načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kvazikrystaly - Eva Menasse

Elektronická kniha: Kvazikrystaly
Autor:

Na začátku knihy je Xaně Molinové čtrnáct let a spolu se svou nejlepší kamarádkou prožívá dramatické léto. Na konci je babičkou, která se pokouší naposled vzít ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  189 Kč
11%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 375
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Quasikristalle
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Helena Smolaková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1171-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na začátku knihy je Xaně Molinové čtrnáct let a spolu se svou nejlepší kamarádkou prožívá dramatické léto. Na konci je babičkou, která se pokouší naposled vzít život do svých rukou. To, co se odehrálo mezitím, sledujeme z různých úhlů pohledu. Očima jejího záhadného nájemce skrývajícího dávné tajemství i postaršího muže přeživšího občanskou válku, který se do Xany zamiluje. Poznáváme její kamarádku z mládí, která však Xanu po letech najednou nemůže vystát.
Eva Menasse dokáže ženy vidět takové, jaké jsou, se všemi jejich lidskými slabostmi i tím, co na nich prostě musíte milovat. Beze strachu a nadbytečné nostalgie popisuje exkurzi do Osvětimi, pracovní den lékařky na reprodukční klinice i zkoušky odvahy, kterými si prochází Xanina nevlastní dospívající dcera. Jde o energickou, poetickou, vtipnou a současně zneklidňující knihu, jejíž název si autorka vypůjčila z oboru přírodních věd. Vždyť teprve nedávno se přišlo na to, že existují nejen krystaly s jasnou symetrickou strukturou, ale i ty, které mají strukturu zdeformovanou a zdánlivě nepravidelnou. A takové jsou i lidské osudy. Naše životní cesty jsou spletité a nevypočitatelné a v jejich celistvosti je často můžeme nahlédnout jen z velké dálky. 

Eva Menasse (nar. 1970) pochází z Vídně, kde svou profesní dráhu začínala jako novinářka a redaktorka. Od roku 2003 žije v Berlíně a pracuje jako publicistka a spisovatelka na volné noze. Její knihaVienna (2005; česky Archa 2010) získala cenu Corine za nejlepší debutový román a anglický překlad se dostal do užší nominace na Independent Foreign Fiction Prize. Také její sbírka povídek Lässliche Todsünden (Odpustitelné smrtelné hříchy, 2009) je velice ceněna kritikou i čtenáři. Za román Kvazikrystaly (2013) získala Literární cenu Gerty Spiesové a Cenu Heinricha Bölla.

Zařazeno v kategoriích
Eva Menasse - další tituly autora:
Vienna -- Vienna Vienna
Menasse, Eva
Cena: 307 Kč
Kvazikrystaly Kvazikrystaly
Menasse, Eva
Cena: 269 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

eva
menasse
eva menasse
Kvazikrystaly
Kvazikrystaly
host
eva menasse (nar. 1970)
pochází z Vídně, kde svou
profesní dráhu začínala jako
novinářka a redaktorka. Od roku
2003 žije v Berlíně a pracuje jako
publicistka a spisovatelka na volné
noze. Její kniha Vienna (2005;
česky Archa 2010) získala cenu
Corine za nejlepší debutový román
a anglický překlad se dostal do
užší nominace na Independent
Foreign Fiction Prize. Také její
sbírka povídek Lässliche Todsünden
(Odpustitelné smrtelné hříchy,
2009) je velice ceněna kritikou
i čtenáři. Za román Kvazikrystaly
(2013) získala Literární cenu Gerty
Spiesové a Cenu Heinricha Bölla.
Na začátku knihy je Xaně
Molinové čtrnáct let a spolu
se svou nejlepší kamarádkou
prožívá dramatické léto. Na
konci je babičkou, která se
pokouší naposled vzít život do
svých rukou. To, co se odehrálo
mezitím, sledujeme z různých úhlů
pohledu. Očima jejího tajemného
nájemce skrývajícího dávné
tajemství i postaršího muže přeživšího
občanskou válku, který se do Xany
zamiluje. Poznáváme její
kamarádku z mládí, která však Xanu po
letech najednou nemůže vystát.
Eva Menasse dokáže ženy vidět
takové, jaké jsou, se všemi jejich
lidskými slabostmi i tím, co na
nich prostě musíte milovat. Beze
strachu a nadbytečné nostalgie
popisuje exkurzi do Osvětimi,
pracovní den lékařky na
reprodukční klinice i zkoušky odvahy,
kterými si prochází Xanina
nevlastní dospívající dcera. Jde
o energickou, poetickou, vtipnou
a současně zneklidňující knihu,
jejíž název si autorka vypůjčila
z oboru přírodních věd. Vždyť
teprve nedávno se přišlo na to,
že existují nejen krystaly s jasnou
symetrickou strukturou, ale i ty,
které mají strukturu
zdeformovanou a zdánlivě nepravidelnou.
A takové jsou i lidské osudy.
Naše životní cesty jsou spletité
a nevypočitatelné a v jejich
celistvosti je často můžeme
nahlédnout jen z velké dálky.
Foto © Stefan Olah
Vtipně, chytře
a s vypravěčskou razancí
popisuje Eva Menasse střípky
z Xanina života, které by sotva
kdo jiný dokázal zachytit. [...]
Tak vzniká kaleidoskop třinácti
podivuhodných epizod, které
nás neustále staví před otázku,
co o sobě vlastně víme.
emotion
329 Kč
isbn 978-80-7491-171-2
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13





11
1
Nic nebylo jednoduché, známé, bezpečné,
důvěryhodné, autentické.
janet Frameová
Letní prázdniny. Již několik týdnů nevytáhla Judith paty z po -
zemku svých rodičů se zdivočelou zahradou a obrovským
polorozpadlým domem, kterému její mladší sestra se směsicí
drzosti a nevinnosti říkala naše vila. Juditina matka snila jako dívka
o zámečku a Juditin otec — jenž se ve zlém rozešel se svými
rodiči, protože se opovážili nepřijmout jeho mladou ženu, přestože
sami byli nacisti — do ní byl natolik bezhlavě zamilovaný, že
si za vypůjčené peníze koupil tuhle zříceninu. Ryze teoreticky
byla secesní. Jenže od té doby, a  to už bylo víc než čtrnáct
let, mu celá tahle rekonstrukce záludně plíživými kroky
přerůstala přes hlavu, jako by dům přesně věděl, že to otec nikdy
nevzdá, a odsoudil ho do role doživotního stavitele samouka.
Vědomí, že ještě nedávno chodila do školy, se rozpustilo
v letním horku. A hektické boje o přežití odehrávající se krátce
před vysvědčením měly nyní, z hlubin času, stejně matné
obrysy jako vyhlídka na to, že na podzim nevyhnutelně zase začne





12
nový školní rok. O drobné změny, které přinese (starořečtina
coby nový předmět, těhotná profesorka matematiky a možná
taky senzace v podobě nového spolužáka s kázeňskými problé -
my), by teď Judith stěží dokázala předstírat zájem. Ale stejně
nebylo před kým.
Xanu poslali na rozdíl od předchozích let hned po
skončení školního roku do Francie. A Claudie trávila jako vždycky
skoro celé prázdniny u  prarodičů v  nějaké vzdálené vesnici
na západě. Judith i  Xana dobře věděly, že Claudiiny dopisy
o tom, jak moc se tam nudí a jak se jí stýská, jsou nestoudné
lži, protože ve skutečnosti je Claudie rozená selka, vždyť to má
vepsané ve tváři. Při každém delším odloučení se Judith a Xana
předháněly v předstírání toho, která z nich Claudií pohrdá víc,
takže se chvíli zdálo nemožné, aby se na začátku školního roku
věci vrátily zase ke starým pořádkům. To k překvapení učitelů
i spolužáků znamenalo, že Judith s Xanou Claudii vláčely
všude s sebou jako dobrosrdečnou a úslužnou souputnici. Ty dvě
byly amazonky, které se k ostatním pěšákům ve třídě chovaly
s  povýšenou nadřazeností. Nikdo se jim neodvážil postavit.
Ani sama Claudie zřejmě neměla jasnou představu o tom, co by
ji čekalo, kdyby se s ní přestaly kamarádit. Ale pravděpodobně
by to nebylo nic příjemného.
Xanina matka jednou o  Claudii řekla, že je hodné děvče,
a od té doby Xana s Judith často začínaly své krátké jedovaté
duety otázkou: Jakpak se asi daří našemu hodnému děvčeti?
Dneska jsme byly s  babičkou na houbách, odpověděla na to
například druhá pípavým hláskem a  citovala pohlednici od
Claudie z časů, kdy ještě chodily na základní školu. Jenže dnes
už byly starší a zlomyslnější, a proto ta první mezitím dodala:
Asi kydá ve  chlívku hnůj. A  druhá si pohotově přisadila: A  pak
si myje vlasy jádrovým mýdlem. Načež to první ještě zlomyslně
vylepšila: Chtěla jsi říct ochlupení, ne? A  druhá, teď už s 
potlačovaným smíchem, pokračovala: Doufejme, že nemyje jádrovým





13
mýdlem ochlupení svému dědečkovi . Obě totiž před nedávnem
jen na základě nějaké fotografie naznaly, že Claudiin dědeček
vypadá jako pedofil.
Doposud se jim na podzim se začátkem nového školního
roku podařilo pokaždé navázat na staré přátelství s  Claudií
celkem bez potíží. Mělo to své důvody. Mimo jiné i  ten, že
Xanina rodina každoročně koncem léta odcestovala a Xana se
vrátila až těsně před začátkem školy. Prázdniny skončily a Xana
s Judith se tajně styděly za všechny ty věci, které před mnoha
týdny říkaly. A ten dvojí stud, dvojí proto, že se styděly i za to,
že se vůbec stydí, způsobil, že téma Claudie zůstalo na nějakou
dobu zapovězeno.
Další důvod byl ten, že se začátkem nového školního roku
bylo častěji vidět Claudiinu matku. Byla mladá, protože
Claudii přivedla na svět ve skandálně nízkém věku. Muselo se to
stát přibližně v době, kdy ona sama končila povinnou školní
docházku. Navíc byla úchvatně krásná, takový andílek s čistou,
nenalíčenou tváří. Povahu měla nekomplikovanou a srdečnou
a ony žádnou jinou takovou matku neznaly, protože jiné matky
si dávaly záležet na tom, aby si mezi sebou a svými
nedospělými konkurentkami udržovaly patřičný odstup.
Judith tenkrát tak nějak nejasně cítila, že Claudiina matka,
které všechny říkaly Lizzie, a navíc jí směly i tykat, možná byla
tím důvodem, proč ona a Xana Claudii strpěly. Ale
pochopitelně to bylo i kvůli samotné Claudii, kterou obě znaly od raného
dětství, což bylo déle, než se znaly navzájem.
Claudie byla blondýnka stejně jako Lizzie a byla také stejně
přátelská, ale měla o malinko hrubší rysy. V porovnání
s matkou byl její nosík jen nepatrně ohrnutý, ale i tak vypadal jako
prasečí rypáček. Neustále se červenala, a to nejen ve škole,
mírně se potila, při mluvení zadrhávala a  často si zajížděla prsty
do vlasů, což na nich také bylo znát. Když jim Lizzie — či paní
Dennebergová — připravovala kousky vychlazeného melounu





14
v bezinkovém sirupu, cítily se s ní Xana a Judith jako ve
veselém francouzském filmu. Claudie jim naproti tomu se svými
celozrnnými sušenkami a čajem, který nalévala z vlastnoručně
vyrobené konvice, připadala nemotorná a nemožná. Claudie
zdědila všechny znaky špatné kopie. Jenže to Judith
pochopila až jako dospělá žena. Tenkrát je s Xanou rozčilovalo nejen
to, že Claudie nemá k  ničemu talent, ale také to, že jí chybí
i sebemenší schopnost se změnit.
Ale právě proto ji chránily. Zrovna ony, od kterých by se
dalo očekávat, že tu dobrosrdečnou, nešikovnou a podle všech
pubertálních kritérií otřesně trapnou dívku budou trápit, nebo
přinejmenším chladně přehlížet, ji už dávno přijaly za svou
kamarádku. Mohla za to obdivovaná Lizzie Dennebergová,
která se svou dcerou jednala s  neochvějnou shovívavostí
učitelky v mateřské školce, a Xana s Judith si tenkrát myslely, že ve
skutečnosti Claudiinou nechápavostí tajně trpí stejně jako ony.
A konečně tu byla i ta skutečnost, že se s Claudií znaly už
dlouho a potkaly ji ještě v době, kdy obě oplývaly dětskou
nevinností. Judith znala Claudii od prvního školního dne a Xana,
která chodila do jiné základní školy, s  ní bydlela ve stejném
domě.
Na první školní den, slavnost nazdobených školních
kornoutků, se Juditina matka zase jednou rozhodla popřít samotnou
podstatu dceřiných vlasů. S procedurou začala brzy ráno
a nachystala si studenou vodu, citronovou šťávu, ostré hřebeny
a kulmu. Judith křičela a bránila se a její matce několikrát ujela
ruka, jak se tehdy říkalo fackám, pak si Judith ušpinila oblečení,
jak se válela po zemi, a hedvábný šátek, kterým jí matka stáhla
vlasy místo široké stuhy, se k žádným jiným šatům barevně
nehodil. V autě si Judith schovala zmučenou hlavu pod bundu,
její matka neslyšně plakala a  otec hrál nezúčastněného
řidiče. Než přijeli před školu, kde nastrojené děti pózovaly před





15
otcovskými fotoaparáty, tříletá Salome nepozorovaně spolyka -
la většinu Juditiných sladkostí, a jen co vystoupila z auta,
vyzvracela všechno na chodník.
Judith si vzala poloprázdný kornoutek, z něhož visely cáry
papírových girland, vzpřímená jako svíce vyrazila od své
rodiny ke školní budově a  vešla do třídy, kde to ještě vonělo
malířskými barvami. Statečně vydržela posměšky spolužáků
o Pipi Dlouhé punčoše. Ale když ji pak učitelka vybídla, aby
vymalovala několik předtištěných hrušek, které budou jejím
osobním poznávacím znamením na ramínkách na šaty, na
přihrádce na přezůvky a na všech školních učebnicích
přinejmenším do doby, než se naučí číst a psát, a ona přitom zjistila, že
pouzdro se pravděpodobně stalo další obětí ranního dramatu
kolem vlasů a zůstalo zapomenuto doma, začaly se jí po tvářích
kutálet slzičky. Vtom ji malá blondýnka šťouchla do předloktí,
podala jí kapesník, rozdělila se s ní o pastelky a později, když
už je učitelka zase pustila za čekajícími rodiči, jí pošeptala: Ty
máš tak krásné vlasy. Můžu si na ně sáhnout?
Judith přikývla, Claudie ji opatrně a s pusou pootevřenou
napětím pohladila po nakulmovaných vlasech a s údivem
dodala: Jako červená cukrová vata.
Tak to začalo.
Co se Xany týče, první setkání s  Claudií se jí údajně
ztratilo v  mlhách dětských vzpomínek. Judith ji podezřívala, že
před ní něco tají. Ale zdálo se, že si Xana doopravdy na nic
mimořádného nevzpomíná, dokonce Judith tvrdila, že jí
závidí její nezapomenutelný zážitek s „cukrovou vatou“, což bylo
mimochodem jediné výstižné přirovnání, které kdy od
Claudie slyšely. Němčina jejich kamarádce vůbec nešla, dokonce
v  ní byla ještě horší než v  ostatních předmětech, s  výjimkou
biologie a kreslení.
Krátce předtím, než přešly na gymnázium, se poprvé sešly
ve třech. Lizzie Dennebergová chtěla obě dceřiny kamarádky





16
seznámit, když měly všechny tři chodit do stejné třídy. Pozvala
i jejich matky. Xanina matka šla ten den ke kadeřnici a její hlava
pak vypadala nepřirozeně veliká, zejména v  porovnání s  dív -
čím ohonem paní Dennebergové. Byla z toho nesvá a rozpaky
se pokoušela překlenout horlivou chválou na Lizziin rozkvetlý
balkon. Plachost Juditiny matky považovaly obě ženy za
jemnou zdrženlivost. Vždyť se teprve nedávno uzdravila.
Zatímco jejich matky pily kávu, zavřela se děvčata v 
dětském pokoji. Claudie chtěla vyrábět květiny z hedvábného
papíru a položila barevné papíry, vázací drát, nůžky a lepicí pásku
do řady na podlahu v přesvědčení, že něčemu takovému nelze
odolat. Judith a Xana na sebe hleděly, jako by do nich hrom
uhodil. Navzájem v sobě očekávaly druhou Claudii a měly za
to, že je čeká dětinsky strávené odpoledne. A teď byly
nadšené netušenými novými možnostmi, ale také rozladěné závazky
vůči Claudii, která se tak nic netušíc stala pátým kolem u vozu.
To léto, než dívky přešly na vyšší stupeň, bylo oproti
předchozím rokům všechno jinak. Xanini rodiče museli z nějakého
důvodu zrušit rodinnou dovolenou a Xana i Claudie odjely hned
po skončení školy kamsi do neznáma. Xana zůstala pryč déle,
než Judith očekávala. A  když pak konečně zavolala, přiznala
se za neustálého chichotání a nevěrohodných vytáček, že se na
zpáteční cestě na několik dní zastavila u Claudie.
Několik dní, opakovala Judith pomalu, jak dlouho přesně?
Ale Xana předstírala, že už to zapomněla. Počkej, řekla,
v  ne děli jsem odjížděla z  Nice, takže jsem byla v  pondělí  —
nebo ne, myslím, že to bylo až v  pondělí, co jsem odjížděla
z Nice...
Nech toho, přerušila ji Judith, to není důležité. Xanin hlas jí
připadal stejně falešný jako její výmysl o výletu za Claudií, který
byl zcela nemyslitelný vzhledem k  přeorganizovanosti jejích
rodičů a  povaze Claudiiných prarodičů, na jejichž přísnost





17
si vnučka vždycky stěžovala. A  ještě méně si Judith dokázala
představit, že by Xana s Claudií věděly již před prázdninami,
že se znovu uvidí ve vsi, kam Claudie každoročně jezdila, jen
ony dvě, bez ní, za jejími zády. Proto se rozhodla, že se s Xanou
musí co nejdříve vidět, a prostě ji pozvala, aby na pár dní přijela
k nim domů. Dohodla s ní datum i hodinu příjezdu, aniž by
nejdřív požádala rodiče o svolení.
Cos to zase vyvedla, zlobil se její otec, ty hloupá, nemyslící,
egoistická huso...
Judith se pro jistotu rozplakala ještě předtím, než za ním
šla do zahradního domku, kde se již několik týdnů pokoušel
vybudovat saunu. Matku poslední dobou téměř nevídala, jen
někdy v noci v polospánku slyšela, jak vychází se psem z domu.
Otec před ní stál v zaprášených pracovních kalhotách a jeho
tvář vypadala na tmavém pozadí jen jako rozmazaná světlá
skvrna. Judith vtáhla hlavu mezi ramena a chránila si ji rukou
pokrčenou v  lokti. Otec odložil příklepovou vrtačku téměř
něžně zasněným pohybem, ale sotva to učinil, byl skokem
u  dcery a  uhodil ji. Judith se svezla na zem a  oběma rukama
ho chytila za kotníky. Křičela, žadonila a naříkala, ale vlastně
šlo o dávno zavedený program, který se v Judith spustil, o roli,
která jí měla zajistit, aby pokud možno nic necítila. Bylo to
podobné, jako když se přes vás v moři převalí jedna či dvě vlny.
Dokážete přibližně odhadnout, na jak dlouhou dobu musíte
zadržet dech, až se vám voda přežene přes hlavu. Zrovna tak
Judith věděla, že musí zatnout zuby a co nejvíc uvolnit krční
svaly, až ji otec na závěr popadne za vlasy a několikrát jí zatřese
hlavou. Ve své kajícně skrčené poloze mu objala nohy a tím ho
omezovala v  pohybu, aby jí nemohl vážně ublížit. Při jedné
takové příležitosti si málem ukousla špičku jazyka a  hrozně
ji vyděsilo, když se potom poprvé uviděla v zrcadle. Tehdy jí
na tváři zůstal otisk celé jeho dlaně včetně snubního prstenu





18
a ještě dlouho jí krvácelo v ústech. Když jí teď otec zajel oběma
rukama do vlasů, pustila jeho nohy a stočila se do klubíčka jako
ježek. Přišel kopanec, pak druhý — a tím to skončilo.
Otec si sedl na hromadu tvárnic s obličejem v dlaních. Když
pak vzhlédl, bylo by ho člověku skoro líto, ale Judith si zároveň
představovala, jak mu tou jeho příklepovou vrtačkou provrtá
koleno. Víš přece... zamumlal a ukázal rukou neurčitým
směrem, ...že nemůžeš jen tak...
Judith si sedla. Snažila se ještě chvíli vzlykat a popotahovat.
Tati, já jsem ne... Xana tu byla o  každých prázdninách...
mám to zrušit?
Otec zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechl. A přesně s tím
Judith počítala. Na jedné straně to byla její jediná možnost, na
druhé velký podvod: musela ho postavit před hotovou věc,
protože její otec si nemohl dovolit ztratit tvář. Byl na něj
spoleh, a to nejenom pokud jde o bití. Věděla také, že když Xanu
pozve na návštěvu, nebude se z  toho dát vycouvat. Xana je
u  nich vždy vítána. Její otec je známý. Juditin otec nemůže
ztratit tvář.
Budeš si muset něco vymyslet, řekl jí a Judith přikývla. Ale
už to nikdy nedělej, nebo tě zabiju.
Od chvíle, co znala Xanu, se Judith naučila mnohem lépe
rozumět i  sama sobě. Předtím nikdy nikoho domů nepozvala,
tvrdila, že nesnáší cizí děti. Jejím rodičům to nedělalo starosti.
A její vrstevníci věřili, že dům Juditiných rodičů je nejen příliš
daleko, ale zdál se jim i  natolik velkopanský, že nepřipadalo
v úvahu, aby se tam ukazovali s usmrkanými nosy a s prsty od
čokolády. Když o tři roky později začala Juditina mladší sestra
chodit do stejné školy, změnily se představy o tom, že
Baerova děvčata žijí poněkud výstředním způsobem života, téměř
v jistotu, protože Salome vždycky mluvila o naší vile a pekařství
svých rodičů označovala za naši cukrárnu.





19
Většina dětí Baerovo pekařství znala, protože se nacházelo
nedaleko od školy. Jmenovalo se Bäckerei Baer především kvů -
li libozvučné aliteraci dvou b — a bylo oblíbené už jen proto,
že jste si tam mohli i sednout a vypít kávu. Bylo to umělecké
dílo postavené ve stylu dvacátých let, a  tak se jako statečný
Asterix bránilo řetězcům zásobujícím město pečivem. Jejich
pobočkami bylo obklopeno ze všech stran. Označení cukrárna
se tedy nezdálo nadsazené. A to byl také důvod, proč ostatní
děti uvěřily i ve vilu.
Jenže důvod, proč Judith nikdy nepozvala nikoho k sobě
domů, byl, že se styděla za míchačku na beton před
domovními dveřmi, za červenobílou pásku bránící vstupu do
nepoužívaného druhého poschodí a za to, že nemají ani pořádnou
koupelnu. Měli jen vanu stojící na lvích tlapách v kuchyni, v níž její
matka dříve lehávala celé nedělní dopoledne ponořená v teplé
vodě a zpívala árie. Tenkrát se otec ještě usmíval, než odcházel
za nekonečnými stavebními pracemi. Dnes už jen bručel, že na
jejich zvládnutí by potřeboval mít několik synů.
Judith toužila po domově, jaký měla Xana, po spolehlivé
krabicovité měšťácké novostavbě. Zato Xana byla jejich domem
nadšená, což Judith ihned pochopila z  její nezvykle hloupé
poznámky — naše Pipi vážně bydlí ve vile Vilekule —
i z výrazu její tváře. Xanina ironická odtažitost, která se v Juditiných
očích zdála nejen přitažlivá, ale i  tak trochu nebezpečná, na
chvíli zmizela, když byla u Judith na návštěvě. Xana vypadala
skoro tak šťastně jako Claudie, když se jí povedla papírová
květina.
S Xanou zapomínala Judith na stavební stroje i oprýskané
zárubně. Xana se nepodivovala nad tím, že pokoji se starým
křídlem a  prošlapanými parketami, kde Juditina matka dříve
zpívávala a  tančila, říkají „žlutý salonek“, a  všimla si, že
teoreticky existuje i  modrý salonek, jenže ho teď používali jako
skladiště nářadí a  kbelíků s  barvami. U  nás doma máme jen





20
pokoje, řekla Xana, ohrnula nos a  s  jásotem a  rozpaženýma
rukama seběhla po schodech do zahrady.
Když Xana vystoupila z autobusu, vypadala jinak, měla kratší
vlasy, opálenou kůži a celkově se zdála štíhlejší a vytáhlejší.
Přitom byla pryč jen několik týdnů. V  ruce držela dopis, který
zřejmě právě napsala. Judith předstírala, že nemá tušení, kde je
nejbližší trafika. Podle ní bylo lepší lhát než se vymlouvat. Když
Xana naléhala — ale prosím tě, vždyť tu bydlíš —, začala trucovat,
neodpovídala a odhodila prázdnou plechovku do křoví. Xana
jen pokrčila rameny a zeptala se nějakého kolemjdoucího.
Když měly známku, zeptala se Judith jen jakoby
mimochodem, kdo je adresát. Xanina nemluvnost mohla koneckonců
znamenat i  to, že ve skutečnosti touží, aby se jí na to někdo
zeptal. Xana však povýšeně odsekla: Toho neznáš.
Chtěla jsem jen vědět, jestli už zase neumíráš steskem po
naší cudné jeptišce, odpověděla Judith pichlavě, nato se Xana
zarazila a pak se rozesmála.
Cudná jeptiška, opakovala, to je dobré! Kdy tě to napadlo?
Mimochodem, ta naše jeptiška už umí dojit. Ukazovala mi to.
Jen ten trik z Heidi, stříkat si mléko přímo do pusy, tak ten
ještě trénuje.
Stříkat si mléko do pusy, vykvikla Judith, ty jsi hrozná  —
a  potom se smály a  mluvily o  Claudii jako o  cudné jeptišce,
žertovaly o  tom, zda si své světlé ochlupení splétá do cůpků,
a tlachaly hlouposti. Jako starý, i když slabý prostředek k jejich
opětnému stmelení to muselo prozatím stačit.
Společné dny s  Xanou se ničím nelišily od dřívějška. Přesto
měla Judith zvláštní pocit bezpečí, cítila se nejen jistější, ale
i  vzdálenější, jako loďka v  cizím přístavu. Večer byly dlouho
vzhůru, pouštěly si desky, druhý den prospaly celé
dopoledne, potom si šly lehnout do zahrady, trefovaly se kamínky do





21
nádrže na dešťovou vodu a  nakonec podnikly vlažný pokus
postavit si domek na stromě.
S Juditiným otcem vycházela Xana vždycky dobře. Chovala
se k němu jako ztělesněná rozumnost a dospělost. Když se
spolu bavili, zdáli se Judith skoro jako dva nepřátelé, kteří si jeden
od druhého udržovali neosobní odstup, díky němuž spolu
dokázali mluvit tak civilizovaně jako naprogramované loutky.
Ona naproti tomu měla k oběma citovou vazbu, a proto pro ni
každý výraz, každý tón, všechno, co bylo řečeno, a dokonce
i to, co zůstalo nevyřčeno, nabývalo zvláštní význam.
O Juditině matce informoval otec Xanu jen zběžně. Tehdy
si Judith zase jednou uvědomila, s jakým potěšením poslouchá,
když jiní lidé lžou. A jen tak mimochodem, prohodil otec při
malé svačině v zahradě, k níž měli párky s houskami, a nedíval
se přitom na Xanu, ale na vlastní dceru s takovým zájmem, jako
by měla novou tvář, nevím, jestli ti o tom už Judith řekla, ale její
matka je tak trochu přepracovaná. Bylo by nejlepší, kdybyste
ji nerušily.
Bez problému, řekla Xana netečně a  kroužila přitom pár -
kem v hořčici, budeme se držet zpátky.
Tvůj otec je prima, řekla později, a  kde celou dobu vězí
tvoje matka?
Asi v posteli, odpověděla Judith. Ona chodí na procházky
v noci.
Určitě to potřebuje jako relaxaci, přemítala Xana nahlas,
zcela spokojená nejen sama se sebou, ale i s vlastní schopností
vžít se do jiného člověka. Zřejmě potřebuje mít pocit
absolutní svobody, úplně převrátit denní rytmus. A Judith si myslela:
Kdybys už raději držela klapačku.
Ležely vedle sebe napříč přes houpací síť s nohama v trávě
a  kouřily. Judith tajně brala otci cigarety z  krabiček, které se
válely všude kolem, a domnívala se, že on o tom dokonce i ví.
Schovávala si je v  zahradě do žluté plechovky s  kominíkem





22
a  každou chvíli měnila skrýš. Xana kouřila sice usilovně, ale
moc to neuměla. Filtr měla neustále vlhký, nepřirozeně vytáčela
malíček, jak to dělávají staré ženy, když drží šálek čaje, a kašlala.
Já vlastně vůbec nesmím kouřit, řekla a cvrnkla nedopalek
do křoví.
A myslíš si, že já snad můžu? zeptala se Judith a zapálila si
druhou cigaretu od té předchozí.
Jako malá jsem měla zápal plic, pokračovala Xana, jako by
ji neslyšela, a málem jsem na to umřela.
Judith mlčela.
Proto jsme jezdili každý rok v květnu k moři.
Myslela jsem, že jste tam jezdili v květnu proto, že tví rodiče
nechtěli jezdit v hlavní sezóně, kdy je všude plno.
Proto taky. Ale hlavně kvůli mým plícím. Slaný mořský
vzduch zjara. Doktor řekl, že bych neměla nikdy kouřit. Vozili
mě každý druhý týden na odsávání hlenů, pokaždé mi nasadili
takovou masku s  rajským plynem, aspoň myslím, řvala jsem,
křičela a odvracela hlavu, bylo to dost brutální...
Nedokončenou větu nechala viset ve vzduchu.
Jen se nerozplač, řekla Judith.
Xana vyskočila a kopla do houpací sítě. Jdi se vycpat, řekla
a zmizela.
Po chvíli se zvedla i Judith a nakoukla za roh. Xana seděla
u zahradního stolu a psala. Pravděpodobně další dopis. Judith
se rozhodla, že si zajde do pokoje pro knížku. V  domě bylo
ticho a  chladno. Dveře do žlutého salonku, kam musel otec
matce postavit velikou vysokou postel, byly pořád zavřené.
Judith šla do svého pokoje a sedla si na podlahu. Nerozhod -
ně se přehrabovala ve svých věcech, prohlížela si knížky,
vytáhla pár fotografií a najednou klečela u Xaniny cestovní tašky.
Dopisy nebyly nijak pečlivě schované, ale byly až úplně
dole, takže musela ruku vsunout podél bočních stěn až na
dno tašky. Neudělala nic víc, než že si přečetla jméno odesí-





23
latele. Pak dopisy dala zpátky na stejné místo a  vrátila se ven
do houpací sítě.
Po nějaké době přišla i Xana. Myslím, že si ještě jednu
zapálím, řekla.
Judith jí podala plechovku s kominíkem.
Tvůj otec mi právě nabídl, že mu klidně můžu tykat, řekla
Xana a hihňala se. Připadá mi divné říkat mu Heinzi...
Tom je samozřejmě mnohem lepší, vyhrkla Judith, ale asi se
jmenuje prostě Thomas, ne?
Xana se zatvářila tak, že to Judith skoro vyděsilo a byla by
ráda vzala svá slova zpět. Ale když člověk jednou něco začne,
musí to dokončit, jinak se všechno zhroutí, jak její otec neu -
stále kázal, je potřeba mít velikou trpělivost, a to zvláště při tak
náročné stavbě, která toho zpočátku dost potřebuje, ale potom
nám to bohatě vynahradí, uvidíte, to všechno je investice do
budoucna.
Xana před ní stála s jednou rukou zaťatou v pěst, v druhé
nezapálenou cigaretu.
Jen mě uhoď, řekla Judith tiše, můžeš mě klidně uhodit, ale
já jsem je nečetla, to ti přísahám.
Xana jen stála a zírala na ni.
Oheň? zeptala se Judith a  skoro se musela smát. Bohužel
se jí to stávalo často, a to i tehdy, když její matka zrovna bez
nějakého zjevného důvodu láteřila a vzlykala a hrozila, že večer
řekne všechno otci a ten už jí ukáže, a že přece Judith dobře ví,
jak je na tom špatně, takže se k ní nemůže chovat jako... a pak
matce někdy došla slova a něčím po ní hodila. Jednou dokonce
hrncem, ale ne horkým — a právě při takových příležitostech
se Judith občas rozesmála, i  když to situaci nikdy nezlepšilo,
naopak, ale ona si nemohla pomoct a  sama před sebou si to
vždycky ospravedlňovala svou upřímností.
Xana se otočila a  na odchodu jí řekla: Hned jsem zpátky.
A byla zpátky tak rychle, až ji Judith podezřívala, že si mohla





24
tak nanejvýš jednou potáhnout z cigarety, byl to skoro zázrak.
Přišla se třemi dopisy a hodila jí je, můžeš si je klidně přečíst,
jen si je přečti! Ale Judith nechtěla, za nic na světě už nechtěla
udělat to, čemu se před pouhými dvaceti minutami tak
usilovně bránila. Já je nechci číst, nezajímá mě to, nech si své dopisy,
nebo mi prostě řekni, co v nich je! A co je ten kluk vůbec zač?
A  od té chvíle bylo všechno jiné, úplně jiné, ale určitě ne
lepší.
Od té chvíle dávala Xana volný průchod svým citům, stále
znovu a znovu, tryskaly z ní jako medové prameny: jak se
s Tomem seznámila ve Francii, jak vypadá, co jí řekl, že ji jednou
vzal za ruku, Judith brzy znala nejlepší části jeho dopisů
zpaměti. Zprvu jí připadalo neuvěřitelné, že Tom pochází z místa
ležícího nedaleko vesnice Claudiiných prarodičů, a naprosto
geniální, jak Xana přemluvila své rodiče a  pak se ke Claudii
sama pozvala.  Zpočátku ji celý ten příběh nadchl, částečně
proto, že se jí ulevilo, že ji Xana nevyměnila za Claudii,
a částečně proto, že byla zvědavá, protože sama dosud poznala jen
dva druhy mužů: kluky ze třídy, kteří si ještě hráli na indiány,
a svého otce, toho patetického násilníka.
Ale brzy jí to začalo jít strašně na nervy. Jediné chvíle, kdy
Xana nemohla mluvit o  Tomovi, vést hlubokomyslné úvahy
o jeho povaze a do nejmenších podrobností pitvat vlastní
pocity, byly jízdy se Salome a otcem do supermarketu. Pro Judith
to byl asi takový rozdíl jako mezi morem a cholerou. Protože
otec, který už přestal věřit v uzdravení své ženy, vyžadoval, aby
mu dívky pomáhaly s  nákupy i  s  vařením. A  Xaně to ve vší
vážnosti připadalo zajímavé. V  autě sedávala dobrovolně na
zadním sedadle, aby Judith a  Salome mohly sedět odděleně,
a  večer se nechávala svým novým kamarádem Heinzem učit,
jak se vaří nudle či rýže, míchala s ním nálevy do salátů
a chovala se v každém směru jako dokonalý model z nabídkového
katalogu dcer.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.