načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Laila - Josef Rubáš

Laila

Elektronická kniha: Laila
Autor: Josef Rubáš

Na první pohled zvnějšku se život Adama jeví jako pohádka, je právníkem významné londýnské firmy, žije si na vysoké noze a má dobré přátele. Něco mu však chybí, nebo vlastně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 495
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3770-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na první pohled zvnějšku se život Adama jeví jako pohádka, je právníkem významné londýnské firmy, žije si na vysoké noze a má dobré přátele. Něco mu však chybí, nebo vlastně spíše někdo. Chybí mu jedna část vzpomínek na cosi, co možná toužil raději zapomenout. Ovšem hlavně postrádá spřízněnou duši, a v tu chvíli se objevuje Laila. Rychle se ukazuje, že je to někdo, bez koho už si svůj život neumí představit, vidí její krásu, její duši a v jejích očích sebe sama. Kým je však Laila, jaká skrývá tajemství? Může si dovolit jí věřit, nebo by se měl raději bát o svůj život?

Popis nakladatele

Adam je elitní právník londýnské firmy Newton International. Má vše, co život dokáže nabídnout. Díky účinku stříbrných tobolek však zjistí, že v jeho perfektní paměti je mezera. A v jeho životě ještě větší. S Lailou se má všechno změnit.
Laila je oslňující. Je jako vysněná ve Photoshopu, ale zároveň je něco víc než jen okouzlující obrázek.
Adam se na ni chce dívat znovu a znovu. Nejprve aby poznal její krásu. A potom aby odhalil její tajemství, dohlédl až na dno těch hluboce modrých očí. Kdo je ta žena? Může někoho takového milovat? Může někomu takovému vůbec věřit?
Na životně důležité otázky nejlépe odpoví smrt. Adam se musí rozhodnout. Tady a teď. Dvojitý boj o přežití začíná.

Zařazeno v kategoriích
Josef Rubáš - další tituly autora:
Laila Laila
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Laila

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Josef Rubáš

Laila – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Josef Rubáš

Lai la



Copyright © Josef Rubáš, 2019

Cover design © Tereza Králová, 2019

Cover photo © metamorworks / Shutterstock.com

ISBN tištěné verze 978-80-7473-770-1

ISBN e-knihy 978-80-7473-791-6 (1. zveřejnění, 2019)




Prolog



11

Příběh bez Lai ly

Náš život se každým okamžikem mění ve vzpomínky. Ně­

které hned zapomeneme, jiné se uloží do paměti vedle tisíců

dalších a vytvoří dohromady příběh. Paměť nezapisuje pří­

běh, jak se stal, ale jak se mohl stát.

Jednou z  mnoha výhod paměti je zapomínání. Od pěta­

dvacátého roku života je jeho přirozenou součástí. Vzpomín­

ka se propadne do černé díry, nervová spojení definitivně vy­

hasnou.

Adam Baxa by udělal cokoliv, jen aby zapomněl na svou

milovanou ženu. Ale nepříjemné vzpomínky jsou jako hyd­

ra z řecké mytologie – z jedné useknuté hlavy dorostou dvě

nové. Čím víc chtěl Adam zapomenout, tím víc detailů se mu

vybavovalo. Znovu a znovu musel sledovat, jak ho ty nádher­

né oči prosí, aby navždy ukončil její trápení. Po každé pro­

bdělé noci narostly hydře další hlavy.

Proces zapomínání se dá urychlit, spolehlivě fungují al­

kohol nebo stres. Pokud však chcete mít jistotu, že se té hyd­

ry nadobro zbavíte, využijte specializovanou kliniku čínské

společnosti Future Without Limits. Ne, nehledejte ji na Goog­

lu. Buďte úspěšní, hodně úspěšní, a ona si vás najde sama.

A předloží vám nabídku. Adam si myslel, že právě tahle na­

bídka stála na konci jejich společného příběhu. Ale poslední

kapitoly ještě zdaleka nebyly napsány.


12

Když tu nabídku konečně využil, v jeho paměti se rozhos­

tila tma. Trhání osmiček nebo operaci ucha si Adam dokázal

vybavit do nejmenších detailů, ale ona zmizela. A spolu s ní

zmizely ty plné usměvavé rty, šest pih na ušním boltci i ty

hluboce modré oči, jak je kdysi popsala, když sám nedoká­

zal pojmenovat jejich neobvykle temné zabarvení. Pohled,

kterému nedokázal odolat.

Zmizela.

Jako smích v tichu, jako sen nad ránem.

Jako kdyby nikdy neexistovala.


13

Příběh s Lai lou

Adam s Lai lou leželi nazí v posteli. Jejich příběh spěl k roz­

uzlení. Adam přemýšlel nad tím, co všechno musel prožít, aby

se dostali až sem. Ale jsou tu. A jsou tu spolu.

Uvědomil si, že podle výzkumu společnosti Future Without

Limits je prvních šest hodin klíčových pro vytvoření vzpo­

mínek. Po jejich uplynutí se vjemy natrvalo vtisknou do pa­

měti a nejdou vymazat. Samozřejmě s výjimkou zásahu na

klinice Future Without Limits. Když se svou nabídkou uspěli

poprvé, nic jim nebránilo předložit Adamovi novou. Adam

si myslel, že právě tahle nabídka stála na začátku jejich spo­

lečného příběhu. Ale úvodní kapitoly byly ve skutečnosti už

napsané. Paměť nezapisuje příběh, jak se stal, ale jak se mohl

stát, vzpomínáte?

Adamovy prsty kopírovaly krajinu Lai lina těla. Od vrcho­

lu útlého ramena přes údolí oblého boku až po kulaté ná­

vrší kolem kyčle. Naklonil se k jejímu boltci se šesti pihami

a zlehka skousl. Lidské tělo obsahuje přibližně dvě desetiny mi­

ligramu zlata, vybavil si v tu chvíli. Dokonce si vzpomněl i na

to, jak se snažil cenu zlata v lidském těle přepočítat na pení­

ze. Vyšlo mu to na dva haléře. Když zaokrouhloval nahoru.

Paměť zaokrouhluje dolů, většinu věcí zapomínáme. I tak

patří lidská paměť mezi nevyřešené problémy naší civilizace.

Rozluštili jsme kód DNA, dokážeme vyrobit člověka naprosto


14

identického s  nějakým již existujícím, ale nevyznáme se

sami v  sobě. Dokonce ani nedokážeme vlastní paměťovou

kartu ochránit před nechtěným zápisem.

Adamovou myslí se rozběhl děj starý sotva pět hodin. Hyd­

ře temných vzpomínek narostla další hlava. Seděl na židli

uprostřed masy betonu, ve které se bála i tma. Všude kolem vi­

děl žluté mžitky, reflektor nad ním právě zhasl. Když se znovu

rozzářil, z ruky mu trčela kanyla s tenkou hadičkou, která se

zachvívala v rytmu jeho strachu. Každou chvíli se v ní měla roz­

proudit látka se smrtícím účinkem. Stačilo sotva několik kapek.

Běh vzpomínek přerušil Lai lin hluboce modrý pohled.

„Víš, že máš ve svém těle zlato?“ zašeptal a Lai liny rty se

zhouply do úsměvu. „A že tvé tělo je horké jako zlato upro­

střed léta?“

Do konce šestihodinového limitu zbývalo necelých pade­

sát minut.




I. část



19

Metafora života

Po zápěstí Adama Baxy stékala kapka krve. Hladce klouza­

la po malíkové hraně, na špičce prstu protáhla svůj tvar a po

krátkém letu dopadla na dřevěnou podlahu přesně do středu

šarlatového kolečka. Krevní obraz Metafora života, 5 × 5 cen­

timetrů, vyvolávací cena deset milionů korun.

Ta kapka stékala z místa, kde měl Adam ještě před několi­

ka hodinami nedobrovolně zapíchnutou špičku jehly. Neměl

čas ji opatrně vytáhnout, jak by si její umístění vyžadovalo.

Musel ji vytrhnout co nejrychleji. Stačilo se o vteřinu opoz­

dit, jehlou by do těla protekl smrtící roztok a Adamova vyvo­

lávací cena by klesla k nule.

Rozlehlou místnost s dlouhým jídelním stolem osvětlova­

lo měkké světlo zapadajícího slunce. Příjemné a uklidňující,

jako kdyby do domu patřilo. Zneklidňující byla naopak po­

loha těla oblečeného do modrého obleku. Páteř byla ohnu­

ta pod takovým úhlem, že kdyby to bylo jen trochu možné,

Adam by si okamžitě přesedl.

Ze všech stran ho obklopovalo ticho. Absolutní ticho, my­

riáda pomlk v tónině bez křížků, béček a naděje.

Zápěstí opustila další kapka a bezhlučně dopadla na pod­

lahu. Nepřímá úměra, čím větší byl ten obraz na podlaze, tím

menší byla Adamova cena. Tým lékařů a soudců kdysi vyčíslil

cenu života přibližně na deset milionů korun. Pokud by se rty


20

na jeho bledé tváři mohly pohnout, jistě by to bylo do úsmě­

vu. Cenu života znal velmi přesně. Sám ji totiž zaplatil.

Adamův osud měl pět písmen a jeho život dvě nestejně dlou­

há období. Před Lai lou a s Lai lou. Za ty čtyři měsíce s Lai lou

toho prožil víc než za téměř čtyři desítky let před ní. A tohle

měl být jejich poslední den.

Zatímco Adam seděl bez hnutí na židli, do paměti se mu

v rámci šestihodinového limitu ukládal jejich poslední roz­

hovor. Leželi vedle sebe nazí v posteli a s každou další otáz­

kou se Lai la přisunula blíž k Adamovi.

„Co je nejlepší na vítězství?“ navázala na začátek rozhovo­

ru o jejich situaci. Když to před chvílí zkoušela poprvé, Adam

ji namísto odpovědi svlékl a položil na postel. Ale mlčením

nic nevyřešili. Museli se k tomu vrátit a vyslovit to. Museli si

uspořádat myšlenky, vědět, na čem jsou. Lai la nepřestávala

doufat, že to Adam vidí stejně radostně jako ona. „Ten pocit,

že jsi to dokázal?“

„Ta blízkost porážky. To neustálé pobízení, svištění biče

nad hlavou, které tě nutí dostat ze sebe to nejlepší. Protože

pokud prohrajeme, všechno končí...“

„... všechno?“ skočila mu do řeči Lai la.

„V tomhle případě ano.“

„A  s  každou kapkou jsme porážce blíž,“ kývla směrem

k jeho zápěstí a na tváři se jí objevil náznak úsměvu. Z fialově

orámovaného vpichu vytékala krev. Lai la zvedla Adamovu

ruku k ústům a pečlivě ji slíbala. Jako kdyby záleželo na kaž­

dém milimetru čtverečním, na každém chloupku, na kterém

nesměl ulpět ani náznak jakékoliv hrozby.

„Co je těžší?“ zeptala se po posledním polibku. „Nebýt si

jistý vítězstvím, nebo–“

„Přiznat porážku,“ nenechal ji Adam domluvit. Až příliš

dobře si uvědomoval, že tohle ještě konec není, ale blíží se.

Musí být obezřetný, nesmí udělat žádnou chybu. Promýšlel

každý další krok. Věděl, kde musí začít. Podíval se na Lai lu


21

pohledem, který neměla vidět. Ale viděla ho, když se otočila

k dalšímu polibku, který k jeho rtům už nedonesla.

Dál mlčeli, ale ticho bylo najednou mnohem tíživější.

„Co bude s námi? A co bude se mnou?“ zeptala se a schou­

lila se k Adamovi tak blízko, až cítil údery jejího srdce. Ten

nejkrásnější zvuk. Zvuk, do kterého se zamiloval. Nedokázal

si představit, že by její srdce už nikdy neslyšel. Ale zároveň

věděl, že Lai la musí zmizet.

Cokoliv jiného by bylo příliš riskantní.

Adamovo tělo se dál prohýbalo o opěradlo židle. Zajíždě­

lo stále hlouběji pod stůl, jehož desku nasvítily poslední pa­

prsky toho srpnového dne tak, že se jevila světlejší, než ve

skutečnosti byla. To koneckonců platilo pro celou tu velkou

místnost. S jedinou výjimkou. Dolní polovinu Adamova ob­

ličeje zastínil otevřený notebook položený na stole. Sluneční

paprsky ještě vytvářely kolem zavřených víček oční stíny, ale

týdenní strniště už bylo neprostupně tmavé.

Ten notebook byl na Lai lino výslovné přání bílý. Obrazov­

ku vyplňoval záznam ze čtyř kamer snímajících okolí domu.

Přestože se jednalo o  kamery mobilní, obraz, který vysíla­

ly, byl značně statický. Čtyři záběry, čtyřikrát jiné kulisy,

ale čtyřikrát stejná scéna formovaná dlaněmi krále Midase.

Klid zalitý ve zlatě slunečních paprsků.

Další kapka krve se svezla po ruce, ale na rozdíl od svých

předskokanů zmizela pod rukávem košile. Nečekanou změ­

nu způsobil pohyb. Adamova ruka se zvedla tak pomalu, jako

kdyby si to v každé vteřině chtěla rozmyslet. Nakonec se za­

stavila až u obrazovky, které se netečně dotkla. Záběr zobra­

zený do té chvíle jen v pravém horním rohu ji celou vyplnil.

Ruka klesla zpátky na stůl.

Adam pootevřel oči a mžoural na obrazovku. Viděl před se­

bou příjezd ke svému domu, asfaltovou cestu lemovanou tráv­

níkem. Stále bez jakéhokoliv pohybu. Několikrát zamrkal,


22

jako kdyby chtěl tu strnulou scénu rozhýbat, ale kamerový zá­

znam byl vůči jakékoliv změně netečný. Zíral na ten zamrzlý

obraz tak dlouho, až měl pocit, že něco zahlédl. Zdálo se mu

to, nebo opravdu něco viděl?

Už by tu měli být. Ředitel krajské policie, který si nechává

říkat kapitán, a jeho negr. Toho negra si Adam musel nechat

vysvětlit.

„Kluk určený na černou práci,“ sdělil mu jeho informátor.

Adam stále nechápal.

„Dobře, řeknu to jinak. Je to kvůli krytí. To vaše setkání bude

kapitánova soukromá akce. Nevím, jestli si tam hned napoprvé

vezme negra. Ale zcela jistě ho časem využije. Celý systém fun­

guje takhle: Když to vyjde, negr dostane nějaké drobné. A když

ne, tak to celé šeredně odskáče, a kapitána si nikdo ani nevšim­

ne,“ doplnil informátor. Nebo též dlužník v jedné staré věci, kte­

rou pro něj Adam obstaral. Záleželo na úhlu pohledu.

Teď by ten úhel pohledu rád změnil. Stačilo pootočit ka­

meru jen o pět stupňů doprava. Ale nechtěl riskovat, že by si

toho všiml muž, který měl být v záběru.

Adam se nadechl. Nabral do plic stojatý kyslík kolem sebe

a s vyboulenými tvářemi prudce vydechl vzduch plný napětí.

Fotosyntéza očekávání.

Opatrně vstal a narovnal se.

Slyšitelně hekl. Levým kotníkem stále projížděla jehlice

bolesti. Pokud to půjde, bude celý večer jen sedět. Přenesl

váhu na pravou nohu, aby si ulevil. Chytil se oběma rukama

za bedra a opatrně se protahoval. Zavřel oči, předpažil, zaku­

latil záda a pomalu se předkláněl. Červená kapka dopadla na

klávesnici notebooku mezi písmena „j“ a „k“. Zvedl ruce nad

hlavu. Několikrát se nadechl a znovu se předklonil. Otevřel

oči. Na obrazovce spatřil pohyb.

Sedl si zpátky na židli, dvěma prsty zazoomoval obraz

a nahnul se k záběru. Modré kalhoty navlečené do černých

kotníkových martensek uskočily před něčím, co odhadl na


23

pneumatiku. Současně měl pocit, že zvenku slyšel skřípění

brzd. K úplnosti chyběl jen fatální zvuk nárazu.

Podvědomě se přikrčil. Ale náraz nepřišel. Zatím ještě ne.

Obraz a zvuk se spojily dohromady. Byl si jistý, že to, co vidí

na obrazovce, je opravdu pneumatika té řvoucí motorky. Už

jsou tu.

Adam znovu zopakoval svůj rituál. Hluboký nádech a s vý­

dechem odpočítat čísla od pětky k jedničce, přesně tak, jak

ho to naučil jeho londýnský mentální kouč. Pět, čtyři, tři, dva,

jedna a zaměřit svou pozornost jinam. Zkoušel si vizualizo­

vat, co má udělat. Ale nedokázal to. Nedokázal si ani předsta­

vit, co bude následovat. Tohle bude pořádně dlouhá noc.

Promnul si čelo a dál sledoval obrazovku s vyprázdněným

záběrem. Odolával pokušení pohnout kamerou. Když už měl

pocit, že podlehne, vstoupili do záběru dva muži. Jeden s ob­

divuhodnými svaly a druhý navlečený do kožené motorkář­

ské bundy. Nebylo těžké poznat, kdo je Kapitán a kdo Negr.

Kapitán stiskl zvonek u branky, domem se rozezněly me­

lodické tóny. Adamovi ten zvuk připadal silnější než obvykle.

Bez většího vysvětlování je pustil dál, i když klíčové slovo po­

licie podle očekávání nezaznělo. Kapitánova soukromá akce,

vybavil si Adam vysvětlení od informátora.

Když půjdou pomalu, zazvonění u vstupních dveří se ro­

zezní nejpozději za minutu. Má poslední minutu, aby se při­

pravil.

Rozhlédl se kolem sebe. Perfektně uklizeno, stopy po Lai­

le vyhlazené do ztracena. Jako kdyby ho nikdy nepolíbila

v těch dveřích, nesvlékla před tou pohovkou a nenechala se

na ni vzápětí položit. Jako kdyby záhyby jeho paměti byly

opět hladké.

Zbývalo čtyřicet sekund.

Všiml si červeného kroužku na podlaze. Sáhl do kapsy

saka přehozeného přes opěradlo židle. Kapesníkem si nejprve

očistil zápěstí, potom se předklonil a utřel dřevěnou podlahu.


24

Krev se vpila do kapesníku. Napadlo ho, že si ten kapesník

bude přidržovat kolem zápěstí. Bude to vzbuzovat ty správné

otá zk y.

Třicet sekund.

Podíval se, kde by ještě mohla být krev. Už ji nikde neviděl.

Zaklapl notebook, zvedl ho ze stolu, ale ještě než s ním do­

kulhal k nízké skříňce pod televizí, otevřel ho. Nezdálo se

mu to, skutečně tam byla. Setřel tu červenou skvrnku upro­

střed klávesnice a notebook uložil na obvyklé místo.

Zvuk zvonku Adama překvapil. Jsou tu rychleji, než čekal.

A čím vyšší rychlost, tím větší škoda.

Adam zavřel oči a připravil se na náraz.


25

Kapitán a Negr

Ten večer přestaly platit zákony. Ještě než došlo na poru­

šení zákonů práva, přestal platit fyzikální zákon, že světlo se

šíří rychleji než zvuk. Tentokrát to bylo naopak, zvuk před­

běhl všechno ostatní. Burácení dvouválcového motoru dáva­

lo tušit, že se zpoza zatáčky každou chvíli vyřítí motocykl.

Zesilující zvuk se šířil dokonce tak rychle, že se ten sval­

natý muž v bílé košili a modrých kalhotách zastrčených do

černých martensek musel rozkročit uprostřed příjezdové

cesty, aby si dodal odvahy. Moc místa tu teda není, uvědomil

si. Ale on rozhodně nebude ten, kdo uhne první. Udělal ještě

krok dopředu, což stačilo, aby se dostal do záběru kamery,

jejíž obraz Adam Baxa právě sledoval.

Svalovec zkřížil ruce na prsou.

Za chvíli dostane šanci, ve kterou celou dobu doufal. Vždyť

si ho vybral sám Kapitán, dokonce mu osobně zavolal. Musí

vypadat jako někdo, kdo si takovou příležitost zaslouží. Musí

být silný. Hodně silný. Přestože měl místo nohou sestavu svalů,

kterým dominovaly mohutné stehenní kvadricepsy, ten postoj

ho stál víc sil než podřep se dvěma metráky. A to už je nějaká

váha, čtyři červené kotouče, zrovna včera si vylepšil rekord.

Černý chopper proletěl zatáčkou rychleji, než čekal. Mno­

hem rychleji. Dva pořádně roztočené černé kotouče pneu­

matik.


26

Svalovcův vnitřní monolog nejprve ovládla odvaha. Ne­

uhneš, ukážeš sílu, přikázal si.

Sakra, tohle neubrzdí, uvědomil si vzápětí.

Neuhneš.

Nesmíš.

Neuhneš!

Svalovec uskočil.

Harley­Davidson prudce zabrzdil a zastavil přesně na mís­

tě, kde ještě před vteřinou kotvily černé martensky. Když se

rozptýlil bílý dým, stopa brzdné dráhy délkou i barvou kopí­

rovala Kapitánův stín.

Kapitán se narovnal a nechal motor běžet naprázdno. Chtěl,

aby ho Baxa slyšel. Věděl o něm hodně. Třeba i to, že je nedoslý­

chavý. Tak si to pořádně poslechni, možná to je poslední šance,

kterou ti dávám, pomyslel si.

Zpoza tmavého plexiskla viděl, jak se Svalovci pohybují

rty. Odezřel mu jen to Kapitáne na konci věty. To oslovení

mu bude vážně chybět. Původně to byl jen takový fór chlapů

na oddělení, když oslavovali jeho povýšení. Ale jeho egu se to

zalíbilo. El Capitan.

Žádné pane kapitáne, jenom kapitáne. Pěkně po chlapsku.

Cítil v tom slanou chuť moří, slávu objevitelů a sílu vítězných

bitev. Tahle bitva bude poslední. Už se rozhodl. A také se roz­

hodl, že svou posádku opustí ve velkém stylu.

Kapitán otočil klíčkem, motor naposledy zařval a koneč­

ně ztichl.

Sundal si helmu, upravil řídnoucí vlasy a beze slova se oto­

čil k domu. Svalovec jeho pohled následoval. Viděli dvoupod­

lažní zděnou vilu s obkladem ze sibiřského modřínu. Jedno­

duchý funkcionalismus. Nenápadný luxus. Nápadné byly jen

ty skleněné stěny, které odhalovaly větší část obou pater. Trá­

va jako z katalogu golfových greenů se svažovala k louce, na

jejímž konci se v zapadajícím slunci leskla řeka.


27

Takový barák pár kilometrů za Prahou, to budou těžký pra­

chy, pomyslel si Kapitán. Asi bych taky snesl takovýhle bydle­

ní. Samolibě se usmál. Jeho dům by přece mohl být větší, mno­

hem větší. Mohl, ale nebude. Rád jedl, ale nemlaskal. Stačí mu

nějaký pěkný domeček u moře. To byl zase jeho jednoduchý

funkcionalismus. Zůstat za všech okolností nenápadný.

„Tohle bude velký, že jo?“ zopakoval Svalovec svou otázku,

ale už bez oslovení Kapitáne.

„Proč myslíš?“

Tykal mu. Negrům vždycky tykal.

„Takovej barák si nemůže dovolit jen tak někdo.“

Jsi o myšlenku pozadu, pomyslel si Kapitán. „To máš recht,“

přisvědčil. Chtěl ho oslovit, ale zase zapomněl jeho jméno.

Svalovec se nadechl. Upnutá košile se ještě víc vyboulila,

knoflíky na hrudi vyhlásily poplach. „Je tam bazén? Takový­

hle domy mívaj bazén, ne?“

„Není tam bazén,“ odtušil Kapitán. „Pan majitel neumí

plavat.“

„Jak to víte?“

„Vím to.“

Svalovec přemýšlel dál. Poškrábal se na levém předloktí

a  ukázal na prosklené stěny a  francouzská okna. „Kdy to

jsou už stěny a kdy ještě okna?“

Kapitán jen bezděčně rozhodil rukama. Gesto nedůleži­

tosti.

Svalovec znejistěl. Musí dokázat, že si tuhle šanci zaslouží.

Po chvilce usilovného přemýšlení se mu rozzářily oči. „Dnes­

ka jsou ty domy hrozně vulgární, Kapitáne. Třeba tomuhle

je vidět skoro až do kuchyně.“

Kapitánovi uniklo krátké uchechtnutí. „Sice dovnitř moc

vidět není, ale jako fór dobrý.“

Svalovec věděl, že zabodoval. Může si dovolit postoupit

na vyšší úroveň. „A už mi řeknete, kdo to je?“


28

„Nepodíval ses?“

„Jsem tu ani ne minutu. Přijel jsem, hned jak jste zavolal.

Zaparkoval jsem u té značky soukromý pozemek a sem do­

běhl. Ale do ikatastru jsem to ještě nestihl.“

„Do čeho?“

„Taková aplikace, Kapitáne. Když znáte ulici, můžete do­

hledat majitele domu a pozemku. Funguje to na...“

„All right, all right,“ odpověděl Kapitán s přehnanou anglic­

kou výslovností. „Vím, co je katastr nemovitostí. Co se taky ob­

čas podívat někam jinam než do mobilu?“ kývl ke vstupní bráně.

„Na tom sloupku jsou jenom číslice. Římský číslice, abych

byl přesný.“

Kapitán předstíral, že se musí zamyslet. Napoprvé mu to

taky dalo zabrat, když si ve svodce prohlížel fotografie Ba­

xova domu.

Ve skutečnosti si vybavil, co předcházelo tomu, že tu jsou

ve dvou. Původně chtěl navázat první kontakt na některém

z  vyzkoušených míst. Opuštěná montážní hala na konci

města, mohutné pilíře nesoucí mostní konstrukci dálnice

nebo prázdný vagon na odstavném nádraží. Osamělá místa,

která na chvíli navštíví on a jeho klient. Tak říkal těm, kte­

rým nabízel dohodu. Klienti. Když o tom přemýšlel, nevěděl,

jestli je to zvrácené, přesné, nebo ironické. Ale každopádně

se mu to líbilo.

Protože vítězná taktika se nemění, uvažoval o  stejném

postupu i v Baxově případě. Chlap na chlapa. Z očí do očí.

Ani ne proto, že to bylo férové, ale protože se to odehrávalo

beze svědků. Být za všech okolností nenápadný, jeho první

přikázání. Měl bezpečnostní prověrku na stupeň utajení

„tajné“, ale tohle bylo něco jiného. Za těch třicet let u policie

pochopil, že čím větší akce, tím je třeba mít jednodušší zása­

dy. Minimalizovat riziko.

Když ale odpoledne projížděl po svojí oblíbené trase na Sla­

py, napadlo ho, že zariskuje. A to hned dvakrát. Půjde k Baxovi


29

domů a vezme si negra. Svalovec ho napadl jako první. Neměl

na něj žádný kontakt, ale to vyřešil jediným telefonátem. Jedna

z mnoha výhod ředitele krajské policie. Problém byl v tom, že

ani nevěděl, jak se jmenuje, ale stačilo říct klíčové slovo svaly

a dostal jméno i číslo.

Cestou zpátky jel po staré štěchovické. Zalesněné úseky

míjel pomaleji než obvykle a vychutnával si ten letní den. To

měl na motorce nejradši. Všechno vnímal mnohem inten­

zivněji, jako kdyby měl během jízdy víc smyslů. A udělám si

to ještě hezčí, těšil se. Přemýšlel, jestli se nevrátí a nepojede

přes Nový Knín do Řevnic, ale nakonec pokračoval dál do

Davle.

Výjezdy na chopperu Street Bob 2013 byly jeho rituálem.

Projížďku si udělal před každým důležitým výslechem. Ane­

bo před každou dohodou. Výslechy byly důležité pro vyšet­

řování, dohody zase pro něj.

Dohody. Tak je pojmenoval, i když věděl, že k oboustran­

ně výhodnému řešení mají daleko. Že je to spíše diktování

podmínek vítěze a  přijetí kapitulace poraženého. A  svým

klientům uměl diktovat sakra dobře. Zaplať rychle a hotově,

a bude rychle hotovo, jeho druhé přikázání. Víc jich nepotře­

boval. Jednoduché náboženství.

Podíval se do Negrova nadšeného obličeje. Pořád čekal na

vyřešení té záhady s římskými číslicemi. V tenhle moment

měl ještě poslední možnost to čelo zkrabatit a náznak úsmě­

vu z tváře vymazat.

Až teď si toho všiml. Co to má, sakra, na sobě? Kombinace

martensek a nejlepší košile? Neřekl mu, aby se oblékl civilně?

A když se zeptal, co znamená civilně, tak mu ještě upřesnil, že

tak nějak normálně?

„Tipnu si, co tam je,“ pronesl Kapitán a Svalovec dychtivě

přikyvoval. „IIIXI?“

„Přesně,“ vydechl Svalovec. „Jak jste na to přišel?“

„Není to číslo. Je to takovej fórek s jeho jménem.“


30

„Jménem? Kdo se může jmenovat Iiixi?“ pokusil se důsled­

ně vyslovit všechna tři i na začátku jména.

„Pozorně mě poslouchej a zkoušej si to představovat. B je

druhý písmeno v abecedě. To jsou ty první dvě I. Chápeš?“

Přikývnutí jako odpověď.

„Dobře. Jdeme dál. A je první, takže jedno I. Máme teda ty

první tři i. X nechal, jak je. A pak je tam zase A. IIIXI. Jasný?“

Nepřítomný pohled Svalovce usvědčil z přemýšlení. Před

očima se mu ve dvou řadách rovnala latinská písmena a řím­

ské číslice. „Mně to bylo hned divný. Přece nemůže být I za X.“

Kapitánovi se zdálo, že se jeho Negřík ztratil v Římě mezi

číslicemi a nevěnoval pozornost tomu podstatnému.

„Baxa,“ pronesl důrazně. „Znáš ho?“

„Ten Baxa?!“ vyhrkl Svalovec.

Jak to má jednoduché, povzdechl si Kapitán. „Jo, přesně

ten. Říká ti to jméno něco?“

Baxa. „B“ se jen líně převalí přes rty, zato „x“ práskne jako

bič. Není to právě tradiční příjmení, o to výrazněji utkví v pa­

měti.

Josef Baxa je známý jako předseda Nejvyššího správního

soudu, Milan Baxa vede jednu z největších stavebních firem

a Kryštofu Baxovi mnozí předpovídají, že se stane příštím

ministrem průmyslu a  obchodu. Nicméně všechny tyhle

Baxy Svalovec neznal. Pro něj existoval jediný Baxa, nový

miláček českých médií.

Noční interview s Annou Šaldovou Víc než patnáct minut

bylo mediální událostí měsíce. Baxa v něm zazářil. Následo­

val rozhovor pro časopis Forbes, s fotkami, na kterých měl

na pravém oku výrazně zbarvený monokl. Pokud by v těch

dnech byla vypsána anketa Nejvýznamnější pohled české histo­

rie, soupeřily by spolu Žižkova páska, Masarykův cvikr a Ba­

xův monokl.

„Ty vole,“ hlesl Svalovec a hned zvedl ruce v omluvném gestu.

„Omluva, Kapitáne, to mi ujelo. Baxa. Ty kráso. Zvíře.“


31

„Přesně tak,“ zazubil se Kapitán, „a dokonce velký zvíře.“

Mimo jiné si o Baxovi zjistil, že studoval práva ve Vídni,

v Berlíně a na Karlově univerzitě v Praze, kde také složil ri­

gorózní zkoušky. Titul LL.M. získal v Oxfordu. Googloval si

to, znamená to Master of Laws. Pořád nevěděl, k čemu je to

dobré. Znělo mu to jako titul ze školy čar a kouzel v Bradavi­

cích, o které četl dětem před spaním.

Bezpochyby skvělý a úspěšný právník. Ale právo mu bude

k ničemu. Tady nebudou platit zákony. Bude platit, co bude

chtít on, Kapitán.

Tenhle Baxa je zvyklý na úplně jiné prostředí. Teplo a po­

hodlí kanceláře, žádné pouliční bitky plné úderů pod pás.

Dělá akvizice pro Newton International, největší evropskou

firmu v oboru energetického poradenství. Začal tam nejspíš

jako stážista ještě na škole, po dvanácti letech šéfuje středo­

evropskému regionu. Kdyby s ním nepřijel uzavřít dohodu,

tak by mu snad i fandil.

Možná si chodí zaboxovat, když měl ve Forbesu ten mo­

nokl. Teď jsou tyhle věci moderní. Kluci z kanceláře sundají

oblek a buší do boxovacího pytle. Mají při tom pocit, že to

je souboj na život a na smrt. Že na ně ten polstrovaný pytel

může kdykoliv zaútočit svou zákeřnou měkkostí.

Ten monokl by mohl být následkem nějakého skuteč­

ného sparingu. Dokázal si to živě představit. Baxa podlezl

provazy, uprostřed ringu si poprvé uvědomil, že má strach.

Že tohle není boxovací pytel, ale skutečný soupeř. Skutečné

rány, které bolí. Soupeř brzy pochopil, koho má před sebou.

Z  obranného krytu vypustil pár úderů a  Baxa začal ustu­

povat. Když dostal ten direkt přímo na oko, souboj ukončil.

Zkusil to a nevyšlo to.

„Co udělal?“

Kapitán se ušklíbl. „Není podstatný, co udělal. Podstatný je,

na čem se dohodneme.“

„A na čem se dohodneme?“


32

„Aby bylo jasno, dohodnu se já a on. All right?“

„Na čem se dohodnete, Kapitáne?“

„Viděl jsi jeho ženu?“

„Ne.“

„Tak to nejsi sám. A přitom byla fakt pěkná. Prej bejvalá

miss.“

„Kráska a zvíře,“ prohodil Svalovec a Kapitán se na něj udi­

veně podíval.


33

Vana uprostřed koupelny

Kapitán stiskl zvonek u  domovních dveří. Stejně jako

u branky, na dvě vteřiny, ne víc. V kožené bundě mu bylo

horko, ale nesundal si ji, jen rozepnul.

Svalovec vedle něj nervózně přešlapoval. „Pan Iiixi se vás

asi lekl,“ řekl a ledabyle se zasmál. Když ale viděl, jak se na

něj Kapitán otočil, založil ruce za zády a předstíral, že se nic

nestalo. „Máte pistoli? Víte, kdyby náhodou...“

„Nikdy nemám pistoli, to bys mohl vědět.“

„Předpisy, konkrétně...“

„Tohle není úplně předpisovej výjezd, jak jsi asi pochopil.

Neřídíš se předpisy, ale tím, co ti řeknu.“

Kapitán znovu zazvonil. Jedenadvacet, dvaadvacet.

„Podle mě zkouší někam narychlo volat,“ řekl polohlasem

Svalovec.

„Nezkouší. Jestli je tak dobrej, jak si myslim, tak už o nás

ví,“ pronesl Kapitán a periferně sledoval Svalovcův překva­

pený pohled.

Vzápětí za dveřmi uslyšeli kroky.

Když Adam otvíral dveře, věděl, koho za nimi spatří. Ka­

pitánovi podal ruku jako prvnímu.

Kapitán čekal, že to bude těžší. Ale Baxa si nechal vysvětlit,

z čeho je podezřelý, potom se rozhlédl a pustil je dovnitř. Ne­

odporoval, nepoužíval žádné právní kličky. Vypadal rozumně,


34

skoro až vstřícně. Přesně jak si myslel, kluk z kanceláře, kte­

rého najednou soupeř vyzval na souboj a on dostal strach.

Svalovec nečekal, že bude Adam Baxa až takhle vysoký.

O hlavu vyšší než on, mohl mít skoro dva metry. Neměl sice

monokl jako na fotkách ve Forbesu, zato si na zápěstí přidr­

žoval zakrvácený kapesník. Možná proto měl tak slabý stisk

ruky, což ho trochu zklamalo.

Kapitán prošel volným krokem vstupní halou.

„Samozřejmě, můžete dál,“ pronesl Adam hluboce a drsně,

jako kdyby svým hlasem celý den lámal kámen a večer klok­

tal nadrcený štěrk.

Svalovec Kapitána následoval, ale jeho martensky si od

motorkářských bot udržovaly viditelný odstup.

„A nezouvejte se,“ dodal Adam. Jeho bosé nohy šly nejpo­

maleji, na levé chodidlo našlapoval jen zlehka.

„Wow. Prostě... wow,“ zvolal Svalovec a rozhlížel se kolem

sebe. Kapitán se na něj podíval, Adamovi se zdálo, že skoro

vyčítavě.

„Vy kulháte?“

„Špatně jsem dopadl,“ odpověděl podle pravdy Adam. Jeho

kotník byl namodralý a viditelně nateklý.

Kapitán spolkl vtip, že teď si musí dát pozor, aby náhodou

nedopadl špatně podruhé. „Máte to tu pěkný, pane Baxa,“

pronesl namísto toho odměřeně a položil na stůl helmu, té­

měř na stejné místo, kde ještě před chvílí ležel bílý notebook.

„Prosklený,“ doplnil ho Svalovec. „Fakt super! Pane Baxo,

to by mě zajímalo. Kdy to jsou už stěny a kdy ještě okna?“

Adam mu nevěnoval pozornost. Udělal několik kulha­

vých kroků ke Kapitánovi, rychlejších, než když vcházeli

do místnosti. „To podezření z vraždy, o kterém jste mluvil

u dveří... To jste myslel vážně?“ pronesl potichu, aby ho Sva­

lovec neslyšel.

Kapitánovi se ta otázka líbila hned ze dvou důvodů. Je pří­

mý a netrpělivý.


35

Podíval se na něj. Baxův nakloněný postoj byl plný obav,

díval se směrem ke dveřím, jako kdyby chtěl každou chvíli

odejít. V jeho pohledu bylo ještě víc nejistoty než v tom přidu­

šeném hlase. Tohle nebyl ten drsný, hluboký tón, kterým je

přivítal, nebo kterým tak sebejistě odpovídal v interview Víc

než patnáct minut. Tímhle tónem se bude chtít dohodnout.

Kapitán se na něj dál zkoumavě díval, Baxa jeho přímý

pohled dlouho nevydržel.

Sledoval ho jako šelma, která čeká na pohyb, aby mohla za­

útočit. Tohle byla Kapitánova specialita. Chlubil se svým pod­

řízeným, že dokáže pět minut nemrknout, aby mu u vyslýcha­

ného neunikl sebemenší detail. Jeden jemný pohyb v obličeji

a ví, na čem je. Ve skutečnosti se Kapitán nikdy nedostal přes

tři minuty. Ale tady mu stačila sotva minuta. A klidně se mohl

celou dobu dívat kolem sebe jako Negr, kterého ta okna ne­

přestávala fascinovat, až si o něm začínal myslet, že musí by­

dlet ve sklepě. Viděl to napětí v čelistních svalech, úzkostlivé

přidržování kapesníku na zápěstí a víčka, která mrkala mno­

hem častěji, než je obvyklé. Znaky nejistoty urychlující jedná­

ní. Také periferně zahlédl, jak Negr došel až k oknu, zaťukal

na něj a zamyšleně si ho prohlížel. „Já jenom, že to je fakt zají­

mavý, protože vy tady máte jakoby rám...“

„Vidím, že kolega už začal, a já jsem se ani neujistil. Pane

Baxa, můžeme se tu porozhlídnout? Klidně to můžete projít

s náma, jestli chcete. Bude to jen chvilka,“ řekl Kapitán s po­

hledem zabodnutým do Adamova obličeje.

Adam rozhodil ruce a po kratším váhání neurčitě přikývl.

„A jak jste se ptal, jestli jste hlavní a vlastně jedinej podezře­

lej z vraždy svý ženy,“ rozvedl Kapitán své původní oznámení

a ke své spokojenosti zaznamenal udivený pohled. „Ano, my­

slel jsem to vážně. O to tady dnes večer půjde. A tentokrát to

dotáhneme až do konce.“

Kapitán si uvědomil ten dvojsmysl. Měl na mysli konec ve

vyšetřování, ale klidně to mohlo znamenat i Baxův konec.


36

Vykročil ke schodům a  kývnutím naznačil Negrovi, aby

šel za ním. Když se ohlédl, spatřil Baxu, jak si prohlíží svou

chvějící se ruku. Ten krví nasáklý bleděmodrý kapesník si na

vnitřní straně zápěstí přidržoval stejně pečlivě, jako kdyby za­

stavoval silné tepenné krvácení. Ještě je brzy na nějaké závěry,

ale vypadá to, že ho přečetl správně. Vlastně to šlo ještě líp,

než plánoval, uvědomil si, zatímco stoupal po schodech.

„Já půjdu do pracovny a ty se podíváš sem,“ ukázal Kapi­

tán na dveře, před kterými se zastavili.

„Co tam je?“

„Samá voda,“ ušklíbl se Kapitán.

„Přihořívá? Hoří?“

„Takže?“

Svalovec pokrčil rameny.

„Samá voda? Nic?“

„Koupelna?“ vyslovil opatrně Svalovec.

Kapitán kývl směrem ke dveřím, Svalovec je otevřel. „To­

hle bude velký,“ zamumlal sám pro sebe, když vstoupil do

místnosti dvakrát větší, než byla jeho garsonka.

Koupelně dominovala oválná vana. Svalovec na ni zíral,

nikdy nic podobného neviděl. Neměla by být vana někde

v rohu? Nebo aspoň u stěny? Chvíli odolával pokušení si do

té vany vlézt. Sedět na stejném místě jako seděla ona. Není

to sice předpisový výjezd, jak říkal před chvílí Kapitán, ale

tohle by bylo už asi moc.

Nebo nebylo?

Dobře, udělá to. Ale udělá to rychle. Rozhlédl se do chodby

a zavřel dveře. Když si sedal do vany, měl pocit, že se na něj ně­

kdo dívá. Oslňovaly ho sice paprsky zapadajícího slunce, ale

i tak viděl její modré oči. To dokonalé tělo modelky. Nahé tělo.

„Umej mě, zlato,“ zašeptal.

Obešla ho a naklonila se nad ním. Ještě viděl, jak se nad

ním zhoupla ta perfektně tvarovaná prsa. Potom zavřel oči

a cítil, jak si za něj kleká a začíná mu masírovat ztuhlou šíji.


37

Zatnul svaly na pažích, opřel se, zaklonil hlavu. Nebylo to tak

pohodlné, jak si myslel. Ale i tak ho to nesmírně vzrušovalo.

Stiskla mu postupně bicepsy a ramena, přejela po hrudníku

a na konci valchy břišních svalů se zanořila pod hladinu.

Ke svému zklamání zaslechl na chodbě kroky. Vyskočil

z vany, a když Kapitán otevřel dveře, našel ho, jak si v před­

klonu zamyšleně prohlíží umyvadlo. „Jsou tu jenom jeho věci,

Kapitáne. Kartáček, pasta, sprchový...“

„Nic tu nenajdeme, to ti je snad jasný. Na nic nesahej a za

pět minut buď dole.“

Svalovec přikývl.

„Za pět minut,“ zdůraznil zvednutou rukou s pěti roztaže­

nými prsty. V černé rukavici vypadaly přísně.

„Ano, Kapitáne,“ vyhrkl Svalovec, postavil se do pozoru,

vytrčil ruku, takže Kapitána napadlo, jestli nechce hajlovat,

ale potom ohnul loket a zápěstí přirazil k čelu.

„Salutovat nemusíš...“

„Dejve.“

„Cože?“

„Teda jmenuju se samozřejmě David, ale holky na odděle­

ní mi začaly říkat Dejve a nějak se to chytlo.“

Kapitán se pobaveně ušklíbl. Na vteřinu zaváhá, jestli mu

pět minut bude stačit, a Negr si to hned vyloží tak, že si snad

budou tykat nebo co. Raději půjde za Baxou, ten je překvapi­

vě čitelnější než tenhle... Dejv.

„No dobře, tak pohov a za pět minut dole.“

„Davide,“ dořekl tiše Svalovec, když v  horním patře osa­

měl. Pět minut. To mu bude stačit, uvědomil si. Dobře věděl,

kam zamíří. Když už nic nenajdou, jak řekl Kapitán, tak si

aspoň udělá radost. Prošel na konec chodby, kde tušil ložnici.

Vklouzl dovnitř a téměř neslyšně za sebou zavřel dveře.

Proti posteli byla velká skleněná stěna. Zapochyboval

o tom, co chce udělat. Ale tomuhle domu nebylo vidět ani do

kuchyně, natož do ložnice. Teď se mu to bude hodit. Postel


38

ho zklamala, na první pohled nevypadala nijak extra. Nor­

mální postel, jen trochu větší. Ale to se dalo čekat, u Baxy

bylo všechno tak trochu větší. Nakonec i ten Baxa.

U  čela postele leželo několik barevných polštářů. Zvedl

ten červený a přičichl si k němu. Doufal, že nasaje vůni jejích

vlasů. Nic necítil.

Chtěl navázat tam, kde ho v  koupelně vyrušil Kapitán.

Lehl si a s hlavou mezi polštáři si představil, jak k němu při­

chází. Ta její krásně klenutá, kulatá prsa.

Zajel rukou za opasek kalhot. Ještě to vylepší.

Ale nebylo to tak dobré jako ve vaně. Vlastně to nebylo

dobré ani trochu.

„No tak,“ vyzýval svůj penis ke spolupráci.

Moment pokušení zmizel. Přitom ve vaně měl tak silnou

erekci, až se musel předklonit a předstírat, že si prohlíží skvr­

ny na umyvadle, aby Kapitán nic nepoznal.

Vyndal pravačku z kalhot, poškrábal se na levém předlok­

tí a díval se na tu prosklenou stěnu. Zvláštní, fakt zvláštní,

zakroutil hlavou. Kdo si něco takového pořídí do baráku?

Vstal, upravil polštáře, aby Baxa náhodou něco nepoznal,

a s úsměvem na rtech vyšel z ložnice na chodbu.

Pořád tomu nemohl uvěřit.

Když včera před půlnocí seděl v kanceláři, marně přemýš­

lel, proč to všechno dělá. Proč si ten večer připravuje třetí

espresso a pročítá spis, když všichni ostatní jsou už dávno

doma. Nikdo nevěděl, že tam takhle pozdě ještě je. Nikdo

nedokázal ocenit jeho práci, jeho nasazení. Vlastně to bylo

ještě horší. Nikdo o něm nevěděl. Nikdo ho neznal. Kdyby

existovala nějaká hymna outsiderů, tak by k ní mohl napsat

slova. Ale teď se všechno změní. Vybral si ho sám Kapitán

a budou spolu dělat na Baxově vraždě. Tedy na dohodě. Ať

už je to cokoliv.

Tohle bude velký, opakoval si v duchu tak dlouho, až to

musel říct nahlas. „Tohle bude velký,“ prohodil nad schody


39

a zamnul si ruce. Odhadoval, že to ještě není pět minut. Rad­

ši ještě chvíli počká.

Zezdola slyšel, jak Kapitán vypráví Baxovi o  jakémsi

Maelströmovi. Nějaký Švéd, co ubodal svou ženu. Tomu by

vlastně docela rozuměl, sám k tomu neměl daleko.

Jak se věci můžou rychle změnit. Ještě před dvěma měsí­

ci Baxu ani neznal. Ale po tom interview v Patnáctce nebylo

úniku. Baxa byl všude. I u nich v kanceláři se o něm bavili. Ty

fotky ve Forbesu mu připadaly až neskutečné. Chlap s tako­

vým postavením, v takovým parádním obleku, a má moncla?

Schválně si ty fotky stáhl, prohnal je několika grafickými

programy, ale ani tak nedokázal poznat, jestli je to skuteč­

nost, nebo fejk. Každopádně skvělá nadsázka, to bez disku­

ze. Ale ten monokl mu připadal až moc nápadný.

Že Baxu obdivuje, to samozřejmě nikomu říct nemohl.

A už vůbec ne svojí ženě. Tedy bejvalý ženě. I když... to je jako

s těmi okny v Baxově domě. Může říkat bejvalá, když už spo­

lu nebydlí, ale ještě nejsou rozvedený? Kdyby přiznal obdiv

k jinýmu chlapovi, to by rovnou mohl říct, že není tak silnej.

Že není dost dobrej. Úplně stačilo, když se jí zmínil o  tom

Forbesu, a ona mu odpověděla, že se to čte forbs. To ho fakt

naštvalo. Řešit takový detaily.

Baxa by to určitě neudělal. Chytrej chlap, ale nepovyšuje

se. Líbilo se mu, jak v rozhovoru vysvětlil, proč se stal práv­

níkem. Nejspíš proto, že si jako malý kreslil houslové klíče

a rodiče si mysleli, že to jsou paragrafy. Tomu vtipu se do­

konce nahlas zasmál.

Nesnášel, když tihle chlápci z mezinárodního byznysu

mluvili tak, že nevěděl, o čem je řeč. Před půl rokem jedno­

mu takovýmu předčasnými plešounovi dali kluci sedmičku.

To se mu zdálo málo, celou dobu to vypadalo na deset až

dvanáct. Vleklo se to několik týdnů, pořád se jenom hrabali

v důkazních materiálech a hledali něco, co jim plešounovi ad­

vokáti neshodí. Pak si to vzal na starost Kapitán a byla z toho


40

sedmička. Soud byl jenom formalita. Půl roku si odseděl ve

vazbě, za tři roky ho nejspíš propustí na podmínku. Fakt hod­

ně málo.

„A navíc je to velkej sympaťák,“ řekla jeho žena tím škádli­

vým tónem, který neměl rád.

„Není zas tak velkej.“

Nakrčila nos.

„Vsadim se,“ řekl důležitě, „že určitě nedá skoro dva metrá­

ky na benči.“ Byl pyšný na to, že nedodal jako já. Ale už to bylo

jedno. Když viděl, jak nakrčila nos a posměšně frkla, tušil, co

bude následovat. Tohle dál nevydrží. Jestli se nerozvede, špat­

ně to skončí.

„Ani nemusí dát skoro dva metráky, když má nejmíň půltu­

nový charisma.“

Svalovec se při té vzpomínce podrbal na předloktí. Nedo­

kázal se ovládnout. Rozškrábal si to místo skoro do krve.

Tehdy to bylo ještě horší. Vystartoval za ní s takovou zu­

řivostí, že s výkřikem utekla a zamkla se v ložnici. To ho na­

štvalo ještě víc. Řval a mlátil do dveří jako smyslů zbavený.

Když je vykopl, zařvala ještě pronikavěji. Seděla za postelí,

vzlykala a rukama si kryla hlavu.

To mu stačilo.

Naházel svoje věci do dvou tašek a čtyři dny přespával po

kamarádech, než si našel nájem v garsonce.

No jo, tohle si uvědomil až teď. Uprostřed Baxova baráku.

To díky němu se odstěhoval od manželky. Měl by mu vlastně

děkovat.

Poškrábal se. Snáz se odstraňuje jméno vytetované na

předloktí než mrtvé tělo ubodané ženy. Jako u  toho Mael­

ströma, jak o  něm před chvílí mluvil Kapitán. Vyhrnul si

rukáv košile, aby se mohl pořádně podrbat. Svědilo to jako

čert. Ale hlavně že už je pryč. Ona i to tetování.

Prej půltunový charisma. Zasmál se a vykročil ze schodů.


41

Oboustranně výhodné řešení

„Slabá baterie,“ slyšel Adam ze svého sluchadla ženský hlas.

To varování zaznělo poprvé, takže na výměnu měl ještě času

dost.

Zatímco vyšetřovatelé procházeli dům, vzal sako ze stolu

a přehodil ho přes židli po své levé ruce. Odbelhal se do ku­

chyně, nalil do karafy vodu a spolu s ní postavil na stůl tři

sklenice. Tu svou naplnil a napil se. Zhluboka vydechl. Hned

co dosedl, nadzvedl kapesník a zkontroloval své zápěstí. Ně­

kolikrát sevřel ruku v pěst. Pohnuly se ale jen svaly předloktí,

rána se zacelila. Také zkusil opatrně zahýbat promodralým

kotníkem. Ten byl mnohem citlivější.

Věděl, že to přijde, ale takhle si to nepředstavoval. Takové

dny si nedovedete představit. Nenapadne vás, že bude horký

srpnový den, až se slunce a ten reflektor v betonovém krytu

budou předhánět, kdo bude víc oslňovat. Nepředstavujete si,

že jeden vyšetřovatel přijede na motorce až k domu a celou

dobu si nesundá kožené rukavice čouhající z  vypasované

motorkářské bundy. Adamovi se zdálo, že je mu malá. Kaž­

dopádně mu v ní muselo být horko. A co teprve ten druhý,

Svalovec, který mu při pozdravu sevřel ruku do svěráku. Vy­

padal na první pohled sotva na pětadvacet a také na to, že

papír v jeho domácnosti má spíš podobu krabic od pizzy než

knih.


42

Adam uslyšel známé zavrzání, Kapitán scházel po scho­

dech. „Máte to tady pěkný,“ pronesl ještě dřív, než sestoupil

z posledního schodu. „Je za tím vidět hodně práce.“

Adam nereagoval.

„Co jste dělal?“ zeptal se Kapitán a podle očekávání se po­

sadil do čela stolu.

„Myslíte ve firmě Newton International, u  mého londýn­

ského zaměstnavatele?“

Kapitán nesouhlasně zakroutil hlavou a poklepal si nad

zápěstí. „Vaše ruka.“

Oba se podívali na Adamovy modrofialové prsty, odřené

klouby a kapesník zbarvený krví, který si přidržoval kolem

zápěstí přesně na místě, kde sebevrazi vedou poslední řez.

„Vypadá to na pěknou nakládačku,“ pousmál se Kapitán.

„Nemám zavolat doktora? Nedaleko odsud bydlí jeden můj

známej, kterej dělá v Motole na chirurgii. Je dobrej.“

„Díky, jsem v pořádku.“

„Nevypadáte tak.“

Adama ten předstíraný zájem o  jeho zdraví pobavil, ale

nedal na sobě nic znát. Rána na zápěstí se za těch pár hodin

zacelila, ale před jejich příjezdem si ji kvůli větší věrohod­

nosti znovu trochu rozřízl. Víc než chtěl, ale rozhodně méně,

než jak by se zdálo podle starostlivého výrazu v Kapitánově

obličeji. Splnilo to svůj účel.

„Zdáte se mi trochu pobledlej.“

Adam zdvihl koutky, ale k úsměvu měl jeho unavený vý­

raz pořád daleko. Co to je? Nový výklad zákona o Policii Čes­

ké republiky? Paragrafy o  vlídném přístupu? „Chtěl jsem

vám usnadnit práci. Už jsem se vybarvil,“ pronesl rozvážně.

Kapitán se zasmál, jako kdyby to byl nejlepší vtip, který

za poslední měsíc slyšel. Potom se naklonil a vyndal z kapsy

svazek klíčů. Položil jej na stůl.

Adama zaujala červeně blikající kontrolka na černém ovla­

dači. Nemohl tušit, že to je detektor odposlechu, který Kapitán


43

dostal od kolegů k  loňským padesátinám. Praktická věcič­

ka, ocenil ten dárek. Zejména v dnešní době, kdy vás může

nahrát pomalu i knoflík od košile. Navzdory svému zdánlivě

lacinému vzhledu se detektor ukázal jako nesmírně přesný

a citlivý, přitom malý a snadno zaměnitelný s dálkovým ovlá­

dáním auta. Jen s tím rozdílem, že díky němu mohl ovládat

lidi zblízka. Kapitán ho zapínal, kdykoliv si potřeboval být

jistý. Jako právě teď.

Kontrolka zhasla. Všechno v pořádku, můžeme začít, po­

myslel si Kapitán. Z pěti minut, které nahoře nařídil Negrovi,

zbývaly ještě tři.

„Začneme, pane Baxa,“ pronesl důrazně.

Zpod zkrabatělého čela se na něj dívaly ospalé oči. Adam

nemohl nevidět tu změnu. Kapitánův obličej, gesta i způsob,

jakým seděl na židli, to všechno se změnilo. Nevypadal, že

by si něco myslel. Vypadal, že ví. Hon právě začal.

Kapitán mluvil pomalu a  zřetelně. I  proto měl rád vý­

jezdy na motorce. Mohl si všechno promyslet. Nepopisoval

Adamovi usvědčující důkazy, neukazoval mu v telefonu číslo

na spolupracujícího soudce ani neodhadoval délku trestu.

Vražda má přitom poměrně široké rozpětí, od deseti let až

po výjimečný trest doživotí. Věděl, že tohle všechno Adam ví.

Ani mu nesvítil lampičkou do obličeje. To obstaralo slunce,

které se sklánělo nad obzor a nutilo Adama mhouřit oči.

Kapitán mluvil tak, aby se dohodli. „Znovuotevření celé

kauzy se obvykle dělá ve dvou případech. Pokud se přiblíží

doba promlčení nebo pokud se objeví nový důkazy,“ vyslo­

vovaly jeho rty pečlivě. „A to se právě stalo. A tyhle důkazy

dělají vaši kauzu – abych tak řekl – nesmírně zajímavou. Tře­

ba pro politiky všech zainteresovaných států. Každý si chce

připsat kladný body.“

Adam ještě víc přivřel oči, aby současný obraz překryla

vzpomínka. Vybavil si, jak odpoledne stál nad jejím mrtvým

tělem. Nic necítil. Absolutně nic. Jen její studenou ruku.


44

Řetěz vzpomínek přetrhl Kapitán, který ještě přidal na

hlase. „Nebo! Nebo pro novináře! Předháněli by se v  tom,

kdo napíše krvavější titulek. Jako třeba teď ta aféra ve Švéd­

sku. Henrik Maelström,“ pronesl s  přehnaně švédskou vý­

slovností a založil si ruce za hlavou. „Asi nevíte, o koho jde.

Já jo, sleduju totiž i zahraniční kauzy. Tenhle Maelström je

de iure jenom podezřelej – jenom podezřelej, to zdůrazňuju –

z toho, že ubodal svojí ženu. Ale de facto je po něm. Po tom,

co jsem si přečetl, bych si o něj neopřel ani kolo.“

Henrik Maelström. King Henrik. Adam moc dobře věděl,

o koho jde. A co se stalo. Henrik byl jeho kolega v Newton

International a dokonce ani jeho vlastní advokát nepochybo­

val o vině. Pokud někdo nevěděl, o koho jde, byl to Kapitán.

Nevěděl nic o tom, že Henrikův vinný sklep měl stálou tep­

lotu dvanáct stupňů, ani o Henrikově bělostné košili, natož

o zmatku v jeho očích, do kterých se Adam díval a cítil se

při tom stísněně. Jednak to bylo ve vězení a především jim to

oběma bylo jasné. Konec byl blízko. Mnohem blíž, než si oba

byli schopni připustit.

Kapitán na malou chvíli zaváhal a pak se řinčivě rozesmál.

„Víte, proč bych si o něj neopřel ani kolo? Aby mi náhodou

nepropíchl gumy,“ dodal se smíchem. Pokud by byl nevkus

trestný, musel by si Kapitán udělit minimálně pokutu.

Adam se pokusil odtrhnout jazyk z patra, ale namísto od­

povědi jen naprázdno vydechl a rozkašlal se.

Kapitánův smích se změnil ve škleb. „Pane Baxa, nemá

cenu si nic namlouvat. Pokud bychom do toho šli naplno,

tak by z toho bylo dvacet let,“ pronesl, energicky se postavil

a chytil se oběma rukama hrany stolu. „Dvacet let! Podmín­

ku bych si osobně pohlídal, takže ven byste se dostal v šede­

sáti. Nejlepší roky života ve vězení.“

Tak přece neodolal a vyslovil délku trestu, pomyslel si

Adam. Dvacet let uprostřed čtyř betonových stěn. Osamělost

v hromadné samotě.


45

„A to byste asi nechtěl, že? Z takovýho prostornýho bará­

ku do cely dva krát šest metrů, kde budete mít železnou po­

stel a plechovou skříňku. A samozřejmě spoluvězně. Nejspíš

taky nějakýho vraha,“ pokračoval Kapitán.

„Něco o tom vím,“ hlesl Adam. Neuplynuly ani tři hodiny,

co seděl na židli uprostřed masy betonu. Sám, bez spoluvěz­

ně. Každou vteřinu při tom cítil, jakou moc nad ním někdo

může mít. Nakonec se po jeho pravé ruce rozběhly kapky

krve. Pořád neměl úplně jasno v tom, co se tam odehrálo. Ale

byl si zcela jistý tím, že tohle nechce už nikdy v životě zažít.

Přistihl svou levou ruku, jak nenápadně měří pulz těsně

nad místem, ze kterého měl jeho život vyprchat.

„Nebo,“ zvedl Kapitán důležitě ruku v černé rukavici, ze

které trčel ukazováček, „můžeme vést celou věc poněkud...

méně formálně.“

Zajímavé označení pro porušení všech předpisů, pomys­

lel si Adam. Méně formálně. „Samozřejmě, od toho jste tady.

Pochopil jsem neformálnost celého našeho setkání.“

Oboustranně předstíraný úsměv zanikl v dusotu marten­

sek. Svalovec seběhl schody, ještě za nimi udělal tři rychlé

kroky a zaujal vyzývavý postoj, který připomínal boxerský

kryt. Nadšený nováček, který se poprvé postavil soupeři těž­

ké váhy.

„Boxujete?“ zeptal se Adama. Kapitán si nemohl nevšim­

nout toho výrazu. Přesně takhle se ten jeho Negřík rozzářil,

když udělal vtip s domem, co je mu vidět až do kuchyně.

„Ne, když to není nutné,“ odpověděl Adam.

„Vy spíše baxujete, že jo?“ zašklebil se Svalovec. „Jako víc

s americkou výslovností, rozumíte, aby tam zaznělo vaše

jméno.“

„Já jsem to pochopil,“ přisvědčil Adam.

„Baxovat, porazit někoho ve stylu Adama Baxy.“

Svalovec spokojeně kývl a  podíval se na Kapitána. Jeho

pohled si nesprávně vyložil jako výzvu. „Víte, co mě k tomu


46

vedlo? Ta vaše rozbitá ruka a fotka ve Forbesu. Myslel jsem

si, že to maskérky přehnaly. Ale třeba jenom zdůraznily mo­

nokl, který jste tam už měl.“

„Ta fotka je reálná. Opravdu jsem měl takový monokl,“

řekl Adam ztěžka a odkašlal si. Rty se mu od sebe sotva odle­

pily. Přejížděl si po nich špičkou jazyka, ale moc to nepomá­

halo. Chtěl ještě odpovědět, ale jazyk se mu přitiskl na patro.

Natáhl se pro sklenici s vodou.

Svalovec se svou další otázkou počkal, až se napije. „Tak­

že fakt boxujete?“

Kapitán na Svalovce přísně kývl, ten se posadil.

„Když jsme u těch fotek, proč jste sundal ty na schodišti?“

zeptal se Svalovec.

Adam zvedl obočí.

„Ve zdi jsou skobičky. Mohly to být taky nějaký obrázky.

Ale viděl bych to spíš na fotky.“

Kapitán zvedl karafu. Počkal, až získá pozornost obou

mužů u stolu, a začal si nalévat vodu. Tak pomalu a obřadně,

jako kdyby to byla ta poslední voda na Zemi. „Dáte si také,

pánové?“

Svalovec přikývl výrazněji než Adam. Kapitán si přisunul

první sklenici a rychle ji naplnil. Stejně tak i tu druhou.

„A co kdyby tam byly ty skobičky čerstvě a fotografie ještě

ve výrobě?“ zeptal se Adam Svalovce, který s protiotázkou

viditelně nepočítal.

„A co kdybychom přestali spekulovat a vrátili se k původ­

nímu tématu?“ ukončil debatu Kapitán a rozdělil sklenice

s vodou.

Počkal, až se Adam znovu napije, potom si k němu přisu­

nul židli a dál mluvil. Stále dokola stejné sdělení, uvědomil

si Adam. Jako když odjíždíte na dovolenou a znovu a znovu

procházíte byt, jestli je všechno v pořádku. Jsou tady mimo

službu, jaksi neoficiálně. Neformálně, all right? Vsadil by se,

že tenhle chlápe



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist