načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kyselá těšínská jablíčka-2.vyd. -- Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945 - Jiří Bílek

Kyselá těšínská jablíčka-2.vyd. -- Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945

Elektronická kniha: Kyselá těšínská jablíčka-2.vyd.
Autor: Jiří Bílek
Podnázev: Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945

- Těšínská jablíčka. A ještě kyselá… Mohlo by se zdát, že spojovat něco takového s válkami, byť polozapomenutými, se ani trochu nehodí. A přece asi nejlépe ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 308
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty, faksimile
Vydání: Druhé, opravené vydání
Skupina třídění: Dějiny zemí střední Evropy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7150-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Těšínská jablíčka. A ještě kyselá… Mohlo by se zdát, že spojovat něco takového s válkami, byť polozapomenutými, se ani trochu nehodí. A přece asi nejlépe vystihují obsah této knížky. Na území Těšínského knížectví si po první světové válce dělaly nárok Československo a Polsko. V lednu 1919 spor vyvrcholil sedmidenní válkou, v níž nejprve československé legie obsadily většinu Těšínska, aby později z rozhodnutí politiků ustoupily na hranici probíhající po řece Olši. Část Těšínska, která připadla Československu, se stala jedním z trvalých problémů československo-polských vztahů. Na konci září 1938 přinutila polská vláda mnichovskou dohodou právě zdeptané a oloupené Československo, aby jí pod hrozbou vojenského útoku Zaolží vydalo. S koncem druhé světové války se spor o Těšínsko rozhořel znovu a také tentokrát to byli českoslovenští vojáci, kteří obsadili v červnu 1945 část Ratibořska. Opět se museli stáhnout a na hranicích stála vojska připravena k útoku. Kdyby nebylo sovětských jednotek, které je od sebe oddělily… Nakonec na zásah Stalina musely obě země uzavřít v roce 1947 spojeneckou smlouvu. Těšínsko s pestrým národnostním složením prožilo mezi lety 1918 a 1947 hodně těžké chvíle, pronásledování tu poznali Češi, Poláci, Němci, Šlonzáci i Židé, kteří mnohokrát uvěřili planým slibům probouzejícím plané naděje. A když to zjistili, už jim nepomohlo žádné utěšování, dostali jen další plané sliby a naděje.

(československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Bílek - další tituly autora:
Komplex Komplex
Bílá místa české historie 3 Bílá místa české historie 3
Bílá místa české historie 4 Bílá místa české historie 4
Slavné i zapomenuté premiéry Slavné i zapomenuté premiéry
Kyselá těšínská jablíčka - Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945 Kyselá těšínská jablíčka
Trojúhelník záhad a legend - Tajemství bermudského trojúhelníku Trojúhelník záhad a legend
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války

doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky)

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin)

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec)

PhDr. Karel Richter, CSc. (Klub autorů literatury faktu)

prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


JIŘÍ BÍLEK

Kyselá

těšínská

jablíčka

ČESKOSLOVENSKO-POLSKÉ

KONFLIKTY O TĚŠÍNSKO

1919, 1938, 1945


Copyright © Jiří Bílek, 2011, 2018

Cover © Karel Kárász, 2011, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2011, 2018

ISBN 978-80-7557-150-2 (print)

ISBN 978-80-7557-605-7 (ePub)

ISBN 978-80-7557-606-4 (mobi)

ISBN 978-80-7557-607-1 (pdf )


OBSAH

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

I . Tři bratři u jedné studně

Stručný nástin historie Těšínska do konce první světové války .. 15 Těšínské knížectví ........................................ 17

Od luterství ke katolicismu ................................ 19

Politický a soudní kraj Země slezské ........................ 24

Poláci, Češi, Němci, Šlonzáci a Židé ......................... 28

II . Nic neřešící sedmidenní válka

Od vojenské akce v lednu 1919 k rozdělení Těšínska v roce 1920 33 České či polské Těšínsko? .................................. 35

Příjezd první dohodové komise ............................ 39

Volby, které nesměly být ................................... 41

Čekání na příjezd legií z Francie ............................ 43

Pokus plukovníka Šnejdárka o „dohodovou“ lest .............. 46

Obsazení Bohumína ...................................... 52

Boje v Karviné ........................................... 58

Šest padlých legionářů .................................... 61

Těšín a Třinec v československých rukách .................... 63

Na břehu Visly ........................................... 67

Místo vojáků přicházejí na řadu politici ..................... 72

Příjezd Grénardovy komise ................................ 78

Dny plné strachu a násilí .................................. 83

Ať o všem rozhodne plebiscit! .............................. 88

Dohodoví vojáci zbiti v Orlové ............................. 93

Zub za zub, oko za oko! ................................... 96

Plebiscit, nebo arbitráž? ...................................100

Jsme připraveni podat pomocnou ruku ......................102

Kompromis nic neřeší .....................................106

Rozdělení Těšínska .......................................108

Klid před další bouří ......................................111


III . Když se dva perou...

Těšínsko mezi lety 1920 a 1945 .............................113

Likvidační smlouva z roku 1925 ............................115

První volby „českých“ Poláků ..............................119

Všechen lid na Těšínsku až po Ostravici mluví polsky ..........126

Poláci! Probuďme se! .....................................132

Volby s překvapivými výsledky .............................135

Hubatý doktor na hranicích ................................138

Autonomie pro Poláky ....................................142

Svaz Poláků v Československu a Bojová organizace ............145

Těšínsko je vaše! .........................................149

Dvě kruté rány v jednom dni ...............................154

Nenaplněné možnosti .....................................157

Samostatná operační skupina „Śląsk“ ........................159

Sup živící se mršinou .....................................163

Velké představení u mostu .................................170

I mrtví musí být Poláky! ...................................177

Slezský odboj ............................................184

Boje u Čadce a Javoriny ...................................188

Bezirk Teschen ...........................................192

Dva odboje a dvě představy ................................196

IV . Dlouhé stíny horkého léta

Vojenský a politický spor o Těšínsko v letech 1945–1947 .......199

Země zjizvená válkou i nedávnou minulostí ..................201

Velké Československo od moře k moři ......................206

Obsazení části Racibórzka a Kłodzka ........................208

„Burza 333“ ..............................................217

Vystříhat se všech ozbrojených incidentů! ...................220

Jen pro čisté Poláky! ......................................224

Vojenský kryt hranic ......................................227

Velitelství s krycím názvem „Josef “ .........................230

Čekání na polský útok ....................................233


Studená sprcha v Moskvě ..................................236

Uděláme s Čechy, co budeme chtít ..........................238

Dohoda může být jenom dobrovolná ........................242

Krátké uvolnění ..........................................244

Napětí opět narůstá .......................................248

Čechům tu nic nenecháme! ................................250

Riskantní hra o národnostní menšiny .......................252

Občané nižší kategorie? ...................................256

Nečekané vyhrocení situace ...............................259

Vojáci a dívčí mládež z Třanovic ............................264

Češi, nezapomínejte na svou krev! ..........................269

Varování od zpravodajců ..................................272

Zdokonalená organizace armády ...........................274

Růst nacionalistických nálad ...............................276

Vypukne na Těšínsku povstání? ............................280

Zajímavá zpráva majora Koutného ..........................282

Poslední komplikace a nejistoty ............................284

První vstup Stalina do sporu ...............................287

Raději nevzpomínat... ....................................291

Druhý Stalinův zásah .....................................293

Místo tradičního závěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .296

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .298

Seznam hlavních použitých pramenů a literatury . . . . . . . . . . . . . . .304


11

ÚVODEM V sobotu 8. března 1947 odjížděl z pražského Wilsonova nádraží do Varšavy zvláštní vlak, který vezl československou vládní delegaci k  podpisu spojenecké smlouvy s Polskem. Spolu s předsedou vlády Klementem Gottwaldem ji tvořili ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, státní tajemník v  ministerstvu zahraničí Vladimír Clementis, ministr národní obrany Ludvík Svoboda, ministr techniky Jan Kopecký, ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, ministr průmyslu Bohumil Laušman a  ministr dopravy Ivan Pietor. Složení delegace reprezentovalo hlavní politické strany v Československu – i to mělo potvrdit, že jedou do Varšavy udělat tlustou čáru za minulostí, s níž souhlasí většina obyvatel. Doprovázel je polský ambasador v Praze Stefan Wierblowski.

Československou delegaci uvítal ve  Varšavě předseda polské vlády Józef Cyrankiewicz se svými náměstky Wladyslavem Gomulkou a  Antonym Korzynským a  ministrem zahraničních věcí Zygmundem Modzielewským. Další dva dny byly věnovány poslednímu „dopilovávání“ připraveného textu a rozhovorům a v neděli 9. března ráno také vojenské přehlídce. Mohla mít trochu pikantní příchuť, vždyť od chvíle, kdy proti sobě stáli českoslovenští a  polští vojáci připravení k  boji, neuplynuly ještě ani dva roky, ale změnila se v  manifestaci československo-polské družby: lidé provolávali slávu Klementu Gottwaldovi i bratrskému slovanskému národu.

V pondělí 10. března došlo v malém salonu prezidentského paláce Belveder k vlastnímu podpisu Smlouvy o přátelství a spojenectví mezi Československou republikou a Polskou republikou. V přítomnosti polského prezidenta ji podepsali oba předsedové vlád a ministři zahraničních věcí. Polský prezident Boleslaw Bierut zdůraznil, že smlouva je „pevnou zárukou toho, že všechny další otázky budou řešeny v duchu slovanské vzájemnosti a bratrství“; K. Gottwald uvítal smlouvu jako doklad společného postupu obou zemí „ve jménu svobody, pokroku a štěstí“.

Už ve čtyři hodiny odpoledne se na hlavním mostě spojujícím český a polský Těšín konala „slavnost obyvatelstva nadšeného z podpisu spojenecké smlouvy“. Z  české strany vyrazilo na  most asi šest a  půl tisíce dělníků z Třineckých železáren a dalších občanů, aby se přesně uprostřed


12 Kyselá těšínská jablíčka setkali se stejně početným polským průvodem, za  doprovodu hudby a  provolávání hesel společně prošli polskou částí města a  pak se vrátili z p át ky.

Při návratu z  Polska se československá delegace zastavila ve  středu 12. března nejprve v  Pardubicích a  pak byla uvítána na  Wilsonově nádraží v  Praze. Na  obou místech promluvil K. Gottwald a  připomenul, že k podpisu smlouvy došlo ve dnech, kdy v Moskvě začala konference ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí o Německu. „Naše spojenecká smlouva s Polskem vytváří spolu s československo-sovětskou a československo-jugoslávskou smlouvou mohutnou slovanskou frontu proti možnosti výbojů imperialistického Německa,“ prohlásil za velkého potlesku.

Spojenecká smlouva s  Polskem byla uzavřena na  20 let a  patřil k  ní i protokol, že všechny sporné otázky mezi oběma státy budou vyřešeny do dvou let. Připraveny k podpisu byly také československo-polská hospodářská a kulturní dohoda, které měly dostat vzájemné vztahy na vyšší úroveň...

Tak lze z dobového tisku i po více než šedesáti letech vnímat atmosféru provázející podpis československo-polské spojenecké smlouvy a nepochybujme o tom, že většina obyvatel Československa ji tak opravdu vnímala. Ale v  politice nikdy nebylo a  ani dnes není důležité, co se říká a píše, to podstatné se vždy odehrává kdesi v zákulisí a veřejnost se o tom zpravidla dozví až po řadě let. Jinak tomu nebylo ani při podpisu spojenecké smlouvy mezi Prahou a Varšavou – obě strany k němu byly doslova dotlačeny z  Moskvy, kde už měli dost stálých československo-polských nedorozumění a sporů. Když se neumíte dohodnout po dobrém, stanou se z vás přátelé a spojenci z donucení, rozhodl sám Josif Vissarionovič Stalin. Nemůžeme už dál strpět vaše stálé hádky i  stížnosti, máme zcela jiné starosti a vaše rozhádanost ohrožuje stabilitu impéria, které začínáme budovat proti spojujícím se silám imperialismu, připravujícím novou válku proti silám pokroku a míru. A když neposlechnete a své sporné otázky rychle nevyřešíte... Víc ani nebylo třeba říkat, všichni dobře věděli, že Stalin neposlušnost krutě trestá.

Ač o  tom nikdo nemluvil a  nepsal, většina Čechů, Slováků i  Poláků věděla, co si představit pod „spornými otázkami“, které měly být podle protokolu vyřešeny do dvou let. Šlo především o hraniční otázky a spor o  několik území, který trval v  některých případech už od  roku 1918


Úvodem 13

a  vedl dokonce třikrát k  československo-polským lokálním vojenským

konfliktům. A pokud by se někdo zeptal, kde hledat onen „neuralgický

bod“, určitě by mu většina lidí na obou stranách hranice odpověděla je

diným slovem: Těšínsko.



15

I

Tři bratři

u jedné

studně

Stručný nástin

historie Těšínska

do konce první světové války


16 Kyselá těšínská jablíčka T

ěšínsko, Těšínské Slezsko, Śląsk Cieszyňski, Ziemia Cieszyňska, Te

schener Schlesien – to jsou jen některá pojmenování pro území bývalého Těšínského knížectví ve Slezsku včetně všech jeho částí, z nichž se v průběhu doby stala samostatná stavovská panství. Jeho územní a státoprávní vývoj byl vždy úzce spjatý se Slezskem jako územím, na nějž si činili nároky polští i čeští panovníci a kde byl také silný německý a uherský vliv.

Podle pověsti se v  roce 810 sešli u  studny tři synové polského krále

Boleslava, kteří se jmenovali Bolek, Lešek a Těšimír a založili město Těšín, kolem nějž později vzniklo samostatné knížectví. Řeč historických pramenů a  archeologických nálezů je jiná – nejstarší nálezy pocházejí zhruba z  období 10  000 př. n. l. a  vypovídají o  tom, že ačkoliv zdejší oblast byla důležitým komunikačním uzlem, jímž procházely obchodní stezky spojující povodí Moravy, Odry, Visly a Váhu, její osídlení bylo poměrně malé. V době bronzové v 8. stol. př. n. l. vyrostlo asi pět kilometrů severně od dnešního Těšína mohutné hradiště, které přetrvalo i dobu železnou a ve druhé polovině 7. století bylo osídleno Slovany. Jeho pozůstatky najdeme dnes v Chotěbuzi-Podboře a éra hradiště nazývaného také Starý Těšín skončila někdy v polovině 11. století. Právě v té době vyrostl na území dnešního Cieszyna zeměpanský hrad poprvé uváděný jako Tescin či Tessin v papežské bule Hadriána IV. z roku 1155. Na hradě byla i rotunda s půlkruhovou apsidou zasvěcená sv. Mikuláši. Oblast kolem Těšína tehdy náležela knížecímu a  královskému rodu Piastovců a  byla součástí Slezska, od roku 1138 údělného piastovského území.


Tři bratři u jedné studně 17

TĚŠÍNSKÉ KNÍŽECTVÍ

O  Slezanech se jako první zmiňuje na  konci 9. století tzv. bavorský

geograf: tehdy byli pod silným vlivem Velké Moravy. Po  jejím pádu se

na území Slezska vytvořil kmenový svaz, který patrně alespoň zčásti pa

třil k českému státu. Vratislav, pozdější metropoli Horního Slezska, měl

založit kníže Vratislav I. a území zůstalo pod českým vlivem až do po

loviny 10. století. Vztah k  českému knížectví zůstal významný i  v  dal

ších letech: v  roce 965 si první historický polský kníže Měšek I. vzal

za manželku Doubravu, dceru Boleslava I. Využil slabé vlády Boleslava

II. a  po  bojích připojil většinu Slezska k  polskému knížectví. Jeho ná

stupce a první polský král Boleslav I. Chrabrý ovládl celé Slezsko a v le

tech 1003 –1004 dokonce usedl i na český knížecí stolec.

„Český Achilles“ kníže Břetislav I. znovu získal v  roce 1039 slezské

území pod svou správu, po jeho smrti se však roku 1054 vrátilo k pol

skému království a zhruba o osmdesát let později se stalo jedním z mno

ha údělných piastovských knížectví. Když došlo v roce 1163 k rozdělení

Slezska mezi Piastovce, získal Těšínsko Měšek I. Slezský, který byl opol

ským knížetem. Vláda opolských knížat trvala až do roku 1281, do smr

ti Vladislava I., kdy si jeho synové původně jednotné území rozdělili.

Pečeť knížete Měška I. Těšínského


18 Kyselá těšínská jablíčka Měšek a  Přemysl získali Těšínsko, Osvětimsko a  Ratibořsko, ale v  roce 1290 se dohodli na dalším dělení: Přemysl dostal Ratibořsko, Měšek Těšínsko a Osvětimsko a stal se jako Měšek I. prvním těšínským knížetem. Zvolil stejně jako jeho bratr Přemysl pročeskou orientaci a  svou dceru Violu provdal za českého krále Václava III., jímž v roce 1306 vymřel rod Přemyslovců.

Měškův syn Kazimír I. (jeho bratr Vladislav dostal Osvětimsko) holdoval v únoru 1327 Janu Lucemburskému a přijal od něj knížectví jako dědičné léno. Postavení Těšínska se vyjasnilo v  srpnu roku 1335, kdy byla uzavřena mezi českým a polským králem tzv. trenčínská smlouva, v níž se Vladislav Lokýtek zřekl svých nároků na slezská knížectví a Jan Lucemburský na  polskou korunu. Těšínsko se stalo součástí zemí Koruny české, jeho kulturní náboženský vývoj byl však – stejně jako ostatních slezských knížectví – v  mnoha ohledech ve  srovnání s  Čechami a  Moravou odlišný a  svébytný. Zdejší knížata patřila k  častým hostům na pražském dvoře a Přemek I. zvaný Nošak byl členem královské rady a  předním diplomatem císaře Karla IV. i  jeho syna Václava IV. Byl to „Otec vlasti“, kdo v dubnu 1348 prohlásil celé Slezsko za „věčné příslušenství České koruny“. Přemek vystavěl v Těšíně nový gotický hrad, kde přivítal i Karla IV. Díky Přemkovi vznikla také kamenná gotická socha těšínské Madony z  dílny Petra Parléře. Měšek a  Přemek provedli rovněž kolonizaci do  té doby poměrně málo osídleného Těšínska. Založili Bílsko (dnes Bielsko-Biała), Frýdek i řadu osad, získali část Hlohovska, Místecko i další území.

Katolické Slezsko a  Těšínsko (patřilo už od  roku 1000 pod biskupství ve Vratislavi) zůstaly stranou husitských válek, zasáhla je jen některá husitská tažení, která však zanechala v kolektivní paměti celého Slezska obraz husitů jako rozsévačů ohně a  smrti „rabujících vše, co obyvatelé nestihli ve spěchu vzít s sebou“. Kníže Boleslav I. podporoval Zikmunda Lucemburského a jeho syn Přemysl II. se přidal ve sporech Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína na uherskou stranu. Vazby s českým královstvím se na čas rozvolnily. Město Těšín získalo v roce 1438 vlastní mincovnu a právo razit mince, roku 1480 byl v Těšíně ustaven zemský soud a o deset let později se kníže Kazimír II. stal nejvyšším zemským hejtmanem ve Slezsku. Právě z té podoby pochází znak Těšínského knížectví – jednohlavý zlatý orel v modrém poli.


Tři bratři u jedné studně 19

OD LUTERSTVÍ

KE KATOLICISMU

V roce 1528 se stal novým knížetem Václav III. Adam, který byl tepr

ve čtyřletý a  tak se poručnické správy ujala jeho matka, kněžna Anna

Braniborsko-Ansbašská spolu s  moravským magnátem Janem z  Pern

štejna, jehož dceru si Václav vzal v roce 1540 za ženu. To již v Českém

království vládli Habsburkové a docházelo ke stále ostřejším nábožen

ským sporům mezi katolíky a protestanty. Císař Ferdinand I. roku 1532

udělil Těšínu právo pečetit červeným voskem a o devět let později došlo

vhledem k  tureckému nebezpečí k  posílení městských hradeb. Mno

hem důležitější změna se však odehrála v roce 1545, kdy se Václav III.

Adam ujal vlády, přešel na protestantskou víru a začal zavádět luterství.

Myšlenky Martina Luthera se na  rozdíl od  Husova vystoupení setkaly

ve Slezsku s velkým ohlasem, především mezi německy mluvícím oby

vatelstvem a  našly podporu i  mezi zdejšími knížaty. Jako první z  nich

přestoupil na  novou víru již v  roce 1521 lehnický, břežský a  volovský

kníže Bedřich II., jehož brzy následovala další knížata. Také na Těšín

sku se luterství šířilo víceméně živelně a ve chvíli, kdy Václav III. Adam

přebíral správu knížectví, bylo již převládajícím náboženstvím, a proto

krok nového knížete nevzbudil žádný odpor. Františkánský a  domini

kánský klášter ve městě byly zrušeny a na místě dominikánských zahrad

založil kníže Nové město. Samotný Těšín byl v roce 1552 zachvácen vel

kým požárem a roku 1570 zasažen morovou epidemií. Jako zajímavost

si uveďme mravnostní artikuly pro městskou radu těšínskou, které kní

že sepsal v roce 1573.

Vláda Václava III. Adama nebyla právě úspěšná – v knížectví se zvy

šovalo náboženské napětí, vysoké náklady dvora spolu se zálibou kníže

te ve válčení vedly nejprve k dluhům a později k prodeji části knížecích

komorních statků, které se od  roku 1572 změnily ve  „svobodná stavov

ská panství“ frýdecké, fryštácké a bílské, došlo k silné migraci uherských

Valachů, kteří utíkali před Turky do  jižních hornatých oblastí Těšínska,

kde se věnovali pastevectví. Přes knížectví také několikrát protáhla vojska

mířící na uherské bojiště proti Osmanům či ustupující před jejich tlakem.


20 Kyselá těšínská jablíčka

Když v roce 1579 přejímala vládu po zemřelém manželovi jeho druhá

choť, saská princezna Kateřina Sedena (Sidonie), jíž si po ovdovění vzal

v  roce 1566, bylo knížectví v  těžké situaci, kterou ještě umocnily další

průtahy vojsk a  především morová epidemie v  roce 1585, která si jen

ve městě vyžádala na tři tisíce obětí. O dva roky později se Těšínsko stalo

místem polského vpádu, který byl odpovědí na snahy Maxmiliána Habs

burského získat polskou královskou korunu. Na druhou stranu dokázala

kněžna přes odpor šlechty prosadit roku 1592 přijetí prvního psaného

zemského zákoníku Těšínského knížectví vydaného již v  roce 1573 je

jím manželem, v němž byla upravena práva a povinnosti šlechty i pod

daných. Silný vliv češtiny, který trval od  husitských válek, se projevil

mj. tím, že kodifikace zemského práva stanovila povinnost vést soudní

pře v češtině a překládat do češtiny i dokumenty sepsané v dalších dvou

zemských jazycích, latině a  němčině. Kněžna měla také významný po

díl na vydání dvou církevních nařízení, která v zemi právně zakotvovala

Zemské zřízení knížectví Těšínského


Tři bratři u jedné studně 21

luterskou církev a regulovala novou víru – první, Řád církevní, pochází z roku 1568 a je psán česky, druhý, rozsáhlejší a doplněný o školské zřízení, vyšel v dubnu 1584 už v němčině. I to naznačuje, jak ve druhé polovině 16. století je na Těšínsku vytlačována čeština němčinou a později i polštinou. To vycházelo mj. i z toho, že národnostní skladba obyvatelstva na Těšínsku se měnila. Vedle Čechů tu bylo stále více Poláků, z nichž část se prohlašovala za Slezany, vzrůstal také počet Němců a sílila rovněž židovská komunita.

Kateřina Sedena se stala také hrdinkou pověsti o Černé kněžně: začali jí tak říkat proto, že po smrti manžela neodložila černý šat a měla i černé vlasy i oči. Byla prý nadmíru spravedlivá, dobrotivá a hodná na své poddané a zastávala se jich ve sporu se šlechtou tak, až se to nelíbilo na císařském dvoře. Lid ji však miloval a  vyprávěl si o  obrovském pokladu, který má Černá kněžna ukrytý v  hoře Godule. Když zemřela, naložili podle jejího přání mrtvé tělo na  prostý selský vůz tažený čtyřmi voly, kteří sami vybrali místo jejího hrobu na návrší poblíž Těšína. Podle jedné verze se tu zastavili, podle druhé se země otevřela a pohltila celý povoz. Pro úplnost dodejme, že existuje i verze pověsti o zlé a kruté Černé paní, která strašila po své smrti tak dlouho, až její přízrak sešlehal smělý člověk vrbovým prutem a že Kateřina Sedena se v roce 1586 znovu provdala za hraběte Emericha Forgáče, trenčínského župana, a na Trenčíně také v červnu 1594 zemřela.

Psal se rok 1595, kdy se vlády mohl ujmout Adam I. Václav, syn Václava III. Adama. Zúčastnil se protitureckých válek v Uhrách, vydal nařízení (1598) zakazující v celém knížectví vyznávat jinou víru než augšpurské vyznání a podílel se na úsilí ostatních slezských knížat a stavů, aby se stali zemí Říše římské. Císař Rudolf II. tyto snahy zarazil a jeho nástupce Matyáš II. pod těžkými tresty zakázal.

V roce 1603 zničil další požár velkou část města a zasáhl i hrad přestavovaný na zámek. O sedm let později došlo k události, která vyvolala velký neklid. Kníže Adam I. Václav konvertoval na katolicismus a přikázal změnit vyznání i všem svým poddaným. Protestantské duchovní vyhnal a kostely vrátil katolíkům. Řemeslníky se pokusil získat na svou stranu udělením řady privilegií pro cechy, ale v knížectví to vřelo, jako konečně všude kolem. Právě v oné neklidné a nebezpečné době Adam I. Václav v  roce 1616 zemřel. Zanechal po  sobě syna Bedřicha Viléma


22 Kyselá těšínská jablíčka a dceru Alžbětu Lukrécii, a především velmi tíživé dědictví nábožensky rozdělené země.

Bedřich Vilém, jehož poručníky se stali vratislavský biskup Karel Habsburský, opavský vévoda Karel z  Lichtenštejna a  opolsko-ratibořský biskup Fridrich z  Oppersdorfu, byl patnáctiletý mladík, který studoval v jezuitské koleji v Mnichově. Proto za něj vládla jeho o dva roky starší sestra Alžběta Lukrécie, kterou provdali v roce 1618 proti její vůli za  Gundakera z  Lichtenštejna. Těšínské knížectví se nezapojilo do  českého stavovského povstání, naopak jako většina slezských knížat a stavů podpořilo Ferdinanda II., který se už v roce 1619 odměnil udělením některých privilegií slezským protestantům a vrátil jim také část kostelů.

Vlády se ujal Bedřich Vilém až v roce 1624, kdy se vrátil do Těšína, ale už v srpnu následujícího roku náhle zemřel. Zdědil po otci zálibu ve válčení a smrt ho zastihla v Kolíně nad Rýnem při tažení do Nizozemí. Prosazoval tvrdou rekatolizaci a zemřel svobodný a bezdětný – z milostného poměru s neznámou těšínskou měšťankou se sice po jeho smrti narodila dcera Magdalena, ale ta byla nemanželská a bez jakýchkoliv nároků.

Bedřichem Vilémem rod těšínských Piastovců vymřel po meči a zůstala jen Alžběta Lukrécie, která vedla spory s císařem, jenž si činil nárok na knížectví jako odumřelé české léno. Nakonec souhlasil s tím, aby Těšínsko spravovala do své smrti. Alžběta Lukrécie byla velmi zajímavá žena – od  roku 1626 žila ve  formálním odloučení od  svého manžela, s nímž měla tři děti (dcera Marie Anna si postavila hlavu a provdala se za  hraběte Jindřicha Viléma Šlika, syn Ferdinand Jan si vzal hraběnku z Londron a syn Albert zemřel jako dvouletý). Za její vlády Těšínské knížectví značně utrpělo v  třicetileté válce: táhla jím a  plundrovala je rakouská, dánská, neapolská a  švédská vojska, k  tomu se přidaly požáry, epidemie a hlad. Hned v roce 1626 obsadila Těšín vojska Protestantské unie vedená Ernestem Mansfeldem, roku 1645 byl dobyt Švédy, které později obléhalo rakouské vojsko.

Kněžna Alžběta Lukrécie zemřela v květnu 1653 a jí vymřel rod těšínských Piastovců i  po  přeslici. Knížectví se stalo součástí české komory, spravovala ho královská komora ve  Vratislavi prostřednictvím těšínské komory, jejímž hlavním cílem se stala maximalizace zisků pro habsburskou pokladnu. Těšín a okolí se začaly měnit v periferii monarchie, přestože město se stalo v roce 1659 královským a částečně byl opraven


Tři bratři u jedné studně 23

i poničený hrad. Knížectví sice dál formálně existovalo stejně jako titul

těšínského knížete, který dostávali členové panovnického rodu, ale vět

šina sem jen zajížděla na „visitace“. Správu měli plně v rukách komorní

úředníci a  místní šlechta se zcela upnula na  vídeňský dvůr, kde mohla

realizovat své ambice. Na Těšínsku docházelo k restrikcím proti protes

tantům a  dál tudy táhla vojska bojující v  polsko-švédské válce. Nesou

hlas se zvyšujícími se daněmi a dalšími povinnostmi vedl ke zbojnictví

a  pokusům o  povstání, které byly tvrdě potlačovány a  trestány. Velkou

pohromou byla morová epidemie v roce 1715, která zdecimovala přede

vším Těšín.


24 Kyselá těšínská jablíčka

POLITICKÝ A SOUDNÍ KRAJ

ZEMĚ SLEZSKÉ

V roce 1740 nastoupila na rakouský trůn Marie Terezie a začaly boje na

zvané válkami o dědictví rakouské s pruským králem Fridrichem II., kte

rý odmítl uznat pragmatickou sankci umožňující v  habsburském rodě

nástupnictví i  po  ženské linii. Těšínsko získalo na  významu nejen v  le

tech bojů, ale především po roce 1742, kdy muselo poražené Rakousko

vyklidit většinu Slezska. Dolní Slezsko, Kladsko i většina území Horní

ho Slezska připadly Prusku a  pod habsburskou vládou zůstalo jen tzv.

Rakouské či také České Slezsko tvořené částmi Nisského, Krnovského,

Opavského a Ratibořského knížectví a knížectvím Těšínským, které jako

jediné zůstalo v  původních zemských hranicích českého státu. České

Slezsko spravoval Královský úřad v Opavě a Těšín se stal v roce 1745 cí

sařským městem. Když byla v roce 1772 připojena k habsburské monar

chii Halič, význam Těšínska opět vzrostl – nová císařská silnice vedoucí

z Olomouce do Lvova procházela přes Frýdek, Těšín a Bílsko.

Roku 1765 získala Těšínské knížectví jako věno Marie Kristina, dcera

Marie Terezie, která se provdala za  saského knížete Alberta Kazimíra.

Byl to moudrý a schopný muž, který rychle pochopil zemědělský a prů

myslový potenciál kraje a  pomocí nákupů pozemků od  šlechty učinil

z  Těšínské komory jednu z  největších a  nejprosperujících oblastí celé

habsburské monarchie. Toto postavení se ještě umocnilo po roce 1772,

kdy byly na Karvinsku objeveny bohaté zásoby černého uhlí. Přesto prá

vě za Alberta Kazimíra došlo na Těšínsku v roce 1766 k velkému povstá

ní poddaných, které bylo součástí selských rebelií probíhajících v pruské

i rakouské části Slezska. Příčinou bylo dlouhodobé zhoršování postavení

sedláků na panstvích drobné a střední šlechty, kdy docházelo k neustálé

mu zvyšování robotních povinností a zabírání gruntů s cílem rozšiřovat

velkostatky. Jestliže byl v  pruské části proti povstalcům zvolen násilný

postup, který nejen neutlumil sociální napětí vedoucí k  dalším výbu

chům, ale především měl za  následek zaostání sociálního vývoje, v  ra

kouské části mírnější přístup a snaha o kompromis umožnily nastoupení

osvícenější politiky v poddanské otázce.


Tři bratři u jedné studně 25

O deset let později provedl císař Josef II. správní reformu, jejímž cílem byla centralizace státní správy a  urychlení hospodářského růstu. České Slezsko bylo spojeno s Moravou do Země Morava-Slezsko (později moravskoslezské) s centrem v Brně a rozdělené na kraje. Na severu země se vytvořilo Západní Slezsko neboli Opavský kraj s krajským městem Opavou a Východní Slezsko neboli Těšínský kraj s krajským městem Těšínem. Slezské knížectví si však až do roku 1918 zachovalo status korunní země Království českého.

V roce 1779 hostil Těšín po osm měsíců účastníky mírových jednání mezi Rakouskem a Pruskem. Jednání skončila podpisem mírové smlouvy, o šest let později bylo zaznamenáno první zemětřesení, jež se v dalších letech opakovalo a roku 1789 zachvátil město obrovský požár, který

Rytina Fryštátu z roku 1735


26 Kyselá těšínská jablíčka je prakticky zničil. Byly zbořeny hradby a Těšín se začal rozrůstat podle plánů Karla Jacobiho d’Eckholma i  na  druhém břehu řeky Olše, kde je dnes Český Těšín O pět let později tu byla umístěna první stálá posádka císařského vojska, pro níž byly na  místě zbořeného kostela postaveny kasárny.

Do historie města se výrazně zapsalo i období napoleonských válek, především přelom let 11805/1806, a to krátkou návštěvou ruského cara Alexandra a především prohranou bitvou u Slavkova, kdy se poražená vojska stáhla na Těšínsko. Tam se přemístila i řada úřadů z Francouzi obsazené Vídně. Město a  okolí se změnily v  jeden velký lazaret, kde do března 1806 zemřelo na 10 tisíc vojáků.

V roce 1810 se konaly v Těšíně velké oslavy milenia legendárního založení města, při nichž byl otevřen nový pivovar. To už začínalo období prudkého hospodářského rozvoje Těšínska využívající přírodních zdrojů kraje – především horské lesy a mělce uložená železná ruda vedly k vzestupu hutnictví, které doplnily lihovarnictví a  především tradiční textilnictví. Město se začalo definitivně zbavovat následků velkého požáru v roce 1789 a nová výstavba se stala dokladem rostoucí životní úrovně jeho obyvatel. V  polovině třicátých let byla postavena empírová usedlost těšínského kupce Contessy, k níž se váže pověst o místním Doktoru Faustovi a v roce 1840 na místě piastovského hradu vyrostla klasicistní letní rezidence Habsburků. O čtyři roky později velká neúroda brambor způsobila hladomor a  šíření epidemií, což spolu s  nespokojeností lidí a  šíření revolučních myšlenek vedlo v  roce 1848 k  bouřím na  zdejších velkostatcích. Byly pacifikovány, stejně jako revoluce ve Vídni či Praze, ale pro další vývoj Těšínska měl rok 1848 zásadní vliv: vytvořením Země slezské s vlastním zemským sněmem se sídlem v Opavě skončila existence těšínského stavovského sněmu a Těšínsko jako politický a soudní kraj bylo rozděleno na čtyři okresy – těšínský, bílský, bohumínský a fryštácký. Základem státu se místo feudálních panství staly obce a vrchnostenskou nahradila státní správa. Revoluční výbuch však přinesl také proces národního uvědomování zdejších obyvatel tvořených specifickou směsicí Čechů, Poláků, Němců a Židů. Zpočátku spolu Češi a Poláci hovořící místním nářečím spolupracovali proti Němcům a  především proti germanizačním snahám – jestliže až do té doby byly polština a němčina (česky se úřadovalo do roku 1817) rovnoprávné úřední jazyky, od roku


Tři bratři u jedné studně 27

1851 se začala na státních úřadech používat výhradně němčina. Postu

pem doby se však hlavní těžiště národnostního zápasu přeneslo mezi

Čechy a Poláky, což vytvořilo národnostně velmi složitou situaci. Situace

se vyostřila po roce 1867, po rakousko-uherském vyrovnání, kdy i Poláci

na rozdíl od Čechů a Moravanů získali některá privilegia.

Druhá polovina 19. století přinesla Těšínsku období prosperity. Roz

šiřovala se těžba černého uhlí, hutnictví a kovozpracující průmysl, velký

přínos měla výstavba několika železničních tratí, z nichž nejdůležitější

byla Severní dráha císaře Ferdinanda spojující Vídeň, Bohumín, Kra

kov a Lvov; úsek Bohumín–Těšín byl zprovozněn v roce 1868, o dvacet

let později trať z  Těšína do  Bílska s  mostem přes řeku Olše. Pracovní

příležitosti přitahovaly nejen obyvatele hornaté části kraje, odkázané

většinou jen na domácí tkaní či pastevectví, ale také lidi z velmi chudé

Haliče, nejzaostalejší části habsburské monarchie – nakonec jich bylo

12 % z celkového počtu obyvatel. Těšín se začal měnit v moderní město:

roku 1882 byla dokončena plynárna a plyn začal být využíván k osvět

lení hlavních ulic, o  dvanáct let později dostalo město nový vodovod,

městská elektrárna daná do provozu v roce 1910 umožnila elektrifikaci,

ve  stejném roce projel Těšínem první automobil se spalovacím moto

rem (šlo o  Mercedes), v  Hotelu National shlédli diváci první filmové

představení a mohli navštívit nově otevřené divadlo, od roku 1911 byla

v provozu první tramvajová linka vedoucí z nádraží přes most Františka

Josefa I. (ten byl dokončen v roce 1903 a slouží dodnes) do centra histo

rické části města. Tramvaj však jezdila jen deset let a byla prý nejkratší

linkou na našem území.


28 Kyselá těšínská jablíčka

POLÁCI, ČEŠI, NĚMCI,

ŠLONZÁCI A ŽIDÉ

Industrializace na přelomu 19. a 20. století spojená s migrací podstatně

ovlivnila národnostní složení obyvatelstva Těšínska. Již po roce 1848 se

zdejší lidé začali (většinou podle používaného jazyka) považovat za Če

chy, Poláky či Němce, ale právě na Těšínsku zůstala velká skupina těch,

kteří se označovali za Slezany, z nichž se ještě vyčlenili tzv. Šlonzáci. Šlo

hlavně o etnické Poláky, kteří uznávali civilizační přednosti Němců, od

mítali ideu „Velkého Polska“ a  byli proti jakémukoliv národnostnímu,

jazykovému či jinému dělení Těšínska. Pro Čechy, Poláky i Němce před

stavovali jakýsi cizorodý a nespolehlivý živel: Češi a Poláci v nich viděli

stoupence germanizačních snah, Němci je považovali za „hada, který se

chce hřát na jejich prsou“. Šlonzáctví bylo nejrozšířenější v nejchudších

vrstvách, s nimiž bylo snadné manipulovat – a to také němečtí a později

i čeští politikové využívali. Právě toto rozdílné pojetí slezanství a vzájem

né vztahy se vyhrotily do nesmiřitelných protikladů a nakonec vyústily

i do územních požadavků.

Počáteční společná obrana českého a  polského etnika před germa

nizačními snahami státních úřadů se na konci 19. století začala rychle

měnit v  přímý zápas mezi zastánci české a  polské národní orientace,

do něhož různou mírou zasahovali či byli zatahováni Němci, Židé i pří

slušníci dalších národností a  národnostních skupin žijících na  Těšín

sku. Poláci posilovaní přílivem migrantů z  Haliče (nakonec předsta

vovali 12 % celkového počtu obyvatel) byli v tomto zápase od počátku

iniciativnější a  aktivnější, Češi obvykle jen reagovali na  jejich kroky.

Proto se můžeme setkat s názorem, že Poláci podporovaní z národního

a  intelektuálního „velkopolského“ centra v  Krakově byli ve  stálé ofen

zívě, zatímco česká strana se omezovala jen na  obranu, ale byla by to

jen polovina pravdy, protože skutečnost byla mnohem složitější. V roce

1885 byla založena Macierza Szkolna dla Księstwa Cieszyńskiego neboli

Matice školská pro knížectví Těšínské preferující vzdělávání v polštině,

ale první moderní Dějiny Těšínska vydal o  tři roky později František

Sláma v češtině a v následujícím roce vznikla Matice osvěty lidové pro


Tři bratři u jedné studně 29

knížectví Těšínské, jejímž cílem bylo vedle šíření osvěty zakládání čes

kých škol. Polský tisk (Tygodnik Cieszyński, Gwiazdka Cieszyńska) vy

cházel již v  polovině 19. století, první číslo Novin těšínských v  češtině

si mohli čtenáři přečíst až v  roce 1894. Šlo by uvést řadu dalších fakt

potvrzujících, že česko-polské soupeření se postupně stávalo na Těšín

sku (ale i v dalších oblastech Slezska) stále více vyhrocenější. Docházelo

i k tomu, že národnostně nevyhraněná část obyvatel se střídavě hlásila

k různým národnostem.

Jeden trend se však přehlédnout nedal. Hranice českého osídlení

na Těšínsku se stále víc posouvala směrem do českého vnitrozemí. V roce

1908 se Matice osvěty lidové přestěhovala z  Těšína do  Ostravy a  české

noviny se začaly vydávat ve  Frýdku. Sčítání lidu v  roce 1910 ukázalo,

že na  Těšínsku žije téměř půl milionu lidí, z  nichž přes 53 % (234 000)

se hlásilo k Polákům, zhruba 27 % k Čechům (116 000) a 18 % (77 000)

k Němcům. Protože se však vycházelo z „obcovacího jazyka“, byli mezi

Němce zahnuti i Židé, hovořící německy či jidiš a mezi Poláky se dostali

i  Šlonzáci. Na  prahu první světové války, která měla přinést do  středu

Evropy zásadní změny, se tak na Těšínsku vytvořila velmi výbušná situa

ce a snahy zdejší polské většiny se staly součástí mnohem širšího úkolu:

získat rakousko-uherskou část Slezska pro Polsko. Postupující úpadek

českého živlu se na Těšínsku projevoval například i v tom, že v roce 1909

Pohlednice proti poněmčování polských dětí ve školách


30 Kyselá těšínská jablíčka prováděly „politické úřady v českých obcích smíšeného území systematické spisování polských dětí, které má být základem k  zřizování polských škol. O české děti v obcích ovládaných Poláky se vláda nestará...“

Na přelomu 19. a 20. století se problémů na Těšínsku nashromáždilo víc než dost – vedle národnostních to byly i  sociální (obojí zachytil například Petr Bezruč ve svých Slezských písních) a v roce 1890 vypukla v regionu velká stávka zorganizovaná odbory. Bylo to právě hnutí mezi dělníky, které napomáhalo alespoň dočasně odstraňovat národnostní řevnivost a antagonismy. Při otevření Dělnického domu v Těšíně se společně sešli Češi, Poláci i Němci k jednání o další spolupráci a vzájemné pomoci. Ale šlo spíš jen o výjimku potvrzující pravidlo.

První světová válka Těšínsko přímo nezasáhla, řada mužů však narukovala do rakousko-uherské armády a jejich práci často musely zastat ženy či děti. V roce 1917 vypukly i tady stávky a hladové bouře, které měly v některých případech také nacionální kontext. Válka tak dál prohloubila národnostní a sociální rozpory a zejména v její závěrečné fázi,

Národnostní složení Těšínska jako součásti tzv. Rakouského Slezska


Tři bratři u jedné studně 31

kdy již byla porážka centrálních mocností zřejmá a začalo se kalkulo

vat o  vytvoření nové mapy střední Evropy, se česko-polské soupeření

či přímo nepřátelství na  Těšínsku ještě více vyhrotilo a  začalo hrozit

výbuchem.



33

II.

Nic neřešící

sedmidenní

válka

Od vojenské akce

v lednu 1919

k rozdělení Těšínska

v roce 1920


34 Kyselá těšínská jablíčka P

rvní světová válka po sobě zanechala nejen jména politiků a gene

rálů, kteří se vyznamenali či naopak zcela propadli, ale také množství různých míst vyhraných i prohraných bitev. Zůstalo také spoustu mrtvých a zmrzačených, ale také nelehké dědictví jak v zemích vítězů, tak i mezi poraženými. Její tolik vítaný a oslavovaný konec se současně stal počátkem nového vývoje ve světě a zejména v Evropě, kde na troskách rakousko-uherské monarchie vznikly nové státy. Nástupnické státy – Československo, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Rumunsko a  Jugoslávie – byly dohodovými mocnostmi již předem uznány jako státy národní a právo vycházet při své výstavbě z národního principu jim přiznaly i poválečné úmluvy. Proto se politické reprezentace nástupnických zemí působící většinou v zahraničí snažily již v předstihu řešit a vyřešit otázku budoucích hranic: řečeno obrazně „opásat se jimi“ jako hrází proti všemu „cizímu“. Tak se nejen „ohraničily v  sebe“, ale také – a  možná především – proti sobě. Problém byl v tom, že onen „pás“ měl zahrnout vedle všech Čechů, Poláků, Maďarů atd. žijících v historických hranicích, navíc mnohdy sporných, také krajany nacházející se na  tzv. smíšených územích. To nutně muselo vést k řadě hraničních sporů, růstu nacionalismu a neklidu.


Nic neřešící sedmidenní válka 35

ČESKÉ ČI POLSKÉ TĚŠÍNSKO?

Také mezi zahraničními reprezentacemi budoucího Polska a Českoslo

venska docházelo již během války k jednáním o hraničním uspořádání

po skončení konfliktu – stalo se tak v roce 1917 ve Lvově a v následujícím

roce v Praze, Paříži a Krakově. O Těšínsku – ale nejen o něm – spolu ho

vořili ve Washingtonu také T. G. Masaryk a Roman Stanislav Dmowski,

stojící v  čele Rady Narodowej neboli Národního výboru v  Lausanne,

uznaného dohodovými mocnostmi za  zástupce polských zájmů. Podle

úmluvy uzavřené v Praze v květnu 1918 nemělo být rozhodnutí o osu

du Těšínska ponecháno na tamních činitelích, u nichž se dal předpoklá

dat přístup z úzce místního pohledu, ale vše měly vyřešit budoucí vlády

v  Praze a  ve  Varšavě, v  případě neshod mírová konference. Již dohoda

ze Lvova předpokládala, že Těšínsko bude po skončení války zachováno

jako dočasně jednotné pod správou československých orgánů a  o  jeho

dalším osudu rozhodnou jednání politických reprezentací. Obě stra

ny však počítaly s tím, že Těšínsko bude třeba nakonec rozdělit – jejich

představy však byly značně odlišné a zatím si je nechávaly jen pro sebe.

Kvas posledních dnů války spolu se čtrnácti Wilsonovými články

o právu sebeurčení národů však udělal přes tyto plány výrazný škrt. Ak

tivity se ujali na Těšínsku místní činitelé, kteří chtěli využít příznivé si

tuace. Již 19. října 1918 na schůzi v Cieszyně se zástupci polských poli

tických stran usnesli na tom, že Těšínsko bude patřit k Polsku. Vytvořili

orgán nazvaný Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego (Národní rada

Těšínského knížectví), který prohlásil celé tzv. Těšínské Slezsko za sou

část Polska, odzbrojil rakousko-uherské posádky a  v  noci z  31. října

na 1. listopad větší část území vojensky obsadil. Český Zemský národní

výbor pro Slezsko, který byl ustaven 29. října pod názvem Národní vý

bor pro Slezsko (název změnil o dva dny později) v tehdy Polské (poz

ději Slezské) Ostravě, oznámil poslední říjnový den všem státním úřa

dům ve Slezsku, že se ujímá ve jménu československého státu vlády nad

Slezskem včetně Těšínska. Převzetí úřadů v Moravské a Polské Ostravě

proběhlo bez potíží a 1. listopadu převzal Zemský národní výbor i velení

nad armádními jednotkami. Nastala v podstatě patová situace, protože

obě strany mohly vykonávat svou pravomoc jen v  té části, kde se jim


36 Kyselá těšínská jablíčka podařilo ji získat. Situaci dále komplikovalo to, že obce s polskou většinou se i na části podléhající Zemskému národnímu výboru přihlašovaly k  Polsku a  stejně postupovala i  většina šachet, kde měli polští horníci výraznou početní převahu. Napětí ještě vzrostlo, když polská strana zastavila dovoz potravin na Ostravsko. Připravovaly se tábory lidu a hrozilo nebezpečí, že dojde k výbuchu nekontrolovatelného násilí. Ohrožena byla i těžba uhlí, jak upozorňovaly báňský úřad i ředitelství kamenouhelného revíru, protože neshody se přenášely dokonce i do podzemí šachet mezi havíře.

Proto se 2. listopadu sešli v Orlové zástupci Národní rady Těšínského knížectví a Zemského národního výboru pro Slezsko k prvním jednáním o  řešení vzniklé situace. Jednání trvalo několik hodin, ale skončilo bez výsledku, protože ani jedna strana nechtěla ustoupit ze svých stanovisek. Při dalším jednání o tři dny později byl v Polské Ostravě podepsán Protokol o upravení vzájemných poměrů v knížectví Těšínském. Po čtyřech zástupcích obou stran – tu českou vedl ostravský advokát Zikmund Witt, polskou Tadeusz Reger, říšský poslanec za Těšínsko – se dohodlo, že „dohoda nynější má povahu prozatímní a  v  ničem neprejudikuje konečné rozhraničení teritoriální, které se ponechává v celku k rozhodnutím povolaným činitelům, to je vládě polské ve  Varšavě a  české v  Praze“. Až do té doby měla být hranicí trať Košicko-bohumínské dráhy, která zůstala pod společným dohledem. Další bod dohody stanovil, že „za účelem udržení klidu a pořádku“ bude frýdecký okres podléhat Zemskému národnímu výboru pro Slezsko, okresy těšínský a bílský Národní radě Těšínského knížectví. Ve fryštáckém okrese bylo zvoleno šalamounské řešení – obce s českou správou podléhaly výboru, s polskou správou radě. Z  ostravsko-karvinského uhelného revíru získalo Československo 26 a Polsko 10 dolů. Protokol byl velmi podobný, např. nádraží v Bohumíně náleželo do pravomoci Národní rady „až po poslední výhybku směrem ke  Hrušovu“, přesto obsahoval řadu ne zcela jasných a  jednoznačných ustanovení, což zakládalo budoucí různé výklady a spory. Šlo v prvé řadě o dohodu o výkonu veřejné správy a péče o zásobování. Zásadní otázky – především způsob rozdělení sporného území – přenechával protokol budoucímu jednání představitelů obou států.

Podle protokolu se většina Těšínska stala prozatím součástí Polska, což české straně nemohlo vyhovovat hned z  několika důvodů.


Nic neřešící sedmidenní válka 37

Proti polskému zdůvodnění nároků na Těšínsko (výrazná převaha polsky mluvících obyvatel hlásících se k polskému národu a právo národů na  sebeurčení) měli Češi mnohem silnější argumenty. Těšínsko historickým vývojem patřilo již od  14. století do  svazku zemí Koruny české a v případě jeho přiřčení Polsku by nová republika přišla nejen o velkou část ostravsko-karvinské uhelné pánve, ale především o Košicko-bohumínskou železniční trať, představující v té době jediné železniční spojení mezi českými zeměmi a Slovenskem. Připomeňme si, že už od listopadu 1918 docházelo na Slovensku ke střetům s Maďary, kteří se nehodlali své tzv. Horní země vzdát a většinu území bylo nakonec nutné obsadit vojensky. Jediný železniční spoj na východ tak měl pro rodící se republiku vpravdě strategický význam. Z hlediska Těšínska možná ještě důležitější bylo to, že budoucí Československo mělo od dohodových mocností zajištěné hranice v jejich historické podobě.

Jak vláda v Praze, tak i polský kabinet ve Varšavě se proto necítily být protokolem z  5. listopadu 1918 jakkoliv vázány. Zatím ani jedna strana neměla zájem zaujmout v případě Těšínska nějaké konkrétnější stanovisko či iniciovat jednání a Dohoda o problém neprojevovala zájem, protože pro ni byl příliš marginální. Přitom stačilo, aby vydala jasné prohlášení vycházející z garance hranic Československa a polská strana by jistě na Těšínsku ustoupila, vždyť dohodové mocnosti měly určit i polské hranice s Německem i sovětským Ruskem, kde šlo o mnohem víc.

Když zástupci Zemského národního výboru a  Národní rady podepisovali 5. listopadu 1918 protokol o  dočasné úpravě správy Těšínska, počítali nejenom oni s tím, že nejpozději do dvou či tří týdnů československá a  polská vláda problém vyřeší či na  sporné území bude vysláno dohodové vojsko, které tu zajistí klid a pořádek. Ale vývoj šel jiným směrem a po dvou týdnech relativního klidu začalo znovu na Těšínsku docházet k národnostně motivovaným střetům, z jejich vyprovokování se vzájemně obviňovaly obě strany. Množily se také stížnosti na  různé diskriminace z  národnostního hlediska – vzdor protokolu vykonávala Národní rada nátlak na úředníky, aby složili slib věrnosti polskému státu a vyzývala obce s polskou většinou v české části, aby žádaly připojení k Polsku.

O vážnosti situace na Těšínsku svědčí velká pozornost, které jí věnovala na svém prvním zasedání 12. listopadu první vláda Československé


38 Kyselá těšínská jablíčka

republiky. Zejména její předseda Karel Kramář požadoval, aby pro České

Slezsko byla co nejdříve ustavena zemská vláda – stalo tak o šest dní poz

ději v Opavě. Nový orgán byl vyzván, aby urychleně zorganizoval četnic

ký a policejní sbor schopný zajistit klid a pořádek. Zatím byly do oblasti

vyslány vojenské oddíly sestavené z vojáků vracejících se přes území Pol

ska z východní fronty.


Nic neřešící sedmidenní válka 39

PŘÍJEZD PRVNÍ DOHODOVÉ KOMISE Politici v  Praze si byli dobře vědomi výbušnosti situace na  Těšínsku, kde většina obyvatel polské národnosti nesouhlasila s  tím, že se ocitla na  území dočasně přiřčenému protokolem z  5. listopadu Československu. Polsko však procházelo vnitřní krizí, která vynesla 11. listopadu k moci generála Józefa Piłsudského a podle odborníků v Praze nehrozilo nebezpečí, že by se v případě Těšínska polská strana nějak silně angažovala. Měla až nad hlavu jiných důležitějších problémů – snažila se získat západní Ukrajinu, Bělorusko a Litvu, nejistý byl osud Gdaňska a přístupu k moři, na Mazursku zůstávalo německé vojsko.

Iniciativy se ujala Národní rada Těšínského knížectví, která koncem listopadu vyslala do Paříže svého zplnomocněnce Stanislawa Grabského s  pověřením jednat s  československým ministrem zahraničí Edvardem Benešem o problému Těšínska. Pokud by Československo podpořilo Polsko v jeho územních požadavcích na východě vycházejících z historickoprávních argumentů (které však v případě Těšínska polská strana neuznávala a preferovala národnostní princip), dostane se Praze podpory v jejích snahách získat jižní oblasti Slovenska a  také větší vstřícnosti v  těšínské otázce. Beneš přislíbil, že návrh předloží své vládě a ve své informaci pro premiéra Kramáře uvedl, že podle jeho názoru Grabski jednal z vyššího pověření než jen od  Národní rady a  že se Polsko snaží zamezit vzniku dalšího ohniska napětí či dokonce konfliktu. Předseda vlády odpověděl, že Polákům nevěří, protože uhelná pánev má i  pro ně zásadní význam. Rozhodl, aby se ministr obrátil na  vrchního velitele dohodových vojsk maršála Ferdinanda Foche, seznámil ho s problémem a požádal o obsazení uhelného revíru i  Košicko-bohumínské trati dohodovým vojskem. Foch byl velmi vstřícný, konečné rozhodnutí však odložil.

Nová polská vláda premiéra Moraczewského se rozhodla 17. prosince řešit těšínskou otázku jednáním a do Prahy přijeli dva zplnomocnění vyjednavači, jimž se však od předsedy vlády K. Kramáře dostalo studené sprchy. Do Varšavy se vraceli značně rozladění a skeptičtí a s názorem, že Československo dříve nebo později obsadí s pomocí dohodových vojsk


40 Kyselá těšínská jablíčka celé Těšínsko. Tento dojem ještě umocnil novoroční projev prezidenta T. G. Masaryka, který se vrátil do vlasti krátce před Vánoci.

„Není přece možné, aby nějaká část Poláků si nárokovala naše kraje, které nám přiznali i Spojenci, je to okupace anonymní, neoprávněná,“ řekl k problému Těšínska. „Doporučoval bych jim, aby své jednotky odvolali, a my bychom pod vedením spojeneckého velitele zavedli v celé zemi pořádek.“

Válka slov plných vzájemného obviňování a  osočování, která se na přelomu let 1918/1919 mezi Československem a Polskem rozpoutala, vedla spojeneckou komisi k  tomu, aby na  žádost E. Beneše vyslala na Těšínsko britského majora Crossfielda, který měl prozkoumat situaci přímo na místě. Strávil v Těšíně týden a jeho dojem i návrh byl jednoznačný. Pokud tu nemá dojít k rozsáhlým národnostním konfliktům, je třeba urychleně povolat spojenecká vojska. Svou zprávu podal italskému generálovi Piccionemu, který byl nejvyšším vojenským přidělencem Dohody v Československu a další den už odjížděl do Paříže, aby o všem informoval velení Dohody.

Příjezd T. G. Masaryka do vlasti v prosinci 1918


Nic neřešící sedmidenní válka 41

VOLBY, KTERÉ NESMĚLY BÝT Generál Piłsudski vyhlásil 25. listopadu 1918 volby do  polského sejmu a volit měli i Poláci nejen na Těšínsku, ale také na Oravě a Spiši, což byla další sporná území. V případě Oravy šlo o několik málo vesnic, na Spiši si však Polsko nárokovalo 16 měst, která v roce 1412 dostal polský král za  půjčku Zikmundovi Lucemburskému do  zástavy a  až v  roce 1770 je obsadila rakouská vojska. Bylo zřejmé, že polská strana chce co nejdříve



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist