načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kyberbouře – Matthew Mather

Kyberbouře

Elektronická kniha: Kyberbouře
Autor: Matthew Mather

Hlavní hrdina Mike je typický Newyorčan. Má ženu, dítě a nemůže vystát tchána s tchýní, kteří mu již zkazili Den díkuvzdání a hrozí, že s nimi bude muset strávit i Vánoce. Vše ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 310
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Miroslava Polová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7801-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdina Mike je typický Newyorčan. Má ženu, dítě a nemůže vystát tchána s tchýní, kteří mu již zkazili Den díkuvzdání a hrozí, že s nimi bude muset strávit i Vánoce. Vše se ale změní, když v New Yorku selže veškerá technologie a lidé jsou odkázáni sami na sebe. Podaří se Mikeovi a jeho rodině přežít v prostředí násilníků, vrahů a kanibalů, ve které se Newyorčani proměnili? A co stojí za nefunkčností technologie, jedná se o teroristický útok, nebo je to jen náhoda? Napínavý thriller z newyorského prostředí poukazuje na možné chování lidí v době, kdy technologie přestane fungovat.

Popis nakladatele

Když v běhu dní zachytíme spojení slov jako virus-banka-mail, obvykle zbystříme. Kdo se nám má co šťourat v soukromí, že?
Jenže…
Když začnou světová internetová média chrlit čím dál absurdnější zprávy o katastrofách a kolabující kybersvět křiví pohled na realitu, Mike Mitchell, průměrný Newyorčan, který se zrovna snaží zachránit si manželství, najednou zjišťuje, že tady už nejde jen o nějaký nabouraný účet. A když pak série sněhových bouří odřízne New York od zbytku světa, stane se z města ledová hrobka, kde už se nedá nikomu věřit a nic už není takové, jak to vypadá. Někdy ty nejhorší bouře nevyvolá matka příroda a někdy ty nejhorší noční můry nejsou ty, z nichž se můžeme probudit…

Technothriller Kyberbouře ocení fanoušci Michaela Crichtona a Toma Clancyho, stejně jako čtenáři knih Williama Gibsona a Neala Stephensona. Vychutnejte si pátrání po podstatě lidství ve světě, který se prolíná s kybersvětem a prožijte drsnou fikci krušné budoucnosti.

Zařazeno v kategoriích
Matthew Mather - další tituly autora:
Kyberbouře Kyberbouře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIFID


Přeložila Miroslava Polová.

Matthew Mather

Kyberbouře

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

Cyberstorm

Copyright © 2013 by Matthew Mather

All rights reserved.

Translation © Miroslava Polová, 2016

Cover © Renata Brntická, 2016

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2016

ISBN 978-80-7553-156-8 (pdf)

Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz




Předmluva autora

Rád bych poděkoval lidem, kteří mi propůjčili svůj čas i znalosti a po

mohli mi tak stvořit tento realistický scénář případu kybernetické neho

dy v celé šíři:

Richard Marshall

bývalý vrchní ředitel Kybernetické bezpečnosti Ministerstva pro vnitřní

bezpečnost USA a Ochrany informací NSA

Curtis Levinson

zástupce USA v NATO pro Kybernetickou obranu

Major Alex Aquino

velitel Kybernetických operací Vzdušných sil USA, WADS

Erik Montcalm

ředitel Bezpečnostních technologií, SecureOps

A na konci knihy přidávám zvláštní poděkování a jmenný seznam všech svých betareaderů. Najít mě můžete na: www.matthewmather.com


Prolog

Zastavil jsem se, nadzvedl si brýle, zahleděl jsem se do tmy holýma očima a oslepeně jsem zamrkal. Noc byla smolně černá a tichá. Hleděl jsem do prázdna a najednou se mě zmocnil pocit, že se spojení se světem přerušilo, že jsem se ode všeho odtrhl a stala se ze mě jen nekonečně malá tečka osaměle plující vesmírem. Zpočátku mě přepadl strach a závrať, ale brzy to začalo být příjemné.

Možná, že takhle vypadá smrt? Samota, klid a jen se beze strachu vznášet a vznášet...

Ale pak jsem pomyslel na Luka, na Lauren a sen se přetrhl. Zaklapl jsem brýle s nočním viděním zpátky na místo a kolem mě se zase objevily přízračně zelené sněhové vločky, které se mírumilovně snášely k zemi.

Hryzavý hlad byl dneska ráno tak úporný, že mě málem vyhnal ven hledat zahrabané jídlo za denního světla. Chuck mě zdržoval, rozmlouval mi to, uklidňoval mě. To já ne kvůli sobě, hádal jsem se s ním, to já kvůli Lukovi, Lauren, Ellarose – jakýkoli důvod mi byl dost dobrý, jen abych se jako narkoman dostal ke své dávce.

Dal jsem se do smíchu.

Jsem závislý na jídle.

Padající vločky byly fascinující. Zavřel jsem oči a zhluboka jsem nasál dech.

Co je skutečné? Co je vlastně skutečnost?

Byl jsem jako omámený, roztěkaná mysl nebyla schopná udržet myšlenku.

Seber se, Miku. Luke na tobě závisí. Lauren na tobě závisí. To miminko na tobě závisí.

Otevřel jsem oči, vůlí jsem se vrátil do tady a teď a poklepal jsem na mobil v kapse, abych oživil displej s rozšířenou realitou. Přede mnou se rozvinulo pole červených teček. Znovu jsem zhluboka nabral dech a opatrně, krok za krokem, jsem se prodíral přes Dvacátou čtvrtou ke shluku teček na Šesté avenue.


25. listopadu

New York City, Chelsea

„Žijeme v úžasné době!“

Zvedl jsem si ten škvarek k nosu a ostražitě jsem ho zkoumal.

„Úžasně nebezpečné době,“ uchechtl se Chuck, můj soused a nejlepší kamarád, a dal si hlt piva. „Krásná práce. Ten je uvnitř pravděpodobně ještě zmrzlý.“

Potřásl jsem hlavou a odložil jsem spálený párek na kraj grilu.

Na to, že bylo Díkůvzdání, bylo celý týden nezvykle teplo, a tak jsem se na poslední chvíli rozhodl uspořádat na střešní terase našeho skladištního komplexu, předělaného na bydlení, barbecue. Většina našich sousedů zůstala na svátky doma, a já jsem celé dopoledne chodil se svým dvouletým synkem Lukem ode dveří ke dveřím a všechny zval nahoru, že budeme grilovat.

„Neurážej moje kulinářství a nezačínej s tím zase.“

Vlahé paprsky zapadajícího slunce nám zařídily efektní závěr dne. Z našeho pětipatrového domu byl za pozdního podzimu nádherný výhled na rudozlaté stromy podél Hudsonu, na rušné ulice za ním a na kontury města proti obloze v pozadí. New York v sobě měl vibrace, které mě vzrušovaly i po těch dvou letech, co jsem tu žil. Rozhlédl jsem se po sousedech. Sehnali jsme na náš malý mejdan třicet lidí a já jsem byl v duchu pyšný na to, že jich přišlo tolik.

„Takže ty si nemyslíš, že by sluneční erupce mohla zničit svět?“ zeptal se Chuck a tázavě na mě povytáhl obočí.

Jeho jižanský přízvuk dával zpěvavý lyrický nádech dokonce i řečem o katastrofách, a když sebou v těch svých odrbaných džínách a ramonesáckém tričku praštil zpátky na lehátko, vypadal jako rocková hvězda. Zpod čupřiny rozcuchaných blonďatých vlasů hravě jiskřily oříškové oči a ležérní vzhled doplňovalo dvoudenní strniště.

„To je přesně to, o čem jsem s tebou nechtěl zase začínat.“

„Já jen říkám...“

„Ať říkáš, co říkáš, vždycky skončíš u katastrof.“ Zvedl jsem oči k nebesům. „Vždyť my prožíváme jedno z nejúžasnějších přelomových období v lidské historii.“

Nastavil jsem gril pro další várku, plameny vyskočily a já jsem začal postrkovat párky po mřížce.

Vedle mě postával Tony, jeden z našich vrátných. Zůstal v košili a kravatě, ale aspoň že to sako si už sundal. Podsaditý chlap, s tmavými ital


skými rysy a brooklynský jako staří Dodgers, i jeho přízvuk to neustále připomínal. Tony byl ten týpek, co si vás okamžitě získá, vždycky ochotně pomůže a pořád je samý úsměv a žert.

I Luke ho měl rád. Co začal chodit, tak pokaždé když jsme šli dolů, vystřelil z výtahu, ledva cinklo přízemí, a s nadšeným kvikotem utíkal k recepci za Tonym. Náklonnost byla oboustranná.

Odvrátil jsem se od párků k Chuckovi. „Za minulou dekádu se narodila více než miliarda lidí – to je tolik, jako by deset let přibýval každý měsíc jeden nový New York. To je nejrychlejší růst populace, jaký kdy byl či bude.“

Důrazně jsem šermoval grilovacími kleštěmi, abych svým slovům dodal váhu.

„Jistě, tu a tam je nějaká ta válka, ale nic zásadního. Myslím, že to o lidské rase něco vypovídá.“ Efektně jsem se odmlčel, a pak jsem dodal: „Dospíváme.“

„Té miliardě nových lidí převážně ještě teče mlíko po bradě,“ odtušil Chuck. „Počkej patnáct let, až budou všichni chtít auto a pračku. Pak se uvidí, jak jsme dospělí.“

„Světová chudoba, počítáno v reálných dolarech na osobu, je poloviční, než byla před čtyřiceti lety...“

„A přesto chodí každý šestý Američan o hladu a většina lidí trpí podvýživou,“ skočil mi do řeči Chuck.

„A poprvé v lidské historii,“ nedal jsem se, „už nějaký rok žije víc lidí ve městě než na venkově.“

„Ty to říkáš, jak by to bylo dobře.“

Tony se podíval na mě, na Chucka, potřásl hlavou, usmál se a dal si lok piva. Tento obehraný slovní šerm sledoval už mockrát.

„Je to dobře,“ prohlásil jsem. „Městské životní prostředí je energeticky daleko hospodárnější než venkovské.“

„Až na to, že ve městě žádné životní prostředí není,“ odsekl Chuck. „Životní prostředí je prostředí k životu. Ty o tom mluvíš, jako by města byla nějaké soběstačné bubliny, a to nejsou. Jsou absolutně závislé na okolní přírodě.“

Namířil jsem na něj kleště. „Na té samé přírodě, kterou chráníme tím, že žijeme společně ve městě.“

Obrátil jsem pozornost zpátky k barbecue a zjistil jsem, že tuk kapající z párků přiživil plameny a pálí se mi kuřecí prsa.

„Já jen říkám, že až to všechno klekne...“

„Jako až nějaký terorista pošle na Ameriku atomovku? Nebo elektromagnetický impuls?“ popichoval jsem ho, zatímco jsem přeskládával 12 / Matthew Mather


maso. „Nebo na nás vypustí nějakou biologickou zbraň, nějakou tu rezis

tentní bakterii?“

„Tak nějak,“ přikývl Chuck.

„Víš, co by ti mělo opravdu dělat starosti?“

„Co?“

Ani v nejmenším jsem netoužil poskytovat jeho posedlosti další

podněty, ale zrovna jsem o tom dočetl jeden článek a nemohl jsem si

pomoci.

„Kyberútok.“

Vtom jsem zahlédl rodiče své ženy a sevřel se mi žaludek. Takže dorazili. Co bych jen dal za to, abych měl s tchánem a tchyní jednoduché vztahy, jenže tak už to na světě chodí a v tomhle se stejně jako já plácá většina lidí.

„Říká vám něco Noční drak?“ zeptal jsem se.

Chuck a Tony zavrtěli hlavou.

„Před pár lety začali nacházet v elektronických řídicích systémech elektráren po celé zemi cizí kódy,“ vysvětloval jsem. „Vystopovali jejich zdroj a ovládání až do administrativních budov v Číně a celé to bylo naprogramováno speciálně k vyřazení energetické distribuční soustavy USA z provozu.“

Chuck mě sledoval, ale valný dojem to na něj neudělalo. „No a co? Co se stalo?“

„Nestalo se nic, zatím, ale ty se na to díváš špatně. Stejně jako všichni ostatní. V tom je ten problém. Kdyby nám tady Číňané pobíhali po celé zemi a lepili na sloupy vysokého napětí plastickou trhavinu C-4, veřejnost by řvala jako o život a vyhlašovala by válku.“

„Takže zatímco dřív se kvůli likvidaci továren shazovaly bomby, tak teď stačí jen kliknout myší?“

„Přesně tak.“

„No vida,“ pousmál se Chuck. „Takže v tobě je koneckonců přece jenom kus fanouška příprav na přežití.“

Dal jsem se do smíchu. „Odpověz mi na tohle – kdopak vlastně řídí internet, tu záležitost, na které závisí náš život?“

„Já nevím, vláda?“

„Odpověď zní, že ho neřídí nikdo. Všichni ho používají, ale nikdo ho neřídí.“

„No vida, tak z toho teda opravdu kouká katastrofický scénář.“

„Z vás dvou by jednomu přeskočilo,“ podotkl Tony. „Nemohli bychom se chvíli bavit o baseballu?“

Kyberbouře /13


Dal jsem se do smíchu. „Nedejte na nás. Jen tak plácáme. Vy máte před sebou ještě dlouhý život, kamaráde. Věřte mi.“

„Já vám věřím, pane Mitchelli.“

„Tony, prosím, nemohl byste mě oslovovat prostě Miku?“

„Jistě, pane Mitchelli,“ uchechtl se. Na grilu opět vyskočily plameny a Tony s předstíraným zděšením ucukl. „Možná byste měl k tomu grilování pustit raději mě. Vy máte na práci důležitější věci, ne?“

„A my bychom rádi něco snědli dřív, než to všechno shoří na škvarek,“ přidal se s potměšilým úsměvem Chuck.

„No jo, jistě.“ Bez valného nadšení jsem to vzdal a podal jsem kleště Tonymu. Beztak jsem se u grilu jen schovával v marné naději, že se vyhnu nevyhnutelnému.

Ohlédl jsem se po své ženě Lauren. Zrovna se s někým bavila, smála se, rukou si odhrnovala dlouhé, kaštanové vlasy na záda, ale dívala se na mě.

Svými vystouplými lícními kostmi a jiskrnýma zelenýma očima přitahovala Lauren pozornost všude, kam vstoupila. Měla čisté, výrazné rysy své rodiny, a ostrý nos a brada ještě zdůrazňovaly štíhlou postavu. Dokonce i po pěti letech společného života mi pouhý pohled na ni zdálky bral dech – pořád jsem nemohl uvěřit, že si vybrala mě.

Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se v ramenou.

„Nechávám gril vaší péči,“ sdělil jsem nikomu konkrétnímu. Ti dva už stejně zase probírali kybergedon.

Loknul jsem si piva, odložil jsem ho na stůl u grilu, obrátil jsem se a vydal jsem se k Lauren. Stála v protějším rohu rozlehlé střešní terasy a čile klevetila s rodiči a několika našimi sousedy. Sice jsem zrovna já trval na tom, že na letošní Díkůvzdání pozveme my její rodiče k nám, ale už teď jsem toho litoval.

Byla to stará, patricijská bostonská rodina, tvídoví intelektuálové, a i když jsem zpočátku dělal, co jsem mohl, abych jim vyhověl, časem jsem to vzdal a přistoupil jsem na rezervované příměří, které mi nikdy moc nešlo. Ale to neznamenalo, že nebudu zdvořilý.

„Pane Seymoure,“ zvolal jsem a napřáhl jsem ruku, „díky moc, že jste přišel.“

Muž v ramenatém tvídovém saku, zvýrazněném kapesníčkem v námořnické modři v kapsičce, oxfordsky modrou košilí a hnědou kašmírovou vázankou, přerušil rozhovor s Lauren, vzhlédl a škrobeně se usmál. Rázem jsem ve svých džínách a tričku nabyl sebevědomí. Překonal jsem posledních pár kroků, pevně jsem mu stiskl ruku a mohutně jsem mu s ní potřásl. 14 / Matthew Mather


„Ááá, paní Seymourová, půvabná jako vždy,“ dodal jsem, když jsem se obracel k manželčině matce, která strnule seděla na nepohodlné dřevěné lavici u svého manžela a dcery. Přišla v hnědém kostýmku patřičně doplněném obrovským kloboukem na hlavě a šňůrou perel na krku. Chytla minikabelku, kterou měla položenou na klíně, a maličko se předklonila, jako by chtěla vstát.

„Ne, ne, prosím, nevstávejte.“ Sklonil jsem se k ní a letmo jsem ji políbil na tvář. Usmála se a usadila se zpátky na kraj lavice. „Díky, že jste s námi přišla oslavit Díkůvzdání.“

„Takže o tom budeš přemýšlet?“ zeptal se pan Seymour okázale Lauren. Člověk v jeho hlase téměř rozeznával vrstvy předků obtěžkaných privilegii a zodpovědností a dnes snad i kapku blahosklonnosti. Jasně chtěl, abych ho slyšel.

„Ano, tati,“ pípla Lauren, kradmo po mně střelila pohledem a rychle sklopila oči. „Budu.“

Na ten špek jsem mu neskočil. Ignoroval jsem ho.

„Už jste byli představeni Borodinovým?“ pokynul jsem k postaršímu ruskému páru, který seděl u stolu s nimi. Aleksandr, manžel, mezitím usnul a teď tiše pochrupoval v lehátku vedle své manželky Ireny, která čile pletla.

Borodinovi bydleli hned vedle nás. Občas jsem u nich celé hodiny poslouchal vyprávění paní Borodinové o válce. Přežili obléhání Leningradu, současného Petrohradu, a mně přišlo fascinující, jak mohla prožít něco tak strašlivého, a přesto hledět na svět tak pozitivně a laskavě. Kromě toho dělala fantastický boršč.

„Lauren nás už představila. Bylo nám potěšením,“ zamumlal pan Seymour a vrhl směrem k paní Borodinové úsměv. Vzhlédla a úsměv mu oplatila, a zase se vrátila k rozpleteným ponožkám.

„No a Luka,“ rozevřel jsem náruč, „už jste viděli?“

„Ne, Chuck a Susie mají doma hlídání pro Ellarose, tak zůstal dole s ní,“ odpověděla Lauren. „Ještě jsme za ním nestihli zajít.“

„Ale zato jsme byli pozváni do Metropolitní,“ oznámila mi nadšeně paní Seymourová a hrdě se napřímila. „Máme lístky na generální zkoušku nového představení Aidy.“

„Aha, opravdu?“

Podíval jsem se na Lauren a pak jsem se obrátil k Richardovi, dalšímu našemu sousedovi, který ale rozhodně nebyl na seznamu mých oblíbenců.

„Díky, Dicku.“

Kyberbouře /15


Pohledný chlápek s hranatou bradou, za svých studentských dnů na Yale svým způsobem fotbalová hvězda. Jeho drobounká žena Sarah seděla za ním jako bázlivé štěně. Když jsem o ni zavadil pohledem, rychle si stáhla rukávy od svetru, aby si zakryla paže.

„Je mi známo, že Seymourovi operu milují,“ vysvětloval mi Richard blahosklonným tónem, z něhož čišely peníze jako z manhattanského makléře popisujícího investiční možnosti. Tak jako Seymourovi byli stará bostonská rodina, Richard pocházel ze staré newyorské rodiny. „A my máme v Metropolitní sedadla pro ‚rodinu a přátele‘. Mám jen čtyři lístky, ale Sarah stejně jít nechtěla,“ jeho žena za ním jen chabě pokrčila rameny, „a nevykládej si to špatně, brácho, ale říkal jsem si, že tvoje parketa to taky není. A tak mě napadlo, že bych mohl pozvat Lauren a Seymourovy. Že bychom si udělali takovou malou oslavu Díkůvzdání.“

Zatímco přízvuk pana Seymoura zněl věrohodně, Richardova vyumělkovaná afektovanost britské přípravky mi rvala uši.

„Asi jo.“

Co má, sakra, za lubem?

Trapná pauza.

„Jestli to máme stihnout, tak už musíme jít,“ dodal Richard a povytáhl obočí. „Zkoušky začínají dřív.“

„Ale my jsme se právě chystali podávat jídlo,“ namítl jsem a ukázal jsem dozadu na stoly s kostkovanými ubrusy, mísami s rajčatovým salátem a papírovými tácky. Tony už vršil spálené párky a kuřata na servírovací podnos. Usmál se na mě a zamával kleštěmi.

„Nedělejte si starosti, my už si někam zajdeme,“ řekl pan Seymour a obdařil mě dalším škrobeným úsměvem. „Richard nám zrovna vyprávěl o nějakém úžasném novém baru na Upper East Side.“

„Byl to jen takový nápad,“ dodala rozpačitě Lauren. „Richard se o tom zmínil jen tak mezi řečí.“

Zhluboka jsem se nadechl a zaťal jsem pěsti, ale pak jsem se ovládl, vydechl jsem a pěsti povolily. Rodina je rodina a já jsem chtěl, aby byla Lauren šťastná. Třeba to pomůže. Promnul jsem si oko a ještě jednou jsem zvolna vydechl.

„To je opravdu vynikající nápad.“ Mile jsem se na svou ženu usmál a vycítil jsem, že ji to uklidnilo. „Nemusíš zpátky spěchat, já už se o Luka postarám. Užij si to.“

„Opravdu?“ ujišťovala se Lauren.

Špetka vděku náš vztah očividně vzpružila. 16 / Matthew Mather


„Určitě. Dám si s klukama jen pár piv.“ Vzato kolem a kolem vypadal ten nápad čím dál líp. „Už byste měli raději jít. Třeba se pak ještě sejdeme na skleničku na dobrou noc, ne?“

„Tak dohodnuto?“ zeptal se pan Seymour.

Během několika minut byli pryč a já byl zase s klukama. Naložil jsem si na talíř hromadu párků a už jsem doloval z ledničky pivo.

Pak jsem se pohodlně rozvalil na židli.

Chuck se na mě zadíval. Vidlička plná rajčatového salátu mu uvízla na půl cesty do úst. „Tak tohle máš za to, že ses oženil s holkou, co se jmenuje Lauren Seymourová.“

Dal jsem se do smíchu a otevřel jsem si pivo. „Co třeba dát řeč o tom zmatku mezi Čínou a Indií ohledně přehrad v Himalájích?“

27. listopadu

Rodinná návštěva se nevydařila.

Katastrofální průběh dne Díkůvzdání začal tím, že jsme k večeři objednali předpečeného krocana z Chelsea Market – „Ach drahoušku, vy si nepečete krocana sami?“ – pokračoval nepohodlným stolováním kolem našeho kuchyňského pultu – „Kdy si pořídíte větší byt?“ – a vyvrcholil tím, že jsem se nemohl dívat na zápas Steelers – „To nevadí, jestli se chce Michael dívat na fotbal, tak my se prostě vrátíme do hotelu.“

Richard, který bydlel na druhém konci chodby, nás šarmantně pozval na večerní skleničku do jejich luxusního trojpodlažního bytu s výhledem na siluety Manhattanu, kde nás horlivě a úslužně obsluhovala jeho žena Sarah – „Ovšemže si pečeme krocana sami. Vy ne?“

Konverzace se rychle stočila na pouta mezi starými newyorskými a bostonskými rody – „Fascinující, že? Richarde, vy jste téměř určitě bratranec naší Lauren z třetího kolena,“ – a brzy následovalo: „Miku, víte vy něco o historii své rodiny?“

Věděl jsem a obnášelo to kovodělnictví a hospody, takže jsem řekl, že nevím.

Pan Seymour zakončil večer výslechem Lauren ohledně jejích nových pracovních vyhlídek, které nebyly žádné. Richard vstřícně přišel s mnoha návrhy, komu všemu ji může představit. Mě se zdvořile přeptali, jak to jde, následovaly hlášky, že internet je prostě příliš komplikovaný, než aby se o tom dalo konverzovat, a pak dotaz: „Tak Richarde, jak si vede vaše rodinná investiční společnost?“

Kyberbouře /17


Ale abych byl spravedlivý, Lauren se postavila za mě a všechno proběhlo civilizovaně.

Většinu času jsem strávil tím, že jsem tchyni a tchána vozil na schůzky s přáteli do podniků jako Metropolitan Club, Core Club a samozřejmě Harvard Club. Seymourovi prosluli jako rodina, která měla v každé generaci alespoň jednoho studenta Harvardu už od jeho založení, takže v dotyčném klubu s nimi zacházeli jako s královskou návštěvou.

V pátek nás Richard dokonce šarmantně pozval na večerní skleničku do Yale Clubu.

Divže jsem ho nezardousil.

Díky Bohu to byla jen dvoudenní návštěva a víkend jsme měli konečně pro sebe.

V neděli časně ráno jsem seděl u našeho žulového kuchyňského pultu a krmil Luka. Posadil jsem si ho do vysoké dětské židličky, sám jsem balancoval na barové stoličce, díval se na ranní zprávy na CNN a přitom jsem krájel na kousky jablka a broskve a pokládal jsem mu je na talířek. Luke byl na vrcholu blaha, každý kousek si vzal, věnoval mi široký, zubatý úsměv, a pak ovoce buď snědl, nebo zakvičel a hodil ho na podlahu Gorbymu, voříškovi, kterého si Borodinovi vzali z útulku.

Byla to hra, která prostě nezevšedněla. Gorby trávil v našem bytě skoro stejně času jako doma u Ireny, a když se člověk díval, jak mu Luke hází jídlo, nebylo těžké pochopit proč. Chtěl jsem taky psa, ale Lauren byla proti. Moc chlupů, zhodnotila to stručně.

Luke zabušil pěstičkami do talířku a zapištěl „Tata!“ Univerzální výraz pro cokoli, co se nějak týkalo mě. A pak natáhl ručičku – prosil bych další jablko.

Dal jsem se do smíchu a vybral jsem další jablko na krájení.

Lukovi byly teprve dva, ale vážil jako tříletý – to má pravděpodobně po tátovi, pomyslel jsem si s úsměvem. Kolem buclatých, stále šťastně zardělých tvářiček se vznášely chomáče zlatých vlásků. V obličejíčku pořád sídlil darebný úsměv, z něhož svítily bílé zoubky – jako by se k něčemu chystal a přitom dobře věděl, že se to nesmí. Což bylo skoro pořád.

Z ložnice se vynořila Lauren. Ještě ospale mžourala.

„Není mi dobře,“ zamumlala a vevrávorala do malé koupelny, jediné další oddělené místnosti v našem devadesátimetrovém bytě v podkrovním stylu. Slyšel jsem, že hlasitě kašle, a pak se ozvala sprcha.

„Kafe je na stole,“ zavolal jsem na ni a v duchu jsem si říkal, že toho přece včera zas až tolik nevypila, ale přitom jsem sledoval nějaké rozzu- 18 / Matthew Mather


řené čínské studenty, kteří v Tchaj-jüanu pálili americké vlajky. O Tchaj-jüanu jsem v životě neslyšel, takže zatímco jsem jednou rukou pokládal před Luka další kousky ovoce, druhou jsem si to našel na tabletu.

Wikipedie: Tchaj-jüan (čínsky: pchin-jin Tàiyuán) je hlavní a největší město severočínské provincie Šan-si. Při sčítání lidu v roce 2010 mělo 4 201 591 obyvatel.

Páni.

Větší než Los Angeles, druhé největší americké město, a přitom Tchaj-jüan je v Číně dvacátý. Několika údery do klávesnice jsem zjistil, že Čína má přes 160 měst s více než milionem obyvatel, zatímco Spojené státy jich mají přesně devět.

Vzhlédl jsem od tabletu ke zprávám. Reportáž přešla ke vzdušným záběrům cize vyhlížející letadlové lodě. Scénu popisoval nějaký komentátor: „Tady vidíme Liao-ning, první a zatím jedinou čínskou letadlovou loď, obklopenou skupinou bojovně vyhlížejících torpédoborců třídy Lan-čou, které před průlivem Luzon v Jihočínském moři blokují amerického George Washingtona.“

„To s mými rodiči mě mrzí, zlato,“ pošeptala mi Lauren, která se mezitím protáhla za mě. Na sobě měla bílý froté župan a ručníkem si vytírala vlasy. „Ale nezapomeň, že to byl tvůj nápad.“

Sklonila se k Lukovi, objala ho a políbila. Luke se smál a kvičel radostí z tolika pozornosti. Pak objala mě a políbila mě na krk.

Usmál jsem se a přitulil se k ní, užíval jsem si něžnosti po několika napjatých dnech.

„Já vím.“

V CNN se objevil americký námořní důstojník. „Není to ani pět let, co nám Japonci říkali, ať své vojáky z Okinawy stáhneme, a najednou zase žebrají o pomoc. Přitom sem Japonci poslali vlastní flotilu letadlových lodí, takže proč, proboha,...“

„Miluju tě, zlato.“ Lauren mi zajela rukou pod tričko a hladila mě na hrudi.

„Taky tě miluju.“

„Už jsi myslel na to, jestli bychom si na Vánoce nezaletěli na Havaj?“

„... a jestli Čína odkloní Brahmaputru, tak to Bangladéš těžce postihne. Teď sice potřebují přátele víc než kdy jindy, ale přesto bych si byl nikdy nepomyslel, že sedmá flotila zakotví v Čattagrámu...“

Povzdechl jsem si a odtáhl se od ní.

„Ty víš, že nemám rád, když za nás tví rodiče něco platí.“

„Tak to zaplatím já.“

Kyberbouře /19


„Penězi od svého otce.“

„To jen protože nepracuju, protože jsem nechala práce, abychom měli Luka,“ odsekla.

Tohle bylo bolavé místo.

Odtáhli jsme se od sebe úplně a Lauren se obrátila ke kredenci, vzala si hrnek a nalila si kafe. Černé. Dnes ráno žádný cukr. Opřela se o sporák, hrnek s horkou kávou chovala v dlaních a choulila se do sebe, dál ode mě.

„... začínají cyklické okružní letecké operace, nepřetržité vysílání letadel ze tří amerických letadlových lodí, nyní umístěných v...“

„Nejde jen o peníze. Mně se nechce trávit Vánoce s tvou matkou a otcem. A byli jsme s nimi o Díkůvzdání.“

Přešla to mlčením. „Zrovna jsem skončila praxi v Lathamu a složila advokátní zkoušky...“ – mluvila spíš sama pro sebe než ke mně – „a teď všude snižují stavy. Zahodila jsem příležitost.“

„Nic jsi nezahodila, zlato,“ řekl jsem něžně a podíval jsem se na Luka. „Všichni máme těžkosti. Tahle nová krize postihla všechny.“

Do nastalého ticha pokračoval komentátor na CNN. „Aktuální zprávy. Byly napadeny a poškozeny webové stránky vlády Spojených států. Čínské a americké námořní síly zaujímají bojové pozice a napětí se zvyšuje. Nyní se spojíme s naším zpravodajem na Kybernetickém velitelství Spojených států ve Fort Meade...“

„A co zajet do Pittsburghu? Navštívit moji rodinu?“

„... Číňané tvrdí, že poškození webových stránek vlády Spojených států je dílem soukromých, civilních hackerů a že podle všeho vycházejí tyto aktivity převážně z Ruska...“

„To myslíš vážně? Tobě se nechce jet zadarmo na Havaj a po mně chceš, abych jela do Pittsburghu?“ Vypadalo to, že teď se zlobí doopravdy. „Oba tví bratři byli odsouzeni za trestnou činnost. Nejsem si jistá, jestli se mi chce brát Luka do takového prostředí.“

Pokrčil jsem rameny. „Nech toho. Vždyť to byli ještě kluci, když se to stalo. Už jsme o tom mluvili.“

Nic na to neřekla.

„Copak jednoho tvého bratrance taky loni v létě nezavřeli?“ bránil jsem se.

„Zavřeli, to ano,“ odsekla a zavrtěla hlavou, „ale neodsoudili. To je rozdíl.“

Chvíli jsem jí mlčky hleděl do očí. „Ne všichni mají to štěstí, aby měli strýčka v Kongresu,“ dodal jsem pak.

Luke nás dva pozorně sledoval. 20 / Matthew Mather


„A co ty?“ zeptal jsem se ostře. „Copak si to máš podle svého otce rozmyslet?“

Předem jsem věděl, že to bude nějaká nová nabídka, která ji má odlákat zpátky do Bostonu.

„Co myslíš?“

„Ptáš se vážně?“

Povzdechla si a sklopila oči ke kávě. „Právnickou kariéru u Ropes& Gray.“

„Nevěděl jsem, že jsi ho o to žádala.“

„Já jsem ho o to nežádala.“

„Já se do Bostonu nestěhuju, Lauren. Myslel jsem si, že jsme sem šli kvůli tobě, abys začala svůj vlastní život.“

„To ano.“

„Myslel jsem si, že se pokusíme o další dítě, o bratříčka nebo sestřičku pro Luka. Copak jsi to nechtěla?“

„Víc než ty.“

Nevěřícně jsem se na ni zadíval. Moje vize naší společné budoucnosti v jedné jediné větě. Jenže předtím padla nejedna nepříjemná věta. Sevřel se mi žaludek.

„Letos mi bude třicet,“ dodala. „Příležitosti jako tato nepřicházejí často. Možná je to moje poslední šance udělat kariéru.“

Mlčky jsme na sebe hleděli.

„Půjdu na pohovor.“

„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ Srdce se mi splašilo. „Proč? Co se děje?“

„Zrovna jsem ti řekla proč.“

Hleděli jsme na sebe ve vyčítavém tichu. Luke se začal na židličce vrtět.

Lauren si povzdechla a sklopila hlavu. „Když já nevím, chápeš? Cítím se nějak ztracená. Nechce se mi o tom zrovna teď mluvit.“

Uklidnil jsem se a tep se mi maličko zpomalil.

Lauren se na mě zase podívala. „Jdu na oběd s Richardem. Proberu s ním ty možnosti, které mi nabízel.“

Tep se mi opět zrychlil, do tváří se mi vehnala krev.

„Myslím, že Sarah bije.“

V očích se jí zlostně zablýsklo. „Jak můžeš něco takového říct?“

„Všimla sis na barbecue jejích rukou? Pořád je schovávala. Přesto jsem viděl modřiny.“

Potřásla hlavou a odfrkla si. „Ty žárlíš! Nebuď směšný.“

Kyberbouře /21


„Měl bych snad žárlit?“ vyjel jsem na ni vztekle.

Luke se rozplakal.

„Jdu se obléknout,“ prohlásila nesmlouvavě a pohodila hlavou. „A neptej se tak pitomě. Ty víš, co myslím.“

Přestala si mě všímat, shýbla se k Lukovi, políbila ho, pošeptala mu, že je jí to líto, že nechtěla křičet a že ho miluje. Jakmile ho uklidnila, zlostně si mě změřila, rázně odkráčela do ložnice a práskla za sebou dveřmi.

S povzdechem jsem se obrátil k Lukovi, vytáhl jsem ho ze židličky, opřel jsem si jeho hlavičku o rameno a něžně jsem ho poplácával po zádech.

„Pročpak si mě vlastně brala, co, Luku?“ šeptal jsem si tiše.

A sám jsem si odpověděl.

„No ano, jistě, máme přece tebe, že, ty raubíři?“

Ještě dvakrát třikrát popotáhl a pak se jeho tělíčko uklidnilo.

„No tak pojď, zajdeme spolu za Ellarose a tetou Susie.“

8. prosince

„Kolik jich tam je?“

„Padesát. A to je jen voda.“

„Ty žertuješ! Já mám jen půl hodiny, pak budu muset nahoru kvůli hlídání.“

Chuck pokrčil rameny. „Zazvoním na Susie. Může Luka pohlídat.“

„Skvělé,“ odsekl jsem sarkasticky, zatímco jsem vlekl po schodech dolů dva patnáctilitrové kanystry s vodou. „Takže ty platíš pět set dolarů měsíčně za uskladnění sedmi a půl hektolitrů vody?“

Chuckovi patřilo na Manhattanu několik cajunských

1

restaurací a je

den by si myslel, že by si mohl skladovat věci tam, jenže on tvrdil, že je potřebuje mít po ruce. Rád říkával, že člověk s legitimací člena Virginských specialistů na přežití nemůže být nikdy dost opatrný. Trpěl jistou – na Newyorčana rozhodně nezvyklou – opatrností. 22 / Matthew Mather 1

Etnická menšina Cajunové, pocházející z francouzsko-kanadských osadníků, žije

zejména v Lousianě. Pro cajunskou kuchyni jsou charakteristické mořské plody, ze

lenina a ostré koření (směs známe v Evropě jako cajunské koření) – pozn. překl.


Jeho rodina pocházela z jižní strany Mason-Dixonovy linie

2

. Byl to je

dináček a těsně poté, co dokončil univerzitu, mu rodiče zemřeli při autonehodě, takže když potkal Susie, rozhodli se začít znovu a odešli do New Yorku. Mně máma zemřela během univerzitních studií a otce jsem skoro nepoznal. Odešel od nás, když jsem byl ještě malý, takže mě vychovávali víceméně bratři.

Když jsme se seznámili, podobnost našich rodinných osudů nás sblížila.

„Jedná se o velikost,“ vysvětloval Chuck, „a taky jsem rád, že jsem dostal oddělený a uzamykatelný prostor.“

Uchechtl se, když viděl, jak se dřu.

„Kapka pohybu navíc ti jen prospěje, kamaráde.“

Pracně jsem zvládl poslední schody do suterénu. Zatímco zbytek našeho komplexu byl nádherně zkrášlený a udržovaný – pěstěné japonské zahrady, tělocvična, sauna, ve vestibulu hned u vchodu vodopád a ostraha čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu – suterén byl ryze funkční. Lakované dubové schody, které vedly od zadního vchodu dolů, končily na hrubé betonové podlaze pod holou žárovkou u stropu. Asi proto, že ve skutečnosti tam dolů nikdy nikdo nechodil.

Nikdo znamenalo nikdo kromě Chucka.

Tupě jsem se jeho vtípku zasmál, ale ve skutečnosti jsem ho skoro neposlouchal. Moje myšlenky se pořád dokola točily kolem Lauren. Když jsme se na Harvardu seznámili, nic nám nepřipadalo nemožné, ale teď se nám to nějak vymykalo z rukou.

Dneska odjela na pohovor do Bostonu a na noc zůstane u rodičů. Luke byl dopoledne ve školce, ale na odpoledne jsem nebyl schopen sehnat hlídání, a tak jsem se vrátil z práce domů. Pravda, měli jsme s Lauren jisté vášnivé výměny názorů ohledně její cesty na ten pohovor, ale bylo v tom ještě něco víc.

Něco mi neříkala.

Na konci chodby jsem se zastavil, loktem jsem si otevřel dveře do Chuckovy kóje a s heknutím jsem zvedl své dva kanystry s vodou na hromadu, kterou tam Chuck založil.

Kyberbouře /23

2

Historicky i geograficky velmi nepřesně, ale v běžné komunikaci velmi často ozna

čuje Mason-Dixonova linie kulturní hranici mezi Severem a Jihem Spojených států

amerických – pozn. překl.


„Srovnávej je natěsno,“ kladl mi na srdce Chuck, který se kolébal za mnou s vlastním nákladem. Přidal své kanystry nahoru, obrátili jsme se a vydali se pro další.

„Viděl jsi dnešní zprávy na netu?“ zeptal se Chuck. „Na Wikileaks zveřejnili plány Pentagonu na bombardování Pekingu.“

Pokrčil jsem rameny. Pořád jsem myslel na Lauren. Vzpomínal jsem, jak jsem ji uviděl poprvé – šla zrovna s kamarádkami mezi červenými cihlovými budovami harvardského areálu a smála se. Já jsem díky penězům z prodeje svého podílu v mediálním projektu právě zahájil studium MBA a ona zrovna začala studovat práva. Oba jsme byli plní snů, jak zlepšit svět.

„V médiích to vyvolalo pořádný poprask,“ pokračoval Chuck – pořád mluvil o úniku informací z Pentagonu – „ale já si myslím, že o nic moc nejde, že to jsou jen cvičné manévry.“

„Jojo,“ zamumlal jsem. V duchu jsem se nedokázal odpoutat od Lauren.

Brzy poté, co jsme se seznámili, vedly naše vášnivé diskuse v pivnicích na Harvard Square k vášnivým nocím. Byl jsem z naší rodiny vůbec první, kdo chodil na univerzitu, o Harvardu nemluvě, a věděl jsem, že ona je z nějaké bohaté patricijské rodiny, ale v tu dobu nám to nepřipadalo důležité. Tohle byla přece Amerika a moje hvězda stoupala. Ona se chtěla vyvléci z rodinných pout a já jsem chtěl všechno, co byla.

Brzy po absolvování jsme se vzali a prchli do New Yorku. Na jejího otce to žádný dojem neudělalo. Skoro hned po svatbě byl počat Luke – náhodou. Šťastnou náhodou, ale ta náhoda nám dramaticky změnila nový svět, v němž jsme se zrovna zabydlovali.

„Ty mě vůbec neposloucháš, co?“

Mezitím jsme vyšli zadním vchodem ven z domu a stáli jsme na chodníku na Dvacáté čtvrté. Pršelo a ledově šedá obloha ladila s mou náladou. Ještě před týdnem bylo teplo, ale pak teplota prudce spadla.

Tady, ani ne dva bloky od Chelsea Piers a Hudsonu, vypadala Dvacátá čtvrtá jako nějaká zapadlá ulička. Auta parkovala po obou stranách přímo pod okny chráněnými drátěnými sítěmi a pouliční ruch a troubení sem doléhaly zdálky, až z Deváté avenue.

Z jedné strany našeho domu bylo něco jako garáže taxislužby a před nimi, pod špinavou markýzou, jako obvykle postávala banda chlapů, kouřili a smáli se. Chuck si s nimi dohodl, že bude své zásoby vody vykládat u nich v autodílně.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě a přátelsky mě poplácal po zádech. 24 / Matthew Mather


Propletli jsme se mezi taxikáři a opraváři dozadu ke zdi, kam si nechal složit svou paletu, a popadli jsme další kanystry s vodou.

„Promiň,“ odpověděl jsem po chvíli a v duchu jsem zabrblal nad tou tíhou. „Lauren a já...“

„Jo, slyšel jsem to od Susie. Takže Lauren odjela na pohovor do Bostonu?“

Přikývl jsem. „Bydlíme v bytě za milion, jenže to pro nás není dost dobré. V Pittsburghu, kde jsem vyrůstal, jsem si nedokázal ani představit, že budu žít v bytě za milion.“ Teď jsem pracoval jako mladší společník v rizikovém kapitálovém fondu specializovaném na sociální média a pořízení vlastního bytu mi sice hodně zatěžovalo rozpočet, ale zároveň jsem měl pocit, že nic horšího si dovolit nemůžu.

„Ona taky ne, čímž myslím byt za pouhý milion dolarů,“ rozchechtal se. „Hele, vždyť jste přece věděli, do čeho jdete?“

„A vždycky, když pracuju, tak je někde venku s Richardem.“

Chuck se zastavil u dveří a postavil si kanystry na zem.

„Tak to pr. Richard je hajzl, to je fakt, ale Lauren taková rozhodně není.“

Přejel kartou přes elektronický zámek na zadním vchodu, a když to ani na dva pokusy nezabralo, začal se hrabat v kapsách po klíčích.

„Ta blbina víc nefunguje, než funguje,“ zanadával, odemkl dveře a obrátil se ke mně. „Prostě jí nech nějaký čas a prostor, ať si to vyřeší sama. Překročit třicítku je pro ženské velký problém.“

Podržel mi dveře otevřené a já jsem prošel kolem něj dovnitř.

„Asi máš pravdu. O čem jsi to vlastně předtím mluvil?“

„O dnešních zprávách. V Číně se jim to totálně vymklo z ruky. Nedíval ses? Další pálení vlajek před ambasádami a rabování amerických obchodů. FedEx hlásil, že museli v Číně úplně zastavit činnost, že přestali dokonce i s doručováním očkovacích vakcín proti ptačí chřipce. A Anonymous jim teď vyhrožujou odvetou.“

O hacktivistické skupině Anonymous jsme se ve zprávách dočítali víc a víc. Opět jsme došli do kóje a uložili kanystry s vodou na hromadu.

„Hele, proč ty si vlastně děláš ty zásoby?“

„Jenom pro strýčka Příhodu, ale taky jsem se dočetl, že kyberútoky na Ministerstvo obrany řádově zesílily.“

„Ono se útočí na MO?“ zeptal jsem se ustaraně. Od Díkůvzdání, kdy jsem na barbecue toto téma nadhodil, se Chuck očividně vrhl do urputného průzkumu kybersvěta. „Je to vážné?“

„Ani ne. MO tak jako tak zaznamenává miliony útoků denně, jen se na něj útočí čím dál víc. Mě spíš znervózňuje, že někdo plánuje něco ve hmotoprostoru.“

Kyberbouře /25


„Hmotoprostoru?“

Usmál se.

„Internet je v kyberprostoru, ale my,“ pronesl významně a odmlčel se, aby dodal důraz svým slovům, „my jsme v hmotoprostoru, chápeš?“

Otevřeli jsme zadní dveře a vyšli zase ven na déšť.

„Potěš pánbůh, tak ty sis našel nové živiny pro svou paranoiu?“

Chuck se rozesmál. „Tohle můžeš vyčítat jen sám sobě.“

Došli jsme zpátky do garáže, kde jsme narazili na našeho souseda Roryho, zabraného do živého rozhovoru s jedním opravářem.

„Žízeň?“ chechtal se Rory. Takže viděl, jak vláčíme ty kanystry. „Na co všechna ta voda je?“

„Jen jsem rád připravený,“ sdělil mu Chuck a kývl na pozdrav opraváři, s kterým Rory mluvil.

„Miku, tohle je Stan. On tady tu garáž provozuje.“

Podal jsem mu ruku. „Rád vás poznávám.“

„Nejsem si jistý, jak dlouho tenhle podnik ještě povedu,“ povzdechl si Stan, když jsme si potřásli rukama. „Jak to tak vypadá...“

„Kdysi jsme mívali Boba Hopea a Johnnyho Cashe,“ souhlasil s ním Chuck. „Teď nemáme ani naději, ani hotovost.“

„Přesně,“ rozesmál se Stan a taxikáři u vchodu se taky rozchechtali.

„Potřebujete pomoct?“ zeptal se Rory.

„Ne, díky, kámo,“ odpověděl Chuck. „Už tam toho moc nezbývá.“

Zamířili jsme dozadu pro další náklad.

17. prosince

„Mohl bys mi dát svou kreditku?“

„Proč?“

„Protože všechny moje jsou zrušené,“ odpověděla vztekle Lauren.

Těsně po Díkůvzdání se stala obětí krádeže identity. Někdo začal jejím jménem inkasovat půjčky a převádět je online na hedgingové účty, určené k vyvádění peněz. Byl to totální masakr.

„Dát ti ji můžu,“ odpověděl jsem, „ale zapomeň na to, že si budeš něco objednávat.“

Seděli jsme u snídaně. Já jsem měl ovesnou kaši, Lauren pila kávu u svého laptopu a surfovala na internetu a Luke se zase vrátil ke hře kousky ovoce a pes. 26 / Matthew Mather


Na dece na zemi před televizí žvatlala Ellarose. Zatímco Luke byl raubíř a na svůj věk velký, Ellarose byla drobná a na šest měsíců malá. Ještě neměla moc vlasů, a to, co měla, se ježilo do všech stran jako pískově zbarvené vrabčí hnízdo, ale očička měla pořád vykulená a stále se pozorně rozhlížela, co se na světě děje. Vzali jsme si ji na pár hodin na hlídání, aby si mohla Susie jít nakoupit.

Toho dne jsem zůstal doma. Předvánoční týden znamenal pro můj obor okurkovou sezónu, takže to byla vhodná doba dohnat zanedbané papírování a účetnictví. Snesl jsem si na kuchyňský pult kupu účtů a poznámek, sedl jsem si k tomu a snažil se tomu dát řád. Občas jsem si mimoděk vzal smartphone a zkontroloval pohyb na sociálních médiích. Nic nového.

„Co myslíš tím, že mám zapomenout na nějaké objednávání?“

Zatímco já už jsem se zklidňoval na svátky, Lauren pořád jela na plný plyn. Zrovna si oblékla kostýmek na schůzky.

„Do Vánoc zbývá ještě víc než týden. Prostě objednám dodání do druhého dne. Amazon hlásil, že letos...“

„Nejde o Amazon.“

Vzal jsem z pultu ovladač a pustil CNN hlasitěji. „FedEx a UPS musely dnes pozastavit veškerou zásilkovou službu. Jako důvod uvádějí virus v softwarech distribuční logistiky...“

„No to se mi snad zdá!“ Lauren sklapla svůj laptop.

„... viní hackerskou skupinu Anonymous, která deklarovala záměr potrestat zásilkové společnosti za to, že zastavily dodávání vakcín proti chřipce do Číny. Představitelé Anonymous útok popírají a říkají, že iniciovali pouze vyřazení webových stránek...“

„A kam dneska vlastně jdeš?“ zeptal jsem se.

„... v tomto svátečním období odhadují ztráty na stamiliony dolarů, což vžene hospodářství ještě hlouběji do recese...“

„Mám dole ve městě schůzku s nějakými lovci hlav. Pár pohovorů, jen abych zjistila, jestli se náhodou někde něco nenabízí samo.“

Přinutil jsem se k povzbudivému úsměvu. „To je skvělé, zlato.“

Jak to přišlo, že jsem k ní přestal být upřímný?

Od té doby, co se vrátila z Bostonu, byla uzavřená a odtažitá. Snažil jsem se jí nechat prostor na to, aby si prošla tím, čím si projít musela, jenže jsem z toho měl pocit, že ji ztrácím. Choval jsem se, jako by mi to bylo jedno, ale každá buňka ve mně toužila ji popadnout, stisknout a zeptat se, co se to s ní, k čertu, děje.

Povzdechla si, letmo střelila pohledem k televizi a pak se zase podívala na mě. Střetl jsem se s jejím upřeným pohledem, ale pak jsem to

Kyberbouře /27


vzdal a sklopil jsem oči. Ještě chvíli na mě hleděla, pak se shýbla, dala Lukovi pusu, pošeptala mu něco do ucha, popadla laptop a zamířila ke dveřím.

„Po obědě jsem zpátky,“ zavolala přes rameno.

„Tak po obědě,“ odpověděl jsem mile, ale dveře se už zavíraly.

Ani mě nepolíbila.

Rozkrájel jsem poslední broskev a podal jsem kousky Lukovi. S darebným úsměvem si je ode mě vzal všechny naráz a s nadšeným pištěním je hodil na podlahu vděčnému Gorbymu. Jako by toho nebylo málo, jeden kousek odletěl a přistál na zprávě, kterou jsem se zrovna snažil přečíst.

Usmál jsem se a broskev jsem smetl.

„Dojedl? Chceš si hrát s Ellarose?“

Vzal jsem ubrousek, sklonil jsem se k němu, utřel jsem mu obličej a pak jsem ho opatrně vytáhl ze židličky a postavil na zem. Chvíli nejistě postával a přidržoval se nohy od mé stoličky, pak chytil balanc a jako šipka vystřelil za Ellarose tím batolivým stylem jen jen spadnout, který si osvojil. U cíle se jako vratký bruslař chytil pohovky, zastavil se, podíval se dolů na Ellarose a pak s obrovským úsměvem nahoru na mě.

Ellarose bylo teprve šest měsíců a ještě nezvládla ani umění obrátit se na bříško. Ležela na zádech na dece a kulila na Luka oči. Luke zapištěl, padl na všechny čtyři, připlazil se k ní a plácl jí rukou do obličeje.

„Opatrně, Luku, něžně,“ varoval jsem ho.

Podíval se Ellarose do očí, a pak se zpříma posadil vedle ní jako její ochránce a díval se na televizi.

„O rozsahu epidemie ptačí chřipky v Číně zatím není jasno, ale Ministerstvo zahraničí Spojených států už vydalo varování proti cestám do všech oblastí. Ve spojení s rostoucím protičínským bojkotním tažením...“

„Bláznivý svět, co?“ poznamenal jsem k Lukovi, když jsem viděl, jak sleduje televizi. Gorby se přesunul k nim a svinul se za dětmi do klubíčka.

Vrátil jsem se k práci a znovu jsem se začetl do zprávy o tržních možnostech rozšířené reality na internetu. Zrovna nedávno mi jedna velká technologická společnost poslala nové chytré brýle. Technologie rozšířené reality mě fascinovaly a chtěl jsem se do rozjezdu toho projektu zapojit, ale Lauren říkala, že je to moc riskantní.

Zhruba po hodině čtení a účetnictví jsem si uvědomil, že je Luke podezřele zticha. Přitulil se ke Gorbymu a usnul.

Zívl jsem. 28 / Matthew Mather


Hodit si šlofíka mi přišlo jako vynikající nápad, a tak jsem se k nim

potichounku připlížil, zvedl jsem Ellarose ze země a uložil ji do přenos

né dětské postýlky pod okno. Pak jsem vzal spícího Luka – hlavička se

mu ochable kymácela jako pytel brambor – položil jsem ho na pohovku,

přivinul jsem si ho k hrudi a pomalu jsem odplouval do spánku.

Do usínání mi zdálky jednotvárně drmolila CNN: „V jakém okamžiku se z kyberšpionáže stává kyberútok? S dotazem na toto téma se obracíme na našeho zpravodaje...“

*

Probudilo mě bouchání na dveře. Mozek se pomalu probíral z mlhy. Vzápětí se ozvalo další bušení.

„Kůzlátka, kůzlátka, otevřete vrátka!“

Luke mi poslintal celé tričko a tělo jsem měl ochablé spánkem. Jak dlouho jsem spal? zasténal jsem v duchu, když jsem si ztěžka sedal a přitom opatrně přidržoval Luka.

„Jojo, jen vteřinku,“ zavolal jsem.

S Lukem v náručí jsem se zvedl, doploužil se ke dveřím a odemkl. Dovnitř vrazil Chuck s náručí hnědých papírových pytlíků.

„Bude někdo obědvat?“ halasil nadšeně a už si to hasil ke kuchyňskému pultu a rovnou začal vybalovat.

Luke Chucka zaznamenal, ale oči se mu ještě zavíraly. Uložil jsem ho zpátky na pohovku, přikryl jsem ho dekou a vrátil jsem se k Chuckovi, který mezitím všechno vyklopil na talíře.

„To už je poledne?“ zeptal jsem se, protřel jsem si oči a protáhl jsem se. „Dočista jsem odpadl.“ Zívl jsem. „Co to je?“

„Husí játra a hranolky, kamaráde,“ sdělil mi Chuck s úsměvem a zašermoval bagetou jako kouzelnou hůlkou. „A k tomu pár kreolských garnátů v máslové omáčce.“

Žádný div, že jsem začínal tloustnout.

„Už teď cítím, jak mi kornatějí cévy,“ zažertoval jsem.

Sáhl jsem za pult, otevřel jsem šuplík, vyndal dvě vidličky, jednu jsem mu podal a druhou jsem hbitě zalovil v hranolkách.

„V tuhle roční dobu mají restaurace pohov?“

„V tuhle roční dobu mají restaurace největší fofr,“ rozchechtal se Chuck a odebral si z vrcholu hranolkové hromady obzvlášť vypasený kousek husích jater. „Ale já mám dost co dělat tady.“

„Další přísun zásob do své katastrofické kóje?“

Kyberbouře /29


Usmál se a strčil si vypasený kousek jater do pusy.

Potřásl jsem hlavou. „Ty opravdu věříš, že se všechno zhroutí?“

Chuck si hranou ruky utřel mastnou pusu. „Ty opravdu věříš, že se nikdy nic nezhroutí?“

„Lidi pořád říkají, že svět spěje do záhuby, ale k tomu nikdy nedojde. Na to je společnost příliš rozvinutá.“

„To vykládej lidem na Velikonočním ostrově nebo u Anasaziů.“

„Ti byli v izolaci.“

„A co Římané, hm? A co my? My snad nejsme izolovaní na téhle modré tečce zvané Země?“

Vybral jsem si garnáta a začal ho loupat.

„Na tvůj popud jsem začal prozkoumávat kybersvět,“ podotkl Chuck, „a máš pravdu.“

Zalitoval jsem, že jsem mu vůbec něco říkal.

„Proti tomu, co se děje teď,“ zašeptal spiklenecky Chuck, „vypadá studená válka jako věk transparentnosti a porozumění.“

„Ty to moc dramatizuješ.“

„Skoro celou historii lidstva byla schopnost jedné země opanovat jinou zemi založená na ovládnutí fyzického teritoria. Hádej, co tento stav poprvé porušilo?“

„Kybernetika?“ hádal jsem a strčil si garnáta do pusy. Bohatá chuť cajunského koření a másla mi rázem probudila smysly. Bože, to je dobrota.

„Ne. Vesmírné projekty. Od roku 1957, kdy byl vypuštěn Sputnik, je z hlediska armády vesmír klíčovou pozicí ke sbírání informací a projektování globální moci.“

„Co to má co dělat s kybernetikou?“

„To, že kybernetika je další, co narušilo původní stav. Je to další prostor neboli – z hlediska armády – nová klíčová pozice, a to z přesně stejných důvodů: sbírání informací a ovlivňování událostí kdekoli na této planetě.“

Na chvíli jsem se nad tím zamyslel.

Chuck si nacpal do pusy kupu mastných hranolků. „A vesmírný prostor už je součástí kyberprostoru.“ Usmál se.

„Co tím myslíš?“

„Většina vesmírných projektů se opírá o internet. Nám připadají věci ve vesmíru vzdálené, ale v kyberprostoru je to jedno.“

„Tak v čem je vlastně rozdíl?“

„Velký rozdíl je v tom, že k tomu, aby ses dostal do vesmíru, potřebuješ obrovskou spoustu peněz, zatímco k cestě do kyberprostoru ti stačí laptop.“ 30 / Matthew Mather


Přešel jsem od garnátů k hranolkům a ulovil jsem si k nim kousek husích jater. „Tak tohle ti dělá starosti?“

Zavrtěl hlavou. „Mně dělají starosti ty logické bomby v energetické distribuční soustavě, o kterých jsi mluvil. Číňané chtěli, abychom je objevili, protože chtěli, abychom věděli, že to dokážou. Jinak bychom je nikdy neobjevili.“

„Takže ty vlastně tvrdíš, že CIA, NSA a vůbec všechny ty trojpísmenné agentury, které tak horlivě nesnášíš, by na to samy nikdy nepřišly, ani jedna,“ opáčil jsem skepticky.

Přezíravě potřásl hlavou. „Takhle si kyberválku představuje většina lidí, stejně jako si myslí, že videohry a podobný šunt jsou bezelstné a nevinné, ale takové to nebude.“

„A jaképak to bude?“

„V roce 1982 použila CIA logickou bombu k odpálení sibiřského potrubí – ta bomba způsobila výbuch o síle tří kilotun, asi stejný jako malá atomovka. A k tomu jim stačilo jen zaměnit nějaký kód u kanadské společnosti, která to potrubí ovládala. A to je už víc než třicet let! Měl bys vidět, co dokážou teď.“

„To nezní zas až tak špatně.“

„Jenže nové kyberzbraně hromadného ničení, které se teď vyvíjejí, ještě nikdy nikdo netestoval,“ pokračoval Chuck, už bez úsměvu. „U nukleárních zbraní alespoň víš, že jsou strašlivé – Hirošima, Bikini – ale u kybernetických nikdo neví, kolik škody mohou napáchat, a oni si je vesele strkají navzájem do infrastruktury, jako by věšeli cukrátka na vánoční stromeček soudného dne.“

„Ty si opravdu myslíš, že je to až tak zlé?“

„Víš, že než fyzikové v rámci projektu Manhattan poprvé odpálili jadernou bombu, tak se sázeli, jestli zapálí atmosféru?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Podle jejich nejlepších odhadů byla šance, že zničí život na celé planetě, padesát na padesát. A oni do toho stejně šli! A vládní uvažování se nemění, kamaráde. Oni nemají ani potuchy, co by ty nové zbraně, které vymýšlejí, mohly napáchat.“

„Čili jestli se něco stane, tak už stejně nebude kam utéct, to chceš říct?“ kontroval jsem. „A kdyby k něčemu došlo, tak ty tady budeš bojovat o život a přitom se dívat, jak všichni kolem umírají? To já bych dal přednost hezky rychlé smrti.“

„To je strašně pohodlné.“ Podíval se na pohovku. „Ty bys nebojoval až do posledního dechu, abys ho ochránil?“

Kyberbouře /31


Podíval jsem se na Luka. Měl pravdu. Pomalu jsem přikývl, tohle jsem uznával.

„Ty vkládáš příliš mnoho víry do trvalého pokroku,“ prohlásil. „Jenže od té doby, co si lidi začali s mizernou kvalitou, tak víc technologií ztrácíme, než získáváme. Společnost prostě čas od času upadá.“

„Určitě máš i nějaké příklady.“ Když se rozjel, nemělo cenu snažit se ho zabrzdit.

„Třeba při pompejských vykopávkách se našly akvadukty, což je lepší technologie než to, co používáme dnes.“ Chuck zaryl do hromady hranolků a vytáhl si další lesklý kousek jater. „A na technologii stavění pyramid se zatím nepřišlo vůbec.“

„Takže teď probíráme starověké kosmonauty?“

„Mluvím vážně. Když v roce 1405 vyplul admirál Čeng se svou flotilou z čínského Su-čou, měl lodě velikosti moderních letadlových lodí a bral s sebou téměř třicet tisíc vojáků.“

„Opravdu?“

„Tak si to vyhledej,“ odsekl. „Čeng byl v kontaktu s našimi indiány ze západního pobřeží o čtyři sta let dřív, než tam Lewis s Clarkem vzali na prázdniny Sacagaweu. Číňané kouřili s oregonskými náčelníky trávu na lodích větších, než jsou moderní bitevní křižníky, a o stovky let dřív, než Kolumbus ‚objevil‘ Ameriku. Víš, jak velká byla ta slavná Kolumbova Nina?“

Pokrčil jsem rameny.

„Patnáct metrů a měl s sebou asi padesátku chlapů.“

„Neměl takové čluny tři?“

„Já chci říct, že dávno předtím, než se nám vůbec podařilo vypádlovat v těch našich kocábkách z Evropy, Čína už plachtila po zeměkouli s třicetitisícovým vojskem na flotilách válečných křižníků velikosti letadlových lodí.“

Mezitím jsme přestali jíst.

„Co tím chceš říct? Nějak jsem se v tom ztratil.“

„Jen to, že společnost někdy zaostane a že celá ta záležitost s Čínou... Mám takový pocit, jestli si něco nenamlouváme.“

„Oni nejsou nepřátelé?“

„To je špatný úhel pohledu,“ vysvětloval. „My se na ně díváme jako na nepřátele, protože my potřebujeme nějakého nepřítele. Oni se nesnaží řídit svět. Oni se o to nikdy ani nesnažili, dokonce ani když byli nepředstavitelně mocnější než my.“

„Takže ty vlastně říkáš, že se ohledně toho kybernetického ohrožení mýlíš.“ 32 / Matthew Mather


„Ne, ale...“

Chuck si vzal dalšího garnáta.

„Ale co?“

„Možná zavíráme oči před skutečným nepřítelem.“

„A copak je to za nepřítele, ty můj milovníku konspirací?“ zeptal jsem se a v očekávání nějakého proslovu o CIA nebo NSA jsem zvedl oči k nebesům.

Chuck si doloupal garnáta a ukázal s ním na mě.

„Strach. Strach je ten opravdový nepřítel,“ pravil zadumaně, s pohledem rovněž upřeným ke stropu. Po chvíli dodal: „Strach a nevědomost.“

Dal jsem se do smíchu. „Vzhledem k tomu, jaké zásoby si syslíš... Nejsi zrovna ty ten, kdo se bojí?“

„Nebojím,“ odvětil rozvážně, odtrhl pohled od stropu a zadíval se mi do očí. „Připravuju.“

Kyberbouře /33


Den 1.

23. prosince

8:55 dopoledne

„Za dva dny jsou Vánoce. Není načase dát si pauzu?“

Lauren se na mě podívala a pokrčila rameny. „Já na tu schůzku musím. Richard fakt dělal psí kusy, aby si se mnou ten chlápek promluvil.“

Dveře do ložnice jsme zavřeli, ale Lukův pláč, který chrčel z chůvičky na kuchyňském pultě, ji stejně rušil. Natáhla se k ní a vypnula ji. Úplně stejně, jako vypínala posledních pár měsíců mě.

Rozhodil jsem rukama. „No jo, když to zařídil Richard, tak to se tvoje rodina musí samozřejmě další den obejít bez tebe.“

„Nezačínej s tím zas,“ odsekla vztekle a pohodila hlavou. „Richard se mi alespoň snaží pomoct.“

Zavřel jsem oči, zhluboka jsem dýchal a v duchu jsem počítal do desíti. Vánoce už byly za dveřmi a nemělo smysl situaci hrotit. Pročísl jsem si rukou vlasy. Lauren stála a upřeně na mě hleděla.

Povzdechl jsem si.

„Myslím, že Lukovi není dobře,“ řekl jsem rozvážně. „Musíme zajít nakoupit jídlo na svátky, a jak už jsem říkal, já ještě potřebuju roznést pár dárků.“

Moje nová sekretářka zapomněla doručit tucet osobních dárků, které jsme vyrobili speciálně pro naše klienty.

Zapomněla na dárky pro klienty na Manhattanu, protože ti nebyli na seznamu mimoměstských adresátů. Když jsme na to přišli, už spěchala, aby stihla odjet na svátky za rodinou, a vzhledem k tomu, že FedEx a UPS nefungovaly, tak jsem se, já hlupák, svým partnerům nabídl, že dárky roznesu sám.

A už byl opravdu nejvyšší čas. Včera jsme jich s Lukem roznesli polovinu, oběhli jsme celou Little Italy a Chinatown, kde jsme měli pár menších náběhových partnerů, ale pořád mi zbývalo několik dárků pro naše větší klienty. Lukovi se vycházka moc líbila. Byl to rozený světák, klidně šel ke komukoli, s kým jsme se setkali, a okamžitě s ním začal brebentit.

„To si vážně myslíš, že tvůj podnik udělá díru do světa několika pery s rytinami na násadkách?“

„V tom to není.“


Zhluboka se nadechla a její výraz zněžněl. „Zapomněla jsem na to.

Promiň. Ale pro mě je tohle opravdu důležité.“

Očividně důležitější než my, pomyslel jsem si, ale držel jsem jazyk za zuby a snažil se tu myšlenku vyhnat z hlavy. Negativní myšlenky rády zapouštějí kořínky.

Lauren se zahleděla ke stropu. „Nemohl bys říct Susie...“

„Jsou celý den venku.“

„A co Borodinovi?“

Nehodlala to vzdát. V nastalém tichu jsem zkoumal maličký umělý vánoční stromeček, který jsme si umístili na stolek vedle pohovky. Zvedl jsem oči k nebesům.

„Fajn. Nějak to vymyslím.“ Potřásl jsem hlavou, ale zvládl jsem úsměv. „Jdi na to a ať se ti daří.“

„Díky.“ Už si brala kabát a kabelku. „A jestli opravdu půjdete ven, nezapomeň Luka pořádně obléknout. Než půjdu, ještě za ním zaskočím a uklidním ho.“

Přikývl jsem a vrátil se k procházení nových webových stránek o využívání sociálních médií k podnikání. Web byl neskutečně pomalý. Několika stránkám trvalo celou věčnost, než se natáhly.

Lauren zašla do našeho pokoje a já jsem slyšel, jak mluví s Lukem. Vzala ho do náruče, chodila s ním po ložnici a pláč rychle ustal. O chvíli později se zase vynořila, už v kabátě, obešla pult, zlehka mě objala a políbila na tvář. Setřásl jsem ji. Hravě mě plácla. Usmál jsem se, a pak už vyšla ze dveří a byla pryč.

J



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist