načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století.  - Zuzana Lizcová

Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století. 
-4%
sleva

Elektronická kniha: Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století. 
Autor:

Studie se zabývá rolí kultury v mezinárodních vztazích a vývojem kulturních styků mezi Československou socialistickou republikou (ČSSR) a Spolkovou republikou Německo (SRN) v 60. letech ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 190
Rozměr: 23 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
PDF velikost (MB): 1.6
ISBN: 978-80-7363-201-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nástin vývoje československo-německých kulturních styků v průběhu 60. let 20. století.

Popis nakladatele

Studie se zabývá rolí kultury v mezinárodních vztazích a vývojem kulturních styků mezi Československou socialistickou republikou (ČSSR) a Spolkovou republikou Německo (SRN) v 60. letech 20. století. V úvodu studie nalezneme přesné časové a teritoriální vymezení tématu a rozbor pojmu kultura a její role v mezinárodních vztazích, včetně stručného nástinu rozdílných přístupů realistické a liberálně-idealistické tradice teorie mezinárodních vztahů k dané problematice. Dále se autorka věnuje popisu vývoje světové situace ve zkoumaném období, politickému a kulturnímu vývoji v ČSSR a SRN a utváření jejich zahraniční politiky ve vztahu ke konkurenčnímu studenoválečnému mocensko-politickému bloku. Neméně důležitá část publikace též shrnuje rozvoj politických, ekonomických a kulturních styků mezi oběma zeměmi ve zkoumaném období a stručně popisuje vliv existence Německé demokratické republiky (NDR) a zvláštního statusu Západního Berlína na jejich podobu. Poslední kapitola se podrobně zabývá vztahem mezi ČSSR a SRN na poli filmu a výtvarného umění a v závěru studie autorka sumarizuje své dosavadní poznatky

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zuzana Lizcová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zuzana Lizcová

Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN

v 60. letech 20. století

Teritoria – svazek 7

Univerzita Karlova v Praze

Fakulta sociálních věd

Dokořán


Recenzovali: PhDr. Olga Fejtová a doc. PhDr. Jiří Kvapík, Ph.D.

Kniha vznikla v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2011–263503.

Copyright © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2012

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli

způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Teritoria – svazek 7

Zuzana Lizcová

Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické)

Redakce Michaela Pohlreichová

Typografie a převod do elektronické podoby David Greguš

Ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze,

Smetanovo nábř. 6, Praha 1,

vydalo nakladatelství Dokořán, s.r.o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz v roce 2012.

(495. publikace, 39. elektronická)

ISBN 978-80-7363-434-6 (Dokořán)

ISBN 978-80-87404-20-1 (UK FSV)


Obsah

1. Úvod 7

1.1 Cíle a struktura studie 7

1.2 Metodologie 10

1.3 Prameny a literatura 12

1.4 Kultura 19

1.5 Kultura v mezinárodních vztazích 25 2. Zlatá šedesátá 37

2.1 Studená válka a období relativního uvolnění 37

2.2 Československo 38

2.3 SRN 64

2.4 Závěr 81 3.Vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 83

3.1 Politické a ekonomické vztahy 83

3.2 Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN 104

3.3 Závěr 121 4. Výměna na poli filmu a výtvarného umění 123

4.1 Kooperace v oblasti filmu 123

4.2 Společná řeč výtvarného umění 138

4.3 Závěr 155 5. Závěr 159

5.1 Posun ve vztazích SRN a ČSSR v 60. letech 159

5.2 Kultura jako relevantní faktor ve vztazích obou zemí 160

5.3 Specifika kulturní interakce obou zemí 163

5.4 Kulturní výměna navzdory vysoké politice 165

5.5 Role, přínos a limity zahraniční kulturní politiky 166 Seznam pramenů a literatury 169 Primární prameny 169 Sekundární prameny 177 Prameny on-line 185 Summary 186 Jmenný rejstřík 187

„Mit Politik kann man keine Kultur machen,

aber vielleicht kann man mit Kultur Politik machen.“

Theodor Heuss (1884–1963)

1. Úvod

1.1 Cíle a struktura studie

Slovo „kultura“, denně používané v běžné mluvě, médiích i odborných publikacích a periodikách, se řadí mezi významově nejbohatší, nejčastěji používané, ale také nejméně jednoznačné pojmy.

1

Jeho obsah se neustále

proměňuje, liší se podle situace, pozice mluvčího, druhu a data vydání díla,

kontextu diskuze, ve kterých se vyskytuje. Ve společenských vědách je pak

mnohavrstevný termín „kultura“ jednou z centrálních kategorií.

Hraje však kultura významnou roli i v mezinárodní politice a interakcích mezi státy a národy? Vědci, zabývající se danou oblastí, historikové,politologové, zastánci klasických teoretických škol mezinárodní politiky –realistické a liberálně-idealistické – se v odpovědích na tuto otázku zásadně rozcházejí. Cílem této studie je objasnit roli kultury ve zcela specifickém kontextu – v bilaterálních vztazích mezi dvěma státy, Československousocialistickou republikou (ČSSR) a Spolkovou republikou Německo (SRN) v 60. letech 20. století.

Vztah Čechů a Němců, historicky úzce provázaných středoevropskýchnárodů, procházel od počátku 19. století turbulentním vývojem, charakterizovaným neustálým vzájemným stýkáním a potýkáním. V polovině 20. století byl pak fatálně poznamenán traumaty nacistické okupace českých zemí a následného vysídlení místní německé menšiny. Na hranicích mezi Československem a nově vzniklou SRN vyrostla železná opona a problematický poměr Prahy aBonnu, hlásících se k antagonistickým studenoválečným blokům, dále zhoršovala hluboká vzájemná nedůvěra a nepřátelská propaganda. Za tohoto stavu nebyl vůbec navázán klasický politický a diplomatický dialog mezi oběma zeměmi.

Komunikace mezi občany obou států však zcela neutichla. Po pokusu o co nejsilnější izolaci Československa od Západu v první polovině 50. let přišel pro sovětský blok přelomový rok 1956, na který byl svolán XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Na uzavřenémvnitrostranickém zasedání se v poslední den jeho konání, 25. února 1956,distancoval ve svém slavném projevu „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ první tajemník KSSS Nikita Sergejevič Chruščov

2

od období stalinismu.

Sjezd navíc vyhlásil novou doktrínu „mírové koexistence“ ve vztazích se

Západem, která měla posunout soupeření obou bloků z vojenské roviny

na úroveň mírového soužití a soutěžení, zejména v ekonomické oblasti.

Chruščovův projev bezprostředně otřásl světovým komunistickým hnutím,

vyvolal pohyb směřující k povstání v Maďarsku, změnu politické špičky

v Polsku a předznamenal roztržku Sovětů s komunistickou Čínou. Dopad

XX. sjezdu na situaci v tehdejším Československu nebyl zdaleka takdrama>1 Srov. například Valerie M. Hudson, Culture and Foreign Policy (Londýn, 1997), 2–4; Julia

Reeves, Culture and International Relations (New York, 2004), 1–4.

2 Nikita Sergejevič Chruščov, 20. sjezd komunistické strany Sovětského svazu. Zpráva o činnosti

ÚV KSSS 20. sjezdu strany, referát N. S. Chruščova (Praha, 1956).


8

-tický. Následovala po něm mírná liberalizace poměrů, kterou koncem 50.

let vystřídalo nové (nicméně krátkodobé) utužení režimu. Přibližně od roku

1958 začal také výrazný rozmach československé kultury, který seodehrával souběžně s postupným, ale přerývaným uvolňováním ve všech oblastech

života a trval až do zavedení „normalizačního“ režimu v roce 1969. Právě

kultura, umění a jejich představitelé byli po celé toto období hybnou silou,

která utvářela rodící se občanskou společnost a poskytovala jí „sebereflexi

a sebevědomí“.

3

K opravdu výrazné změně došlo v tehdejší ČSSR, do té doby věrném spojenci Moskvy a východního Berlína, až kolem let 1962 až 1963.

4

Špatná

hospodářská situace země a zmírnění napětí mezi studenoválečnýmisoueři přinutily špičky strany a státu k nastartování reformních změnprovázených nejen nebývalým kulturním uvolněním a rozkvětem, ale izmírněním pravidel pro vycestování do „kapitalistické ciziny“ a vízových předpisů

pro západní turisty.

5

Toto období „zlatých šedesátých“ trvalo až do vstupu

vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu roku 1968 (respektive doutužení zmíněného normalizačního režimu v letech následujících). Rokyrelativně větší tvůrčí svobody pro umělce, otevření přístupu k modernízápadní produkci, usnadnění cestování, studentských výměn apod. byly i časem

zásadního rozvoje kulturních kontaktů mezi Československem a tehdejší SRN. Proto v nich spočívá hlavní těžiště této studie. Reálie let 50. jsou

v textu zmiňovány jen stručně, převážně v kontrastu se zkoumanýmobdobím, podobně jako vývoj ochladlých vztahů Praha-Bonn v 70. letech, které

jsou v dějinách vztahů obou zemí významné především z hlediskadiplomatického a smluvního.

Praha sice v 60. letech do značné míry přehodnotila svůj rigidní postoj vůči Západu, atmosféra uvolnění se ale do jejího vztahu k Bonnu promítla jen částečně. Jak již bylo zmíněno, mezi oběma zeměmi nebyly navázány diplomatické styky, jejich poměr zůstával zatížen traumaty nedávné minulosti a tón občasné oficiální komunikace zůstával nadále velmi chladný. Vztah ČSSR a SRN měl navíc svá další výrazná specifika. Především nebyl standardním bilaterálním vztahem dvou suverénních států. Obě sousední země byly v té době příslušníky dvou odlišných a soupeřícíchmocensko-politických táborů a jejich existence byla do značné míry závislá na jejich spojencích. Vnitřní disciplína byla samozřejmě mnohem tužší v rámcisocialistického bloku direktivně ovládaného Moskvou. Sovětské vedení si 3 Petr Janoušek, ed., Dějiny české literatury 1945–1989. Svazek III. 1958–1969 (Praha, 2008), 13. 4 Jiří Pešek, „Kontinuität und Diskontinuität in der tschechischen Kultur 1945–1965“, in An der Bruchlinie: Österreich und die Tschechoslowakei nach 1945. Na rozhraní světů: Rakousko a Československo po 1945, ed. Gernot Heiss et al. (Innsbruck, 1998), 93; Janoušek, ed., Dějiny české literatury 1945–1989. Svazek III. 1958–1969, 23. 5 Jan Rychlík, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848–1949 (Praha, 2007), 65–69. nárokovalo vliv na všechny oblasti života svých východoevropskýchsatelitů a koordinovaný postup „bratrských“ zemí vůči „nepřátelskému“Západu patřil přirozeně mezi jeho hlavní priority. Politiku socialistických zemí vůči Bonnu se navíc (s větším či menším úspěchem) permanentně snažil ovlivňovat i Východní Berlín, jenž prosazoval své vlastní zájmy.

6

V 60. letech

to byl především záměr co nejvíce oslabit a izolovat Spolkovou republiku

a získat co nejširší mezinárodní uznání pro NDR.

Také SRN byla pevně ukotvena ve „svém“ mocenském bloku. Jejíexistenci garantovaly západní vítězné mocnosti druhé světové války, které si v zemi ponechávaly jistá práva. I kroky Bonnu se tedy do značné míry řídily ohledem na jeho spojence. Východ pak minimálně ve svých proklamacích vnímal SRN jako lokaje Washingtonu a prodlouženou ruku NATO,případně rovnou „amerického imperialismu“.

Navzdory nepříznivým okolnostem se ovšem v průběhu 60. let mezi ČSSR a SRN rozvinul intenzivní kulturní dialog. V této studii vycházíme zpředokladu, že právě zmíněný dialog zásadním způsobem přispěl ke změně vzájemného vnímání obou zemí a do značné míry suploval roli, kterouběžně hraje klasická diplomacie. Kulturu v její níže vymezené podobě proto pokládáme za samostatný a relevantní faktor mezinárodních vztahů, který může působit v oblastech, kde tradiční nástroje absentují nebo selhávají. Specifika tohoto působení se snažíme zachytit a demonstrovat nakonkrétních dobových příkladech z oblasti výměny mezi SRN a ČSSR na poli filmu a výtvarného umění.

Celek studie je členěn do pěti kapitol. První z nich obsahuje kritickézhodnocení použitých pramenů a literatury, specifikaci samotného pojmu kultury, jeho geneze, proměn a vývoje, jeho relevance a reflexe v oblastimezinárodních vztahů a jeho rozdílného vnímání v odlišných společenských systémech (parlamentní demokracii typu SRN a reálném socialismu tehdejšíhoČeskoslovenska).

Cílem druhé kapitoly je stručně shrnout obecnoumezinárodněolitickou situaci v 60. letech 20. století, charakterizovat hlavní rysyvnitropolitického vývoje ČSSR a SRN v daném období, specifika jejich kulturního života a zahraniční (kulturní) politiky.

Jádrem studie jsou pak třetí a čtvrtá kapitola, které se věnují vztahu obou zemí. První z nich obsahuje charakteristiku politických a hospodářskýchstyků mezi ČSSR a SRN. Navazující kapitola se z části zabývá třemiproblémovými okruhy, které mimořádně silně ovlivňovaly a určovaly vztah Praha-Bonn – 1. existencí druhého, „konkurenčního“ německého státu (NDR), jenž patřil mezi „spřátelené země“ tehdejšího socialistického Československa; 2. zvláštním, k euroatlantickému táboru patřícím ostrovem v nitru NDR – Západním Berlínem; 3. přítomností početné komunity poválečnýchněmeckých vysídlenců z českých zemí v SRN. Druhá polovina této kapitoly 6 Wolfgang Schwarz, Brüderlich etzweit: die Beziehungen zwischen der DDR und der CSSR 1961–1968 (München, 2004), 49–59. je věnována kulturní interakci mezi oběma státy a jejich institucemi, vědci a umělci, která se v 60. letech rozvinula do šíře nesrovnatelné s předchozím ani následujícím obdobím. Vzhledem k velkému počtu společných projektů zde nejsou vyjmenovány všechny jednotlivé akce, spíše shrnuty hlavnícharakteristiky československo-západoněmeckých styků v této oblasti.

7

Čtvrtá

kapitola se pak podrobněji zaměřuje na výměnu ve dvou konkrétníchkulturních oblastech, a to ve filmu a výtvarném umění.

Závěr nabízí prostor pro vyvození a shrnutí obecných zákonitostí,kterými se kulturní interakce mezi Československem a SRN v daném období vyznačovala a pro nalezení odpovědi (či odpovědí) na otázku, proč dosáhla takových rozměrů – a v neposlední řadě – pro verifikaci dvou zmíněných hlavních teorií (realistické a liberálně-idealistické) o roli kultury vmezinárodních vztazích. 1.2 Metodologie

Tuto práci lze vnímat jako příspěvek k novým kulturním dějinám,

8

oboru, který se rozvinul v 70. a 80. letech 20. století a jenž se mimo jiné zabývá

otázkou kolektivních reprezentací, tím, co a jak o sobě jednotlivéspolečnosti ve své době navenek sdělovaly, o jaké jejich produkty byl zájem a jaký

chtěly vyvolat dojem na společenské či politické úrovni. Cílem tohoto textu

není rekonstruovat kulturní dějiny jednotlivých odvětví dané epochy vduchu klasické kunsthistorie, ale spíše se zorientovat v příslušném politickém,

kulturním a vědeckém klimatu, analyzovat jeho témata, snažit se z nějodvodit roli dobového politického myšlení a posoudit úlohu jednotlivýchspolečenských struktur. Kulturní produkce, její možnosti a výtvory, to, co bylo ve

své době uznávané a podporované z veřejných prostředků, vypovídá mnohé

o společnosti, jejích prioritách, vnějších vztazích a jí samotné.

9

Stejně tak

jsou zajímavé i otázky směřující ke komunikaci mezi národy – zkoumání její

technické stránky, jejích forem, intenzity, případné absence, podob skryté

indoktrinace, či naopak kritiky vládnoucího režimu.

Tato kniha si tedy primárně neklade za cíl zkoumat a analyzovat vznik a obsah jednotlivých uměleckých děl, ale spíše osvětlit společenskou roli dobové kulturní produkce a její recepci.

10

Snaží se zachytit, v jakýchpod>7 Těžiště této knihy přitom vzhledem k dobovým okolnostem spočívá na kulturních kontaktech

česko-německých. Naprostá většina tvůrců, kteří se kulturní výměny se SRN zúčastnili, byla

české národnosti. Viz také pozn. 139 v kapitole 4.2.4.

8 Historische Anthropologie, New Cultural History, neue Kulturgeschichte. Tento obor i další

zmíněné obory jsou podrobně definovány mimo jiné ve sbornících Kompass der Geschichtswis­

senschaft. Ein Handbuch, vydaném Joachimem Eibachem a Güntherem Lottesem či v publikaci

Geschichtswissenschaften. Eine Einfünrung, vydané Christophem Cornelissenem (viz níže).

9 Martin Dinges, „Neue Kulturgeschichte“, in Kompass der Geschichtswissenschaft. Ein Hand­

buch, eds. Joachim Eibach a Günther Lottes (Göttingen, 2002), 184.

10 Gangolf Hübinger, „Die ,Rückkehr‘ der Kulturgeschichte“, in Geschichtswissenschaften.

Eine Einfünrung, ed. Christoph Cornelissen (Frankfurt am Main, 2000), 162–165.


11

mínkách jednotliví autoři svá díla tvořili, jaké byly jejich inspiračnízdroje, která díla si našla odezvu i za hranicemi daného státu. Co ve své době

vznikalo díky společenské či politické objednávce, případně jí navzdory,

co bylo podporováno, či naopak zatracováno představiteli oficiálníkulturní politiky a jakým způsobem již vzniklá díla zpětně ovlivňovala myšlení

a vnímání dané společnosti. Zkoumání těchto skutečností je důležité mimo

jiné proto, že autorita a moc každého vládnoucího režimu se do určité míry

odvíjí od toho, zda je o své legitimitě a svém raison d’ être schopenpřesvědčit široké vrstvy obyvatelstva.

11

Kulturní politika je zde definována jako

soubor politických zásahů do fungování kulturních institucí, jako oblast,

jež vytváří podmínky pro tvůrčí uměleckou činnost i chování společnosti

odpovídající charakteru daného politického systému. Tyto podmínkyrealizuje ve dvou vzájemně propojených rovinách – pozitivní (to, co podporuje)

a negativní (to, co potlačuje). Hranice toho, co je vnímáno jako žádoucí,

nebo naopak nepatřičné, přitom nejsou určeny jednou provždy a v čase se

výrazně mění.

12

Některé aspekty této studie spadají také do kontextu nových politických dějin.

13

Ty se na rozdíl od tradiční historiografie nezabývají pouze minulostí vysoké politiky, ale věnují se i vývoji dalších společenských skupin

a úrovní.

14

Oblast kultury je zde jako níže zmíněná měkká síla (soft power)

vnímána nikoli jako samostatná jednotka, ale sféra závislá na politických

rozhodnutích a mocensko-ideologických limitech obou stran. V neposlední

řadě má tato studie zmapováním konkrétního výseku bilaterálníchčeskoslovensko-německých vztahů přispět k dějinám mezinárodních vztahů. Ty jsou

nejpozději od 80. let 20. století vnímány také nejen jako tradiční vrcholná

politika utvářená a vykonávaná prostřednictvím politicko-vojenských elit,

ale zahrnují i ostatní oblasti přeshraničních styků včetně hospodářství,kultury, otázek víry, světových názorů, utváření vzájemných stereotypů apod.

15

Při zkoumání pramenů byla použita historicko-kritická metoda, k analýze některých podkladů byla využita statistická data (př. kvantifikace kontaktů, publikací apod.) a metoda komparace dobových skutečností – například s obdobím předchozím a následujícím či s jinými zeměmi v regionu. 11 Roger Chartier, „New Cultural History“, in Kompass der Geschichtswissenschaft. Ein Hand­ buch, eds. Joachim Eibach a Günther Lottes (Göttingen, 2002), 204. 12 Viz Jiří Knapík, V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři (Praha, 2006), 7–8. 13 Rozšiřování oblastí zkoumání oboru politických dějin od 60. let 20. století viz ChristophCornelissen, „Politische Geschichte“ in Geschichtswissenschaften. Eine Einfünrung, ed. Christoph Cornelissen (Frankfurt am Main, 2000), 133–144. 14 A zároveň dějiny vysoké politiky nepovažují za nadřazené ostatním oblastem historického zkoumání, spíše za jeden z více důležitých aspektů (úrovní rozhodování), které je při zkoumání určitého historického období brát v potaz. Zejména proto, že stát je jen jednou z foremmezilidských vztahů. Viz Cornelissen, „Politische Geschichte“, 133–139. 15 Cornelissen, „Politische Geschichte“, 143.

12

1.3 Prameny a literatura

Až do nedávné doby byly kulturní aspekty zahraniční politiky jejímiprak

tiky i teoretiky většinou opomíjeny.

16

Pokud již byly zmiňovány, pak pouze

jako přívažek „vysoké“ diplomacie. Zájem badatelů o danou oblast vzrostl

teprve v posledních letech, zvlášť intenzivně zejména po teroristickýchúto

cích na New York a Washington v září roku 2001, které znovu oživily debatu

o údajném světovém „střetu civilizací“.

17

Tuto polemiku původně vyvolal

svojí stejnojmennou knihou v polovině 90. let 20. století vlivný americkýmy

slitel Samuel Huntington. K tématu role kultury v mezinárodních vztazích

ve stejné době vzniklo hned několik dalších publikací – sborník Culture and

Foreign Policy

18

editovaný americkou politoložkou Valerií M. Hudsonovou,

publikace The Return of Culture and Identity in IR Theory

19

vydaná Yosefem

Lapidem a Friedrichem Kratochwilem či monografie Julie Reevesové Culture

and International Relations.

20

Jejich autoři se ve větší či menší míře věnovali

také rozsahu samotného pojmu kultury v zahraniční politice.

21

Roli kultury

jako „měkké síly“ ve světovém kontextu rozvinul a na příkladu americkéza

hraniční politiky počátku 21. století přesvědčivě demonstroval spolutvůrce

neoliberální teorie mezinárodních vztahů Joseph S. Nye,

22

bývalý vysoký

představitel Clintonovy administrativy. Poznání a povědomí o tématuvý

razně rozšířil i sborník The New Public Diplomacy. Soft Power in International

16 Viz například Volker Rittberger, „Auswärtige Kulturpolitik – ein Stiefkind der Forschung?“

http://www.ifa.de/i/dakp_rittberger.htm

17 Viz Lerna K. Yanik, „Culture in International Relations: What Is It Good for?“, International

Studies Review, č. 7 (2005): 472–474; Pavlína Richterová, „Der lange Weg zum Dialog: einJa

hrhundert deutsche Auswärtige Kulturpolitik (1912–2001)“, Studia territorialia, č. 6 (2004), 13;

Cynthia P. Schneider, „Culture Communicates: US Diplomacy That Works“ in The New Public

Diplomacy. Soft Power in International Relations, ed. Jan Melissen (New York, 2005), 147–164.

18 Londýn, 1997.

19 Londýn, 1996.

20 New York, 2004. Reeves v této monografii rovněž podrobně rozebírá roli kultury za studené

války, kdy sloužila nikoli jako prostředek sblížení mezi národy, ale primárně jako zbraň video

logickém boji soupeřících mocenských bloků o globální nadvládu.

21 Genezi pojmu kultury obecně, jeho historickému vývoji a významu „sféry ducha“ pro lidstvo

byla ovšem věnována rozsáhlá literatura již mnohem dříve. Jeho definicí se ve svých pracích

intenzivně zabývali významní myslitelé Wilhelm Dilthey (v knize Die Philosophie des Lebens),

Johann Gottlieb Fichte (ve stati Pojem vzdělance), Johann Gottfried Herder (ve Vývoji lidskosti)

Sigmund Freud (v eseji O člověku a kultuře), Immanuel Kant ve svých spisech Kritika soudnosti

a K věčnému míru, Karl Mannheim v Ideologii a utopii, Friedrich Nietzsche ve studii Menschli­

ches und allzumenschliches Jenseits von Gut und Böse či Bronislav Malinowski v souboru A sci­

entific theory of Culture and other Essays. Jejich úvahy k tomuto tématu jsou přehledně shrnuty

a o další poznatky doplněny v Estetickém slovníku autorů Wolfharta Henckmanna a Konrada

Lottese (Praha, 1995) či v Dějinách antropologie, mimořádně rozsáhlé publikaci českéhobada

tele Václava Soukupa (Praha, 2000).

22 Soft Power. The Means to Sucess in World Politics (New York, 2004); Také Joseph S. Nye,

„Soft Power and American Foreign Policy“, Political Science Quarterly, č. 2 (2004): 255–270.

13

Relations

23

vydaný nizozemským politologem Janem Melissenem azahrnují

cí pohled na veřejnou diplomacii z hlediska pěti odborníků z různých zemí.

V českém prostředí lze pak za nejpřehlednější příručku pro orientaci v dané

problematice i dalších teoretických přístupech k mezinárodním vztahům

označit knihu Petra Druláka Teorie mezinárodních vztahů.

24

Ve Spolkové republice Německo vyšla první obsáhlá monografie o zahraniční

kulturní politice Kultur und Aussenpolitik: Handbuch für Studium und Praxis

25

tepr

ve v roce 2005. Její editor, tehdejší generální sekretář prestižního stuttgartského

Institutu pro zahraniční vztahy (ifa) Kurt-Jürgen Maas, přizval ke spolupráci

tři desítky autorů, mimo jiné bývalé vedoucí pracovníky kulturního oddělení

bonnského ministerstva zahraničí Hildegard Hamm-Brücherovou a Barthol

da C. Witteho. Maasova příručka navazuje zejména v pasážích ocharakteris

tice a vývoji německé zahraniční kulturní politiky na starší dílčí studie ze 60.

a 70. let 20. století – především publikace sociologa Richarda M. Emgeho

26

a práci bývalého ředitele kulturního oddělení bonnského ministerstva za

hraničí Hanse Arnolda,

27

které ve své době výrazně přispěly k debatě orefor

mě německé kulturní diplomacie.

28

Souběžně s Maasovou publikací vzni

kal sborník Auswärtige Repräsentationen. Deutsche Kulturdiplomatie nach 1945

vydaný mannheimským historikem Johannesem Paulmannem. Paulmann

v jeho úvodu přehledně shrnul vývoj německé zahraniční kulturní politiky

od pádu nacistické diktatury a autoři dalších příspěvků osvětlili některéme

chanismy zahraniční kulturní kooperace prostřednictvím krátkých, úzceza

měřených případových studií.

29

Ani jedna ze zmíněných knih všakneobsa

huje podrobné informace o kulturní interakci mezi Spolkovou republikou

23 Jan Melissen, ed., The New Public Diplomacy. Soft Power in International Relations (New

York, 2005).

24 Praha, 2003.

25 Kurt-Jürgen Maas, ed., Kultur und Aussenpolitik: Handbuch für Studium und Praxis(Baden

-Baden, 2005)

26 Auswärtige Kulturpolitik. Eine soziologische Analyse ihrer Funktionen, Bedingungen und

Formen (Berlin, 1967).

27 První z nich, Kulturexport als Politik? Aspekte auswärtiger Kulturpolitik (Tübingen/Basel,

1976) poskytuje základní přehled o vývoji zahraniční kulturní politiky po roce 1945 a úvahubýva

lého diplomata o problémech na tomto poli. Ve druhé knize, Auswärtige Kulturpolitik. Ein Überb­

lick aus deutscher Sicht (München, 1980) shrnuje autor v krátkých kapitolách vzájemnéovlivňová

ní kultury a politiky a líčí specifika kulturní politiky ve vztazích východ-západ a sever-jih.

28 Ucelený přehled o starší literatuře k německé zahraniční kulturní politice poskytuje studie

Pavlíny Richterové „Der lange Weg zum Dialog: ein Jahrhundert deutsche AuswärtigeKulturpo

litik (1912–2001)“, Studia territorialia, č. 6 (2004).

29 Johannes Paulmann, ed., Auswärtige Repräsentationen. Deutsche Kulturdiplomatie nach

1945 (Kolín nad Rýnem, 2005); Většina studií ve sborníku obsažených je bohužel tématicky

vzdálená této práci Pro ni byly využity zejména příspěvky Petera Fässlera ,„Antifaschistisch‘,

,friedliebend‘ und ,fortschrittlich‘: Botschaften und Formen aussenwirtschaftlicherRepräsenta

tion der DDR während der 1950er und 1960er Jahre“ a Sabine Horn „Documenta I. (1955): Die

Kunst als Botschafterin der Westintegration?“. a státy východního bloku v 60. letech 20. století. Ty byly pro účely této studie čerpány zejména z materiálů berlínského Politického archivuMinisterstva zahraničních věcí Spolkové republiky Německo (Politisches Archiv des Auswärtigen Amts) který obsahuje mimo jiné fondy někdejšíhoKulturního oddělení (Kulturabteilung) a oddělení pro styky s východními zeměmi (Ostabteilung).

K poválečným dějinám SRN existuje dnes tak rozsáhlá odbornáliteratura, že ji v celé její šíři nelze zachytit. Ne všichni autoři se však podrobnězabývali i společenskými a kulturními aspekty života bonnské republiky. Mezi standardní práce se v kontextu dané problematiky řadí monografie Deutsche Kultur 1945–2000

30

kulturního publicisty Hermanna Glasera, čtvrtý svazek

rozsáhlé publikační řady Die Geschichte der Bundesrepublik Deutschland editované Wolfgangem Benzem,

31

monografie Josta Hermanda Die Kultur der

Bundesrepublik Deutschland 1965–1985

32

a publikace Axela Schildta.

33

Přehledné pasáže o kulturním vývoji obsahuje rovněž kompaktní a čtivá syntéza

dějin SRN, Zdařilá demokracie, heidelberského historika Edgara Wolfruma.

34

Obsáhlá monografie o zahraničním kulturním působení socialistického Československa zatím nevznikla. Představu o způsobu jeho utváření lze proto získat zejména z primárních pramenů, z prací zabývajících se vnitřní kulturní politikou, pražskou diplomacií obecně a dalších dílčích studií. Relevantní dobové materiály uchovává Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV)

35

a Národní archiv ČR (NACR). Z fondůArchivu Ministerstva zahraničních věcí ČR se pro účely této studie jako nejřínosnější ukázaly svazky teritoriálního odboru zaměřeného na SRN

a Západní Berlín, mimo jiné bohatá korespondence mezi pražským ústředím

a (do roku 1967 jediným) československým oficiálním zastoupením v SRN,

Československou vojenskou misí v Západním Berlíně. Bohužel ne všechny

materiály ze zkoumaného období jsou v AMZV zpracovány a zpřístupněny

badatelům – jako handicap se jeví zejména nemožnost nahlédnout do fondů

„Teritoriální odbory-obyčejné“ po roce 1964.

Z Národního archivu se vzhledem k dobové dominanci stranicképolitiky Komunistické strany Československa (KSČ) nad státní správou jeví jako 30 Bonn, 2003. 31 Frankfurt am Main, 1989. 32 München, 1988 33 Zejména Deutsche Kulturgeschichte: Die Bundesrepublik von 1945 bis zur Gegenwart,kterou Schildt vydal společně s Detlefem Siegfriedem (München, 2009) a publikace Rebellion und Reform. Die Bundesrepublik der Sechzigerjahre (Bonn, 2005). 34 Edgar Wolfrum, Zdařilá demokracie. Dějiny Spolkové republiky Německo od jejích počátků až po dnešek (Praha, 2008). 35 Na Ministerstvo zahraničí byla v roce 1956 převedena hlavní zodpovědnost za zahraniční kulturní styky (viz Jiří Knapík, „Pokus o kulturní karanténu“, in Kultura jako nositel a oponent politických záměrů: Německo­české a německo­slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti, eds. Dušan Kováč, Michaela Marek, Jiří Pešek a Roman Prahl (Ústí nad Labem, 2009), 296.

15

přínosné zejména materiály zařazené do fondů „Komunistická stranaČes

koslovenska – Ústřední výbor. Předsednictvo ÚV KSČ 1962–1966 „a„Ko

munistická strana Československa – Ústřední výbor. Kancelář 1. tajemníka

ÚV KSČ Antonína Novotného – II. část“. V nich lze nalézt jak dokumenty

k řadě otázek západoněmecko-československých vztahů (podrobně zejména

k tématu dlouholetých jednání mezi Prahou a Bonnem o výměněobchod

ních misí), tak písemnosti týkající se přímo kulturních vztahů mezi oběma

zeměmi a jednotlivým uskutečněným akcím na tomto poli.

K vnitřní kulturní politice socialistického Československa vznikla již celá

řada prací, které se ovšem vzhledem k šíři tématu zaměřují zejména na vývoj

jednotlivých kulturních odvětví, případně na určitý přesně ohraničenýčaso

vý výsek. Základní vhled do počátků poválečné kulturní politiky poskytuje

rozsáhlá publikace spoluorganizátora slavné Liblické kafkovské konference

z roku 1963 Alexeje Kusáka Kultura a politika v Československu 1945–1956, jež

ovšem byla kritizována za redukci tehdejšího turbulentního vývoje na spor

mezi umírněnými a radikály uvnitř prokomunistické inteligence a pomíjení

faktu, že se obě tyto frakce společně podílely na likvidaci demokratických

tradice české kultury a vyhlášení dobové umělecké karantény.

36

Jednotlivá

vývojová období poválečné kultury stručně, ale přehledně charakterizují dva

svazky Dějin české literatury 1945–1989

37

a problematice se také systematicky

věnuje badatel Ústavu historických věd Slezské univerzity Opava JiříKna

pík.

38

Dílčí charakteristiky kulturního života zachycují i studie Jiřího Peška

(Kontinuität und Diskontinuität in der tschechischen Kultur 1945–1965),publi

cisty a spisovatele Antonína Liehma (Anmerkungen zur tschechischen Kultur

und Politik 1956–1968) a v neposlední řadě stať estetika Květoslava Chvatíka

Metamorphosen der Beziehung zwischen Ideologie und Literatur. Der XX. Parteitag

der KPdSU und seine Folgen für die tschechische Literatur.

39

Zajímavé příspěvky

k tématu obsahuje také sborník Češi a Němci:dějiny-kulturaolitika,vyda

ný řezenskými slavisty Markem Nekulou a Walterem Koschmalem ahistori

36 Viz Knapík, V zajetí moci, 63–66.

37 Vydané v Praze v letech 2007 až 2008 pod vedením hlavního redaktora Petra Janouška.

Primárně literatuře se věnuje i sborník Zlatá šedesátá. Česká literatura a společnost v letech tání,

kolotání a...zklamání (Praha, 2000), který však obsahuje i stati o československém filmu 60. let,

ze kterých tato studie čerpá.

38 Z Knapíkových statí posloužila jako podklad pro tuto práci zejména kniha V zajetí moci. Kul­

turní politika, její systém a aktéři (Praha, 2006). Tato publikace pro širší odbornou veřejnost se

nezabývá klasickými dějinami kultury, ale přednostně státnímu zásahy do jejího chodu. Popisuje

dobovou kulturní praxi v Československu, ukazuje také například krizové momenty celéhosys

tém či vliv světových událostí na domácí kulturní politiku. Sice mapuje jen období do roku 1956,

popisuje však mimo jiné i ideologické a institucionální základy socialistické kulturní politiky

(spolu se specifiky české kulturní tradice), jenž do 60. let ve značné míře přetrvaly.

39 Studie Jiřího Peška vyšla ve sborníku An der Bruchlinie. Österreich und die Tschechoslowakei

nach 1945, vydaném Gernotem Heissem v Innsbrucku v roce 1998, další dvě stati ve sborníku

Das Tauwetter und die Folgen. Kulturpolitik in Osteuropa nach 1956, eds. Dietrich Beyrau a Ivo

Bock (Bremen, 1988). kem Joachimem Rogallem v roce 2001 paralelně v Praze a Mnichově. Tato publikace obsahující několik desítek různých stručných studií navázala na podobné vydavatelské počiny, které vznikly v kontextuněmecko-francouzských aněmeckoolských vztahů. Výlučně problematice cenzury se věnuje stať Milana Bárty Cenzura československého filmu a televize v letech 1953–1968,

40

otázkami státního dohledu nad kulturní produkcí, periodiky a soudobou

vědou se zabývali rovněž autoři studií publikovaných ve sborníkuPropaganda, (Selbst-) Zensur, Sensation. Grenzen von Presse- und Wissenschaftsfreiheit

in Deutschland und Tschechien seit 1871.

41

Na jeho vzniku se podíleli badatelé

(lékaři, germanisté, historikové, sociologové či právní teoretikové) zpražské Karlovy Univerzity a Heinrich-Heine Universität Düsseldorf a obsahuje

16 statí, které odhalují mechanismy cenzury v různých politických systémech

v Německu a českých zemích od konce 19. století.

Na poli výtvarného umění patří mezi základní příručky rozsáhlé Dějiny českého výtvarného umění, období 60. let 20. století zachycuje konkrétně jejich šestý díl.

42

Hlubší vhled do myšlení dané doby přináší komentované vydání

důležitých historických dokumentů České umění 1938–1989. Programy, kritické

texty, dokumenty.

43

Základní publikací o vývoji československého poválečného filmu a především o nové vlně 60. let je pak Umlčený film

44

Jana Žalmana (vlastním

jménem Antonína Nováka), někdejšího dlouholetého šéfredaktoravýznamného časopisu Film a doba. Přestože tyto Kapitoly z bojů o lidskou tvář československého filmu, jak zní podtitul, vznikaly za normalizačního režimu, kdy

jejich autor neměl přístup k dotyčným snímkům ani k dalším pramenům,

poskytuje Žalmanova kniha dodnes překvapivě ucelený a plastický obraz

o významné kapitole české kultury. „Československému zázraku“ se obsáhle

věnuje i soubor statí Démanty všednosti. Český a slovenský film 60. let

45

asvědectví současníka předních tvůrců nové vlny, spisovatele Josefa Škvoreckého

Všichni ti bystří mladí muži a ženy: Osobní historie českého filmu.

46

Vedle těchto

autorů věnoval dané problematice značnou pozornost i výše zmíněný český

publicista Antonín J. Liehm, v 60. letech vedoucí zahraniční a filmovérubriky v Literárních novinách. Přínosným pramenem pro poznání dobové situace

na československé kulturní scéně jsou nejen jeho esejisticky pojaté paměti

40 Securitas imperii č. 10 (Praha, 2003).

41 Düsseldorf, 2005; Pro tuto práci byly přínosné zejména studie Volkera Zimmermanna, Karla

Malého a Jiřího Peška.

42 Rostislav Švácha a Marie Platovská, Dějiny českého výtvarného umění VI. 1958–2000 (Praha,

2007).

43 Jiří Ševčík, Pavlína Morganová a Dagmar Dušková, eds., České umění 1938–1989. Programy,

kritické texty, dokumenty (Praha, 2001).

44 Jan Žalman, Umlčený film (Praha, 2008).

45 Vydaný Stanislavou Přádnou, Zdenou Škapovou a Jiřím Cieslarem v Praze v roce 2002.

46 Josef Škvorecký, Všichni ti bystří mladí muži a ženy: Osobní historie českého filmu (Praha,

1991).


17

Minulost v přítomnosti, ale také výbor rozhovorů s představiteli nové vlny

Ostře sledované filmy, který se měl původně čtenářům dostat do rukou jižkon

cem 60. let, ale kvůli politickým okolnostem i dalším peripetiím nakonec

vyšel až v roce 2001. „Kultura a její význam pro utváření národní identity“

a jako „nositel a oponent politických záměrů“ stála také v centru zájmu

badatelů, kteří přispěli do sborníku o německo-českých aněmecko-sloven

ských kulturních stycích od poloviny 19. století do současnosti vydanémčes

ko-německou komisí historiků v roce 2009.

47

Tato publikace přináší nejen

cenné střípky do mozaiky poznání daných bilaterálních vztahů, ale takéstu

die o roli kultury v různých společenských systémech.

Podrobnější přehled o celé šíři vývoje Československa (a okolních stá

tů) za vlády komunistických stran zprostředkovávají monumentální a řadou

ocenění ověnčená Dvě století střední Evropy

48

Jana Křena. Významný pražský

historik v nich nabízí bližší pohled na politický, ekonomický i společenský

vývoj v jednotlivých státech, obohacený o historiografické a další exkurzy.

Výhradně poválečné zahraniční politice Prahy jsou oproti tomu věnovány

publikace Rüdigera Alte Die Aussenpolitik der Tschechoslowakei und die En

twicklung der internationalen Beziehungen 1946–1947

49

a Žralok nebude nikdy tak

silný. Československá zahraniční politika vůči Německu 1945–1948 JaroslavaKu

čery.

50

Obě knihy sice svým časovým vymezením výrazně předcházejí této

práci, nabízejí nicméně možnost poznat základní a přetrvávající rysyčesko

slovenského poválečného postoje vůči Německu. Jejich vývoj JaroslavKuče

ra dále sleduje ve studii Den Klassenfeind zum Nachbar: Die tschechoslowakische

Aussenpolitik gegenüber der Bundesrepublik Deutschland zur Zeit des KaltenKrie

ges, publikované ve sborníku Folgenlose Nachbarschaft?: Spuren der DDR-Au

ssenpolitik in den deutsch-tschechischen Beziehungen.

51

Jeho autoři se, jak název

napovídá, zaměřili na hledání stop působení „třetího vzadu“, socialistické

47 Dušan Kováč, Michaela Marek, Jiří Pešek a Roman Prahl, eds., Kultura jako nositel a oponent

politických záměrů: Německo­české a německo­slovenské kulturní styky od poloviny 19. století

do současnosti (Ústí nad Labem, 2009).

48 Jan Křen, Dvě století střední Evropy (Praha, 2006).

49 Autor si v této knize, vydané v Mnichově 2003, klade především otázku, jaká vnitřnídynami

ka a které vnější faktory způsobily to, že se Československo po druhé světové válce integrovalo

do východoevropského bloku.

50 Jaroslav Kučera, Žralok nebude nikdy tak silný. Československá zahraniční politika vůči

Německu 1945–1948 (Praha, 2005). Přínosná je i další stať, časově předcházející stanovenému

období – rigorózní práce Magdy Gregerové „Vývoj československo-západoněmeckých vztahů

v letech 1949–1961: národní zájmy versus socialistický internacionalismus“ (Studia territorialia

č. 6 (2004)). Podobně jako publikace zabývající se obdobím následujícím (např. monografieRad

ko Břacha Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973, Praha 1994) nabízejí

tato díla mimo jiné cennou možnost srovnání se zkoumaným obdobím.

51 Jaroslav Kučera, „Den Klassenfeind zum Nachbar: Die tschechoslowakische Aussenpolitik

gegenüber der Bundesrepublik Deutschland zur Zeit des Kalten Krieges“, in Folgenlose Na­

chbarschaft?: Spuren der DDR­Aussenpolitik in den deutsch­tschechischen Beziehungen., ed.

Michael Weigl (Hamburg, 2006).


18

Německé demokratické republiky, na vývoj vztahů mezi Československem

a bonnskou republikou. Mnohdy problematický vztah Prahy s „bratrským“

východním Berlínem pak do detailů popisují rozsáhlé monografieWolfganga Schwarze Brüderlich etzweit: die Beziehungen zwischen der DDR und der CSSR

1961–1968 a Volkera Zimmermanna Eine sozialistische Freundschaft im Wandel.

Die Beziehungen zwischen der SBZ/DDR und der Tschechoslowakei (1945–1969).

52

Podobně obsáhlé publikace o vztahu Československa k západnímu Německu zatím chybí. Dobový pohled na vztah SRN a ČSSR poskytuje kniha Deutschland und die Tschechoslowakei

53

vydaná publicistou Bedřichem

Utitzem a politologem Adolfem Müllerem. Vývojem vztahů mezi oběma zeměmi se zabývá i práce Libora Roučka Die Tschechoslowakei und die

BRD 1949–1989,

54

která ovšem například vzájemné kulturní styky pojednává poněkud stručně. Zahraniční strategii Prahy, včetně proměn postoje československého vedení k oběma německým státům, pomáhá rovněž

osvětlit monografie Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918

až 1992) pracovníka Historického ústavu AV Jindřicha Dejmka vydaná

v Praze v roce 2002 a publikace Jana Rychlíka Cestování do ciziny vhabsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848–

1949,

55

jež obsahuje stěžejní informace o politice tehdejší ČSSR v oblasti

cestovního ruchu (o možnostech vycestování občanů do ciziny, pravidlech

přidělování pasů a víz, povoleních vstupu do Československa pro cizince).

Obraz zprostředkovaný historiky dokreslují osobní svědectví přímých aktérů dějinných událostí. Zajímavý pohled z hlediska tehdejší československé mocenské špičky nabízí Jiří Hájek, bývalý vysoký činitel Komunistické strany Československa (KSČ) a ministr zahraničních věcí z roku 1968.

56

Dobové kulturní expanzi Prahy věnuje malou část svéroz>52 Volker Zimmermann, Eine sozialistische Freundschaft im Wandel. Die Beziehungen zwischen

der SBZ/DDR und der Tschechoslowakei 1945–1969 (Essen, 2010).

53 Adolf Müller a Bedřich Utitz, Deutschland und die Tschechoslowakei. Zwei Nachbarvöler auf

dem Weg zur Verständigung (Freudenstadt, 1972); Část týkající se poválečných vztahů mezi ČSSR

a SRN napsal Bedřich Utitz, novinář, který se narodil ve Vídni do židovské rodiny a ve 30. letech

přesídlil do Prahy, kam se po druhé světové válce vrátil. Po invazi vojsk varšavské smlouvy do

Československa v roce 1968 emigroval do SRN a společně s Müllerem založil v Kolíně nad Rýnem

exilové nakladatelství Index.

54 Libor Rouček, Die Tschechoslowakei und die BRD 1949–1989 (München, 1990); O vztahu

SRN k ČSSR ve srovnání s okolními státy pojednává i studie Miloslava Nováka „VztahyNěmecka ke státům střední Evropy“, vydaná ve sborníku Vztahy Spolkové republiky Německo ke státům

střední Evropy od roku 1990 v Praze roku 1998, a stať Miroslava Kunštáta „Německo a Česká

republika“ z téže publikace.

55 Jan Rychlík, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová

a vystěhovalecká politika 1848–1949 (Praha, 2007).

56 Jiří Hájek, Paměti (Praha, 1997); Jiří Hájek, „Zahraniční politika ‚Pražského jara‘ 1968“, in

Československá zahraniční politika – její alternativy a kulturní dimenze mezinárodních vztahů.

16. světový kongres Společnosti pro vědy a umění, Praha­Bratislava 26. června –1. července

1992 (Praha, 1992).


19

sáhlé autobiografie také ministr školství a kultury z let 1963–1965 Čestmír

Císař

57

a pod „správným“ ideologickým úhlem ji hodnotí rovněž materiál

Kulturně propagační působení Československa do NSR od 2. poloviny 50. let do roku

1982 vydaný v Praze v roce 1983 Ústavem mezinárodních vztahů pro interní

potřeby Ministerstva zahraničních věcí. Historické reálie zachytili z různých

úhlů ve svých autobiografiích například i spisovatel Ivan Klíma,

58

přední

český germanista Eduard Goldstücker

59

a spolutvůrce ekonomické reformy

60. let Ota Šik.

60

Velmi významným zdrojem informací pro tuto práci byly katalogyvýtvarných výstav i publicistické články ze 60. let, které se týkaly tématučesko-německých kulturních vztahů. Z běžných novin a časopisů jsou zdecitovány například Die Zeit, Der Spiegel, Der Tagesspiegel, Frankfurter Rundschau, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt či československé Rudé právo. Cenné informace o kulturní výměně mezi Československem a SRN ve zkoumaném období poskytla také periodika Film a doba, Kino, Výtvarné umění,Výtvarná práce, Literární noviny a Kulturní tvorba. O německé zahraniční politice informoval čtvrtletník Zeitschrift für Kulturaustausch (do roku 1962 vycházel pod názvem Mitteilungen), jenž byl vydáván stuttgartským Institutem pro zahraniční vztahy (Institut für Auslandsbeziehungen, ifa), přední institucí na poli mezinárodní kulturní výměny. Zeitschrift für Kulturaustausch jejedním z nejdůležitějších informačních zdrojů o zahraniční kulturní politice v SRN a pro účely této studie byly analyzovány ročníky 1960–1970. Řadarelevantních německých článků ze 60. let byla nalezena díky novinovým archivům Filmmuseum Berlin – Deutsche Kinemathek, Presse- undInformationsamt der Bundesregierung a documenta Archiv für die Kunst des 20. und 21. Jahrhunderts, českých prostřednictvím digitalizovaných databází Národní knihovny ČR a Národního filmového archivu. Za specifický a cenný zdroj informací o německé zahraniční kulturní politice v 60. letech lze vneposlední řadě označit roční zprávy kulturního oddělení bonnského ministerstva zahraničních věcí (Kulturabteilung des Auswärtigen Amtes), které obsahují statistická data, například o četnosti styků či rozdělení a výši financí, které oddělení spravovalo.

61

1.4 Kultura

1.4.1 Geneze pojmu a jeho vývoj v historii

Slovo kultura pochází z latinských výrazů colere (pěstovat, zdokonalovat) a cultura (kultivace). Oba pojmy se využívaly nejprve v souvislosti se zemědělstvím, pěstitelstvím a zušlechťováním rostlin. Původní význam 57 Čestmír Císař, Paměti. Nejen o zákulisí Pražského jara (Praha, 2005). 58 Moje šílené století (Praha, 2009). 59 Vzpomínky 1945–1968 (Praha, 2005). 60 Jarní probuzení – iluze a skutečnost (Praha, 1990). 61 Pro dané období vyšly tyto roční zprávy tři – pro léta 1965/1966, 1967/68 a 1970, obsahují ale i údaje o letech předchozích. (agricultura) se ovšem záhy přenesl z obdělávání půdy na oblast péče o člověka – především na zdokonalování tělesných a duševních sil a ctností (cultura animi).

62

Slovo kultura tak v období antiky dostalo hodnotící,selektivní přídech a stalo se synonymem aktivního přetváření fyzického nebo

psychického materiálu k něčemu, co by samo od sebe (bez lidské aktivity)

nevzniklo, přinejmenším ne v tak dokonalé či pokročilé formě.

63

Taktodefinovaný pojem se pak brzy rozšířil z úrovně individuální na úroveň národů

respektive lidstva jako celku. Začal být vnímán jako ekvivalent uskutečnění

„nejvyšších“ cílů, zvaných nejčastěji svoboda či humanita.

64

V evropském středověku pojem „kultura“ téměř vymizel. Pokud se vůbec používal, měl silný náboženský, mystický obsah. Vyskytoval se také vevýznamu „kult, uctívání“. Teprve v období renesance a humanismu (přibližně ve 14. až 16. století) došlo ke znovuoživení původního významu slova a jeho obohacení o nový akcent – charakteristiku kultury jako dělící čáry mezipřírodou a člověkem.

65

V dalších stoletích byl pak termín „kultura“ úzce vázán na rozvoj lidskýchdovedností a schopností a používal se výhradně s předmětem v genitivu. Teprveněmecký historik a právník Samuel von Pufendorf (1632–1694) začal pojem užívat samostatně, jako výraz pro oblast produktů lidské činnosti. V jeho interpretaci, jež klade důraz na sociální aspekty, se kultura také poprvé vyskytuje jako souhrn všech lidských výtvorů včetně jazyka, společenských institucí, morálky, vědy,obyčejů a zvyků v oblasti soužití, bydlení či odívání.

66

V 18. století se pak germanizovaný pojem „Cultur“ rozšířil do děl osvícenských filozofů a historiků, v nichž byla kultura jednoznačněprezentována jako oblast výhradně lidského bytí, stojící v protikladu ke světu přírody. V osvícenské éře (17. až 19. století) byla „kultura“ vnímána spíše jako výraz pro postupný, vědomý proces zdokonalování člověka a jeho okolí než prokonkrétní, daný stav nebo podmínky života společnosti. Osvícenci, kteří chápali dějiny jako boj „světla rozumu“ s nevědomostí a předsudky a byli přesvědčeni, že pokrok národů vychází z poznání, vzdělání a „osvíceného“ zákonodárství, viděli kulturu jako to, co povznáší individua i lidstvo jako celek z přírodního stavu a zušlechťuje jejich síly, kultivuje je ve smyslu tradičních křesťanských a humanistických hodnot.

67

Toto pojetí ve svých dílech koncem 18. století dále

rozpracovali němečtí univerzálně orientovaní historici Karl Franz von Irwing

(1728–1801) a Christoph Adelung (1732–1806).

62 Henckmann a Lottes, Estetický slovník, 115.

63 Richard Martinus Emge, Auswärtige Kulturpolitik. Eine soziologische Analyse ihrer Funktio­

nen, Bedingungen und Formen (Berlin, 1967), 20–21; viz níže – axiologický (hodnotící) význam

pojmu kultura.

64 Henckmann a Lottes, Estetický slovník, 115.

65 Člověk byl humanisty vnímán jako aktivní tvůrce, který prostřednictvím kultury vystupuje

nad rámec svých biologických možností a přetváří tím přírodu i sebe sama (Václav Soukup

a Alena Vodáková, Sociální a kulturní antropologie (Praha, 2000), 65).

66 Soukup, Dějiny antropologie, 277; viz níže – širší význam pojmu kultura.

67 Emge, Auswärtige Kulturpolitik, 21.


21

Základy k překonání osvícenské koncepce pojmu položil pak německý filozof a literát Johann Gottfried Herder (1744–1803), který v kultuře spatřoval typicky lidský nástroj adaptace na určité prostředí, kterým člověk nahrazuje svoji nedostatečnou vrozenou fyzickou výbavu. Kulturu proto považoval za atribut lidského soužití, který je součástí univerzální výbavy lidstva. V souladu s touto myšlenkovou konstrukcí pak odmítal například teorii o existenci „nekulturních“ národů. Kultura tím uHerdera pozbývá atributu čehosi vyššího a nadřazeného.

68

Autor si zároveňklade i otázku, zda je kulturní přínos pro lidstvo vždy pozitivní.

69

Od jeho

díla se proto datuje i stále narůstající rozpor mezi tradiční (humanistickou)

a speciálně vědní koncepcí pojmu kultura, které se obě paralelně rozvíjely

v následujících letech a desetiletích, první z nich zejména na půdě německé

klasické filozofie, druhá v oblasti historie a rodící se etnografie, etnologie,

antropologie a archeologie.

70

Herder předznamenal pád osvícenské víry ve směřování lidstva ke stále vyšším cílům a vývojovým stupňům. Víra ve schopnost lidstva neustále zdokonalovat sama sebe se v průběhu 19. století začala pomalu vytrácet a ruku v ruce s tím začal postupně získávat převahu kulturní relativismus a pesimismus. Dějinný vývoj stále více přestával být vnímán jako pokrok a začínal být vysvětlován biologicky jako vývojový cyklus nebo přímo jako úpadek.

71

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939) pak jižkulturu označil přímo za zdroj rostoucí „nespokojenosti“ ve společnosti. Do její

oblasti spadá ve Freudově pojetí vše, čím se člověk snaží bránit protiutrpení. Pokrok v biologii a technických vědách a pocit nadvlády nad přírodou

však sám o sobě lidstvu štěstí nepřinesl. Podle Freuda se člověk stáváneurotickým právě proto, že nesnese míru odepření, které mu ve službě svých

kulturních ideálů ukládá moderní společnost.

72

Němečtí filozofové Friedrich Nietzsche (1844–1900) a Wilhelm Dilthey (1833–1911) pak kulturuspatřovali sice jako prostředek identifikace a reprezentace skupin nebo národů,

který utváří a integruje jednotlivá společenství a dává jim možnost k rušení

vzájemných hranic a jejich srůstání do světové kultury, ale zároveň také jako

faktor, který může naopak bariéry upevňovat – prostřednictvím falešného

pocitu nadřazenosti, elitářství či šovinismu.

73

68 „Jak prázdná je tedy pýcha lecjaké evropské luzy, která se vyvyšuje nad všecky tři světadíly

tím, co se nazývá osvětou, uměním a vědou!“ Johann Gottfried Herder, Vývoj lidskosti (Praha,

1941), 175.

69 „Zdali umění kdy dokázalo vskutku něčím přispěti k přírodě? Zda snad příroda v lecčems

nebyla uměním učiněna zbytečnou a zeslabena? Zdali vědecké a umělecké talenty neprobudily

v lidském srdci sklony, při nichž je těžší dospěti k nekrásnějšímu lidskému daru, totiž kespokojenosti, ježto tyto sklony se ustavičně protiví spokojenosti svým vnitřním neklidem?“ Ibid.,

176–177.

70 Soukup, Dějiny antropologie, 278–279, viz níže.

71 Henckmann a Lottes, Estetický slovník, 115.

72 Sigmund Freud, O člověku a kultuře (Praha, 1990), 334–335.

73 Henckmann a Lottes, Estetický slovník, 115; Friedrich Nietzsche je navíc přesvědčen, že v příliš


22

Kulturu tedy lze podle těchto pojetí vnímat jako proces, akt sebeutváření, sebezdokonalování člověka nebo jako určitou strukturu uspořádání věcí či klíč, jehož prostřednictvím je daná skutečnost interpretována a dávána do významové souvislosti. Lze ji chápat jako teoretický pojem, který vysvětluje, prostředkuje duchovní statky a hodnoty, nebo jako praktický systémnařízení a norem, které určují jednání či podobu institucí, jež lidem usnadňují život.

74

Někteří autoři, například sociolog a filozof Karl Mannheim (1893–

1947), k těmto specifikacím dále doplňují i jasné rozlišení mezi kulturou

osobní (individuální) a objektivní (kolektivní).

75

1.4.2 Axiologické pojetí kultury

V tradiční humanistické interpretaci je kultura vnímána jako vyšší sféra ducha, která je opakem technické, administrativní civilizace. Je synonymem pozitivních hodnot, jež přispívají k humanizaci, zušlechtění a zdokonalení člověka, hodnot, které stojí v protikladu ke světu přírody. Tu si člověk podřizuje a kultivuje ji.

76

Zahrnuje především oblasti řeči,náboženství, umění a vědy. Toto axiologické (hodnototvorné) pojetí má své kořeny

v antice a renesanci a dále bylo rozvíjeno v průběhu osvícenství arozpracováno klasickou německou filozofií.

77

V této tradici je měřítkem všech věcí

„západní“ kultura, považovaná za obecně nejpokročilejší a nejrozvinutější.

78

V díle německého osvícenského filozofa Immanuela Kanta (1724–1804) souvisí kultura úzce s etikou. Jejím východiskem je Kantův kategorickýimerativ, morální zákon, neboli základní mravní příkaz, jímž by se všichni lidé měli v každé situaci řídit: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“

79

Za kulturu Kantpovažuje právě schopnost člověka jednat v souladu s cíli, které si vnitřněstanorychlé moderní době nemají nová umělecká díla/směry šanci uzrát a plně se rozvinout. Vnedostatku času a klidu spatřuje nebezpečí, že společnost místo pokroku spěje k novému barbarství

(Friedrich Nietzsche, Werke in drei Bänden: Band 3 Menschliches und allzumenschliches Jenseits

von Gut und Böse, Zur Genealogie der Moral, Der Antichrist (Curych, 1971), 99).

Wilhelm Dilthey zdůrazňuje, že fakt, že si člověk díky vědeckému a technickému pokrokupodmanil přírodu, zdaleka neznamená, že by se jakkoli přiblížil k odpovědím na zásadní otázky lidského

bytí – na otázky po smyslu vlastní existence, konání, po původu věcí. Soudí naopak, že tomutopoznání se člověk vzdálil mnohem více, než kdy předtím v dějinách. Viz Die Philosophie des Lebens

(Stuttgart, 1961), 26.

74 Ibid.

75 „Objektivní kulturou rozumíme všechny objektivace ducha, jež se ve svém historickém vývoji

staly lidským odkazem. Patří sem náboženství, věda, umění, stát a životní formy. Naproti tomu

o subjektivní kultuře mluvíme tehdy, když – jak to správně postřehl Simmel – duše usiluje o své

naplnění nikoli skrze sebe samu, obratem do nitra, nýbrž oklikou přes ony kulturní objektivace,

totiž tím, že si je osvojuje.“ Viz Karl Mannheim, Ideologie a utopie (Bratislava, 1991), 24.

76 Emge, Auswärtige Kulturpolitik, 20–21.

77 Soukup a Vodáková, Sociální a kulturní antropologie, 66.

78 Emge, Auswärtige Kulturpolitik, 21.

79 Immanuel Kant, Základy metafyziky mravů (Praha, 1990), 84.


23

vil. Míra morálnosti pak naznačuje úroveň svobody dosažené jednotlivcem

i společností. Kulturní sféra podle Kanta zahrnuje vedle vědy a umění i práci

a schopnost disciplíny vypěstovanou výchovou. Cílem kulturního vývoje je

v jeho pojetí vytvoření tě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist