načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kvalita života – MUDr. Jana Rečková

Kvalita života

Elektronická kniha: Kvalita života
Autor: MUDr. Jana Rečková

- Kvalita života je můj poslední román. Už nemám sílu. Prostě umírám. Mám vybraný kostel i písničky. A proč zrovna Kvalita života ? Všude slyším, jak ti stateční lidé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 472
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-8318-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kvalita života je můj poslední román. Už nemám sílu. Prostě umírám. Mám vybraný kostel i písničky. A proč zrovna Kvalita života ? Všude slyším, jak ti stateční lidé s rakovinou bojují a vůbec. Ale kde. Nebojují. Polykají léky, dostávají infúze a někteří mají kliku. Přeju jim to z celého srdce, ale naneštěstí to není můj případ.
Jak říkám – někteří. Občas také záleží na tom, jak moc jsou důležití. Chtěla bych být taky tak důležitá. To by mě pak nejspíš neposílali domů umřít. Popravdě, bránila jsem se tomu a celkově jsem byla dost otravná.
Tak, tím vlastně končím. A teď jenom vybrat šatičky do rakvičky.“ Jana Rečková

Kvalita života Jany Rečkové je pro autorčinu tvorbu typická tím, že je atypická a těžko zařaditelná do šuplíků. Máme tu před sebou její vzpomínky, deníkové záznamy, syrovou zpověď člověka vzdorujícího rakovině. Z této autobiografické zpovědi vyrůstají tři samostatné příběhy, tři povídky, které se jako liány obtáčejí kolem kmene vyprávění a jsou s ním propojeny slokami drsně pravdivé poezie. Není však jisté, co z těchto linií je liána a co kmen; jsou do sebe vrostlé a je těžké je od sebe oddělit.

Siena : Povídka na pomezí reality a hororu, kde se ozývá echo z Janina titulu 24 a 1/2 hodiny denně . Mohlo by jít o čistou sci-fi, pokud by jen popisovala podivuhodně proměnlivý Vertikální dům (možná i o tisíci patrech), pokud by v některých jeho podlažích nešlehaly pekelné plameny a v jiných zase z hrobů nevylézaly útočné mrtvoly.
Vražda v Hajii : Klasická detektivka s motivem romantického vztahu, který se rozvíjí mezi detektivem a švadlenkou. Protože však švadlenka šije šaty z peří, písku, z kůry i listí buku a možná někdy ušije i šaty ze slz, a protože mladý detektiv umí létat – jako ostatně všichni v Hajii, pokud žijí vyrovnaným vnitřním (a sexuálním) životem a nic je netíží – jedná se o čirou fantasy.
Sídlo : Příběh čtyř samostatných dospívajících dětí, žijících pod kupolemi v nevlídně krásném světě cizí planety odkazuje až ke kořenům žánru, ke Dvěma rokům prázdnin od Julese Vernea. Až na to, že zde to bylo dlouhých osm let. Ocitáme se na jejich konci, kdy se už velké děti vydají hledat rodiče, kteří je z neznámého důvodu opustili. Ostatně všichni osadníci opustili své kupole a už se do nich nevrátili. Potud čistá sci-fi. Ale nalezení zakletých lidí i místňáků navozuje pocit spíše pohádky než fantasy.

Autorka psala svůj ultimativní text v realitě bezprostřední hrozby smrti a moc nebrala při psaní ohled, jestli se kohokoliv „dotkne“ – a to i proto, že nevěřila, že by se tohoto transžánrového díla chopil nějaký nakladatel. A před Vánocemi roku 2016 ji skutečně poslali domů umřít. Naštěstí se vynořila nová studie, která dala Janě ještě rok, ve kterém se zjevil i nakladatel. Škoda, že se vydání knihy nedožila. Jak napsala: „Nedožít se je opravdu otrava, když je člověk zvědavý.“

Zařazeno v kategoriích
MUDr. Jana Rečková - další tituly autora:
 (e-book)
Pohřbeni na Soldafaru (část druhá) Pohřbeni na Soldafaru (část druhá)
 (e-book)
Loď vrahů Loď vrahů
 (e-book)
Pohřbeni na Soldafaru I. Pohřbeni na Soldafaru I.
 (e-book)
Věčný čas zubů (část druhá) Věčný čas zubů (část druhá)
 (e-book)
Misteri Misteri
 (e-book)
Dřímota Dřímota
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Kvalita_zivota_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 16.4.18 23:39

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Kvalita_zivota_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 16.4.18 23:36

Process Black


Copyright © Jana Rečková – heirs, 2018

Illustrations © Žaneta Kortusová, 2018

Photo © Jan Kovanic, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-123-6 (print)

ISBN 978-80-7557-539-5 (ePub)

ISBN 978-80-7557-540-1 (mobi)

ISBN 978-80-7557-541-8 (pdf)


Obsah

Kvalita života

Dvakrát třináct dobrých dní ..................................... 7

Poprvé a naposled ...................................................... 193

Hlodání ...................................................................... 287

Konec? ........................................................................ 445

Vzpomínky na Janu Rečkovou ....................................... 447

Jana Rečková ................................................................. 461

Prvenství, ceny a ocenění .............................................. 463

Bibliografie ..................................................................... 465

- 7 -

Kvalita života

Dvakrát třináct dobrých dní

Možná že mám k epigramům nadání

Dávám bacha, komu hrana vyzvání

Zpoza buka nemoc houkne: Baf!

V ten moment si píšu epitaf No tak dobře. Mohla bych napsat něco o kvalitě života člověka s rakovinou. Stejný svět, odlišný život, úplně jiný pohled – minimálně ze začátku, než si zvyknete. A najde se i pár období, kdy to vlastně není tak hrozné. I když většinou je.

Umírající kráska od Remarqua (tuším, snad správně) si po chrlení krve, které při tuberkulóze zřejmě zkracovalo životní prognózu, řekla, že si radši koupí ještě jedny šaty. Protože už nebude potřebovat tolik peněz. Tomu říkám přístup. Holčičí, a statečný.

Ten první půlrok jsem si nekoupila nic, protože jsem si připadala na umření, na rychlé umření. Po ovdovění jsem si nekoupila nic, protože jsem si připadala na umření z osamělosti a zoufalství, kromě toho ze mě tryskaly ty básně. Léta jsem nenapsala skoro nic než prózu, ale ten příval žalu se nedal zastavit.

Potom se něco změnilo. Nikdy to nebude dobré, ztráta se nedá nahradit; život se většinou dá protáhnout, jen není pokaždé jisté, jestli je to ještě život. Nevím, a teď na to nemyslím. Kvalita života

- 8 -

Chytli bílí jednu ženu,

řekli jí: máš rakovinu

Rakovinu uvnitř kostí

tvoje tělo léta hostí.

Ve dvou se úděl valí líp,

Bůh ale předem nedá tip:

Můj milý vyšel přede mnou

obhlédnout bránu tajemnou.

Ortel váhá, ale platí –

nač odvaha v cele smrti?

Život a trest v jednom krimi

a budoucnost nemá rýmy.

Z mojí čerstvé paměti

Mám před sebou totiž třináct dní, kdy mi nikdo nebude ničit žíly a pouštět do mě jedy, nebudu čekat hodiny ve frontách na odběry nebo v  klaustrofobické, přecpané čekárně, kam zlomyslná ruka ustáleného zvyku naskládala na ukrácení dlouhé, předlouhé chvíle lifestylové časopisy, asi aby ubohé plešaté, oteklé ženské viděly... jak má vypadat Život. A Žena. Popřípadě byt nebo auto, na jaké z invalidního důchodu a v omezeném čase nikdy, nikdy nenašetříte.

Nemyslím na to, dokud nepřijde čtrnáctý den.

Možná bych měla psát blog. Jenomže vlastně ani nevím, jak se to dělá. Nebo to prostě nechci. Kdekdo píše o tom, jak přemohl rakovinu. No ano, třeba ta jejich byla nějaká malá a hloupá a nechala se zahnat, ale stejně je to pitomost; silou vůle to zkrátka nejde. Nejde!

Napíšu si, co budu chtít, jako vždycky, a strčím do šuplíku. Proč si znepříjemňovat konec života spíláním znalců i neználků? Soucitnými pohledy kamarádů vydavatelů ne

Dvakrát třináct dobrých dní

- 9 -

bo studenou, normální odtažitostí vydavatelů ne-kamarádů?

Jedu metrem, daleko, až na druhý konec Prahy za přítelem. Metro není přecpané, a i kdybych musela celou cestu stát, dnes to vydržím, dnes se mi nohy nepodlamují a ruce netřesou, aspoň ne moc, pravděpodobně ani nemám nízký tlak – zatím jsem nepoužila mrzáčkovskou průkazku, abych někoho připravila o místo. Možná by stejně nevstal, nevím, a kéž bych to nikdy nemusela zkoušet. Mám dokonce zpátky – víceméně – svůj obličej, i s vráskami, nic moc, ale můj; ne nafouklý lívanec s  prasečíma očičkama. Zrcadlo, zrcadlo, dneska už mě tolik neštveš...

Na Florenci přestup, cupky dupky do schodů, ani nevíte, jaké je to blaho, cítit nohy a vědět, že fungují a neselžou, a mít dost červených krvinek, aby utáhly zásobování kyslíkem. Mňam. Plný vagón, ale v koutku místečko vedle tlusté paní, ještě se tam vmáčknu, i když po lécích je mě taky větší kus než dřív, a připadám si jako myš v díře v ementálu. Mňam mňam.

Ještě je dost chladno, ale nedočkavá mládež chodí jako v létě, šortky, kytičky a pruhy na tričku, vrstvení zatím letí, pod koženkovými bundičkami do pasu čouhají delší halenky nebo rovnou šatičky přes upnuté džíny, všechno si ukládám do paměti, i když s  mým šatníkem budu stejně totálně mimo – a záleží na tom vůbec? Těžko říct, ale estetika je jedno z potěšení, které vydrží, a kdo by ksakru chtěl vypadat blbě? Boty, rozptyl od kozaček, i vysloveně zimního vzhledu, přes vražedné lodičky na jehlách, gejšovsky tlusté podrážky, tenisky, a už vidím, že moje loňské sandály nemají šanci – proč jsem si propána kupovala žlutooranžové? Aha, už vím. Kolegyně povídala, že žlutá a oranžová barva působí proti rakovině kostní dřeně. Ne že bych tomu nějak moc věřila, ale před rokem mi to přišlo jako dobrá záminka koupit si něco na sebe.

U dveří stojí slečna nebo paní v černém tričku, a to tričko má na lopatkách podlouhlé svislé díry. Jako by z  nich Kvalita života

- 10 -

měla vyrašit křídla. Půl stanice řeším otázku, jestli budou bílá nebo černá. Slečno, nejste náhodou anděl?

Nápad, který mi krouží v hlavě už týdny, ale vinou všeobecné vygumovanosti při chemoterapii ne a ne usednout na papír (či spíš vtělit se do písmenek, uchovávaných elektronicky), ťukne o vědomí. Možná se tahle dívka podobá mé hrdince. Ne, vlastně nepodobá, je mladší a bezstarostná. Žena, kterou tuším ve Vertikálním domě, má starostí spoustu.

Co takhle třeba výtah, který po pár desítkách nebo stovkách poschodí zničehonic zastaví, aby jí ukázal, jak mohl vypadat její život, kdyby se narodila do jiného světového patra. Nebo Průvodce; jaký člověk se z něj vyklube – někdo jako Vergilius, který jí bude sebevědomě předvádět kruhy Pekla, skoro jako by ho osobně stvořil? Otcovský typ, laskavý a se zásobou lidových vejšplechtů po prarodičích? Nebo slizoun, který po ní co chvíli chlípně vyjede? Všechny moje hrdinky jsou hezčí a štíhlejší než já, aby se jim popřípadě mohlo přihodit i něco hezkého, ačkoli Siena... No, nechtěla jsem, aby se tak jmenovala, ale asi to chce ona. Sienu nejspíš nic dobrého nečeká.

Některé filmy tak končí: hrdina na kolenou a řve, na nebe, na Boha, na toho, kdo ho sem dostal, nebo i na sebe, že byl blbec a někomu věřil... Sienu vidím mezi rozhrabanými hroby, na kolenou, ale docela přirozeně a bez řvaní. K  čemu hlasité protesty? Člověk dokáže vstřebat tolik zoufalství a bolesti, že by tomu ve dvaceti sám nevěřil.

Není to tak dávno, nějakých čtrnáct let, kdy mi začalo pomalu docházet, že láska na tomhle světě znamená bolest a strach. Prakticky jenom bolest a strach.

Zní to jako fráze, takže jsem to poznání zkoušela vtělit do příběhů. Vycházely mi z toho dost divné povídky a mladší redaktoři nebo čtenáři možná kroutili hlavami, protože se v nich nemohli najít. A než zestárnou a budou na tom místě sami, zapomenou, kde už tohle to slyšeli. Dneska si říkám,

Dvakrát třináct dobrých dní

- 11 -

jestli vůbec mělo smysl psát věci tak obyčejné a samozřejmé, a fakt nevím, co je do literatury lepší, pseudohistorické mávání meči, vesmírné bitvy, nebo předem prohrané boje tady doma. Nevím.

Před čtrnácti lety prodělal můj nejdražší manžel (a přítel, milenec, náhradní otec mého dítěte, kuchař, instalatér, výrobce nábytku a tak dál; všechno, co jsem kdy toužila mít) první mrtvici. Od té doby už nic nebylo jako dřív; i když jsme žili dál, životní cestička se nám zužovala, až jsme na ní balancovali jako akrobati na provaze. Denně jsem chodila z práce se strachem, co můj milovaný doma zase provedl.

Zabouchnuté klíče, tepenné krvácení z rozříznutého prstu, pád ze štaflí při výrobě špajzky z bývalých dveří s otřesem mozku, divže ne otrava alkoholem – když se člověk vzpamatuje z mrtvice a mozek mu funguje jako dřív, načež dostane vyhazov z práce a nová není vzhledem k datu narození, hm. Hoďte kamenem, kdo si myslíte, že byste to ustáli.

Bolest z bezmoci. Láska a strach. Vztek. Svět je tak zatraceně, zatraceně blbej!

Zatím nevím, jestli moje Siena tohle všechno zná. Je vdova jako já? Nebo ji muž opustil? Můžu zodpovědně říct, že bolest z takové ztráty, obyčejného odchodu milého za jinou, není to pravé zboží. Vím to. Několikrát jsem byla zamilovaná a opuštěná. S tím se dá fungovat (minimálně si ze vzteku důkladně vygruntovat byt), dokonce i prospívat. Vzkvétat a růst. Nezastaví se svět, vážně ne.

Chtěla bych, aby se mé hrdince zastavil svět. Třeba ne zrovna během děje té povídky, ale zkrátka by to měla mít v anamnéze. Možná jí půjčím svoje vlastní ustrnutí, to chronologicky první.

Na začátku roku 2012, po dvanácti letech péče o vzdorujícího milého, strachů a bolesti, a psychosomatických obtíží, kdy jsem od doktorů odcházela jako simulant, v lepším případě neurotik (což byla čistá pravda, aby ne), jsem obcházela rentgeny a ultrazvuky a poslušně cedila krev Kvalita života

- 12 -

do zkumavek a čůrala do flaštiček, s představou, že to zase vyšumí do neurčita.

Najednou, u okýnka rentgenu na poliklinice ve Vysočanech, zvláštní pohled starší paní za sklem.

Alarm.

Jako by váhala, jestli mi má dát do ruky papír s  popisem, jestli ho snad nemá zalepit do obálky a přikázat mi, ať ho odevzdám obvodnímu (dnes praktickému) lékaři. Jistě; tahle paní, stejně jako já, pamatuje, jak se za socíku některé diagnózy nesměly pacientovi sdělovat. Někdy je to milosrdné, o to nic, ale taky nešikovné. Komunističtí vůdcové jaksi předpokládali, že by člověk neměl mít žádný majetek k uspořádání, no. Psaly se tehdy vůbec poslední vůle? Bral by je vůbec někdo vážně?

Nechtěla jsem se na ten papír podívat, a když jsem k tomu přinutila to oko, kterým vidím nablízko, stačilo ho přelétnout, aby se svět zastavil. Tedy, spíš jako zadrhl. Kupodivu jsem se mohla pohybovat, dokonce i účelně: složila jsem popis do kabelky – k ostatním, které vyznívaly tradičně simulantsky – a šla, žádné potácení, žádné omdlévání, k východu.

V hale něco prodávali, ponožky, kosmetiku, šály, lidé si povídali a já je zase začínala slyšet. Běhaly tam děti. Byl tam život. A moc se mě netýkal. Osteolytická ložiska v kalvě. Lebka prožraná červy. Poprvé jsem to viděla na rentgenové vizitě před víc než třiceti lety, a tehdy řekl můj první primář: „Tak tohle je hrůza.“ Z každé té dobře viditelné díry se šklebila smrt.

Do definitivní Diagnózy chybělo ještě pár vyšetření, ale stejně jsem vyšla z té polikliniky jako někdo jiný. A tohle je taky taková fráze. Nudná a pravdivá. Svět se točil dál, jenom mně se zadřela ložiska. Nebo co. Napadlo mě, jak tohle povím mámě. Synovi. Manželovi. Napadlo mě, že jako teda s takovou asi nebudu vdova, a zkusila jsem se v duchu zasmát. Nešlo to. Nevesely truchlivy. Nebylo to k  smíchu. A beztak jsem se přepočítala.

Dvakrát třináct dobrých dní

- 13 -

Blížím se k cíli, metro se vynořilo nad povrch. Zvláštní pocit, podobný vděčnosti, přestože podzemní doprava je naše záchrana a jediný způsob, jak se vyhnout zácpě.

Krátce si vybavím strašnou cestu autem do nemocnice – tuším na rentgen žaludku, protože šlauch já nespolknu, dělá mi potíže i polykání tabletek – v ranní špičce, a co to mého drahého ubohého manžela muselo stát na nervech a cévách. Nevěděli jsme, že má před sebou míň života než já, ale i kdyby, měla jsem čtyřicítku horečku a srdce mi přeskakovalo, div nevyskočilo z  bezmocného, téměř nepohyblivého auta... Metrem by to koneckonců bylo lepší. Teď to vím. Až teď.

Konec myšlenek, čeká mě červené víno (vlastně zakázané, ale proti cytostatikům je to vážně muška jenom zlatá) a povídání a milování a zítra možná výlet někam do zeleně. Někdo na mě opravdu čeká. Opravdový živý přítel. Nikdy by mě nenapadlo, že se v tak pokročilém věku a v tak mizerném zdravotním stavu ještě stanu milenkou.

U stromů je to normální: uhodí blesk nebo se přižene vichřice, půlka stromu zahyne, a druhá na jaře ožije, vypučí na ní listí a kdovíco (já tedy musím počkat, až uzrají plody, abych rozeznala druh), a zdá se, že ta druhá, mrtvá půlka ani nechybí. Mně moje ztracená polovina chybí a nikdy nepřestane chybět.

Hluboká, strašná rána, ustrnutí, kdo říkal, že se mu onehdá zastavil svět? Blbost. Teprve tohle je to pravé zboží. Vidím strom, jak se opatrně osahává zelenými a hnědými prstíky a nechápe... Nechápala jsem. Nevěřila, že můžu přežít. Doteď mi to přijde divné. Je to jiný život a už zas se potřebuju stát někým jiným, pomalejším, pokornějším, chudším uvnitř i vně, a musím se naučit vařit.

Siena určitě umí vařit, nikdy neměla manžela, který by ji skoro třicet let nepouštěl do kuchyně, protože by mu jen překážela. Který by si vzal rodinné recepty do hrobu...

Vystupovat. Přestat myslet. Teď! Kvalita života

- 14 -

Siena

Virtuální obálka s virtuálními penězi na nájem a elektřinu a všechny ty nudné a nutné věci tloustla, a naopak hubla ta druhá, ‚naše potřeby‘. Naše potřeby se musely uskrovnit, protože invalidní důchod prostě není nic moc, alimenty nechodí a naše milá Šárka tvrdí, že studium je práce na plný úvazek: žádné brigády, mami, nejsme v Americe a já do KFC za pult prostě nejdu, jasné?

Spadnout na dno je tak lehké. Stačí dostat odpornou, chronickou nemoc a nesplnit kritéria pro nákladnou léčbu. Podmínky vám nikdo nesdělí, stojíte před komisí jako provinilec, jako před soudem, nebo jako u pohovoru u personalisty, když se jen jen tetelíte na práci snů. Jsme skromnější, chceme jen přežít, dámy a pánové na druhé straně stolu. Ale už víme, že nevyhovíme.

Siena si protřela oči. Pálily, protože dlouho upírala zrak na obrazovku a Šárka si na ní nejspíš zvýšila jas nebo co. Pokoušela se o překlad návodu k použití nějaké exotické, podivné ledničky – šance na zaměstnání nebo aspoň přivýdělek, ale věděla, že nevyhoví; takový byl její život. Oči pálily, ale nebyly už oteklé a schované za naducanými tvářičkami. Kortikoidy, léky, které měly aspoň částečně pomáhat, už se z ní vyplavily. Dobře. Zlá nemoc je zlá nemoc, ale znetvoření léky už představuje až přehnané zostření trestu, kriminál vlastního těla, vždyť úplně stačí, když neposlouchá; nemusí být ještě ztěžklé, nasáklé vodou až k prasknutí.

Odmítám léčbu. Ano, nekřičte na mě, včera na mě dvě hodiny ječela dcera, než ochraptěla, ovázala si krk šálou a oběma nám uvařila medový čaj. Ne, žádný léčitel na obzoru, věřím jim stejně málo jako vám. Proč? Nevěřím nikomu, kdo potřebuje komise.

Napsala si do bloku ‚boty‘. Když nohy odmítají spolupráci, člověk se potácí, a okolí ohrne nos: ženská, a opilá už dopoledne! Pořádné boty trochu pomůžou. A trekingové hole.

Dvakrát třináct dobrých dní

- 15 -

Otázka zní, z čeho na ně ušetřit? Kdyby tak pochopila, jak se čistí ta blbá lednice! Jenomže, ohlédla se a kriticky si změřila vlastní, starou chudinku ledničku, to neumím ani česky, natož anglicky.

Spát, rozhodla se. Aspoň zapomenu na hlad. Bacha, ne že by krkavčí matka nepořídila jídlo – nějaké tu je, v ledničce (otřásla se, jak na ni krátce zaútočila anglická slovíčka) i ve špajzu, dítě hladovět nemusí, zato matka potřebuje shodit těch pár kilo, co nabrala při léčbě. Při léčbě nahouby. No co, žádná mentální anorexie, musíme odlehčit nohám, ne?

Spát. Hezky se vypodložit polštáři v  poloze, která nejlépe vzdoruje křečím, a vzpomínat, jaké to bylo zamlada. Zazdrava. Smutné, to jistě, marné hledání té své druhé poloviny, vždyť přece někde musí čekat, a zkoušení, jestli by ten nebo onen do skládanky o dvou dílech přece jen nezapadl. Smutné, plné zklamání, ale i vzrušení, napětí, mámení hormonů a alkoholu, škoda že se tehdy ještě nekouřila tráva... Vzpomínky končí Kryštofem.

Pak už to bylo vážné, protože... protože Šárka. Žádost o ruku vyzněla ve smyslu ‚Však se nemusíme brát‘.

Obrátila se vztekle na druhý bok, na tohle tedy nechtěla myslet! Obrátila se jako zdravá a okamžitě byla potrestána křečí. Auuu.

Ke všemu někdo zaťukal na dveře. Jednou jen a víckrát ne, přála si a masírovala si nohu, což stejně moc nepomáhá. Kdepak, přání se neplní a neodbytný kdosi klepe znovu. Mrkla na hodiny. Půl deváté. No jistě, normální lidi mají večer, ne noc. Nebo si Šárka zapomněla klíče.

Vyhrabala se z postele jako stoletá, vůbec ne jako čtyřicítka, která na to fakt, ale fakt nevypadá, nasoukala se do županu a vlekla se ke dveřím. Vykoukla kukátkem. Chlap. Ucházející chlap, ale cizí. Otevírala s pravou rukou za zády, připravenou uchopit mačetu, ozdobně zavěšenou na stěně ve výšce pasu. Ta zbraň, poslední dárek od Kryštofa, byla nečekaně ostrá, ostřejší než nůž na maso, a vždycky když Kvalita života

- 16 -

krájela maso na guláš a chytaly ji křeče do předloktí, napadala ji svatokrádežná myšlenka ‚Co takhle zkusit větší kalibr?‘ Vydržela, nepoužila mačetu na vepřové. Ta čeká na lidské, vážení.

Změřil si ji udiveným pohledem. Oči barvy středoevropská směs, uklidňující. Rozpačitý úsměv, uklidňující. Spustila pravou ruku podél těla. „Jsem nemocná,“ vysvětlila svoje flanelové pyžamo a župan.

„Siena Mansfeldová?“

Kývla.

„Vím, že jste nemocná,“ řekl a zatvářil se... Ani ne soucitně. Trochu posmutněle, ale věcně. Jako majitel pohřebního ústavu. Pak se jeho výraz úplně proměnil. „Nechtěla byste odtud vypadnout?“ Proměnil se, opravdu. V kluka nebo nadšence, propadlého nějaké ujeté myšlence. Třeba jak udělat svět zelenější.

Opřela se o futro (no jo, správně je to zárubeň, ale tak odřená, ošoupaná a dole obrostlá plísní?) a cítila, jak jí do nohou proudí síla a život. Chtěla, strašně moc chtěla! Vemte mě s sebou!

Nahlas se obezřetně zeptala: „A odkud jako?“

Natáhl krk, jako by chtěl nahlédnout do bytu a možná do ní. „Můžu dál? Ta chodba...“

„Socialistická,“ dokončila s  pochopením. Odfláknutá, ani jeden úhel pravý, šedá, linoleum barvy průjmu naštěstí k nepoznání prošlapané. Holé zářivky. Ustoupila ze dveří. Paní, to je ale nerozum, pustit do bytu cizího mužského! Skoro slyšela sousedku zdola, tu, která k ní vždycky ve výtahu nenápadně čichala, jestli neucítí chlast. Neměla šanci, alkohol byl na seznamu ‚našich potřeb‘ hodně, hodně nízko.

V  kuchyňce bylo jakžtakž uklizeno a lino o pět stupňů lepší než na chodbě. Židle vrzaly a návštěvník se tomu vesele zasmál. Ještě před otázkou ‚Kafe?‘ stačil položit na vikslajvantový ubrus kartičku. Vertikální dům, a.s.

Dvakrát třináct dobrých dní

- 17 -

Siena mrkla a najednou, jako by našla v haraburdí mysli své bývalé já, ne tak zbité a poničené, s přídělem inteligence a vtipu, položila druhou otázku (druhou po obligátním kafi):

„Kdo jsou ti akcionáři?“

Věnoval jí další, uznalý úsměv. „Leckdo. Církve. Bohatci. Soukromé vědecké ústavy.“

„Hm.“ Zapnula konvici, zvanou Samovar. Nejlevnější, co existuje, od Vietnamců, každého půl roku vyhodit a koupit novou. Skoro by se vyplatilo pořídit lepší, ale zvyk je zvyk; Kryštof trval na vybavení domácnosti levnými kousky. Pět let bez něj, a pořád ji řídí... Církve. Uvedeno na prvním místě. „Kde to je?“

„V Americe. Kousek země, který jsme koupili.“

My? Agent se ztotožňuje se společností, pro kterou pracuje? „To je daleko.“

„Nejbližší univerzita je sice v Kanadě, ale pro vaši dceru vyjednáme korespondenční studium kdekoli.“ Vyčkávavý pohled. Zvědavý. V té chvíli vypadal starší, o dost starší než ona. Protože ví něco divného, pomyslela si.

A otevřela oči, pořádně, i když pálily, v duchu přeřadila na vyšší rychlostní stupeň a až pak otevřela i pusu. „Komise pro léčbu roztroušené sklerózy. Prodává data pacientů.“

Pochvalně přikývl.

„Měla bych je žalovat, ale nic nepůjde dokázat.“

Úsměv, kývnutí.

„Hledáte zoufalce.“

„Málokomu to dojde tak rychle a hladce,“ řekl velmi vážně. Ty jeho proměny. Teď to byl už zase majitel pohřebního ústavu.

Samovar vesele pískl. Host se zvedl a šel zalít kafe.

„Pro mě bez cukru, hubnu,“ ukázala na cukřenku. Vy si dejte, pane, vy můžete.

„Zbytečnost,“ zamumlal. Postavil hrnky na stůl. „Chcete o našem projektu slyšet víc?“ Kvalita života

- 18 -

„Jasně,“ odpověděla zřetelně, zázrakem bez chrapotu a šušlání, skoro jako dřív, než jí nemoc vzala hlas. „Aby ne!“

***

Z  okna hotelu byl úžasný výhled, jako na pohlednici, ale velikánské a třírozměrné, mohla se zavrtat pohledem do kaňonu a uhánět s  větrem do hloubky, skály, skály, skály, a písek, který nadrobily, sem tam tvrdošíjná, umanutá rostlina, tuhá a pichlavá kvůli přežití, všechno to, co Siena vídala na druhém programu, ve sto let opakovaných pořadech, kde ji zlobily rychlé střihy. Tady jí film nikdo nestříhal. Poslední film jejího života.

Toho podivného večera jí Šárka vůbec nevynadala. Ani nestrouhla ten obličej ‚Mámo, ty jsi úplně pitomá‘. Skoro jako by se infikovala nadšením agenta, který před hodinou seděl na jejím místě u stolu.

„Jestli nás dostane do Ameriky...“ Natřásla si vlasy navyklým pohybem. Upozornit okolí na to, co je na mně krásné, obligátní rada ženských časopisů. Siena mívala také takové. Kaštany, které už chvilku leží na zemi, ale pořád ještě kaštany s kresbou světlejších zprohýbaných linií, hladké a příjemné na polaskání v dlani.

„Povídal, že žádné fronty a výslechy, že to společnost zařídí,“ řekla Siena ochraptěle.

Šárka se na ni podívala, vážně a dospěle. „Tady nás nic dobrého nečeká.“

Ano, křičelo to mezi řádky novin a trapnými úsměvy televizních moderátorů. Uteč, kdo můžeš. Kdo nemůžeš? Chcípni.

Co nás čeká tam? Nevíme.

„Vysvětlil ti, jakou vlastně máš kvalifikaci, že tě tak chtějí?“ zeptala se Šárka opatrně, chytrá dcera hloupé matky, jak už to tak chodí, i když puberta zmizí v nedohlednu.

„Prý hledají zoufalce.“ Hm, to jsem ale řekla já.

Dvakrát třináct dobrých dní

- 19 -

Šárka souhlasně kývla. „S véeš vzděláním, inteligentní, znalé jazyka...“ Naklonila hlavu, přimhouřila oči, „pohledné...“ Siena užasle zamrkala. Neblbni, dcerunko, zabrzdi.

Agent tvrdil, že společnost Vertikální dům rozhodila sítě po celém světě. Na to se zatvářila pochybovačně. Zmírnil to. Po celém křesťanském světě. Aha. V dotazníku pro Komisi – komisi, která rozhoduje o léčbě nebo ošklivé smrti – se ptali na náboženství. Možná to znamenalo bod mínus. Ať ti pomůže tvůj Bůh, vyjde to levněji.

Teď, v  tomhle hotelu s  výhledem do cizího, nevídaného kraje, ji napadlo, že ta otázka byla důležitá. Wrangel (tak se agent představil, až na samém konci rozhovoru) ji položil také. No ano, jsem věřící, ale ne katolička, a dost nevzdělaná, samouk, za nás se ve škole učil spíš marxismus a tak. Na to se zasmál, a až tehdy si všimla, že jí ušla jedna z jeho proměn. Když se ptal, vypadal úzkostně. Po její odpovědi se uklidnil.

Bylo to důležité. Chtěli věřící?

Šárka vtrhla ze sousedního pokoje bez klepání – nebo možná klepala, ale slyšet to nebylo. „Mami!“ Očividně měla na jazyku něco jako ‚Proč se nechystáš, za chvilku vyrážíme!‘ Pak si všimla, že Siena má sbaleno a stojí u okna oblečená v  nejlepších džínech a plandavém tričku, na nohou botky všudychodky. „Vlastně jsme si mohly klidně vzít podpatky,“ řekla místo původního plánu. „Dovezou nás až na místo. Busem.“

„Taky ti donesli snídani?“ zeptala se Siena. Najednou ji zaplavil strach, akutní jako rána palicí. Mluvit o jídle bylo bezpečné.

Pak přišli pro zavazadla, mihl se Wrangel, potom hotelová hala plná lidí a autobus plný lidí, změť jazyků a různobarevných strachů – Siena to vždycky poznala. Strachy a bolesti mají své barvy, složité, promíchané jako dlouho používaná plastelína, duhově vybuchují jako sopka a v  lávě zanechávají své krystaly. Strach je krystalická úzkost, boKvalita života

- 20 -

lest je krystal života. Protože žijeme ve světě bez Boha, napsal nějaký kněz. Moudrý? Možná.

Tiše si odříkala Otčenáš a zalitovala, že nemá růženec. Ale stejně by s ním neuměla zacházet. A není to po létech stereotyp? Něco jako když osamělá ženská hraje pořád dokola pasiáns? Kdo ví.

Vyjeli z jednoho kaňonu, vnořili se do druhého. Mezitím problikl kousek pouště a pár domů se stromy okolo. A ještě jednou to samé, a ještě, rozhovory pasažérů ztichly a všichni upírali zrak ven. Autobus se vyhoupl nahoru na rovinu. Dramatické scenérie se tady nacházely pod úrovní terénu, vyhlodané vodou a vyfoukané větrem. Klikatá silnice už zase prudce klesala, zatáčky, zatáčky, zatáčky, o sto osmdesát stupňů nebo víc, na jedné straně propast, svodidla nepomůžou, na druhé umělecky tvarovaná skála. Všechno dožluta. Na žlutou je prý lidské oko nejcitlivější. Kdo tady pracoval (Stvořitel osobně? Demiurg? Nebo tu mávala křídla andělů s fantazií?), dobře to věděl.

Silnice zestárla. Odolná zeleň, která ji místy doprovázela, se odvážila zastoupit cestu autům, ale stejně už dávno žádné nepotkali. Kola drtila štěrk a menší kamení, velké kameny autobus objížděl. Siena si poposedla. Najednou se přilepila k  sedadlu, co to? Podívala se. Před chvílí bylo čalouněné něčím příjemně textilním, teď seděla na laciné umělé hmotě, ke všemu popraskané a zašlé. Rozhlédla se. Lidé strnule hleděli ven nebo před sebe, křečovitě se drželi tyčí nebo opěradel... Ne, opěradla zmizela. Zmizelo i WC vzadu. Řidič neměl pro sebe klimatizovanou kabinku, potil se a točil obrovským volantem.

Honem hmátla vedle sebe. Jsme v době, kdy Šárka ještě nebyla na světě. Ale dcera byla pořád vedle ní, vyhlížela oknem. A nemrkala. Nikdo tady nemrkal. Nával paniky ji skoro postavil na nohy – kdyby víc poslouchaly, už by běžela uličkou, ale zkroutila ji křeč, musela se sehnout a promnout si lýtko a stehno, a když se narovnala, všimla si toho muže

Dvakrát třináct dobrých dní

- 21 -

o dvě řady před sebou. Zaznamenala vyděšený pohled. Mrkání. Rozhlížel se a viděl to, co ona.

Konečně se setkali očima. Vážně přikývla. Jasně vnímala, jak jeho hrůza o půl stupně poklesla. Proč se nezvedne a nejde si popovídat? Vzápětí si odpověděla: protože jsi stará neatraktivní ženská. A vy, milý pane, taky nejste zrovna krasavec a trhněte si nohou.

Odvrátila se. Silnička plná rigolů, místy rozbitá k nepoznání, ale jejich vozidlo mělo schopnosti tanku a vítězilo nad terénem jedna nula. A ta silnička padá v těsných serpentinách dolů, dolů, do hlubiny, kam už slunce nedosáhne a vlhkost se nerušeně shromažďuje, mění v páru, dává život mechům a barevným lišejníkům, a za chvilku snad budeme v pekle. Kolmé stěny skal, jejichž barva tmavne a nabývá odstínů, které lidské oko – rozhodně to evropské – těžko rozeznává a jazyk sotva pojmenuje. Ty srázy sahají do nebe a výš. Možná se někde vysoko nad střechou autobusu spojí a uvězní nás.

Ucítila na sobě pohled. Wrangel, agent a průvodce, byl vůbec tady, když jsme vyjížděli? Šárka, která teď strnule sedí a nevnímá, si dělala legraci, takové jméno, napůl honák, napůl anděl... Nahnal nás sem jako stádo andělskými řečmi. Jo, to sedí.

Usmál se na ni a přikymácel se blíž. Cestou chlácholivě stiskl rameno tomu muži, který se s ní nechtěl bavit. Sklonil se a zašeptal jí: „To ještě nic není.“

Zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. „Bude hůř?“

Vesele přikývl. „Nebo spíš jinak. Jakou barvu má váš strach?“

„Je to duha, přiskřípnutá mezi ocelovými mraky,“ odpověděla bez váhání.

Znovu přikývl. „Ten druhý, koho nedokázala zpracovat naše pečlivě vybraná cesta, je Holanďan a angličtinu láme, až to praští.“ Přimhouřil oko. „Jinak by si určitě rád popovídal.“ Kvalita života

- 22 -

Otočil se a vracel dopředu, k řidiči. Něco mu vysvětluje, pomyslela si. Něco ve smyslu, že už můžou s tou hypnotickou maškarádou skončit.

Octli se na dně. Neskutečně hlubokým, temným kaňonem se valila řeka. Spíš potok, ale tak divoký, že vyskakoval vysoko na skály a nechával na nich kusy pěny; nějakou chvíli už jeli napůl vypuštěnou vanou, kde se koupala náročná a nepořádná dáma. Možná dala služebné volno na víkend a neodpustila si koupelovou pěnu. Dvojitou, prosím.

Most byl také pokrytý pěnou a potok ho důvěrně olizoval. Pouštní střik. Uvědomila si, že má žízeň. Vzadu byla lednička, hm, ale mezitím jsme se přesunuli do jiného času. Ohlédla se. Byla tam, i se záchodem. Logicky se teď všichni proberou a... S úsilím se zvedla a nejistě vyrazila dozadu. Kola, kola, kola. Žádná voda. Jo, Amerika. Ukořistila půl litru kokakoly, právě včas, za ní už se tvořila fronta. Šárka se vděčně napila a ocenila starou mámu pohledem.

Kaňon se kroutil a nikde žádné nebe. Kdo ví, jestli nějaké zbylo.

A pak byli na místě.

Stáli a přímo ze skály k  nim vybíhali lidé v  okrových kombinézách s  logem Vertikálního domu. Silnice se rozšířila v malé parkoviště tak pro čtyři busy a možná nějakou motorku nebo čtyřkolku.

Vystupovali, Wrangel se k Sieně přitočil a podepřel ji. Šárka zvedla obočí, ale on se jen zazubil. Lidé z autobusu se protahovali a zase spustili to svoje babylónské švitoření. Holanďan se dlouze zadíval na Sienu, pak se odvrátil, jako by mu vzpomínka na strach během cesty byla nepříjemná. Aby taky ne.

Zaměstnanci měli trošinku šílené oči. Chápali se zavazadel a běhali s  nimi, jako by už tohle všechno chtěli mít za sebou a domů, domů! Do normálního světa, kde je vidět nebe a stěny propasti nesahají až do nevidím. Kde silnice a autobusy nestárnou a nemládnou při jediné pouti tam a zpátky.

Dvakrát třináct dobrých dní

- 23 -

„Aaaach,“ udělala Šárka a spolu s ní pár dalších. Znělo to ve všech jazycích stejně.

Uviděli Vertikální dům.

Splýval by se skálou, ale skála se neleskne. Tady dole se nedá poznat, co je opracovaný kámen a co žlutý beton, hrubá struktura povrchu s  podivně uklidňujícím, domáckým efektem. Široširé dveře z nažloutlého skla, osvětleného zevnitř. Nad nimi svislá řada nažloutlých oken, širokých, dlouhých i vysokých, a každé má trochu jiný tvar a velikost. Čím výš, tím zřetelnější lesk, stěny se postupně vyhlazují a září jako svíce, ale ta falešná, se svítivou diodou uvnitř.

Nahoru nedohlédneš: zakláněla hlavu a postupně si pouštěla do očí odrazy odrazů. Skoro jako by na protější stěnu umístili zrcadla. Obrátila se zády k Domu a uviděla je. Wrangelovo pochvalné pokývnutí už ne. Otočila se zpátky a  představila si Dům z  větší dálky. Vystupoval z  masivu skály jako obří sloup, chvilku oblý jako hradní věž z  dávných dob (a některá okna měla vedle sebe střílny, vážně), pak zase hranatý, tvrdý a neústupný, a o kousek výš několik pater tvoří trojhrany s okny na ostrém úhlu.

Vzpomněla si na fotografii zvláštního domu, který se tomu vnějškově podobal, snad někde ve Španělsku, architektura možná ani nemíněná jako avantgardní, spíš hravá. Gaudí, tak se jmenoval ten architekt. Je Vertikální dům také hravý?

V  duchu zakroutila hlavou. Ne. Není. Jeho neviditelná výška rozdírá oko a mozek, jeho proměnlivost mate, prasátka, která házejí jeho okna a stěny, se podobají divokým kancům s kly. A ze střílen se můžou vysunout kulomety.

Dveře odjely stranou a už tak zůstaly. Lidé se hrnuli dovnitř, totiž, někteří se hrnuli, jiní váhali, přešlapovali a šoupali nohama.

„Všichni tam musíme,“ zašeptala jí Šárka a natřásla si vlasy. Nejspíš zahlédla nějakého perspektivního mládence. Kvalita života

- 24 -

Culila se vlastní vtipné poznámce, jenomže okolnosti vtipu nepřá ly.

Siena si měřila dveře. Projdeme jimi jen jednou, tam, a  už nikdy zpět? Kdo ví. Vykročila, Šárka s  ní. Holanďan popoběhl a octl se uvnitř s nimi.

Stěna byla tlustá, něco přes metr, a než se dostali skrz, stihla se Siena dotknout malinkého křížku pod košilí a pokřižovat se. Muž, který si s ní nechtěl (nemohl) povídat, kývl a udělal totéž. Trochu jinak; asi byl v jiné církvi. Nic se nestalo – Siena si kdovíproč představovala, že by jí případné prokletí Domu urvalo ruku nebo rozpálilo křížek doruda.

Jsme zvyklí žít ve světě skoro bez zázraků, přemítala a oči jí bloudily po chrámově kamenné hale se skrytým osvětlením, a stejně to nedostaneme z  hlavy. Čekáme na zázrak, pořád na něj čekáme. Nádherný, nebo i strašlivý, malý nebo nesmírný, nemůžeme se dočkat, toužíme, a nedočkáme se.

Wrangel odesílal malé skupiny výtahem, rozlehlým jako louka, každou doprovázel zaměstnanec s vytřeštěnýma očima a přesnými instrukcemi na tabletu v třesoucí se ruce. Než tihle hoši, kteří si neuměli nasadit masku klidu, vstoupili do kabiny, položil každému dlaň na rameno, a najednou byla maska správně nasazena a ani jedna ruka už se nezachvěla.

Wrangel. Anděl, ne, archanděl. Velitel, šéf. Majitel? Kdo jsi, naháněči? A kdo jsme my? Obyvatelé, nebo oběti?

„Jak to udělali, že ty kameny svítí?“ zamyslela se nahlas Šárka, koukla na jejich společníka a zopakovala to anglicky.

Vděčně se usmál a ukázal na stěnu. „See,“ řekl a dal se na pomalý pochod. Kameny, schválně nahrubo přitesané, možná umělé, těžko říct, ale tady by se vyplatilo použít místní, se postupně rozsvěcely, když kolem nich procházel, a pomalu, pomalinku zhasínaly, když je minul.

Dvakrát třináct dobrých dní

- 25 -

„Dva metry na výšku,“ odhadla Siena a přeložila to. Ukázala si ohnutou rukou nad hlavu.

Přikývl a vrátil se k nim. Podával jí ruku a představil se převážně nesrozumitelným jménem, ale poznala něco jako Pítr nebo Pétr. Jmenuje se Petr. To je skála.

Usmála se na něj. Šárka ji postrčila k  výtahu. „Ať nejsme poslední.“

„Budeme poslední,“ řekla a přeložila to. Jakžtakž.

Wrangel si je opravdu nechával na konec. Jejich trojici, mladou ženu, kterou si Siena pojmenovala Johanka, protože měla ten výraz prorockého vytržení (nebo hysterie) jako Johanka z Arku, a snědého muže s trochu šikmýma očima.

A byli na řadě.

Jednu stěnu výtahové kabiny celou pokrývala tlačítka. Nejdřív měla Siena pocit, že se kabina vlní, ale bylo to tím, že tlačítka nezůstala chvilku v klidu, nepatrně se posunovala nahoru, zase dolů, doprava a zpátky doleva, jako by tancovala. Tanec netančících, když chtějí někomu vyhovět nebo jsou hodně opilí. Na parket a natřásat se a vlnit, jo, to je ono, když je po půlnoci a zábava už brzy končí, musíme domů a nechce se nám...

Vzpomněla si, jak jednou, kdysi dávno, opuštěná milencem a opilá, napsala:

Na plechový lodi ke slaměný hoře

Doprovodíme tě k hranici

Směrovací číslo někam na dno moře

Na kamenný parket pro netančící

Teď už nevěděla, co to mělo znamenat, možná nic, ale mělo to rytmus a náboj... Mohla jsem být básník a umírat hlady v podkroví.

Wrangel jim se svým přitažlivým úsměvem pokynul k  sedadlům podél ostatních stěn. Pojede s  námi osobně, řekla si Siena a studovala jeho tvář, čekajíc na proměny. Výtah se rozjel, setrvačná síla srazila na čalouněné lavičky i Johanku a Šikmoočka, kteří ještě stáli. Kvalita života

- 26 -

„První kosmická!“ vypravila ze sebe Šárka a nikdo to nepřeložil.

„Druhá,“ hlesla Siena. Přetížení, centrifuga, prohnaly se jí hlavou nápady. Vyletíme střechou jako střela, jako raketa. Uvidíme nebe, bude kolem nás, nekonečné, a vezme si nás k sobě. Leda by nekonečný byl tenhle dům.

Mrkla na tlačítka a zalapala po dechu. Spodní řádky se posouvaly dolů a mizely v podlaze, nahoře naskakovaly další. A všechny ty barevné knoflíky tančí a tančí.

Najednou měla lehké nohy a Wrangel řekl: „Musíme zastavit. První předěl. Nevystupujte.“

Dveře, skoro stejně široširé jako hlavní vchod, se otevřely do haly, naplněné mořskou modří a zelení, potemnělou jako voda na dně bazénu, se stěnami ze skal, porostlých korály a vlajícími řasami či chaluhami, a s vraky ztroskotaných lodí. V  dálce se vznášely nezřetelné postavy, utonulí námořníci a plavci, nebo možná mořské panny.

V kabině bylo ticho. To, co viděli, si nežádalo komentáře. Proč sem ta voda nenateče? Nenatekla. Něco ji zadrželo. Silové pole? Siena kloudně nevěděla, co to je, ale sem by se hodilo. Koukla na Wrangela. Nehýbal se. Proměnil se v sochu.

Dveře se neochotně zavřely, jejich průvodce ožil a stiskl jedno z  tančících tlačítek – dalo mu práci strefit se. Rozjezd, rychlost, přetížení. Petr ji vzal za ruku a bylo to úplně přirozené, není nutno překládat. Z druhé strany se k němu tiskla Šárka.

Wrangel se proměnil ve smutného anděla. „Druhý předěl,“ oznámil.

V  chodbě hořelo. Plameny se plížily podél stěn, k  nerozeznání od ohnivého vzoru tapet. Plameny šlehaly z  mezer mezi kočičími hlavami podlahy. Ze stropu visely ohnivé krápníky. V  dálce se snažili hasiči, konec chodby se tavil a roztékal. Už dost!

Jeli dál, výš. Bez jediného puchýře, nepočítáme-li ty v paměti. Třetí předěl tvořila napůl zborcená hala, ze zlá

Dvakrát třináct dobrých dní

- 27 -

maných panelů čouhaly tlusté rezavé dráty, přetrhané kabely a zubatě urvané roury.

„Tohle se nepovedlo,“ prohlásil věcně průvodce. Dál. Výš.

Lesní předěl, kořeny vzrostlých stromů se derou z květináčů, z podlahy raší křoví. Kvetou tu ostružiny a vzduch je nazelenalý. Wrangel se mění v lesního muže a sluší mu to.

Pátý předěl. Obyčejná hotelová chodba, prošlapaný koberec, ošuntělé zdi, laciné reprodukce slavných obrazů. Řada dveří s čísly. A pozor, někdo přichází. Hezký mladík, jakému by se Siena obloukem vyhnula, protože mu žhnou oči prorockým zápalem, a u takových nikdy nevíš. Johanka se zvedá z lavičky a křičí a ječí, slzy se rozstřikují na všechny strany, Wrangel ji drží, i když tohle by snad mělo zařídit to silové cosi, ne? Ne, neumělo by ji hladit po vlasech a šeptat a šeptat... Dokud se dveře před mladíkem, který stojí pár centimetrů od nich, celý nešťastný, nezavřou s hladkým povzdechnutím.

Někdo, koho ztratila, domyslela si Siena. Byla si skoro jistá, že ten muž je mrtvý.

„Do čeho jsme se to dostaly?“ špitla Šárka. Dceruška milá konečně pochopila. Teď přijde obviňování... Zlost. Snad i nenávist, jak už to děti někdy umějí.

Bála se na dceru podívat, ale pak přece zvedla hlavu, a kupodivu, žádný hněv. „Nevím,“ řekla ztěžka, „ale jsme v tom spolu.“

Znovu první kosmická, Johanka přestává vzlykat, průvodce ji usadí na místo a na něco čeká, Siena by ráda věděla, jestli to na něm poznají všichni nebo jen ona, ale na tom nesejde, výtah pomalu zastavuje, dveře se neotevírají, a přesto je jich najednou v kabině víc.

Miminko v košíku jako pro koťata, opuštěné na podlaze, a Johanka znovu vzlyká, a další dítě, Šikmoočka drží v náručí batole a zjevně se ho bojí, a Šárka vstává a objímá svého bratra Pavla. Pavel mrkne na mámu a culí se, sourozenci Kvalita života

- 28 -

jsou si podobní, oba mají něco z Kryštofa, ale víc ze Sieny. Siena nepláče, připadá si úplně normálně, teď je to správně, teď jsem spokojená; i když tohle dítě nikdy neměla.

Holanďan Petr něco vykládá starší paní v  elegantním starorůžovém kostýmu s  mandarínkovým kloboukem, mňam. Maminka? Je klidná, i Petr je v pohodě, usmívá se.

„Mami.“ Pavel se obrací k  Sieně, bere ji za ruce. „Jsem tady pro vás. Kdykoli mě zavoláte, přijdu. Myslím, že se budeme vzájemně moc a moc potřebovat.“

Vždycky byl rozumný, rozumnější než matka s otcem dohromady. Hodný chlapec. Nezlobící. Dítě pro radost. Dívala se na něj a vychutnávala pohled na něj, i když už mizel, protože Wrangel se soucitným výrazem rozjel výtah. Bylo to dávno, asi dva roky před Šárkou; myslela, že by z toho výletu na Šumavu mohlo být děťátko, ale po pár týdnech se ukázalo že ne. Ale mohlo být.

Až spálím všechny svíčky,

staré dárky za kdysi poskytnutou vlídnost

Až zkouknu všechny seriály,

léta odříkanou nudu

Tak možná vyjdu ven

Jestli mě nohy unesou

Jestli mě radši neunese vítr

Pampeliščí čmejří

s nákladem popela

Tohle jsem nechtěla

Z mojí čerstvé paměti

Jdu spát, protože se blíží půlnoc a trochu jsem to přehnala s vínem, ale když je tak červené, a z takové dálky, až z Kalifornie, kde pořád svítí slunce a všechny ženy mají postavu

Dvakrát třináct dobrých dní

- 29 -

do plavek a nikomu se po opalování nedělá rudá vyrážka. Aspoň podle filmů.

Podle filmů ovšem i ženy, umírající na rakovinu, mají vlasy a jsou krásné, nenajdete lysé, oteklé příšerky, a taková jsem byla a zase budu. Uteče mi můj milý přítel? Netuším.

Zatím jsme spolu jako pejsek s kočičkou, ano, včetně dortu – přesněji, začínali jsme vařením. Hledala jsem co nejjednodušší recepty, jednak jsem líná, druhak si nevěřím, a za třetí jsem se chtěla podělit o informace. Odjakživa se ráda dělím o informace, z toho i to moje povídání s pacienty, za které mě možná měli rádi, i když jsem jim nepomohla.

Vdovec a vdova v kuchyni. Trochu rozpaky, ale dokonalé řešení: budeme spolu chodit. Do lesa. Do hor, do zeleně, do pražských parků a sadů a zahrad. Mám z první procházky jenom pár fotek, nedařilo se mi myslet na focení, bylo to divné, divné, jít zase vedle někoho, a přitom s tou propastí plnou smutku uvnitř. Doteď je to divné, náš vztah vzdoruje mému chápání, nedá se nikam zařadit, ale existuje. Vydrží? Netuším.

Ťapu do kuchyně, kde přítel Honza plní myčku. Je to jeho byt, uklízí sám. „Je půlnoc.“

„Ještě to tady musím dodělat.“ Zív.

Nakazila jsem se a zívám. „Ale já usnu.“

„Dobrou noc a krásné sny.“

Tak jo.

Jak se asi spalo Sieně? Vlastně ještě nevím, jak její nový byt vypadá. Určitě v něm nejsou všechny úhly pravé, určitě je v něm spousta světla a polštářků, atypický nábytek a hudební nástroj. Nástroje. I kytara, ačkoli na ni hrál jenom Pavel, jenže vládci Vertikálního domu tohle všechno vědí.

Znají i historii Johanky, která se shodou okolností opravdu jmenuje Johana, a to dítě bylo... no, její potrat. Otcem byl pochopitelně ten mladík, kterého viděli na jednom z předělů. Neměla potuchy, jestli je naživu, fanatik, anarchista, Kvalita života

- 30 -

snad i zelený, kdo ví – miloval všechno, v čem se mohla projevit vášeň. Nevydržel milovat Johanku, protože vášeň k ní časem vybledla.

Znám to jinak, proto vím, že to jde: z neurčitého pocitu ‚my se k sobě fakt hodíme, smějeme se stejným věcem, a až se sestěhujeme, budeme mít půlku knížek dvojmo‘ a nejistého radostného zatřepetání, jak tenhle chlap umí zatápět v  kamnech, a samozřejmosti, s  jakou nejdřív uložíme dítě/děti, a pak si teprve vlezeme do postele, a z  brouzdání po hájích a lesích a skalách se pomalu vyklube láska jako trám. S Jarkem jsme se po sedmi letech manželství nechali oddat v kostele – tehdy to ještě šlo takhle dvojmo.

‚Kamkoli půjdeš, půjdu. Kdekoli zůstaneš, zůstanu. Ať se mnou Bůh naloží jakkoli, rozdělit nás může jen smrt.‘ Dodrželi jsme to.

Teď už nemám potřebu slibovat, slibuje se na dlouho, a já počítám na dny. Dobré dny a špatné dny. V běžném čtrnáctidenním cyklu chemoterapie je šest až sedm dní špatných, z toho dva úplně nanic, blé, a sedm dobrých, nebo aspoň relativně dobrých, a tehdy vyrážíme do lesů a parků a občas mezi lidi, a taky někam, kde jsem nikdy nebyla. Třináct let jsem v Praze, a těch míst je pořád tolik. Nestihnu to, ale dělám, co můžu.

Loňské léto jsem po transplantaci kostní dřeně, což je hnusná, krutá procedura, která navíc neměla dostatečný efekt (ale nevadilo mi, že jsem shodila pár kilo!) zažila věci, po nichž jsem dávno toužila a nějak na ně nikdy nebo už dlouho, dlouho nedošlo: jít potokem po kamenech nebo písku, šlapat po říčních řasách či mechu nebo co to tam na dně tak vesele vlaje, nad sebou slunce a někdy hrozbu blížící se bouřky, před sebou vidinu opékání buřtíků na ohýnku. Koupání na místech napůl soukromých, napínavé převlékání včetně paruky za vkusnou čepičku za keříčkem nebo stromkem, poskytujícím spíš symbolickou skrýš – kdo nechce, ten se nekouká, ne? Zpívání, možná lehce přiopilé, při

Dvakrát třináct dobrých dní

- 31 -

kytaře u ohně, tiše sykajícího, protože jemně mrholí. Moje oblíbená místa, tvoje oblíbená místa. Nejdřív Vysočina, potom Jizerky. Vytahujeme vzpomínky a utápíme bolest ve vodě potoků, jezírek a přehrad, v slzách a ve víně. A někdy si říkám, že trpím málo. Že by to chtělo víc, že si to prostě tak zasloužím. Že je úplně špatné a sobecké a hříšné chtít chvíli neumírat.

Dneska svítí slunce, vypravíme se do některého z pražských lesů. Je jich hodně a v některých se dá nachodit víc kilometrů, než teď zvládnu. Zamlada jsem, ač žádná sportovkyně, klidně šlapala dvacet, pětadvacet kilometrů, i v horách; teď mám málo červených krvinek a nohy olšové, šest až osm je až až.

Siena má jinou nemoc než já, ale chodí se jí taky špatně – roztroušená skleróza nezabíjí, tedy většinou ne, aspoň ne rychle, zato řádně otravuje a ničí život, pronikne do všech koutů a odtud se šklebí: motáš se jako ožrala, ostudo! Dcera se za tebe bude stydět, mužský ti uteče, v posteli jsi k ničemu, při sexu tě chytají křeče, a ke všemu ty věčné močové záněty, za chvíli budeš potřebovat vložky proti úniku moči, fúúj! A co oko, pořád na něj vidíš rozmazaně?

V něčem je na tom líp než já: netloustne, asi proto, že není tak mlsná a tolik na sladké, a má hezké, dlouhé vlasy. Mně po dvojím totálním zplešatění narostla podivná afro čupřina, se kterou nejde vůbec nic dělat. Lepší než paruka, to je fakt. Pod parukou se člověk v létě neuvěřitelně potí a v zimě na ni nepasuje žádná rozumná čepice.

V lese je krásně vždycky, ale přechod jara v léto je prostě úžasný. Svět je udělaný nádherně a my ho měli vylepšovat a zkrášlovat ještě víc – což se daří jen někdy a někde. Zdá se, že ho převážně kazíme a zanášíme odpadky. Likvidace odpadů, nejžádanější obor budoucnosti. A jestli ne, tak bude průšvih. Zatím je v lese skoro čisto, prázdné plastové flašky a obaly od oplatek z větší části v koších, psů nepřeberně, hovínek relativně málo. Jdeme pomalu, protože Honza poKvalita života

- 32 -

řád fotí. Jarek dělával to samé, ale doma na počítači se pak snažil o umělecké zpracování, pořád o fotografii něco studoval, a kdyby žil déle, byl by z něj třeba profi umělec. Možná. Honza je reportér každým coulem, dočista jiný druh profíka, a já miluju fotky takové i makové. Miluju taky stromy a trávu, i když se musím nastříkat sprejem proti klíšťatům, a skály, tady spíš skalky.

V  posledních letech jsem trpívala závratí a na některé (celkem krotké) vysočinské skály jsem se bála lézt. Po transplantaci jako když utne, vylezla jsem i na ty nepříliš turisticky přátelské, a hlava nic, netočí se, žaludek se nebouří. Zajímavé. Myslím i medicínsky. Nebo už na to někdo přišel a napsal o tom článek? Kazuistiku? Kdo ví.

Ještě jedna věc je tady fajn. Všude jsou hospůdky a restaurace a sedí se i venku, na sluníčku a větříku, a nemusím vařit! Hujajá! Vyberu si jídlo, po kterém mi nebude špatně, pro jistotu se ještě vyptám, jestli v tom není česnek. Nebo celer. Nebo houby. Cibule. A dětskou porci (vážně nevím, z  čeho tak tloustnu – že by z  té čokolády, která nám doma podezřele ubývá?). Když dětské porce nemají, pomůže přítel, který má větší kapacitu.

Bezva výlet; všechny tyhle výlety jsou dar a radost, ale nic jsem nenapsala, nepokročila jsem v  překladu, a večer musím uklohnit nějakou večeři. Dobrého času je tak málo.

A Sienin příběh ťuká zevnitř na lebku, prožranou jako od červů.

Siena

Výtah stojí, zamlklí lidé hledí na Průvodce, on na ně. Vybírá si. Siena to na něm pozná, protože se trochu proměnil – ne moc, rozhodování je jeho parketa, dělá to dnes a denně a nejspíš už stovky let, ale tohle je asi náročné, rozdělit správně posledních pár bytů; správně, aby byl splněn účel...

Dvakrát třináct dobrých dní

- 33 -

Zarazila se. Jak tohle můžu vědět?

Ale Wrangel ukazuje na šikmookého muže, který už nedrží v náručí batole. „Tady budeš bydlet ty, Chane.“

Chan, jako chán? Křestním či rodným jménem Čingiz? Hm. Nevěděla, proč ji to napadlo. Třeba tady v Domě sídlí divné nápady a pronikají do poraněné mysli v nemocném těle jako viry a bakterie. Třeba mě vybrali právě kvůli narušené světo-encefalické bariéře...

Dveře se rozjely do stran, aniž by jim někdo dal pokyn. Všichni vidí rozlehlou halu s obrovskými okny, vlastně spíš sklo tvoří celou halu, předsíň rozlehlé zelené louky, kde kdosi kdysi posekal trávu, ale ta už vesele přerůstá a dělá na pečlivého zahradníka dlouhé nosy stébel, kolem keře a nízké stromy, ozdobné kameny, jezírko napájené potokem, přes něj můstek, nádhera. Chan už našel dveře do svého bytu, bez ptaní přiloží k zámku kartičku jako při placení v marketu, vstupuje do předsíně, odkud se line přívětivé světlo, přikývne Wrangelovi, pokývne ostatním a zavře za sebou.

Výtah popojel výš, jen takové drncnutí, zbylí cestující v očekávání.

Rak leze z  díry, vystrkuje kníry, bába se ho lekla, na kolena klekla... Babiččino rozpočitadlo, používali jsme ho vůbec jako děti? Možná ano, počítače tehdy nebyly právě běžné, neměli jsme tablety ani chytré telefony, my si ještě občas opravdu hráli. Ne moc, protože televize už byla.

Teď Johanka. Pořád ty šílené oči, a hala s vyhlídkou do zeleně (kdysi posekaný trávník – Siena na něm kdovíproč tuší chlápka s kosou, žádná sekačka – keře, skalky, jezírko, a jako bonus altánek, šlehačkový sen; vsadím se, že Johanka v něm vidí svatební šaty, ty svoje, nepoužité), stejné jako o patro níž, jenže to je přece blbost, to nejde.

Nikdo se na nic nezeptal, Johanka se poslušně odebrala do určeného bytu, i Šárka mlčí, prostořekost a odvahu jako by odložila už někde v autobuse. Tak dobře. Tak tedy Siena:

„Je tady nějaké schodiště?“ Kvalita života

- 34 -

Wrangel se rozzářil; zase proměna. „No jistě. Pro každého, kdo se zeptá.“

Divná odpověď. Ale otázka se mu určitě líbila, nebo má možná rád, když se lidi – oběti? – ptají. A výtah poskočí výš.

Na řadě je Petr Holanďan. Loučí se stiskem ruky a objetím.

„To byla maminka?“ ptá se Šárka rovnou anglicky a Petr kývá, s úsměvem, maminčino zjevení ho potěšilo, ne vyděsilo. Snad byl na divné věci připraven.

„Když tady jsou schody, můžeme se navštěvovat.“ Siena se musela pekelně soustředit, aby to jakžtakž převedla do angličtiny. Lámané, až to praští.

Výhled na krásnou louku s keři a stromy v pozadí už nepřekvapí, ale pozor, tady máme pěšinu, vydlážděnou kamením, která vede k úhlednému domečku, takové luxusnější kůlně, tam bude dílna – Petr je asi kutil, hurá, máme v baráku hodinového manžela!

Ukončete výstup, dveře se zavírají. Cesta vzhůru, jen takové škytnutí, setrvačné síly sotva zaberou, a konec, výš už to nejde. To bychom se octli v nebi, ne v očistci... kterým je život. Až na to, že se v něm postupuje od lehkých úrovní po ty nejtěžší.

Siena vzala Šárku za ruku, aby jí nezmizela. Kdo ví, co se bude dít v tomhle patře. Kolika dětem jsem matkou právě tady. Usmála se, nebylo by možná špatné mít jedenáctku, vždycky jich pár vyhnat se stanem na zahradu, aby kluci nedělali v bytě paseku... A když už jsme u těch pasek, jak velký je ten les?

Bezděky udělala pár kroků, a když si to uvědomila a otočila se, napůl čekala, že tam nebude ani výtah, ani Wrangel. Ale Průvodce šel za ní.

„Tohle je nejvyšší patro?“ zeptala se ho.

„Možná,“ odpověděl, zase s tou tichou radostí, že se někdo ptá.

Dvakrát třináct dobrých dní

- 35 -

„Ostatní se na nic neptali?“ zašeptala. Svírala dceřinu ruku, Šárka ji také pevně tiskla.

„Jenom na hlouposti.“

Prosklená hala se zdála rozlehlejší než ty předchozí, tráva za okny vyšší a neuvěřitelně hustá, svěží, na pohled chutná, být tak krávou nebo ovcí, šla by se pást! Je to louka nebo zahrada? Zahrada je za hradbou, za ohradou, základy slov nelžou, takže tu máme louku nebo park, možná lesopark...

„Jako třeba jestli tady rostou maliny?“

„Rostou a zrají,“ usmál se a celý zvlídněl. Sienu napadlo, že některé proměny má jenom pro ni, ale vzápětí si řekla, že to by si tedy moc fandila.

Šárka se hrnula ke dveřím na jediné neprosklené stěně haly, kartu-klíč v ruce. Pusa jí sama od sebe udělala veliké Ó nad velkou, přívětivou předsíní, obrovské Á nad prostorným obývákem, a vypískla nadšením nad lichoběžníkovou postelí v dočista nepravidelně tvarované ložnici. Jasné barvy, okna přes celou stěnu, teplá dřevěná podlaha, všude polštářky, tapisérie, obrazy, vázy a kytky.

„Nemám ráda kytky ve váze,“ řekla Siena Wrangelovi. „Vadnou a mně je jich líto.“

„Můžeš si je vyměnit za květináče.“ Ukázal jí – v dokonalé kuchyni – na počítač, viditelně propojený s ledničkou. „Tady si můžeš objednat cokoli. Nejenom do té lednice.“

Svraštila obočí. „Je ten program pro blbý?“

„Jasně,“ odpověděl s klukovským výrazem.

Další otázku nevyslovila. Proč mi tykáš? Odpověď zněla: protože jsme kamarádi. Neřekl to nahlas a rozloučil se objetím. Ve dveřích, než se otočil, zahlédla jeho smutnou proměnu. Na chvilku byla úplně sama, Šárka jásala nad novými objevy kdesi daleko.

Otevřela dveře ven, na louku, dalo se tam jít z obýváku i z  její nečekaně pravoúhlé ložnice. Tráva hladí, je trochu orosená, ale to nevadí, protože si klidně může objednat reKvalita života

- 36 -

zervní boty. Tahle louka či zahrada je divočejší než ty, které viděla v  patrech pod nimi. Keře nečesané, stromy nemyté – roste na nich mech, kůru mají drsnou a větve neklidné. Škrábavý podrost a pichlavé maliní nebo ostružiní, k  borůvkám se budeme muset prodírat a houby se určitě schovají do neuklizeného starého listí – no jistě, ty zahrady pod námi byly uklizené. Sem zahradník nepřišel už hezky dávno. Ani ten chlapík s kosou.

Nejdřív ji nenapadlo, proč je brouzdání trávou tak příjemné, ale po chvíli jí to došlo. Nohy chodily docela normálně, jako dřív, před první atakou, a to už bude nějakých... šest sedm let. No páni! Co jsi zač, Vertikální dome?

Jedu se svou károu,

jedu na povinnost.

Pohání mě hořkým palivem,

kolik zbývá?

Ručička dávno na nule,

ale strachem s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist