Kniha: Labyrint pohybu - Pavel Kolář; Renata Červenková

Vyšehrad

Renata Červenková /

Pavel Kolář

LABYRINT

POHYBU

© Renata Červenková, Pavel Kolář, 2018

Photo cover © Anna Kovačič, 2018

Illustrations © Radek Petříček, 2018

ISBN 978‑ 80‑ 7429‑ 975‑9

V tomto knižním rozhovoru jsme použili některé

kresby z dizertační práce výtvarníka Radka Petříčka,

absolventa Akademie výtvarných umění,

za kterou v roce 2013 získal ocenění rektora.

Později vyšla knižně pod titulem Výtvarná anatomie;

je určena zejména pro výtvarníky a studenty

výtvarných škol.

( 13 )CESTA K MEDICÍNČ

Na následujících stránkách bude řeč o lidském pohybu, protože

o ten jde ve vaší profesi v první řadě. Jak jste na tom byl v dět­

ství s pohybem vy sám, pane profesore?

Byl jsem dost hyperaktivní dítě. Proto jsem měl tak rád

prázdninové lítání po vesnici u máminých rodičů v Běchovi‑

cích nebo u tety a strejdy ve Vrchotových Janovicích. I v Praze

jsem byl neustále venku. S klukama jsme hráli fotbal, v zimě

hokej, lyžovali jsme, bobovali, pořád jsme sportovali nebo

běhali po Šárce, kterou jsme měli za barákem. Největším tres‑

tem pro nás bylo, když jsme nesměli ven. Jedli jsme chleba

se sádlem, cucali šumák nebo cukr, a nikdo z nás nebyl obézní,

protože jsme měli hodně pohybu. Stejně tak jsme se cpali ovo‑

cem spadlým na zem, dělili se o limonádu, pili vodu z potoka,

odřeniny byly na denním pořádku, koupali jsme se v rybníku

za kravínem, a nikdy jsme neměli žádnou infekci.

Dnes se z obav řada těchto věcí nadhodnocuje a naše pod‑

vědomí je zpracovává v poloze strachu. Bere nám to „otuži‑

lost“ imunitní i emoční. Při současných obavách ze všeho se

občas ptám, jak jsme to mohli vůbec přežít. Dnešní maminky

jsou obecně hodně úzkostné. Jakmile dítě olízne písek, hned

ho otřou vlhkým ubrouskem, odmala ho hodně oblékají

a doma přetápějí, hlavně aby nenastydlo, dbají na to, aby dost

jedlo a bylo silné, ale ono je pak tlusté. Děti nesmí zaplakat.

( 14 ) CESTA K MEDICÍNČ

Ta naše úporná snaha uchránit potomky od bakterií stejně jako

od chladu, od odpovědnosti a od tisíce dalších věcí, které by

je mohly ohrozit, vede ovšem k výraznému oslabení celé gene‑

race. Bez přirozené ochrany jsou totiž lidé tělesně i duševně

mnohem zranitelnější. Angličané tuto schopnost nazývají life

hardness, životní odolnost. Člověk většinou touží po hédoni‑

stické poživačnosti, slasti, úlevě a všemu nepříjemnému má

tendenci se vyhýbat, tím spíš ale tělesnou i psychickou odol‑

nost ztrácí. K tomu, abychom objevili to pozitivní, musíme

prožít to negativní. Paradoxně si to víc uvědomují primitivní

kmeny, které si na iniciačních rituálech ověřují, jak umějí sná‑

šet bolest a utrpení. Po dnešním člověku se to nevyžaduje, ale

bez tréninku sebeovládání a větší „otužilosti“ proti utrpení se

stáváme stále křehčí. I z toho pramení rozmach psychosoma‑

tických onemocnění. Děti, ale i dospělí potřebují čas od času

připomenout, že utrpení je součástí lidské existence a není

možné před ním jen utíkat. Bez prožitku utrpení se ho nikdy

nenaučíme sdílet s druhými. To se pak odrazí i v nedostatku

opravdové lásky.

Teď jsme se dostali opravdu daleko, zůstaňte prosím u vašeho

dětství... Byly rozpohybované i vaše rodinné dovolené?

Ano, i když v jiném smyslu. Byl jsem první vnouče v rodině,

a tak jsem byl rozmazlovaný. Přestože jsem byl trochu raubíř,

na dovolených jsem moc nezlobil, proto mě na ně všichni pří‑

buzní rok co rok brali, a já je miloval. Vzali mě na Balaton,

s dědou jsem jezdil na čundr. Měl starého Rapida, škodovku

z roku 1939, nádherné auto, dodnes cítím tu vůni. Strašně jsme

toho spolu sjezdili a zásadně pod stan. Díky dovoleným jsem

byl pokaždé někde jinde a mohl jsem toho hodně vidět, což

je pro každé dítě, nejen pro to městské, bezvadné. Bylo fajn,

že se mi všichni aktivně věnovali a jen mě nestrčili do školky.

Prarodiče pro mě vůbec znamenali hodně, víc než pro bra‑

tra Petra, který je o pět let mladší, takže byl už třetí vnouče

v pořadí a neužil si je tak jako já. Uvědomuji si na tom roz‑

díl mezi aktivní a pasivní výchovou, rozdíl mezi ponecháním

dítěte pouze počítači nebo mobilu a jeho zaměstnáním čin‑

ností, která ho všestranně rozvíjí.

( 15 )CESTA K MEDICÍNČ ( 15 )

V bratrském dvourozhovoru v časopise Forbes jste s láskou vzpo­

mínal na babičku, která vás vychovala.

Ano, prakticky ano. Její muž, tátův otec, se nevrátil z kon‑ centračního tábora, a tak bydlela s námi v 1 + 1 v pražských Vysočanech, kde se ještě topilo v kamnech uhlím. Měl jsem tu výhodu, že se mi plně věnovala: do školky jsem moc necho‑ dil. Hodně mi četla, pořád se se mnou něco učila. Někdy si ale se mnou užila. Třeba jednou, byly mi asi čtyři roky, jsem ji zamkl na záchodě a odešel z bytu. Venku se mi to ale rozle‑ želo a zabouchal jsem na sousedy. Musela se cítit strašně, když ve čtvrtém patře přelézala přes světlík ze záchodu do koupelny a nevěděla, kde jsem. Na tu příhodu vzpomínám proto, že jsem se potom hrozně styděl. Bylo to pro mě horší než dostat na zadek. Ani jsem nechtěl potkat ty sousedy, jaké jsem měl výčitky. Ale co bylo ještě důležitější, začal jsem se stydět sám před sebou. Poznal jsem tak novou vlastnost, která bolí v duši, ale pro život je zásadní. Snažím se ji pěstovat dodnes, i když člověk má tendenci ji vytěsnit. Stud je obecně ve společnosti velmi důležitý a jeho ztrátu cítím jako zhoubnou chorobu dnešní doby: pojem hanba začíná být málo srozumitelný a citlivost svědomí postupně hrubne. Absence studu jako jednotky svědomí je typická pro psychopaty. V neurofyziolo‑ gické řeči můžeme říct, že chybí propojení mezi mozkovým centrem strachu a centrem uvědomění. Jsem rád, že jsem si na této zkušenosti vyzkoušel, že mně toto spojení v mozku snad trochu funguje. Babička vám nikdy nedala na zadek?

Samozřejmě dala, občas jsem dostal i facku. Víte, i ta je důležitá. Jako dítě si přece potřebujete důsledně vštípit, co je v životě správné. Děti nemohou mít bezmezně tolerantní výchovu. Babička mi prostě nastavovala pravidla, která jsem musel respektovat. Dítě by mělo mít někoho, kdo ho naučí roz‑ lišovat. Navíc doma platí jiná pravidla a hodnoty, než je tomu ve vnějším světě. V ní a v rodičích jsem měl korektiv slušnosti. Stavěli mi vzory chování. A protože mě měli rádi, dostal jsem od nich někdy i tu facku. Pokud jsem něco provedl ve škole a koupil za to od učitele pohlavek, ani jsem to doma neřekl, ( 16 ) CESTA K MEDICÍNČ protože bych dostal druhý. To jsem se pak taky hrozně styděl. Teď rodiče hned běží do školy a stěžují si na učitele. Jako rodič můžu mít k němu jakékoli výhrady, ale nemůžu ho před dítě‑ tem otevřeně kritizovat a oslabovat tak jeho konvenční auto‑ ritu. Dnes už postupně respekt z přirozených autorit ztrácíme a zdůvodňujeme to různými právy. Tento liberální přístup nastartovala v šedesátých letech kulturní revoluce. A co vaši rodiče – jak se vám zapsali do duše?

Maminka sice chodila do zaměstnání, ale jeho výběr pod‑

řizovala aktivitám rodiny, aby se nám dětem mohla věnovat.

Bratrovi o něco víc, protože byl sice hodně nadaný, ale měl

poruchu řeči a trochu dyslexii. Oba jsme dělali sport, chodili

do hudebky, bratr ještě do výtvarky.

Tatínka jsem moc neviděl, byl skoro pořád v práci – byl nesmírně pracovitý, žádné padla pro něj neexistovalo. Narodil se v roce 1939, ve válce mu v koncentračním táboře zabili otce, jak už jsem říkal, dětství tedy neměl snadné. I maminka byla z poměrů, kdy si nemohla moc vybírat. Tatínek se vyučil elek‑ trikářem a teprve později si při zaměstnání dodělal další školy. Byl velice technicky zdatný, schopný opravit pračku, auto, tele‑ vizi, vodu, uměl si uvařit, vyprat. Znal všechna řemesla a zcela nezištně pomáhal jiným. Pamatuji si, že k nám pořád někdo chodil a chtěl něco opravit. Jednou u nás byl nějaký pán kvůli opravě fénu. Byl mi nesympatický, protože nám rušil domácí klid. Když odešel, tak jsem na tátu zavolal: „Aspoň by ti za to mohl něco zaplatit!“ A vtom on zazvonil, že si zapomněl kabát. Musel mě tedy za dveřmi slyšet. Bylo mi trapně. Teď slyším někdy totéž od svých dětí. Tatínek však měl pravdu, člověk musí umět pomáhat nezištně.

Generace mých rodičů to po změně režimu měla složité. Tihle lidé zažili válku, pak celý komunistický režim, a když přišla revoluce, byli už ve věku, kdy pro některé z nich tak velká změna nebyla jednoduchá. Tátovi bylo tehdy vlastně zhruba tolik, kolik je teď mně. Pracoval v Konstruktivě, kde se postupně stal vedoucím všech řemeslníků a pak náměstkem. Většinu času trávil na stavbách, a najednou se téměř v šedesáti musel proměnit v člověka, co v obleku shání zakázky, chodí

( 17 )CESTA K MEDICÍNČ

po bankách. Moc jsem ho tehdy nelitoval, protože jsem byl

rád, že ta doba nastala, ale vím, že to pro něj bylo v práci těžké.

Musel se snažit prosadit se proti mladším progresivním pod‑

nikatelům a potýkat se s konkurencí a s tím se těžko sžíval.

Zemřel v pouhých sedmašedesáti. Pro lidi jeho generace bylo

těžké se adaptovat, protože vyšli z jiných poměrů, a najednou

se měli převtělit do životů, které nastavovaly zcela rozdílné

stereotypy. O kapitalismu měli jiné představy. Proto se také

u řady lidí, kteří cinkali klíči, objevuje frustrace a pocit selhání.

Ve školáckém věku vezme kluky v téhle zemi obvykle za srdce

buď fotbal, nebo hokej. Čemu jste propadl vy?

Já chtěl strašně moc hrát fotbal. Jako skoro všichni tehdejší kluci jsem den co den po vyučování hodil tašku do kočárkárny v suterénu, abych se nezdržoval, a utíkal za ostatními si zako‑ pat, v zimě zase na hokej na zamrzlý rybník před domem. V tu dobu táta stavěl elektrické rozvody na nově budované fotbalové Spartě a bral mě tam na každé utkání. Chodili jsme spolu do hlasatelské kabiny, kde jsem musel stát na koši, abych vůbec viděl na hřiště. Za čas se ze mě stal takový talis‑ man. Sport v mé výchově hodně znamenal a je škoda, že dnes už v ní nemá takovou váhu. Před časem jsem dokonce musel bojovat za to, aby u nás na fakultě nezrušili tělocvik: podle názoru některých není pro lékaře potřeba. Co na vaše sportování říkala maminka?

Proti sportu obecně nic neměla, ovšem fotbal a motorky bytostně nesnášela. A protože příbuzný naší sousedky byl funkcionářem svazu sportovní gymnastiky, slovo dalo slovo a já se někdy v devíti, deseti letech poprvé ocitl Na Poříčí v tělocvičně bývalé YMCY, co téhle organizaci už zase patří, před panem Krátkým. Byl to i v osmdesáti sokol se vším všudy – s napřímenou chůzí, lopatkami staženými k sobě a zataženým vyrýsovaným břichem. Nechal mě udělat kotr‑ melec a holubičku, pokýval hlavou a prohlásil, že tedy dobrá, ale nejdřív prý musím zhubnout. Vůbec jsem tehdy nevěděl, co je gymnastika za sport, a při touze hrát fotbal jsem si ani neuměl představit, že by mě bavila. ( 18 ) CESTA K MEDICÍNČ Zhubnout?!

Měl pravdu. Maminka měla pořád pocit, že jsem podvy‑ živený, a tak mě nedlouho předtím dostala do ozdravovny ve Vrchlabí. Tam nás dva měsíce cpali jídlem jak husy šiškami a denně jsme se museli vážit, hrůza, dvanáct dětí na pokoji, deváťáci i my malí, no rozhodně to pro mě nebyl dobrý záži‑ tek. Byla to taková socialistická výkrmna.

Ostatně maminky mají snahu děti přejídat i teď, ovšem v éře nadbytku to má horší důsledky, vždyť se podívejte na čísla. Z domácích i mezinárodních šetření vyplývá, že v České repub‑ lice žije téměř 66 procent lidí s nadváhou či obezitou a 40 pro‑ cent populace nepraktikuje téměř žádnou sportovní aktivitu. Podíl diabetiků roste každým rokem v průměru o 2 procenta a přímé náklady na jejich léčbu přesahují 20 miliard korun ročně. Medicína tak léčí za obrovské peníze něco, co by měl řešit životní styl. Místo pohybu a lepších stravovacích návyků se cpeme léky na cholesterol a pak se léčíme na úkor těch sku‑ tečně nemocných. Nahrazujeme tak to základní: žít střídmě. Pan Krátký měl dobrý nos: po pár letech dřiny to ten baculatý chlapec dotáhl až do gymnastické reprezentace. Co se dělo mezi­ tím, pane profesore?

Nakonec jsem u gymnastiky vydržel jedenáct let. Cvičil jsem v oddílu Rudé hvězdy a v páté třídě jsem přešel na sportovní základní školu na Strossmayerově náměstí. Byla od šesté třídy zaměřená právě na gymnastiku, ale naši mě tam dali o rok dřív, protože jsem stejně každý den jezdil z Vokovic až do sportovní haly ve Fučíkárně – tak se říkalo Výstavišti v Holešovicích –, ráno autobusem a tramvají přes půl města do školy, pak rov‑ nou na trénink, večer domů. Už i do YMCY jsem ale jezdil sám s přesedáním, žádné metro ještě nebylo.

Myslím, že důležitá na tom byla hlavně ta výchova k samo‑ statnosti a odpovědnosti. To jsem si z toho odnesl. Což dodnes považuji za velmi důležité. Děti v sobě mají pěstovat odpo‑ vědnost za to, co dělají, už od raného věku. My jim sice dává‑ me prostor k tomu, aby studovali, ale odpovědnost se na ně bojíme přenést s tím, že jim hrozí riziko toho či onoho. Přece je ale nikdy nemůžeme zajistit tak, aby se jim vůbec nic nestalo,

( 19 )CESTA K MEDICÍNČ

navíc ta úzkost je ve výchově také hendikep. Povím vám jeden

hrozný příběh, který to podle mě dokládá.

Asi před třinácti lety jsem měl čtyřiatřicetiletou pacientku,

která nemohla přijít do jiného stavu. Opakovaně, avšak ne‑

úspěšně zkoušela i umělé oplodnění, a nakonec se s manželem

obrátili na nás, zda bychom to nezkusili podpořit intenzivní

rehabilitací. Po roce a půl ta paní, která byla celkově úzkostná,

skutečně otěhotněla, o vymodlené dítě měla pak ale hrozný

strach. Holčičku nikam nepouštěla, ani do školky, stále byla

s ní, později dokonce i na škole v přírodě. Tam se stala strašná

věc: tehdy asi sedmiletá dcerka utrpěla před jejíma očima

vážný úraz, na který zemřela. Po překonání tohoto traumatu se

s manželem pracně pokusili o další dítě: v pozdním věku nako‑

nec otěhotněla. V šestém měsíci těhotenství se jí však náhle

udělalo špatně a vzápětí zemřela – na embolii, jak se ukázalo.

Tenhle tragický příběh ukazuje, jak křehká je úzkost a přílišná

fixace pouze na dítě a že na ní nelze postavit všechno. Ukazuje

možná také to, že do přírodních věcí nemáme tolik zasahovat.

Vy svým třem dětem trénink zodpovědnosti dopřáváte?

Máme v tom doma někdy trochu spor. Čtrnáctiletého Ja‑

kuba, který je nejmladší, žena všude vozí a dost toho za něj

zařizuje. Neumí si představit, že by ho pustila do města me‑

trem a tramvají. U starších dětí tak opatrná nebyla. I přes

různá nebezpečí to považuji za chybu: zvykne si na to. Dětem

obecně v mnohém hodně ulevujeme a tím jim spíš ubližujeme,

než pomáháme.

Děti vedeme k tomu, aby byly pořád šťastné, všechno dělá‑

me za ně a na jistotu. Myslíme si, že je máme hrozně rádi, jenže

to není správná láska. Nebojme se na ně přenést odpovědnost

i za cenu rizika. Třeba takové dítě v Indii, Mongolsku nebo

v jiných méně vyspělých zemích, kde musí odmala hlídat sou‑

rozence a ještě pomáhat rodičům s prací, aby všichni přežili, je

nakonec sociálně daleko vyspělejší než to naše, a často i šťast‑

nější. Dětí vychovávaných ve velkém blahobytu a s úlevami je

mi naopak líto. I když se někteří rodiče snaží, nikdy nedosáh‑

nou autentických podmínek daných ekonomicky těžší dobou

a obtížnějšími životními podmínkami, které dítě aspoň někdy ( 20 ) CESTA K MEDICÍNČ potřebuje k tomu, aby bylo životně „otužilejší“, jak už jsem říkal, a umělo si vážit věcí. Nadbytek vede většinou k pýše. Musíte si umět odepřít, abyste sama sebe poznala, abyste dostala náhled na věc. Musíte se dostat do stresu, abyste se s ním dokázala vyrovnat. I když to je nepříjemné, jsem vděčný za to, že jsem to na vojně, na škole, ve sportu občas mohl zažít. Hodně jsem z toho vytěžil. I ve sportu si musíte umět sáhnout na dno, a pokud si myslíte, že jste si už na něj sáhla, máte ještě velké rezervy. Coby školák jste si gymnastikou i přivydělával, pokud vím, například ve slavném televizním seriálu Cirkus Humberto, že?

V něm jsem dubloval Jaromíra Hanzlíka, když dělal dvojné salto z koně. Pamatuji si, že jsem tenkrát dostal za natáčení pět tisíc korun a nabídku pracovat ve Varieté U Nováků. Vozili mě na plac šestsettřináctkou jako váženého mistra umění. Různá kaskadérská čísla jsem dělal také v několika filmech, občas jsem ve Smetanově divadle v baletu Broučci skákal na tram‑ políně nebo zaskakoval v Lucerna baru, dva roky jsem vystu‑ poval v dětské lední revui, tu a tam i na plesech. Mnohem poz‑ ději jsme s mým trenérem založili skupinu Hop Trop, kterou nakonec převzal Jirka Korn. Všechno to byla dobrá zkušenost, protože jsem viděl svět zase z jiné strany. Kam jste zamířil ze základní školy?

Tím, že mi gymnastika celkem šla a měl jsem dobré vysvěd‑ čení, jsem se dostal bez přijímacích zkoušek na sportovní gymnázium Nad Štolou. Gymnastika je ovšem časově náročná na trénink, a tak jsme ještě se dvěma spolužáky přešli v roce 1978 na večerní studium, které nabízelo libeňské gymnázium Na Korábě: dvoufázové tréninky zkrátka s normální školní docházkou sladit nešlo. To samozřejmě vyvolalo velký spor s rodiči; zpětně musím přiznat, že měli pravdu. Mně by se také nelíbilo, kdyby mi dítě v patnácti sdělilo, že teď bude chodit do školy, která nepatří zrovna k nejnáročnějším, navíc jen tři‑ krát týdně po odpoledních. Prý co ze mě bude a že se nedo‑ stanu na vysokou. Pro mě to ale bylo jedno z nejdůležitějších období mého života, přímo klíčová doba.

( 21 )CESTA K MEDICÍNČ

V jakém smyslu?

Jako patnáctiletý puberťák jsem se ze dne na den ocitl mezi dospělými, kteří tam chodili proto, že si potřebovali zvýšit kvalifikaci, aby mohli dělat třeba vedoucí, v paralelní třídě byli zase samí policajti, no a pak tu byli ti, které následkem špatného kádrového posudku kdysi na studium nevzali a až po pár letech práce v dělnických profesích zkoušeli aspoň tuhle možnost. Někteří z nich byli hodně vzdělaní: jeden byl filosof, co roznášel poštu, další instalatér, ale umělecky nadaný, bylo tam pár hudebníků, řidič, prodavačka v samoobsluze – rozmanitá společnost. Tihle spolužáci toho v lecčems věděli víc než učitelé. První den se domnívali, že jsem z tamní devítiletky a zůstal jsem tam po škole. Nevěřili, že jsem jejich spolužák, vypadal jsem tak na šestou třídu. Nakonec mě ale po vyučo‑ vání brávali s sebou na pivo. Myslím, že mě měli rádi a chtěli mě vychovávat. Časté debaty mi hodně daly. Diskutovali jsme o politice, historii, a najednou jsem měl chuť se učit, a ne jen pro známky. Inspirovali mě v tom, co mám číst, jak si řadit informace, jak se orientovat v historii. Vzpomínám na ně moc rád. Poskytli mi sociální kontakt, který bych na normálním gymnáziu neměl. Richard, který se mnou chodil do třídy, se později stal knězem a dokonce i mým kmotrem, to když jsem se v jedenadvaceti rozhodl přijmout křest. Katolickou víru jste zvolil proto, že váš guru byl tohohle pře­ svědčení?

Nebyl to guru, ale kamarád. A katolickou víru jsem bral automaticky, byla mi nejbližší a nejpřirozenější. Rodina ma‑ minky byla evangelického vyznání a tatínkova strana zase katolická, nikdo z nich však nebyl praktikující věřící. Možná babička. Když se chcete v životě obětovat pro druhé, nemá to smysl, pokud nemáte život opřený o spiritualitu. Pro vět‑ šinu lidí je to Něco. Věří v něco nadpřirozeného, v něco, co nás přesahuje. To Něco však nezakládá mravní řád a hlavně odpovědnost vůči němu. Přijetí křtu vás k tomu zavazuje, ale také respektuje vaši svobodnou vůli.

( 22 ) CESTA K MEDICÍNČ

Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče?

Doma jsem to moc nekonzultoval. Když ovšem viděli, co

čtu, měli trochu strach, abych se nezamotal do nějaké sekty.

Postupně jsme se o tom bavili, i když jsme si v tom moc nero‑

zuměli. Byl jsem tenkrát také přehnaně kritický a náročný

na druhé, jak už to v tomhle věku bývá.

Co vás k takovému kroku přivedlo?

Myslím, že v tomto mém směřování hrálo nejdřív roli určité

vnitřní vzepření proti komunistickému režimu. Byla to moje

forma odboje. Sbližovala mě s lidmi, s kterými jsem si rozu‑

měl. Tehdy jsem ovšem také hodně četl a kladl si otázky. Třeba

kde brát motiv k tomu, aby člověk hodně obětoval ze svého

pohodlí. Na vysoké jsem už věděl, že budu pracovat s bolestí

a mnohdy i utrpením druhých a že k tomu musím najít nějakou

vnitřní cestu. Ptal jsem se, kde se bere ten smysl, kde najdu tu

sílu, proč existuje utrpení. Intuitivně jsem cítil, že bez spiri‑

tuality se neobejdu a že pro nalezení vnitřní síly potřebuji víc

než vztahovat veškeré své konání k vlastnímu egu. Cítil jsem,

že v tom je zakotvena pýcha a ztrácí to pak smysl. Vždyť se

podívejte na historii: situace, kdy se člověk stal mírou všeho,

vždycky vedly ke katastrofě. Myslím, že se tomu přibližujeme

i nyní, kdy nás kulturní a sexuální revoluce na Západě přivedla

do stadia, v němž ego dominuje nad vším. Proměňuje se tím

i naše víra. Jak píše psychiatr a kněz Max Kašparů, nahradila

ji nová „svatá trojice“ – tolerance, korektnost a liberalismus.

Ještě k tomu můžeme přidat rovnost, lidská práva a občanské

svobody. Určitě se shodneme, že jde o nezpochybnitelné ide‑

ály, jenomže bez morálního, ale i bez přirozeného biologic‑

kého zakotvení v nich vidím velké nebezpečí.

Jaké konkrétně?

Tím, že se dnešní doba odklání od víry a přirozenosti, se

v ní ztrácí řád. Postupně se rozpadá a dá se z něj jednodušeji

uhnout, protože jeho vznik je nahlížen z pohledu jeho sociální

konstrukce. Ztrácíme ho v sobě i kolem sebe a všechno, včetně

základních hodnot, relativizujeme. Ve jménu těchto ideálů

jsme pak schopni bez pevného zakotvení zcela zdevastovat

( 23 )CESTA K MEDICÍNČ

fundamentální etické a mravní hodnoty, jako je pravda, rozum

a lidská přirozenost. S odkazem na tuto „svatou trojici“ se

uvolnila z řetězu lidská práva a občanské svobody a vznikají

další a další menšinové skupiny, které s oporou nové „svaté

trojice“ vznášejí nové požadavky a nároky, až si na většinové

společnosti vynutí svá práva, která jsou mnohdy v rozporu

s konzervativními hodnotami. Sledujeme tak pochody růz‑

ných sexuálních menšin, prosazují se často přehnaná a nesmy‑

slná práva dětí, čteme o právech a nárocích bezdomovců a dal‑

ších skupin, zákonně zakotvujeme práva transgenderových

osob, kterým je nutno umožnit použít takový či onaký záchod

nebo sprchu „v souladu s jejich genderovou identitou“, a tak

dále. K prosazení těchto požadavků je nutné hlasitě křičet,

stát se menšinovou skupinou a vzít si za štít tu „svatou tro‑

jici“. Všichni ostatní vědí, že některé požadavky jsou nenor‑

mální, ovšem druhá strana vás obviní, že nejste dostatečně

tolerantní, korektní či liberální a že nerespektujete její lid‑

ská práva a občanské svobody. Po určité době se tedy těmto

požadavkům ustoupí, stanou se normální, až o nich nakonec

už nikdo nepřemýšlí. Narušujeme tak tradiční, ale především

i přirozené stereotypy, takže chlapeček si hraje s panenkami

a holčička opravuje autíčka, muž už není tatínek a žena ztrácí

roli maminky, zvyšuje se povědomí o mužích v domácnosti.

Největší nebezpečí všech těchto věcí spočívá po mém soudu

v jejich plíživosti a postupném přesměrování jejich vnímání

v našich myslích. To, co bylo „out“, je po čase „in“. Vadí mi,

že tím prolamujeme někdejší jistoty a útočíme tím na základní

křesťanské hodnoty a biologickou přirozenost.

Podívejte se, jak je v rámci liberalismu zdevastovaná při‑

rozená rodina. Skoro polovina dětí se v České republice rodí

nemanželským párům, přičemž těsně po revoluci to bylo ještě

osm procent, a jen patnáct procent dětí nemanželských párů

žije ve společné domácnosti s oběma rodiči. Jsme v určité

fázi vývoje a uvidíme, co z toho bude dál. Říká se, že chaos je

otcem pořádku. Problém ale vidím v tom, že když věci zajdou

příliš daleko, změní je pak už jen třesk. Jenže třesk v šestém

nebo patnáctém století má jiný dopad než ve století našem či

příštím.

OBSAH

Úvodem – – – 7

Trojitým saltem vpřed

Cesta k medicíně – – – 11

Od svalů a kostí k mozku

Rozvoj rehabilitace – – – 31

Život s posturou

Zdravý pohybový vývoj – – – 57

Zhroucené ideály

Nesprávný pohybový vývoj – – – 83

Nešikové a šikulové

Ideomotorické funkce – – – 107

Ach, ta záda

Léčba bolesti – – – 135

Kdo se pere, vítězí

Ochrnutí – – – 165

Oko, ruka, anamnéza

Klinická diagnostika a léčba – – – 181

Co unese člověk

Stres, regenerace, relaxace – – – 201

Vrcholové souvislosti

Sport a medicína – – – 221

Všeho do času

Stárnutí a umírání – – – 245

Příloha

Dělejme to jako děti – – – 265

Renata Červenková / Pavel Kolář

LABYRINT POHYBU

Ilustrace Radek Petříček

Fotografie Pavla Koláře Anna Kovačič

Fotografie Renaty Červenkové Robert Vano

Obálku navrhl Robert Imrych

Typografie Vladimír Verner

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

roku 2018 jako svou 1742. publikaci

Vydání první. AA 12,09. Stran 272

Odpovědná redaktorka Radka Fialová

Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s.

Doporučená cena 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e‑mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978‑80‑7429‑975‑9