načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kyvadlo - Adam Hamdy

Kyvadlo
-11%
sleva

Kniha: Kyvadlo
Autor:

Fascinující psychologický thriller, který je označován za jeden z nejlepších titulů roku 2016. Probudí se. Zmatený. Dezorientovaný. Kolem krku má uvázanou oprátku. Jediné, na co se ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  399 Kč 355
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-03-08
Počet stran: 576
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 573 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Pendulum ... přeložil Jiří Chodil
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788075056276
EAN: 9788075056276
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První díl trilogie nabídne vězněnému muži šanci a nechá jej v poslední chvíli uniknout. Neznámý vrah je mu však stále v patách a kyvadlo osudu se opět několikrát zhoupne k tragédii. John Wallace bude muset sebrat odvahu a všechny schopnosti k tomu, aby se dopátral identity a cílů Kyvadlového vraha, ale boj o přežití bude velmi těžký. V sázce jsou životy mnoha lidí a ještě mnohem více, neboť Kyvadlový vrah má přesně připravený šokující plán a nehodlá v něm polevit. Autor k vyznění autenticity příběhu využil své zkušenosti strategického konzultanta v oblasti robotiky a technologií i scénáristické zkušenosti. Podle románu je připravován televizní seriál. Úvodní díl volné temné řady psychothrillerů. John Wallace se dezorientovaný probudí v hrozivé noční můře, aby zjistil, že jde o skutečnost. Stojí s páskou přes oči a s oprátkou na krku a vedle něj muž v masce utahuje smyčku.

Popis nakladatele

Fascinující psychologický thriller, který je označován za jeden z nejlepších titulů roku 2016. Probudí se. Zmatený. Dezorientovaný. Kolem krku má uvázanou oprátku. Jediné, na co se dokáže soustředit, je muž v masce, který utahuje lano. John Wallace nemá tušení, proč se stal cílem. Nemá ponětí, kdo je jeho vrah. Jediné co ví, že konec je nevyhnutelný. Pak se kyvadlo osudu zhoupne v jeho prospěch. Má jednu jedinou šanci uniknout, najít pravdu a zastavit zlo. Ale zabiják je mu stále v patách a všechno se může změnit s pouhým zhoupnutím smrtícího kyvadla... Tento fascinující psychologický thriller zahajuje novou slibnou trilogii. Adam Hamdy (*1974 v Londýně) je britský spisovatel, scenárista a filmař. Vystudoval práva v Oxfordu a filozofii na Londýnské univerzitě. Po několika letech v korporátním světě se vydal na dráhu spisovatele a scenáristy. Spolupracuje s fi lmovými studii a producenty na obou stranách Atlantiku a nejnověji chystá filmovou adaptaci románu Davida Mitchella Sencislo9. Na literární scéně si získal věhlas nejprve svými autorskými komiksy (Hunter, Starmaker: Leviathan). Psychologický thriller Kyvadlo (Pendulum, 2016) je jeho třetím románem a nepopiratelně v něm zužitkoval své znalosti strategického konzultanta pro světové značky podnikající v oblasti lékařství, robotiky a jiných moderních technologií. Na motivy knihy chystá NBCUniversal International Studios televizní seriál. Hamdy žije se svou manželkou a třemi dětmi v anglickém Shropshiru.

Další popis

Probudil se zmatený. Dezorientovaný. Spoutaný na židli s oprátkou kolem krku. John Wallace nemá tušení, co se děje, ani jak se do této situace dostal. Jediné, na co se dokáže soustředit, je muž v masce, který utahuje lano. Je tohle konec? Kyvadlo osudu se nakloní v jeho prospěch: má možnost utéct, najít pravdu a zachránit si život. Vrah mu je ale na stopě a všechno se může změnit jediným zhoupnutím smrtícího kyvadla. Máš jen jednu šanci. Utíkej.



Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Adam Hamdy - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

Jedna

D

o  krku se mu tlačil kyselý pach zvratků. Měl ho jako v  ohni...

Ne, jako by mu do něj někdo nalil žíravinu. Otevřít oči...Nepomohlo. Nic se nezměnilo, svět zůstal stejný. Temný, zlý, nebezpečný.

Neznámý... John Wallace přitom jasně cítil, jak se mu pohybují oční

víčka i jak se mu obracejí řasy, otírající se o cosi... Ano, o pásku!Někdo mu musel zavázat oči.

Srdce se mu rozbušilo, tlouklo mu v hrudi jako sbíječka, jako by se chtělo probít přes žebra z hrudi ven. Začala se ho zmocňovatpanika. Dobře věděl, jak různou podobu na sebe mohou brát záchvaty úzkosti, tohle ale bylo něco jiného, než co už tolikrát zažil. Tentokrát si s  ním nehrála mysl upírající se kamsi do  minulosti, vyvolávající dávné démony, obrazy toho, co viděl, co zažil a na co chtěl navždyzaomenout. Přes to, jak to bylo strašné, to ale byly jenom obrazy. Bylo to neskutečné, bylo to bezpečné. To, co se dělo nyní, bylo zcela reálné. Skutečné, neznámé a děsivé.

Zkusil pohnout rukama. Ne, ani to nešlo! Na zápěstích ucítil překvapivě měkký tlak pout. Měkký, ale nepřekonatelný, nepoddajný a  defi nitivní. Jako by to bylo hedvábí. Nohy na tom byly stejně, na kotnících musel mít tedy něco velmi podobného. Podle toho, co byl schopen zaznamenat, podle chladu, který cítil po  těle, neměl na

KYVADLO ADAM HAMDY

1110

sobě oblečení, s výjimkou spodků. Někdo ho tedy musel vysvléknout.

Kdo? Proč?

Odkudsi z  bezprostřední blízkosti zaslechl nějaký pohyb. Měkké

kroky tlumené tlustým kobercem. Plíživé, děsivé. Děsivější než toticho předtím.

Nehýbej se. Mlč.

Poslouchal, jak zvuk krouží okolo něj, je stále blíž a blíž,a pokoušel se nedat žádným způsobem najevo, že už je vzhůru. A pak...prudký závan vzduchu následovaný ranou do žaludku. Bolestí se zkroutil

a vykřikl.

„Prosím, ne!“ pokoušel se obměkčit toho někoho neznámého

a z vlast ního hlasu jasně slyšel hrůzu, co se ho začala zmocňovat.

Záhadný násilník se přesunul na opačný konec místnosti jakožralok, který se po prvním ochutnání oběti teprve chystá k definitivnímu vražednému útoku, a pak se ozval hluk – důvěrně známé úvodní

akordy Co ol Clear Air od Rogue. Výkonné reproduktory vytočené

naplno se rozduněly hlubokými basy a Wallace znovu, ještě vícezalitoval toho, že se mu nepodařilo utajit, že už je při vědomí, protože

mu došlo, že hlasitá hudba, kterou ten neznámý pustil, má přehlušit

volání o  pomoc. O  pomoc, kterou by teď přímo zoufale potřeboval.

Ten kdosi, kdo okolo něj kroužil, se mu chystal ublížit. A  chtěl, aby

přitom byl Wallace při plném vědomí.

Představil si Leonu, tu exotickou tanečnici a polykačku ohně,bydlící přímo nad ním. Kdyby tak přišla, zabušila na dveře a chtěla, aby

ztišil ten randál, a pak pochopila, že je něco špatně, a zavolala policii!

Naděje uvadla tak rychle, jako vykvetla. Leona si z hluku nikdy nic

nedělala. Stejně jako Levineovi, co bydleli pod ním. Silné cihlové zdi

bývalé kaple účinně tlumily jakýkoliv hluk, což společně se zásadou

žít a nechat žít, kterou vyznávali všichni nájemníci, znamenalo, že si

jenom málokdo na něco vůbec kdy postěžoval.

Wallace neměl pochopitelně ani tušení, jak dlouho bylv bezvědomí, ale až do  chvíle, než vstal od počítače a  zamířil ke  dveřím, aby

zareagoval na bušení na dveře, které odstartovalo celou tuhle noční

můru, byl přesvědčený, že být sám je nejbezpečnější způsob, jak sevyořádat se životem. Skutečné vztahy s sebou přinášely vždycky jenom

utrpení, a  on je proto omezil na zdvořilé, povrchní úsměvy. Dobrý

den, jak se máte, na shledanou. Slova, slova, slova. Zdvořilostinevyžadující odpovědi, fráze, které nebylo třeba poslouchat. Až doteď byl

přesvědčený, že se od jiných lidí nemůže nadít ničeho dobrého. Jedině

zklamání, zrady a  bolesti. Takže bylo lepší se jim vyhýbat. Teď, když

tu ležel na zemi, zranitelný a vyděšený, uvědomoval si, že kdybyexistovala jedna osoba, jenom jedna jediná osoba na celém světě, které by

na něm záleželo, mohla by ho teď zachránit.

Tím, že by přišla...

Další hluk. A  to přímo nad ním. Cosi dutě udeřilo do  jednoho

z těch starých trámů, co na ně upozorňoval podnikavý realitní agent,

když mu předváděl krásy bytu v  téhle odsvěcené kapli. Že prý původní okna s lomenými kamennými oblouky nabízejí výhled najednu z nejbohatších londýnských ulic. To si nemůžete nechat ujít! A ta

upravená společná zahrada! Sprchovací kout! Šatna! Světlá pracovna!

Velká kuchyně s jídelnou!

Všechny ty věci, co se mu zdály být tak důležité a co teď byly jen

nepodstatnou poznámkou pod čarou jeho života...

Co bylo důležité teď, to byla svoboda. Útěk.

Pohyb. Hned vedle jeho hlavy. Srdce se mu rozběhlo ještě rychleji

a  dech se zkrátil o  něco více, jak se panika prohlubovala. Někdo  –

osoba, které otevřel dveře – mu pozvedl hlavu.

Něco...

Ne! Ne! Ne! To nemůže být pravda!


KYVADLO ADAM HAMDY

1312

Cosi mu proklouzlo nad hlavou. Pokud nebude myslet na to, co

to je, nebude to skutečné. Zmizí to a on se z té noční můry probere.

Není to skutečné. Musí to být drogový rauš. Sen. To není opravdový

život. Ne!

Smyčka se utáhla a Wallace si už nemohl nic nalhávat. Kolem krku

měl provaz. Provaz, který se začal utahovat.

„Bude to jednodušší, když se postavíš,“ ozval se hlas. Zněl odkudsi

z prostoru nad ním a za ním. Hluboký, vážný, neznámý, střízlivýa ledově chladný, s přízvukem typickým pro dobře situovaného a dobře

vzdělaného Brita či Američana. Hlas plný nenávisti. Hlas plný odhodlání. Wallace pořád ještě tak trochu doufal, že je to jenom drsný

kanadský vtip, který zašel příliš daleko. Že se na jeho účet baví nějaký

kolega, na něhož dávno zapomněl. Přítel, kterého neměl. Soused,jemuž nikdy nevěnoval pozornost, a on mu to oplácel stejným. Někdo,

kdo má na něj vztek za cosi, co si myslí, že mu provedl. Ale ten hlas

neznal. Pokud to tedy byl žert, musel ten, kdo si ho vymyslel, zaplatit

nějakému herci. Upnul se na tu myšlenku jako na maják v temnotě,

maják, poskytující naději.

Bože, ať je to herec...

„Prosím,“ zachraptěl. „Nedělejte to.“

Vzpomněl si na Kábul. A nebyla to vzpomínka, z níž by mohlčerat sílu. Tam je viděl... Vybavil si ty otrhané odsouzence, jak se pomalými, šouravými a bezmocnými krůčky vlečou k šibenici. A jak se

na ně díval a uvažoval, proč se ani jeden z nich nepokusí utéct. Ještě

pořád cítil tlak fotoaparátu na tváři, díval se na ně skrz hledáčeka pokoušel se na tuto svou otázku nalézt odpověď v  jejich očích. Muži,

obyčejní řadoví pěšáci jakési militantní skupiny, která se snažilasvrhnout afghánskou vládu, ale hleděli k zemi. Po celou dobu nepohlédli

k nebi, teprve až dorazili k nejspodnějšímu z několika schůdkůvedoucích vzhůru. Teprve pak spatřil oči prvního z nich. Otrhanec vzhlédl

ke svému osudu, cvakla závěrka a fotoaparát zachytil přesně tu pravou

chvíli. Chvíli, kdy se z  mužových očí dala vyčíst prázdnota porážky,

chvíli, kdy oheň, jenž oživuje lidskou duši, navždy začíná vyhasínat.

Nejsi přece jeden z nich! křičel v duchu sám na sebe a cítil, doufal,

že v něm ten oheň života pořád ještě plane. Pokud se postavím,uvažoval, zatímco se smyčka utáhla pevněji, může se mi podařit máchnout

kolem sebe a zastihnout toho chlapa nepřipraveného. Riskantní, alepokud nic neuděláš, stejně jsi mrtvý.

Vrávoravě se vztyčil, v  pohybu vzhůru mu teď pomáhal tah provazu obtočeného kolem krku. Když konečně stál, napjal uši, vyčkával

na správnou chvíli. Provaz se ještě o  něco více napjal a  smyčka mu

stiskla průdušnici, ještě pořád ale zbývalo dost vůle. Ještě pořád mu

zbývalo dost dechu. Napjal svaly. Téměř dvacet let se na tenhleokamžik připravoval...

Jeho první trenér aikida, Shiodin Bal, mu vyprávěl historkyo skutečných bojovnících, kteří jsou schopni vítat vlastní smrt jako přítele,

s nímž se naučili žít. Čtrnáctiletému klukovi z West Hampsteadu to

znělo tak úžasně a romanticky! Kulil oči a snil o tom, že jednou bude

taky takový. Všechno, co se za  uplynulé roky naučil z  nejrůznějších

bojových technik, ale počítalo s tím, že bude mít volné ruce a nohy.

Teď, když měl kolem krku skutečnou smyčku, nebylo na tom boji nic

úžasného, nic heroického. Nic romantického. Šlo o prosté přežití.

Cosi zaskřípělo v prostoru před ním, vytušil tam pohyb. Vyskočil,

vymrštil vpřed obě nohy, vyrazil jimi jako beranidlem, nebral na nic

ohled, položil se do toho celým tělem. Když je ve hře vše, je do toho

také všechno třeba dát! V  duchu si už maloval obrázek toho, jak se

jeho nohy střetávají s  útočníkovou hlavou, jak se tajemný muž kácí

k zemi, on se osvobozuje a pak triumfálně celý příběh vypráví dvojici

užaslých policejních důstojníků, kteří přijedou zločince zatknout.

Realita bohužel s touto představou neměla mnoho společného...


KYVADLO ADAM HAMDY

1514

Wallaceovy nohy se dostaly s bídou na úroveň výšky kolenouneznámého násilníka, tak obtížné bylo se svázanými kotníky vyskočit.

A ještě horší bylo, že v prostoru, do něhož zamířily, nebylo nic. Nic

než vzduch! Wallace dopadl zpátky na záda, krk ve  smyčce ohnutý

v  nepřirozeném úhlu. Pokud by útočník včas lano nepovolil  – jako

páníček vodítko příliš divokého pejska –, byl by si srazil vaz jenom

vlastní vahou. V duchu se pod tíhou selhání zhroutil. To, co provedl,

připomínalo mnohem spíš nezdařenou sebevraždu než pokus o útěk.

„Bude jednodušší, když se postavíš,“ ozval se znovu ten hluboký hlas. Nezněl z  něj žádný vztek, žádné zklamání, prostě to jenom

konstatoval, jako doktor vyslovujícího diagnózu. Jako muž, který se

k  něčemu odhodlal a  který se nenechá ve  svém odhodlání zviklat

směšnými pokusy toho, jemuž nasadil smyčku na krk.

Nebo jako veterinář, když mluví ke zvířeti. Zvířeti, které vedou na

porážku...

Když se Wallace znovu škrábal na nohy, cítil, jak se chvěje. Hudba

se opět změnila. Polarized od Seven Lions. Nervní, náladová, vzdušná

hudba. Až teď Wallace pochopil, o čem vlastně ta píseň je.

O tom, že někdy přicházejí druhé šance, o oslavě života.

Nezasloužím si tu zemřít.

Ve  chvíli, kdy mu mysl tato slova zformulovala, si Wallace uvědomoval, že vyjadřují jenom zoufalou prosbu blázna, ne muže, který

toho viděl za  svůj život ve  světě dost a  dost, aby mohl pochopit, že

každý den umírají desítky tisíc lidí, kteří si to nezaslouží.

„Prosím. D-dám vám, co budete chtít,“ zaškemral. Pásku přes oči

mu promáčely slzy a třesoucí se hlas jasně vypovídal o tom, že už se

zlomil, že už přišel i o poslední zbyteček odhodlání. Tohle nebyl žert.

Neexistovala žádná možnost útěku jako v  dobrodružném fi lmu, kdy

se v poslední vteřině něco stane. Byl tu jenom on, místnost a neznámý

muž, který držel konec smyčky obtočené kolem jeho krku.

Další pohyb. Cosi se dotklo jeho kůže. Wallace ucukl, pak si ale

uvědomil, že je to jenom ruka. Ruka v rukavici. Kožené nebo gumové.

Chladná, ale měkká.

„Prosím, ne,“ zakňučel.

Ruka v rukavici ho popadla za paži a pevně stiskla. Pak ucítilpohyb v prostoru mezi zápěstími a náhle měl ruce volné – poutazmizela. Zaplavila ho vlna úlevy, úlevy, jakou ještě nikdy nezažil, zatímco se

neznámý sklonil k zemi a zbavil ho pout okolo kotníků.

„Děkuji, děkuji,“ zaskřehotal.

Ne, necítil potřebu zjišťovat, kdo je ten muž, ani proč ho chtěl

za  něco potrestat, byl rozhodnutý mu odpustit. Díky němu si uvědomil vlastní smrtelnost a vzal si z toho ponaučení. Pořiď si řetěz na

dveře. V duchu se chichotal, jak se ho zmocňovala hysterická euforie.

Nevěř cizincům. Kup si psa. Velkého psa.

Další pohyb, tentokrát těsně u hlavy, a Wallaceovi zmizela páska

přes oči. Všechno cenné, co v místnosti bylo, zůstalo na svém místě,

to jenom potvrzovalo, že muž sem nepřišel loupit. Zatím ale anineviděl toho vtipálka, protože o koho jiného mohlo jít?

„Už ten provaz můžete pustit,“ navrhl Wallace s obnovenousebedůvěrou. Pokusil se otočit hlavu, smyčka byla ale utažena příliš pevně.

„Dobře!“ zachraptěl.

Ve  vlastním hlase zaslechl střípek pochybnosti a  čerstvě nabytá

sebedůvěra zase uvadla. A  když zahlédl, co se k  němu blíží, zmizela úplně. Koutkem oka sledoval ruku v  černé rukavici, jak k  němu

přistrkuje kuchyňskou židli, omlácené konce jejích noh se prodírají

vysokým vlasem tkaného koberce.

„Nahoru,“ nařídil mu násilník a silně škubl provazem. Smyčka se

stáhla a stiskla mu ohryzek tak silně, že nebyl schopen nic říct. Každý

pokus dostat do plic doušek životadárného vzduchu bolel. Nenáviděl

své nohy. Nenáviděl je za to, že uvěřily, že jim bude dopřán odpočinek

KYVADLO ADAM HAMDY

1716

na židli. Nohy, které by ho mohly nést třeba patnáct mil daleko, kdyby

mohl utéct, se teď ukázaly tak slabé, protože uvěřily té lži. Protožeposlušně vykročily, aby splnily příkaz. Proklínal své zrádné tělo, které se

škrábalo nahoru na židli, zatímco ho pevně utažená smyčka táhla výš

a výš. Pohlédl nad sebe na omšelý a věkem poďobaný trám a zalitoval

toho, že ho nechal ošetřit přípravkem proti červotoči, když zjistil, že

je jinak nepoškozený. Kéž by pro jednou nebyl takový perfekcionista!

Kdyby byl typem člověka, který podobné věci odkládá na pozdější

a pozdější dobu, zbývala by tu naděje, že se prožraný trám pod vahou

těžkého provazu a ještě mnohem těžšího lidského těla prolomí.

Teď, když už mu oči nekryla páska, cítil, jak mu po ostře řezaných

tvářích stékají slzy. Když byla smrt tak blízko, nezbývalo mu než si

přiznat, že to, jak žil, bylo jenom velkým zklamáním. Omylem.Natolik se zaměstnával zaznamenáváním životů jiných lidí, že s tím svým

neudělal vůbec nic. To, že odejde z  tohoto světa, na něm nezmění

nic, a jediné, co po něm zůstane, bude pár fotografi í, na které se brzy

zapomene nebo se ztratí.

Všichni jsme slabí. Všichni jsme zklamali. A všichni zemřeme.

Když tak hleděl na ten trám, uvědomil si, že v něm už něcozemřelo právě teď. Naděje. Jako to zaznamenal u těch otrhaných rebelů,které fotografoval v Kábulu, ani v sobě samotném teď necítil nic jiného

než tupou prázdnotu porážky.

Na okraji zorného pole zaregistroval jakýsi pohyb. Sklonil zrak

a to, co viděl, ho naplnilo hrůzou. Ne, jenom to prohloubilo tu hrůzu,

kterou už cítil. Muž měl na nohou těžké černé boty, černé kožené

kalhoty a  na trupu cosi jako černou neprůstřelnou vestu, kevlarový

krunýř. Na obličeji měl černou bojovou masku s  otvorem pro ústa

krytým drátěnou mřížkou a kulaté, neprůhledné černé brýle. V jejich

sklech zahlédl Wallace nezřetelný odraz sebe samotného – jako bych

už byl duch, jako by se mi ten odraz vysmíval a  ukazoval mně, v  co

se proměním. Útočníkovo oblečení doplňoval dlouhý černý kožený

kabát se  zářivou fi alovou podšívkou. Superhrdina, pomyslel si tupě.

Postava z hloupého komiksu pro hloupé děti... Jenomže na té postavě

před ním nebylo nic hrdinského, nic vznešeného, nicobdivuhodného. Dokonce i přes tu masku Wallace cítil ledovou a sžíravounenávist, která z muže vyzařovala.

Kdo to je? Sériový vrah? Ne. Není přece možné se jenom tak setkat se

sériovým vrahem. To nemůže být! To se stává jenom ve fi lmech.

Wallace se teď dokázal povznést nad vlastní strach a pokoušel se

pátrat v paměti. Najít někoho ve své minulosti, komu ublížil. To, jak

relativně nudně a  bezúhonně žil, ho teď sice znechucovalo, ale vylývalo mu z toho, že není nikdo, kdo by si ho přál zavraždit. Nikdo

neměl přece důvod se mu mstít!

Ten šílenec se musel splést!

„Máte...“ Pokusil se pokračovat, ale slova mu uvízla v  hrdle, jak

mu hlasivky drtila stažená smyčka. Nad strachem teď vítězila zlost,

celým tělem mu projela vlna vzteku.

Umřu tu bez důvodu, jenom proto, že ta zrůda má špatnou adresu!

Pokusil se zakřičet, ale slovům se nepodařilo prodrat se zesevřeného hrdla, pouze jeho oči s hrůzou sledovaly muže..., jak odkopává

židli.

Čas se zpomalil...

Jako by zůstal viset ve vzduchu, jako by nepotřeboval žádnouoporu, a přesto by pro něj neplatily zákony zemské přitažlivosti, jako by

nic nevážil a mohl létat, jako by mohl žít navždy.

Co kdyby mohl žít navždy?

Udělal by všechno jinak! Začal by znovu. Našel by smysl života.

Možná by dokázal život s někým sdílet?

S Connií?

Proč padá?


KYVADLO ADAM HAMDY

1918

To není správné. Teď nemůžu umřít. Teď, když jsem...

Čas se zase rozběhl a Wallace spadl dolů, váha jeho těla se napřela

proti smyčce, která se mu sevřela okolo krku jako prsty okolo tuby se

zubní pastou. A stejně jako ony jej tvrdě a krutě stiskly. Překvapilo ho,

jak slabý ten krk je, neschopný čelit tlaku – zhroutil se pod stiskem

provazu bez náznaku odporu.

Na rozdíl od popravy odsouzených vojáků v  Kábulu nepadalo

jeho tělo dostatečně dlouho na to, aby si vlastní vahou zlomilo vaz,

a Wallace pochopil, že teď se bude dusit, krutě a v agonii, až přestane

dýchat. Pomalu.

Ruce se natáhly ke smyčce, ta ale byla tak těsná! Její vlákna se mu

zařezávala do krku, stávala se součástí masa, součástí jehosamotného. Prsty proto pokračovaly dále, nahoru, k provazu táhnoucímu se

mu nad hlavou. Plazily se po něm, šmátraly, chytaly se ho, povytáhly

jeho vlastní váhu vzhůru... A smyčka se přestala zařezávat víc a víc,

neuvolnila se ale ani o kousek.

Šokovalo ho, jak je pro své vlastní svaly těžký, jak rychle mu tím

napětím začínají slábnout paže. Všechny ty hodiny strávené v posilovně, to, jak byl dychtivý posílit tělo natolik, aby obstálo fyzickým

nárokům jeho práce. Ta posedlost se přece musí nakonec vyplatit!

Podaří se mu vytáhnout se nahoru a potom i přemoci útočníka, který

si ho s někým musel splést.

Celé tělo se mu chvělo zoufalou snahou udržet se ve  vzduchu.

Byl přece silný! Byl přece odhodlaný. Byl přece rozhodnutý se nevzdat. Kdyby se toho lana teď pustil, kdyby nechal váhu svého těla tu

smyčku opět začít stahovat, cítil by se vlastní smrtí skoro stejně vinný

jako za ni mohl ten maskovaný muž, který mu ji uvázal kolem krku.

Vydrží. I přes bolest, která ho drtí. Vyšplhá se po provazu až k trámu,

dostane se z dosahu svého rádoby vraha. Aikido ho naučilo ovládat

mysl i tělo.

John Wallace se nevzdává.

... stejně jako předtím nohy, teď jeho mysl a vůli zradily paže. Teď,

když bylo nejvíce zapotřebí jejich síly, ukázaly se být slabé,roztřesené, bezmocné. I když se jim pokoušel přikázat, aby bolest ignorovaly,

klesly mu náhle vyčerpaně podél těla. Nohy začaly kopat do vzduchu

a krk se mu svíral celou vahou jeho těla. Wallace konečně pochopil,

že žádná možnost útěku neexistuje.

Umírám.

To, co se vždycky říkávalo, nebyla pravda, před očima muneproběhl celý život. Stačilo jenom těch pár nejbolestnějších okamžiků.

Smrt rodičů.

Zmučená tělíčka afghánských dětí, kvůli nimž se musel vrátit domů.

Connie.

Vřelá, sladká, něžná Connie, její slzami zalitý smutný obličej plný

lásky, když se na něj dívala.

Měla pravdu a on teď, mnohem více než kdykoliv předtím, litoval

toho, že ji nechal odejít.

Skrz volně proudící slzy pohlédl dolů na maskovaného muže,který netečně přihlížel tomu, jak je jeho oběti vymačkáván život z těla.

Plíce plné vydýchaného vzduchu hořely touhou vypudit ho ven. Oči

se začaly obracet vzhůru a stále výš a výš, jak se pokoušely vypadnout

mu z důlků.

Je mi to líto.

Je mi to líto.

Měl jsem žít lépe...

Měl jsem...

Výčitky byly to poslední, co si uvědomil předtím, než ztratilvědomí. Pouze ze setrvačnosti se jeho tělo houpalo ještě i potom, co nohy

přestaly kopat.

V posledních okamžicích své existence se stal kyvadlem...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist