načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kyberpunk & Heavy – Jan Poláček

Kyberpunk & Heavy

Elektronická kniha: Kyberpunk & Heavy
Autor: Jan Poláček

– Kyberpunk a fantasy. Třináct povídek z bizarních světů plných násilí a magie. – Autor o sobě říká, že nejsnadněji píše v temnějších obdobích svého života, a i samy povídky jsou proto temné a plné znepokojivých obrazů. – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nová vlna
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 280
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-858-4529-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kyberpunk a fantasy. Třináct povídek z bizarních světů plných násilí a magie.

Autor o sobě říká, že nejsnadněji píše v temnějších obdobích svého života, a i samy povídky jsou proto temné a plné znepokojivých obrazů.

Ústřední novela duchovního kyberpunku Pán sítí byla oceněna soškou Mloka a i některé další z povídek získaly Cenu Karla Čapka.

 

Z recenze:

I zdánlivě přímočará jednoduchá vyprávění mají hluboce propracovanou strukturu kulis, ve kterých se odehrávají. Podpůrné motivy a náměty dokreslují hlavní téma, vytvářejí někdy až dusivou atmosféru a vtahují čtenáře jak do vlastního příběhu, tak do světa, ve kterém se odehrává.

Pagi (Sarden)

Zařazeno v kategoriích
Jan Poláček - další tituly autora:
Spěšný vlak CH.24.12 Spěšný vlak CH.24.12
Soukromý detektiv Matyld Soukromý detektiv Matyld
 (e-book)
Soukromý detektiv Matyld Soukromý detektiv Matyld
 (audio-kniha)
Soukromý detektiv Matyld Soukromý detektiv Matyld
Malostranský ďábel Malostranský ďábel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Poláček

KYBER PUNK

& HEAVY

Nová vlna

2013


Copyright Š Jan Poláček, 2006, 2013

Illustrations Š Juraj Maxon, 2013

Copyright Š Nová vlna, 2013

ISBN 978-80-85845-29-7


Pán sítí

Koutkem oka jsem registroval Klifa. Dojídal

humří konzervu, která měla na víčku vyraené

numero pětaosmdesát. Moji konzervu a moná

tu poslední! Pár jsem jich vydoloval z holých le

bek opilých ságou mé hrdinské minulosti. Zaim

ponoval jsem jim povelovou technikou

nacvičenou v soft-kursech a vyprávěním, v něm

jsem se vydával za seranta samotáře. Nezaváha

li, kdy jsem pustil do datové sítě pár hláek

o tom, jaký mám hlad. Měli v sobě úctu a dril.

Přivezli karton té pochoutky pod elezniční

most. Burani. A on jednu z nich tlačil do hlavy.

ral, RAL, kruci, jak se řekne jetě hůř RAL.

Dalí den. Dalí mizernej den. Jsem zvědav,

jestli bude stejně mizernej jako ty předchozí ane

bo jim bude dělat krále. Civěl jsem na Klifa, jak

hrne měkounké voňavé masíčko do své odporné

tlamy. Potom přehodil nohu přes nohu a koená

ohavice mu vyjela přes kotník. Čumělo na mě

éfovsky hranaté a chlupaté lýtko. Hnus. Prostě

hnus.


Klaris, zaječel.

Poslouchala ho na slovo, tětka, lezla z kutlochu na zavolání.

Jednou jsem s ní byl taky. Jedinkrát. Stáhla mě, kdy gang prosperoval a kluci měli na kadém prstu pět děvek luxusnějí sorty. Nymfomanka. Chutě byly silnějí ne ona sama. Od té památné chvíle jsem si pamatoval díru, v ní ila, podle čuchu. Koncentrovaný pach parfémů se vsákl snad i do podlahy jejího budoáru. Ve svém mnoství a kombinaci působil stejně jako čerstvě odkrytá umpa. Takovejma kravinama se já zabejvám.

Jak je, Klaris? uklíbl jsem se na ni.

Co chce? Co čumí? zasyčela.

Proč tolik otázek najednou?

Dr hubu, Side! poručil Klif.

Mám v sobě zapečený syndrom podřízenosti. Vtlačený těmi jeho hnáty, kterým říká ruce, do krku. Párkrát mi dokazoval, kdo je tu king. Podvolil jsem se vládě silného blbce.

Něco pro tebe mám, holčičko, měnil ten kripl hlas do medového kapotu.

Uka, zasténala.

Rozpínal kalhoty. Side, vypadni!

Měl se mnou soucit. Pro tentokrát jsem nemusel dělat publikum. Snad chystal novinku a předem ji chtěl vyzkouet v nejuím kruhu.

Ječela, jako by ji vradil. Ké by. Měl jsem s ní soucit jen tehdy, kdy jí v očích vybuchovala kocovina. Znáte to, miniblesky ve vybledlé modři, co se jí říká andělská. Blesky a bolest, pálivá a bodavá hluboko uvnitř. Teď byl čas přemýlet. O nás. O mně. Hlavně o mně. Tedy, suma sumárum; oni dva, pár pěáků v terénu a já. Zbytky slávy po tom, co nás převálcovala konkurence od Satana. Měli delí řetězy, jejich děvky si nechaly narůst delí nehty, a hlavně jich bylo víc. Svou filozofií přitáhli více členů, týpků mezi patnácti a dvaceti, s vymydlenými mozky a se svalovinou z hlavňové oceli.

Zvuk znějící zpoza zdi připomínal koňský dusot. Supění valachů z východních kolonií, které jsem slyel v přímém přenosu na MTV. Sténání a čvachtání kopyt v baině.

Dal jsem si SESTAV KINGSLEYE v maxigrafice. rádlo v duhových barvách, které mě neustále vzruuje, i kdy se odbývá na mizerné obrazovce naeho terminálu, napojeného na veřejnou sí. Sbíral jsem kusy masa po zulukafřím ostrově, který prý Soft Hans okopíroval podle reálu z minulého století. Hrabal jsem se ve vnitřnostech a skládal detail k detailu... Na hru byl čas. Potřeboval jsem jistotu, e jim zbudou síly na druhé číslo, které je doklátí ke spánku z vyčerpání. Skládal jsem KINGSLEYE z cárů tkáně. Plnil jsem utěeně kostřičku svého monstříčka a čekal jsem, pane boe, já čekal, a na to skočí znovu. A jí tím nadzdvihne hlasivky o oktávu vý.

U mě ralo dělat sluhu. Hrabat se pro ně v uzamčeném systému potravinářského komplexu a bát se okamiku, kdy po mně skočí blokeři. Čumět na monitor a hledat v programu skulinku, abych se navezl do cizího. Po zániku obchodní sítě il kadý z nahospodařených zásob. Den po dni se situace zhorovala. U nebylo kde krást.

Klaris zavyla.

Kruci, rozprsklo se mi to v lebce. Konečně. Zdrhnout z toho svinstva, vybodnout se na ně. Nechat je v tom smradu z potu a parfémů chcípnout hlady. Lapnout bágl, který mám schovaný pod starými hadry u měsíce, a vyrazit. Jetě nedávno mi chyběl cíl. Místo, kde bych mohl začít znovu: bez Satanů, bez Klifa, bez děvek. Nejsem pánbíčkář, ale kdy jsem v datech videoinzerce objevil zakódovanou nabídku určenou pro machra s náboenským cítěním, řekl jsem si: to je znamení z nebe, nech vechno plavat a bě.

A tak jsem tedy el. Melodie modlitby se mísila s hukotem větru ve zvukový mima. Byl plný lidského sténání vydávaného meluzínou a čehosi nepopsatelného, vycházejícího z hlasivek mnichů vycvičených ke zpěvu kolorovaných kudrlinek ve vypjatých výkách.

Ve, co vytvářelo atmosféru, bylo tak staré a mystické, e postrádalo smysl hledat původce jednotlivých podivností nebo se je pokouet rozifrovat. To mě napadlo, kdy jsem převlečený do dlouhého hábitu stoupl nahými chodidly na studené dladice. Mráz mi projel tělem a vyvolal lítostivou vzpomínku na vysoké něrovačky, které skončily v očistném ohni.

Před koncem dubna jetě napadal jemný popraek sněhu jiskřící jako diamantová dr. Polední slunce se odráelo v okně cely. Vrhalo kuely světla na pinavé stěny a zavěsilo do svých loučí smítka prachu, která se vznáela ve stavu beztíe.

O dveře ukl kloub ukazováku. Dotkl se jich jaksi mimochodem. Jakoby omylem. Veel opat Kaligherus a pečlivě je za sebou opět uzavřel. Bylo třeba, abyste se podrobil obvyklé proceduře pro nově příchozí, řekl téměř omluvně. Je v naem společném zájmu, aby vás kadý povaoval za zcela normálního člena řádu.

Chápu, řekl jsem chraplavě. Můj hlas se podobal psímu zavrčení. Silně na mě působilo prostředí a přísaha mlčenlivosti, kterou jsem sloil. Nedokázal jsem se chovat a vyjadřovat tak jako obvykle. Dlaň mi mimoděk zamířila k temenu hlavy. Chtěl jsem si načechrat číro, ale prsty narazily na holou plochu: Ssss..., na čerstvě vyholený kruh se strnitěm nově vyrůstajících vlasů. Jen boky hlavy jsem měl jemňoučké. Časté pouívání břitvy je vyhladilo do téměř kovového lesku.

Cítil jsem ostych před tím chlápkem, který se v ivotě snail dret zásad, je nebyly hnusné a odporné.

Hleděl na mě s porozuměním.

To, co se ode mne dozvíte, povaujte za přísně důvěrné... poadoval.

Odmlčel se, ale v pohledu měl vepsanou otázku, je mě nutila přikývnout. Patřil jsem mezi ně. Bezesporu. Můj obličej byl stejně bledý, tváře pohublé. Tak se do fyziognomie tváře vepsala víra. ádný exhibicionismus, bylo to přesvědčení o správnosti askeze. Zalapal jsem po vzduchu. Kruci. Snail jsem se dýchat hluboce a dlouze. Nedostatek vzduchu mě ale nutil uvaovat o dýchání, o kyslíku, jeho bylo náhle podivně málo.

Vidím, e máte potíe, poznamenal opat.

Potíe?

S dýcháním. Ve velkých výkách to bývá obvyklé. Schází vám trénink. Ale organismus se dokáe přizpůsobit. Časem...

Měl v sobě cosi magického. Chtěl bych být jako vy, přiznal jsem se.

Usmál se: Asi vám připadáme zvlátní svým chováním, svým stylem ivota, ale pobytem v kláterech vystavěných vysoko v horách, pokud si dovolím zjednoduení a opomenu výchovu, jsme se obyčejným lidem natolik vzdálili, e u se nedá hovořit o pouhé slubě Bohu. Jedná se o vyí cíle.

Asi ano, přeruil jsem bezvýznamným přitakáním opatův monolog.

Jistě, jsme smrtelní, ale v naich tělech proudí o dva litry krve více ne ve vaich, srdce nám bijí více ne o polovinu pomaleji ne u vás dole...

Pro mě náboenství také mnoho znamená. Proto pro vás rád cokoliv udělám. A chci za to jen to, abyste mě vzali mezi sebe. Abyste mi ukázali správnou cestu k Bohu. Tu vai.

Ano, řekl mdle opat. Samozřejmě. To vám mohu slíbit.

Oč tedy jde? Řekněte mi něco o mém úkolu, dotíral jsem. Co mám udělat?

Chvíli rozvaoval, ne spustil: Vyhledáváme lidi mimo řád ne proto, e bychom si nedokázali poradit sami, ale z toho důvodu, e potřebné vědomosti tvoří jednu z odumírajících větví vědění. Není třeba ji dále rozvíjet ve zdech klátera.

Jedná se tedy o něco speciálního?

Opatova tvář zkameněla ostraitostí: Nazývejme tu věc hledáním svatých ostatků.

Skutečně? vydechl jsem.

Přirozeně víte, e se touto činností vdy zabývali nejvěrnějí synové a dcery církve.

Snad se zaslouím, abych jím byl také, ale nechápu...

Věda zneváila význam posvátných předmětů dávných dob. Vysvětlila jejich funkci tak, e ztratily význam symbolů. Podkopala nai autoritu.

Kýval jsem. Doby, kdy vemu nevysvětlitelnému náleela nálepka kultovní předmět, zmizely v nenávratnu.

Církevní soud, který rozhoduje o původu posvátných relikvií a o zázračnosti či přirozenosti událostí, potřebuje nový nástroj. Systém, který by obstál z pohledu současnosti.

Myslíte, e takové věci jetě někoho zajímají? odváil jsem se oponovat.

Co zajímá ostatní právě teď, není podstatné, pronesl odmítavě, my musíme být neustále krok vpředu. A jednou jistě přijde čas, kdy tyto informace upotřebíme. Rozumíte?

Jistě, ale stále nevím, co vlastně chcete ode mě.

Staré spisy často citují dílo svatého Ambrosia, který ve svých studiích upozorňoval na to, e kadé slovo má tři gramatické způsoby: jistotu, pravděpodobnost a představivost. Vytvořil systém objasňující souvislosti. Dokázal určit, zda zkoumaný děj nebo předmět byl vyvolán materií, nebo duchem.

Slova zněla z opatových úst sugestivně. Probouzela ve mně zájem odborníka. Expertní systém, nadhodil jsem.

Řeknu vám příklad, vysvětloval. Vezměte tři slova: mu, loď, voda. Systém svatého Ambrosia je uvedl do vzájemných souvislostí, seřadil je do časové posloupnosti: voda, mu, loď. Existence dalího vdy předpokládá realitu předcházejícího.

To je zajímavé. A jakým způsobem Ambro

siův systém pracoval?

Jednodue... Tisíce pravd a jejich vzájem

ných souvislostí převedených do strojové řeči.

Zapálilo mi: Počítačový program.

Ano.

Svatý softman v lůně církve. A já mám pro vás jeho dílo rozchodit...

Říkejme svatý ostatek, přeruil mě opat. Věc ovem není tak snadná. Vechny legální kopie byly zničeny za protiinkvizičního období. Čas od času se objeví pirátská verze anebo spí její zlomky, ale o čistých máme jen tuení.

A kde je mám tedy hledat? To bude práce na léta. Taková věc jistě není v síti...

Nenecháme tě bloudit, synu, přeal důrazně mé otázky. Pouil řečnického triku kazatelů a změnil rytmus i zabarvení řeči: Naznačíme ti směr. Jasnozřivost patří natěstí mezi vlastnosti, které před církví dlouho nikdo neutají.

Víte o někom takovém?

Ano. Známe jeho jméno. Je to... prorok Jürgen Zweig.

A proč zrovna on?

Pro svou neomylnost, pro kterou je v poslední době tolik populární. Jsem přesvědčený, e mu k úspěchu pomáhá ná ztracený ostatek. Vra církvi zpět to, co jí bylo uloupeno. A věz, e na cestě nebude sám, řada bratří ze ebravého bratrstva je profesionály v naich slubách. Kadý z nich sleduje svou stopu.

Přikývl jsem.

Věříme ti, zakončil slavnostně. Jdi a získej pro kláter ostatek, který mu zajistí nesmrtelnost. I skrz mohutné zdi klátera zněly silné poryvy větru rozbíjejícího se o skály a hradby. Vrcholek hory byl ovinut ledovými jazyky, ale dole v údolí ji mělo slunce sílu je rozpustit. Tam blátivá kae jednotvárně mlaskala pod promrzlými chodidly poutníka.

Úzká pěinka kličkující po příkrých úbočích mě dovedla a k magistrále proráející střed města. Kráčel jsem po okraji runé obchodní cesty, kterou co chvíli rozkmitával projídějící náklaďák. Dlouhý vůz zdvíhající prach a vytvářející za svou zádí pytel z řídkého vzduchu, jen nenapodobitelně lupl chodci hluboko v uích. Duchovno vyprchalo. Zbyl jen hnus známý u z počátku. Děvka z Kirkiho baru, specialistka na mnichy z misijních výprav, mi půjčila normální hadry. Tedy a potom, co učinila zadost svým pracovním povinnostem. Vykrábala na pelest letitě dalí čárku nutnou pro účtování s pasákem a já byl opět majitelem mundúru, v něm jsem mohl vkráčet mezi normální lidi.

Naskicla mi na spánky identifikační znaky místního gangu, a tak jsem mohl vysát v jedné ze peluněk sklenici chlastu grátis. Zahřál jsem vnitřnosti lihovým patokem z brambor a Boha jsem cítil blí ne kdykoliv jindy.

Putykář se cenil sdílně a zdálo se, e alespoň ukne o mou udičku: Jürgen Zwieg, říká vám to něco?

Jasně, zachrčel. Jeden den ho málem odrovnali a druhej ho přemlouvali, aby jim dělal éfa.

Schopnej hoch?

Zřejmě, zabručel a potopil ukazovák a po druhý kloub v odstálém uchu.

Kdepak sídlí?

Pokrčil rameny: Vude a nikde. Jako kadej prorok, věčně na cestách.

Rád bych se s ním setkal.

Není nic snaího. Vystavuje svý schopnosti na odiv. Na kadým rohu visí aspoň jeden plakát s plánem jeho turné.

Fakt?

Se slepej? sklouzl do familiérního tónu. Jde do módy. Ale posly, kdes byl dodneka ty...

V lochu, nelhal jsem. Na Klifa jsem makal jako galejník a svázaný jsem s ním byl něčím silnějím ne pouhým řetězem.

Tak proto se tak mimo, pronesl chápavě, byls tam dlouho.

Dost.

Tak to jo, posunul po pultu plnou sklenici, dej si jetě jednu, kámoi. Dej si. Stojí to tu za hovno a brzo bude stát za dvě.

Přelapoval z nohy na nohu, ruce zaaté do chlastem vyběleného dřeva, vyrovnával vibrace provokované setrvačníkem valícím se přes totálně zvalchované mozkové buňky. Byl hotový. Plácal se ve stavu trvalého deliria, co el snadno zaměnit za stav abstinence profesionála od fochu.

Dalí diskuse byly zbytečné blekotal v uzavřené smyčce.

Čau, kámo, břinkl jsem mu s pozdravem o zblblou makovici. Obrátil oči v sloup a táhle zachrčel. V levém koutku úst se mu sem a tam komíhala slina.

Děvka s dobrým srdcem stála ve dveřích a civěla do sluníčka. Nastavila mu tvář a pustila ho na sebe. Zlaté, pálivé, plné dlouhých a bodavých paprsků. Dostávala od něho kapky. Na první pohled byla typicky nočním tvorem. Přivřela oči a vzdychla, jako by jí to dělalo dobře.

Vechno mi sedlo. Zas jsem se cítil ve své kůi. Do mé psychiky sice prosáklo cosi z hadrů, které jsem v posledních dnech vystřídal. Trochu slabosti, trochu pózy. Ale snail jsem se své převleky brát jako účelné mimikry. Jako prostředek k dosaení nejvyího cíle.

Plakáty na nároích měly formu pozvánky pro vechny ty, co chtějí Zweigovi naslouchat. Prostě můj program. Já mu chtěl naslouchat důkladně; do dna. A tak jsem vzal směr na neurokliniku spřátelených armád, kde dělali vivisekce a operace bez umrtvení.

Po několika dlouhých hodinách bolestivého přemýlení se mi v mozku rýsoval plán. Pár pevně propojených čar tvořících operační základ akce.

Hej, éfe, zaskřehotal ebrák sedící na chodníku. Zdvihl oči a zmlkl, jakmile uviděl můj válečnými barvami pokreslený ksicht. Kolem tie projíděla limuzína a na jejím zadním nárazníku seděly dvě děti. Zabočila na nábřeí a skryta stěnou rohového čináku zavřískala melodickým klaksonem valčík na rozloučenou.

V prosklené kukani přijímací kanceláře nemocnice klimbal dozorčí v hrákově zelené uniformě. Náivka se znakem kliniky mu visela nalevo od hrudní kosti na poslední niti. Mezi rty převaloval nezapálené váro. Zdravotnictví bral zcela váně. Mám tě na obrazovce, zaevelil, kdy jsem dorazil před oko kamery.

Hledám neurochirurgii.

Tvářil se úředně: Placená sluba, anebo veřejná?

Jasně, e placená ta nejlepí.

Major Webster, čtvrté patro, výtah vlevo.

Vyčerpávající informace. Lift sténal v posledním taení. achta měla parametry, jimi se protáhl v dobách svého mládí. Nyní naráel na zdi a těce se pasíroval vzhůru. Naslouchal jsem tónům vybrnkávaným na napjatém laně.

Chodba byla a na cucky zakrvácených obvazů prázdná. Jen v koutě, který byl tak temný, e si ho uklízeč jistě jetě neviml, leela basa infuzních láhví se edozelenou patinou.

Doktor Webster byl pořez s rituálními jizvami na tvářích a jeho titěrné brejličky působily v době čočkových implantátů jako póza vypočítaná na efekt. Stál vedle operačního pultu, jen jetě personál nestačil poklidit po posledním keftu. Prádlo bylo notně omelé a na konzoli svítila z řady reflektorů slabá polovina. Chrom nástrojů vyloených na krví zrezlém igelitu časem zčernal a oprýskal.

Webster objal irokým gestem svůj řeznický krám a pokyvujícím ukazovákem naznačoval, kam je nejlepí ulehnout. Tak, co to bude? zeptal se. Zkoumavě obhlíel mou holou lebku a jistojistě v ní jako v zrcadle viděl operační plochu přes celé temeno.

Způsob a fazónu nechám na vás, diktoval jsem si, důvěřuji profíkům. Mám ale dvě podmínky...

Prosím.

Operaci mi uděláte při vědomí.

Bez problémů, řekl nedbale, po celou dobu budete pod svou kontrolou.

Nevzal to osobně. Pochopil, e nevěřím nikomu.

Přesně tak. To za prvé, a za druhé mi zmutujete část mozku tak, abych měl absolutně fotografickou pamě.

Rozumím.

Tak začněte, čekal jsem, e si umyje ruce.

Ani se nepohnul. Prachy beru předem, řekl po chvíli.

A... Kláterní měec byl naditý a taxa nijak omračující. Vzbuzovala dojem, e si není výsledkem operace tak zcela jist. Uloil mě a několika zkuenými pohyby mi přikurtoval ruce a nohy k lehátku. Jen klid, zaeptal, kdy se mimoděk dotkl napjatého svalu. Vycvičil jsem se na krysách, a s těmi je větí piplačka.

Připravoval jsem se na silnou bolest. Na křeč, která stáhne vechno, co má být uvolněné, a uvolní to, co má být staené. Za hlavou mi cákala voda a potom měkce mlaskly gumové rukavice. Zaal jsem nehty do boků lůka a zuby stiskl tak silně, e mi jejich tlak pronikal a do mozku.

