

Elektronická kniha:
Kyselá těšínská jablíčka-2.vyd.
Autor:
Jiří Bílek
Podnázev: Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945
Nakladatelství: | » EPOCHA |
Dostupné formáty ke stažení: | EPUB, MOBI, PDF |
Upozornění: | většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování |
Médium: | e-book |
Rok vydání: | 2018 |
Počet stran: | 308 |
Rozměr: | 22 cm |
Úprava: | ilustrace, mapy, portréty, faksimile |
Vydání: | Druhé, opravené vydání |
Skupina třídění: | Dějiny zemí střední Evropy |
Jazyk: | česky |
ADOBE DRM: | bez |
ISBN: | 978-80-755-7150-2 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Těšínská jablíčka. A ještě kyselá… Mohlo by se zdát, že spojovat něco takového s válkami, byť polozapomenutými, se ani trochu nehodí. A přece asi nejlépe vystihují obsah této knížky. Na území Těšínského knížectví si po první světové válce dělaly nárok Československo a Polsko. V lednu 1919 spor vyvrcholil sedmidenní válkou, v níž nejprve československé legie obsadily většinu Těšínska, aby později z rozhodnutí politiků ustoupily na hranici probíhající po řece Olši. Část Těšínska, která připadla Československu, se stala jedním z trvalých problémů československo-polských vztahů. Na konci září 1938 přinutila polská vláda mnichovskou dohodou právě zdeptané a oloupené Československo, aby jí pod hrozbou vojenského útoku Zaolží vydalo. S koncem druhé světové války se spor o Těšínsko rozhořel znovu a také tentokrát to byli českoslovenští vojáci, kteří obsadili v červnu 1945 část Ratibořska. Opět se museli stáhnout a na hranicích stála vojska připravena k útoku. Kdyby nebylo sovětských jednotek, které je od sebe oddělily… Nakonec na zásah Stalina musely obě země uzavřít v roce 1947 spojeneckou smlouvu. Těšínsko s pestrým národnostním složením prožilo mezi lety 1918 a 1947 hodně těžké chvíle, pronásledování tu poznali Češi, Poláci, Němci, Šlonzáci i Židé, kteří mnohokrát uvěřili planým slibům probouzejícím plané naděje. A když to zjistili, už jim nepomohlo žádné utěšování, dostali jen další plané sliby a naděje.
(československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945)Územní spory – Polsko – 1918-1945
Pohraniční konflikty – Československo – 1918-1945
Pohraniční konflikty – Polsko – 1918-1945
Těšínské Slezsko – Dějiny – 1918-1945
Československo – Zahraniční vztahy – 1918-1945
Polsko – Zahraniční vztahy – 1918-1945
Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Státy, kultury, národy
Naučná literatura > Státy, kultury, národy > Polsko > Zahraniční vztahy
Naučná literatura > Státy, kultury, národy > Československo > Zahraniční vztahy
Katalog předmětový > U > Územní spory > Československo
Katalog předmětový > U > Územní spory > Polsko
Katalog předmětový > P > Pohraniční konflikty > Polsko
Katalog předmětový > T > Těšínské Slezsko > Dějiny
Katalog předmětový > P > Pohraniční konflikty > Československo
Katalog vybraných autorů > B > Bílek – Jiří Bílek
Katalog nakladatelství > E > EPOCHA
Katalog předmětový > A > * 1919
EDICE
Polozapomenuté
války
Ediční rada edice Polozapomenuté války
doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK)
prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem)
doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií
a žurnalistiky)
prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin)
prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec)
PhDr. Karel Richter, CSc. (Klub autorů literatury faktu)
prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)
EDICE
JIŘÍ BÍLEK
Kyselá
těšínská
jablíčka
ČESKOSLOVENSKO-POLSKÉ
KONFLIKTY O TĚŠÍNSKO
1919, 1938, 1945
Copyright © Jiří Bílek, 2011, 2018
Cover © Karel Kárász, 2011, 2018
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2011, 2018
ISBN 978-80-7557-150-2 (print)
ISBN 978-80-7557-605-7 (ePub)
ISBN 978-80-7557-606-4 (mobi)
ISBN 978-80-7557-607-1 (pdf )
OBSAH
Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
I . Tři bratři u jedné studně
Stručný nástin historie Těšínska do konce první světové války .. 15 Těšínské knížectví ........................................ 17
Od luterství ke katolicismu ................................ 19
Politický a soudní kraj Země slezské ........................ 24
Poláci, Češi, Němci, Šlonzáci a Židé ......................... 28
II . Nic neřešící sedmidenní válka
Od vojenské akce v lednu 1919 k rozdělení Těšínska v roce 1920 33 České či polské Těšínsko? .................................. 35
Příjezd první dohodové komise ............................ 39
Volby, které nesměly být ................................... 41
Čekání na příjezd legií z Francie ............................ 43
Pokus plukovníka Šnejdárka o „dohodovou“ lest .............. 46
Obsazení Bohumína ...................................... 52
Boje v Karviné ........................................... 58
Šest padlých legionářů .................................... 61
Těšín a Třinec v československých rukách .................... 63
Na břehu Visly ........................................... 67
Místo vojáků přicházejí na řadu politici ..................... 72
Příjezd Grénardovy komise ................................ 78
Dny plné strachu a násilí .................................. 83
Ať o všem rozhodne plebiscit! .............................. 88
Dohodoví vojáci zbiti v Orlové ............................. 93
Zub za zub, oko za oko! ................................... 96
Plebiscit, nebo arbitráž? ...................................100
Jsme připraveni podat pomocnou ruku ......................102
Kompromis nic neřeší .....................................106
Rozdělení Těšínska .......................................108
Klid před další bouří ......................................111
III . Když se dva perou...
Těšínsko mezi lety 1920 a 1945 .............................113
Likvidační smlouva z roku 1925 ............................115
První volby „českých“ Poláků ..............................119
Všechen lid na Těšínsku až po Ostravici mluví polsky ..........126
Poláci! Probuďme se! .....................................132
Volby s překvapivými výsledky .............................135
Hubatý doktor na hranicích ................................138
Autonomie pro Poláky ....................................142
Svaz Poláků v Československu a Bojová organizace ............145
Těšínsko je vaše! .........................................149
Dvě kruté rány v jednom dni ...............................154
Nenaplněné možnosti .....................................157
Samostatná operační skupina „Śląsk“ ........................159
Sup živící se mršinou .....................................163
Velké představení u mostu .................................170
I mrtví musí být Poláky! ...................................177
Slezský odboj ............................................184
Boje u Čadce a Javoriny ...................................188
Bezirk Teschen ...........................................192
Dva odboje a dvě představy ................................196
IV . Dlouhé stíny horkého léta
Vojenský a politický spor o Těšínsko v letech 1945–1947 .......199
Země zjizvená válkou i nedávnou minulostí ..................201
Velké Československo od moře k moři ......................206
Obsazení části Racibórzka a Kłodzka ........................208
„Burza 333“ ..............................................217
Vystříhat se všech ozbrojených incidentů! ...................220
Jen pro čisté Poláky! ......................................224
Vojenský kryt hranic ......................................227
Velitelství s krycím názvem „Josef “ .........................230
Čekání na polský útok ....................................233
Studená sprcha v Moskvě ..................................236
Uděláme s Čechy, co budeme chtít ..........................238
Dohoda může být jenom dobrovolná ........................242
Krátké uvolnění ..........................................244
Napětí opět narůstá .......................................248
Čechům tu nic nenecháme! ................................250
Riskantní hra o národnostní menšiny .......................252
Občané nižší kategorie? ...................................256
Nečekané vyhrocení situace ...............................259
Vojáci a dívčí mládež z Třanovic ............................264
Češi, nezapomínejte na svou krev! ..........................269
Varování od zpravodajců ..................................272
Zdokonalená organizace armády ...........................274
Růst nacionalistických nálad ...............................276
Vypukne na Těšínsku povstání? ............................280
Zajímavá zpráva majora Koutného ..........................282
Poslední komplikace a nejistoty ............................284
První vstup Stalina do sporu ...............................287
Raději nevzpomínat... ....................................291
Druhý Stalinův zásah .....................................293
Místo tradičního závěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .296
Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .298
Seznam hlavních použitých pramenů a literatury . . . . . . . . . . . . . . .304
11
ÚVODEM V sobotu 8. března 1947 odjížděl z pražského Wilsonova nádraží do Varšavy zvláštní vlak, který vezl československou vládní delegaci k podpisu spojenecké smlouvy s Polskem. Spolu s předsedou vlády Klementem Gottwaldem ji tvořili ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, státní tajemník v ministerstvu zahraničí Vladimír Clementis, ministr národní obrany Ludvík Svoboda, ministr techniky Jan Kopecký, ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, ministr průmyslu Bohumil Laušman a ministr dopravy Ivan Pietor. Složení delegace reprezentovalo hlavní politické strany v Československu – i to mělo potvrdit, že jedou do Varšavy udělat tlustou čáru za minulostí, s níž souhlasí většina obyvatel. Doprovázel je polský ambasador v Praze Stefan Wierblowski.
Československou delegaci uvítal ve Varšavě předseda polské vlády Józef Cyrankiewicz se svými náměstky Wladyslavem Gomulkou a Antonym Korzynským a ministrem zahraničních věcí Zygmundem Modzielewským. Další dva dny byly věnovány poslednímu „dopilovávání“ připraveného textu a rozhovorům a v neděli 9. března ráno také vojenské přehlídce. Mohla mít trochu pikantní příchuť, vždyť od chvíle, kdy proti sobě stáli českoslovenští a polští vojáci připravení k boji, neuplynuly ještě ani dva roky, ale změnila se v manifestaci československo-polské družby: lidé provolávali slávu Klementu Gottwaldovi i bratrskému slovanskému národu.
V pondělí 10. března došlo v malém salonu prezidentského paláce Belveder k vlastnímu podpisu Smlouvy o přátelství a spojenectví mezi Československou republikou a Polskou republikou. V přítomnosti polského prezidenta ji podepsali oba předsedové vlád a ministři zahraničních věcí. Polský prezident Boleslaw Bierut zdůraznil, že smlouva je „pevnou zárukou toho, že všechny další otázky budou řešeny v duchu slovanské vzájemnosti a bratrství“; K. Gottwald uvítal smlouvu jako doklad společného postupu obou zemí „ve jménu svobody, pokroku a štěstí“.
Už ve čtyři hodiny odpoledne se na hlavním mostě spojujícím český a polský Těšín konala „slavnost obyvatelstva nadšeného z podpisu spojenecké smlouvy“. Z české strany vyrazilo na most asi šest a půl tisíce dělníků z Třineckých železáren a dalších občanů, aby se přesně uprostřed
12 Kyselá těšínská jablíčka setkali se stejně početným polským průvodem, za doprovodu hudby a provolávání hesel společně prošli polskou částí města a pak se vrátili z p át ky.
Při návratu z Polska se československá delegace zastavila ve středu 12. března nejprve v Pardubicích a pak byla uvítána na Wilsonově nádraží v Praze. Na obou místech promluvil K. Gottwald a připomenul, že k podpisu smlouvy došlo ve dnech, kdy v Moskvě začala konference ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí o Německu. „Naše spojenecká smlouva s Polskem vytváří spolu s československo-sovětskou a československo-jugoslávskou smlouvou mohutnou slovanskou frontu proti možnosti výbojů imperialistického Německa,“ prohlásil za velkého potlesku.
Spojenecká smlouva s Polskem byla uzavřena na 20 let a patřil k ní i protokol, že všechny sporné otázky mezi oběma státy budou vyřešeny do dvou let. Připraveny k podpisu byly také československo-polská hospodářská a kulturní dohoda, které měly dostat vzájemné vztahy na vyšší úroveň...
Tak lze z dobového tisku i po více než šedesáti letech vnímat atmosféru provázející podpis československo-polské spojenecké smlouvy a nepochybujme o tom, že většina obyvatel Československa ji tak opravdu vnímala. Ale v politice nikdy nebylo a ani dnes není důležité, co se říká a píše, to podstatné se vždy odehrává kdesi v zákulisí a veřejnost se o tom zpravidla dozví až po řadě let. Jinak tomu nebylo ani při podpisu spojenecké smlouvy mezi Prahou a Varšavou – obě strany k němu byly doslova dotlačeny z Moskvy, kde už měli dost stálých československo-polských nedorozumění a sporů. Když se neumíte dohodnout po dobrém, stanou se z vás přátelé a spojenci z donucení, rozhodl sám Josif Vissarionovič Stalin. Nemůžeme už dál strpět vaše stálé hádky i stížnosti, máme zcela jiné starosti a vaše rozhádanost ohrožuje stabilitu impéria, které začínáme budovat proti spojujícím se silám imperialismu, připravujícím novou válku proti silám pokroku a míru. A když neposlechnete a své sporné otázky rychle nevyřešíte... Víc ani nebylo třeba říkat, všichni dobře věděli, že Stalin neposlušnost krutě trestá.
Ač o tom nikdo nemluvil a nepsal, většina Čechů, Slováků i Poláků věděla, co si představit pod „spornými otázkami“, které měly být podle protokolu vyřešeny do dvou let. Šlo především o hraniční otázky a spor o několik území, který trval v některých případech už od roku 1918
Úvodem 13
a vedl dokonce třikrát k československo-polským lokálním vojenským
konfliktům. A pokud by se někdo zeptal, kde hledat onen „neuralgický
bod“, určitě by mu většina lidí na obou stranách hranice odpověděla je
diným slovem: Těšínsko.
15
I
Tři bratři
u jedné
studně
Stručný nástin
historie Těšínska
do konce první světové války
16 Kyselá těšínská jablíčka T
ěšínsko, Těšínské Slezsko, Śląsk Cieszyňski, Ziemia Cieszyňska, Te
schener Schlesien – to jsou jen některá pojmenování pro území bývalého Těšínského knížectví ve Slezsku včetně všech jeho částí, z nichž se v průběhu doby stala samostatná stavovská panství. Jeho územní a státoprávní vývoj byl vždy úzce spjatý se Slezskem jako územím, na nějž si činili nároky polští i čeští panovníci a kde byl také silný německý a uherský vliv.
Podle pověsti se v roce 810 sešli u studny tři synové polského krále
Boleslava, kteří se jmenovali Bolek, Lešek a Těšimír a založili město Těšín, kolem nějž později vzniklo samostatné knížectví. Řeč historických pramenů a archeologických nálezů je jiná – nejstarší nálezy pocházejí zhruba z období 10 000 př. n. l. a vypovídají o tom, že ačkoliv zdejší oblast byla důležitým komunikačním uzlem, jímž procházely obchodní stezky spojující povodí Moravy, Odry, Visly a Váhu, její osídlení bylo poměrně malé. V době bronzové v 8. stol. př. n. l. vyrostlo asi pět kilometrů severně od dnešního Těšína mohutné hradiště, které přetrvalo i dobu železnou a ve druhé polovině 7. století bylo osídleno Slovany. Jeho pozůstatky najdeme dnes v Chotěbuzi-Podboře a éra hradiště nazývaného také Starý Těšín skončila někdy v polovině 11. století. Právě v té době vyrostl na území dnešního Cieszyna zeměpanský hrad poprvé uváděný jako Tescin či Tessin v papežské bule Hadriána IV. z roku 1155. Na hradě byla i rotunda s půlkruhovou apsidou zasvěcená sv. Mikuláši. Oblast kolem Těšína tehdy náležela knížecímu a královskému rodu Piastovců a byla součástí Slezska, od roku 1138 údělného piastovského území.
Tři bratři u jedné studně 17
TĚŠÍNSKÉ KNÍŽECTVÍ
O Slezanech se jako první zmiňuje na konci 9. století tzv. bavorský
geograf: tehdy byli pod silným vlivem Velké Moravy. Po jejím pádu se
na území Slezska vytvořil kmenový svaz, který patrně alespoň zčásti pa
třil k českému státu. Vratislav, pozdější metropoli Horního Slezska, měl
založit kníže Vratislav I. a území zůstalo pod českým vlivem až do po
loviny 10. století. Vztah k českému knížectví zůstal významný i v dal
ších letech: v roce 965 si první historický polský kníže Měšek I. vzal
za manželku Doubravu, dceru Boleslava I. Využil slabé vlády Boleslava
II. a po bojích připojil většinu Slezska k polskému knížectví. Jeho ná
stupce a první polský král Boleslav I. Chrabrý ovládl celé Slezsko a v le
tech 1003 –1004 dokonce usedl i na český knížecí stolec.
„Český Achilles“ kníže Břetislav I. znovu získal v roce 1039 slezské
území pod svou správu, po jeho smrti se však roku 1054 vrátilo k pol
skému království a zhruba o osmdesát let později se stalo jedním z mno
ha údělných piastovských knížectví. Když došlo v roce 1163 k rozdělení
Slezska mezi Piastovce, získal Těšínsko Měšek I. Slezský, který byl opol
ským knížetem. Vláda opolských knížat trvala až do roku 1281, do smr
ti Vladislava I., kdy si jeho synové původně jednotné území rozdělili.
Pečeť knížete Měška I. Těšínského
18 Kyselá těšínská jablíčka Měšek a Přemysl získali Těšínsko, Osvětimsko a Ratibořsko, ale v roce 1290 se dohodli na dalším dělení: Přemysl dostal Ratibořsko, Měšek Těšínsko a Osvětimsko a stal se jako Měšek I. prvním těšínským knížetem. Zvolil stejně jako jeho bratr Přemysl pročeskou orientaci a svou dceru Violu provdal za českého krále Václava III., jímž v roce 1306 vymřel rod Přemyslovců.
Měškův syn Kazimír I. (jeho bratr Vladislav dostal Osvětimsko) holdoval v únoru 1327 Janu Lucemburskému a přijal od něj knížectví jako dědičné léno. Postavení Těšínska se vyjasnilo v srpnu roku 1335, kdy byla uzavřena mezi českým a polským králem tzv. trenčínská smlouva, v níž se Vladislav Lokýtek zřekl svých nároků na slezská knížectví a Jan Lucemburský na polskou korunu. Těšínsko se stalo součástí zemí Koruny české, jeho kulturní náboženský vývoj byl však – stejně jako ostatních slezských knížectví – v mnoha ohledech ve srovnání s Čechami a Moravou odlišný a svébytný. Zdejší knížata patřila k častým hostům na pražském dvoře a Přemek I. zvaný Nošak byl členem královské rady a předním diplomatem císaře Karla IV. i jeho syna Václava IV. Byl to „Otec vlasti“, kdo v dubnu 1348 prohlásil celé Slezsko za „věčné příslušenství České koruny“. Přemek vystavěl v Těšíně nový gotický hrad, kde přivítal i Karla IV. Díky Přemkovi vznikla také kamenná gotická socha těšínské Madony z dílny Petra Parléře. Měšek a Přemek provedli rovněž kolonizaci do té doby poměrně málo osídleného Těšínska. Založili Bílsko (dnes Bielsko-Biała), Frýdek i řadu osad, získali část Hlohovska, Místecko i další území.
Katolické Slezsko a Těšínsko (patřilo už od roku 1000 pod biskupství ve Vratislavi) zůstaly stranou husitských válek, zasáhla je jen některá husitská tažení, která však zanechala v kolektivní paměti celého Slezska obraz husitů jako rozsévačů ohně a smrti „rabujících vše, co obyvatelé nestihli ve spěchu vzít s sebou“. Kníže Boleslav I. podporoval Zikmunda Lucemburského a jeho syn Přemysl II. se přidal ve sporech Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína na uherskou stranu. Vazby s českým královstvím se na čas rozvolnily. Město Těšín získalo v roce 1438 vlastní mincovnu a právo razit mince, roku 1480 byl v Těšíně ustaven zemský soud a o deset let později se kníže Kazimír II. stal nejvyšším zemským hejtmanem ve Slezsku. Právě z té podoby pochází znak Těšínského knížectví – jednohlavý zlatý orel v modrém poli.
Tři bratři u jedné studně 19
OD LUTERSTVÍ
KE KATOLICISMU
V roce 1528 se stal novým knížetem Václav III. Adam, který byl tepr
ve čtyřletý a tak se poručnické správy ujala jeho matka, kněžna Anna
Braniborsko-Ansbašská spolu s moravským magnátem Janem z Pern
štejna, jehož dceru si Václav vzal v roce 1540 za ženu. To již v Českém
království vládli Habsburkové a docházelo ke stále ostřejším nábožen
ským sporům mezi katolíky a protestanty. Císař Ferdinand I. roku 1532
udělil Těšínu právo pečetit červeným voskem a o devět let později došlo
vhledem k tureckému nebezpečí k posílení městských hradeb. Mno
hem důležitější změna se však odehrála v roce 1545, kdy se Václav III.
Adam ujal vlády, přešel na protestantskou víru a začal zavádět luterství.
Myšlenky Martina Luthera se na rozdíl od Husova vystoupení setkaly
ve Slezsku s velkým ohlasem, především mezi německy mluvícím oby
vatelstvem a našly podporu i mezi zdejšími knížaty. Jako první z nich
přestoupil na novou víru již v roce 1521 lehnický, břežský a volovský
kníže Bedřich II., jehož brzy následovala další knížata. Také na Těšín
sku se luterství šířilo víceméně živelně a ve chvíli, kdy Václav III. Adam
přebíral správu knížectví, bylo již převládajícím náboženstvím, a proto
krok nového knížete nevzbudil žádný odpor. Františkánský a domini
kánský klášter ve městě byly zrušeny a na místě dominikánských zahrad
založil kníže Nové město. Samotný Těšín byl v roce 1552 zachvácen vel
kým požárem a roku 1570 zasažen morovou epidemií. Jako zajímavost
si uveďme mravnostní artikuly pro městskou radu těšínskou, které kní
že sepsal v roce 1573.
Vláda Václava III. Adama nebyla právě úspěšná – v knížectví se zvy
šovalo náboženské napětí, vysoké náklady dvora spolu se zálibou kníže
te ve válčení vedly nejprve k dluhům a později k prodeji části knížecích
komorních statků, které se od roku 1572 změnily ve „svobodná stavov
ská panství“ frýdecké, fryštácké a bílské, došlo k silné migraci uherských
Valachů, kteří utíkali před Turky do jižních hornatých oblastí Těšínska,
kde se věnovali pastevectví. Přes knížectví také několikrát protáhla vojska
mířící na uherské bojiště proti Osmanům či ustupující před jejich tlakem.
20 Kyselá těšínská jablíčka
Když v roce 1579 přejímala vládu po zemřelém manželovi jeho druhá
choť, saská princezna Kateřina Sedena (Sidonie), jíž si po ovdovění vzal
v roce 1566, bylo knížectví v těžké situaci, kterou ještě umocnily další
průtahy vojsk a především morová epidemie v roce 1585, která si jen
ve městě vyžádala na tři tisíce obětí. O dva roky později se Těšínsko stalo
místem polského vpádu, který byl odpovědí na snahy Maxmiliána Habs
burského získat polskou královskou korunu. Na druhou stranu dokázala
kněžna přes odpor šlechty prosadit roku 1592 přijetí prvního psaného
zemského zákoníku Těšínského knížectví vydaného již v roce 1573 je
jím manželem, v němž byla upravena práva a povinnosti šlechty i pod
daných. Silný vliv češtiny, který trval od husitských válek, se projevil
mj. tím, že kodifikace zemského práva stanovila povinnost vést soudní
pře v češtině a překládat do češtiny i dokumenty sepsané v dalších dvou
zemských jazycích, latině a němčině. Kněžna měla také významný po
díl na vydání dvou církevních nařízení, která v zemi právně zakotvovala
Zemské zřízení knížectví Těšínského
Tři bratři u jedné studně 21
luterskou církev a regulovala novou víru – první, Řád církevní, pochází z roku 1568 a je psán česky, druhý, rozsáhlejší a doplněný o školské zřízení, vyšel v dubnu 1584 už v němčině. I to naznačuje, jak ve druhé polovině 16. století je na Těšínsku vytlačována čeština němčinou a později i polštinou. To vycházelo mj. i z toho, že národnostní skladba obyvatelstva na Těšínsku se měnila. Vedle Čechů tu bylo stále více Poláků, z nichž část se prohlašovala za Slezany, vzrůstal také počet Němců a sílila rovněž židovská komunita.
Kateřina Sedena se stala také hrdinkou pověsti o Černé kněžně: začali jí tak říkat proto, že po smrti manžela neodložila černý šat a měla i černé vlasy i oči. Byla prý nadmíru spravedlivá, dobrotivá a hodná na své poddané a zastávala se jich ve sporu se šlechtou tak, až se to nelíbilo na císařském dvoře. Lid ji však miloval a vyprávěl si o obrovském pokladu, který má Černá kněžna ukrytý v hoře Godule. Když zemřela, naložili podle jejího přání mrtvé tělo na prostý selský vůz tažený čtyřmi voly, kteří sami vybrali místo jejího hrobu na návrší poblíž Těšína. Podle jedné verze se tu zastavili, podle druhé se země otevřela a pohltila celý povoz. Pro úplnost dodejme, že existuje i verze pověsti o zlé a kruté Černé paní, která strašila po své smrti tak dlouho, až její přízrak sešlehal smělý člověk vrbovým prutem a že Kateřina Sedena se v roce 1586 znovu provdala za hraběte Emericha Forgáče, trenčínského župana, a na Trenčíně také v červnu 1594 zemřela.
Psal se rok 1595, kdy se vlády mohl ujmout Adam I. Václav, syn Václava III. Adama. Zúčastnil se protitureckých válek v Uhrách, vydal nařízení (1598) zakazující v celém knížectví vyznávat jinou víru než augšpurské vyznání a podílel se na úsilí ostatních slezských knížat a stavů, aby se stali zemí Říše římské. Císař Rudolf II. tyto snahy zarazil a jeho nástupce Matyáš II. pod těžkými tresty zakázal.
V roce 1603 zničil další požár velkou část města a zasáhl i hrad přestavovaný na zámek. O sedm let později došlo k události, která vyvolala velký neklid. Kníže Adam I. Václav konvertoval na katolicismus a přikázal změnit vyznání i všem svým poddaným. Protestantské duchovní vyhnal a kostely vrátil katolíkům. Řemeslníky se pokusil získat na svou stranu udělením řady privilegií pro cechy, ale v knížectví to vřelo, jako konečně všude kolem. Právě v oné neklidné a nebezpečné době Adam I. Václav v roce 1616 zemřel. Zanechal po sobě syna Bedřicha Viléma
22 Kyselá těšínská jablíčka a dceru Alžbětu Lukrécii, a především velmi tíživé dědictví nábožensky rozdělené země.
Bedřich Vilém, jehož poručníky se stali vratislavský biskup Karel Habsburský, opavský vévoda Karel z Lichtenštejna a opolsko-ratibořský biskup Fridrich z Oppersdorfu, byl patnáctiletý mladík, který studoval v jezuitské koleji v Mnichově. Proto za něj vládla jeho o dva roky starší sestra Alžběta Lukrécie, kterou provdali v roce 1618 proti její vůli za Gundakera z Lichtenštejna. Těšínské knížectví se nezapojilo do českého stavovského povstání, naopak jako většina slezských knížat a stavů podpořilo Ferdinanda II., který se už v roce 1619 odměnil udělením některých privilegií slezským protestantům a vrátil jim také část kostelů.
Vlády se ujal Bedřich Vilém až v roce 1624, kdy se vrátil do Těšína, ale už v srpnu následujícího roku náhle zemřel. Zdědil po otci zálibu ve válčení a smrt ho zastihla v Kolíně nad Rýnem při tažení do Nizozemí. Prosazoval tvrdou rekatolizaci a zemřel svobodný a bezdětný – z milostného poměru s neznámou těšínskou měšťankou se sice po jeho smrti narodila dcera Magdalena, ale ta byla nemanželská a bez jakýchkoliv nároků.
Bedřichem Vilémem rod těšínských Piastovců vymřel po meči a zůstala jen Alžběta Lukrécie, která vedla spory s císařem, jenž si činil nárok na knížectví jako odumřelé české léno. Nakonec souhlasil s tím, aby Těšínsko spravovala do své smrti. Alžběta Lukrécie byla velmi zajímavá žena – od roku 1626 žila ve formálním odloučení od svého manžela, s nímž měla tři děti (dcera Marie Anna si postavila hlavu a provdala se za hraběte Jindřicha Viléma Šlika, syn Ferdinand Jan si vzal hraběnku z Londron a syn Albert zemřel jako dvouletý). Za její vlády Těšínské knížectví značně utrpělo v třicetileté válce: táhla jím a plundrovala je rakouská, dánská, neapolská a švédská vojska, k tomu se přidaly požáry, epidemie a hlad. Hned v roce 1626 obsadila Těšín vojska Protestantské unie vedená Ernestem Mansfeldem, roku 1645 byl dobyt Švédy, které později obléhalo rakouské vojsko.
Kněžna Alžběta Lukrécie zemřela v květnu 1653 a jí vymřel rod těšínských Piastovců i po přeslici. Knížectví se stalo součástí české komory, spravovala ho královská komora ve Vratislavi prostřednictvím těšínské komory, jejímž hlavním cílem se stala maximalizace zisků pro habsburskou pokladnu. Těšín a okolí se začaly měnit v periferii monarchie, přestože město se stalo v roce 1659 královským a částečně byl opraven
Tři bratři u jedné studně 23
i poničený hrad. Knížectví sice dál formálně existovalo stejně jako titul
těšínského knížete, který dostávali členové panovnického rodu, ale vět
šina sem jen zajížděla na „visitace“. Správu měli plně v rukách komorní
úředníci a místní šlechta se zcela upnula na vídeňský dvůr, kde mohla
realizovat své ambice. Na Těšínsku docházelo k restrikcím proti protes
tantům a dál tudy táhla vojska bojující v polsko-švédské válce. Nesou
hlas se zvyšujícími se daněmi a dalšími povinnostmi vedl ke zbojnictví
a pokusům o povstání, které byly tvrdě potlačovány a trestány. Velkou
pohromou byla morová epidemie v roce 1715, která zdecimovala přede
vším Těšín.
24 Kyselá těšínská jablíčka
POLITICKÝ A SOUDNÍ KRAJ
ZEMĚ SLEZSKÉ
V roce 1740 nastoupila na rakouský trůn Marie Terezie a začaly boje na
zvané válkami o dědictví rakouské s pruským králem Fridrichem II., kte
rý odmítl uznat pragmatickou sankci umožňující v habsburském rodě
nástupnictví i po ženské linii. Těšínsko získalo na významu nejen v le
tech bojů, ale především po roce 1742, kdy muselo poražené Rakousko
vyklidit většinu Slezska. Dolní Slezsko, Kladsko i většina území Horní
ho Slezska připadly Prusku a pod habsburskou vládou zůstalo jen tzv.
Rakouské či také České Slezsko tvořené částmi Nisského, Krnovského,
Opavského a Ratibořského knížectví a knížectvím Těšínským, které jako
jediné zůstalo v původních zemských hranicích českého státu. České
Slezsko spravoval Královský úřad v Opavě a Těšín se stal v roce 1745 cí
sařským městem. Když byla v roce 1772 připojena k habsburské monar
chii Halič, význam Těšínska opět vzrostl – nová císařská silnice vedoucí
z Olomouce do Lvova procházela přes Frýdek, Těšín a Bílsko.
Roku 1765 získala Těšínské knížectví jako věno Marie Kristina, dcera
Marie Terezie, která se provdala za saského knížete Alberta Kazimíra.
Byl to moudrý a schopný muž, který rychle pochopil zemědělský a prů
myslový potenciál kraje a pomocí nákupů pozemků od šlechty učinil
z Těšínské komory jednu z největších a nejprosperujících oblastí celé
habsburské monarchie. Toto postavení se ještě umocnilo po roce 1772,
kdy byly na Karvinsku objeveny bohaté zásoby černého uhlí. Přesto prá
vě za Alberta Kazimíra došlo na Těšínsku v roce 1766 k velkému povstá
ní poddaných, které bylo součástí selských rebelií probíhajících v pruské
i rakouské části Slezska. Příčinou bylo dlouhodobé zhoršování postavení
sedláků na panstvích drobné a střední šlechty, kdy docházelo k neustálé
mu zvyšování robotních povinností a zabírání gruntů s cílem rozšiřovat
velkostatky. Jestliže byl v pruské části proti povstalcům zvolen násilný
postup, který nejen neutlumil sociální napětí vedoucí k dalším výbu
chům, ale především měl za následek zaostání sociálního vývoje, v ra
kouské části mírnější přístup a snaha o kompromis umožnily nastoupení
osvícenější politiky v poddanské otázce.
Tři bratři u jedné studně 25
O deset let později provedl císař Josef II. správní reformu, jejímž cílem byla centralizace státní správy a urychlení hospodářského růstu. České Slezsko bylo spojeno s Moravou do Země Morava-Slezsko (později moravskoslezské) s centrem v Brně a rozdělené na kraje. Na severu země se vytvořilo Západní Slezsko neboli Opavský kraj s krajským městem Opavou a Východní Slezsko neboli Těšínský kraj s krajským městem Těšínem. Slezské knížectví si však až do roku 1918 zachovalo status korunní země Království českého.
V roce 1779 hostil Těšín po osm měsíců účastníky mírových jednání mezi Rakouskem a Pruskem. Jednání skončila podpisem mírové smlouvy, o šest let později bylo zaznamenáno první zemětřesení, jež se v dalších letech opakovalo a roku 1789 zachvátil město obrovský požár, který
Rytina Fryštátu z roku 1735
26 Kyselá těšínská jablíčka je prakticky zničil. Byly zbořeny hradby a Těšín se začal rozrůstat podle plánů Karla Jacobiho d’Eckholma i na druhém břehu řeky Olše, kde je dnes Český Těšín O pět let později tu byla umístěna první stálá posádka císařského vojska, pro níž byly na místě zbořeného kostela postaveny kasárny.
Do historie města se výrazně zapsalo i období napoleonských válek, především přelom let 11805/1806, a to krátkou návštěvou ruského cara Alexandra a především prohranou bitvou u Slavkova, kdy se poražená vojska stáhla na Těšínsko. Tam se přemístila i řada úřadů z Francouzi obsazené Vídně. Město a okolí se změnily v jeden velký lazaret, kde do března 1806 zemřelo na 10 tisíc vojáků.
V roce 1810 se konaly v Těšíně velké oslavy milenia legendárního založení města, při nichž byl otevřen nový pivovar. To už začínalo období prudkého hospodářského rozvoje Těšínska využívající přírodních zdrojů kraje – především horské lesy a mělce uložená železná ruda vedly k vzestupu hutnictví, které doplnily lihovarnictví a především tradiční textilnictví. Město se začalo definitivně zbavovat následků velkého požáru v roce 1789 a nová výstavba se stala dokladem rostoucí životní úrovně jeho obyvatel. V polovině třicátých let byla postavena empírová usedlost těšínského kupce Contessy, k níž se váže pověst o místním Doktoru Faustovi a v roce 1840 na místě piastovského hradu vyrostla klasicistní letní rezidence Habsburků. O čtyři roky později velká neúroda brambor způsobila hladomor a šíření epidemií, což spolu s nespokojeností lidí a šíření revolučních myšlenek vedlo v roce 1848 k bouřím na zdejších velkostatcích. Byly pacifikovány, stejně jako revoluce ve Vídni či Praze, ale pro další vývoj Těšínska měl rok 1848 zásadní vliv: vytvořením Země slezské s vlastním zemským sněmem se sídlem v Opavě skončila existence těšínského stavovského sněmu a Těšínsko jako politický a soudní kraj bylo rozděleno na čtyři okresy – těšínský, bílský, bohumínský a fryštácký. Základem státu se místo feudálních panství staly obce a vrchnostenskou nahradila státní správa. Revoluční výbuch však přinesl také proces národního uvědomování zdejších obyvatel tvořených specifickou směsicí Čechů, Poláků, Němců a Židů. Zpočátku spolu Češi a Poláci hovořící místním nářečím spolupracovali proti Němcům a především proti germanizačním snahám – jestliže až do té doby byly polština a němčina (česky se úřadovalo do roku 1817) rovnoprávné úřední jazyky, od roku
Tři bratři u jedné studně 27
1851 se začala na státních úřadech používat výhradně němčina. Postu
pem doby se však hlavní těžiště národnostního zápasu přeneslo mezi
Čechy a Poláky, což vytvořilo národnostně velmi složitou situaci. Situace
se vyostřila po roce 1867, po rakousko-uherském vyrovnání, kdy i Poláci
na rozdíl od Čechů a Moravanů získali některá privilegia.
Druhá polovina 19. století přinesla Těšínsku období prosperity. Roz
šiřovala se těžba černého uhlí, hutnictví a kovozpracující průmysl, velký
přínos měla výstavba několika železničních tratí, z nichž nejdůležitější
byla Severní dráha císaře Ferdinanda spojující Vídeň, Bohumín, Kra
kov a Lvov; úsek Bohumín–Těšín byl zprovozněn v roce 1868, o dvacet
let později trať z Těšína do Bílska s mostem přes řeku Olše. Pracovní
příležitosti přitahovaly nejen obyvatele hornaté části kraje, odkázané
většinou jen na domácí tkaní či pastevectví, ale také lidi z velmi chudé
Haliče, nejzaostalejší části habsburské monarchie – nakonec jich bylo
12 % z celkového počtu obyvatel. Těšín se začal měnit v moderní město:
roku 1882 byla dokončena plynárna a plyn začal být využíván k osvět
lení hlavních ulic, o dvanáct let později dostalo město nový vodovod,
městská elektrárna daná do provozu v roce 1910 umožnila elektrifikaci,
ve stejném roce projel Těšínem první automobil se spalovacím moto
rem (šlo o Mercedes), v Hotelu National shlédli diváci první filmové
představení a mohli navštívit nově otevřené divadlo, od roku 1911 byla
v provozu první tramvajová linka vedoucí z nádraží přes most Františka
Josefa I. (ten byl dokončen v roce 1903 a slouží dodnes) do centra histo
rické části města. Tramvaj však jezdila jen deset let a byla prý nejkratší
linkou na našem území.
28 Kyselá těšínská jablíčka
POLÁCI, ČEŠI, NĚMCI,
ŠLONZÁCI A ŽIDÉ
Industrializace na přelomu 19. a 20. století spojená s migrací podstatně
ovlivnila národnostní složení obyvatelstva Těšínska. Již po roce 1848 se
zdejší lidé začali (většinou podle používaného jazyka) považovat za Če
chy, Poláky či Němce, ale právě na Těšínsku zůstala velká skupina těch,
kteří se označovali za Slezany, z nichž se ještě vyčlenili tzv. Šlonzáci. Šlo
hlavně o etnické Poláky, kteří uznávali civilizační přednosti Němců, od
mítali ideu „Velkého Polska“ a byli proti jakémukoliv národnostnímu,
jazykovému či jinému dělení Těšínska. Pro Čechy, Poláky i Němce před
stavovali jakýsi cizorodý a nespolehlivý živel: Češi a Poláci v nich viděli
stoupence germanizačních snah, Němci je považovali za „hada, který se
chce hřát na jejich prsou“. Šlonzáctví bylo nejrozšířenější v nejchudších
vrstvách, s nimiž bylo snadné manipulovat – a to také němečtí a později
i čeští politikové využívali. Právě toto rozdílné pojetí slezanství a vzájem
né vztahy se vyhrotily do nesmiřitelných protikladů a nakonec vyústily
i do územních požadavků.
Počáteční společná obrana českého a polského etnika před germa
nizačními snahami státních úřadů se na konci 19. století začala rychle
měnit v přímý zápas mezi zastánci české a polské národní orientace,
do něhož různou mírou zasahovali či byli zatahováni Němci, Židé i pří
slušníci dalších národností a národnostních skupin žijících na Těšín
sku. Poláci posilovaní přílivem migrantů z Haliče (nakonec předsta
vovali 12 % celkového počtu obyvatel) byli v tomto zápase od počátku
iniciativnější a aktivnější, Češi obvykle jen reagovali na jejich kroky.
Proto se můžeme setkat s názorem, že Poláci podporovaní z národního
a intelektuálního „velkopolského“ centra v Krakově byli ve stálé ofen
zívě, zatímco česká strana se omezovala jen na obranu, ale byla by to
jen polovina pravdy, protože skutečnost byla mnohem složitější. V roce
1885 byla založena Macierza Szkolna dla Księstwa Cieszyńskiego neboli
Matice školská pro knížectví Těšínské preferující vzdělávání v polštině,
ale první moderní Dějiny Těšínska vydal o tři roky později František
Sláma v češtině a v následujícím roce vznikla Matice osvěty lidové pro
Tři bratři u jedné studně 29
knížectví Těšínské, jejímž cílem bylo vedle šíření osvěty zakládání čes
kých škol. Polský tisk (Tygodnik Cieszyński, Gwiazdka Cieszyńska) vy
cházel již v polovině 19. století, první číslo Novin těšínských v češtině
si mohli čtenáři přečíst až v roce 1894. Šlo by uvést řadu dalších fakt
potvrzujících, že česko-polské soupeření se postupně stávalo na Těšín
sku (ale i v dalších oblastech Slezska) stále více vyhrocenější. Docházelo
i k tomu, že národnostně nevyhraněná část obyvatel se střídavě hlásila
k různým národnostem.
Jeden trend se však přehlédnout nedal. Hranice českého osídlení
na Těšínsku se stále víc posouvala směrem do českého vnitrozemí. V roce
1908 se Matice osvěty lidové přestěhovala z Těšína do Ostravy a české
noviny se začaly vydávat ve Frýdku. Sčítání lidu v roce 1910 ukázalo,
že na Těšínsku žije téměř půl milionu lidí, z nichž přes 53 % (234 000)
se hlásilo k Polákům, zhruba 27 % k Čechům (116 000) a 18 % (77 000)
k Němcům. Protože se však vycházelo z „obcovacího jazyka“, byli mezi
Němce zahnuti i Židé, hovořící německy či jidiš a mezi Poláky se dostali
i Šlonzáci. Na prahu první světové války, která měla přinést do středu
Evropy zásadní změny, se tak na Těšínsku vytvořila velmi výbušná situa
ce a snahy zdejší polské většiny se staly součástí mnohem širšího úkolu:
získat rakousko-uherskou část Slezska pro Polsko. Postupující úpadek
českého živlu se na Těšínsku projevoval například i v tom, že v roce 1909
Pohlednice proti poněmčování polských dětí ve školách
30 Kyselá těšínská jablíčka prováděly „politické úřady v českých obcích smíšeného území systematické spisování polských dětí, které má být základem k zřizování polských škol. O české děti v obcích ovládaných Poláky se vláda nestará...“
Na přelomu 19. a 20. století se problémů na Těšínsku nashromáždilo víc než dost – vedle národnostních to byly i sociální (obojí zachytil například Petr Bezruč ve svých Slezských písních) a v roce 1890 vypukla v regionu velká stávka zorganizovaná odbory. Bylo to právě hnutí mezi dělníky, které napomáhalo alespoň dočasně odstraňovat národnostní řevnivost a antagonismy. Při otevření Dělnického domu v Těšíně se společně sešli Češi, Poláci i Němci k jednání o další spolupráci a vzájemné pomoci. Ale šlo spíš jen o výjimku potvrzující pravidlo.
První světová válka Těšínsko přímo nezasáhla, řada mužů však narukovala do rakousko-uherské armády a jejich práci často musely zastat ženy či děti. V roce 1917 vypukly i tady stávky a hladové bouře, které měly v některých případech také nacionální kontext. Válka tak dál prohloubila národnostní a sociální rozpory a zejména v její závěrečné fázi,
Národnostní složení Těšínska jako součásti tzv. Rakouského Slezska
Tři bratři u jedné studně 31
kdy již byla porážka centrálních mocností zřejmá a začalo se kalkulo
vat o vytvoření nové mapy střední Evropy, se česko-polské soupeření
či přímo nepřátelství na Těšínsku ještě více vyhrotilo a začalo hrozit
výbuchem.
33
II.
Nic neřešící
sedmidenní
válka
Od vojenské akce
v lednu 1919
k rozdělení Těšínska
v roce 1920
34 Kyselá těšínská jablíčka P
rvní světová válka po sobě zanechala nejen jména politiků a gene
rálů, kteří se vyznamenali či naopak zcela propadli, ale také množství různých míst vyhraných i prohraných bitev. Zůstalo také spoustu mrtvých a zmrzačených, ale také nelehké dědictví jak v zemích vítězů, tak i mezi poraženými. Její tolik vítaný a oslavovaný konec se současně stal počátkem nového vývoje ve světě a zejména v Evropě, kde na troskách rakousko-uherské monarchie vznikly nové státy. Nástupnické státy – Československo, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Rumunsko a Jugoslávie – byly dohodovými mocnostmi již předem uznány jako státy národní a právo vycházet při své výstavbě z národního principu jim přiznaly i poválečné úmluvy. Proto se politické reprezentace nástupnických zemí působící většinou v zahraničí snažily již v předstihu řešit a vyřešit otázku budoucích hranic: řečeno obrazně „opásat se jimi“ jako hrází proti všemu „cizímu“. Tak se nejen „ohraničily v sebe“, ale také – a možná především – proti sobě. Problém byl v tom, že onen „pás“ měl zahrnout vedle všech Čechů, Poláků, Maďarů atd. žijících v historických hranicích, navíc mnohdy sporných, také krajany nacházející se na tzv. smíšených územích. To nutně muselo vést k řadě hraničních sporů, růstu nacionalismu a neklidu.
Nic neřešící sedmidenní válka 35
ČESKÉ ČI POLSKÉ TĚŠÍNSKO?
Také mezi zahraničními reprezentacemi budoucího Polska a Českoslo
venska docházelo již během války k jednáním o hraničním uspořádání
po skončení konfliktu – stalo se tak v roce 1917 ve Lvově a v následujícím
roce v Praze, Paříži a Krakově. O Těšínsku – ale nejen o něm – spolu ho
vořili ve Washingtonu také T. G. Masaryk a Roman Stanislav Dmowski,
stojící v čele Rady Narodowej neboli Národního výboru v Lausanne,
uznaného dohodovými mocnostmi za zástupce polských zájmů. Podle
úmluvy uzavřené v Praze v květnu 1918 nemělo být rozhodnutí o osu
du Těšínska ponecháno na tamních činitelích, u nichž se dal předpoklá
dat přístup z úzce místního pohledu, ale vše měly vyřešit budoucí vlády
v Praze a ve Varšavě, v případě neshod mírová konference. Již dohoda
ze Lvova předpokládala, že Těšínsko bude po skončení války zachováno
jako dočasně jednotné pod správou československých orgánů a o jeho
dalším osudu rozhodnou jednání politických reprezentací. Obě stra
ny však počítaly s tím, že Těšínsko bude třeba nakonec rozdělit – jejich
představy však byly značně odlišné a zatím si je nechávaly jen pro sebe.
Kvas posledních dnů války spolu se čtrnácti Wilsonovými články
o právu sebeurčení národů však udělal přes tyto plány výrazný škrt. Ak
tivity se ujali na Těšínsku místní činitelé, kteří chtěli využít příznivé si
tuace. Již 19. října 1918 na schůzi v Cieszyně se zástupci polských poli
tických stran usnesli na tom, že Těšínsko bude patřit k Polsku. Vytvořili
orgán nazvaný Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego (Národní rada
Těšínského knížectví), který prohlásil celé tzv. Těšínské Slezsko za sou
část Polska, odzbrojil rakousko-uherské posádky a v noci z 31. října
na 1. listopad větší část území vojensky obsadil. Český Zemský národní
výbor pro Slezsko, který byl ustaven 29. října pod názvem Národní vý
bor pro Slezsko (název změnil o dva dny později) v tehdy Polské (poz
ději Slezské) Ostravě, oznámil poslední říjnový den všem státním úřa
dům ve Slezsku, že se ujímá ve jménu československého státu vlády nad
Slezskem včetně Těšínska. Převzetí úřadů v Moravské a Polské Ostravě
proběhlo bez potíží a 1. listopadu převzal Zemský národní výbor i velení
nad armádními jednotkami. Nastala v podstatě patová situace, protože
obě strany mohly vykonávat svou pravomoc jen v té části, kde se jim
36 Kyselá těšínská jablíčka podařilo ji získat. Situaci dále komplikovalo to, že obce s polskou většinou se i na části podléhající Zemskému národnímu výboru přihlašovaly k Polsku a stejně postupovala i většina šachet, kde měli polští horníci výraznou početní převahu. Napětí ještě vzrostlo, když polská strana zastavila dovoz potravin na Ostravsko. Připravovaly se tábory lidu a hrozilo nebezpečí, že dojde k výbuchu nekontrolovatelného násilí. Ohrožena byla i těžba uhlí, jak upozorňovaly báňský úřad i ředitelství kamenouhelného revíru, protože neshody se přenášely dokonce i do podzemí šachet mezi havíře.
Proto se 2. listopadu sešli v Orlové zástupci Národní rady Těšínského knížectví a Zemského národního výboru pro Slezsko k prvním jednáním o řešení vzniklé situace. Jednání trvalo několik hodin, ale skončilo bez výsledku, protože ani jedna strana nechtěla ustoupit ze svých stanovisek. Při dalším jednání o tři dny později byl v Polské Ostravě podepsán Protokol o upravení vzájemných poměrů v knížectví Těšínském. Po čtyřech zástupcích obou stran – tu českou vedl ostravský advokát Zikmund Witt, polskou Tadeusz Reger, říšský poslanec za Těšínsko – se dohodlo, že „dohoda nynější má povahu prozatímní a v ničem neprejudikuje konečné rozhraničení teritoriální, které se ponechává v celku k rozhodnutím povolaným činitelům, to je vládě polské ve Varšavě a české v Praze“. Až do té doby měla být hranicí trať Košicko-bohumínské dráhy, která zůstala pod společným dohledem. Další bod dohody stanovil, že „za účelem udržení klidu a pořádku“ bude frýdecký okres podléhat Zemskému národnímu výboru pro Slezsko, okresy těšínský a bílský Národní radě Těšínského knížectví. Ve fryštáckém okrese bylo zvoleno šalamounské řešení – obce s českou správou podléhaly výboru, s polskou správou radě. Z ostravsko-karvinského uhelného revíru získalo Československo 26 a Polsko 10 dolů. Protokol byl velmi podobný, např. nádraží v Bohumíně náleželo do pravomoci Národní rady „až po poslední výhybku směrem ke Hrušovu“, přesto obsahoval řadu ne zcela jasných a jednoznačných ustanovení, což zakládalo budoucí různé výklady a spory. Šlo v prvé řadě o dohodu o výkonu veřejné správy a péče o zásobování. Zásadní otázky – především způsob rozdělení sporného území – přenechával protokol budoucímu jednání představitelů obou států.
Podle protokolu se většina Těšínska stala prozatím součástí Polska, což české straně nemohlo vyhovovat hned z několika důvodů.
Nic neřešící sedmidenní válka 37
Proti polskému zdůvodnění nároků na Těšínsko (výrazná převaha polsky mluvících obyvatel hlásících se k polskému národu a právo národů na sebeurčení) měli Češi mnohem silnější argumenty. Těšínsko historickým vývojem patřilo již od 14. století do svazku zemí Koruny české a v případě jeho přiřčení Polsku by nová republika přišla nejen o velkou část ostravsko-karvinské uhelné pánve, ale především o Košicko-bohumínskou železniční trať, představující v té době jediné železniční spojení mezi českými zeměmi a Slovenskem. Připomeňme si, že už od listopadu 1918 docházelo na Slovensku ke střetům s Maďary, kteří se nehodlali své tzv. Horní země vzdát a většinu území bylo nakonec nutné obsadit vojensky. Jediný železniční spoj na východ tak měl pro rodící se republiku vpravdě strategický význam. Z hlediska Těšínska možná ještě důležitější bylo to, že budoucí Československo mělo od dohodových mocností zajištěné hranice v jejich historické podobě.
Jak vláda v Praze, tak i polský kabinet ve Varšavě se proto necítily být protokolem z 5. listopadu 1918 jakkoliv vázány. Zatím ani jedna strana neměla zájem zaujmout v případě Těšínska nějaké konkrétnější stanovisko či iniciovat jednání a Dohoda o problém neprojevovala zájem, protože pro ni byl příliš marginální. Přitom stačilo, aby vydala jasné prohlášení vycházející z garance hranic Československa a polská strana by jistě na Těšínsku ustoupila, vždyť dohodové mocnosti měly určit i polské hranice s Německem i sovětským Ruskem, kde šlo o mnohem víc.
Když zástupci Zemského národního výboru a Národní rady podepisovali 5. listopadu 1918 protokol o dočasné úpravě správy Těšínska, počítali nejenom oni s tím, že nejpozději do dvou či tří týdnů československá a polská vláda problém vyřeší či na sporné území bude vysláno dohodové vojsko, které tu zajistí klid a pořádek. Ale vývoj šel jiným směrem a po dvou týdnech relativního klidu začalo znovu na Těšínsku docházet k národnostně motivovaným střetům, z jejich vyprovokování se vzájemně obviňovaly obě strany. Množily se také stížnosti na různé diskriminace z národnostního hlediska – vzdor protokolu vykonávala Národní rada nátlak na úředníky, aby složili slib věrnosti polskému státu a vyzývala obce s polskou většinou v české části, aby žádaly připojení k Polsku.
O vážnosti situace na Těšínsku svědčí velká pozornost, které jí věnovala na svém prvním zasedání 12. listopadu první vláda Československé
38 Kyselá těšínská jablíčka
republiky. Zejména její předseda Karel Kramář požadoval, aby pro České
Slezsko byla co nejdříve ustavena zemská vláda – stalo tak o šest dní poz
ději v Opavě. Nový orgán byl vyzván, aby urychleně zorganizoval četnic
ký a policejní sbor schopný zajistit klid a pořádek. Zatím byly do oblasti
vyslány vojenské oddíly sestavené z vojáků vracejících se přes území Pol
ska z východní fronty.
Nic neřešící sedmidenní válka 39
PŘÍJEZD PRVNÍ DOHODOVÉ KOMISE Politici v Praze si byli dobře vědomi výbušnosti situace na Těšínsku, kde většina obyvatel polské národnosti nesouhlasila s tím, že se ocitla na území dočasně přiřčenému protokolem z 5. listopadu Československu. Polsko však procházelo vnitřní krizí, která vynesla 11. listopadu k moci generála Józefa Piłsudského a podle odborníků v Praze nehrozilo nebezpečí, že by se v případě Těšínska polská strana nějak silně angažovala. Měla až nad hlavu jiných důležitějších problémů – snažila se získat západní Ukrajinu, Bělorusko a Litvu, nejistý byl osud Gdaňska a přístupu k moři, na Mazursku zůstávalo německé vojsko.
Iniciativy se ujala Národní rada Těšínského knížectví, která koncem listopadu vyslala do Paříže svého zplnomocněnce Stanislawa Grabského s pověřením jednat s československým ministrem zahraničí Edvardem Benešem o problému Těšínska. Pokud by Československo podpořilo Polsko v jeho územních požadavcích na východě vycházejících z historickoprávních argumentů (které však v případě Těšínska polská strana neuznávala a preferovala národnostní princip), dostane se Praze podpory v jejích snahách získat jižní oblasti Slovenska a také větší vstřícnosti v těšínské otázce. Beneš přislíbil, že návrh předloží své vládě a ve své informaci pro premiéra Kramáře uvedl, že podle jeho názoru Grabski jednal z vyššího pověření než jen od Národní rady a že se Polsko snaží zamezit vzniku dalšího ohniska napětí či dokonce konfliktu. Předseda vlády odpověděl, že Polákům nevěří, protože uhelná pánev má i pro ně zásadní význam. Rozhodl, aby se ministr obrátil na vrchního velitele dohodových vojsk maršála Ferdinanda Foche, seznámil ho s problémem a požádal o obsazení uhelného revíru i Košicko-bohumínské trati dohodovým vojskem. Foch byl velmi vstřícný, konečné rozhodnutí však odložil.
Nová polská vláda premiéra Moraczewského se rozhodla 17. prosince řešit těšínskou otázku jednáním a do Prahy přijeli dva zplnomocnění vyjednavači, jimž se však od předsedy vlády K. Kramáře dostalo studené sprchy. Do Varšavy se vraceli značně rozladění a skeptičtí a s názorem, že Československo dříve nebo později obsadí s pomocí dohodových vojsk
40 Kyselá těšínská jablíčka celé Těšínsko. Tento dojem ještě umocnil novoroční projev prezidenta T. G. Masaryka, který se vrátil do vlasti krátce před Vánoci.
„Není přece možné, aby nějaká část Poláků si nárokovala naše kraje, které nám přiznali i Spojenci, je to okupace anonymní, neoprávněná,“ řekl k problému Těšínska. „Doporučoval bych jim, aby své jednotky odvolali, a my bychom pod vedením spojeneckého velitele zavedli v celé zemi pořádek.“
Válka slov plných vzájemného obviňování a osočování, která se na přelomu let 1918/1919 mezi Československem a Polskem rozpoutala, vedla spojeneckou komisi k tomu, aby na žádost E. Beneše vyslala na Těšínsko britského majora Crossfielda, který měl prozkoumat situaci přímo na místě. Strávil v Těšíně týden a jeho dojem i návrh byl jednoznačný. Pokud tu nemá dojít k rozsáhlým národnostním konfliktům, je třeba urychleně povolat spojenecká vojska. Svou zprávu podal italskému generálovi Piccionemu, který byl nejvyšším vojenským přidělencem Dohody v Československu a další den už odjížděl do Paříže, aby o všem informoval velení Dohody.
Příjezd T. G. Masaryka do vlasti v prosinci 1918
Nic neřešící sedmidenní válka 41
VOLBY, KTERÉ NESMĚLY BÝT Generál Piłsudski vyhlásil 25. listopadu 1918 volby do polského sejmu a volit měli i Poláci nejen na Těšínsku, ale také na Oravě a Spiši, což byla další sporná území. V případě Oravy šlo o několik málo vesnic, na Spiši si však Polsko nárokovalo 16 měst, která v roce 1412 dostal polský král za půjčku Zikmundovi Lucemburskému do zástavy a až v roce 1770 je obsadila rakouská vojska. Bylo zřejmé, že polská strana chce co nejdříve