načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kvantová kniha odpovědí - Amit Goswami

Kvantová kniha odpovědí
-11%
sleva

Kniha: Kvantová kniha odpovědí
Autor: Amit Goswami

Jak kvantová věda vysvětluje lásku, smrt a smysl života
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  289 Kč 257
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ANAG
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 239
Rozměr: 238,0x155,0x15,0 mm
Úprava: černobílé ilustrace
Spolupracovali: z anglického originálu The everything answer book přeložil Petr Jochmann
Skupina třídění: Metafyzika
Hmotnost: 0,355kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
Datum vydání: 201904
ISBN: 978-80-7554-207-6
EAN: 9788075542076
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kvantová fyzika je protijedem k morální sterilitě a mechanistickému přístupu vědeckého materialismu a je nejlepším a nejčistším způsobem k pochopení našemu vesmíru. Stručně řečeno, kvantová teorie skutečně je teorií všeho. Doktor Goswami, jeho přátelé a kolegové zde v sedmnácti kapitolách diskutují mimo jiné o tom, jak kvantová fyzika ovlivňuje porozumění: zenu, myšlenkám, pocitům a intuicím, snům, karmě, smrti a reinkarnaci, boží vůli, evoluci a záměru, významu snů, zduchovnění ekonomiky a obchodu, zduchovnění politiky a vzdělání a společnosti samotné.

Tato úžasná nová kniha osloví široké spektrum čtenářů od těch, kteří se zajímají o novou fyziku, až po ty, jež jsou uchváceni duchovními důsledky nejnovějších vědeckých objevů.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Amit Goswami - další tituly autora:
Kvantový doktor Kvantový doktor
Kvantová kreativita -- Myslete kvantově, buďte kreativní Kvantová kreativita
 (audio-kniha)
Kvantový doktor – Kvantový fyzik nás provádí zdravím a léčbou Kvantový doktor – Kvantový fyzik nás provádí zdravím a léčbou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

AMIT GOSWAMI, Ph.D.

JAK KVANTOVÁ

VĚDA VYSVĚTLUJE

LÁSKU, SMRT

A SMYSL ŽIVOTA

KVANTOVÁ

KNIHA

ODPOVĚDÍ

„Amit Goswami je jedním ze vzácných klenotů v panteonu kvantové

fyziky... Jsem mu hluboce zavázán.“

Deepak Chopra

autor knihy You Are the Universe


Všechna práva vyhrazena. Tato publikace a všechny její části jsou chrá

něny autorskými právy. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována,

uložena v  rešeršním systému nebo dále předávána, a  to v  jakékoliv formě,

jakýmkoliv způsobem, elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahrává

ním apod., bez předchozího písemného souhlasu vydavatele. Osoba, která

by učinila jakékoliv neoprávněné kroky v souvislosti s touto publikací, může

být vystavena trestnímu stíhání a vymáhání náhrady za způsobenou újmu.

Původně vyšlo jako The Everything Answer Book v nakladatelství

Hampton Roads Publishing Company, Inc., USA.

Copyright © Amit Goswami, 2017

Fotografie na obálce © iStock.com

Překlad © Petr Jochmann, 2019

© Nakladatelství ANAG, 2019

ISBN 978-80-7554-207-6


5

Obsah

Poděkování ............................................................................................................. 7

Úvod ........................................................................................................................ 9

Kapitola  1. Srážka dvou světových názorů ............................................... 17

Kapitola  2. Vědomí a věda založená na prožitku ..................................... 31

Kapitola  3. Fyzika subtilního ...................................................................... 51

Kapitola  4. Zen a kvantová fyzika .............................................................. 69

Kapitola  5. Myšlenka, pocit a intuice ........................................................ 81

Kapitola  6. Svět archetypů .......................................................................... 91

Kapitola  7. Ego a kvantové já .................................................................... 105

Kapitola  8. Svobodná vůle a kreativita ................................................... 111

Kapitola  9. Involuce a evoluce .................................................................. 127

Kapitola 10. Příběh o dvou říších ............................................................... 135

Kapitola 11. Kreativní princip .................................................................... 149

Kapitola 12. Kvantová reinkarnace ............................................................ 159

Kapitola 13. Smysl a účel života ................................................................. 177

Kapitola 14. Význam snů ............................................................................ 191

Kapitola 15. Osvícení ................................................................................... 199

Kapitola 16. Kvantový profesor, kvantová společnost ............................. 209

Slovník pojmů. ................................................................................................... 229

Doporučená četba ............................................................................................. 237


9

Úvod

Již téměř sto let uplynulo od kompletní matematické formulace kvantové fy

ziky. Ta byla ověřena řadou experimentů a  pojmy, se kterými pracuje, byly

s úspěchem využity v mnoha technologiích. Časem jsme dokonce začali po

užívat slovo „kvantum“ v našem každodenním diskurzu – často ovšem bez

toho, abychom plně chápali jeho hlubší význam. Přesto, navzdory své efek

tivní integraci do naší společnosti, nebyl kvantový náhled na svět doposud

plně přijat vědeckou komunitou, jež se i nadále hlásí k archaickému newto

novskému světonázoru a  neváhá vystupovat na  jeho obranu. Tak se stalo,

že implikace kvantového světonázoru zatím plně nepronikly do povědomí

veřejnosti. Dobrou zprávou naopak je, že v 90. letech minulého století díky

úsilí skupiny avantgardních vědců, mnohdy ovšem považovaných za  jakési

renegáty vědy, vědců, mezi něž se řadím i já, začal kvantový světonázor zrát,

až se z něj posléze zrodilo nové všeobsáhlé vědecké paradigma. Toto hnutí,

šířící se zezdola a impulzivně a posléze nazývané „kvantovým aktivismem“,

začalo postupně z vědeckého establishmentu vytlačovat a nahrazovat někte

ré segmenty newtonovské fyziky, a to díky svému přímému apelu na lidskou

zkušenost. Tato kniha jakožto součást tohoto hnutí tak představuje nejnověj

ší populární výklad kvantového světonázoru.

Dosavadní ne zrovna šťastný vývoj jde zčásti na vrub nepříznivých okol

ností. Vládnoucí newtonovské paradigma bylo vždy zatíženo množstvím pa

radoxů. Tento světový názor, oficiálně nazývaný vědeckým materialismem,


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

10

tvrdí, že vše kolem nás existuje pouze jako fenomén hmoty – tedy jako pohyb

hmoty v prostoru a čase, jehož příčinou je interakce hmotných částic. Pa

radoxy implicitně přítomné v  tomto světonázoru nebyly nikdy uspokojivě

vysvětleny. Teprve v 80. a 90. letech minulého století začal vědecký materia

lismus v rámci vědecké komunity procházet procesem zásadního ověřování,

jenž byl podnícen daty získanými v nových experimentálních výzkumech.

V předchozím období získal silnou podporu v důsledku pohybu, ke které

mu ve  fyzice došlo po  druhé světové válce a  jenž znamenal posun od  filo

zoficky orientovaného evropského přístupu k pragmatickému americkému

pojetí. Teprve v letech bezprostředně předcházejících 50. letům minulého

století došlo k pevnému zakořenění vědeckého materialismu, a to nejdřív

pouze ve fyzice a chemii – tedy vědách o neživých objektech. Během 50. let

a v následujícím období se však stal dominantním i v biologii (která se stala

chemií), ve vědních oborech pokrývajících péči o zdraví (jež se staly skoro

úplně „mechanickými“) a nakonec i v psychologii (která se proměnila v kog

nitivní neurovědu).

Druhou stránkou tohoto neštěstí byl nedomyšlený entuziasmus vědců ve

dených takzvanými dobrými úmysly, kteří se snažili debatu kolem kvantové

fyziky a jejího významu co nejrychleji ukončit. Takže se dospělo ke kompro

misu – známému pod proslulým (nebo spíš, řekl bych, smutně proslulým)

názvem Kodaňská interpretace. Tuto interpretaci prosazoval i slavný Niels

Bohr, který byl v přátelských vztazích se všemi fyziky a byl také všemi (včetně

mne) uctíván.

Ústředním bodem Kodaňské interpretace je takzvaný  „princip komple

mentarity“, který je ve své zpopularizované podobě prostě nesprávný, a to

jak teoreticky, tak při experimentálním ověřování. Kvantová matematika

jednoznačně tvrdí, že kvantové objekty jsou vlny. Z experimentů ovšem vy

plývá, že stejně tak jsou rovněž částicemi. Jak ale může být tentýž objekt

obojím, vlnou – tedy něčím šířícím se prostorem všemi směry, a částicí – jež

se přece pohybuje jistou definovanou trajektorií? Princip komplementari

ty ve své populární podobě řeší tento paradox vlna-částice tak, že tvrdí, že

kvantové objekty jsou vlnami i  částicemi. Jejich vlnový aspekt se projevuje


Úvod

11

v experimentech týkajících se vln; jejich aspekt částice se pak vyjevuje v ex

perimentech zaměřených na zjišťování polohy částic. Tyto dvě jejich stránky

se však nikdy neprojevují v tomtéž experimentu, nazývají se tudíž komple

mentárními, tedy doplňujícími se.

Korektním vysvětlením paradoxu duality vlna-částice je – jak po strán

ce teoretické, tak i experimentální – nicméně toto: Kvantové objekty jsou

vlny posibilit nacházející se ve sféře reality mimo prostor a čas, jež se nazývá

doménou potenciality. Při měření se tyto objekty jeví jako částice v  prosto

ru a  čase. Takže oba aspekty jistého objektu, vlnový i  částicový, mohou být

ve skutečnosti detekovány v jediném experimentu. Bohužel v důsledku zpo

pularizované verze principu komplementarity vznikl dojem, že obě stránky

objektu, vlnová i částicová, existují v prostoru a v čase; to zavedlo celou jednu

nebo dvě generace fyziků na scestí a způsobilo, že se jejich mysl opravdu

radikálním prvkům kvantové fyziky uzavřela. Skutečnost je taková, že kvan

tová fyzika trvá na konceptu dvojí úrovně reality, v protikladu ke konceptu

jediné časoprostorové reality newtonovské fyziky a vědeckého materialismu.

Navíc není možné uvažovat nad kvantovou fyzikou jakožto prostou para

doxů, aniž bychom výslovně odkazovali k vědomí.

Neboť role vědomí samozřejmě spočívá právě v  tom, že udržuje tento

paradox živý – nikoliv v hlavním proudu, ale v jakési oblasti mimo orto

doxii. V 80. letech vyřešil problém duální versus singulární úrovně reality

experiment Alaina Aspecta a  jeho spolupracovníků tak, že odlišil doménu

potenciality od oblasti prostoru a času. V té první probíhá komunikace při

absenci jakéhokoliv signálu; dochází zde k okamžitému propojení všeho se

vším. Naproti tomu v oblasti časoprostorové zajišťují komunikaci signály

uskutečňující se v určitém reálném čase rychlostí nižší, než je rychlost světla.

Co to však znamená, řekneme-li, že v oblasti potenciality je vše okamžitě

a bezprostředně navzájem propojeno? Znamená to jednoduše toto: V hájem

ství potenciality je vše jedinou entitou. Ve svém pojednání The Self-Aware

Universe, publikovaném v roce 1989 a znovu v roce 1993, jsem prezentoval

názor řešící tento paradox, že totiž říší potenciality je naše vědomí – niko

liv však v podobě běžného ego-vědomí, ale jakožto vyšší vědomí, ve kterém


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

12

je všechno jedním, jednou entitou. V našem manifestním vědomí se však

vnímáme jako oddělená entita, separovaná od všeho ostatního, a to částečně

kvůli nutnosti odlišit se od jiných objektů (subjekt-objektové rozlišení) a čás

tečně v  důsledku formování našeho individuálního vědomí. Vycházel jsem

z předpokladu, že toto Jediné vyšší vědomí je umožněno v důsledku půso

bení tzv. hierarchické (obrácené, působící shora dolů, tedy z vyššího vědomí

transcendujícího ego) kauzality – čili schopnosti volit mezi mnoha aspek

ty vlny posibility. A tato volba uskutečněná ve vědomí mění vlny posibility

na částice aktuality.

V mé práci mě velmi podporoval filozof, inženýr a futurolog Willis Har

man, v té době prezident Institutu noetických věd (IONS – Institute of Noetic

Science). Navrhl mi, abych o svém výzkumu napsal knihu. Z tohoto nového

výzkumu se brzy zrodila nová věda – tzv. věda v rámci vědomí, což byl ter

mín, který se, jak jsem později zjistil, dostal do oběhu právě díky Harmanovi.

Monografii se stejným názvem vydal IONS v roce 1994.

Pokrok na tomto poli byl rychlý a neustále jej provázely zvláštní shody

okolností, které Jung nazývá synchronicitami. Tak například mi do mého

rozhlasového pořadu zavolala jistá starší dáma a ptala se, co se s námi stane

po smrti. Nevěděl jsem, jak odpovědět bez toho, abych se uchýlil ke kultur

ním klišé, a tak jsem otázku promlčel. Posléze se však jistý teozof – člověk vě

řící v reinkarnaci – zapsal do mého kurzu, jehož základem sice byla má kniha

The Self-Aware Universe, ale nakonec jsme se tam zabývali z větší části pouze

reinkarnací. Brzy poté jsem měl sen, v  němž se mi dostalo tohoto pokynu:

Tibetská kniha mrtvých je pravdivá a tvým úkolem je to dokázat. A nakonec

mi zavolala frekventantka doktorského studia filozofie, která mě požádala,

abych jí pomohl projít obdobím zármutku po smrti jejího přítele a vyrovnat

se s jejími důsledky. Během rozhovoru s ní jsem se pokusil nějak teoreticky

uchopit a  formulovat problém, co nás ve  smrti přežívá, a  právě tehdy jsem

si začal uvědomovat možnost založit vědu týkající se veškeré naší zkušenosti,

všeho, co jsme prožili – našich smyslových prožitků (cítění), vitálních pocitů

(energie), myšlení (vnímání smyslu) i supramentální intuice (archetypy jako

láska a pravda). Na tomto základě jsem začal vytvářet teorii o tom, co přežívá


Úvod

13

po smrti, a reinkarnaci. Nedlouho poté mi pak zavolal spisovatel a redaktor

Frank de Marco s dotazem, zda bych nenapsal knihu o svých nejnovějších

výzkumech. Kniha pak vyšla v roce 2001 pod názvem Physics of the Soul.

Badatelka v  oboru biofyziky Beverly Rubik mě v  roce  1998 telefonicky

požádala, abych napsal článek o svém výzkumu do antologie, kterou připra

vovala. V roce 1999 jsem byl jedním ze třiceti účastníků konference o no

vém paradigmatu, jež se za  účasti dalajlámy konala v  indické Dharamsale.

V jejím průběhu došlo k řadě sporů. Hned v úvodu propukla mezi mnou

a fyzikem Fredem Alanem Wolfem slovní půtka ohledně toho, jaký přístup

k novému paradigmatu je ten správný. Do sporu se zapojili i ostatní účastní

ci; načež si organizátoři stěžovali dalajlámovi. Ten se jen zasmál a řekl: „No

ano, vědci, ti budou pořád stejní.“ Poté, co byl mezi námi všemi uzavřen mír,

nás dalajláma vyzval, abychom se pokusili naše nové paradigma aplikovat

na sociální otázky. To mě zaujalo. Po návratu do Spojených států jsem napsal

článek, o  který mě Beverly Rubik žádala, a  použil jsem v  něm kvantovou

fyziku na problematiku zdraví a léčby. Snažil jsem se zde teoreticky uchopit

fenomén, který Deepak Chopra nazval „kvantová léčba“ –  tedy spontánní

uzdravení bez lékařské intervence.

Přibližně ve stejné době jsem navštívil Brazílii a tam se mě jeden mladík

zeptal, jestli se znám s Deepakem Choprou. Odpověděl jsem, že nikoliv, a on

na to odvětil: „To mohu napravit.“ Brzy poté mě Deepak pozval na návštěvu

k sobě do San Diega. Právě vydal knihu Perfektní zdraví: Jednota mysli a těla,

v  níž se zabývá ajurvédou, indickým alternativním léčebným systémem. Je

den výtisk mi věnoval s prosbou, abych si jej přečetl.

Pustil jsem se tedy do ověřování vědecké validity myšlenky, kterou lékaři

praktikující alternativní medicínu používají již po celá tisíciletí. Jedná se o to,

že každý člověk je něčím víc než jen svým fyzickým tělem, a tudíž se one

mocnění našeho „jemného“ či „subtilního“ těla může projevit jako nemoc

fyzického těla, zejména jako chronická choroba. Léčba tedy může probíhat

nejen cestou překonávání fyzických symptomů, ale také léčením onemoc

nění na jeho jemnější, subtilnější úrovni, neboť tam mohou být jeho kořeny.


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

14

Všichni praktikové činní ve vědních oborech zabývajících se zdravím, ať

už se se jedná o choroby tělesné, či duševní, pracují s konkrétními lidský

mi bytostmi. A ne všichni přijímají s nadšením alopatický model medicíny

– ten spíše „mechanický“ model, jehož základem je vědecký materialismus.

V době, kdy jsem psal knihu Kvantový doktor (ANAG, 2014), v níž jsem se

věnoval problematice integrace konvenční „mechanistické“ medicíny a alter

nativních léčebných postupů orientovaných jako celek na člověka, začal být

kvantový světonázor přitažlivější pro odborníky z oblasti alternativní me

dicíny a dokonce i pro některé avantgardní alopaty. Deepak byl knihou tak

nadšený, že napsal předmluvu k jednomu jejímu pozdějšímu vydání.

Základem medicíny je biologie. Aby bylo možné uvolnit smrtící smyčku,

v níž drží medicínu vědecký materialismus, je třeba uvést do biologie pro

blematiku vědomí. Na tomto úkolu jsem začal pracovat v 90. letech minu

lého století a v roce 2008 jsem v knize Creative Evolution prezentoval nástin

vědecké teorie evoluce založené na  vědomí. Ta se pokouší vysvětlit mezery

v posloupnosti nálezů fosilií stejně jako onen biologický „šíp času“ coby sym

bolické vyjádření evolučních posunů od jednoduchého ke složitému – tedy

dva důležité soubory dat, pro něž darwinismus a jeho odnože nemají vy

světlení. V této knize jsem se také pokusil do vědeckého rámce integrovat

myšlenky, s nimiž ohledně budoucnosti lidstva přišli Šrí Aurobindo a Pierre

Teilhard de Chardin. Vycházel jsem z myšlenky morfogenetických polí (tedy

jakýchsi technických plánů pro tvorbu biologických forem) a ty jsem zastře

šil konceptem vědy v rámci vědomí.

Nicméně biologický vědecký establishment kvantové fyzice velmi odo

lává, ačkoliv kvantová biologie je i  zde na  postupu –  díky empirické práci

na poli epigeneze (v biologii vývojová teorie o postupném vytváření jednot

livých částí individua z jednodušších forem – pozn. překl.) a popularizačním

knihám biologů Bruce Liptona, Mae Wan Ho a dalších.

V roce 2009 jsem se pokusil přispět k urychlení této změny paradigmatu

založením hnutí zvaného „kvantový aktivismus“. Mým cílem bylo populari

zovat kvantový světonázor tím způsobem, že spolu s dalšími badateli vytvo

říme skupinu lidí, kteří se intenzivně věnují transformaci sebe i společnosti


Úvod

15

cestou aplikace kvantových principů v praxi. Tomuto úsilí se dostalo jisté po

zornosti nejen v Americe, ale také v Brazílii, Evropě, Indii a Japonsku, a do

konce i  na  Středním východě. V  roce  2014 jsem cestoval do  Japonska, kde

jsem vedl rozsáhlý dialog o kvantovém světonázoru a kvantovém aktivismu

se vzdělaným podnikatelem a filozofem Masumi Horim. Tato kniha vychází

z velké části z těchto rozhovorů a je doplněna informacemi z dalších rozho

vorů, zejména z těch, jež jsem vedl s publicistkou Evou Herr.

Výsledkem je cosi jako Quantum Physics 101 pro laiky (řada online před

nášek A. Goswamiho na facebooku – pozn. překl.). Kniha obsahuje některé

detaily a části všech mých předchozích prací a já doufám, že vás inspiruje

k  tomu, abyste se i  vy stali kvantovými aktivisty. Stejně tak doufám, že vás

přesvědčím o tom, že výzkum vědomí a pochopení kvantového světonázoru

je budoucností vědy. Představuje základ nového paradigmatu, jež může při

nést odpovědi na všechno.


105

KAPITOLA 7

Ego a kvantové já

Já, v té podobě, jak je obvykle prožíváme, se nazývá ego. Vědomí chycené

v pasti mozku fungujícího v režimu spletité hierarchie a zde vnímané jako

já, není ego, jelikož nedisponuje pamětí a nebylo formováno prostředím

a výchovou (tedy neprošlo podmiňováním), tudíž se v tomto případě nedá

mluvit o osobnosti. Naopak ego osobnost představuje výsledek tohoto for

mování. Ale jakým způsobem podmiňování souvisí s kvantovým náhledem

na já?

Prožívání já ve smyslu ego se uskutečňuje ve dvou fázích. První je důsled

kem kolapsu v režimu spletité hierarchie, jak jsem o něm mluvil výš, a na

zývá se kvantové já. Pokud by došlo k pouze jedinému kolapsu čili volbě,

jednalo by se stále o já v jeho hranicích či rozsahu.

Ale mozek pokaždé, když se objeví nový stimul a následuje nová reakce,

vytvoří paměťovou stopu jako vzpomínku na tuto událost. A vždy, když do

jde k opakování impulzu, reaguje vědomí nejen na primární impulz (jakožto

odpověď kvantového já), ale rovněž na sekundární reakce uložené v paměti.

Tento kumulativní odraz události v  zrcadle paměti je tedy produktem pod

miňování. Já coby výsledek této podmíněné odpovědi se pak nazývá ego.

Předtím, než proběhne podmiňování, je subjekt zakoušející svět, tedy já,

subjektem všesjednocujícím – jediným subjektem pro všechny události. Mů

žeme jej rovněž nazvat kosmickým subjektem. Prožitek na této úrovni já je

něčím zcela specifickým – člověk se cítí sjednocen se vším kolem.


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

106

Ale vždy, když nás cesta zavede na nová místa, setkáváme se tam s novými

věcmi. Někdy nám ovšem může připadat, že na nějakém novém vodopádu

nebo nové řece není nic zvláštního. Vždyť jsme už dřív pár vodopádů a řek

viděli a naše mysl je jimi už přesycená. Ovšem pro toho, kdo ještě nikdy žád

ný vodopád neviděl, se může jednat o zážitek vskutku spektakulární. Ale stej

ně tak mohou někteří lidé svůj bezprostřední prožitek jaksi „prošvihnout“,

třeba proto, že jejich mysl je až příliš zaneprázdněna porovnáváním tohoto

vodopádu s těmi již dříve viděnými nebo s představami, jaké to asi bude, jež

se jim honí hlavou jaksi s předstihem.

Právě proto nám básníci a mystikové neustále připomínají, abychom byli

plně ukotveni v přítomnosti – a všechno vnímali jakoby poprvé, bez zátěže

vzpomínek a očekávání do budoucnosti. Pokud se nám to podaří, znamená

to, že naše prožívání probíhá na úrovni kvantového já. V kontrastu k tomu

jsou ego reakce ty, v nichž máme pocit, že jsme od bezprostřední přítomnosti

separováni. Odpovědi ega postrádají onu kvalitu jednoty, ne-oddělenosti, jež

jako by ani nebyla z tohoto světa.

Mezi egem a kvantovým já existují ovšem i jiné rozdíly. Prožitkům kvan

tového já jakoby nic nepředchází, v tom smyslu, že v naší paměti nejsou

uloženy žádné podobné vzpomínky. Tyto prožitky se pak u každého z nás

vyznačují stejnou „živou“ spontánností. A z tohoto důvodu se kvantové já

může nazývat kosmickým já. Neboť právě identifikace s podmíněnými vzor

ci odpovědí na stimuly (v podobě zvyků či charakterových rysů) a se vzpo

mínkami na minulé reakce propůjčuje prožitkům já vázaného na ego onen

zjevný lokální a individuální charakter. Jinými slovy, prožitky vázané na ego

jsou u každého z nás odlišné.

Pouhým podmiňováním se však definice ega nevyčerpává. Jeho součástí

je také naše schopnost být si vědomi vlastních minulých zkušeností. Tuto do

vednost pak využíváme k různým úpravám našich vzpomínek tak, aby vyho

vovaly našemu sebeobrazu v nejrůznějších situacích. Jinými slovy, vytváříme

si masky či dokonce různé osobnosti, které pak v dalších situacích využíváme.

Někdy v průběhu tohoto procesu sami sebe začínáme považovat za nejdůle

žitější ze všech těch různých programů zajišťujících naše fungování. Stáváme


Ego a kvantové já

107

se prostě tvory hierarchickými. A své místo v hierarchii pak vnímáme jako

funkci své jedinečnosti a významu.

Na operační úrovni, jejíž základnou je ego, získávají naše individuální

vzorce podmiňování a naše prožitky – ostatně vždy předvídatelné – zřejmou

kauzální kontinuitu. V kontrastu k tomu je prožitek kvantového já napros

to diskontinuitní. Navíc má naše fyzicky definovaná individualita vždy dvě

stránky zároveň, strukturální i funkcionální. Ale naše individualita na úrovni

vitální a mentální patří do říše subtilního. A ty obě jsou výsledkem podmi

ňování, tedy čistě funkcionální. Každý z nás má potenciálně přístup k posi

bilitám světů vitálního a mentálního, ale v dospělém věku do nich vcházíme

již jen zcela výjimečně. Nemáme na to dost času, zní jeden důvod. Namís

to toho se identifikujeme se souborem vzorců, jež jsme si osvojili v procesu

podmiňování, a s jejich pomocí zkoumáme světy vitálního a mentálního.

Tyto individuální funkcionální vzorce pak nazýváme svým vitálním nebo

mentálním tělem. Naše ego tak tvoří vědomá identita prožívaná na úrovni

fyzického, vitálního a mentálního těla, spolu s paměťovými obsahy s těmito

těly korelovanými.

Limity a rizika

Identifikujeme-li se se svým egem, jsme determinovaní a předvídatelní. Mohli

bychom při tom být svobodní? Jak bychom se mohli transformovat? A jak se

můžeme zbavit vazby na ego?

Obecně a zásadně platí, že čím víc se v důsledku podmiňování vědomí

identifikuje s egem, tím klesá míra svobody. Pokud by bylo podmínění na

prosté, byl by i úbytek svobody absolutní. V této situaci bychom měli k dis

pozici pouze jedinou volbu, a tou by byla – řečeno v metafoře – volba mezi

podmíněnými alternativami. A ta se skutečnou svobodou nemá nic spo

lečného. Ve světě totálního podmínění platí tvrdý behaviorismus. Dochází

k tzv. limitu korespondence, k situaci, kdy každé nové poznání přináší stejné

výsledky jako poznání staré. Taková je jedna z paradoxních vlastností kaž

dého nového paradigmatu. Jedná-li se o paradigma korektní, musí být jeho


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

108

součástí limit korespondence. Za  jistých přesně limitovaných podmínek se

musí chovat zhruba stejně jako paradigma staré.

Ale my na cestě podmiňování nesestoupíme nikdy dostatečně hluboko,

jelikož to během života nelze stihnout. Takže i  naše já vázané na  ego dis

ponuje jistou mírou svobody. A nejdůležitějším aspektem svobody, který si

v podstatě vždy zachováme, je možnost říci podmiňování „ne“, díky čemuž

můžeme být kreativní alespoň občas. A  v  tom spočívá sama esence ochoty

riskovat.

Schopnost přijmout riziko osvobozuje, totiž v tom smyslu, že je totožná

s kvantovým já v nás. Takže bychom se rizika rozhodně neměli bát. A ten

to názor podporují experimentální data. V 60. letech minulého století ob

jevili neurofyziologové komponentu P300 tzv. kognitivního evokovaného

potenciálu (ERP - event-related potential), kterým se dá určit míra našeho

podmiňování. Představte si, že demonstrujete svou svobodnou vůli tím, že

prohlásíte, že zvednete svou pravou paži, a vzápětí to skutečně uděláte. Pří

stroj EEG skrze elektrody připojené k  vašemu mozku bude generovat vlnu

P300, díky čemuž bude moci neurofyziolog vaše rozhodnutí ohledně zved

nuté paže předpovědět. Je jasné, že akt „svobodné vůle“, který lze předpově

dět, rozhodně nelze za takový označit.

Mají tedy pravdu behavioristé, když tvrdí, že svobodná vůle na úrovni já

vázaného na ego neexistuje? Mají pravdu mystikové prohlašující, že jediná

svobodná vůle je vůle boží, které se musíme podřídit? Ale zde se objevuje

další paradox: Jak se máme podřídit boží vůli, když svobodou podřídit se

vlastně nedisponujeme?

Naštěstí neurofyziolog Benjamin Liber přišel s experimentem zachraňu

jícím zbyteček svobodné vůle dokonce i pro já vázané na ego. Při experimen

tu požádal pokusné osoby, aby akt zdvižení paže zastavily v okamžiku, kdy

jim v mysli tento úmysl vskutku vytane. Experimentálně pak určil časovou

prodlevu zvíci 200 milisekund mezi těmito dvěma událostmi – mezi myš

lenkou na akci a aktem samotným. S pomocí vlny P300 byl Liber sice i nyní

schopen predikovat akt zdvižení paže, ale jeho pokusné osoby byly schopny,

minimálně ve většině případů, projev své tzv. svobodné vůle potlačit a paži


Ego a kvantové já

109

nezvednout. Tím demonstrovaly, že si zachovaly schopnost říci „ne“ podmí

něnému aktu zdvižení pravice.

Když jsem jednomu svému příteli vyprávěl o Liberovu experimentu a da

tech, která z něj byla získána, řekl mi, že je rád, že nyní ví – a dokonce v rámci

svého ega – že má svobodu říci „ne“ podmiňování; byl totiž dlouho kuřákem.

A vždycky, když se snažil s tím přestat, v reakci na všechna ta varování ohled

ně zdravotních potíží způsobených kouřením a v důsledku zákazů kouření

na veřejnosti, zjistil, že je sice schopen odolat pokušení zapálit si – ale vždy

jen na poměrně krátkou dobu. Dlouho mu trvalo, než dokázal omezit kouře

ní na sociálně akceptovanou úroveň a přitom si uchovat jistou vnitřní poho

du. „A stejně budu už vždycky v pokušení zapálit si, alespoň občas,“ řekl mi.

„Ale pokud máme svobodnou vůli říci ‚ne‘ podmiňování, proč je tak těžké se

té závislosti zbavit?“

A zde se přítel dotkl něčeho velmi důležitého – problému týkajícího se

tvorby záměru a kreativity – v rámci celé té vědy o manifestacích, kterou

se budeme zabývat v následující kapitole. Dovolte mi teď ukončit tuto kapi

tolu příkladem aktu kvantového já a oproti němu příkladem akce založené

na já vázaném na ego. V prvním případě se znovu jedná o zenový příběh:

Dva mniši se chystali přebrodit kalnou řeku. I když kvůli vyššímu

stavu byla voda v řece kalná, nebyla příliš hluboká a přebrodit

se dala snadno. Ale tu se na břehu objevila dívka v nádherném

kimonu po kotníky. Přirozeně se jí moc nechtělo vstoupit do řeky

a zničit si svůj oděv. Jeden z mnichů ji požádal o dovolení, aby ji

mohl na druhý břeh přenést. Dívka přikývla, mnich ji zvedl, přenesl

přes řeku a na druhém břehu ji položil na suchou zemi. Dívka mu

poděkovala a šla dál svou cestou. Druhý mnich toho prvního brzy

dohnal a oba šli společně dál.

Asi po hodině ten druhý mnich řekl k prvnímu: „Bratře, je ti

jasné, že jsi provedl tam u té řeky něco velmi nevhodného? Vždyť my

mniši máme přísně zakázáno byť se jen dotknout ženy, tím méně


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

110

nést ji tak dlouho přes řeku –  vždyť ti to trvalo celých pět minut

a ještě jsi ji k sobě tiskl tak silně.“

První mnich na  to odvětil: „Bratře, já jsem nesl tu dívku pět

minut, ale ty ji vlastně neseš ještě teď.“

Laskavost prvního mnicha byla reakcí na jeho intuitivní impulz poskytnout

pomoc dívce, která ji potřebovala. Reagujeme-li na základě intuice, vychází

naše jednání z kvantového já. Uvažování druhého mnicha vycházelo z jeho

já vázaného na ego a z jeho posuzující mysli. A odtud pramenila jeho nesnáz.


135

KAPITOLA 10

Příběh o dvou říších

Prozkoumejme nyní co nejdůkladněji, zda a jak mohou být kompatibilní

kvantová fyzika a teorie relativity – tedy teorie času a prostoru. Nejprve se

podívejme na to, co se vlastně myslí komunikací bez přítomnosti signálu

–  tedy tím, co se v  kvantové fyzice nazývá nonlokalitou. Na  první pohled

se zdá, že teorie relativity dospěla k závěru, že ke komunikaci odehrávající se

v jediném okamžiku docházet nemůže, stejně jako k instantním kvantovým

skokům. Podle ní je limitem rychlosti komunikace vždy maximální rychlost

signálu, tedy rychlost světla. Podívejme se však nyní na kvantový koncept

dvou říší. Kvantová teorie definuje doménu potenciality jako nonlokální do

ménu existující mimo prostor a čas, tedy mimo jurisdikci či oblast působnos

ti teorie relativity. Takže to, co se v časoprostorové říši zdá být diskontinuitní,

se takovým jeví pouze v důsledku toho, že ke komunikaci dochází v doméně

potenciality bez prostřednictví signálu. Jinými slovy, potencialita a aktualita

jsou navzájem závislé jevy.

Vezměme si například ideu kvantové korelace neboli zapletení, jež vzniká

při interakci mezi dvěma objekty. Tak se například pokoušíme stanovit po

zici dvou navzájem korelovaných objektů vzdálených milióny světelných let

a zjistíme, že když se objekt A pohybuje jedním směrem, pohybuje se stej

ným směrem i objekt B. Jedná se zde tedy o případ korelace neboli zapletení.

Nonlokální propojení těchto dvou objektů existuje jakožto potencialita,

jež musí být aktivována nějakým spouštěčem. Jinými slovy řečeno, je každý


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

136

objekt ve vesmíru potenciálně nonlokálně spojen s kterýmkoliv jiným ob

jektem. Ale aby mohlo dojít k aktualizaci tohoto nonlokálního spojení, musí

dojít k zapletení neboli korelaci obou objektů prostřednictvím nějaké lokální

interakce.

To může vypadat poněkud zmateně, ale zkusme uvažovat o říši potencia

lity, tedy o doméně jediného. Víme již, že podobný koncept v psychologii

se nazývá nevědomím. A víme také, že osobní nevědomí je ukotveno ve fy

zickém těle, a to jako vzpomínky v mozku. Ale Jung objevil, že v paměti je

rovněž ukotveno nevědomí kolektivní – v podobě kolektivní paměti našich

předků, kterou kolektivně potlačujeme. Avšak nevědomí jako takové, jež je

totožné s říší potenciality, je větší než suma těchto dvou částí. Je mnohem

větší než osobní nevědomí, dokonce i větší než nevědomí kolektivní. A toto

„extra“, to větší nevědomí jakožto oblast nových kvantových posibilit nezasa

žených podmiňováním, budeme nazývat nevědomím kvantovým.

Od subjektu k objektu

Jako první upozornil na toto spojení spoluzakladatel kvantové fyziky Werner

Heisenberg. Připomeňte si náš myšlenkový experiment z kapitoly 2 této kni

hy, ve kterém jsme hypoteticky vypustili volný elektron do místnosti a po

kusili se stanovit jeho polohu. (Slovo „volný“ zde znamená „neovlivňovaný

jakoukoliv silou“.) Heisenberg se ptal: Co se vlastně stane, když se potencia

lita změní v aktualitu? Pokud se jedná čistě o potencialitu, jediné, co o tom

můžeme říci, jediné, co se zde dá spočítat, a vlastně jediné, co o tom můžeme

vědět, je, že existuje jistá pravděpodobnost, že se objekt bude nacházet v růz

ných možných lokacích. Naše znalosti ohledně něj jsou zcela vágní. Ale když

skrze kolaps dojde k proměně objektu v částici aktuality, můžeme přesně ur

čit, kde se nachází. Takže Heisenberg řekl, že proměna objektu z potenciality

v  aktualitu mění naše znalosti o  něm. Nyní si však musíme položit otázku:

Díky čemu, jakým způsobem se nám tohoto poznání dostalo?

Viděli jsme, že prostředkem či nástrojem, schopným přinést nějaké po

znání, je vědomí. Takže Heisenberg říká, že změna potenciality v aktualitu je


Příběh o dvou říších

137

vlastně změnou odehrávající se ve vědomí. A tedy tato říše vzájemné propo

jenosti představuje nejobecnější formu vědomí, k níž máme přístup. Před tím,

než se vynoří ego (a mimo ně), jsme tímto obrovským, navzájem všestranně

propojeným základem bytí, kterým je vědomí. A právě to je tím nevědomím,

jež všichni sdílíme. Nemá žádnou osobnost, žádnou personalitu, žádné já

toho druhu, které prožíváme v manifestním světě.

Schematicky to vše vyjadřuje diagram znázorňující individuální já a jeho

vztah k vědomí mimo prostor a čas (viz obrázek 13). Nejdříve je zde potencia

lita, pak dochází ke změně neboli kolapsu a následnému rozštěpení na objekt

subjekt, jehož výsledkem je aktualita. Nato je zaveden manifestní pozorovatel

působící jako spouštěč v rámci říše aktuality.

Individuálním pozorovatelem je momentální manifestní vědomí v asoci

aci s mozkem, který se nyní jeví jako subjekt – nazýváme ho kvantovým já

–  spontánního prožitku. Jistá část potenciality se stává objektem této zkuše

nosti. Kolapsu se účastní i mozek, protože žádná změna prožívání od poten

ciality k aktualitě nemůže nastat bez spletité hierarchie v mozku pozorovatele.

Tuto větu bych rád zopakoval: Bez mozku pozorovatele nemůže dojít k žád

né změně. Vědomí je reprezentováno – v hmotné podobě – jakožto subjekt

identifikující se s mozkem. Vždy, když se narodí dítě, je součástí jeho mozku

i spletitá hierarchie představující manifestaci reality jeho prožívání. A dítě

samo se stává pozorovatelem jakožto separátní, samostatné já, jakkoliv si dítě

to, že je samostatným já odděleným od svého prostředí, v úplnosti neuvě

domuje, a to nejméně do dovršení prvního roku svého života. K tomu, aby

jedinec mohl vnímat sebe sama jako něco oddělené od  druhých, je třeba,

aby shromažďoval vzpomínky po dobu nejméně jednoho roku. Teprve tehdy,

když se spontánní prožívání kvantového já odráží v zrcadle dosud akumulo

vaných vzpomínek, jsme schopni začít vnímat své já vázané na ego jako něco

odděleného od okolí.

Hinduismus rozlišuje dvě domény –  jedna se nazývá puruša, a  je to po

tencialita subjektového vědomí, druhá jakožto potencialita objektů se na

zývá prokriti. Odtud povstává, v  důsledku toho, co bychom mohli nazvat

kvantovým kolapsem, manifestní vědomí v podobě subjektu pohlížejícího


KVANTOVÁ KNIHA ODPOVĚDÍ

138

na objekty. Puruša, potencialita vědomí, je v křesťanství vyjadřována meta

forou Boha otce. Prokriti, potencialita objektů, je potom matkou. Bůh (puru

ša) oplodňuje (skrze obrácenou kauzalitu) matku (prokriti), aby mohlo dojít

(cestou neposkvrněného početí) ke zrodu manifestního subjekt-objektového

vědomí kvantového já (Duch svatý) a hmotných objektů zakládajících proží

vání. A nakonec se skrze podmiňování mění kvantové já v ego (Syn).

V hinduistické monistické filozofii zvané védanta vytvářejí puruša a pro

kriti společně jediný celek – jenž se v sanskrtu nazývá brahman. Ten je ekvi

valentem boží hlavy ezoterického křesťanství. Podobně jako v buddhismu je

potencialita považována za „nepřítomnost věcí/no thingness“ (či za nicotu/

Nerozdělené vědomí

a jeho posibility

Kvantové měření v režimu mozkové diskontinuity

SUBJEKT OBJEKT

Obrázek 13. Jak se to původně jediné stává dvojím: rozštěpení na subjekt a objekt

v důsledku kolapsu.


Příběh o dvou říších

139

nothing-ness). Ta se pak nazývá šúnjata a je tím, co transcenduje obojí, sub

jekt i objekt. Je tedy zřejmé, že kvantové pojetí vědomí bylo anticipováno již

před tisíciletími.

Od potenciality k dokonalosti

Již před měřením či určováním polohy, ještě před pozorováním existuje ob

jekt jako potencialita a potencialitou je i na něj pohlížející mozek, obé je ob

saženo ve vědomí jakožto jeho posibility. Změna, fyziky nazývaná kolaps, má

dvojí důsledek – kolabovaný mozek generuje reprezentaci vědomí (subjekt)

a kolabovaný objekt, který subjekt vnímá jako objekt prožívání.

Podívejme se nyní na to, jak z potenciality povstává třeba láhev vody. Lá

hev a pozorovatel jsou ve vztahu „závislého spoluvznikání“. Zpočátku jsou

láhev a mozek jednou entitou v rámci vědomí, a to v potencialitě. Nyní však,

jakožto manifestace, jsou navzájem oddělené – pozorovatel je od lahve sepa

rován. V běžném ego prožívání je pozorovatel rovněž separován od celku vě

domí. Takže potencialita je doménou jednoty, toho jediného nerozděleného,

zatímco to, co je manifestováno, se nachází v říši zjevné oddělenosti.

To, co není manifestováno, je jedním, jednou celostí. Je to dokonalé. Po

kud to hluboko v srdci naprosto bezpečně víte, učinili jste již jeden velký

krok na cestě k osvícení. Proč by se tedy vlastně mělo přidávat k této celosti

cokoliv dalšího? K čemu vlastně potřebujeme tuto separovanou realitu? Tedy

třeba tu láhev vody? Proč jsme ji vytvořili? To je samozřejmě jedna z funda

mentálních otázek, se kterou si různá náboženství a spirituální tradice lámou

hlavu. Hinduismus nazývá svět oddělenosti „boží hrou“. Je to vysvětlení do

cela uspokojivé – samozřejmě nemůžete jíst jablko existující v potencialitě.

Některá náboženství nahlížejí na oddělenost jako na dědičný či prvopočáteč

ní hřích. Doporučují nedbat jí a soustředit se pouze na to jediné. Ale při této

trivializaci manifestního světa jim něco uniká. Protože v manifestním světě

existuje řád. A ten dokonce podléhá, alespoň z části, zákonům vědy.

Proč tedy celost – to v sobě dokonalé – vytváří zdání oddělenosti? Od

pověď zní, že tomu tak je proto, že v potencialitě neexistuje žádné prožívání.


„Amit Goswami dosahuje hlubokého pochopení reality díky

syntéze vědy a spirituality. Nesmírně tím přispěl i k mému vlast

nímu chápání povahy života a existence.“

Deepak Chopra

autor knihy You Are the Universe

Kvantová fyzika je nejen budoucností vědy, ale i  klíčem k  po

chopení vědomí, boha, psychologie, smrti a smyslu života, říká

doktor Amit Goswami. Je jakousi protilátkou na  morální steri

litu a  výhradně mechanický přístup vědeckého materialismu

a stává se díky tomu nejúčinnějším a nejpronikavějším nástro

jem chápání univerza.

V  šestnácti kapitolách knihy pojednává Goswami, s  přispěním

přátel a  kolegů, o  tom, jak kvantová fyzika ovlivnila naše lepší

pochopení v oblastech jako například:

zen

myšlení, cítění a intuice

sny

kvantová reinkarnace

svobodná vůle a kreativita

spiritualizace ekonomiky

a podnikání, politiky, vzdělávání

a společnosti jako celku

www.anag.cz

Kvantová kniha

odpovědí

přináší množství

nových informací širokému

publiku, od těch, kdo se zajímají

o nové tendence ve fyzice, po lidi,

jimž učarovaly spirituální

důsledky nejnovějších

průlomových objevů vědy.

Doporučená cena 289 Kč




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist