Kniha: Labyrint světa a ráj srdce – Jan Amos Komenský; Miroslav Huptych

← Labyrint světa

Labyrint

světa

a ráj

srdce

Jan Amos Komenský

ilustroval Miroslav Huptych

Text původního

vydání z roku

1623

Úprava v jazyce

21. století

Lukáš Makovička

Vydalo

nakladatelství

PRÁH

6 Jan Amos Komenský Labyrint světa a ráj srdce Ilustroval technikou digitálními koláže Miroslav Huptych Text původního vydání z roku 1623 a úprava v jazyce 21. století od Lukáše Makovičky. Předmluvu napsal prof. PhDr. Jan Kumpera, CSc. Jazyková korektura Helena Varšavská. Obálku s použitím koláží Miroslava Huptycha navrhl, graficky upravil a sazbu zhotovil Pavel Růt. Vytiskl Finidr s.r.o., Český Těšín. Vydal Práh, Patočkova 2386/85, 169 00 Praha 6, www.prah.cz, v roce 2019 jako svou 723. publikaci. Vydání v tomto provedení první. Mimo běžné vydání vychází též 100 kusů číslované a autorem ilustrací podepsané bibliofilské edice, doplněné o originální signovanou litografii Miroslava Huptycha, která byla připravena k tisku za odborné spolupráce Pavla Růta, který též navrhl koženou vazbu realizovanou uměleckou knihvazačkou Olgou Hruškovou. Litografie byla vytištěna v kamenotiskařské dílně Petra Korbeláře. Tento výtisk má číslo: Illustrations © Miroslav Huptych, 2019 Převyprávění v jazyce 21. století © Lukáš Makovička, 2019 Copyright © Práh, 2019 ISBN 978-80-7252-814-1 ISBN 978-80-7252-831-8 (biliofilské vydání)

Labyrint světa

a ráj srdce,

to jest:

světlé vymalování,

kterak v tom světě a věcech jeho všechněch

nic není než matení a motání,

kolotání a lopotování,

mámení a šalba, bída a tesknost,

a naposledy omrzení všeho a zoufání;

ale kdož doma v srdci svém sedě,

s jediným Pánem Bohem se uzavírá,

ten sám k pravému a plnému mysli upokojení

a radosti že přichází.

8

/ 9 Předmluva

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE PŘEDMLUVA

Klenot českého písemnictví

město jménem Rozkoš duše, rukopis z roku 1610). Také

antický labyrint-bludiště jako symbol hledání byl oblí

beným motivem pozdně renesanční, manýristické kul

tury. Alegorický námět pouti, v renesanční a barokní

literatuře tak rozšířený (Dante, Brandt, Erasmus, Ra

belais, Cervantes, Campanella, Grimmelshausen či Bu

nyan), poskytl Komenskému prostředek ke společenské

kritice i k vyjádření svého pojetí dokonalého křesťanství,

jehož ideálem není dogmatické modlářství, ale pevná

víra, ctnostný a spravedlivý život ve shodě s Kristem.

V kontextu Komenského života a díla řadíme Labyrint

světa a ráj srdce k takzvaným útěšným spisům, tj. k těm

Komenského českým dílům, jakými byly i dialog Truch

livý či Hlubina bezpečnosti, jimiž dodával autor sobě,

ale i zoufalým poraženým souvěrcům duchovní útěchu

v těžkém pobělohorském období zmaru a náboženské

perzekuce. Krátce před napsáním Labyrintu dopadly rány

osudu na Komenského zvláště tvrdě. V zimě 1621—1622

musel uprchnout před zatčením (a možná i smrtí) z Ful

neka a až po dramatickém skrývání našel koncem roku

1622 nový, relativně bezpečný útulek ve východočes

kém městečku Brandýs nad Orlicí. Majitel zdejšího pan

ství Karel starší ze Žerotína, moravský velmož a vůdčí

osobnost Jednoty bratrské, tu mohl v té době ukrývat

a chránit pronásledované českobratrské duchovní. Že

rotínovo zvláštní, zatím císařem Ferdinandem II. privi

legované postavení pramenilo ovšem z problematické

předchozí neutrality v době stavovského povstání (chá

paného ovšem poraženými evangelickými vůdci jako se

lhání, ba zrada). Každopádně Žerotín Komenského znal

již z dřívějška, kdy jej podporoval na zahraničních stu

diích. V Brandýse zdrtila Jana Amose další životní rána.

Třicetiletý Komenský se tu dozvěděl o smrti své milo

vané manželky Magdaleny a obou nedávno narozených

synků (všichni zemřeli na mor v Přerově). Duševní krizi

Napsáno roku 1623, vydáno roku 1631 patrně v saské

Pirně, 2. vydání v Amsterodamu datováno letopočtem

1663, nejnovější kritická a komentovaná edice Dílo

Jana Amose Komenského, 3. díl, Praha: Academia, 1978,

s. 267—397.

Vrcholné Komenského literárně umělecké dílo — řa

zené mezi takzvané útěšné spisy, spolu s Kšaftem jeho

nejznámější a nejvydávanější český spis. Napsán byl

v Brandýse nad Orlicí koncem roku 1623 a zprvu rozši

řován opisy. Dedikační rukopis poslaný Karlovi staršímu

ze Žerotína se uchoval až do poloviny minulého století

v Univerzitní knihovně ve Vratislavi (Wrocław), kam se

dostal spolu s žerotínskou knihovnou. Teprve roku 1957

byl Polskem darován Československu. Vzácný originál

byl toho roku předán slavnostně coby dar polské vlády

ve Vladislavském sále na Pražském hradě do rukou teh

dejšího ministra školství ČSR Františka Kahudy (nyní

Univerzita Karlova v Praze, sign. XVII E 75).

Tento spis o 115 stranách je napsán neznámým Ko

menského písařem a doplněn autorovými vlastnoruč

ními korekturami, margináliemi a kruhovou kresbou

města-světa. Původní název Labyrint světa a lusthauz

srdce změnil Komenský ve druhém vydání na Labyrint

světa a ráj srdce.

Svojí utopickou alegorií světa a společnosti navázal

Komenský na evropskou i domácí tradici — podněty po

skytli zejména Komenského oblíbenci: německý mysli

tel Johann Valentin Andreaesvými spisy Perregrini in

patriaerrores (Bloudění cizince ve vlasti) z roku 1618

a Reipublicae Christiano politanaedescriptio (Popis křes

ťanské republiky) ataké italský utopista Tomasso Cam

panella svým Slunečním státem (1602), ale také čeští

humanisté Nathanael Vodňanský z Uračova (Theatrum

mundi minoris neboli Široký plac neb zrcadlo světa, vy

dáno roku 1605) a Václav Porcius Vodňanský (Duchovní

pomohl Komenskému překonat až sňatek s Dorotou Cy

rillovou, dcerou biskupa Jednoty, s jehož rodinouse tu

pod Žerotínovými ochrannými křídly čerstvý vdovec sblí

žil. Od podzimu 1624, tedy ani ne po roce od napsání

Labyrintu, Komenský překonává strasti osudu novým

aktivismem, když se podílí na zahraničních misích Jed

noty s cílem najít podporu a případně i nové útočiště

(dočasné, jak všichni doufali).S upevňující se habsbur

skou mocí přestávalo být v Brandýse bezpečno,a proto

se odtud roku 1626 Komenský přesouvá do podkrkonoš

ské Bílé Třemešné na zámeček Sadovských ze Sloupna,

s nimiž pak ise svou novou rodinou opouští Čechy přes

Žacléř Královeckým průsmykemdo nového domova v pol

ském Lešně, pod ochranu tolerantního rodu Leszczyn

ských. Loučení Komenského družiny s vlastí zachytil

dojemně romanticky koncem 19.století malíř Věnceslav

Černý, z té doby pochází i kdysi oblíbená čítanková bá

seň: „Po všem je veta, nic jsme si s sebou nevzali, jen

Bibli kralickou a Labyrint světa...“Odchodem do exilu

se otvírá autorovi Labyrintu paradoxně nová kapitola —

začíná Komenského cesta k evropské proslulosti „uči

tele národů“.Labyrint ale nebyl zapomenut, Komenský

v něm totiž geniálně vystihl neutěšený stav světa, je

hož nápravu si vytkl jako životní cíl.

Úvodní latinská dedikace Karlovi staršímu ze Žero

tína je datována 13. prosince 1623 (idibus Decembris)

pod Klopoty (Sub Klopot), tj. v úkrytu na lesní samotě

u Brandýsa v hlubokém zalesněném údolí Tiché Orlice.

Autorův podpis J. A. COMENIUS je vůbec prvním použi

tím jména Komenský — Comenius. Jeho užití mělo asi

zprvu konspirativní důvody a mělo pronásledovatele

Jana Amose Nivnického zmást. Spis, rozdělený do 54 ka

pitol a myšlenkovědo dvou protichůdných částí (Laby

rint světa versus Ráj srdce), líčí putování mladého muže

hledajícího nejlepší povolání a toužícího poznat pravdu.

Na své cestě získává dva průvodce — Všudybuda či Vše

zvěda (personifikace vypočítavého Rozumu) a Mámení či

Mámila. Společně procházejí městem-světem a Poutník

(Komenský) líčí v první osobě rostoucí rozčarování ze

světa přetvářky, nesmyslného pachtění a spěchu, pýchy,

závisti, zloby, bezpráví a útisku, tuposti, násilí a kru

tosti. Neuspokojuje jej žádný stav a povolání — ani fa

lešní kněží a učenci. Dostává se tak do sporu se svými

průvodci, odmítá jejich rady přizpůsobit se nepravos

tem a nechce již Mámilovy brýle mámení. Vrcholem zkla

mání je návštěva hradu královny světa Moudrosti, za je

jíž maskou se skrývá pokrytecká vychytralost atouha

po moci. Lstivá vládkyně oklamala a svedla i původně

čestného krále Šalamouna a jeho „moudré tovaryšstvo“

(kam Komenský řadí vedle biblických proroků i antické

filozofy!) dala povraždit. Druhá část, Ráj srdce, začíná

útěkem zdrceného Poutníka ze zkaženého města, ztrácí

dějovou linii a měníse v náboženskou úvahu. V bezvý

chodné temnotě zoufalství se zjevuje Poutníkovi Kris

tus, který mu ukazuje pravou bezpečnost a pokoj, spo

čívající ve splynutí s Bohem jako personifikací nejvyšší

pravdy, moudrosti a spravedlnosti.

Kromě filozoficko-náboženského obsahu nelze opome

nout ani Komenského jazyk. Tento vrcholný projev naší

starší jazykové kultury působí dodnes přes hranice sta

letí podmanivým kouzlem. Již Palacký zdůraznil, že ni

kde nezní řeč našich předků tak čistě a jasně jako v La

byrintu. Na ušlechtilý jazyk Labyrintu lze vztáhnout

slova Komenského obdivovatele básníka Otakara Bře

ziny: „V slově velkých mistrů nabývá jazyk národa ma

gické krásy: láme zakletí, oddělující duchy, sjednocuje

srdce zjevením.“ Komenského mluva vychází především

z kultivovaného jazyka Bible kralické, ale též z hovorové

řeči, používané na Moravě v době jeho dětstvía mládí.

Přes následné odloučení od domácího prostředí se jeho

10

jazyk vyvíjel víceméně v souladu s jazykovými tenden

cemi doma, což dokazují tři verze Labyrintu (rukopisná

1623, saské vydání 1631 a amsterodamské vydání 1663),

v nichž ubývá zčásti i nářečních prvků. Citově bohatý ja

zykový projev nezapře básníka a výmluvného kazatele.

Podle humanistického vkusu — zejména v případě složi

tých myšlenkových uzlů — převládají dlouhá souvětí se

slovesy na konci vět. Vliv latiny se projevuje i vkládá

ním latinských slov, četné jsou i tehdy běžné německé

výpůjčky jak u sloves (kvaltovat, vekslovat, šturmovat),

tak u podstatných jmen (rynk, rathouz, lusthaus, kšaft,

plac). Dobová jei dosud neustálená kvantita samohlá

sek, tj. kolísání jejich délky. Příznačné pro líbeznou Ko

menského mluvu je však záliba v příslovích, rčeních,

biblických citátech a v různých nezvyklých výrazech.

S oblibou hromadí slova souznačná či zase protikladná

a přitom až s nevázanou hravostí využívá libozvučných

kvalit češtiny (matení a motaní, vřesk a třesk, pijí a blijí,

rádce a zrádce, vůdce a svůdce atd.). Ke zvýšení účinku

používá citoslovce a zvolání (aj, ach, ouvej atd.) či zdrob

nělá slova (znameníčko, skrovničký, prostičký). Časté je

užití substantivních adjektiv (dospělý, zlořečený, slou

žící, věřící). Vytvářel i slova nová, případně jim dával

nový smysl. Zájem a péče o rodný jazyk mu vždy splý

valy se starostí o budoucnost národa, a proto i nás se

týká odkaz Kšaftu: „Odevzdávám tobě, vlasti milá, sy

nům tvým snažnost ve vyčišťování a vzdělání milého

našeho a milostného otcovského jazyka.“

Neméně pozoruhodné jsou i další osudy Labyrintu.

Dílo žilo v 17.—18.století především mezi exulanty

(3.české vydání v Berlíně roku 1757). Bylo však známo

i doma — zatímco jezuita Koniáš je ve svém Klíči od

soudil coby arcikacířské do plamenů, jiný jezuita Bal

bín je ve svém spise Bohemia docta (vydaném ovšem až

dlouho po jeho smrti) obdivoval. O legální návrat Laby

rintu (a tím i Komenského) do Čech (předtím byl jen pa

šován z Lužice a jiných protestantských zemí tajnými

kazateli) se zasloužil toleranční patent císaře Josefa II.

z roku 1781. Již rok poté byl Labyrint světa a ráj srdce

konečně vytištěn v Praze (1782) a o čtyři roky později

následovalo druhé vydání (1786). Od roku 1782 do sou

časnosti vyšla tato úžasná a přitom moudrá alegorie

světa, označená již Palackým za „nejlepší dílo starší

české literatury“, v šedesáti dalších českých vydáních.

V katolických konzervativních kruzích však trvala od

mítavá nedůvěra ke Komenskému i nadále. K pálení Ko

menského spisů jako za časů jezuitskéhopátera Koniáše

naštěstí již nedocházelo, ale v jeho díle mnozí čeští ka

toličtí ultras viděli „ďábelské osidlo“. Již třetí pražské

vydání z roku 1809, které pořídil na vlastní náklad pro

„výbornost češtiny a utěšenou rozmanitost obsahu“ ob

rozenecký vlastenec Jan Nejedlý, narazilo v české Praze

na odmítavý postoj a vyšlo teprve po souhlasu vídeňské

cenzury (později označeným za „přehmat“). V podezíra

vém ovzduší po pádu Velké francouzské revoluce a Na

poleona, v době metternichovského absolutismu, tažení

proti Komenskému vyvrcholilo roku 1825 novým zákazem

Labyrintu. Rozhodnutí policejního ministra Sedlnického

předcházela stížnost královéhradecké diecéze, ve které

se Komenského dílo označuje za „znevažující satiru,

podkopávající církevní i světské pořádky a podporující

blouznivce v očekávání všeobecné svobody a české sed

láky v jejich zatvrzelosti“. Labyrint se pak podařilo vy

dat až revolučního roku 1848 v obrozeneckém Pospíši

lově nakladatelství v Hradci Králové a ke zrušení jeho

zákazu došlo teprve v roce 1862 po pádu bachovského

absolutismu. Ale ani pak to neměl autor Labyrintu ve své

vlasti lehké a nepřízni podezíravých rakouských úřadů

/ 11 Předmluva

a klerikálních kruhů čelil i nadále. Z dnešního hlediska

se zdá nepochopitelné až absurdní, jakou občanskou sta

tečnost vyžadovalo přiznání ke Komenského odkazu! Již

prosazení a postavení nejstaršího Komenského pomníku

v českých zemích v roce 1865 v údolí Tiché Orlice na

okraji Brandýsa, v místech údajného napsání Labyrintu,

bylo tehdy odvážným činem občanské opozice. Slavnost

ního odhalení kamenného obelisku s Komenského por

trétem roku 1865, chápaného jako národní manifestace

proti vídeňskému centralismu a národnostnímu útlaku,

se v Brandýse zúčastnily přední osobnosti českého ve

řejného života — mimo jiné politik a historik František

Palacký, lékař a přírodovědec Jan Evangelista Purkyně

či zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Hlásit se k odkazu

Komenského i jeho Labyrintu nebylo totiž ještě v před

minulém století zdaleka samozřejmostí a bylo bráno ra

kouskými úřady spíše jako nežádoucí jev, či dokonce

proti habsburská provokace. Postavení první Komen

ského sochy v Přerově roku 1874 — brandýský památ

ník tvoří jen kamenný obelisk s medailonem — prosadili

moravští učitelé navzdory odporu klerikálních kruhů

a pochopitelně za vlastnoručně vybrané peníze (kde

pak nějaké dotace od vlády!). Ostatně ještě v jubilejním

roce 1892 zakázalo ministerstvo školství ve Vídni oslavy

300. Komenského narozenin na českých školách!

Dnes je tento klenot českého písemnictví a zároveň

i stále živý pomník Komenského tvůrčího myšlení ne

odmyslitelnou součástí nejen našeho národního, nýbrž

i evropského a světového literárního odkazu. Není proto

náhodou, že tato půvabná knížečka, napsána navíc v ja

zyce malého národa (jehož řeč byla ještě před dvěma

sty lety na pokraji vyhynutí) je zároveň nejpřekláda

nějším a ve světě nejvydávanějším Komenského dílem.

Do roku 2018 je registrováno celkem na šedesát cizo

jazyčných vydání. Nejčastěji byl Labyrint vydáván ně

mecky (jen mezi lety 1760 a 1787 čtyřikrát), a to v šesti

různých překladech a deseti vydáních, anglických pře

kladů existuje šest rovněž v deseti vydáních. Vynikající

jsou zejména překlady česko-anglického hraběte Fran

tiška Lützowa, majitele východočeského panství Žam

pach (Londýn, 1900), a Mathewa Spinky (Chicago, 1941).

Vůbec první překlad ještě za Komenského života byl po

řízen v holandštině (ale zůstal nevydán), v tomto jazyce

byl Labyrint vydán v novodobém překladu až roku 1926.

Ve francouzštině registrujeme tři překlady (ve čtyřech

vydáních), do italštiny byl přeložen také třikrát stejně

jako do maďarštiny, do španělštiny dvakrát. Z vydání

ve slovanských jazycích dominuje ruština se čtyřmi

překlady, v polštině známe dvě různá vydání. Labyrint

se dočkal převodu i do mateřštiny dalších pěti slovan

ských národů (vydání ve slovenštině, lužické srbštině,

srbštině, chorvatštině a bulharštině). Z evropských pře

kladů připomeňme ještě litevský a norský (pořízený ko

menioložkou českého původu Annou Blekastad). Pronás

v exotických jazycích se objevilo toto slavné Komen

ského dílo v gruzínštině a také na Dálném východě v ja

ponštině a korejštině.

prof. PhDr. Jan Kumpera, CSc.

12

/ 14

Eccles. 1., 14.

Viděl sem všecky skutky, kteréž se dějí pod sluncem

a aj všecko jest marnost a trápení ducha.

I, liber, in lucem, rigidi secure Catonis,

I labyrinthaeis currere docte viis.

Cumqve ibis curresqve viis, dic: Optime lector!

Ex me supremum non nisi disce bonum.

M. Georg. Colsinius

Kazatel 1:14

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje,

a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

Jdi, kniho, na světlo, Katona neboj se,

ulic labyrintem pospěš a neztrať se.

A až jím poběžíš, řekni: „Hle, čtenáři!

Co ve mně dobrého, to ať ti zazáří.“

M. Georg. Colsinius

14

ILLUSTRISSIMO AC VERE GENEROSO DOMINO, DOMINO CAROLO BARONI A ZEROTIN SENIORI, ETC.

PRO-MARCHIONI MORAVIAE, DOMINO SUO GRATIOSISSIMO.

Verecundarer equidem hoc nimium turbulento inquietudinumque pleno tempore vel epistolio hoc, nedum scripti alicujus dedicatione molestare Illustritatem Tuam, Illustriss. Domine, nisi id de eorum esset genere, quae ad recolligendos in Deoque tranquillandos destinantur animos. Dicam, quid rei sit. Cùm in hoc secessu et ingrato otio meo, semoto mihi a vocationis curis, otioso tamen esse nec liceret nec liberet, caepi superioribus mensibus inter alia de Vanitate Mundi (occasione undecunque arrepta) speculari, donec mihi hoc, quod Illustritati Tuae offero, drama sub manibus natum est. Cujus pars prima mundi ludicra et inanitates typis depingit, quam is omni ex parte magno nisu res nihili agat, quamque misere omnia tandem vel in risum abeant vel in planctum. Posterior, partim sub velo, partim aperte, veram et solidam filiorum Dei felicitatem describit: quam nimirum beati sint, qui mundo et mundanis cunctis a tergo relictis soli Deo adhaerent, imo inhaerent. Quidqvid hic praestitum est, inchoatum esse, nondum absolutum, agnosco. Video enim valdè faecundam esse materiam et ad acuendum ingenium poliendámque linguam perquam accomodam, ut novis subinde inventionibus in infinitum isthaec augeri possint. At qualecunqve tandem id nunc jam est, volui tamen e chartis rejectaneis collectum Illustritati Tuae offerre. Quo consilio, non satis nunc dicere audeo: sed id vel inter legendum pro sagacitate sua animadvertet Illustritas Tua, vel alias explanari poterit. Hoc unum innuam, credidisse me non inconvenienter haec talia offerri ei, qui mundani pelagi fluctus et luctus mille modis expertus, in tranquillissimo conscientiae portu quiescit tamen. Nunc Illustritatem Tuam nihil aliud volo, nisi ut Mmundi Satanaeque secura Christo suo jucunde vivat, vitamque, qvae hanc (ah miseram!) sequetur, pleno jure possidendam exultanter expectet. Interim nos regat, erigat, soletur, roboret benedictum Spiramen aeterni Miseratoris Dei nostri. Amen.

Dabam sub Klopot, Idibus Decembris 1623.

Illustritati Tuae devotus cliens

J. A. COMENIUS

16

K čtenáři

Jeden každý tvor, i nerozumný, přirozeně k tomu se nese,

aby libé a pohodlné věci sobě liboval a jich žádostiv byl, ovšem tedy člověk, v němž rozumná jemu přistvořená moc takovou tu k dobrému pohodlnému chtivost vzbuzuje. A nejen vzbuzuje, ale i na to vede, aby což více dobré, libé, pohodlné jest, to sobě více liboval a srdnatěji po tom dychtil. Odkudž dávno mezi moudrými otázka byla, kde a v čem by vrch dobrého (summum bonum) bylo, na němž by se žádost lidská stavovala, to jest jehož by dosáhna člověk myslí svou, tu odpočinouti mohl a musel, čeho víc žádati nemaje.

2. Chtěli-li bychom pak na to dáti pozor, najdeme, že nejen

mezi filozofy ta otázka a pečlivé, jak by zpravena býti měla, vyhledávání bylo a jest, ale že každého vůbec člověka mysl tam jde, kde a jak co nejplnějšího potěšení dojíti. A shledáno, že všickní takměř lidé ven z sebe vybíhajíce, v světě a věcech jeho, čím by mysl kojili a pokojili, hledají, tento v statku a zboží, onen v rozkošech a líbostech, jiný v slávě a vzáctnosti, tento opět v moudrosti a umění, jiný v veselém tovaryšství etc., a tak sumou summau všickni po věcech, kteréž vně jsou, v nich dobrého svého hledajíce, zevlují.

3. Ale že ono tam nalezeno nebývá, nejmoudřejší z lidí Ša

lomoun svědkem jest, kterýž také odpočinutí mysli své hledaje a všecken svět projda a prohlédna, naposledy pověděl: „Mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem, protože jen všecko marnost jest a bída.“ (Eccles. 2., 17.) Pravé pak mysli upokojení, doptav se ho potom, vyhlásil, že v tom jest, aby člověk světa tím, čím jest, býti nechaje, samého sobě Pána Boha hleděl, jeho se bál a přikázaní jeho ostříhal. Nebo (prý pry) „na tom jediném všecko záleží.“ (Eccles. 12., 13.) Podobně vyšetřil David, že nejšťastnější jest člověk, kterýž svět z očí a mysli pustě, Boha se jen drží a jej za věčný podíl svůj maje, s nim v srdci svém přebývá. (Žalm 73.)

4. Milosrdenství Boží budiž pochváleno, kterýž i mně mé

oči odevřel, abych mnohotvárnou nádherného toho světa mar

nost a mizernou pod zevnitřním bleskem všudy se kryjící šalbu

znamenati, pokoje pak a bezpečnosti mysli jinde hledati se na

učil. Což místněji sobě sám před očí předestříti i jiným pouká

zati chtěje, zamyslil sem sobě tuto pouť aneb vandr do světa,

kdež jaké sem potvorné věci buď spatřil neb se s nimi potkal

a kde naposledy a jak žádaného a v světě nadarmo hledaného

potěšení se doptal, vše to v přítomném traktátu jsem jako vy

maloval. Jak vtipně, nedbám, dejž Bůh, jen aby prospěšně, mně

i bližním mým.

5. Není báseň, čtenáři, což čísti budeš, ačkoli básně podobu

má, než jsou věci pravé, jimž vyrozuměje sám poznáš, zvláště

kdo by mého života a příběhů něco povědom byl. Protože sem

tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž jsem se v nemno

hých těch letech života svého již potkal, některé pak při jiných

spatřil aneb o nich sobě návěští dané měl, vymaloval. Ač ne

všech ještě svých příhod sem dotýkal, na díle pro stud, na díle,

že sem, k jakému by se to jiným vzdělání oznamovalo, nevěděl.

6. Průvodčí moji a každého, kdož v světě tápá, v pravdě

jsou dva: Drzost mysli, všeho ohledující, a zastaralý při věcech

Zvyk, pravdy barvu šalbám světa dávající. Půjdeš-li za nimi s ro

zumem, kdokoli, bídné motaniny pokolení svého spolu se mnou

uhlédáš; pakliť se jinák zdáti bude, věz, že obecného zmámení

brylle, skrze něž vše naopak vidíš, na nosu tvém strmí.

7. Co se prohlédání radostného způsobu Bohu oddaných

srdcí dotýče, toť více in idea vypsáno jest, nežli aby se to tak

plně při všechněch vyvolených nalézalo. Nenedostává ze však

Pánu Bohu i takových vypulerovaných duší, a každý upřímě

pobožný to čta, téhož dokonalosti stupně sobě žádati bude

povinen. Mějž se dobře, křesťane milý, a vůdce světla, Duch

svatý, ukažiž tobě lépe, než já mohu, i světa marnost i vyvole

ných s Bohem spojených srdcí slávu, potěšení a radost. Amen.

/ 17

/ 18—19 Obr. 1: Z větší části jsem tu totiž vykreslil své vlastní příhody, jež jsem

zažil v nemnohých letech svého života, některých jsem byl svědkem nebo jsem

o nich slyšel od jiných