načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kurt Cobain by do Provence nejel - Magda Vilvento

Kurt Cobain by do Provence nejel

Elektronická kniha: Kurt Cobain by do Provence nejel
Autor:

Provence. Slunečné dny a vlahé noci, kamenný dům uprostřed vinice i usedlost v cypřišovém háji, to všechno je tolik vzdálené od šedého Kladna, od práce v kanceláři, od ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 348
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-3866-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Provence. Slunečné dny a vlahé noci, kamenný dům uprostřed vinice i usedlost v cypřišovém háji, to všechno je tolik vzdálené od šedého Kladna, od práce v kanceláři, od umakartové koupelny v paneláku. Blanka je navíc vybavena kamarádčinou radou: Neblázni, každá ženská je svobodná, i když je vdaná. Každý něco hledáme, každý po něčem toužíme.

Zařazeno v kategoriích
Magda Vilvento - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Magda Vilvento

Kurt Cobain by do Provence

nejel

freetim(e)publishing, s.r.o.

(c) 2012


Obsah

Úvod ....................................................... 3

Ahoj, jsem Blanka ................................ 6

Poradna nad zaparkovaným ............. 24

maserati

Markova taxislužba ........................... 66

Jedu k Fradjerům ............................... 94

Luc ..................................................... 102

V mapách .......................................... 121

Pascalova díra v plotě ..................... 139

Máchův Máj a Blančina .................. 177

anestezie Dopis v kašně ................................... 197

Mezidobí začíná ............................... 263

Nuda v benzínovém oparu .............. 319

Bude to Luc považovat za ............... 335

útěk? Koncert ............................................. 382

Agnes ................................................. 407

Páteční párty party párátek ........... 449


Návrat na Kladno ............................ 499

Test na téma Štěpa ......................... 535

Magda Vilvento ................................ 556

Ukázka z knihy Mlčení v ................. 558

růžovém od Daniely

Mičanové Ukázka z připravované knihy ........ 583

Vak od Louise a jiná

zavazadla od Magdy Vilvento Úvod Když mi bylo sedm, řekla mi babička, že jsem ten typ člověka, co se bude v životě pořád nudit. Prý jsem se narodila pro válečné stavy. O pár let později mi dala do kapsy dva litry s tím, že si mám koupit to, po čem toužím. Ovlivněná válečným vřískotem jsem toužila po Kurtu Cobainovi.

Nirvana do Prahy nikdy nedorazila. Lístek na minulý týden jsem nosila jako relikvii v průhledném obalu.

O pár dní později se na mé lavici na hodině angličtiny objevil kružítkem vyrytý nápis „Kurt zemřel“.

Takhle debilně jsem se onu smutnou zprávu dozvěděla a nevěděla si s ní rady. Ze všeho nejvíc jsem si přála dát všem na vědomost, že mě to strašně štve. Mohla jsem například:

1) nosit černé triko s nápisem „Nabijte zbraně“.

2) pokreslit budovu gymnázia větou: „Je OK jíst ryby, páč nemaj city.“

3) nebo si přetřít zápěstí vůní „Teen spirit“.

Triko se obnosí, gympl přetře a voňavka vyprchá. Ty roztomilé dvě rány zůstaly napořád. A i když už nejsou skoro patrné, v době jejich slávy si jich všimnul každý. Nebyl to pokus o sebevraždu. Chtěla jsem si ty žíly prostě jen trochu naříznout. Debilita, co?

„To kvůli Kurtovi. S jeho hudbou jsem se nikdy nenudila a teď je všechno pryč,“ vysvětlovala jsem na psychiatrii a doufala, že mi uvěří. Nechtěla jsem to dojet do konce.

Nechali mě. Věřili, že jsem na světě ráda, jen jsem totálně blbá. Mé následující léčby se ujali sami rodiče. Odstranili z mého pokoje grungové plakáty, vyhodili půlku mého šatníku, převážně podomácku „oflitrovaného“ kovovými detaily ze zapalovačů, a vedli hovory o tom, jak je úžasné si najít na střední škole lásku a neposlouchat pořád jen kazeťák. Tak jsem chvilku tápala co dál, až jsem se zařadila do šedého davu slečen, co nosí v penále vloženou černobílou fotografii svého aktuálního přítele. Ne náhodou všechny moje aktuální lásky vypadaly jako Kurt Cobain.

Nuda mne provází dál. Možná proto tak často

měním názory a úhly pohledu na svět. Ale to

vlastně dělají všichni. Ahoj, jsem Blanka Rádio položené na schodišti čtyřpatrové cihlové bytovky řvalo na celé kolo. O nevkusné odložené kořenáče, šedé, někdy podivně zavánějící botníky i o futra těch nejmenších dveří v posledním patře se odrážel rozhovor reportéra s bývalým českým prezidentem a mně to bylo totálně fuk, co poslouchám. Chtěla jsem ve všech patrech společnost. Myslela jsem na svůj svět, který byl za jedněmi z těch dveří. Za tou pomyslnou hranicí sousedních států a toho mého vlastního, o který se musím čím dál tím víc zatraceně starat. Vládnout v něm a rozdávat zákony jeden za druhým, i když mi to nečinilo žádné velké potěšení. Byla sobota a na ten můj zádveřní stát vyšla akorát služba na údržbu domu. Sakra. Už zase.

„...vzpomínáte si přesně na ten den před deseti lety, kdy Česká republika vstoupila do Severoatlantické aliance, pane prezidente?“

Já jsem si nevzpomněla. Zato si pamatuji na ten den, kdy jsem si musela kvůli prvnímu úklidu domu vzít v práci dovolenou, neb jsem netušila, že úklid znamená ošolichat jednou namočeným hadrem schodiště a chodby. Umývala jsem roztokem z desinfekce a čisté vody madla i kliky a piglovala jsem okna na schodišti, dokud nezmizel i poslední „kocour“. Bylo to perfektní. Stejně jako okna v mém bytě, stejně jako cokoliv v mém bytě.

Zvykla jsem si. Byt pigluji jen jednou za rok těsně před Vánocemi a chodbu už ošplouchnu stejně „svědomitě“ jako ostatní partaje. No, i když jsem ještě nedošla k tomu modelu jako sousedka Janečková z přízemí, která hadr ve čtvrtém patře namočí, vyždímá a stejný úkon udělá až u sebe v přízemí. Teď v zimě mám jeden kbelík na jedno patro a pokaždé jej vyliji, vymyji a znovu přidám saponát, protože to, co si sousedé nosí na botách, nechce za boha pustit. Většina lidí chodí od zastávky autobusu, kde je i obchodní centrum, a všichni chodí zkratkou mezi dětskými hřišti, která v tomhle období spíše připomínají slatinná rašeliniště.

„...aby mohly existovat dobré partnerské vztahy, musí jeden vědět, kde začíná a končí ten druhý...“

Kdepak asi končí jeho hranice? To nikdo neví. On je „bezhraniční“ typ. Všude doma. Všichni u mě. Všechno pro mne. Hodila jsem hadr do kýblu a jala se ho opět máchat. Voda se zbarvila do kalužově hnědé. Byla jsem v našem patře. Byla jsem pět metrů od svého domova. Pět metrů mi chybělo k tomu, abych se pro ten dnešní den rozčílila a nadávala až do poslední hodinky, kdy se udržím v bdělém stavu. Přesně jako každý týden. Pět metrů do výbuchu. Čtyři roční doby, tři tenoristi, Dva roky prázdnin a Jeden svět.

„Do háje, který prase, zase!“ zaznělo do vážného hlasu Václava Havla.

„...rozmazané hranice jsou vždycky zdrojem konfliktu a dokonce, ehm, válek.“

„Naučí se to prase si ty bagančata utřít před domem, sakra?“

Z pohledu na naši kdysi zelenou rohožku se mi zvedl žaludek. „Rohožka je vizitka hospodyňky“, učili mne doma. Je to právě ten hraniční přechod, podle kterého lze poznat, jaká individua za dveřmi žijí. Individua. Dobře řečeno. Naše rohožka vypadala jako smrduté bahniště před dračí slují. Ještě chyběla odhozená kostra z krávy, sežehnutá bezinková větev a kusy zamaštěného sena. Do okruhu dvou metrů bylo odpadané uschlé bahno z bot s bělavým nádechem od vápna a jediná věc, která neladila s dokonalou vizí „za dveřmi žije vepř“, byl závěs na botníku s tematikou tropického ovoce, který jsem pravidelně prala, aby zakryl nejen troje zabahněné boty, jež pravidelně střídal můj manžel, ale i samotný botník, vyrobený z doslouživší skříňky bez dvířek.

„...pane prezidente, když nový americký prezident Barack Obama chce po Evropě, řekněme, větší angažmá v Afghánistánu, co vlastně chce? Proč to říká?“

Tohle bude nejdřív na smeták, pak teprve na hadr. Možná na písek. Něco je sice bahno, ale velká většina je podivný stavební materiál, který ten dobytek přitáhnul z práce.

Odhrnula jsem závěs, abych začala od původců, tedy těch několika párů bahnem obalených bot. Pohled, který mě čekal, byl natolik žalostný, že jsem závěs zase zatáhla a kochala se pohledem na natištěný ananas. Opět jsem odpočítávala před výbuchem.

„Okamžitě sem naběhni a žeň si na balkón oklepat ty boty, prase!“ křičela jsem do otevřených dveří.

„Cože?“ ozvalo se ze sluje.

„Říkám, koukej si sem jít pro ty boty. Padá to z nich po celém baráku. A neser mě, Honzo. Tohle je věčně!“

„...já myslím, já ten jeho výrok neznám, ale úplně to chápu. Barack Obama pravděpodobně nechce, aby ta Amerika měla takovou tu pověst jakéhosi světového policisty, či organizátora, a když jednou je ta akce alianční, tak by se ta aliance měla – ehm – na tom podílet, aby to nebyl jen americký džob.“

„A ty mě už taky neser,“ kopla jsem do starého rádia a začala vytírat. Převrátilo se o schod níž, ale rozhovor pokračoval beze změny. Pro mne to byl i tak čistý šum.

Po několika hodinách bylo hotovo. Bylo to ošolichané. Dům voněl do dálky levandulovým

sprejem určeným na WC, protože vůně je někdy

dost matoucí. Sousedky vracely před dveře

květináče a obuv, zmátla jsem je perfektně.

Schránky se leskly, tedy vlastně jsem jen

vyhodila reklamní letáky, které někdo hodil pod

dveře. Zábradlí u schodů nemělo prašný nádech

a na nástěnce byla doplněna další partaj, které

vychází úklid na příští víkend.

„Chudáci,“ řekla jsem do ticha. Honza má

v týdnu dvě návštěvy domů, kterým externě dělá

stavební dozor. Jestli si neodbahní boty, jakože

tohle ještě nezvládá, tak tu na sousedy čeká

pořádný nářez. No, asi to v pátek večer ještě

zametu, aby nás neměli za problémové. Stačí, že

jim náš Max dvakrát do roka zmlátí syna

k nepoznání. Pravidelně se tak děje na

velikonoce a na Mikuláše. V obou případech se

poperou při rozdělování odměn za tradiční

kašpaření po domácnostech. Za „hody, hody,

doprovody“ a „byl jsi hodný? Bllllll...“ dokážou

vydělat docela solidní sumu, a jelikož má Max

neustále pocit, že partu vede, že je on

iniciátorem akcí, tak chce dělit úlovek

procentuálně. Kdo ho procenta naučil, vážně

netuším. Ale škola to ještě nebyla.

Minulý rok jsem je pozorovala z okna za

zataženou záclonou, aby mne neviděli. Max se

svým šibalským výrazem a pramenem

odrostlých blonďatých loken argumentoval, že

pracně během hodiny matematiky kreslil čerta,

anděla a Mikuláše, aby jej následně okopíroval

u Honzy na tiskárně, společně s telefonním

číslem. Reklamní letáky s obřím nápisem „Máte

zájem? Volejte!“ roznesl po ulici a po čtrnáct dní

nepřetržitě zvedal telefon zákazníkům a

vypisoval je do harmonogramu strašicích

návštěv. Můj malý obchodníček chtěl padesát

procent. Nepovedlo se a soused se domů vrátil

s nateklým nosem. Do Velikonoc si všechno

odpustili a jako správní kluci na své rvačky

zapomněli. Jenže na Velikonoce ne každá

domácnost otevře. Tedy alespoň v našem městě

ne. Koledovat o pomlázku se tedy vyplatí

v domácnostech, které koledníka alespoň

částečně znají. Max zná díky Honzovi, který tu

žije odmalička, celou ulici. Ostatní dva koledníci

dali dohromady pět domů, kde žijí blízcí

příbuzní, zatímco Max dohodl pomlázku celkem u dvaceti domácností, z čehož usoudil, že by měl v košíku mít víc. Vyšlo to.

Zato úklid Maxovi moc nešel.

„Proboha, Maxi, koukej si jít uklidit ty hračky! Andělo, pomoz mu! Naučte se o ten svůj pokoj starat, už nejste mimina!“ začala jsem zase křičet. Čekal mne úklid domácnosti, nelehký to úděl hospodyněk. V posledních měsících záhul především pro mé hlasivky.

Od té doby, co jsem se rozhodla, že se budou všichni na úklidu podílet, jsem za nepřítele.

Když jsem se do tohoto bytu nastěhovala, dlouho jsem udržovala věci v té nejlepší čistotě. Pravidelně jsem například vytírala pod kuchyňskou linkou, i když se tam špína neměla šanci skrz sokl vůbec dostat. Ale po pár letech, mě to omrzelo. Stejně jako celá domácnost. Nemám na to sílu.

„Maxi, Andělo, ten pokoj!“

Max vyběhl z kuchyně, kde zrovna plenil lednici, Anděla se zvedla z Honzovy pracovny a oba přihrblým krokem plným nenávisti odpochodovali do svého dětského pokoje.

„Honzo, ty boty!“ zahřměla jsem zase na svého manžela, a abych tomu dala prioritu, bouchla jsem koštětem do skleněných dveří. Ten zvuk hovořil za vše.

„Počkej, počkej. Kontroluju účty. Věřila bys, že mi ti Žmolíkovi ještě nezaplatili? Člověk se jim tam s tím sejří v tom zimním nečase a oni se snad budou ještě škubat mi to zaplatit.“

„Tak pak hned ty boty a bacha, chodba je už čistá. Jestli z nich ještě něco odpadne, tak to zameteš,“ zvedla jsem znovu hlas.

„Nebo si vezmi lavor, dej je na chodbě do lavoru a přenes je na balkón.“ A co si budu kazit náladu, jsi inženýr, tak snad víš, jak si odnést boty.

„Mami, ať mi nedává ty dinosaury na pracovní stůl, děkuji,“ zaječel Maxův hlásek z dětského pokoje. Ihned jsem je šla překontrolovat. Max měl ve svých deseti letech docela velkou sílu. Bála jsem se, že by Andělu taky tak zmrzačil, jak mrzačí své spolužáky. Celkem bych řekla, že je to mírumilovný chlapec, ale nesmí se mu ostatní moc plést do světa. To je pak zlý. Své názory rád prosazuje a má lokty. Honza říká, že je to pro jeho dobro. Počítám, že to dá ještě tak rok a budeme muset vyklidit pracovnu. Max bude potřebovat svůj pokoj.

„Andělo, máš svůj stolek, tak proč mu dáváš dinosaury na ten jeho?“

Vypadala andělsky, když pokrčila rameny. Sklonila levou tvář k levému rameni, uculila se, nakrabatila drobný nosík, který máme stejný, a zlaté vlásky z dlouhé ofiny jí zakryly výhled. Sebrala gumové figurky prehistorických zvířat, i toho zeleného, na kterého jsem se štítila sahat, a pomalými pohyby je odnášela do svého hracího koutku vytvořeného z barevných plastových beden. Jednoho si dala k uším, jakože jí něco říká, a zadrhla si jeho gumovými drápy pramen vlasů, které si neopatrně vytáhla z culíčku. Vypadala jako rozcuchaný malý andílek, kterého je třeba pochovat. Ale já jdu škrábat brambory na večeři.

Tento den jsem už ráno otipovala na pořádný mazec. Bylo jasné, že budu zase řvát, že budu zase vysílená padat večer za vlast do křesla. Že si budu představovat úplně jiný život. Že si budu představovat jiný život s někým úplně jiným. Že se budu chtít s Honzou rozejít, protože on je ten, co za můj obyčejný stereotyp může. Že budu přemýšlet nad tím, proč má moje kolegyně Štěpa přítele, jenž si každý večer po sobě uklidí špinavé prádlo, překontroluje pyžamo, zda jej už není nutné vyměnit, použije ústní vodu, nechrápe, nenosí košili, dokud se na něm nerozpadne, nikdy není cítit potem a při sexu nesyčí jako napouštěný raft. A proč má moje kolegyně Štěpa ještě dalších x milenců s podobnými vlastnostmi. „...na dlani jednu z tvých řas, do tmy se koukám.“

Bože, co je to? Z tlumeného spánku u podvečerního pořadu o grilování mě budí písnička?

„...hraji si písničky tvý, co jsem ti psal...“

Odkud to jenom jde? Tohle se vážně nedá.

Jako slídivá myš jdu po zvuku. Stačí vlézt do chodby a je celý byt jako na dlani. Malá červená kuchyň s jídelním stolem a balkónem neustále napraným zbytečnostmi, které se nikam nevejdou a nejdou z nějakého prazvláštního důvodu vyhodit, obývák tak akorát na sedačku a

stěnu s telkou, koupelna, záchod – obojí

umakart – a tři pokoje, tedy ložnice, stejně velká

pracovna a dětský pokoj. V ložnici máme i šatnu.

Honza sám vymyslel a sestavil vestavěné skříně

po obou volných stěnách, takže prostor

markantně zmenšil, ale aspoň nemusíme mít

všude po bytě skříně a skříňky. Sem se vejde

všechno. Další pokoj, dětský, je laděn do duhova.

Hvězdy večerníčků většinou nosí celou škálu

barev stále při sobě, a tak to podle toho také

vypadá. Prostě duhový pokoj. A pak pracovna,

kterou si Honza vynutil v rámci záchvatu, že

bude podnikat. No jasně. Hudba jde z Honzovy

pracovny. Kdykoliv je unavený, pouští si

písničky z dob sladkého dospívání. Člověk by

myslel, že vzpomíná na tu energii mládí, ale

Honza nikdy nebyl příliš pln energie. Spíš

přemýšlel, než sportoval.

Jezdil pod širák s partou trempů, ale nikdy se

nenaučil hrát na kytaru. Jeden tramp maloval,

druhý skládal básně, třetí vyřezával betlémy či

co, zatímco Honza seděl u ohně a jen tak civěl.

Čekal na večer, až si zalezou všichni do hospody

na večeři, a na možné seznámení s místními slečnami.

Já jsem nebyla trampská slečna. Ani nápad!

Byla jsem pyšná na svou vlastní komunitu, i když se jednalo jen o pár kamarádek, v kostkovaných košilích a v těžkých martenskách na nohou. Dva měsíce jsem doplňovala mraženou zeleninu do boxů v supermarketu, abych si na ty martensky vydělala, a stálo to za to. Vyčuhovaly mi zpod džínů jako čertovská kopyta.

Většinu víkendů jsem prožívala na vesnických zábavách a poslouchala příšerné levné kapely, které se nikdy neprosadily, nikdy nevydaly vlastní album a u kterých si už nikdy nevzpomenu na jméno. Chodili jsme tam vlastně asi jen proto, abychom neseděli v sobotu večer doma. Poslouchali jsme ve tmě tmoucí pivem posílený řev a snili, jaké by to asi bylo, kdyby přijeli do kulturáku Pearl Jam, Soundgarden nebo Slamsuit. Nebo Nirvana, bože. To by bylo něco. A pak jsem se v dubnu roku 1994 nechala příliš unést. Pátého spáchal Kurt Cobain sebevraždu a já se o to pokoušela o tři týdny později. Ještě dnes si na tu tragickou událost vzpomenu a 5. dubna nosívám na poutku kalhot černou mašli, abych si připomněla, cože nás to s Kurtem napadlo za hovadinu.

Regenerace proběhla hladce. Vyhodila jsem všechny nahrané kazety a spálila plakáty. I ten, kde stál v popředí Clark Whitefield, frontman kapely Slamsuit. Měl kostkovanou košili, pod ní černé triko, džíny mu byly evidentně o dost větší, i ty jeho kožené vojenské boty, do kterých měl džíny nedbale strčené. Černé vlasy měl v culíku a oči nepřirozeně vykulené. Asi aby dal najevo, jak moc se mu fotografování hnusí. Ale tenhle výraz měli na plakátech grungových kapel vesměs všichni. Včetně Kurta Cobaina.

V létě 1994 vypadal Honza přesně jako Kurt Cobain.

Byl to můj první a poslední čundr. Ukecala mě kamarádka. Nechtěla jet sama s novou známostí, tak jsem jim dělala křena. Už ve vlaku jsem pochopila, že to byla chyba.

Cumlali se mi na očích celých šedesát osm minut jízdy z Braníka, takže jsem nevěděla kam s nimi. Když jsme se šli navečeřet do trampské hospody U Tučných, všimla jsem si jejího výrazu a bylo mi jasné, že jsem tam už zbytečná a neví si se mnou rady. Ještě, že jsem tam potkala Honzu. Vzal mne do party a já jeho do spacáku. Takhle nějak jsme se seznámili. Jestli je to romantické, to nevím. Spíš ne.

Ani ty jeho písničky na mne romanticky nepůsobily. Zkoušela jsem poslouchat Michala Tučného, ale nějak mi to nešlo. Slamsuit byli lepší. I textově se mi jejich písničky líbily. Kvůli nim se stálo za to učit anglicky. Na svoje dospívání si dobře pamatuji. A ráda vzpomínám. V tento den mě z přemýšlení o tom, co bylo, zcela nečekaně vytrhl sám Honza.

„Pojď sem, už to zaplatili, já jsem se spletl.“

Kývla jsem hlavou. Chtěla jsem se ho spiklenecky zeptat, jestli seděl celé odpoledne u počítače jen kvůli tomu, aby zjistil, že mu Žmolíkovi zaplatili, ale nic jsem neřekla. Neměla jsem sílu mu cokoliv říkat. Nemělo to smysl. Asi mě pořád miloval. Jenže já jeho už ne. Zjistila jsem to teprve nedávno, ale byla jsem si tím jista. „Mami, můžeme se koukat na telku?“ přišel se mě zeptat Max.

„Jo,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala. Jen jsem na Honzově počítači koukla na hodiny, abych otipovala, co v té televizi zhruba může běžet. Pravděpodobně zprávy, pak nějaký film. Klidně.

Každý večer je stejný, každý den je stejný, každá hodina je stejná. Kdybych neviděla, jak mi rostou děti, myslela bych, že mi běží rok jako deja vù pořád dokola.

„Nepůjdeme někam?“ Bleskový nápad šel ze mě hned ven. Prostě jsem to řekla. Poposedla jsem na druhé židli u počítače a vyštěkla tu větu směrem k oknu, jakoby ani Honzovi nepatřila.

„Kam asi?“ odpověděl suše.

„Projít se.“ Třeba se projít po venku a nabrat rašelinu do bot.

„A co děti?“argumentoval.

Vykašlala jsem se na to. Nikam se mu nechtělo. Odešla jsem z jeho pracovny a jen tak jsem se potloukala po zhaslé chodbě. Tlumené světlo z prosklených dveří dělalo na stěnách flekaté pruhy. Nakoukla jsem do pokojíčku. Safra. Ti dva mi dělají vážně radost. Ještěři vyrovnaní podle pravítka na mini stolku růžové barvy. Maxův stůl byl taky špičkově čistý. Velké hračky ve velkém koutě, malé hračky v policích. Maxovy učebnice na hromádce v polici psacího stolu. Tam už vypadají o mnoho lépe než zakopnuté u aktovky pod radiátorem.

Sedla jsem si do kuchyně a potmě poslouchala kapající kohoutek. Dala jsem si ruce na krk. Po celém dni mě bolely hlasivky. Možná mě bolelo v krku od nějaké začínající nemoci. Možná mě bolelo v krku jen proto, že jsem si řekla, že mě tam bolí. Možná mě bolelo u srdce a ne v krku. Možná mě bolela duše a ne v krku.

Znovu jsem se zamyslela nad svým životem. Přes týden to normálně nestíhám, ale večery někdy najdou chvilku a já hnedka přemýšlím o tom, jak mi ten život teče jako voda v řece. Stereotyp, neuvěřitelně nepořádný manžel, hodné děti, které mne za pár let nebudou potřebovat. Asi bych měla být šťastná. V knížkách jsou i horší osudy, a co teprve ty filmy! Jedna trága za druhou. Jsem blbá. Měla bych se radovat z každého dne, kdy se můžu nadechnout. Jenže já nechci jenom dýchat! No a

co když mi chybí láska? Co když mi chybí jeho

objetí, milování pod stromem, dovolená ve dvou?

Asi to bude ten hlavní problém. Je to v Honzovi,

usmyslela jsem si a dala hlavu do dlaní. A to byl

přesně ten moment, kdy mi začalo konečně

svítat.

Poradna nad zaparkovaným

maserati

„Tak já vás tady chvilku nechám samotné a ráda

bych vás požádala, abyste nám jednotlivě

napsali jen tak pár řádků na papír. Prosím,

nepište životopis, jako když hledáte práci, ale

spíš trochu více o vás. O vaší dušičce. Co

považujete ve svém životě za nejdůležitější a

jaké třeba byly vaše představy na začátku

vztahu a podobně. Papír a tužka pomáhají.

Dokážete své pocity zhmotňovat a to je právě to,

co pro začátek potřebujeme. Všechno si

pojmenovat,“ zaskřípal nepříjemný hlas paní

doktorky z manželské poradny.

Právě do manželské poradny jsme se rozhodli

s Honzou jít. Nejdříve jsem měla za to, že

nejlepší cesta bude rychlé odloučení. Mluvili

jsme o tom, dokonce si našel podnájem dvě

ulice od nás, ale nebylo to tak lehké. Pořád říkal:

„miluji tě“ a „kvůli dětem“, tak jsem vytištěnou

žádost o rozvod zastrčila v práci do šuplíku a

souhlasila s návštěvou manželské poradny. Teď

to mám. Určitě to bude ztráta času. Oba jsme se

dnes obřadně vypravili do centra Prahy do té

nejlepší ze všech manželských poraden. Sedím

tady v kožené sedačce nepříjemné barvy, jako

by byla z umělého telete, zatímco bych měla

spíš mazat zpět do práce, protože mi obědová

přestávka skončila zhruba před deseti minutami.

Podívala jsem se na Honzu a on na mě. Zabodl

se modrýma očima a pak je sklopil, jako by se

styděl. Pozorovala jsem jeho světlé vlasy.

Potřeboval by zase ostříhat. Kdykoli mu vlasy

odrostly ze stylu na Havla, vypadal jako páže

s odrostlým tupé. Kdysi nosíval mikádo, které

mu neskutečně moc slušelo. Nicméně

s živnostenským listem v ruce se nechal ostříhat

řka, že se dlouhé vlasy k podnikateli nehodí.

V krátkých vypadal blbě. V umělé sedačce

u konferenčního stolku se mu nesedělo dobře.

Přece jen už měl začínající pivní bříško a ten

hluboký předklon nad papírem mu způsobil

překrvení hlavy, takže byl červený jako uzávěr

bublinkové vody stojící před ním.

Ani mně se nesedělo dobře. Můj papír byl

dlouho prázdný. Přemýšlela jsem čím vůbec začít. Možná tím, jak se mi každé ráno těžko vstává. Jak si zpomaleně češu světlé melírové vlasy a uvazuji si je do miniaturního culíčku. Možná napíšu, jak se neuvěřitelně dlouho rozhoduji, který odstín zvolím na víčka a kterou rtěnku. Možná napíšu, že se mi blbě kupují košile, protože mi ze všeho lezou prsa, a že nenávidím reklamy na jogurty, protože připomínají, jak moc je důležité si každý den dojít na velkou. Pak bych mohla pokračovat dopolednem. Každé dopoledne dělám totéž, v poledne totéž, odpoledne totéž a začínám žít až po páté hodině, kdy nastupuji do autobusu a jedu vyzvednout Andělu ze školky.

Možná prostě jen napíšu, že jsem si původně brala Kurta Cobaina, ale stal se z něj Jirka Lábus. Tak nějak bych asi charakterizovala naše soužití, náš vztah, náš milostný život. Nad tím Lábusem jsem se zašklebila.

Bůhví proč mě napadl zrovna on. Pobaveně jsem se otočila k oknu, stoupla si a na parapetu začala psát:

„Jmenuji se Blanka Šumařová, je mi 32 let a od dětství žiji na Kladně.“

Proboha tohle přece má ve formuláři. No ale když mi to přijde důležité, tak to tam nechám. Žádné škrtání. Určitě by si je vysvětlila jako rozhozenou osobnost a tak já působit rozhodně nechci.

„Jsem matka dvou dětí. Desetiletého syna Maxe a pětileté dcery Andělky. To oni jsou nejdůležitější v mém životě, ale poslední dobou jsem si řekla, že bych to měla být i já samotná. Je čas na sobeckou změnu.“

Není to přece jen moc sobecké? Koukla jsem se z okna na pražské střechy, na sluneční záři, která se s nimi mazlila, a rozhodla se, že to tam nechám. Není to sobecké! Nikdy jsem na sebe nemyslela. Všechno pro rodinu. Všechno pro ně. Už ne. Už se mi nechce. Chci, aby ten následující život byl pro mě.

„S manželem Janem jsme se seznámili před patnácti lety, od té doby jsme každý den spolu. Nikdy jsem nebyla příliš aktivní plánovat věci, plánovat život. Beru věci tak, jak samy přicházejí. Nyní mám pocit, že přišel rozvod, tak bych jej ráda vzala do vlastních rukou. Přesvědčte mě o opaku.“ „Paní Šumařová, vy jste mi na papír napsala sotva dvě věty. Váš manžel byl o mnoho plodnější,“ ukazovala mi doktorka Kolovrátková manželovu slohovou práci na jednu a půl stránky jako vzor, jak má taková práce vypadat.

„Aha, tak proto jste ho poslala domů, zatímco mě tady budete sólo zkoumat?“ odpověděla jsem namyšleně, protože mi tekl čas. V práci bude bugr, budu to muset nadělat a on si kliďánko jde na oběd, dá si ještě kávičku a půjde po obídku lehkým krokem k autu, aby se ještě lehčí rychlostí kodrcal svou dodávkou kamsi k Berounce překontrolovat krovy nového domu. Ne našeho.

„Paní Šumařová, já s vámi nebudu bojovat. Nebudu vás přemlouvat. Nebudu vám ani říkat, co máte dělat. Jen bych chtěla, abychom teď spolu přišly na to, v čem je problém. Přála bych si, abyste dnes z poradny odešla s tím, že budete vědět, co se změnilo natolik, že jste se rozhodla ten rozvod podniknout.“

„Ale to já přece vím, v čem je problém. ON je problém. On se změnil,“ odpověděla jsem už poněkud klidnějším hlasem.

„Možná že ne. Podívejte, já jsem si přečetla obě vaše psaní a na jeho papíře je rozepsáno, jak moc vás miluje, kterých věcí si váží, jak vás obdivuje. On dokonce vnímá i ten fakt, že se vám vztah nelíbí. To dá většinou velké úsilí pochopit. Takže já nemám pochyb o tom, že z jeho strany by vztah jako takový fungoval. Pan Šumař je takový ten typ vzorného tatínka v papučích. Povětšinou si takové muže ženy přejí.“

Vytřeštila jsem na doktorku Kolovrátkovou oči. Chce mi tahle vysušená babička s obvodem paže šest centimetrů skutečně naznačit, že je chyba ve mně? Polkla jsem naprázdno. Zpytovala jsem svědomí. Stojím pevně na nohou. Tohle zvládnu uhádat. Ne, chyba není ve mně.

„Ale asi ano,“ odpověděla doktorka.

Sakra, že bych to řekla nahlas? Nevím, nevím. Jsem pořádně zmatená.

Doktorka Kolovrátková si sundala brýle z nosu a odložila je do kouta pracovního stolu. Pečlivě seřadila položené tužky, vyrovnala papíry včetně těch v bílé složce s nápisem „Šumařovi“. Urovnala si límeček sportovního trička a stoupla si. Tak nejen obvod paží, ale i obvod pasu bude kdesi pod hranicí deseti centimetrů. Bože, to je babča. Vsadím se, že už je v důchodu a její synek pochopil, že je v babče zlatý důl, takže jí zařídil tuhle půdní komůrku, aby se mohla dál vesele pitvat ve vztazích a vydělávat na tři domácnosti, šest aut a dvanáct vnoučat. Nebylo to sexy řvoucí maserati pod domem nakonec její? Bože, blíží se ke mně. Vsadím se, že čte myšlenky. Tihle psycho-lidi umějí čumět lidem do duše jedna dvě.

„Paní Šumařová, konkrétní otázka: Máte někoho?“

Konkrétní otázka zní zajímavě. Vypadám snad na to, že bych někoho měla? Stihla bych to vůbec? Jako že bych stihla ukrývat na balkóně milence, zatímco rodině podávám teplou večeři? Hm, zajímavá myšlenka.

„Vidím, že ne. Nemusíte odpovídat. A taky vidím, že je to pro Vás velice lákavá a hřejivá myšlenka.“

Telepatie. Je to jasné. Nebo že by měla v té kůži na sedačce zabudovaný mechanismus,

který by sledoval teplotu pozadí, a kdykoliv

sedící lže, zpotí se na zadnici a paní doktorce

Kolovrátkové to zazvoní v miniaturním

naslouchátku?

„Nemusíte mi vůbec nic říkat. Já to vidím,

milá paní Šumařová. Vy jste nešťastná v životě a

ne ve vztahu. Váš vztah je naprosto v pořádku.

Jiná žena by například skákala do stropu radostí,

kdyby měla manžela, na kterého se může

kdykoliv spolehnout a který ji miluje. To už tak

je. Jedna je taková, druhá maková. Každá je

vlastně originál a mužský by se měl zorientovat

a dávat své ženě, přesně to, čeho se jí nedostává.

Vám se toho nedostává hodně. Nedostává se

vám patrně tolik vzrušení, které byste

potřebovala. Ráda byste žila na plné pecky, ale

váš život je neskutečný stereotyp, jenž vám

nevyhovuje. Vy potřebujete dobrodružství,

svobodu, mládí. Ano, vy potřebujete mládí. To

mládí, které jste si vzali brzkým rodičovstvím,

brzkými povinnostmi. A vaše duše je tolik

stavěná právě na tu volnost, svobodu, život bez

hranic. Jestli vám manžel doma pomáhá věšet

prádlo nebo občas vaří, nebo jestli vám dá na

dobrou noc pusu, to všechno je pro vás naprosto

nepodstatné. Vy si toho nemůžete vážit, protože

jste prostě zrovna úplně jiná manželka.“

Ten den jsem už do práce nešla. Doktorka

Kolovrátková mě totálně překvapila. Trefila se

úplně přesně tam, kam bylo potřeba. Vykašlala

se na poradnu a začala s čistou psychologií.

Nakonec jsme porovnaly moje a Honzovy rodiče

a zjistily, odkud ten můj volnomyšlenkářský styl

vzešel. Zatímco Honza byl vychován v běžné

rodině, kterou živila Poldi Kladno, já jsem byla

dítětem dvou nespokojených učitelů historie,

kteří se vzdali kantořiny z principu a rozhodli se

raději tvářit jako oběti totalitního režimu. Tak

dlouho do systému rýpali, až se do školy vrátit

nemohli ani jako pomocná síla.

Nejprve jsem si šla do protější kavárny

sednout jen tak na džus a po dlouhém

přemýšlení jsem se ještě na chvilku zastavila na

náplavce u Vltavy, abych strávila nejen džus a

kafe od doktorky Kolovrátkové, ale i její analýzu.

Poškodili mě rodiče? Čert to vem. Tady jde teď

o mě. O nás. O Andělku a Maxe. Doktorka Kolovrátková prošla všechny škatulky našich duší. Teda spíše jen té mé, protože byla pěkně „rozstrašákovaná“.

„Fajn, seber se,“ říkala jsem sama sobě ve frontě na autobus. „Teď vyzvedneš Andělu, ohřeješ lečo s chlebem a za týden se od doktorky dozvíš jak dál. Přece se v tom nebudu trápit ještě další hodiny. Stačí, že jsem přemýšlela celé odpoledne, až se mi spustila rýma.“

No, byla jsem zvědavá jako nikdy. Ten týden jsem celé noci nespala. Říkala jsem si, kam nás asi doktorka Kolovrátková nasměruje. Možná si vezme Honzu stranou a řekne mu, že mě má vzít na výlet, koupit večeři a nenechávat ponožky na křesle před televizí.

Ty ponožky mi připomněly moji slabou chvilku na bledé sedačce z umělého telete. Brečela jsem a doktorce jsem prskala do obličeje větu:

„ ...když on si třeba večer sundá ponožky a nechá je na křesle přehozené přes opěradlo.“

Musela jsem vypadat jako totální kráva. Nejdřív se chovám afektovaně a pak se jí tam sesypu s argumenty, o kterých tvrdí, že jsou jen zástěrkou pro ten hlavní problém, že jsem si místo cikána s maringotkou vzala zodpovědného, milujícího chlapa. Jenže mně by asi spíš víc vyhovoval ten cikán, ohniště za vsí a pár facek před tím, než mě osudově políbí. Fí ha. Den označený velkým D začal otřesně. Po snídani odešel Honza do práce a Max do školy. Já jsem umyla topinkovač a oblékla Andělu. Před školkou jsem zjistila, že se v osm hodin odjelo na výlet do ZOO, a jelikož bylo osm patnáct a já měla v diáři dvacetkrát podtrženo „11:30 poradna Kolovrátková“ a jen jednou podtrženo „Anděla do ZOO“, tak se odjelo do ZOO bez Anděly.

„Dneska je ZOO,“ vyhrkla jsem na ni, zatímco se snažila luštit papír za dveřmi.

„Ju. Jo,“ odpověděla mi a otáčela se na všechny strany kolem školky.

„Kde jsou všichni, mamí?“ dodala vyjeveně.

„No, asi už v ZOO, sakra.“

Anděla začala nabírat do pláče. Co teď?

„Oni na mě zapomněli, mamíííí,“ brečela Anděla a okopávala plech naspodu skleněných vstupních dveří.

„Andělko, pššššt. Kdepak, to my zapomněly na ně. Klid, uklidni se. Maminka něco vymyslí.“

První myšlenka v tomhle srabu byla, že zavolám Honzovi. Jenže jestli má paní Kolovrátková pravdu, jako že jsem začínala být přesvědčená, že má, tak bych udělala přesně to, co mi není úplně blízké. Přece se nebudu furt jen spoléhat na Honzu. Ještě před týdnem jsem byla přesvědčená, že se rozvedu a budu pěkně samostatná, tak na co volat Honzu? No, hanba mě fackovala.

„Tak půjdeme do práce a do ZOO zajdeme o víkendu, jo? Stejně bude dneska lejt,“ řekla jsem Anděle vesele, ale její pláč jsem zastavila až u pražského letiště.

V práci způsobila Anděla poprask. Především starší kolegyně si ji braly do pracovních koutů a ládovaly ji stoletými bonbóny s bílým šimlem dokola. I v tom šumu obří kanceláře jsem sem tam zaslechla Andělin jemný hlásek, jak říká: „Děkuji mnohokrát“ a následný smích nějaké z těch obtloustlých kolegyň, které se z její roztomilosti mohly pominout.

V jedenáct jsme obě dvě vylítly z kanclu, abychom po půlhodině vstupovaly do přijímací místnosti doktorky Kolovrátkové.

„Ahoj,“ přivítal mě v recepci Honza srdečným tónem a jal se mi sundávat kabát.

„Ahoj, tatí,“ vynořila se ve dveřích pode mnou Andělka.

„Hádej co? Zmeškaly jsme ZOO,“ pískla na Honzu, kterého to evidentně zaskočilo.

„Ahoj, Andělko. No, tak půjdeme do ZOO po obědě,“ řekl jí a otočil se na mě: „Mám odpoledne volnější, tak si ji vezmu do práce.“

Docela dobrý vtip. Ale já mu ho přece jen překazím: „A to ZOO?“

„Do ZOO půjdeme, až dodělám jeden projekt. Anebo bychom mohli do kina a do ZOO půjdeme i s Maxem v sobotu. Co ty na to?“ podíval se Honza do Andělčiných andělských očí, modrých stejně tak, jako byly jeho vlastní.

Anděla se zamyslela. Než jí propochodovaly myšlenky skrz hlavu, Honza dořekl: „Tak domluveno“ a odešel k sekretářce požádat, zda si ji nechá na těch pár minut u sebe.

„Ale samozřejmě, pane Šumaři,“ odpověděla sličná kráska s rámečky brýlí do zebrova, „budeme si tu malovat,“ ukázala na dětský koutek v rohu recepce s omalovánkami a komiksy naskládanými na sebe po vzoru učených knih. Téměř ihned, jak zmizela Anděla za sekretářským stolkem s pastelkami v ruce, otevřely se dveře a v nich stála doktorka Kolovrátková. Hubená, sportovně elegantní stejně jako posledně.

„Á, Šumařovi, ano ano. No, jen pojďte dál. Mám pro vás úžasnou zprávu.“

Honza mi dal do dveří přednost a bylo vidět, že je mírně nervózní. Já jsem byla taky nervózní, ale zvědavost byla silnější. Snažila jsem se tvářit, že jsem nad věcí, a vůbec jsem si nepřipouštěla, že mě minule doktorka Kolovrátková vypouštěla ze své „ordinace“ s totálně posmrkaným kapesníkem a upozorněním, že si mám jít na záchod utřít rozmazané oči.

„Tak tedy, pane Šumaři, teď budu chvilku mluvit na vás. Ne, ne, ne, klidně seďte, paní Šumařová. Poslechněte si to.“

Sedla jsem si do sedačky a tiše jsem sledovala Honzu, tvářícího se jako fileta připravená na smažení. Že by přece jen po týdnu zjistila, že je chyba v něm, a dá mu to pořádně sežrat?

„Já jsem ihned pochopila, že jste zodpovědný otec, milující manžel a zdá se, že i velice rozumný člověk. Proto určitě pochopíte moji následující větu: Vy se musíte naučit manželce porozumět. Vaše žena není domácí typ, který by byl rád za každý recept na pečení, za klidnou dovolenou na chatě, za láskyplný vztah. Vaše žena potřebuje akci a já pevně věřím, že chápete, co tím všechno myslím. Jak na to, to už bude jen a jen na vás.“

Honza seděl v křesle a tvářil se neutrálně. Myslím, že to pomalu zpracovával a koumal nad tím, co je to „akce“. Doufám, že v té hlavě něco má a nebude si myslet, že jsem nespokojená jen proto, že jsem nadržená nymfomanka se sklony k sado.

„Tak, teď k vám, paní Šumařová. Vy byste se měla nad sebou zamyslet. Rozmyslet si pořádně,

co je pro vás důležité, a třeba i překousnout ten

fakt, že vás manžel vezme na víkend lyžovat na

ledovec a ne do Indie střílet slony, jo?

Manželství, to je kompromis. Ten sleví támhle,

ta sleví tady a najednou zjistí, že ono to půjde.

Víte, měla jsem tady takový podobný případ, ale

tam šlo o dva dočista nepřístupné lidi. Nic si

z mého sezení nevzali. Rozvedli se a paní si

našla nového přítele. Do dvou let jsem ji tu měla

znovu. Stejný případ. Vybrala si kopii exmanžela

a moc se divila. Když jsme rozdílní, tak to

nemusí rovnou znamenat rozvod. Ani

v manželství nejdou dva stejní lidé ve svých

stejně velkých stopách. Většinou jdou vedle

sebe a chvilkami se přibližují a chvilkami jsou

od sebe na kilometr daleko. Mají každý jinou

velikost bot a jiný účes. Myslím, že naše sezení

je spíše o psychologii jednotlivců než

o manželském soužití. Vy jste tak rozdílní,

Šumařovi. A přesto se domnívám, že se k sobě

perfektně hodíte. A ty děti! Ty budete mít

naprosto skvělé. Už to vidím!“ Doktorka

Kolovrátková se posadila za stůl,

překontrolovala si módní účes špičkami prstů a nehybně se na nás dívala.

Tak zatím je to bez výsledku. Jestli chce teď skončit, tak ji nenechám. Přece nám neřekne dohromady deset vět a nepošle nás domů. No, bála jsem se tedy pořádně. Já čekám na nějaký přesný rozpis co dělat, jak pokračovat. Nechci se vrátit domů a čekat, jestli se navzájem pochopíme. Nechci muže v papučích. Nechci uklízet to bláto z chodby a sledovat ho, jak si poslouchá písničky o trampských láskách.

Doktorka Kolovrátková se usmála doširoka, nandala si obřadním pohybem brýle a zvedla telefonní sluchátko.

„Alenko, otevřete nám, prosím, zasedačku?“ šeptla nevinně a kdosi na druhém konci zahuhňal: „Ano“. To jsem tedy alespoň předpokládala, protože Kolovrátková spokojeně přikývla hlavou a sluchátko zase přesně promyšlenými tahy položila.

„Tak za chvilku vám předvedu takový návrh. Je to projekt, do kterého jsme se nedávno přihlásili. Jde o mezinárodní záležitost, spolupracujeme takto s více než dvaceti podobnými prestižními manželskými poradnami z Evropy. Dosud nebyla možnost to vyzkoušet, nicméně z vašich formulářů čtu jistou jazykovou vybavenost, tady u paní Šumařové dokonce dva jazyky, tak se domnívám, že kdyby se vám projekt zamlouval, budeme mít velkou šanci vše – jaksi – prubnout.“

Honza sebou škubnul, kouknul se vyjeveně na mě, ale já jsem jen tak klidně seděla. Měla jsem v té chvíli výraz „stejně to byl tvůj nápad, tak se přestav divit, vole“.

Ani ne za dvě minuty kdosi zaťukal na dveře.

„Ano?“ zvolala paní doktorka.

„Paní doktorko, máte to připravené,“ řekly skrz mini škvíru ve dveřích zebrované obroučky brýlí.

A tak jsme se z umělé sedačky stěhovali do klasické zasedací místnosti s nepohodlnými, černě nabarvenými židlemi, plátnem nataženým na jednu ze stěn a projektorem naproti. Doktorka Kolovrátková, aniž by zaváhala, připojila k projektoru jeden ze svých mnoha notebooků. Byl to ten nejmenší, co jsem kdy viděla. Jen co jsme se usadili, přinesly zebrové obroučky odněkud občerstvení a mně to přišlo

úplně stejné jako v práci na školení. Bez váhání

jsem si nalila minerálku a obstarala si na

dezertní talířek mini zákusek. Dělala jsem to

ostatně pokaždé, když se mému nadřízenému

zachtělo nás v kanceláři vzdělat. Měla jsem za

to, že do nás začne doktorka stejným způsobem

drnčet, jak se má chovat normální rodina.

Včetně detailů, co se má ideálně snídat, kdy se

mají na Štědrý den začít rozbalovat dárky a

kolik kilometrů od hranic je nutné zastavit na

občerstvení při cestě k moři. O to víc mne

překvapila precizně připravená, ozvučená

prezentace, jež nám běžela před očima.

Začínala reklamním představením projektu

„Exchange life“, tedy „Směna života“. Šťastní

lidé v evropských jazycích vysvětlovali, jak jim

projekt změnil život, jak jsou nyní šťastní a jak

bychom se neměli bát projektu důvěřovat. Vždy

o důvod víc, proč koukat na podobný projekt,

jako je tento, skrz prsty.

„Moji milí Šumařovi,“ spustila doktorka

zvesela, jako by si v nestřežené chvíli šňupla

zakázaného království. Stoupla si před nás, až

měla bílý obličej ozářený od projektoru. U ucha jí zářilo zelené písmeno E, což mi přišlo spolu s jejím novým tónem hlasu jako hotová groteska. Smějíc se, pozorovala jsem ji, jakou že to má babča radost, že nám může představit svůj projekt na záchranu ztracených duší.

„Ježíš, já jsem tak ráda! Vy jste ideální pár. Oba hovoříte cizím jazykem, takže se můžeme zapojit do toho mezinárodního projektu a prubnout to konečně tak nějak mezinárodně, že.“

Honza zblednul. Ten strach, co měl předtím, se změnil ještě o dalších třicet procent k horšímu. I to mě bavilo. Byla jsem zvědavá jako nikdy. Do čeho nás to chtějí zapojit? Zakousla jsem se do loupáku s nugátem uvnitř, napila se kávy a spokojeně sledovala výsledek, za který Honza bude muset koncem týdne zaplatit. To odpoledne jsem v práci poslala jediný e-mail, a to s textem: „Thank you for sending these documents.“ Byl určen mým kolegům do Dublinu. Jinak jsem si uvařila dva čaje a vyžvýkala Maxovy, v mé kabelce zapomenuté žvýkačky, které dělaly vážně obří bubliny růžové barvy. Projekt „Exchange life“, do kterého jsme se před pár hodinami přihlásili, předčil moje očekávání. Nejsem si jista, jestli je to vůbec legální, ale chci to zkusit.

„Funguje to podobně, jako jste to mohli sledovat i v televizi. Vlastně si myslím, že se tím autoři nechali volně inspirovat...“ znělo mi pořád v uších. Jako bych seděla u moře. Hučela mi hlava a jako vlny mi přicházely ze zadní paměti věty doktorky Kolovrátkové.

„Ššššššš, prostě se mi prohodíte s jinou nešťastnou ženskou, ššššš.“

„Ššššššš, pojedete na její místo a měsíc se tam budete snažit ji nahradit, ššššš.“

„Ššššššš, nesnažte se tam pochopit váš život, ale ten druhý, šššššš.“

A jedna větší vlna od Honzy:

„Ššššššš, a co budu zatím dělat já, ššššššš?“

„Ššššššš, vy se budete snažit žít s novou paní, šššššš.“

Vlastně to celé byla moc povedená a vtipná fraška. Doktorka Kolovrátková si myslela, stejně tak jako autoři projektu „Směna života“, že si

pojedu někam do světa prohodit život s nějakou

podobně zoufalou ženskou, budu se ji snažit

zastat, a až se vrátím, tak to je tedy otázka, co

přijde. Co asi přijde, až se vrátím? Pochopím, že

ještě není tak špatně, jako to má ta druhá na

konci světa? To přece nemůžou myslet vážně?

„Blani, neseď tady jako pecka. Jde se,“

probudila mne z odpoledního přemýšlení

kolegyně Štěpa. Načechrala si mírně kudrnaté

blond vlasy, elegantně sestřihnuté do takové

polodlouhé helmičky, přejela rty leskem,

překontrolovala, jak jí padne podprsenka pod

novým topem, popadla svoji zářivě oranžovou

jarní kabelku a odešla z práce. Chvilku mi trvalo,

než mně došlo, že je po páté a Štěpa odjíždí

výtahem do přízemí s cílem definitivně (pro

dnešní den) opustit práci. Přiskočila jsem

k oknu, abych se podívala, zda je její přítel

přesný. Byl. Seděl v modrém focusu a právě si

upravoval manžetové knoflíčky. Než se Štěpa

objevila na chodníku před budovou, myslela

jsem na to, jak jsem ji kdysi Honzovi popsala.

Pamatuju si, že se docela bavil. I když jsem ji

nazvala elegantní, nevyzývavou super dámou,

dodala jsem, že je přesto přese všechno, jak

působí, ehm, děvka, která si lehce začne se

studentem a ještě lehčeji se staříkem jen proto,

aby měla neustále pocit, že je žádaná a dostává

se jí mužské přízně. Nevím, jestli jsem to

tenkrát vystihla, ale její nadhled na mužské

plemeno mne vždycky děsil, i to, že se dokáže

lehce zamilovat do víc chlapů najednou. Ta

koordinace zamlčování dalších lásek chtěla

dostatek inteligence, sebevědomí i jakési

předvídavosti. Štěpin stůl zaplňovaly různorodé

relikvie z předešlých záletů i z těch aktuálních.

Všechna ta přízeň v podobě plyšových

připomínek, květin a přáníček ukazovala na

jasný fakt, že to Štěpa jednoznačně zvládá tutlat

na jedničku. A nebylo týdne, kdy by zásilkovou

službou nepřišla další taková plyšová nebo

voňavá osobní zásilka. Pohledy, balíčky, řezané

květiny, vše co si Štěpa nemohla vzít domů,

protože si tam před rokem nastěhovala pana

„pravého“.

A tato elegantní, mírně oplácaná slečna

vyběhla z kancelářské budovy jako oranžová

lesní víla a svojí dokonalou postavou vtančila do

Jeho auta. Pozorovala jsem je ještě za zatáčkou,

až když se mi zmenšili, odstoupila jsem od okna.

Chtěla jsem se jednoduše otočit a odejít ke své

kolečkové židli, ale nešlo to. Zády jsem vrážela

do něčeho, o čem jsem se z počátku domnívala,

že je Štěpina židle, odšoupnutá od stolu, ale

židle to nebyla. Těsně za mnou stál tiše jeden

z našich kolegů a také pozoroval dění venku.

Musel se vkrást do našeho koutku opravdu

velice potichu. Neměla jsem ani minimální

pochybnost, že přišel za Štěpou, a jelikož tu

nebyla, vyklonil se spolu se mnou přes plastový

parapet, aby ji alespoň z dálky viděl. Trochu

jsem se lekla. Otočila jsem se k němu s otázkou

ve tváři, jenže mě nenapadalo, na co se zeptat.

Jeden z těch mladých kolegů, se kterým jsem

dosud nikdy nemluvila. Snad mi ani nebyl

představen. Prostě jsme se vždy jen zdravili,

protože se to sluší. On udělal krok vzad a tu

otázku si přečetl.

„Vy dneska nejdete domů, Blani?“ smál se na

mne věkem dvaceti let, voněl příjemným

parfémem a rozhlížel se po naší kóji, jako by něco hledal.

„Ale jo. Už jdu,“ odpověděla jsem mu s hlubokým nádechem, abych vypadala co možná nejvíc „v poho“. I když jsem nechápala, co tam dělá.

„Chci dneska udělat dobrý skutek, když mám do konce týdne volno, Blanko.“

Sklouzl rukou po papírech, které jsem měla dokola stolu. Sledovala jsem jeho ruce, ty mohutné, mladé ruce růžové barvy, s gumovým náramkem na místě hodinek, jak přejíždějí hřbet mého kroužkového kalendáře, směrují k fotografii Anděly v houpací síti a pak se zastaví na kraji stolu, kde leží zelený balzám na rty.

Vím, že se na mě kouká, jak sleduji jeho ruce, ale nedokážu se pohnout a udělat tomu konec. Možná bych měla prohodit nějakoulážolážo frázi, aby vyfičel pryč, ale zároveň se mi chce jen tak do větru tlachat s něčím tak roztomilým. Voňavým.

„Můžu?“ zeptal se najednou a zvedl můj melounový balzám.

Jen si posluž, Šmudlo. Začínám být nad věcí.

Je roztomilý. Pomalu otevírá růžovýma

rukama balzám, zvedá jej k nosu a přivoní. Mám

pocit, že se mi ta chvilka zastavila, abych ji

mohla lépe prozkoumat. Jako v pohádce

O Šípkové Růžence – usnul ve stoje s nataženou

melounovou vůní v nose. A já se k němu vkradu

blíž. Průzkum započnu ohmatáním těch rukou.

Jsou jemné jako povrch palačinek. Pokračuji ze

strany k jeho pažím. Modrou košili má ze

stoprocentní bavlny a kravatu má povolenou tak,

že to dělá až nepřiměřeně velký uzel u krku.

Přičichnu mu k límečku, abych zjistila, co z té

jeho vůně je aviváž a co je parfém. Bože, je tak

mladý. Když k nám před půl rokem nastoupil,

divila jsem se, že vzali takového zobana. Po

maturitě jel na léto k bratrovi na Floridu

pracovat do plážového kiosku a pak přijel domů

a nastoupil k nám. Divná věc. Poodstoupím a

zadívám se mu zpříma do modrých očí. Modrá

barva. Sytě modrá, žádná vybledlá, ani unavená.

Krásná modrá, jakou mají štěňata. Vlasy má

přirozeně hnědé, takového odrostlého střihu.

Snaží se je česat ke straně, ale vždy mu putují

porůznu po čele. Jeho rysy jsou velice jemné, až bych řekla, že ženské. Když se usmívá, tak se mu udělají tři vrásky vedoucí jako knírek nad horním rtem. Za pár let to bude právě to místo, které začne stárnout, myslím.

No, nechám Růženku probrat. Uvidíme, co má na srdci, když si přijde v půl šesté do mé kóje očuchat melounový balzám na rty.

„Jů, meloun?“ řekl a mázl si kapku balzámu na ukazováček, aby si ji vetřel do těch krásných plných rtů.

Položil balzám zpět na stůl a dlouze se na mě díval. Kdyby mi bylo jako jemu, tak možná klopím oči a rudnu, ale ta doba je už pryč. To on by měl klopit oči, což nedělá.

„Tyhle ovocné vůně, mi něco připomínají...“ znovu pročísl husté ovzduší, které tam kdesi na konci obří kanceláře, plné odpočívajících počítačů a vypnutých lamp, bylo.

Blanko, ty bláho, už je půl a pět, křiklo cosi ve mně, až jsem se lekla. Jenže moje rozumné já následně křik ztišilo tím, že je vlastně všechno v pohodě, protože Anděla je už doma, Max taky a Honza jakbysmet.

„Tak copak jste mi chtěl, Marku?“ řekla jsem svým profesionálním hlasem a zvedla pravé obočí.

„Říkám, jdu dělat dobrý skutek,“ odpověděl mi a napodobil moje zvednutí pravého obočí. Jenže v těch jeho vlasech, spuštěných přes čelo, to nebylo příliš poznat.

„Skutečně?“ znovu jsem poněkud přísně odpověděla.

„Hm,“ znělo skrz jeho zavřená ústa.

Zvedla jsem hlavu přes zástěny všech kójí v kanceláři a překontrolovala okolí, zda se v některé ještě svítí. Svítilo se asi ve čtyřech v centru, mezi sloupy podpírajícími celé patro. Sedla jsem si částečně na stůl a zcela nerušeně jsem počala s tímto roztomilým zvířátkem flirtovat. No a co jako? Copak by na tom bylo něco divného? Možná mám sotva pár měsíců do rozvodu. Jeden z těchto měsíců by měl být trochu jinačí.

Jako že napravující, ale bůhví jestli k tomu vůbec dojde. Doktorka Kolovrátková nám hledá vhodný případ, který bych na měsíc zastoupila. Takže času dost.

„A v čem ten váš dobrý skutek spočívá, Marku?“ nahmatala jsem rukou po paměti myš a jedním okem jsem kontrolovala uzavření počítače, zatímco druhé sledovalo Marka, jak se pomalu opírá o Štěpin odkládací stolek.

„Jedu něco zařizovat do Slaného. Teď!“ odpověděl a zaculil se.

„Do Slaného?“ taky jsem se usmála. A co jako má být? Mám ve Slaném pár příbuzných, a že by to byl zrovna Klondike, to fakt říct nemůžu.

„Ehm. No, a jelikož jste z Kladna, tak jsem si tak říkal, že bych vás pro dnešek osvobodil od veřejné dopravy a možná vás požádal o tykání – konečně.“

Drzoun jeden. Musela jsem se v duchu zasmát. Je docela solidně oprsklej, ale kdo by odolal tomu jeho pohledu. Když nakloní hlavu na stranu, tak začnu chápat, co má ještě různé ovocné vůně, včetně té melounové. Je vážně drzý. Hezky drzý.

„Tomu my starší, zkušenější a k tomu ještě kolegyně říkáme...“ drobná pauza, aby se zastyděl, že navrhl nevhodně tykání a následně uvolňuji napětí: „...dobrý nápad.“

Oba jsme se na sebe usmáli. Možná jsme si měli ještě nějak upřesnit plán na odvoz, ale přece jen to jeho mládí jej dlouho na místě neudrželo.

Hned z kóje vyběhl a zavolal na mě: „Tak v celou sraz u výtahu, jo?“

„Jo,“ řekla jsem a dosedla do židle.

Zajímavý zážitek. Kdepak se to v tom klukovi bere? Že by spekulace? Že by intriky? Sázka? No, ať je to cokoliv, hodlám si to užít. V nejhorším případě si o mně řekne, že jsem stará kráva. Ale pro jistotu jsem si přepudrovala čelo, navoněla zápěstí konvalinkami a pročísla si vlasy.

„Tak na to naše tykání,“ podávám mu v intimní atmosféře výtahu zpříma ruku.

On jí zatřese, ale přitáhne si ji blíže, aby mne snad objal. Očekávané objetí se ovšem nekoná. Kabáty se nám setkají, až se ten jeho pootevře a já ucítím další dávku citrusového parfému. On se naklání pořád blíž. Mnohem blíž. A já ve chvilce ucítím jeho sametové rty, které ještě pořád voní melounem, na těch svých. Zpět k potemněnému výtahu se svítícími číslicemi po straně. Tak to byla pořádně blesková akce. Nestíhám to vůbec pochytit. Asi se očekává, že to nepochopím a vůbec se nad tím nebudu zamýšlet. Jenže to asi nepůjde.

„Tak na to tykání,“ odpoví a evidentně se dobře baví. Dostal mě. Jsem docela solidně zmatená. Musí to vidět. Těkám očima chvilku na tlačítka ovládání, chvilku na své boty. Chvilku dokonce pozoruji jeho knoflíky na kabátě, což bych tedy rozhodně neměla. Proboha! Budu koukat na něj. To je bezpečnější. Blanko, klid! Pouštím mu tedy ruku a upravím si kabát, abych se narovnala.

„U vás se na tykání líbá, Marku?“ volím silně arogantní tón, aby pochopil, že tohle prostě přehnal.

„Tohle přece není žádný líbání,“ zasmál se mi.

No super. Jen si posluž. Svez se mi po zádech a zasměj se tomu. To jsem si asi vymyslela, ne?

„U nás se to zapíjí, ale to bychom museli do nějakého baru. Chceš jít do baru, Blanko?“

„No, Štěpa má v konvici na zalévání jednu zatoulanou malou becherovku na zažívání.“ Koukli jsme se na sebe a bylo po zmatku. Nebyla to pravda, jen výplod mé fantazie, ale uvolnilo mě to.

Výtah sebou škubnul a zazvonil na znamení, že je k dispozici čekateli v prvním patře. Do výtahu se nasoukala obrovská postava jakéhosi neznámého pracovníka.

„Brýden,“ pozdravil a otočil se k nám zády. Což nebylo příliš taktické. Neviděl totiž na nás, jak se dusíme smíchy. Marek jej začal napodobovat. Roztáhl nozdry, zašilhal a zvedl ramena, jakože je to pořádný „korbič“. A já se usmívala jako Markův trpělivý rodič.

„-shledanou“ zafuněl Marek v přízemí a „korbič“ si vůbec nevšiml, že to měl být on sám. „Nechápu lidi, co jedou jedno patro,“ řekl mi před budovou. Zvedl si límeček jako tajný agent, aby mu vítr nekroužil kolem krku, což pravděpodobně nesnášel. Kroutil hlavou a pak vytáhl z kapsy svazek klíčů a ukázal ke kraji chodníku.

Parkováním se Marek moc nezabýval. To jsem hned poznala, že nebude



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist