načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kybersex - Přemysl Krejčík

Elektronická kniha: Kybersex
Autor:

Představte si svět, ve kterém se člověk po dosažení dospělosti změní ve zvíře. Nebo jiný, kde každý vlastní dvě těla. A další, kde si můžete na černém trhu koupit vzpomínky po ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 192
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7007-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Představte si svět, ve kterém se člověk po dosažení dospělosti změní ve zvíře. Nebo jiný, kde každý vlastní dvě těla. A další, kde si můžete na černém trhu koupit vzpomínky po někom, kdo se jich zbavil. Co byste dělali, kdybyste na ulici viděli svoji vlastní mrtvolu? Na kterou stranu byste se postavili ve světě, který zešílí pod náporem nových náboženství a nových vědeckých teorií, když se na noční obloze začnou objevovat podivné úkazy?
Patnáct povídek, odehrávajících se na pozadí alternativní verze reality, často s prvky dystopie, nebo s náznakem pseudo-historie, kde hlavní roli hraje jedinec a jeho boj se zavedenými pořádky, nebo naopak snaha se přizpůsobit a zapadnout.

Zařazeno v kategoriích
Přemysl Krejčík - další tituly autora:
Křehké nepřenášet Křehké nepřenášet
Krejčík, Přemysl
Cena: 79 Kč
Šest nevinných -- Román na šest nádechů Šest nevinných
Procházka, Jiří W.; Pecinovský, Josef; Zábranský, David; Krejčík, Přemysl; Vavrečka, Lukáš; Sviták, Jan
Cena: 130 Kč
Kybersex -- Sci-fi povídky Kybersex
Krejčík, Přemysl
Cena: 153 Kč
Univerzální katalog zoufalců Univerzální katalog zoufalců
Krejčík, Přemysl
Cena: 177 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky





















Copyright © Přemysl Krejčík, 2016
Cover Illustration © Žaneta Kortusová, 2016
Cover Art © Lukáš Tuma, 2016
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2016
ISBN (pdf) 978-80-7557-270-7





5
Kybersex
Poslední partie
Šachy v parku bylo to poslední, co pro ně zbylo. Šachy
a oni dva sobě vzájemně. Vyhlídka na budoucnost? Stejná
jako přítomnost: Temná. Spíše však žádná. Byli posledními
svého druhu a vždy, když vyšli mezi ostatní, cítili na sobě
každý pohled. Všechny jako by na ně křičely: „No tak,
už zemři.“ Zůstali jen oni dva, kteří připomínali novému
světu ten starý.
„Táhneš,“ nevydržel už to Filip a pobídl svého partnera.
Zase usnul nad partií. Nejraději by hrál s kýmkoli jiným,
jako to mohl dělat jeho děd a později i otec, když dosáhli
toho věku, kdy se už nic nemusí.
Vzpomínal, jak se těšil, že ve stáří sem tam také zajde
mezi seniory do parku, na večerní taneční zábavy, nechá
se pustit sednout v autobuse a v kavárně si – se skrytou
závistí – zanadává na zkažené mladé dnešních dní. Jenže
to se ho netýkalo. Mohl za to jeho otec, paradoxně.
Obětoval svůj život vědě, aby zastavil stárnutí, jenže už
nestačil dokončit výzkum, a než to ti mladí neschopní asistenti
po něm dokončili, byl Filip už na prahu středního věku.
Ale i tak měl radost. Vzpomněl si, jak dychtivě běžel
do výzkumných laboratoří, když se stále hlasitěji, ač vlastně
pořád tiše, začínalo mezi lidmi povídat, že už deset let se
prodává vakcína. Doslechl se to náhodou. Noviny, televize,
internet, všichni mlčeli.





Přemysl Krejčík
6
„Datum narození?“ zeptala se úřednice. Sdělil ho.
„Je mi líto, nesplňujete věkový limit,“ soucitně po -
vzdechla mladá dívka a ukázala mu směrnice. Propásl to
o týden. Kdyby se narodil o sedm dní dříve, byli by si ho
sami pozvali a dali mu možnost koupit si vakcínu. Pokud
by na ni neměl, dostal by ji zdarma za jedenáct let, kdy se
ukázalo, že vakcína způsobuje neplodnost, ale touha
vybudovat nový svět z krásných a mladých bez pachu smrti
všude kolem je pro lidstvo přednější. Dokonce by mu ji
brzy přikázali bez možnosti odvolání.
„Táhneš,“ nechtěl nad tím přemýšlet, jenže šachový
partner spal dál.
Přežil příliš dlouho. Než stačil nastoupit do domova
s pečovatelskou službou, zavřeli poslední. Tanečních
zábav a posezení v parku si taky moc neužil, z kaváren ho
obvykle vyhazovali. Na ulici na něj nikdo nebral ohled,
vše se tak změnilo. Ani zdravotní péče na vymírající druh
najednou nepamatovala. Aspoň o místa na hřbitově
neměli nouzi, dokud je nezavřeli a nevybudovali místo nich
wellness a tenisové kurty. Co se dělo s posledními staříky
po smrti, nevěděl. Nemluvilo se o tom.
„Táhneš!“ zakřičel a rozzlobeně přítelem zatřásl. Ještě, že
ho nikdo nevidí. Ti věčně mladí nevědí, co jsou to starosti,
a nic je netrápí. Každou známku rozčilení připisují věku.
Nebo alespoň připisovali, dokud bylo komu. Dokud
nezbylo jen pár posledních muzejních exponátů na celé planetě.
„Tak vzbuď se, dědku plesnivá!“ zakřičel šachistovi
do ucha, ale ten ho už neslyšel. Nechal ho tam nad
rozehranou partií a sklesle si to belhal domů.
✳ ✳ ✳





Kybersex
7
„Nový svět je zase o krok blíž! Dnes zemřel předposlední
starý člověk na naší planetě,“ hlásil televizní reportér. Ná -
sledovalo několik záběrů na oslavy, kterými lidé vítali další
krůček do nové etapy lidstva. Za oknem zaslechl ohňostroj.
Zhasl světlo a zalezl do postele. Tak, jak byl, ve
špinavých kalhotách, staré košili a ponožkách, které nepral už
třetí týden. Pořád myslel na svého protihráče. Ani ten
poslední šach mu nedal.





Měsíce
Prolog
Do rána bylo ještě daleko, když jsme se vymotali z vinár -
ny. Chytil jsem volnou rukou Gizelle kolem pasu, druhou
jsem zdvihl do výše jejích rtů a do těch nalil doušek
chardonnay z poloprázdné lahve. David s Marií se potáceli jen
několik kroků před námi.
„Jsme králové noci!“ zvolal opile David a přesně v tu
chvíli jeho slova potvrdil výbuch ohňostroje.
Gizelle leknutím z příliš blízkého výbuchu
nadskočila. Padesát metrů severně od nás byl železniční přejezd
a přímo za ním oni střelci. Výrostci (tak okolo třinácti
let) s něčím, co svým vzhledem i velikostí nebezpečně
připomínalo historický kanón. Ten ale mířil horizontálně
k zemi, takže ohňostroj nekrášlil nebe, nýbrž se podivně
plazil po silnici a ohrožoval chodce, kteří před ním
uskakovali a vyhrožovali přivoláním hlídky.
„To patří ale tam!“ zvolal David směrem k výrostkům
a napřáhl ruce k nebi. Ve chvíli, kdy k němu zvedl i hlavu,
na okamžik jako by zmrznul. Zůstal do něj prázdně civět
tak dlouho, dokud jsme i my nevzhlédli a neviděli, co ho
tak překvapilo.
Všechny hvězdy se kamsi ztratily a celým nebem
problikávaly srpky měsíce. Jeden jako druhý. Malé a namodralé.
Hlouček se jich objevil na jednom místě a za chvíli zhasl,





9
Kybersex
načež se jiný objevil úplně jinde. Občas jich svítilo víc sou -
časně a ani doba, po jakou je bylo možné pozorovat, nebyla
nikdy stejná. Zdálo se, že mizí a rozsvěcují se náhodně. Jen
ten starý dobrý bílý měsíc zůstával na svém místě a
nezhasínal. Ten, který svým tvarem všechny ty namodralé
kopírovaly. Byla to tak nádherná podívaná, že jsme si ani
neuvědomili, jak děsivá a matoucí by se nám měla zdát.
I.
Bylo to už skoro tři měsíce, co zmizely hvězdy, a lidé si
pozvolna začali zvykat na nové pořádky noční oblohy. Vědci
kvůli ní nemohli klidně spát, zkoumali nebe dalekohledy
a tvořili nové teorie, astrologické tabulky a výpočty. Já měl
ale docela jiné starosti. Rozchod s Gizelle a blížící se rande
s panem docentem Prvním u zkoušky z literární historie.
O oblohu se místo mě tedy staral můj kolejní spolubydlící,
student druhého ročníku Astrologie, Boris.
Byl zvyklý přes den spát a v noci koukat dalekohledem
z okna. I teď tedy v noci bděl a zanášel do grafů údaje,
které opisoval z nejnovějších informačních serverů. Takže
jsme nespali oba, neboť při světle a jeho nadávání, když se
mu hroutila další teorie pod nátlakem logiky, kterou mu
vštípili ve škole a kterou každou chvíli ze zoufalství a
nedostatku spánku přehlížel, prostě neusnu.
Každou noc jsem se tedy jen převaloval v posteli, myslel
na Gizelle a dumal nad tím, kde se stala chyba.
Zaspávat přednášky jsem si před zkouškovým obdobím
nemohl dovolit, takže jsem Borisovi nekompromisně
přikázal, aby mě každé ráno v šest hodin, těsně předtím, než šel
spát, a zároveň asi hodinu po té, co jsem pravidelně usínal,





Přemysl Krejčík
10
vzbudil hrnkem horké kávy a další mi nalil do termosky.
Neprotestoval a většinou svou novou povinnost dodržel
a já na oplátku nesabotoval jeho výzkumy hádkami o tom,
že v noci bude zhasnuté světlo a bude se spát, jako to dě -
lala většina studentů, kteří nebyli nuceni bydlet na
pokoji s astrologem. Boris tedy mohl skutečně pokročit a být
užitečným pomocníkem zkušenějším vědcům a možná
i pomoci rozlousknout záhadu o tom, kde se vzaly měsíce
na obloze, co znamenají a kam se poděly hvězdy. Ale mě
to nezajímalo. Já myslel na Gizelle. Kde je, co dělá a hlavně
s kým. Vždycky jsem hodně žárlil, ale to se dalo pochopit,
motalo se kolem ní hodně mužů a občas mou žárlivost
podněcovala cíleně, když jsem byl příliš v klidu, protože
se jí líbila, považovala to za jakýsi důkaz lásky, a navíc si
tím pojišťovala, že se nepřestanu snažit.
„To je kravina!“ vytrhlo mě z konečně přicházejícího
spánku Borisovo zlostné zvolání. Převalil jsem se na druhý
bok a přimáčkl k sobě plyšového buvola, co mi zbyl po mé
bývalé, a od našeho rozchodu jsem s ním dětinsky spal
nebo se aspoň spát pokoušel.
„Co se děje?“ optal jsem se ze slušnosti. Tázaný sebou
trhl a otočil se ke mně. Úplně zapomněl, že tu jsem.
„Ale nic. Promiň, vzbudil jsem tě,“ hlesl. Chtěl jsem něco
jízlivě poznamenat, ale oči se mi už zase zavíraly, bylo pět
ráno a rychlovarná konvice měla ještě hodinu odpočívat.
II.
„Vezmi si leták, příteli!“ zvolal na mě kdosi na ulici.
Otočil jsem se a – neschopen přemýšlet – jsem si nechal
jeden vtisknout do ruky. Byly tři hodiny odpoledne a já se





Kybersex
11
těšil, až se došourám ke knihovně a budu se moct mezi
přednáškami dvě hodiny vyspat ve studovně, kam nikdo
nechodil, ale zpravidla zůstávala odemčená. Dříve jsem
do ní chodil s Gizelle, doufaje v milostné hrátky jako
předloni na stejném místě s Martou, která se mnou chodila jen
pár týdnů, než si uvědomila, že pokus o vztah s klukem je
nesmysl, a vrátila se ke své bývalé přítelkyni.
Nezazlíval jsem jí to, nikdy jsem náš vztah nepovažoval
za vážný, a navíc mi coby omluvu věnovala video s erotic -
kými hrátkami, které natočila se svou dívkou, jež na mě
působila fyzicky až odpudivě, takže jsem se na ten film
nikdy nepodíval. Ale jako gesto to bylo stejně moc milé
a toho jsem si cenil. Martu jsem od té doby považoval
za nejlepší kamarádku, ač jsme se už potom nikdy
neviděli, neboť ji záhy vyhodili z univerzity, když ji nachytali,
jak souloží v té samé učebně, kam chodila se mnou a kam
jsem já později chodil s Gizelle. Vyčítal jsem si pak, že jsem
jí pověděl o důvodu ukončení Martiných studií, protože ze
strachu tam se mnou spát nechtěla a naše intimní hrátky
v učebně se značně omezily.
Teď jsem do stejné místnosti chodil spát sám, a to v
zájmu vědy, aby můj spolubydlící mohl celé noci pozorovat
a zkoumat měsíce, což jsem neměl srdce mu zakázat,
protože to byl on, kdo mě podržel, když jsem byl po
posledním rozchodu na úplném dně.
Rozvalil jsem se v rohu místnosti do křesla, které tu
stálo od doby, co se z nepoužívané učebny pomalu stávalo
jakési skladiště, a pokusil se usnout, jenže jsem nemohl
zabrat. Po chvíli jsem to vzdal a rozhodl se čas zabít
alespoň čtením. Prohledal jsem batoh. Jedinou knihu, kterou
jsem měl u sebe, už jsem dávno přečetl a pouštět se do ní





Přemysl Krejčík
12
znovu se mi nechtělo. Leták. Vzpomněl jsem si na chla -
píka, který mi ho na ulici vrazil do ruky. Vytáhl jsem ho
z kapsy a prohlédl. Byl o měsících, o čem jiném.
„Blíží se poslední soud, nebo pomoc návštěvníků z
jiného světa?“ hlásal titulek. „Přijďte na přednášku do
univerzitní auly na fakultě astrologie a dozvíte se více,“ stálo
tam dál. Pak už jen datum, čas a na druhé straně něco
málo o historii místní fakulty. Dočetl jsem se, že jde o
nejstarší fakultu astrologie v Evropě, založenou deset století
nazpátek, a její zakladatel, mistr Otakar z Louče, zemřel
dva dny po položení základního kamene, v srpnu 1123.
Otočil jsem leták zpět a znovu si přečetl datum. Přednáška
se měla konat zítra od půl dvanácté. V dalším mezičase,
kdy mám pauzu od přednášek a s přáteli nikam nechodím,
protože naše společné přátele si nechala Gizelle, což jsem jí
nezazlíval. Sám jsem se stáhl do ústraní, neměl jsem totiž
srdce vidět ji, jak se baví a flirtuje s kdekým, zatímco já se
utápím ve vzpomínkách na tu, kterou jsem znal a kterou
už ona podle mě dávno nebyla. Strčil jsem leták do kapsy
a konečně na chvíli usnul.
III.
Ráno jsem zamáčkl budík a přednášku z Literární
teorie u doktora Horkého pohodlně zaspal. Vyrazil jsem si
tedy do města na snídani, zašel do své oblíbené kavárny,
kterou jsem ale už nějakou dobu nenavštěvoval, nicméně
tentokrát jsem byl naivně přesvědčen, že nehrozí setkání
s žádným známým. Sotva jsem se však začetl do článku
„Měsíce na nebi se ustalují. Jsme blízko, tvrdí
astrologové,“ v místních novinách, který pojednával o nalezení jisté





Kybersex
13
cykličnosti v některých zjeveních měsíců v určité části
oblohy, vyrušil mě známý hlas.
„Teda, tebe už jsem dlouho neviděl!“ zahlaholil nade
mnou David.
„Jak se máš?“ přidala se hned starostlivým tónem Marie,
zatímco si už sedala do ušáku přímo naproti mně.
„Dobře,“ zalhal jsem a bylo to poznat. Odložil jsem
noviny. David, sotva sebou plácl do křesílka vedle své drahé
polovičky, se po nich natáhl.
„Tak už je to i v tomhle plátku,“ okomentoval článek,
který jsem se před chvílí totálně bez zájmu pokoušel číst.
„Jsme tu jen na jednu rychlou kávu. Za hodinu půjdeme
na přednášku nějakých bláznů, co si od toho slibují
poslední soud. Nepůjdeš s námi? Mohlo by to být legrační,“
vysvětlila Marie. „Nepřidáš se?“ zopakovala výzvu.
„Klidně,“ pokrčil jsem rameny. „Mně je to fuk.“
I V.
Z přednášky jsem se ani nepokoušel něco vnímat. Byl
jsem rád, že mohu zapadnout do anonymního davu a
nikým nerušen se zabývat vlastními myšlenkami, a
především vzpomínkami, ostatně jako jsem to dělal poslední
dobou pořád. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale
přišlo mi to jako chvíle, takže když jsme vyšli ven,
překvapilo mě, že slunce už překročilo hranici poledne
a pálilo až neobvykle snaživě a vydatně. Zakryl jsem si
před ním oči a bolestně sykl, když mě sluneční paprsky
udeřily do tváře.
„Copak, copak,“ zakroutila hlavou s mateřským tónem
Marie, chytajíc mě za paži. Takto intimní gesto bylo





Přemysl Krejčík
14
nezvyklé, díky čemuž mi došlo, že musím vypadat oprav -
du hrozně utrápeně.
„Líbila se ti přednáška?“ otázal se David. Podezíral
jsem ho, že se mě snaží nachytat, zda jsem vnímal. Tvářil
se totiž úplně stejně jako zkoušející, když pokládá
studentovi otázku, o které mu je jasné, že nebude zodpovězena
správně. Mlčel jsem.
„Všiml jsem si, že jsi to moc neposlouchal,“ potvrdil
mou domněnku. Jistě mě celou dobu letmo pozoroval.
Zastavil se. Marie také, a tím jsem byl k tomu donucen i já.
„Potřebuješ pomoc,“ řekla. „Nikam nechodíš, nestýkáš se
s lidmi. Nechtěl by sis o tom promluvit?“ Marie studovala
psychologii. Lidé jako ona vidí problém za vším a všechno
se podle nich dá vyřešit v jejich kanceláři.
„Já jsem v pohodě. Díky, ale zvládám to.“
„Tak aspoň kvůli mně,“ trvala na svém. „Pomůže mi to
při praxi. Přece bys mě neodmítl,“ nasadila příliš dobře
čitelný posmutnělý výraz.
„Ale jen kvůli tobě,“ zasmál jsem se jejímu gestu
a po dlouhé době to byl upřímný smích.
V.
„Ještě než si lehneš na gauč, musím ti změřit hlavu,“
oznámila mi a vzala do ruky veliké kleště. „Usnadní nám to
spoustu práce,“ vysvětlila a přiložila kleště k mojí hlavě,
zkoumajíc různé záhyby. Po každém měření kleště
položila na frenologickou lebku a pečlivě si zapsala výsledek.
„Co to o mně říká?“ zeptal jsem se zvědavě.
„To ti jako pacientovi pochopitelně neřeknu. Ale když
na to tak koukám, bude vhodnější tě vyšetřit v hypnóze.“





Kybersex
15
Při těch slovech se ani neusmála. Tvářila se nezvykle váž -
ně a těkala očima mezi frenologickou lebkou a
zápisníkem s údaji.
Když jsem se probudil, nepamatoval jsem si nic. Marie
mi pouze stroze oznámila, že tohle nefungovalo, pak
chvíli zkoumala svoje zápisky a nakonec prohlásila, že někde
musela udělat chybu v měření a zkusíme jinou terapii,
jejíž název zahuhlala, takže mi unikl. Celá terapie prý ale
spočívá v tom, že ve stavu podobnému spánku si vybavím
několik hezkých chvil a to mi pomůže srovnat se s jejich
ztrátou. „Uvidíš je totiž nezkresleně, okem pouhého
pozorovatele,“ nasadila učitelský tón. „Pak si uvědomíš, že
si je idealizuješ, a bude snazší se od nich odpoutat.
Můžeme?“ Přikývl jsem.
Bylo mi to jedno.
Upadl jsem do snění.
Vybavilo se mi první rande s Gizelle. Bylo to na začátku
prváku. Vylezl jsem na střechu kolejí, abych si tam mohl
v klidu zakouřit (s čímž mě později donutila přestat).
Sedl jsem si na okraj, nohy přehodil přes něj a sledoval,
jak univerzitní kampus ožívá pod náporem studentů
mířících do hospod, studentských klubů a kaváren. Bylo mi
smutno. Nikoho jsem tu ještě neznal, byl jsem sám. A pak
se najednou zjevila vedle mě.
„Chodím sem, abych utekla té vřavě dole,“ promluvila,
než jsem ji zaregistroval, což mě polekalo, a jak jsem sebou
škubl, málem jsem přepadl dolů. Chytila mě za rameno,
aby mě přidržela, což sice nebylo nutné, ale rozhodně to
bylo příjemné.
„Jsem Gizelle,“ představila se. „Studuju ve druhým
ročníku alchymii, a ty jsi?“





Přemysl Krejčík
16
Představil jsem se. Pak jsme si celé hodiny povídali, po -
znávali se a zjišťovali, jak samozřejmá a přirozená je naše
vzájemná přitažlivost. Za úsvitu mě políbila a řekla mi,
že to je to nejromantičtější, co kdy zažila. Ale nic z toho
jsem už neviděl, protože můj sen se změnil a terapie mě
nenechala projít si právě tou nejhezčí chvilkou.
Výjev se změnil. Pak znovu a ještě několikrát. Za
nějakou dobu jsme zase vycházeli z vinárny, vyrušil nás
ohňostroj a Gizelle mi vyděšeně vklouzla do náruče.
Podívali jsme se na oblohu a poprvé zaznamenali shluky
namodralých měsíců. To ještě nikdo nešířil teorie o tom,
co by za nimi mohlo stát, netekly peníze do výzkumů
a nevznikaly nové náboženské kulty čekající na poslední
soud a příchod spasitele nebo zplozenců pekla. Ne. Nic
takového se ještě nedělo. Zatím jsme jen stáli v objetí
pod hvězdami.
„To je nádhera,“ vydechla Gizelle a já ji pevně objal. Pak
řekla, že je šťastná, že něco tak nádherného vidí právě se
mnou. Sen se rozplynul.
Pak nic. Začal jsem se probouzet.
„To ještě není všechno,“ slyšel jsem hlas Marie. „Ještě
máš co říct.“ Netušil jsem, co tím myslí, ale zakázal jsem
si otevřít oči, a po chvíli jsem opět upadl do snění.
Najednou jsem ve snu viděl sám sebe, jak ležím na
pohovce v Mariině pracovně. Marie si odkládá svrchníky, pak
i spodní prádlo. Lehla si vedle mě na pohovku a položila
hlavu na můj hrudník. Usnula taky.
Probudil jsem se první a zjistil, že tohle nebyl sen, jen
jsem přes zavřené oči viděl, co se skutečně děje. Jemně
jsem vyklouzl z jejího objetí, přehodil přes ni deku a dal
se na odchod.





Kybersex
17
Ve dveřích jsem se srazil s Davidem. Stál mezi futry,
kouřil doutník a pozoroval nás. Podle délky neshořelé
tuby tabáku už pěkně dlouho.
„Rád na ni takhle koukám,“ oznámil mi a nespouštěl
z ní něžný pohled. „Myslím, že by mě nepodvedla, ale
tohle dělá hrozně ráda. Ale jen lidem, co se jí líbí.“
„Tobě to nevadí?“
„Každej má svý, ne?“ Zasmál se, konečně od ní odtrhl
oči a otočil se ke mně. „Na tomhle není nic špatnýho. Navíc
si je jistá, že to pomáhá při terapii. Nevím, jak klientům,
ale jí určitě. Prý se tak zbavuje touhy po jiných chlapech
a pořád mi zůstává věrná.“
✳ ✳ ✳
Když jsem vyšel ven, měsíce už zase svítily. Tentokrát
jen tři. Bílý a dva modré. Neblikaly, nemizely a nehýbaly
se. A tohle se nemělo změnit ještě několik dní, ale o tom
jsem ještě nic nevěděl. Myslel jsem na krásné tělo Marie
a na to, jak Davidovi závidím. Na Gizelle jsem si najednou
ani nevzpomněl.
VI.
Ráno jsem vyletěl z postele dřív, než mě stihla vzbudit vůně
čerstvé kávy, a dokonce jsem zastihl Borise ještě vzhůru.
Vynechal jsem snídani, jen termosku jsem si hodil do
batohu a na přednášku vyrazil o hodinu dřív.
Seděl jsem před aulou v téměř zhasnutém předsálí
úplně sám a přemýšlel nad včerejškem. Pomohla mi z mojí
deprese terapie, nebo fakt, že jsem pro jinou ženu natolik





Přemysl Krejčík
18
atraktivní, aby si úplně nahá lehla ke mně ve chvíli, kdy se
nemohu bránit? Anebo mi postačil ten pohled na její
nahotu, aby mi došlo, že žen jsou tisíce a Gizelle je jen jedna
v řadě? Tak či onak, ještě včerejší pocity a myšlenky na ni
jako by byly dávnou minulostí. Vzal jsem prázdný sešit
a začal psát. Poslední rozloučení. Rozhodl jsem se zbavit
se jí symbolicky tak, že sepíšu všechny naše hezké
chvilky. Zaznamenám také, co si pamatuji z rozchodu, možná
připíšu i ty těžké stavy po něm, a celé to spálím. A tím to
sám pro sebe uzavřu definitivně. Ale ještě chvíli se budu
tvářit bolestínsky a nevyrovnaně, abych si mohl, nejlépe
hned odpoledne, domluvit další terapii s Marií. Nehledal
jsem v tom nic erotického, v hloubi duše mi bylo jasné,
že Marie se mnou spát nechce, a to mi na ní bylo svým
způsobem sympatické, protože ani já bych to Davidovi
nemohl udělat. Byli jsme přece přátelé.
Začal jsem tedy psát svůj deník vztahu s Gizelle. Dostal
jsem se jen kousek za první rande, když mi došlo, že jsem
si vše namlouval, pořád to bolí a celá ta představa klidu
byla falešná. Rychle jsem zaklapl sešit a odešel do
umývárny. Nebylo těžké najít takhle brzy ráno suché umyvadlo,
takže jsem sešit do jednoho z nich hodil, vytáhl sirky
(po rozchodu jsem zase občas kouřil) a rozklepanýma
rukama se snažil jednu z nich zapálit. Podařilo se mi to až se
sedmou. Podržel jsem ji na růžku sešitu. Ten se rozhořel
nečekaně rychle a silně, až jsem ucukl. Když plamen
začal šlehat nebezpečně vysoko, obalil kohoutek a místnost
se zaplnila pachem páleného papíru, uslyšel jsem
nalevo od sebe spláchnutí a z jedné kabinky vylezl stárnoucí
historik astrologie, profesor Jemný. Došlo mi, jaký by mi
jeho přítomnost mohla způsobit problém, neboť založit





Kybersex
19
(byť malý, ale přece jen) požár v univerzitní budově by
mohlo stačit minimálně na podmínečné vyloučení.
Profesor ke mně přistoupil, chvíli pozoroval oheň stravující
moje zápisky milostného vztahu a pak mi otcovsky položil
ruku na rameno.
„Je potřeba ničit staré teorie, chlapče. Věda si pamatuje
velké muže, ale jejich omyly ještě více. Pokračujte v
bádání a brzy na to přijdete, co se s tou oblohou děje, já vám,
mladým, fandím,“ nesrozumitelně blábolil. Netuším, jestli
se vinou šílenství ostatních zbláznil nebo si mě jen pletl
s nějakým ze studentů, které znal, ale takticky jsem mu
dal přikývnutím za pravdu a raději mlčel. Profesor za pár
chvil opustil místnost a poté jsem mohl bezpečně zmizet
i já. Na přednášku jsem už neměl náladu, takže jsem raději
šel popíjet čaj do své oblíbené kavárny v naději, že se tam
setkám s Marií. Čekal jsem až do oběda. Marně.
VII.
Marie nepřišla, ale místo ní si ke mně přisedl někdo, koho
jsem tu nikdy dříve nepotkal a rozhodně bych ho tady
nečekal. Byl to Boris.
„Nechce se mi spát,“ oznámil mi a poručil si u číšníka
černé pivo. „Blížím se k velký kariéře, pozítří jdu přednášet
na tu důležitou konferenci, jsem z toho hrozně
nervózní.“ Popravdě jsem netušil, o čem mluví. Málokdy jsem
poslouchal, když vyprávěl o svém výzkumu měsíců, a teď
mi došlo, že jsem přeslechl asi něco velkého. Pochopil to,
tak mě v tom nenechal.
„Jde o ten výzkum cykličnosti. Prokázalo se, že mám
pravdu. Ty poslední dva namodralé měsíce, co zůstaly





Přemysl Krejčík
20
na obloze, patřily do té skupinky, u které jsem našel a vy -
počítal cyklické tendence.“ Když jsem na něj dál jen
nechápavě zíral, už ho to trochu dopálilo. „Sakra chlape, bylo
to ve všech novinách! Všude psali o mém výzkumu. No,
to je fuk,“ vzdal to, když poznal, že o světovém dění
netuším téměř nic. Lidstvo opět šílelo, protože téměř všechny
měsíce zmizely. Na obloze zůstaly viset jen dva a k tomu
ten původní bílý. Nové náboženské kulty přepisovaly svá
učení a vědecká obec upírala naděje k mladému studentovi,
který seděl naproti mně, v noci mě nenechal spát a každé
ráno mi otrocky vařil kávu. A já o tom nevěděl zhola nic.
Měl jsem plnou hlavu Gizelle, Marie a touhy po intimním
styku v jakékoli podobě.
VIII.
Domluvit si schůzku s Marií se mi povedlo až příští týden.
Celou dobu jsem myslel jen na uklidňující společný
spánek v závěru, takže soustředit se bylo nemožné, a po dvou
hodinách nade mnou moje terapeutka zlomila hůl a odešla
si lehnout vedle do místnosti, protože se při tom „příliš
unavila“. Nebyl jsem si jistý, zda to považovat za signál
a vydat se za ní, nebo se sebrat a jít domů. Chvíli jsem
seděl na pohovce a přemýšlel, co nastalá situace znamená,
když se najednou objevila ve dveřích jen v kalhotkách, ale
s Davidem, držícím ji kolem pasu.
„Nechtěl by ses na nás při tom dívat?“ mrkla mým
směrem.
„Každej má svý, ne?“ komentoval to s pokrčením ramen
David, když jsem si s nechápavým výrazem sedal na
kanape proti jejich posteli.





Kybersex
21
Rozhodl jsem se, že tuhle jejich hru hrát nebudu a pře -
stanu se s nimi stýkat. Už jsem začínal vidět pod povrch.
Marii prostě baví mě trápit. Užívá si moji zoufalou touhu
po ní. Myslí na to, jak nemůžu v noci spát, protože si
pořád představuju, jak hladím její křivky, když se mnou leží
na kanapi. Jak na Davidově místě vidím sebe, když spolu
dovádí v posteli a dává mi na odiv, jak umí být svému muži
poslušnou otrokyní, oslovuje ho „můj pane“, dělá vše, co jí
přikáže, a já jen hloupě sedím v křesle a v téhle hierarchii
jsem na tom posledním, voyeurském místě. Když s tím
skončili, opustil jsem jejich byt ještě dřív, než se stačili obléknout.
IX.
„Hodilo by se mi nějaký rozptýlení,“ nadhodil jsem
Borisovi po návratu na kolej. „Nutně potřebuju něco, co mě
zabaví, a nebudu mít čas myslet na ženský. Nemohl bych ti
nějak pomoct s výzkumem?“ požádal jsem ho, ač nám bylo
oběma jasné, že o astrologii nemám ani obecné povědomí.
Však si mě za to taky dobíral, loni jsem mu skočil na to,
že univerzita financuje výzkum stroje, který bude vozit
lidi mezi hvězdy. Dlouho jsem byl pak terčem posměšků.
„Mohl bys se mnou občas jít v noci ven,“ navrhl
nečekaně.
„Mimo hlavní výzkum dělám ještě jeden na vlastní pěst.
Ulehčilo by mi mít při tom po ruce někoho, kdo bude
zapisovat výsledky mého pozorování dalekohledem, ale nevím,
komu bych mohl věřit, že si je nepřivlastní. Nicméně ty...“
„Jsi úplně mimo a netušíš, co ti budu diktovat,“
dokoničil jsem větu se smíchem za něho.
Pozorovat měsíce jsme vyrazili ještě tu noc.





Přemysl Krejčík
22
X.
Zažil jsem jen málo nudnějších věcí. Boris koukal do da -
lekohledu, hlásil mi čísla a já zapisoval, o kolik se měsíce
pohnuly. Trvalo to asi čtyři hodiny, než jsme konečně
zabalili věci a šli zpět.
Nicméně jsem mu slíbil, že půjdu i zítra, protože jsem
doufal, že denní spánek a izolace od lidí mi pomůže
zapomenout na moje milostné problémy, a aspoň jsem se mohl
utěšovat, že dělám něco užitečného. Zkoušky za poslední
semestr jsem měl už hotové a tohle byla vcelku přežitelná
výplň času, než začne nový semestr.
XI.
„Všiml sis nějaké změny od doby, co mě takhle
doprovázíš?“ otázal se mě po třech týdnech Boris.
„Ne. Uniklo mi něco?“
„Svěřím ti tajemství. Na něco jsem přišel. Ty měsíce...“
udělal dramatickou pauzu a chvíli rozmýšlel, jestli má
pokračovat.
Nakonec tiše pokračoval.„Přibližují se k sobě. Každý
den. A každý den rychleji. Jestli jsou moje výpočty
správné, brzy budou v zákrytu.“
„A co se stane pak?“
„Nevím. Ale mám z toho strach.“
„Kdy to zveřejníš?“
„Ještě nevím. Myslíš, že bych měl?“
„To bys teda měl, než na to přijde někdo další.“ Nechápal
jsem, že si to neuvědomuje, když i já vidím, že z nějakého
důvodu může být jeho objev významný.





Kybersex
23
XII.
Ve tři odpoledne mě vzbudil telefon. Byla to Marie.
„Je to pravda, co píšou v novin ách?“ vydechla vyděšeně.
„Co píšou v novinách?“ zívl jsem.
„Že se měsíce přibližují a mění tvar. Prý jsi u toho objevu
asistoval.“ Že mění tvar, to pro mě byla novinka.
„Když to píšou v novinách,“ snažil jsem se ji odbýt. „Jak
se má David?“ popíchl jsem ji, aby se dovtípila, co mi vadí.
„Už spolu nejsme,“ oznámila mi. „Opustil mě. Je teď
s Gizelle.“ To sdělení bylo jak rána kladivem do hlavy.
„Nechtěl by ses za mnou stavit?“ vypadlo z ní.
Nemohl jsem ještě tušit, jak dlouho čekala na záminku, aby
mi mohla zavolat a pozvat mě k sobě, nicméně pozvání
jsem přijal.
Když mi o pár hodin později volal Boris čekající s
dalekohledem a zápisníkem na poli, měl jsem na práci zrovna
něco úplně jiného, než se podílet na výzkumu měsíců.
Nezazlívám mu, že když se mu postupně nepodařilo dohnat
mě asi třikrát, našel si jiného pomocníka.
Brzy po našem pracovním rozchodu jsem se
nastěhoval k Marii. Líbil se jí můj klid a nechuť jakkoli debatovat
o měsících, jejich blížícímu se překrytí a změnách tvaru,
kdy pomalu přestávaly připomínat měsíce a měnily se
v cosi podobného plachtám sportovních jachet.
Udržovalo ji v klidu, že jsem jí zrušil předplatné všech novin
a do společnosti jsme chodili jen tam, kde hrála hlasitá
hudba, a lidé neměli prostor debatovat. Ztratila tak
konečně přehled a už jsem to nebyl jen já, kdo se zbavil depresí
díky tomu, že jsem opět měl s kým spát a koho milovat.
K jejímu štěstí stačilo, aby se přestala strachovat, dumat





Přemysl Krejčík
24
nad desítkami teorií a navštěvovat čtyři různé církve, které
střídavě předpovídaly apokalypsu, spasení, nový světový
řád, příchod mesiáše a pohlcení pekelným žárem ve chvíli,
kdy dojde k onomu překrytí.
Armáda měla pohotovostní stav, nikdy neopouštěla
ulice větších měst a od příchodu tmy byl stanoven zákaz
vycházení, aby se předešlo rabování, což je z nějakého
důvodu oblíbená lidská činnost, kdykoli se čeká na konec
světa. Nám to nevadilo. Vždy jsme si koupili dobré víno
a udělali si hezký večer doma ve dvou. Nevadilo nám to,
ani když se o pár kilometrů dál Gizelle pohádala s Davidem
a zasáhla ho do hlavy vázou z broušeného skla. A nevadilo
nám to ani tehdy, když Boris a jeho nový společník padli
za oběť jedné z církví, která postupně likvidovala astrology,
jež považovala za kacíře. I přesto, že nám to nevadilo, mě
Marie donutila, abychom ráno jeli do nemocnice za
Davidem. A od toho dne jsem byl zase sám, protože její pud
starat se o něho probudil dávno zmizelou lásku. Stačila
mě s ním na nemocničním lůžku podvést, zatímco jsem
šel do automatu pro kávu. Když jsem se vrátil, jako by se
znovu opakoval ten výjev, kdy spolu řádí v posteli,
zatímco já sedím v křesle a zírám. Jenže tentokrát nebyl David
dominantním samcem, ale bezmocným pacientem. Ani to
nezabránilo, aby mě nechali sledovat celé to jejich oživení
vztahu, na jehož konci mi Marie oznámila, že bych se měl
odstěhovat. To se stalo den předtím, než se měsíce překryly.
XIII.
Překrytí sledoval pravděpodobně každý na této planetě.
Neměl jsem co dělat, tak jsem vyšel do davu na náměstí.





Kybersex
25
Byli tu zástupci všech. Představitelé zbylých astrologů,
kněží čtyř církví, mnoho svévolných proroků a stovky
netrpělivých lidí. Všem najednou došlo, že neví, co se
tu stane. S napětím sledovali oblohu a čekali, někteří už
od rána. A byla tu i Gizelle. Vrazil jsem do ní, když jsem
se motal kolem stánku s předraženou limonádou, kterých
tu pro dnešní den vyrostlo tolik, že celý výjev připomínal
spíš vánoční trhy.
„Ahoj,“ pozdravila mě nesměle. „Dlouho jsem tě ne -
viděla.“
A usmála se tím svým krásným úsměvem, do kterého
jsem se tenkrát na střeše kolejí bezhlavě zamiloval.
Srdce se mi rozbušilo. Už mě zase nezajímalo, jestli za čtyři
minuty, až se měsíce setkají, přijde poslední soud nebo
z nebe sestoupí andělé. Osud mi postavil do cesty Gizelle
a to bylo jediné, na čem záleželo.
„Chodíš teď s někým?“ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou.
„Ne. Poslední dobou dělám jen samé chyby,“ podívala
se mi do očí. „Od doby, co jsem tě opustila. Myslíš, že to
souvisí?“ Zažertovala a já si nebyl jist, jak moc nevinně.
V tu chvíli nás však přerušil dav, který začal hlasitě
burácet odpočet posledních deseti vteřin, než se měsíce
dokonale překryjí. Jejich pohyb byl teď už rychlý, viditelný
pouhým okem.
„Tři! Dva! Jedna!“ křičely tisícovky hrdel. „Teď!!!“
Epilog
Měsíce zmizely. Zůstal jen starý dobrý bílý. Úplné ticho
jak dole na náměstí, tak na nebi. A pak začaly pomalu
prosvítat hvězdy. Po sto padesáti dnech se vrátily na oblohu,





Přemysl Krejčík
26
a rozbily tak dlouhé dohady astrologů a jejich poslucha -
čů a také kněžích a jejich věřících. Ale mně to bylo
jedno. Gizelle mě chytla za ruku, přivinula se a nechala mě,
abych ji pevně objal.
Zůstali jsme na náměstí celou noc a pozorovali spolu
hvě z dy.





Kybersex
27
Šelma
„Hodina skončila, můžete jít.“ Zaklapl tašku a vyčkal, až
studenti opustí třídu.
„Pane Humane?“ Otočil se. U boku katedry postával
mladý student v semišovém saku. Jméno si nepamatoval.
Koneckonců, brzy nebude důležité.
„Ano, chlapče?“
„Chtěl bych s vámi mluvit o své budoucí kariéře. Bylo
by...“ Působil nervózně. Jako by si vůbec nebyl jist, jest -
li je správné, co dělá. Jak by také mohl! „Bylo by možné
s vámi ještě domluvit konzultaci?“
Humanovi se něco podobného nestalo už dlouho.
Nedůvěřivě si studenta změřil. Dobře stavěný, podle prvního
odhadu snad i zdravý, mohl by se dožít vysokého věku.
„Proč to chcete udělat?“ zeptal se na rovinu. „Jaké máte
doporučení od kolegy... Ehm, teď mi to vypadlo.“
Zatracená jména!
„Nováka. Poradce pro výběr formy se jmenuje Novák,“
pomohl student.
„Jistě. Jaké máte doporučení?“
„Tygr,“ odpověděl student s neskrývaným zklamáním.
„A jakou jste si na začátku studia dával žádost?“
„Pane učiteli, nechte mě to vysvětlit.“
„Jakou jste si podával žádost?“ zvýšil pedagog hlas.
„Šelma.“





„Tak vidíte!“ usmál se člověk. „Bylo vám vyhověno.
Takže vše dopadlo dobře.“ Snažil se ho ještě na poslední
chvíli odradit. Jistě, nový kolega by se hodil, staří pomalu
ale jistě vymírají a moc adeptů se sem nehrne. Ale Human
prostě nemá to srdce někomu dovolit vybrat si takový osud.
„Ale já to tam napsal, protože jsem musel! Sám víte, že
kolonku Člověk formulář při nástupu studia neobsahuje!“
„Vím. Ale víte, co nevím?“
„Proč chci zůstat člověkem?“
„Jste bystrý.“
„Děkuji.“
„Neděkujte. Taková vlastnost je pro šelmy typická. A to
vám také napíšu do závěrečného posudku.“
„Nedělejte to. Prosím.“
„Ach,“ vydechl stárnoucí učitel zkroušeně. „Co mám
s vámi dělat. Vybrat si to koneckonců smíte svobodně.
Pojďte se mnou do pracovny. Považujte to za konzultaci.“
Cestou mlčeli. Mladík nevěd ěl, co říct, a pedagog si
s ním povídat nechtěl. Alespoň dokud nebudou o samotě.
„Zastavte,“ vyzval ho akorát pár kroků přede dveřmi.
„Usadili se tu loňští absolventi,“ vysvětlil. Mladík
poslechl. Právě včas, neboť o sekundu později se kolem prohnalo
hejno krys, které by byl zašlápl, kdyby pokračoval v cestě.
„Nedávejte jim to za zlé. Jsou zvyklí, že tu nikdo jiný
nechodí a že já s nimi počítám. Pojďte.“
Otevřel dveře pracovny a vstoupil. Gestem vyzval
studenta, aby si sedl ke stolu, zavřel dveře a posadil se naproti
tomu holobrádkovi.
„Tak povídejte. Proč jste se rozhodl pro kariéru učitele
a život člověka?“





29
Kybersex
„Ono je to snadné, pane učiteli, opustit budovu a odejít
do přírody.“
„O tom snad něco víte?“ zpochybnil ironicky Human.
„A vy?“ vrátil chlapec.
„Máte pravdu,“ usmál se starší. Už dlouho s ním takhle
nikdo nemluvil. Vlastně, málokdy s ním vůbec někdo
mluvil. Kolegové byli zahořklí – všichni do jednoho
naštvaní sami na sebe, že dělali tuhle práci a propásli
možnost transformace a odchodu do svobodné přírody. Tvrdli
v posledních betonových stavbách a připravovali studenty
na lepší, přirozený život.
„Lidská rasa vymírá,“ zhodnotil student.
„Lidská rasa to tady drží pohromadě,“ upravil jeho
tvrzení pedagog. „Připravujeme vás na proměnu do zvířecí
podoby a dáváme vám volnost, kterou sami nemáme. Ještě
pořád jsme pro tuhle planetu nepostradatelní.“
„Ano. Ale zvířata se začala sama množit.“
„Nechte si ty nesmysly! Tohle jsem slyšel už dvacet let
nazpátek a všechno to byly jen fantazie.“
„Ne tak docela. Dělal jsem... Říkejme tomu prozatím
výzkum.“
„Co jste zač?“ přerušil ho. Tohle smrdělo. Je příliš
mladý. A navíc, kdo dnes dělá výzkumy? Vědců je málo, takže
všichni jsou plně zaměstnáni v laboratořích pro přeměny.
A mají plné ruce práce.
„Nechte mě to, prosím, dokončit.“ Odmlčel se. Čekal,
jestli se s ním učitel bude hádat nebo zda ho nechá mluvit.
Učitel seděl potichu. „Děkuji. Prozatím tedy řekněme, že
jsem dělal výzkum v terénu.“
„Jak byste mohl! Zvířata by vás roztrhala!“ nevydržel
mlčet příliš dlouho.





Přemysl Krejčík
30
„O tom později,“ odbyl ho autoritativně. Kdo je tu na -
konec vyplašený student a kdo moudrý poučovatel?
Human o tom začínal mít pochybnosti, ale prozatím si to
nechával líbit. Na tom studentovi se mu něco nezdálo, ale
víc se patrně doví, pokud bude hrát podle jeho pravidel.
„Jak jsem říkal, strávil jsem nějaký čas v terénu v divoké
přírodě,“ pokračoval tedy student. „A na vlastní oči jsem
se přesvědčil, že zvířata se množí sama. Netuším, jak je to
možné, ale zkrátka se taková věc začala dít. Možná příroda
a přirozenost prostě konečně zasáhly. Tak jako tak, brzy
nebudou lidi potřební a tento druh bude vyhlazen. Tak,
jako lidé vyhubili původní zvěř.“
„Nechte si ty lekce z náboženství,“ napomenul ho opět
učitel, který nesdílel poměrně oblíbenou víru v dávné časy,
kdy existence zvířat nebyla podmíněna lidmi.
„Když už, tak lekci z dějepisu,“ kontroval student. „Ale
to nechme být, o tom jsem s vámi mluvit nechtěl.“
„Pokud vím, původně jste se mnou chtěl mluvit o své
kariéře v podobě člověka. Ale o tom se tady zatím vůbec
nebavíme a plácáte úplně nesouvisející nesmysly.“
„Však já se dostanu k tomu, proč jsme tady,“ odsekl
student. Vážně jsme tu kvůli tomu, nač mě sem vylákal?
pochyboval učitel. „Jak jsem již několikrát zmínil, zvířata se
množí sama a brzy zjistí, že lidé nejsou potřební. Zaútočí
a všechny vyhubí. Je to přirozené, dejme tomu instinkt.
Člověk je nepřítel, už jednou je zlikvidoval. Zachránil pár
buněk a uměle pak sám sebe změnil na součást přírody.“
„Přečetl jste si nějakou špatnou starou knihu a příliš
ji uvěřil.“
„Ne. Já to nemám z knihy. To je... To je v genech.“
„Co jste, sakra, zač?“





Kybersex
31
„Víte, kdybych šel na transformaci, nevím, co by se se
mnou stalo,“ odbočil zdánlivě. Získával čas? Ale k čemu?
„Nejsem úplně to samé, jako ostatní studenti. Nebo jako vy,“
napovídal. Pedagog začínal tušit. Nějaké zvěsti se k němu
donesly, ale nepřikládal jim váhu. Studenti se o tom bavili,
pokoušel se jim to zakazovat, byly to nesmysly. A přece.
Bude se mu tento mladík snažit namluvit, že na tom je
něco pravdy? Že snad on je jedním z nich? V tom případě
po něm bude nedůvěřivý učitel chtít...
„Chci to ukázat. Vím, kam míříte, a co se mi budete
pokoušet nabulíkovat,“ přešel do útoku. „Vy vůbec nemáte
zájem o práci ve školství. Nechcete zůstat člověkem a stát
se pedagogem. Vylákal jste mě sem, protože víte, že nás
tady nikdo nebude rušit, že studenti sem nechodí a nikdo
z kolegů nemá v tomto křídle budovy kancelář. Ale proč,
ksakru? Určitě ne jen proto, abyste mi tu vykládal
nepodložené a nesmyslné teorie.“
„Jste také bystrý,“ zasmál se student nebezpečně.
„Povězte mi, proč jste se nestal šelmou?“ Učitel neodpověděl.
„Ne, vážně,“ navázal o poznání přátelštěji mladík. „Proč
jste se vy rozhodl zůstat člověkem?“
Ač byl Human zmatený, vyděšený a pomalu se v něm
budilo rozčilení, tato otázka ho uvrhla do sentimentu.
Nikdo se ho na ni nikdy nezeptal. Kdo by taky měl?
„Rozhodl jsem se už dávno,“ začal tedy vyprávět. „Ani
jako dítě jsem nepoznal rodiče. Narodil jsem se jim pozdě,
otci bylo dvacet, matce o rok víc. Nějak se stalo, že jejich
spárování neproběhlo úplně hladce, a tak měli problémy
s početím. Sotva tedy byla matka březí, otec se stal
pelikánem. Když jsem se narodil, matka mě ještě v rychlosti
odkojila a pak se nechala přeměnit na plameňáka.“





Přemysl Krejčík
32
„A dál?“ Student se už zase stal vedoucím výslechu.
Na nic podobného nemohl být učitel zvyklý. Podvolil se,
zatímco student pokračoval.
„Chápejte. Zvířecí proměna mě připravila o dětství.
Vychovávali mě od malička tady ve škole.“
„A vy jste se cítil zavázán, chápu,“ utnul ho ostře mladík.
Co chtěl, se dozvěděl. Učitelův sentiment ho příliš nezají -
mal. „Měl jste pravdu. Nešel jsem sem s vámi kvůli tomu,
abychom se poradili o mé kariéře pedagoga.“
„To už mi došlo.“
„Skvěle. A povězte mi. Jste tak bystrý, abyste konečně sám
uhodl, co jsem zač, a nemusel se tak hloupě ptát?“ Po těch
slovech se student naklonil přes stůl a zadíval se Humanovi
zpříma do očí. Aby mu to ukázal. Aby potvrdil jeho
domněnku, kterou si však starší z obou mužů odmítal připustit. Tu
šílenou teorii, která nebyla, která prostě nemohla být pravdivá.
„To není možné!“ vydechl vyděšeně profesor hledící do očí
studenta. Do zvířecích očí. Do očí šelmy.
„Chcete snad, abych se tu před vámi proměnil, nebo to
pro demonstraci stačí?“
„Stačí,“ kývl vystrašený člověk. „Tak proč jsme tady?“
zeptal se konečně.
„Přišel jsem vás varovat. Éra lidí je u konce. Jenže éra
zvířat taky. Je tady nový druh. Potomci zvířat, kteří
mohou měnit lidskou a zvířecí formu.“
„To je šílené.“
„Ne. To je příroda.“
„Kolik vás je?“ Konečně racionální otázka.
„Celá generace. Naši rodiče brzy zemřou. A nechceme,
aby po světě pobíhala zvířata uměle stvořená lidmi. Jsou
hloupá a nebezpečná. Dokonce i pro nás.“





Kybersex
33
„Takže je to boj mezi druhy. Kdo přežije.“
„Nebuďte patetický,“ zasmál se a tentokrát to znělo
upřímně pobaveně. „Je jasné, kdo přežije. Lidé jsou slabí,
zvířata jsou hloupá. My jsme silní a inteligentní. Předali
jste nám to nejlepší.“
„Proč jste za mnou vlastně přišel? Chcete mě zabít?“
„Vyprávěl bych vám tohle všechno jen proto, abych vás
potom zabil?“
„Ne, to asi ne,“ uznal Human. „Tak proč?“
„Hledal jsem vás dlouho. Můj otec byl pelikán, matka
plameňák. Chápete, kam tím mířím?“
„Vy myslíte, že jsme...?“
„Ano. Jsme bratři.“
Chvíle ticha.
„Ale tohle je úplně absurdní! Neexistuje nic jako člověk,
který se mění ve zvíře a zpátky!“ rozčílil se nečekaně učitel.
„Je to přitažené za vlasy a tenhle váš žert je stupidní a
dětinský! A navíc jste příliš mladý na to, abychom byli bratři.“
„Odmítáte se smířit s realitou, chápu. Ještě před chvílí
jste si byl vším tak jistý.“ Znovu se mu zahleděl do očí
zvířecími světly. „A nejsem o tolik mladší. Možná náš nový
druh stárne pomaleji, možná tak jen vypadáme, kdo ví,“
dodal po chvilce.
„Realita je taková, že lidé zachraňují zvířata a přírodu
a sami se jí obětovali. Já jsem se obětoval! Abyste vy mladí
mohli dál pokračovat ve zvířecí linii, žít na základě
instinktů, pudů a nemuseli prožívat bolest lidského přemýšlení!“
„Viděl jste moje oči,“ připomenul student.
„Zasvětil jsem život pomáhání lidem připravit se na
bezstarostný život zvířete, a vy? Nemáte ani kapku úcty!“ křičel,
předchozí poznámku ignoroval. O vteřinu později s hrůzou





Přemysl Krejčík
34
nadskočil, ustoupil o několik kroků (kde ho zastavila až
stěna, do které narazil zády) a vykřikl zděšením, když
na jeho stole stál a s otevřenou tlamou řval obrovský tygr.
✳ ✳ ✳
„Také umím křičet,“ mírně řekl student, když se o několik
chvil později změnil zpět do lidské podoby. „Už mi věříte?“
Profesor neřekl nic. Jen kývl. Třásl se.
„Jsem tady, abych vám pomohl,“ zopakoval student.
„Jak?“ vypravil ze sebe Human. Na víc, než jedno
slovo, se necítil.
„Odvedu vás odsud. Dnes v noci přepadneme všechny
lidské instituce a vyvraždíme poslední zbytky původních
lidí. Můžete být ušetřen.“
„Proboha. Proč byste chtěli něco takového?“ Učitel se
zhroutil. Svezl se k zemi, třásl se a zadržoval slzy.
„Už jsem vám to říkal,“ vysvětloval člověk-zvíře trpělivě.
Vy lidé se snažíte napravit, co jste kdysi zkazili. Vyhubili
jste veškerý život, kromě toho vlastního, a teď se
pokoušíte zvrátit síly. Vždyť je to šílené! Lidské ženy od třinácti
do sedmnácti let pouze rodí a pak se samy mění na
zvířata. Všichni se měníte na zvířata. Jen několik vyvolených
udržuje řád. A posíláte do světa nové animální živočichy.
Jenže ti se vyvinuli, deformovali. Říkejte tomu, jak chcete.
A výsledkem jsme my. Nová rasa. Nová rasa, kvůli které
není místo pro ty staré. Ani pro zvířata, ani pro lidi.
Všichni jste pro nás nebezpeční.“
„Kam mě chcete odvést?“ otázal se učitel. Už měl toho
výkladu dost, stejně ho nedokázal pořádně vnímat. Na
jedno odpoledne toho bylo zkrátka příliš.





Kybersex
35
„Daleko. Vybudoval jsem vám úkryt v místech, kam
zvířata nechodí. Ani my ne. Nic nemůžu slíbit, ale měl
byste tam stihnout v klidu a v bezpečí dožít.“
„A ostatní lidé?“
„Příliš riskantní. Jsme bratři, chci vám pomoct. Ale ne -
hodlám ohrozit vlastní rasu. Ve větším počtu byste mohli
začít uvažovat o boji proti nám. Ne, že byste měli reálně
jakoukoli šanci,“ nechtěl nechat člověka na pochybách.
„Ale odmítám riskovat život byť jediného z nás.“
„Takže mám odejít sám?“
„Ano. Jinak si život nezachráníte.“
„Poslouchejte, člověče... Ehm, nebo tedy... bratře...
Co kdybychom si raději tykali? Jsme-li opravdu příbuzní,
trochu to mění situaci.“ Znovu získal kontrolu sám nad
sebou. Uklidnil se, vyškrábal se na nohy a přešel k muži,
který ho před chvílí k smrti vyděsil.
„Jistě,“ usmál se student a natáhl ruku. Human ji přijal.
Jména si nesdělili, nebylo proč. Oba věděli, že příliš času
spolu již nestráví.
„Poslouchej, bratře,“ navázal tam, kde předtím
skončil. „Už jsem docela starý,“ otočil se k němu zády a přešel
k oknu. Za ním se rozprostírala džungle. Vysoká tráva,
stromy. Pod oknem proběhl zajíc. „Byl jsem téměř sám
celý život. Zvolil jsem si tuhle cestu dobrovolně, to ano.
Ale zvolil jsem si ji z ušlechtilých pohnutek, to nemůžeš
popírat.“
„Ne, to nemůžu. A udělali jste toho jako lidé dost. Jenže
váš čas už nastal,“ přiznal a znělo to lítostivě.
„Asi to svým způsobem chápu.“ Kde se v něm najednou
vzalo tolik odvahy? Odvaha do jisté míry souvisí s
odevzdaností. Human nebyl hloupý. Zhodnotil situaci a bylo





Přemysl Krejčík
36
mu jasné, že prohrál. Přijal to. „Máte strach a zabíráme
místo. Jenže k čemu mi bude život, pokud by měl být ještě
osamělejší než doteď?“
Na to člověk-zvíře odpovědět nedokázal.
„Mlčíš. Myslel jsem si to. K ničemu, tak je to. Doteď
jsem vlastně jen přežíval, ale mělo to smysl. Nebo jsem
aspoň věřil, že má.“
„Jistě, že to mělo smysl!“
„Děkuji,“ otočil se na mladíka Human s nečekaným
sentimentálním úsměvem. „Ale tahle situace je šachmat.
Nebudu utíkat. Počkám tady a přijmu svůj osud.“
„Jen tak?“
„Jen tak.“
„Promiň, ale na to ti neskočím. Znám lidskou náturu,“
odsekla šelma v podobě člověka. „Nevzdáte se bez boje.
Až odejdu, pokusíš se zmobilizovat všechny lidi v dosahu
a budete se chtít bránit. Nemáte šanci.“
„Ne. Ale jak jsi říkal, bez boje se nevzdáme.“ Nemělo
smysl zapírat.
„Pak je ti určitě jasné, že tě nemohu nechat odejít z této
místnosti živého.“
„Tušil jsem to.“
„Záleží na přežití rasy,“ vysvětlil student omluvně. Učitel
už neodpověděl. Člověk-zvíře chvíli počkal. Když mu došlo,
že žádnou odpověď již nedostane, proměnil se. Odrazil se
od zadních a s otevřenou tlamou skočil směrem k oknu.
Křik zvířete a křik člověka se nesl akustikou téměř
prázdné budovy. Lonští absolventi se s vyděšením
pištěním rozutekli.





Kybersex
37
Odleť pryč
Září 1995
Říká se „dávej si pozor, na svoje přání“, a taky „přijde to,
až to budeš nejmíň čekat“. A tak to přišlo. Teď. Pět let poté,
co jsem podal žádost, čtyři roky a deset měsíců na to, co
byla zamítnuta. Pro jistotu rovnou třikrát najednou. Už
jsem vážně nečekal, že by ji kdy začali znovu projednávat,
ba skoro jsem i zapomněl na její existenci. Jenže oni ne.
Siréna mě vzbudila a donutila posadit se na posteli.
Když jsem se loni v květnu doslechl, že je v plánu se tou
prehistorickou událostí mého života znovu zabývat,
nevěnoval jsem tomu pozornost, pouze jsem napsal krátký
dopis obsahující oficiální formulář o zrušení své žádosti
a připomněl, co mě k ní tenkrát vedlo, a proč by nyní
nebylo moudré jí vyhovět. Stejně tak jsem v kostce zopakoval
mnoho z argumentů, proč jí nebylo vyhověno dříve.
Nereagovali, což u nich často znamenalo, že se věc dá
považovat za uzavřenou, a já tedy s klidem vše vypustil z hlavy.
Tak proč najednou dnes v noci? Možná jim má
odpověď nepřišla. Budu to muset vyřešit a odstoupit, ačkoli je
program cesty schválený. Možná se přihlásí jiný
dobrovolník. Nebo to zruší, stejně se jim to nikdy nezamlouvalo.
„Co se děje?“ zamumlala ospale Daniela.
„To nic, klidně spi,“ pohladil jsem ji po paži. Svou
sladkou Danielu, která mě vytáhla z vody, protože jsem
potřeboval záchranný kruh. Když jsem se cítil příliš





Přemysl Krejčík
38
zoufalý na život a zbabělý na sebevraždu. Když jsem
navrhl tuhle misi.
Červenec 1990
Marta odešla. Jednou ráno prostě byla pryč. Vyhrožovala
tím už dlouho, ale nikdy jsem to nebral vážně a doufal, že
jedna večeře a dva úsměvy všechno zachrání. Tentokrát
se ale rozhodla, zatímco jsem byl v práci, a udělala, na co
neměla v mojí přítomnosti odvahu. Nechala jen stručný
vzkaz a na stole neumytý talíř od oběda.
Září 1990
„Váš projekt vypadá možná zajímavě, pane kolego,“ spustil
po pročtení hrubého návrhu vedoucí Výzkumného cent -
ra pro mezi-dimenzionální cestování, profesor Dvořáček.
„Nicméně obávám se, že výsledky jsou velmi nejisté.“
„Ale moje cesta by mohla prozkoumat alternativní
svět tak vzdálený, jakého nebudeme schopni dosáhnout
možná další stovky let,“ zbytečně jsem připomínal
argument, který se v mém návrhu v různých obměnách
opakoval asi čtyřikrát, aby poukázal na mnou vysněnou
důležitost cesty.
„Pokud ovšem bude na takovou vzdálenost fungovat váš
vysílací přístroj, a vy nás tak budete schopen informovat
o nálezu. Což je sázka na koně, o kterém ani netušíme,
jestli má všechny čtyři nohy.“
„Ale také netušíme, jestli to není příští šampion,“
pokusil jsem se oponovat.





Toto je pouze náhled elektronické knihy.
Zakoupení její plné verze je možné v
elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.