načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lámání v kole -- Afghánistán - Petr Angel

Lámání v kole -- Afghánistán

Elektronická kniha: Lámání v kole -- Afghánistán
Autor:

Románová zpověď vojáka speciálních jednotek Československé lidové armády, který se ze dne na den pod záminkou ostrého cvičení v Sovětském svazu ocitl v kruté sovětsko-afghánské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 216
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3967-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor odhaluje čtenáři devět měsíců svého života uprostřed nelítostných bojů, kterých se zúčastnil jako demoliční pyrotechnik výsadkového přepadového komanda. Hlavní hrdina napínavého příběhu vycházejícího ze skutečných událostí postupně ztrácí své blízké, aby v dramatickém vyvrcholení čelil situaci, na kterou nebyl vůbec připraven. Románová zpověď vojáka speciálních jednotek Československé lidové armády, který se ze dne na den pod záminkou ostrého cvičení v Sovětském svazu ocitl v kruté sovětsko-afghánské válce (1979-1989).

Popis nakladatele

Románová zpověď vojáka speciálních jednotek Československé lidové armády, který se ze dne na den pod záminkou ostrého cvičení v Sovětském svazu ocitl v kruté sovětsko-afghánské válce (1979–1989). Čtenáři odhaluje devět měsíců svého života uprostřed nelítostných bojů, kterých se zúčastnil jako demoliční pyrotechnik výsa dkového přepadového komanda. Hlavní hrdina napínavého příběhu vycházejícího ze skutečných událostí postupně ztrácí své blízké, aby v dramatickém vyvrcholení čelil situaci, na kterou nebyl vůbec připraven.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Angel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Angel

Lámání v kole

Afghánistán

Mladá fronta


4

Mladá fronta


AFGHÁNISTÁN

PETR ANGEL


6


věnováno Yvoně


8

© Petr Angel, 2017

Photo © David Jirásek, 2017

ISBN 978-80-204-3967-3


Tento válečný román byl původně psán jako dokument aob

sahově i stylově spadal do literatury faktu. Na nátlak jistých

osob a institucí jsem však byl donucen ho napsat jako fiktivní

příběh. V důsledku toho jsou některá jména, lokality a datace

pozměněny.

·

Chtěl bych na tomto místě poděkovat za odbornou korekturu

plk. výsadkových jednotek AČR v záloze. Z pochopitelnýchdů

vodů ho nemohu jmenovat. Za případné chyby a nepřesnosti,

které nám unikly, se čtenářům omlouvám.



11

A tak jsem  tam  seděl  v té  studené jeskyni kdesi hluboko v Af

ghánistánu, krev  mi  stékala po těle  do vysokých parašutistic

kých  bot  a kolem mě  sténalo a umíralo dalších šest  vojáků. 

Dva  už  jsme  pohřbili. Ztraceni neznámo kde  v poušti plné  skal 

a písku, co  vypil  oceán lidské krve.  Psal  se  rok  1986  a já  daleko 

od  domova bojoval cizí  a nesmyslnou válku, do  které jsem se 

nechal nalákat pod  příslibem několika bonů,  které pak  doma  

prohýřím; devatenáctiletý naivní kluk.  Možná by  mi  měl  v ten 

okamžik někdo položit otázku, jak  a za  co  se můžou krvavé pe

níze vůbec utratit. Vždyť ty štěstí nenosí.

·

Můj  život  ale  k takovému konci směřoval, nemohlo to  být  ji

nak.  Vše  bylo  předem dané  snad  už mým  narozením. Shoda 

různých okolností jistě  nemohla být  náhodná, ve  vesmíru se 

nic  náhodně neděje, toto  jsem  prostě prožít měl,  a proto také 

prožil. Anebo jsem  se  v určitém okamžiku měl  vydat jiným smě

rem?  Ale  v kterém a kudy? Nijak se  tím  nesnažím omluvit, na-

konec – posuďte sami.


12

Narodil jsem  se  v červnu roku  1967  v Praze naprosto úžasným  rodičům a jako jedináček mohl  mít  pohádkový život. Na- místo toho  jsem  si  vybral cestu krve  a slz,  a své  rodiče zničil.  Za  všechno si  můžu výhradně já  sám, ačkoliv svůj  díl  práce  odvedly i rodinné geny. Nikdy bych  třeba nesměl poznat své  dva dědy.

Jeden můj  děda  byl  partyzán, který si  získal velké zásluhy  v druhé světové válce. Kdyby v roce 1948  souhlasil s komunistickým režimem, mohl mít  krásnou kariéru jako  vysoký důstojník někde u pěchoty. Jenže on  pocházel z rodiny kulaků  a Stalinovi věřit  rozhodně nemohl, proto také  prožil celý  život  v lese jako  hajný v dokonalé izolaci od  tehdejšího režimu a v narostém souladu a harmonii s přírodou.

„Je  mi  tady  nádherně,“ říkával, když  jsme  chodili po  lese  a dýchali  čistotu, kterou jsem  já  nikdy v Praze nezažil. „Mám pros- třílený nohy z MP-40 a vůbec o tom nevím.“

„A co je, dědo, to em pé čtyřicet?“ ptám se ho.

„Jednou budeš stát  proti  hroznějším zbraním,“ odpověděl mi  a vůbec se  nemýlil. „A teď nemluv, někde tu  číhá  rys,  to  je útočná šelma, ale necháme ji být.“

„Co  to  je  rys?“ ptám se  jako  naivní Pražáček, v hlavě si  ale  zapisuju informaci MP-40, což  je  německý samopal, jak  jsem  později zjistil v jedné encyklopedii a užasnul – nechtěl bych  z něj mít jediný průstřel, natož pak rozervané nohy dávkou. To  už snad raději toho rysa.

„Kočka, co by tě roztrhala,“ odpovídá mi děda.

A já  si  představoval kočku velkou jako  panelák, tak  jsem  se  ho  držel za  kapsu a tajil dech, až  mi  nakonec toho  rysa  ukázal. Moc  rád  bych  si  ho  pohladil, byla  to  fakt  jen  větší  kočka.  Jako  čtyřleté dítě  by  mě  ale  v sebeobraně asi  vážně poškrábala  a potrhala.

Děda to  uměl  se  psy,  měl  německou modrou dogu, na  které  jsem  jezdil jako  na  koni  a hodně si  ji  oblíbil. V lese ani  nehlesla,  poslouchala jen  dědu, povely ostatních plnila, pouze pokud jí  připadaly vhodné, což se  moc  často nestávalo. Jmenovala se  Anna a celá naše rozvětvená rodina ji  milovala. Jako  batole  jsem  ji  docela šikanoval a mučil, jenže ji  to  nebolelo, a pokud  ano,  udělala to  tak,  že  si  na  mě  lehla  a měla na  chvíli pokoj. Já  křičel jako  turek, tak  mi  olízla obličej a byl  klid.  A pokud ji  ode  mě  někdo odvolával, řval  jsem  ještě  víc,  protože jsem  bez ní   zkrátka nevydržel. Nakonec jsme  spolu uzavřeli nevyslovenou  dohodu: při  rvačkách nebudeme křičet ani  štěkat, abychom  náhodou neprovokovali příbuzenstvo. Cítil  jsem  potřebu se  jí  pořád dotýkat, strkat do  ní  a objímat ji,  ona  ale  dělala to  samé  mně. To byla láska!

Protože mě  pořád hlídala, nic  se  mi  nemohlo stát.  Vlezl  jsem  do  rybníka a na  nohy  se  mi  nalepily pijavice, začal  jsem  ječet,  jako  kdyby mě  vraždili, padnul jsem  do  vody  a topil se. Anna  mě  chytla za  trenky a rozvážně vytáhla ven.  Pak  mi  trochu olízala  obličej, postrkala mě čumákem a já byl zase živ.

Při  každé rodinné slavnosti se  připomínalo, jak  jsme  se  jednou  zatoulali do lesa,  když  tu  přišla  bouřka. Anna  to instinktivně  vycítila, odtáhla mě  do  pole  kukuřice a tam jsme  to  nějak  přečkali. Já  jí  brečel do  krku,  ona  mě  lízala  jako  matka svoje   štěně, hřála  a nedovolila mi  jediný pohyb. Vycítila totiž,  že desítky  blesků kolem by  nás  zabily. Moc  jsem  se  bál  a držel se  jejího šedesátikilového těla.  A třebaže taky  kňučela a byla vystrašená, dokázala se nad to povznést a chránit mě.

Děda mě  naučil všechno, co  jako  partyzán a voják uměl, do- konce jsem  s ním podstoupil i střelecký výcvik a jeho loveckou  kulovnicí a brokovnicí trefil  vše,  na  co  mi  ukázal. Moje malé  prsty  stěží  objaly náboje, co  jsem  do  té  brokovnice nemotorně  nabíjel, to  byla  tedy  podívaná. A že  mi  nedával jen  statické cíle!  Když  se  šišky  na  borovicových větvích kývaly ve  větru, bylo  docela  těžké  je  sestřelit, pak  mě  ale  seznámil s létajícími disky, co  měly  simulovat kachny, bažanty, koroptve a jiná kinetická zví- řata.  Byl  na  to  takový přístroj, který  vyhodil disk,  a ten  jste  měli  sestřelit. Legrace to  nebyla, šlo  o rychlost, postřeh a odhad, jak  daleko musíte mířit před  letící  cíl. Naučil jsem se  to, pak  už  šlo  jen  o rutinní palbu do  těchto pohyblivých terčů. A děda byl  šťastný, měl  takového vnuka, jakým jeho  syn – tedy  můj  táta –  rozhodně nebyl.

Vůně střelného prachu mi  učarovala a samotná střelba dala  základ, který jsem  později velice efektivně zúročil. Jak?  Tím  nejstrašnějším způsobem, jaký  si  vůbec dokážete představit.  A nábožensky založená babička se  musí  v hrobě otáčet, jen  děda  s Annou to asi chápou... Musejí – jsem jejich a oni moji!

„A proč jsi  byl,  dědo  partyzán, když  jsi  z toho nic  neměl a mohli  tě  zastřelit?“ zeptal jsem  se  ho  jednou už  jako  starší kluk.  V té  době  jsem  si  vše  rovnal v hlavě a tato otázka mi  nedávala spát.  Proč riskoval vlastní život?

„Protože jsem  měl  pocit, že  je  to  třeba  dělat, a připadalo mi  to  správný,“ odpověděl a tato věta  mi  strašila v hlavě celý  život. Já  si v Afghánistánu své deprese a výčitky takto vysvětlit nemohl.

·

Jen  jedna malá  holčička s dlouhými blond copánky hluboko  v Rusku si  pastelkami kreslila na čtvrtku svého prince, co  se  až  moc  nápadně podobal mně.  Proč  mu  ale  bůh  udělal ta modrá ramena, to  sama  ještě  tenkrát nechápala, o vojenském tetování  přece tehdy nic vědět nemohla...

Druhý děda  od  matky byl  úplně jiného ražení – vysoký, sval- natý  a hodně potetovaný chlap, co  měl  v sobě testosteronu  a adrenalinu na  rozdávání. Svůj  život  střídavě trávil v kamenolomu, kde  rozbíjel těžkou palicí žulové kameny, a v kriminá- lech,  kde  si  odpykával své  hospodské rvačky. Jeho  otec  byl  legionář,  který  zemřel v bitvě na  Piavě, on  sám  neměl šanci  bojovat,  protože byl psychopat. Tak si to vybral jinak.

Náš vztah byl  zvláštní. V podstatě jsme  se  spolu  jen  kočkovali  a prali. Byl  to  nezmar a takový ten  typ,  co  ho  nikdo a nic  nezničí. Strašně kouřil, pil,  a přitom byl  zdravý, jako  kdyby ho  někdo chránil jakousi imaginární ochrannou rukou. Vždy  jsem  na  něm  rád  usínal, protože to  byl  otec  matky, a to  asi  dítě  vycítí.  Nebyl v tom žádný problém, vešel  bych  se  mu  i do  kapsy. Nej- lepší  to  vždy  bylo  v neděli, když  si  obléknul kvádro s kravatou,  na  hlavu vrazil klobouk a spolu se  mnou odkráčel do  místní  hospody, kde  si  mě  posadil na  klín  a koupil mi  malinovku. Ni- kdo  tam  neřekl ani  slovo  a všichni jen  koukali do  země  a posílali  mu  panáky kořalky. Aby  ne, když  se  nevešel rameny do  dveří   a všichni gangsteři z Al  Caponeho Chicaga by  z něj  okamžitě  dostali infarkt.

Asi  tak v sedmi letech mi  řekl,  že  tady  rok  nebude. Mlhavě jsem  věděl o jeho dřívější nepřítomnosti, moc  jsem  ji  ale  nechápal,  v rodině se  o ní  z pochopitelných důvodů mlčelo. Děda se  holt  šel  podívat za  mříže. Kolikrát jsem  ale  jakoby z dálky zaslechl, jak  říká  babičce a matce: „Tak  ať  mě  zavřou, to  unesu. Postel i jídlo   mi  dají  a alespoň nebudu pít. Vyhraju nějaký peníze v kartách,  udělám si  nový  tetování, vydělám na  uranových dolech majlant  a všichni budete šťastný – já  to  pro  sebe  nechci, nechci pro  sebe  vůbec nic. Tak si ušetřete ty svoje výčitky, mravokárci!“

Všichni mlčeli, nikdo nemohl říct  ani  slovo. Já  jsem  byl  zřejmě  moc  malý  a hrál si  v uhláku na  horníka, proto usoudili, že  jejich  rozhovorům nerozumím. – Nene, tohle mi v paměti zůstalo.

„A kde budeš ten rok, dědo?“

„Moje cesta  životem je  taková, že  občas chodím v ostnatých  drátech,“ řekl  mi.  „Jsi  kluk,  který to má  v sobě, ale  ty  jako  já   nedopadneš, to víme.“

S úžasem se ho ptám: „A kdo, dědo, to víte?“

Děda si  zapálil dlouhý doutník a z oblaku kouře mi  odvětil:  „Prostě víme, neřeš to...“

Moc  mi  ten  rok  chyběl, matka za  ním  jezdila na  návštěvy někam  k Ostravě a já  mu  psal  dopisy, jak  žiju  a co  dělám, kreslil  mu  obrázky a moc se  na  něj  těšil. Nikdy jsem  netušil, jak  může  být  rok  dlouhý, pokud vám  někdo chybí. Když  se  děda  konečně  vrátil,  uspořádal oslavu, že  se  vesnička, kde  s babičkou bydlel,  otřásala. A já  se  od  něj  na  krok  nehnul. Poprvé v životě jsem  si  všimnul, že  slzy  můžou být  i z radosti. Nejen moje, ale  celé  rodiny. Jen  děda  neslzel, smál  se, snědl  celou  husu  a vypil tak  dvacet  piv.  Byl  to  člověk, co  považoval vězení za  něco  jako  služební cestu, a asi  se  tam  s jeho fyzickými dispozicemi měl  moc  dobře. Toto   jsem  po  něm  bohužel nezdědil, protože v kriminále jsem  málem  zemřel. Válka je pro vojáka láska, vězení, smrt...

Miloval jsem  jeho  potetované, svalnaté ruce,  vlastně ani  ne  tak  ruce,  jako  spíš  hevery. Když  chodil o víkendech do  JZD,  aby  zaplatil všechny ty  školy svým  čtyřem dcerám, z nichž jedna   byla  mojí  matkou, osmdesátikilové pytle  se  zrním nenosil po  jednom – jeho  tělesná konstituce mu  umožňovala nosit  je  po  dvou  na  svých ramenech, která  připomínala letiště. A vykračo- val  si  při  tom,  jako  kdyby byl  na  procházce. Ostatní jen  žasli.  A v tom kamenolomu jsem  za  ním  několikrát byl; chlap vysvle- čený  do  půl  těla  se  svaly  jako  dnešní akční hvězdy tam  mlátil  do  kamenů, zalitý potem ze  sebe  dostával vrozenou agresivitu.  Myslím si,  že  nic  jiného by  ani  dělat  nechtěl. Ale  pozor – v rodině  nikomu na  hlavě nezkřivil vlásek. Kromě mě, malého ďábla,  který mu nedal pokoj.

„Hlavně si  nenech dát  nikdy do  hlavy,“ říkával mi,  „pak  budeš  blbej a KO.“

Držel  jsem se  jeho  pravidla, a třebaže jsem měl  tělo  plné  modřin,  hlavu jsem  si  vždy  zachoval čistou. Ani  otec  si  nedovolil mi  dát  pohlavek. Možná i proto jsem  dnes  takovým chytráčkem, ačkoliv jsem si strašně dlouho připadal jako zoufalec.

Kolikrát už  nevěděl, co  si  se  mnou počít. Řekl  mi  třeba, že  když  vylezu ke  komínu, dá  mi  na  zmrzlinu. Za  pár  minut jsem  na  něj  křičel od  komína... Pak  mi  přikázal, ať  mu  utrhnu ten  nejvyšší kaštan na  stromě, který  měl  asi  tak  dvacet metrů. Ba- bička  stála  na  zahradě a zaříkávala ho  Kristem, on  jí  z lavice jen  popuzeně odsekl: „Táhni domu, babo!“

Překřížil si  nohy, ztetované nám  neznámými aztéckými zna  ky,  a usnul, nikoliv však na dlouho. Kaštan jsem mu přinesl.

Jindy mi  dal  úkol  chodit po  plotě, což  bylo  něco  jako  provazochodectví, jenže já měl skvělou rovnováhu a brzy se to naučil.

„Jsi  nezmar a takoví lidi  se  řítí  do  průserů,“ řekl  mi  a šel  do  ložnice, kde  za  sebou zamknul dveře. Babička mi  řekla, že  jsem  čert  a že  udělala palačinky, proč  prý  nejsem jako  sestřenice  a bratranci, co  si  malují nebo  hrají  na  písku. Proč  jsem  neposedný, proč  pořád po  všem lezu,  skáču z pětimetrové půdy  do  sena,  proč  hážu  kamením po  všem, co  uvidím, atd.  atd.  atd.  Do  dětské duše  ale  nikdo nevidí, vylezl jsem  si  uraženě do  třešně  a usnul tam na  jedné silné  větvi,  děda  mě  pak sundal a všem  vynadal, byl to jediný člověk, co mě dokázal pochopit.

Ničil  jsem  ho  ale  těžce, hyperaktivní dítě  je  pro  prarodiče něco  jako  trest.  Když  už  jednou nevěděl, co  se  mnou, dal  mi  do  ruky  košík  a pověřil mě  úkolem, abych ho  přinesl plný  hub. Pak si  lehl  pod  hrušku a myslel, že  ode  mě  má  na  den  pokoj. Vůbec ne,  za  hodinu jsem  byl  zpátky s plným košíkem prašivek a babička  se  smála jako  dítě,  děda  šel  raději do  hospody. Utekl jsem  přes  zahradu a za pár minut si mu rozesmátý sedl na klín.

Bylo  to  prostě moje  krásné dětství. S jedním dědou jsme  vzali  Annu a pušky a šli  do  lesa,  s druhým se  prali, vyváděli volovi- ny,  lezli  po  stromech, plotech, barácích a hráli hry,  které  jsem  doma  jinak  postrádal. A někde ve  skladech firmy  Selier  &  Bellot  ve Vlašimi už tehdy ležely náboje, které čekaly na moje ruce.

·

V deseti letech, kdy  jsem  přestoupil na  druhý stupeň ZŠ  do  6.  třídy, jsem  vůbec neměl problémy se  šikanou žáků  z vyšších  tříd,  protože jsem  se  pustil do  každého bez  ohledu na  výsledek.  Děda matky mě  moc  nešetřil, takže jsem  se  rány  nebo  bolesti  vůbec nebál. Všechno jsem  bral  jako  hru,  a když jsem  náhodou  přepral nějakého sedmáka nebo  osmáka, chodil jsem  pak  po  škole pyšný jako  páv.  Proto jsem  pro  ně  nebyl obětí,  naopak,  považovali mě  za  potenciální hrozbu, a proto mi  brzy  dali  pokoj.  Celkem klidně jsem  si  žil  svým  předpubertálním životem naplněným sportem a učením. Dědové mi  od  dětství dávali vysokou  školu života. Nebo smrti? Co  já  ale  tehdy věděl o politice, vál- kách  a skutečném násilí? Nic.  Vše  pro  mě  bylo  legrací, výzvou  a dobrodružstvím.

Někdy v sedmé třídě  jsem  jednoho dne  přišel domů s monoklem  na  oku, a to  bylo  pozdvižení. Matka prohodila: „Á,  pán  se  pere!“ A otec, který  tehdy ležel  v knížkách, protože studoval  postgraduál, podotknul: „A dostává...“

Dál  si  mě  nevšímali. Ponížen vlastními rodiči jsem  šel  spát.  Zbila  mě  parta, co  jsem  se  jí  rozhodl nebát. Hned na  úvod  jsem  dostal otřesnou facku, že  jako  nemám cigarety. Jakmile jsem   vstal,  schytal jsem  druhou, že  nemám peníze. Když  jsem  se  jim  postavil, na  oko  mi  dopadla pěst  a já  se  složil. Byli  to  prostě  starší a těžší kluci z 9. třídy, mohli si se mnou dělat, co chtěli.

„Jednou vám to všem vrátím,“ říkám jim.

„Ty  jo,  ty  chudáčku!“ A za  všeobecného veselí dostávám koanec na cestu.

O několik let později by po mně zbyly jen mrtvoly.

Tato  příhoda ve  mně  zakotvila jedno předsevzetí: Nikdy  nepoužiju násilí proti  dítěti, ženě  a obecně slabšímu člověku.  Tento slib  mi  několik let  i vydržel, pak  ovšem shořel, jako  kdybyste list  papíru vhodili do  rozpálené pece, jako  kdybyste ho  namočili v sirouhlíku, v kterém je  rozpuštěn bílý  fosfor, a pak   jím zamávali.

A víte, jak  to  dopadlo u dědů? Anna mi  lízala monokl a kňučela.  Dědovi jsem  v lese  vylíčil celou  pravdu. Jen  smutně kroutil  hlavou.

„Měl  jsi  utéct, když  tě  zastavili. Někdy je  útěk  výhra.“ A začal  mi  vyprávět příběhy z války, kdy  se  museli stáhnout hluboko do  lesů,  aby  se  vyhnuli početnějším a silně ozbrojeným fašistickým  jednotkám, které by je lehce rozstřílely.

„Začali jsme proti  nim  bojovat jinak,“ pokračuje. „Diverzní  akce, takový ten styl zaútoč a uteč.“

„Ale dědo, není přece válka.“

„Válka se  od  míru  liší  jen  prostředky,“ řekl  mi  tu  strašnou  pravdu. „Na  tomhle světě  se  pořád bojuje: o peníze, o kariéru,  o moc... A občas je fakt lepší utéct nebo ustoupit.“

Děda rváč  to  ovšem pojal  úplně  jinak. Začal mě učit  docela  zákeřný věci.  Já jen  zíral,  že  existují páky  a údery na  citlivá místa,  pomocí nichž  můžete snadno zlikvidovat mnohem těžšího  člověka. Jen  využijete jeho  hmotnosti. A to  jsem  ještě  nevěděl,  že jednou budu umět i ty striktně smrtelné techniky.

Tenkrát jsem  si  ale  slíbil, že  už  mi  nikdo na  světě  nic  neudělá.  A začal tak  nějak  primitivně a diletantsky cvičit. Dělal  jsem  si kliky, dřepy, shyby a představoval si, že  jednou budu  jako  děda. Vý- sledek se  nedostavoval, ačkoliv mi  to  určitou sílu  a kondici dalo.  Byla  to  taková příprava na  okamžik, kdy  jsem  vzal  ve  Svazarmu  do  ruky  činky  a nikdy je  už  v životě z rukou nepustil. Jde  v podstatě o závislost na endorfinech, a ta zůstává na celý život.

·

V tom zcela  náhle odešla Anna. Už  umírala stářím, kdykoliv  jsem  tam  ale  přijel, obživla. Zemřela v deseti letech. Anna byla  ohleduplná, prostě si  lehla  do  rohu  a tam usnula. Já  byl  zrovna  doma, když  nám  to  babička volala, zalarmoval jsem  celou  rodinu,  abychom za  nimi  okamžitě vyrazili. A pak jsme  si  na  všech s dědou  vynutili symbolickou minutu ticha, kdy  jsme  se  s ní  důstojně  rozloučili. Pes  je  taky  člen  rodiny, všechno s vámi prožívá a milu- je  vás.  Možná si  to  namlouvám, ale  její  velká  hlava  mi  v krizových  situacích dýchala do obličeje a olizovala tváře.

Vypravili jsme jí  pohřeb jako  člověkovi a společně s dědou  a babičkou ji  obrečeli. Za  týden volá  babička otcovi – byla to  přece jeho  matka –,  že  se  děda  se  zbláznil. Hned v pátek jsme  tam jeli a přivítalo nás krásné štěně modré dogy.

„Jak se jmenuje?“ ptám se dědy.

„Anna,“ odpovídá mi,  jako  kdyby to  byla  naprostá samozřejmost. „Je z jejího rodu.“

A já ho chápu – Anna nepřišla, neodešla, je zde stále...

Okamžitě si  spolu rozumíme a nehneme se  od  sebe  jako  s Annou I.

V neděli, cestou zpět  do  Prahy, otec  v autě s matkou rozebírá,  že  děda je  fakt  divný, když  si  okamžitě koupí novou dogu  a dá  jí stejné jméno.

„A co je na tom špatného?“ ptám se.

„Ty  to  tam  vzadu neřeš!“ umlčuje mě  matka, tak  tedy  mlčím  a těším se na Annu II.

Dědu jsem  plně  pochopil až  mnohem později. Asi  ve  třiceti  jsem  poznal ženu, co  měla  syna  s mozkovým nádorem, doktoři  mu  dávali rok  života. A psycholožka jí  řekla, aby  okamžitě otěhotněla, protože jinak  se  zničí  a skončí v blázinci. Narodila se  jí  dcera a ona jí dala synovo jméno v ženské verzi.

·

A někdy v té  době  jsem  narazil na  něco,  co  mi  změnilo život   a určilo cestu do  pekel. Můj  otec  měl  doma coby  inženýr chemie  docela slušně vybavenou laboratoř a ta  mě  začala fascinovat.  Všechny ty  barevné chemikálie, vůně  i otřesné zápachy, baňky,  analytické váhy,  aparatury a další vybavení mi  nedávaly spát.  A při  ohňostroji o čarodějnicích jsem  si  řekl, že  si  udělám vlastní  světlice, rakety a dělobuchy. Přece to musí být jednoduché...

Otcova obsáhlá knihovna plná  literatury o chemii a VŠCHT  skript mi  poskytla potřebné informace. Pamatuju si,  že  mojí  první výbušninou byl  amoniakát jodu; slabá a naprosto ne- škodná třaskavina pro  zábavu. Jenže já  jsem  ji  rozházel, spí- še  tedy  rozlil téměř po  celé  škole – na  schody, po  chodbách,  bohužel i do  vlastní třídy – a pak  stačil sebemenší kontakt  s botou a o zábavu bylo  postaráno. Celá  škola  bouchala, ředitel  zavolal Veřejnou bezpečnost a nastalo velké vyšetřování, na  jehož konci jsem  zůstal já.  Prozradily mě hnědofialové prsty   poleptané jódem. Nemělo smysl zapírat – ani  de  facto  nebylo  proč. Přece je to věda, myslel jsem si tehdy naivně.

„Ty  spratku, přiznej se,  ty  jsi  chtěl  odpálit školu!“ řval  na  mě  ředitel.

„Nechtěl, to jen tak třaská...“

„Já ti taky jednu třísknu, ty teroristo!“ hulákal nepříčetně.

„Nechte ho  být, soudruhu,“ mírnil ředitele přivolaný pyro- technik. „Je  to  opravdu neškodné a v podstatě se  to  zlikvidovalo  samo jen tím, jak po tom děti chodily.“

„No jo, ale výbuchem!“

„Soudruhu řediteli, každý začínající chemik je okouzlen výbu- šninami, s tím nic neuděláte.“

„Tak ať si to odpaluje u vás na služebně, ale ne v mý škole!“

Dvojka z chování, doma peklo a laboratoř uzamčena těžkým  zámkem. Nejvíc to  odnesl otec,  protože rozzuřená matka všechnu vinu hodila na něj.

„Je to, jako kdyby mu dal děda do ruky pušku!“

I přes vážnost situace jsem  se  musel v duchu smát. Vy  víte   proč...

·

Jenže pokud do  tohoto jednou člověk vstoupí a osloví ho  to,  cesta  zpět  již  nevede. Respektive vede,  když  uděláte nějaký velký  průšvih nebo  vám  to  utrhne prsty. Já  už  si  ale  na  průšvihy  dával pozor a zranění mi  nehrozilo, protože jsem  si o dané látce  a její výrobě nastudoval úplně vše.  A taky měl  štěstí nebo   nad  sebou nějakého silného anděla ochránce, tak  jako  ho  měl  i matčin otec.  I to  ale  k životu patří, proto například Napoleon  odmítal generály, kteří  byli  v životě smolaři – bál  se,  že  si  svůj  úděl  přinesou i na  bojiště. Tato  filozofie má  něco  do  sebe,  podívejte se kolem sebe...

Třaskavý jod  mě  tedy  poučil o přístupu dospělých lidí  k výbušninám a vrátil na  zem.  Knihy však  zůstaly k dispozici a já  se  studiem rozhodně neotálel, takže  jsem  měl  brzy  přehled, jakou  chemickou látku seženu v drogerii nebo  v lékárně. Pamatuju  se,  jak  jsem  si  do  deníku, který  jsem  tenkrát psal,  poznamenal  velkým písmem:

DNES  JE  NEJVÝZNAMNĚJŠÍ  DEN  MÉHO  ŽIVOTA  –  TRAVEX JE CHLOREČNAN SODNÝ!!!

A s ním se  tedy  daly  dělat  věci.  Sice  do  něj  byl  přimíchán technický  chlorid sodný, který  jeho  pyrotechnické vlastnosti deklasoval,  ale  protože měl  větší  krystaly, nebylo problémem ho  sítkem separovat. Hydroskopičnost jsem  vyřešil tím,  že  byl  dennodenně na  topení, a protože jsem  neměl třecí  misku, používal jsem  matčin  kuchyňský mixér. Kdyby to věděla, asi by mě přerazila.

Rovněž jsem  si uvědomil, že  mě  přitahují bouřky. Mohutné  blesky a uši  rvoucí hromy mi  dělaly dobře, rád jsem  se  na  ně  díval  a poslouchal je.  Příhoda s Annou z dětství byla  již  dávno  zapomenuta. Bylo  to  kvůli  zvuku připomínající mé  výbušniny  nebo jsem se připravoval na život pod palbou?

·

V dubnu 1978, krátce před  mými jedenáctými narozeninami,  proběhl v Afghánistánu komunistický převrat. Mezinárodnímu  oddělení ÚV  KSSS bylo  jasné, že udržet v této islámské republice  nějaký režim bez intervence je  nemožné. Z vedlejšího Íránu,  kde  právě proběhla revoluce, se  navíc  masově rozšiřoval islámský  fundamentalismus, vůči  tehdejšímu komunistickému zřízení  velmi nepřátelská ideologie. 8. prosince 1979 tedy  sovětský  prezident Brežněv po  tajné  poradě se  šéfem KGB  Andropovem, maršálem Ustinovem a ministrem zahraničí Gromikovem vydal  40.  armádě rozkaz k invazi, která  začala 25. 12. 1979 a trvala  celých deset let.

Bylo  mi  dvanáct a půl  a o Afghánistánu jsem  nevěděl zhola   nic.  Popravdě – ani  bych  ho  na  mapě nenašel. On  však  trpělivě  čekal na moje slzy a krev.

·

Brzy  jsem  zjistil, že  se  do  otcovy laboratoře lze  dostat permanentně otevřeným větracím okénkem, stačilo ho  pouze  vyháčkovat a prolézt. Měl  jsem  tedy  vše  a nebyl týden, kdy  bych  si  něco  nezkusil. Vedlejším efektem této  činnosti bylo,  že  jsem  se  nemusel učit  matematiku, fyziku a chemii, protože vše  jsem  si musel sám nastudovat a vypočítat.

A takto jsem  celkem v klidu žil  až  do  osmičky. Mé  teoretické  i praktické znalosti chemie byly  na  vysoké úrovni, aniž  bych  si  to  uvědomoval. V osmé třídě,  kdy  se  probírala chemie, ze  mě  byl  učitel perplex, protože jsem  vše  znal  a hodinovou písemnou  práci  odevzdával za  deset minut. Mé  zkoušení u tabule připomínalo frašku.

„Angel k tabuli, ne nechoď, za jedna.“

Vycházeli jsme  spolu dobře, akorát při  laboratorních cvičeních jsem  mu  hodně odlehčoval z jeho skladu chemikálií.  Mimochodem otec  stejně věděl, že  mu  do  domácí laboratoře  lezu, protože jsem  tam  několikrát udělal nepřehlédnutelný  nepořádek.

Jednoho dne  si  mě  zavolala třídní učitelka: „Petře, chemikář  mi  říkal, že  nikoho takového, jako  jsi  ty,  ještě  nepoznal, nepo- kaz si život nějakou hloupostí.“

„Nepokazím,“ slibuju jí.

„V matematickém kroužku jsi  taky  nejlepší,“ pokračuje. „Do- táhneš to daleko.“

Jak moc se mýlila.

Co  jí  mám  říct? „Děkuju.“ Vůbec ale  nevím, o čem ta  ženská  mluví, respektive si  to  neuvědomuju. Ona  to  poznává, můj  věk  mě prozrazuje, neuměl jsem ještě lhát a přetvařovat se...

„Počítáš mi  problémy, které  se  probírají na  střední škole, ty  ten  postup a řešení přímo vidíš,  neudělej nějakou chybu.“ Že  by  už tenkrát něco tušila? Možná.

Byla  to  krásná ženská, sexuální symbol nás  puberťáků. Slíbil  bych  jí  modré z nebe. Nebylo ale  co  slibovat, vše  bylo  špatně už  tenkrát. Karty již  byly  rozdány a já  tu  hru  hrál.  A rád. Měl  jsem  v ruce vlastně všechna esa!

Nechci ze sebe  dělat  geniálního chemika nebo  matematika,  pomocný dělník má  zase  jiné  kvality, díky  filmům Forrest Gump  nebo  Pán  prstenů jsem  poznal, že  skutečně velké  úkoly se nedávají  chytrým lidem, takže... Takže já  nic  velkého asi udělat neměl. Nevyužil jsem  své  vrozené schopnosti. Z hlediska vzdělání  a intelektuality jsem  v podstatě zůstal průměrným člověkem, což  mi  rozhodně nezabránilo, anebo naopak umožnilo rozvinout jiné   schopnosti, a to  dokonale. Otázkou za  milion dolarů je,  co  by  bylo  lepší, ale  to  už  se  dnes  nikdo nedozví. Existují vysoce inteligentní  uklízečky a stejně tak  i hloupí vysokoškoláci, až  to  vypadá, že  si  z nás snad bůh dělá legraci.

A taky že  dělá – ze  mě  obzvlášť, tomu  tedy  věřte! Jimi  Morrison  se  předávkoval heroinem v Paříži ve  vaně,  ACDC se  při  koncertech houpali na  pekelných zvonech a já  se  díval  do  svých   dlaní  na  čáry  a říkal si,  co  asi  tak  znamenají. Byly  tehdy nevinné  a neposkvrněné. Rády hladily Annu a objímaly matku. Kdyby  tak věděly, co všechno je čeká.

·

Nikam jinam  než  na  chemickou průmyslovku jsem jít  nemohl  a díky prospěchu na  základce jsem  ani  nemusel skládat přijímací  zkoušky. A právě na  průmyslovce jsem  získal přístup ke  všemu, co jsem doma, po drogériích a lékárnách nesehnal.

Například fenol! Nebylo mi  ještě  ani  patnáct let, když  jsem  poprvé vyrobil vojenskou trhavinu trinitrofenol neboli kyselinu  pikrovou a odpálil ji  s Annou II  na  poli.  Učinil jsem  totiž  jedno  závazné rozhodnutí – pravidlo, že  všechno větší  budu zkoušet  hluboko v přírodě, v lesích a na  polích u svých dědů. Samo- zřejmě bez nich... Domníval jsem se, že  tím eliminuju riziko   prozrazení. Docela naivní představa, obzvláště když  jsem  zatím  neměl ani ponětí o tom, s čím si vlastně zahrávám.

Nikdo mi  tehdy neřekl, co  to  je  brizance, respektive jsem  o ní  stále  četl,  ale  v praxi ji  ještě  nepoznal. Kilogram 2,  4,  6  trinitro -fenolu aneb  vojenskou zkratkou TNF  jsem  hluboko zahrabal  do  čerstvé oranice a azidem stříbrným ho  inicioval. Problém  byl  v tom, že  jsem  jako žhavič rozbušky používal odporový drát  z matčiny spálené kulmy na  vlasy. Ani  zvonková baterie mi  ho  nerozžhavila na  větší  vzdálenost jak  třicet metrů! Rána to nebyla  moc  velká, taková podivná a dutá. Jenže tlaková vlna  mi  olízla  obličej, rvala  uši i plíce a docela mě  překvapila. Otočil  jsem  se  na  záda, abych mohl volně dýchat, a otevřel oči –  nic  jsem  neviděl! Celé  nebe  nade  mnou bylo  pokryto hlínou a kolem  mě  se  rozhostila tma.  Anna  II  dávno utekla a vše  z bezpečné  vzdálenosti s kňučením sledovala.

Když  se  ta  hlína začala vracet z oblohy, zasypala mě  a já  si  uvědomil, že  jsem  se  začal  zabývat něčím, co  má  nepředstavitelnou sílu  a energii. Něčím, co  je  schopno zatřást zemí  a zničit  cokoliv, na  co  se  na  této  planetě podíváte. Kráter o průměru pět  metrů jsem  musel několik hodin zasypávat dědovou lopatou,  aby  nebyl průšvih. Zemědělci by  se  jistě  podivili, kde  se  tam  ta  hrozná jáma  vzala. Spontánní výbuch munice z druhé světové  války  anebo pád  meteoritu? Obojí by  se  vyšetřovalo, radši  jsem  se  proto dřel, abych za  sebou zahladil stopy. Byla  to  však narosto zbytečná práce.

Opět  poněkud poučen, svoji  druhou trhavinu – nitroglycerin,  což  byla  moc  těžká  a nebezpečná preparace, jenže  mě  složité výroby  vskutku interesovaly a vyzývaly – jsem proto použil pou- ze v 500gramové náloži. Nikam jsem  ji  už  raději nezahrabával,  volně ji  položil na  pole  a jako odpalovací stanoviště si  zvolil   meliorační jímku. Byla  to  v podstatě dva  metry hluboká suchá  studna, jako  úkryt mi  přišla docela bezpečná. Ránu jsem  opět   ani  moc  neslyšel, jenže   tlaková vlna  působila na  jímku jako  vývěva a já  nemohl dekompresí dýchat. Pole  se  totiž  nacházelo  v  terénním  důlku  a  rozžhavený  vzduch  se  valil  nad  čtyřmi  betonovými skružemi v zemi, kde  jsem  se  krčil  a dusil. Zvuková  vlna  se  pro  změnu opřela do  betonových skruží a rozrezonovala  je  do  frekvence, která  mi  rvala  ušní  bubínky. Zřejmě si  takovými  zkušenostmi musí  projít  každý, kdo  se kdy  výbušninami začal  zabývat. Do  svých poznámek jsem  si  červenou fixou  poznamenal:

KOUPIT 50  METRŮ MĚDĚNÉ DVOJLINKY A SEHNAT  ODPOVÍDAJÍCÍ ZDROJ PROUDU!!!

Tím  zdrojem byla  otcova baterie z motorky, na  které  beztak  již nejezdil, a na drát jsem si snadno vydělal o letní brigádě.

Kupoval jsem  toho  stále mnohem více,  vlastně jsem  neměl  peníze už  na  nic  jiného. Nutně jsem  například potřeboval spirálový  chladič k destilaci vysokoprocentní kyseliny dusičné, pro- tože  převážná většina trhavin jsou  nitrosloučeniny a ve  škole   jsem  ji  měl  pouze v 65% koncentraci. Otec  mi  povolil chodit  do  jeho  laboratoře, protože si  ale  byl  vědom jistých nebezpečí,  odnesl vše, co mě mohlo zajímat.

Nebylo mi  tedy  líto  pracovat o prázdninách na  nákladovém  nádraží na  Žižkově a vykládat vagóny plné  cementu a vápna,  abych si  onen  kousek zábrusového skla  mohl pořídit. A ještě  k tomu ho  kupovat od  studentů VŠCHT, s nimiž jsem  se  musel  seznámit, protože úplně  všechno jsem  na  průmyslovce nesehnal.  Nemohl jsem  si  tam  vzít  cokoliv, a už  vůbec ne  v množství,  které  jsem  ke  svým  experimentům potřeboval. Také  jsem  si  od  nich  koupil průkazku do  VŠ  knihovny – a ta  se  stala  mým  rájem.  Většina knih  o výbušninách byla  dostupná v ruštině nebo  angličtině, takže  jsem  se  úplně zadarmo v těchto dvou  jazycích  zdokonalil, což se mi později moc hodilo.

Tím  vším  chci  mimo jiné  říct  i to,  že  jsem  vlastně neměl volný  čas  ani  peníze, nemohl si  koupit cigarety, pivo,  jít  na  diskotéku –  všechno jsem  utopil v chemikáliích. Ale  nelituju toho.  Díky   tomu  se  ze  mě  nestal alkoholik, barový povaleč nebo  prostě pan  Šedivý, pan  Nikdo – víte  sami, o čem mluvím. Možná jsem  tehdy  byl  jediným klukem na  světě  s vápnem z vagónů ve  vlasech  a nějakými penězi v kapse, co  si za  ně  koupí  laboratorní sklo   a chemikálie. A je nadevše šťastný...

Policie, tehdy ještě  Veřejná bezpečnost, o mně ovšem věděla  od  začátku. Nikdy jsem s ní  žádný problém neměl, až  později mi   došlo  proč. V té  době  neexistovala žádná zábavná pyrotechnika,  v obchodě jste  nic  takového koupit nemohli. Já  se  ale  pohyboval  v prostředí, kde  se  ozývaly detonace, kde  po  obloze lítaly  rakety  se  světlicemi a výbušninami. To  vše  bylo  v tehdejším totalitním  a policejním státě  nepředstavitelné a mně samotnému to  přišlo  divné. Řešte ale něco v telecích pubertálních letech.

·

Krátce po  šestnáctinách mi  umřel děda hajný. Když mu  fašisti  prostříleli nohy, dostala se  mu  tam  z kalhot nějaká vlákna,  a ta  se  teď  probudila a vnikla mu do  srdce. Nedalo se  nic  dělat,  zemřel okamžitě. Naštěstí padl  v lese, to  si  vždy přál. V mechu,  nad  hlavou modříny a borovice, prosvítající nádherná modrá  obloha. A tak babička zůstala sama s Annou II.

Těžce jsem  to  nesl  a u druhého dědy  si  vylíval žal  tvrdou prací  se  sekerou v  lese.  Motorové pily  vzhledem ke  své  ceně  tehdy  neexistovaly, alespoň ne  u normálních lidí.  On  by  ji  ani  nechtěl,  mohutná sekera v jeho rukou vypadala jako  hračka a děda měl  takový úder, že by snad rozpůlil býka.

„Smrt je  daná, Petře, každý to  má  vepsaný v životě už  od  narození. Dědek byl  statečný chlap, a to  si  tedy  piš,  že  o nikom to  jen tak neřeknu.“

„Ty se svým zdravím tu budeš do sto padesáti!“ ujišťuju ho.

„Tím  si  nejsem jist.  Co  mi  dáš  do  rakve, to  víš,  ale  v žádným  případě nechci tak smutný pohřeb.“

Ten  pohřeb byl  totiž  strašný, tekly  při  něm  potoky slz.  Můj  poslední děda v podstatě nesl  rakev  sám,  protože všechny o hlavu  převyšoval. Zachoval si  kamennou tvář  a z oka mu  neukápla  jediná slza,  naopak kráčel s němým úsměvem na  rtech.  Dali   jsme  totiž  dědovi do  rakve obě  pušky, spoustu nábojů, co  jsme  našli  v jeho skříni, lovecký nůž, Starou mysliveckou, cigarety  atd. Takže zatímco všichni brečeli, my  jediní dva  jsme  věděli,  že děda má na svou poslední cestu vše potřebné.

„Hlavně mi tam nedávej zrcátko!“ pokračoval děda.

„Proč?“ ptám se.

„Protože kdybych se  do  něj  podíval, zemřu dvakrát!“ Pak  se  obrátil k nebi a dodal: „Je  to nesmysl, pověra. Dědkova duše je  stejně už ve vesmíru a teď se na nás směje...“

Policajti ho  týden po  pohřbu přišli  zpovídat, jestli  takhle něco  neví o dědových puškách, že záhadně zmizely.

„A s vaší kriminální minulostí...“ významně poznamenali.

„Pokud za  sebou urychleně nezavřete vrata, zmizíte i vy  dva!“  křiknul na ně.

„Uvědomte si,  že  jsme  veřejní činitelé!“ zahrozil ten  starší, ale  jaksi začal ustupovat.

„A vy  si  uvědomte, že  já  jsem  jen  člověk, máme v rodině smu- tek a moc za sebe neručím!“

Nevím, jak to  tehdy vyřešili, prostě pušky nebyly a celá ta  záležitost se zřejmě odložila ad acta.

Ale  táty  dědu  jsem jen tak  nechat nemohl, naučil mě  střílet   a založil můj  vztah k přírodě. Psychologové říkají, že  do  čtyř  let  si  nic  nepomatujete, já  ano – zapnul si  mě  do  kabátu a chodil se  mnou po  lese,  Anna  po  mně  šahala tlapkou a smáli jsme  se všichni  tři.  Na  jeho  počest jsem  odpálil jeden  prázdný zděný  domek na  louce  mezi  dvěma lesy,  který  kdysi  sloužil jako  základna Lidové  milice. Milicionáři se  tam  napájeli během těch  svých trapných  cvičných střeleb, aby pak netrefili ani vrata od stodoly.

„Hyzdí mi  to  revír  a ta  pakáž mi  tady  při  střelbách vždy  udělá  paseku!“ neopomněl děda  prohodit pokaždé, když  jsme  kolem  onoho místa prošli a Anna mě  tahala za  rukáv, ať  s tím něco  udělám. A tak jsem  jim  oběma vyhověl. Spolu s Annou II  jsem  ten domek rozstřelil trinitrotoluenem, protože jsem se  dostal  k oleu, což  je  120% kyselina sírová. Neodolal jsem  a TNT, kla- siku  všech výbušnin, si  vyrobil. Podle této  výbušniny se  počítá  i síla  jaderných zbraní, takže když  někdy slyšíte nebo  čtete  10  kT, jde o deset tisíc tun tritolu...

Já  vzal  jen  hloupé dva kilogramy a užil si  nádhernou explozi.  Z paseky, kde  základna stála, se  ovšem vyvalil do  nebe  padesátimetrový sloup bílého dýmu, protože si  tam  někdo uschoval  vápenatý hydrát, ukradený nejspíš někde v JZD. Já  nějaké pytle  s vápnem neřešil, měl jsem jich z vagónů plné zuby.

To  byl  ale  malér, protože onen  bílý  sloup  dýmu signalizoval jediné –  požár  lesa. Nestačil jsem  prchat, Anna  II  mě  táhla  zkratkami,  i ona  cítila  průser. Ani  jsem nevěděl, kudy  jdeme, ale  intuitivně  jsem  cítil, že  ví,  co  dělá. Ze  všech stran  houkaly vozy  tehdejších  požárníků. Několik dní  jsem  pak  nemohl spát, bál  se  vyjít  z domu,  bál  se  zvuku schodů, zvonku, aut,  telefonu. S každým zazvoněním  mě napadlo, že už si pro mě jdou. Nakonec nepřišel nikdo.

Babička mi  při  další  návštěvě řekla, že bouchla nějaká milicionářská budka v lese.

„Lidi  si  myslí, že  tam  milice, ti  ochmelkové, zapomněli něja- kou  munici!“ a dodala: „No, kdyby se  toho  dožil  děda, ten  by  byl šťastný.“

Já  jsem  taky  šťastný, oddechl jsem  si  v duchu a bál  se,  že  ten  kámen, který  mi  spadl ze  srdce, babička musela slyšet. Nesly- šela,  jen  Anna II  se  probudila a dloubla mi  čumákem do  boku,  co jako budeme dělat.

„Raději si  teď  dáme na  chvíli oraz,“ šeptám jí  do  ucha  a ona  se  protahuje a cení zuby, určitě si to dobrodružství užila.

Bouda ale  byl  průšvih. Při  každé návštěvě jsem  od  babičky  nenápadně vyzvídal nové  informace. Nic  se  nedělo. Takže jsem  se  pozvolna uklidňoval a vůbec mě  nenapadlo, že  by  to  mohlo  být  i jinak. Policejní nebo  vojenští pyrotechnici mezitím museli  dojít  ke  zcela  jednoznačnému závěru, že  šlo  o tritol, který  nebyl  průmyslový, ale  laboratorní. Čistota laboratorních prekuzorů,  kde  bylo  vše  p.a.,  mé  dílo  prozradila. Zbytky odpalovacího me- chanismu jim  navíc musely jasně signalizovat rozbušku, která  byla  na  stejném principu jako  profesionální, díky  komponentům však domácí výroby.

·

Mohl  jsem  se  pak  divit, že  mě  v šestnácti letech na  jednom školním  pochodovém cvičení k oslavě VŘSR oslovil jistý  hodný strýček  s otázkou, jestli  bych  si nechtěl skočit padákem v rámci braneckého  výcviku u Svazarmu? Navíc mi  řekl, že  bych  si  tam  mohl  zastřílet  ze  samopalu a že  když  studuju chemickou průmyslovku, mohl  bych  se  tam  i seznámit s vojenskými výbušninami. Dobrodruh po  svých dědech aby  ve  svém  pubertálním věku  do  něčeho takového  nešel? Nebylo nic  jiného, co  bych  kdy  v životě chtěl. Nebylo nic  jiného, co bych si vůbec kdy v životě přál. Bohužel...

„Jsi  ale  ještě  hodně mladý, nevím, jak  to  uděláme,“ řekl  mi  a naznačil tak, že tyto aktivity zřejmě moc legální nebudou.

Je  mi  naprosto jasné, co  po  mně  chce: „Přísahám, že  nikde  a nikomu neřeknu ani slovo. Ani doma!“

Půlroční kurz  a zfalšovaný podpis matky, protože mi  nebylo  ještě  ani  sedmnáct let.  Kdyby se  při  výcviku něco  stalo, museli  být  krytí. Měli  proti  sobě  dva  inženýry, z nichž ani  jeden nebyl  v KSČ, kriminálnického dědu  a pitomečka, co  se  nechá vtáhnout  do  toho  jejich kafemlýnku. A já  tam  opravdu dobrovolně  vlezl a nechal se semlít. A ještě k tomu rád.

Za  ty  kluky, co  tam  byli  se  mnou, bych  ruku  do  ohně  určitě  nestrčil. Co  ruku, s nimi bych  se  nevydal ani  na  borůvky! Pokaždé  šli  chlastat, zatímco já  se  potil  v posilovně plné  železa. Brali  to  vše  jako  samozřejmost, já  jako  vzácnost. Ani  jsem  si  s nimi  neměl co  říct.  Byl  jsem  panic, blbec, abstinent, nekuřák, který  si jen užívá svůj výcvik.

Jsem  voják! Cítil  jsem  hrdost a salutoval před  zrcadlem. Z ka- zeťáku mi  k tomu hrály písně pochodových maršů US  Army,  protože táta  byl  na  služební cestě  v Západním Německu a prostě  tam  tu  kazetu koupil, uznával generála Pattona a osvobození  západních Čech  americkou armádou. A syn mu  tajně  spolupracuje  s prosovětským vojenským režimem! Muzika to  ale  byla  skvělá, perly jako Ghost Riders in the Sky, It’s A Long Way To Tipperary, The Longest Day atd. – to  už  jsem  i pochodoval.  Nevšímal jsem si  tehdejší populární muziky, maximálně  jsem  poslouchal rychlý a melodický heavy metal, Iron  Maiden,  Halloween atd.

„Zatím ale  budeš trénovat jen  na  věži  a trenažéru, skočíš si  až  po  osmnáctinách,“ upozornil mě  můj  strýček. „Máš  se  toho,  hochu, předtím ještě  hodně co  naučit. Žádný pití,  žádný holky,  žádný párty, jsi voják.“

Jsem voják! Výsadkář! říkám si dokola a hřeje mě to u srdce.

Kdyby u mě  stál  otec,  řekl  by  strýčkovi, že  jsem  hlavně sedmnáctiletý postpubertální student chemické průmyslovky a ne- věnuju přece svoji  kariéru a život armádě. Úplně ho  slyším: „Co  jste  to  za  lidi,  že  mi  ukradnete syna  ve  jménu vašich stupidních  ideálů? A pro vaše špinavý úmysly!“

Jenže on  tam  nestál... Nestál tam  nikdo a já  měl  v hlavě jen  to,  že  nastoupím na  vojnu už  jako  svobodník. Byla  to  taková  stříbrná kulička na  výložkách, ode  všech vás  odlišovala, díky  ní  jste  měli  hodnost a konečně v životě něco  znamenali. Ve  skutečnosti jsem  byl  nic,  do  hrobu totiž  odejdeme všichni nazí,  bez  hodností, bez  medailí a vyznamenání, bez  peněz a majetku. Jen  s tělem, které  se v prach rozpadne. Je ovšem rozdíl, jde-li do   hrobu dvacetiletý kluk nebo sedmdesátník.

Určitě mi  bylo  divné, že  ač  jsem  v té  svazarmovské branecké  paraskupině nejmladší, chovají se  ke  mně  úplně jinak  než   k ostatním, a že  když  potřebuju omluvenky do  školy, dostanu  je  i s podivným razítkem. Třídní učitelka v Křemencově ulici  mi  nic  neříkala, jen  vždy  smutně pokývala hlavou a raději se  dívala z okna.

„Petře, jedeš  bez  brzd!“ vykřikla na  mě  jednou, když  jsem  si  dal  do  kapsy lahvičku s azidem sodným. Jenže já  ho  moc  potřeboval na  rozbušky. Jeho  roztok s dusičnanem stříbrným nebo  olovnatým je mimořádná událost, jinak  to  říct ani  nemohu, pro- tože  vám  po  filtraci zbude něco  hodně úžasného. Jeden gram   vám  amputuje prst,  lžička ruku, tak  je  to  silné. O to  ale  nejde,  spouští neboli iniciuje trhaviny. Viděl jsem fotky, kdy explodo- val  jednomu vysokoškolákovi do  obličeje. Neměl oči,  celé  tváře  poseté pihami černým oxidem stříbrným. Udělal chudák jednu  zásadní chybu, dusičnan stříbrný si  vzal  z nějaké galvanolázně,  kde  byl  amoniak, chemici vědí,  jak zákeřná a nevypočitatelná  látka  tam  vznikne. Navíc mu  skleněné střepy z kádinky různě  cestovaly po  krevním oběhu a jednou mu  zákonitě musely vejít  do  srdce jako  dědovi ty  kousky látky. Devadesát devět procent  lidí  takové fotky  a filmy, které  nám  na  škole  ukazovali, odradí  od výbušnin, zbývající jedno procento jde dál.

Kdo  by  tenkrát řešil  smrt? Život! Je  přece úžasný, ač  se  řítíte  tou nejkratší cestou do pekla.

Skvěle to  se  mnou ve  Svazarmu uměli – dávali mi  odznáčky  Vzorný střelec, diplomy, volné lístky do  kina,  spoustu knih  o druhé světové válce  a pořád se  ptali,  co  potřebuju. Jednou už  jsem  to  nevydržel a řekl, že  98%  kyselinu dusičnou, tedy  v hus- totě vyšší jak 1,5 gr/cm

3

!




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist