načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Lajkni si svůj lajf - kolektiv Tereza Paďourová

  > > > Lajkni si svůj lajf  

Elektronická kniha: Lajkni si svůj lajf
Autor:

Žij svůj život na plno. Žij svůj sen! Kdo chce v životě dělat, co ho baví, a bejt šťastnej, ať zvedne ruku! Hlásíte se všichni, že? A víte, jak se to dělá? Někdo možná tuší ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 215
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran : ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0529-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Žij svůj život na plno. Žij svůj sen!

Kdo chce v životě dělat, co ho baví, a bejt šťastnej, ať zvedne ruku! Hlásíte se všichni, že? A víte, jak se to dělá?

Někdo možná tuší a pro ostatní máme pomocníka – naši knížku. Dali jsme dohromady pár fakt dobrejch týpků, kteří v životě něco dokázali a hlavně dělají, co je těší, a jsou v tom dobří.

Nečekejte žádné poučky a rady, jen samé zajímavé zkušenosti a zážitky, kterými naši knížkoví hosté prošli, než se stali těmi, kým dnes jsou. Není třeba jít stokrát cestami, které už jsou prošlapané. Stačí se podívat, kudy šli ti, kdo jsou dnes úspěšní.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Lajkni si svůj lajf
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.bizbooks.cz
www.albatrosmedia.cz
Tereza Paďourová a kol.
Lajkni si svůj lajf – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





tohle nejsou
žádný rady do života!
Lajkni si svůj lajf
BizBooks
Brno 2016





Redakční poznámka pro rodiče, prarodiče, učitele a další dospěláky
Možná také budete mít chuť přečíst si pár řádků knížky určené hlavně vašim
potomkům či žákům a může se stát, že se pozastavíte nad nespisovnou češtinou,
nad tím, že děti dostatečně jazykově nekultivujeme. V textu jsou totiž často
výrazy od spisovné češtiny na hony vzdálené. Naše rozhodnutí nechat mluvit
respondenty „jak jim zobák narostl“ pramení ze snahy ponechat rozhovorům
autentičnost a volnost, aby se děti a mládež, kteří si naši knížku čtou, cítili
dobře, měli pocit, že jsou mezi svými, a nikoli pod palbou zaručených rad
od povolaných, co mají patent na rozum. Jestli to byl dobrý nápad, uvidíme
až posléze. Tleskat si budeme, když se dozvíme, že stovky dětí dočetly knížku
až do konce a neodhodily ji po pár stránkách s tím, že je to zas nějakej vopruz.
Držte nám palce.
Redakční poznámka pro rodiče, prarodiče, učitele a další dospěláky





Pár slov na začátek
Milí mlaďoši, milé děti, milí všichni,
komu se naše knížka dostala do rukou,
chci vám jménem redakce napsat pár řádků, abyste věděli, proč jsme knížku
vydali. Od malička mě otravovalo, jak mi pořád někdo radil. To bys měla! Tohle
raději nezkoušej. Není to pro tebe dobré. Uč se hrát na flétnu. Mohla bys to zkusit
i na klavír. Moc lítáš venku! Málo se modlíš, co z tebe bude? Flákáš německá
slovíčka. S takovou nikam nedojdeš...
... A co já na to? Nic. Jedním uchem tam, druhým ven. Bylo mi to fuk.
Žádná rozumná doporučení můj život nijak zásadně nezformovala. Vždycky jsem
se raději koukala, jak to dělají ti, ke kterým vzhlížím. Nechat si radit – nic moc.
Ale nechat se inspirovat někým, kdo umí, to je jiný kafe. Každý z vás asi chce být
v životě šťastný, dělat, co ho baví, mít se dobře. Dostat se k tomu není tak úplně
jednoduché, ale není to nemožné. Pojďte se spolu s námi podívat, jak se s tím
popasovali ti, kdo jsou úspěšní a obdivovaní. Jak dosáhli svého snu a co museli
udělat pro to, aby mohli být tím, kým dneska jsou, a hlavně jak se od nich my
můžeme něco naučit a pokusit se zařídit si už teď pro sebe fajn život.
Hana Hozová, šéfredaktorka
2 | 5
Pár slov na začátek





Slovo autorky
Kniha, kterou právě držíš v rukou, je příkladem toho, jak málo stačí, aby člověk
svůj život prožil jako nekonečnou horskou dráhu, ze které se možná pozvrací, ale
možná taky řekne: Znovu! I můj příběh začal stejně. Spousta pokusů a omylů,
hodně zklamání a trápení, pocity, že jsem jen nicotný člověk, který bude rád,
když si jednou vydělá na chleba.
Pak jsem ale potkala lidi, kteří mi otevřeli oči a ukázali, že nic není problém,
když o tom člověk začne přemýšlet trošku jinak. A tak jsem sama začala zkoušet
věci, na které bych si předtím nikdy netroufla. Málokdy to vyšlo, ale aspoň můžu
s čistým svědomím říct, že jsem to zkusila. A právě ty chvíle, kdy se podařilo aspoň
něco, mě nakoply. Vím, že se ještě tisíckrát spálím, ale já se na to těším. Vždyť co
může být víc, než když zjistíte, že to, co se vám nedařilo, najednou zvládnete?
Já chci!
Nebylo tomu tak ale vždycky a musím poděkovat všem, kteří provedli s mým
mozkem restart a ukázali mi, jak skvělé věci si nechávám proklouznout mezi prsty
jen proto, že se bojím. Někdy to člověk prostě nezvládne zjistit sám. Potřebuje
impulz od druhého. Bude mi tedy potěšením, pokud vám tato kniha plná
neskutečných příběhů ukáže, že každý má na to, aby prožil nezapomenutelný
život, a především pak takový život, po němž opravdu touží. Věř, že vždycky
to jde líp, a nespokoj se s průměrem. Času máš přesně tolik, kolik si ho uděláš,
a nikdy nepochybuj o tom, co dokážeš. Pravda totiž je, že můžeš být skvělý
naprosto ve všem, co tě jen napadne. Věnuj tomu energii, věř, že na to máš,
Slovo autorky





a nenechej si to nikým vyvrátit. Tohle je tvůj život a jen ty rozhoduješ o tom, jak
bude vypadat.
Nečekej, že ti něco jen tak spadne do klína. Běž tomu naproti, snaž se, zkoušej,
dělej chyby, ale pracuj na tom. Pamatuj, že tvá cesta nevede nikdy jen rovně
a z kopce. Bude klikatá, bude tě často táhnout dolů, ale bude zároveň i plná
radosti a okamžiků, kdy se vydrápeš na pořádný kopec. A budou to jen tvoje
úspěchy a to je na tom přece nejkrásnější. Nemusíš založit firmu, stačí, když
překonáš svůj strach a třeba někomu řekneš, co pro tebe znamená, nebo skočíš
bungee. A kdo ví, co bude další věc, do které se pustíš... Bude to výjimečné, ať
už to bude cokoli, protože do toho vložíš sám sebe a budeš moci říci: Tohle jsem
dokázal sám, jen já. A chtěj víc, makej, já se nemůžu
dočkat tvých výsledků a chci jednou takový
rozhovor, jaké můžeš najít v téhle knížce, udělat
právě s tebou!
Takže pokud máš pocit, že není nikdo, koho
to, co děláš, zajímá, pleteš se. Čekám na
tebe.
Tereza
4 | 7





nebojte se dělat
to, co vás baví,
i když vás
všichni odrazují.
Johny Machette (Jonáš Čumrik): Nebojte se dělat to, co vás baví, i když
vás všichni odrazují





(jonáš čumrik)
johny machette





Vzkaz pro vás:
Po zážitku z boxu Přiznej
barvu bych všem doporučil, ať se doopravdy
vždy ujistí, o co se jedná a co se po nich chce. Někdy
se nevyplatí věřit ani člověku, kterého považujete za
kámoše, protože pokud jste mladší nebo lehce ovlivnitelní
jako já, může se stát, že bude chtít využít toho, jací jste. Jestli
vám něco můžu poradit, vybírejte si dobře pravé přátele.
Nemyslím kamarády, ale přátele! Těch je málo a člověk by si
jich měl vážit. Navíc pamatujte, že jaké lidi kolem sebe máte,
takoví nakonec jste z určité části i vy sami.
Oblíbený citát: Na to, jak málo toho
umím, se mám fakt dobře.
Oblíbená kniha: Malý princ (Antoine
de Saint-Exupéry); Bohatý táta,
chudý táta (Robert Kiyosaki,
Sharon Lechter)
Oblíbený hrdina:
Tony Stark






Přiznej barvu!
Jednou jsem se omylem
účastnil krádeže železa za záměrem
výdělku. Měl jsem jít na fotbalový trénink,
ale kamarádi mi řekli, jestli si nechci vydělat
sto korun. Bylo mi 11 nebo 12, takže jsem
samozřejmě byl z rychlého přivýdělku nadšený.
Divný mi to přišlo, až když jsme přišli ke starýmu
plotu, za kterým byl rozpadlej barák, a oni mi řekli:
„Stůj tady, a kdyby jeli policajti, zapískej... za chvíli
jsme zpátky.“ Až když se po chvíli objevili u plotu
s prvníma železnejma tyčema a trubkama, došlo
mi, co se děje a na co je ta kárka, kterou jsme
celou dobu s sebou tlačili. Takže nechtě jsem
se účastnil krádeže. S klukama jsem se pak
nebavil, protože jsem byl uraženej,
že mě do něčeho takovýho
namočili.





Kdyby měl Jonáš indiánské jméno,
jmenoval by se “ten, který se
nevzdává”. Jonáš si jednoho dne
řekl, že by chtěl nazpívat písničku
s Ondřejem Brzobohatým. Napsal
jeho manažerovi. Dlouho se nic
nedělo, ale Jonáš bombardoval
manažera tak dlouho, až se mu
ozval sám Ondra. “Dobrý den,
Jonáši, tady Ondřej Brzobohatý.”
Jonáš málem omdlel. Dozvěděl se,
že Ondrovi se jeho písnička líbí,
a domluvili se. Písničku nakonec
nazpívali. Takže jestli je tvým snem
zahrát si hokej třeba s
Jardou
Jágrem, běž po tom. Musíš ho
akorát zaujmout tak, aby i
on si
chtěl zahrát s tebou.






jsem se
prostě jen
nevzdal a šel
si za tím, co
mě skutečně
baví.
Jak se z Jonáše stal známý raper Johny Machette?
V deváté třídě za mnou přišel kamarád a ukázal mi video, kde lidé vylezou
na pódium a rapují na zadané téma. Zaujalo mě to, a tak jsem v sedmnácti
přemluvil kámoše, aby se mnou jel na jednu rapovou soutěž. Vypadl jsem sice už
ve druhém kole, ale byl to takový zážitek, že jsem na podobné akce jezdil ještě
dva roky a vůbec mi nevadilo, že jsem skončil pokaždé po prvním kole. Čekali
jsme v zimě třeba tři hodiny na první ranní vlak a pak hned mazali do školy.
Nebylo to snadný, ale tomu se nevyhneš, když s něčím začínáš
úplně od začátku.
V té době jsi založil svoji první skupinu HZM?
Ano, na těch akcích jsem poznal Tomáše, se kterým jsme
dali dohromady kapelu. Neměli jsme žádného manažera,
takže většinu času jsem se snažil sehnat místa, kde bychom
mohli vystupovat třeba jen za proplacení cesty. Hodně rychle
jsem se musel naučit být zodpovědný. V tu dobu se konal jeden
festival, kde vybírali sto interpretů, kteří dostali vstup zadarmo. A tak jsme napsali
naši první písničku, protože na vstupné bychom jinak neměli peníze. Song jsme
nahráli u kamaráda v pokoji na mikrofon, který byl oblepený
kartonama od vajíček. A porota nás vybrala. Na tom festivalu
jsme pak prošli dalšími třemi koly a nevím, jak se to stalo,
ale vyhráli jsme. Bylo to pro nás znamení, že naše hudba
má smysl, a tak jsme se rozhodli, že napíšeme další písničku
a natočíme klip. Ani na něj ale nebyly peníze.
Je jedno,
jestli vám
říká rodič nebo
kamarád, že na
to nemáte. Je
to váš sen.
10 | 13





Takže se klip nakonec netočil?
Přece bychom to jen tak nevzdali kvůli
penězům... Jen jednou v životě jsem něco
vyhrál. Byl to tablet s jablíčkem. Měl jsem
z něj obrovskou radost, ale po týdnu
jsem ho prodal, abychom měli na ten
videoklip. Ale stálo to za to. Pak už
o nás začaly vycházet články, přišli první
fanoušci a já se po čase rozhodl pro sólo
kariéru.
Co na to říkali rodiče?
Mamka byla ze začátku hodně proti. Naopak
táta mě podporoval a přemlouval mamku, aby
mě pustila nahrávat a nebála se, že se vykašlu na školu. Mamka chtěla, abych
hlavně dostudoval a našel si práci. Nechci ale stereotypní život, a tak jsem si řekl,
že přesně tohle není cesta pro mě. A přitom jsem tak moc obyčejný, že kdokoli
může dělat to samé. Já jsem se prostě jen nevzdal a šel si za tím, co mě skutečně
baví. To je právě hudba. Musíte věřit, že ať už si přejete cokoli, splní se to. I když
třeba budete chvíli dělat něco, co vás nebaví, berte to jako mezikrok, který
vám pomůže dostat se tam, kam si přejete. A je jedno, jestli vám říká rodič nebo
kamarád, že na to nemáte. Je to váš sen.
Jaký sen máš ty?
Chtěl bych vyprodat O2 arénu. Vím, že to bude trvat a nesmím to hned vzdát,
ale když vydržím, podaří se to. Člověk ale musí u svých přání zůstat nohama
14 | 13





Za lajky
si člověk
štěstí nekoupí.
Mnohem lepší je
mít kamaráda, za
kterým můžeš jít
a popovídat si
s ním.
na zemi. Je mi jasné, že nikdy nebudu profesionální hráč amerického fotbalu,
protože na to nemám postavu. Na druhou stranu mi lidi často říkali, že něco
nezvládnu a nemám na to. O to víc jsem se ale snažil toho dosáhnout a podařilo
se. Třeba jako když jsem hledal sponzora. Kontaktoval jsem spoustu lidí, psal
e-maily, chodil na schůzky, byl trpělivý a vyplatilo se. Kdybych tehdy poslechl
kamaráda, který mi říkal, že to nemá smysl, tak toho sponzora nemám.
Litoval jsi někdy toho, kolik času jsi hudbě obětoval?
Na střední jsem ztratil kamarády, neměl volný čas, musel přestat hrát florbal
i fotbal... Věděl jsem, že se to nemusí podařit. Tím se ale nesmíš nechat odradit
a musíš udělat maximum. Když se rozhodneš vzdát, je to definitivní a není
cesty zpět. Často mě uráželi jiní interpreti a já jsem si tehdy mohl říci, že jsem
asi opravdu špatný. Mohl jsem se na to vykašlat, ale pak mi došlo, že přece
jen nějaké fanoušky mám a nikdy se nezavděčím všem. Vždycky se najde
někdo, komu se nebudu líbit. A netrapte se tím, že má někdo o deset lajků víc.
Neznamená to, že jeho svět je barevnější a že to dotáhne v životě dál. Za lajky
si člověk štěstí nekoupí. Mnohem lepší je mít kamaráda, za kterým můžeš jít
a popovídat si s ním.
Co znamená přátelství pro tebe?
To je něco, bez čeho by svět neexistoval. Musíš si
mít u koho vylít srdce, potřebuješ se s někým dělit
o svoje úspěchy a mít komu svěřit tajemství. Pravých
přátel je hrozně málo a je potřeba si jich vážit. I když
nemám čas na kamarády, na přátele si ho najdu
vždy. S přáteli zažiješ ty nejlepší zážitky a nikdo přece





nechce zůstat sám, ne? Já se toho teda strašně bojím. Pocit, že tu pro vás nikdo
není a nikoho nezajímáte, mě děsí.
Minimálně hatery budeš zajímat vždycky...
Tomu se bohužel nevyhnu. Jakmile se ti začne dařit, najde se tolik lidí, kteří tě
najednou pomlouvají, a přitom nevidí, že sis všechno vydřel sám. Mrzí mě to, ale
nemám šanci s tím něco udělat. Vždycky jsem si myslel, že lidé budou mít radost
z mých úspěchů se mnou, ale opak je pravdou. Starší interpreti
mi často psali, že jsem trapnej, proč jako sdílím fotky,
odepisuju na komentáře a ptám se fanoušků na jejich
názor. Uběhly tři roky a dělají to taky.
Co sis z toho odnesl?
Nebojte se dělat to, co vás baví, i když vás všichni odrazují.
Když cítíš, že chceš něco udělat,
udělej to a nepřemýšlej, co
špatného to může přinést. Když jsem si četl
negativní komentáře, nechápal jsem, proč to
lidi píšou. Nikdy jsem přece neřekl, že chci být
lepší než jejich oblíbený interpret. Pak jsem to
začal ignorovat, protože bylo úplně jedno,
jaké video nebo písničku jsem vydal. Během
prvních deseti vteřin se objevily komentáře,
že jsem buzerant a debil. Věděl jsem, že ty
lidi jen měli potřebu mi nadávat a že by bylo
úplně jedno, kdybych udělal tu nejlepší věc na
Vždycky
jsem si myslel,
že lidé budou
mít radost z mých
úspěchů se mnou,
ale opak je
pravdou.





Když
cítíš, že
chceš něco
udělat, udělej to
a nepřemýšlej,
co špatného to
může přinést.
světě. Pokud někdo plýtvá časem na psaní hnusných komentářů, musí mít hrozně
nudný život. Člověk, který vás pomlouvá, to nemůže mít v hlavě v pořádku.
Pokud vás někdo uráží za to, jací jste, nic si z toho nedělejte. Vaši kamarádi vás
mají rádi právě za to, kdo jste.
A co spolužáci? Vycházel jsi s nimi dobře?
Možná si to myslím jen já, ale řekl bych, že jsem byl docela oblíbený. Až na
střední, kdy jsem se začal věnovat hudbě, jsem slýchal věci jako: Jeeee, naše
hvězda přijela... Často se mě spolužáci taky ptali, jestli pojedu na víkendovou
akci, a já se omlouval, že potřebuju dodělat nějakou práci.
Musel jsem se potom dívat na otrávené obličeje. Vím, že
to nemysleli zle, ale v tu chvíli mě to opravdu mrzelo. Měl
jsem ale jasno a věděl, že se budu raději věnovat hudbě,
protože se mi to jednou třeba vyplatí.
Věnoval jsi hudbě veškerý čas. Neměl jsi pak problémy
s učením?
Bylo pro mě důležité, abych ve škole nebyl průměrný. Nechtěl
jsem mít na vysvědčení trojky, a to jak kvůli mamce, tak i pro svůj vlastní pocit.
Říkal jsem si, že přece nejsem žádný hlupák, abych měl trojky. Maminka mi celý
život říká, že vzdělání je důležité, a já jí pořád odmlouvám. Přesto se ale snažím,
protože nechci, aby byla nešťastná.
Co je tedy podle tebe důležitější než škola?
Dobrý nápad a práce, která tě baví, to je základ a je jedno, jestli máš maturitu,
nebo ne. Stačí umět tvrdě makat a pracovat s těmi správnými lidmi. Podle mě
14 | 17





škola v dnešní době není až tak důležitá, ale
na druhou stranu nikdy nevíš, co tě v životě
potká. Já se živím hudbou, ale snadno
můžu ztratit hlas. Co budu dělat potom?
Proto studuju, abych měl zadní vrátka.
Může se stát cokoli a já chci mít plán B,
kdyby se něco pokazilo. Odmala mám
spoustu snů, které si chci splnit, a proto
musím dřít, protože samo se to neudělá.
Věřím ale, že ten čas přijde, splní se to
a já si to BMW pořídím.
Jsou pro tebe peníze důležité?
Hlavně vždycky potřebuješ někoho, s kým si peníze
můžeš užít, protože jinak jsou ti k ničemu. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem vydělal
spoustu peněz, ale neměl je s kým sdílet. Seděl jsem doma a bylo mi smutno, že
nemám holku, kterou bych vzal na večeři. Peníze znamenají možnost, ale lepšího
člověka z tebe neudělají. Na druhou stranu je vždycky lepší peníze mít, než je
nemít. Ať si říká, kdo chce, co chce, ale peníze jsou důležité,
i když já sám jsem moc rád, že jsem vyrůstal v době, kdy
jsme žádné neměli.
To asi nebyl žádný med.
Vlastně jsem až nedávno zjistil, jak špatně jsme na tom
byli, když jsem byl malý. Nechápu, jak to ta mamka mohla
zvládnout. Musel jsem doma pracovat a pomáhat uklízet.
Odmala
mám spoustu
snů, které si chci
splnit, a proto
musím dřít,
protože samo se
to neudělá.





Rodiče
bys měl
poslouchat
a pomáhat jim. Sice
tě to jako malého
bude hrozně štvát,
ale věř mi, že to
jednou hodně
oceníš.
Strašně jsem to nesnášel, ale dokud jsem to neudělal,
nemohl jsem jít ven. Teď jsem za to vděčný. Umím se
o sebe postarat, i když bydlím sám. Rodiče bys měl
poslouchat a pomáhat jim. Sice tě to jako malého
bude hrozně štvát, ale věř mi, že to jednou hodně
oceníš.
Tebe to taky
štvalo?
A jak... Hodně mých kamarádů
mělo nejnovější hračky a oblečení,
ale na druhou stranu na ně zase
rodiče neměli čas. Moje mamka
se mi věnovala na sto deset
procent. Jako snad každé dítě
jsem ji pořád prosil, aby mi něco
koupila, trpělivě mi vysvětlovala,
že si to nemůžeme dovolit. Když
jsem třeba hrál fotbal, všichni kluci
měli značkové kopačky a já hrál
v těch nejobyčejnějších. A pokaždé,
když jsem dal gól, tak mi mamka
říkala, že kopačky ze mě nedělají lepšího
fotbalistu. Naučil jsem se, že nepotřebuju mít ty
nejnovější věci proto, abych byl šťastný. O dost víc si teď vážím všeho, co mám,
protože vím, že to není zadarmo.
16 | 19





Fotbal jsi hrál na docela vysoké úrovni. Nelákala tě spíš
kariéra fotbalisty než hudebníka?
Dokud jsem chodil na tréninky v Trutnově, byl sport jediné,
na čem jsem opravdu makal. Cepovali nás, museli jsme
mít výsledky. Tenkrát jsem se vztekal, že na mě křičí cizí
chlap, ale zase a znovu jsem chodil na tréninky. Nesmí se
to přehánět, ale občas je potřeba na někoho houknout
a donutit ho vytáhnout ze sebe to nejlepší. Pak jsme se
přestěhovali do Třebechovic pod Orebem. Tam kluci hráli jen pro
zábavu, a jak už jsem nad sebou neměl trenéra, který by mě
nutil makat, všechno šlo do kytek. Bylo to sice hrozně
v pohodě, ale já ztratil veškerou motivaci a stal se ze mě
lenivý člověk.
Přesto jsi na tréninky stále chodil. Proč?
Mockrát jsem chtěl mámě říct, že už na tréninky chodit
nebudu, ale ona vždycky odpověděla, že prostě půjdu.
A co řekla máma, to platilo. Nikdy bych si nedovolil
neposlechnout. Jsem jí vděčný za to, jak mě vychovala.
Naučila mě chovat se slušně. Slušný vychování a to, jak se má kluk chovat ke
slečně, v dnešní době opravdu chybí. Některé holky si to zaslouží a někteří kluci
by se to měli naučit. Myslí si, že je rádoby cool pořvávat před kámošema na
nějakou holku, ale já si to teda nemyslím.
Naučil
jsem se, že
nepotřebuju mít
ty nejnovější věci
proto, abych byl
šťastný.
Nesmí se to
přehánět, ale
občas je potřeba
na někoho houknout
a donutit ho
vytáhnout ze sebe
to nejlepší.
20 | 19





Co bys řekl malému Jonášovi s tím, co už víš teď?
Rozhodně první by bylo, ať si ostříhám vlasy. Měl jsem je hrozně
dlouhé, a než jsem si je ostříhal, nemluvila se mnou žádná
holka. Pak to celé nabralo na obrátkách. Ale vážně... Malému
Jonášovi bych řekl, ať vydrží, že bude koukat, co všechno se
mu jednou povede. Dodnes totiž nechápu, co se to kolem mě
děje. Asi mi to pořád nedochází. Na to, že nic neumím, se mám
báječně.
Na
to, že
nic neumím,
se mám
báječně.





z peněz štěstí nepramení,
ale z lidí kolem tebe ano.
martina sáblíková
Martina Sáblíková: Z peněz štěstí nepramení, ale z lidí kolem tebe ano





martina sáblíková





Oblíbený citát: Žiješ
jen jednou.
Oblíbená kniha: Cesta
pokojného bojovníka
(Dan Millman)
Oblíbený hrdina:
Superman
Přiznej barvu!
Asi v páté třídě mi
rodiče koupili nové rifle
a já za týden měla úplně
bílá kolena, protože
jsem pořád jezdila po
parketách.
Vzkaz pro vás:
Je jedno,
jestli hrajete na
schovávanou nebo
stavíte na písku bábovky,
protože všechno, co
v životě děláte, má
nějaký smysl.





Já  nevím,  jak  ty,  ale  já  bych to  asi  dávno 
vzdala, 
kdybych musela trénovat na  rybníku místo 
ve  vymazlené 
hale jako  ostatní  soupeřky.  Kolikrát 
museli  rybník 
s trenérem odmetat od  sněhu, aby  vůbec 
mohli  trénovat. 
Ale  možná právě díky  této dřině je  Martina 
tím,  kým  je. 
Nic neměla zadarmo. 
Má  35  zlatých medailí a dvakrát pokořila 
rekord...  Drsný, 
co?  A to si  vezmi, že  prostě nemá kde  trénovat. 
Není 
to  ostuda? Myslím, že  Martina je  takovej 
Jarda  Jágr 
v ženským vydání. Motor a neskutečnej 
dříč.  A brusle 
má  taky, že  jo...  Jenom teda pořád nemá 
tu  halu,  kde  by 
mohla jezdit ona, anebo třeba ty!  Zajímalo 
tě  někdy, 
jak  jí  to  šlo  třeba ve  škole? Byla  stejně 
tak  dobrá 
jako na  dráze? Čím  to  vůbec je,  že  jí  to  tak  jde, 
co 
myslíš? A jestlipak si  dovedeš tipnout, 
co  ráda  mlsá? 
Marťa nemá skoro žádný volný čas, ale  my  si  můžeme 
gratulovat. Na  nás si  čas udělala.  Tak  pojď 
honem 
číst, než nám zase někam ujede! 





Všechno sis musela vydřít od nuly, začínala jsi jezdit na
rybníku. Jak ses s těmahle překážkama vyrovnávala?
Musíš vědět, co chceš. A jít si za tím, ať to stojí cokoli.
Největším problémem bylo a stále je, že v České republice
nemáme dráhu, takže se musí pořád jezdit do zahraničí. Navíc
dřív vůbec nebyly peníze, abychom mohli jezdit na dráhu za
hranice. Na led jsme se dostávali zřídka. Občas ale musíš i to
negativní převrátit ke svému prospěchu. Já jsem prostě nechtěla dopustit, aby
mě to, že nemám dráhu, odradilo od splnění vlastního snu.
A povedlo se. Beru to jako zadostiučinění. Všechno, co
v životě děláš, má nějaký význam. Nikdo ti na začátku
na sto procent nezaručí, že se to povede, ale když to
nezkusíš, tak to nezjistíš.
Jak se ti povedlo zvládnout rychlobruslení na
vrcholové úrovni a školu?
Bylo to docela těžké, a dokonce jsem jednou
přemýšlela, že střední ani nedokončím. Nakonec jsem
to ale zvládla. Přece jen musíš myslet i na to, co bude
jednou, až sportovat nebudeš. Jinak
bych řekla, že mi to ve škole šlo úplně normálně. Nebyla
jsem premiant, ale ani jsem neměla žádné problémy.
Přiznám se, že od mala jsem byla posedlá sportem,
takže u mě opravdu měl přednost sport před vším
ostatním. Ale rodiče a trenér měli na rozdíl ode mě
rozum a dávali pozor i na tu školu.
Musíš 
vědět, co 
chceš. A jít si 
za tím, ať to 
stojí cokoli.
Nikdo ti na 
začátku na sto 
procent nezaručí, 
že se to povede, ale 
když to nezkusíš, 
tak  to  nezjistíš. 





Byla jsi mezi spolužáky oblíbená? Nezáviděli ti, že se často nemusíš učit?
Já vlastně ani nevím, jestli jsem byla oblíbená nebo neoblíbená. Tohle totiž moc
neřeším, nemá to cenu. Snažím se koukat kolem sebe a spíše ostatním pomáhat.
Měla jsem úplně super dětství, a to hlavně po narození mého bratra Milana.
Můj život byl pak ovlivněný autíčky a modrou barvou, což mi zůstalo vlastně
dodnes. Popravdě si už nepamatuju, čím jsem chtěla jako malá být, ale asi
basketbalistou. Nakonec jsem se našla v rychlobruslení. Kvůli tomu jsem z domu
začala odjíždět, když mi bylo 12, ale jezdil se mnou právě mladší brácha, takže
jsem to neměla tak těžké, protože část rodiny byla až do mých 25 let pořád se
mnou.
Byla jsi už jako malá taková bojovnice a dříč?
Nebyla jsem zrovna bojácná, ale zarputilá tedy ano.
Hlavně jsem věřila všemu, co se řeklo. Neuměla jsem
si ještě udělat vlastní názor. Měl by sis jít svou cestou
a přijímat názory druhých, ale řiď se vlastním
srdcem. Já sama se většinou rozhoduji srdcem, aniž
bych se pořádně zamyslela nad tím, jestli je to tak
správně. Ale když si nevím rady, používám hlavu,
a pak čekám, k čemu se přikloní srdce.
A co rodiče? Bereš je jako svůj vzor, chodíš si k nim
pro radu?
Určitě je jako vzor vnímám, protože dobře vychovali mě a bratra. Za to jim
patří můj velký obdiv a díky. S našima mám výborné vztahy, a i když se vídáme
málo, vždycky to stojí za to. Rodina a přátelé jsou pro mě základ. Nedovedla
Já sama 
se většinou 
rozhoduji srdcem, 
aniž bych se pořádně 
zamyslela nad tím, jestli 
je to tak správně. Ale když 
si nevím rady, používám 
hlavu, a pak čekám, 
k čemu se přikloní 
srdce.
24 | 27





bych si bez nich představit svůj život. I ty máš přece
svoje tajemství nebo zážitky, které chceš někomu
sdělit, ne?
Nejsi tedy ten typ, co tráví volný čas
u počítače?
Dneska je to hrozně těžký, protože každý
si hledá informace a zábavu na netu, ale
na netu nic nezažiješ. Jako je
dobrý, že si zahraješ nějaké hry
a můžeš si psát s kámošema, ale
prakticky nic z toho není skutečné. To
pravé dobrodružství a adrenalin jsou venku. Ne u stolu. Tam
zážitky nenahrabeš.
Jak si tedy užíváš ty vzácné chvíle s kamarády?
Většinou někam vyrazíme, trávíme spolu čas aktivně nebo se prostě u někoho
sejdeme a povídáme si. Pořád si máme co říct. Občas je mi smutno, ale to asi
každému. Holky a kluci v týmu mi s tím suprově pomáhají. Je to taková moje
sportovní rodina. Pořád se něco děje, a tak ani nemám čas na to stýskání myslet.
Neměla jsi někdy chuť se na to všechno vykašlat?
Občas je toho na mě moc, ale pořád mě to baví a neumím
bez toho zatím žít. Netuším, kde se ve mně bere síla to všechno
zvládnout. Asi z okolí, z lidí kolem mě. Navíc když už teď mám
pod sebou v týmu mladší lidi, je to snadné. Oni mají energie na
To pravé 
dobrodružství 
a adrenalin
jsou venku.
Věřím 
v pozitivní 
energii. 





rozdávání. A je to hrozně nakažlivé. Věřím v pozitivní
energii.
Začala jsi teď ještě k tomu všemu závodit
na kole. Nedovedu si představit, jak to
všechno zvládáš...
Kolo používám i k přípravě na rychlobruslení,
takže to pro mě vlastně není nic nového,
i když ta technika na kole těžká je. Ale všechno
je náročné a já to beru jako další životní výzvu.
Chci zjistit, jestli je to vůbec možné, zvlášť když
někdo říkal, že není.
Myslíš si, že je lepší se věnovat více sportům?
Můžeš trénovat klidně jen jeden sport, je to vždycky jen tvoje rozhodnutí. Řiď se
tím, co tě baví, a když je to víc sportů, tak je vyzkoušej všechny. Co když tě bude
bavit mnohem víc něco jiného, než čemu se teď věnuješ?
Nikdy nevíš.
Vyhráváš závody, kam přijdeš. Kritizuje tě
vůbec někdy trenér?
Trenér má vždycky k něčemu připomínky, a to
i když mi už je 29 let. Teď už to beru docela
v klidu, ale dřív to pro mě bylo těžké, zvlášť
když se mnou cloumala puberta a můj názor
byl ten jediný správný. Musíš být trpělivý. Po čase
26 | 29





pochopíš, proč to tak je. Vždyť i díky němu mám ve sportu asi všechno, co jsem
kdy mohla chtít. Do budoucna si přeju, aby se mi ještě pár let takhle dařilo. Za
svůj největší sportovní úspěch považuji určitě zlatou olympijskou
medaili.
Když třeba s trenérem nesouhlasíš, umíš si dupnout
a říct na rovinu, co si myslíš?
Občas někomu může pomoct, když řekneš svůj názor, ale
myslím si, že je důležité uvědomit si, jestli to vůbec v dané
situaci je dobré. Vždycky záleží, o čem se s tím druhým
bavíš, a když víš, že není podstatné něco říkat, tak to neřeš.
Myslíš si, že tě úspěch nějak změnil?
Těžko říct, to by museli zhodnotit druzí. Určitě
jsem ale v mnoha věcech opatrnější. To,
že mě lidi poznávají na ulici, beru jako
součást toho, co dělám. Patří to k tomu,
kým jsem. Mám spoustu fanoušků a oni
si zaslouží, abych jim věnovala svůj
čas, protože oni mi ho zase věnují, když
závodím.
Máš nějaký talisman nebo rituál?
Mám na krku řetízek a přívěsky, které skoro
nesundávám. A bez toho bych asi na led
nešla.
Vždycky 
záleží, o čem 
se s tím druhým 
bavíš, a když víš, 
že není podstatné 
něco říkat, tak 
to neřeš. 





Musíš dodržovat nějaký speciální režim?
Musím chodit každý den v deset spát,
ale popravdě to někdy ani do deseti
nevydržím. A musím samozřejmě brát
i nějaké vitaminy, protože tělo máš jen
jedno. Ale nic se nemá přehánět.
Jsem zastánce toho, že tělo si
pomůže samo, zvlášť když je mladé.
A když můžu, ráda si dám zmrzlinu
nebo popcorn.
Dobře víš, jaké to je mít
nedostatek peněz na to, co tě
baví. Je ale něco, co by sis jednou
ráda koupila?
Chtěla bych si koupit kolo Fatboy.
Peníze jsou důležité pro život, musíš
mít za co platit třeba nájem. Peníze ale
neznamenají, že budeš šťastný. Z peněz
štěstí nepramení, ale z lidí kolem tebe ano.
28 | 31





nejsem loutka
ani postava
ze seriálu.
Teri Blitzen (Tereza Hodanová) : Nejsem loutka ani postava ze seriálu





teri blitzen





Oblíbený
citát: All these
moments will be stories
some day. To vlastně znamená,
že všechny momenty nebo to, co
se teď děje, budeme vyprávět jako
příběhy.
Oblíbená kniha: Ten, kdo stojí v koutě
(Stephen Chbosky)
Oblíbený hrdina: Nikdy jsem se
v nikom nenašla tak moc,
aby se stal mým
hrdinou





Teri Blitzen můžete prostřednictvím jejího YouTube
kanálu poznat absolutně do detailu. Zjistíte
(pokud už to nevíte), co má ráda a čím se líčí, kde
byla na výletě, co ráda pije a co se jí v poslední
době přihodilo. Znáte taky její kámoše a víte, že
má dva bráchy a že už nebydlí s mámou a tátou...
No ale znáte ji doopravdy? Já už se s Teri potkala
dřív, asi před půl rokem, takže když přišla na tuhle
schůzku, byla fakt uvolněná a naladěná odpovídat
téměř na cokoli. Těšte se!





Teri, jsi zatím stále školou povinná, měnilas školu...
Škola u mě odjakživa byla hrozně moc důležitá.
Hodně jsem se učila a do čtvrté třídy měla
i samé jedničky. Na základce si ze mě dělali
srandu, že jsem šprt, ale já to dělala hlavně
proto, že jsem si myslela, že tím nějak zapadnu
mezi ostatní (šprty). Pak jsem si jednoho dne
uvědomila, že to není o tom zapadnutí ani
o učení, že na světě není jenom škola, známky
a rodiče. A že škola nás má naučit daleko víc
než jen učivo nazpaměť. Naprosto nechápu, proč
se musím učit populaci v Mexiku, když to hnedka
zapomenu! Trochu jsem polevila v učení a v tom momentě začala víc psát
a kreslit si... prostě dělat to, co mě baví a čím se naopak spíš vyhraňuji, než že
bych zapadla. Je důležité vzdělání dokončit, projít ho tak nějak „ctihodně“, ale
rozhodně k tomu nepotřebuješ samý jedničky. Ale ani čtyřky nebo pětky. Docela
mě to učení vlastně baví... třeba psychologie.
Je nějaký recept na to, jak být ve třídě oblíbená?
Já jsem vždycky spíš vybočovala... oblíkáním,
názorama..., ale zároveň jsem hrozně chtěla co
nejvíc zapadat, ne být jiná. Dlouho jsem se s tím
tématem prala, hlavně když jsem byla mladší,
a byla kvůli tomu i smutná, ale pak mi došlo něco
moc důležitého – zjistila jsem, že místo, kam patřím,
kde se cítím dobře a kde chci zapadnout, je úplně
Zkuste
si uvědomit,
kam se všude
tlačíte a kde chcete
zapadat, a pak si po
pravdě odpovězte, jestli
to opravdu chcete. Je to
váš sen? Pokud ne, tak
s tím není třeba
ztrácet čas.





jinde, než kde jsem ho celou dobu hledala, a dál už jsem byla prostě jen Teri
a nebylo třeba dalších škatulek. To člověka hodně osvobodí. A nemusí se stát ani
oblíbeným.
Zkuste si uvědomit, kam se všude tlačíte a kde chcete
zapadat, a pak si po pravdě odpovězte, jestli to opravdu
chcete. Je to váš sen? Pokud ne, tak s tím není třeba
ztrácet čas.
Jak tě napadlo natáčet a zveřejňovat videa,
které dnes sledují tisíce mladých lidí na
YouTube?
Zoufale jsem si nerozuměla s lidma v tehdejší třídě
a měla tam jedinou dobrou... no vlastně nejlepší
kamarádku, která ale chytla mononukleózu, takže
musela odjet do nemocnice. Já si tím pádem
neměla s kým povídat, tak mě napadlo, že si
namluvím nějaký video, rozhovor sama se sebou.
Chyběla mi kamarádka.
No a už to bylo! Začalo mě to bavit, a tak jsem si točila
videa do šuplíku a trvalo docela dlouho, než jsem našla
odvahu zveřejnit první příspěvek na YouTube.
Moje první videa byla v angličtině, protože to je jazyk, kterým mluvím odmala,
a ta videa měla asi 13 zhlédnutí. Já z toho tenkrát byla úplně nadšená! No
a potom jsem si řekla, že to zkusím česky, protože to v mým věku (tenkrát ve
13 letech) zatím nikdo moc nedělá. Zveřejnila jsem teda video česky a to mi
vyneslo 50 zhlédnutí za den! V ten moment to byla nejlepší věc, kterou jsem kdy
34 | 37





zažila! A zároveň jsem tušila, že to jednou
naroste.
Sdílela jsi radost i se svými rodiči?
Já jsem to doma hrozně dlouho
neřekla. Až do mýho prvního tisíce
odběratelů to nikdo nevěděl. A to
trvalo asi pět měsíců. No, možná tři.
A potom jsme šly s mamčou nakupovat
a já se odhodlala a řekla jsem: „Mami,
pamatuješ si tu moji kamarádku Anet, jak
točí videa na YouTube? No, tak já točím
taky a mám tisíc odběratelů...“ Mamka mě
v prvním momentě hrozně sjela, že tohle teda dělat
nebudu. Bála se o mě, že si pouštím cizí lidi do soukromí
a že to může být i hodně nebezpečné. Chtěla mi to
zakázat. Ale máme s mamkou krásný vztah, takže
to hned neodpálila, ale snažila se mě pochopit
a dozvědět se o tom víc. A nakonec do toho
spadla se mnou. Táta to taky dlouho nevěděl,
a pak na to přišel sám, protože někde narazil
na moje video. Byl docela překvapený. Mluvili
jsme o tom a nakonec to taky vzal. A můj starší
brácha (scenárista Tomáš Hodan) to odhalil až
po roce, kdy jsem vyhrála blogerku roku a on si
to přečetl v novinách.





Tvůj starší brácha je scenárista, nebyl právě on tím, kdo tě inspiroval nebo
motivoval?
My jsme spolu nikdy nevyrůstali. Spíš jsem na něm vždycky oceňovala to, že
bydlel brzo sám, bez rodičů, a uměl se o sebe postarat. A taky, že dělá něco, co
ho baví a je v tom úspěšný.
Radil ti někdy při tvé práci?
Naučil mě zaostřovat kameru! A jinak se občas
zeptá, na čem zrovna pracuju, tak mu to
ukážu, a buďto mi to pochválí, nebo řekne „nic
moc“. Ale jinak já jsem typ člověka, který se
trochu ostýchá. Pokud mám někoho požádat
o pomoc, vždycky u toho celá zrudnu. A zároveň
si myslím, že je dobré věci zkoumat a přicházet jim
na kloub, hledat řešení. Snažím se na všechno přijít
sama. A brácha to má podle mě taky tak. Lidi chtějí
dneska hrozně moc se vším pomoct, stále se ptají a někomu volají a někdy se
vůbec nedokážou spolehnout sami na sebe a na to, že kdyby napřeli síly, tak to
zvládnou a ještě se třeba i něco naučí. Málokdo z mladých lidí je zvyklý nebo
ochotný zkoušet a dělat si věci sám. Myslím, že je to škoda.
A nemyslíš si, že to souvisí i s výchovou rodičů, kteří třeba dětem dávají málo
prostoru a všechno za ně dělají sami?
No, to asi jo. Já mám s rodiči krásný vztah a zároveň mi dávají velkou osobní
svobodu. S čímž souvisí i to, že odpovědnost za svoje jednání si pak ale nesu
sama.
Lidi chtějí
dneska hrozně
moc se vším pomoct,
stále se ptají a někomu
volají a někdy se vůbec
nedokážou spolehnout
sami na sebe a na to, že
kdyby napřeli síly, tak
to zvládnou a ještě
se třeba i něco
naučí.
36 | 39





Jak vzpomínáš na své dětství?
Byla jsem ohromně šťastný dítě s velkou fantazií,
spoustou hraček, reálných i imaginárních. A furt
jsem si hrála, buďto venku, nebo v pokoji,
a nikoho jsem k tomu nepotřebovala. Milovala
jsem knížky, pohádky a svoje hračky. Doteď si
ráda hraju.
Můžeš se o své rodiče opřít?
Jo. Nejvíc se spoléhám sama na sebe, ale rodiče
mám moc ráda a to, že za nimi můžu s něčím přijít,
neberu jako samozřejmost. Dávají mi hodně svobody, ale máme nastavené
určité pravidla, přes které se nejde. Třeba můj táta nechce být součástí mých
videí.
Ve své rodině si vlastně vážím všech. Nikdy jsem třeba nepotkala dědu
z mamčiny strany, ale přitom hraje v mém životě velkou roli. Když jsem byla malá,
tak jsem třeba brala jeho fotky a brečela u nich a vůbec vlastně nevěděla,
kdo to na nich je. On byl muzikant a já dřív dost zpívala a cítila k němu silné
pouto. Věřím, že děda je takovej můj ochrannej anděl. Když umře někdo důležitý
v našem životě, nemusí to znamenat jen konec a smutek, může to pozůstalým
v lecčems pomoct. Můžu se na dědu spolehnout, že je stále se mnou. A to je
důležité.
Kdo je zodpovědný za tvůj život?
Za ten život, ve kterém právě teď žiju? Moje mamka. Za ten zbytek určitě já
sama. U nás nikdy nebylo běžné, že by za mě někdo něco řešil. A i teď za sebe
40 | 39





Některé
překážky
nejdou překonat
a někdy je i potřeba
vyhledat pomoc
psychologa... něco si
jen tak vyjasnit, ale
s odborníkem. Vůbec
se toho nemusíte
bát.
hodně rozhoduju a doma to pak oznamuju, nebo to společně probíráme a pak
se rozhodnu.
Když se ti něco nelíbí, tak se ozveš?
Hmm... jak kdy. Záleží na lidech. Když je neznám nebo je mi to blbý, tak to
prostě neřeknu, protože nerada dělám problémy a ostýchám se. Ale potom si
samozřejmě nesu odpovědnost za to, že jsem nic neřekla nebo nedala najevo.
To je složitý.
Jaké největší překážky překonáváš ve své práci? Narazila jsi během své
práce na nějakou překážku, která by se zdála nepřekonatelná?
Poslední rok byl dost náročný. Všechno se na mě valilo, točení a škola, a do
toho lidi kolem mě začali být víc negativní, na netu se objevovalo hodně „hejtů“
na mou osobu... Tohle překonávám těžko. Jednou jsem seděla třeba tři hodiny
v posteli a cítila, že něco je se mnou špatně, ale že nevím, jak z toho ven.
Jsem odjakživa sebekritická, takže jsem na sobě to negativní, co jsem si někde
přečetla, prostě hledala a rýpala se v tom, znejisťovala
samu sebe a nebylo to jednoduché. Prostě jsem
až moc analyzovala svou osobnost, což nemusí
být vůbec zdravé. „Jsem namyšlená? Nejsem?
Jak se chovám k ostatním? Můžu se někomu
zdát taková nebo jiná? Dala jsem nějaký
důvod k tomu, aby si to o mně všichni mysleli?“
A podobně.
Kreativní lidé bývají často hodně citliví. Některé
překážky nejdou překonat a někdy je i potřeba





vyhledat pomoc psychologa... něco si jen tak vyjasnit, ale s odborníkem. Vůbec
se toho nemusíte bát.
Máš kolem sebe neustále kupu lidí, spoustu impulzů, vymýšlíš a natáčíš,
tvoříš... Jak se vypínáš? Umíš odpojit hlavu od světa kolem sebe?
To moc neumím. A je to přitom důležité. Snažila jsem se meditovat, ale to mi
vůbec nešlo, protože mám moc silnou představivost, která mě vždycky někam
zanese. Představivost je velký pomocník pro moji práci, ale nedovolí mi pořádně
se uklidnit. Odpočívám tak, že si čtu anebo se dívám na dokumenty
a životopisy zajímavých lidí. Je to hrozně inspirující. Zrovna
čtu knížku od pána, kterej tvoří nejlepší reklamy v Americe.
Mám hodně ráda samotu. Být sám se sebou může být
pro někoho skoro nepřekonatelné, ale myslím, že je to
docela léčivé. Vařím, čtu si, přemýšlím... a pak většinou
musím hned mezi lidi, abych tolik moc nepřemýšlela,
protože mi to nesvědčí. Haha, nimrám se pak v blbostech.
Myslíš, že nás něco přesahuje? Věříš v něco takového?
Věřím v karmu a posmrtnej život. Ale moje víra nepochází
z nějakého konkrétního náboženství. Věřím v osud a v to,
že se lidi neustále znovu rodí a potkávají za určitým
smyslem. Sama si připadám jako velmi stará duše, která
už se mnohokrát zrodila a prošla mnoha minulými životy.
Mám pocit, že ty základní body lidského života už mám
dávno za sebou, někdy z minula... že už jsem se jako
dávno vdávala nebo měla děti... očekávám, že to přijde
Sama
si připadám
jako velmi stará
duše, která už se
mnohokrát zrodila
a prošla mnoha
minulými
životy.
Být
sám se
sebou může být
pro někoho skoro
nepřekonatelné,
ale myslím, že
je to docela
léčivé.





i v tomto životě, ale nijak zvlášť o tom nepřemýšlím
ani si to neplánuju. Nemám ohledně toho žádná
očekávání, těšení ani plány.
Taky věřím v přátelství. Přátelé jsou tu pro to,
aby nás pochopil někdo v podobným věku.
Je to moc důležitý. Je to jiný než s mámou
a tátou. Ale taky je důležitý starat se o svoje
vztahy. Vídáme se s přáteli docela pravidelně,
zajímám se o ně, ale těch opravdu dobrých
mám jenom pár, takže to není těžký. Jdeme
spolu třeba na koncert, koukáme na bytě na
filmy, smějeme se, hrajeme si. Třeba jednou, když byli
kamarádi u nás, tak jsme si půjčili od mýho mladšího bráchy
pistole na malinkatý náboje a hráli si, že jsme ninjové. Přes den si občas zajdeme
na výlet a večer pak vydařený den oslavíme, třeba nějakým večírkem anebo
filmem. Radujem se z maličkostí.
Teri, zažilas někdy opravdovou lásku?
Já se doopravdy zamilovala jenom jednou, ale obecně nejsem vůbec romantik.
Potřebuju, aby ten člověk prostě pro mě byl a aby se mnou vydržel, i když mám
špatnou náladu. Nepotřebuju sto růží a drahý restaurace, potřebuju se na něj
spolehnout. Důvěra a spoleh jsou obecně mnohem zásadnější než květiny
a dárky a nemusí se nijak zvlášť projevovat navenek, ale když pak jde do tuhýho,
tak to poznáte, že vás někdo miluje a stojí při vás. Tak si toho važte, i když třeba
zrovna toužíte po náušnicích nebo dobré večeři.
40 | 43





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné
v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.