načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Láska dobré ženy - Alice Munroová

Elektronická kniha: Láska dobré ženy
Autor:

Když se sedmatřicetiletá Enid dozví od umírající pacientky, kterou ošetřuje, že někdejší smrt místního optika doktora Willense, obecně považovanou za důsledek tragické nehody, má ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.1%hodnoceni - 70.1%hodnoceni - 70.1%hodnoceni - 70.1%hodnoceni - 70.1% 77%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. tohoto souboru 1.
Název originálu: Love of a good woman
Spolupracovali: přeložily Zuzana Mayerová a Alena Jindrová-Špilarová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2582-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se sedmatřicetiletá Enid dozví od umírající pacientky, kterou ošetřuje, že někdejší smrt místního optika doktora Willense, obecně považovanou za důsledek tragické nehody, má na svědomí její žárlivý manžel Rupert, netuší ještě, že vyprávění, které právě vyslechla, povede k zásadnímu zlomu v jejím osamělém životě a její touha konat dobro službou druhým se ocitne ve zcela novém světle. Podobně jako v předchozích úspěšných knihách, i v mistrovské titulní povídce a dalších příbězích své nové sbírky vypráví Alice Munroová o sváru rozumu a citu v lidském nitru a osudných maličkostech, jež dokážou zvrátit běh našeho života. Náhlé podlehnutí rozmaru mysli, milostné vzplanutí, touha vzepřít se konvencím a tlaku okolí či přímo koketování s nebezpečím mohou otevřít cestu k nové životní zkušenosti, ale nezřídka mívají - jak zjišťuje nejedna z autorčiných hrdinek - i nepředvídané, ne-li přímo tragické důsledky. Alice Munroov á (1931) pochází z kanadského Ontaria. Je autorkou třinácti povídkových sbírek a jednoho románu. Českým čtenářům byla představena výborem Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky (Paseka 2003) a sbírkami Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel (Paseka 2009), Útěk (Paseka 2011) a Příliš mnoho štěstí (Paseka 2013). V roce 2009 byla za svou dosavadní literární tvorbu vyznamenána cenou Man Booker International Prize a roku 2013 Nobelovou cenou.

Zařazeno v kategoriích
Alice Munroová - další tituly autora:
Útěk Útěk
Munroová, Alice
Cena: 266 Kč
Drahý život Drahý život
Munroová, Alice
Cena: 266 Kč
Útěk Útěk
Munroová, Alice
Cena: 266 Kč
Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel
Munroová, Alice
Cena: 266 Kč
Příliš mnoho štěstí Příliš mnoho štěstí
Munroová, Alice
Cena: 266 Kč
Veřejná tajemství Veřejná tajemství
Munroová, Alice
Cena: 292 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Mučily jsme jedna druhou. Já a Jill... Šárka Fofoňková 2015-07-17 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
„Alice Munroová dokáže na prostoru ohraničeném formátem povídky rozprostřít tolik podnětů k zamyšlení a nadhodit tolik otázek po smyslu lidského konání, že by to jiným autorům vystačilo na několik slušných románů. Čtenář dostane příležitost nahlédnout do životů jiných a zároveň se leccos dozví i o tom vlastním.“
(Instinkt)

Než jsem začala Lásku dobré ženy číst, nejdřív jsem si pročetla něco málo... no, spíš více... o její autorce Alici Munro. Dosud jsem od této, Nobelovou cenou oceněné, spisovatelky žádnou knihu nečetla. Nevěděla jsem tedy, jakým stylem píše, co mohu očekávat.

Povídková kniha Láska dobré ženy je pro mne svým způsobem zvláštním dílem. Nic podobného jsem zatím nečetla. Knížka obsahuje osm povídek - Láska dobré ženy, Jakarta, Cortésův ostrov, Jenom žnec, Děti zůstanou tady, Bohatá jako Krésus, Než přijde změna a Matčin sen. Některé se mi líbily hodně a vryly se mi do paměti, jiné jsem přečetla a tak nějak odplynuly.

Zpočátku jsem četla pouze po jedné povídce a knihu odkládala, abych ji mohla vstřebat, popřemýšlet nad ní. Hlavní postavou všech povídek je vždy žena, jak už u autorky bývá zvykem. Nebudu popisovat děj všech povídek, to by byla neskutečně dlouhá recenze, ale podělím se s vámi o tři, které mě oslovily nejvíce.

Povídka Matčin sen...
Stala se pro mě asi nejzajímavější, hodně mě oslovila a asi nejvíce jsem o ní přemýšlela. Velmi zvláštní je styl vyprávění. Povídka je líčena z pozice malého nemluvněte. Děj se odehrává v roce 1945 v domě nedaleko Huronského jezera. Hlavní hrdinkou je mladá vdova, houslistka a nastávající matka jménem Jill. Její muž George padl ve válce a ona během smuteční hostiny porodí holčičku. Bydlí v domě se senilní tchýní a dvěma švagrovými, ráznou Ailsou a psychicky labilní Ionou. Velmi těžce hledá cestu ke svému dítěti, naopak Iona, která se o miminko stará, se na něm stává nezdravě závislou. Dokáže se Jill stát zodpovědnou matkou? Bude vděčná za tento dar v podobě své dcerky? Vrátí se zpět ke hře na housle? Vše se dozvíte v tomto dojemném příběhu.

Povídka Než přijde změna...
Tato povídka je psána formou dopisu. Píše ho hlavní hrdinka svému bývalému snoubenci, ve kterém se mu svěřuje s událostmi probíhajícími doma u otce, kam se vrací po dokončení své disertační práce. Jako hospodyně v domě pracuje paní Barrieová, drobná žena s obarvenými vlasy. Otec provozuje ve svém domě lékařskou praxi. Dcera se diví, že pacientky docházejí do ordinace i večer. To je opravdu neobvyklé. Také paní Barrieová otci po večerech pomáhá, zahlédla ji jednou na chodbě s jakousi miskou. Zdálo se jí to, nebo chtěla paní B., jak ji také nazývá, aby ji přistihla? Později se dozvídá, jaký důvod se za večerními návštěvami skrývá. Po nějaké době otec umírá na těžký záchvat mrtvice. Otcův právník se diví, že má člověk jako on, našetřeno pouze na pohřební výdaje a něco navíc. Zdá se mu to podivné. Opravdu po něm nikde nezbyly žádné peníze?

Povídka Láska dobré ženy...
Tento příběh patří do trojice povídek, které mě nejvíce zaujaly. Popisovat děj zde nemusím, protože je obsažen v anotaci.

Když bych knihu zhodnotila jako celek, rozhodně se mi líbila, dobře se četla, a i když byla v určitém směru zvláštní, určitě bych ji doporučila ostatním čtenářům. Občas není na škodu vyzkoušet nového autora, nový žánr, právě naopak. Člověka to v jistém smyslu obohatí.

„Opuchlá jak bachyně,“ řekla. „Až na ty cecky, ale ty nikdy nestály za řeč. Nikdy jsem neměla pořádný mlíkárny jako vy. Nedělá se vám ze mě špatně? Neuleví se vám, až umřu?“
„Kdybych si myslela něco takového, tak tady nebudu,“ odpověděla Enid.
„Už abysme se jí zbavili,“ prohlásila paní Quinnová. „To si určitě všichni říkáte. Už abysme se jí zbavili. Ani jemu už nejsem k ničemu. Žádnýmu chlapovi. Když odsud večer odejde, určitě jde za ženskýma, nemám pravdu?“
„Pokud vím, tak jde domů k sestře.“
„Pokud víte. Ale kdo ví, kolik toho víte.“
Enid měla pocit, že chápe její zlobu a zášť, tu nahromaděnou energii, kterou si vybíjela stěžováním. Paní Quinnová kolem sebe tloukla a hledala nepřítele. Nemocní většinou nemají rádi zdravé, a občas to platí i mezi manželi nebo dokonce matkami a jejich dětmi.

Hodnocení 4/5
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Alice Munroová
Láska dobré ženy





alice
munroová
láska dobré
ženy
Nakladatelství Paseka
Praha – Litomyšl





PŘELOŽILY ZUZANA MAYEROVÁ A ALENA JINDROVÁ-ŠPILAROVÁ
THE LOVE OF A GOOD WOMAN
Copyright © 1998 by Alice Munro
All rights reserved
Translation © Alena Jindrová-Špilarová, 2003, Zuzana Mayerová, 2015
ISBN 978­80­7432­620­2





Ann Closeové,
mé dávné přítelkyni a neocenitelné redaktorce





Děkuji Ruth Royové, Mary Carrové
a D. C. Colemanovi za cenné odborné rady,
které mi při psaní těchto povídek velice pomohly.
Děkuji také Regu Thompsonovi za podnětnou
a tvůrčí spolupráci při ověřování konkrétních skutečností.





láska dobré ženy
Už několik desítek let je v městečku Walley muzeum, kde si
může návštěvník prohlédnout nejrůznější pozoruhodnosti –
fotografie, máselnice, koňské postroje, staré zubařské křeslo,
nepraktický strojek na loupání jablek nebo třeba krásné skle -
něné a porcelánové izolátory, jaké dřív bývaly na telegrafních
sloupech.
Je tam také červená krabice s natištěným nápisem d. m.
wil lens, oční specialista, a u ní popisek: „Tato krabice
s optometrickými nástroji, ačkoli není příliš stará, je
zajímavou místní kuriozitou, protože patřila panu D. M. Willensovi,
který se roku 1951 utopil v řece Peregrine. Krabice se i po této
nešťastné události zachovala a byla anonymním nálezcem
věnována do muzejních sbírek.“
Oftalmoskop ze všeho nejvíc připomíná sněhuláka. Tedy
svou horní částí – tou, která je připevněna k duté rukojeti.
Vel ké kolečko s menším kolečkem nahoře. Větší kolečko má
uprostřed otvor, kterým se optik dívá, když během vyšetření
vyměňuje čočky. Rukojeť je těžká, protože v ní jsou stále
ba terie. Kdybyste je vyndali a zasunuli místo nich na obou
koncích zploštělou tyčku, která tvoří součást příslušenství,
mohli byste k přístroji připojit elektrický kabel. Podle všeho
však bylo nutné, aby byl přístroj použitelný i v místech, kde
není elektřina.
Retinoskop vypadá složitěji. Pod prohnutou čelní sponou
je cosi, co připomíná hlavu elfa, s kulatým plochým obličejem





láska dobré ženy
a špičatou kovovou čepičkou, která svírá úhel pětačtyřiceti
stupňů s tenkým sloupkem, na jehož konci má svítit světélko.
Elfí obličej je ze skla a vypadá jako jakési tmavé zrcadlo.
Všechny součásti jsou černé, ale je to jenom barva. Na
některých místech, kde se jich optik dotýkal nejčastěji, je barva
setřená a prosvítá pod ní stříbřitě lesklý kov.
I. JUTSKO
Říká se tomu tady Jutsko. Kdysi tu stával mlýn a poblíž
vesnice, koncem minulého století však už zde nebylo nic a místo
vlastně nikdy nevynikalo ničím pozoruhodným. Většina lidí
se domnívá, že bylo pojmenováno na počest slavné námořní
bitvy z první světové války, ve skutečnosti však byly osada
i mlýn v rozvalinách už léta předtím, než k bitvě došlo.
Tři chlapci, kteří sem jednoho nedělního dopoledne po -
čátkem jara roku 1951 přišli, žili jako většina místních dětí
v přesvědčení, že jméno nějak souvisí se starými prkny
trčícími z říčního břehu a s dalšími tlustými kůly, jež stály ve
vodě opodál a připomínaly cosi jako nepravidelnou
vojenskou palisádu. (Ve skutečnosti se jednalo o zbytky hráze
postavené v době, než lidé začali používat beton.) Jediný mi
dalšími pozůstatky minulosti byla hromada základových
ka menů a u ní keř šeříku a několik velkých starých jabloní
zde formovaných rakovinou a pak mělký náhon, který každé
lé to zarůstal houštinou kopřiv.
Z hlavní silnice z městečka sem vedla odbočka, přesněji
řečeno vedlejší cesta, která ani nebyla štěrkovaná a na mapách
byla vyznačena jen tečkovaně jako polní cesta. Dost často po
ní jezdili lidé v létě, když si chtěli zaplavat v řece, nebo se sem
v noci uchylovaly milenecké páry hledající klidné místečko
k zaparkování. Kousek od břehu bylo prostranství, kde se
dalo s autem otočit, ale ve vlhkém období bylo okolí tak hustě





9
zarostlé kopřivami, bolševníkem a bolehlavem, že auta někdy
musela celou cestu zpátky na hlavní silnici couvat.
Stopy pneumatik vedoucí až k vodě byly toho jarního
do poledne vcelku zřetelné, ale chlapci, kteří mysleli jen na
kou pání, si jich nevšimli. Přinejmenším o tom jako o koupá ní
bu dou mluvit – až se vrátí do městečka, budou se přede vše mi
vytahovat, že si byli zaplavat v Jutsku, ještě než roztál
poslední sníh.
Tady výš proti proudu byla voda studenější než na širším
toku blíž k městu. Na stromech podél břehů ještě nevyrašil
ani lísteček – jediná zeleň v dohledu byly trsy divokého
česneku a blatouchy svěží jako špenát lemující potůčky, které
si razily cestu k řece. A na protějším břehu, pod skupinkou
cedrů, opravdu zahlédli to, co hledali – protáhlou úzkou
neústupnou závěj, šedou jako kamení.
Opravdu ještě neroztál.
Naskákali do vody a ledový chlad jimi projel jako nůž.
Jako ledové dýky proklál víčka jejich pevně zavřených očí
a zaryl se jim zevnitř do lebeční dutiny. Udělali pár rychlých
temp a honem z vody vylezli; výskali a drkotali zuby, spěšně
soukali ztuhlé údy do oblečení a vnímali bolest, jak se jim po
těle opět rozlévala krev, a taky úlevu, že to opravdu dokázali.
Otisky kol, kterých si předtím nevšimli, vedly přímo
loukou, kde teď nic nerostlo a kde byla jen vrstva slehlé, jako
sláma vybledlé loňské trávy. Mířily rovnou do řeky, bez jediné
známky, že by vozidlo chtělo zabočit. Chlapci po nich šlapali.
Tou dobou ale byli u řeky už tak blízko, že je zaujalo něco
mnohem podivnějšího než stopy pneumatik.
Na hladině totiž spatřili zvláštní, namodralý odlesk, který
nebyl jen odrazem oblohy. Byl to automobil spočívající na
svažujícím se dně; přední kola a kapotu měl zabořené do
bahna a zadním nárazníkem se téměř dotýkal hladiny. Světle
modrá barva tehdy nebyla u aut příliš obvyklá a stejně tak
byl neobvyklý jeho oblý tvar. Okamžitě vůz poznali. Malé





láska dobré ženy
anglické autíčko, austin, nepochybně jediné svého druhu
v ce lé zemi. Jeho majitelem byl pan Willens, místní optik.
Když v něm jel, vypadal se svou malou, podsaditou
postavou se širokými rameny a velkou hlavou jako nějaká figurka
z ko miksu. Byl v tom autíčku nacpaný jako v těsném obleku.
Vůz měl střešní okno, které pan Willens v teplém počasí
otevíral. Bylo otevřené i teď. Přesto chlapci moc dobře
neviděli, co je uvnitř. Díky světlé barvě se tvar auta ve vodě
rýsoval docela jasně, ale voda nebyla příliš čirá, takže se tmavší
místa nejevila zřetelně. Chlapci si na břehu sedli na bobek
a pak si dokonce lehli na břicho a natáhli hlavu jako želvy, jak
se snažili něco rozeznat. Otvorem ve střeše vozu vyčuhovalo
cosi tmavého a chlupatého, jako ocas velkého zvířete, a líně se
to pohybovalo v proudící vodě. Brzy pochopili, že je to paže
v rukávu tmavého kabátu z nějaké silné, huňaté látky. Zdálo
se, že tělo uvnitř vozidla – muselo to být tělo pana Willense –
zaujímá podivnou polohu. Síla vodního toku – v tomto
ročním období byl i tady poměrně silný proud – je musela nějak
nadzvednout ze sedadla a vynést nahoru, takže se ramenem
dotýkal střechy auta a jedna paže se uvolnila a vyklouzla
ven. Hlavu měl patrně zaklíněnou u dvířek na straně řidiče.
Jed no přední kolo bylo zabořené do bahna o něco víc než
druhé, takže se auto naklánělo nejen dopředu, ale i na bok.
Soudě podle polohy těla však muselo být postranní okénko
otevřené a hlava vyčnívat ven. To ale neviděli. Mohli si jen
představit obličej pana Willense, jak jej znávali – velkou
čtver hrannou tvář, která se často podivně teatrálně mračila,
i když z ní nikdy nešel skutečný strach. Krátké vlnité vlasy,
na temeni měděně narezlé, nosíval sčesané do čela. Obočí
měl tmavší než vlasy, husté a huňaté, jako by měl nad očima
přilepené dvě housenky. Chlapcům připadal jeho obličej
groteskní, stejně jako obličeje mnoha dospělých, a toho, že jej
uvidí utopený, se nebáli. Prozatím ale viděli jen paži a bledou
dlaň. Rozeznali ji docela zřetelně, jakmile si zvykli dívat se





11
skrze vodu. Povlávala tam neklidně a zmateně jako peříčko,
přestože vypadala těžká jako kus těsta. A stejně tak obyčejná,
jakmile si člověk zvykl, na co se vlastně dívá. Nehty připo -
mínaly malé úhledné obličejíčky tvářící se docela normálně
a přívětivě, jako by celkem rozumně nechtěly mít se svou
momentální situací nic společného.
„Ty bláho,“ vydechli chlapci. A pak hlasitěji a se znatelnou
úctou, téměř vděčností. „Ty bláho.“
Letos byli takhle venku poprvé. Přišli k řece od mostu – od
mostu s jedním jízdním pruhem a dvěma oblouky, kterému se
mezi místními přezdívalo Pekelná brána nebo Smrťák, ačko li
nebezpečí číhalo spíš v ostré zatáčce hned za jeho jižním
kon cem než na mostě samém.
Vedl po něm docela normální chodník pro pěší, ale po tom
chlapci nešli. Nechodili po něm nikdy. Možná kdysi dávno,
když byli ještě tak malí, že je dospělí vodili za ručičku. Ty
časy ale byly dávno pryč; odmítali se k nim znát, i kdyby jim
někdo předložil jako důkaz dobové fotografie nebo je nutil
poslouchat rodinné historky.
Šli po železné traverze na opačné straně mostu, než byl
chodník. Traverza byla přibližně osm palců široká a ve dla
asi stopu nad úrovní vozovky. Řeka pod nimi unášela zimní
náklad tajícího sněhu a ledu do Huronského jezera. Te pr ve
nedávno se tok vrátil do svého koryta po každoroční
povod ni, která pravidelně proměňovala louku v jezero, bra la
s se bou mladé stromky a unášela loďky a chaty, které jí
stály v ces tě. Na hladině se odráželo bledé slunce a voda plná
bah na z okol ních polí připomínala vařící se karamelový
pu dink. Kdy by však do ní někdo spadl, zmrzl by na kost
a proud by ho vyvrhl do jezera, pokud by mu předtím
nerozbil hlavu o betonové pilíře.
Troubila na ně kolemjedoucí auta – varovně nebo
pohoršeně –, ale toho si nevšímali. Kráčeli dál husím pochodem,





láska dobré ženy
soustředění jen na sebe jako náměsíčníci. Na severním konci
mostu odbočili na louku a pátrali po vyšlapaných cestičkách
z loňska. Voda opadla teprve nedávno, takže chůze po nich
nebyla nijak snadná. Klopýtali mezi polehlými křovinami, pře -
skakovali z jednoho drnu zabahněné trávy na druhý. Ob čas
šlápli vedle do bláta nebo louže stojaté vody, a když už měli
nohy docela mokré, přestali se o to, kam doskočí, starat úplně.
Čvachtali blátem a podmáčenými dolíky a voda jim šplíchala
až do holínek. Teplý vítr rozháněl cáry mraků připomínající
přadena vypárané vlny, rackové a vrány skřehotali a střemhlav
se snášeli k řece. Vysoko nad nimi kroužila hejna krkavců;
vrátili se i drozdi a před očima se jim v párech míhali vlhov ci
s jasně červenými křidélky, jako by si je namočili v bar vě.
„Měl sem si vzít dvaadvacítku.“
„Měl sem si vzít dvanáctku.“
Byli už příliš velcí na to, aby s klackem u líce napodobo -
vali zvuky výstřelů. Mluvili o puškách, jako by bylo
samozřejmé, že kluci jako oni mohou mít zbraň.
Vystoupali po severním břehu, kde byl jen holý písek.
Říkalo se, že sem chodí klást vejce želvy. Teď na to bylo ještě
brzy, a navíc vyprávění o želvích vejcích pocházelo z dob
dávno minulých – žádný z chlapců je tady nikdy neviděl.
Přesto zkusmo rozkopávali písek, co kdyby. Pak se rozhlédli
a hledali místo, kde loni jeden z nich ještě s dalším
kamarádem našel pánevní kost krávy, kterou přinesla velká voda
odněkud z jatek. Řeka spolehlivě každé jaro odnášela a jinde
zanechávala množství nečekaných bizarních i důvěrně
známých předmětů. Klubka drátu, celé neporušené schodiště,
zohýbanou lopatu, nakřáplý hrnec. Pánevní kost se tehdy
zachytila na větvi škumpy – což bylo docela případné,
protože husté rovné větve s narezlými špičkami připomínaly
krav ské nebo jelení rohy.
Chvíli se tam potulovali – Cece jim ukázal zmíněnou
větev –, ale nenašli nic.





13
Tu kost tenkrát našel Cece Ferns s Ralphem Dillerem,
a když se ho zbylí dva zeptali, kam se vlastně poděla, řekl:
„Vzal si ji Ralph.“ Jeho dnešní společníci – Jimmy Box a Bud
Sal ter – věděli proč. Cece si nemohl odnést domů nic, co
nebylo tak malé, aby to dokázal schovat před otcem.
Rozpovídali se o užitečnějších nálezech, které se jim
v minulých letech naskytly. Zbytky plotu se daly použít například
na stavbu voru, kusy prken na vybudování dlouho plánované
chajdy nebo loďky. Opravdu o štěstí se dalo mluvit, když se
jim podařilo objevit uvolněné pasti na ondatry. S tím už se
dalo podnikat. Stačilo vzít pár prken, na ně ulovené zvíře
připevnit a pak někde štípnout nůž, aby se dalo stáhnout.
Mluvili o tom, že si zaberou opuštěnou kůlnu na konci slepé
cesty za bývalou koňskou stájí. Na dveřích sice visí zámek,
ale pravděpodobně se tam dá vlézt oknem – večer rozebrat
prkna, kterými je zabedněné, a za svítání je zase přitlouct
zpátky. Posvítit si můžou baterkou. Ne – lucernou. Můžou
ondatry stáhnout, kožky pak napnout na dřevěný rám, prodat
a vydělat spoustu peněz.
Ten plán jim připadal tak skutečný, že se dokonce začali
strachovat, jestli můžou nechat cenné kožešiny v kůlně přes
den. Jeden z nich bude muset u kůlny zůstat na stráži,
zatímco ostatní půjdou kontrolovat pasti. (O škole nepadlo
ani slovo.)
Takhle spolu mluvili, když se dostali za hranice města.
Dohadovali se, jako by byli nezávislí – nebo téměř
nezávislí – na dospělých, jako by nechodili do školy a nebydleli
u ro dičů, jako by nemuseli kvůli svému věku snášet žádná
příkoří. A taky jako by jim příroda i výdobytky civilizace mohly
za jistit vše, co pro své podnikání a dobrodružství potřebují,
aniž by se sami museli nějak zvlášť snažit a riskovat.
Jakmile opustili město, změnila se ještě jedna věc, to tiž
že se prakticky přestali oslovovat jménem. Svá skutečná jmé -
na stejně skoro nepoužívali – dokonce ani jejich domácké





láska dobré ženy
podoby jako Bud. Ve škole měl skoro každý nějakou pře -
zdívku, která zpravidla souvisela s tím, jak dotyčný vypadal
nebo mluvil, jako Vejr nebo Brebta, nebo jiné, třeba Prudič
nebo Srábek, které byly odvozené od nějaké významné
události, ať už skutečné či vymyšlené, ze života jmenovaného
nebo – takové přezdívky se dědily po generacích – jeho
bratrů, otců a strýců. Ale ani ty v lese nebo u řeky nepoužíva li.
Když se potřebovali navzájem oslovit, zpravidla řekli jen
„He le“. Dokonce i jména nějak pohoršlivá nebo vulgární,
která dospělí snad ani nikdy neslyšeli, by narušila pocit, jejž
v takových chvílích sdíleli, že to, jak vypadají, jak se chovají
a z jakého pocházejí rodinného zázemí, berou za naprosto
samozřejmé.
Přesto se vzájemně nepokládali za kdovíjaké kamarády.
Rozhodně by neřešili, kdo je čí nejlepší nebo druhý nejlepší
kamarád, a taky by nikdy takové žebříčky neustále
neměnili, jak to dělávají dívky. Kdokoli z nejméně tuctu dalších
chlapců by mohl kdykoli zaujmout místo kteréhokoli z těchto
tří a okamžitě by byl ostatními bez sebemenších výhrad
přijat. Většina členů tohoto společenství byla ve věku mezi
devíti a dvanácti lety, byli tedy už příliš staří na to, aby byli
od kázáni jen na dvorek a nejbližší okolí domova, ale ještě
příliš mladí, aby měli nějakou práci – byť by jen zametali
chodník před obchodem nebo rozváželi na kole zeleninu.
Většinou bydleli na severním předměstí, což znamenalo, že
je podobná práce čeká, jen co k ní dorostou, protože nikoho
z nich rodiče nepošlou studovat do Appleby nebo na Upper
Canada College. Nikdo z nich nebydlel v chatrči a neměl ve
vězení žádného příbuzného. Přesto byly zřetelné rozdíly mezi
tím, jak žili doma, a tím, co se od nich v životě očekávalo.
Ty rozdíly nicméně přestaly být důležité, jakmile neměli na
dohled místní věznici, mlátičku obilí nebo věže kostela a na
doslech zvony z budovy městského soudu.





15
Cestou zpátky šli rychle. Chvílemi přidali do klusu, ale
neběželi. Odpustili si poskakování, lelkování a čvachtání v lou -
žích, stejně jako pokřikování a výskání, jaké provozovali
ces tou z města. Naplavené zbytky po povodni zaznamenali,
ale nezdržovali se podrobným prohlížením. Dalo by se říct,
že se pohybovali jako dospělí, přiměřeně pravidelným
tempem a nejkratší cestou s vědomím toho, kam musejí dojít
a co mu sejí udělat. Měli před sebou jasný úkol a před očima
jasný obraz, který vstoupil mezi ně a svět většiny dospělých.
Řeka, auto, paže, ruka. V duchu si připravovali, jak v určitém
okamžiku spustí povyk. Vpadnou do městečka, budou mávat
rukama a hlasitě vyvolávat svou novinu, a všichni kolem
budou poslouchat jako opaření.
Most přešli stejným způsobem jako vždycky, po traverze.
Tentokrát však neprožívali žádný pocit triumfu, vítězství nad
nebezpečím, nonšalance. Mohli jít docela dobře i po
chodníku.
Místo aby zabočili na klikatou silnici, kterou by se dostali
do přístavu a pak na hlavní náměstí, pustili se rovnou do
kopce po pěšině, jež ústila u nádraží. Hodiny právě odbíjely
čtvrt. Čtvrt na jednu.
Tou dobou chodívali lidé domů na oběd. Úředníci
z kanceláří odpoledne nepracovali, ale prodavači v obchodech měli
polední volno – v sobotu mívaly obchody otevřeno až do
deseti nebo jedenácti večer.
Většina lidí chodila domů na teplé, syté jídlo. Vepřovou
kotletu nebo klobásu, vařené hovězí, sekanou. K tomu
opékané brambory nebo bramborová kaše; zelenina ze zásob
uskladněných na zimu, kapusta nebo smažená cibulka.
(Některé hospodyně, ty zámožnější nebo línější, otevřely
plechovku hrášku nebo fazolí.) Chleba, pečivo, kompot, koláč.
Dokonce i lidé bez domova nebo ti, kteří se tam z ně jaké ho
důvodu nechtěli vracet, usedali k podobnému jídlu třeba





láska dobré ženy
v hostinci U vévody z Cumberlandu nebo v Obchodním
ho telu, nebo za míň peněz u zapocených oken Shervillova
mléč ného baru.
Domů se vraceli hlavně muži. Ženy už doma byly – že ny
byly doma pořád. Jen některé ženy středního věku, které
pra covaly v obchodech nebo kancelářích z důvodu, za nějž
sa my nemohly – manžel byl buď mrtvý, nebo nemocný, nebo
ni kdy žádného neměly –, a které se znaly s matkami chlapců,
na ně teď volaly dokonce i přes ulici (nejhůř to snášel Bud
Salter, kterému říkaly Buddy) škádlivým nebo rozverným
tónem, jako by chtěly naznačit, že dobře vědí, jak to u nich
doma chodí, a že je znaly už jako miminka.
Muži se s oslovováním jmény nenamáhali, i když chlapce
samozřejmě znali. Říkali jim „mládenci“ nebo „kluci“ nebo
někdy dokonce „pánové“.
„Maucta, pánové.“
„Nazdárek, mládenci, dneska rovnou domů?“
„Tak co, kluci, jakýpak jste hnedka po ránu vyváděli
darebačiny?“
Všechny pozdravy zněly žertovně a dobromyslně, jen míra
se lišila. Muži, kteří jim říkali „kluci“, na tom byli o něco líp –
nebo si aspoň přáli, aby tak působili – než ti, kteří používali
slovo „mládenci“. Oslovení „mládenci“ jako by naznačovalo,
že bude následovat kázání za nějakou nepřístojnost, ať už
skutečnou nebo imaginární. Slovo „kluci“ vypovídalo o tom,
že mluvčí byl sám kdysi taky mladý. A titul „pánové“ – to
byl zjevný posměch nebo pohrdání, nicméně bez nebezpečí
přednášky o slušném chování, protože osoba, která je takhle
oslovila, se tím prostě nehodlala obtěžovat.
Když chlapci na pozdrav odpovídali, nechávali oči
sklopené a nikdy je nezvedali nad úroveň kabelky v případě dámy
nebo ohryzek v případě pána. Zřetelně pronesli „Dobrý den“,
protože v opačném případě by z toho mohly být
nepříjemnosti, a na otázky odpovídali zásadně „Ano, pane“ nebo





17
„Ne, pane“ nebo „Nic“. I dnes cítili při oslovení stejný neklid
a zmatek a jejich odpovědi byly jako vždy co nejúspornější.
Na nároží se museli rozdělit. Cece Ferns, kterému se nikdy
domů nechtělo, se rozloučil jako první. „Takže po obědě.“
„Jo,“ přisvědčil Bud Salter. „Musíme zajít do města.“
Což znamenalo, jak všichni pochopili, „do města na
policii“. Celkem přirozeně a bez velkého dohadování dospěli
k novému plánu, ke střízlivější verzi, jak se podělit o svou
novinu. Že nic neřeknou doma, si ale výslovně neslíbili. Nebyl
vlastně žádný důvod, proč by se Bud Salter nebo Jimmy Box
nemohli svěřit rodičům.
Cece Ferns se doma zásadně nesvěřoval s ničím.
Cece Ferns byl jedináček. Jeho rodiče byli starší než rodiče
většiny ostatních chlapců, nebo snad jenom starší vypadali,
protože měli tak těžký život. Když se Cece odpoutal od kama -
rádů, přidal do klusu, jak byl poslední kus cesty k domovu
zvyklý. Ne snad že by se tam tak těšil, ale protože měl pocit,
že by tím mohl něco nějak vylepšit. Že mu třeba ten
závěrečný úsek od poslední křižovatky, kdy už byl vždycky celý
nervózní, rychleji uteče.
Matka byla v kuchyni. To bylo dobře. Vstala už z postele,
i když měla stále na sobě župan. Otce neviděl, a to bylo taky
dobře. Pracoval na mlátičce a v sobotu odpoledne měl volno,
takže nebyl-li touto dobou doma, šel pravděpodobně rovnou
k Vévodovi. Což znamenalo, že ho můžou čekat až navečer.
Ceceho otec se jmenoval stejně jako syn. Jméno Cece
Ferns bylo ve Walley dobře známé a přijímané s tradiční
shovívavostí, a bylo téměř jisté, že až se za třicet nebo čtyřicet let
vyskytne v nějaké historce, budou všichni vědět, že se jedná
o otce, ne o syna. Jestliže se někdo ve městě relativně nový
zeptal: „To provedl Cece?“ dostalo se mu odpovědi, že nikdo
neřekl, že tenhle Cece.
„Teď se bavíme o jeho tátovi.“





láska dobré ženy
Bavili se o tom, jak jednou musel Cece Ferns do
nemocnice se zápalem plic nebo kvůli nějaké jiné vážné chorobě
a jak ho ošetřovatelky zabalily do mokrých ručníků a pro -
stěradel, aby srazily horečku. Hrozně se zpotil a všechny ty
ručníky a prostěradla úplně zhnědly. To jak z něj vytáhly
nikotin. Sestry ještě nikdy nic takového neviděly. Cece z toho
měl velkou švandu. Prohlásil, že s kouřením a pitím alkoholu
začal už v desíti letech.
Nebo jak se tenkrát vydal do kostela. Těžko říct proč, ale
šel k baptistům, snad že k nim patřila jeho manželka a on se jí
chtěl zavděčit, i když to znělo ještě nepravděpodobněji. Bylo
zrovna přijímání, a v baptistickém kostele jsou sice oplatky
opravdu oplatky, ale místo vína se používá vinný mošt. „Co
je to za patok?“ rozkřikl se Cece Ferns. „Jestli je tohle krev
beránka božího, tak to byl zatraceně chudokrevnej.“
V kuchyni Fernsových chystala matka oběd. Na stole ležel
bochník nakrájeného chleba a otevřená plechovka červené
řepy. Několik koleček klobásy, kterou opekla ještě před
vajíčky, i když to měla udělat obráceně, čekalo na teplém místě
na sporáku. Teprve teď se pustila do smažení vajec. Skláněla
se nad plotýnkou, v jedné ruce svírala plochou naběračku
a druhou si tiskla na břicho a snažila se nevnímat bolest.
Cece jí vzal naběračku z ruky a ztlumil příliš rozpálenou
plotýnku. Zvedl pánev do vzduchu, aby mohl vařič trochu
zchladnout a vaječné bílky příliš neztuhly nebo se na krajích
nepřipálily. Nestihl už z pánve setřít přepálený tuk a přidat
tam kousek čerstvého sádla. Matka nikdy starý tuk nesetřela
a nechávala ho tam na příště, jen když bylo třeba, přidala
nový.
Když usoudil, že je plotýnka správně teplá, vrátil pánev
na sporák a vytvaroval z roztřepených bílků úhledná kolečka.
Podal si čistou lžíci a pokapal žloutky trochou horkého tuku,
aby se srazily. Takhle měli rádi vejce on a matka, jen ona to
často nezvládla. Otec chtěl sázená vejce obrácená a zploštělá





19
jako omelety, upražená a tuhá jako podrážka a řádně ope -
přená. Cece je uměl usmažit i tak, aby vyhovovala otci.
Žádný z jeho kamarádů nevěděl, jaký je zručný kuchtík –
stejně jako nikdo z nich netušil, že si venku za domem, v rohu
u okna z jídelny za keřem dřišťálu, postavil tajnou skrýš.
Matka se posadila na židli k oknu a čekala, až Cece vejce
dosmaží. Po očku vyhlížela na ulici. Pořád ještě bylo možné,
že otec přijde na oběd domů. A že nebude namol. To, jak
se choval, však nezáviselo jen na tom, jak moc byl opilý.
Kdy by teď vešel do kuchyně, možná by Cecemu řekl, aby
mu ta ky usmažil vajíčka. A pak by se ho možná zeptal, kde
má zá stěru, a dodal, že by z fleku mohl někomu dělat
hodnou že nušku. Tak by se možná choval, kdyby měl dobrou
náladu. V opačném případě by si nejspíš syna jen významně
přeměřil – s podivným, nesmyslně výhrůžným výrazem –
a prohlásil by, ať si kouká dát pozor.
„Ty seš takovej náš chytrolín, co? Ale jestli ti můžu něco
poradit, tak si koukej dát pozor.“
A kdyby se na něj Cece podíval, nebo kdyby se na něj
nepodíval, nebo kdyby upustil naběračku nebo ji odložil
a udě lal přitom hluk – anebo i kdyby se dokonce plížil
po ku chyni jako duch a dával si opravdu velký pozor, aby
mu nic neupadlo a ničím nezarachotil –, otec by na něj
stej ně nejspíš začal cenit zuby a vrčet jako pes. Bylo by to
směšné – a opravdu to směšné bylo –, jenže on to myslel
vážně. A v příští minutě by mohly vajíčka i talíř skon čit na
zemi mezi převrácenými židlemi a otec by honil Ce ce ho
po kuchyni a řval na něj, že tentokrát mu neuteče, že mu
usmaží ciferník na rozpálený plotně, jakpak by se mu to
líbilo? Člověk by si myslel, že mu přeskočilo. Ovšem kdyby
v tu chvíli někdo zaklepal na dveře – kdyby se třeba pro
něj zastavil nějaký kamarád –, okamžitě by se začal
tvářit normálně, přiskočil by ke dveřím a zvučným hlasem na
kumpána zahlaholil.





láska dobré ženy
„Hnedle jsem u tebe. Pozval bych tě dál, ale stará zrovna
zase hází talířema.“
Nepředpokládal, že mu to někdo uvěří. Říkal to jen proto,
aby věci, které se u nich doma odehrávaly, proměnil v žert.
Matka se syna zeptala, jestli už se venku otepluje a kde
vlastně celé dopoledne byl.
„Jo,“ odpověděl a dodal: „Na louce u řeky.“
Řekla, že z něj cítí čerstvé povětří.
„Víš, co udělám, až se najíme?“ řekla pak. „Vezmu si do
postele ohřívací láhev a půjdu si lehnout, a až naberu trochu
sílu, zkusím se pustit do nějaké práce.“
Tohle říkala skoro vždycky, ale pokaždé to oznamovala
tónem, jako by ji to právě teď napadlo, jako by to bylo nějaké
nové, nadějeplné rozhodnutí.
Bud Salter měl dvě starší sestry, které se bez matčina pobízení
nikdy nevěnovaly žádné užitečné práci. A taky se nikdy
s česáním, lakováním nehtů, leštěním bot, líčením nebo dokon ce
oblékáním nezavřely do svého pokoje nebo do koupelny.
Hře beny, natáčky, pudry, laky na nehty a krémy na boty se
po valovaly po celém domě. Nehledě na to, že na opěradla
všech křesel rozkládaly čerstvě vyžehlené šaty a blůzy a na
každém volném místě na podlaze sušily na ručnících svetry.
(A pak na každého ječely, když se k nim jen přiblížil.)
Neustále postávaly před zrcadly – před zrcadlem na věšáku na
ka báty v hale, na příborníku v jídelně nebo vedle
kuchyňských dveří nad poličkou věčně plnou zavíracích špendlíků,
vlá senek, drobných mincí, knoflíků, zbytků tužek. Někdy
vydržela některá z nich stát před zrcadlem třeba dvacet mi nut,
natáčela se z různých úhlů, prohlížela si zuby, odhrnovala
vlasy z čela a vzápětí je protřásala zpátky. Teprve pak se
vzdálila, pro tuto chvíli spokojená, dokud ovšem nedošla do jiného
pokoje k jinému zrcadlu, kde zahájila celé zkoumání znovu
od začátku, jako by jí mezitím někdo přidělal novou hlavu.





21
Právě teď si Budova starší sestra, všeobecně považovaná
za tu hezčí, před kuchyňským zrcadlem vyndávala z vlasů
sponky. Lesklé kadeře se jí na hlavě vlnily jako klubko hadů.
Druhá sestra na matčin příkaz mačkala bramborovou kaši.
Pětiletý bratříček seděl na židličce, bušil vidličkou a nožem do
stolu a vykřikoval: „My – máme – hlad! My – máme – hlad!“
To pochytil od otce, který to dělal z legrace.
Bud prošel kolem něj a pošeptal mu do ucha: „Podívej,
už zase do tý kaše přidává cucky.“
Už dřív se mu podařilo bratrovi namluvit, že cucky jsou
něco, co se do kaše přidává z krabice ve spíži, jako rozinky
do rýžového nákypu.
Bratříček přestal pokřikovat a začal fňukat.
„Jestli tam dá cucky, tak to jíst nebudu. Mamí, já to jíst
nebudu, jestli tam dá cucky.“
„Ale jdi, nech těch hloupostí,“ napomenula ho matka.
Opé kala na pánvi vepřové kotlety spolu s kolečky jablek
a cibule. „Přestaň kňourat jako miminko.“
„Za to může Bud,“ ozvala se starší sestra. „Schválně mu
řekl, že Doris dává do kaše cucky. Říká mu to vždycky
a nechce s tím dát pokoj.“
„Zasloužil by pár facek,“ řekla Doris, která mačkala
brambory. A nemluvila naprázdno – kdysi vlepila Budovi takovou,
až mu zůstala po jejích nehtech na tváři jizva.
Bud přistoupil ke kredenci, kde chladl rebarborový koláč,
a začal do něj vidličkou nenápadně dloubat a nasávat ještě
teplou, lahodnou skořicovou vůni. Pokusil se nadzvednout
horní okraj a ochutnat náplň. Bratříček ho viděl, ale bál se
ozvat. Byl to rozmazlený benjamínek, kterého se sestry
neustále zastávaly – ale jedině k Budovi cítil opravdový respekt.
„My – máme – hlad,“ opakoval, pro jistotu tišeji.
Doris přistoupila ke kredenci, aby si podala mísu na kaši.
Bud sebou polekaně trhl, a vrchní vrstva těsta se rozlomila
a propadla dovnitř.





láska dobré ženy
„A teď ti tady ničí koláč,“ zvolala Doris. „Podívej, mami,
Bud ti rozmačkal koláč.“
„Drž zobák,“ obořil se na sestru Bud.
„Nech ten koláč na pokoji,“ pokárala ho matka
s nacvičenou, skoro klidnou přísností. „A přestaňte si nadávat. A žalo -
vat. Zkuste se aspoň chvíli chovat jako dospělí.“
Jimmy Box se posadil ke stolu. U oběda se sešla početná
rodina – v domě, který patřil Jimmyho babičce, bydlela kromě
ní a Jimmyho matky, otce, čtyřletého bratra a šestileté sestry
ještě prateta Mary a strýc Fred, starý mládenec. Otec měl
v přístavku za domem opravnu jízdních kol a matka
pracovala v Honekerově obchodním domě.
Jimmyho otec byl invalida, poté co ve dvaadvaceti letech
prodělal obrnu. Chodil o holi, shrbený skoro k zemi. V dílně
nebylo jeho postižení tak nápadné, protože při práci se
většinou hrbil tak jako tak. Když šel po ulici, vypadalo to opravdu
zvláštně, ale nikdy se mu nikdo neposmíval ani se po něm
neopičil. V mládí býval znamenitým sportovcem a členem
místního hokejového a baseballového mužstva a dodnes si
z minulosti uchoval jistou eleganci a hrdost, takže jeho
současný stav mohl být pokládán jen za určitou (byť konečnou)
životní fázi. Vyrovnával se s tím pomocí nejapného žertování
a nezdolného optimismu, aby zamaskoval bolest, která se mu
zračila v zapadlých očích a kvůli níž probděl nejednu noc.
Na rozdíl od Ceceho Fernse staršího na svém postoji ke světu
nic neměnil, ani když přišel domů.
Až na to, že doma nebyl ve vlastním domě. Jeho žena si
ho brala už jako invalidu, ačkoli zasnoubení byli už předtím,
a teď se zdálo logické a přirozené, že se přistěhují k její matce,
která se bude starat o případné děti, aby mohla manželka
i nadále chodit do práce. I matce se to jevilo jako
nejpřirozenější řešení – poskytnout domov mladé rodině –, stejně
jako se zdálo logické, že se k nim nastěhuje její sestra Mary,





23
když jí přestal sloužit zrak, a že doma zůstane i výjimečně
plachý syn Fred, dokud si nenajde něco lepšího. V téhle ro -
dině se všechny strázně přijímaly bez reptání a se stejnou
odevzdaností jako počasí. Po pravdě řečeno nikdo z jejích
členů by o postižení Jimmyho otce nebo tety Mary, natož
o Fredově ostýchavosti nikdy nemluvil jako o nějakém
břemenu. Nesnáze a protivenství se prostě nebraly na vědomí
a vlastně nijak nerozlišovaly od jejich opaku.
V rodině se tradovalo, jaká je Jimmyho babička skvě lá
kuchařka, což byla možná svého času pravda, ale po sled ní
dobou to šlo s jejím vařením z kopce. Vždycky si zakládala
na tom, jak umí šetřit, i když teď to zdaleka nebylo tak
nut né. Jimmyho matka i strýc měli oba slušný plat, te ta
Mary pobíra la penzi a v opravně bicyklů taky nebyla o prá ci
nouze, a přes to dávala babička do těsta jen jedno vejce
namísto tří a se ka nou nastavovala hrstí strouhanky. Anebo se
pokoušela do há nět jídla extra dávkou worcesterské omáčky
a nákypy vylepšovala muškátovým oříškem. Ale nikdo si
nestěžoval. Všichni ji chválili. Stížnosti se u nich vyskytovaly
stejně vzácně jako kulový blesk. A všichni se také neustále za
všechno omlouvali, dokonce i holčičky špitly „promiň“, když
do sebe vrazily. U stolu si všichni vzájemně něco nabízeli
a podávali a pak si za to děkovali, jako kdyby měli každý
den hosty. Takhle to prostě u nich chodilo, protože jich bylo
v malém domě tolik, že všechny věšáky byly neustále plné
a kabáty visely i na zábradlí schodiště, v jídelně byly celý
den rozložené skládací postele pro Jimmyho a strýčka Freda
a příborník se skoro ztrácel pod hromadami prádla a šatstva,
které čekalo na vyžehlení či zašití. Nikdo nedupal po
schodech, nebouchal dveřmi, nepouštěl nahlas rádio, nemluvil
neslušně.
Možná proto Jimmy onu sobotu u oběda mlčel. Všich ni
mlčeli, všichni tři. V Ceceho případě to bylo pochopitel né.
Otec by mu nikdy neuvěřil, kdyby se doma svěřil s takovým





láska dobré ženy
neobyčejným objevem. Automaticky by ho označil za lháře.
A matka, která všechno soudila podle toho, jak se k věci po -
staví otec, by došla k závěru – správnému –, že i kdyby Ce ce
šel se svou historkou na policii, vyvolalo by to doma
pozdvižení, takže by mu jistě poradila, aby byl proboha zticha.
Zbylí dva chlapci však žili v přiměřeně spořádaných rodinách
a doma se svěřit mohli. U Jimmyho by nejspíš projevili údiv
a určitý nesouhlas, ale pak by patrně uznali, že Jimmy za
nic nemůže.
Budovy sestry by se bratra zeptaly, jestli se nezbláznil.
Možná by dokonce jeho vyprávění překroutily, aby naznačily,
že to je celý on a jeho nechutné zvyky, že musí najít v řece
mrtvolu. Budův otec byl nicméně rozumný, rozvážný člověk,
a jako zaměstnanec přepravního oddělení na železnici byl
na nejrůznější podivné historky zvyklý. S největší
pravděpodobností by sestry umlčel a po důkladném výslechu, aby se
ujistil, že si Bud nic nevymýšlí a nepřehání, by zatelefonoval
na policii sám.
V podstatě se dá říct, že ve všech třech rodinách měli
svých starostí dost. To platilo o Ceceho domově stejně jako
o zbý vajících dvou, protože i když tam jeho otec nebyl, strach
z něj a vzpomínky na jeho běsnící přítomnost tam byly stále.
„Řekls jim to?“
„A ty?“
„Já taky ne.“
Mířili do města a nepřemýšleli, kudy jdou. Zabočili do
Shipka Street a po chvíli si uvědomili, že procházejí kolem
omítnutého domku Willensových. Došlo jim to ve chvíli, kdy
byli přímo před ním. Po obou stranách vstupních dveří byla
malá arkýřová okna a vpředu malá veranda, na kterou se vešla
právě dvě křesílka. Teď zrovna byla prázdná, ale za letních
večerů zde sedával pan Willens s manželkou. Domek měl
u jedné strany přístavek s plochou střechou, samostatným





25
vchodem a cestičkou. Vedle dveří visela tabulka d. m.
willens, oční specialista. Ani jeden z chlapců v jeho ordina ci
nikdy nebyl, ale Jimmyho tetička Mary si sem pravidelně
cho dila pro kapky a babička odsud měla brýle. Matka Buda
Sal tera taky.
Omítka domu měla blátivě růžový odstín a dveře a okenní
rámy byly natřené nahnědo. Okenice ještě nebyly po zimě
sundané, jako na většině domů v městečku. Dům samot ný
nebyl ničím mimořádný, pozoruhodná byla jen zahrádka
před ním. Paní Willensová byla vyhlášená zahradnice.
Květiny nesázela v dlouhých řadách podél zeleninových záho nů
jako Jimmyho babička a Budova matka. Měla květiny na
zá honech ve tvaru oválů a půlměsíců a kolem dokola pod
stromy. Za pár týdnů bude mít trávník plný narcisů. Zatím
kvetl jenom zlatý déšť na rohu domu. Větve sahaly skoro až
k okapu a z keře tryskal do vzduchu gejzír žluté záře jako
z fontány.
Vtom se keř zatřásl, nikoli větrem, a zpoza větví se
vynořila shrbená hnědá postava. Byla to paní Willensová ve
starých zahradnických šatech – drobná, baculatá, v bachratých
kalhotách, manšestrové kazajce a špičaté čepici, která snad
původně patřila jejímu manželovi, protože jí spadala skoro
až na oči. V ruce držela zahradnické nůžky.
Chlapci zpomalili – druhá možnost byla dát se do běhu.
Snad doufali, že si jich nevšimne, že se promění v patníky.
Ale ona už je zahlédla; proto se tak rychle hrabala z křoví.
„Vidím, že obdivujete můj zlatý déšť,“ řekla. „Nechtěli
bys te nějaký domů?“
Po pravdě řečeno se nedívali na zlatý déšť, ale na celý
dům, který vypadal jako jindy, s tabulkou vedle vchodu do
or dinace, s roztaženými záclonami, aby dovnitř mohlo světlo.
Nic temného a hrozivého, co by naznačovalo, že tam pan
Wil lens není a že jeho auto nestojí v garáži za přístavkem, ale
je utopené v řece. A paní Willensová pracovala na zahradě,





láska dobré ženy
což se u ní ostatně dalo čekat, jak by potvrdili všichni
v městečku, sotva roztál sníh. Teď na ně volala nezaměnitelným,
po tabáku zhrublým hlasem, rázně, ale ne nepřátelsky – ten
hlas by poznali přes půlku ulice, z kteréhokoli obchodu.
„Počkejte,“ poručila jim. „Počkejte chvilku, něco vám
dám.“
Začala hbitě vybírat a stříhat jasně žluté větve, a když měla
dost velkou kytici, zamířila k nim zakrytá oponou květů.
„Tumáte,“ řekla. „Vezměte je domů. Zlatý déšť každého
potěší, je to první posel jara.“ Rozdělila mezi ně větvičky.
„Jako Galie,“ řekla. „Celá Galie je rozdělena na tři části. Jest li
máte latinu, víte, o čem mluvím.“
„My ještě nechodíme na střední školu,“ řekl Jimmy, který
uměl z domova líp než ostatní mluvit se ženami.
„Opravdu?“ podivila se. „Tak to se máte na co těšit.
Řekněte doma maminkám, ať je dají do vlažné vody. Ale to určitě
samy vědí. Vybírala jsem větvičky, které ještě nejsou úplně
rozkvetlé, takže by měly dlouho vydržet.“
Všichni poděkovali – Jimmy jako první a ostatní po něm.
S plnými náručemi zamířili dál do města. Ani je nenapadlo,
že by se mohli otočit a odnést květiny domů, a spoléhali na
to, že paní Willensová netuší, kde vlastně bydlí. Za první
křižovatkou se pokradmu ohlédli, jestli se za nimi dívá.
Nedívala. Stejně by jí zacláněla výhled velká budova
stojící těsně u chodníku.
Zlatý déšť jim poskytl rozptýlení. Připadali si
s rozkvetlými snítkami v náruči divně a přemýšleli, jak se jich zbavit.
Jinak by museli myslet na pana a paní Willensovy. Jak může
paní Willensová tak klidně pracovat na zahradě a on ležet
utopený i s autem v řece? Ví, kde vlastně je? To jim připadalo
vyloučené. Ví vůbec, že není doma? Chovala se úplně
normálně, jako by se vůbec nic nestalo, a když tam stáli a dívali
se na ni, měli pocit, že je to skutečně pravda. To, co věděli
a viděli, jim připadalo neskutečné, popřené její nevědomostí.





27
Zpoza rohu vyjely dvě dívky na bicyklech. Jedna byla
Bu dova sestra Doris. Jen co chlapce zahlédly, začaly na ně
po křikovat.
„No páni, to jsou ale pugéty,“ volaly. „Komu jdete na
svat bu? Úplně jako družičky!“
Bud to sestře okamžitě oplatil nejhorší pohanou, jakou
dokázal vymyslet.
„Máš zadek celej vod krve!“
Samozřejmě neměla, ale kdysi se to opravdu stalo –
jednou přišla ze školy a měla vzadu na sukni krvavou skvrnu.
Všichni to viděli a nikdy na to nezapomenou.
Byl si jistý, že to na něj doma řekne, ale neřekla. Tak straš ně
se styděla, že o tom nedokázala mluvit, ani aby se mu
pomstila.
Pochopili, že se musejí kytic okamžitě zbavit, a tak jednoduše
zahodili větvičky pod zaparkované auto. Smetli si z šatů pár
zbylých kvítků a zabočili na náměstí.
V té době ještě bývaly soboty výjimečné: venkované se
vydávali do města. Na náměstí a v přilehlých uličkách
parkovala auta, vesnická mládež i menší městské a venkovské
děti se hrnuly do kina na odpolední představení.
Hned v prvním bloku museli projít kolem Honekero va
obchodního domu. A tam, ve velké výkladní skříni, zahlédl
Jimmy matku. Byla už zpátky v práci a právě aranžovala na
figurínu dámský klobouk se závojem a upravovala jí šaty
v ra menou. Byla malá a musela si přitom stoupat na špičky.
Než vstoupila na koberec výlohy, zula si boty a skrze
punčochy jí prosvítaly baculaté růžové paty. Když se natáhla do
výšky, byl jí v rozparku sukně vidět důlek pod kolenem a nad
ním šlo rozeznat rozložitý, ale pěkně tvarovaný zadek a okraj
spodních kalhotek nebo podvazkového pásu. Jimmy v duchu
slyšel, jak tiše odfukuje, a dokázal si vybavit vůni jejích
punčoch, které si obvykle svlékla, hned jak přišla domů, aby jí na





láska dobré ženy
nich neuteklo oko. Punčochy a prádlo, i čisté dámské prádlo,
vydávalo jemný, osobní pach, přitažlivý i odpudivý zároveň.
Jimmy doufal, že ji ostatní nezahlédli (viděli ji, ale
představa, že se něčí matka každý den oblékne a jde do města mezi
lidi, pro ně byla natolik nezvyklá, že k tomu neměli co dodat),
a současně se modlil, ať se proboha neotočí a nevšimne si
ho. Věděl, že je schopná zaťukat na sklo a zamávat mu na
pozdrav. V zaměstnání odložila zdrženlivost a úzkostlivou
vlídnost, kterou zachovávala doma. Úslužnost se proměnila
v profesionální zdatnost. Jimmymu se tahle nová, hravější
stránka její povahy líbila, stejně jako se mu líbil celý obchodní
dům, velké pulty ze skla a leštěného dřeva, schodiště s vyso -
kými zrcadly, ve kterých se zhlížel, když stoupal do oddělení
dámských oděvů v prvním patře.
„To je můj malý uličník,“ říkala matka a občas mu
podstrčila pár drobných. Nikdy se nezdržel déle než chvilku, aby
ho neviděl pan nebo paní Honekerovi.
Malý uličník.
Za slova, která slýchal tak rád jako cinkot desetníků
a šestáků, se teď trochu styděl.
Minuli výkladní skříň bez úhony.
Za další křižovatkou museli projít kolem hostince
U vévody z Cumberlandu, ale Cece byl klidný. Jestliže otec
nepřišel na oběd domů, znamenalo to, že tam bude vysedávat
ještě pěkných pár hodin. Přesto už jen název „Cumberland“
v Ce cem vyvolával nepříjemný pocit. Už v dobách, kdy ještě
ne věděl, co se za ním skrývá, vnímal jeho ponurý zvuk.
Škobrtavý pád do temné, bezedné hlubiny.
Mezi hostincem a radnicí vedla nedlážděná ulička a těsně
k zadnímu traktu radnice přiléhala budova policejní stanice.
Zabočili do uličky a vešli do náruče zcela nových zvuků,
odlišných od ruchu ulice. Zvuky nevycházely z hostince, odkud
k nim doléhal pouze tlumený hluk z výčepu, který měl jen
malá, vysoko umístěná okna, podobná větracím okénkům na





29
veřejných záchodcích. Zvuky přicházely ze strážnice. Dveře
byly v mírném počasí otevřené a až ven se nesla vůně dýmko -
vého tabáku a doutníků. Uvnitř neseděli jen policisté, zvlášť
v sobotu odpoledne, v zimě u rozpálených kamínek, v létě
pod větrákem a s dveřmi dokořán, vstříc příjemnému
předjarnímu povětří jako dnes. Určitě tam byl plukovník Box –
dokonce už ho slyšeli, jak sípe a popadá dech po záchvatu
astmatického smíchu. Patřil mezi Jimmyho příbuzné, ale
rodina se s ním nestýkala, protože byl proti sňatku Jimmyho
rodičů. Když náhodou Jimmyho poznal, vždycky se mu do
hlasu vloudil překvapený, jízlivý podtón. „Kdyby ti nabízel
šesták nebo tak něco, poděkuj, že nic nepotřebuješ,“ nabáda la
Jimmyho matka. Plukovník Box mu ale nikdy nic nena bídl.
A byl tam jistě i pan Pollock, drogista na penzi, a Fergus
Solley, který nebyl slabomyslný, i když tak vypadal, protože
se za první světové války přiotrávil plynem. Ti všichni,
a někdy i další, hráli celý den karty, kouřili, vyprávěli si historky
a pili kávu za městské peníze (jak tvrdil Budův otec).
Kdokoli chtěl policii podat stížnost nebo něco ohlásit, musel to
udělat před jejich nastraženýma očima a ušima.
Skutečná zkouška odvahy.
Trojice chlapců se u otevřených dveří málem zastavila.
Zatím je nikdo neviděl. „Já eště nejsem mrtvej,“ zopakoval
plukovník Box pointu svého vyprávění. Chlapci loudavě
prošli kolem, se sklopenou hlavou kopali do štěrku. Za rohem
přidali do kroku. Zeď u vchodu na veřejné pánské záchodky
někdo ohodil čerstvým cákancem zvratků, na zemi se
povalovalo pár prázdných lahví. Museli projít mezi popelnicemi
a vysokými bdělými okny radnice, až je konečně štěrková
ulička vyvrhla zpátky na náměstí.
„Mám prachy,“ pronesl Cece věcně. Všem se ulevilo. Cece
zacinkal v kapse drobnými. Dostal je od matky za umyté
ná dobí, když jí přišel do předního pokoje oznámit, že jde
ven. „Vezmi si na prádelníku padesátník,“ řekla mu. Občas





láska dobré ženy
mívala trochu peněz, třebaže si nikdy nevšiml, že by jí otec
nějaké dával. A kdykoli mu řekla, aby si nějaké vzal, nebo
mu sama pár drobných podstrčila, Cece na ní viděl, jak se
za jejich život stydí, jak se stydí za něj a před ním, a tehdy ji
nenáviděl (i když za ty peníze byl rád). Zvlášť když mu řekla,
že je hodný chlapec a ať si nemyslí, že mu není vděčná za
všechno, co doma dělá.
Zabočili do ulice vedoucí k přístavu. Ve stánku
u Paquetteo vy benzínové pumpy prodávala paní Paquetteová párky
v rohlíku, zmrzlinu, čokoládu a cigarety. Cigarety jim
neprodala, i když Jimmy tvrdil, že jsou pro strýčka Freda. Ale
nezlobila se na ně, že to zkusili. Paní Paquetteová byla korpulentní
a hezká, původem z francouzské Kanady.
Koupili si červené a černé lékořicové pendreky. Zmrzlinu
si koupí později, až se v nich trochu slehne oběd. Zamířili ke
dvěma starým sedačkám z automobilu, opřeným o plot pod
stromem, který na ně v létě vrhal stín. Cestou si sladkosti
rozdělili.
Na jedné sedačce seděl kapitán Tervitt.
Kapitán Tervitt sloužil léta na jezeře jako opravdový
kapitán. Teď zastával místo pomocného strážníka. Za stavoval
na silnici před školou auta, aby mohly děti bezpečně pře jít,
a v zimě dohlížel, aby nesáňkovaly ve vedlejší ulici. Vždyc ky
zapískal na píšťalku a zvedl ruku s velkou bílou rukavicí,
kte rá při pomínala ruku klauna. Byl už starý a úplně
bělovlasý, ale vy soký a ramenatý, rovný jako svíce. Auta ho
poslouchala a dě ti také.
Navečer a v noci procházel ulicemi a kontroloval, zda
jsou všechny obchody zamčené a jestli uvnitř někdo nekrade.
Přes den pak venku pospával. Když bylo ošklivo, chodíval si
zdřímnout do městské knihovny, a když bylo hezky, vybral
si nějaké pohodlné posezení na vzduchu. Na strážnici moc
času netrávil, asi proto, že byl nahluchlý a bez nasazeného
naslouchátka, které jako většina nedoslýchavých nerad nosil,





31
nestačil sledovat, o čem se ostatní baví. Kromě toho byl určitě
na samotu zvyklý, jak léta upíral zrak do dáli přes kormidlo
člunu.
Teď seděl se zavřenýma očima a zakloněnou hlavou, aby
mu slunce svítilo do tváře. Když k němu chlapci přistou -
pili, odhodlaní mu všechno říct (k rozhodnutí dospěli zce la
spontánně, nepočítáme-li jeden pochybovačný a smí řený
po vzdech), museli ho napřed probudit. Chvíli se tvářil
zmateně – kde vlastně je a kdo a proč ho ruší. Pak vytáhl z kap sy
veliké starodávné hodinky, jako by předpokládal, že děti
vždycky chtějí vědět, kolik je hodin. Oni ale mleli svou,
obličeje vzrušené a lehce zardělé ostychem. „Viděli jsme pana
Willense, v řece,“ drmolili, „viděli jsme jeho auto,“ a „utopené.“
Kapitán Tervitt je zvednutou rukou zarazil, zatímco druhou
lovil z kapsy kalhot naslouchátko. Vážně a povzbudivě kýval
hlavou, jako by chtěl naznačit: Moment, moment, a přitom
si nasazoval strojek do ucha. Pak zvedl obě dlaně – Ticho,
ticho – a zkoušel, jak funguje. Konečně poslední krátké
kývnutí a pak rázné – s žertovným podtónem, aby svou přísnost
zlehčil – „Můžete.“
A v té chvíli Cece, z nich tří nejméně výřečný – Jimmy byl
jako vždy nejzdvořilejší a Bud nejdrzejší –, postavil všechno
na hlavu.
„Máte rozepnutej poklopec,“ vyhrkl.
Hlasitě se rozchechtali a utekli.
Rozjaření jim nějaký čas vydrželo. Neuměli si je ale užít
společně ani se o něm bavit: museli se rozejít.
Cece se vydal domů vylepšovat svou tajnou skrýš.
Podla ha z papírové lepenky, která byla v zimě zmrzlá, se teď
do čista promáčela a potřebovala vyměnit. Jimmy si zalezl
do podkroví nad garáží, kde nedávno objevil bednu se
starými obrázkovými časopisy po strýčku Fredovi. A Bud šel
domů, kde zastihl jen matku, jak voskuje podlahu v jídelně.





láska dobré ženy
Asi hodinu si prohlížel komiksy a pak se jí svěřil. Nepřed -
pokládal, že by si sama věděla rady a odvážila se řešit i věci
netýkající se jen jejich rodiny, a soudil, že nejdřív zatelefonuje
otci. K jeho překvapení však okamžitě zavolala na policii,
a otci telefonovala až potom. Mezitím kdosi přivedl Ceceho
a Jimmyho.
Policejní vůz zajel po odbočce z hlavní silnice k řece a vše
se potvrdilo. Policista a anglikánský kněz se pak vydali k paní
Willensové.
„Nechtěla jsem dělat zbytečný poplach,“ řekla jim prý.
„Chtěla jsem mu dát čas aspoň do večera.“
Řekla jim, že se její manžel předchozího dne odpoledne
vypravil na venkov, aby zavezl jednomu slepému starci oční
kapky. Už se stalo, že se na návštěvě pacienta zdržel, dodala.
Nebo někde s autem uvízl.
Měl nějaké starosti nebo tak něco? zeptal se policista.
„Ó, kdepak,“ ujistil ho kněz. „Byl tělem i duší našeho
kos telního sboru.“
„O starostech neměl ve zvyku mluvit,“ poznamenala paní
Willensová.
Kohosi pohoršilo, jak si mohli chlapci jen tak sednout
k obědu a nikomu se nesvěřit. A pak si jít koupit pendreky.
Nakonec si všichni tři vysloužili novou přezdívku –
Utopenec. Jimmy a Bud se jí zbavili, teprve když odešli z města,
a Cece – který se oženil mladý a našel si tu práci u mlátičky –
ji předal svým dvěma synům. Tou dobou už ale nikdo netušil,
jak vznikla.
Urážka kapitána Tervitta zůstala tajemstvím.
Čekali nějakou dohru, vyčítavý pohled nebo jízlivou po -
známku, když příště cestou do školy přecházeli ulici pod jeho
vztyčenou rukou. Kapitán však zvedl ruku v bílé rukavici,
té majestátní, klaunské rukavici, s obvyklou dobromyslností
a klidem. Na znamení souhlasu.
Můžete.





33
II. SRDEČNí SELHÁNí
„Glomerulonefritida,“ zapsala si Enid do sešitu. První pří -
pad v její dosavadní praxi. Paní Quinnové selhávaly ledviny
a nedalo se s tím nic dělat. Výsledkem chorobného procesu
byla zbytnělá a nefungující tkáň, jen po troškách
vylučovaná kalná moč a kysele páchnoucí dech i pleť. Kromě toho
Enid zaznamenala i méně nápadný pach připomínající shnilé
ovoce, který jako by cítila z hnědofialových skvrn
pokrývajících celé tělo nemocné. V nohou jí občas zacukala nečekaná
bolestivá křeč a trápily ji záchvaty úporného svědění, které
Enid tišila studenými obklady. Zabalila kostky ledu do
ručníku a přikládala je na bolavá místa.
„Jak vlastně člověk k takové nemoci přijde?“ zeptala se
jí švagrová paní Quinnové. Jmenovala se Greenová. Olive
Greenová. Zelená oliva. (Vůbec ji nenapadlo, jak to bude znít,
říkávala, dokud se jí po svatbě nezačali všichni smát.) Žila na
farmě u silnice několik mil za městem a vždycky jednou za
pár dní přijela pro ložní prádlo, ručníky a noční košile, aby
je doma vyprala. Vyprala i dětské oblečení a příště všechno
přivezla čerstvě vyžehlené a úhledně složené. Žehlila dokonce
i stužky na nočních košilích. Enid jí byla vděčná – u jiných
zaměstnavatelů musela prát prádlo sama, nebo v horším
případě spoléhat na svou matku, která je nechávala za úplatu
prát ve městě. Pochopila, kam otázka míří, ale
z ohleduplnosti odpověděla jen: „Těžko říct.“
„Protože člověk slyší všelijaké věci,“ pokračovala paní
Greenová. „Třeba že někdy ženy berou různé pilulky. Berou
je, když se jim zpozdí měsíčky, a pokud jim je předepíše
lékař a je to pro jejich dobro, tak je to v pořádku, ale když je
berou moc často a páchají tím zlo, tak si zničí ledviny.
Nemám pravdu?“
„S žádným takovým případem jsem se nesetkala,“ řekla
Enid.





láska dobré ženy
Paní Greenová byla vysoká, statná žena. Stejně jako je jí
bratr Rupert, manžel paní Quinnové, měla kulatý obličej
s ši rokým nosem pokrytý sítí dobráckých vrásek – Enidina
matka měla pro takovou tvář název „irská brambora“. Za
Ru pertovým dobromyslným výrazem se však skrývala únava
a utr pení, zatímco paní Greenová za ním tajila touhu. Po čem,
to Enid nevěděla. I tu nejobyčejnější rozmluvu dovedla paní
Greenová obtížit zvláštním očekáváním. Možná jen toužila
vyslechnout nějaké novinky. Dozvědět se něco důležitého.
Něco významného.
Teď se samozřejmě k něčemu významnému schylovalo,
přinejmenším v jejich rodině. Všem bylo jasné, že paní
Quinnová ve věku pouhých sedmadvaceti let umírá. (Tolik let si
sama přiznávala – Enid by jí pár roků přidala, i když v takto
pokročilém stadiu onemocnění se dal pacientův věk špatně
odhadnout.) Jakmile definitivně selžou ledviny, zastaví se
srdeční činnost a nastává smrt. Tak to řekl Enid lékař:
„Pravděpodobně tady budete muset vydržet do léta, ale je šance,
že si ještě užijete trochu dovolené, dokud bude teplo.“
„Bratr se s ní seznámil na severu,“ řekla paní Greenová.
„Jel tam tehdy úplně sám, pracoval v lese. Ona byla
zaměstnaná v nějakém hotelu. Nevím přesně, co tam dělala. Snad
pokojskou. Ale nevyrostla tam –


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.