načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Landie -- Čtyři poutníci - Jakub Trpiš

Landie -- Čtyři poutníci
  • Landie -- Čtyři poutníci
  • Landie -- Čtyři poutníci
  • Landie -- Čtyři poutníci
  • Landie -- Čtyři poutníci
-28%
sleva

Kniha: Landie -- Čtyři poutníci
Autor:

Landie vás uchvátí moderními velkoměsty i svou panenskou přírodou. Lidé se zde naučili žít v symbióze s roboty a ostatními životními formami, ale nemusí to tak být navždy. Přízraky ... (celý popis)
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  449 Kč 325
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 91%hodnoceni - 91%hodnoceni - 91%hodnoceni - 91%hodnoceni - 91% 99%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 6 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jakub Trpiš
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 201711
Počet stran: 535
Rozměr: 250,0x178,0x37,0 mm
Úprava: 535 stran : ilustrace (některé barevné)
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Vazba: Pevná bez přebalu lesklá
Hodnocení: 105. nejlépe hodnocená kniha
ISBN: 978-80-270-2253-3
EAN: 9788027022533
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Landie vás uchvátí moderními velkoměsty i svou panenskou přírodou. Lidé se zde naučili žít v symbióze s roboty a ostatními životními formami, ale nemusí to tak být navždy. Přízraky se stahují ze severu a útočí stále častěji. Jako by toho nebylo málo, objevil se i tajemný Bezejmenný, který putuje Landií a získává stále větší moc. Ústředními postavami jsou Lajla, Naté, Kobu a Chára, kteří se vyučili v umění materializace. Jejich poslání je zavede do míst, kde celá staletí nikdo nebyl. Při jednom z úkolů bloudí v jeskynním komplexu Abúd Dail, v dalším řeší záhadu města Godrum, které bylo kdysi chloubou východní Landie, ale dnes je opuštěné a zapadané prachem. Nezřídka jim půjde i o život... První díl fantasy trilogie se snahou o filozofický přesah představuje neobyčejný fantasy svět, jehož harmonii začíná narušovat temná hrozba.

Popis nakladatele

Landie vás uchvátí moderními velkoměsty i svou panenskou přírodou. Lidé se zde naučili žít v symbióze s roboty a ostatními životními formami, ale nemusí to tak být navždy. Přízraky se stahují ze severu a útočí stále častěji. Jako by toho nebylo málo, objevil se i tajemný Bezejmenný, který putuje Landií a získává stále větší moc.

Ústředními postavami jsou Lajla, Naté, Kobu a Chára, kteří se vyučili v umění materializace. Jejich poslání je zavede do míst, kde celá staletí nikdo nebyl. Při jednom z úkolů bloudí v jeskynním komplexu Abúd Dail, v dalším řeší záhadu města Godrum, které bylo kdysi chloubou východní Landie, ale dnes je opuštěné a zapadané prachem. Nezřídka jim půjde i o život.

Jedinečnost Landie spočívá v propojení klasické fantasy s roboty, teleporty a dalšími moderními technologiemi. A nebyl by to Jakub Trpiš, kdyby v sobě příběh nenesl hluboké poselství i jakousi lidskou vřelost sálající z každé strany.

Kniha je zařazena v kategoriích
Jakub Trpiš - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



Hanka 2018-04-05 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Ještě než jsem Landii začala číst, řekla jsem si, že zkusím z povinnosti překousnout prvních sto stran, a pak se uvidí. Vůbec se mi do toho nechtělo, navíc kde vzít čas na čtení tak objemné knihy a nekrást. Musím ale přiznat, že mě překvapila hned první strana, a za chvíli jsem hltala každé slovo. Ta kniha má úplně všechno - dynamický příběh, jasně definované postavy, vtipné dialogy a pro někoho snad i osobní přesah. Můžete ji číst jen jako příběh, můžete se ztotožnit s postavami, nebo přemýšlet nad hlubším poselstvím. Nakonec jsem ráda, že se mi Landie dostala do rukou a těším se na další knihy Jakuba Trpiše.
reagovat
 
Tomáš 2018-03-29 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Landii bych nedoporučil a to hlavně z důvodu, že tato kniha je neskutečná závislost :). Smekám před autorem a řadím ho mezi nejlepší spisovatele. Klobouk dolů.
Neskutečně se těším na další knihu. Tomáš
reagovat
 
Jiřina 2018-03-19 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Kniha Landie čtyři poutníci je úžasný příběh čtyř rozdílných postav bojujících proti silám přesahujícím jejich možnosti. Přesto se nikdy nevzdají v boji za dobro, vyšší cíle a jejich vzájemná pouta. Jsem uchvácena popisem jednotlivých povah, prostředí, dramatických situací a autorovou fantazií samotnou. A tak putuji Landií s nimi, chvíli jsem Lajlou, chvíli Natém, Chárou nebo Kobu, a stejně jako oni pociťuji obdiv k velmistru Draifusovi. Ponořím se do knihy jako pozorovatel vší té nádhery kolem a užívám si nejen to, co je napsáno slovy, ale i to, co Jakub Trpiš „píše“ mezi řádky. Děkuji za skvělý čtenářský zážitek a její poselství a doporučuji všem milovníkům fantasy a sci-fi dohromady. A budu se těšit na další díly.
reagovat
 
LenčíKň 2018-03-09 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Kniha Landie je úchvatná. Miluji žánr fantasy právě kvůli skrytým poselstvím na které je kniha Landie bohatá. Už na začátku knihy mě mrazilo,jak je poselství hluboké a aktuální a to jsem ještě nevěděla,co přijde
reagovat
 
Leximort 2018-03-08 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Skvělá věc. Propracovaný fantasy svět, sympatické postavy s dobře "vysochaným" charakterem a trocha humoru jako koření. Příběh jede přímočarou RPG linku "levlování, iniciace, pár questů a boss fight", ale na jejím pozadí se rýsuje nezvykle rozsáhlý morální přesah, který je v některých momentech až mrazivě aktuální.

Nejlepší věc, co jsem v poslední době četl.
reagovat
 
Milan 2018-03-06 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Knihu jsem měl přečtenou za tři dny moc doporučuji a už se těším na pokračování
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

*

*


*

*

Publishing © 2017 Jakub Trpiš

Copyright © 2017 Jakub Trpiš

All rights reserved. No part of this book may be reproduced

in any form or by any means without the prior written consent

of the Publisher, excepting brief quotes used in reviews.


*

*



6

Obsah

1. AŽ PŘIJDE JARO. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11

2. DVOJÍ SPLYNUTÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

3. VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

4. U VELKÝ MÁMY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .54

5. POSVÁTNÉ MÍSTO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .68

6. TEĎ, NEBO NIKDY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

7. SIFIKRONŮV DAR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

8. TRÉNINK DĚLÁ MISTRA . . . . . . . . . . . . . . . . 119

9. LOREÁNI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

10. OBR V ARÉNĚ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160

11. BLESK Z ČISTÉHO NEBE . . . . . . . . . . . . . . . . 175

12. PROBLÉMY V RÁJI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

13. ZESŮV ZUB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210


7

14. CHMURY A NADĚJE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231

15. SLAVNOSTI SVĚTEL. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246

16. NEPROBÁDANÁ OBLAST. . . . . . . . . . . . . . . . 273

17. ABÚD DAIL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288

18. VYSNĚNÁ LÁSKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310

19. PŘEDZVĚST PODZIMU . . . . . . . . . . . . . . . . . 328

20. VÝPRAVA DO GODRUMU . . . . . . . . . . . . . . . . 343

21. POPEL A PRACH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370

2 2 . K-17 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385

23. NEČEKANÁ POMOC . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 406

24. V JINÉM SVĚTĚ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451

25. NEZVANÍ HOSTÉ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 472

26. DVOJÍ KRÁLOVSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 496

27. PŘICHÁZÍME V MÍRU . . . . . . . . . . . . . . . . . . 513

28. NEJISTÝ PODNIK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532


8

29. TICHO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 552

30. BOUŘE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 573

31. ODPADLÍCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 588

32. KIRGEN JUSEN. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 599

33. POSLEDNÍ VZDOR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 621

34. SKUTEČNÝ NEPŘÍTEL? . . . . . . . . . . . . . . . . . 635

35. KONEČNĚ SE SETK ÁVÁME . . . . . . . . . . . . . . . 656

3 6 . TŘIN ÁC TÁ KOMN ATA . . . . . . . . . . . . . . . . . . 677

37. EC H O . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 707


*



11

*

1.

AŽ PŘIJDE JARO

1. AŽ PŘIJDE JARO

Někdy se celý náš život smrskne do jediného okamžiku, doma

linkatého uzlíku nitě našeho bytí. Je jenom tady a teď, na ničem

jiném už nezáleží. Každou emoci, každý dotek, vjem i  ten nej

méně nápadný zvuk prožíváme naplno. Lajla utíkala, seč jí síly

stačily. Držela se za bok, ze kterého jí při každém dalším kroku

vystřelovala stále ostřejší bolest do celého břicha. „Nesmím to

vzdát!“ začínalo se jí mlžit před očima. Temným lesemprosvíta

ly poslední paprsky světla. Věděla, že se do vesnice musí dostat

do západu slunce, ale bylo jí jasné, že to v žádném případě ne

stihne včas. To, co viděla, se slilo do rozmazaného obrazu, téměř

nedokázala rozeznat stromy od okolí. Bála se, že do nějakého

brzy vrazí nebo se skutálí z kopce dolů a zláme si vaz. Ostrávě

tev ji teď šlehla přímo do tváře. Klopýtla. Levým lýtkem jípro

jela ostrá křeč. „Jsem tady sama,“ vyhrkly jí do očí slzy. „Jak mi

to mohli udělat?!“ Nechali ji tady, napospas Přízrakům. Marně

ve zledovatělém sněhu hledala jejich stopy. Stála tama přemýš

lela nad nejhorším: „Zůstanu tady, domů se už nikdy nevrátím.“

Nabrala do plic ledový vzduch: „Seber se, seber se!“ Vydolova

la poslední zbytky sil a znovu se rozběhla. Úzkostné myšlenky

znamenaly jediné: „Už jsou blízko.“ Hned po pár metrech seLaj

le ulevilo. „Musela jsem jim utéct, alespoň pro teď.“

Doběhla na lesní cestu, do osady zbývalo ještě několikki

lometrů. Celý její život se scvrknul na „doleva, nebo doprava?“

Rozhodovala se až příliš dlouho. Poslední sluneční paprskyslun

ce odhalily postavu stojící napravo, křičela na ni: „Utíkej, jsou

skoro u  tebe!“ Když se podívala pod sebe, hrůzou celá ztuhla.


12

Na zledovatělém sněhu se zlověstně komíhaly stíny. „Obtahují

se kolem mě,“ neodvažovala se otočit. Jako by jí někdo přibil

nohy k zemi. Smířila se s tím, že tady dnes zemře. Vtom jí někdo

trhnul paží tak silně, že jí málem vykloubil rameno. Byl to Erlin.

Vedl ji za ruku. „Ostatní čekají na mýtině, zvládneme to!“ sípal.

Mezi rychlými nádechy a výdechy stihla jen prohodit: „Domů to

nestihneme!“

„Já vím. He-he. Něco vymyslíme.“ Vnímala teplo jeho ruky

a cítila se bezpečně, opět dostala chuť bojovat. Po stezce teďutí

kali o dost rychleji, takže se brzy dostali k ostatním. Haram na

ni s úlevou pohlédla: „Tolik jsem se o tebe bála. Otočila jsem se

a už jsi tam nebyla.“ Lajla si bezděčně sundala čepici a otočila se

na Erlina. „Děkuju,“ lapala po dechu. Jako by měla v krku kus

ledu.

„Udělala bys pro mě to samé,“ zahleděl se jí do tváře. „Ukaž,“

kontroloval krvavý šrám táhnoucí se od nosu až k pravému uchu.

Jeho chlapecký obličej značil to stejné, jako před chvílívypově

děly jeho činy – riskoval bych pro tebe i život. Letmý pohled na

její kamarády Lajle prozradil, že jsou stejně bezradní jako ona.

Moc dobře si uvědomovali, že do vesnice se včas nedostanou.

Dívali se na sebe, od úst jim stoupala pára, když Lajla konečně

překonala svůj strach a podívala se na okraj černého lesa.Vět

ve se kroutily do nepřirozených tvarů. „Stůj při nás, Kroinosi,“

zašeptala, načež jí hlavou probleskl plán: „Pojďte rychle ke mně.

Postavte se do kruhu a chytněte se za ruce.“

„Co blázníš? Ony nás stejně uvidí. Nejde se před nimischo

vat,“ oddechoval Erlin opřený do kolen.

„Uvidí, ale nenapadnou nás. Věř mi, prosím! Rychle. Už jsou

skoro tady!“ Stromy za nimi několikrát zlověstně zapraskaly.

„Dobře, lidi. Všichni poslouchejte Lajlu,“ napřímil se.

Skupina sedmi dětí, vypadajících stále více vystrašeně, se

rozestoupila do kruhu. Slunce už úplně zapadlo, takže neviděly

ani na krok. Lajla si ještě rychle nasadila čepici, kvůli mrazu


13

už téměř necítila uši: „Schovat se nemůžeme, ale můžeme jim

zabránit, aby vstoupily mezi nás! Veriku, přivolej Záři! My ti

budeme dodávat energii. Ať se stane cokoliv, nepouštějte se!“

„Ne! Už jsou na mýtině!“ doléhaly k nim zvuky takcharak

teristické pro Přízraky. Hlasité dýchání střídané syčením fun

govalo vždy stejně. Člověk strachem málem nedýchal a  ztuhl

mu každý sval na těle. Do úzkostného šepotu vnesl Verik klid

svým hlubokým hlasem: „My, Protoriáni, Lidé severu, zocelení

mrazem a chránění mocným Kroinosem, přivoláváme Záři. Ať

přinese světlo do této temné noci! Adoa savak honoar.“

Zavřel oči a  společně s  ním i  ostatní. Lajla cítila, jak je

jíma promrzlýma rukama prochází energie, rozlévá se po ce

lém těle, načež jí z  hrudi vytryskl proud světla dovnitř kruhu.

Na obličeji ucítila příjemné teplo, palčivá bolest na pravé tváři

ustala a  strach se rozplynul v  záplavě radosti. „Jsem tak šťast

ná!“ otevřela oči. Všude kolem vířil sníh. Chvíli si zvykala na

intenzivní světlo, takhle zblízka Záři ještě neviděla. Pokojně se

vznášela uvnitř kruhu a  pulzovala. Vypadala jako velký květ,

který se stále více rozvíjí, aby je objal tisíci okvětních lístků.

Snažila se pohlédnout dovnitř, ale střed Záře vyzařoval až příliš

jasné světlo. Ostatní v kruhu měli blažený úsměv ve tváři, jejich

zmožené obličeje najednou vypadaly neskutečně krásně. Lajla

cítila, jak se přímo za jejími zády roztahuje Přízrak, kůže napra

vém předloktí ji pálila mrazem. Do jejího srdce začal pronikat

chlad jako během té nejkrutější noci, která na severu Protorie

trvá i  několik měsíců. Místo toho, aby rukou ucukla a  pustila

Erlina, stiskla jeho dlaň ještě pevněji. V  uchu ji zastudilo, jak

jím projelo naštvané zasyčení.

Mýtinou se rozlehl ohlušující výkřik Přízrakůpřipomínají

cí hřmění. Jako kdyby neměl nikdy skončit.

Konečně nastalo ticho. Přízraky byly pryč a ze zeměv okru

hu dvaceti metrů stoupala hustá pára. Tváře ostatních doslova

z á ř i ly.


14

„Dokázali jsme to,“ držela se Lajla za pravé ucho. Měla pocit,

že jí brzo upadne.

„Málem jsem se posral,“ přiznal Erlin.

„Málem,“ dobíral si svého kamaráda Verik. Nikdy nebyl tak

rád za svou schopnost. „Záře se postará, aby nás už tyhlePřízra

ky nikdy nepronásledovaly,“ přimhouřil oči a podíval se přímo

do jejího středu. „Jsou čtyři a  zažívají neskutečná muka, jsou

proto velmi nebezpečné.“

„Zajímalo by mě, co dělaly ty prokleté potvory až tady.“

Záře se najednou roztáhla do kuželu jasného světla, který

osvětlil okolní les, zamrzlé jezero i celou oblohu a zmizela.

Lajla usrkávala horký čaj, který nikdo neuměl udělat tak dob

ře jako její máma. Seděly spolu pod voňavou dekou, zatímco jí

líčila děsivý příběh. Na nohou jim spala Hanai, jejich domácí

mazlíček. Kočky byly tady na severu hodně oblíbené pro svou

schopnost rozehřát lidskou duši, která, obzvlášť během zdejších

dlouhých zim, toužila po rozveselení. Možná díky přezdívce,

která je stará jako ony samy – Onoár Vaktár neboli Vznešený

strážce – se o nich říkalo, že mají schopnost odhánět Přízraky.

Za okny zuřila sněhová bouře, máma pozorně naslouchalaa hla

dila svou dceru ve vlasech. Občas se naslouchající výraz změnil

na výraz rodiče, který by své dítě nejraději zamkl doma, aby se

mu nic nestalo, ale nic neřekla. Ani pohledem nedala najevo, že

by se její dcera zachovala nezodpovědně. Moc dobře věděla, že

se to mohlo stát komukoliv. „Přijdou z  ničeho nic,“ svěřila se

Lajle máma. „Tolik dychtí po tom do tebe vstoupit, nakonec se

jim to podaří. Úplně tě vytěsní z tvého těla a ztratíš nad sebou

kontrolu. Sama jsem to zažila několikrát, jednou to bylo hodně

zlé,“ otřepala se, i když pod dekou bylo příjemně teplo.

„A co se dělo pak?“ přitiskla se k ní Lajla.


15

Máma hlasitě vydechla: „Stejně jako se Přízrak znenadání

objevil, po několika dnech zmizel. Cítila jsem dokonce vděčnost.

Podle mě se rozhodl konečně odejít z tohoto světa a  už se sem

nikdy nevrátit.“

„Tyhle čtyři takové určitě nebyly. Byly úplně jiné než ty, se

kterými jsem se dosud setkala. Krvežíznivější. Těžko se o tom

mluví,“ podívala se na mámu celá bledá. „Jako kdyby jediné, co

je zajímalo, bylo, jak člověku způsobit co největší utrpení. Po

znala jsem to hned v lese, tolik jsem se bála.“

„Jsem na tebe moc hrdá. Lépe se mi usíná, když vím, že se

o sebe umíš postarat.“

„Bez Erlina bych to nezvládla,“ ztuhla Lajla hrůzou. Znovu

cítila tu ochromující úzkost. Pořádně se zachumlala dopřikrýv

ky, takže jí trčel jen nos a zelenomodré oči. „Víš, co bylo opravdu

zvláštní?“

„Nevím,“ zadívala se máma ustaraně z okna. Bouře ještěze

sílila. Manžel se nejspíše zdržel na jednání rady.

„Když jsem se podívala přímo do Záře, zdálo se mi, jako

kdyby měla tvůj obličej. Jako bys tam byla se mnou a chránila

mě.“

„Hmmm,“ políbila Kara svou dceru na čelo. „Můžeš si být

jistá, že ať půjdeš kamkoliv a dělat cokoliv, věz, že já tam budu

vždy s tebou.“

Lajla se k ní přivinula. I když byla téměř dospělá, cítila se

v jejím objetí jako batole. Přivřela ztěžklá víčka a po chvílipří

jemného ticha usnula.

Vzbudilo ji až hučení větru. Zamžourala a rozhlédla se po

pokoji. Táta zrovna dovíral dveře. Byl celý obalený sněhem,tak

že vypadal jako sněhulák. „Omlouvám se, už jsem myslel, že

tam budeme nocovat,“ vtipkoval.

„No, starej Hegrt to určitě párkrát zalomil,“ otírala mu

máma přimrzlý sníh z obočí a vousů. „Co se stalo?“


16

Zatímco ze sebe setřepával štědrou nadílku, bloudilpohle

dem po domě. Když konečně našel Lajlu, jeho ustaraný obličej se

rozzářil: „Řekli mi, co se vám dnes stalo. Měl jsem o tebe strach.“

S pusou dokořán k  němu došmatlala, aby ho přivítala:

„Jsem v pořádku, neboj.“

„To je dobře, moc dobře. Nebyli jste jediní, koho dnesPřízra

ky napadly, proto jsem přišel tak pozdě. Takhle na jihu jsme je

nečekali, nebyly tady už stovky let. Radní jsou nervózní, sepisují

požadavky pro nejvyšší radu.“

Kara pověsila jeho kabát a  nohou bezděčně spustila četu

uklízecích robotů připomínajících roj obřích včel, kteréokamži

tě vystartovaly, aby se postaraly o  sníh tající na podlaze. Já

chym na ni upřel svůj pohled: „Přichází jich stále více. Víš, co

to znamená?“

„Promluvíme si o  tom později, ano?“ nenápadně zašilhala

po Lajle, tak aby si toho nevšimla.

Pokýval hlavou a nezapomněl své dceři hned vyčinit:„Ne

smíš po lese pobíhat sama. Co tě to napadlo?“

„Jé, tatí,“ obrátila oči v sloup. „Byla jsem ostatním na dohled.

Chtěla jsem si ty jorny prohlédnout zblízka. Kdyby nás tam bylo

více, určitě bychom je vylekali. Mám přece vysílač,“ odhrnula

si z pravého zápěstí tričko. Nesnášela, když s ní mluvil takhle.

„Jako kdybych byla malá holka,“ stěžovala si v duchu.

„Žádné ‚jé‘,“ přecházel táta po místnosti tam a zpátky.„Mu

síme v takových mrazech chodit minimálně dva. Vždy. A teď to

tak bude za každého počasí, až do odvolání radou.“

Jeho žena i dcera na něj vytřeštily oči, on jako by si toho

nevšiml, pokračoval dál: „Technologie, které máme, jsou skvělé,

bez nich už si život těžko dokážeme představit, ale nesmíme na

ně spoléhat. Nejsou neomylné.“

Tak rozčíleného už ho Lajla dlouho neviděla. Bylo jí jas

né, že ať řekne cokoliv, bude pořád omílat to svoje. Znovu se


17

rozzívala tak, že jí bylo vidět až do žaludku: „Jdu spát, mám vás

ráda,“ šourala se po schodech do svého pokoje pořád zabalená

do deky.

Když se Lajle po dlouhém přemlouvání sebe sama podařiloroz

lepit oči, bylo už téměř poledne. Letmý pohled z okna jíprozra

dil, že sněhovou bouři vystřídala jasná obloha slibující třeskuté

mrazy. „Jako kdyby nemrzlo dost už včera,“ povzdychla si. „Co

bych dala za to, abych mohla zůstat pod tou teplou peřinou celý

den?“ Jenže to by se ve dveřích nesměla objevit máma. Už tak

hrozivý výjev ještě umocnila vařecha v  její ruce a  růžová zá

stěra: „Dobré ráno, miláčku.“ Lajla se schovala pod přikrývku,

aby dala jasně najevo, co si o vstávání myslí ona. Tušila, že jí to

neprojde, ale za pokus to stálo. Jakmile ji máma odkryla, dala si

ruce v bok: „Narodila ses za té nejkrutější zimy, takže musíš být

na takové počasí zvyklá. Víš, co znamená tvoje jméno?“

„Jé, mamí,“ uzurpovala si peřinu zase zpátky. „Už zase ta

historka?!“

„Ven z tý postele, mladá dámo!“ smála se máma, alenehod

lala ustoupit o jediný centimetr deky.

„Mrrr,“ protřela si oči Lajla. „Tak dobře, vyhrálas.“

„No, to bych si prosila. Na oběd si nedávej nic velkého, čeká

nás vydatná večeře, přijdou Kreo a Nadél se svými dětmi.“ Stála

tam, dokud její dcera nevylezla úplně z postele, protože užněko

likrát své vstávání úspěšně nafingovala.

Lajla zamířila přímo do sprchy, což bylo to jediné, co ji teď

mohlo zachránit. Teplý vzduch začal vířit kolem jejího ztuhlého

těla a  hned nato se k  němu přidaly vyhřáté kapičky. Milovala,

když ji voda takhle objala. Vnímala jemné bubnování kapek na

pokožce, zatímco se pomalu probouzela. „Co tady budou teta

se strýcem dělat? Neviděla jsem je už léta,“ nahřál se jí mozek


18

konečně na provozní teplotu. „Jak to včera táta říkal? Přízraky

tady nebyly už stovky let? Proč sem přišly? A proč teď?“

Když Lajla po půl hodině skončila, cítila se skvěle. S tro

chou nadsázky by se dalo říct, že ze sprchy vyšel úplně jiný

člověk, než do ní vlezl. Porozhlédla se po pokoji, načež její zrak

spočinul na komodě u letiště. Vedle vzorně naskládaných knih

se vršila kupka popela z vonných tyčinek. Až na ni a rozházené

peřiny byl pokoj vzorně uklizený. Kdyby to bylo na Lajle, přežila

by trochu více nepořádku, ovšem to by její máma nesměla být...

její máma. Mezitím, co si ručníkem dosušovala vlasy, vykroči

la ke knihovně, která téměř zakrývala severní stěnu velkého

pokoje, jehož modré stěny dokonale ladily s  dřevěnými trámy.

Chvilku si pohrávala s myšlenkou pustit se do nového románu,

ale nakonec vyhrálo samostudium v křesle.

Pohodlně se do něj usadila a navázala s ním spojení. Jako

vždy si chvíli zvykala na citlivé ovládání. Stačila jediná myš

lenka, aby interaktivní prostředí hned reagovalo. Přenesla se do

jejich sluneční soustavy, chtěla si ověřit, v jaké fázi je teď zima

a kdy bude konečně jaro. Těšila se na něj tak moc, až se ocitla

v  jeho simulaci. Pustý vesmír vystřídal voňavý les, na bosých

chodidlech ji šimralo spadané jehličí, v korunách stromů švi

tořil početný pěvecký ansámbl, zpod sněhu vykukovaly první

pestrobarevné květiny a  v  dáli se procházela rodinka jornů.

Mladá bílá samice za sebou pyšně vedla dvě tmavá a  pořádně

huňatá mláďata. Vypadala jako chodící sněhové koule.

Lajla se posunula o  měsíc vpřed. Zem byla posypaná čer

veným kapradím, ve kterém se to jen hemžilo malými savci.

„Přesně tohle jsem potřebovala,“ pookřála úplně. Vrátila se zpět

do sluneční soustavy, zkoukla fáze měsíce a  chvíli pozorovala

Landii z vesmíru. Podívala se trochu blíž, protože ji zaujalaro

botí města natěsnaná v údolích kolem rovníku. Tady na severu

byl robot obrovskou raritou, ona sama nikdy žádného neviděla.


19

Jakmile na to pomyslela, několik typů se jí zobrazilo přímo před

očima otáčejíce se kolem své osy. „Jsou tak dokonalí,“ žasla.

Teď si to pro změnu namířila pod zem, přesněji řečeno pod

jejich vesnici. Prohlížela si energetické jádro a rozebírala ho na

jednotlivé okruhy a součásti. Trvalo jí víc jak hodinu, než přišla

na to, jak funguje, tedy měla alespoň ponětí o tom, jak funguje.

Teď se zaměřila na prvky, z nichž se skládal celý svět.Obdivo

vala, jak je všechno se vším propojené. „Jakmile člověk pochopí,

jak fungují ty malé věci, dávají mu dokonalý smysl i pohybypla

net a celých galaxií.“ Zdaleka ne všemu ovšem rozuměla: „Proč

umím cestovat do jiných rovin a  ostatní ne? Jak to, že Verik

umí přivolat Záři?“ Přestože byl o  materializaci v  databázi do

statek informací, nedávalo to Lajle smysl. Spíš naopak. Čím více

se o tomto starodávném umění dozvěděla, tím byla zmatenější.

Nakonec to vzdala s tím, že si dnes projde alespoň jednudisci

plínu. Někteří Latoňané uměli materializovat různé předměty

za použití hlíny nebo listí. Od jednoduchých tvarů přes různé

nástroje až po umění. „Co by tak asi vytvořili ze sněhu? Páni, to

je něco!“ ocitla se Lajla znenadání v zamrzlé ulici plné ledových

budov, soch, a dokonce i stromů. Byla dílem nadaného umělce,

který stejným způsobem tvořil celá města.

„Ty jo,“ odpojila se z  křesla. Chtěla teď nechat volný prů

chod své fantazii a virtuální realita by ji v tom omezovala.Umě

la pracovat jen s  obrazy, které do ní už byly vložené. Zůstala

v  měkkém křesle, zatímco si představovala ty nejroztodivnější

obrazy, jaké lidskou mysl mohly napadnout.

„Už jsou tady,“ zaposlouchala se Lajla do všeobecného veselí,

které dole při vítání vládlo, a  naposled se podívala do zrcadla.

Dala by se popsat dvěma slovy – přirozeně krásná. Uprostřed

modrozelených očí plných života seděl malý roztomilý nos, plné


20

růžové rty doplňovalo roztomilé mateřské znamínko a  zbytek

tváře měla bledý jako většina Protoriánů. Táta vždyckypopiso

val její vlasy jako „modré z nebe“ a nebyl daleko od pravdy.Prá

vě díky nim si získala pozornost většiny mužů, když procházela

náměstím. Mohla si je upravit jakkoliv a pořád jí slušely. Dnes si

je nakroutila do drobných kudrlinek až na dva pramínky, které

padaly po stranách jejího protáhlého obličeje. Jedinou vadou na

kráse byla hojící se rána na pravé tváři, ovšem i s tou bylanej

krásnější dívkou široko daleko.

Scházela po schodech, přidržovala si večerní šaty, když na

ni zdola zavolal Kreo: „Fíha. Pamatuju si tě jako roztomilousleč

nu .“

„Děkuju, strýčku,“ zavěsila se mu kolem krku. „Ahoj, teto,“

dala jí pusu. Kreo trochu zestárl, v  jeho krátkých vlasech pro

svítaly šediny a Nadél se ve tváři rýsovaly první vrásky, ovšem

vypadali šťastněji, než si je Lajla pamatovala.

Jak máma slíbila, večeře byla opravdu vydatná. Po úvod

ním rozhovoru, kdy si obě rodiny povykládaly, co je u  nich

nového, se táta se strýčkem začali bavit o politice, ostatně jako

vždy. Kreo si nenechal ujít příležitost, aby všem sdělil svůj názor

ohledně účasti robotů v  nejvyšší radě: „Dlouhá léta se zasazu

jí o udržení míru. Myslím, že mají právo mluvit nám do toho!“

prskal kolem sebe džus. „Jsou racionální, nikomu nestraní,pro

stě chtějí, aby věci fungovaly,“ zhluboka se nadechl, aby mohl

pokračovat. Lajla tyhle diskuze nesnášela, mnohem raději by si

četla pod dekou nebo meditovala u jezera, tedy jestli někdyroz

mrzne. Zima byla ve své nejprotivnější části. Mrzlo, až praště

lo. Den měl jen pár hodin, které stejně všichni trávili zalezlí ve

svých domech. „Kdybych mohla, do jara bych se válela v posteli,“

pomyslela si. Bohužel se zapomněla tvářit, že poslouchá, takže

ji neminula Kreova otázka: „Lajlo, co si myslíš o  účasti robotů

v nejvyšší radě ty?“

„Třeba to, co ty, strýčku,“ usmála se na něj Lajla.


21

Ostatní děti u  stolu se začaly chechtat, na rozdíl od táty:

„Chování, mladá dámo!“ Mladší sourozenci se na chvíli zarazili,

pak znovu vyprskli, načež se smíchy váleli po zemi. Táta jed

noho po druhém posbíral z podlahy, aby je znovu usadil:„S Ka

rou naše děti vychováváme tak, aby otevřeně... to už by stačilo,

Male... mluvily o tom, co cítí.“

„To je v pořádku. Navíc, Lajla má pravdu,“ dal si Kreo další

sousto dezertu. „Tohle je vážně vynikající, Karo. Měl bych více

naslouchat,“ přimhouřil oči. „Jaké největší předměty dokážeš

schovat, Lajlo?“

„Promiň, strýčku. Nechtěla jsem být nezdvořilá,“ zastyděla

se.

„No proto,“ nadzvedl obočí táta.

„Dokážu schovat i  zvířata. Překvapuje mě, že se o  to taky

zajímáš.“

„No, dejme tomu, že jsem taky jiný,“ natáhl se k nínemotor

ně přes stůl, přiložil jí dlaň na poraněnou tvář a přivřel oči. Byla

příliš překvapená, než aby něco řekla. Dokonce i kluci přestali

strkat do nosu zrnka rýže a  vystřelovat je po sobě, aby mohli

sledovat, co bude dál. Pěkně to štípalo. Asi po minutě strýček

ruku zase odložil. Po ráně zůstala jen zarudlá pokožka.Nejmen

šímu dítěti u stolu ukápla ovesná kaše rovnou do klína, ostatní

jen civěli s  otevřenou pusou, než hrobové ticho prolomil Kreo:

„Tohle umím já. Ovšem co se schovávání týče, na to jsi odbornice

zase ty, je to tak? Dokázala bys to i s člověkem?“

„Umím. Já. Už-už jsem to několikrát dělala,“ projížděla si

Lajla prsty po uzdravené líci, jako kdyby tomu nechtěla věřit.

„Dělám to nerada, protože když někoho přenesu, nedělá mu to

dobře.“

„Ano. Ano. Neschováváš věci jen naoko, odrazem světla,

jako to umí roboti. Přeneseš je do jiné roviny, takže v té našído

opravdy zmizí. Můžeš to teď zkusit na mně, prosím?“ Kara, která

odnášela prázdné talíře, několik z nich málem rozbila. Kreo se ji


22

pokusil uklidnit, ale podařil se mu pravý opak: „Je malá šance,

že by se mi něco stalo.“

„Pokud bude Lajla souhlasit,“ podíval se táta na mámu.

Nerozmýšlela se dlouho. Poprosila strýčka, aby si odsedl

na hnědé polstrované křeslo, a postavila se kousek od něj. To už

měla zavřené oči, ladně pohybovala rukama, jako by malovala

něco ve vzduchu, než je namířila na Krea. Okraje jeho těla byly

stále více rozmazané, až najednou zmizel. „Ty vado!“ šahal po

prázdném křesle Mal, jako by nevěřil svým očím. „Ségra, jaks

to udělala?“

Chvíli trvalo, než se Nadél vzpamatovala. „Kéž bych to

hle uměla a nechala ho zmizet pokaždé, když mi leze na nervy,“

smála se očima, na jejichž okrajích se vykreslily dva nádherné

vějíře. „Vrátíš mi ho prosím?“

„A opravdu to chceš?“ zablýsklo se Lajle spiklenecky v očích,

než švihla oběma rukama, jako by v nich držela neviditelné biče.

„Zpátky to je vždycky jednodušší.“

„Páni, to byla jízda,“ utíral si Kreo pot z  čela. „To je snad

poprvé, co nemám slov. Ty to umíš takhle na dálku? Většina lidí

to dokáže jen s předměty, kterých se přímo dotýká.“

„Takže o tom přece něco víš, strýčku,“ přimhouřila oči Lajla.

„Vždyť mě znáš, musím vědět alespoň trochu o všem,“ usmál

se tak, že se mu plnovous nadzvedl o několik centimetrů výše.

„Ještě! Ještě!“ požadovaly děti u stolu.

„Lajlu to dost vyčerpalo, nechme to na příště,“ snažil se je

uchlácholit Kreo. Ona mu za to byla nesmírně vděčná. Vypila na

ex plnou sklenici vody a nejraději by šla hned spát. „Umíš poslat

Přízraky zpět?“ Podle toho, jak se ostatní tvářili, odtušila, že je

jediná, kdo otázce porozuměl.

„Většinou ano, když je sám.“

Strýc uznale pokýval hlavou a už se na to dál nevyptával.

Večer se pomalu chýlil ke konci, dospělí si šli povídat naveran

du a  Lajla si hrála v  obýváku s  kluky. Nechat zmizet člověka


23

bylo obzvlášť vysilující. Je to o dost složitější a musí dávat pozor

na spoustu věcí, aby se mu nic nestalo. Přesto to nebylo nic proti

hlídání sourozenců, kteří se jí neustále věšeli kolem krku a řvali

jí do ucha „Mutanté“ ve snaze složit ji na zem.

Když se konečně dostala do postele, byla skoro půlnoc.

Rychle by bývala usnula, kdyby hned nato někdo nezaklepal na

dveře. Když jí přišli dát dobrou noc oba rodiče, hned věděla, že

se něco děje. Máma vypadala jako uzlíček neštěstí: „Po našem

rozhovoru o Přízracích jsem si nebyla jistá, proto jsme dnespo

zvali strýčka na večeři, aby nám to potvrdil,“ neudržela už slzy.

„Já, já, nemůžu,“ mávala rukou před obličejem.

„Mami, mami, co se děje?!“ hrklo v Lajle. Takhle ji ještěni

kdy neviděla.

„Já to dopovím,“ hladil ji táta na šíji. „Od malička jsmevě

děli, že jsi velmi nadaná, miláčku. Když ti byly tři, začalas vidět

ty věci,“ sklopil oči. Jako kdyby bylo do pláče i jemu. „Malovala

jsi obrazy, které nepřipomínaly nic z tohoto světa. Vědomé dítě,

takhle tomu odborníci říkají,“ vázla mu slova v krku. Jenže tím,

že je nevyřkne, tomu stejně nezabrání. „Tušili jsme, že jednoho

dne nastane tahle chvíle. Až dnes jsme si konečně připustili, že

máš tak velké nadání, že by se mělo stát tvým životnímposlá

ním. Pokud s tím budeš souhlasit, až roztaje sníh, pošleme tě do

Lár Geal.“

„Víš přece, co znamená tvé jméno?“ podívala se na Lajlu

máma. Po tvářích jí kanula jedna slza za druhou.

„Ano. Světlo ve tmě,“ schoulila se do klubíčka. Rozhodně na

to nebyla připravená. Zůstali s  ní. Máma ji hladila ve vlasech,

dokud neusnula.



25

*

2.

DVOJÍ SPLYNUTÍ

2. DVOJÍ SPLYNUTÍ

Zbývalo už jen pár minut. Chára a  jeho kamarádi seděli v ko

runě nejvyššího stromu a se zatajeným dechem pozorovali, jak

menší měsíc Maurus téměř zakryl větší Satmé. Na plošině tvo

řené z  větví, listí a  hlíny, kterou před pár hodinami postavili,

se jich tísnilo přes deset. Lehký vánek chladil jejich rozpálená

těla a na obloze nebyl jediný mráček. V záplavě stříbrného jasu

vypadal prales rozprostírající se, kam až dohlédli, jako oceán.

Maktata, jak se zatmění jednoho měsíce druhým říkalo, napo

sledy nastalo, když byl Chára ještě malý kluk. Až dnes mohl

naplno ocenit jeho neobyčejnou krásu a spolu s ní i půvab dívek

sedících opodál. „Ale Satmé je přece větší než Maurus,“ ozvalo

se zezadu. „Jak ji může takhle zakrýt?“ Jako vždy znal odpověď

Kobu: „Maurus je sice menší, ale teď je o dost blíže Landii, takže

se nám jeví jako větší. Během několika dní se oba měsíce vrátí

do své obvyklé vzdálenosti.“

„Mně přijdou obrovský oba,“ opřela se Moira o kmen. Byla

těmi sytě žlutými kotouči doslova zhypnotizovaná. Většinaklu

ků spustila oči z dění na obloze, aby se naopak kochala jí. „To je

výhled,“ strčil do Cháry Frei.

„To teda,“ přitakala Moira, aniž by ji napadlo, že se bavili

o ní.

Zbývající srpek už byl téměř nerozpoznatelný, z podivné

ho patvaru se znovu stával dokonalý kotouč. A pak se to stalo.

Čas se zastavil. Oba měsíce splynuly v jedno, bezchybný zářící

kruh vznášející se nad krajinou a zaplavující kopce, lesy i jejich

tváře posvátným světlem. Cháru z toho zamrazilo, načež se jeho


26

tělem rozlil nebeský klid. Podle starších Maktata znamená za

čátek nového cyklu, otevřou se nové možnosti a  některé věci

navždy zmizí. Vzpomněl si na poslední splynutí, nepamatoval

si zatmění samotné, ale setkání s princeznou Monou. „Vypadala

jako anděl,“ zapomněl Chára na chvíli dýchat. Lidé jí k nohám

skládali dary a klaněli se jí. Ne ze strachu, ale z obrovské úcty.

„Nikdy jsem nikoho tak krásného neviděl.“

Beze slova sledovali i  následné oddělení. Na partu puber

ťáků, kteří mají pořád potřebu mluvit, to bylo dost neobvyklé.

Jako první se dolů odhodlal právě Chára. Za ním se po širokém

kmeni spouštěl Kobu. V měsíčním svitu zářilo jeho kovové tělo

tak, že ho museli vidět až z vesnice. Několik posledních metrů

vyřešil robot skokem. Po dopadu se stočil do klubíčka a udělal

pár kotrmelců, aby se narovnal se široce rozkročenýma noha

ma. Byl to dokonale vyladěný stroj. Ostatní na něj shorapokři

kovali: „Nerozbil sis něco? Nedostala se ti hlína do baterky? No

tak, Kobu!“ Neuvědomovali si, že jeho tělo je stavěné na mno

hem větší zátěž než tohle. Řídicí jednotka byla schovaná v hlavě

vyrobené z vysoce pevnostní oceli. Oči, které tvořila dvě jasně

modrá světla, zakrývalo průhledné hledí. Zdroj zase chránilro

bustní hrudník, na jehož pravé straně se třpytilo sériové číslo

D-93. Jeho jediná opravdu zranitelná místa byly lokty, kolena

a oblast nad pánví. Na rozdíl od zbytku těla byla černá, tvořená

speciální slitinou plastu a oceli. I tak je nic menšího než dobře

mířená rána o síle několika tun nemohla poškodit.

Nejvíce se do Kobu navážel Frei. „Nenechám to jen tak,“vy

lezl Chára zase nahoru. Udělal výmyk a dosedl na větev přímo

nad ním, až se celá zatřepala a odpadlo z  ní několik listů. Ve

svitu dvou měsíců daleko více vynikla Chárova atletická po

stava se širokým hrudníkem. S  Freiem byli stejně staří, co se

týče materializace, byly jejich síly vyrovnané. „I  když já jsem

samozřejmě lepší,“ pousmál se Chára. Jeho úsměv se od většiny


27

jeho vrstevníků lišil, chyběl mu totiž pravý řezák. „Co máš za

problém?“ vyzval svého kamaráda na souboj.

Frei neváhal a vyzvání přijal. Strhnul z větve několik listů

a chvilku je třímal v dlaních. Švihem rukou pak vyslal šíp proti

Chárovi, který tak tak stihl uskočit. Dopadl na tvrdou zem, kde

v rychlosti nabral hlínu. Krom toho, že mu pískalo v uchu, měl

na pravém rameni škaredý šrám. „Však počkej!“ zavrčel.Vysko

čil výš, rozevřel dlaň a  zrníčka suché půdy fouknul před sebe.

Než dopadla na zem, začalo jedno do druhého narážeta nabalo

vat se na sebe. Přestože se Chára koule nedotýkal, mohl jiovlá

dat. Přitáhl si ji až těsně k hrudi a roztočil. Od chvíle, kdy dopadl

na zem, uběhlo jen pár vteřin. Frei strhnul listí z nedaleké větve

a začal znovu materializovat. To už Chárova koule rotovala tak

rychle, až hučela. Rychlým pohybem rukou ji doslova vystřelil

proti Freiovi, který rozpažil a  vyhodil před sebe síť. Věděl, že

měl málo času. Brzy se dozví, jestli stihl zhmotnit dostatečně

pevnou bariéru.

Obecenstvo najednou ztichlo. Střela strhla síť s seboua na

razila přímo do Freiova hrudníku. Lesem se rozlehl hrůzu na

hánějící náraz, jak Chárův nebohý soupeř dopadl na zem.Z ne

dalekého křoví vystřelilo několik vylekaných ptáků. „Oú,“ „sss,“

ozvalo se z publika. Freiův pád naštěstí zbrzdily větve, kterých

se v rychlosti stihl zachytit.

Chára se zhrozil. „Jsi v pořádku?“ upaloval za svýmkama

rádem. Frei byl sice otřesený, ale nevypadal zraněný. „Ty jsi tajně

trénoval!“ vyplivnul tak hrst prachu.

„S kým asi?“ bránil se Chára. „Možná to zatmění způsobilo,

že jsem silnější,“ škrábal se v  rozvrkočených vlasech. „Vezmu

tě domů. Řekneme vašim, co se stalo,“ podal mu ruku, ale Frei

ji odmítl. „Dík, nechcu,“ držel si roztržený ret. „Všichni nemusí

hned vědět, že jsem od tebe dostal na prdel.“

„Jep, jak myslíš,“ nasadil Chára svůj obvyklý výraz jsem

-mistr-světa.


28

„Měl bych tě ještě prohlédnout,“ sundal si Kobu hledí. Po

Freiově těle začaly projíždět modré paprsky.

„Ani náhodou, plechová hubo,“ belhal se Frei pryč.

Chára toho po cestě dolů moc nenamluvil. Chvíli simasíro

val ego, jak se před holkami ukázal, než mu došlo, že přitommá

lem zmrzačil svého kamaráda. „Koledoval si o to,“ zatnul pěsti.

Očekával, že Kobu bude rád, že se ho zastal.

Jeho kamarád místo toho počkal, až jim ostatní zmizíz do

hledu, aby mu mohl vyhubovat: „Svými schopnosti nesmíš ni

komu ubližovat.“

Chára na něj jen nechápavě zíral. Chvíli si myslel, že si

z něj Kobu dělá legraci. Když mu došlo, že ne, utrhnul se na něj:

„Co?! Byla to jen hra, navíc jsem se tě zastával!“ švihl mu doob

ličeje napruženou větev.

„Souhlasím, že jako hra to začalo, ovšem skončilo to bojem.“

„Vidíš! Tohle děláš pořád.“

„Co dělám pořád?“ zajímal se Kobu bez známek emocí. Jak

by je také mohl projevovat? Byl to robot, přestože ho za nějChá

ra už dávno nepovažoval.

„Nevážíš si ničeho, co pro tebe dělám.“

Kobu na to chtěl odpovědět, ale vyrušila je Moira, která se

pro ně vrátila: „Tak pojďte, vy dvě hrdličky.“

„Tak dík,“ strčil Chára do svého kovového kamaráda.Přes

tože se do něj opřel celou svojí vahou, ani s ním nehnul. Když

se rozběhl do vesnice, měl už tváře rudé vzteky. Než se ztratil

ve větvích, ještě něco vykřikoval. Naštěstí mu nebylo rozumět

jediného slova.

Chára ucítil jemné šimrání na obličeji. Rukou si otřel tvářa oto

čil se na druhý bok. Po chvíli se šimrání objevilo znovu, což ho

donutilo otevřít oči. Byla to jeho mladší sestra Mo. Držela v ruce


29

stéblo trávy a ve tváři se jí značil široký úsměv. Když zjistila, že

se jí konečně věnuje pozornost, dala si ruce v bok: „Hau. Snad

nechceš prospat celý den?“

„To by ani nešlo, když mám za sestru tebe,“ promnul si oči.

Mo se roztočila dokola a rotovala jako malé tornádo poce

lém pokoji, dokud celá udýchaná nezmizela ve dveřích.

„Myslel jsem, že už se jí nezbavím,“ posadil se Chára napo

stel. Mezitím jeho lůžko nabylo běžného tvaru i teploty. Hmota,

z  níž byla matrace vyrobená, ho vždy doslova objala, aby mu

celou noc poskytovala ty nejlepší podmínky pro spánek. Nad

hlavou se mu třpytily modely hvězd kopírující noční oblohu.

Vypadaly jako obrovské kapky vody vznášející se ve vzducho

prázdnu, ve skutečnosti však byly připevněné ke stropu téměř

neviditelnými vlákny připomínajícími pavučinu. Na podlaze se

válely nejrůznější druhy trávy, větví a listí sloužící jakozáklad

ní materiál pro materializaci. „Dneska je vlastně ten obřad,“do

šlo Chárovi a vylétl doslova ze dveří.

Venku to pořádně žilo. Obřad Splynutí jako vždypředzna

menávaly velké přípravy. Chára pozdravil slunce a  při posled

ním protažení vnímal energii proudící celým jeho tělem odšpi

ček na nohou až po hlavu, která se teď konečně probudila.Na

posledy se zhluboka nadechl. Cítil se o něco lépe než včera večer.

Seběhl pár kroků k  domu svých prarodičů. Stejně jako ostatní

domy vyrůstal ze země jako obří houba. Na hliněných stěnách

seděla tmavě hnědá střecha připomínající čepici. Vesnice ležela

hluboko v pralese, jednotlivé stavby byly rozseté mezi statnými

stromy. Člověk tedy mohl jít přímo okolo vesnice a nemusel si

jí všimnout. Hned jak Chára vešel do dveří, trefila ho do nosu

vůně čerstvého chleba a  zeleninové kaše. Uvnitř nikoho nena

šel, takže se vydal na zahradu. Babička si zpívala jako obvykle.

„Hau,“ přiskočil k ní. „Kde je děda?“

Kaikai ještě ve zpěvu odpověděla: „Čokan je-už dole. Ptal

seo tobě.“ Chára jí dal letmou pusu a utíkal za ostatními. Když


30

si všiml příhodné větve, pořádně se odrazil, vyhoupl se na ni,

aby pak vyskočil ještě o patro výš. Několikrát výmyk zopakoval,

takže byl teď dobrých deset metrů nad zemí. Chvíli trvalo, než

dědu v tom shonu zahlédl. Zrovna několika pomocníkům vy

světloval, jak přesně probíhá ceremonie. Chára se zhoupnul po

pár větvích, dopadl sebejistě na zem a ladným krokem se vydal

přímo k němu. Po cestě se rozhlížel po Kobu, ale místo nějna

šel jen několik holek. Mohly na něm oči nechat. Bederní rouška

odhalovala většinu z jeho atletické postavy, která vypadala po

rozcvičce obzvlášť dobře.

Děda se právě o  něčem dohadoval s  hlavním bubeníkem.

„Hau. Právě včas,“ přivítal Cháru. Hned nato se objevil i  Kobu.

Chára už si zvykl na to, že na něj stačí jen pomyslet a on přijde.

„Povedete skupinu, která připraví bubny,“ neztrácel čas Čokan.

Věděl, že Kobu se svým smyslem pro detail zajistí jejich přes

nou polohu, a tudíž i nejlepší zvuk. Na rozdíl od ostatních členů

kmene mu plně důvěřoval, přestože to byl robot. Zdejší lidé byli

svou nedůvěrou v technologie pověstní. Zpočátku měli s Kobu

velké problémy, ale časem jejich nevraživost opadla a zvykli si

na něj.

Ve skupině jich bylo osm. Chára si užíval, že můžekoman

dovat starší členy kmene. Když na stanoviště tahali druhý bu

ben, nějaký kluk z  vedlejší vesnice se ho zeptal: „Proč máš za

kamaráda robota? Proč ti ho rodiče vlastně dali? A proč ses ho

už dávno nezbavil? Děti ve městech je prý odkládají nejpozději

v deseti.“

Chára obrátil oči v  sloup. Tuhle otázku úplně nesnášel.

„Protože!“ odsekl. Zamračený dobrovolník seskočil z ochozu pro

bubeníky a raději šel pomáhat jinam.

Při práci utíkal čas opravdu rychle. Než se Chára nadál, už

se schylovalo k obřadu. Vzduchem se linula vůně rozličnýchpo

krmů přichystaných na dnešní noc. „Už se těším, až se nadlábnu,“

mnul si ruce. Dlouho nepršelo, takže půda byla přeschlá. Vláhu


31

v lese teď naštěstí zajišťovaly vysoké stromy. Některé z nich tady

byly dříve, než se narodili první členové jejich kmene. Pod jejich

mohutnými korunami byla na rozlehlém prostranství ve tvaru

kruhu nachystaná opravdová hostina. Podle jeho tvaru místo

nazývali Kotel. Vesničané se v  něm setkávali při významných

událostech, dnes tady byli téměř všichni. Na ochozech bylyroz

místěné desítky bubnů. Ten největší z nich měl pět metrův prů

měru, ty úplně nejmenší připomínaly spíše hračky. Kobu museli

nakonec přikázat, aby toho už nechal, jinak by je ladil dodnes

a oslava by nikdy nezačala.

Chára byl nadšený z toho, že se z hor vrátili i jeho rodiče.

Poslední dobou trávili v laboratoři stále více času. Jejich výzkum

dosud neznámých druhů rostlin nebral konce. Ovšem dnes, kdy

jejich nejstarší syn podstoupí se svojí vyvolenou obřad, který je

projevem nejvyšší lásky jednoho člověka k  druhému, na práci

vůbec nemysleli. Chára s Mo a rodiči seděli společně s rodinou

Máji hned v  první řadě, takže měli perfektní výhled na dění

u  posvátného stromu rostoucího na jižním okraji Kotle. Jeho

mohutné kořeny vyčnívaly nad zem a korunu měl posetouma

lými kulatými lístky tyrkysové barvy. Za nimi se postupněuve

lebovali ostatní vesničané. Soudě podle bujarého smíchu, který

každou chvíli zazníval z jiného místa, byli v dobré náladě.

Pod stromem stál Čokan ve svátečním rouše, které bylo

v tradičních barvách jejich kmene – světle modrý základ nara

menou, kolenou a  břiše doplňovala zářivě žlutá. Chára ho tro

chu litoval, dnes večer bylo obzvlášť dusno a tenhle hábit nebyl

dvakrát prodyšný. Za ním si mezi velkými tmavohnědýmikoře

ny našli místo ostatní členové rady starších. „Těm se taky potí

půlky,“ radoval se Chára. Nesnášel je, protože mu pořád dávali

sežrat, jak je mladý a  nezkušený. Mája měla v růžově obarve

ných vlasech rozkvetlý ibišek, v uších náušnice ve tvaru kapky,

bílé šaty jí těsně obepínaly prsa a pak volně padaly až na zem

jako vodopád. Chára měl problém odtrhnout od ní oči, aby se


32

podíval i na svého bratra. Ten měl na sobě lehkou, naštěstí pro

něj prodyšnou, tógu, která byla ustrojená kolem jeho snědého

těla přesně tak, aby zdůraznila jeho široký hrudník i silné paže.

Jeho vlasy byly stejně tmavé a střapaté jako ty Chárovy, ale na

rozdíl od něj už měl dospělou tvář.

Po krátkém uvítání šel Čokan rovnou k věci. Vzal do svých

rukou dlaně Karmona a Máji: „Ode dneška budete navždyspo

jeni. Co bude cítit jeden, neunikne tomu druhému, co se naučí

jeden, bude moci používat ten druhý. Oba si ponechátesvobod

nou vůli, a přesto vaše vědomí splyne v jedno. Bytost mnohem

krásnější a silnější, než si umíte představit,“ přimhouřil oči.

Nastal čas na loučení s rodiči. Jako všechny dojemné chvíle

jej Chára se skřípěním zubů musel protrpět. Všichni se navzá

jem objímali, dávali si polibky a něco si vykládali. „Ach jo. Měli

na to celej život, jako kdyby si to nemohli říct předtím.“ Zezadu

se dokonce ozývalo smrkání. „To snad nemyslíte vážně?!“umí

ral Chára. Bohužel to nejhorší, skládání slibu, mělo teprve přijít.

Mája si klekla před svého nastávajícího: „Když jsem těpo

prvé uviděla, ohromila mě tvoje mužnost, ale byl to tvůj smysl

pro humor a moudrost, díky kterým jsem se do tebe zamilovala.

S tebou poznala jsem pravou lásku,“ vložila hlavu do jeho dlaní.

„Jako jarní vítr ti budu našeptávat povzbudivá slova, hladit tě ve

vlasech a odnášet všechno zlé, co na tobě ulpí. Jako slunce, jehož

paprsky nakonec prorazí i ty nejhustší mraky, tě vždyrozvese

lím. Budu tvá žena, tvoje nejlepší přítelkyně a matka tvých dětí.

Ať naše láska přetrvá navěky.“

Očividně pohnutý Karmon poklekl na zem k  ní: „Tvoje

krása ozařuje všechno kolem, daleko převyšuješ moji předsta

vu o ideální ženě. Když jsem tě poznal, nepřál jsem si nicjiné

ho, než aby ses jednou stala mojí ženou. Jsi mnohem víc, než

kdy budu já. Po tvém boku jsem se konečně stal mužem. Budu

při tobě stát v těžkých chvílích a radovat se s tebou, když budeš


33

šťastná. Budu tě ctít a milovat tak jako nikdo. Ať naše láskapře

trvá navěky,“ objali se.

Nyní byla řada na Čokanovi, aby jejich svazek stvrdil.„Po

svátní duchové lesa,“ podíval se do korun stromů, „moje rodino,“

přejížděl pohledem po tvářích vesničanů a snažil se nevynechat

jediné místo v zástupu stovek lidí, „Karmone a Májo,“ spočinuly

jeho oči na novomanželech. „Přejeme vám mnoho krásných let,

neopakovatelných zážitků a překrásných dětí, o které sespoleč

ně s vámi budeme starat, vychovávat je a chránit. Milí Spojení,

ať vaše láska přetrvá na věky. Hau.“

Novomanželé se políbili, za což sklidili hlasitý potlesk,

hvízdání i nejrůznější pochvalné výkřiky. Veselí se valilo davem

jako přílivová vlna. Všichni se radovali a Chára s nimi, protože

byla ceremonie konečně u  konce. Obřad Splynutí se odehrával

na vyvýšeném pódiu, pod nímž se teď shromáždili všichnisva

tebčané. Karmon a Mája se k nim otočili zády a držíce se za ruce

nechali svá těla klidně spadnout na přichystané paže, které je

přenesly až do svého středu. Potom se všichni chytili za ruce,sa

mozřejmě až na bubeníky, kteří mezitím vyběhli na ochozy, aby

se s vervou pustili do hymny jejich kmene. Všichni přítomní je

doprovázeli svým zpěvem. Jejich chorál se nesl široko daleko,

ovšem to nejlepší přišlo až nakonec, kdy vyzpívali z plných plic:

„Na-ma-ri!“

Po krátké odmlce ještě přidali na hlase: „Na-ma-ri!“

Poslední zvolání jména jejich kmene se neslo několikkilo

metrů daleko a určitě jej musely zaslechnout i sousední vesnice.

Bylo by ostudou, kdyby ne. „NA-MA-RI!“

Nadešla Chárova oblíbená část obřadu, která byla plná

tance a  pití. Za nedlouho si ho našla v  davu máma. Její boky

se vlnily do rytmu hromového dunění a  tvář jí zdobil široký

úsměv. I když nerad, musel přiznat, že mu docela chyběla. Brzy

se k nim přidal i táta, který držel v náručí sestru. „Tatínku,ta

tínku, já chci tančit s váma,“ vynucovala si Mo, ovšem nadšení


34

jí nevydrželo příliš dlouho. Po chvíli si celá unavená sedla do

trávy. „Půjdu ji uložit,“ vzala ji máma na ruce.

„Ne, já půjdu,“ mrknul táta nenápadně na Cháru.

„ Děk uju .“

Chára byl moc rád, že má mámu jenom pro sebe. Tančili ve

stále zrychlujícím se rytmu, smáli se jako pominutí, když sivši

ml, jak se kousek od nich nakrucuje Moira. Mámě stačil jediný

pohled, aby byla v obraze. „Utíkej za ní,“ pohodila hlavou. Chára

se nejdřív musel dostat kolem Fáveze, který buď tančil, nebo se

zmítal ve smrtelné agónii po uštknutí jedovatým hadem.Jakmi

le k ní Chára dorazil, doslova se na něj přilepila. Naplno seod

dali tanci, jako kdyby tady byli jen oni dva. Chára vnímal údery

palic do obřích bubnů, narážely do napnutého plátnav napros

to stejném okamžiku. Ovšem bez lesních rohů a didgeridoo by

hudba nezněla ani z poloviny tak dobře. Šířila se napříč Kotlem,

rozechvívala jejich rozpálená těla a  spojovala jejich rozbušená

srdce. Chára se po dlouhé době zase cítil šťastný. „Konečně zase

žiju,“ přitisknul se k Moiře.

Než se nadál, seděl vysoko ve větvích a sledoval, jak se na

zem snáší ranní opar. „Uteklo to tak rychle,“ pomyslel si. „Štěstí

je tak pomíjivé.“ Všude bylo ticho přerušované občasnýmzakví

lením zvěře z hloubi pralesa. Mlha usazená na dně Kotle pomalu

pohlcovala věci, které tam zůstaly po bujaré oslavě. Na jednom

z ochozů tiše pochrupoval Marani, který nevynechal jedinou

příležitost přejíst se a hned nato usnout. Cháru něco pošimralo

na stehně. Na obloze se po dlouhé době neblýskala jedináhvěz

da, byla zrovna tak temná jako krajina pod ní. Zmocnil se ho

starý známý pocit. Přestože se během oslavy náramně bavil,

něco mu scházelo. Jejich svět, pokud se tak vesnici a přilehlým

kopcům dalo říkat, mu od mala připadal malý. Příliš těsný. Až

moc známý. „Chci objevovat a zažívat dobrodružství, ne usínat

na stejných místech.“ Opět ho protkala ta touha rozběhnout se

a běžet, co mu budou síly stačit. Neohlížet se, jen utíkat dál a dál.


35

Vzduchem se neslo šumění miliónů kapek skrápějících

listoví. Jakmile natáhl snědou ruku, začaly ho lechtat na dla

ni. Vyprahlá zem znovu ožívala. Chára se opřel o kmen stromu

a užíval si silného deště. Na rozdíl od Maraniho, který seroze

spale trmácel do svého domu, zatímco si něco zlostně mumlal.

Zahřmělo. „Jako kdybych sem nepatřil, jako kdybych se narodil

na špatným místě,“ cítil se Chára tak osamělý jako ještě nikdy.

„Vždyť jediný, kdo mi tady rozumí, je Kobu!“ chytil se za hlavu.

„Jediný, kdo mě doopravdy zná, je robot.“ Les splynul s oblohou,

po ochozech Kotle stékaly první pramínky a  vzduch naplnila

vůně tak nezaměnitelná s ničím jiným – vůně deště, který přišel

po dlouhé době. „Musím odsud pryč.“

„Myslel jsem, že tady budeš,“ přivítal Chára svého nejlepšíhoka

maráda na kopci, kde před pár dny sledovali zatmění. Předchozí

sucho vystřídalo období, kdy v jednom kuse pršelo. Bláto měli až

za ušima, kolem vesnice dokonce vzniklo několik bystřin. Kobu

klečel na pravém koleni a sledoval svůj odraz v louži. Jak do něj

narážel déšť, jeho obličej se pořád třásl. „Co se děje?“ zeptal ho

Chára.

Robot konečně zvedl své modře zářící oči: „Chtěl jsem jim

pomoct s budováním hrází, ale nenechali mě, prý to zvládnou

s a m i .“

„Jsou ještě malí,“ odtušil Chára. „Budou si z  tebe utahovat

pořád.“

„Tohle byli dospělí,“ odvětil Kobu. V nastalém tichu bylosly

šet jen cinkání, jak kapky dopadaly na jeho kovové tělo.

„Nikdy tě nepřijmou mezi sebe,“ věděl Chára moc dobře,

o čem mluví. „Ne všichni.“

„Je to nanejvýš pravděpodobné.“

„Tak proč si pořád stěžuješ?“


36

„Nestěžuju si, ani to neumím. Jen jsem odpovídal na tvou

otázku,“ zahleděl se Kobu znovu do kaluže. „Udělal jsemvšech

no pro to, abych je přesvědčil, ale soužití lidí s  roboty nejspíš

nikdy nebude fungovat. Proto si roboti budují svá města daleko

od lidí,“ pokračoval stejně monotónním hlasem.

„Nepřeháněj. Děda tvrdí, že my žijeme v  podhůří, protože

jsme tak blíže nebi, máme tady čistší spojení,“ hledal správná

slova Chára. „Prý jsou tady naše srdce blíže hvězdám a  našim

dávným předkům. Roboti zas potřebují slunce pro své baterie,

nehledej v tom nic víc.“

„Jediný důvod, proč tady zůstávám, jsi ty. Potřebuješ mě, ale

i  to jednou pomine, až si najdeš ženu a  budeš mít děti.“ Kobu

přejel svými kovovými prsty po hladině a sledoval, jak se jeho

obraz deformuje: „Teď bych měl podle vašich zvyklostí říct fór,

abych odlehčil atmosféru, ale žádný mě nenapadá. Nerozumím

tvým vtipům, ani tomu, proč se někdy tak předvádíš.“

„I tak mi rozumíš daleko víc než ostatní,“ ujistil ho jehonej

lepší kamarád. „Zapomeň na to. Raději mi vyprávěj,“ vyhoupl se

Chára na větev, ze které teď visel hlavou dolů jako netopýr. Jeho

vlasy připomínaly trs černé trávy. Miloval příběhy o tom, jak to

chodí na jiných místech Landie. Snil o tom, že se na ně jednou

doopravdy podívá.

Kobu se narovnal: „Vzhledem k  tvým schopnostem, kluz

nosti mokrého dřeva a vyčerpání z dnešního turnaje jepravdě

podobnost jedna ku dvěma, že z toho stromu spadneš.“

„Pověz mi něco o Seveřanech.“

Kobu měl volný přístup do databáze. Mohl tak snadnozís

kat informace o většině národů, uměl jejich jazyky a znal jejich

zvyky. Za těch dvanáct let, co je Chárovi vyprávěl, se je naučil

podávat způsobem, který ho nenudil: „Říkají si Protoriáni, což

v překladu znamená ‚Lid ze Severu‘. Traduje se, že je napoloos

trov věčně pokrytý ledem dovedl pradávný tvor Kroinos, když

je převedl přes řeku Hilberg. Říká se, že rozvodněný veletok


37

jedinou myšlenkou zmrazil, aby mohli bezpečně projít. Nejdří

ve nechtěli o  životě na nehostinném severu ani slyšet, ovšem

Kroinos je vždy chránil a  milovali ho natolik, že ho nakonec

následovali i tam. Jenže jednoho dne zmizel. Někteří tvrdí, že je

opustil, protože ho zklamali, jiní zase, že je nikdy nepřestalmi

lovat, ale musel odejít. I když se mezi sebou neustále přou, proč

odešel, všichni věří, že se jednou vrátí. Proto každý rok v  den,

kdy se slunce z  nejjižnější části planety obrátí opět k  Protorii,

zapálí Léro Lingus, v  překladu Světlo naděje, a volají Kroinose

zpátky domů.“

„A jak Kr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist