načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Láska mezi řádky - Jodi Picoultová

Láska mezi řádky

Elektronická kniha: Láska mezi řádky
Autor:

Delilah nesnáší školu tolik, jako miluje knihy. Přesněji řečeno jeden příběh. Kdyby děti v její třídě věděly, kolikrát četla tu sladkou pohádku, určitě by se jí vysmály. V ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 313
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (částečně barevné)
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovali Yvonne Gilbertová a Scott M. Fischer
přeložila Zuzana Koudelková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4386-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Delilah nesnáší školu tolik, jako miluje knihy. Přesněji řečeno jeden příběh. Kdyby děti v její třídě věděly, kolikrát četla tu sladkou pohádku, určitě by se jí vysmály. V patnácti by už na pohádky věřit neměla. Avšak Delilah cítí, že se za příběhem něco skrývá. A jednoho dne přijde na to co. Zjistí, že okouzlující princ z příběhu je skutečný a zalíbila se mu jedna dívka, která čte opakovaně jeho příběh.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Láska mezi řádky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

Láska mezi řádky – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Jodi Picoultová

a Samantha van Leerová

LÁSKA

MEZI

ŘÁDKY

Ilustrovali

Yvonne Gilbertová a Scott M. Fischer


Přeložila Zuzana Koudelková

Copyright © 2012 by Jodi Picoult and Samantha van Leer

Full-color illustrations copyright © 2012 by Yvonne Gilbert

Black-and-white illustrations copyright © 2012 by Scott M. Fischer

© Jacek Chabraszewski/Shutterstock.com

Translation © Zuzana Koudelková, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7544-386-1

ISBN e-knihy 978-80-7544-427-1 (1. zveřejnění, 2017)


Emě,

která vždycky bude hrdinkou mého příběhu.

S láskou

Sammy

Timovi,

protože někdy se pohádky mohou stát skutečností.

S láskou

Jodi


7

VZKAZ OD JODI PICOULTOVÉ

Byla jsem zrovna na knižním turné v Los Angeles, když mi

zazvonil telefon. „Mami,“ povídá moje dcera Sammy,„mys

lím, že mám hodně dobrý nápad na knížku.“

Nebylo to nic neobvyklého. Mezi mými třemi dětmiSam

my vždycky vynikala svou jedinečnou představivostí. Za

tímco ostatní děti si hrály s plyšáky, Sammy rozmístila své

hračky po domě a začala vytvářet propracované scénáře –

tenhle medvídek je zraněný a uvízl na vrcholku Mount

Everestu a potřebuje, aby pro něj nahoru vyšplhal pesa za

chránil ho. Když byla Sammy ve druhé třídě, zavolal mi

její učitel, aby se zeptal, jestli můžu přepsat na počítači

Sammyinu povídku. Ukázalo se, že je to povídka načtyři

cet stran. Když mi ji učitel poslal po dceři domů, s jistotou

jsem očekávala nesouvislý proud slov. Místo toho jsem se

ale začetla do velmi soudržného příběhu o kačence a rybce,

které se potkaly v rybníce a staly se z nich nejlepšíkama

rádky. Kačenka pozvala rybku na večeři a  rybka řekla, že


8

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

přijde moc ráda. Pak ji ale napadlo: Co když tou večeří mám

být já?

Tomu se, dámy a  pánové, říká ZÁPLETKA a  je to jedna z těch věcí, které se nedají naučit. Buď se jako vypravěč narodíte, nebo ne. Moje teprve sedmiletá dcera měla podle všeho přirozený talent na to, aby do textu dostala napětí. Jak Sammy vyrůstala, její kreativita se dále rozvíjela. Její noční můry jsou tak živé, že by v  nich Stephen King měl vidět těžkou konkurenci. V dospívání Sammy začala psát poezii. To mě donutilo vyštrachat svoje vlastní sešitky s verši, které jsem také v jejím věku psala – ale hned jsem pochopila, že ty Sammyiny jsou daleko lepší než ty moje.

Takže... když mi Sammy řekla, že má zajímavý nápad na knihu pro dospívající dívky, pozorně jsem ji vyslechla.

A víte co? Měla pravdu.

Co když si postavy z knihy žijí vlastním životem, jakmile se kniha zavře? Co když to, že někdo knihu čte, znamená, že postavy jen pořád dokola přehrávají divadelní hru, znovu a  znovu... ale přesto mají své sny, naděje, přání a  ambice nad rámec svých rolí, v  nichž dennodenně vystupují kvůli čtenářům? A co kdyby se jedna z postav zoufale chtěla dostat z knihy ven?

A  co kdyby se k  tomu všemu do té postavy zamilovala čtenářka a rozhodla se jí pomoct?

„Mami,“ povídá Sammy, zatímco já trpím v dopravnízácpě v Los Angeles.

„Co kdybychom tu knížku napsaly společně?“

„Fajn,“ řekla jsem, „ale to znamená, že ji budeme psát my obě. Ne jenom já.“

Láska mezi řádky

Následovaly dva roky víkendů, školních prázdnina večerů, které jsme společně trávily u mého počítače a svědomitě pracovaly na příběhu. Myslím, že Sammy byla překvapená, když viděla, že sedět a zároveň celé hodiny něco tvořit je dost těžká práce. Pro mě to bylo zase poučení – jestli si myslíte, že je těžké donutit vaši dceru, aby si uklidila pokoj, pakpřimět ji, aby se soustředila a dokončila kapitolu, když jezrovna venku hezky, je ještě daleko těžší. V psaní jsme se střídaly a každou větu jsme nejdříve řekly nahlas. Já jsem řekla jednu repliku a Sammy za ni hned přidala další. Ze všeho nejlepší bylo, když jsme si navzájem procházely své věty a zjistily, že jsme měly na mysli úplně totéž – bylo to, jako bychom měly stejný sen, a naše psaní tak bylo telepatické.

Stává se mi, že čtu skvělou knihu a  pomyslím si: „Teda, kéž bych to byla já, kdo vymyslel tuhle dějovou linku.“ Je pro mě ctí, že mě totéž napadlo, když dějovou linku vymyslela moje dcera. Už ve chvíli, kdy mi Sammy poprvé zavolala, aby mi řekla o  svém nápadu, mi přišlo, že je to skvělá myšlenka. Doufám, že až budete Lásku mezi řádky číst, budete to vnímat stejně.

ZAČÁTEK

B

yl jednou jeden statečný král a jedna krásná královna,

kteří žili v daleké zemi. Měli se tak rádi, že kdykoli se někam vydali, každý hned všeho nechal, aby se mohl dívat, jak jim to spolu sluší. Vesničanky najednou zapomněly, proč že se to hádaly se svými muži, kluci přestali holčičkám strkat pavouky do copánků a místo toho se jim zachtělo ukrást od nich polibek a malíři ronili slzy, protože ve svých výtvorech na plátně nedokázali ani zdaleka zachytit něco tak čistého, jako byla láska mezi králem Mauricem a  královnou Maureen. Říká se, že v den, kdy se král a královna dozvěděli, že čekají děťátko, se nad celým královstvím vyklenula nevídaně jasná a  veliká duha, jako by snad obloha ze samé radosti vyvěsila prapor.

Ne každý to ale králi a královně přál. V jeskyni na samém

okraji království žil muž, který se zapřisáhl, že se budelásce vyhýbat obloukem. Kdo se jednou spálí, ten už si dá

na oheň pozor. Rapscullio si kdysi myslel, že bude žít svůj


12

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

vlastní pohádkový příběh se šťastným koncem, a to po boku

dívky, jež nehleděla na jeho zjizvený obličej a  zkroucené

končetiny a  prokázala mu laskavost, ačkoli zbytek světa se

od něj odvrátil. V  mysli si přehrával ten den, kdy ho spolužáci prudce srazili do bláta – když vtom se k  němu nařáhla štíhlounká bělostná ručka a nabídla mu pomoc. Bez

váhání andělskou ruku popadl a představoval si, že ta dívka

je jeho záchranným lanem. Celé dny pak trávil tím, že na

její počest skládal básně a  maloval portréty, které se však

její kráse nemohly nikdy vyrovnat, a čekal na vhodnýokamžik, kdy by jí mohl vyznat svou lásku. Místo toho ji ale

našel v náručí muže, který ztělesňoval všechno to, čímRapscullio nikdy být nemohl – byl vysoký, silný a  předurčený

k velkým věcem. Ze samé nenávisti byl Rapscullio den ode

dne zkroucenější a  podmračenější. Portréty jeho milované

teď musely ustoupit plánům na pomstu, které spřádal proti

muži, jenž mu tak jednoduše zničil život. Tím mužem byl

král Maurice.

Uprostřed jedné noci se za branami království rozeznělo burácení, jaké do té chvíle nikdo neslyšel. Země se otřásala a nebe pročísla ohnivá střela, která zapálila doškové střechy vesnických domů. Král Maurice a královna Maureenvyběhli ze zámku, aby se podívali na obludné černé monstrum s šupinatými křídly o velikosti lodní plachty a s očimarudýma jako rozžhavené uhlí. Noční oblohou se neslo jeho hřmění, jeho dech páchl sírou a sršely z něj plameny. Tento démon se zrodil tak, že Rapscullio namaloval na kouzelné plátno draka a ten oživl.

Král pohlédl na zděšené obličeje svých poddanýcha obráLáska mezi řádky

til se na svou ženu, která však mezitím v bolestech klesla na

kolena. „Děťátko,“ zašeptala. „Je na cestě.“

Král byl rozpolcený mezi láskou a povinností, ale věděl, co má dělat. Políbil svou ženu, kterou mezitím služebné uložily do postele, a slíbil jí, že se včas vrátí, aby se mohlpozdravit se svým synem. Potom pozvedl meč a se stovkou rytířů v lesklé stříbrné zbroji vyjel udatně a odhodlaně přes padací most ze zámku.

Vyzrát nad drakem však není jen tak. Král Maurice viděl, že ohnivá bestie vyhazuje jeho oddané vojáky ze sedela jedním švihem je posílá na smrt. Bylo mu jasné, že to musí vzít do vlastních rukou. Do levé ruky popadl meč padlého rytíře, v pravé ruce svíral svůj vlastní meč a takto vyzbrojen se vydal vstříc drakovi.

Zatímco noc postupovala a za hradbami zámku zuřilabitva, královna napjala své síly, aby na svět přivedla syna. Jak už bylo u královských miminek zvykem, hned po narození se k  němu slétly kmotřičky víly z  tohoto království. Zářily a  vznášely se nad královnou, která byla bez sebe bolestí i strachem o manžela.

První víla ozářila postel sprškou světla, jež bylo tak jasné, že se královna musela odvrátit. „Dávám tomuto dítětimoudrost,“ řekla víla.

Druhá víla vyslala proud tepla, které se rozlilo všudekolem místa, kde ležela královna. „Dávám tomuto dítětioddanost,“ přislíbila.

Třetí víla se chystala dát dítku do vínku odvahu, protože pořádnou dávku kuráže potřebuje každé královské dítě. Než ale mohla svůj dar nabídnout, královna Maureen se náhle

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

posadila na postel a před široce rozevřenýma očima se jízjevilo vidění, v němž jejího muže na bojišti ve svých spárech

zuřivě svíral drak. „Prosím vás,“ vykřikla. „Zachraňte ho!“

Víly se na sebe zmateně podívaly. Miminko leželo tiše a nehybně na matraci. Víly už nejednou viděly, jak sečerstvě narozenému děťátku nepodařilo popadnout první dech. Třetí víla proto nechala odvahu, která měla být jejím darem, stranou. „Dávám mu život,“ řekla a slova se jí přitom z úst svinula do dlaně jako žlutá stuha. Tu pak víla spolus políbením odfoukla novorozeňátku do úst.

V království se povídalo, že ve chvíli, kdy se princ Oliver poprvé dal do křiku, jeho otec Maurice vykřikl naposledy. Vyrůstat bez otce není žádný med. Zakrátko bylo princi Oliverovi šestnáct let, ale za svůj život vlastně vůbec neměl šanci být dítětem. Místo aby si hrál na schovávanou, semusel učit sedmnáct jazyků. Místo aby si před spaním četlpohádky, studoval zákony svého království. Oliver měl svou matku moc rád, ale zdálo se mu, že ať už je jakýkoli, nikdy nebude takový, jakého by ho chtěla mít ona. Občas zaslechl, jak královna s někým hovoří ve svých komnatách, ale když za ní vešel, našel ji samotnou. Vždy když se podívala na jeho černé vlasy a  modré oči a  poznamenala, jak Oliver vyrostl a  jak se podobá svému otci, měla slzy na krajíčku. Oliverovi ale přišlo, že mu na rozdíl od hrdinského otce chyběla jedna zásadní věc – odvaha. Oliver byl chytrý a oddaný, ale pokud mělo jít o odvahu, bylo to jedno velké zklamání. Své matce chtěl ale dělat radost, a tak dospívání strávil tím, že se všechno ostatní snažil dělat dobře, a docela to přeháněl.

15

Láska mezi řádky

Každé pondělí zasedal u soudu, aby za ním prostí lidé mohli

chodit se svými spory. Vymyslel způsob střídání pěstova

ných plodin, takže sklady v  království byly vždycky plné,

i když nastaly nejkrutější zimy. Spolu s královskýmčarodě

jem Orvillem také vyvinul žáruvzdornou zbroj pro případ,

že by došlo k dalšímu dračímu útoku (když však muselpře

jít přes ohníček, aby zbroj otestoval, málem umřel strachy).

V šestnácti už byl Oliver dost starý na to, aby se ujal vlády,

ale jeho matka ani poddaní na tu chvíli nijak nechvátali. Jak

by jim to ale mohl mít za zlé? Úkolem králů je chránit svou

zemi. A Oliver se rozhodně do bitvy nehnal.

Měl pro to samozřejmě dobrý důvod. Jeho vlastní otec

zemřel s mečem v ruce. Oliver dával přednost životu, a do

jeho plánů tak meče moc nezapadaly. Všechno by bylo ji

nak, kdyby ho otec mohl naučit, jak bojovat. Matka mu ale

nedovolila vzít do ruky ani kuchyňský nůž. Oliver sivzpo

mínal jenom na jeden takový souboj nanečisto. Bylo mu

deset a s kamarádem Figginsem, synem královského pekaře,

si na nádvoří hráli na to, že bojují s draky a piráty.Jedno

ho dne ale Figgins zmizel. (Oliver si vždycky říkal, jestli za

Figginsovým zmizením nestála jeho matka, která ho chtěla

ochránit i  před hrou na bitvu.) Jediný skutečný kamarád,

kterého pak Oliver měl, byl toulavý pes, který se objevilprá

vě toho odpoledne, kdy Figgins zmizel. Frump byl skvělý

přítel, ale s  šermem Oliverovi opravdu pomoci nedovedl.

Oliver tedy rostl a choval si v sobě obrovské tajemství: Byl

hrozně rád, že nikdy nejel do bitvy, nikdy se neutkalv tur

naji, a  dokonce ani nikoho nepraštil při hádce... protože

hluboko uvnitř ho to děsilo.

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

To ale mohlo zůstat tajemstvím, jen dokud v zemi panoval mír. Drak, jenž zabil Oliverova otce, se sice odebral do hor a prospal tam šestnáct let, ale to ještě neznamenalo, že nemá v plánu se někdy vrátit. A jakmile by k tomu došlo, žádný ze zákonů, které se Oliver naučil nazpaměť, a žádný z jazyků, kterými dokázal hovořit, by mu bez ostré čepele mečenebyly vůbec k ničemu.

Jednoho dne, když se zasedání soudu blížilo ke konci, se Frump rozštěkal. Oliverův zrak sklouzl až na konec Velké síně, kde stála osamělá postava, od hlavy k patě zahalená do černého kabátu. Muž před Oliverovým trůnem padl na kolena: „Vaše Výsosti,“ řekl úpěnlivým hlasem, „zachraňte ji.“

„Koho mám zachránit?“ na to Oliver. Frump, který se vždycky dobře vyznal v lidech, vycenil zuby a zavrčel. „No tak, lehni,“ zamumlal na psa Oliver a napřáhl ruku, aby mužipomohl na nohy. Muž na okamžik zaváhal, ale pak se rukychytil, jako kdyby se topil. „Co vás trápí, pane?“ zeptal se Oliver.

„Žijeme s  dcerou v  království daleko odsud. Teď ji ale unesli,“ zašeptal. „Hledám někoho, kdo by ji vysvobodil.“

To tedy bylo něco jiného, než co Oliver obvykle slýchával – že soused jinému sousedovi ukradl kuře nebo že zelenina v  jižním koutu království neroste tak rychle jako ta na severu. Oliverovi hlavou bleskla představa, jak jede ve zbroji zachránit dámu v  nesnázích – a  z  té vidiny se mu dělalo šoufl. Nebohý muž nemohl tušit, že ze všech princů na světě si vybral toho největšího strašpytla. „Určitě najdete prince, který to zvládne lépe než já,“ řekl Oliver. „Já jsem ještě přece jen nováček.“

Láska mezi řádky

„První princ, kterého jsem požádal o  pomoc, měl moc práce s občanskou válkou ve svém království. Druhý princ zase zrovna vyrážel na cestu, aby se setkal se svou nevěstou. Vy jste jediný, kdo byl ochotný mě vůbec vyslechnout.“

Oliverovi to šrotovalo v hlavě. Bylo už dost špatné, že o své bázlivosti věděl on, ale co teprve kdyby se to, že je zbabělec, rozkřiklo po celém království? Co kdyby tenhle muž všem ve své vesnici řekl, že princ Oliver má co dělat, aby se popral s chřipkou... natožpak s nepřítelem?

Oliverovo mlčení si muž nesprávně vyložil tak, že váhá, a tak ze svého kabátu vytáhl malý oválný portrét. „Tohle je Seraphima,“ řekl.

Oliver nikdy neviděl tak půvabnou dívku. Její vlasy byly natolik světlé, že se třpytily jako stříbro. Oči měla temně modré jako královský šat. Pleť jí zářila jako měsíční svit a jen lehounce ji podbarvovaly růžové tváře a rty.

Oliver a Seraphima. Seraphima a Oliver. Znělo to trochu, jako když zazvoní zvoneček.

„Najdu ji,“ řekl Oliver.

Frump k němu vzhlédl a zakňučel.

„Strach si nechám na později,“ šeptl Oliver jeho směrem.

Muž samým vděkem zavrávoral a na kratičký okamžik se mu kabát rozevřel natolik, že Oliver zahlédl pokroucenýzjizvený obličej. Frump se dal znovu do štěkání. Otec nešťastné dívky se vydal ze síně ven a Oliver se zabořil do trůnus hlavou v dlaních a přemýšlel, na co že to proboha kývl. „Tak to ani náhodou,“ řekla královna Maureen. „Tam venku je to velmi nebezpečné, Olivere.“

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

„Tady uvnitř taky,“ opáčil Oliver. „Mohl bych spadnout ze zámeckých schodů. Nebo bych se mohl otrávit dnešní večeří.“

Královniny oči se zalily slzami. „To není legrace, Olivere. Mohl bys umřít.“

„Nejsem otec.“

Jen co to Oliver vyslovil, už toho litoval. Jeho matkasklonila hlavu a otřela si oči. „Celý život dělám, co můžu, abych tě ochránila,“ řekla tiše. „A  ty to teď klidně zahodíš kvůli dívce, kterou ani neznáš?“

„Co když ji právě mám poznat?“ řekl Oliver. „Co když se do ní zamiluji, jako se do tebe zamiloval můj otec? Nestojí láska za to, aby se pro ni riskovalo?“

Královna pozvedla hlavu a upřela zrak na syna. „Musím ti něco říct.“

Oliver pak seděl asi hodinu jako ochromený a poslouchal matčino vyprávění o Rapsculliovi a o tom, jak se z něj stal zlý člověk, o drakovi a vílách, o tom, jaké dary dostal ponarození do vínku, a o jednom daru, který nedostal. „Celé roky se bojím, že se Rapscullio jednoho dne vrátí,“ přiznala se. „A že mě připraví i o poslední důkaz lásky tvého otce.“

„Důkaz?“

„Ano, Olivere, důkaz,“ dodala na vysvětlenou. „O tebe.“

Oliver zakroutil hlavou. „Tohle nemá s  Rapsculliem co dělat. Jde o dívku jménem Seraphima.“

Královna Maureen chytila syna za ruku. „Slib mi, ženebudeš bojovat. S nikým a s ničím.“

„I kdybych chtěl, stejně bych asi nevěděl, jak na to.“Vrtěl hlavou a usmíval se. „Zatím ještě přesný plán na úspěch nemám.“

Láska mezi řádky

„Olivere, byl jsi obdařen mnoha jinými talenty. Pokud má někdo uspět, tak jsi to ty.“ Matka se postavila a sáhla pokožené šňůrce, která jí visela na krku. „Pro jistotu bys ale měl mít s sebou tohle.“

Ze živůtku vytáhla malý kotouček, který nosila jakonáhrdelník, a podala ho Oliverovi.

„To je kompas,“ řekl.

Královna přikývla. „Patřil tvému otci. Měl ho ode mě. V naší rodině se předával z generace na generaci.“Pohlédla na syna. „Namísto na sever tě vždycky dovede domů.“ Usmála se a na chvíli se propadla do vzpomínek. „Tvůj otec vždycky říkal, že je to jeho talisman pro štěstí.“

Oliver si představil, jak jeho odvážný a nebojácný otec jel bojovat s drakem s touhle věcičkou na krku. Ano, kompas ho dovedl domů, ale ne živého. Polknul a zamyslel se, jestli je vůbec možné zachránit dívku, aniž by měl u  sebe meč. „Vsadím se, že otec se nikdy ničeho nebál,“ prohodil.

„Tvůj otec říkával, že bát se jen znamená mít něco, kvůli čemu stojí za to se vrátit,“ řekla královna Maureen. „A že se bojí, mi říkával každou chvilku.“

Oliver dal matce pusu na tvář a navlékl si kompas na krk. Vydal se do Velké síně a začal se smiřovat s tím, že jeho život teď bude hodně, ale opravdu hodně složitý.

20

OLIVER

Abyste věděli, když vám někdo řekne „Byl jednou jeden...“,

tak lže.

Vůbec to není jednou. Ani dvakrát. Je to totiž stokrátdo

kola a znovu a znovu – pokaždé když někdo otevře stránky

téhle staré zaprášené knihy.

„Olivere,“ povídá můj nejlepší přítel. „Šach mat.“

Pohledem sklouznu tam, kam se dívá Frump, a zahledím

se na šachovnici. Ve skutečnosti to ale vůbec žádná šachovnice

není. Jsou to jen čtverečky nakreslené do písku

na Nekonečném pobřeží a pár víl, kterýmneva

dí dělat nám pěšáky, střelce a dámy. V našem

příběhu se žádná šachová partie nevy

skytuje, a tak si musíme vystačit s tím,

co máme. Až skončíme, tak jesamo

zřejmě potřeba všechno uklidit, aby

někoho nenapadlo, že příběh v sobě

skrývá ještě něco navíc.

Láska mezi řádky

Nevybavuji si, kdy jsem si poprvé uvědomil, že život, jak ho znám, není skutečný. Že ta role, kterou hraju pořáddokola, není nic víc než jen role. A že abych ji mohl hrát, musí se do toho zapojit ještě druhá strana – konkrétně jeden z těch velkých, kulatých a rozpláclých obličejů, jež se nad námiobjevují jako šmouha na nebi vždycky, když příběh začne.

Vztahy, o kterých si čtete na stránkách knihy, nejsouvždycky takové, jakými se zdají být. Když zrovna nehrajeme své role, můžeme si dělat, co se nám zachce. Je to celkemsložité – jsem princ Oliver, ale zároveň princ Oliver nejsem. Když se knížka zavře, přestanu předstírat, že mě zajímá Seraphima nebo že bojuji s drakem, a místo toho můžu někam vyrazit s  Frumpem nebo ochutnávat výtvory, které královna Maureen tak ráda vymýšlí v kuchyni, nebo se jít smočit v oceánu spolu s piráty, kteří jsou ve skutečnosti celkem milí chlapíci. Jinými slovy, vedle životů, jež hrajeme, když si čtenář otevře knížku, máme ještě jiné životy. Všem ostatním tu stačí vědět, že to tak je. Baví je opakovat příběh donekonečna a zůstávat ve své roli i tehdy, když jsou čtenáři pryč. Ale já jsem si s tím vždycky lámal hlavu. Je logické, že když mám svůj život mimo tenhle příběh já, mají ho i čtenáři, jejichž obličeje se nad námi vznášejí. Oni uvnitř knížky uvězněni nejsou. Kde přesně tedy jsou? A co dělají, když se knížka zavře?

Kdysi se stalo, že jedna malá čtenářka shodila knihu na zem a  kniha zůstala ležet otevřená na stránce, kde se píše jen a jen o mně. Celou hodinu jsem pak sledoval, co se děje v jiném světě. Obři stavěli monstrózní budovy z kostek, na jejichž stranách byla nakreslená písmena. Taky nořili ruce do nízko položeného stolu plného písku, který byl stejný

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

jako ten, co máme na Nekonečném pobřeží. Stáli předmalířskými stojany, jež vypadají jako ten, na kterém maluje

Rapscullio, ale jejich malířský styl byl zcela mimořádný:

Namáčeli ruce do barev a ty pak po celém papíru roztírali

do všech stran. Nakonec se jedna žena z jiného světa, asi tak

stará jako královna Maureen, se zamračeným obličejemnahnula nad knížku. „Děti! Tohle se s knížkami nedělá,“ řekla,

než mě zaklapla.

Když jsem ostatním vyprávěl o tom, co jsem viděl, jenkrčili rameny. Královna Maureen mi poradila, abych si o svých divných snech promluvil s Orvillem a požádal ho o lektvar na spaní. Frump, který je mým nejlepším přítelem jakv příběhu, tak i mimo něj, mi věřil. „Ale není to jedno,Olivere?“ zeptal se. „Proč plýtvat časem a energií na to, že budeš přemýšlet o místech, kam se nikdy nedostaneš, a o lidech, kterým se nikdy nebudeš podobat?“ Hned jsem zalitoval, že jsem to vůbec vytahoval. Frump nebyl vždycky psem.V příběhu byl zachycen jako Figgins, který byl od dětství mým nejlepším kamarádem, ale kterého také Rapscullio zaklel do psí podoby. Zmínka o  Figginsovi v  textu figuruje jen jako vzpomínka na minulost, a  tak když někdo o  mém kamarádovi čte, vidí ho jenom jako psa. Z toho důvodu zůstává v psí podobě i mimo příběh.

Frump mi sebral dámu. „Šach mat,“ povídá.

„Jak to, že mě pokaždé porazíš?“ povzdychnu si.

„Jak to, že mě pokaždé necháš?“ odvětí Frump a poškrábe se za uchem. „Pitomý mouchy.“

Když jsme v práci, Frump nikdy nemluví – jenom štěká. Všude mě následuje jako věrné štěně. Když ho vidíte hrát,

Láska mezi řádky

nikdy byste nehádali, že v  běžném životě pořád všechny

okolo sebe sekýruje.

„Myslím, že nahoře na stránce 47 jsem viděl slzu,“ říkám tak nenuceně, jak jen to dokážu, ačkoli od chvíle, kdy jsem to místo uviděl, nedovedu myslet na nic jiného, než že se tam chci dostat zpátky a prozkoumat to. „Chceš se na to jít kouknout?“

„Namouduši ne, Olivere. Znovu tam nejdu.“ Frumpobrátí oči v sloup. „Vždycky tě napadne nějaký nesmysl a pak si za ním jdeš jako kůň s klapkami na očích.“

„Volali jste mě?“ Socks přiklusal blíž. Je to můjspolehlivý oř a také další zářný příklad toho, že to, co vidíte, není vždycky pravda. I  když si odfrkává a  podupává s  jistotou hřebce, s  nímž máte tu čest se setkat na stránkách našeho světa, jakmile se knížka zavře, stane se z něj nervóznípotřeštěnec se sebevědomím, jaké má možná tak moucha.

Usměju se na něj, protože kdybych to neudělal, myslel by si, že se na něj zlobím. Až tak moc je on choulostivý. „Ne, my jsme...“

„Jasně jsem slyšel slovo kůň...“

„To byl jen takový slovní obrat,“ řekl Frump.

„No když už jsem tady, tak mi řekněte pravdu,“ na to Socks, který se začal točit v půlkruhu za svým ocasem.„Tohle sedlo mi dělá hrozně velký zadek, že jo?“

„Ne,“ nechám se slyšet já, zatímco Frump zuřivě vrtí svou hlavou.

„Jsi samý sval,“ povídá Frump. „Vlastně jsem se tě chtěl zrovna zeptat, jestli teď neposiluješ.“

„To mi říkáte jen tak, abych se cítil líp,“ popotáhne Socks.

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

„Hned mi bylo jasné, že tu poslední mrkev už jsem sik snídani dávat neměl.“

„Vypadáš skvěle, Socksi,“ trvám si na svém. „Vážně.“ Socks ale pohodil hřívou a  trucovitě se vydal na druhou stranu pláže.

Frump se převrátil na záda. „Jestli budu muset znovaposlouchat naříkání tohohle tupého koně...“

„Přesně o tom já mluvím,“ skočím mu do řeči. „Co když nemusíš? Co kdybys mohl být kdekoli a kýmkoli se ti zachce?“

Mám takový sen. Je trochu přihlouplý, ale vidím se, jak jdu po ulici, kterou jsem nikdy předtím nešel, ve vesnici, již nedokážu poznat. Kolem mě se prožene dívka, jejíž černé vlasy za ní poletují jako vlajka ve větru, a jak chvátá, vrazí do mě a  spadne. Když se napřahuji, abych jí pomohl na nohy, cítím, že mezi námi přeskočila jiskra. Její oči majíbarvu medu a já se od nich nemůžu odtrhnout. Konečně, řeknu, a když ji políbím, chutná to jako máta a zima a ani trochu jako Seraphima...

„Jo, jasně,“ přeruší mě Frump. „Kolik tak asi budepracovních pozic, na které shánějí basety?“

„Jsi psem jenom proto, že se to tak píše v příběhu,“ řeknu mu. „Co kdybys to mohl změnit?“

Frump se zasměje. „Změnit. Změnit příběh. Ten se tipovedl, Ollie. Když už jsi v tom, proč neuděláš z oceánugreový džus a nezařídíš, aby mořské panny létaly?“

Možná má pravdu. Možná to je jenom moje představa. Zdá se, že všichni ostatní v  téhle knize jsou naprosto spokojení s tím, že jsou součástí příběhu. Vyhovuje jim, že jsou

25

Láska mezi řádky

jako otroci nuceni dělat a  říkat pořád dokola jedno a  to

samé, jako by hráli v  představení, které nikdy neskončí.

Nejspíš si myslí, že lidé v  jiném světě mají zhruba stejný

život jako my. Pro mě je ale těžké uvěřit, že čtenáři každé

ráno vstávají ve stejnou dobu, snídají vždy totéž a  pak si

jdou na několik hodin sednout na jednu a tu samou židli,

prohodí pár stejných slov se svými rodiči, pak jdou spát,

ráno vstanou a jede to zase celé nanovo. Spíš si myslím, že

žijí neuvěřitelné životy – a slovem neuvěřitelný myslím, že

vše závisí na jejich svobodné vůli. Pořád si říkám, jaké by

to asi bylo pocítit, že se kniha otevírá, ale neprosit královnu,

aby mi dovolila vydat se na výpravu. Vyhnout se pasti víl

a nedovolit padouchovi, aby se mi vysmál. Zamilovat se do

dívky s medovýma očima. Potkat někoho, koho jsem ještě

neviděl a jehož jméno neznám. Přitom opravdu nejsemná

ročný. Klidně bych byl místo prince řezníkem. Nebo bych

přeplaval oceán a  oslavovali by mě jako sportovní hvězdu.

Nebo bych se popral s někým, kdo mě předběhne ve frontě.

Rád bych dělal cokoli jiného než to, co dělám pořád dokola

tak dlouho, kam až moje paměť sahá. Myslím, že mi ani

nezbývá nic jiného než věřit, že svět toho nabízí daleko víc

než jen to, co se nachází na těchto stránkách. Anebo tomu

možná jen zoufale chci věřit.

Porozhlédl jsem se po ostatních. Když nás nikdo nečte,

dostává se ke slovu naše skutečná povaha. Jeden z trollůlou

dí melodii z flétny, kterou si vyřezal z bambusové větve. Víly

luští křížovky, které pro ně vytváří kapitán Crabbe, alev jed

nom kuse podvádějí, protože se dívají do kouzelné křišťálové

koule. A Seraphima...

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

Pošle mi vzduchem polibek a já se přinutím kestrojenému úsměvu. Asi je hezká, s těmi svýmistříbrnými vlasy a s očima jako fialky, které rostou

na louce nedaleko zámku. Ale číslo jejích bot

je větší než její IQ. Je třeba upřímněpřesvědčená o tom, že když ji pořád dokolazachraňuji, tak k ní musím doopravdy něco cítit. Přitom

je to ale jen součást mojí práce.

Přiznám se, že líbat krásnou dívku není zrovna velkádřina. Ale po chvilce vás zkrátka omrzí, že je to pořád to samé, zas a znovu. Do Seraphimy jsem se rozhodně nezamiloval, ale zdá se, že tahle drobnost jí nějak uniká. Proto se vždy, když ji políbím, cítím provinile. Dobře vím, že ode mě chce víc, než kolik jí toho jsem ochoten dát, když se knížka zavře.

Frump po mém boku dlouze a tesklivě zavyje. To je druhý důvod, proč se cítím tak provinile, když líbám Seraphimu. Je do ní zamilovaný tak dlouho, jak se jen pamatuji, a  to všechno ještě zhoršuje. Jaké to musí být, dívat se na mě den co den, jak předstírám, že jsem se zamiloval do dívky, do níž on je úplný blázen? „Promiň, kamaráde,“ řeknu mu. „Kéž by si uvědomovala, že je to jen naoko.“

„Za to nemůžeš,“ řekne suše. „Jen děláš, co musíš.“

Jako kouzlem se najednou objeví záblesk oslepujícíhosvětla a šev oblohy se nad námi roztrhne. „Na místa!“ vykřikne Frump, celý bez sebe. „Honem! Všichni zaujměte pozice!“ Odběhne, aby pomohl trollům rozložit most, který se pak za chvilku zase začne stavět.

Popadnu svou blůzu a dýku. Víly, které nám nahrazovaly šachové figurky, vyletí jako jiskry, svým světlem do vzduLáska mezi řádky

chu přede mnou vykreslí slova UVIDÍME SE POZDĚJI

a odletí do lesů. „Jasně, a ještě jednou díky,“ řeknu zdvořile

a  myslím na to, že musím spěchat do zámku, abych stihl

svůj první výstup.

Co by se stalo, říkám si, kdybych přišel pozdě? Co kdybych se loudal nebo se zastavil, abych si přivoněl k liliím, které rostou u zámecké brány, a nebyl jsem na svém místě, když se knížka otevře? Nešla by otevřít? Nebo by příběh začal beze mě?

Chci udělat pokus – zpomalím, tahám nohy za sebou.Najednou ale ucítím, jak mnou něco škubne, jako bych měl vepředu na blůze magnet, a proženu se stránkami. Slyším, jak stránky, jimiž prolétávám, šustí, moje nohy běží dvakrát rychleji než obvykle a s úžasem se dívám pod sebe.Zaslechnu Sockse, jak řehtá ve své kóji v královských stájích,šplouchání mořských panen, které se zanořují zpátky do moře, a najednou jsem tam, kde mám být – před královskýmtrůnem ve Velké síni, u rozhodčího soudu. „Už bylo načase,“ poznamená Frump. V poslední chvilce se nad námirozprostře zářivé světlo a místo toho, abych se jako obvykle díval do dáli, tentokrát vzhlédnu nahoru.

Vidím obličej čtenářky. Na okrajích je rozmazaný, trochu jako když se díváte na slunce z oceánského dna. Nedokážu se odtrhnout, zrovna tak, jako když někdo zírá do slunce.

„Olivere!“ zasyčí Frump. „Soustřeď se!“

Odvrátím se tedy od očí, které mají tu dokonaloumedovou barvu, a  od úst, jež jsou malinko pootevřená, jako by se snad jejich majitelka chystala vyslovit moje jméno. Uhnu pohledem, odkašlu si a  pomilionté v  životě vyřknu svoji první repliku v příběhu.

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

Koho mám zachránit?

Svoje repliky jsem si nenapsal sám. Byly mi určeny už kdysi dávno, sám nevím, kdy to bylo. Vyřknu ta slova, ale skutečný zvuk se ozve v  mysli čtenářů, nevychází z  mého hrdla. Stejně tak všechny naše pohyby, které děláme, jako bychom hráli na jevišti, se jaksi uskutečňují prostřednictvím představivosti někoho jiného. Je to, jako by se obraz a zvuk z  našeho maličkého a  vzdáleného jeviště přenášel do myšlenek našich čtenářů. Nejsem si jistý, jestli jsem se tuhle informaci někdy nějakým způsobem dozvěděl – nebo jestli jsem to prostě věděl odjakživa, stejně jako když se podívám na trávu, spojím si ji s její barvou a vím, že ta barva je zelená.

Nechal jsem Rapscullia, aby mě přesvědčil, že je šlechtic z daleké země a že mu unesli dceru. Jeho řeč jsem slyšel už tolikrát, že si ji občas mumlám spolu s ním. V příběhusamozřejmě žádnou dceru nemá. Jenom na mě líčí past. To já ale ještě nemám vědět, i když jsem tu scénu hrál už tisíckrát. Takže když už zase mluví o princích, kteří nechtějí zachránit Seraphimu, přemýšlím o dívce, jež nás čte.

Už jsem ji viděl. Je jiná než většina našich čtenářek – těmi jsou buď matky, jako královna Maureen, nebo malé holky, které se snadno nechají uchvátit příběhem o princezně v  ohrožení. Zdá se, že tahle čtenářka je asi tak stejně stará jako já. Ale to vůbec nedává smysl. Určitě dobře ví – stejně jako já –, že pohádky jsou jen vymyšlené příběhy. A žešťastné konce nejsou skutečné.

Frump se kolébá po černobílé mramorové podlaze,s vervou vrtí ocasem a pak přede mnou smykem zastaví.

Najednou slyším hlas – vzdálený a  jakoby v  tunelu, ale

Láska mezi řádky

i tak dost zřetelný: „Delilah, už jsem ti to říkala dvakrát...

přijdeme pozdě!“

Čas od času slyším, co říkají čtenáři. Většinou si nečtou nahlas, ale sem tam se někdo pustí do hovoru nad otevřenou knížkou. Díky tomu, že umím dobře poslouchat, jsem se dozvěděl spoustu věcí. Třeba to, že Ať tě blechy štípou celou noc je zřejmě běžný způsob, jak někomu popřát dobrou noc, a to i když pokoj zjevně není zamořen hmyzem. Zjistil jsem, že v  jiném světě mají věci, které my nemáme: televizi (což je něco, co rodiče nemají tak rádi jako knihy), Happy Meal (všechna jídla zřejmě radost nepřinášejí – jenom ta, která jsou spolu s  hračkou zabalena do papírového balíčku) a  sprchy (něco, co si lidé dávají, než jdou spát, a co je úplně promáčí).

„Jen chviličku, než dočtu...“ povídá dívka.

„Tuhle knihu jsi četla už tisíckrát. Dobře víš, jak todopadne. Řekla jsem hned!“

Už jsem několikrát slyšel, jak se tahle čtenářka baví s tou starší ženou. Z  jejich hovorů jsem vytušil, že to bude její matka. Pokaždé Delilah říká, aby tu knihu odložila a šla ven. Aby se šla na procházku nadýchat čerstvého vzduchu. Aby si zavolala s kamarádkou (i když nevím, co nebo na koho by měly volat) a šla do kina (ať už je to cokoli). Vždycky čekám, jestli svoji matku poslechne. Většinou si ale najde výmluvu, aby mohla číst dál. Někdy jde ven, ale i tam si otevře knížku a pokračuje v četbě. Nedokážu vám popsat, jak je to pro mě frustrující. Já jsem tady, strádám uvnitř knížky, z  níž bych nejradši unikl, a  ona si zas nepřeje nic jiného než být bez přestání ponořená do příběhu.

Kdybych si mohl s touhle Delilah popovídat, zeptal bych

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

se jí, proč je proboha ochotná vyměnit jedinou vteřinuživota ve svém světě za vteřinu v pohádce, kde já jsem chycený

jako v pasti.

S jinými čtenáři už jsem ale zkoušel mluvit. Věřte mi, byla to první věc, kterou jsem chtěl vyzkoušet, když jsem začal snít o  životě v  jiném světě. Kdyby se mi povedlo zařídit, aby si mě ten, kdo drží knihu, všiml, možná bych měl šanci utéct. Lidé, kteří mají knížku v ruce, mě ale vidí jen tehdy, když se odehrává příběh. A když se odehrává příběh, musím se držet scénáře. Pokusím se říct něco jako „Prosím,poslouchejte mě!“, ale z mých úst se místo toho ozve „Právě jedu zachránit princeznu!“, jako bych byl nějaká loutka. Kdyby se někdy ukázalo, že mám skutečnou naději, že mě čtenáři uvidí takového, jakým doopravdy jsem a  nejen v  mé roli, udělal bych pro to asi cokoli. Řval bych z plných plic. Běhal bych dokola jako šílený. Zapálil bych se. Nebo cokolijiného, díky čemu bych mohl upoutat čtenářovu pozornost.

Dokážete si představit, jaké by to bylo, kdyby váš život představoval jen řadu dní, jeden jako druhý, pořád dokola? Možná že jsem jako princ Oliver dostal dar života... alenikdy jsem nedostal šanci žít.

„Už jdu,“ zavolá Delilah přes rameno a já ztěžkavydechnu, aniž bych si před tím uvědomoval, že zadržuji dech. Představa, že nebudu muset pokračovat v tom nekonečném kolotoči, je pro mě tím největším darem.

Když se knížka začne zavírat, všechno kolem nás seroztočí v závratném víru, ale na to už jsme tady všichnizvyklí. Něčeho se honem chytneme – třeba svícnu, nohou od stolu nebo v zoufalých případech i visících ocásků písmen

Láska mezi řádky

jako je g nebo y – a vydržíme to, dokud se stránky úplně

nezavřou.

„No,“ řeknu a přestanu svírat cíp závěsů. „Zdá se, žetentokrát jsme z toho vyváz–“

Než ale stihnu dokončit větu, proletím stránkami,kterými někdo rychle listuje, a  náš svět se otevře v  posledním úseku příběhu. Jako kouzlem se vedle mě objeví zářícíSeraphima v třpytivých šatech. Frump má na krku stříbrnou stuhou přivázané snubní prsteny. Trollové drží sloupy svatebního altánku. Jsou ovázané hedvábnými stuhami, které upředli skřítci, a mořský vánek jimi povlává. Mořské panny se shromáždily na oceánské mělčině, odkud naši svatbuzatrpkle sledují.

Pohlédnu dolů a zmocní se mě panika.

Šachovnice. Pořád tu je. Skřítci, kteří nám

dělali šachové figurky, jsou samozřejmě pryč.

Čtverečky, jež jsem nakreslil klackem dopísku a které jsou důkazem, že když tuto knihu

nikdo nečte, žije si vlastním životem, zůstaly

na pláži.

Nevím, proč se kniha nevrátila dopůvodního stavu. Nikdy takové chyby nedělá. Kdykoli sepřeneseme na novou stránku, jsme nachystaní, v  kostýmech a  se

vším potřebným na svém místě. Možná se to ale už někdy

stalo a  já jsem to jenom nepostřehl. Je ale logické, že když

jsem to teď zpozoroval já, někdo jiný by si toho mohlvšimnout také.

Třeba čtenářka.

Delilah.

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

Zhluboka se nadechni, Olivere, řeknu si. „Frumpe,“ syknu.

Frump zavrčí, ale já mu dobře rozumím: Teď ne.

Fajn, Olivere, povídám si pro sebe. Není to žádnákatastrofa. Lidé čtou pohádky kvůli šťastným koncům, ne aby pátrali po sotva patrné šachovnici nakreslené do písku na poslední stránce. I tak se k sobě snažím přitáhnout Seraphimu, abych schoval šachovnici pod jejími nadýchanými šaty. Seraphima to ale špatně pochopí a myslí si, že ji chci mít blíž u sebe. Nakloní ke mně bradu, zamrká, zavře oči a čeká na polibek.

Všichni čekají. Trollové, víly, mořské panny. Piráti svírající lana, jimiž je omotán drak Pyro, aby zůstal pod kontrolou.

I  čtenářka čeká. A  když dostane, co chce, zavře knížku a bude to.

Tak dobře.

Nakloním se k Seraphimě a políbím ji. Prohrábnu rukou její vlasy a přimknu celé její tělo ke svému. Cítím, jak pod mým dotykem taje, jak se ke mně vine. Není můj typ, ale nakonec proč bych si svou práci neměl užít.

„Delilah!“

Jak se ta dívka skloní blíž ke knížce, obloha nad námipotemní.

„To je zvláštní,“ šeptne.

Její prst sjede dolů, až se dotkne samotného kraje našeho světa, a celý obraz i s námi se prohne. Zadržím decha pomyslím si, že mě chce chytit, ale ona se místo toho dotkne přesně toho místa, kde je do písku vyrytá šachovnice.

„Tohle,“ povídá, „tady nikdy předtím nebylo.“

DELILAH

Jsem divná.

Všichni to říkají. Hádám, že proto, že zatímco ostatnípatnáctileté holky se baví o  tom, jaký lesk na rty je nejlepší a  který herec je víc sexy, já si raději někam zalezu a  čtu si knížku. Ale vážně – byli jste někdy v poslední době nastřední? Nevím, kdo z normálních lidí by se chtěl bavits neandertálskými hokejisty nebo běžet trestnou uličkou zlých holek, které posedávají u skříněk jako módní policie a vyjadřují se k mým vybledlým kotníčkovým keckám a svetrům ze sekáče? Díky, nechci. Daleko radši budu předstírat, že jsem někde jinde. Kdykoli otevřu stránky nějaké knihy, tak se to i stane.

Máma si o  mě dělá starosti, protože jsem samotářka. To ale není takúplně pravda. Moje nejlepší kámoška Jules mi naprosto rozumí. Máma si za to může sama, že se nedokáže

34

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

povznést nad spínací špendlíky, které nosí Jules v  uších,

a nad její růžové číro. Nejlepší ale je, že když jsem s Jules,

nikdo se po mně ani neohlédne.

Jules rozumí mojí závislosti na knížkách. Ona to má stejně

s béčkovými horory. Všechny hlášky ze Slizu umí dokonale

nazpaměť. A o oblíbených holkách z naší školy říká, že jsou

jako přes kopírák.

Jules ani já oblíbené nejsme. Já rozhodně nikdy oblíbená

nebudu a  k  nikomu oblíbenému se nedostanu ani na sto

metrů. Loni jsme jednou v tělocviku hráli softbal a já jsem

se napřáhla pálkou a  rozbila jsem koleno hlavní roz

tleskávačce Allie McAndrewsové. Allie pak celých

šest týdnů nemohla stát na vrcholku živépyrami

dy a  pro korunku královny školního plesu si šla

o berlích.

Ze všeho nejhorší na tom bylo, že do míčku jsem se

vůbec netrefila. Než k tomuhle incidentu došlo, pár

lidem jsem vůbec nevadila. Najednou si ale i onina

šli důvod, aby mě ignorovali, posmívali se mi nebo

mnou praštili o skříňku, když procházímechod

bou. Jedinou výjimkou byla Jules, která se sem

přestěhovala týden po tom, co se to stalo. Když

jsem jí říkala, jak jsem se stala společenskýmvy

vrhelem, smála se. „Škoda že jsi jí nerozbila

rovnou obě,“ podotkla.

S Jules před sebou nemáme žádné tajnosti.

Já vím, že hltá telenovely, a ona ví, že moje

máma je uklízečka. Jenom jednu věc jsem

zatím Jules neřekla – a to, že se jí během

Láska mezi řádky

posledního týdne vyhýbám, protože se stydím za to, co jsem

si zrovna vybrala na čtení.

Čtu pohádku pro děti ze základky.

Jestli si myslíte, že dostat hlavní roztleskávačku doslova na kolena je společenská sebevražda, zkuste si před ostatními na střední škole číst dětskou knížku. Když čtete Dostojevského, jste divní, ale chytří. Když čtete komiks, jste divní, ale jdete s dobou. Když čtete pohádku, tak jste prostě jen trapáci.

Na tenhle příběh jsem narazila před měsícem, když jsem si tiše jedla svačinu ve školní knihovně. Sedím tam, žvýkám toustový chleba s burákovým máslem a najednou si všimnu, že jedna knížka v regále je otočená na bok a vzhůru nohama, jako by se tam nějak zasekla. Napadlo mě, že paní Winxové, naší knihovnici, pomůžu, a šla jsem to dát do pořádku, když vtom jsem do konečků prstů dostala strašně silnou elektrickou ránu.

Knížka byla potrhaná a měla povolený hřbet. Čekala bych, že v tomhle stavu se měla dávno dostat do každoročníhobazaru, kde si můžete koupit staré romány za pár drobných. Knížka byla ilustrovaná – evidentně pohádka –, ale bylazařazená mezi literaturou faktu o  první světové válce. A nejodivnější ze všeho bylo to, že na sobě neměla čárový kód, který je potřeba načíst, když se knížka půjčuje.

„Paní Winxová,“ zeptala jsem se. „Četla jste někdy tohle?“

„Ale ano, kdysi dávno,“ povídá paní knihovnice. „Je to vlastně dost výjimečná kniha. Autorka k ní ručněnamalovala obrázky a nechala ji svázat.“

„To musí stát majlant!“

„To zas ne,“ na to paní Winxová. „Ta autorka se proslavila příběhy o záhadných vraždách. Tohle pro ni byl spíš takový

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

experiment. Prototyp, se kterým pak už nikdy dálnepracovala. A byla to taky vlastně poslední kniha, kterou napsala.

Já jsem byla velkou fanynkou těch jejích ostatních knížek,

a  tak když jsem tuhle zahlídla v  jednom antikvariátu, nemohla jsem ji tam jen tak nechat. Asi za niklák jsem tuknížku koupila pro školní knihovnu.“

Podívala jsem se na obálku – Mezi řádky od JessamynJacobsové.

Rozhodla jsem se, že to prozkoumám ještě ten den.V hodině biologie jsem si pohádkovou knížku schovala doučebnice a přečetla jsem ji od začátku až do konce. Je to o princi jménem Oliver, jenž se vydá zachránit princeznu, kterou zlý Rapscullio zajal jako rukojmí. Problém je, že Oliver se na rozdíl od většiny pohádkových princů nevrhá do nebezpečí právě s nadšením. Jeho otec zemřel v bitvě, a Oliver jei proto přesvědčen, že riskovat se nevyplácí.

Myslím, že právě kvůli tomu jsem se nemohla od čteníodtrhnout. První věc, kterou se dozvíte o Oliverovi, je, že pro něj nebylo snadné vyrůstat bez táty. To jsou slova, s nimiž se sama úplně ztotožňuji. Můj otec nezemřel v bitvě, ale opustil mámu, když mi bylo deset, a  našel si novou a  lepší rodinu. Ten rok máma každou noc brečela. Já jsem nosila domů samé jedničky – ne proto, že bych milovala školu, ale proto, aby máma nebyla zklamaná i ze mě. Přestěhovaly jsme se do malého domku a máma musela pořádně dřít. Uklízela domy holek, které se ke mně chovaly jako k největšímu póvlu.

A teď jedno velké přiznání: Oliver je hezčí než všichni kluci u nás ve škole. Akorát tedy má jenom dva rozměry a jekreslený. No ale vzpomeňte si na Wolverinav x-menovských koLáska mezi řádky

miksech a řekněte sami, jestli není sexy. A když se koukám na

ilustraci s Oliverem, který má vlasy černé jako uhel a světlé

oči, přijde mi, jako by se ze stránky díval přímo na mě. Jasně,

každá normální holka by to chápala jako signál, že musí víc

chodit ven. Ale já nemám moc kam jít.

Jo a navíc je inteligentní. Zdolává jednu překážku zadruhou. Ne mečem, ale svou chytrostí. Třeba když ho zajmetrojice příšerných mořských panen, které šílejí po klucích, slíbí jim, že jim domluví rande výměnou za balíček věcí, které vyplavaly z  moře po ztroskotání lodi. Jde vlastně o odpadky, staré harampádí, které vyvrhlo moře, ale Oliver je dokáže využít k tomu, aby unikl ze spárů draka chrlícího oheň, jenž zabil jeho otce. Oliver není typický princ. Rozhodně vůbec nesedí do té škatulky, ve které by ho ostatní chtěli mít. Takže je trochu jako já. Je to ten typ kluka, jemuž by vůbec nevadilo být s vámi na rande a přitom si jen společně číst. A taky umí líbat, na rozdíl od Leonarda Uberhardta, který se mě v sedmé třídě za prolézačkami v podstatě pokusil celou spolknout.

Během prvního týdne jsem tu knížku přečetla tolikrát, že už jsem se její slova naučila nazpaměť. Přesně jsem věděla, kde je jaký obrázek. Zdálo se mi o tom, že mě honíRapscullio nebo že mě kapitán Crabbe nutí projít se po prkně smrti. Každý týden jsem knihu vracela zpět do knihovny, protože taková jsou školní pravidla. Musela jsem počkat, až ji další den vrátí do police, aby tak měl šanci si ji přečíst i  někdo jiný. Ale koho jiného z  mých vrstevníků zajímají pohádky? Knížka tam na mě vždycky znovu čekala, takže jsem si ji mohla zase půjčit a potvrdit svoji poziciztroskotance číslo jedna.

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

Máma si dělala starosti. Jak může být holka jako já, která klidně zvládne číst romány pro dospělé o tisíci stranách,posedlá dětskou knížkou?

Odpověď na tuhle otázku jsem znala, ale nikomu bych to nepřiznala.

Princ Oliver mi rozuměl líp než kdokoli jiný na světě.

Nikdy jsem se s  ním nesetkala, to je pravda. Šlo jenom o vymyšlenou postavu, to je taky pravda. Ale byl přesně tím, koho lidé potřebují: temperamentním hrdinou, pohotovým mírotvůrcem, mazaným mistrem úniků. Ale je to tak,Oliver nikdy neexistoval jinde než na stránkách knihy a v hlavě jedné spisovatelky. Nevěděl, jaké to je, když vás bandaroztleskávaček nacpe do skříňky a  vy tam zůstanete zamčení, dokud váš křik neuslyší školník.

Dneska jsem se vzbudila, chvíli jsem zírala do stropu a pak jsem se rozhodla, že tenhle den bude jiný. Zaprvé vrátím tu knihu do knihovny. Do čtenářského deníku si napíšu, že jako domácí četbu teď čtu Hunger Games (stejně jako 98 % mojí třídy), a vysvětlím, proč fandím Peetovi, a ne Galeovi. Řeknu Jules, že bychom o víkendu měly zajít do toho levného divadla na filmový maraton Rocky Horror. Během biologie se pak konečně odhodlám, abych si popovídala se Zachem, který je se mnou ve dvojici nalaborkách. Zach je vegan, naši třídní masožravku krmí kousky tofu a patrně zachrání všechny velryby, ještě než mu bude jednadvacet.

Je to tak, dneska je den velkých změn.Vstanu, dám si sprchu a obleču se, ale pohádková

Láska mezi řádky

knížka leží dál na mém nočním stolku, přesně tak, jak jsem

ji tam položila, než jsem šla spát. Tohle je evidentní závislost,

pomyslím si a svádím boj s pokušením ještě si naposled aspoň

kousíček přečíst. Prsty mě úplně svědí. Přejedu jimi po vazbě

a pak přece jen knihu popadnu a s povzdechem se hladovězačtu do příběhu. Je to jako tik v oku, jako vráska v mojí mysli.

Svraštím čelo a prolistuji stránky s dialogem. Je tam, kde má

být. Pak sjedu pohledem na obrázek. Princ sedí na trůně a po

boku má svého psa.

„Delilah!“ zaječí máma. „Už jsem ti to říkala dvakrát... přijedeme pozdě!“

Zírám na stránku a přimhouřím oči. Co to tady je? „Jen chviličku, než dočtu...“

„Tuhle knihu jsi četla už tisíckrát. Dobře víš, jak todopadne. Řekla jsem hned!“

Rychle projedu celou knížku, až nalistuji poslednístránku. Dívám se na obrázek a nemůžu uvěřit, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla. Nalevo od princezny Seraphimy, hned vedle jejích třpytivých šatů, je v  písku nakreslená mřížka. Vypadá to jako mřížka na piškvorky. Nebo jakošachovnice.

„To je zvláštní,“ řeknu potichu. „Tohle tady nikdy předtím nebylo.“

„DELILAH EVO!“

Když na mě máma zavolá oběma jmény, znamená to, že je opravdu naštvaná. Zaklapnu knížku a nacpu si ji do batohu. Pak rychle seběhnu po schodech dolů, abych do sebenaládovala snídani, než mě máma hodí do školy.

Když sáhnu po krajíčku chleba a začnu si ho mazatmásJodi Picoultová a Samantha van Leerová

lem, máma už si po sobě umývá hrnek. „Mami,“ zeptám se,

„četla jsi někdy knížku, která by se... změnila?“

Máma se po mně ohlédne. „No, jasně, když jsem poprvé četla Jih proti Severu a Rhett odešel od Scarlett, bylo mi patnáct a myslela jsem si, že neopětovaná láska je divokáromantika. Když jsem to pak četla podruhé loni v létě, přišlo mi, že ona je hloupá a on je sobecký hňup.“

„To jsem nemyslela... V tomhle případě ses změnila ty – ne ta kniha.“ Ukousnu si chleba a spláchnu topomerančovým džusem. „Představ si, že jsi nějaký příběh četla stokrát a že se pokaždé odehrával na lodi. A pak jednoho dneotevřeš knížku a najednou je to zasazené na Divokém západě.“

„To je nesmysl,“ na to máma. „Kniha se ti před očima nezmění.“

„Ta moje jo,“ odvětím.

Máma se otočí a podívá se na mě s hlavou na stranu, jako by se nemohla rozhodnout, jestli jsem blázen, lžu neboobojí. „Musíš víc spát, Delilah,“ prohlásí.

„Myslím to vážně, mami...“

„Jen sis všimla něčeho, cos předtím přehlédla,“ povídá máma a obléká si sako. „Jedeme.“

Ale já jsem nic nepřehlédla. Vím to.

Celou cestu do školy mám batoh na klíně. S  mámou se bavíme o věcech, na kterých vůbec nezáleží – v kolik přijde domů z  práce, jestli umím všechno na písemku z  matiky, jestli bude sněžit –, přitom se ale nedokážu soustředit na nic jiného než na tu nenápadnou šachovnici vyrytou do písku na pláži na poslední stránce pohádky.

Naše auto zastaví před školní budovou. „Tak hezký den,“

Láska mezi řádky

řekne máma a  já jí dám pusu na rozloučenou. Proběhnu

kolem klučíka se sluchátky v uších a oblíbených holek, které

všude zásadně chodí v  hloučku. (No vážně, už jste někdy

viděli jednu samotnou?)

Školní páreček, o kterém všichni mluví, Brianna a Angelo (kterým se taky říká BrAngelo), se k sobě tisknou před mojí skříňkou.

„Bude se mi po tobě stýskat,“ povídá Brianna.

„Mně po tobě taky, zlato,“ zašeptá Angelo.

Proboha. Vždyť nejede na cestu kolem světa. Jde jen do své třídy.

Nedošlo mi, že to říkám nahlas, dokud nezpozoruju, jak na mě oba zírají. „Starej se o sebe,“ řekne Brianna.

Angelo se zasměje. „Nebo si najdi kluka.“

Odcházejí s  rukama omotanýma jeden kolem druhého a zaklesnutýma do zadní kapsy od kalhot.

Nejhorší na tom je, že mají pravdu. Nevím, jak vypadá pravá láska, a  nepoznám ji, ani kdyby mě praštila rovnou mezi oči. Když si vezmu, jaké zkušenosti s romantikou má moje máma, tak by mě to ani nemuselo trápit. Ale někde v koutku mysli si vždycky říkám, jaké by to asi bylo, být pro někoho tou nejdůležitější osobou na světě. Jaké to je, cítit, že vás kus chybí, když zrovna nejste spolu.

Do kovové skříňky vedle té mojí něco bouchne. Koukám, že je to ruka Jules, která se snaží upoutat moji pozornost. „Nazdar,“ řekne. „Vnímáš?“ Dneska má na sobě černý závoj, minisukni a legíny, které jsou na několika místechprořízlé jako od žiletky. Vypadá jako mrtvá nevěsta. „Kdes včera byla? Poslala jsem ti asi tisíc zpráv.“

Jodi Picoultová a Samantha van Leerová

Na chvíli zaváhám. Svoji pohádkovou posedlost jsem před Jules skrývala. Ale jestli mi má někdo uvěřit, že se mi knížka změnila před očima, tak je to moje nejlepší kamarádka.

„Promiň,“ odpovím. „Šla jsem brzo spát.“

„Hm. Všechno, co jsem ti psala, bylo o Vegeklukovi.“

Zčervenám. Když jsem naposled spala u  Jules, asi ve tři ráno jsem se jí přiznala, že mě napadlo, že Zach, co se mnou chodí na laborky, by nebyl až tak k zahození.

„Slyšela jsem, že minulý víkend se muchloval s  Mallory Wegmanovou.“

Mallory Wegmanová se už muchlovala venku s tolika kluky z naší třídy, že se jí říká Lovkyně. Nechám tuhle novinkuzapadnout, stejně jako skutečnost, že než jsem si ráno začala číst,chvíli jsem na Zacha myslela. Přišlo mi, jako by to bylo už tisíc let.

„Zach všem říká, že mu místo zeleninového burgrupodstrčila opravdový a že to jeho organismus neunesl, takže si vůbec nepamatuje na nic z toho, co společně dělali.“

„Tak to asi muselo být poctivé hovězí,“ zamumlám.

Chvíli se pokouším Zacha oplakávat, když už se mi skoro začal líbit, ale stejně dokážu myslet jenom na Olivera.

A pak přijde přiznání: „Něco ti musím říct.“

Jules se na mě podívá a najednou zvážní.

„Četla jsem jednu knihu a pak... se změnila.“

„Tomu rozumím,“ povídá Jules. „Když jsem poprvéviděla Útok vraždících rajčat, pochopila jsem, že život už nikdy nebude jako dřív.“

„Ne, nejde o to, že bych se změnila já. To ta kniha sezměnila.“ Zašmátrám v batohu, vytáhnu knížku a nalistujuposlední stránku. „Koukni.“

Láska mezi řádky

Princ? Stojí tam, kde vždycky, jasně.

Princezna? Taky tak.

Frump? Vesele vrtí ocasem.

Šachovnice?

Není tam.

Ani ne před půl hodinou tam ještě byla a najednou je pryč.

„Delilah?“ osloví mě Jules. „Jsi v pohodě?“

Cítím, jak mě polívá studený pot. Zavřu knížku a zase ji otevřu. Rychle zamrkám, aby se mi projasnil zrak.

Nic.

Znovu nacpu knihu do batohu a zamknu skříňku. „Hm, no, tak já musím,“ řeknu Jules a za zvuku zvonění se kolem ní pro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist