načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

La Loba - Alan Russell

Elektronická kniha: La Loba
Autor:

V rozmezí tří let se v hlubinách zmrzlé Aljašky ztratí dvě mladé ženy. Tváří v tvář nehostinné krajině je ruka zákona liknavá a nedůsledná, ale sewardský seržant Hamilton a Greg ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  177
+
-
Doporučená cena:  189 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 367
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu A cold war ... přeložila Karolína Ryvolová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3458-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V rozmezí tří let se v hlubinách zmrzlé Aljašky ztratí dvě mladé ženy. Tváří v tvář nehostinné krajině je ruka zákona liknavá a nedůsledná, ale sewardský seržant Hamilton a Greg Martin, manžel první zmizelé, mezi oběma případy vidí jasnou spojitost. Společně jdou po stopách tajemného Grizzlyho Adamse, drsného zálesáka skrývajícího se v divočině. Mezitím se Nina, druhá žena násilím držená v pustině, připravuje na největší klání svého života, v němž zvítězit znamená přežít. Z hlavního proudu žánrové literatury tento thriller vyděluje prostředí Aljašky, v níž se snoubí nedotčenost přírody s extrémní izolovaností. Americký stát s nejnižší hustotou zalidnění se stává jedním z protagonistů příběhu a kromě zábavy tak čtenáři poskytuje i řadu fascinujících reálií.

Zařazeno v kategoriích
Alan Russell - další tituly autora:
La Loba La Loba
Ryvolová, Karolína; Russell, Alan
Cena: 313 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky


























Copyright © Alan Russell, 2015
This edition made possible under a license arrangement
originating with Amazon Publishing, www.apub.com
Translation © Karolína Ryvolová, 2016
ISBN 978­80­7473­479­3 (PDF)





Věnováno těm, kteří na podzemní železnici pracovali
v 19. století, a těm, kteří na ní pracují dodnes.










9
Robert W. Service
V slunci půlnočním muž někdy spáchá čin
podivný, když o zlato se rve.
Tajemné zkazky zní na stezkách polárních,
z nichž v žilách tuhne krev.
Polární zář, to sotva je špás,
zvláštní úkazy ji provází,
ale největší taj viděl jezerní kraj,
kde jsem zpopelnil Sama McGee.
Ten Sam McGee byl z Tennessee, kde bavlny v polích
je lán,
proč sebral se a šel z jihu na sever, to ví snad jen Bůh
sám.
Věčně zimou se třás, mrazu napospas ho zlatý přelud
hnal,
často pro sebe klel, jak ve zvyku měl, „tu ledárnu čert
aby vzal“.
Na Štědrý den spřežení čoklů a fen nabralo na
Dawson směr.
Tak ty prý znáš mráz? Tenhle bodal jak ďas a skrz
parku pálil jak tér.
Když oči jsi stisk, v ten okamžik řasy ti přimrzly, to
bylo zlý.
Kdekdo měl toho dost, ale stažený chvost měl jen náš
kňoural Sam McGee.





10
Tu noc v spacácích už tisk k muži se muž pod
sněžnou pokrývkou,
plný psi měli břich a svět kolem ztich, hvězdy tančily
nad hlavou,
on na mě mrk: „Šéfe,“ jen hrk, „čeká mě smrt, cítím ji
u hlavy stát,
a zkapu-li, pak jestli můžu si přát, jedno přání já mám
akorát.“
Ten proklatej bloud! Nemoh jsem odmítnout. Pak
hlesnul sklesle dost:
„Ten šílenej mráz už drtí mě zas, v těle mi praští každá
kost.
Ne to, že jsem trop, ale ledovej hrob hrůzu mi nahání.
Na svou čest mi slib, že nepoznáš klid,
než zpopelníš ostatky mý.“
Parťákův poslední flek, to je závazek, a tak jsem kýv,
že to přání budu ctít.
Pak psy štvali jsme hned, když obzor nad ránem
zbled; ale Sam byl bílý jak sníh.
V saních se choulil a celý den blouznil o domově
v Tennessee.
Než den do tmy plách, už byl na márách náš ubohej
Sam McGee.
Jako nejhorší sen byla ta tichá zem
a já se hnal a strach mi bral klid.
Balvan, co ležel skryt, nesměl jsem zahodit,
k tomu mě vázal slib.
Ze sání naposled jako by Sam řeč ved: „Lam si hlavu
a trap se, jak chceš,
splň slib, cos mi dal, a moje ostatky spal,
službě té neujdeš.“





11
Slib, co vymámil druh, je k splacení dluh a musheři
mají svůj řád.
Aniž jsem cek, v duchu cloumal mnou vztek, tohle že
se mi muselo stát.
Za dlouhých nocí sám, bez pomoci, kolem ohně ležel
psů kruh –
když vyli svůj žal na sněhový val – jak se mi hnusil
ztuhlý druh!
A den co den hmota, mdlá, bez života, těžkla mi víc
a víc.
Přesto dál jsem se bil, ač psi už neměli sil a nebylo co
jíst.
Zlá byla trať a já šílel snad, úkol však nechtěl jsem
vzdát.
A ze samé tísně zpíval jsem písně a ta věc se mi zdála
smát.
U lemu jezera Lebarge smutnou držel stráž rozpadlý
lodní vrak,
boky stáhnul mu led, já viděl však hned, že jeho
jméno zní Keporkak.
Když jsem ho uviděl, chvíli jsem přemýšlel – tu mi to
přišlo na rozum
a já radostí výsk, vítězně pěst stisk: „Tady mám
krematorium!“
Z paluby samý spár vytrh jsem prken pár a v kotli
jsem zatopil hned.
Byla tam uhlí hrst, já za prkny ji chrst; žár rost i na
pohled.
Plameny šlehly výš a oheň hučel blíž – takový táborák
chtěl bys mít!
Do stran jsem uhlíky smet, a když jsem uvolnil střed,
vrz jsem tam Sama McGee.





12
A pak jsem odešel, neboť jsem nesnášel sykot masa,
jak mění se v troud.
Nebe potáhl mrak, psi vyli na poplach a vichr začal
prudce dout.
Byť strašný byl mráz, horký pot myl mi tvář, dodnes
to neumím pochopit;
a šel mastný kouř, valil se houšť a houšť, zacláněl
sluneční svit.
Jak nejlínější šnek se čas v závějích vlek, děs strašlivý
tvář mi zryl.
Hvězdy už vznesly se výš, tančily v nebesích, než blíž
jsem se odvážil.
Strach bral mi dech, ale hrdě jsem řek: „Jenom
nakouknu, jak se tam má.
Na uhel musí být, je čas se přesvědčit,“ dvířka jsem
otevřel dokořán.
A uvnitř pece vám seděl šťastný Sam, navýsost s výhní
spokojen.
Úsměv zdobil mu líc; a jako by nic, řek: „Teplo mi
utíká ven!
Nemá to žádný kaz, zavři už, nebo mráz protivný
vtrhne sem.
Co jsem pryč z Plumtree tam v Tennesse, poprvé zima
mnou netřese.“
V slunci půlnočním muž někdy spáchá čin
podivný, když o zlato se rve.
Tajemné zkazky zní na stezkách polárních,
z nichž v žilách tuhne krev.
Polární zář, to sotva je špás,
zvláštní úkazy ji provází,
ale největší taj viděl jezerní kraj,
kde jsem zpopelnil Sama McGee.





13
Greg Martin před svou ženou uhýbal pohledem. Ne -
chtěl v Elese vzbudit naději, že by ho dokázala
přemluvit k další výpravě za nákupy.
„Jestli mi zase budeš ve výloze ukazovat losí lejna
v bronzu, tak se neznám,“ řekl. „Jedna věc je prodávat
cetky, ale prodávat skutečná pobronzovaná losí
hovna...“
„Tobě se ta losí lejna nelíbí? Myslela jsem si, že by
to byla skvělá upomínka. Mohli bychom je vystavit na
krbovou římsu vedle tvých minerálů a nasvítit je. To by
bylo fajn, ne?“
Elese dělala, jako že klade imaginární losí lejna na
čestné místo. Předstíranou instalaci opepřila lehkým
zavrtěním zadku.
„Kdybys nebyla tak roztomilá,“ řekl, „asi bych ti
naplácal.“
„A kdybys ty nebyl tak zatvrzelý a šel se mnou,“
vrátila mu to, „možná bych ti to i dovolila.“
Sešli se vprostřed kajuty a políbili se. Líbánky
trávili na Severní ledovcové trase podél aljašského pobřeží
se zastávkami v Ketchikanu, Juneau, Skagwayi a Sitce.
Momentálně se nacházeli v Sewardu, posledním
přístavu na závěrečné plavbě sezóny. Bylo sice teprve září, ale
na Aljašce už o sobě zima dávala vědět. Noci na lodi
byly větrné a chladné, ale jejich kajuta zůstávala příjemně
vytopená.





14
„Ne abys šel honit nějaké sukně, než se vrátím!“ va -
rovala ho Elese.
„Napadlo mě zastavit se za paní Carpenterovou.“
Paní Carpenterové bylo devadesát sedm let. Věk jí
však nijak nebránil, aby při každé vhodné příležitosti
s Gregem neflirtovala.
„Sukničkáři!“ zasmála se Elese.
Okružní plavba naplnila všechna jejich očekávání.
Viděli skupinky keporkaků, majestátní plovoucí kry,
velkolepé ledovce, kroužící orly bělohlavé i úchvatné
fjordy. Elese byla podle všeho ráda, že ji Greg přemluvil
k líbánkám na Aljašce. Ani jeden z nich tam ještě nebyl
a všechno pro ně bylo nové. Čekaly je ještě další
destinace, ale ty se už chystali prohlédnout z pevniny,
nejprve dálkovým autobusem do národního parku Denali
a  pak vlakem do Anchorage. Líbánky měli zakončit
právě v  Anchorage, kde žije téměř polovina ze sedmi
set tisíc obyvatel Aljašky. Někteří Aljašané ale neměli
o svém velkoměstě valné mínění. Během plavby Elese
zaslechla jednoho místního obyvatele, jak říká:
„Anchorage je báječný město. A je to jen dvacet minut od
Aljašky!“
Greg pozoroval svou ženu, jak si před malým
zrcadélkem upravuje dlouhé černé vlasy. Klidně mohla jít
ven v koupací čepici, a stejně se po ní muži otáčeli.
Jednou se mu přiznala, že se do něj zamilovala kvůli
těm jeho psím očím. Díky Bohu za ta moje velká hnědá
smutná kukadla, pomyslel si Greg. Bez nich by svou
manželku nesbalil.
Zvedla k  němu bradu, aby jí dal pusu na
rozloučenou. Neváhal a věnoval jí tak dlouhý polibek, že si
odchod téměř rozmyslela.
Greg se vzpamatoval první: „Já si to později vyberu.“
„Jen aby sis to zasloužil,“ zasmála se Elese.





15
Vzala si kabelku a vyšla z kajuty. Ve dveřích mu po -
slala vzdušnou pusu.
Polibek, a byla pryč.
— — —
Sewardská městská policejní stanice sídlila v  budově
radnice spolu s dalšími městskými a státními úřady,
například Aljašskou státní policií nebo Aljašským úřadem
pro hon a rybolov. V noci měla policie budovu
převážně pro sebe. Protože seržant Evan Hamilton sloužil
noční službu, schytal případ Martinových.
Hamilton byl důsledný policajt. Rád měl všechno
pod kontrolou. Kdo ho neznal, často jeho pečlivý styl
mylně považoval za upachtěnost a pomalost, nebo
dokonce omezenost. Napomáhal tomu i jeho vzhled. Byl
to hřmotný chlap středního věku, který neměl daleko
k oplácanosti.
Seržant se podíval na muže sedícího u stolu naproti
němu. Už Grega Martina zpovídal půl hodiny, ale ještě
si nebyl jistý, co si má o něm myslet. Každý jeho výraz
a gesto bylo ztělesněním zoufalého manžela. Ale přesto
tu něco nehrálo, jen Hamilton nemohl přijít na to, co.
„Takže když manželka odešla na nákupy, šel jste si
zdřímnout?“ zeptal se.
„Odpověď zní ,ano‘, stejně jako už třikrát předtím.“
Nenechal se jeho netrpělivostí rozhodit. Spěchej
pomalu. Hamilton se tímto heslem řídil, a dosud nelitoval.
Seward bylo sice malé městečko, rozhodně
nesrovnatelné s Anchorage, ale za ty roky už se tady vyšetřovala
slušná řádka drobných i závažnějších zločinů.
„A jak dlouho jste spal?“
„Jak už jsem řekl, asi čtyři hodiny. Proto jsem byl tak
překvapený, když jsem zjistil, že už je sedm.“





16
Hamilton si hodinu podtrhnul ve svých poznám -
kách. „A  říkáte, že tehdy jste tedy vyrazil svou ženu
hledat?“
„Nejdřív jsem se domníval, že se vrátila z  nákupů,
zjistila, že spím, a nechtěla mě budit. Tak jsem se šel po
ní poohlédnout.“
Pan Martin nervózně bubnoval prsty na desce stolu.
Hamilton ho tak dlouho fixoval pohledem, až toho
nechal a složil ruce do klína. „Říkáte, že jste obešel
některé salóny a bufety?“
Pan Martin si povzdechl. „A  taky lodní knihovnu
a  několik vyhlídek na palubě. Na výletní lodi člověk
musí prohledat spoustu míst.“
„Zapojil jste do hledání několik stevardů a 
cestujících a nakonec jste informoval bezpečnostní službu, což
vám zabralo další hodinu a půl.“
„Ano, ano a ještě jednou ano.“
„A pak jste ještě strávil půl hodiny hledáním v centru
Sewardu, než jste přišel sem.“
Pan Martin vzdychl a přikývl a jeho prsty se znovu
nutkavě rozeběhly po stole. Hamilton si udělal další
poznámku. Za mužovou nervozitou může být zmizení
jeho ženy. Nebo je taky možné, že ho zneklidňuje něco
jiného.
Telefon na stole zazvonil. Hamilton se podíval, kdo
volá, a zvedl sluchátko. Mluvil krátce, pak se opět
soustředil na pana Martina.
„Posádka ukončila předběžné prohledávání lodi.
Vaši ženu bohužel nenašli. Teď prohledávají všechny
kajuty a lůžka.“
„Co záznamy z bezpečnostních kamer?“
„Šéf ochranky je právě prochází.“
„Něco se stalo.“
Hamilton si ho chvíli prohlížel, než se ho zeptal:
„Proč si to myslíte, pane Martine?“





17
„Moje žena je pryč už skoro šest hodin. Od svatby
jsme nebyli jeden bez druhého déle než hodinu či dvě.“
„Kdy jste se brali?“
„14. září.“
Praví novomanželé , pomyslel si Hamilton. Napadlo
ho, jestli pobláznění nevyprchalo a jestli si paní
Martinová ten sňatek náhodou nerozmyslela.
„Kde jste do toho praštili?“
„V San Franciscu.“
„Byla to velká svatba?“
Pan Martin si znechuceně odfrkl. „Bylo to spíš
komorní.“
„A před svatbou jste se s manželkou znali jak dlouho?“
„Necelých šest měsíců.“
„To byly rychlé námluvy.“
Pan Martin zvedl oči v sloup a postavil se. „Jdu
hledat svou manželku.“
„Měl byste tu raději zůstat, pane Martine.“
„Co když nějakou nešťastnou náhodou spadla z mo -
la do zálivu?“
„Už jsem volal správci přístavu. Osobně prohlédne
přístaviště trajektu, lodní mola a okolí.“
Pan Martin se znovu posadil, tentokrát shrbený
a s lokty na kolenou. Otřel si pot z dlaní. „V životě jsem
se tolik nebál.“
„Co je vaše profese, pane Martine?“
„Jsem geolog.“
„A vaše žena?“
„Pracuje v reklamě jako grafička. Ale ve skutečnosti
je výtvarnice.“
„Jak jste se poznali?“
„Seznámili nás přátelé.“
„Vy jste o dost starší než ona, ne?“
Martin si povzdychl. „Rozdíl sedmi let podle mě
není ,o dost‘. Jí je dvacet dva a mně dvacet devět.“





18
„Měli jste během líbánek nějaké třenice?“
Pan Martin nevěřícně zavrtěl hlavou a  napřímil se.
„Vy jste úplný magor. Vždyť vy vyslýcháte mě, že ano?“
Hamilton nereagoval.
„Moje žena je nezvěstná a vy si tady se mnou hrajete
na kočku a  na myš. Plýtváte časem a  ona třeba může
někde ležet zraněná. Ježíš Maria. Možná bych si měl
promluvit s nějakým opravdovým policajtem.“
Hamilton jenom pokrčil rameny. „Existuje nějaký
důvod, pane Martine, aby vás žena opustila? Třeba mi -
lenecká hádka?“
„Nehádali jsme se,“ odpověděl Martin a  stěží
ovládal hlas. „Něco se muselo stát, jinak by se ode mě
neodloučila. A  teď už sakra dělejte svoji práci. Vyhlaste
nějaké to pátrání. Zapněte houkačku. Dělejte něco.“
Hamilton přikývl. „To už jsem všechno udělal, pane
Martine. Takže, říkal jste, že jste z kajuty vyšel až
kolem sedmé, je to tak?“
— — —
Hamilton zavěsil. Pan Martin už vypovídal tři hodiny
a Hamilton právě získal dojem, že to začne být
zajímavé. „Jste si jistý, že jste kajutu zhruba mezi třetí
a sedmou ani na okamžik neopustil?“
Greg Martin jen unaveně přikývl. „Hodinu jsem si
četl a pak jsem usnul.“
„Právě jsme získali výpověď dvou cestujících, kteří
vás v pozdním odpoledni viděli odcházet z lodi.“
„Mýlí se.“
„Nic jiného mi k tomu neřeknete?“
„Nic jiného se k tomu říct nedá. Možná si spletli den.
Možná viděli někoho jiného. Co k  tomu kruci mám
říct?“
„Jste bystrý muž, pane Martine. Vědec. Vsadím se, že
chytrý chlap jako vy nerad dělá chyby. Takže když jste





19
se probudil a  došlo vám, že vaše manželství je jedna
obrovská chyba, rozhodl jste se s tím něco udělat. Má
vaše žena životní pojistku, pane Martine?“
Martin přikývl.
„Na kolik?“
„Půl milionu. Pojistil jsem nás oba. Nechtěli jsme če -
kat, až budeme mít děti. Bylo logické, abychom se
pojistili oba dva.“
„Bylo to logické?“
„Chápu, že se mě snažíte nachytat při lži. Ale vždyť
jsem si ani nezavolal právníka, seržante. Jediný důvod,
proč tady pořád sedím, jsou obavy o manželku
a naděje, že vás přiměju, abyste vynaložil veškeré úsilí
k jejímu nalezení. Jen doufám, že se Elese kvůli tomu
vašemu okounění neocitla v nebezpečí.“
Hamilton chvíli přemítal a pak řekl: „Už jsme
s fotografií vaší ženy obešli centrum a promluvili jsme
s majiteli obchodů a s prodavači. Paní Martinová si podle
všeho prohlížela šperky a umění po celé Třetí a Čtvrté
avenue. Zaměstnanci ji zahlédli v  Alaska Shop,
Starboard Studios a  v  galerii Resurrection Bay. Podle
našich zdrojů se v  těchto místech pohybovala mezi třetí
a čtvrtou.“
„A od té doby ji nikdo neviděl? Co záznamy
z průmyslových kamer?“
„V  Sewardu téměř žádné nejsou. Moji kolegové ze
státní policie už se podívali na to málo, co je
k dispozici. Zdá se, že kolem čtvrté ze záznamů mizí.“
„A co je vidět na záznamech z lodi?“
„Ještě to neviděli všechno, ale prozatím to vypadá,
že se vaše žena na loď vůbec nevrátila.“
Hamiltonovi opět zazvonil telefon. Všiml si, že sebou
Martin trochu škubl. S každým dalším zazvoněním byl
napjatější. Snad se bál nových zpráv, ale možná byl taky
jen dobrý herec.





20
Tentokrát když si Hamilton vyslechl, co zjistil jeden
z jeho podřízených, zvedl se a vyšel i s telefonem z ma -
lé kanceláře ven. Mluvil tiše, tlumil hlas, aby ho Martin
neslyšel. Když se vrátil, dlouze si sedícího muže
prohlížel.
„O co jde?“ naléhal Martin. Hamilton si nebyl jistý,
jestli v jeho hlase slyší útočnost nebo nervozitu.
„Říkal jste, že jste nikdy nebyl zatčen?“
„Řekl jsem, že jsem nikdy nebyl odsouzen.“
„Ale zatčený jste byl?“
„To obvinění bylo staženo.“
Hamilton věnoval Martinovi svůj typický nehnutý
pohled. „Vyprávějte mi o svém zatčení.“
„Byl jsem nespravedlivě nařčen z celé řady věcí.
Žalující strana vše odvolala, když se zapletla do svých
vlastních lží.“
„Žalující strana,“ zopakoval Hamilton a záměrně
výraz protáhl. „Tou žalující stranou byla vaše první
manželka.“
„Naše manželství bylo anulováno.“
„Vy jste mi řekl, že manželství s Elese bylo vaše první.“
„Tak to vnímám já.“
„Víte, jak to vnímám já? Připadá mi, že jste mě
obelhal.“
Martinovi se nahrnula krev do tváří. „Bál jsem se, že
uděláte z komára velblouda. Měl byste se soustředit na
zmizení mojí manželky, místo...“
„Lhaní komplikuje vyšetřování.“
„Nelhal jsem.“
Hamilton se tvářil neutrálně. „Věděla Elese, že vás
vaše první žena obvinila z napadení a ublížení na
zdraví, domácího násilí a celého seznamu dalších věcí?“
„Žádná z nich se neprokázala!“
„Vaše první žena vypověděla, že svá obvinění stáhla
proto, že ji děsili vaši obhájci, ale vy jste ji prý děsil
ještě víc.“





21
„Děsila ji pravda.“
„Vaše žena...“
„Nenazývejte ji tak. Moje první manželství byla fraš -
ka. Byl jsem mladý a hloupý. Netušil jsem, že trpí
hraniční poruchou osobnosti a že se ráda sjíždí
oxycontinem. Ženil jsem se narychlo a pak jsem měl dost času
litovat.“
„Podle časové osy bych řekl, že i Elese jste si bral
narychlo.“
„Zamiloval jsem se. Chápete to? Měl jsem z toho
dobrý pocit. Chtěl jsem s Elese strávit zbytek života.“
„Řekl jste jí o svém prvním manželství a následných
problémech?“
Martin uhnul pohledem, zavrtěl hlavou a povzdychl
si. „Bylo to mezi námi dokonalé. Dokážete pochopit,
že jsem to nechtěl pokazit?“
„Takže co se stalo, když na to přišla?“
„Elese na to nepřišla.“
„Řekl bych, že si připadala zrazená. Určitě se jí
nelíbilo, že jste ji obelhal. Vsadím se, že musela výrazně
zapochybovat o muži, kterého si vzala.“
„To se nestalo!“
Hamilton na něco ukázal bradou a Martin sledoval
trajektorii onoho gesta. Uvědomil si, že pravým
ukazovákem míří jako pistolí a levou ruku má zaťatou v pěst.
Hamilton pozoroval, jak se Martin opanoval a uvolnil
ruce.
Manžel Elese byl prudké povahy, i  když se velmi
snažil to skrýt. Taky má špatné svědomí, pomyslel si
Hamilton. Nebude to s ním snadné, ale čas hrál ve
prospěch policisty.





22
Tři roky po zmizení Elese Martinové
„Ano, ráda si dám ještě jeden koktejl,“ řekla Dana
Belzerová stevardce a zachichotala se.
Pak se obrátila ke své sousedce. „Věřila bys, že jsem
ještě nikdy neletěla první třídou? To bylo od tvého snou -
bence moc milé, že mi sem k tobě přesunul letenku. Být
součástí tvého pohádkového příběhu je báječné.“
Nejen okolní svět byl toho názoru, že Nina
Granvilleová vyhrála jackpot. Mysleli si to i její přátelé.
Její zásnuby s  Terrencem Donnellym ze slavného rodu
Donnellyů byly zveřejněny před měsícem. Rod
Donnellyů byl něco jako americká šlechta. Kromě toho to
byla také politická dynastie a Terrence byl jejím
korunním princem, nástupníkem v oválné pracovně.
Osmadvacetiletá Nina si nikdy nemohla stěžovat na
nezájem, ale od té doby, co se stala Terrencovou
snoubenkou, se jí život změnil v hotový cirkus. Vyrostla sice
v movité rodině, ale s blahobytem Donnellyů se to
nedalo srovnat. Po vysoké škole pracovala nejprve v 
reklamě, pak dělala PR velkým korporacím a nakonec se
uchytila v  Cambridgeské nadaci, jednom z  největších
soukromých charitativních fondů v zemi, jako vedoucí
jejich dobročinných aktivit. Název její funkce byl
dlouhý jako týden a v pracovní náplni měla intenzivní styky
s boháči, což sama nazývala „vnaděním dolarů“.
S Terrencem Donnellym se setkala při shánění finančních
prostředků.





23
Při první schůzce ho uvítala překrásná žena. Druhý
den jí zavolal pod záminkou finančního daru. Domlu -
vili si pracovní oběd, během něhož se vyjevily jeho
utajené motivy. Nina úspěšně odolávala jeho chtivému
zraku a oslňujícímu chrupu, takže možná poprvé v životě
byl Donnelly nucen ženu dobývat. Nina si však z toho
prvního oběda zapamatovala hlavně to, že Terrence,
ztělesnění rodinného jmění Donnellyů, přislíbil
spolupracovat s Cambridgeskou nadací na několika
charitativních projektech. Navzdory jeho dvoření se jí
podařilo neztratit hlavu a myslet na svou práci. Ta vzpomínka
jí vždycky vyloudila na tváři úsměv.
„Děkuji vám,“ řekla Dana, když si od stevardky
přebírala koktejl. Znovu se obrátila k Nině: „Tohle je
vážně úžasný start do nového dne.“
„Divím se, že jsi odolala praženým mandlím
a čokoládovým sušenkám.“
„Nechci být nacpaná, až budou podávat ty
makarony se sýrem a humra. Nebo si možná dám tu vepřovou
panenku. Ty si asi dáš salát, viď?“
„Mně salát chutná.“
„Doufám, že bude ozdobený plátky zlata nebo
aspoň lanýži.“
„Moc těm pohádkám o Popelce nevěř.“
Dana se zasmála. „Které nemám věřit? Za poslední
měsíc ji převyprávěli v  časopisech Vanity Fair, People,
Entertainment Weekly a Time.“
„Jasně, a chyběla v nich už jenom moje fotka s obli -
čejem od popele.“
„Všichni tě milují, Popeluško!“
Nina v duchu zaúpěla. „Jsou zamilovaní do té
představy. Užívala jsem si to mnohem víc, dokud o mně
nikdo nevěděl a nikoho nezajímalo, co mám na sobě, co
říkám a co dělám.“
„Nebo jíš,“ doplnila Dana.





24
Nina nasadila starší a upjatější tón a řekla: „Až se sta -
neš Donnellyovou, musíš mít na paměti, že šlechtictví
zavazuje!“
Dana se na ni tázavě podívala.
„To mi řekla Marilyn Grantová. To je Terrencova
asistentka pro styk s médii. Když mi vysvětlovala, že
si jako Terrencova manželka budu muset zachovávat
velkorysého ducha, připadala jsem si trochu jako Eliza
Doolittlová. Každý v Terrencově bezprostředním okolí
má pro mě dobré rady, jak mám vystupovat na
veřejnosti.“
„K těm asi patří nedávat si několik koktejlů brzy po
ránu.“
„Serža, jinak seržant Wood, což je Terrencův
zástupce náčelníka štábu, by pravděpodobně neschvaloval
ani kávu s cukrem a s mlékem.“
Přezdívka „Serža“ evokovala představu chlapáckého,
ale vlídného vojáka z povolání, ale Wood Nině
připadal upjatý a  popravdě řečeno dost křečovitý. Mohlo
mu být tak maximálně ke čtyřiceti, ale choval se jako
mnohem starší. Terrencovi byl hluboce oddaný, možná
až slepě.
„Terrencovi bezprostřední spolupracovníci se o  něj
starají, což je dobře. Musí dbát o jeho image a potýkat
se s jeho politickými nepřáteli. Snaží se, abych těm
nepřátelům nenahrála na smeč.“
Vlastně to vypadalo, že Serža si není úplně jistý, zda
sama není jedním z  nich. On byl Marsem a  ona
Erótem a  jejich nezvyklým společným jmenovatelem byl
Terrence.
„Podle mě může být Henry Higgins Donnelly rád, že
tě má,“ podotkla Dana.
Nina si nebyla jistá, jestli je horší být přirovnávána
k  Popelce nebo k  Elize Doolittlové. Přesto se se svou
kolegyní a kamarádkou dobře bavila.





25
„,Déšť dští v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň!‘“ po -
kusila se co nejlépe napodobit Audrey Hepburnovou.
„,Ona to chytla! Tak tedy, déšť dští zvláště tam...?‘“
Tlumeným hlasem, aby ji neslyšel nikdo jiný než
Dana, Nina zazpívala: „,Kde je pláň! Kde je pláň!“
A  pak se kamarádky rozesmály způsobem, který se
zcela jistě vymykal představám o  donnellyovském
dekoru.
— — —
Nina si na telefon natočila krátké video chrápající
Dany. Dopolední koktejly její přítelkyni zmohly. Chystala
se jí později video ukázat a pohrozit jí vydíráním.
Právě přelétali nad oblastí, kterou řada lidí zná jen
z okénka letadla. Nina se pohodlně natáhla v sedačce
a  zkusila si představit, jaký asi mají lidé žijící v  prérii
život. Deset kilometrů pod ní se otevírala převážně
holá pláň. Před časem četla ve Forbesu článek o deseti
amerických státech, kde jsou lidé nejšťastnější. Severní
a Jižní Dakota byly na špici a na záda jim dýchala
Minnesota, Montana, Iowa a  Nebraska. V  žádném z  těch
států nikdy nebyla. Na Aljašku také letěla poprvé. Třetí
největší město Aljašky, Fairbanks, má jen zhruba třicet
tisíc obyvatel. Na východním pobřeží by to bylo jen
takové středně velké okresní město.
Cambridgeská nadace ji vyslala na Aljašku spolu
s  Danou jenom kvůli jejímu zasnoubení s  Terrencem.
Ředitel nadace se z jejího věhlasu radoval víc než ona
sama. Pořád si nebyla jistá, jak se ke své nevítané
popularitě má postavit. Dlouhé roky na sobě dřela a kráčela
kupředu díky vlastní píli. Nyní jako by se před ní dveře
samy zázrakem otevíraly.
Cambridgeská nadace ve spolupráci s rodinným
fondem Donnellyů poskytla Americkému přírodovědnému





26
muzeu v  New Yorku finanční dar, který mu umožnil
zakoupit několik významných původních artefaktů.
Předměty, které mířily do New Yorku, pocházely z do -
by před příchodem západních obchodníků. Byla mezi
nimi maska krkavce, jemně vyřezaná z mamutího klu,
lovecký amulet s  obrázkem rybářů pronásledujících
mrože, inuitský košík upletený ze stébel divokého
jílku, nesmírně vzácná dřevěná indiánská helma určená
k  lovu a  propracovaná soška těhotné ženy z  mrožího
klu. Všechny exponáty měly být umístěny ve stálé
expozici muzea, v  oddělení nazvaném Indiáni
severozápadního pobřeží.
Když dostala nabídku vycestovat na Aljašku, dlouhá
služební cesta v  ní nejprve vyvolávala smíšené pocity,
dokud se ovšem seržant Wood nevyslovil proti.
Serža byl toho názoru, že své veřejné vystupování ještě
potřebuje „vybrousit“. Nina ovšem nehodlala dovolit
svému snoubenci, natožpak jeho podřízenému, aby jí
diktoval, co může dělat. Nakonec souhlasila, že cestu
podnikne bez jakýchkoli fanfár a uvědomování médií.
Předstírala, že přistoupila na kompromis, ale ve
skutečnosti jí představa, že pojede sama za sebe, a ne jako
budoucí paní Donnellyová, nevadila.
Protože Serža měl na starosti Terrencovu
bezpečnost, měl dobrý důvod dávat pozor i na Ninu. Přesto
se před oficiálním ohlášením zásnub cítila jako
potenciální kandidát na viceprezidenta, který je zevrubně
lustrován, než se jeho jméno objeví na kandidátce.
Serža se nijak neskrýval se svými pochybami, zda je pro
Terrence vhodnou manželkou. Nerada to přiznávala,
ale částečně jeho pochyby sdílela. Ale co je na tom, že
chová sny a naděje, které nezačínají a nekončí
Terrencem Donnellym?
Zatímco Dona pochrupovala, Nina si vytáhla tablet.
Mohla se těšit na červnovou svatbu s nejžádanějším sta-





27
rým mládencem světa. Ale místo aby spřádala svatební
plány, začala si sestavovat úplně jiný seznam úkolů. Ve
způsobu, jakým řadila jednotlivé položky, nebyl žádný
systém, ale i když si nebyla jistá účelem ani nadpisem,
bylo zřejmé, že sepisuje seznam věcí, které chce stih -
nout ještě před smrtí. Digitálním perem psala a někdy
také kreslila na monitor svého tabletu:
Naučit se surfovat.
Podniknout takovou tu výpravu na běžkách,
jak se jede od boudy k boudě a v každé si uděláš
krátkou zastávku.
Udělat si potápěčský kurz. Naučit se to aspoň
tak dobře, abych mohla hledat ztracené poklady.
Zapojit se do záchrany nějakého ohroženého
druhu (pokud možno něco roztomilého – jsem
pitomá? – ano, jsem, ale stejně chci, aby to bylo
roztomilé).
Děti? Ano, ale jenom dvě, a ne že je budeš sekat
jak Baťa cvičky až do pětatřiceti.
Tango v Argentině.
Zúčastnit se archeologických vykopávek.
Udělat něco, co má smysl.
Poslední zápis podtrhla. A pak ještě jednou.
Znovu si přečetla, co si zapsala, a překvapilo ji
několik zjevných přehlédnutí. Nebylo tam Vzít si Terrence ani
První dáma. Zvedla pero, že ty dvě položky ještě
připíše, ale neudělala to. Nechtěla, aby její seznam vypadal
jako pracovní životopis. A v hloubi duše se s těmi slovy
možná pořád neztotožňovala.
Henry David Thoreau napsal: „Cena jakékoli věci
obnáší množství života, které je nutné za tu věc směnit.“
Nina tenhle citát objevila na vysoké škole a udělal na
ni velký dojem. Bylo to poučení o ekonomii a o životě





28
zároveň a Nina svá velká rozhodnutí často měřila touto
zásadou. Byla si vědoma, že má velké štěstí a  nabíze -
jí se jí mnohé možnosti prvního světa, ale stejně jako
kdokoli jiný i  ona musela docenit každou část svého
života, ať už krátkou, nebo dlouhou. Náturou byla
běžcem na dlouhou trať, proto jí tohle hodnocení
vyhovovalo. Líbila se jí představa, že si život plánuje jako
vytrvalostní závod.
V  duchu se jí vybavilo jedno oblíbené rčení její
babičky: „Když člověk plánuje, Bůh se směje.“
— — —
V  Seattlu měly krátké mezipřistání, ale stačilo, aby si
daly povinný šálek nejlepší seattleské kávy.
Nina potřetí pustila videonahrávku chrápající Dany
a potřetí se tomu spolu zasmály.
„Ty koktejly mi podrazily nohy,“ omlouvala se Dana.
„Chlapi mě dostanou lacino.“
„To jsem přesně slyšela.“
„Krávo!“ vmetla jí Dana a zase se rozesmály. „Můžeš
za to ty a ten tvůj kongresman. Když jsem si teď
zvykla na první třídu, možná se pokusím do ní vetřít jako
Kristen Wiigová v Ženách sobě.“
Na poslední úsek letu do Fairbanksu se Terrencovi
podařilo do první třídy přesunout jen Nininu letenku,
ale Daninu už ne.
„Připadám si provinile,“ řekla Nina.
„A  o  to přesně jde,“ smála se Dana. „Tak jestlipak
ti tvůj snoubenec taky zarezervoval prezidentský
apartmán v našem hotelu?“
„Budu tu tvojí verzi Olivera Twista poslouchat po
zbytek výletu?“
Dana se zapitvořila a s rádoby cockneyským přízvu -
kem zaprosila: „Sím, pane, já chci eště!“





29
„Copak tu nemají žádná vězení ani chudobince?“
Nina si byla vědoma, že plete všechny Dickensovy
romány dohromady, ale na tom nezáleželo. Na to se
příliš dobře bavily.
„Hele,“ řekla Dana. „Úplně mi stačí to všechno zaží -
vat zprostředkovaně přes tebe, Popelko.“
— — —
Během posledního úseku cesty Nina seděla vedle
výkonného ředitele ropného koncernu. Hned zkraje
tříapůlhodinového letu začal popíjet. „Takhle se
připravuju na služební cesty na Aljašce,“ zažertoval a zavířil
kostkami ledu ve sklence.
„Není to zrovna váš šálek... kávy?“ zasmála se Nina.
„Ještě jste tam nebyla?“ zeptal se.
„Tohle je má první cesta,“ odpověděla Nina.
„Za prací či za zábavou?“
Nina se rozhodla použít nevinnou lež. Bude
snazší, když zůstane v anonymitě. Neměla chuť vysvětlovat
svoje záležitosti cizímu člověku.
„Mám tam sraz s  jedním starým známým z 
univerzity,“ řekla. „Chceme si společně Aljašku pořádně
prohlédnout.“
„Tedy, ve Fairbanksu toho moc k  vidění není, ale
zbytek Aljašky je úplně o  něčem jiném. Některé části
státu vám svou krásou doslova vyrazí dech.“
Spiklenecky se k ní naklonil a zašeptal: „Je to taková
nádhera, že vám téměř dá zapomenout na místňáky.“
Když uviděl výraz nepochopení v Ninině tváři,
dodal: „Jezdím na Aljašku služebně tak šestkrát do roka.
Přiletím a  zase odletím. Žít tam celoročně, to si žádá
určitý typ člověka. Sama zjistíte, že většina Aljašanů by
dole ve Státech nezapadla. Proto se octli na ,nejzazší
hranici‘, jak se Aljašce přezdívá. Podivíni jsou tu jako





30
doma. Na Aljašce žije spousta rázovitých postaviček,
to vám povím.“
„Určitě jich taky pár potkám.“
„O to nemějte strach.“
— — —
Nina s  Danou dorazily do svého hotelu v  půl desáté
večer, což se na východním pobřeží rovnalo půl druhé
ráno. Recepční je upozornil, že hotelová restaurace za -
vírá v deset, a pokud se chtějí najíst, měly by si pospíšit.
„Máte nonstop pokojovou službu?“ zeptala se Dana.
Recepční potlačil úsměv a odpověděl: „Nemáme
žádnou pokojovou službu.“
„Neříkejte mi, že v mém pokoji není vana,“
zakňourala Dana.
Recepční se zašklebil. „Obávám se, že na pokojích
jsou pouze sprchy.“
„A co minibar?“ zeptala se Dana.
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou, ale pak dodal: „V každém
patře je jídelní automat a na konci téhle chodby
najdete krytý bazén a wellness.“
Když se výtah rozjel směrem k  jejich dvoupokoji
ve třetím patře, Nina řekla: „Nemám hlad, ale pokud
chceš společnost, doprovodím tě do restaurace.“
„Nech mě hádat: nemáš hlad, protože když mně
v letadle do Fairbanksu servírovali slané buráky, u tebe se
podával hlavní chod.“
„Je to tak,“ připustila Nina. „Ale snědla jsem jenom
půlku. Zbytek jsem si nechala zabalit, jestli chceš.“
„Mám poprosit?“ Dana předvedla žadonícího pejska.
„Věděla jsem, že na tebe ten můj Oliver Twist zapůsobí.
Jenže ty sis asi objednala něco pro býložravce, co?“
Dana často reptala, že je Ninino vegetariánství
omezuje ve výběru restaurací. „Jarní těstoviny.“





31
„Aspoň že to není tofu,“ odfrkla si Dana. „Dej to sem.“
Zastavily se u  výdejního automatu poblíž výtahu
a  Dana obhlédla nabídku. „Tak to vypadá, že dneska
budu mít lepší večeři než obvykle. Asi se rozšoupnu
a  dám si tříchodové menu. Jako předkrm si dám len -
tilky, jako hlavní chod tvoje nedojedené těstoviny
a zakončím to dezertem v  podobě čokoládových košíčků
plněných arašídovým máslem.“
Když vstoupily do svého apartmánu, Dana byla
nadšená, že je její pokoj stejně velký jako Ninin. „Asi se
k nim nedostala zpráva, že mají pro tvůj pobyt postavit
prezidentské apartmá.“
„Jasně, Olivere.“
„Na snídani půjdeme v sedm?“
„To zní dobře.“
„To je fajn, že si to myslíš. Já budu po tom dlouhém
letu úplně vyřízená, pokud tedy nejdřív neupadnu do
diabetického kómatu. Ty automaty na cukrovinky jsou
nebezpečně blízko.“
Nina zasunula čipovou kartu do zámku ve svých
dveřích. „Když budeš v  kómatu, tak dneska nebudeš tak
příšerně chrápat?“
Když vcházela do pokoje, Dana si začala hlasitě
broukat „Hail to the Chief“, americkou prezidentskou
hymnu.
Nina předstírala, že tu oslavnou píseň neslyší, ale
za minutu se vyplížila ze dveří a přilepila na Daniny
dveře cedulku: „V  tomto apartmá pobýval prezident
Belzer.“
— — —
Nabitý program je plně zaměstnal na celý následující
den. Když se pozdě odpoledne vrátily do hotelu, Dana
prohlásila, že si musí zdřímnout, nebo to s ní sekne.





32
„Zaklepeš na mě kolem sedmé?“ navrhla. „Kam pů -
jdeme na večeři, se domluvíme pak.“
Nina souhlasila a  pak se vydala na svou obvyklou
rychlou procházku, během níž vyřizovala telefonáty.
Odjakživa nesnášela být dlouho zavřená v  místnosti.
Telefonování ve Fairbanksu se ovšem ukázalo daleko
obtížnější než v New Yorku. Spíš než na cestu se
soustředila na signál na svém telefonu. Její mobil si s  ní
hrál na schovávanou. Čárky si ji dobíraly: jednu
chvíli ukazovaly, že může telefonovat, a  vzápětí byla bez
spojení.
Chvilku přemýšlela, že se vydá zpátky do hotelu
a zavolá Terrencovi odtamtud, ale rozmyslela si to.
Věděla, že když se pořádně neunaví chůzí, bude jako na
jehlách. Mezitím se ochladilo a zvedl se vítr a Nina si
přitáhla větrovku blíž k tělu. Lidé jí říkali, že zářijové
teploty na Aljašce se mohou pohybovat od minus čtyř
až do dvaceti čtyř stupňů. Teď se to blížilo spíš té
spodní hranici, ale i když zalézalo za nehty, bylo příjemné
být na čerstvém vzduchu.
Počasí jako by vyhnalo chodce z chodníků, až na
bezdomovce utábořeného na rohu. I když byl na opačném
konci bloku, slyšela ho, jak si pro sebe mumlá,
a pokusila se zachytit význam jeho zpěvavého přednesu:
„Polární zář, to sotva je špás,
zvláštní úkazy ji provází,
ale největší taj viděl jezerní kraj,
kde jsem zpopelnil Sama McGee. “
Další neškodný blázen, pomyslela si. Znovu stiskla
tlačítko vytáčení a  tentokrát uslyšela telefon vyzvánět.
Konečně se na ni usmálo štěstí. Poklepala na telefon
snubním prstenem. Diamant byl příliš veliký, až nemravně;
jeho sedm karátů zářilo.





33
Nina volala na Terrencovu soukromou linku. Ve
Washingtonu sice bylo skoro osm hodin večer, ale
Terrence byl workoholik. Zřídka z kanceláře odcházel před
devátou. I jeho zaměstnanci zůstávali v práci dlouho.
Telefon vyzváněl a  ona se bála, že než ho někdo
zvedne, ztratí spojení. Po pěti tónech byla její trpěli -
vost konečně odměněna.
„Toto je kancelář kongresmana Donnellyho.
U telefonu je Brenda. Jak vám mohu pomoci?“
„Dobrý den, Brendo, tady je Nina. Má na mě půl
minuty?“
„Pro vás, Nino, by si vyšetřil i celou minutu.“
„Jsem poctěna.“
Brenda se zasmála a pak ji přepojila.
Bezdomovec si i  nadále mumlal pro sebe, a 
zatímco Nina čekala, až se ozve její snoubenec, nezbývalo
jí než poslouchat jeho blouznění. Jeho hlas nabral na
intenzitě:
„... on na mě mrk: ‚Šéfe,‘ jen hrk, ‚čeká mě smrt, cítím
ji u hlavy stát,
a  zkapu-li, pak jestli můžu si přát, jedno přání já
mám akorát.‘“
Ve sluchátku se ozval povědomý hlas: „Je to Nanuk,
člověk primitivní?“
Úplně Terrence viděla, s  tím jeho širokým irským
úsměvem, který tolika lidem připadal neodolatelný.
„No ne, proslulý donnellyovský humor!“
„Zdá se mi to, nebo je severní vítr krutý?“
„Dovedu si představit, že politika s  ohněm v  srdci
mráz děsí. Ale víš, jak to bývá, když se srazí studený
a teplý vzduch? Přijde bouřka.“
Terrence se rozesmál. „Můžeš dostat děvče ze Smitho -
vy akademie, ale nedostaneš Smithovu akademii z toho
děvčete.“





34
„To si piš.“
„Co bylo k  obědu?“ zeptal se. „Podávaly se steaky
z karibu nebo losí plátky?“
„Soudě podle reakcí mých spolustolovníků by los
i karibu byli rozhodně lepší než to kuře.“
„Přivyknout si na kuřecí křidýlka se může hodit.“ Za
jeho smíchem se skrývala prozaická realita nekoneč -
ných předvolebních večeří.
„Pokud se mi poštěstí dostat ovocnou mísu nebo
salát jako hlavní chod, tak to tady nejspíš nějak přežiju.“
„Když jsem ho uviděl, chvíli jsem přemýšlel – tu mi to
přišlo na rozum
a  já radostí výsk, vítězně pěst stisk: ‚Tady mám
krematorium!‘“
Zakryla si jedno ucho v naději, že se jí podaří odfiltro -
vat bezdomovcovo blábolení.
Terrence se zeptal: „Už jsi viděla tamní zajímavosti?“
„Dnes ráno jsem si prošla Muzeum severu,“
odpověděla, „a proběhla jsem pár obchodů. Ale většinu dne
jsem trčela na schůzkách. Bylo mi řečeno, že Fairbanks
má nejvyšší počet prasklých předních skel na hlavu
v celých Spojených státech. A taky jsem se dozvěděla,
že abych se dostala na severní pól, musela bych se
odtud vydat na jih.“
„Hodláš se tam dostat na létajících saních nebo se
psím spřežením?“
„Moc se nesměj,“ odvětila. „Jedna z mých dnešních
zastávek byla v Musherském psím muzeu.“
„Úplně tě vidím na Iditarodské stezce.“
„A já tebe uvázaného u boudy.“
Bezdomovec nepřestával recitovat, jako kdyby byl
nějaký uznávaný bard. Nina by se ráda posunula dál,
ale bála se, že ztratí signál.





35
„ Z paluby samý spár vytrh jsem prken pár a v kotli jsem
zatopil hned.
Byla tam uhlí hrst, já za prkny ji chrst; žár rost i na
pohled.“
„Už se těším, až mi budeš vyprávět svoje zážitky,“ řekl
Terrence. „Až se zítra vrátíš, budu na tebe čekat s  vy -
chlazeným šampaňským.“
„O chlazení mi nemluv. Tady mrzne.“
„Dobrá tedy, bude na tebe čekat planoucí krb
a horká čokoláda.“
„Skoro to zní, jako kdybyste měl nějaké postranní
úmysly, kongresmane.“
Slova básně k ní nepřestávala doléhat, jako
bzučení protivného komára, které se přibližuje a zase
vzdaluje:
„Strach bral mi dech, ale hrdě jsem řek: ‚Jenom
nakouknu, jak se tam má.
Na uhel musí být, je čas se přesvědčit,‘ dvířka jsem
otevřel dokořán.“
„Moje úmysly vůbec nejsou postranní. Co se tebe týče,
jsou naprosto jednoznačné.“
„No to je výborné!“
„Tak to prrr!“ ohradil se Terrence. „Moje chlípné
myšlenky jsou výborné?“
„Promiň,“ omlouvala se Nina celá popletená. „Svoje
myšlenky mi budeš muset odhalit příště, a  to myslím
doslova. Stojím na ulici a právě začalo pršet a do toho
i trochu sněžit. A mě samozřejmě ani nenapadlo vzít si
čepici.“
Zvedla ruku nad hlavu, ale jako ochrana před živly
to bylo dost k ničemu.





36
„ A uvnitř pece vám seděl šťastný Sam, navýsost s výhní
spokojen.
Úsměv zdobil mu líc; a  jako by nic, řek: ‚Teplo mi
utíká ven!‘“
„Co jsi říkala? Nino, ztrácíš se mi!“
Spojení se přerušilo.
Aspoň že se dovolala. Strčila telefon do kapsy u bun -
dy. Možná je dobře, že byl hovor přerušen. Nikdy se
jí nedařilo ukončit hovor s  Terrencem uspokojivým
způsobem. Závěrečný romantický taneček jí připadal
tak nějak neupřímný. Terrence jí vždycky vyznal lásku
a  ona udělala na oplátku totéž, ovšem s  neodbytným
pocitem provinilosti. Někde v koutku duše si vždycky
představovala, že kvůli muži, kterého si jednou vezme,
úplně ztratí hlavu. Směšné, však ví. Všichni ostatně
říkali, že se k  sobě s  Terrencem nesmírně hodí.
Ohňostroje vášní přece vybuchují jen v románech pro
ženy, není-liž pravda? Podobně vyhrocená sentimentalita
zkrátka není skutečná.
Když bylo jejich zasnoubení zveřejněno, všechny
redaktorky bulvárního pořadu Entertainment Tonight si
navlékly černou pásku na znamení smutku, že Terrence
Donnelly už je zadaný. Také všichni Ninini přátelé jí
říkali, jaké má štěstí. Jen kdyby z toho měla stejnou radost
jako oni.
Déšť se sněhem neustával. Její bunda pochopitelně
nebyla nepromokavá. Volit vhodné oblečení v tomhle
klimatu nebylo jednoduché.
Rozhlédla se. Nikde žádný taxík. Fairbanks
prostě není New York. Naštěstí je její hotel jen pár bloků
odsud. Ovšem kterým směrem? Snažila se zorientovat
podle řeky Cheny. Ze své pozice viděla federální úřad.
Tudy. Půjde domů, převlékne se a zajde si zaběhat na
pás, pokud tedy v hotelu mají tělocvičnu.
Mokrý sníh padal stále hustěji. Kruci, zplihnou jí vla-





37
sy, a make-up už jí nejspíš teď teče po tvářích. Ještě že ve
Fairbanksu nemají paparazzi. Urousanost se
u Donnellyů netrpí.
Ulice kolem ní tonula v tichu. Místní nejspíš vyčetli
z oblohy, že přijde bouřka. Dokonce i onen bezdomovec
se někam schoval. Nina zavrtala bradu do bundy a vyra -
zila. Déšť se sněhem v září, pomyslela si. To je tedy něco.
Na pravé straně chodníku se tyčila hromada latí
a  stavebního materiálu. Nina ji obešla zleva a  přitom
o něco zakopla.
Tvrdě dopadla na zem, vůbec nestihla pád vykrýt ru -
kama. Bradou udeřila o chodník a vykřikla. Bolest
vzápětí vystřídal vztek a stud. Jak může být tak nešikovná?
Ohmatala si bradu. Bude tam mít ošklivou
odřeninu, která půjde jen obtížně zakrýt make-upem.
Naštěstí nikdo nebyl svědkem jejího znemožnění. Pokusila se
vstát, a vtom ucítila zatahání za kotník, jako kdyby
měla nohu v něčem zamotanou. To by vysvětlovalo, proč
upadla. Jakousi záhadou se jí noha chytila do oka.
Sáhla po drátu, ale v ten okamžik se nad ní vztyčila
postava. Něco ji zezadu udeřilo do hlavy.
Popaměti se snažila odstrčit ruce, které ji hrubě
popadly. Snažila se křičet, ale ruce jí k nosu a ústům
přitiskly hadr. Když do plic vdechovala jeho výpary
a vědomí se začalo vytrácet, uslyšela povědomý hlas, který
teď šeptal přímo do jejího ucha:
V slunci půlnočním muž někdy spáchá čin
podivný, když o zlato se rve.
Tajemné zkazky zní na stezkách polárních,
z nichž v žilách tuhne krev.
Polární zář, to sotva je špás,
zvláštní úkazy ji provází,
ale největší taj viděl jezerní kraj,
kde jsem zpopelnil Sama McGee.





38
Nina ještě nebyla úplně při vědomí. Neměla kdovíja -
kou chuť se probudit. Něco jí říkalo, že i když se jí
zdály příšerné sny, až se probere, věci budou ještě mnohem
horší.
Její temné obavy podtrhovala tupá, pulzující bolest,
která se zdála postihovat každou část jejího těla.
Využila té bolesti, aby soustředila své myšlenky. Bolela
ji ruka – ještě víc než hlava, víc než všechno ostatní.
Sebemenší pohyb vysílal do paže přívaly bolesti.
S obtížemi se pokusila otevřít oči. Měla pocit, jako by je
něco tížilo. Víčka se chvěla, ale nakonec se jí podařilo
je zvednout. Její námaha nebyla odměněna. Oči měla
zavázané.
Zvedla ruce, aby si pásku sundala, a ten pohyb byl
provázen takovým utrpením, že málem ztratila
vědomí. S  její levou rukou bylo něco zásadně v 
nepořádku. Zkoušela najít pozici, která by jí ulevila, ale žádná
taková nebyla. V ústech měla tak vyschlo, že ji bolelo
i dýchání. Bolest jí způsobovalo dokonce i sténání, ale
steny jí unikaly ze rtů nedobrovolně.
Zdálo se jí, že něco zaslechla, nebo možná jen
vycítila, ale náhle si byla jistá, že nad ní někdo stojí. Přestala
chrčet, zadržela dokonce i dech, aby lépe slyšela.
„Kdybyste něco potřebovala,“ ozval se mužský hlas,
„jsem tady.“
„Vo– vo–“





39
Víc toho nesvedla, rty měla příliš okoralé a ústa pří -
liš vyschlá, ale stačilo to. Ucítila dotek lahve na rtech.
Zvedla hlavu, aby se z ní napila, a lačně hltala, dokud
jí ji nesebral.
„Nesmíte to přehnat,“ řekl. „Nechci, abyste zase
zvracela.“
Chvíli jí trvalo, než si v hlavě uspořádala slova
a vyslovila je: „Co se stalo?“
„Byla jste unesena. Vaše rodina obdržela žádost
o výkupné.“
Pokusila se tu informaci zpracovat. Byla příliš
otupělá a dezorientovaná, než aby utrpěla šok. „Proč?“
„Pro peníze,“ odpověděl. „Pokud uděláte, co po vás
budu chtít, budete ve zdraví propuštěna.“
Pokusila se zaměřit pozornost, s námahou
zkoncentrovala myšlenky a řekla: „Moje ruka.“ Bolestivě polkla
a dokončila promluvu: „Bolí.“
„Dám vám nějaké léky.“
„Proč to – tak strašně – bolí?“
„Protože jsem k žádosti o výkupné přiložil váš
prsteníček,“ odvětil. „Teď vaše rodina ví, že to myslím
vážně.“
Přiložil jsem váš prsteníček. Ta slova jí zněla v  hlavě.
Nejprve jim nerozuměla. Když to konečně pochopila,
když jí došlo, co jí udělal, omdlela.
— — —
Netušila, kolik uběhlo času, než znovu přišla k 
vědomí. V  jednu chvíli cítila, že s  ní někdo smýká, a 
uvědomila si, že je v jedoucím autě, ale ta chvilka vědomí
byla krátká.
Když se probrala, už neměla pásku na očích.
Pokusila se zvednout hlavu a rozhlédnout se. Byla slabá.
Bolelo ji úplně celé tělo.





40
S námahou se posadila. Nacházela se venku, ale kvů -
li velké tmě nic neviděla. Pod sebou měla celtu a na ní
rozprostřené deky. Byla taková zima, že se jí před ústy
srážel dech.
Její pohyb k ní přivedl toho chlapa – řezníka, který
ji zmrzačil. Její únosce byl statný, měl plnovous
a Nině došlo, že už ho někdy viděla. Byl to ten člověk, co
na ulici ve Fairbanksu přednášel tu šílenou báseň. V tu
chvíli si myslela, že je to pomatený bezdomovec. Teď
nevypadal ani pomateně, ani bezprizorně. Vypadal
nebezpečně.
„Uvařil jsem vám polívku,“ řekl a  nabídl jí kouřící
hrnek.
Nina neodpověděla. Ta stvůra ji zmrzačila. Zvedla
oči od své zavázané ruky k  němu. Neuhnul
zahanbeně pohledem, ale tvrdě na ni hleděl temnýma očima,
jako by ji znal, a Nina se zachvěla. Ten jeho významný
pohled jí byl odporný. Co je to zač, že se na ni takhle
dívá? Snažila se nedat najevo, jak moc se bojí. Bolavá
ruka v ní zažehla vztek.
„Co jste to za hovado, že jste mi zohavil ruku?“
„Jsem hovado, který je potřeba brát vážně.“
„Jak, vážně?“
„Nic neuspíší dodání výkupnýho tak jako prst.“
Pronesl ta slova věcně jako fakt. Neomluvil se,
nevyjádřil žádný soucit ani lítost nad tím, co udělal. Tohle
není člověk, rozhodla se Nina. Je to monstrum.
„Nemusel jste mi ubližovat. Moje rodina
a snoubenec by zaplatili i bez vaší brutality.“
„Teď zaplatí ještě o něco rychleji. To bude dobrý pro
mě i  pro vás. Pokud sebou pohnou, možná vám ještě
ten váš prst stihnou přišít.“
Nina skočila po jeho poslední větě: „Jak to myslíte?“
„Byla to čistá rána přímo pod kloubem. V  tom to
vězí. Člověk musí vědět, kde a jak má říznout. Před tím





41
jsem otřel kudlu lihem. Ani chirurg by to nedokázal
líp.“
Z  nezúčastněnosti, s  jakou popisoval ten primitiv -
ní čin, jí běhal mráz po zádech. Prožívala děs zároveň
s  paprskem naděje. Pokud bude spolupracovat, ještě
by jí prst mohli přišít.
„Poslat ho poštou bylo daleko pracnější než ho
uříznout.“
„Jak – jak to myslíte?“
„Musel jsem si obstarat suchej led a pak ten váš prst
s  francouzskou manikýrou pěkně zabalit. Aby to tam
bylo do druhýho dne, stálo majlant, ale jestli všechno
půjde dobře, nějakej ten nóbl plastickej chirurg vám to
za pár dní přišije. Budete potřebovat jen další macatej
snubák, aby nebyla vidět jizva.“
„Díky Bohu!“ Ninin pocit úlevy byl omračující.
„Ta vaše ruka je ovšem časovaná bomba. Pokud se
má ta operace povést, musí se to udělat brzy. Takže
pokud se chcete ještě někdy shledat se svým prstem,
budete muset udělat všechno, co vám řeknu. Když se
budete řídit mýma pokynama, zítra večer už vás váš přítel
bude ukládat ke spánku do tý vaší hedvábný postýlky.
Když mě ale neposlechnete, zabiju vás.“
Nina zalapala po dechu. Za celý život na ni nikdo
nevztáhl ruku ani jí tak surově nevyhrožoval. Naprosto
nepochybovala, že by ji zabil. Ze všech sil se snažila
ovládnout svou hrůzu, ale tušila, že on moc dobře ví,
jak se bojí.
„Udělám, co budete chtít,“ pípla.
Přikývl, jako kdyby jinou odpověď ani neočekával,
a  pak se naklonil k  ohni a  přiložil. Nina se rozhlédla
a roztřásla se. Okolo nebylo nic, co by napovídalo, kde
tak asi jsou. Ve tmě nedokázala rozpoznat nic jiného
než okolní křoví. Nebyla tam žádná silnice, nebo tedy
žádnou neviděla.





42
„Kde to jsme?“
„Jsme na jednom fleku velkolepýho státu Aljaška,
kterej nejspíš ani nemá jméno.“
„To výkupné přivezou sem?“
„Ne. Vyzvedneme ho jinde.“
Měl hluboký hlas bez patrného přízvuku. Zase si ji
prohlížel a Nina byla vděčná za tmu, která mezi nimi
stála jako zeď.
Pokusila se promluvit věcně a  odtažitě: „Bylo by
možné si zatelefonovat? Chci ubezpečit svoji rodinu
a svého snoubence, že jsem v pořádku.“
„Žádný telefonování.“
Dobrá. Zvážila svou situaci. Je slabá a potřebuje na -
brat sílu. „Snad bych teď mohla dostat ten šálek
polévky?“
Neřekl nic, jen sáhl pro hrnek a vtiskl jí ho do pravé
dlaně. Ruce měl mozolnaté a  hrubé a  Nina bezděčně
ucukla před jeho dotekem, přičemž trochu polévky
vyšplíchlo. Evidentně ho to pobavilo.
Podle čichu Nina usoudila, že drží kuřecí vývar. Za
normálních okolností by ho odmítla, ale teď se
potřebovala posilnit. Trochu usrkla. Tekutina byla za tak
chladné noci vítaně teplá. Srkala dál a  zakrátko šálek
vypila.
„Chtěla bych ještě,“ řekla.
Vzpomněla si na Danu, jak předváděla Olivera
Twista. Touhle dobou už ji musela ohlásit jako nezvěstnou.
Policie už ji jistě hledá.
„Potom,“ odtušil. „Nejdřív se uvidí, jestli to udržíte
v žaludku.“
Má-li takový hlad, jak dlouho už je asi v zajetí? Bylo
by užitečné to vědět. Unesl ji v pozdním odpoledni.
„Kolik je hodin?“
„Pozdě. Pokud se chcete vyspat, měla byste si vzít
prášek na bolest.“





43
Natáhl k ní špinavou ruku a ona si z ní vzala pilulku
a vložila si ji do úst. Útěk zatím nepřichází v úvahu. Ne -
tušila, kde se nachází. Vprostřed divočiny by se snadno
ztratila. Musí myslet pozitivně – výkupné bude brzy
zaplaceno a prst jí přišijí nazpátek. Lidé jí pomohou.
Spolkla prášek. Přála si, aby bolest zmizela. T


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist