načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kultura narcismu: Americký život ve věku snižujících se očekávání - Christopher Lasch

Kultura narcismu: Americký život ve věku snižujících se očekávání

Elektronická kniha: Kultura narcismu: Americký život ve věku snižujících se očekávání
Autor:

Kulturní historik Christopher Lasch (1932-1994) z Univerzity v Rochesteru zkoumá kořeny a důsledky normalizace patologického narcismu v americké kultuře 20. století na základě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kulturní historik Christopher Lasch (1932-1994) z Univerzity v Rochesteru zkoumá kořeny a důsledky normalizace patologického narcismu v americké kultuře 20. století na základě psychologické, kulturní, umělecké a historické syntézy. Používá v ní dosud převážně úzce klinický pojem, aby diagnostikoval patologii, která se, jak se mu jeví, rozšířila do všech oblastí života Američanů. Podle jeho definice (převzaté z Freuda) narcista, jehož pohání potlačená zlost a nenávist k sobě samému, uniká do velkolepého sebepojetí neboli obrazu o sobě, přičemž ostatní lidi využívá jako nástroje k uspokojení, i když zároveň touží po jejich lásce a uznání. Ozvěny takových vlastností vidí Lasch ve fascinaci osudem a slávou celebrit, ve strachu ze soutěživosti, v neschopnosti potlačovat nedůvěru, v mělkosti a krátkodobosti osobních vztahů a v hrůze ze smrti. Podle Lasche Amerika zplodila po 2. světové válce typ osobnosti, který klinickým definicím „patologického narcismu“ plně odpovídá. Tato patologie se nepodobá každodennímu narcismu - hédonistickému egoismu -, ale spíše velmi slabému pocitu self, který si žádá neustálé potvrzování zvnějšku. Patologie pro Lasche představuje jakousi zvýrazněnou verzi normality. Symptomy této osobnostní poruchy Lasch nachází v radikálních politických hnutích 60. let 20. století, ale i v duchovních kultech a hnutích 70. let 20. století, počínaje „estem“ a konče „rolfingem“. Svou tezi staví Lasch na osobitých politických názorech a encyklopedickém uchopení amerických sociálních a ekonomických dějin, aktuálních výtvarných a literárních děl a na klinickém výzkumu a psychologických teoriích narcistických poruch osobnosti.

Zařazeno v kategoriích
Christopher Lasch - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Christopher Lasch

KULTURA NARCISMU

Americký život ve věku snižujících se očekávání


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Lasch, Christopher

[Culture of narcissism. Česky]

Kultura narcismu : americký život ve věku snižujících se očekávání /

Christopher Lasch ; z anglického originálu Culture of narcissism:

American life in an age diminishing expectations ... přeložil Daniel

Micka. -- Vydání 1.. -- Praha : Stanislav Juhaňák - Triton, 2016 ISBN 978-80-7553-000-4 316.3/.6 * 17.035.1 * 616.89-008.442.6 * 316.422.6 * 316.72/.75 * 316.72/.75(1-15) * (73) - člověk a společnost -- Spojené státy americké -- 21. století - egocentrismus -- Spojené státy americké -- 21. století - narcismus -- Spojené státy americké -- 21. století - individualismus -- Spojené státy americké -- 21. století - krize (společnost) -- Spojené státy americké -- 21. století - západní civilizace -- 21. století - Spojené státy americké -- společenské poměry -- 21. století - monografi e 316.4/.7 - Sociální interakce [18]



Christopher Lasch

Kultura narcismu

Americký život ve věku snižujících se očekávání

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © 1979 by Christopher Lasch. All rights reserved.

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2016

Translation © Daniel Micka, 2016

Cover © Renata Brtnická, 2016

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-000-4


Věnováno Kate


Je moudrá, rozumím-li tomu trochu,

a krásná, slouží-li mi věrně zrak,

a věrná, jak se mi už osvědčila.

A moudrá, krásná, věrná, jak je sama,

v mém stálém srdci bude mít svůj byt.

Shakespeare, Benátský kupec II, 6,

přel. E. A. Saudek,

Československý spisovatel, 2012


OBSAH

Předmluva ................................................................................................. 13

Poděkování ................................................................................................ 19

I Hnutí za uvědomování a sociální narušení self ....................... 20

Vytrácející se pocit dějinného času ............................................ 20

Terapeutická senzibilita ................................................................. 24

Od politiky k sebezkoumání ........................................................ 30

Konfese a antikonfese .................................................................... 33

Vnitřní prázdnota .......................................................................... 38

Progresivní kritika života v ústraní ............................................. 42

Kritika života v ústraní: Richard Sennett o pádu

veřejného člověka ........................................................................... 44

II Narcistická osobnost naší doby .................................................. 48

Narcismus jako metafora lidského stavu ................................... 48

Psychologie a sociologie ............................................................... 50

Narcismus v nejnovější klinické literatuře .................................. 53

Sociální vlivy působící na narcismus .......................................... 58

Světonázor těch, co rezignovali .................................................... 66

III Proměnlivé cesty k úspěchu: od Horatia Algera ke knize

Happy Hooker (Šťastná šlapka) Xaviery Hollanderové ......... 69

Původní význam pracovní etiky .................................................. 69

Od „sebekultivace“ k propagaci self prostřednictvím

„obrazu vítěze“ .......................................................................... 73

Konec úspěchu ............................................................................... 76

Umění sociálního přežití .............................................................. 80

Apoteóza individualismu .............................................................. 83


IV Banalita pseudosebeuvědomění: teatrální gesta

politiky a každodenní existence .............................................. 88

Propaganda komodit ..................................................................... 88

Pravda a věrohodnost ................................................................... 91

Reklama a propaganda .................................................................. 92

Politika jako podívaná ................................................................... 94

Radikalismus jako pouliční divadlo ............................................ 98

Uctívání hrdinů a narcistická idealizace .................................. 100

Narcismus a absurdní divadlo .................................................... 103

Divadlo každodenního života ................................................... 107

Ironický odstup jako únik před rutinou ................................... 111

Pouze vstup ................................................................................... 113

V Degradace sportu ........................................................................ 117

Hráčský duch versus vášeň pro povznesení národa

J. Huizinga o své knize Homo ludens: o původu

kultury ve hře ........................................................................... 118

Kritika sportu ............................................................................... 120

Trivializace sportů ...................................................................... 125

Imperialismus a kult tvrdého života .......................................... 127

Věrnost fi rmě a soutěživost ........................................................ 131

Byrokracie a „týmová práce“ ...................................................... 135

Sporty a zábavní průmysl ............................................................ 136

Volný čas jako únik ...................................................................... 139

VI Vzdělávání a nová negramotnost ............................................. 142

Šíření otupělosti ........................................................................... 142

Ztráta schopností ......................................................................... 144

Historický původ moderního systému školství ....................... 147

Od industriální disciplíny k selekci pracovní síly .................... 149

Od amerikanizace k „přizpůsobení se životu“ ......................... 152

Základní vzdělání versus vzdělání k obraně národa ............... 155

Hnutí za občanská práva a školy ................................................ 158


Kulturní pluralismus a nový paternalismus ............................. 161

Vznik multiverzity ....................................................................... 162

Kulturní „elitářství“ a jeho kritika ............................................. 166

Vzdělání jako komodita .............................................................. 168

VII Socializace reprodukce a zhroucení autority ......................... 171

„Socializace dělníků“ ................................................................... 171

Soud pro mladistvé ...................................................................... 173

Vzdělávání rodičů ........................................................................ 176

Přehodnocení shovívavosti ......................................................... 179

Kult autenticity ............................................................................. 183

Psychologické dopady „přenosu funkcí“ .................................. 186

Narcismus, schizofrenie a rodina .............................................. 188

Narcismus a „nepřítomný otec“ ................................................. 189

Zřeknutí se autority a transformace superega .......................... 193

Vztah rodiny k jiným institucím sociální kontroly ................. 197

Mezilidské vztahy na pracovišti: továrna jako rodina ............. 199

VIII Útěk před pocity: sociopsychologie sexuální války ............... 204

Trivializace osobních vztahů ...................................................... 204

Bitva mezi pohlavími: její sociální historie .............................. 206

Sexuální „revoluce“ ..................................................................... 208

Sounáležitost ................................................................................ 211

Feminismus a zintenzivnění sexuálního válčení ..................... 213

Strategie přizpůsobení ................................................................. 215

Kastrující žena v mužské fantazii ............................................... 218

Duše muže a ženy za socialismu ................................................ 222

IX Otřesená víra v regeneraci života ........................................... 225

Strach ze stáří ............................................................................... 225

Narcismus a stáří .......................................................................... 227

Sociální teorie stárnutí: „vývoj“ jako plánované zastarávání .... 229

Prodlužování života: biologická teorie stárnutí ....................... 232


X Paternalismus bez otce ............................................................... 236

Noví bohatí a staří bohatí ........................................................... 236

Manažerská a profesionální elita jako vládnoucí třída ........... 239

Progresivismus a vznik nového paternalismu .......................... 240

Liberální kritika sociálního státu ............................................... 242

Byrokratická závislost a narcismus ............................................ 246

Konzervativní kritika byrokracie ............................................... 250

Doslov: kultura narcismu v novém zpracování ............................... 255

Kultura a osobnost ....................................................................... 256

Teorie primárního narcismu: touha po stavu blaženosti ........ 258

Faustovský pohled na techniku .................................................. 261

Gnosticismus dvacátého století a hnutí New Age ................... 263

Poznámky ................................................................................................ 268

Rejstřík ..................................................................................................... 291


13

PŘEDMLUVA

Po necelých pětadvaceti letech od doby, co Henry Luce proklamoval

„americké století“, kleslo sebevědomí Američanů na nulu. Ti, cone

dávno snili o  světové moci, dnes ztrácí naději, že ovládnou město

New York. Porážka ve Vietnamu, hospodářská stagnace a hrozícívy

čerpání přírodních zdrojů vyvolaly ve vyšších kruzích pesimistickou

náladu, která se šíří zbytkem společnosti zároveň s tím, jak lidépře

stávají věřit ve své vůdce. Stejná krize sebevědomí postihuje i ostatní

kapitalistické země. V  Evropě zase rostoucí moc komunistických

stran, oživení fašistických hnutí a vlna terorismu svědčí různýmizpů

soby o slabosti zavedených režimů a o vyprázdnění vžité tradice.Do

konce i Kanada, jež byla dlouho baštou spolehlivé netečné buržoazie,

stojí nyní kvůli separatistickému hnutí v  Québecu před ohrožením

samotné národní existence.

Mezinárodní dimenze současných potíží ukazují, že je nelzepřipi

sovat nějakému nervovému selhání Američanů. Zdá se, že buržoazní

společnost svůj repertoár konstruktivních nápadů všude vyčerpala.

Ztratila schopnost i  vůli konfrontovat se s  těžkostmi, které hrozí ji

pohltit. Politická krize kapitalismu odráží obecnou krizi západníkul

tury, jež se vyjevuje ve všudypřítomné beznadějné snaze porozumět

běhu moderních dějin či podrobit jej racionálnímu směřování.Libera

lismus, politická teorie převažující buržoazie, již dávno přišelo schop

nost vysvětlovat události ve světě sociálního státu a mnohonárod

nostních korporací; a  nic jej nenahradilo. Liberalismus zkrachoval

politicky i intelektuálně. Vědy, které jej podporovaly, kdysipřesvědče

né o své schopnosti rozptylovat temnotu středověku, již neposkytují

uspokojivá vysvětlení jevů, o nichž prohlašují, že je objasní.Neokla

sická ekonomická teorie neumí vysvětlit koexistencinezaměstnanos

ti a infl ace; sociologie se vzdává pokusu načrtnout všeobecnou teorii

moderní společnosti; akademická psychologie ustupuje odFreudo

vy výzvy měřit a  hodnotit maličkosti. Přírodní vědy, uzurpující si


14

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

přehnané nároky, dnes spěšně oznamují, že věda na sociálníproblémy nenabízí žádné zázračné léky.

Demoralizace dosáhla takového stupně, že i  humanistické vědy obecně přiznávají, že nemají, čím by k  pochopení moderního světa přispěly. Filozofové nám již nevykládají podstatu věcí, ani si námnetroufají říkat, jak žít. Ti, co studují literaturu, nenakládají s  textem jako s reprezentací reálného světa, nýbrž jako s refl exí vnitřního stavu autorovy mysli. Historikové, abychom použili slov Davida Donalda, se přiznávají k  jakémusi „pocitu bezvýznamnosti dějin“ a „bezútěšnosti nové éry, do níž vstupujeme“. Protože liberální kultura vždysilně závisela na studiu historie, zhroucení této kultury je zvlášťbolestně patrné v  krachu historické víry, která dříve obklopovala doklady o veřejných událostech aurou morální důstojnosti, patriotismua politického optimismu. V minulosti se historikové domnívali, že lidé se učí z  předešlých chyb. Teď, když se budoucnost jeví problematická a nejistá, zdá se minulost „irelevantní“ i pro ty, kdo svůj životzasvětili jejímu zkoumání. „Věk hojnosti skončil,“ píše Donald. „‚Lekce‘ z minulosti, z nichž jsme si brali ponaučení, jsou dnes nejenbezvýznamné, ale i nebezpečné... Mým nejužitečnějším úkolem by možná bylo osvobodit [studenty] z prokletí dějinami, pomoci jim vidětirelevanci minulosti ... připomenout jim, jak omezeně řídí lidé svůj osud.“

1

Takový je pohled shora  – zoufalý pohled na budoucnost, který dnes obecně zaujímají ti, co společnost vedou, formují názor veřejnosti a dohlížejí na vědecké poznání, na němž společnost závisí.Zeptáme-li se na druhou stranu, co si běžný člověk myslí o svýchvyhlídkách, získáme spoustu důkazů potvrzujících dojem, že budoucnost moderního světa je beznadějná, ale i důkazů, které tento dojemzmírňují a naznačují, že západní civilizace možná ještě vygenerujemorální zdroje, s nimiž svou současnou krizi překoná. Pronikavá nedůvěra těch, co jsou u moci, stále více komplikuje řízení společnosti, na což si vládnoucí třída opakovaně stěžuje, aniž by pochopila, že za tuto komplikovanost může sama; ta samá nedůvěra však možná poskytne základ pro novou schopnost samosprávy, což by skončilo odstraněním potřeby, která v prvé řadě dává vzniknout vládnoucí třídě. Co se


15

PŘEDMLUVA

politickým vědcům jeví jako apatie voličů, může reprezentovatzdravý skepticismus ohledně politického systému, v  němž se veřejné

lhaní stalo typickým znakem a zvykem. Nedůvěra k expertům může

pomoci zmenšit závislost na expertech, která ochromila schopnost

svépomoci.

Moderní byrokracie podkopala dřívější tradici jednání na lokální úrovni (local action), jehož obnova a  rozšíření představuje jedinou naději, že se slušná společnost z trosek kapitalismu vůbecvzpamatuje. Nedostatečná řešení diktovaná shora teď nutí lidi vymýšlet řešení zdola. Rozčarování z vládní byrokracie se začalo objevovati v byrokracii fi remní  – ve skutečných centrech moci současného světa. Na malých městech, v přeplněných městských částech i na předměstích se lidé pokoušejí o  spolupráci, jejímž cílem je bránit jejich práva proti korporacím a státu. Tento „útěk před politikou“, jak se jevímanažerské a politické elitě, může svědčit o rostoucí neochotě občanaparticiovat na politickém systému jako jakýsi konzument prefabrikované podívané. Jinak řečeno, nemusí vůbec dokazovat ústup z politiky,nýbrž počátek celkové politické revolty.

O  známkách nového způsobu života ve Spojených státech by se dalo napsat mnohé. V této knize však popisuji životní způsob, který je na vymření  – kulturu soutěživého individualismu, která ve svém úpadku dovedla logiku individualismu do extrému války všech proti všem a usilování o spokojenost do slepé uličky narcistického zaujetí sebou samým. Strategie narcistického přežití se nyní prezentují jako emancipace z  represivních podmínek minulosti, čímž dávají vzniknout „kulturní revoluci“, jež reprodukuje ty nejhorší znaky hroutící se civilizace, jejichž kritiky se dožaduje. Kulturní radikalismus se kvůli bezděčné podpoře stávajícího stavu stal tak oblíbeným a takzhoubným, že jakákoliv kritika současné společnosti, která se chce dostat pod povrch, musí zároveň kritizovat mnohé z  toho, co se v současnosti nazývá radikalismem.

Události učinily kritiku moderní společnosti ze strany liberalistů zoufale zastaralou – a rovněž tak i mnohé z dřívější kritiky marxistů. Mnozí radikálové dosud směřují své rozhořčení proti autoritářskérodině, represivní sexuální morálce, literární cenzuře, pracovní etice


16

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

a  dalším základům buržoazního řádu, jež byly narušeny či zničeny

vyspělým kapitalismem samotným. Tito radikálové nevidí, že„auto

ritářská osobnost“ prototyp ekonomického člověka jižnereprezentu

je. Sám ekonomický člověk ustoupil v naší době člověkupsychologic

kému – konečnému produktu buržoazního individualismu. Nového

narcistu nestraší vina, ale úzkost. Nechce vnucovat své jistotyostat

ním, nýbrž hledat v životě smysl. Jsa osvobozen od pověr minulosti,

pochybuje i o realitě své vlastní existence. Jsa povrchně uvolněna to

lerantní, téměř nenachází upotřebitelnost dogmat o rasové a etnické

čistotě, ale současně pozbývá bezpečnosti skupinové loajality a díky

laskavosti udělované paternalistickým státem pokládá každého zari

vala. Jeho sexuální postoje jsou spíše svobodomyslné než puritánské,

byť mu jeho osvobození od starých tabu nepřináší žádný sexuální

klid. Je sice divoce soupeřivý, pokud jde o nárok na uznání a chválu,

ale současně soupeřivému boji nedůvěřuje, neboť jej bezděčněspoju

je s nezřízenou touhou ničit. Proto zavrhuje ideologie postavené na

soupeřivosti, jež vzkvétaly v  raných dobách kapitalistického vývoje,

a nemá v ně důvěru ani tam, kde se projevují v rámci určitých mezí,

totiž ve sportech a hrách. Opěvuje kooperaci a týmovou práci,třeba

že skrývá hluboce antisociální pudy. Chválí dodržování pravidela zá

sad, přičemž tajně doufá, že se jeho samotného netýkají. Je nenasytný

v tom smyslu, že jeho přání nemají hranic, nehromadí statkya provi

ant pro budoucí časy po způsobu hrabivého individualisty, jakého

načrtla politická ekonomie z devatenáctého století, ale vyžadujeoka

mžité potěšení a žije s neposednou, věčně neuspokojenou touhou.

Tento narcista se vůbec nezajímá o budoucnost, neboť se pramálo

zajímá o minulost. Je pro něj zatěžko přijmout za své šťastné vztahy či

si ze svých láskyplných vzpomínek udělat jakýsi štít před bolestmi

a smutkem, jež i za těch nejlepších podmínek přicházejí v pozdějším

životním období. V  narcistické společnosti  – společnosti, jež stále

více zvýrazňuje a podporuje narcistické znaky – odráží kulturníde

valvace minulosti nejen ubohost převažujících ideologií, které ztratily

spojení s realitou a zanechaly snahy ovládnout ji, ale i bídu niterného

života narcisty. Společnost, která učinila z  „nostalgie“ na kulturní

burze obchodovatelnou komoditu, se rychle zříká názoru, že život


17

PŘEDMLUVA

v  minulosti byl nějak významně lepší než život dnešní. Lidé, kteří

trivializují minulost tím, že ji dávají na roveň s  nemoderními styly

spotřeby, zastaralými obyčeji a postoji, dnes cítí odpor ke každému,

kdo z minulosti čerpá při vážných diskusích o současnýchpodmínkách či se pokouší použít minulost jako měřítko pro hodnocenípřítomnosti. Současné kritické dogma ztotožňuje každý takový odkaz

k minulosti se samotným projevem nostalgie. Jak si všiml Albert Parr,

takováto logika „zcela vylučuje jakýkoliv názor i hodnotu, k němuž

člověk dospěl osobní zkušeností, neboť taková zkušenost je vždylokalizovaná v minulosti, a tudíž v oblasti nostalgie“.

2

Diskusi o komplexnostech našeho vztahu k minulosti podhlavičkou „nostalgie“ nahrazuje užívání sloganů pro objektivní sociální kritiku, s níž se tento postoj snaží sám spojit. Módní úšklebek, který nyní automaticky vítá každou láskyplnou vzpomínku na minulost, se pokouší využít předsudky jakési pseudopokrokové společnostijménem statusu quo. Dnes již ale víme – díky práci Christophera Hilla, E.  P. Th ompsona a  dalších historiků  –, že mnoho radikálních hnutí v  minulosti čerpalo sílu a  živiny z mýtu či památky na nějaký zlatý věk v  ještě vzdálenější minulosti. Tento historický objev podporuje psychoanalytický názor, že láskyplné vzpomínky tvořínepostradatelný psychologický zdroj v dospělosti a že ti, kdo se nemohou uchýlit ke vzpomínce na láskyplný vztah z  minulosti, v  důsledku toho hrozně trpí. Víra, že minulost byla nějak šťastnější dobou, rozhodněnespočívá na nějaké sentimentální iluzi; ani nevede k nějakémustaromilskému, zpátečnickému ochromení politické vůle.

Můj vlastní názor na minulost je přímo opakem názoru Davida Donalda. Než abych na ni hleděl jako na zbytečné břemeno,považuji ji za jakousi politickou a psychologickou pokladnici, z nížčerpáme zásoby (nikoliv nezbytně ve formě „lekcí“), jež potřebujeme ke zvládání budoucnosti. To, že je naše kultura k minulostiindiferentní  – přičemž tato lhostejnost snadno přechází do aktivního odporu a  odmítnutí  –, poskytuje nejvýmluvnější důkaz jejího úpadku. Převládající postoj, na povrchu tak veselý a dynamický, pocházíz jakéhosi narcistického zbídačení duševna a rovněž i z neschopnosti stavět naše potřeby na prožitku spokojenosti a radosti. Místo abychom těžili


18

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

ze své vlastní zkušenosti, dovolujeme odborníkům, aby defi novali

naše potřeby za nás, a pak se divíme, proč ony potřeby nejsou nikdy

uspokojeny. „S  tím, jak se lidé mění v  bystré žáky, kteří poznají, co

mají potřebovat,“ píše Ivan Illich, „stává se schopnost formovatpo

třeby dle prožité spokojenosti vzácnou kompetencí lidí velmiboha

tých či trpících vážným nedostatkem a nouzí.“

3

Ze všech těchto důvodů je devalvace minulosti jedním z nejvý

znamnějších symptomů kulturní krize, kterou se tato kniha zabývá,

často přitom čerpajíc z  historické zkušenosti, aby vysvětlila, co je

v našem současném uspořádání špatného. Popírání minulosti,nave

nek pokrokové a  optimistické, se po důkladnější analýze ukáže být

ztělesněným zoufalstvím společnosti, která neumí čelit budoucnosti.


19

PODĚKOVÁNÍ

Některé myšlenky v  této knize jsem vylepšil díky korespondenci

a rozhovorům s Michaelem Roginem a Howardem Shevrinem, jimž

chci poděkovat za zájem o mou práci a za cenné rady. Rád bych také

zdůraznil, že jsem vděčný za texty Philipa Rieff a a Russella Jacobyho,

jež kulturní a psychologické otázky, s nimiž se ve své knizevypořádávám, do značné míry objasnily. Nikdo z nich by však neměl být činěn

zodpovědným za mé vlastní závěry, z  nichž s  některými by možná

těžko souhlasili.

Rukopis získal tím, že jej kriticky přečetly má žena a JeanetteHopkinsová, která mě nejednou upozornila na nedbalou či zbytečněabstraktní formulaci. Jean DeGroatové chci znovu poděkovat zadovednost a trpělivost, s jakou rukopis přepsala na stroji.

Předběžné verze některých částí tohoto textu – nyní přepracované tak, že už sotva připomínají původní eseje – vyšly v New York Review („Narcistická společnost“, 30. září 1976; „Plánované zastarávání“, 28. října 1976; „Zkaženost sportů“, 28. dubna 1977; „Rodinav obležení“, 24. listopadu 1977); v Partisan Review („Narcistická osobnost naší doby“, 1977, č. 1); v Hastings Center Report („Stárnutí v kultuře bez budoucnosti“, srpen 1977); v Marxist Perspectives („Útěk před emocemi“, jaro 1978); a v Psychology Today („Být mladý, bohatýa privilegovaný“, březen 1978).


20

I

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ

A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

Marivaudián je podle Pouleta člověk bez minulosti i budoucnosti, který se

v každém okamžiku znovu rodí. Tyto okamžiky jsou body, jež se sdružují

v přímku, ale důležité jsou ony okamžiky, nikoliv přímka. V jistém smyslu

nemá marivaudián žádnou historii. Nic nevyplývá z toho, co předcházelo.

Je stále překvapen. Není schopen předvídat svou vlastní reakci na události.

Událostmi je vždy zaskočen. Obklopuje ho stav vzrušení a uchvácení.

4

Donald Barthelme

Je jen znepokojující si myslet, že bychom rádi byli někde jinde. Teď jsme zde.

5

Vytrácející se pocit dějinného času

Jak se dvacáté století blíží ku konci, vzrůstá přesvědčení, že s  ním

končí i  mnoho dalších věcí. Naši dobu pronásledují varování před

bouřemi, zlá znamení, známky pohrom. „Pocit konce“, který utvářel

většinu literatury dvacátého století, nyní proniká i do lidové fantazie.

Nacistický holokaust, hrozba jaderného zničení, úbytek přírodních

zdrojů naplňují proroctví básníků a poskytují konkrétní historickou

látku nočním můrám či touze po smrti, které jako první vyjadřovali

avantgardní umělci. Otázka, zda svět skončí v ohni či v ledu, náhle či

pozvolna, již nezajímá jen umělce. Z blížící se katastrofy se stalakaždodenní starost, natolik běžná a  všední, že už nikdo nepřemýšlí


21

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

o tom, jak by se mohla odvrátit. Místo toho se lidé zabývajístrategiemi přežití, navrhováním opatření, jež by jim prodloužila život, čizajišťováním programů, které by se postaraly o  dobré zdraví a  pokoj

v mysli.*

Ti, co kopou protiletecké kryty, doufají, že přežijí, když se obklopí

posledními výdobytky moderní techniky. Členové komuny v Severní

Karolíně mají opačný plán: osvobodit se od závislosti na technice

a tak její zničení či zhroucení přežít. Jeden návštěvník takové komuny

píše: „Každý tu zřejmě sdílí tento pocit hrozícího soudného dne.“Stewart Brand, vydavatel časopisu Whole Earth Catalogue, říká, že

„prudce roste prodej příručky Jak přežít s názvem Survival Book; je to

jedna z  nejrychleji se prodávajících knížek“.

6

Obě strategie odrážejí

zvětšující se zoufalství měnící se společnosti i  jejího chápání, jež je

také základem kultu rozšířeného vědomí, zdraví a osobního „růstu“,

dnes tolik dominantního.

Po politické bouři šedesátých let se Američané uzavřeli do sebe

a  věnují se čistě osobním věcem. Nemajíce naději, že jakkoliv významně zlepší svůj život, nabyli přesvědčení, že to, na čem záleží, je

duševní zdokonalování: naslouchat svým pocitům, jíst zdravě,chodit na kurzy baletu či břišního tance, poznávat moudrost Východu,

běhat, naučit se „relaxovat“, překonávat „strach z radosti“. Tytoaktivity, samy o  sobě neškodné, byly povýšeny na jakýsi program, jsou

* „A samozřejmě tento pocit konce zažíváme i nyní. Nijak se nezmenšil,přičemž v takzvaném modernismu se vyskytuje stejně endemicky jako utopismus

v politických revolucích,“ píše Frank Kermode. „...Jako bychom obvyklespojovali pocit společenského úpadku – potvrzený pojmem odcizení, který se,podpořen novým zájmem o raného Marxe, nikdy netěšil větší vážnosti –s technologickým utopismem. Naše způsoby uvažování o  budoucnosti obsahují rozpory,

které  – pokud bychom byli ochotni je otevřeně přiznat  – by si mohly vyžádat

pokus o komplementaritu. Ale zpravidla leží příliš hluboko.“

7

Susan Sontagová,

která si všimla, že „lidé berou zprávy o své zkáze různě“, srovnáváapokalyptickou představu dřívějších dob s apokalyptickou představou dneška. V minulosti

očekávání apokalypsy často poskytovalo „příležitost pro odloučení se odspolečnosti“, kdežto v současnosti vyvolává „nepřiměřenou reakci“, je přijímáno „bez

většího zneklidnění“.

8


22

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

zaobalené do rétoriky autentičnosti a  uvědomování a  signalizují

ústup od politiky a odmítnutí nedávné minulosti. Američané sitotiž přejí zapomenout nejen na šedesátá léta, bouře, novou levici,výtržnosti na univerzitách, Vietnam, aféru Watergate a prezidentaNixona, ale i  na celou svou kolektivní minulost, a  to i  ve sterilní

podobě, v níž se slavila během dvoustého výročí. Náladusedmdesátých let přesně zachytil Woody Allen ve fi lmu Spáč z roku 1973. Ve

vhodném obsazení a  formou parodie futuristické sci-fi nám fi lm

mnoha skvělými způsoby sděluje poselství, že „politická řešenínefungují“, jak Allen v jedné chvíli kategoricky oznamuje. Na otázku,

v  co věří, odpovídá Allen poté, co vyloučí politiku, náboženství

a vědu: „Věřím v sex a smrt – dvě věci, které člověk zažije jen jednou

v životě.“

Žít pro tento okamžik je převažující vášní – žít pro sebe, nikoliv

pro moje předky či potomky. Rychle ztrácíme pocit dějinnékontinui ty, pocit, že patříme k posloupnosti generací, jež se zrodilyv minulosti a  směřují do budoucnosti. Právě tento vytrácející se pocit

dějinného času – konkrétně pokles jakéhokoliv silného zájmuo potomstvo – vyznačuje duchovní krizi sedmdesátých let oprotidřívějšímu, jako epidemie se šířícímu náboženství chiliastů, jemuž senaohled podobá. Mnozí komentátoři se chopili této podobnosti

jakožto prostředku, jak pochopit současnou „kulturní revoluci“,neberouce přitom v úvahu rysy, jež ji od náboženství minulostiodlišují. Před pár lety vyhlásil Leslie Fiedler „nový věk víry“.

9

Pozdějiinterretoval Tom Wolfe nový narcismus jako „třetí velké probuzení“,

výbuch orgiastické, extatické religiozity. Jim Hougan v jedné knize,

která se prezentuje zároveň jako kritika i oslava současné dekadence,

přirovnává dnešní náladu k  milénarismu slábnoucího středověku.

Podle něj se „úzkosti středověku zas tak moc neliší od úzkostídneška“. Tehdy, stejně jako nyní, dával „chiliastickým sektám“ vzniknout

společenský pohyb.*

* Hougan ve své knize uvažuje o současné víře v marnost „pouhýchpolitických řešení“ („revoluce by nedosáhla ničeho jiného než jakési změny ve zvládání

nemoci“) a  ilustruje nepřiměřenou reakci tváří v  tvář katastrofě, kterou Susan


23

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

Hougan i  Wolfe však bezděčně nabízejí důkaz, který podkopává náboženský výklad „hnutí za uvědomování“. Hougan upozorňuje, že přežití se stalo „módním slovem sedmdesátých let“ a „kolektivnínarcismus“ dominantní tendencí. Když „společnost“ nemá budoucnost, je smysluplné žít jen pro tuto chvíli, upřít zrak na svůj vlastní„soukromý výkon“, stát se znalcem svého vlastního úpadku, pěstovat si „trans cendentní zájem o sebe“ (self-attention). Tyto postojenesouvisejí historicky se vzpourami chiliastů. Anabaptisté v 16. stoletíneočekávali apokalypsu s  transcendentním zájmem o  sebe, ale se špatně skrývanou netrpělivostí hleděli na zlatý věk, který měli slavnostně zahájit. Nebyli lhostejní ani vůči minulosti. Milénaristická hnutítohoto období byla inspirována prastarými lidovými tradicemi„spícího krále“ – vůdce, který se jednoho dne vrátí ke svému lidu a obnoví ztracený šťastný věk. Hornorýnský revolucionář, anonymní autor Knihy sta kapitol, prohlásil: „Germáni měli kdysi v  rukou celý svět a budou ho mít zase, a s větší mocí než kdy předtím.“ Prorokoval, že vzkříšený Fridrich II. Štaufský, „Císař posledních dnů“, navrátí původní německé náboženství, přestěhuje hlavní město křesťanstva z Říma do Trevíru, zruší soukromé vlastnictví a vyrovná rozdíly mezi bohatými a chudými.

10

Takovým tradicím, často spojeným s národním odporem proticizímu podrobení, se dařilo v mnoha dobách a mnoha podobách. Jednou z ní je třeba křesťanská představa Posledního soudu. Jejichrovnostářský a pseudohistorický obsah svědčí o tom, že i ta nejradikálnějinadřirozená náboženství minulosti chovala naději na sociálníspravedlnost a pociťovala kontinuitu s dřívějšími generacemi. Absence těchto hodnot je typická pro survivalistickou mentalitu sedmdesátých let (survivalista je člověk, který trénuje přežití a  připravuje se na ně  – pozn. překl.). „Pohled na svět, který se mezi námi objevuje,“ píše Peter Marin, se točí „pouze kolem self “ a „za jediné dobro pokládáindividuální přežití“.

11

Sám Tom Wolfe, ve snaze identifi kovat zvláštní znaky

Sontagová považuje pro náš věk za charakteristickou. „Je to úžasně jednoduché,“

prohlašuje Hougan hned zpočátku. „Vše se rozpadá. Nic s tím nenaděláte. Vaším

deštníkem nechť je váš úsměv.“


24

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

současné religiozity, poukazuje na to, že „většina lidí v dějinách nežila

svůj život tak, jako by si myslela: ‚žiji jen jednou‘, nýbrž tak, jako by žila

život svých předků a život svých potomků...“ Tyto postřehy se značně

přibližují k jádru věci, avšak zpochybňují jeho charakterizaci nového

narcismu jako jakéhosi třetího velkého probuzení.*

Terapeutická senzibilita

Současné klima je terapeutické, nikoliv religiózní. Lidé dnes netouží

po osobní spáse, natož pak po obnově dřívějšího rajského království,

nýbrž po pocitu, krátkodobé iluzi osobní pohody, zdravía psychické

ho bezpečí. I  radikalismus šedesátých let sloužil pro mnohé z  těch,

kteří jej uvítali spíše z osobních než politických důvodů, nikoliv jako

náhradní náboženství, nýbrž jako jakási forma terapie. Radikálnípo

litika naplňovala prázdné životy, dávala pocit smyslu a  cíle. Susan

Sternová popisuje ve svých vzpomínkách na americkou radikálněle

vicovou organizaci Weatherman, jak přitahovala svým jazykem,kte

rý vycházel spíše z psychiatrie a medicíny než z náboženství. Když se

snažila vybavit si stav mysli během demonstrací demokratické strany

v  Chicagu v  roce 1968, psala o  svém zdraví. „Cítila jsem se dobře.

Moje tělo bylo pružné, silné a  mrštné, schopné uběhnout maraton,

a nohy se pode mnou pohybovaly jistě a svižně.“ O několik stránek

dál píše: „Měla jsem dojem, že jsem skutečná.“ Mnohokrát vysvětluje,

že jí spojení s významnými lidmi dávalo pocit důležitosti. „Jako bych

byla součástí obrovské sítě silných, vzrušujících a  úžasných lidí.“

Když ji vůdci, které si idealizovala, zklamali, což se stávalo pravidlem,

našla si jiné hrdiny, kteří nastoupili na jejich místo, doufajíc, že jipo

sílí jejich „nedostižnost“ a  překoná tak pocit bezvýznamnosti.

* Jako příklad nové tendence, která odmítá pohled na self „jako na součást

mohutného biologického proudu“, cituje Wolfe reklamu na barvu na vlasy:

„Mám-li jen jeden život, dovolte mi žít jako blondýna!“ Podobných příkladů

bychom mohli nalézt bezpočet: slogan na pivo značky Schlitz („Žiješ jen jednou,

tak musíš žít s takovou chutí, jak jen můžeš“); název populární mýdlové opery

One Life to Live, atd.


25

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

V  jejich přítomnosti se občas cítila „silná a  pevná“  – dokud nebyla

znechucena, když přišlo opět rozčarování z  „nadutosti“ těch, jež

předtím obdivovala, z toho, jak „každým okolo sebe pohrdali“.

12

Mnoho detailů v  popisu Sternové ohledně organizace Weather

man by bylo studentům revoluční mentality dřívějších epochdůvěr

ně známých: zápal jejího revolučního odhodlání, nekonečné spory

skupiny týkající se pěti otázek politického dogmatu, neúprosná„se

bekritika“, k níž byli členové sekty neustále nabádáni, snaha přetvořit

všechny aspekty života tak, aby byly v souladu s revoluční vírou.Kaž

dé revoluční hnutí však jeví známky kultury své doby a tohleobsaho

valo prvky, podle nichž se dalo okamžitě označit za produkt americké

společnosti ve věku snižujících se očekávání. Atmosféra, v nížorgani

zace Weatherman působila – atmosféra násilí, ohrožení, drog,sexuál

ní promiskuity, morálního a duševního chaosu – neměla původv ně

jaké starší revoluční tradici, nýbrž ve zmatku a narcistické sklíčenosti

současné Ameriky. To, že Susan Sternová řeší své psychické zdraví

a závislost na ostatních kvůli pocitu svébytnosti, ji odlišuje odhleda

če náboženského obracejícího se k politice kvůli nalezení jakésiseku

larizované spásy. Potřebovala si potvrdit identitu, ne ji rozpustit ve

jménu  nějakého vyššího principu. Chatrnou kvalitou svébytnosti se

narcista rovněž odlišuje od dřívějšího typu americkéhoindividualis

ty, „amerického Adama“, kterého analyzovali R. W. B. Lewis, Quentin

Anderson, Michael Rogin a v devatenáctém století pozorovatelé jako

Tocqueville.

13

Zahleděností do sebe a velikášstvím současný narcista

tak trochu připomíná „imperiální self “, tolik opěvované v americké

literatuře devatenáctého století. Americký Adam, podobně jako jeho

potomci dnes, se snažil osvobodit od minulosti a vybudovat si to, co

Emerson nazývá „robustní, originální vztah ke světu“. Spisovatelé

a řečníci devatenáctého století stále znovu a v mnoha různýchobmě

nách formulovali Jeff ersonovu doktrínu, že země patří žijícím.Roz

chod s  Evropou, zrušení práva prvorozeného a  uvolnění rodinných

vazeb, to vše tvořilo podstatu jejich přesvědčení (byť se nakonecjed

nalo o iluzi), že Američané jako jediný národ na světě mohouunik

nout z tenat minulosti. Podle Tocquevillea si představovali, že „jejich

osud je plně v jejich rukou“. Sociální podmínky ve Spojených státech,


26

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

píše Tocqueville, zpřetrhaly pouta, jež původně spojovala jednugeneraci s druhou. „Nit času se neustále trhá a stopa generací mizí.Snadno se zapomíná na ty, kdo byli před námi, a  nikdo nemá žádnou

představu o těch, kteří přijdou po nás. Zajímají nás jen ti nejbližší.“

14

Někteří kritici popisovali narcismus sedmdesátých let dvacátého století podobně. Nové způsoby léčby zplozené hnutím za lidskýpotenciál podle Petera Marina učí, že „individuální vůle je všemocná a zcela určuje náš osud“; tím posilují „izolaci self “.

15

Takovátoargumentace patří do dobře zavedené americké tradice sociálního myšlení.

Marinova prosba o uznání „obrovské střední cesty lidskéhospolečenství“ připomíná Van Wycka Brookse, který kritizoval novoanglické

transcendentalisty za to, že přehlížejí „zlatou střední cestu lidskétradice“.

16

Sám Brooks při obviňování americké kultury vycházelz dřívějších kritiků, jakými byli Santayana, Henry James, OrestesBrownson a  Tocqueville.* Kritická tradice, jakou zavedli, nám má stále co

sdělit o zlu nespoutaného individualismu, je však třeba jipřeformulovat, aby vzala v úvahu rozdíly mezi adamismem devatenáctéhostoletí a  narcismem naší doby. Kritika „života pro sebe“, byť pomáhá

udržovat při životě potřebu společenství, se stává stále více zavádějící

s  tím, jak se vytrácí možnost opravdového soukromí. Současnému

Američanovi se možná nedaří jako jeho předkům zavést nějakýveřejný život, současně však jeho „osamělost“ narušují integrujícítendence moderní průmyslové společnosti. Jelikož se většiny svýchtechnických dovedností vzdal ve prospěch korporace, nemůže si již sám

zajistit své materiální potřeby. Protože rodina ztrácí nejen své produktivní funkce, ale i mnohé ze svých funkcí reproduktivních, lidé

již nezvládají ani vychovávat své děti bez pomoci certifi kovaných

odborníků. Tím, že staré tradice svépomoci zanikají, ztrácí jedinec

* V  roce 1857 kritizoval Brownson atomizující individualismus moderního života slovy, která předjímají podobné stížnosti ve dvacátém století. „Dílo zkázy, započaté reformací, které zavedlo éru kritiky a revoluce, se dle mého soudupřehnalo. Vše, co bylo rozložitelné, se rozložilo. Vše, co bylo zničitelné, se zničilo. A nyní je čas na dílo obnovy – dílo usmíření a lásky... První věc, kterou je třeba učinit, je skoncovat s nepřátelstvím vůči minulosti.“

17


27

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

postupně i každodenní schopnost poradit si v té či oné oblasti a stává

se tak závislým na státu, korporaci a jiné byrokracii.

Narcismus představuje psychologickou dimenzi této závislosti. Nehledě na to, že má narcista občas iluzi o všemohoucnosti, jeodkázán na ostatní, aby si potvrdil svou sebeúctu. Neumí žít bez obdivu publika. Zdánlivé osvobození od rodinných pout a institucionálních omezení ještě neznamená, že je samostatný, ani že si vychutnává svou individualitu. Naopak přispívá k jeho nejistotě, kterou může překonat jedině tak, že svým „velkolepým já“ přitáhne pozornost druhých nebo že se přimkne k těm, co vyzařují slávu, moc a charizma. Pro narcistu je svět zrcadlem, kdežto drsný individualista jej vidí jako prázdnou pustinu, kterou si přetvoří podle svých záměrů.

Ve fantazii Američanů devatenáctého století symbolizovalaobrovská pevnina táhnoucí se od východu až na západ jak příslib, tak i hrozbu útěku před minulostí. Západ představoval příležitostvystavět novou společnost nezatíženou feudálními zábranami, ale taképokušení opustit civilizaci a  navrátit se k  divošství. Díky nátlakovému průmyslu a vytrvalému potlačování sexuálních pudů dosáhliAmeričané v devatenáctém století nad „id“ (souhrn instinktivních impulsů v  nejhlubším podvědomí  – pozn. překl.) křehkého vítězství. Násilí, jež obraceli proti indiánům a přírodě, nemělo původ v nutkáník bezuzdnosti, nýbrž v bílém anglosaském superegu, jež mělo strachz divokého Západu, neboť pro něj zhmotňoval divokost v člověku.V poulární literatuře Američané sice opěvovali romantické osídlování nových oblastí, ve skutečnosti však vnucovali divočině nový řád s úmyslem držet pudy pod kontrolou a dát volný průchod hrabivosti. Akumulace kapitálu po právu sublimovala apetyt a  honbu za vlastním zájmem podřídila službě budoucím generacím. V zápalu boje za dobytí Západu ventiloval americký pionýr dravost a vražednoukrutost, avšak vždy měl před očima výsledek – nikoliv ovšem bez obav vyjádřených při nostalgickém uctívání ztracené nevinnosti –pokojnou, úctyhodnou komunitu, která navštěvuje kostelíček a  kde bude bezpečno pro jeho ženu i děti. Představoval si, že z jehopotomků, vychovaných pod morálně vytříbeným vlivem femininní„kultury“, vyrostou rozvážní američtí občané starající se o  domácnost


28

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

a dodržující zákony. Pomyšlení na výhody, jež tito potomci zdědí, pak

ospravedlňovalo jeho boj a  omlouvalo podle něj, že se často choval

brutálně, sadisticky a jako lupič.

Dnešní Američany neovládá pocit nekonečných možností, alebanalita společenského řádu, který na obranu proti němu vybudovali. Jelikož sociální omezení, pomocí nichž se dříve snažili udržetmožnosti v civilizovaných mezích, si již vnitřně osvojili, mají dnes pocit, jako by je přemáhala ubíjející nuda. Připadají si jako zvířata, jejichž instinkty v zajetí odumírají. Návrat k divošství jim hrozí tak málo, že touží právě po ráznější pudové existenci. Lidé si dnes stěžují naneschopnost cítit. Snaží se získat živější zážitky, přinutit povadlé tělo k životu, oživit otupělé chutě. Upozaďují superego a vyzdvihujíztracený svět smyslů. Lidé dvacátého století si vytvořili tolikpsychologických obran před silnými emocemi a  do těchto obran vložili tolik energie ze zakázaných pudů, že už si nemohou vzpomenout, jaké to je, když člověka zaplaví touhy. Sužuje je obvykle vztek, který pochází z  obran proti touhám a  dává postupně vzniknout novým obranám proti vzteku samotnému. Navenek mírní, submisivní a  společenští, uvnitř kypící skrytou zlobou, pro niž hustě přelidněná, byrokratická společnost dokáže vymyslet jen málo legitimních možnostíodreagování.

Růst byrokracie vytváří spletitou síť osobních vztahů, kde sevysoce cení sociální dovednosti a  kde nevázaný egotismus amerického Adama nelze udržet. Zároveň však narušuje všechny formypatriarchální autority a tak oslabuje sociální superego, které dřívereprezentovali otcové, učitelé a kněží. Úpadek institucionalizované autority ve zdánlivě tolerantní společnosti ovšem nevede k  „úpadku superega“ u  jednotlivců. Místo toho podporuje vznik jakéhosi krutého, represivního superega, jež většinu své psychické energie, v nepřítomnosti autoritativních sociálních zákazů, čerpá z destruktivních, agresivních pudů v „id“. Nevědomé, iracionální prvky v superegu začínají ovládat jeho činnost. Jak fi gury s autoritou v moderní společnosti přicházejí o svou „důvěryhodnost“, v individuálním superegu se hromadídětské primitivní fantazie o rodičích – fantazie plné sadistického násilí – a  nikoliv ideály, jež přijalo za své ego (zvnitřnilo je) a  které jsou


29

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

utvářeny pozdějšími zkušenostmi s  milovanými a  respektovanými

vzory společenského chování.*

Boj o udržení psychické rovnováhy ve společnosti, která požaduje

podrobení se pravidlům společenského styku, ale odmítá založit tato

pravidla na nějakém kodexu morálního chování, posiluje zahleděnost do sebe, jež má pramálo společného s  primárním narcismem

imperiálního self. Archaické elementy stoupající měrou opanovávají

strukturu osobnosti a, slovy Morrise Dicksteina, „self se stáhnezpátky k pasivnímu a prehistorickému stavu, ve kterém zůstává světnestvořený, nezformovaný“. Imperiální self posedlé egem a hltajícízážitky regreduje do velkolepého, narcistického, infantilního, prázdného

self: „do tmavé vlhké díry“, jak píše Rudolph Wurlitzer v románu Nog,

„kam si všechno dříve či později najde svou cestu. Jsem u vstupu,dotýkaje se věcí, jež jsou vhazovány dovnitř, naslouchaje a  přikyvuje.

A pomalu do této dutiny odtékám“.

18

„Psychologický člověk“ dvacátého století, kterého trápí úzkosti,

deprese, vágní nespokojenost, pocit vnitřní prázdnoty, nehledá ani

zvýšení moci, ani duchovní transcendenci, nýbrž pokoj mysli, a to za

podmínek, jež působí proti němu. V jeho zápase o klidnou mysl jsou

jeho hlavními pomocníky terapeuti, nikoliv kněží či lidoví kazatelé

* Superego neboli nadjá, sociální agens v  hlavě, se vždy skládá ze zvnitřněných reprezentací rodičů a dalších symbolů autority. Je však důležité rozlišovat

mezi reprezentacemi, jež pocházejí z  archaických, předoidipovských dojmů,

a reprezentacemi, které spočívají v pozdějších dojmech a odrážejí protorealističtější zhodnocení rodičovské moci. Přísně vzato právě ty přispívají k formování

„ideálu ega“  – zvnitřnění očekávání druhých a  znaků, které na nich milujeme

a obdivujeme; na rozdíl od ideálu ega čerpá superego z raných představs příměsí agrese a zlosti, jež vznikají kvůli nevyhnutelné neschopnosti rodičů uspokojit

všechny instinktivní požadavky dítěte. Agresivní, trestající a  dokonce sebedestruktivní část superega však většinou modifi kuje pozdější zkušenost, která rané

fantazie o rodičích jakožto pohlcujících příšerách tlumí a zmírňuje. Jestliže tato

zkušenost schází – jak je tomu často ve společnosti, která radikálněznehodnotila všechny formy autority  –, lze očekávat, že se sadistické superego rozvine na

úkor ideálu ega, destruktivní superego na úkor přísného, byť starostlivéhovnitřního hlasu, jemuž říkáme svědomí.


30

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

svépomoci nebo lidé, kteří jsou vzorem úspěšnosti, jako třebakapitá

ni průmyslu; na ně se obrací v naději, že dosáhne moderníhoekviva

lentu spásy, „duševního zdraví“. Terapie se etablovala jako nástupce

jak drsného individualismu, tak náboženství; neznamená to však, že

se „terapeutický triumf “ stává novým náboženstvím po právu.Tera

pie představuje jakési antináboženství, a to samozřejmě ne vždypro

to, že se drží racionálního výkladu či vědeckých metod léčení, jak nás

její provozovatelé rádi přesvědčují, ale proto, že moderní společnost

„nemá žádnou budoucnost“ a proto nemyslí na nic jiného než na své

bezprostřední potřeby. Dokonce i tehdy, když terapeuti mluvío po

třebě „smyslu“ a  „lásky“, defi nují lásku a  smysl jen jako naplnění

emocionálních požadavků pacienta. Sotva je napadne – ani nenížád

ný důvod, proč by mělo, uvážíme-li podstatu terapeutickéhopodni

kání – povzbudit pacienta k tomu, aby svoje potřeby a zájmy podřídil

potřebám a zájmům ostatních, někomu, nějaké věci či tradici mimo

sebe. „Láska“ jakožto sebeoběť či sebeponížení, „smysl“ jakožtopod

řízení vyšší loajalitě – takovéto sublimace připadají terapeutickésen

zibilitě jako nesnesitelně tyranské, pohoršlivé pro zdravý rozum

a škodlivé pro osobní zdraví a blaho. Osvobodit lidstvo od takových

zastaralých představ o  lásce a  povinnosti se stává úkolem postfreu

dovské terapie a  zejména jejích nadšenců a  popularizátorů, pro něž

duševní zdraví znamená překonat zábrany a okamžitě uspokojitkaž

dý pud.

Od politiky k sebezkoumání

Poté, co terapeutický pohled vytlačil náboženství jako organizující

rámec americké kultury, hrozí vytlačit i  politiku, poslední útočiště

ideologie. Byrokracie transformuje kolektivní pocity křivdya bezprá

ví na osobní problémy, jež lze řešit terapeutickou intervencí; přiob

jasňování tohoto procesu, této trivializace politického konfl iktu,při

spěla k chápání politiky velmi významně nová levice let šedesátých.

Avšak v sedmdesátých letech mnoho dřívějších radikálů samotera

peutickou senzibilitu přijalo. Rennie Davis opouští radikální politiku


31

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

a následuje mladého Prem Rawata, rovněž známého jako guruMaharádží. Abbie Hoff man, dřívější vůdce hnutí hippie, se rozhoduje, že je

důležitější pracovat na sobě než se pokoušet působit na masy. Jeho

bývalý společník Jerry Rubin, který dosáhl obávané třicítkya zakoušel zrovna osobní strach a  úzkosti, se stěhuje z  New Yorku do San

Franciska, kde nenasytně nakupuje – neboť má zřejměnevyčerpatelné příjmy  – v  duchovních supermarketech Západního pobřeží. „Za

pět let,“ říká Rubin, „od roku 1971 do roku 1975, jsem na sobě vyzkoušel est, gestalt terapii, bioenergetiku, rolfi ng, masáže, jogging,

zdravou výživu, tajči, esalen, hypnotismus, moderní tanec, meditaci,

Silvovu metodu kontroly mysli, metodu Arica, akupunkturu, terapii

sexem, reichovskou terapii a More House – jakýsi švédský stůl kurzů

na probuzení nového vědomí.“

Ve svých nesměle nazvaných pamětech Growing (Up) at Th irty-seven Rubin vypovídá o blahodárných účincích své terapeutickéživotosprávy. Po letech zanedbávání těla si „dopřál být zdravý“ a záhyshodil patnáct kilogramů. Zdravá výživa, běhání, jóga, koupele v sauně,

chiropraktici a  akupunkturisti, to vše mu pomohlo cítit se skvěle

a  v  sedma třiceti „vypadat na pětadvacet let“. Příjemný a bezproblémový se rovněž ukázal být i duchovní pokrok. Odhodil své ochranné

brnění, svůj sexismus, a  „závislost na lásce“ a  naučil se „milovat se

natolik, aby pro svou spokojenost nepotřeboval nikoho dalšího“.Začal chápat, že jeho revoluční politika zakrývala „puritánskéformování“, jež způsobovalo, že byl občas nesvůj kvůli své slávě a jejímmateriálním odměnám. Nebylo zapotřebí žádné vyčerpávající psychické

námahy, aby se Rubin přesvědčil o tom, že „je správné užívat siv životě plodů, které s sebou přinášejí peníze“.

Naučil se přiřazovat sexu „patřičné místo“ a těšit se z něj, aniž by jej

obtěžkával „symbolickým“ významem. Pod vlivem řady duševních

léčitelů si vylil zlost na své rodiče a spravedlivého, trestajícího„soudce“ uvnitř sebe a nakonec jim a svému superegu „odpustil“. Ostříhal

si vlasy, oholil vousy a „to, co uviděl, se mu zalíbilo“. Od té doby „jsem

někam vešel a  nikdo nevěděl, kdo jsem, protože jsem nezapadal do

jejich představy o mně. Bylo mi třicet pět, ale vypadal jsem jakotřiadvacetiletý“.


32

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

Svou „cestu do sebe“ pokládá Rubin za součást „hnutí za uvědomování“, jež vzniklo v  sedmdesátých letech. Ale i  tak toto „masivní

sebezkoumání“ ukazuje několik známek pochopení sebe samaz hlediska individuálního či kolektivního. Slovo sebeuvědomování se totiž

zprofanovalo jako fráze liberacionistů. Rubinovi jde o ono „ženské ve

mně“, o  potřebu větší tolerance vůči homosexualitě a  o  potřebu

„usmířit se“ s rodiči, jako by tyto samozřejmosti představovaly těžce

vydobyté proniknutí do podstaty lidského stavu (human condition).

Jako někdo, kdo obratně manipuluje s  běžnými věcmi, nepokrytý

„mediální nadšenec“ a propagandista má za to, že všechny myšlenky,

charakterové znaky a  kulturní vzorce jsou výsledkem propagandy

a  „výchovy“. Když se omlouvá za svou heterosexualitu, píše: „Muži

mě nevzrušují proto, že mi jako dítěti vnutili představu, žehomosexualita je nemoc.“ Při terapii se snažil zvrátit „negativnínaprogramování v dětství“. Sám sebe přesvědčil, že když se všichni zbavíme oněch

podmíněných vlastností, bude to fundament pro společenskoui politickou změnu. Pokusil se proto najít jakousi chatrnou souvislost mezi

svými politickými aktivitami v  šedesátých letech a 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist