Kurandera - Hernán Huarache Mamani

9

1.
MÁŠ VELKOU MOC
Bouřka ustala, ale na vyprahlou a  žíznivou půdu Coporaque se
nepřestal snášet vytrvalý déšť. Temné mraky zcela pokrývaly
nebe, jako by chtěly oznámit, že v této části Peru právě začalo
období dešťů. Silný liják postupně zeslábl na jemný déšť. Malý, sotva
sedmiletý chlapec jménem Tilico vyběhl do ulice hrát si
v kalužích. Skákal bosýma nohama ve vodě a  stříkal ji všude kolem.
Náhle se zarazil a zůstal ohromeně stát: dům, který stál opodál,
olizovaly plameny. Rozběhl se domů s křikem: „U sousedů hoří!
Na střeše jsou plameny!“ V tu chvíli už ale byly výkřiky „Hoří!“
a „Oheň!“ slyšet všude kolem. O několik minut později začal
vyzvánět na poplach i kostelní zvon.
Ženy i muži vyběhli na ulici s křikem: „U Quispů hoří!“
Někteří dorazili vyzbrojeni vědry, žebříky a motykami. Ze slámy na
střeše zvlhlé deštěm šlehaly vysoko k nebi plameny. Lidé
rozrazili vstupní branku, přeběhli malou zahrádku a na zemi
u vchodových dveří hořícího domku spatřili Kantu. Ležela tam bezvládně





10
v promočených šatech. Skupinka čtyř lidí ji velmi opatrně
zvedla ze země a přenesla na bezpečn ější místo, zatímco se ostatní –
mladí i staří – zoufale snažili uhasit oheň.
Dívka náhle jako by procitla ze sna. Bylo zřejmé, že neví, co
se stalo. Otevřela oči. Překvapil ji dav lidí shromážděný kolem ní.
Všichni ji udiveně pozorovali. Starý Tata Facundo zoufale plakal,
zatímco jeho žena Mama Santusa si ji smutně prohlížela a 
soustředěně jí masírovala břicho a hrudník.
Kantu je znala. Všichni byli indiáni jako ona. Nosili
pestrobarevné oblečení vyrobené z  vlny ovcí a  lam. Někteří z  nich
neměli žádnou pokrývku hlavy a  z  mokrých vlasů jim stékaly
dešťové kapky. Jiní měli na hlavě mokrou čepici nebo chullos
1
.
Někdo měl na nohách typické andské sandály, vyřezané
z pneumatik, ostatní byli bosi.
„Sláva! Sláva!“ vykřikoval Facundo, který přestal plakat
a zasmušilý výraz jeho tváře vystřídal zářivý úsměv.
„Pospěšte si! Musíme jí sundat ty mokré šaty,“ křikla Mama
Santusa a  nepřestávala Kantu energicky masírovat. Kromě
hrudi a břicha jí začala třít i paže. Pak osušila Kantu obličej, zvedla jí
hlavu a položila si ji na paži.
„Ach milá holubičko! Mysleli jsme, že už jsi nás opustila
navždycky,“ pronesl dojatě Tata Facundo, když si utíral slzy.
„Vezměte suché deky a oblečení. Honem! Odneseme ji ke mně!“
Facundo byl obyčejný, prostý stařec, který se vždycky staral
o dění kolem sebe. Měl rád bližního svého a svůj národ
považoval za jednu velkou rodinu. Na světě neexistoval člověk, který by
si na něj mohl stěžovat. Byl velmi citlivý a sdílel s ostatními jejich
trápení, jako by byla jeho vlastní. Neuměl číst ani psát, ale dobře
věděl, co je to otcovská láska. V jeho domě se vždycky našel
kousek chleba, přístřeší a dobrá rada. I když Kantu nebyla jeho po-
1
Špičatá čepice s díly, které zakrývají uši.





11
krevní příbuzná, měl ji moc rád a  bral ji jako svou dceru. Rád
jí říkal „holubičko“, bylo to něžné oslovení, které obyvatelé And
často používají, když mají oslovit nějakou ženu. Připomíná lásku
a něžnosti, které si mezi sebou holubi vyměňují.
Krátce nato dorazila i Mamma Josefa. Hubená, mlčenlivá,
někdy trochu nedůtklivá žena. Vypadala zamyšleně, občas i  trochu
tajemně. Když šlo ale o  pomoc druhým, byla vždycky ochotná
a  vstřícná. Přestože bydlela jen o  pár domků dál, s  Kantu se
nikdy nedala do řeči. Jen na ni pokaždé hleděla a  usmívala se. Ten
den měla Jos efa na sobě temně modrou sukni, šedou halenu se
vzorem fuchsiové barvy a  přes ramena měla přehozenou deku.
V ruce nesla další deky na přikrytí dívky, ale jakmile ji spatřila,
vykřikla: „Potřebuje suché oblečení. Krvácí! Honem! Musíme ji
ihned ošetřit!“
Když nesli sousedé Kantu do Facundova domu,
pozorovala celou cestu úplně mokrou zem, po které ještě stékaly
drobné potůčky dešťové vody. Otočila hlavu směrem k  jejich domu:
ve slaměné střeše zčernalé ohněm zela velká trhlina, kterou bylo
možné zahlédnout trámy a kulatinu. Několik mužů si ve velkém
zmatku podávalo vědra s vodou a snažilo se získat kontrolu nad
ohněm, jiní tloukli mokrými dekami do stále ještě doutnající
slámy. Starci, ženy i děti, všichni ve svých pestrobarevných oděvech
stáli na ulici a pozorovali zoufalý boj s ohněm.
V tu chvíli si Kantu vzpomněla, co se před několika hodinami
stalo... Hleděla na nebe opřená zády o vchodové dveře. Hrozivá
černá mračna se rychle přibližovala. Vypadalo to, že odpoledne
konečně smočí vyprahlou zemi první déšť. V  dálce na obzoru
byly mraky tak černé, že zcela zakryly hory pod sebou. Nebyly
vidět ani jejich obrysy. Znenadání se zvedl prudký vítr
a rozpohyboval listy eukalyptu. Na dvorku se utvořil vzdušný vír, který
jako obrovský vysavač nasával suché listí, papírky, kousky
plastu i drobné smetí.





12
Kantu zůstala stát ve dveřích a sledovala, co se děje. Dlouhé
vlasy jí v silném větru poletovaly kolem obličeje. Tělo jí chránila
halena a dlouhé kalhoty. Zdálo se, že se mohutná černá mračna
přibližují stále rychleji, když tu náhle vítr začal měnit směr. Nebe
vmžiku potemnělo a zčernalo. Něko lik minut poté se začalo
blýskat. Vypadalo to, jako by se nebe otevíralo, roztínané stále znovu
bezpočtem zlatých nožů a mečů. Blížila se jedna z těch bouřek,
které se často nevidí, s hromy, blesky a burácením, nesoucím se
vzduchem jako kanonáda.
Kantu necítila žádný strach. Za tu dobu, co žila v této vesničce
přimknuté k hoře, zažila několik velmi silných bouřek.
Byla zrovna uvnitř domu, když náhle z ničeho nic pocítila
silný neklid. Hřmění se přibližovalo. Nějaký hlas kdesi uvnitř jako
by křičel, aby utíkala ven. Na chvíli zaváhala, ale pak se
rychle dala do běhu. V té chvíli zaslechla ohlušující ránu. Jejím tělem
projela bolest, jako by se do něj zabodávaly tisíce jehel, a 
zároveň ucítila zápach spáleniny. A pak najednou neviděla vůbec nic.
Zdálo se jí, že se propadá do bezedné hlubiny.
Když přišla Kantu znovu k  vědomí, cítila bolest v  každém
kousku svého těla, z nosu a uší jí tekla krev. Starci ji položili na
jednoduchou postel. Pak vyšli z místnosti, aby uklidnili ostatní
sousedy. „Slečna Kantu byla zasažena bleskem, ale žije. Potřebuje
ošetření a péči. Zůstane tady, dokud se nevrátí její rodiče.“
Elektrický výboj ji naštěstí nezasáhl v plné své síle. Téměř se
jí podařilo mu uniknout. Kdyby ji zasáhl přímo, zcela jistě by ji
zabil. I tak ji brutálně srazil k zemi, přestože už byla několik
metrů od domu.
Kantu chtěla vstát, ale prudká bolest v  ramenou a  zádech ji
přikovala zpět na lůžko. Hlava jí třeštila. Měla pocit, že se jí
každou chvíli rozskočí. Všechno se seběhlo tak rychle. Skoro tomu
nemohla uvěřit. Nemohla se hýbat, její tělo úplně znecitlivělo.
Mama Santusa a Mama Josefa ji svlékly a začaly jí oblékat suché





13
oblečení. Jakmile se ale látka dotkla kůže, po celém těle jí přejel
mráz. Vnímání doteku nebylo stejné jako dřív. Jako by se kůže
oddělila od těla. Cítila svírání na hrudníku, bránící jí v dýchání.
Silná bolest jí projela podél celé páteře.
Pokusila se vstát, ale tělo ji neposlouchalo. Snažila se
promluvit, ale její ústa nevydala a ni hlásku. V očích se jí zračila
bolest. Cítila se bezmocná, bezbranná a slabá. Zaplavil ji strach ze
smrti a  její vnitřní hlas křičel: „Jsem živá! Nechci umřít! Chci
žít!“ Ta slova ale zněla pouze v její hlavě. Z očí jí po tváři stékaly
slzy velké jako hrách.
Když Mama Santusa uviděla, že Kantu pláče, pohladila ji po
hlavě a začala jí ožehlé vlasy ještě zvlhlé deštěm sušit dekou.
„Odpočívej. Snaž se moc nenamáhat. Blesk ti naštěstí nic
neudělal. Uvidíš, že ti brzo bude zase dobře,“ řekla a opět jí začala
masírovat hruď – tentokrát vlažnou směsí léčivých bylin. Kantu
se začalo dýchat mnohem lépe. Vzápětí se ale rozklepala. Čelist
se jí tak roztřásla, až jí začaly cvakat zuby.
Přinesli jí bylinkový čaj, který připravila porodní bába Mama
Jovita. Byla to stará prošedivělá žena s obličejem zcela
zbrázděným vráskami. Světlo v jejích očích ale vypovídalo o velké
vnitřní síle a silné nezkrotné duši. Ovládala tajemství bylin a přiběhla
na pomoc hned, jak se dozvěděla, že je ve vesnici někdo zraněn.
Stačilo, aby Kantu vypila několik doušků vlažné tekutiny a hned
měla pocit, že se jí síly zase vracejí. Pak ji přepadla únava. Víčka
jí tak ztěžkla, že nedokázala udržet oči otevřené. Zavřela je
a okamžitě usnula.
„Nechme ji odpočívat. Bude-li se za tři dny cítit lépe, bude to
znamenat, že se uzdravuje. Jinak bychom museli zavolat
nějakého kurandera
2
. Ale možná si ji blesk vybral, aby se kurandera
stala právě z ní...,“ řekl jeden z přítomných starců.
2
Osoba, která měla roli přírodního léčitele a šamana (pozn. překl.).





14
Podle staré pověry jsou ženy a muži zasažení bleskem
předurčeni k tomu, aby se z nich stali kuranderové. Toto přesvědčení
souvisí s léčením za pomoci Pachamamy
3
, které používali
léčitelé známí jako Hampi kamayoq
4
. I když je dnes toto léčení už jen
velmi málo rozšířené, existují komunity, kde se stále ještě
používá. Ve společnosti Tawantinsuyo
5
, kde byla zavedena dělba práce,
se řešení zdravotních problémů svěřovalo těm nejschopnějším
a  nejzdatnějším jedincům. Proto byl lékař považován téměř za
mudrce. A protože úkol, kterého se měl zhostit, nebyl vůbec
jednoduchý, musel být silnou osobno stí a disponovat navíc
zvláštními schopnostmi. Mezi jeho povinnosti nepatřilo jen léčení lidí.
Bojoval i s neduhy a nemocemi, které sužovaly rostliny
a zvířata. Proto byl Hampi kamayoq vždy obestřen tajemstvím a mocí.
Své dovednosti jako představivost, úsudek, abstrakci
a pozorovací schopnosti používal v mnohem větší míře než průměrní lidé.
Patřil k uzavřené skupině jedinců, která byla součástí
společenského jádra komunity.
Hampi kamayoqové se setkávali v  uzavřených skupinách, kde
jim byla předávána tajná zaklínadla a byli seznamováni s různými
rituály a léčitelskými technikami. Procházeli velmi podrobnou
teoretickou i praktickou přípravou a skoro vždy patřili k vrstvě kněží.
Náročný proces zasvěcení začínal ve Wamaqu. Byli také
podrobováni půstům, odříkání, zkouškám odolnosti, fyzickým i 
mentálním cvičením a  v  neposlední řadě se učili překonávat strach
z neznáma. Jejich strava byla skoro výhradně vegetariánská
a zahrnovala byliny, kořeny, ovoce, ale hlavně kukuřičná zrna. Nesměli
jíst maso ani ryby a měli zákaz pít alkoholické nápoje.
3
Vesmírná Matka, Matka Příroda.
4
Kněz léčitel nebo kurandero.
5
Označuje území náležející k říši Inků, rozdělené do čtyř regionů s
hlavním sídlem Cuzco.