno s druhým. Zná prostředí i charakter práce svých studentů. Snaží senebýt jim svým posláním přítěží. Naopak. Vede je stezkami, na kterých bývá oběma stranám nečekaně příjemně.

„Jezdíte přece často do Brna! Zkuste si při jízdě poslechnouttohle. Jen tak poslouchejte a nenechte se při řízení rozptylovat nějakými nesrozumitelnostmi. Jde o to, dostat cizí jazyk do sebe. Pouštět ho tam, kudy se mu zrovna zachce. Jako tomu je u malých dětí. Dlouho dělají, že nic. Hrají si, cupitají, baští, přitom poslouchají nás dospěláky, na nic se nás neptají. A pak to přijde. Vypadne z nich celá věta. Úplně bezchybná smysluplná věta. Aniž by znaly jediné gramatické pravidlo. Zkuste to tak také. Je fajn smět být zase na chvíli dětmi. Co říkáte?“ mluvila k němu svým vlídným, měkkým hlasem, až se nechal ukolébat. Cédéčka si vzal a hned ten den se mu zachtělo být dítětem. Žádné zvláštní kouzlo do něj zatím nevklouzlo, ale dělal přesně to, o čem povídala paní Klára. Už tak mu bylo zvláštně dobře.

Teď by ale raději tu muziku! Teď si nechce hrát na němébatole! Chce slyšet pořádnej nářez decibelů. A pěkně rozdivočelých. To by bylo určitě ještě účinnější. To by mu vymylo poslední kapky whisky z jeho vnitřních prostor! Než se mu však podaří vyměnit disky a než se přístroj vyrovná se změnou, hledá už volné místo na firemnímparkovišti. Je tu zatraceně plno. Několik odvážlivců odstavilo svéčtyřkoláky dokonce na ubohých trávníčcích mezi obrubníky. Takovou odvahu Robert nemá. O starosti s botičkou, kterou by po pracovním dni na jednom z kol našel, zájem nemá. To si raději objede firmu naparkoviště z druhé strany. Beztak už nestačí doběhnout do své haly včas na to, aby si stačil odpíchnout, než padne celá. Čipové hodiny nemají s nikým slitování. Natož s pracovníky, kteří bojují se závislostmi. Ať už je to kdokoliv.

Termín, na který ho upozornil jeho mobilní přítel, nebyl zrušen, přesunut ani nijak jinak upraven. Každá ze všech možností by bylalepší než ta, ke které došlo. Došlo totiž na všechny. Všichni účastníci byli podrobeni výslechu, co sami učinili pro vyřešení naléhavéhoproblému. Všichni byli ve svých činech hodnoceni, žádnému z nich senepodařilo splnit představy nejvyššího velení, každý ze zasedací místnosti odcházel s ponížením, pokáráním, někdo dokonce s ostudou. Všichni pak s objemným nákladem nových, velmi spěšných úkolů. To celé se dělo v jazyce, kterému větší polovina rokujících pramálo rozuměla. Od jisté doby se při všech jednáních přestalo přihlížet k národnosti zúčastněných. I kdyby měl u podivně zakřiveného stolu sedět jediný příslušník národa německého, hovořilo by se jedině jeho mateřštinou. Bez tlumočníka. Samozřejmě. Jsou tu přece ty kurzy, na které firma vynakládá nezanedbatelné částky. Jako vypucovaný oslík sesvěšenými slechy se Robert přesouvá z jednoho nepřátelsky znějícíhoprostoru do druhého. Za pět minut mu začíná výuka. Nevěří v její efektivitu a je mu líto vynakládaného úsilí milé paní lektorky. Kdyby nebyla tak milá, ještě by ji pro dnešek stihl odvolat. Má němčiny po krk. Leze mu ušima ven namísto dovnitř a dělá se mu z ní špatně. Jak má plnitúkoly, když neporozuměl jejich zadání?

Před zamčenou kanceláří na něho ještě nikdo nečeká. Znovu v sobě potlačuje nutkání najít ve svém příteli číslo paní Kláry. Zastihl by ji jistě někde na cestě. I to se už vícekrát přihodilo. Občas se stane, že musí nečekaně přijmout někoho, kdo za ním vážil delší cestu než paní učitelka. Není potom zbytí. Studium cizího jazyka je až zanaléhavějšími případy. K ničemu takovému však dnes nedošlo. Přesto se Robertovi nechce učit. Připadá si jak malý žáček, který musí seškolním zvoněním zasednout do lavice. To není fér! Jemu už bylo čtyřicet! Zasloužil by si snad ohleduplnější zacházení.

Za ostýchavým zaklepáním se pomalu otevřou dveře, které za sebou před momentem zavřel. Už ten způsob příchodu! Nikdo do jeho kanceláře nepřichází tak jako ona. Je to čistě ženské zacházení s klikou. Takového snad muži ani nejsou schopni. Ještě než se otočí, už slyší:

„Tag. Herr Treibl. Wie geht ́s Ihnen heute?“

Tolik pozoruhodností hned v první promluvě. Česká lektorkapoužívá nešvary pravých Němců. Žádné učebnicové „Guten Tag“, ale jen tak ledabylé „Tag“. Výslovnost jeho příjmení si hned po jejich prvním setkání upravila na ryze německou, i když se sám představuje hezky česky „Trejbl“. A aby se ho někdo jen tak zeptal, jak se mu daří? Tak to dokáže jen ona. Ještě nikdy na to nezapomněla. Mají to snad v popisu práce všechny lektorky? Nechce se mu věřit, že by jí na jeho emoční vyrovnanosti nebo rozkolísanosti mohlo záležet. I když by uvěřil moc rád. Opravdu moc rád.

Odpovídá papouškovským způsobem, o jehož výhodách mu sama již několikrát vyprávěla. „Naučte se krást Vaší protistraně z úst. Ve většině případů můžete ve svých reakcích použít výrazy, které jste právě slyšel. Nebojte se toho. Budete potom Vy i Vaše řeč působit mnohem jistějším dojmem.“ Tak mu to často opakuje. Tak proč by jí dnes neudělal radost?

„Danke. Und wie geht es Ihnen?“

„Sehr gut. Wunderbar. Ausgezeichnet. Toll! Danke.“

Tady už s doporučovanou taktikou raději končí. Odmítá seopičit. Musel by lhát. Takovými superlativy jeho dnešní den neoplývá. Ani žádný jiný. Bohužel. V zastrčených koutech své paměti pátrá po příhodnějších výrazech. Nakonec se dohodnou na tom, že to za moc nestojí. Spoluúčast paní Kláry na Robertově bídě se na něho dívá z jejích očí.

Má je taky modré. Zase je Robert o něco blíže představě, jak se v jeho tůních asi topily všechny jeho dosavadní lásky, partnerky i krátkodobé společnice. Dívá se do nich sakramentsky dobře. Kdyby do rukou nedostal první list gramatických cvičení, neodtrhl by od nich zrak. Nejsou jenom modré. Jsou tak nějak teplé. Chápavé. A hodně přítomné, řekl by.

Najednou se v Robertovi něco převrátí. Jako když se náhlevyloupne slunce nad obzorem, nebo se zprudka otočí vítr. Dneska se mu prostě nechce učit. Nemá na to. Odmítá hledět do papírů a dosazovat správné koncovky. Ani si nepřenáší učebnici z pracovního stolu kekulatému stolku pro návštěvy. Možná by ještě tak zvládl papouškování s mírnými obměnami. Jenomže zrovna to po něm dnes jeho paníučitelka nechce. Při tom by se mohl dívat na ni. Při tom se to dokonce má. Odezírání z úst přece významně pomáhá porozumění. A Robert jí chci rozumět. To by odpřisáhl.

„Právě jsem se vrátil z jednání. Nemám z toho vůbec dobrýpocit. Rozumím vždycky několika prvním větám. Pak už pořád míň, za chvíli vůbec. Nevydržím se soustředit. Po pár prvních informacích se začínám ztrácet. Všechna slova se slijí do jedné nepřehledné řeky,která nemá konce. Nerozlišuji už nakonec ani ty tečky za větami. Je to marný. Nikdy se nenaučím jazyk tak dobře, abych se tam necítiltrapně. Celou dobu se klepu, aby se mě na něco nezeptali. Na všechno jim kývám, nebo se předem podívám, jak se na to tváří ostatní. Jenom abych nebyl nápadnej a nevybočoval. Jinak se to dělat nedá. Mám tu zase hromadu materiálů, kterými se mám probrat, a zase jsouvšechny v němčině. Než se tím prokoušu, bude to celá věčnost. Co sepíšu česky, to už nikdo nebere...“ stěžuje si Robert na přístup svýchnadřízených. Přijde mu naprosto bezohledný a neadekvátní jeho stále ještě poměrně nízké pozici, kterou zastává.

Modrooká Klára položí své štíhlé prsty na složku zmiňovaných lejster:

„Dobře. Proč ne? Pojďte! Podíváme se na to spolu. Pročteme to, co potřebujete, uděláte si poznámky... Alespoň si z těch jejichspisů vytáhneme slovíčka, která by Vám mohla být užitečná. Nebudeme ztrácet čas. Pustíme se raději hned do toho, co skutečně potřebujete. Co říkáte? Jste pro?“

Když Klára mluví, jako by Robert chodil bos po mechu. Po hodně měkoučkém a tak akorát vzrostlém mechu. Nikde ani smítko. Nemusí dávat pozor, že šlápne na spadlou šišku. Tak to je. Naprosto bezpečná a nesmírně pohodlná chůze někam, kde může být přenáramně hezky. Jak ona to jenom dělá? Vlastně je mu jedno, co říká. Hlavně, že jí může naslouchat. Zachytil něco o potřebných slovíčkách a spisech. Aha, zřejmě by se chtěla věnovat tomu, co tu leží před nimi. Na to se Robert ale vůbec necítí. Tabulky plné parametrů a čísel, zdlouhavépoisy výsledků měření, věty plné technických pojmů.. To přece takové citlivé bytosti, jakou je Klára, vůbec nepřísluší.

„Nezlobte se, pro dnešek bych to nechal být. Však ono to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadlo. A podívejte! Pořád jsem ještě tady!“ rozlije se Robertovi jeho dech beroucí úsměv po tváři.Tentokrát Robert povolil ve své ostražitosti a neuhlídal si ho. Nemá alepocit, že by s ním v tomto případě plýtval. To rozhodně ne. Klára mu ho oplatí. I když je to jenom zlomeček vteřiny, po který se zdá být veselá.

„Jste asi hodně unavený, pane Trejbl. Nebo se mi to jen zdá? Prozraďte mi sám. Na co se dnes cítíte? Můžete si poroučet. Od toho tu také jsem. Určitě by mi bylo hodně nepříjemné, kdybych Vás něčím obtěžovala. Klidně můžu i zmizet, když si to budete přát. Počkám v kantýně na další kurz a Vám jej nahradím, až budete v lepší kondici.“

Bože, v jaké lepší kondici? Pomyslí si Robert, který už z jehopohledu o veškerou svoji kondičku přišel. A že by měla paní Kláraodejít a nechat ho tu napospas pracovním povinnostem, kterým se dnes zdráhá podívat do očí? To do těch lektorčiných se mu dívá bez potíží. Ne, ne. Chce ji tu mít. Najednou mu připadá, jako by se spolu ocitli v bublině plné důvěry a porozumění. Přes prosklenou stěnu jehokanceláře je sice každý vidí, ale nikdo do jejich chráněného prostoru nesmí. Mají svůj soukromý svět uprostřed šílené mašinérie nekonečného produkování nových nápadů, návrhů, opatření, pokynů a nakonec i těch předražených rachotin. Nadchl ho úplně nový, neobyčejnědráždivý a lákavý pocit, že by si s Klárou mohl povídat i o něčem jiném, než o zdokonalování procesů nebo o pořádku či nepořádku v německých vedlejších větách.

„Máte pravdu. Nejsem úplně fit. Nejen dnes. Už nějakou dobu se víc potápím než plavu. A to jsem býval v plavání dost dobrej. Věříte mi?“

„Proč bych Vám neměla věřit? Povídejte, zajímá mě to. Taky se s vodou hodně kamarádím. Mrzelo by mě, kdyby Vám místo radosti měla tropit nesnáze. Povídejte! Co Vás stahuje ke dnu? Tedy pokud Vám nevadí, že se Vás vyptávám. Nic by mi do Vašeho soukromísamozřejmě nemělo být.“

„Jsem pořád v práci nebo sám. Nic mezi tím není. Nedávno mě opustila přítelkyně. Hodně mě to vzalo. Byli jsme spolu dost dlouho...“ bublina důvěry se začíná plnit Robertovou zpovědí. Paní Klára jej při tom povzbuzuje pohledem, který není vůbec prázdný. Je hodněpozorná. Neunikne jí ani jediné slůvko. Je v tom vlastně vytrénovaná svojí prací. Tohle je ale o něčem jiném, než o vychytávání chybných tvarů a nevhodně volených výrazů. Robert mluví samozřejmě česky. Klára se dívá daleko za obsah jeho vět a snaží se číst v mezerách za koncovými znaménky. Klára má ráda lidi. Ty, které z jakýchkoliv důvodů vstupují do jejího osobního příběhu, ještě o něco víc. Nebývá jí lhostejný ani zbloudilec na autobusové zastávce. Natož pan Robert.

„...Jmenovala se Majka. Seznámili jsem se tady ve firmě, ale už tu nepracuje. Našla si něco klidnějšího v bance. Ona byla šikovná na všechno. Opravdu, hodně šikovná. Když jsem ji poznal, měla už dva kluky. Pěkný rošťáky. Nevadili mi. Spíše naopak. Brzy jsem poznal, že je to úplně jiný, když jsou doma děti. Myslím, že jsme si na sebe rychle zvykli. Brali mě. Neříkali mi „táto“, to ne. Ale dost jsme si spolu užili. Koupil jsem jim i let balónem. To panečku koukali. Ty jejich kukadla bych Vám přál vidět...“ odmlčí se Robert o malinko déle než obvykle. Copak on ví, jestli tohle všechno paní Klára dobře nezná? Neví o ní vůbec nic. Podle prstýnku na levé ruce je nejspíš vdaná. Ale jestli má děti? Při líčení zážitku s horkovzdušným balónem se jí rozsvítí oči jako dvě hvězdičky. Robert v nich čte dychtivost po pokračování a takpokračuje:

„...jo, kluci byli fajn. Jak na mě pokaždý skočili, když jsem sevracel z práce domů! Bylo jim jedno, jestli je to ve správný čas, nebo pozdě. Nebo hodně pozdě. Prostě měli radost, že jsem zpátky a basta. To bylo úžasný. Strašně jsem se těšil domů. To těšení mi pomáhalo i v práci. Nic nebylo tak složitý, jak se mohlo zdát. Měl jsem pořád jistotu, že mě doma čekají tlapičky, který mě obejmou. Ať bude zase nějakej nedořešenej průšvih s dodavatelema nebo ne. A byly tam i ženský ruce. Nejen, že uvařily a postaraly se o domácnost, ale byly tam hlavně pro mě. Majka mě milovala. Ne, ona do mě byla zamilovaná! Blázen do mě byla! Rozplývala se štěstím, když jsem ji někam pozval. Měli jsme jednu známou hlídačku. S klukynebyl problém. Naučil jsem ji i lyžovat. Když mě poznala, ani žádný lyže neměla. Vytáhl jsem ji až do Alp! Byla hodně dobrá. Šlo jí to vlastně hned napoprvé. Ty dva roky jsem doopravdy žil. I to vydělávání peněz najednou mělo úplně jiný smysl. Dělal jsem to pro někoho. Nevadilo mi chodit do práce, kde to stojí za houby. Fakt ne!“

„Co se tedy přihodilo? Proč jste sám? Kde jsou ti báječní kluci?“ nehraje Kláře nesoulad, mezi líčenou rodinnou idylkou a smutným, unaveným panem Robertem. Tolik by mu přála další a dalšípokračování jeho radostného příběhu. Třebas až do společného „ano“ před někým, kdo by jim požehnal. Tak kde jsou další díly tyhle úspěšnénovely?

„Majka tam jednoho dne nebyla. Napsala mi vzkaz. Ať senezlobím, ale že nedovede být až druhá. Zabalila si jen pár věcí pro sebe i pro kluky a klíče mi nechala u toho vzkazu. Nedokážu si představit kam a jak odešla. Musela jet autobusem. Sama neřídila. Záměrně to udělala v době, kdy jsem byl na služebce. Nechtěla žádné loučení. Pro kluky by to bylo hrozně těžký...“

„Promiňte, ale měla pro svoje rozhodnutí skutečně důvod?Podvedl jste ji?“

Páni! Robert se nerozmýšlí déle než dvě, tři vteřiny. Vůbec mu nepřijde divné, nebo nějak nevhodné svěřit se té příjemné ženěnaroti. Cítí souznění. Něco mu napovídá, že jí může vyprávět bezcenzury. Nevysvětlitelně důvěrná atmosféra kolem nich snad musí být i vidět. Tak je znatelná, nezpochybnitelná a mocná. Robert se ve svém povídání nechce zastavit. S každou další větou ze sebe vyplavujenánosy usazenin, které mu dosud ucpávaly póry. Proto se mu tak těžko dýchalo. Dostavuje se úleva, jakou snad ještě nepoznal. Ani jako dítě ji nepoznal. Robert vyrůstal u náhradních rodičů. S těmi svými se nikdy nesetkal.

„Měla a neměla. Bylo to tak, že jsem doopravdy obnovil kontakt s jednou mojí bývalou přítelkyní. Psali jsme si, volali, několikrát jsme se sešli v kavárně. Nic víc. Jestli jsem ji políbil, potom to byla jenom přátelská pusa na uvítanou a na rozloučenou. Už si nevzpomínám, kdo z nás dal o sobě vědět jako první. Každopádně jsme nic neřešili, ani jsme o žádných změnách a řešeních nepřemýšleli. Byla to dobrá kamarádka, jestli se to tak dá říct.“

Klára ještě chvilinku vyčkává, než se odhodlá své zamyšlenívyslovit:

„Víte, pane Roberte, ženy jsou na podobné věci hodně citlivé. Věřím Vám, že jste v té době neměl žádné jiné úmysly, než jenompobývat s člověkem, který Vám nebyl lhostejný. To ale partnerky těžko pochopí. I kdyby se o to sebevíc snažily, vždycky tam už bude nějaké podezření, nějaká nejistota. My toužíme po čistých vztazích. Chceme být pro své muže a partnery jediné a jedinečné. Neděláme si na ně majetnické nároky, ale do očí by se měl dívat jenom nám. Ano, přesně takhle, jak Vy se teď díváte... Jenom nám. Rozumíte?“

Vtom ticho. Oba si nemohli neuvědomit, o co tu vlastně kráčí. Klára popisuje přirozené potřeby žen se snubním prstýnkem na levém prostředníčku a přitom přijímá hluboký, sžíravý pohled krásných Robertových očí. A přijímá jej dál. Nesklopí víčka, ani neotočí hlavu. Dokonce ani poté, co svoje přesvědčení o tom, jak to mají ve vztazích ženy, vyslovila. Hodně zvláštní okamžik. A hodně, hodně silný.

Robert se vrací domů a poprvé po dost dlouhé době se zoufale nepřidržuje všech madel a zábradlí. Dnes ho žádný vír pod hladinu nestahuje. Má slavnostně vítěznou náladu. Jako by vyhrál důležitýzávod, nebo mu přislíbili navýšení platu. Na krku se mu však nehoupe medaile. Ani se před ním nerýsují čísla na kontech o nějakou tu nulu bohatší. Kdepak! Duši potkal! Dušičku, která stojí při té jeho. Pocítil souznění. Nikdy tenhle podivný termín ještě nepoužil. Možná hoslyšel, snad o něm i četl. Do jeho života ale dosud nezabloudil. Vlastně ani přesně nevěděl, co si pod ním má představovat.

Souznění. Jak se to projevuje? Jak to vypadá? Co se při tom děje? Po dnešním kurzu němčiny už to ví. Popsat to ale jaksi nedovede. S paní Klárou poznal úplně nový způsob, jak se dá s člověkem hovořit, přitakávat, ptát se, domnívat se i jenom tak být. Bylo muneskutečně dobře, když mohl vyprávět a ona poslouchala. Ne, onanaslouchala. V tom je sakra velký rozdíl. A potom naslouchal on jí. Sem tam se na něco zeptali, aby se ujistili, že to, čemu naslouchají, také správně rozumí. Všechno plynulo jako mraky po obloze. Nikdo seneměl před ničím na pozoru, protože žádné překážky ani neočekával. Na nebi se mrakům do cesty také nic nestaví.

Paní Klára se po dvou hodinách, které utekly jakodesetiminutová přestávka, zeptala:

„Pane Robert, Vy jste kluky od odchodu Vaší přítelkyně neviděl? Ani jste s nimi třeba nemluvil po telefonu? Vy jste je nehledal? Musíte mít na Vaši Majku přece nějaký kontakt. Vždyť to pro ty děti musí být nepředstavitelně těžké. Ztratili Vás během chvíle! Promiňte, ale mě to strašně moc připomíná zkušenost se smrtí. Nechcete přece, aby jste pro ně zemřel? Nechcete jim snad zmizet ze života nadobro? Mají na Vás vzpomínky. Hodně krásné vzpomínky. Co s nimi? Kam je zařadit? Nenapadá Vás něco podobného?“

Robert mlčel. Bylo to bolestivě pravdivé a zaslouženě bolestivé. I on byl příčinou bolesti. Proč by bolest měla šetřit jeho? Netroufal si na odpověď. Klára však neodcházela zklamaná. Vycítila, že Robert dal jejím slovům povolení k působnosti ve svém zjizveném nitru.

Doma Roberta sice nikdo nečeká, ale on se tam docela těší. Od rána pookřál jako čerstvě zalitá kytka. Tělem mu koluje jiná krev. Podobně se možná mohou cítit sportovci po transfúzi krve. Dělají to přece pro vyšší výkony, ne? I Robert v sobě nachází novou energii k výkonům, na které by se ještě ráno obával jen pomyslet. Porozhlédne se teď ve svém neuspořádaném bytě po plavkách a vyrazí do bazénu. Dá si svých osmdesát. Tak, jak to dělal dřív. Dva kilometry ostrýmtemem. Aby ruce bolely. Jen ať si pak postěžují. Však on to s nimi myslí dobře. Potom se zastaví v bazénovém baru. Ne proto, aby si dopřál to, co zůstalo na nočním stolku u jeho postele. Jenom proto, aby doplnil vypocené tekutiny a třeba se i potkal s nějakým kámošem z dřívějška. Nehledá v tom žádný velký smysl, ale je to tak. Pokud je tu paní Klára kouskem sebe i pro něj, má jeho svět ty správné barvy. Robert už není sám. Ani smyslné tělo Markytky by mu dnes nedalo víc než povídání s paní Klárou. Nebude jí volat. Vyvolá v sobě jiné chemické procesy než ty, kterým velí sex. Ještě ráno by tomu nevěřil, ale některé dny se mohou proměnit v hotové revoluce !

Tamara, 28 let, inženýrka ekonomie bez praxe

„Přátelé, připijme si na Tamarku! Ať je zdravá, úspěšná a stále tak krásná jako dnes !“ pozvedá číši do výše ramen s velkoupečlivostí a umem udržovaná matka. Ještě než se rty dotkne okraje sklenky, pronese o něco méně zvučnějším hlasem na stranu své dcery: „Moc Ti to sluší!“ Podaří se jí to přesně tak, jak zamýšlela. Přítomní nabyli dojmu, že slyšeli, co již slyšet neměli. Zachycená informace je přesto donutila zkontrolovat pohledem pravdivost jejího obsahu. A o toprávě matince šlo. Aby si všichni všimli, jak se jí Tamara vydařila. Po všech stránkách.

Na slavnostním obědě u příležitosti Tamařiny promoce se sešli příbuzní i známí, takže zaplnili celý pronajatý sál vyhlášené restaurace pětihvězdičkového hotelu. Samozřejmě, že právě tady většina z nich také přespí. Na velkorysé náklady ženy, která tuto okázalou akciuspořádala. Paní Masaryková je na svou dceru pyšná. Skrze tuto pýchuvytrvale a vydatně sytí pýchu vlastní. Díky své dceři může být vidět. Má důvod koupit si nové šaty od Versaceho, strávit tři hodiny u kadeřnice, nechat si zkrášlit nehty, pověsit na sebe hodně výrazný a hodnědrahý šperk. Dělá jí to moc dobře. Vlastně až teď se jí vrací vynaložená mateřská energie, probdělé noci u dětských postýlek a ztracené roky strávené na dětských pískovištích. Její dvě děti jí spravedlivě splácejí ušlé zisky. Vždyť kvůli nim se už nikdy nevdala! Otec je opustil, když byly Markovi čtyři a Tamaře dva roky. Typický chlap, co neustál rodinu fungující v režimu „pleny, dudlík, nočník“. Ona to vydržela. Přicházela s každým dnem u kočáru o hodně, ale dostála povinnostem matky. V té době ještě nechápala plný význam tohoto slova, který se jí mělnalnit až s dospíváním dětí. Tehdy teprve pocítila, že být matkaznamená mnohem víc než šišlat dětské říkanky, rozhoupávat houpačky nebo se na školkových besídkách rozplývat nad neohrabanou roztomilostí svých ratolestí. Nic z toho ji nikdy nedokázalo uspokojit tolik, jakočervený diplom v rukou čerstvě otitulovaných dětí.

S Markem si to prožila, bude to už šest let. Po maturitě nagymlu vystudoval práva. Dostal se tenkrát na prestižní školu jako jediný hned v prvním kole a potom už jenom exceloval. Praxe absolvoval v renomovaných pražských advokátních kancelářích a státní zkoušky složil na samé výborné. Bez potíží se potom uchytil jako pravá ruka věhlasného machra z oboru. Mareček se stal její chloubou. Je tovynikající chlapec.

Stojí naproti ní. Noblesně zpomaleným gestem se vypořádává s přípitkem před hostinou. Jak mladý a jaké má vytříbené chování! Matinka jej povzbudí rychlým mrknutím. Do těla jakoby dostala novou dávku dobře namíchané drogy. Pýcha se v krevním řečišti mísí s hrdostí. Její syn je ozdobou společnosti. Vedle něho zeje nevhodná díra. Jeho partnerka již odložila zpola dopitou sklenku a usadila se zpět před připravené talíře. Rozdíl mezi její nezralostí a důstojností jejího syna je stejně propastný jako vzniklý rozestup mezi jejich hlavami. Nelíbí se jí. Naštěstí spolu nechodí dlouho. Nepředpokládá, že by se s ní její syn toužil usadit. Zřejmě jen neměl dostatek příležitosti, aby rozpoznal, jak je prostinká. A neznalá. Také neobyčejně obyčejná, nezajímavá a totálně nudná.

To její Tamarka! Ta by si zasloužila nějakého hodně vlivného muže. Rozhodně na to má. Vybavená je vším. Od jazykových znalostí, přes zkušenosti ze zahraničí, červený diplom, po dlouhé štíhlé nohy, úsměv plný bělostných zubů, nebo nadstandardní výplně podprsenek. Tamarka je typ ženy, který se mužům líbí. O tom ona něco ví. Naštěstí po otci příliš nezdědila. Od miminka to byla její holčička. Ráda svoji maminku napodobovala. Neměla hry toho druhu nijak složité.Tamarka je matinčinou věrnou kopií. Jen aby se vyhnula tomu jedinému, co matku kdysi zastavilo v jejím vyhlídkovém letu životem. Jen aby se nezamilovala ! Aby nezačala otáčet hlavu směrem za muži a dětmi, namísto aby stále ostražitě sledovala směr vzhůru!

Jak byla matka Masaryková ráda, když dnes po ránu zjistila, že místo po boku Tamarky dnes zůstane prázdné. Jistě, že jí nepřálažádné pocity osamělosti nebo nezdaru. Oba muže, kteří jí mohlidoprovázet do promoční síně samozřejmě pozvala. Její přítel Libor se však už před týdnem omluvil a Tamařin otec nedorazil bez omluvy. Ona všem zdvořilostem dostála. Muži by se opět měli kát. Tamarka jí dnes v autě cestou k univerzitě sice vysvětlovala, že Liborovy důvody jsou vážné a pochopitelné. Sama však vypadala příliš zklamaně na to, aby se její porozumění směrem k jejímu milému zdálo uvěřitelné. Matinka se ve své holčičce přece vyzná! Libor ji zklamal a ona se jen snažilazachovat si důstojnou tvář pro ještě důstojnější chvíle, které mělynásledovat. Určitě se jí svěří, až bude po všem. Lhala by, kdyby nepřiznala, že je jí Tamarky líto. Ale jen přiměřeně. Libor není žádná výhra. Řadový konstruktér se střední průmyslovkou. Navíc vášnivý rybář. Takoví se k ničemu nemají. A Tamarka je živel. Ta potřebuje lidi, rozlet, akci, sny, touhy a cíle! Tamarka by s ním u řeky nevysedávala. Tamarka nesmí nehybně ustrnout a čekat. Na Tamarku čeká kariéra ! Kdepak Libor ! Díky Bohu, že tu není. Nebude muset dceři připomínat, co pro ni dnešní den znamená. Pohladit bolístku bude snazší než rozmlouvat nevhodný vztah.

V polévkových mísách už nezůstal ani jediný játrový knedlíček, zmizely i poslední talíře se zbytky hlavního chodu. Na stolech seobjevily podnosy s ovocem a pitoreskními miniaturami jinak klasických zákusků. Společnost, dosud zaujatá střídmými rozhovory mezijednotlivými sousty, se pomalu dává do zvučnějšího hovoru i do pohybu. Dámy se ubírají k toaletám, aby kvapně napravily nedostatky na svých makeupech, páni ze zcela prostších důvodů. Pozorná obsluha otvírá obě křídla prosklených dveří do zahrady, na které se za pár týdnůobjeví zahradní nábytek se slunečníky. Jaro je teprve ve své prvnípolovině, ale vybízí už k hlubokému nadechnutí. Je krásně.

Matka Masaryková má úpravu slízané rtěnky již za sebou. Postává na prkenné terásce, jakoby nevěděla, jestli vykročit na pěšinku vysypanou červeným štěrkem či nikoliv. Postříbřené střevíce by její neuvážené kroky mohly nést s nelibostí. Než stačí vyhodnotit riziko možného poškození obuvi, dohoní ji obě její děti. Zatím se nezdá, že by jim v jejich rozjeté konverzaci scházela. Stejně ji ale potěšily.Pokaždé je jí v jejich přítomnosti hodně dobře. Lhostejno kde a proč právě jsou. Svoji momentální radost jim však nedá nijak najevo. Dál se dívá na symetrický vzor uhlazených cestiček před sebou, jako by v něm hledala zašifrovanou indicii k doživotnímu štěstí. Přitom však pozorně naslouchá, o čem si její zlatí kanárci mezi sebou cvrlikají.

„Kde máš Libora? Proč tu není? Neměl by tu náhodou být? Vždyť je to tvůj velký den!“ vyzvídá starší bratr podrobnosti ze soukromí své sestřičky.

„Nechtěl. Chápu ho. Nemá rád velkou společnost. Byl by tuhodně nesvůj. Neměl by se nutit do něčeho, co mu nesedí. Mluvili jsme o tom spolu už dost s předstihem. Počítala jsem s tím, že tu dnes bude chybět,“ snaží se Tamara hájit sv



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist