načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lars, Šťavnatá lebka -- Kniha druhá – Jaroslav Mostecký

Lars, Šťavnatá lebka -- Kniha druhá

Elektronická kniha: Lars, Šťavnatá lebka
Autor: Jaroslav Mostecký
Podnázev: Kniha druhá

Druhý díl fantasy trilogie z vikingských časů líčí dobrodružnou cestu dánského prince do vlasti. Dánskému Vikingovi, princi Leifovi a jeho pobočníkovi Helgimu se podařilo získat hlavu mercijského krále a nyní s ní putují z vnitrozemí Evropy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 468
Rozměr: 21 cm
Vydání: Druhé, revidované vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5287-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl fantasy trilogie z vikingských časů líčí dobrodružnou cestu dánského prince do vlasti. Dánskému Vikingovi, princi Leifovi a jeho pobočníkovi Helgimu se podařilo získat hlavu mercijského krále a nyní s ní putují z vnitrozemí Evropy zpět domů, aby dobyli ztracený trůn. Na cestě se musí potýkat s mnoha protivníky, z nichž asi nejsilnější je norský Viking Lars se svojí družinou. Na své cestě se hrdinové setkávají s řadou nadpřirozených bytostí, s draky a ušatými hady. Poutavě napsaná kniha překypuje dějem, oplývá řadou dramatických bojových scén a jako fantasy českého autora jistě potěší čtenáře z řad mládeže i dospělých.

Popis nakladatele

Nové vydání druhého dílu výjimečné ságy historické fantasy, která zaujme strhujícím dějem, živoucími hrdiny a realistickým ztvárněním drsných časů vikingských válečníků.

Helgi Troll a Leif, dědic dánského trůnu, prchají po prohrané bitvě nepřátelskou krajinou. Ale nezoufají si, protože společnost jim dělá hlava mercijského krále Ethelreda, která má Leifovi zajistit trůn. Jenže návrat do Dánska nebude tak snadný.
Náhodné setkání s Kaherdinem, mrzákem s královskou krví a posledním potomkem bájného drakobijce Tristana, vše zkomplikuje. Leif s Helgim se totiž náhle ocitají přímo uprostřed řádění sekty vyznavačů ušatých hadů - stvůr, které si po dlouhých letech spánku žádají maso panen britských i jiných.
Do obchodování s nebohými dívkami se navíc zapojí i nechvalně známý jarl Lars, Šťavnatá lebka. A Helgi zjistí, že mezi oběťmi je i jeho milovaná Ulrika. Nezbývá než tasit meče, zapět hrdinské písně a na palubě drakkaru plném berserků se vydat vstříc krvavé řeži všech proti všech!

Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Mostecký - další tituly autora:
 (e-book)
Číslo se smrťákem Číslo se smrťákem
Ďáblovy dcery Ďáblovy dcery
12 nesmrtelných 12 nesmrtelných
 (e-book)
Questaharská stezka Questaharská stezka
 (e-book)
Děti otroků Děti otroků
Vlčí věk 4 - Štěňata vlků Vlčí věk 4
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Vlci_vek_02_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.10.15 20:38

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Vlci_vek_02_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 29.10.15 20:38

Process Black


Copyright © Jaroslav Mostecký, 2016

Cover Illustration © Lubomír Kupčík, 2016

Cover Art © Lukáš Tuma, 2016

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2016

ISBN 978-80-7425-287-7


Lars, Šťavnatá lebka /

5

Kapitola 1 Takkasgravakkak! Od podkov létaly jiskry a písek z rozdrcených kamínků. Divoká jízda se jako velká voda vřítila skalní branou do úzké strže a jezdec v čele strhl uzdu.

„Stát!“

Koně, zaražení v divokém trysku, ržáli a chňapali jeden po druhém. Mámivou vůni dozrávajících ostružin přebil čpavý pach koňského potu.

Jezdci se nedomlouvali. Nemuseli. Všichni měli stejný cíl a ten se dal splnit jediným způsobem. Chytit ty dva...

Vraní oči v bledých tvářích jezdců se jen letmo dotkly skalnatých stěn strže, příkrých a kamenitých, cudně skrývajících obnaženou skálu pod mlčícími závěsy vřesu a maliní, navzájem propletených úhlednými hnízdy šedých snovačů. Jako pařáty samotné země se zdvíhaly po stranách k obloze, aby se kdesi nahoře ztrácely v převalujících se, roztrhaných cárech mraků.

„Dál,“ zavelel jezdec v čele. Zbytky brnění visící na jeho vyzáblém těle dávaly znát, že je v tomto houfu sedláků na koních vůdcem. Bronzové náloketníky, jež kdoví kde ukořistil, nebo možná jen našel v lese, byly zprohýbané a otlučené z bitev a turnajů, ale


6

/ Jaroslav Mostecký

přes všechnu svou zašlost znamenaly, že se v tomto kraji ještě vzpomíná na zavátou slávu rytířů.

Muži zaťali nahé paty do slabin svých zvířat a pobídli koně do cvalu. Sotva znatelná stezka na dně strže, proplétající se mezi bludnými balvany a vyvrácenými smrky, směřovala dolů.

Jezdci měli před sebou několik mil, kde si na každém kroku budou muset dávat pozor před pahýly mrtvých stromů, ohrožujícími boky koní, ostnatými šlahouny a ostrými výčnělky skal. Jen pár mil, než se skalnaté stěny rozsypou do suťovitých svahů, zvolna spadajících k mořskému pobřeží...

Ještě hodnou chvíli po tom, kdy se naposled ozvalo křísnutí podkovy o kámen, bylo ticho. Teprve pak se znovu nechali slyšet popelaví snovači, k smrti vyplašení projíždějící hordou. Trs ostnatých šlahounů ve svahu pár sáhů nad stezkou se rozhrnul a objevila se kulatá tvář zarostlá strniskem rudých vousů.

„Jsou pryč,“ zasykl muž a vyklonil se, aby viděl co nejdál. „Nevím, co se Odinovi na nás tak líbí, ale jen s obyčejným štěstím by se z toho nedalo vyklouznout...“

✳ ✳ ✳

„Takkasgravakkak!“

Prosluněná mýtina ztichla. Na listu zažloutlého, plazivého ostružiní se zachvěla kapička ranní rosy, líně se protáhla až ke stopce a spadla do trávy a rezavého jehličí.

„Takkasgravakkak!“

Znělo to jako kvákání žáby někde na slatinách. Hlas byl ale jiný, nakřáplejší, drmolivější, lidštější...

„Takkasgravakkak!“

Skoro to vypadalo jako něčí jméno...

Na okraji mýtiny se opatrně rozhrnuly trsy kapradin a vynořila se hlava v bezrohé dánské přilbě.


Lars, Šťavnatá lebka /

7

„Co tam vidíš?“ ozval se šepot.

Černé oči pod měděnou, tepanou obrubou přilby přimhouřeně přehlížely celou paseku píď po pídi.

Zbytečně.

Holá planinka, zvrásněná několika starými vývraty, dávno zarostlými houštinami náletů, byla tichá a opuštěná. Ani včela nezabzučela.

„No tak, Leife,“ bylo znovu slyšet netrpělivý hlas. „Je tam něco?“

Mladík, vyhlížející skrz zelenou oponu kapradí, jen neznatelně pokrčil rameny: „Není nic vidět. Ale jestli se někdo schovává ve vysoké trávě...“

„Tak vysoká zase není,“ zabručel muž za ním. Chystal se ještě něco dodat, ale znovu to zaskřehotalo v brusinkových keřích, vybíhajících širokými jazyky zpod stromů na mýtinu.

Oba sebou trhli a padli k zemi.

„Myslel jsem, že jsme je setřásli,“ zasyčel starší z Dánů do hlíny a zacouval zpátky pod ochranu zeleně.

Leif se ani nepohnul. Teprve po chvíli opatrně zvedl hlavu a zaclonil si oči proti ostrému slunci.

Brusinkové keříky se otřásaly, jako by se skze ně někdo prodíral.

I když tady, na svazích Cambrianských hor, byly keře vysoké a při chůzi rozdíraly lidem košili na prsou, přece nebylo možné, aby se nimi někdo plížil tak, že by jej nemohli zahlédnout.

Leif poslepu nahmátl modřínovou šišku a mrštil jí ve směru chvějícího se brusiní.

„Takkasgravakkak!“

V tom okamžiku se Leif vymrštil a několika skoky se dostal neznámému na dosah.

„To nejsou vojáci,“ vykřikl vzrušeně a mávl k houštině, kde se skrýval jeho druh.


8

/ Jaroslav Mostecký

Těsně před ním, jako když vzlétnou vyplašené koroptve, vyskočila z porostu maličká postava, sotva dosahující vikingovi nad břicho, a bleskurychle zakličkovala mezi stromy.

Leif stačil jen překvapeně zvednout ruku a ukázat před sebe. „Co je to?“

Sotva si jej stačil všimnout. Mužíček, jako přičarovaný z babských povídaček o šeredných bytostech, jaké se rodí jen padlým vílám, přeskočil vývrat a zmizel. Každou chvíli se ztrácel za kmeny stromů a jen poplašené cvrlikání stehlíků a snovačů prozrazovalo směr jeho útěku.

Starší z obou vikingů vylezl po čtyřech z kapradí a s heknutím se narovnal. Sám nezahlédl vůbec nic a teď zvědavě sledoval směr Leifova ukazováčku. Teprve potom spatřil postavičku, poskakující mezi stromy.

„Takkasgravakkak!“ přinesl vítr slábnoucí volání.

„Skřet,“ zašeptal Leif. Počkal, až k němu jeho přítel dojde a pak mu stiskl paži. „U nás by řekli...“

„Troll?“ cukl sebou starší z Dánů uraženě. Poškrábal se v rudém strnisku na bradě a podvědomě vypjal svou zavalitou postavu, znetvořenou krátkýma, křivýma nohama. „Mně říkají Helgi Troll,“ štěkl, „ale Odin ví, že tak jak tamhleto nevypadám!“

„Takkasgravakkak!“

Skřet vyběhl z jalovcového houští, protáhl se mezi větvemi vyvráceného modřínu a zarazil se před mohutným kmenem suché borovice, která se držela ve vzpřímené poloze jen díky milosrdenství dvou dalších, s nimiž měla navzájem propletenou korunu.

Zastavil se, bojácně se otočil a ukázal obličej, zamazaný brusinkovou šťávou. Chvěl se strachem. Cosi zamumlal, tentokrát docela potichu, a začal šplhat nahoru. Zašedlé, holé dřevo neskýtalo žádnou oporu. Skřetovy dlouhé prsty se ale zasekávaly nehty do kmene, chytaly se každé sukovité boule na dřevě a přitahovaly tělo stále výš a výš.


Lars, Šťavnatá lebka /

9

„Takkasgravakkak!“ vyjekl tvor při každém uklouznutí na ohlazeném kmenu. Staré, suché větve se skřípěním praskaly při prvním dotyku a nejednou s sebou málem strhly vetřelce dolů.

„Za ním, u Thorových kozlů!“ vyhrkl Helgi Troll. „Když už nic, alespoň nám poví, jak se vymotat z toho lesa...“ Rozběhl se přes paseku a ani se neohlížel, jestli jej Leif následuje.

Když oba vikingové doběhli k borovici, byl skřet až úplně nahoře. Seděl obkročmo na povážlivě se kývající větvi a držel se oběma rukama hlavního kmene. V té výšce byl už jen tak silný, že jej svými pěstičkami bez potíží obepnul.

Leif si přiložil dlaně k ústům a houkl směrem nahoru: „Chceme z lesa!“ Na chvíli se odmlčel, než dozní ozvěna, a pak pokračoval: „Dá se jít východním směrem?“

Skřet naklonil hlavu na pravou stranu a zazubil se.

„Neví, co říkáš,“ zabručel Helgi. „Skřet z Británie nebude rozumět dánsky, to dá rozum.“

Leif se pobaveně zašklebil. Znal Helgiho nenávist a odpor ke všemu, co dýchalo nepřirozeností. Ať už to byla kouzla, nebo živý skřet na stromě nad nimi. Události posledních dvou měsíců oběma ukázaly, že báje a legendy starých bab nejsou žvásty pro hlupáky.

„Zkus to ještě jednou,“ dloubl Helgi Leifa do žeber.

Mladík se nadechl, ale víc už nestačil. Skřet začal opatrně vstávat. Pomalu si na větvi stoupl, pustil se své opory a roztáhl ruce. Haluz pod ním nebezpečně zapraskala, ale to už se mu mezi pažemi, zápěstím a tělem zatřepetala ve větru jakási blána. Skřet se odrazil a propadl se několik sáhů dolů, dokud se blána nenapjala. Jeho pád se zastavil a on zůstal viset skoro deset sáhů nad zemí. Blány se vypjaly a proměnily se v křídla.

„Letí,“ vydechl Leif.

Tvor zakroužil kolem skupinky borovic, oba Dánové naposledy zaslechli jeho takkasgravakkak a pak už jen bez dechu sledovali, jak se jako podivný pták ztrácí nad hřebenem lesa.


10

/ Jaroslav Mostecký

✳ ✳ ✳

Helgi pátravě přehlédl čáru obzoru a obrátil se zpátky: „Už jsem viděl lidi, kteří mají černou kůži, ale skřeta, který umí létat... Všiml sis, jakou měl červenou tvář?“

„To měl od brusinek, vyrušili jsme ho při večeři...“

Z dolního konce mýtiny se ozval výkřik.

„To není on,“ hlesl Leif. Přikrčil se a prsty naslepo objaly jílec meče.

Helgi zvážněl a přikývl: „Vojáci. Možná ho zahlédli...“

„Když slyšíme my je, mohli zaslechnout i oni nás.“

Rozuměli si bez dalších slov. Sehnuti přeběhli mýtinu, vpadli mezi kapradí a narychlo smotali dvě houně, které včera našli na místě prohrané bitvy s vojskem krále Mordreda.

„Jdeme?“ Helgi se narovnal a opatrně vykoukl z úkrytu. Mýtina ještě pořád vypadala jako ta nejopuštěnější krajina západní Británie.

Leif přikývl a bez jediného slova se začal prodírat nízkým, suchým smrčím vzhůru ke hřebenu Cambrianského pohoří.

Oba vikingové se zatnutými zuby pokračovali dál. Od rána už urazili pěkný kus cesty a ruiny královského hradu vládce cymranských Keltů už dávno nebylo vidět. Holá pahorkatina, vyzývající samu smrt k souboji v bezútěšnosti, patřila minulosti. Nyní se prodírali nejdivočejším lesem stále na východ, co nejdál od Camelotu, co nejdál od ryšavého, polonahého krále, černovlasých pobledlíků, kteří dokázali umírat a zabíjet bez jediného slůvka. Od hord venkovanů, číhajících při okrajích pastvišť na uprchlíky z největší bitvy od dob, kdy v bitvě u Camlannu dodýchala většina rytířů kulatého stolu.

Co nejdál na východ!

Až tam, kde se na konci bukového pralesa v záři slunečních paprsků objeví Offův příkop, oddělující keltské kmeny od anglosaských království. Teprve za ním, v Mercii, budou moci svobodně


Lars, Šťavnatá lebka /

11

vydechnout bez nebezpečí, že se z nejbližší koruny stromu spustí polonahá postava s dýkou v zubech a zaboří jim její ostří do ledvin...

S nadcházejícím večerem sebou přestávali škubat při každém prasknutí větvičky a vnímali jen přicházející noc. Temné siluety stromů se s přibývajícím šerem rozplývaly do souvislé temnoty a místy se nahoře mezi šumícími větvemi dala zahlédnout blikající hvězda.

„Aby jim Loki sedřel záda,“ bručel Helgi. Šel jako první a každou chvíli zapadl do hromad suchého klestí, bránících v další cestě.

Pavučiny, natažené mezi kmínky soušek, olepovaly čelo a ruce, chránící oči. Nohy klopýtaly o kořeny a zatoulané balvany. Občas některý z nich uklouzl na rozměklých kloboučcích starých, shnilých hub.

„O tom, že tudy procházíme, už musí vědět polovina lesa,“ zavolal tlumeně Leif, když už se mezi stromy docela setmělo. Pod nohou mu zapraskal vyvrácený kmínek soušky a někde blízko se s křikem probudil pták. „Najdeme trochu příhodné místo a tam přespíme. Až sem se za námi vláčet nebudou.“

Helgi neodpověděl, ale v duchu dal svému příteli za pravdu. Nebýt toho výkřiku na mýtině, mohli by říct, že své pronásledovatele setřásli už těsně po poledni.

V kamenitých stržích, kde závěsy kvetoucího vřesu zakrývaly hluboké skalní výklenky, se jim podařilo své vrahy zmást. Ti se hnali vymletým dnem strže dolů k moři a ani je nenapadlo prohledat svahy, zbrázděné zvětralými skalními žebry a křivolakými komíny, táhnoucími se až k převisu kdesi nahoře...

Právě tamtudy unikli...

Helgi Troll, kdysi pobočník dánského krále a nyní jeho syna, vyštvaného z vlastní země, se kysele zašklebil. Vojsku, s nímž vtrhli do této země, trvalo tři dny, než dorazilo od Offova příkopu


12

/ Jaroslav Mostecký

až k místu předvčerejší bitvy. Teď se musí skrývat. Cesta zpět může trvat mnohem déle...

Stromy prořídly a před oběma vikingy se ze tmy vynořila nová mýtina. Mezi smrčím nebylo vidět ani na dosah ruky, ale tady dokázalo měsíční světlo přece jen dosáhnout až na zem a obtáhnout planinku před nimi stříbrnou linkou.

„Jsme na místě,“ hekl Leif a shodil těžký vak ze zad. „Dál už nejdu...“

Jeho druh se svalil vedle a mlčky se zaposlouchal do zvuků kolem. Nečekal, že by se tu někdo objevil. Spíš jen tak ze zvyku mhouřil oči do tmy a snažil se zahlédnout něco, co by je varovalo před přílišným klidem.

Odněkud z dálky přinesl vítr vlčí zavytí a vzápětí mu odpovědělo druhé.

„To bylo blízko,“ utrousil Leif a klekl si. Rukou očistil půdu před sebou, odhodil několik spadaných větviček a začal si chystat lůžko, vonící jehličím a vadnoucími květy divokých kosatců.

„Nenapadnou nás,“ zavrtěl Helgi hlavou. „Museli by být šílení hlady, a to na podzim vlci nebývají.“

Leif pochybovačně zavrtěl hlavou, ale nepřestával se svou prací. „Přiláká je krev,“ namítl a ukázal prstem na ranec, který během cesty ani jeden nespouštěli z očí.

„Dávno zaschla,“ mávl kulaťoučký viking rukou. „A i kdyby ne, oheň stejně nemůžeme rozdělat, protože by odtud byl vidět na míle daleko. To už si rovnou můžeme krky podřezat sami.“ Vstal, poodešel do lesa si odlehčit a s klením klopýtal zpět.

„Moc bych si přál vědět, kolik očí se teď z údolí dívá sem nahoru...“

Ve větvích stromů zabouřil vítr a stejně rychle se utišil.

Leif pokrčil rameny a na podestýlku z listí a kosatců rozprostřel svoji houni. „Jak myslíš,“ zamumlal, sundal si boty a s požitkem


Lars, Šťavnatá lebka /

13

se natáhl. „Stejně ale pověs ten ranec na větev,“ stačil ještě říct, než unaveně zavřel oči. „Vlci jsou moc blízko...“

✳ ✳ ✳

Vlčí vytí oznamovalo podzim.

Nad lesy Cambrianských hor se schoval měsíc do mlžného oparu a z vlhkých a studených skal se zvedala mlha. Tiše jako duchové mrtvých vzlínala po kmenech modřínů a zakrslých smrčin a halila kraj do mléčného závoje.

Z hloubi tmy a mlhy se vylouply oči šelmy. Vlčí čenich se nakrčil, jak se snažil znovu nalézt podmanivou vůni krve a smrti. Marně. Poryv větru zanikl mezi stromy a vytratil se, stejně jako pach, který přinesl s sebou.

Vlk zastříhal ušima, naklonil se dopředu a opatrně, našlapuje mezi spadaným jehličím, popolezl vpřed. Netrpělivě nasál vzduch a jen stěží ovládl chuť spokojeně zaštěknout. Zase to tu bylo! Švihl ocasem a popoběhl o pár kroků. Blízko! Muselo to být blízko!

S pachem kořisti ucítil i lidi, ale slintající morda mu přikazovala zapomenout na další opatrnost. Vyrazil a jediným skokem se ocitl pod stromem, na němž se pohupoval ranec.

Vlk tiše vyskočil. Zuby klaply naprázdno a podruhé se mu už odlepit od země nepodařilo. Překvapeně zavyl a zaskučel bolestí, když ucítil v útrobách kalenou ocel. Čenich se zachvěl mámivým pachem vlastní smrti a umolousané chlupy na břiše se mu slepily krví.

„Vstávej, Helgi,“ kopl Leif svého přítele a s ještě krvavým ostřím dýky se bleskově otočil kolem dokola. V temnotě kolem však už nezahlédl žádné další siluety šelem. Přesto přítele nakopl ještě jednou.

„Jsou tu,“ vyhrkl, sotva se zpod houně ozvalo nevrlé zamručeni. „Vlci! Musíme rozdělat oheň. Nerad bych Ethelredovu hlavu oželel...“


14

/ Jaroslav Mostecký

Helgi se posadil a protáhl. Země dýchala lezavou zimou a tělu trvalo hodnou chvíli, než se trochu zahřálo. „Je mlha,“ plácl kulaťoučký viking ještě v rozespalosti.

„Právě,“ přikývl Leif a bez dalších slov zmizel v lese.

Helgi pomrkával a poslouchal, jak pobíhá kolem a snáší na hromadu klestí a suché větve z vyvrácených soušek.

„Můžeme oheň beze strachu zapálit,“ promluvil z mlžnaté tmy neviditelný Leif. „Nikdo nás teď nemůže zahlédnout.“

✳ ✳ ✳

Pár jisker zapadlo do cupaniny. Helgi okamžik počkal a pak fouknul. Už na podruhé se objevil malý, modravý plamínek. Viking rychle položil cupaninu na zem a obložil ji smotkem březové kůry a drobounkými smrkovými větvičkami.

„Jak začne mlha stoupat, musíme to uhasit,“ houkl do temného mléka kolem.

Leif neodpověděl. Vynořil se ze tmy s náručí plnou nalámaných smolnatých větví a shodil svůj náklad vedle rozhořívajících se plamínků.

„Měli bychom držet hlídku,“ začal zase Helgi. „Kdyby se mlha zvedla ještě před svítáním...“

Leif přidřepl k ohni a nastavil dlaně teplu: „Slyšel jsem, že v horách takové počasí trvá i několik dnů. Mohli bychom si tady odpočinout.“

„Budou pročesávat les!“

Mladík vztekle trhl hlavou: „Blekotáš jako myš, a ne vlk z dánských bažin! Kde se v tobě vzal ten strach? Jako by ti v bitvě při té ráně odťali i kus mozku.“

Helgi Troll bolestivě zkřivil tvář a opatrně se dotkl bříšky prstů hluboké jizvy na hlavě. Ještě mokvala, ale trhavá bolest se ozývala už jen chvilkami. „Skoro jsem na to zapomněl,“ broukl vyčítavě.


Lars, Šťavnatá lebka /

15

Sprška jisker z hořícího jehličí se s praskáním rozletěla po okolí a hned ve vlhkém vzduchu pozhasínala. Někde blízko se ozvalo houkání hladové sovy a těsně kolem nich rozčísly hnědavě popelavé perutě mlhu v marném pátrání po kořisti.

Leif se zimomřivě otřásl a přisedl k ohni co nejtěsněji: „Nemají důvod pročesávat hory. Úplně jim stačí, když si na nás počkají v místech, kudy chceme projít. Už teď je podél Offova příkopu polovina Mordredova vojska, věř mi...“

Helgi zamyšleně pokýval hlavou a zvedl oči ke svému příteli: „Netrvalo jim to moc dlouho, než zjistili, že jsi přežil a na seně ve stáji chybí tvoje mrtvola! Museli tě začít hledat těsně po tom, co jsme zmizeli z Camelotu...“ Viking si odkašlal a dlaní srazil poletující můru do ohně. „Přece by jim dva otrhaní vikingové nemuseli tolik vadit, aby kvůli nim vzbouřili polovinu země.“

„A co to zlato?“

Helgi zavrtěl hlavou: „Zlata měli ve sklepení tolik, že je nemožné, aby si všimli, jestli někdo něco vzal. Ledaže...“

Leif stáhl ruce od plamenů a strčil si je do podpaždí. „Co chceš říct?“

„Ledaže jsme odnesli něco, na čem jim hodně záleželo.“

Leif váhavě vstal a natáhl se po svém vaku. Na jeho dně byla mošna, těžká a napěchovaná k prasknutí. Vytáhl ji ven a ve světle plamenů vysypal obsah na zem.

Několik zlatých náramků ozdobených zelenými kameny se zablyštělo ozvěnou mihotavých plamenů, než je zasypala záplava mincí.

Mladík zajel prsty do hromady gwyneddských denárů a pokrčil rameny: „Co s tím? Nic zvláštního.“

„Nemáš něco u sebe?“ přerušil jej Helgi.

Leif mlčky zavrtěl hlavou a začal zase vracet zlato do mošny.

Oheň zapraskal a Helgi přihodil dvě silné, smolnaté větve.


16

/ Jaroslav Mostecký

„Takkasgravakkak!“

Mlhou to zaznělo jako úder gongu.

„Skřet!“

Oba vikingové vyskočili. Neměli nejmenší důvod se obávat tvora, jehož před několika hodinami vyplašili v brusinkových keřích, ale opatrnost jim velela nesedět u ohně, když se ze tmy blíží někdo cizí.

Ruce sevřely jílce mečů a oba zmizeli v mlžnaté tmě.

Pár kroků od ohniště se pohnul keř vřesu.

„Jssem ssám...“ zasyčel tvor ze tmy a zvedl ruce nad hlavu, aby ukázal, že je beze zbraně. Pak teprve vstoupil do světla.

Leif ohrnul ret a váhavě vrátil čepel meče do pochvy: „Vždyť nám sahá sotva po břicho,“ řekl polohlasně.

„Jssem ssám,“ zaskřehotal opět skřet. „Vii...king sse nemussí bát!“

✳ ✳ ✳

Malá postavička v ušpiněné, vlněné kacabajce poskočila a zamávala rukama. „Chcci ssi ssednout u vasšeho ohně...“

Helgi se sehnul a vyloupl z mechu úlomek kamene.

„Vidíme tě dnes už podruhé,“ houkl k ohni. „To není náhoda!“ Rozpřáhl se a mrštil kamenem po neznámém návštěvníkovi.

Skřet hekl a zlomil se v pase.

Helgi Troll se jediným skokem přenesl přes ohniště a opřel špičku meče o skřetovu hruď.

Z mlhy se ozval Leifův pobavený smích a vzápětí se objevil vedle svého druha i on. Položil dlaň na Helgiho ruku a odtlačil ji i se zbraní stranou.

„Je mu zima, nevidíš?“ řekl tiše. Klekl si, roztáhl nešťastníkovy ruce, svírající si zasažené břicho, a podíval se mu do tváře. „A...“ Na okamžik se zarazil, jako by ještě váhal, než něco řekne, ale


Lars, Šťavnatá lebka /

17

nakonec zvedl oči k Helgimu a dodal: „A není to skřet, Helgi. Je to člověk.“

Bývalý kormidelník drakkaru dánského krále sklonil meč a pokrčil rameny. „Nemám to rád,“ zamumlal. „Vypadá přece jako skřet.“

„Tobě taky říkají Troll,“ odsekl Leif. Pokynul človíčkovi, aby si sedl, a sám mu přisunul vyvrácený kořen, ohlazený lety, větrem a deštěm.

„Kdo jsi?“

Teprve nyní bylo vidět, že před nimi skutečně sedí člověk, a ne tvor z lesů. Možná byl stejně starý jako Helgi, možná o dvacet let mladší. Nedalo se to poznat. Pokřivená tvář, zbrázděná hlubokými jizvami, byla podle všeho ještě nedávno bílá a jemná. Nezasažená sluncem. Jako kdyby její majitel trávil většinu života někde hluboko v lesích, v jeskyni nebo v kobce hradního sklepení.

Za několik posledních dnů mu slunce spálilo jemnou, bílou pokožku do ruda. Na obličeji lidského trpaslíka vystoupily velké skvrny pih a nos mu zrudl a zbaňatěl jako neznámý ovocný plod z jižních zemí.

V ramenou byl stejný jako Leif, možná dokonce trochu rozložitější. O to pitvorněji vynikalo tělo na kraťoučkých nožkách, neohebných v kolenou. Jeho dlouhé ruce byly vlastně jen prodlouženými pažemi bez loktů, na jejichž konci z krvavě rudé pleteniny svalů trčely vyzáblé prsty, podobné dravčím pařátům.

„Měli zabít tebe, i tvou matku,“ odplivl si Helgi. Obešel ohniště a složil se do vřesu na druhé straně plápolajících plamenů.

Skřet byl zřejmě zvyklý na podobné řeči. Ani jej nenapadlo, aby se alespoň zamračil.

Leif mávl po Helgim rukou a zopakoval svou otázku.

„Kažždý mussí mít jméno,“ zasyčel návštěvník a zalapal po dechu. Musel se při řeči často nadechovat. Jeho široký hrudní koš skrýval nepřirozeně malé plíce. Mnohem menší, než potřeboval.


18

/ Jaroslav Mostecký

Šlehl koutkem oka po Helgim a pokračoval: „Já vám řeknu ssvoje jméno, ažž vy mi dovolíte ohřát sse u ohně!“ Bojácně pomrkávající oči přeskočily z jednoho vikinga na druhého a zase zpět.

„Třeba chceš někoho z nás zabít,“ odpověděl Leif, „možná jsi viděl, kolik zlata máme ve vaku?“

„Viděl,“ přitakal skrček. „Ccopak ssi assi můžžu zza ně koupit, he?“ zadrmolil sarkasticky. „Větsší nohy, abych byl vidět, kdyžž jdu přess obilí? Opilou děvku, která neví o ssvětě, protožže jinak by mě nechtěla, ani kdybych platil vsším zzlatem, cco je na osstrovech?“

Leif mlčky přikývl. Nikdy s nikým necítil takový soucit, jako s lidskou troskou poposedávající na pařezu před ním.

„Takový chudák zase nejsi,“ ozval se Helgi. Seděl u ohně s nohama skrčenýma pod sebou a dlouhým, zpytavým pohledem návštěvníka ze tmy pozoroval. „Viděl jsem tě létat. To nikdo jiný nedokáže!“

Človíček se ušklíbl. Natáčel se kolem plamenů, aby se prohřál ze všech stran, ale nyní roztáhl ruce a ukázal záhyby látky, krabatící se pod pažemi. „Mocc lidí ssi mysslí, žže je to moje kůžže, něco jako draččí křídlo...“ Posměšně odfrkl. „Látka! Nic, nežž ssukno z dalriadsských ovccí. Ss drakem to nemá nic sspolečného, jenom tvar...“

„Dost,“ přerušil ho Leif. „Jestli chceš, můžeš přespat s námi u jednoho ohně. Nepřekážíš. Zatím. Nevím, kam jdeš a odkud, a je mi to jedno. Konečně, ani to jméno nemusíš prozradit, jestli se za ně stydíš... Varuji tě ale, že nás pronásledují Mordredovi vojáci. Před třemi dny jsme uprchli ze zříceniny Camelotu a vzali jsme si trochu zlata...“

„Já vím,“ zvedl skřet panovačným gestem ruku. „Oni váss hledají jen proto, protožže jim zzmizelo ccossi vzzáccného. Vsšichni ssi mysslí, žže jsste to vzzali vy.“


Lars, Šťavnatá lebka /

19

Helgi zvedl oči od ohně, ale mlčel.

„Co se jim ztratilo?“ zeptal se Leif a pohlédl na skřeta docela jiným pohledem.

„Takkasgravakkak!“ vykřikl človíček kvákavě. „Největsší zze vsšech,“ zopakoval a tiše se rozesmál. „Chybí jim, protožže já jssem ho vzzal! A nevrátím ho Mordredovi, kdyby mne chtěl rozzkrájet...“ Zarazil se a plácl se prsty, pod nimiž téměř chyběla dlaň, přes obličejík, ještě pořád fialový od brusinkové šť áv y.

Leif si vyměnil pohled s Helgim a přátelsky se pousmál: „Myslím, že ti nezbude nic jiného než nás poučit, co je to ten takkasgravakkak.“

Človíček stiskl rty k sobě, jako by litoval, že se nechal unést, a rozhodil ručkama. „Pro váss nicc důležžitého, jen pro mne. Ani zzlato, ani ššperky, ani drahokamy, ani žžensské...“ Zachichotal se a plácl se rukama do kolen. „Nemůžžu vám to řícct, vlasstně to ani nejde...“

„Co je to takkasgravakkak?“

Skrček se zkroutil pod Leifovými prsty, zarývajícími se mu pod klíční kost a zbledl. „Bolí,“ zasykl.

„Co je to?“ zeptal se Leif ještě jednou a úplně klidně. „Ptám se naposledy, pak už se začnu vyptávat jazykem ze železa!“ zdůraznil a významně klepl dlaní přes pochvu. „Nevezmeme ti to, nemusíš se bát, ale chci vědět, co je to za věc, když tolik chybí tomu bělovlasému smrťákovi.“

„Pročč to chccesš zznát?“

Leif se zašklebil: „Jestli budeme mít aspoň trochu společnou cestu, oba ti pomůžeme, aby sis ten svůj poklad odnesl do bezpečí. Už jen proto, že z těch, které bych chtěl někdy vidět chrčet s mým mečem ve vnitřnostech, je Mordred na druhém místě.“

Skřet přikývl na srozuměnou a vykroutil se ze sevření vikingových prstů. „Zzaklínadlo,“ řekl tiše.


20

/ Jaroslav Mostecký

Helgi vyprskl smíchy. „Mordred vzbouřil království kvůli tomu, že mu někdo ukradl zaklínadlo?“

Skřet si Helgiho jízlivosti ani nevšiml. Ostentativně se otočil k Leifovi a s hlubokým nadechnutím pokračoval: „Dokážže ochránit před zzvířetem i člověkem. Odkloní padajíccí sskálu a přivolá pomocc, kdyžž užž sse louččísš sse žživotem... Přeččetl jssem ssi zzaklínadlo a pak hliněnou tabulku ss textem rozzbil. Jenom já ho teď ovládám! A dokud sslovo takkasgravakkak ssám nenapísšu na novou tabulku a někdo jiný ssi je nepřeččte, bude patřit jenom mně...“ Zmlkl a provinile se rozhlédl. „V lessích kolem je prý sspoussta nebezzpeččí, a tak se zzaklínám sskoro na kažždém kroku.“

Helgi se s převahou rozesmál a zvedl se, aby přihodil na oheň trochu dřeva. Leif si dřepl vedle skřeta. „Já jsem Leif Olafson a tamhleto Helgi, zvaný Troll.“

Skřet pochopil, že jej hostitel vyzývá k představení se, olízl si rty a bez toho, že by odvrátil oči od plamenů, vyhrkl: „A já jssem Zzrůda, vii...kingu! Kaherdin Zzrůda, posslední potomek králů zz Loonoiss... Můj prapraděd sse otrávil draččím dechem, od té doby sse mužži v nasší linii rodí větsšinou mrtví, a navícc vžždyccky zznetvoření, jako jssem já.“ Skřet se vysmrkal do prstů a otřel si je do trsu přesliček. „Někteří vypadají i hůř,“ dodal s hořkým posměchem.

Oheň zapraskal a mlha zhoustla natolik, že se navzájem skoro neviděli.

„Draci nejsou,“ zavrčel ze tmy Helgi. Přihodil větev s ještě neopadaným jehličím a do vzduchu vzlétlo tisíce jisker.

„Nesstaččí vám jako důkazz moje tělo?“ hlesl Kaherdin Zrůda. „K zzápadnímu pobřežží Erinu přilétají jednou zza několik dessítek let. Kažždý rok sstojí na útessech hranicce a hoří tak, žže jssou zz moře vidět na míle od pobřeží. Kažždý rok v nocci na podzzimní rovnodennosst...“


Lars, Šťavnatá lebka /

21

„Už jsem viděl ty ohně,“ přikývl Leif. „Ale neznám člověka, který by kdy spatřil draka.“

„Já!“ ozval se opět Kaherdinův skřehotavý hlas. „Viděl jssem jeho kosstru v jesskyni, kde jej zzabil největsší zz mých předků. Chybí mu jen hlava, kterou mu tenkrát ussekl. Kdyžž přijde rok draččího tahu, mussí násš rod vydat dívku a její plavá hlava je pak naražžena na draččí obratle. Na ussmířenou,“ zapitvořil se trpce skřet.

Leif mlčel a z mlhy se ozývalo Helgiho zívání.

Kaherdin Zrůda se zavrtěl a natáhl ruce nad plameny. Od stromů se plížila zima a objímala záda chladným sevřením.

„Proč jsi tady?“ promluvil po chvilce mladší z vikingů. „K čemu jsi chtěl ten... to zaklínadlo?“

Skřet pohodil ramenem: „Dness už není rytíř, který by nassadil žživot pro dívku nasšeho rodu. Kraj, v němžž byli moji předkové neomezzenými vládci, sse dávno potopil do moře, a násš nový hrad nebyl rozzvráccený jen proto, žže téměř nikdo neví, kde vlasstně je...

Moje matka milovala ssvoji dcceru jako nic jiného, a kdyžž sse dověděla, žže právě ona má být přísští obětí na ussmířenou, dala ssi přivésst dvě čaromory zz lessů. Nabídla ssvůj žživot, jesstliže sse jim podaří, aby poččala ssyna a ten sse narodil žživý...“ Kaherdin si přitáhl vlněnou kazajku za vypreparované nožky, křížící se na krku, úžeji k tělu a suše se rozkašlal. „Možžná užž druhý den toho litovala... Nenáviděla mne jesště dřív, nežž mne poprvé uccítila v ssobě...“ Skřet si odplivl do ohně a v jeho záři se mu na tváři zaleskla slza. „Lidé ssi prý nepamatují, jaké to bylo v matččině lůně. Já ano,“ odfrkl. „Sstudené!“

Zprudka vyskočil, vztekle kopl do kamenů naskládaných kolem ohniště a přitáhl si ručkou Leifovu tvář až k sobě.

„Sslizzké,“ prskl mu do obličeje...

✳ ✳ ✳


22

/ Jaroslav Mostecký

Ráno bylo stejně ponuré jako noc.

Tma se vytratila, ale zůstala mlha, halící siluety stromů do mlžnatých cárů, převalujících se mezi kmeny jako nechutné sousto v ústech.

Z kupky jehličnatých větví a hrubé vlněné houně se vymotala na světlo ruka a zatápala kolem, než se dotkla vlhkého popela v ohništi.

„Fuj!“ ozval se Helgiho hlas a viking odhodil houni i s větvemi. Naklonil se nad bláto z popela a neshořelých konců větviček a marně se je snažil rozfoukat.

Něco rozmrzele zabručel. Hromada klestí, kterou večer nasbíral Leif, byla mokrá zrovna tak. S heknutím vstal a kolébavě se vydal k nejbližším smrkům, jejichž nejspodnější větve bývají suché i za toho největšího deště.

„Vstávat,“ houkl, když se vracel. Cestou zpět strhl houni z Leifa a rozhlédl se po skřetovi.

Kaherdin Zrůda byl pryč. Helgi zaklel a divoce se rozhlédl. Spěšně ohmatal Ethelredovu hlavu v ranci a pak se podíval po mošně se zlatem.

Všechno bylo na svém místě. Lhostejně pokrčil rameny a klekl si, aby vyhrabal vlhký popel z ohniště.

V té chvíli si všiml stopy.

Byla malá, skoro dětská. Nikdo jiný to nemohl být než ten skrček z večera. Helgi Troll zamyšleně zvedl bradu a zahleděl se směrem, kam stopy mířily. Nechal dřevo dřevem a pomalu se postavil. Sehnul se pro meč a ani jej nezastrčil do pochvy.

Stopa vedla přímo dolů ze svahu, jako by sledovala nějakou podzemní žílu, ukrytou v rozpraskané skále pod vrstvou jehličí a polehaného vřesu. Viking se ještě otočil po spícím Leifovi a vydal se za skřetem.

Mýtinka, na níž se utábořili na noc, nebyla příliš rozlehlá. Vlastně to byl jen kruh o průměru několika desítek kroků.


Lars, Šťavnatá lebka /

23

Helgi seběhl po svahu a brzy před ním vystoupily z mlhy přízračné kmeny stromů horského lesa. Dlouhá, sčesaná stébla travin byla místy rozrytá prázdnými koryty jarních potůčků, kroutícími se mezi stoletými, sukovitými kmeny smrků a modřínů.

Ani závan větru nezašustil v korunách. Kolem bylo ticho jako v prastarých kamenných chrámech severního Upplandu.

Pod vikingovou nohou zapraskal suchý kořen. Helgi ztuhl, meč napřímil před sebe a sevřel jílec oběma rukama.

„... vakkakkakkak.“ Ozvěna, roztříštěná mezi pokroucenými stromy, přinesla hlas Kaherdina Zrůdy. Jeho tón byl ale jiný než ten, který Helgi znal.

Tisíckrát už za svůj život slyšel v hlase nepřátel strach. Pohrdavé rozechvění těch, kteří věděli, že nemohou očekávat milost. Jektání saských kupců těsně před tím, než se jim provalily mořské vlny prosekanou palubou. Vyděšené pohledy upplandských otrokyň, jež byly určeny k následování svého umírajícícho pána do světa mrtvých...

V hlase toho skřeta z královské krve (Helgi se zašklebil, když si na to vzpomněl) bylo něco podobného. Od všeho trochu.

Viking popoběhl několik kroků a přikrčil se za vývrat.

„... vakkakkak.“

Chvíli počkal, pak se postavil na špičky a vykoukl skrz pletivo kořínků, z nichž už vítr dávno vydrolil vyschlou hlínu.

Neviděl nic, jen polehanou trávu ve směru, kudy Kaherdin prošel. Přikrčil se a po čtyřech se začal plížit podél ležícího kmene. V duchu váhal. Může to být jen past, jak jej s Leifem rozdělit, ale nakonec mávl rukou. Jestli tomu pokřivenci šlo právě o tohle, tak se mu to už stejně podařilo.

Rozhlédl se, podíval se i za sebe a přikrčeně se rozběhl vpřed. Kaherdin Zrůda nemohl být daleko, ale i tak nebyl Helgi přesvědčený, jestli mu vůbec pomůže, kdyby byl v nebezpečí. Noc strávená společně u jednoho ohně nezavazovala k přátelství.


24

/ Jaroslav Mostecký

Skřetova stopa byla stále stejně rovná a přímá. Lesní porost ustupoval šípkovým keřům, až zůstal docela za Helgiho zády. Tady stopa končila, a také svah. Šípkové houští lemovalo okraj srázu, příkře padajícího do údolí. Dál už nebylo kam jít.

Helgi zaslechl tlumený výkřik a praskot větví v křovinách. Trčel už nějakou dobu za posledním kmenem stromu a čekal, až se opět ozve Kaherdinovo „takkasgravakkak“.

Čekání se začínalo prodlužovat. Ujistil se, že se k němu nikdo neplíží zezadu, a pak vystoupil na volné prostranství, zarostlé borůvčím a velkými, rozmoklými trsy hnědavě šupinatých hub.

„Zrůdo?“ zkusmo zavolal.

Z hustého křoví, lemujícího okraj propasti, zaklokotalo chroptění.

Helgi podezřívavě couvl o krok. Opět se napolo skryl za kmen stromu, aby se nenechal překvapit šípem.

„Skřete!“ houkl znovu. „Možná bych ti chtěl pomoci, ale nevím, jestli to má smysl. Jsi ještě živý?“

Rozhlížel se a čekal, že se odněkud ze strany přiženou jezdci v Mordredových službách a zahradí mu cestu zpět.

Odpovědělo mu ale jen ticho.

Helgi se natočil po větru a popotáhl nosem. Ani teď neucítil nic, co by jej mělo znepokojovat.

Z křoví se ozval vzlyk a ještě jeden, chraptivější. Slily se v docela obyčejný lidský pláč.

Helgi ještě jednou váhavě přešlápl a pak teprve vyrazil.

Byl zvyklý přeskakovat zábradlí a postranice všech lodí brázdících severní a západní moře. Miloval ryk vikingů, když za útoku se sekerami v ruce řičeli do světa jméno nejvyššího boha.

Teď byl ale v lese a někde blízko cizí vojáci.

„Odiiin!“ vyrazil se sebe polohlasně a hned se rozhlédl na všechny strany.


Lars, Šťavnatá lebka /

25

Jediným rozmachem odťal první keř těsně u země a vzápětí se kryl, aby jej nepřekvapila zákeřná rána skrz šípkové šlahouny. Ustoupil a znovu sekl. Trnité větve, navzájem propletené, zůstaly viset tam, kde předtím rostly. Úderem meče je srazil k zemi a přišlápl nohou.

„Takkasgravakkak!“ ozvalo se těsně před ním.

Opatrně rozhrnul keře a rozesmál se.

„Co tady děláš, skřete?“ zalykal se smíchy.

Kaherdin Zrůda neodpověděl. S námahou se zvedl na kolena, zkrvavený, potrhaný a bledý v obličeji.

„Sspoutalo mne křoví,“ vyhrkl žalobným hlasem. Chtěl jssem letět, v povětří sse ccítím bezpečněji nežž na zzemi, ale keře mne nepusstily k okraji...“

Helgi jej popadl za paži a pomohl mu se postavit. Kaherdin zachroptěl a zůstal bezvládně viset v jeho rukách.

Viking jej rychle pustil na zem, nahmatal provaz, svírající Kaherdinův krk, a přeřízl jej. „To by se ten, co tu nastražil to oko, podivil, až by našel takový úlovek.“ Helgi si teatrálně odplivl. „Určitě by něco takového nechtěl jíst...“

Kaherdin zkusmo roztáhl ruce a starostlivým pohledem přejel látku dračího křídla.

„Pročpak jsi se musel drát k okraji tím nejhustějším křovím?“ pokračoval Helgi v posměšném tónu. „Moc ti to tvoje zaklínadlo nepomohlo ani proti oku na vysokou, natož až ho budeš opravdu potřebovat...“

Skřet se zmohl jen na zasípání.

„Říkal jsi přece, že je to zaklínadlo, ne?“ posmíval se dál Helgi. „Nezdá se mi, že by ti to zvětšovalo sílu nebo dokonce odvahu.“ Sám se zasmál svému vtipu.

„Je to magie,“ odtušil Kaherdin Zrůda tiše, jako by čekal Helgiho reakci.

„Magie je hloupost!“


26

/ Jaroslav Mostecký

„Možžná u váss na sseveru...“ Kaherdin věštecky přimhouřil oči. „Nikdy jsi nesslysšel o magii druidů?“

Divoké stádo přízračných koní, kteří řičí bolestí, když se jich dotknou paprsky slunce... Helgi ucítil ve tváři vítr, stejně jako tenkrát, když jej s Leifem vyneslo Eponino stádo ze zajetí šílených uctívačů koní...

„Slyšel,“ přikývl po chvíli, „ale, jak jsi sám viděl, ten tvůj takkasgravakkak ti byl k ničemu, když jsi se dostal do obyčejné lidské pasti.“

Kaherdin s úsměvem zavrtěl hlavou: „Přivolal tě, vii...kingu. V podvědomí ti zzabusšil v mozzku, žže sse másš probudit...“ Skřet se odmlčel, vyvalil oči a váhavě se dotknul vyzáblými prsty Helgiho ramene: „Možžná zzaklínadlo vyccítilo, žže to másš být zzrovna ty, kdo je vyvolený jej použžít...“

Helgi se zavrtěl a trochu se odtáhl.

„Mysslím to vážžně,“ šeptal skřet. „Matka sse obětovala a porodila mne, aby byl alesspoň někdo, kdo nassadí ssvůj žživot pro její dcceru. Pro moji ssesstru... Je krássná, vísš vii...kingu? Třeba to másš být právě ty, kdo zzlomí mocc usšatých hadů!“ Kaherdin se zhluboka nadechl, zasípal a jeho hlas zněžněl. „Má plavé vlassy jako nejssvítivějsší lísstky, kdyžž sse na podzzim obalí hrusšně do žžluta. Modré očči... Jesště nikdy jssi neviděl tak modré očči, vii...kingu. Říkají, žže jssou jako moře mezi ledovci... Měl jssi užž hodně dívek, viď...?“ Najednou přerušil svůj chvalozpěv.

Helgi s úsměvem přikývl. Odněkud se vynořila vzpomínka. Jaké jsi měla vlasy, Ulriko? A oči?

Už nevím. Jedinkrát jsem tě miloval. Byla tma a ty jsi voněla mateřídouškou. Na to si vzpomínám jako na nic jiného. Na každičký tvůj vzdech. Na příboj tvých boků, na tvoje rty, zvlhlé slzami...

„Kdyžž zzachránísš mou ssesstru, bude tvá, vii...kingu,“ přerušil Kaherdin Helgiho vzpomínky. „Má ňadra, jako mívají


Lars, Šťavnatá lebka /

27

římsské ssochy v opusštěných měsstech, a mechovou zzahrádku, která ččeká na toho, kdo ji zzachrání před zzvykem draččího ussmíření...“

Nedaleko zapraskala větvička a mezi stromy se objevil Leif i s oběma vaky.

„Odkud víš, jak tvoje sestra vypadá na tajných místech?“ zasmál se a shodil vaky do trávy.

„Díval jssem sse,“ přiznal Kaherdin bezelstně. „Vžždycky sse sschovávám v zzávěssech, kdyžž sse koupe.“

„Okukuješ vlastní sestru?“

„Je to jediná dívka, kterou jssem kdy viděl bezz ššatů!“ utrhl se skřet uraženě. „A cco tvrdím, to je pravda. Nabízzím vám ji a rve mi to vsšechny vnitřnossti zz těla... Jesště ráno jssem si mysslel, žže jssem to opravdu já, kdo sse narodil, aby sse posstavil jejímu ossudu... Užž od Camelotu křiččím na kažždém druhém kroku zzaklínadlo, abych předem zzahnal vsšechno zzlo, které sse na mne chysstá. Možžná je opravdu na nic a můžže ji zzachránit jedině ssíla a odvaha takových bojovníků, jako jsste...“

Leif umlčel skřeta zamítavým pohybem ruky. „Kdyby byl takkasgravakkak opravdu k ničemu, pak by tě Mordred nenechal hledat. Jen to asi neumíš používat.“

„Ne,“ rozhodil Kaherdin nešťastně rukama. „Nabízzím vám vsšechno, cco může mužž chtít. Máte trochu zzlata, ale na nasšem hradě je ho vícc! Je tam i panna, která dá vsšechno, jen aby nemussela ssklonit hlavu před obřadním meččem... Ssňatek ss mou ssesstrou dá kažždému, kdo ssi ss ní nechá ssvázzat ruce vrbovou ssnítkou, právo nazzývat sse králem!“

Leif se usmál: „Na to mne nenalákáš. Já sám jsem právoplatný král Dánů, a právě hlava, která je tady v tom ranci, mi můj trůn vrátí.“

„Leif Kozzlovrah,“ zavětřil skřet. „Sslysšel jssem o tobě! Král Godfred ti zzabil otcce a tebe vyhnal zze zzemě. Měl jssi


28

/ Jaroslav Mostecký

přinésst hlavu sslavného krále, abyss dokázal, žže jssi hoden trůnu...“

Leif s úsměvem pokýval hlavou a rozvázal tkanici na ranci, zčernalém zaschlou krví. Hmátl dovnitř a vytáhl to poslední, co zbylo z mercijského krále Ethelreda. „Podívej,“ řekl tiše a zatřepal rukou, jejíž prsty svíraly kadeře černé kštice.

„Nejssem jassnovidecc,“ zaskřehotal Kaherdin a nakrčil nos před zápachem začínající hniloby. Vztáhl ruku k Leifově trofeji a zase ji stáhl zpět. „Ani nezznám Godfreda, ale mohu užž teď předpovědět, žže ssi dělásš bláhové naděje.“

„Možná,“ pokrčil následník dánského trůnu rameny a zase hlavu schoval do plátěného vaku. „Budu mít však právo vyzvat jej na hólmgangu, Odinův soud, pro nedodržení slova. Dnes už by to, při Lokiho dětech, dopadlo jinak než před lety.“

„A ty, vii...kingu,“ obrátil se skřet na Helgiho. „Chccesš být králem?“

„Přísahal jsem Leifovu otci, že jeho synu vrátím dánský trůn,“ zabručel kulaťoučký viking. „Dokud to nesplním, nechci přemýšlet o čemkoli jiném. A potom...“ Helgi zvedl oči k obloze, jako by si v mracích chtěl vybavit Ulričinu tvář. „Ještě jsem slíbil jedné malé keltské čarodějce, že se pro ni vrátím...“

✳ ✳ ✳

Kaherdin zakroužil v cárech mlhy a na okamžik ještě bylo možno zahlédnout jeho siluetu nad nepravidelným obzorem lesa.

„Jako nějaká létající příšera,“ pronesl Helgi nahlas myšlenku, která napadla i Leifa. „Zdávalo se mi o takových, když skončila pitka na upplandském dvoře. Něco tam přidávají do piva.“

„Musíme jít,“ přerušil ho Leif. „K hranicím už to sice nebude moc daleko, ale les je plný horalů, pátrajících po uprchlících z bitvy. Už jsme se tady nadělali hluku dost.“


Lars, Šťavnatá lebka /

29

Nadhodil si vak na zádech a vydal se pomalu do kopce k místu, kde přenocovali. Pořád vzhůru, jak jim skřet poradil. Pak přejít údolí a za ním se zvedá poslední hřeben hor.

Vraceli se stejnou stezkou. Mlha se od rána nezvedla ani o píď. Bez řeči šlapali vzhůru a s napjatýma očima dávali pozor, kdy se před nimi přestanou z mlhy vynořovat kmeny stromů a dostanou se zpět na mýtinu.

Smrk, rozštípnutý bleskem, stál hned na jejím okraji. Leif si jej všiml, když se pustil po Helgiho a Kaherdinově stopě ke srázu. V mléce kolem vypadal, jako by byl poslední na konci světa. Za ním se jen převalovala bílá tma, z níž trčely jako zkamenělí hadi pahýly zulámaných větví z vývratů a padlých suchých kmenů.

„Slyšíš?“ sykl Helgi a chytl Leifa za rameno.

Ztuhli jako šelmy na lovecké stezce.

Mladík se napolo obrátil: „Co je?“ Napínal zrak, ale neviděl ani na pár kroků před sebe.

„Ať se proměním v berana těsně před porážkou, jestli tam nahoře někdo nevykřikl,“ znovu promluvil Helgi.

Zacouvali zpátky do lesa a pustili se vzhůru okrajem mýtiny. Obešli ji, na jejím horním konci minuli ohniště z večera a bez hlesu postupovali dál.

Teď už zaslechl cizí hlasy i Leif.

„Smějí se a nemají ani tušení, jak jsme blízko,“ obrátil se na svého druha. „Nejspíš se právě probudili. Spali kousek od nás.“

Čím stoupali výš, tím mlha řídla a mizela. I les se měnil. Dlouhá, nečesaná stébla horských travin ustoupila polštářům tlejícího listí, ve vlhkých, mělkých propadlinách, potažených slabounkou slupkou bílé plísně.

Mezi listnáči, které tady vytlačily smrky a modříny, vystupovaly z mizících závojů mlhy obrovské bludné balvany, kdysi sem dovalené ledovcem a nyní připomínající přídě obřích galér, vynořujících se z mlhy a tříště mořských vln.


30

/ Jaroslav Mostecký

Kdesi vpředu, mezi shlukem menších skalek, blikl oheň.

„Tam jsou,“ zašeptal Leif a ukazoval před sebe. „Podíváme se, kolik jich je,“ odtušil Helgi a co nejtišeji vytáhl zbraň z pochvy. „Nerad bych, kdyby nám zůstali v týlu.“

Z nebe se spustil drobný deštík a utopil všechny zvuky v šustivém koncertu listí.

„Máme štěstí,“ usmál se starší viking.

Zase ucítil jakoby vůni moře a krve. Neuplynuly ani tři dny od nejkrvavější bitvy, jakou kdy zažil, a už se chystal znovu šířit věhlas rudovousých Dánů. „Jdeme,“ zavelel, jak měl ve zvyku z doby, kdy byl Leif ještě malým chlapcem.

Bez zadýchání oběhli houštinku a málem se srazili s divokým kancem. Vyrazil se skloněnou hlavou, srazil Leifa k zemi a zmizel dřív, než si jej stačili pořádně všimnout.

Mladík se znovu postavil. „V pořádku,“ sykl a setřásl ze sebe vlhké bukové listí.

Doběhli k nejspodnější skalce, která z jejich směru bránila v přístupu k tábořišti neznámých mužů. Oba si odložili vaky a sevřeli rukojeť zbraně oběma rukama.

„Cítíš to taky?“ hlesl Helgi.

Leif přikývl. Vůně pečínky byla příliš lákavá, než aby se nechala odbýt mávnutím ruky. Přitiskli se zády ke studenému a vlhkému kameni a začali se brodit navátým listím dál.

Ta d y...

Helgi nepromluvil. Jen zvedl ruku a vyhlédl přes ostroh skalky. Stáhl se zpět a ukázal čtyři vztyčené prsty. Leif mlčky přikývl. Obešel Helgiho a přitiskl se k němu z boku. Nyní už viděl neznámé muže také.

Jejich tábořiště bylo na téměř ideálním místě. Ze tří stran chránily skály malou, okrouhlou planinku s plátěným přístřeškem, nataženým mezi čtyřmi stromy. Vedle se nad ohněm otáčel rožeň a na něm podle peří, rozházeného kolem ohniště, se pekly dvě koroptve.


Lars, Šťavnatá lebka /

31

„Mají koně,“ strčil Helgi do Leifa a kývl směrem k zadnímu koutu přírodního tábořiště.

Čtyři koně! To dávalo téměř jistotu, že tu víc lidí nebude. Právě stejný počet mužů v drátěných osnířích se povaloval u ohně. Jeden vedle druhého oždibovali propečené kousky masa a střídavě přelévali pečínku tukem, zachytávaným ve velké litinové pánvi.

Helgi se samolibě zašklebil, když se pohledem ujistil, že vojáci nemají nikde po ruce luky, a vstoupil do skalní brány.

„Hej!“

Konec světa by ty čtyři nevylekal víc.

„Chci se ohřát,“ spustil Helgi keltsko-římsko-germánskou hatmatilkou, jakou se mluvilo ve východní Anglii.

Mordredovi vojáci bleskově vyskočili, rozestoupili se do stran a se zbraněmi, napřaženými před sebe, postoupili o krůček k Helgimu.

„Nerozuměli jste?“

Jeden z vojáků zvedl ruku a udělal ještě jeden krok. „Já ti rozumím, vikingu! Rozumím tomu, co říkáš, ale nerozumím tomu, proč to říkáš. Musíš přece vědět, že jsi jeden z těch, které právě my hledáme. Jdeš si pro smrt!“

Helgi rozhodil rukama a zapitvořil se: „Třeba bychom se mohli dohodnout? Vy mne necháte ohřát a najíst, a já na oplátku udělám, co budete chtít vy!“

„Vzdáš se?“ vyhrkl nevěřícně Kelt a nervózně zakroužil mečem před sebou.

„Ne,“ zašklebil se Helgi. Miloval tyhle řeči před bitkou. Opřel si špičku zbraně o pravou botu a olízl si rty, než znovu promluvil: „Nepochopil jsi mne, vojáku. Já se u vás ohřeju a najím a za to vás nechám jít...“

Kelt rychle přeložil jeho slova ostatním a rozesmál se spolu s nimi.

„Jsi sám, vikingu, a my čtyři.“


32

/ Jaroslav Mostecký

„Jsme dva,“ zavrtěl Helgi hlavou a zvedl ruku s dvěma prsty. „Ten druhý se schovává za skálou, abyste se nelekli, kdybychom se ukázali hned oba...“ Poškrabal se ve vousech, zvedl meč a vyšel k Mordredovým vojákům blíž. „Tak co?“ zeptal se skoro šeptem. I šumění deště přestalo ve chvíli, kdy Helgi Troll kráčel k ohni. „Vybrali jste si?“

Očekával jejich útok, ale všichni čtyři stáli bez hnutí. S očima, rozšířenýma hrůzou hleděli kamsi za něj.

Viking byl příliš zkušeným válečníkem, než aby skočil na tak průhlednou lest. Věděl, že přístup k tábořišti hlídá Leif, takže by jej přinejmenším zvonění zbraní upozornilo na to, že se někdo přiblížil. Přesto ustoupil o dva kroky, aby stačil odvrátit případný útok černovlasých Keltů a na okamžik se otočil.

Leif se svázanýma rukama za zády překlopýtal planinku, zakopl o kořen, schovaný pod vrstvou listí, a padl tváří na zem.

„Mordred!“

Helgi se s ním dosud nesetkal. Ležel v bezvědomí, když král cymranských Keltů vtrhl se svou družinou do bitvy, a na Camelot dorazil nějakou dobu po tom, co tentýž muž málem v souboji Leifa zabil. Přesto jej poznal okamžitě.

Mohutný irský hřebec zvysoka našlapoval a lehce pohazoval hlavou pokaždé, když mu jeho jezdec přitáhl udidlo.

Viking střelil pohledem po vojácích za sebou a neodpustil si úsměšek. Ten bělovlasý obr, pohrdající zbrojí, jejich král, pro ně znamenal větší hrůzu než nepřítel.

Mordredova kambrijština zarachotila jako kamenná lavina, řítící se do údolí. Velitel vojenské hlídky si klekl, několikrát bezhlesně pohnul rty a nalehl na meč.

„Selhal,“ třeskl Mordredův hlas, když se jeho smrťácký obličej obrátil k Helgimu. „Peče si tady maso a nechá se zaskočit tím, koho má hledat! Taky by se ti nelíbili takoví bojovníci...“

„Kolik vás je?“ zmohl se Helgi na otázku.


Lars, Šťavnatá lebka /

33

Mordred pohnul rty v naznačeném úsměvu. „Když odpovím, že jsem sám, vrhneš se na mne, vikingu. Když řeknu, že je nás víc, prorazíš mezi vojáky, vyskočíš na koně a pokusíš se mi zmizet. Tady v těch lesích to není nic těžkého.“

Helgi mlčel. Očima ohmatával Leifovo tělo, ležící bez pohnutí na zemi. Krev nebyla vidět. Alespoň zatím.

„To dítě jsem porazil už podruhé,“ ukázal Mordred na Leifa a seskočil z koně. „Je to tvůj syn?“

„Jsem... Byl jsem pobočníkem jeho otce.“

Déšť zhoustl a srážel ze stromů první zažloutlé listy.

„Troufl by sis na všechny tři najednou?“ promluvil Mordred. Opíral se zády o svého koně a žmoulal v ruce dlouhé, černé chlupy, které jeho zvířeti visely ve zplihlých chumáčích až ke kolenům.

Helgi se pohrdavě zasmál: „Třeba na deset...“

„Jsou tvoji,“ kývl král.

„A potom?“

„Potom si vezmi tady tu trosku, a můžete se pokusit odejít z mé země... Pokusit!“ zdůraznil.

Všechno nasvědčovalo tomu, že bělovlasý král přijel sám, ale Helgi nechtěl riskovat. Leifovo tělo leželo příliš blízko jeho meče.

Jeden z vojáků bojácně pootočil rožněm a rychle se stáhl k ostatním.

S vytasenými meči se oba krajní rozešli do stran a pokusili se sevřít vikinga do kleští.

„Boj!“ rozlehl se lesem Mordredův silný hlas a vzápětí zaznělo stejně krátké a úsečné slůvko v kambrijštině.

„Odiiin!“

Vikingova čepel prosvištěla vzduchem jako Thorovo kladivo. Drtivým úderem smetl nepřítele po levé straně a jeho meč na okamžik uvízl v drátěném osníři. Helgi zaklel a pomohl si nohou. Srazil mrtvé tělo k zemi a přitiskl se zády ke skále.


34

/ Jaroslav Mostecký

Bělovlasý obr cosi vykřikl, ale nebyl čas jej poslouchat. Vojáci věděli, že tohle je jediná šance zachránit si život. Helgi v poslední chvíli zahlédl, jak jeden z Keltů sbírá ze země kámen. Vyskočil, a v tomtéž okamžiku, kdy se znovu dotkl půdy, vyrazil vpřed. Vodorovným sekem zaútočil na bok jednoho z protivníků. Kelt sice ještě stačil úder vykrýt, ale jeho meč ze surového železa se zakovaným ocelovým ostřím praskl. Helgiho zbraň sklouzla po chrániči zápěstí a hladce oddělila dlaň od zbytku ruky.

Nestačil se ani nadechnout. Za zády vytušil pohyb, padl k zemi, překulil se stranou a zespodu prudce zabořil meč do podbřišku posledního z Mordredovy hlídky. Obrátil se na břicho a zadýchaně se postavil.

„Šlo to rychle,“ odfoukl si.

Mordred zamyšleně přikývl, popošel několik kroků k Helgimu a prudkým výkopem mu vyrazil zbraň z ruky.

„Jsi unavený,“ zašklebil se vikingovi do obličeje, zprudka sevřel jeho ruce a zkroutil mu je za zády. „Dovolil jsem ti, pro případ, že zvítězíš, pokusit se odejít. Svou šanci jsi právě propásl. Nemůžeš uniknout,“ dodal sladce. „Ani ty, ani tvůj přítel ode mne nebudete mít pokoj, dokud mi nevrátíte to, co jste vzali.“

„Takkasgravakkak?“ vyhrkl Helgi a vzápětí toho zalitoval.

„Správně,“ ožil Mordred. Obrovskou tlapou svíral Helgiho ruce a druhou je omotával provazem. „Nevím, k čemu vám je, a ani mne to nezajímá. Kousek odtud je moje hradiště, ukryté v lesích tak, že o něm neví ani lidé, ani běsi. Embarrova kopyta ať mne rozmetají na prach, jestli z vás to zaklínadlo nedostanu...“ Spiklenecky zamrkal levým okem. „Pamatuj si, vikingu, že jediné, co k tomu potřebuji, jsou vaše ruce, aby znovu vyryly zaklínací nápis do hliněné tabulky. Pokud mi nebudete chtít pomoci, můžete o všechno ostatní přijít. Oči, jazyk, nohy... I bez střev můžeš pár hodin žít...“

Opět vyskočil do sedla a dotkl se špičkou meče Helgiho zad.


Lars, Šťavnatá lebka /

35

„Pohni sebou, ryšavá brado. Probuď tu trosku na zemi a už jděte! Pořád do kopce. Vichry lesa vás udeří do zad a budou vás popohánět. Kanci si budou třít hřbet o kmeny stromů a nedovolí vám uskočit ze stezky... Pojedu za vámi, a není mým zvykem uprchlíky hned zabíjet, nýbrž trhat mezi koňmi. Pamatuj si to!“

Helgi padl na kolena a pošťuchováním hlavou se snažil Leifa probrat k životu. „Až dorazíme k hradišti, rozlučte se se světem,“ zaslechl ještě nad sebou velitelský hlas krále z Cambrianských hor. „Už ho neuvidíte...“

✳ ✳ ✳

Železem pobitá dvířka práskla ve veřejích a někdo zvenčí zasunul závoru.

„Vězení,“ hlesl Helgi.

Tmavá kobka bez oken byla vyhloubená ve svahu. Stavitelé se ani nesnažili zasekat ji do skály. Strop a stěny byly obloženy nahrubo otesanými prkny, rozepřenými do stran a svisle silnými t r ámy.

Leif přelezl několik trámů ve výši pasu a uvelebil se u zadní stěny.

„Jestli si vážně myslí, že jsme to byli my, tak budeme dlouho umírat,“ pronesl navenek nevzrušeně. „Zabít nás ale nenechá, dokud si nebude jistý, že jsme mu takkasgravakkak skutečně nevzali my. Třeba se mezit



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.