načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kuneš Sonntag -- Životní příběh z dvacátého století - Jindřich Fiala

Elektronická kniha: Kuneš Sonntag -- Životní příběh z dvacátého století
Autor:

Životní příběh z dvacátého století aneb Vězněm dvou režimů Kuneš Sonntag (1919–2010) byl synem prvorepublikového ministra, zapojil se do protinacistického odboje ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  83
+
-
Doporučená cena:  89 Kč
7%
naše sleva
2,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » P3K
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 189
Rozměr: 21 cm
Úprava: 24 stran obr. příl. : ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-873-4315-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Životní příběh z dvacátého století aneb Vězněm dvou režimů Kuneš Sonntag (1919–2010) byl synem prvorepublikového ministra, zapojil se do protinacistického odboje a v listopadu 1939 jej jako studentského vůdce zatklo gestapo. Spolu s dalšími českými vysokoškoláky byl odeslán do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde strávil tři roky. Po válce završil studium na právnické fakultě, věnoval se práci na statku, svědčil v procesu s K. H. Frankem a podílel se na obnově univerzity v Olomouci. Při jednom z procesů v padesátých letech byl odsouzen k dvanácti letům v pracovních táborech. Domů na Hanou se vrátil po šesti letech, a ačkoli byl vystudovaným právníkem, musel pracovat jako skladník.

Předmětná hesla
Sonntag, Kuneš, 1919-2010
Sachsenhausen (koncentrační tábor)
* 20.-21. století * 1939-1945 * 1948-1968
Právníci -- Česko -- 20.-21. stol.
Děti politiků -- Česko -- 20.-21. stol.
Protifašistický odboj -- Československo
Koncentrační tábory -- Německo -- 1939-1945
Političtí vězni -- Československo -- 1948-1968
Pracovní tábory -- Československo -- 1948-1968
Zařazeno v kategoriích
Jindřich Fiala - další tituly autora:
Kuneš Sonntag -- Životní příběh z dvacátého století Kuneš Sonntag
Fiala, Jindřich
Cena: 177 Kč
Clay-Eva -- ve vzpomínkách radisty skupiny a spolupracovníků Clay-Eva
Fiala, Jindřich; Pospíšil, Jaroslav; Straka, František; Šikola, Čestmír; Zicháčková, Bohuslava
Cena: 177 Kč
Zimní slunovrat Zimní slunovrat
Fiala, Jindřich
Cena: 52 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JindŘich Fiala
SONNTAG
Životní příběh z dvacátého století
KUNEŠ










Nakladatelství P3K
Praha 2013
Jindřich Fiala
Životní příběh z dvacátého století
KUNEŠ
SONNTAG





© Jindřich Fiala, 2013
© Kuneš Sonntag a dědicové, 2013
© Nakladatelství P3K, 2013
ISBN 978-80-87343-15-9 (tištěná kniha)
ISBN 978-80-87343-18-0 (eKniha – PDF)
Kniha byla vydána s laskavou podporou Ing. Davida Dostála, generálního
ředitele firmy PAPCEL, a. s. Litovel, Jiřího Fritzla, města Litovel, města Uničov,
firem Orrero a. s. a Ospap a. s.





5
S JUDr. Kunešem Sonntagem jsem se setkal před lety na
Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Stalo se tak
na historickém semináři docenta Josefa Bartoše, kam byl pan
Sonntag přizván jako host. Tento štíhlý muž velmi pokročilého
věku a aristokratického vzhledu nás svým vyprávěním doslova
zmagnetizoval. Během něj jsem si navíc uvědomil, že jméno
pana Sonntaga už znám. Narazil jsem na něj při četbě knihy
slovenského historika Jozefa Leikerta A den se vrátil. Po semináři
jsem proto za panem Sonntagem zašel s otázkou, zda bych jeho
dramatický životní příběh mohl zaznamenat. Byl jsem však
zdvořile odmítnut.
Uplynuly tři roky, po které jsem se věnoval zapisování jiných
životních příběhů. Nedalo mi to a zkusil jsem štěstí znovu.
V dopise jsem panu Sonntagovi podrobně vylíčil účel mého
počínání. Tentokrát jsem byl přijat, avšak s omluvou, že se během
posledních let hodně změnilo. Manželka pana Sonntaga těžce
onemocněla, a obtížně proto snášela cizí návštěvy. Ač se panu
Sonntagovi blížila devadesátka, o svou ženu se obětavě staral.
Pan Sonntag měl obdivuhodnou paměť, poutavě vyprávěl celé
hodiny. Od prvního okamžiku mi proto bylo jasné, že zapsat
takový životní příběh nebude nic snadného. Dále vyvstávala
palčivá otázka, zda naše vyprávění vůbec stihneme dokončit. Péče
o nemocnou manželku pana Sonntaga velice vyčerpávala...
Příběh pana Sonntaga jsme zpracovávali ve ztížených
podmínkách od 26. října 2006 až do počátku roku 2010. Závěrečné
nahrávky a opravy byly prováděny už v nemocnici ve Šternberku
a v sanatoriu Paseka. Poslední poznámky k textu napsal pan
Sonntag krátce před svou smrtí 28. ledna 2010. V závěrečných
Předmluva





6
kapitolách by se jistě dalo jít více do hloubky, avšak čas byl
neúprosný – soustředili jsme se zejména na to, abychom dokázali
příběh uzavřít.
Vydání knihy předcházely tři roky práce v archivech při
ověřování správného psaní jmen, časového zařazení a podobně.
Do původního textu jsme se snažili zasahovat co nejméně, ale
protože někdy i drobné úpravy mohou pozměnit smysl, nechali
jsme text kriticky posoudit pamětníkům popisovaných událostí.
Text knihy jsme opatřili poznámkovým aparátem, který by měl
méně zasvěcenému čtenáři usnadnit orientaci v historických
souvislostech a reáliích.
Jindřich Fiala





7
Pane Sonntagu, Vaše křestní jméno, Kuneš, je dosti neobvyklé.
Jmenujete se stejně jako Váš otec, moravský a československý politik. Hádám
správně, že jde o rodové jméno?
Zdědil jsem ho po svém otci, který se však původně jmenoval
Konrád. Narodil se roku 1878, kdy rodiče ještě nechávali děti
pokřtít podle svatého, jehož jméno připadlo na den jejich narození.
Když otec dospěl, začal být veřejně činný ve straně Radikálně
pokrokové
1
. Jeho spolustraník JUDr. Jan Kříž, adjunkt soudu
v Uničově, udělal z otce Kuneše, aby jeho jméno neznělo tak
německy. Kuneš z Bělovic byl velitelem husitské jízdy.
Politická činnost Vašeho otce je popsána v historické literatuře. Mohl
byste nám však nastínit jeho životní pouť z pohledu rodiny?
Otec pocházel z Lazců u Uničova, z rodu dědičných rychtářů
pod úsovským panstvím. Jeho první předek, který se v Lazcích
usadil, byl rolník Jan Sondtag. Narodil se roku 1669, přičemž
jeho předchůdci žili v nedalekých Renotách. Celý náš rodokmen
1
Radikálně pokroková strana (1897–1908) usilovala o prosazení českých
národních práv v Rakousku-Uhersku.
I
/
Kdo je nejvyšší nad námi?





8
zpracoval za druhé světové války farář z Medlova, pod jehož farní
úřad Lazce náležely. Maminka totiž musela na gestapu doložit,
že nejsem Žid, když jsem byl zavřený v koncentráku.
Otec byl nejmladší z deseti dětí. V pouhých dvanácti letech mu
zemřel tatínek, který se ještě stačil zasadit o to, aby otec začal
studovat na německém gymnáziu v Uničově. V kvartě však z něj
musel odejít, protože se dostal do sporu s učitelem náboženství.
Pokračoval pak na gymnáziu v Moravské Třebové, které bylo
také německé, jelikož ve zdejším kraji ještě skoro žádná česká
gymnázia nebyla. Hned v kvintě se však u otce objevily vážné
zdravotní problémy, dostavilo se dokonce i chrlení krve. Musel
proto ze studia odejít a vrátit se domů, do Lazců. V sousední
obci, v Šumvaldu, měl mlýn jeho bratr Martin. Otec u něj
začal pracovat a brzy se uzdravil. Mlynářské řemeslo se mu navíc
velice zalíbilo, zapsal se proto na vyhlášené mlynářské
technikum v Dippoldiswalde u Drážďan. Po dvou letech studia zůstal
v Německu další dva roky na praxi. Pracoval jako úředník ve
velkomlýně, přičemž ještě absolvoval odborný zemědělský kurz
na Zemědělském institutu univerzity v Halle.
Po návratu domů hospodařil otec na statku v Lazcích spolu
se svou maminkou. Na její přání si vzal dceru rychtáře ze Střelic,
Annu Nemluvilovou.
Děti rychtářů si tehdy ještě většinou braly potomky z jiných
rychtářských rodů. Například teta Aurelie se provdala za
rychtáře Bubeníka z Jevíčka, teta Žofie si vzala rychtáře Ohmachta
z Rešova.
Jakožto zemědělec se otec postupem času přiblížil k
myšlenkám agrární strany
2
. Spolu s Františkem Staňkem se podílel na
jejím založení na Moravě. Šlo o jakousi frakci v tehdy již
existující agrární straně. V Čechách se však agrárníci opírali hlavně
2
Česká strana agrární vznikla v roce 1899 za účelem prosazování zájmů
českých zemědělců. Moravská agrární strana byla založena roku 1904. Obě strany
následujícího roku konaly společný sjezd a zvolily společné vedení, zemské
organizace strany si však dlouho udržovaly značnou autonomii.





9
o majitele velkostatků, kdežto v moravské větvi o střední stav –
o sedláky. Spolu se Staňkem podnítil můj otec velký boj uvnitř
strany, aby se v ní mohli rovnoprávně uplatnit i malí zemědělci.
Doma máme dopis od Antonína Švehly, kde se s otcem
„udobřil“. Jejich vztah byl a vždycky zůstal velmi přátelský.
Postupem času začal otec působit jako redaktor a později i
šéfredaktor Selských listů – tiskového orgánu moravskoslezské části
agrární strany. O několik let později koupili se Staňkem tiskárnu
v Brně, kam přenesli redakci týdeníku Moravský venkov.
Olomoucké Selské listy zůstaly orgánem konzervativních agrárníků
na Moravě, Moravský venkov se stal tiskem pokrokové části strany.
Roku 1913 byl otec zvolen poslancem zemského sněmu v Brně
a stal se přísedícím zemského výboru
3
. Za války působil jako
ředitel tamější pobočky válečného obilního ústavu
4
. Když přišel
28. říjen 1918 a národní výbor
5
přejímal moc, otec ve prospěch
republiky přebíral Brno. Jednal tehdy přímo s moravským
místodržitelem.
Otcova první žena zemřela předčasně, přičemž manželství
zůstalo bezdětné. Tímto sňatkem otec vyženil rychtu ve
Střelicích u Uničova a stal se jejím jediným dědicem a vlastníkem. Po
necelých dvou letech od smrti první ženy se otec oženil znovu.
Moje maminka, druhá otcova žena, pocházela z Jičína. Část
dětství však prožila s rodiči ve Vídni, uměla proto dobře německy.
3
Morava, jakožto samosprávná země v habsburské monarchii, měla vlastní
volený zemský sněm. Moravský zemský sněm sídlil v popisované době v Brně
a v rámci vymezených kompetencí rozhodoval o záležitostech Moravy.
Výkonným orgánem zemského sněmu byl zemský výbor.
4
Státní válečný obilní ústav – státní organizace, jejímž cílem bylo v období
první světové války zajistit obilí a další potraviny pro státní potřeby
Rakouska-Uherska. Kuneš Sonntag st. vedl jeho moravskou pobočku. Dle svědectví
spolupracovníků se snažil v době válečného nedostatku co nejvíce chránit moravské
zemědělce a obyvatelstvo omezením vývozu obilí z Moravy na co nejmenší míru.
5
Národní výbor československý vznikl na konci první světové války dohodou
nejvlivnějších českých politických stran. Cílem národního výboru bylo převzetí
moci po vyhlášení samostatného státu.





10
Poté byl její tatínek, inspektor rakouských drah, přeložen do
Olomouce, kde později zastával funkci vrchního inspektora
Československých drah na tamějším ředitelství. Většinu mládí
proto maminka prožila v Olomouci. Když vystudovala obchodní
školu, začala pracovat v Selských listech, v jejichž redakci se s otcem
seznámili. Po svatbě se rodiče přestěhovali z Olomouce do Brna,
kde jsem se roku 1919 narodil. Na svět jsem přišel nad tiskárnou
Moravského venkova ve Starobrněnské ulici 13.
Po první světové válce se otec stal poslancem Revolučního
národního shromáždění
6
v Praze. Tehdejší zákonodárci
dojížděli do práce z místa svého bydliště, rodiče tak dál zůstali bydlet
v Brně. Nedlouho po mém narození byl však otec jmenován
ministrem financí v první Tusarově vládě. Tehdy jsme se už museli
do Prahy přestěhovat. O šest let mladší sestra Eva se tak narodila
již v Praze.
Vlády se po vzniku Československa velice rychle střídaly,
protože nově vzniklá republika byla ve velmi těžké politické i
hospodářské situaci. Ve funkci ministra financí tak otec vytrval necelý
rok. V dalším období byl prezidentem Masarykem pověřen
vedením ministerstev zásobování, vnitřního obchodu a zemědělství.
Po čtyřech letech ve vrcholné politice se však otec rozhodl vzdát
se všech svých politických funkcí včetně poslaneckého mandátu
a odešel do bankovního sektoru. Stal se prezidentem správní
rady Anglo-československé banky, což byl po Živnobance druhý
největší bankovní dům u nás.
Proč se Váš otec rozhodl odejít z politiky?
Protože se zaměřoval spíše na problematiku
hospodářsko-finanční. Prohlašoval také, že nechce okrádat rodinu, ani krást.
Ano, odešel i z finančních důvodů.
6
Do prvního parlamentu nově vzniklého Československa nebyli poslanci
voleni ve volbách. Zastoupení jednotlivých politických stran odpovídalo
výsledkům voleb do říšské rady z roku 1911. Několik poslaneckých míst bylo navíc
vyhrazeno zejména pro poslance ze Slovenska.





11
Váš tatínek, poslanec a ministr, odešel z politiky i z finančních důvodů?
Za první republiky si ministr nežil nijak nad poměry. Otec
dostal služební byt u Písecké brány vyhrazený pro ministry, kteří
nebyli z Prahy. Jeho plat činil sto tisíc korun ročně, to je asi
desetinásobek platu úředníka. Neplatil se mu ale byt, nebyly žádné
příplatky na nějakou reprezentaci, dostal jen služební auto s
řidičem. Na druhou stranu, když třeba na Nový rok přišli hasiči,
nemohl jim dát sto korun, ale alespoň tisíc. Otec také potřeboval
splácet půl milionu na dům, který si v Praze koupil a kam jsme
se asi po pěti letech přestěhovali. Musel financovat jeho stavební
úpravy, které navrhoval architekt Gočár.
Měli jste nějaké služebnictvo?
V Praze nám doma vypomáhala kuchařka a služebná, které se
říkalo panská. Chodila velmi hezky oblékaná.
Ve Střelicích, kam jsme se po smrti otce přestěhovali, jsme
měli už jen kuchařku. Tehdy ještě nebyla technická zařízení
usnadňující nebo nahrazující práci v domácnosti jako vysavač,
pračka či chladnička. První vysavač jsme si pořídili někdy po
roce 1927, pračku ještě později. První chladničku jsme měli ve
Střelicích až těsně před otcovou smrtí v roce 1931. Ani v Praze, ani
ve Střelicích jsme neměli ústřední topení, topilo se v kamnech.
Toto všechno nějaké lidi potřebovalo.
Pamatujete si z dětských let některé prvorepublikové politiky a osobnosti?
Po odchodu otce z politiky jsme v Praze bydleli naproti
Kramářově vile. S mým spolužákem Tondou Sumem jsme od ní jako
malí kluci jezdili na koloběžce z kopečka dolů do Kounicovy
ulice
7
. Když bývalo hezky a byl zrovna v Praze, jezdil těmi místy
na svém koni Hektorovi prezident Masaryk. Rajtoval z hradu přes
Kounicovu ulici a Letnou dolů do Stromovky. Míval s sebou jen
sluhu, žádnou ochranku. Vzpomínám si na jeho čepici – krásný
muž. Jednou jsem na koloběžce vletěl Masarykovi rovnou pod
7
Dnešní Gogolova ulice v Praze.





12
koně. Shýbl se ke mně, začal mě hladit a říkal: „Chlapečku, stalo
se ti něco?“ Takto jsem se setkal s panem prezidentem.
Otec často přicházel do styku s Brucem Lockhartem, britským
obchodním atašé na velvyslanectví Velké Británie v
Československu. Předtím Bruce Lockhart působil jako britský generální
konzul v Rusku. Byl jedním z mála západních diplomatů, který
tam zůstal i po bolševické revoluci. Komunisté ho však nařkli, že
se zapojil do atentátu na Lenina, a odsoudili ho k trestu smrti.
Pracoval tehdy současně pro britskou tajnou službu a podílel se
na některých akcích proti bolševikům. Angličanům se ho naštěstí
podařilo vyměnit za Maxima Litvinova, zástupce Ruska ve Velké
Británii, kterého internovali v Londýně. Bruce Lockhart se velice
přátelil s Janem Masarykem, bývali u nás oba často na návštěvě.
V osmi letech jsem musel Janu Masarykovi recitovat.
Z význačných osobností k nám ještě chodil například sir Peter
Bark, poslední carský ministr financí v Rusku, tehdejší ředitel
Anglo-International Bank v Londýně. Jako dítě mě brával na
kolena, byl to maličký pán. Měl zlaté hodinky, které mu dala
carevna. Když je zmáčkl, začaly hrát Pochod prince Evžena Savojského.
Pamatuji si také prvního předsedu československé vlády
JUDr. Karla Kramáře. Pokud nejel autem, potkával jsem ho při
cestě do školy. Nosil bradku, knír a byl ostříhaný na ježka. Když
jsem ho pozdravil, vždycky mi odpověděl „Servus, chlapče“. Po
atentátu na ministra Rašína za ním chodil jeden člověk jako
ochranka. Z okna jsem vídával Kramářovu ženu, která byla
Ruska. Nosívala tradiční ruský šat s dlouhými sukněmi.
Vzpomínám si, jak se procházela po jejich skutečně nádherně upravené
zahradě.
Ze všech politiků jsem nejlépe poznal prof. JUDr. Karla
Engliše, ministra financí a prvního rektora Masarykovy univerzity
v Brně. Po druhé světové válce se stal Engliš také rektorem
Karlovy univerzity, posledním před komunistickým převratem.
Engliš mého otce často navštěvoval a jakožto ministr ho
brával s sebou na služební cesty. Z jejich společné cesty do
Jugoslávie se zachovala úsměvná historka. Dohodli se tehdy spolu, že





13
se budou střídat v placení jídla. Englišovi se ale podařilo, že na
něj jednou vyšla snídaně a polední káva, kdežto otec měl platit
oběd s večeří. Na tom samozřejmě tatínek prodělával, a tak se
rozhodl Engliše vytrestat. Příležitost se mu naskytla, když Engliš
platil za kávu. Měl u sebe jen velkou bankovku, tatínek ale řekl
číšníkovi, že je to dobré. Engliš mu pak musel nechat vše jako
spropitné.
Karel Engliš byl zřejmě největší otcův přítel. Dvakrát jsme jej
dokonce navštívili v jeho rodném domě v Hrabyni. Otec mu říkal
hanácky Kódl, to je Karel. Měli někdy rozličné názory na finanční
politiku, ale hlavní zásadou zůstávalo, že rozpočet státu nesmí
být deficitní, v tom se naprosto shodovali. Profesor Engliš byl
velmi šetrný, v soukromém životě, i jako ministr.
Když otec v roce 1931 zemřel, museli jsme prodat náš dům,
protože na něm stále lpěl velký dluh u Vršovické záložny.
Přestěhovali jsme se potom do bytu v Čechově ulici u Stromovky.
Nedaleko bydlel generál Gajda, vůdce českých fašistů. Byl to
nesmírně ctižádostivý člověk, ruský legionář, který však neuspěl
v politické kariéře. Založil si proto stranu podle Mussoliniho.
Chodil v černé košili a měl kolem sebe vždycky černokošilatou
bandu jako ochranku.
Jak jste prožíval dětství? Čím jste se tehdy bavil ve volném čase?
Tatínek nikdy nechtěl, aby se ze mě stalo velkoměstské dítě.
Jezdili jsme proto o prázdninách do Střelic, kde jsem měl nejvíce
kamarádů. V Praze jsem se kamarádil jen s Tondou Sumem, se
kterým jsme hodně jezdili na koloběžce a později na kole.
Když mi bylo deset let, naučil mne náš šofér z Anglobanky
řídit auto. Anglobanka financovala Fiat v Turíně, používala proto
zprvu jen fiaty, šestiválce, které mohly jet až sto dvacet. Nechat
desetiletého kluka řídit takový vůz znamenalo značnou odvahu.
Vše se muselo ovládat mnohem větší silou než dnes, protože
brzdy ani volant neměly posilovače. Velmi obtížně se řadilo,
převodovka a motor totiž nebyly synchronizovány. Řídit auto
od deseti let však tehdy nepředstavovalo nic nezákonného, ještě





14
ani neexistovaly autoškoly. Odpovědnost za případnou nehodu
by býval nesl ten, kdo měl řidičské oprávnění, tedy náš šofér.
Když jsme se po smrti otce přestěhovali do Střelic, začal jsem
dělat modely letadel. Konstrukce se vyráběla ze štípaného
bambusu a potahovala se japonským papírem. Sestrojoval jsem
nejprve větroně, ale pak i modely poháněné vrtulí, kterou roztáčela
namotaná guma. Účastnil jsem se různých soutěží v Uničově,
v Šumvaldu a dalších městech.
Kde všude jste jako desetiletý chlapec autem jezdil?
Jen po Praze. Za vrchol svého řidičského umění jsem
považoval, když se mi podařilo vyjet Chotkovu ulici, kde se musela
předjíždět tramvaj. Běžně jsem autem začal jezdit až ve Střelicích
někdy v patnácti letech.
Za mého mládí znamenala cesta automobilem vždy zážitek.
Silnice byly prašné, žádný asfalt. Po cestách jezdila spousta koní,
kterým vypadávaly z podkov hřeby. Pokud jsme píchli z Prahy do
Střelic jen jednou, mohli jsme hovořit o zázraku. V čase
zemědělských prací, když se třeba svážela řepa, jsme dostali co chvíli
pořádný smyk.
Váš tatínek byl zprvu poslancem, ministrem a pak předsedou správní
rady předního bankovního domu. Stačil se vám, dětem, věnovat?
Přes všechny své povinnosti se mně i sestře hodně věnoval, byl
skutečně vzorný otec. V Praze se mnou chodil jezdit na koni –
v létě do Stromovky, v zimě do velké jízdárny v Panské ulici. Ve
Střelicích jsme spolu hrávali tenis. Když měl tatínek chviličku
čas, hned jsme jeli celá rodina někam na výlet. Občas nás s sebou
brával i na pracovní cesty. Ve čtyřech letech jsem byl s oběma
rodiči v lázních na ostrově Lido u Benátek. Později jsem s tatínkem
navštívil továrnu na vozy Fiat v Turíně.
Tatínek byl výborný hudebník – měl krásný baryton, hrál na
klavír, housle a violoncello. Moje sestra také nádherně zpívala
a výborně hrála na klavír. Tento talent jsem však nezdědil. Musel
jsem sice chodit do klavíru, ale hraní mi nikdy moc nešlo. Proto





15
mne tatínek alespoň učil recitovat, což se mi později velice hodilo
v koncentráku i v komunistickém vězení.
V brutalitě, se kterou se člověk denně setkával, zněla poezie
jako tóny krásné hudby.
Spoustu nádherných chvil jsem zažil se svým soukromým
učitelem Karlem Tučkem. Chodívali jsme hodně na výlety kolem
Prahy. V Prokopském údolí jsme hledali trilobity, učil mne znát
kameny. Z Karla Tučka se později stal významný český
mineralog. Pracoval jako správce mineralogických sbírek v Národním
muzeu.
Proč jste měl soukromého učitele? Vy jste nechodil do školy?
Až od druhé třídy. Ve třech letech jsem totiž dostal zánět
slepého střeva, které prasklo. Tehdy se ještě nepoužívala antibiotika,
a tak jsem málem zemřel. Následky mne provázely celé dětství,
několik roků jsem byl velmi zesláblý.
Za běžných okolností bych měl nastoupit do cvičné obecné
školy při učitelském ústavu v Panské ulici. Učili v ní středoškolští
i univerzitní profesoři a na náslechy chodili studenti čtvrtého
ročníku učitelského ústavu. Jelikož jsem byl tak nemocný,
zašel tatínek za panem ředitelem Švadlenkou, aby mu doporučil
vhodného kandidáta učitelství a mohl jsem se místo první třídy
připravovat doma. Pan ředitel navrhl Karla Tučka. Slyšel jsem,
když tatínek ve své pracovně s Tučkem mluvil. Ptal se ho na
prospěch a jestli je bolševik. Tuček odpověděl, že je ze Staré Paky
a ačkoliv je chudý, komunista není. Nato mu tatínek řekl, že to
je dobře, a přikázal mu, aby byl na mne přísný. Karel Tuček se
záhy stal naším rodinným přítelem. Toto přátelství přetrvalo až
do jeho smrti v roce 1990.
Abych mohl nastoupit do druhé třídy, musel jsem na konci
školního roku dělat zkoušky. Jako poslední jsem měl
náboženství. Zkoušel mne z něj veliký katecheta, univerzitní profesor
Dr. Hora. Ptal se mne: „Chlapečku, kdo je nejvyšší nad námi?“
Coby dítě republiky jsem odpověděl, že pan prezident Masaryk.
Profesor Hora vstal ze židle a vletěl na chodbu na chudáka





16
Tučka, který byl bezvěrec, a tak mé přípravě na náboženství
vůbec nevěnoval pozornost. Věděl jsem jen, co mi vyprávěla
maminka. Zkoušky jsem ale udělal a mohl jsem začít normálně
chodit do školy.
Cvičná obecná škola se nacházela v bývalém piaristickém
klášteře. Byla pouze chlapecká a měla v Praze tu nejlepší pověst.
Navštěvovalo ji hodně Židů snad ze všech významných pražských
židovských rodin – syn majitele domu s hedvábím Weiss, syn
rabína Blocha a další. Každý rok nás měl jiný učitel, všichni byli
vynikající pedagogové.
Do školy jsem to měl daleko. Musel jsem pěšky z Letné dolů
po schodech, po mostě přes Vltavu, přes Staroměstské náměstí
až na Příkopy. Jen výjimečně, když například pršelo, jsem jel
tramvají jedničkou.
Dnes se tomu těžko věří, ale tramvaj tehdy jezdila přes
Staroměstské náměstí a podjížděla Prašnou bránu.
Ve čtvrté třídě jsem udělal zkoušky na reálné gymnázium na
Smíchově. Nechodil jsem tudíž do páté třídy obecné školy, kvůli
čemuž jsem později maturoval už v sedmnácti. Na smíchovském
gymnáziu jsem poprvé zažil koedukaci, to jest vzdělávání chlapců
a dívek dohromady. V naší třídě sice ještě žádná dívka nebyla, ale
ve vedlejší jedna ano.
Když jsem byl v sekundě, zemřel mi otec. V Praze jsem
dochodil ještě tercii, ale pak jsme se s maminkou a sestrou přestěhovali
do Střelic. Od kvarty jsem přestoupil na Zemské reálné
gymnázium v Litovli.
Promiňte mi tu otázku, ale Váš otec zemřel poměrně mlád. Proč?
V roce 1926 ho začalo bolet ve spodní části hrudníku. Přičítal
to původně následkům úrazu z dětství. Jako dítě totiž skákal ve
stodole do kupy slámy, pod kterou byl zasypaný pluh. Zlomil si
o něj žebro.
Jak se ale ukázalo, příčinou bolestí byl nádor, naštěstí
nezhoubný. Tatínek musel na operaci do nemocnice v Podolí. Pro
tentokrát se ještě uzdravil. O čtyři roky později jsem s ním hrál





17
v létě ve Střelicích tenis. Udělalo se mu špatně, říkal, že už
nemůže. Po řadě vyšetření se ukázalo, že má rakovinu žaludku,
která už metastázovala. Musel znovu na operaci, společně jsme
ještě strávili Vánoce ve Střelicích, ale na začátku jara, 29. března
1931, zemřel na zápal plic. Dožil se pouhých padesáti tří let.
Zůstali jsme sami – maminka, o deset let mladší než tatínek,
a dvě děti – mně bylo jedenáct, sestře sotva šest. Maminka dosud
neměla jiný příjem než tatínkův plat. Museli jsme proto prodat
vilu v Praze a odejít do Střelic. Hospodářství ve Střelicích bylo ale
poměrně malé, jen kolem dvaceti hektarů. Tatínek ho proto svěřil
najatému správci spolu s třiceti hektary v rodných Lazcích a
dalšími asi padesáti hektary, které si pronajímal. Zhruba jednou za
měsíc jsme jezdili do Střelic a tatínek vše kontroloval. Střelickou
rychtu a ostatní hospodářské budovy nechával přestavovat podle
projektu profesora Karla Caivase, významného architekta, který
se zabýval problematikou zemědělských staveb. Tatínek trval na
tom, že při rekonstrukci musí být zachován původní ráz vesnice
a statku. Většina z jeho záměrů, žel, už nikdy nebyla provedena.
Statek ve Střelicích měl původně sloužit jako letní sídlo.
Trvalo proto asi rok, než se podařilo provést všechny úpravy,
abychom v něm mohli normálně bydlet. Maminka, žena z města,
poté začala hospodařit. Uměla perfektně účetnictví, ale vedení
hospodářství nerozuměla a zprvu se jí moc nedařilo. Pomáhal jí
proto náš původní správce, který však za nějaký čas odešel,
protože si jako bývalý legionář koupil na Dačicku zbytkový statek
8
.
Poté k nám přišel správce ze zrušeného Baťova velkostatku někde
v německé části Slezska. Mamince ho doporučila její známá
Marie Baťová, vdova po Tomáši Baťovi.
8
Po vzniku Československa byla soukromým vlastníkům zabrána půda
přesahující 150 ha. Cílem tohoto opatření bylo omezit množství půdy
vlastněné zejména šlechtou, u níž se předpokládala loajalita k Rakousku-Uhersku.
Zabavená půda měla být předána do českých rukou rozparcelováním nebo
pronajmutím drobným rolníkům a bezzemkům. Zbylá zabraná zemědělská
půda, která většinou náležela samostatně fungujícím částem vrchnostenských
dvorů, byla rozprodána jako zbytkové velkostatky.





18
Náš nový správce pocházel od Loun a mezi místní Hanáky
vůbec nezapadl. Neoměl hanácke, nebyl jejich. Vydržel u nás asi
tři roky, pak se vrátil do svého rodného kraje. Poté maminka
hospodářství pronajala a sama provozovala už jen zahradnictví
a ovocné školky.
Jak jste zvládl přechod z Prahy na venkov na Moravu?
Poměrně dobře, měl jsem ve Střelicích hodně kamarádů.
Podařilo se Vám stejně navázat i ve škole?
V Československu tehdy byla velká nezaměstnanost, proto
nás v Praze učili i bývalí vysokoškolští profesoři, kteří patrně
nenašli uplatnění na vysokých školách, ale chtěli zůstat v Praze.
Například na přírodopis jsme měli docenta Breindela. Latinu
nás učil pozdější univerzitní profesor Kuthan, který napsal
středoškolskou učebnici latiny. Mezi další skvělé odborníky patřil
dr. Vladimír Ryšavý, autor učebnice matematiky, ze které se učila
ještě moje dcera. Profesor Ryšavý pro nás býval trochu postrach,
ale učil skvěle. Na zeměpis jsme měli Josefa Brunclíka, autora
známého školního atlasu Brunclík-Machát. Němčinu nás učila
autorka dívčích románů Jaromíra Hüttlová, která napsala
například Táňu z naší oktávy.
Když jsem přišel do Litovle, ještě celý školní rok jsem vyžil
z toho, co jsem už uměl. V Praze byl však přístup profesorů ke
studentům spíše odtažitý, neosobní, kdežto profesoři v Litovli
měli k člověku bližší vztah, znali poměry v rodině, což byl velký
rozdíl. I v Litovli však byli profesoři kvalitní. Krásně se tehdy
studovalo.
Kdo Vás z Vašich gymnaziálních profesorů v Litovli nejvíce zaujal?
Veliký vliv na můj vztah k historii a umění, hlavně
dramatickému, měl náš třídní profesor Bohumil Ondroušek. Učil nás
latinu, a tak nám přirozeně vykládal i o antické historii. Byl také
hodně činný v Sokole, kde působil jako vzdělavatel. Z řad
studentů gymnázia vybíral vhodné herce pro divadelní představení





19
Sokola. Hrálo se v Rolnické záložně na náměstí Přemysla
Otakara, kde je dodnes krásný sál. V roce 1935 jsem poprvé veřejně
vystupoval v Catullově pomstě, pak ve Snu noci svatojánské.
Naposledy jsem hrál v roce 1937 doktora Sigelia v Bílé nemoci.
Naší nejoblíbenější profesorkou byla mladá češtinářka a
francouzštinářka, asi pětadvacetiletá Marie Vlachová. Velice úzce
spolupracovala s profesorem Ondrouškem – dělávala dramaturga
našich divadelních představení připravovaných v rámci Sokola.
Profesorku Vlachovou jsme měli na češtinu, hodně nás směřovala
k poezii. Pod jejím vedením a vedením profesora Sovy, dalšího
učitele češtiny, pořádalo gymnázium každý rok výběrovou
soutěž v recitaci. V aule gymnázia jsme museli přednést dvě dané
básně – jednu epickou a jednu lyrickou. Většinou jsem tuto
soutěž vyhrál.
Při výročí 28. října, v den narozenin Tomáše Garrigue
Masaryka a v jiných významných výročích jsem spolu s dalšími
studenty chodil recitovat do Rolnické záložny. Přítomni byli všichni
městští zastupitelé, starosta města Ing. Otakar Ledvinka,
profesoři gymnázia a další významní lidé z města a okresu, například
okresní hejtman Antonín Geisler. Při jedné z těchto recitací jsem
se v roce 1934 seznámil se svou paní. Recitoval jsem tehdy Dykovu
Země mluví a ona něco od Sládka. Na jaře příštího roku jsme
spolu začali chodit. Bylo nám oběma patnáct let.
Němčinu nás učil nesmírně náročný profesor Eugen Stoklas.
Domnívám se, že měl spíše přednášet na vysoké škole. Naštěstí
jsem německy uměl poměrně dobře, protože jsem z Prahy často
jezdil do Střelic, v jejichž okolí se německy hodně mluvilo. Před
příchodem do Litovle jsem byl navíc asi měsíc u jedné rodiny
v Alpách v Rakousku.
Litovelské gymnázium navštěvoval i Jan Opletal, znal jste ho osobně?
Spíše od vidění, chodil o tři ročníky výš. Byl velký sportovec,
dobře stavěný chlapec. Hrál házenou, výborně cvičil. Pocházel ze
Lhoty u Nákla, z rodiny chudých zemědělců. Až do kvinty chodil
do školy pěšky osm kilometrů – každý den, i v zimě a mrazu.





20
Sám někdy přiznával, že když byla zamrzlá Morava, jel do školy
na bruslích.
Brusle se tehdy přidělávaly k normálním botám na klíček.
V kvintě se mu podařilo získat staré kolo a začal do školy
jezdit na kole.
Jak jste trávil volný čas mimo školu?
Byl jsem hodně činný v Sokole ve Střelicích. Po nástupu na
vysokou školu jsem se stal jeho vzdělavatelem. Připravovali jsme
různé akademie. V roce 1937 jsme například slavili sto let od smrti
Puškina. Nebyla televize, takže lidé na taková představení chodili.
Střelický Sokol také pořádal divadelní představení, většinou
veselohry. Hráli v nich místní ochotníci. K nim jsem ale nepatřil,
protože jsem působil v představeních v Litovli. Divadelní hry
režíroval řídící učitel Artuš Mikulášek, starosta Sokola. Jedním
z nejvýznamnějších tamějších herců byl holič Josef Trávníček.
Měl velice blízko k tuberkulóze, a aby neonemocněl, běhával ke
svému zaměstnavateli do Uničova a potom zpátky do Střelic.
Vytrénoval se natolik, že se stal přeborníkem olomouckého kraje.
Když se v Litovli otevíral nový stadion, vyslala k nám Sparta
svého nejlepšího běžce. Trávníček se vedle něj postavil v
obyčejných trenýrkách, v sokolském tričku a porazil ho naprosto
nevídaným způsobem. Se dvěma dalšími kluky ze Střelic jsme za
bratrem Trávníčkem chodili a on nás učil běhat. O prázdninách
jsme jednou týdně dělali běh na deset kilometrů. K tomu jsem
za střelický Sokol ještě hrával závodně volejbal.
V roce 1937 odešel řídící učitel Mikulášek. Na jeho místo a na
místo starosty Sokola nastoupil Jan Mlčoch, výborný muzikant,
který uměl velmi dobře na housle. Musel jsem ho někdy
doprovázet na klavír při divadle, alespoň základní takty. Hrály s námi
obvykle ještě jedny housle a klarinet.
Když jsme se přestěhovali do Střelic, začal jsem chodit do
skautu. Po roce jsem se stal skautským vedoucím v Uničově a za
další rok sborovým vůdcem. Vedl jsem tři oddíly v sudetské
oblasti, ve Šternberku, Uničově a v Šumvaldu. Mívali jsme úžasné





21
tábory. Na prvním z nich jsem byl v Javoříčku pod Bouzovem.
Další dva se konaly v Nízkém Jeseníku a v Paseckém Žlebu – oba
jsem už organizoval. Musel jsem nejprve vybrat a zajistit vhodný
pozemek, sehnat dodavatele potravin, podsady stanů a opatřit
všechna možná povolení od obce, lesů a hygieny. Z našeho statku
se pak koňmi dovezla sláma do slamníků. Na tábory jezdilo až
čtyřicet dětí od deseti do třinácti let. Býval jsem jedním ze šesti
vedoucích. Vůdce táborů dělal student práv František Boreš
z Litovle, výborný organizátor. Tábor v Paseckém Žlebu se konal
v roce 1937, kdy jsme už museli žádat o ochranu kvůli útokům
německých ordnerů
9
. Měli jsme natažený polní telefon k bytu
nejbližšího četníka. S jeho zřízením nám pomohl jeden z
uničovských skautů, jehož otec byl tamější vrchní četnický strážmistr.
Přepadali nás mladí sudetští Němci, kterým bylo kolem
dvaceti let, oproti nám tedy o dosti starší. Většina přepadů se
odehrála v noci, kdy se nám ordneři snažili ukrást československou
vlajku. Vždy jsme je naštěstí odehnali bez cizí pomoci. Jednou
jsem však byl se šumvaldským a uničovským oddílem na kolech
na Rabštejně. Projížděli jsme přes německou vesnici a ordneři
nás hnali kamením.
Ve skautu jsem se mnohému naučil. Vedl člověka k
samostatnosti, jisté sebekázni a umění se o sebe postarat. Později mi to
hodně pomohlo.
Bydlel jste ve Střelicích, studoval v Litovli, vedl skauty ve Šternberku,
Uničově a v Šumvaldu. Jak jste se tehdy přepravoval?
Jezdil jsem všude na kole. Pokud pršelo a musel jsem ráno do
Litovle do školy, odvezl mne někdo ze statku bryčkou. Tou jsme
vždy brávali více studentů. Když bylo naléhavě potřeba, vzal jsem
si někdy i auto.
9
Ordneři – polovojenské ozbrojené složky organizované Sudetoněmeckou
stranou. Jejich fiktivním cílem byla ochrana německého obyvatelstva. Ve
skutečnosti šlo ordnerům o vyvolávání nestability v československém pohraničí.
Jejich název pochází od Ordnergruppe.





22
Měl jste za Vaši práci ve skautu nebo v Sokole nějakou finanční odměnu?
Všechny funkce v Sokole a ve skautu byly čestné, neplacené.
Musel jste během studia na gymnáziu pomáhat v hospodářství?
Tehdy ještě ne. Dělal jsem jen lehčí práce. Jezdil jsem třeba po
žních po poli s hrabačkami slámy, taženými koněm.
Bydlel jste v části Československa se silným německým osídlením. Jaký
byl z Vašeho pohledu předválečný vztah Čechů a sudetských Němců?
Než se stal Hitler německým kancléřem, zdálo se, že naše
soužití s německými spoluobčany bude klidné. Nacistické Německo
ale začalo finančně podporovat radikální německé strany, které
se v roce 1933 sloučily do jediné Sudetendeutsche Partei –
Sudetoněmecké strany. Její představitelé začali prohlašovat, že tento
prostor je původně německý, že jsme vředem jejich snaze
vytvořit celistvou německou říši. Sudetoněmecká strana soustředila
naprostou většinu zdejšího německého obyvatelstva a stala se
nejsilnější politickou stranou v Čechách a na Moravě. Jedině díky
volební aritmetice neměla po volbách do Národního
shromáždění v roce 1935 více poslanců než agrárníci – nejsilnější česká
strana.
Vůdce Sudetoněmecké strany, Konrad Henlein, nabídl
Hitlerovi, že sudetští Němci budou podporovat jeho snahu o lik vidaci
Československa. Začal na naši vládu vznášet stále větší a větší
požadavky, včetně územních. Jezdil hodně po světě a získával
tak podporu pro svou myšlenku. Henleinovi se na svou stranu
podařilo obrátit například řadu anglických aristokratů. V
naprostém rozporu se skutečností hlásal, jak Němce utiskujeme
a jak se jim u nás špatně daří.
Vše vyvrcholilo po připojení Rakouska k Německu v březnu
1938. Na svou obranu jsme od roku 1935 usilovně stavěli
pohraniční opevnění, ale nikoliv na hranici s Rakouskem. Po připojení
Rakouska k Německu zůstala naše jižní hranice nechráněna.
V tomto období se postupně začaly množit útoky ozbrojených
sudetoněmeckých skupin proti našim úřadovnám, četnictvu,





23
pohraničním strážím i proti individuálním Čechům. Byly i oběti
na životech.
Řídící učitel Mlčoch, štábní kapitán v záloze, organizoval ve
Střelicích protileteckou obranu, například cvičení v maskách.
Měl jsem tehdy čerstvě po maturitě a čekal jsem, než půjdu na
vysokou školu. Z popudu pana řídícího jsem v srpnu a v září
roku 1937 učil místní mladé lidi řídit auto v rámci branného
autoklubu. Naše armáda nutně potřebovala řidiče. Dostal jsem
k dispozici starou Tatru, kterou brannému autoklubu darovaly
Středomoravské elektrárny Přerov.
Střelice byly ryze českou vesnicí, kterou kromě jižně ležící
Červenky obklopovaly samé německé obce. Na západ byl zcela
německý Benkov – Pinke, na východ Renoty – Einoth. Necelé dva
kilometry za nimi se nacházel německý Dětřichov – Ditters dorf.
V Renotách i Dětřichově žila česká menšina. Aby se děti z těchto
obcí mohly vzdělávat, byla mezi oběma vesnicemi zřízena
krásná, moderní obecná škola. Na její stavbu sehnala peníze od
různých dárců Národní jednota severomoravská, která sídlila
v Olomouci a pomáhala Čechům žijícím v pohraničí. Její okresní
tajemník, Adolf Kubis, se zasloužil, že ve zdejších pohraničních
obcích vznikla síť českých škol. Kubis býval velkým přítelem
mého otce, proto nechal novou školu pojmenovat Sonntagova
národní škola. Jejím prvním ředitelem byl spisovatel Josef
Koudelák.
V době nejvypjatějších národních sporů v roce 1937 jsme tuto
školu chodili o prázdninách hlídat, aby ji Němci zejména v noci
neponičili. Hlídky tvořili čeští dobrovolníci z obou obcí, pro něž
byla škola určena, a také sokolové ze Střelic, které jsem k ní vozil
autem. Ve škole nás spávalo asi deset. Byli s námi i myslivci, kteří
měli u sebe pušky. K žádnému střetu naštěstí nedošlo.
Měl jste na gymnáziu v Litovli německé spolužáky?
Němci z Litovle a okolí chodili studovat na německé
gymnázium v Uničově, zvaném Mährisch Neustadt. Na gymnáziu
v Litovli během mého studia žádný Němec nebyl.





24
Jistě jste však s Němci přicházel do styku...
V Benkově byl německý pekař, který dělal výborný chleba,
brali jsme ho od něj. Nakupovat jsme jezdívali do Uničova, do
něhož je ze Střelic blíže než do Litovle. Snažili jsme se chodit
hlavně do českých obchodů, abychom podpořili tamější Čechy
žijící v menšině. Náš farní kostel byl v Renotách, kde žila německá
většina, místní farář byl ale Čech. Mši sloužil latinsky, kázání
vedl střídavě v češtině a v němčině. Většina tehdejších sudetských
Němců uměla dobře česky. Náš vztah byl až do nástupu Hitlera
k moci korektní.





25
Kam jste se vydal studovat po maturitě?
Měl jsem tehdy stejný vztah k zemědělství, technice i
humanitním vědám. Můj otec byl ministrem zemědělství, navíc se ještě
jako zemský poslanec podílel na založení Vysoké zemědělské
školy v Brně. Říkal jsem si tedy, že by si lidé mohli myslet, že
jsem měl při studiu protekci. Chtěl jsem proto jít studovat
techniku. Můj poručník, kterého mi otec před smrtí určil, mi však
doporučil, abych šel na práva, jelikož s právním vzděláním se lze
uplatnit v řadě povolání.
Kdo byl Vaším poručníkem?
Blízký přítel mého otce, bývalý soudce Nejvyššího správního
soudu Josef Tamchyna. Působil jako ministerský rada v době,
kdy tatínek spravoval ministerstvo obchodu, takto se poznali. Za
svého působení v Anglobance udělal tatínek z Josefa Tamchyny
generálního sekretáře Svazu sladařského průmyslu. Náš slad se
tehdy vyvážel do celého světa.
Pan rada měl už tři vlastní dospělé děti – dceru a dva syny.
Přesto se mne ujal a výborně se o mne staral. Zajistil nejprve
projednání celého našeho dědictví a pomohl mamince prodat
II
/
Vám musím dáti sbohem





26
pražský dům. Když jsme se odstěhovali do Střelic, jednou za dva
měsíce za námi jezdil. Při studiu práv jsem za ním v Praze často
chodil domů na Jiráskovo náměstí. Brával mne někdy na oběd do
Metra na Národní třídě, protože měl nedaleko kancelář.
Jak Vás studium práv naplňovalo?
Docela ano. Mám velký vztah k historii, velice mne proto
bavily přednášky z římského práva, které se musí vykládat společně
s historií. Přednášel nám ho profesor Otakar Sommer – veliký
elegán, který však neměl rád ženy, protože mu ta jeho utekla
s kolegou z Brna. Na vysokých školách tehdy studovalo jen velmi
málo dívek. V našem prvním ročníku bylo asi tři sta studentů,
z toho jen šest děvčat. Pokud nějaká dívka přišla na zkoušku
k profesorovi Sommerovi, zeptal se jí nejprve, zda umí vařit.
Pokud řekla, že ano, zeptal se jí ještě, čemu novému se chce naučit.
Když řekla, že ne, pravil, aby se to honem naučila. Jednou z dívek,
se kterou jsem studoval, byla hraběnka Ludmila Lobkowiczová.
Vzpomínám si na její krásný německý přízvuk. Nikdy neřekla
Casius, ale kchasius. Skvělé děvče!
Jak náročné bylo studium práv za první republiky?
Bylo nesmírně náročné hlavně na paměť. Hodně studentů
proto vypadlo už v prvním ročníku. Kromě předmětů týkajících
se práva jsme měli i řadu předmětů nepovinných, například
řečnictví. Chodili jsme na náslechy do parlamentu, ve kterém ještě
bylo několik dobrých řečníků. Většinou poslanců, kteří před
vznikem republiky zasedali v parlamentu ve Vídni.
Tehdejší studium na právnické fakultě vyžadovalo dobrou
znalost latiny. Kdo ji dostatečně neovládal, potýkal se s velikými
potížemi. Při rigorózních zkouškách jsme například dostali texty
římských právníků. Museli jsme je přeložit a vysvětlit jejich
význam. Chodili jsme proto na přednášky poctivě od pondělí do
soboty.
Jak jste trávil čas mimo školu?





27
Ve všední dny jsem měl většinou dost studia. Pokud jsem šel
za zábavou, tak občas do divadla. V sobotu večer jsme se s
kamarády vydávali tancovat někam do vinárny. Chodila s námi i má
současná žena, která tehdy pracovala v Praze na generálním
ředitelství Škodových závodů jako německá korespondentka.
Nejčastěji jsme zamířili do Fénixu na Václavském náměstí.
Hrával tam se svým orchestrem Samko Dudík. „Od večera do rána,
Samko Dudík vyhrává. A ja pijem, pijem, pijem, pijem, len z
plného pohára.“ Nemívali jsme ale nějak velkou útratu. Většinou
jsme si všichni dohromady koupili jednu láhev vína. Když jsme
však s kamarády scházeli po schodech dolů, Samko už spustil
tuš. Do naší společnosti patřila i Milka Rechtorisová, studentka
ze Slovenska, která uměla skvěle tancovat čardáš. Vzpomínám si,
jak ho jednou tancovala na stole.
Milka po komunistickém převratu emigrovala do Spojených
států, kde se stala hlasatelkou československé redakce Hlasu
Ameriky.
Studium práv jste započal na podzim v roce 1937, v době, kdy se nad
osudem naší země začínalo smrákat...
Bydlel jsem na Švehlově koleji, kterou podporovala agrární
strana. Hned na počátku studia jsem vstoupil do Agrárních
akademiků a byl za ně delegován do Českého svazu vysokoškolských
studentů v Praze. Svaz sídlil ve Strakově akademii, kde se dnes
schází vláda. Stal jsem se členem výboru svazu a byl jsem zvolen
kulturním referentem. Z toho důvodu jsem měl hned na začátku
zimního semestru obejít všechna pražská divadla a sjednávat
slevy pro studenty.
Musím přiznat, že nejhůře se mi sjednávaly se zástupcem
Osvobozeného divadla. Měli pořád plno, a tak nepotřebovali,
aby k nim chodili studenti na slevy.
Někdy koncem letního semestru začal náš svaz připravovat
publikaci ke dvacátému výročí vzniku republiky. Živí politici v ní
měli vzpomínat na ty, kteří již zemřeli během dvaceti let jejího
trvání. Mezi jinými měl do ní přispět i Andrej Hlinka, tehdejší





28
slovenský poslanec za Ľudovou stranu. Šel jsem jej požádat, zda
by napsal příspěvek o Pavolu Blahovi. Přijal mne v poslaneckém
klubu, v budově dnešní konzervatoře u Rudolfina, ve kterém
tehdy sídlil parlament. Hlinka byl už starší pán, docela korektně
jsme se domluvili. Napsal svůj příspěvek asi za měsíc, perem, na
šest stránek. Začínal zhruba takto: „Celá ta
česko-židovsko-bolševická čeládka, která vládla a vládne Slovensku...“ Až mnohem
dále začal psát o Blahovi. Byl jsem velice překvapený, něco
takového jsem vůbec nečekal. V roce 1918 podporoval Hlinka vznik
Československa, takto se změnil. Rozhodli jsme se ve svazu, že
jeho příspěvek nezařadíme.
Kvůli politickým událostem, které následovaly, naše publikace
ke dvacátému výročí vzniku republiky nikdy nevyšla. Obal k ní
měl dělat Ladislav Lakomý, spolužák z gymnázia v Litovli,
vynikající malíř a karikaturista. Za války byl vězněn v
koncentračním táboře Mauthausen, kde si od něj esesáci nechávali malovat
různé obrazy. Láďa do jednoho z nich zakomponoval karikaturu
Hitlera. Poslali ho za to na práci do tamějšího lomu. Aby se
jí vyhnul, skočil na elektrický plot, kterým byl tábor ohrazen.
Nemohl jsem tomu po válce vůbec uvěřit. Láďa byl statný chlap,
zvyklý na tvrdou práci. Nikdy bych to do něj neřekl.
Vzpomínáte si na období kolem vyhlášení Mnichovské dohody?
V polovině září 1938 se naši Němci pokusili o puč, vláda proto
zakázala činnost Sudetoněmecké strany. Část jejich poslanců
přeběhla do Německa, kde založili polovojenskou organizaci
Freikorps, připravující se k převzetí moci v česko-moravském
prostoru. Členy Freikorps byli zejména mladí Němci ze Sudet,
jichž tehdy hodně přešlo za hranice. Někteří z uprchlých členů
Sudetoněmecké strany se tajně vraceli na naše území, aby
instruovali a organizovali soukmenovce. Naše tajná policie jejich činnost
sledovala. Vyzvala proto Čechy žijící v pohraničí, kteří měli auto
a řidičák, aby byli k dispozici. Nový semestr začínal až v říjnu,
do té doby jsem byl stále ve Střelicích. Jednoho pozdního večera
zazněl telefon, měl jsem přijet do Uničova. Když jsem dorazil na





29
místo setkání, přisedli ke mně dva tajní policisté v civilu. Dali mi
velkou pistoli Steyr a řekli, abych zajel do Brníčka, vzdáleného
asi kilometr. Dnes je Brníčko součástí Uničova, tehdy však bylo
samostatnou, zcela německou vesnicí.
Bydlel v ní dokonce člověk, který byl později vyznamenán jako
nejlepší zemědělec Třetí říše. Tajní policisté mi cestou vysvětlili,
že se do našeho kraje z Německa vrátil poslanec Sebekowsky
a v Brníčku se má konat tajná schůze nacistů. Na místo jsme
dorazili asi v deset hodin večer. Byla naprostá tma, žádné
pouliční osvětlení. Silnici svíral z obou stran živý plot. Dojel jsem ke
stavení, ve kterém se měla schůze konat. Vystoupili jsme z auta
a oba tajní policisté vběhli dovnitř. Najednou se ze stodoly vyřítil
chlap. Rozběhl jsem se za ním mezi živými ploty. Za chvíli ale
zmizel v jednom dvoře. Tajní policisté mne zavolali zpět, protože
další pronásledování by bylo velmi riskantní. Za dané
mezinárodní situace nebylo možné, aby došlo k přestřelce mezi naší
policií a poslancem za Sudetoněmeckou stranu...
Týden před Mnichovskou dohodou proběhla mobilizace.
V jednotlivých obcích ji organizovali starostové. Musel jsem
tehdy ze Střelic rychle zajet pro jednoho učitele, který byl u své
dívky v Řimicích, aby se stihl dostavit včas. Další den jsem se
hlásil jako dobrovolník na velitelství v Litovli. Výzva v rozhlase
zněla, že jsou potřeba šoféři. Přišel jsem k odvodu v kanadách
a skautské košili. Bylo mi devatenáct let, vzali mne hned. Dostal
jsem lžíci, ešus a bez odkladu mne pověřili úkolem. Němcům se
tehdy pro potřeby republiky zabavovala nákladní auta. V naší
oblasti sloužilo jako jejich shromaždiště fotbalové hřiště za
Bruntálem. Musel jsem proto další den zajet vlakem do Olomouce,
odkud jsem byl s dalšími přepraven do Bruntálu, abychom
zabavená německá auta zavezli na určená místa. Před vyjetím
jsme byli upozorněni, že Němci auta často různě poškozovali.
Obvykle do nádrží od benzínu sypali cukr, aby se zadřel motor.
Na mne připadl velký náklaďák NAG Büssing se vzduchovými
brzdami, který jsem měl odvézt do olomouckých kasáren. Sjet
s tímto ohromným automobilem serpentiny nad Šternberkem





30
nebylo nic snadného. Když jsem do Olomouce dorazil, přidělili
mi osobní vůz Citroën. Měl jsme v něm vozit důstojníky z Olšan
u Prostějova, kde bylo sídlo velitelství obrany severní Moravy, do
pohraniční pevnosti na Ramzové. Jel jsem ale nakonec asi jen
dvakrát. Poprvé jsem vezl nějakého majora. Museli jsme mít vedle
sebe pytle s pískem, kdyby po nás někdo střílel. Na noc jsem se
vrátil domů do Střelic, kde jsem si na auto vpředu připevnil znak
desátého sokolského sletu. Naposledy jsem jel na Ramzovou
v den, kdy jsme přijali Mnichovskou dohodu a začali ustupovat.
Odvážel jsem z pevnosti naše oficíry, tekly nám slzy. Jeli jsme
krokem, nešlo vůbec předjíždět. Před námi pochodovali vojáci
a koně táhli děla... Když jsme dorazili do Uničova, Němci už měli
všechno vyzdobené dubovými ratolestmi a hakenkrajcy. Stáli
v řadách podél ulice, protože za námi už šla německá armáda.
Z okénka jsem spatřil svou známou Helgu Langerovou,
vedoucí skautského oddílu německých dívek. Když se slavil
28. říjen a nastupovali jsme jako skauti na náměstí v Uničově,
stávaly vedle nás. Helga byla hezká blondýnka, dokonce jsme
spolu byli jednou tancovat, normálně jsem se s ní zdravil, uměla
česky. Teď stála u silnice a čekala na Wehrmacht. Zamával jsem
na ni ze staženého okénka a pozdravil: „Servus Helga!“ Ona se
ke mně otočila a naplila na mne. Takto se lidé mění... Vztyčil
jsem zaťatou pěst jako pozdrav německých komunistů a zakřičel:
„Freundschaft Moskau!“ Když jsem přijel domů, vyběhl jsem do
svého pokojíku a napsal básničku:
Jen dívat se teď na vás smím,
na vaši hrdou tvář,
jež dál se noří do mraků
a ve slunečnou zář.
Bývaly Jeseníky
severu pevná stráž.
Já miloval vás, hory mé,
vás lesy se svým vzdorem.





31
Vám skály věkem netknuté,
vám musím říci sbohem.
Bývala Francie statečná, silná.
My milovali Tě
jak první čistou lásku.
My věřili ve sladkou Francii,
když na nás přišel těžký den,
tys odhodila masku...
Bože, to zklamání!
My zřeli Harpyji,
jíž zahnívá už maso
jak staré nevěstce,
jež slizkým hlasem gigolým
nám zpívá o lásce.
Nuž sbohem, sladká Francie,
zradilas národ náš.
O mrtvých mluvme dobře jen,
sic hroznou vinu máš,
tvůj brzo přijde soudný den,
modli se otčenáš.
Až hyeny tě budou rvát,
až bude hostina,
až cizák bude šampaň pít
a Paříž v sutinách,
pak my Ti přijdem zpívat,
ať naši vděčnost znáš...
Bývaly Jeseníky
severu pevná stráž.





32
Vzpomínáte si na okamžik příjezdu německé armády?
Stál jsem na rohu návsi ve Střelicích s kamarádem Ryškou –
vedoucím skautů ze Šternberka, který ke mně utekl v domnění,
že Střelice nebudou zabrány. Když začaly přijíždět první německé
sajdkáry, vylezl ze svého domu jeden místní sedlák. Byl ze
starobylé rodiny, která se ve Střelicích usídlila jako jedna z prvních.
Dotyčný založil místního Orla a stal se předsedou místní
organizace Strany lidové. Nyní šel tento muž vítat německé vojáky. Před
našimi zraky si na klopu připíchnul odznak s hákovým křížem
a zamířil ke třem průzkumníkům, kteří se přijeli podívat, jestli
není zaminovaný most. Když k nim dorazil, zvedl nataženou
pravici a pozdravil je: „Heil Hitler!“
Bylo to pro mě velké zděšení. Vojákům se dotyčný představil
jako místní vůdce. Chvilku s nimi jednal o ubytování. Pak si mne
zavolal, ukázal na vitrínu, ve které visely sokolské plakáty, a
povídal pěkně hanácky: „Kunešo, teď tade bodo vládnót já a tade
te plakáte sokolské dávej dule!“
Dva němečtí oficíři se nakonec ubytovali u nás. Dali jsme je
do ložnice vedle místnosti, kam jsem se chodíval učit. Podivovali
se, co to mám na stěně, na které visel fez, který mi v roce 1937
daroval na mezinárodním skautském táboře ve Francii
spolubydlící ve stanu – Egypťan, který vyučoval angličtinu na gymnáziu
v Káhiře.
Před několika dny jste se hlásil jako dobrovoln


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist