načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Láska Carla Haffnera k remízám - Thomas Glavinic

Láska Carla Haffnera k remízám
-15%
sleva

Kniha: Láska Carla Haffnera k remízám
Autor:

Ve Vídni se roku 1910 odvíjí příběh šachového velmistra Carla Haffnera, vyzyvatele mistra světa, Němce Emanuela Laskera. Románová fikce se opírá o skutečný osud Rakušana Carla Schlechtera, věrně ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 23.04.2013
Počet stran: 203
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Carl Haffners Liebe zum Untentschieden
Spolupracovali: přeložil Radovan Charvát
Jazyk: česky
Vazba: kniha, brožovaná vazba
ISBN: 9788074322808
EAN: 9788074322808
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve Vídni se roku 1910 odvíjí příběh šachového velmistra Carla Haffnera, vyzyvatele mistra světa, Němce Emanuela Laskera. Románová fikce se opírá o skutečný osud Rakušana Carla Schlechtera, věrně zachycuje atmosféru předválečné Vídně i skromné poměry, v nichž Haffner vyrůstá. Glavinic má své postavy pevně v rukou a jeho text vyniká neustále vzrůstajícím napětím a především vytříbeným "glavinicovským" stylem.
O autorovi
Thomas Glavinic (1972) žije ve Vídni jako spisovatel na volné noze. Láska Carla Haffnera k remízám je jeho románový debut, jímž zazářil v roce 1998, úspěch zaznamenalo i jeho dalších osm knih. Získal několik rakouských literárních cen.

Další popis

Dokonale stylisticky zvládnutý napínavý příběh z Vídně kolem roku 1910 líčí osud vyzyvatele tehdejšího mistra světa Laskera, který se v románě jmenuje Carl Haffner (předlohou mu byl rakouský šachový velmistr Carl Schlechter) a je do značné míry vymyšlenou románovou postavou. Román věrně zachycuje atmosféru předválečné Vídně, skromné Haffnerovy poměry, z nichž vyrůstal. Šachové partie jsou podány přesně, ale srozumitelně, spíš naznačeny, napětí v knize neustále stoupá. Glavinic má postavy pevně v rukou, v textu není nic navíc ani nic neschází.



Související tituly dle názvu:
Láska je víc než láska Láska je víc než láska
Romanská Lydie
Cena: 217 Kč
Dona Carla nikdo nezastaví Dona Carla nikdo nezastaví
Scherz Oliver, Žabková Aneta
Cena: 209 Kč
Láska nejen láska Láska nejen láska
Marková Jiřina
Cena: 107 Kč
Láska je láska Láska je láska
Slávik Daniela
Cena: 277 Kč
Co kdyby láska nikdy neskončila Co kdyby láska nikdy neskončila
Finkielkraut Alain
Cena: 150 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

98

1

„Minulý týden otrávila jedna žena v Simmeringu své­

ho manžela. Namíchala mu do ranní kávy dávku cyan­

káli, která by stačila na deset býků. Říká se, že muž ji

dlouhá léta týral a  utlačoval, až se rozhodla podnik­

nout něco na svou obranu. Ať už to bylo jakkoli, celá

záležitost se dala vyřešit méně drasticky, kdyby se ta

ubožačka včas naučila zacházet se svými city.“

Tak se šachový mistr Georg Hummel rozepsal ve

svém sloupku v Neue Freie Presse toho lednového dne

roku 1910, kdy se ve Vídni konala první partie utkání

o  mistra světa v  šachu mezi Němcem Emanuelem

Laskerem a jeho rakouským vyzyvatelem Carlem Ha­

ffnerem. Hummel byl dobrým žurnalistou. Šachy mě­

ly u mnohých pověst hry vášnivě pěstované vyhublými

kancelářskými rady a vychytralými Židy, hry ještě nud­

nější než mistrovství ve sběru známek nebo soutěže

v háčkování krajkových deček. Aby šachy přiblížil oby­

čejnému čtenáři, nezalekl se Hummel ničeho. Jeho

1.


10 11

partiích remizuje, to je pravda. Ale zdolat ho vyžaduje

sílu giganta, vůli génia. Zda toho bude mocný Lasker

schopen, můžeme ode dneška sledovat. On a vídeňský

mistr spolu bojují v prostorách Vídeňského šachového

klubu (1. okrsek, Wallnerstraße 2). Já osobně nevě­

řím, že Lasker rozhodne jednu jedinou z deseti partií

souboje o  mistra světa pro sebe, neboť: géniové ne­

existují. Ani já, Georg Hummel, nejsem génius.“

Hummel si četl tyhle řádky u  snídaně v  kavárně

u Mariánského mostu s uspokojením. Stávalo se čas­

to, že sazeč, který šachové hře nerozuměl, provedl

o  své újmě korektury, vložil do článku absurdní me­

zititulky nebo ho jiným způsobem zmarnil. Dnešní

sloupek ale prošel sazečovýma rukama bez úhony. Hum­

mel si zamnul ruce. Článek se podle všeho povedl

a přivábí k utkání zástupy lidí.

Aby zklidnil žaludek, objednal si koňak. Rozepjal

vestu nad nadouvajícím se břichem. Při pomyšlení na

zápas málem překousl viržinko. Považoval za svou zá­

sluhu, že kdysi mladého talentovaného Haffnera obje­

vil, a přesto – tak nervózní nebyl, ani když si sám se­

dal k šachovnici.

Nevnímal provoz v lokále ani zvuky z postupně se

zalidňující ulice. Neustále pokukoval po hodinách,

není­li už čas odjet do Wallnerstraße, aby mu neunik­

lo nic z příprav k zápasu. Prolistoval noviny, ale nevě­

noval pozornost ani titulkům. Tu a  tam přikývl na

pozdrav nějakému stálému hostu. Mistra Weisse, kte­

rý přistoupil s  rozzářenýma očima k  jeho stolu, aby

s ním zasvěceně probral Haffnerovy vyhlídky, zahnal titulky byly tak strhující, až měl leckdo pocit, že roze­ vřel stránky lokálních novin. Beze studu připisoval šachovým mistrům rozmanité smyšlené příhody. Pře­ svědčivě srovnával šachy s  malířstvím, taroky, přeta­ hovanou lanem či dokonce valčíkem a  přes zjevnou nepravdivost se oháněl různými odvážnými i naivními tvrzeními, jen aby nalákal čtenáře.

„Často jsem na tomhle místě upozorňoval,“ psal

dále o vraždě v Simmeringu, „že pro vyrovnanost kaž­

dého člověka není nic prospěšnějšího než šachy. Slyšel

snad kdy někdo o násilném činu, který by se udál v pro­

středí šachových hráčů? Takové dětinskosti jsou s je­

jich povahou naprosto neslučitelné, neboť umějí udr­

žet nervy na uzdě a své námitky vůči potížím naší milé

doby dokážou vyslovit u  šachovnice. Ale ať si nikdo

nemyslí, že šachisté jsou vzdáleni vší snaze přimíchat

soupeři do šálku i řádnou dávku nevraživosti: krvežíz­

nivý boxer, a to nežertuji, je příjemným společníkem

ve srovnání s většinou šachových velikánů našich dní.

Drsnost, s níž se šachový mistr světa Lasker vypořá­

dává se svými soupeři, nemá obdoby, a o nelítostných

útočných kvalitách pánů Tarasche, Janowského, Mar­

shalla a jim podobných tu jistě nemusím dlouze plýtvat

slovy. Proti nim působí náš Carl Haffner jako učiněný

beránek. Hraje klidně a neokázale, jak to odpovídá je­

ho povaze. Chrání se jakýchkoli riskantních útoků a ne­

promyšlených manévrů. Jako by chtěl svému soupeři

říct: ‚Tak mě poraz, dokážeš­li to! Je nejznamenitějším

zástupcem vídeňské šachové školy. Já tvrdím: Carl

Haffner je nejlepším obráncem na světě. V  mnoha


12 13

za favorita, čeká ho těžký úkol. Nikdo se nedokáže tak

houževnatě bránit jako sympatický Haffner.‛“

Carl lehce zavtipkoval, aby odvedl její pozornost

od novin. Rozplýval se nad dobrotami, které sestra

koupila. Ve skutečnosti uspokojil svůj apetit jedinou

žemlí. Nejenže jí to jemné pečivo přál – on se ho ani

neodvážil dotknout. Lina to nezaregistrovala. Novino­

vé zprávy ji tak oslnily, že dokonce zapomněla na svou

obvyklou starostlivost.

„Tebe to vůbec nevzrušuje?“ zeptala se.

Samozřejmě že byl celý napjatý. Ale od chvíle, kdy

ráno vešel ve svém nejlepším obleku do sestřina doko­

nale uklizeného, teplého bytu, kde to vždycky vonělo

po dřevěném nábytku, svěžím prádle a levanduli, mu

pohled na Linu zaplašil všechny myšlenky na šachy.

Její bytost, to byla tichá, jednoduchá melodie, kte­

rou si člověk brouká, když se v létě brouzdá po louce

a oddává se vůni trávy a větru. Spěch a hlasitá slova jí

byly cizí. Když ve svých domácích šatech proplouvala

lehce jako stín místnostmi, každým svým dotekem se

jemně omlouvala za to, že existuje. Své touhy plně

podřizovala blahu jiných, vlastně to bylo její nejniter­

nější přání. Carla těšilo, když ji viděl, jak se zcela od­

tržena od reality sklání nad novinami. Už dávno si

zvykl na to, že jeho jméno stojí v novinách, někdy do­

konce s fotografií. Neměl to příliš rád. Ale když viděl,

jak Lině září oči, přece jen pociťoval vděk.

Než se rozloučil, zahrála mu ještě na klavír jeho

oblíbenou melodii. Doprovodit ho nechtěla. Kdyby nevrle slovy: „Nechte mě být! S  vámi nebudu sdílet ani stůl, ani názory – a už vůbec ne to rozčilení!“ Nato se Weiss se smíchem stáhl a potící se Hummel objed­ nal další dva koňaky. Jeden z  nich nechal donést k  Weissovu stolu. Weiss s  díky pozdvihl skleničku. Vrchní číšník s úžasem sledoval, jak Hummel vyplázl na mistra Weisse jazyk jako žába.

Do kavárny nahlédl Haffnerův sekundant Hugo

Fähndrich, mávajícího Hummela ale přehlédl a vyra­

zil zase ven. Hummel dopadl zpátky do židle. Fähndri­

cha by byl rád u svého stolu přivítal, svým způsobem

jako spoluspiklence.

Hummela trýznil pocit, že celý lokál nemluví o ni­

čem jiném než o zápase. Když se ho vrchní číšník, kte­

rý se jinak choval v kavárně velmi zdrženlivě, otázal,

kde asi teď Haffner je, zdvihl se ze židle. „Pane, to je

s vámi k zbláznění!“ zvolal. A aby ho číšník neslyšel,

dodal: „Sedí na záchodě, co byste řekl?“ Zaplatil a vy­

dal se pěšky do Vídeňského šachového klubu.

Carl Haffner neseděl na záchodě. Zašel za svou ne­

vlastní sestrou Linou Bauerovou. Ta byla toho rána

zaměstnána tím, že za zbytek svého denního kapesné­

ho, jehož nikoli bezvýznamnou část vydala u pekaře za

snídani, koupila noviny.

„Carle, slyšíš? Tady stojí: ‚Král šachové hry Ema­

nuel Lasker dnes narazí na velkého vídeňského mis­

tra Carla Haffnera, vítěze významných turnajů a  vy­

davatele Deutsche Schachzeitung. I když Lasker platí


14 15

ani jednou se nedostal do situace, že by ve vyzývacím

zápase prohrával. Učenec, matematik a filozof. Každý

hráč šachu znal jeho spis Boj. Kdo byl Carl Haffner,

že se chtěl tomuhle muži stavět na odpor? Mohl se

vykázat několika prvními místy, několika nerozhod­

nými duely. Jeden vyhrál, před šesti lety s Janowským.

Teď nastupoval proti Laskerovi. Jeho úkolem bylo po­

razit mistra světa v zápase na deset partií, z nichž mu­

sel jako vyzyvatel vyhrát o jednu víc než jeho soupeř.

Bude­li stav na konci vyrovnaný, zůstane titul Laske­

rovi. Takové byly Němcovy podmínky.

Carl zabořil obličej do dlaní a bezmocně se obracel

na lavičce sem a tam. Najednou pocítil až fyzickou bo­

lest z  obavy, že v  nastávajícím souboji podlehne. Přál

si, aby žádnou z partií neprohrál. Kdyby ani jedna ne­

přinesla rozhodnutí, ať si pak Lasker klidně zůstane

mistrem světa! Hlavně nesmí ani jednou podlehnout!

Ztěžka dokráčel do šachového klubu. Pokaždé, když

se posadil k šachovnici, bylo mu skoro jedno, jestli par­

tii vyhraje nebo zremizuje. Jen porážky těžko překoná­

val. Po prohraném zápase se cítil malý a  bezmocný,

nehodný podat soupeři ruku.

Davu lidí si povšiml, až když ho začal unášet proud.

Poznali ho. Znenadání ho obklopila skupina nadšen­

ců. Křičeli mu do ucha a přáli hodně štěstí, poplácáva­

li ho po zádech a tlačili se na něho, až dostal strach.

Policisti na koních se snažili zjednat pořádek. Lidé

skandovali jeho jméno: Haffner!

Ještě nikdy takový rozruch nezažil. Nohama se sko­

ro nedotýkal země, ale bylo nemožné v takové tlačenici seděla v místnosti, kde se hrálo, měl by pocit, že ji musí bavit, a to by neprospělo jeho soustředění. Svítilo slunce, vzduch byl chladný a jasný. Na ulici leže­ la sněhová pokrývka. Hrát se začalo v pět hodin. Carl se měl objevit v šachovém klubu ve dvě. V jeho bytě se už týdny netopilo a nemělo smysl tam trávit dobu čekání.

Vydal se na procházku bez cíle. Neměl u sebe pe­

níze, aby si mohl dovolit kávu, na oběd nemohl ani

pomyslet. Občas se vplížil do nějaké kavárny, aby se

ohřál v místnosti, kde se hrály šachy, jen na tak dlou­

ho, než se na něho obrátil číšník s  nevyhnutelnou

otázkou, co si objedná. Ale všude ho vítali spontánním

potleskem. Lidé se kolem něho seskupili, přáli mu

štěstí a ptali se ho, co si dá k jídlu a pití. Carl musel

na své poměry vyvinout nevšední energii, aby mohl

lokál opět opustit s poukazem na to, že se musí v klidu

připravit. Přestože měl velký hlad, nedokázal se pře­

moct, aby se nechal od někoho pozvat, aby někomu

jinému takříkajíc odtrhl sousto od úst.

Dlouhá chůze mu vyhnala chlad z  údů. Na rohu

ulice, kde stál šachový klub, se náhle zastavil. Před klu­

bem se tísnila snad stovka lidí, z níž vyčnívali dva poli­

cisté na koních. Nějaká demonstrace, pomyslel si. K za­

hajovacím projevům zbývalo ještě dost času. Obrátil se.

V nedalekém parku smetl z lavičky sníh. Usedl. Na­

jednou se mu z rozčilení udělalo špatně. Uvědomil si

dosah nadcházejícího zápasu.

Lasker byl už šestnáct let mistrem světa. Ani jednou

mu nezahrozilo nebezpečí, že by mohl o  titul přijít,


16 17

nadřazený klid, jako by celou situaci včetně zasedací­

ho pořádku sám zaranžoval. Usmál se. Carl povstal,

požádal Laskera o  prominutí za svou nezdvořilost

a potřásl si s ním rukou.

Předseda Mandl zkonstatoval, že všichni důležití

aktéři zápasu jsou přítomni. Své oslovení musel pro­

nést silným hlasem, neboť lidé před dveřmi dál vy­

váděli. Po Mandlovi promluvil Rothschild. Ani další

funkcionáři si nenechali ujít příležitost k proslovu.

Všechna ta květnatá slova Carl nevnímal. Jeho duch

se už vznášel v  oné oblasti bez pevnějších kontur, již

slovo soustředění popisuje jen velmi nedostatečně

a která je něčím víc než pouhou mobilizací všech du­

ševních sil, spíš nutností uvědomit si sebe sama. K lo­

sování, kdo bude hrát v první partii s bílými, ho muse­

li třikrát vyvolat.

Naopak Lasker vypadal nevzrušeně. Také on se ve

svém proslovu obrátil ke shromážděným, vyzdvihl

sportovní hodnotu utkání, vychválil soupeře a  podě­

koval organizátorům. Ale ani z  jeho slov neproniklo

nic ke Carlovu sluchu.

Tím skončila formální část. Někteří z přítomných

se vzdálili, aby lidem v  sále předvedli demonstrační

šachovnice. Na těchto šachovnicích s funkcí a rozmě­

ry vývěsních tabulí měli různí vybraní mistři komen­

tovat pro publikum každý tah a zvažovat šance obou

soupeřů. Nápor přede dveřmi se trochu zmírnil.

V zasedací místnosti byl otevřen bufet. Lasker se

k chlebíčkům a sektu moc neměl. Trávení neprospívá

myšlení. Carl se ostýchal obsloužit ze stříbrných táců. upadnout. Zdálo se mu, že se udusí, a už ani nevěděl, kudy se vchází do klubu. Lidé se chystali zdvihnout ho na ramena. Vtom si davem proklestili cestu Fähn­ drich a šlachovitý mistr Wolf, vzali Haffnera pod paží a proklestili mu cestu špalírem k herní místnosti.

V klubu ovšem nebyl vír o nic menší. Lidé postáva­

li na židlích, křičeli a tleskali. Carlova eskorta potře­

bovala dobře deset minut na to, aby překonala pat­

náct metrů k separé, za jejímiž dveřmi se organizátoři

zabarikádovali.

„Proč jste nešel zadním vchodem?“ zeptal se ho

Fähndrich, když se mu po krátkém přetlačování poda­

řilo přirazit dveře.

„Asi na tohle nebyl připraven,“ poznamenal Arnold

Mandl, předseda Vídeňského šachového klubu. „Ostat­

ně my taky ne. Hummel to odhadl na tři sta lidí, a je

jich čím dál víc!“

Baron Rothschild, nejbohatší muž Evropy a nejvý­

znamnější šachový mecenáš monarchie, stiskl Carlovi

ruku. „Tak jak se cítíte jako hrdina?“

Carl sebou na židli, kterou mu přistrčili, lehce

škubl. Baronovo oslovení mu bylo stejně jako celé to

srocení trapné. Požádal o  sklenici vody. Teprve pak

pohlédl na svého protivníka.

Lasker seděl u okna. Prsty pohodlně opřené ruky

bubnoval o  sklo a  svýma temnýma jestřábíma očima

Carla upřeně pozoroval. Většinou si dával záležet na

nápadně ležérním oblečení. Toho dne měl na sobě špat­

ně padnoucí oblek. Ale zato v klopě mu svítila ozdob­

ná jehlice. Nehledě na bubnování prsty dával najevo


18 19

S ulehčením, že řečnění skončilo, vydal se Carl spěš­

nými kroky po noblesním běhounu do místnosti, kde se

mělo hrát. Rozhodčí zopakoval pravidla týkající se času

na rozmyšlenou, popřál oběma protivníkům štěstí a uve­

dl Carlovy hodiny do pohybu. Lasker a Haffner si přes

šachovnici potřásli rukama. Carl zahájil královským

pěšcem. V tom okamžiku někdo vrazil do místnosti.

„Stop! Přestaňte!“ zvolal neznámý muž. „Potřebu­

ju fotografii!“

Sekundanti se už už chystali na vetřelce vrhnout.

Zbláznil se, nezná snad zvyklosti šachové hry? Vždyť

tady se hraje o mistra světa!

Muž trval na svém, právě že jde o titul mistra svě­

ta. Jemu je ostatně úplně jedno, jestli se bojuje o mis­

tra v dloubání v nose, plivání do dálky nebo o šachový

trůn, on si přeje udělat fotku. Představil se jako Rai­

ner Lothar z Vídeňské tiskové agentury.

Když to pošeptali rozhodčímu, nerozhodně poký­

val hlavou. Agentura to byla důležitá. Jestli by tedy...

Lasker s úsměvem prohlásil, že se rád nechá vyfo­

tografovat. Ani Carl neměl námitek.

Se samolibým úsměvem si Rainer Lothar postavil

aparát. Zavelel vedení turnaje i hráčům, jak se mají

rozestavět, a stiskl spoušť. Místnost zaplnil pach síry.

Fotograf rozdal vizitky a rozloučil se. Sekundanti i roz­

hodčí pobíhali bezdůvodně sem a  tam. Až když byl

opět nastolen klid, uvědomil si Carl, že během repor­

térova přepadení zapomněl stisknout dvojité hodiny

a spustit tak Laskerův čas. Tak ztratil patnáct minut

svého času na rozmyšlenou. Ale vzdal se protestu. Snědl dva chlebíčky, a i ty mu musel Fähndrich vnutit – „Jste bílý jako stěna, snězte něco, musíte!“

Sektu si Carl jen usrkl. Hlad už nepociťoval. Cin­

kot skleniček, napjaté mumlání, tajemníci spolku, muži

rozestavující figurky a novináři, kteří se točili po míst­

nosti a zase mizeli, skřípot chůze po parketách, ojedině­

lá hektická zvolání a sonorní Fähndrichův baryton – to

všechno byly stíny ze snového světa, v němž byly Carlovy

smysly pouhým hostem. Hluboko v  něm bylo všechno

skutečné. Tam byla jeho osobnost, zmenšená na to pra­

původní a nejniternější, co se chystalo postavit se Las­

kerovi. Ve hře mistrů je pravda, řekl Lasker, na šachov­

nici nelze nic skrývat: člověk je tam jako nahý.

Carl se musel zbláznit, že na souboj s tímhle mu­

žem přistoupil.

Hra začala v oddělené místnosti. Přístup do ní mě­

li pouze sekundanti, rozhodčí a  několik vyvolených.

Předseda Mandl předtím oba protivníky požádal, aby

se ukázali publiku.

Lasker rád vyhověl. Se vztyčenou hlavou vyšel

přede dveře a poděkoval aplaudujícím za jejich zájem.

Carla k tomu museli přemlouvat. Šmátral po kravatě

a  kroutil si kníry, než předstoupil a  zamával lidem.

Jen se modlil, aby mu nevypověděly nohy.

Ozývalo se skandování, lidé rytmicky podupávali

nohama. Předseda Mandl je uklidňoval. Soustředění

mistrů, třebaže se spolu střetnou ve vedlejší místnosti,

nesmí utrpět sebemenší úhony. Chtěl ještě něco do­

dat, ale baron Rothschild ho s  úsměvem zatahal za

ruku. Byl čas.


20 21

třem nebo osm ku dvěma pro Laskera. Jediný Hum­

mel byl přesvědčen o Haffnerově vítězství. „Haffnera

prostě nemůže porazit!“ opakoval neustále. „Slibuju

vám: Haffner minimálně jednou vyhraje, možná i dva­

krát, ale Laskerovi se to nepodaří! Mistrem světa se

stane Haffner!“

Hummel se vsadil se starým Juliem Thirringem

o pět stovek, že Haffner vyhraje. „Kdo nevsází na na­

šeho mistra, je mizera a lump!“ volal. „Kde zůstali op­

timisti?“

Z  herny sem pronikaly uklidňující zprávy. Oba

protivníci se dobře kryli. Žádnému se nedařilo pood­

krýt u druhého slabinu. Haffner se dostal do své hry.

Po čtyřech hodinách byla partie podle programu pře­

rušena. Nikdo neměl výhodu. Protože mistr světa vy­

užil svého práva na oddechový čas, bylo pokračování

partie stanoveno na přespříští den.

Carl opustil klub zadním východem, dokonce i  jeho

sekundant ho začal postrádat, až už bylo pozdě. Bez

doprovodu si to namířil temnými ulicemi rovnou do­

mů. Kamenné zdi jeho ošuntělého bytu byly jako z le­

du. Usnul oblečený. Zdálo se mu o  různých postave­

ních a abstraktních plánech.

Že přišlo tolik diváků, nezpůsobil jenom Hummelův

článek. O  události psaly téměř všechny noviny. V  ně­

kterých z nich vytlačil šachový souboj z titulků dokon­

ce otravu v Semmeringu. Mnohé listy, které dosud při­

suzovaly šachu podřadnou roli, nabídly proslulým

Zahájení sehráli, jak se říká, spatra. Všechno bylo

dávno známé, nad reakcí na soupeřův tah se nepotře­

bovali ani vteřinu rozmýšlet. Jako první se od stezky

teorie odchýlil Lasker. Carl se zamyslel. Lasker si za­

pálil cigáro a zadíval se upřeně na Carlovo čelo.

Že byl ale tenhle Haffner podivín! Když vstoupil

do šachového klubu, vzrušením se ani neudržel zpří­

ma. Během slavnostního zahájení ze sebe nedostal

slovo. Uvítal ho jásot velkého množství lidí, ale on by

byl snad nejraději zalezl pod koberec. A  nakonec se

ještě nechá od reportéra obrat o vzácný čas na rozmy­

šlenou. Těžko uvěřit, že takováhle povaha hraje o nej­

vyšší šachové posvěcení.

A taky je s podivem, že se od začátku partie nepo­

hnul a sedí tu jako balvan. Vyzařovala z něho jistota,

která mu jinak nebyla vlastní. Šachy tu hrál celý člo­

věk, ne jen jeho mozek. Povaha se přece nemění s ná­

ladou! Tu Haffnerovu rozpolcenost je třeba pochopit.

Pak bude možné ho porazit.

Dosud na sebe narazili sedmkrát. Tři partie Las ker

vyhrál, tři skončily remízou a jednu pro sebe rozhodl

Rakušan, to bylo v  roce 1904 v  Cambridge Springs.

Jen pozor, toho jemného člověka nepodceňovat. Ale

skutečné nebezpečí tu nehrozí.

V  kuřáckém salonku, vedle demonstračních ša­

chovnic a  v  tichých výklencích postávali mistři a  od­

borníci a dohadovali se, jak celý souboj dopadne. Bylo

jen málo těch, kteří dávali vyzyvateli šanci. Už jen těs­

ná prohra, soudilo se, tak čtyři ku šesti, by znamenala

slušný Haffnerův úspěch. Většina tipovala sedm ku


22 23

tah. Ten byl proveden a Carlovi počaly běžet hodiny.

Následovaly rychlé krátké výměny. Lasker se ponořil

do úvah. Zjevně počítal s jiným pokračováním.

Carl strávil téměř celý minulý den na ulici. Po pár ho­

dinách spánku ho probudil chlad. Po okně se plazily

ledové květy. Pocítil svíravý hlad, který hra předtím za­

hnala. Nemohl se ani umýt, protože z  kohoutku na

chodbě netekla voda. Musel se zahřát chůzí.

Přemýšlel, nemá­li zajít za Linou nebo za matkou.

Na to ale bylo příliš brzy. Po několika hodinách pro­

cházení se mu začala slabostí točit hlava. Neměl sil

věnovat se s  náležitou pozorností Lině ani matce,

a nezdvořilý být nechtěl. Místo toho zaklepal na dveře

Vídeňského šachového klubu.

V sále odstraňovala rota uklízeček stopy po přede­

šlém dni a  Carl, vyčerpaný dlouhým procházením

a  hladem, požádal tajemníka spolku, zda by si mohl

v  jedné z  vedlejších místností odpočinout. Když se

probudil, čekalo ho překvapení. Poslíček z banky ode­

vzdal v  sekretariátu honorář, který mu náležel z  po­

sledního vydání Deutsche Schachzeitung. Za to si mo­

hl dovolit se v nedalekém hostinci trochu posilnit.

Domů dorazil pozdě. Reportér, který pronikl až

k  Lině a  Carlově matce, už dávno vyklidil před jeho

domem pole.

U  demonstračních tabulí si lidé kladli otázku, co

Laskerovo váhání znamená. Dostal se snad mistr světa

do úzkých? mistrům, aby zápas komentovali v  jejich šachovém koutku. Všichni se snažili získat názor soupeřů.

Zatímco Lasker byl s  každým ochoten mluvit

a  sám psal za obrovské honoráře články, nikomu se

nedařilo získat Haffnerův komentář. Nikdo ani nevě­

děl, kde se zdržuje. Doma nebyl. Jeden obzvlášť ctižá­

dostivý reportér navštívil nejen Haffnerovu matku,

ale i  jeho nevlastní sestru Linu Bauerovou. Marně.

Novináři, kterým byly jinak šachy úplně cizí, předha­

zovali vídeňskému mistru, který si vzal do hlavy, že si

bude hrát s tiskem na schovávanou, že má prazvláštní

manýry.

Mezitím Hummel dál bušil v Neue Freie Presse do

bubnů, aby Haffnerově podpoře davu propůjčil křídla.

Přerušená partie je vyrovnaná, napsal, a to byla nej­

střízlivější a  asi jediná objektivní věta jeho článku.

Nezalekl se srovnání s biblickým Davidem, jenž zabil

Goliáše. Vytasil se vzpomínkou na Radetzkého

a prince Evžena. Vyzýval Vídeňáky válečnickými hes­

ly, aby pomohli jednomu ze svých, a  měl ve spojení

s umírněnějšími kolegy úspěch. K pokračování partie

se dostavilo ještě víc zvědavců. Tentokrát policejní

kordon dav zvládl.

Lasker už byl dávno na místě, když dorazil Carl.

Reportéři tentokrát střežili i zadní vchod. Carl je od

sebe nedokázal odstrčit, přestože už byl nejvyšší čas

objevit se v herní místnosti. Z nesnází ho opět vysvo­

bodil Fähndrich.

Carl se celý udýchaný posadil k  šachovnici. Roz­

hodčí rozpečetil obálku obsahující Laskerův odvetný


24 25

Ve chvíli, kdy pohlédl do tváří kolem, které se zdá­

ly tak vzdálené realitě, všechno pochopil. Těm lidem

nešlo o to, že titul mistra světa v šachu mohl putovat

do Vídně. Jistě, byla to potěšitelná, nicméně vedlejší

vyhlídka. Jim ale nešlo o šachy. Většině těchhle čumi­

lů bylo španělské zahájení či odmítnutý dámský gam­

bit naprosto lhostejné, stejně jako filozofie, která se

v  určitém stylu hry skrývala. Někteří z  nich nevěděli

o šachu víc, než jak se tahá figurkami. Pro některé byly

šachy naprostou záhadou. Požitek, jaký hra obou mis­

trů nabízela, nedokázali vnímat. Ale co je sem dohnalo?

Byl to samotný souboj. Jak to říkal ten fotograf? Bylo

mu jedno, zda se hraje o mistra v dloubání v nose nebo

o šachový trůn. A stejně tak to taky brali tihle lidé, za­

tímco zírali na demonstrační tabule jako na orákulum.

Šlo jim o zápas, o vítězství nebo prohru a – o odpověď.

Druh zbraní nehrál roli. Lidé chtěli bez vlastního rizika

sledovat podobný střet, jakému byli sami v každoden­

ním životě nedobrovolně vysta vováni. Zápas, jehož pra­

vidla, jak se domnívali, znali, a který měl na rozdíl od

konfliktů v životě jasné kontury. V životě věděl člověk

jen zřídka, zda nějakou hru vyhrál. A nevěděl, kdo se

za jejími pravidly skrývá. To bylo nejhorší.

Hummel zpozoroval, že lidé kolem povstávají. „Co

se děje?“ zvolal. Spěchal k tabuli.

„Přerušeno,“ prohlásil mistr Albin.

„Už zase? Laskerovy podmínky! Vždyť je to samá

pauza!“

Albin pokrčil rameny. „Co se dá dělat? Pokračová­

ní za půldruhé hodiny.“

Přišla zpráva o jeho tahu – Haffner odpověděl ob­

ratem. Po několika dalších tazích mistr Albin u jedné

z  tabulí oznámil, že vyzyvatel dosáhl jisté převahy.

Nadšení bylo veliké. Tajní radové a vysocí důstojníci,

kteří v  životě nesehráli ani pět šachových partií, vy­

stoupili na židle a tleskali.

Ještě o pár tahů později přešlapovali mistři u de­

monstračních tabulí z  nohy na nohu. Haffner měl

o pěšce víc. Ale byla to dostatečná výhoda? Nebyla je­

ho pozice dvousečná? Nikdo, ani Albin či některý

z  ostatních komentátorů, se neodvážil publiku ozná­

mit, že Haffner by mohl podle všeho zvítězit. Jako by

se všichni obávali, že nějakou uspěchaností ovlivní

Rakušanův osud v jeho neprospěch.

Ale publikum se nedalo oklamat. Haffner si stojí

na výhru, bylo slyšet zprvu za oblaky cigaretového dý­

mu, do nichž se halili mistři, pak u stolů a ve foyeru,

a nakonec i na ulici. Kdo by ovšem řekl, že lidé začnou

oslavovat ještě víc, byl by zklamán. V  sále bylo slyšet

i lžičku míchající kávu. Na ulici, kde byla rovněž posta­

vena jedna z demonstračních tabulí, v davu nikdo ani

nehlesl, nikdo se nepohnul. V sále se míhaly pohledy od

tabulí ke dveřím, jimiž vcházel posel s dalším tahem.

Hummel seděl v sále u stolu, který byl rezervován

jen pro něho, a nikoho k sobě nepouštěl. Jednou ru­

kou si podepíral bradu, druhá svírala kapesník. Čas

od času si osušil čelo. Bez pohnutí zíral na tabuli. Nej­

raději by zašel do místnosti k hráčům, aby nebyl odká­

zán na posla – jemu byl přece přístup povolen. Ale

napětí ho zcela ochromovalo a poutalo k židli.


26 27

„No a? Chcete mě snad někde vystavit?“

Mandl sebou trhl. Dáma se pousmála. Bez ostychu

mu pohlédla do očí. „Neurazte se, pane předsedo –

jste přece předseda?“

Mandl se zmateně uklonil.

„Já na okázalosti moc nedám. Jmenuji se Feier­

tanzová. Přišla jsem, protože chci poznat šachistu

Carla Haffnera. Řekli mi, že vy byste nás mohl před­

stavit.“

Mandl vyslovil své jméno. Jistě, velmi rád dámu

s panem Haffnerem seznámí. Je snad paní mistrovou

obdivovatelkou? Neudělalo by jí dobře menší občerst­

vení? Když paní Feiertanzová na obě otázky odpově­

děla záporně, zavedl ji Mandl do hrací místnosti. Při­

stavil jí židli a  vymínil si u  rozhodčího výjimečně

svolení, aby mohla být hře přítomna.

Cestou zpátky do sálu se dohadoval, kdo ta dáma

může být a  co asi po Haffnerovi chce. Byla snad až

trochu moc velká a štíhlá a ne zrovna elegantně odě­

ná, zato však oplývala přirozenou krásou a nepopira­

telným šarmem. Její přátelskou sebejistotu měl za ko­

keterii. Něčím se od jiných žen lišila. Nebylo obvyklé,

aby se samotná žena bez doprovodu takhle toulala

městem, nota bene v tak pozdní hodinu. Lehká žen­

ská, pomyslel si. Herečka. Ale možná prostě jen něja­

ká bláznivka.

Před pokračováním partie se nenaskytla příleži­

tost, jak Haffnera s paní Feiertanzovou seznámit. Ha­

ffner se dostavil na poslední chvíli. Nebylo už možné

ho rušit. A  dáma si mohla považovat, že sedí přímo

Hummel stiskl Albinovi ruku a vydal se hledat Haff­

nera. Našel ho ve foyeru obklopeného několika mis­

try, ale obyčejní diváci ho nerušili. Vypadal uvolněně.

Měl vstřícný, jistý pohled a přátelsky odpovídal na ka­

ždou otázku po dalších možných variantách. Přiroze­

ně chtěl každý vědět, jak sám posuzuje pozici. Haffner

věřil, že partii dokáže zremizovat.

„Jak zremizovat? Vy přece vyhrajete!“

Haffner chytil Hummela za ruku. „Drahý mistře,“

řekl. „Vám by se možná opravdu podařilo tu partii vy­

hrát. Takové pozice vám vyhovují. Já raději vyčkám.“

Hummel a ostatní ho zasypali variantami. Haffner

bezděčně o  krok ustoupil. Požádal je, aby pochopili,

že je musí na chvíli opustit. Chtěl se krátce projít na

čerstvém vzduchu. Mistři mu popřáli hodně štěstí

a  vrhli se ke stolku, na kterém už Weiss s  Wolfem

analyzovali přerušenou pozici. O několik chvil později

se u nich objevil Fähndrich s občerstvením a ptal se

po Haffnerovi.

U  dveří se srazil s  jakousi dámou. Popadla ho za

paži a chtěla vědět, kde by našla Carla Haffnera.

„Kdy se vrátí? Může mě s ním někdo seznámit?“

Fähndrich se rozhlédl po sále. Ukázal na Mandlo­

vu prošedivělou hlavu. „Tamhle ten. To je předseda.

Omluvte mě.“

Mandl si vykračoval sálem jako hostitel na plese.

Přiťukával si skleničkou sektu s prominentními hosty.

Když před něho dáma předstoupila, potěšeně zdvihl

obočí. „Vážená paní, jste první ženská bytost, která

poctila toto utkání svou návštěvou.“


28 29

Paní Feiertanzová mu s pobaveným úsměvem nic ne­

vyčítala. Aby jí zkrátil čekání, objednal předseda kávu

a jablečný závin a požádal dámu o dovolení vyptat se

jí na povahu jejího zájmu o Haffnera. v hrací místnosti. V sále opět nezbyla jediná volná žid­ le. Tucty lidí mrzly u  demonstračních tabulí, kolem nichž byly rozestavěny pochodně. Baron Rothschild musel opakovaně telefonovat s vídeňským policejním prezidentem, s  nímž hrával taroky a  který měl sto chutí nechat ulici vyklidit.

Lasker přišel o druhého pěšce. Komentátoři varo­

vali před předčasným jásotem. Šlo o dobře propočíta­

nou, grandiózní Laskerovu oběť, která ho měla udržet

ve hře. Sál tohle mínění nesdílel. V  předrážděné at­

mosféře trvali laikové na železném pravidle, že dva

pěšci navíc věští bezpečné vítězství. Skupina mladých

důstojníků kavalerie, kteří táhli od jedné kořalny ke

druhé a do klubu je zavedla bujará nálada, si ve foyeru

připíjeli šampaňským na výhru. Věřili, že po tomhle

vítězství bude titul mistra světa pro císaře jistý, při­

čemž stěží rozeznávali rozdíl mezi šachem a  dámou.

Když uslyšeli, že Haffner přistoupil na remízu, ne­

skrývali rozmrzelost. Pod jejich holínkami praskaly

sklenky, láhve létaly proti zdi, jejich řádění podlehly

stůl i dvě židle, a než veselá cháska vypochodovala ze

sálu, dostalo se několika nezúčastněným en passant

pár pohlavků.

Proud lidí valících se do hrací místnosti zabránil

Mandlovi, aby hned po skončení Haffnera s  nezná­

mou dámou seznámil. Svěřil paní Feiertanzovou do

Thirringovy péče a spěchal k šachovnici.

S  rozpačitým výrazem se vrátil. Haffner zmizel

zadním východem. Snad se ještě Fähndrichovi, který

vyběhl na ulici, podaří Haffnera přesvědčit k návratu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist