načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kvazikrystaly - Eva Menasse

Kvazikrystaly

Elektronická kniha: Kvazikrystaly
Autor:

Na začátku knihy je Xaně Molinové čtrnáct let a spolu se svou nejlepší kamarádkou prožívá dramatické léto. Na konci je babičkou, která se pokouší naposled vzít ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 375
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Quasikristalle
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Helena Smolaková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1171-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na začátku knihy je Xaně Molinové čtrnáct let a spolu se svou nejlepší kamarádkou prožívá dramatické léto. Na konci je babičkou, která se pokouší naposled vzít život do svých rukou. To, co se odehrálo mezitím, sledujeme z různých úhlů pohledu. Očima jejího záhadného nájemce skrývajícího dávné tajemství i postaršího muže přeživšího občanskou válku, který se do Xany zamiluje. Poznáváme její kamarádku z mládí, která však Xanu po letech najednou nemůže vystát.
Eva Menasse dokáže ženy vidět takové, jaké jsou, se všemi jejich lidskými slabostmi i tím, co na nich prostě musíte milovat. Beze strachu a nadbytečné nostalgie popisuje exkurzi do Osvětimi, pracovní den lékařky na reprodukční klinice i zkoušky odvahy, kterými si prochází Xanina nevlastní dospívající dcera. Jde o energickou, poetickou, vtipnou a současně zneklidňující knihu, jejíž název si autorka vypůjčila z oboru přírodních věd. Vždyť teprve nedávno se přišlo na to, že existují nejen krystaly s jasnou symetrickou strukturou, ale i ty, které mají strukturu zdeformovanou a zdánlivě nepravidelnou. A takové jsou i lidské osudy. Naše životní cesty jsou spletité a nevypočitatelné a v jejich celistvosti je často můžeme nahlédnout jen z velké dálky. 

Eva Menasse (nar. 1970) pochází z Vídně, kde svou profesní dráhu začínala jako novinářka a redaktorka. Od roku 2003 žije v Berlíně a pracuje jako publicistka a spisovatelka na volné noze. Její knihaVienna (2005; česky Archa 2010) získala cenu Corine za nejlepší debutový román a anglický překlad se dostal do užší nominace na Independent Foreign Fiction Prize. Také její sbírka povídek Lässliche Todsünden (Odpustitelné smrtelné hříchy, 2009) je velice ceněna kritikou i čtenáři. Za román Kvazikrystaly (2013) získala Literární cenu Gerty Spiesové a Cenu Heinricha Bölla.

Zařazeno v kategoriích
Eva Menasse - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

eva

menasse

eva menasse

Kvazikrystaly

Kvazikrystaly

host

eva menasse (nar. 1970)

pochází z Vídně, kde svou

profesní dráhu začínala jako

novinářka a redaktorka. Od roku

2003 žije v Berlíně a pracuje jako

publicistka a spisovatelka na volné

noze. Její kniha Vienna (2005;

česky Archa 2010) získala cenu

Corine za nejlepší debutový román

a anglický překlad se dostal do

užší nominace na Independent

Foreign Fiction Prize. Také její

sbírka povídek Lässliche Todsünden

(Odpustitelné smrtelné hříchy,

2009) je velice ceněna kritikou

i čtenáři. Za román Kvazikrystaly

(2013) získala Literární cenu Gerty

Spiesové a Cenu Heinricha Bölla.

Na začátku knihy je Xaně

Molinové čtrnáct let a spolu

se svou nejlepší kamarádkou

prožívá dramatické léto. Na

konci je babičkou, která se

pokouší naposled vzít život do

svých rukou. To, co se odehrálo

mezitím, sledujeme z různých úhlů

pohledu. Očima jejího tajemného

nájemce skrývajícího dávnétajemství i postaršího muže přeživšího

občanskou válku, který se do Xany

zamiluje. Poznáváme jejíkamarádku z mládí, která však Xanu po

letech najednou nemůže vystát.

Eva Menasse dokáže ženy vidět

takové, jaké jsou, se všemi jejich

lidskými slabostmi i tím, co na

nich prostě musíte milovat. Beze

strachu a nadbytečné nostalgie

popisuje exkurzi do Osvětimi,

pracovní den lékařky nareprodukční klinice i zkoušky odvahy,

kterými si prochází Xanina

nevlastní dospívající dcera. Jde

o energickou, poetickou, vtipnou

a současně zneklidňující knihu,

jejíž název si autorka vypůjčila

z oboru přírodních věd. Vždyť

teprve nedávno se přišlo na to,

že existují nejen krystaly s jasnou

symetrickou strukturou, ale i ty,

které mají strukturuzdeformovanou a zdánlivě nepravidelnou.

A takové jsou i lidské osudy.

Naše životní cesty jsou spletité

a nevypočitatelné a v jejich

celistvosti je často můžeme

nahlédnout jen z velké dálky.

Foto © Stefan Olah

Vtipně, chytře

a s vypravěčskou razancí

popisuje Eva Menasse střípky

z Xanina života, které by sotva

kdo jiný dokázal zachytit. [...]

Tak vzniká kaleidoskop třinácti

podivuhodných epizod, které

nás neustále staví před otázku,

co o sobě vlastně víme.

emotion

329 Kč

isbn 978-80-7491-171-2

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13


11

1

Nic nebylo jednoduché, známé, bezpečné,

důvěryhodné, autentické.

janet Frameová

Letní prázdniny. Již několik týdnů nevytáhla Judith paty z po -

zemku svých rodičů se zdivočelou zahradou a obrovskýmpolo

rozpadlým domem, kterému její mladší sestra se směsicídrzos

ti a nevinnosti říkala naše vila. Juditina matka snila jako dívka

o zámečku a Juditin otec — jenž se ve zlém rozešel se svýmirodi

či, protože se opovážili nepřijmout jeho mladou ženu, přestože

sami byli nacisti — do ní byl natolik bezhlavě zamilovaný, že

si za vypůjčené peníze koupil tuhle zříceninu. Ryze teoreticky

byla secesní. Jenže od té doby, a  to už bylo víc než čtrnáct

let, mu celá tahle rekonstrukce záludně plíživými kroky pře

růstala přes hlavu, jako by dům přesně věděl, že to otec nikdy

nevzdá, a odsoudil ho do role doživotního stavitele samouka.

Vědomí, že ještě nedávno chodila do školy, se rozpustilo

v letním horku. A hektické boje o přežití odehrávající se krátce

před vysvědčením měly nyní, z hlubin času, stejně matnéobry

sy jako vyhlídka na to, že na podzim nevyhnutelně zase začne


12

nový školní rok. O drobné změny, které přinese (starořečtina

coby nový předmět, těhotná profesorka matematiky a možná

taky senzace v podobě nového spolužáka s kázeňskými problé -

my), by teď Judith stěží dokázala předstírat zájem. Ale stejně

nebylo před kým.

Xanu poslali na rozdíl od předchozích let hned po skon

čení školního roku do Francie. A Claudie trávila jako vždycky

skoro celé prázdniny u  prarodičů v  nějaké vzdálené vesnici

na západě. Judith i  Xana dobře věděly, že Claudiiny dopisy

o tom, jak moc se tam nudí a jak se jí stýská, jsou nestoudné

lži, protože ve skutečnosti je Claudie rozená selka, vždyť to má

vepsané ve tváři. Při každém delším odloučení se Judith a Xana

předháněly v předstírání toho, která z nich Claudií pohrdá víc,

takže se chvíli zdálo nemožné, aby se na začátku školního roku

věci vrátily zase ke starým pořádkům. To k překvapení učitelů

i spolužáků znamenalo, že Judith s Xanou Claudii vláčelyvšu

de s sebou jako dobrosrdečnou a úslužnou souputnici. Ty dvě

byly amazonky, které se k ostatním pěšákům ve třídě chovaly

s  povýšenou nadřazeností. Nikdo se jim neodvážil postavit.

Ani sama Claudie zřejmě neměla jasnou představu o tom, co by

ji čekalo, kdyby se s ní přestaly kamarádit. Ale pravděpodobně

by to nebylo nic příjemného.

Xanina matka jednou o  Claudii řekla, že je hodné děvče,

a od té doby Xana s Judith často začínaly své krátké jedovaté

duety otázkou: Jakpak se asi daří našemu hodnému děvčeti?

Dneska jsme byly s  babičkou na houbách, odpověděla na to

například druhá pípavým hláskem a  citovala pohlednici od

Claudie z časů, kdy ještě chodily na základní školu. Jenže dnes

už byly starší a zlomyslnější, a proto ta první mezitím dodala:

Asi kydá ve  chlívku hnůj. A  druhá si pohotově přisadila: A  pak

si myje vlasy jádrovým mýdlem. Načež to první ještě zlomyslně

vylepšila: Chtěla jsi říct ochlupení, ne? A  druhá, teď už s potla

čovaným smíchem, pokračovala: Doufejme, že nemyje jádrovým


13

mýdlem ochlupení svému dědečkovi . Obě totiž před nedávnem

jen na základě nějaké fotografie naznaly, že Claudiin dědeček

vypadá jako pedofil.

Doposud se jim na podzim se začátkem nového školního

roku podařilo pokaždé navázat na staré přátelství s  Claudií

celkem bez potíží. Mělo to své důvody. Mimo jiné i  ten, že

Xanina rodina každoročně koncem léta odcestovala a Xana se

vrátila až těsně před začátkem školy. Prázdniny skončily a Xana

s Judith se tajně styděly za všechny ty věci, které před mnoha

týdny říkaly. A ten dvojí stud, dvojí proto, že se styděly i za to,

že se vůbec stydí, způsobil, že téma Claudie zůstalo na nějakou

dobu zapovězeno.

Další důvod byl ten, že se začátkem nového školního roku

bylo častěji vidět Claudiinu matku. Byla mladá, protožeClau

dii přivedla na svět ve skandálně nízkém věku. Muselo se to

stát přibližně v době, kdy ona sama končila povinnou školní

docházku. Navíc byla úchvatně krásná, takový andílek s čistou,

nenalíčenou tváří. Povahu měla nekomplikovanou a srdečnou

a ony žádnou jinou takovou matku neznaly, protože jiné matky

si dávaly záležet na tom, aby si mezi sebou a svýminedospělý

mi konkurentkami udržovaly patřičný odstup.

Judith tenkrát tak nějak nejasně cítila, že Claudiina matka,

které všechny říkaly Lizzie, a navíc jí směly i tykat, možná byla

tím důvodem, proč ona a Xana Claudii strpěly. Alepochopitel

ně to bylo i kvůli samotné Claudii, kterou obě znaly od raného

dětství, což bylo déle, než se znaly navzájem.

Claudie byla blondýnka stejně jako Lizzie a byla také stejně

přátelská, ale měla o malinko hrubší rysy. V porovnánís mat

kou byl její nosík jen nepatrně ohrnutý, ale i tak vypadal jako

prasečí rypáček. Neustále se červenala, a to nejen ve škole,mír

ně se potila, při mluvení zadrhávala a  často si zajížděla prsty

do vlasů, což na nich také bylo znát. Když jim Lizzie — či paní

Dennebergová — připravovala kousky vychlazeného melounu


14

v bezinkovém sirupu, cítily se s ní Xana a Judith jako vevese

lém francouzském filmu. Claudie jim naproti tomu se svými

celozrnnými sušenkami a čajem, který nalévala z vlastnoručně

vyrobené konvice, připadala nemotorná a nemožná. Claudie

zdědila všechny znaky špatné kopie. Jenže to Judithpochopi

la až jako dospělá žena. Tenkrát je s Xanou rozčilovalo nejen

to, že Claudie nemá k  ničemu talent, ale také to, že jí chybí

i sebemenší schopnost se změnit.

Ale právě proto ji chránily. Zrovna ony, od kterých by se

dalo očekávat, že tu dobrosrdečnou, nešikovnou a podle všech

pubertálních kritérií otřesně trapnou dívku budou trápit, nebo

přinejmenším chladně přehlížet, ji už dávno přijaly za svou

kamarádku. Mohla za to obdivovaná Lizzie Dennebergová,

která se svou dcerou jednala s  neochvějnou shovívavostí uči

telky v mateřské školce, a Xana s Judith si tenkrát myslely, že ve

skutečnosti Claudiinou nechápavostí tajně trpí stejně jako ony.

A konečně tu byla i ta skutečnost, že se s Claudií znaly už

dlouho a potkaly ji ještě v době, kdy obě oplývaly dětskoune

vinností. Judith znala Claudii od prvního školního dne a Xana,

která chodila do jiné základní školy, s  ní bydlela ve stejném

domě.

Na první školní den, slavnost nazdobených školníchkornout

ků, se Juditina matka zase jednou rozhodla popřít samotnou

podstatu dceřiných vlasů. S procedurou začala brzy ránoa na

chystala si studenou vodu, citronovou šťávu, ostré hřebeny

a kulmu. Judith křičela a bránila se a její matce několikrát ujela

ruka, jak se tehdy říkalo fackám, pak si Judith ušpinila oblečení,

jak se válela po zemi, a hedvábný šátek, kterým jí matka stáhla

vlasy místo široké stuhy, se k žádným jiným šatům barevněne

hodil. V autě si Judith schovala zmučenou hlavu pod bundu,

její matka neslyšně plakala a  otec hrál nezúčastněného řidi

če. Než přijeli před školu, kde nastrojené děti pózovaly před


15

otcovskými fotoaparáty, tříletá Salome nepozorovaně spolyka -

la většinu Juditiných sladkostí, a jen co vystoupila z auta,vy

zvracela všechno na chodník.

Judith si vzala poloprázdný kornoutek, z něhož visely cáry

papírových girland, vzpřímená jako svíce vyrazila od své ro

diny ke školní budově a  vešla do třídy, kde to ještě vonělo

malířskými barvami. Statečně vydržela posměšky spolužáků

o Pipi Dlouhé punčoše. Ale když ji pak učitelka vybídla, aby

vymalovala několik předtištěných hrušek, které budou jejím

osobním poznávacím znamením na ramínkách na šaty, napři

hrádce na přezůvky a na všech školních učebnicíchpřinejmen

ším do doby, než se naučí číst a psát, a ona přitom zjistila, že

pouzdro se pravděpodobně stalo další obětí ranního dramatu

kolem vlasů a zůstalo zapomenuto doma, začaly se jí po tvářích

kutálet slzičky. Vtom ji malá blondýnka šťouchla do předloktí,

podala jí kapesník, rozdělila se s ní o pastelky a později, když

už je učitelka zase pustila za čekajícími rodiči, jí pošeptala: Ty

máš tak krásné vlasy. Můžu si na ně sáhnout?

Judith přikývla, Claudie ji opatrně a s pusou pootevřenou

napětím pohladila po nakulmovaných vlasech a s údivemdo

dala: Jako červená cukrová vata.

Tak to začalo.

Co se Xany týče, první setkání s  Claudií se jí údajně ztra

tilo v  mlhách dětských vzpomínek. Judith ji podezřívala, že

před ní něco tají. Ale zdálo se, že si Xana doopravdy na nic

mimořádného nevzpomíná, dokonce Judith tvrdila, že jízávi

dí její nezapomenutelný zážitek s „cukrovou vatou“, což bylo

mimochodem jediné výstižné přirovnání, které kdy od Clau

die slyšely. Němčina jejich kamarádce vůbec nešla, dokonce

v  ní byla ještě horší než v  ostatních předmětech, s  výjimkou

biologie a kreslení.

Krátce předtím, než přešly na gymnázium, se poprvé sešly

ve třech. Lizzie Dennebergová chtěla obě dceřiny kamarádky


16

seznámit, když měly všechny tři chodit do stejné třídy. Pozvala

i jejich matky. Xanina matka šla ten den ke kadeřnici a její hlava

pak vypadala nepřirozeně veliká, zejména v  porovnání s  dív -

čím ohonem paní Dennebergové. Byla z toho nesvá a rozpaky

se pokoušela překlenout horlivou chválou na Lizziin rozkvetlý

balkon. Plachost Juditiny matky považovaly obě ženy zajem

nou zdrženlivost. Vždyť se teprve nedávno uzdravila.

Zatímco jejich matky pily kávu, zavřela se děvčata v dět

ském pokoji. Claudie chtěla vyrábět květiny z hedvábnéhopa

píru a položila barevné papíry, vázací drát, nůžky a lepicí pásku

do řady na podlahu v přesvědčení, že něčemu takovému nelze

odolat. Judith a Xana na sebe hleděly, jako by do nich hrom

uhodil. Navzájem v sobě očekávaly druhou Claudii a měly za

to, že je čeká dětinsky strávené odpoledne. A teď bylynadše

né netušenými novými možnostmi, ale také rozladěné závazky

vůči Claudii, která se tak nic netušíc stala pátým kolem u vozu.

To léto, než dívky přešly na vyšší stupeň, bylo oprotipředcho

zím rokům všechno jinak. Xanini rodiče museli z nějakéhodů

vodu zrušit rodinnou dovolenou a Xana i Claudie odjely hned

po skončení školy kamsi do neznáma. Xana zůstala pryč déle,

než Judith očekávala. A  když pak konečně zavolala, přiznala

se za neustálého chichotání a nevěrohodných vytáček, že se na

zpáteční cestě na několik dní zastavila u Claudie.

Několik dní, opakovala Judith pomalu, jak dlouho přesně?

Ale Xana předstírala, že už to zapomněla. Počkej, řekla,

v  ne děli jsem odjížděla z  Nice, takže jsem byla v  pondělí  —

nebo ne, myslím, že to bylo až v  pondělí, co jsem odjížděla

z Nice...

Nech toho, přerušila ji Judith, to není důležité. Xanin hlas jí

připadal stejně falešný jako její výmysl o výletu za Claudií, který

byl zcela nemyslitelný vzhledem k  přeorganizovanosti jejích

rodičů a  povaze Claudiiných prarodičů, na jejichž přísnost


17

si vnučka vždycky stěžovala. A  ještě méně si Judith dokázala

představit, že by Xana s Claudií věděly již před prázdninami,

že se znovu uvidí ve vsi, kam Claudie každoročně jezdila, jen

ony dvě, bez ní, za jejími zády. Proto se rozhodla, že se s Xanou

musí co nejdříve vidět, a prostě ji pozvala, aby na pár dní přijela

k nim domů. Dohodla s ní datum i hodinu příjezdu, aniž by

nejdřív požádala rodiče o svolení.

Cos to zase vyvedla, zlobil se její otec, ty hloupá, nemyslící,

egoistická huso...

Judith se pro jistotu rozplakala ještě předtím, než za ním

šla do zahradního domku, kde se již několik týdnů pokoušel

vybudovat saunu. Matku poslední dobou téměř nevídala, jen

někdy v noci v polospánku slyšela, jak vychází se psem z domu.

Otec před ní stál v zaprášených pracovních kalhotách a jeho

tvář vypadala na tmavém pozadí jen jako rozmazaná světlá

skvrna. Judith vtáhla hlavu mezi ramena a chránila si ji rukou

pokrčenou v  lokti. Otec odložil příklepovou vrtačku téměř

něžně zasněným pohybem, ale sotva to učinil, byl skokem

u  dcery a  uhodil ji. Judith se svezla na zem a  oběma rukama

ho chytila za kotníky. Křičela, žadonila a naříkala, ale vlastně

šlo o dávno zavedený program, který se v Judith spustil, o roli,

která jí měla zajistit, aby pokud možno nic necítila. Bylo to

podobné, jako když se přes vás v moři převalí jedna či dvě vlny.

Dokážete přibližně odhadnout, na jak dlouhou dobu musíte

zadržet dech, až se vám voda přežene přes hlavu. Zrovna tak

Judith věděla, že musí zatnout zuby a co nejvíc uvolnit krční

svaly, až ji otec na závěr popadne za vlasy a několikrát jí zatřese

hlavou. Ve své kajícně skrčené poloze mu objala nohy a tím ho

omezovala v  pohybu, aby jí nemohl vážně ublížit. Při jedné

takové příležitosti si málem ukousla špičku jazyka a  hrozně

ji vyděsilo, když se potom poprvé uviděla v zrcadle. Tehdy jí

na tváři zůstal otisk celé jeho dlaně včetně snubního prstenu


18

a ještě dlouho jí krvácelo v ústech. Když jí teď otec zajel oběma

rukama do vlasů, pustila jeho nohy a stočila se do klubíčka jako

ježek. Přišel kopanec, pak druhý — a tím to skončilo.

Otec si sedl na hromadu tvárnic s obličejem v dlaních. Když

pak vzhlédl, bylo by ho člověku skoro líto, ale Judith si zároveň

představovala, jak mu tou jeho příklepovou vrtačkou provrtá

koleno. Víš přece... zamumlal a ukázal rukou neurčitýmsmě

rem, ...že nemůžeš jen tak...

Judith si sedla. Snažila se ještě chvíli vzlykat a popotahovat.

Tati, já jsem ne... Xana tu byla o  každých prázdninách...

mám to zrušit?

Otec zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechl. A přesně s tím

Judith počítala. Na jedné straně to byla její jediná možnost, na

druhé velký podvod: musela ho postavit před hotovou věc,

protože její otec si nemohl dovolit ztratit tvář. Byl na nějspo

leh, a to nejenom pokud jde o bití. Věděla také, že když Xanu

pozve na návštěvu, nebude se z  toho dát vycouvat. Xana je

u  nich vždy vítána. Její otec je známý. Juditin otec nemůže

ztratit tvář.

Budeš si muset něco vymyslet, řekl jí a Judith přikývla. Ale

už to nikdy nedělej, nebo tě zabiju.

Od chvíle, co znala Xanu, se Judith naučila mnohem lépero

zumět i  sama sobě. Předtím nikdy nikoho domů nepozvala,

tvrdila, že nesnáší cizí děti. Jejím rodičům to nedělalo starosti.

A její vrstevníci věřili, že dům Juditiných rodičů je nejen příliš

daleko, ale zdál se jim i  natolik velkopanský, že nepřipadalo

v úvahu, aby se tam ukazovali s usmrkanými nosy a s prsty od

čokolády. Když o tři roky později začala Juditina mladší sestra

chodit do stejné školy, změnily se představy o tom, žeBaero

va děvčata žijí poněkud výstředním způsobem života, téměř

v jistotu, protože Salome vždycky mluvila o naší vile a pekařství

svých rodičů označovala za naši cukrárnu.


19

Většina dětí Baerovo pekařství znala, protože se nacházelo

nedaleko od školy. Jmenovalo se Bäckerei Baer především kvů -

li libozvučné aliteraci dvou b — a bylo oblíbené už jen proto,

že jste si tam mohli i sednout a vypít kávu. Bylo to umělecké

dílo postavené ve stylu dvacátých let, a  tak se jako statečný

Asterix bránilo řetězcům zásobujícím město pečivem. Jejich

pobočkami bylo obklopeno ze všech stran. Označení cukrárna

se tedy nezdálo nadsazené. A to byl také důvod, proč ostatní

děti uvěřily i ve vilu.

Jenže důvod, proč Judith nikdy nepozvala nikoho k sobě

domů, byl, že se styděla za míchačku na beton předdomovní

mi dveřmi, za červenobílou pásku bránící vstupu donepouží

vaného druhého poschodí a za to, že nemají ani pořádnoukou

pelnu. Měli jen vanu stojící na lvích tlapách v kuchyni, v níž její

matka dříve lehávala celé nedělní dopoledne ponořená v teplé

vodě a zpívala árie. Tenkrát se otec ještě usmíval, než odcházel

za nekonečnými stavebními pracemi. Dnes už jen bručel, že na

jejich zvládnutí by potřeboval mít několik synů.

Judith toužila po domově, jaký měla Xana, po spolehlivé

krabicovité měšťácké novostavbě. Zato Xana byla jejich domem

nadšená, což Judith ihned pochopila z  její nezvykle hloupé

poznámky — naše Pipi vážně bydlí ve vile Vilekule —i z výra

zu její tváře. Xanina ironická odtažitost, která se v Juditiných

očích zdála nejen přitažlivá, ale i  tak trochu nebezpečná, na

chvíli zmizela, když byla u Judith na návštěvě. Xana vypadala

skoro tak šťastně jako Claudie, když se jí povedla papírová

květina.

S Xanou zapomínala Judith na stavební stroje i oprýskané

zárubně. Xana se nepodivovala nad tím, že pokoji se starým

křídlem a  prošlapanými parketami, kde Juditina matka dříve

zpívávala a  tančila, říkají „žlutý salonek“, a  všimla si, že teo

reticky existuje i  modrý salonek, jenže ho teď používali jako

skladiště nářadí a  kbelíků s  barvami. U  nás doma máme jen


20

pokoje, řekla Xana, ohrnula nos a  s  jásotem a  rozpaženýma

rukama seběhla po schodech do zahrady.

Když Xana vystoupila z autobusu, vypadala jinak, měla kratší

vlasy, opálenou kůži a celkově se zdála štíhlejší a vytáhlejší.Při

tom byla pryč jen několik týdnů. V  ruce držela dopis, který

zřejmě právě napsala. Judith předstírala, že nemá tušení, kde je

nejbližší trafika. Podle ní bylo lepší lhát než se vymlouvat. Když

Xana naléhala — ale prosím tě, vždyť tu bydlíš —, začala trucovat,

neodpovídala a odhodila prázdnou plechovku do křoví. Xana

jen pokrčila rameny a zeptala se nějakého kolemjdoucího.

Když měly známku, zeptala se Judith jen jakobymimocho

dem, kdo je adresát. Xanina nemluvnost mohla koneckonců

znamenat i  to, že ve skutečnosti touží, aby se jí na to někdo

zeptal. Xana však povýšeně odsekla: Toho neznáš.

Chtěla jsem jen vědět, jestli už zase neumíráš steskem po

naší cudné jeptišce, odpověděla Judith pichlavě, nato se Xana

zarazila a pak se rozesmála.

Cudná jeptiška, opakovala, to je dobré! Kdy tě to napadlo?

Mimochodem, ta naše jeptiška už umí dojit. Ukazovala mi to.

Jen ten trik z Heidi, stříkat si mléko přímo do pusy, tak ten

ještě trénuje.

Stříkat si mléko do pusy, vykvikla Judith, ty jsi hrozná  —

a  potom se smály a  mluvily o  Claudii jako o  cudné jeptišce,

žertovaly o  tom, zda si své světlé ochlupení splétá do cůpků,

a tlachaly hlouposti. Jako starý, i když slabý prostředek k jejich

opětnému stmelení to muselo prozatím stačit.

Společné dny s  Xanou se ničím nelišily od dřívějška. Přesto

měla Judith zvláštní pocit bezpečí, cítila se nejen jistější, ale

i  vzdálenější, jako loďka v  cizím přístavu. Večer byly dlouho

vzhůru, pouštěly si desky, druhý den prospaly celé dopoled

ne, potom si šly lehnout do zahrady, trefovaly se kamínky do


21

nádrže na dešťovou vodu a  nakonec podnikly vlažný pokus

postavit si domek na stromě.

S Juditiným otcem vycházela Xana vždycky dobře. Chovala

se k němu jako ztělesněná rozumnost a dospělost. Když sespo

lu bavili, zdáli se Judith skoro jako dva nepřátelé, kteří si jeden

od druhého udržovali neosobní odstup, díky němuž spolu

dokázali mluvit tak civilizovaně jako naprogramované loutky.

Ona naproti tomu měla k oběma citovou vazbu, a proto pro ni

každý výraz, každý tón, všechno, co bylo řečeno, a dokonce

i to, co zůstalo nevyřčeno, nabývalo zvláštní význam.

O Juditině matce informoval otec Xanu jen zběžně. Tehdy

si Judith zase jednou uvědomila, s jakým potěšením poslouchá,

když jiní lidé lžou. A jen tak mimochodem, prohodil otec při

malé svačině v zahradě, k níž měli párky s houskami, a nedíval

se přitom na Xanu, ale na vlastní dceru s takovým zájmem, jako

by měla novou tvář, nevím, jestli ti o tom už Judith řekla, ale její

matka je tak trochu přepracovaná. Bylo by nejlepší, kdybyste

ji nerušily.

Bez problému, řekla Xana netečně a  kroužila přitom pár -

kem v hořčici, budeme se držet zpátky.

Tvůj otec je prima, řekla později, a  kde celou dobu vězí

tvoje matka?

Asi v posteli, odpověděla Judith. Ona chodí na procházky

v noci.

Určitě to potřebuje jako relaxaci, přemítala Xana nahlas,

zcela spokojená nejen sama se sebou, ale i s vlastní schopností

vžít se do jiného člověka. Zřejmě potřebuje mít pocitabsolut

ní svobody, úplně převrátit denní rytmus. A Judith si myslela:

Kdybys už raději držela klapačku.

Ležely vedle sebe napříč přes houpací síť s nohama v trávě

a  kouřily. Judith tajně brala otci cigarety z  krabiček, které se

válely všude kolem, a domnívala se, že on o tom dokonce i ví.

Schovávala si je v  zahradě do žluté plechovky s  kominíkem


22

a  každou chvíli měnila skrýš. Xana kouřila sice usilovně, ale

moc to neuměla. Filtr měla neustále vlhký, nepřirozeně vytáčela

malíček, jak to dělávají staré ženy, když drží šálek čaje, a kašlala.

Já vlastně vůbec nesmím kouřit, řekla a cvrnkla nedopalek

do křoví.

A myslíš si, že já snad můžu? zeptala se Judith a zapálila si

druhou cigaretu od té předchozí.

Jako malá jsem měla zápal plic, pokračovala Xana, jako by

ji neslyšela, a málem jsem na to umřela.

Judith mlčela.

Proto jsme jezdili každý rok v květnu k moři.

Myslela jsem, že jste tam jezdili v květnu proto, že tví rodiče

nechtěli jezdit v hlavní sezóně, kdy je všude plno.

Proto taky. Ale hlavně kvůli mým plícím. Slaný mořský

vzduch zjara. Doktor řekl, že bych neměla nikdy kouřit. Vozili

mě každý druhý týden na odsávání hlenů, pokaždé mi nasadili

takovou masku s  rajským plynem, aspoň myslím, řvala jsem,

křičela a odvracela hlavu, bylo to dost brutální...Nedokonče

nou větu nechala viset ve vzduchu.

Jen se nerozplač, řekla Judith.

Xana vyskočila a kopla do houpací sítě. Jdi se vycpat, řekla

a zmizela.

Po chvíli se zvedla i Judith a nakoukla za roh. Xana seděla

u zahradního stolu a psala. Pravděpodobně další dopis. Judith

se rozhodla, že si zajde do pokoje pro knížku. V  domě bylo

ticho a  chladno. Dveře do žlutého salonku, kam musel otec

matce postavit velikou vysokou postel, byly pořád zavřené.

Judith šla do svého pokoje a sedla si na podlahu. Nerozhod -

ně se přehrabovala ve svých věcech, prohlížela si knížky, vy

táhla pár fotografií a najednou klečela u Xaniny cestovní tašky.

Dopisy nebyly nijak pečlivě schované, ale byly až úplně

dole, takže musela ruku vsunout podél bočních stěn až na

dno tašky. Neudělala nic víc, než že si přečetla jméno odesíbr />

23

latele. Pak dopisy dala zpátky na stejné místo a  vrátila se ven

do houpací sítě.

Po nějaké době přišla i Xana. Myslím, že si ještě jednuza

pálím, řekla.

Judith jí podala plechovku s kominíkem.

Tvůj otec mi právě nabídl, že mu klidně můžu tykat, řekla

Xana a hihňala se. Připadá mi divné říkat mu Heinzi...

Tom je samozřejmě mnohem lepší, vyhrkla Judith, ale asi se

jmenuje prostě Thomas, ne?

Xana se zatvářila tak, že to Judith skoro vyděsilo a byla by

ráda vzala svá slova zpět. Ale když člověk jednou něco začne,

musí to dokončit, jinak se všechno zhroutí, jak její otec neu -

stále kázal, je potřeba mít velikou trpělivost, a to zvláště při tak

náročné stavbě, která toho zpočátku dost potřebuje, ale potom

nám to bohatě vynahradí, uvidíte, to všechno je investice do

budoucna.

Xana před ní stála s jednou rukou zaťatou v pěst, v druhé

nezapálenou cigaretu.

Jen mě uhoď, řekla Judith tiše, můžeš mě klidně uhodit, ale

já jsem je nečetla, to ti přísahám.

Xana jen stála a zírala na ni.

Oheň? zeptala se Judith a  skoro se musela smát. Bohužel

se jí to stávalo často, a to i tehdy, když její matka zrovna bez

nějakého zjevného důvodu láteřila a vzlykala a hrozila, že večer

řekne všechno otci a ten už jí ukáže, a že přece Judith dobře ví,

jak je na tom špatně, takže se k ní nemůže chovat jako... a pak

matce někdy došla slova a něčím po ní hodila. Jednou dokonce

hrncem, ale ne horkým — a právě při takových příležitostech

se Judith občas rozesmála, i  když to situaci nikdy nezlepšilo,

naopak, ale ona si nemohla pomoct a  sama před sebou si to

vždycky ospravedlňovala svou upřímností.

Xana se otočila a  na odchodu jí řekla: Hned jsem zpátky.

A byla zpátky tak rychle, až ji Judith podezřívala, že si mohla


24

tak nanejvýš jednou potáhnout z cigarety, byl to skoro zázrak.

Přišla se třemi dopisy a hodila jí je, můžeš si je klidně přečíst,

jen si je přečti! Ale Judith nechtěla, za nic na světě už nechtěla

udělat to, čemu se před pouhými dvaceti minutami takusilov

ně bránila. Já je nechci číst, nezajímá mě to, nech si své dopisy,

nebo mi prostě řekni, co v nich je! A co je ten kluk vůbec zač?

A  od té chvíle bylo všechno jiné, úplně jiné, ale určitě ne

lepší.

Od té chvíle dávala Xana volný průchod svým citům, stále

znovu a znovu, tryskaly z ní jako medové prameny: jak ses To

mem seznámila ve Francii, jak vypadá, co jí řekl, že ji jednou

vzal za ruku, Judith brzy znala nejlepší části jeho dopisůzpa

měti. Zprvu jí připadalo neuvěřitelné, že Tom pochází z místa

ležícího nedaleko vesnice Claudiiných prarodičů, a naprosto

geniální, jak Xana přemluvila své rodiče a  pak se ke Claudii

sama pozvala.  Zpočátku ji celý ten příběh nadchl, částečně

proto, že se jí ulevilo, že ji Xana nevyměnila za Claudii,a čás

tečně proto, že byla zvědavá, protože sama dosud poznala jen

dva druhy mužů: kluky ze třídy, kteří si ještě hráli na indiány,

a svého otce, toho patetického násilníka.

Ale brzy jí to začalo jít strašně na nervy. Jediné chvíle, kdy

Xana nemohla mluvit o  Tomovi, vést hlubokomyslné úvahy

o jeho povaze a do nejmenších podrobností pitvat vlastnípo

city, byly jízdy se Salome a otcem do supermarketu. Pro Judith

to byl asi takový rozdíl jako mezi morem a cholerou. Protože

otec, který už přestal věřit v uzdravení své ženy, vyžadoval, aby

mu dívky pomáhaly s  nákupy i  s  vařením. A  Xaně to ve vší

vážnosti připadalo zajímavé. V  autě sedávala dobrovolně na

zadním sedadle, aby Judith a  Salome mohly sedět odděleně,

a  večer se nechávala svým novým kamarádem Heinzem učit,

jak se vaří nudle či rýže, míchala s ním nálevy do salátůa cho

vala se v každém směru jako dokonalý model z nabídkového

katalogu dcer.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist