načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Láska - Irena Obermannová

Kniha: Láska
Autor:

Milostný příběh odehrávající se v kulisách měnící se Prahy Andrea se domnívala, že je šťastná. Před vším totiž zavírala oči – před nevěrou svého muže i podivným způsobem, ...


Titul je skladem >20ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  171
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
31%
naše sleva
5,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2015-09-23
Počet stran: 200
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 171 stran
Vydání: Vydání první
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-40
ISBN: 9788026704607
EAN: 9788026704607
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Milostný příběh odehrávající se v kulisách měnící se Prahy Andrea se domnívala, že je šťastná. Před vším totiž zavírala oči – před nevěrou svého muže i podivným způsobem, jakým přišla o práci. Teprve úraz jejího manžela a setkání s mužem, kterého mnoho let neviděla, ji přiměje, aby se přestala obelhávat. Ale má právo opustit manžela, který je odkázaný na její péči? Zvláštní milostný příběh se odehrává v kulisách měnící se Prahy a jejích nových míst. Andrea stejně jako Praha míří ke štěstí. Baronova náruč pro ni byla nejkrásnějším snem na světě. Na chvilku zavřela oči, aby mohla procítit jeho sevření. Už se jí neozval, nenapsal. Chápala ho. Myslel, že se vnucuje, když jí píše a ona neodpovídá. Nemohl vědět, že se stal jejím denním snem, jejím útočištěm, zahradou. Sny o nic neusilují, nejsou akční, na to jsou příliš krásné. Baron nemohl tušit, že byla s ním i bez něj. Neměl ponětí, jak důležitým se pro ni stal, že se jí změnil v tajnou náruč, do které se může stulit. Irena Obermannová (*1962) Vystudovala FAM U, obor dramaturgie a scenáristika, pracovala jako dramaturg v České televizi. Spolupracovala s televizí Nova, kde se scenáristicky podílela na seriálu Ordinace v růžové zahradě, a je autorkou seriálu Život je ples, vysílaného Českou televizí. Dosud vydala knihy: Frekvence tygra (1996), Deník šílené manželky (1998, 2011), Divnovlásky (1999), Ženské pohyby (2002, 2014), Příručka pro neposlušné ženy (2003), Matky to chtěj taky (2004), Sex po telefonu (2011), původně Nezavěšujte se (2005) Deník šílené milenky (2006), V pěně (2007) Normální zázraky (2008), Láska jako Řím (2009), Tajná kniha (2011), Vznášedlo (2012), Panoptikum české (2012), Dopisy Kafkovi (2013), První věci (2014). Její knihy se úspěšně vydávají i v zahraničí. Podle Deníku šílené manželky vznikl stejnojmenný televizní film (režie Václav Křístek) a Česká televize uvedla televizní podobu jejích Divnovlásek (režie Petr Slavík).

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Láska" mají také často zájem o tyto tituly:
Mise Afghánistán -- Český chirurg v zemi lovců draků Mise Afghánistán
Šebek, Tomáš
Cena: 254 Kč
VOLBA VOLBA
Trpiš, Jakub
Cena: 148 Kč
Ztracené Ztracené
Urbaníková, Eva
Cena: 169 Kč
Než jsme se poznali Než jsme se poznali
Whitehouseová, Lucie
Cena: 227 Kč
Procitnutí Procitnutí
Steel, Danielle
Cena: 223 Kč
Čtvrtý jezdec Apokalypsy Čtvrtý jezdec Apokalypsy
Whitton, Hana
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

~ 7 ~
1. KAPITOLA
DÁV N Ý ŠÁTEK
ZASTAVILA. DÍVALA SE NA ZAHRADU zpoza skla auta
a zmocnila se jí úlevná nehybnost. Sm ěs smutku, lenosti
a únavy. Výhled k horám a dál až k nekonečnu ji pokaždé
omráčil.
Dušan s ní pochopiteln ě nejel, a tak ji nikdo nehonil. Mohla
by takhle sedět navěky.
Telefon se rozdrnčel.
„Ahoj Dušinko,“ pozdravila ho dnes už podvanácté.
„Nechci tě rušit, mámo...“
Kdy jí vlastně začal takhle říkat? Už nevěděla. Možná ve
chvíli, kdy se přestali milovat. Nebo mnohem dřív... Milují se.
Jen si to zapomněli občas říct.
„Nerušíš.“
„Už tam jsi?“
„Právě jsem dorazila.“
„Tak to už jsem skoro klidný. Nikdy se toho strachu z aut
nezbavím.“
„Chce to čas.“
„Snad. Ostatní už dorazili?“
„Ještě je brzo. Víš přece, že jsem tu chtěla být dřív.“
„Nebudeš se tam bát?“
„Jsem už velká holka.“
„Opatruj se mi tam.“
„Ty se opatruj,“ odpověděla důrazně. „Máš tam už
Ráchel?“





~ 8 ~
„P řed chvílí volala. Je tu za deset minut, neboj.“
Jenže se vůbec nebála. Byla šťastná, že může být sama.
Andrea si přitáhla k bradě tmavomodrý šátek s bílými
puntíky. Potřebovala obejmout.
Přesně proto před pár dny vešla do Plečnikova kostela
Nejsvětějšího Srdce Páně. Aby ji objalo ticho, které člověka
obklopí bez ohledu na to, jestli je věřící nebo ne. Některé věci
jsou na světě rozdělovány spravedlivě. Třeba tichost a mír
v Srdci Páně. Tichost a mír v synagoze, v mešitě. Tichost
a mír v lese.
Konečně dokázala vystoupit z auta. Otevřela kufr a začala
vytahovat věci. Pět kilo masa. Hlavně aby to stačilo, prolétlo
jí hlavou a sevřela v kapse klíč od chalupy, který jí od dětství
připadal obrovský jak od nebeské brány.
Bývaly časy, kdy ji maso děsilo, kdy byla příliš víla na hovězí
zadní i přední, na vepřové kotlety, a natožpak na prasečí
ocásky. Ty doby byly dávno pryč. Andrea nechápala, proč poslední
dobou tolik vzpomíná. Jako by se vynořovala ze tmy.
Při pohledu na tolik kil masa se otřásla, i když už se
dávno mrtvých zvířat neštítila a do řeznictví pana Kšány
v Dlouhé chodila nakupovat vyloženě s oblibou. Protože
ráda vařila, protože milovala Prahu a všechno to, co se
s městem a jeho obyvateli poslední dobou dělo. Lidé se
usmívali, mluvili spolu, meditovali, modlili, dost se zajímali,
odkud pochází jídlo, které jedí, a pěstovali byliny.
„Všichni jsou tak milí, že je podezřívám z hromadnýho
hulení marihuany,“ smála se její kamarádka Kateřina.
Začal věk Vodnáře. Tichost a mír. A v dáli katastrofy. Pořád
blíž
Andrey se však věk Vodnáře netýkal.
~~~
Před několika dny usedla v kostele Nejsvětějšího Srdce





~ 9 ~
Pán ě do jedné z lavic, sklopila oči ve snaze vzpomenout
si na slova modlitbičky, která jí v dětství zachraňovala od
strašidel i zlých duchů. „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj
mi mou dušičku,“ prosila. Na zemi pod sebou spatřila modrý
šátek s bílými puntíky.
~~~
Chalupa voněla směsí vlhkosti, kamene, dřeva a věčnosti.
Andrea si byla jistá, že už se tu sama bát nebude.
Mobil se rozdrnčel.
„Ráchel nejde.“
„Určitě dorazí, Dušinko.“
„Co když ne?“
„Znáš ji. Chodí pozdě.“
„Nemůžeš jí zavolat?“
„A proč jí nezavoláš sám?“
„Zavolej jí.“
Ledničku někdo nevymyl, možná na to zapomněla ona
sama, když tu byla naposledy. Před rokem. S Dušanem se
totiž těsně před odjezdem šíleně pohádali. Honil ji, potřeboval
být v šest v Praze, protože večer ještě něco měl.
„Dobře, zavolám jí a pak ti napíšu,“ kapitulovala jako
vždycky.
Voda v bojleru se ještě neohřála, vymývala lednici
studenou. Maso může dát do sklepa. Stejně se dneska sní.
~~~
Ten šátek v kostele byl její. Přesně takový mívala v časech,
kdy ještě byla původní Andreou. Sehnula se pro něj, ale pak
se lekla. Důkladně se rozhlídla. Krade v kostele! Váhavě šátek
pohladila. Také tenhle byl z pravého hedvábí. Sevřela látku
v dlaních. Dostala strach, že by tu jeho majitelka mohla ještě
být. Váhavě si šátek přiložila k obličeji. Ucítila známou vůni.





~ 10 ~
Vzhlédla. Ve strop ě kostela spatřila na okamžik díru. Stal se
zázrak. Došlo tu k nanebevzetí nějaké ženské.
~~~
Sestoupit do sklepa se ale přece jen trochu bála.
Rozsvítila. Telefonovala, to pomáhá.
„Nemůžeš bejt aspoň u toho táty včas?“
„Klid, mami. Už jsem tady.“
„Jakou má táta náladu?“
„Báječnou. Jedinej, kdo furt prudí, seš ty, mami.“
„Hm. Díky.“
„Promiň. Hezky si to tam užijte. A nedělej si starosti, táta
je v pohodě.“
Za hysterku byla ona, jako vždycky, na tom si Dušan dával
záležet. Ale co.
Ve sklepě žádný vrah nečekal, snad se sem nedostane
sousedovic kočka a nesežere všechno.
Podívala se na to ohromné množství mrtvých zví řecích
těl. Šťastně zabitá zvířata. Šťastné kecy. Ale jo, začínala se
těšit na večer.
Telefon. Měla by ho vypnout. Což nemůže. Co kdyby
bloudili? Co kdyby Dušan... Co kdyby. Tak trochu doufala, že ve
sklepě není signál.
„Asi mě zabiješ.“
Těmito slovy ovšem Kateřina začínala každý druhý
telefonát.
„Asi jo. Kde seš?!“
„U Pavlíčků.“
„U koho že?“
„U pana Pavlí čka, farmáře.“
„Máš bejt tady!“
„Sklízej brambory.“
„A?“





~ 11 ~
„Rozbilo se jim auto, tak jsem k nim zajela svojí dodávkou.“
„M ělas bejt tady! Slíbilas, že mi pomůžeš.“
„Promiň.“
„Zbláznila ses?!“
„Ne, jen miluju svou práci. Nezlob se, prosím t ě. To
zvládneš. Vždyť jde jen o to rozpálit gril a hodit na něj maso.“
„A ustlat dvacet postelí.“
„Proč dvacet?“
„Tolik lidí se ti ozvalo, ne?“
„Zapoměla jsem ti říct, že se sedum omluvilo... ano, paní
Pavlíčková, už běžím.“
„Tak fajn, povlíknu jen t řináct. Ale kdo to všechno
sežere?“
„Třináct lidí je dost.“
„Hm. Jak poznám, kdo je kdo?“
„Už jsem u vás, paní Pavlí čková...“
„Kterejch třináct? O čem se s nima mám bavit?“
Telefon ovšem ohluchl.
Zvláštní bylo, že zůstala naprosto klidná, vlastně se toho
až lekla. Protože... ano... trčela sama ve sklepě s pěti kily
prasete a bylo jí nádherně. Jen kdyby si tak dokázala
vybavit i jména dalších spolužáků kromě těch pěti, které občas
potkává.
Když nahoře zametla a vyvětrala, pustila se do povlíkání
postelí. Sálala energií.
~~~
Zabořila nos do šátku. Takhle mohla vonět jen Panna Maria.
Zázrakem. Také Andrea se dřív voněla Miraclem. Když ještě
měla své peníze. Když si ještě nemusela o každou korunu
říkat Dušanovi a každé vydání mu zdůvodnit. Než přestala
pracovat, než spadla klec. Proto dostala dárek. Než Panenka
vylítla dírou ve střeše na nebesa, dala Andree dárek. Její





~ 12 ~
vlastní šátek. Práv ě ten, který tak nutně potřebovala. Už si
vzpomněla.
„Aby vždycky hodná byla, Pánu Bohu se líbila ,“ zašeptala
dětsky naivní slova. Naivita je důležitá. Andrea ji ztratila.
~~~
Byl to šílený nápad uspořádat třídní sraz po třiceti letech
od maturity zrovna u nich na chalupě, ale sama to Káče
nabídla. Probíhalo to jako vždycky, Káča dostala báječný
nápad a cíleně ji zblbla. To dělala od gymplu. Andrea se
chopila organizace, pilně makala, Káča jí šéfovala a pak se
vytahovala. V tomto směru byly sehraná dvojka, Andrea už
si zvykla, a navíc Kateřina byla kámoška na život a na smrt,
taková ta od dětství, co se neopouští, co se miluje navždycky
a víc než všichni muži.
„Chlapi připlouvají a odplouvají, my dvě zůstáváme,“
pravila, když se spolu po krátké pauze znovu potkaly a Káča se
zrovna čerstvě rozvedla se svým prvním manželem.
~~~
Ještě vytře na půdě a odnosí tam deky. Ale jak určí, kdo
bude spát v ložnicích a kdo na půdě, jí zatím nebylo vůbec
jasné. Snad se ti cizí lidé nějak domluví.
~~~
Pomalu jí docházelo, co Kateřina způsobila. Nechala ji
samotnou na vlastní chalupě, napospas bandě neznámých
lidí. Uběhlo třicet let! To je bez mála třetina století. Andrea si
nevybavovala jejich obličeje ani jména. Měla by utéct.
Místo toho zapálila gril. Tak za hodinou se začnou
trousit. Asi deset z nich tu kdysi bylo, asi sedm sem jezdívalo
opakovaně, dělávaly se tady velké mejdany, vždycky se tady
všichni ožrali a pozvraceli celou zahradu.





~ 13 ~
Ješt ě že koupila neekologický pevný podpalovač. Káča by
jí vynadala, ale sklízí brambory. Andrey se začala zmocňovat
panika. Co když budou strašný? Můžou to být rasisti, sadisti,
komunisti! Ne, to snad ne! Chodili přece do čtvrté Cé!
„Jak se máš, mámo?“ zeptal se, sotva telefon zvedla.
„Hezky.“
„Už přijeli?“
„Zatím jen tři.“
„Kteří?“
„Neznáš je.“
„A ty snad jo?“
Dušanovi se vrátila jeho oblíbená rýpavost, muselo mu
být líp.
~~~
Když si s Ká čou vytáhly maturitní fotku třídy, daly společně
dohromady asi polovinu jmen (s ostatními jim později pomohl
Péťa, se kterým udržovaly občasné styky). Spojení většinou
našly snadno, v době googlu a facebooku nebyl problém
uspořádat třídní sraz. Nemohly najít jen Barona.
~~~
Oheň se rozhořel a Andrea začala krájet maso na
drobné plátky. Neměli tu gril v pravém slova smyslu, ale železný
rožeň, který se postavil nad přímý plamen. Plátků nakrájela
zatím jen pár, zbytek opeče vcelku a nechá ho na ohni
dlouho. Polévala maso rozpuštěným máslem s olivovým olejem
s bylinkami.
Mobil v kapse se znovu rozdrnčel. Asi některý bloudící
spolužák. Na displeji ovšem zablikala Kateřina.
„Tak že přijedeš?“ vyhrkla Andrea.
„Bohužel ne. Fakt to nedám. Pořád sklízím v
Podkrkonoší.“





~ 14 ~
„Víš, že m ě štveš?“
„Promiň...“
„Nechalas m ě ve štychu!“
„V jakým štychu!? Bude to úžasný, uvidíš. Závidím ti. Kdo
už dorazil?“
„Nikdo.“
„Kecáš!“
„Ne.“
„Je teprv chvíli po šestý. Mají trochu zpožd ění.“
„Hm.“
„Zapomněla jsem ti říct něco báječného.“
Andrea vyčkávala. Něco báječného jí Káča s přestávkami
zvěstuje už třicet let.
„Našla jsem Barona.“
Andrea mlčela.
„Ani se nezeptáš jak?“
„Ne.“
„Přemejšlej trochu!“
„Nechce se mi.“
„Zadala jsem na facebooku jméno Baron.“
„Aha.“ Dala si záležet, aby p ůsobila absolutně
nevzrušeně.
„Včera mi odpověděl. Moc vás všechny zdraví.“
„Vyřídím.“
Nezeptala se, jestli se o ní zmínil... Rozlou čila se.
Stane se něco, když sní jednu tu kotletu? Je to slušné?
Pustila se do ní. S provensálskou hořčicí a rajčetem chutnala
výtečně.
Podívala se na hodinky. Bylo skoro sedm. Cinkla jí
esemeska.
Moc se omlouvám, ale nedorazím. Onemocn ělo mi dítě.
Lenka Váňová.
A další.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.