Přeseknu jeden spoj a bude po bolesti. U ji nikdy nepocítíte, posunoval zaměřovací kří laserového skalpelu, malinko to cukne.

Bylo mi teplo, byla mi zima. Teplo nebo zima? Bylo mi tak, jak jsem si přál. Cítil jsem jemné a příjemné svědění, teplo v levé půlce mozku. Během deseti minut byl hotov a já také. Ve chvíli jsem byl zpět na ulici.

el jsem Pátou východní. Popart vyvedený generacemi bezejmenných výtvarníků na stěnách domů se mi přepisoval do mozku jako nekonečný filmový pás. Překopírovával jsem do sebe několikavrstvou čáranici obrazů, zpráv a iniciál. Vnímal jsem ostře kadou linku, kadou mouhu, kde malíři ve spěchu ujela ruka. Nápadné a graficky vyvedené typy sloené do jmen vládnoucích gangů i slabé podmalby samotářů. Vechno se ve mně skládalo do supermoderní galerie plné obrazů. V centru bylo mrtvo. Bankovní domy uvězněné za roty uměleckých mříí připomínaly oputěné sirotky, kterých se zde rodiče bez skrupulí zbavili. Přes vchod centrální knihovny se táhla pavučina a v prachu na schodech se mé podpatky otiskly stejně výrazně jako litery ve slabikáři.

Starý správce databanky měl hlavu opřenou o dlaně a zdvihl ji, a kdy jsem hlasitě zakalal.

Keft je keft, zabručel, kdy jsem mu nastínil, oč mám zájem. Měli na krystalech slovo od slova ve, co Jürgen Zweig pronesl od dob, kdy jej jetě v kalhotách tlačily pleny z pravého lesního mechu. Přitáhl plnou náruč kazet a poloil je na stůl s přáním těch nejlepích pocitů při čtení. Zaloil jsem jedničku, která začínala výkřikem po porodu přepsaným do velice spletité skupiny hlásek. Jen ty by stačily na slunou vědeckou práci. Sázel jsem do mechanismu jeden záznam za druhým a stával se odborníkem na prorokův ivot. Jen tak jsem před něj mohl předstoupit s neskromným přáním. Obklopil se mnostvím lidí. Bylo jich tolik, e by se mezi nimi měl dalí jedinec ztratit velice snadno. Pokud by ovem nevypadal jako já.

Vzbuzoval jsem nedůvěru. A tak mě ramenáč z osobní stráe připíchl pohledem k zemi, sotva jsem překročil práh. Splet sis lokál, vytěkl.

Natěstí zde nebyl sám.

enská po jeho boku smyslně zdvihla obočí. Můj ohoz měl zřejmě něco do sebe. Alespoň pro ni.

Pozvedla mi sebevědomí.

Nedávej na vzhled, kámoi, přesvědčoval jsem jej. Pod tou zanedbanou slupkou se skrývá ryzí člověk, který věří ve Zweiga jako v Boha.

Co ovem neznamená, e ti poklepu po rameni a pustím tě dál, posmíval se. V očích měl číhavý výraz. V temných otvorech zorniček roztaených v očekávání čehosi temného se zrcadlil můj obraz.

Chci nabídnout mistrovi své sluby.

Bez kterých se zaručeně neobejde, řekl utěpačně.

A pozdravit jej.

No samozřejmě, kdy u bude uvnitř.

Ve srovnání s tím, co se mu vzápětí objevilo za zády, měl vzhled zcela konvenční. Kdesi mezi pracovníkem pro styk s veřejností a vyhazovačem jemnějích praktik. Musel stisknout tlačítko alarmu. Týpek, který se zjevil v temném otvoru zamaskovaných dveří, pocházel z pohádkového příběhu.

Tvářil se spokojeně, přestoe měl obličej rozsekaný jizvami starých ran a namísto pravého oka hluboký prázdný důlek.

Obeel mě jako těký balík, který bude muset za okamik zdvihnout. Chvěl se mu hlas: Na kamenování je dost slabý, zabručel zklamaně.

Otevíral jsem ústa k otázce.

Zdvienou paí mě chtěl umlčet: Jen klid.

Chci k mistrovi.

Kdo tě poslal? Slova mu zachrastila v hrdle jako zrnka kávy drcená tupými břity mlýnku.

Nikdo, přiel jsem sám.

Hleděl na mě, jako by se rozmýlel: Má zbraň?

Jedinou, Kristovu chudobu. Ale před ní se musí sklonit kadý. Doufal jsem, e je má víra ohromí.

Pojď, řekl, uvidíme, jestli má slabost takovou sílu, aby ti byla ku prospěchu.

Chodba byla temná a dlouhá. Po jejích lesknoucích se stěnách stékala vlhkost. Slyel jsem táhlou melodii, která jí pronikala jako nasládlý pach. Linula se pod klenutým stropem. uměla pod pravidelným rytmem naich kroků.

Mu hlasitě zasténal. Zvuk, který vydal, byl nakalivý. Vzápětí vyelizméhohrdla.

Stůj. Ustoupil ke stěně a zatlačil mě do výklenku. Uvolnili jsme cestu dvěma muům, kteří před naima očima sejmuli ze elezného kruhu oběence.

Bolest je mocnějí ne chudoba, zaeptal můj průvodce pod dojmem ponurého obrazu.

Vedete mě k mistrovi? ptal jsem se jen proto, abych měl jistotu, e dosud vládnu hlasem.

Uklíbl se. Zkoumavě si mne prohlédl od piček bot a po vlasy slepené potem.

Dostane se ti největí moné cti, řekl konejivě. Uvidí nejbohatí a nejskvělejí svatyni naeho světa, v ní cestou utrpení vznikají svatí, odříkával. Jejich zázračné ostatky jednou obrátí na správnou víru celý pohanský svět.

Grimasu ve tváři měl neměnnou. Kadé slovo jako by se pro svou váhu a vánost, s ní bylo vyřčeno, mělo vzápětí přeměnit ve skutečnost.

Co se mnou chcete udělat? vřískl mi v ústech strach.

Vnímal jsem kadou kost svého těla jako cosi cizího. Jako kostky stavebnice, z ní jsem pro tuto chvíli sestaven.

Hovořil klidným a monotónním hlasem.

Dnes nemá anci ten, kdo se domnívá, e zachrání svět jednou jedinou třískou ze svatého kříe, pokračoval. ádnou ze zatracených duí nespasí to, co ukrývá opatrněji ne vlastní oko v hlavě ve svém relikviáři. Prorok Zweig praví: polete do pohanských zemí ostatky těch, které vlastníte, aby z nich vzely zázraky a ířilo se od nich svědectví mezi zlosyny a nevěřící, deklamoval.

Cítil jsem, e se mi nohy v kolenou přestávají ohýbat. el jsem po necitlivých končetinách jako na chůdách.

Vejdi! irokým gestem mě uvedl do obrovského sálu osvětleného jasnými plameny loučí. Bílé plátě hodnostářů do sebe vsakovaly ár ohně, jen se blytil na stříbřitých výivkách. Z temného pozadí oltářního obrazu vystupovaly bledé tváře plné smutku a utrpení. Těla pokrytá krvavými ranami se zdánlivě chvěla v proudech horkého vzduchu.

Rozhodněme, bratři, co učiníme s tímto muem, řekl kněz s bílým vousem po mé pravici. Vstal a kov berly, o ni se opíral, vrhl oslnivý blesk. Uvame, co učiníme pro to, aby z něj povstal nový světec.

Neměl jsem hrdlo. Zmizelo i s hlasivkami. Jen v mých plicích přeíval poslední zdroj zvuku vydávající třepotavé sípání.

Nechme jej zemřít na kříi, pronesl jeden ze zakuklenců sedících na vyřezávané lavici ve stínu kazatelny. Předklonil se, kdy dořekl svůj ortel. Pod dlouhou kápí doutnaly jako uhlíky jeho oči.

Souhlasné ticho mě tisklo v čelistech.

Kněz zdvihl pae vysoko nad hlavu a iroké rukávce mu sjely po vyschlých předloktích s reliéfem modrých vystouplých il. Učiňme tak, zvolal.

Svět se se mnou zatočil.

Leel jsem na zádech tisknut k chladným kamenům rukama ozbrojenců. Z křečovitého napětí v jejich tvářích bylo patrné, jakou sílu vynakládají, aby mi znemonili pohyb. Drtili mé údy bez soucitu. Dlaní mi projel ostrý hřeb. Viděl jsem vyrazit kapičku temné krve z rány, je se v okamiku proměnila v tenounký pramínek vsakující se do hrubého dřeva. Udiveně jsem si uvědomoval, e nic necítím. Ani tlak, ani bolest. Nevnímal jsem svá zranění. Neznamenala pro mne víc ne cizí utrpení. Mučení se mne netýkalo. Jen buení kladiv mi bouřilo divoce v uích.

Kněz vykřikl: Vztyčte kří.

Visel jsem na zkroucených paích. Slyel jsem praskat kosti, cítil jsem trhající se tkáň. Krev stékající po mém těle mi připomněla vodu teplé lázně. Hleděl jsem do tváří plných napjatého očekávání, hledajících v mých rysech utrpení, doufajících ve výkřik bolesti, který stále nepřicházel.

Proboha, zaeptal kněz, co to znamená? On netrpí.

Sledoval jsem je shora. Hleděl jsem na jejich hlavy v mitrách, je zakláněli daleko vzad. Přelétl jsem je pohledem. Vzadu za nimi stál v otevřených dveřích mu.

Zweigu!

Byl jsem to já, kdo vykřikl?

Hubený, kostnatý, se sítí propletených křivek tetování na čele a tvářích, stál prorok v lomeném oblouku dveří. Nasvícený pochodní stráce připomínal zjevení.

Dolů s ním, přikázal. Hlasem prořízl uaslé ticho: To je on. Na něj jsem čekal.

Přerval stralivý sen.

Vím, e jsi jedním z těch slídilů, které vypravuje na cestu opat Kaligherus, odsekával důrazně jednotlivá slova. Uetřím tě jen proto, e v tobě vidím příčinu událostí, které chci vyvolat.

Věděl jsem o něm vechno do nejmeního detailu, a přesto mě překvapoval.

Ty ví, proč jsem přiel?

Vechno, co jsem chtěl říci, jako bych vyslovoval se zpoděním. Zweig nepitval mou minulost tak jako já jeho. On dokázal odhadnout, co přijde, jak se zachovám.

Kněí i sluhové neslyně odeli. Stáli jsme sami dva uprostřed sálu s pohupujícími se stíny a s praskotem plápolajících loučí.

Přemítal jsem o tom, zda fluidum, je nás obklopilo, je jen pověrčivým výmyslem, či zda jde o cosi nového a závaného, vyzařovaného tímto muem.

Úmyslně znetvořený obličej měl pokryt spletí stříbrných a zlatých čar vytvářejících sloité geometrické obrazce. Bez miknutí oka čekal, a se na něj dostatečně vynadívám. Usmál se: Líbí se ti má tvář? Jsi technik a jistě tedy chápe.

Byl doopravdy výjimečný sám o sobě. Nepotřeboval spletité stroje. Vystačil si sám.

To jsou...

Ano. To, co vidí, jsou dráhy, jimi proudí energie v procesorech, přisvědčil. Ony probouzí k ivotu ve, po čem touí opat Kaligherus.

Ta věc, eptal jsem s buícím srdcem, ten program... je uvnitř tebe?

Přikývl: Čtu ti mylenky, vím, nač se chce zeptat. Odpovím ti a je mi lhostejné, zdali uvěří, anebo ne. Neukradl jsem ho! Putoval z mozku do mozku. Dědil se z pokolení na pokolení v téme stavu, v jakém byl kdysi uloen do mého praděda svatým Ambrosiem.

A tys měl odvahu ho probudit...

Měl obličej plný vnitřní záře. Hlas, který mu plynul z úst, byl opracován s maximální přesností do projevu profesionálního řečníka: O tom, e oije právě v mém těle, jsem nerozhodl sám. Vnuknutí mě zavedlo do chatrče poustevníka pod horou Zengan a ten mi pokryl tvář spletí kouzelných čar obarvených kovem různobarevných tinktur. Proel jsem očistcem bolesti, kdy do mé pokoky vpaloval vrstvy vzácných kysličníků. A potom jsem vystoupil na vrcholek hory a obrátil tvář k polednímu slunci, abych čerpal jeho moc. Vdechl jsem palčivost paprsků rozdírajících poraněnou kůi a dědictví oilo.

Uvěřil jsem. Musel být ke svému poslání vybrán vyí mocí. Takové rány mohl mít pouze mučedník.

Připadal jsem si jako zloděj dopadený při činu. Přes jazyk mi klopýtla otázka: Co bude se mnou?

Dostane to, po čem touí tvůj pán.

Ale proč? TY JSI PRAVÝ PROROK!

A do okamiku smrti. Dál ne. Za ni nevidím, jen vím, e ty jsi ten, jemu mám dědictví odevzdat.

Léta bylo předáváno uvnitř tvé rodiny...

Pokrčil rameny: Nemám potomka.

Kresby a vrásky. Uvědomil jsem si, e sple trhlin, kráterů a puklin v jeho tvářích vznikla z obou důvodů. Staroba mačkala kůi a pozvolna drolila cestičky spojů. Spojovala se s tetováním a začínala je lámat. Čas zastavit nedokázal. Kadým okamikem se mohl porouchat.

Ale proč právě já?

Měl jsem takové vnuknutí. Vím, e se tvým přičiněním ostatek vrátí tam, odkud vzeel zpět do stroje.

Mozkem mi problesklo poznání: Svatý Ambrosius byl stroj?

Přisvědčil.

Odtud tedy pocházela jeho čistota technická průzračnost prostá lidské hřínosti. Po právu byl ten stroj nazýván svatým.

Musím podstoupit stejnou cestu k vědění jako ty? ptal jsem se bez obav z bolesti.

Neznám staré technologie, které by z tebe udělaly to, čím jsem já. Natěstí v naí situaci platí, e podstatný je cíl, nikoliv prostředek, který nás k němu přivede. Hodnotil mě dlouhým pohledem plným jiskřících hvězdiček. Ve své podstatě jsem hříný, dodal, jako by mě chtěl svým výrokem připravit na cosi neobvyklého.

Nechtěl jsem být povaován za hlupáka, a proto jsem čekal, a bude sám pokračovat.

Genetické předání informací nepřichází v úvahu, zavrhl nejpravděpodobnějí postup, nejsi ena a navíc nemáme čas čekat, ne dospěje nový mozek.

Čekal, e snad konečně pochopím. Existují mnohem jednoduí prostředky... navázal jsem nejistě.

Souhlasil: Tu věc si ale musí odnést uvnitř sebe. Cenné zboí se pauje. Musí v tobě uvíznout stejně jako přesvědčení.

Tuil jsem, kam asi míří. A byl jsem si jistý, e o přenosu informací mi nemůe říci nic nového. V duchu jsem probíral monosti. Nechyběl zdroj, nechyběl ani cílový záznamník. Mám fotografickou pamě, nadhodil jsem záchytný bod.

Teple se usmál: Já vím.

Chybí jen cesta, po které se do mě vechno dostane. Dal jsem mu na vybranou. Zrak, anebo sluch?

Ani jedno, ani druhé.

Jak tedy...

To, co navrhuje, chce čas. Spoustu času. Takový přenos vyaduje, aby ses informace, které do tebe putují, snail i pochopit. Tenhle reflex nepotlačí. My potřebujeme techniku, která dovolí zhutěné přehrání vysokou rychlostí. Nejsi tu v bezpečí a musí co nejdříve odejít. U nemám takovou moc, abych tě ochránil před svými soukmenovci.

Místnost čpěla páleným kořením. Bílý kouř plul vzduchem a zvolna se přemísoval z jednoho kouta do druhého. Přemýlel jsem.

Vechno, čemu nerozumí, souvisí se sexem, zabručel, ví, v okamiku, kdy z tebe utíká ta nepatrná kapička tekutiny, kterou z tebe vydímaly emoce, předává tomu, kdo je schopen přijímat, neúměrně víc nehmotných informací. Poloil mi dlaň na předloktí.

Já...

A není jen ten obyčejný sex, ve kterém si libuje.

Doufal jsem, e jej stále správně nechápu...

Moná ti připadám odporný.

Nehlučně jsem pohnul rty: Ano. Mohlo to vypadat jako polknutí.

Dosud mě drel za ruku. Chyběla mi odvaha ji odtáhnout.

Choval se stále důvěrněji. Tohle je styl, který mi přesně vyhovuje, eptal. Rychlý a příjemný. Alespoň pro mě.

Začínal jsem si uvědomovat jeho pach.

Byl bych ho ukrtil. Byl bych ho zmlátil. Ale nedokázal jsem to. Namísto toho jsem dělal, e se mi tolik nehnusí. Existovala spousta slov, jimi bych se mohl ohradit a vykřičet mu je do obličeje tak, aby uhodila jako kameny. Nutilo mě k tomu poznání, e přestává být prorokem. Dokázal jsem ale jen nehybně čekat na to, co udělá. Pomohl mi specializovaný výcvik v námořní akademii. Věděl jsem, e i mylenky na ty nejobyčejnějí záleitosti znamenají obranu. Myslel jsem na jednu po druhé na to, jak chutná placka vytaená z pece, jak letí míč a jak se odráí od země...

Přitáhl mě k sobě: Dokud tu záleitost nevyzkouí, nepozná, jaká vlastně je. A kdybych tě snad neuspokojil, je to přece konec konců jediný moný prostředek k rychlému dosaení cíle.

Připadal jsem si podvedený. TO, opakující se v jeho slovech, ve mně vyvolávalo pocit hnusu dokud TO nevyzkouí , jaké TO je. TO, tím slovem rozbíjel mou chabou obranu, plynoucí ze slaboské povahy: přizpůsobovat se okolí.

Jsi takový poddajný, eptal.

Nechal jsem se dotlačit a tam, kam potřeboval. Měl mě tam, kde chtěl, a nejenom mě.

Cítil jsem se tak jako před mnoha lety ve dvacátém patře Slionské veobecné nemocnice. Dětství jsem trávil na tvrdých matracích poskládaných na kovové posteli, která byla zastrčená a v koutě chodby nalezenců. I tam jsem byl tváří otočený ke zdi. Hleděl do mouhaté stěny, po které přejela ruka se zakrvácenými prsty, a do zblbnutí jsem těm červeným linkám osnovy bez not opakoval: jsem slaboch, nikdy nebudu rozkazovat, nikdy, i kdyby mi bylo sto; pořád budu ze vech nejmladí, nikdy mi nenarostou vousy, nikdy nezesílím, pořád budu dítě, které nejenom e musí, ale i chce jenom poslouchat.

Svázal nás. Technicky dokonale nás spojil

a potom se zakousl do mé psychiky. U nelo jen o hard. On byl soft. Velice soft. Pro dosaení potřebné intenzity emocí a duevního spojení měla láska i odpor stejný význam. Jejich efekt byl totoný.

Mělimě.

Na zádech jsem cítil chlupy a pot.

Četl jsem z jeho doteků jako z knihy. Touhu, vzruení, tepavý rytmus, jeho byl plný. Spojil se s mým zmutovaným mozkem a několik nekonečných sekund v křeči probíhal přenos dat.

Pochodně praskaly. Nad hlavami nám jako list ve větru proletěl netopýr. Koupil jsem dávku informací. Byla celá vlhká, plná začátečnických zmatků a omylů. Jürgen se svalil dolů. Teď je má v sobě, řekl, vechno, docela vechno. Stačí to nacpat do počítače a spustit.

Stal jsem se vzácnou schránkou relikvií, po které tolik touil opat Kaligherus. Venku bylo vechno úplně jiné, ne kdy jsem vcházel k Zweigovi. Ulice byla sice tatá, domy právě tak oprýskané, okna pinavá, ale výsledný obraz působil stejně uklidňujícím dojmem jako nekonečná zelená mořská hladina. Bylo to za mnou.

Nakonec se zeptal: Zklamal ses ve mně hodně?

Vzpomínal jsem, k čemu tu epizodu přirovnat, ale po dlouhém a zbytečném úsilí jsem si jen potvrdil, jak jsou vzpomínky nepřesné a zkreslené. Dnení záitek mi připadal ze vech nejsilnějí a nejhnusnějí. Potřeboval spláchnout.

Chtělo to enskou. Jakoukoliv. Stačilo jen, aby ta enská byla enská. S trochou oblých tvarů a kapkou zdráhání na oko. Která by se na konec třeba i zeptala: Má mě rád? Ani by tu otázku nemusela myslet váně. Stačila by mi tichá dohoda povrchního vztahu na oko. Kde ale bez peněz hledat tolik porozumění?

el jsem těsně u zdi zahleděný do edivého povrchu chodníku a zvednout oči mě donutil a hysterický výkřik barevného kluka pronásledovaného smečkou honců.

Číslice na pouličních hodinách edě pulzovaly a čárky, skládající se v cifry, připomínaly černý mramor obelisků.

POSLEDNÍ V JINÍM PACIFIKU

Modrofialový neon běel opile ikmo dolů po stěně Monsova FeDomu a končil ve dveřích, jejich práh a boky obtáčelo U na konci nápisu.

Bar právě vstával. Otevřel dveře, ze kterých vykoukla barevná světla, a ze starých ocelových prokladů zaskřípal rytmus od kořenů tropické hudby.

Děvky rozsazené na stoličkách kolem barového pultu se právě rozpočítávaly, která e z nich zaháčkuje prvního zákazníka, jen dorazí jetě dnes, či nedlouho na to zítra jetě téhle noci.

Helejte, řekla chraplavě enská, která zaznamenala mé váhání.

Hleděly ven jako ryby z akvária. Beze slova čekaly, co udělám.

Blondýna ve zlatých punčochách se svezla ze stoličky a smyslně vysadila pravý bok. Jazykem přejela po naběhlém horním rtu a vyplázla modré oči s kokainově kulatými zorničkami.

Půjde dál? zavrněla jako kočka.

Dej si říct, vykřikl barman, který vysunul hlavu mezi dvěma pyramidami sklenic.

Táhlo mě to k ní jako chladný proud. Vstřebávala do sebe vlnu za vlnou mého zájmu a kadá z nich mazala část homosexuálního snu, jako by byl pouze z písku. Potřeboval jsem překrýt nedávné pocity něčím zcela tuctovým.

Skončili jsme na pokoji. Hleděla na mě, já na ni. Rozpínala si aty.

Cítil jsem se, jako bych veřejně na někoho sprostě pokřikoval. Svlékej se pomalu, prosil jsem ji.

Neměj strach, řekla dotčeně, jsem profesionálka. Vím, kde se čas spoří účelněji.

Bezva.

Mám tancovat?

Jo. Doopravdy nepatřila k začátečnicím přesvědčeným o tom, e podstatná část divadla musí probíhat v náručí a na posteli.

Stála přede mnou: Líbím se ti?

Pokoku měla tmavě hnědou a měkkou, jako by spíe pocházela z nějakého dávno mrtvého ivočicha, jeho dostal do rukou u přede mnou prvotřídní koeluh. Byla pruná a jemná bez vrásek. Dokonalá.

Jse fajn.

Zdálo se, e ji chvála těí. Udělám, co bude chtít, vydechla.

Mmmm. Dostala mě. Neuměl jsem si říct, co přesně po ní chci. Alespoň ne nahlas.

Neměla na sobě ani chloupek. Vodopád vlasů na jejím temeni vypadal jako paruka. Kdy ho ale projela dlouhými zahnutými nehty, viděl jsem, e jsou u kořínků rubínově červené. Dotýkal jsem se čistého těla bez rituálních jizev a tetování. Pouze pravý kyčel nesl znamení cechu.

Nestačila se ani zadýchat, vyklouzla a pohlédla mi zblízka do očí: Chce jetě jednou?

Bylo to rychlé a konvenční. Jako úvodník z obrázkového časopisu. Ani jednomu z nás to nic neřeklo. Na tváři měla stále stejný úsměv ten, který mě zprvu tak vzruoval a nyní... Co znamenal byl to skutečný úsměv, nebo spí posměch?

Čekal jsem, e bude lepí, zaútočil jsem raději první.

Dělala jsem, cos chtěl. Musí si říct, zlato.

Mělas víc chtít, abych ti o to řekl.

Záleelo přece jen na tobě.

Ale já nikdy nevím, co vlastně chci...

Tvůj problém.

Nikdy jsem si na enskou nahotu nezvykl. Má v sobě podivnou magii, která mne oslabuje. Zřejmě proto, e nevím, jak vechno, co je uvnitř ní, funguje. Nechávám na nich, aby si vybraly, kam sáhnout, kterým knoflíkem na mně pootočit, abych byl nakonec vyladěný do patřičného stavu extáze. Nepovedl jsem se tomu, kdo mě sestavoval. Funguji sice perfektně, ale jen v cizích rukou. Po půlnoci město vstalo. Pouliční lampy odspoda oehly mraky a kovový smog odrazem osvětlil propasti mezi stěnami domů jasněji ne slunce. Ulice křiovaly Miltonovy koráby. Seděly na vzduchových poltářích jako upejpavky na okrajích sametových křesel a majestátně sunuly své kolébavé zadky po zvířeném prachu nečistěné dlaby.

V předzahrádce baru zasedl chumel Číňanů, který si odskočil z prádelny naproti, aby přes přestávku usrkával z velkých Malhetnů.

Prostě den, jaký má být.

Krámy otevíraly. Kovové mříe rachotily. Město dunělo, jako by zvuk el přes zesilovač vybuzený na maximum.

Vypulírovaný kří z ryzího stříbra se blytil na Náměstí sv. Pavla a jeho ramena spojující sever s jihem mi naznačovala směr ke kutlochu, v něm jsem proil poslední léta.

Nepochopitelně jsem zatouil po tom srazit se svým éfíkem. Podívat se, jak se mu daří, a přitom prozřetelně uloit čerstvě získané vědomosti na svůj osobní disk se zámkem. Nějak jsem přestával věřit ve spolehlivost mozku. Chlastu, který jsem denně potřeboval, bylo přespříli.

A také u jsem nechtěl utíkat. Uvědomil jsem si, e věčným couváním ztrácím cenu. Prostě jsem si potřeboval dokázat, e nejsem beznadějný slaboch, a stálo mi to za to, přestoe mě aludek od cesty zrazoval.

Ná starý dům ojetý bruskou času od základů a po střechu vyvolával vzpomínky. Kulkami otlučená omítka. Příkré schody, které se tolik osvědčily při nočních útocích konkurence. Pevné dveře s dnes ji vykopnutým zámkem a za nimi místnost holá jako novorozeně.

Klaris seděla za stolem a bradu si podpírala dlaněmi. Skleněné oči jí visely z lebky na tenounkých nitích. Raději s nimi ani nepohnula.

Čau, děvče.

Chcípni.

Kdepak má Klifa?

Zmiz.

Osvědčený stereotyp rozhovoru.

Mám se ho bát, anebo nedostatkem rádla zeslábl?

Houby jí záleelo na tom, e jsem ve formě. Odplivla si na stůl a couvla do své prázdnoty. Na listu pomačkaného papíru leely dva poslední kopečky ňupavého driáku, které jetě nepobídla brčkem ke vstupu do čelní dutiny. Hlídala si je dlouhým pohledem.

Klif zkameněl na idli ve vedlejí místnosti. Se zoufalým výrazem hypnotizoval antikvární láhev oblých tvarů, které se ji několik desítek let nenosily. V narůovělém láku v ní plul záhadný modrofialový objekt.

Klife.

Zdvihl oči. Tváře mu na lícních kostech plandaly jako ulé a svratělé balonky.

Co tu dělá, ty zmetku?

Pořád stejně srdečný.

Zabít tě je málo.

Tak se měj k dílu.

Vypadal uboze. Hodně uboze. Daleko víc ne já. Svaly, na kterých si tolik zakládal, mu v té odevzdané pozici spíe překáely. Jako by měl o mocný biceps na pravé pai klopýtnout. Anebo mi také ta vymakaná hromada masa připadala tak těká, e by ji v případě potřeby nedokázal ze stolu ani nadzdvihnout.

Leze mi na nervy, zavrčel.

To pořád, a spí ne já za to můe ty.

Neurčitě zachrčel a obrátil pohled k záhadné lahvi.

Pamatuje na Dika? zeptal se.

No jasně, slavnej kámo, samá ruka, samá noha. Za ochranu mu platila větina řeznictví v italský čtvrti. Proč?

Ukázal bradou do lepkavého láku: To je z něj.

Kruci.

Varování. Pravá ledvina.

Odkud to přilo?

Pokrčil rameny.

Půlměsícový útvar se opíral o jeden z konců a kolébal se ze strany na stranu. Lesklý povrch vazivového plátě pokrývaly bělavé skvrny a pukliny, ze kterých jako jemný dým unikala nachová kapalina vytvářející oblé keříčky kolem tkáně v rozkladu.

Ty má strach... popíchl jsem jej.

Nevyvracel mi to.

Sklonil jsem se nad páchnoucím akváriem, abych je prozkoumal blí. Obyčejná láhev, kterých bylo ve staroitnictví na tucty, nic výjimečného. Hrdlo a přes něj přetaený čtverec plastu zajitěný gumou.

Jak ví, e to je právě z Dika?

Ukázal na miniaturní títek ze zlaté fólie se patně čitelným plastickým nápisem. Přejel jsem ho pičkami prstů a jednotlivá písmena mi vklouzla přímo do mozku.

SV. DIK

To je relikvie, vyrazil jsem ze sebe.

Nechápavě zavrtěl hlavou.

Svatý ostatek. Rozesílá je církev Jürgena Zweiga.

A proč ji poslali právě mně?

Chtěj, abys byl lepí.

Lepí? opakoval nevěřícně.

Doufaj, e tě tím předělají. e se obrátí na pravou víru.

Chvíli přemýlel. Je jich hodně? zeptal se věcně.

Dost.

Asi proti nim nemám moc velkou anci?

To tedy ne.

Zatřásl sklenicí, a její obsah naráel na stěny: Svatej Dik... Myslí, e je doopravdy svatej?

Oni si myslí, e ano.

A ty?

Napadlo mne, e při své kondici jim musel vydret dost dlouho: Za ivota neudělal nic dobrýho, ale asi na tom něco bude...

Myslí, e... ten Zweig... čeká, e mu dám nějak vědět, jak jsem se rozhodl?

Řek bych, e jo.

Nespoutěl z pohupujícího se obsahu láhve oči. Změnil se. Byl jsem si tím jistý. Takového jsem jej neznal. Minimálně z poloviny byl přesvědčený.

Já si to jetě rozmyslím, řekl sotva slyitelně.

Kecy. Nebylo co. Tuil jsem, e s ostatkem sv. Dika půjde i spát, jen aby Zweigovi dokázal, e je na jeho straně. Věřil. U věřil. Zanechal jsem jej jeho nové hračce. Nebylo nijak obtíné vysledovat, co u něj převauje, zda náboné vytrení, anebo strach.

V kumbále za kuchyní jsem nahodil jistič a pustil ávu do svého miláčka. Chvěl se mu obraz, kdy si do paměti po dlouhé přestávce opět hustil systém.

Projel jsem mu spoutěcí dávku a zavedl do

ní nový příkaz definující teleport. To nejlepí pro nae spojení. Parametry na maximu. Do paměti mu vedl otvor lačnící po mé blízkosti.

Odpálil jsem ty typicky uvítací hláky přede

hry přenosu a soustředil se na skořepinku kostí na spáncích. Komunikační gel jemně svědil a guma unaečů je oblípla těsněji ne má kůe se dvěma hlubokými vráskami.

START ČAS: 00:00:00

Mozek mi rozehrávaly vibrace nabíhající hyperbolicky na provozní frekvenci. Přetřásaly neurony jako hráč v hrsti skleněné kuličky a vyklepávaly z nich zakódovaná data.

Kurzor na obrazovce se objevoval a mizel se eleznou pravidelností. V zatuchlé místnosti evelil elektronický um a karavany informací putovaly na pevný disk.

Reproduktor vypískl.

MÉDIUM JE PLNÉ. MÁM PŘENOS UKONČIT?

Sakra.

Nebyl to ádný drobeček. Můj verk mu nestačil. Informační bomba mi seděla v hlavě jako závaí.

Navezem se do něčeho větího.

Prolítl jsem seznam přístupných uzlů a podle názvů hledal ryzího uivatele, který neměl představu o funkci toho, co pouívá.

CENTRÁLA TELEFONNÍ SPOLEČNOSTI

Soubory věčně v pohybu. Změny a doplňky. Oblast přehledná stejně jako pou v bouři.

Upnul jsem se na své dílo. Prohrábl jsem mozkové závity a spustil přepis znovu od začátku.

Vypískl jsem svou horkou dávku do sektorů se zkolabovanými programy. Celkový nepořádek v knihovnách mne ubezpečoval v tom, e jednám promyleně. Vekeré změny zde probíhaly ivelně. Koordinátor neexistoval.

Ulehčilo se mi. U jsem se nemusel spoléhat jen na svůj mozek.

Konec.

Zhasl jsem svého kámoe. Uspal jsem ho jedním jediným tvrdým cvaknutím vypínače. Táhlo mě to ven. Proel jsem kolem Klifa, který na elektrické plotně pálil voňavé koření. Klečel na kolenou a čelem mlátil o chromový rám ovládacího pultu. V koutku mi uvízl obraz Klaris, její oči i s hlavou skončily s definitivní platností na stole. Rozplácla se na něm a sny se jí brouzdaly v barevných pleskancích oblých tvarů kdesi mezi rájem ivota a rájem smrti. Z města mě vyvezl jeden z Miltonových korábů s prosezeným sedadlem a s ulomeným ovladačem okénka. Jeho majitel provozoval v přední části vozu bufet, který mě svým rajským pachem téměř uspal. Nerad mluvil, a tak vůz na okraji prané cesty zalápl tak tvrdě, e jsem spadl ze sedadla. Vyklopil mě na okraji tovární čtvrti a odplul v chuchvalcích bělavého dýmu.

Seel jsem po křovím zarostlém nájezdu dálnice a u hraničního kamene uhnul na horskou stezku. Sklánělo se nad ní několik jehličnatých větví meloucích se ve větru. Balzám na pocuchané nervy.

Ve stínu pokroucené borovice seděl chlápek, který na mne čekal. Pán s tebou, pozdravil. Ve vzduchu se vznáela sladká vůně haie.

I s tebou.

Má?

Patřil ke Kaligherově partě.

Opat se nemůe dočkat?

Zdvihl obočí: Kadý z nás má touhy, které se neosvíceným mohou zdát hříné.

Musel jsem se pousmát: Jednoduchá omluva pro církevní hodnostáře.

Já bych ná zájem nepovaoval za nedočkavost, ale za znamení toho, e organizace pracuje dobře.

Vstal a kráčel krok přede mnou. Koené sandály mu pleskaly o nahá chodidla.

Přes rameno řekl: Jsi první.

plhali jsme vzhůru po úzké rozbahněné cestě, která se točila po úbočí hory. Zpočátku jsem dokázal dret tempo svého průvodce, ale se stoupajícím převýením jsem se stále častěji zastavoval, abych tělu dopřál několik hlubokých nádechů řídnoucího vzduchu. Vystoupili jsme nad smogovou pokličku města, které zmizelo pod červenofialovým příkrovem výparů, a doutnající jarní slunce nás oehlo horoucími paprsky. Rozpalovalo stříbrné kování mého oděvu, jen se mi začínal vpalovat do pokoky. Valící se pot mě típal pod těsnou koenou koilí, která ho ji nedokázala vsáknout.

Mnich zůstal stát na jedné z prostornějích ploin a ohlédl se. Teď očisti své tělo, poádal, zbav se veho, co tě tíí.

Beze slova jsem rozepjal opasek, který mi svou vahou stáhl kalhoty a ke kolenům.

Sundej je.

Odkopl jsem boty a holými chodidly selapal rolující se nohavice na zem.

I koili, vechno.

Poslechl jsem jej.

Kde má tu věc? ptal se.

Přejel jsem dlaní po čele: Tady, uvnitř.

Postaral ses i o sebe, konstatoval.

Chytrák Zweig. Jistil můj ivot. Cenu jsem pro ně měl jen ivý.

Svou nahotu zahalí jetě před večerem, řekl mnich. Přenocujeme v poustevně ve třech tisících.

Vracel jsem se zpět do klátera jako dítě. Proč to vechno? ptal jsem se.

Musí být nezajímavý, ubohý, vysvětloval, tak nikdo nepozná, e nese něco cenného.

Do chodidel mne bodaly ostré kameny a při pádu jsem si bolestivě odřel koleno. Se setměním jsme dorazili k chýi vystavěné v puklině skály. Celý pinavý a rozlámaný jsem padl na lůko z praskajících větví. Cesta byla u konce. Následující den jsem stál opět na stejném místě jako před několika týdny.

Těko spočítat, kolik mých mozkových buněk odumřelo za tu dobu po zaplivaných peluňkách. Likvidoval jsem je po tisících. Přesto jsem byl mnohem moudřejí. Mé znalosti se staly zkuenostmi.

Krčil jsem se v ohnisku opatových pohledů.

A on ke mně shlíel ze svých výin laskavě: Slyel jsem, es získal to, pro co jsem tě poslal.

Mezi námi byl stůl a dubová deska s hrubými, ale časem zaoblenými lety se zdála být irí neli moře.

Kývl jsem.

Konečně dosáhneme poznání, po něm touíme léta.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.