načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kultura narcismu – Christopher Lasch

Kultura narcismu

Elektronická kniha: Kultura narcismu
Autor: Christopher Lasch

Kulturní historik zkoumá kořeny a důsledky normalizace patologického narcismu v americké kultuře 20. století na základě psychologické, kulturní, umělecké a historické syntézy. Podle ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 299
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání 1.
Spolupracovali: přeložil Daniel Micka
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3000-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kulturní historik zkoumá kořeny a důsledky normalizace patologického narcismu v americké kultuře 20. století na základě psychologické, kulturní, umělecké a historické syntézy. Podle jeho definice (převzaté z Freuda) narcista, jehož pohání potlačená zlost a nenávist k sobě samému, uniká do velkolepého sebepojetí neboli obrazu o sobě, přičemž ostatní lidi využívá jako nástroje k uspokojení, i když zároveň touží po jejich lásce a uznání. Ozvěny takových vlastností vidí Lasch ve fascinaci osudem a slávou celebrit, ve strachu ze soutěživosti, v neschopnosti potlačovat nedůvěru, v mělkosti a krátkodobosti osobních vztahů a v hrůze ze smrti. Podle Lasche Amerika zplodila po 2. světové válce typ osobnosti, který klinickým definicím "patologického narcismu" plně odpovídá. Svou tezi staví Lasch na osobitých politických názorech a encyklopedickém uchopení amerických sociálních a ekonomických dějin, aktuálních výtvarných a literárních děl a na klinickém výzkumu a psychologických teoriích narcistických poruch osobnosti.

Popis nakladatele

Kulturní historik Christopher Lasch (1932–1994) z Univerzity v Rochesteru zkoumá kořeny a důsledky normalizace patologického narcismu v americké kultuře 20. století na základě psychologické, kulturní, umělecké a historické syntézy. Používá v ní dosud převážně úzce klinický pojem, aby diagnostikoval patologii, která se, jak se mu jeví, rozšířila do všech oblastí života Američanů. Podle jeho definice (převzaté z Freuda) narcista, jehož pohání potlačená zlost a nenávist k sobě samému, uniká do velkolepého sebepojetí neboli obrazu o sobě, přičemž ostatní lidi využívá jako nástroje k uspokojení, i když zároveň touží po jejich lásce a uznání. Ozvěny takových vlastností vidí Lasch ve fascinaci osudem a slávou celebrit, ve strachu ze soutěživosti, v neschopnosti potlačovat nedůvěru, v mělkosti a krátkodobosti osobních vztahů a v hrůze ze smrti. Podle Lasche Amerika zplodila po 2. světové válce typ osobnosti, který klinickým definicím „patologického narcismu“ plně odpovídá. Tato patologie se nepodobá každodennímu narcismu – hédonistickému egoismu –, ale spíše velmi slabému pocitu self, který si žádá neustálé potvrzování zvnějšku. Patologie pro Lasche představuje jakousi zvýrazněnou verzi normality. Symptomy této osobnostní poruchy Lasch nachází v radikálních politických hnutích 60. let 20. století, ale i v duchovních kultech a hnutích 70. let 20. století, počínaje „estem“ a konče „rolfingem“. Svou tezi staví Lasch na osobitých politických názorech a encyklopedickém uchopení amerických sociálních a ekonomických dějin, aktuálních výtvarných a literárních děl a na klinickém výzkumu a psychologických teoriích narcistických poruch osobnosti.  

(americký život ve věku snižujících se očekávání)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Christopher Lasch - další tituly autora:
Kultura narcismu - Americký život ve věku snižujících se očekávání Kultura narcismu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž



Christopher Lasch

KULTURA NARCISMU

Americký život ve věku snižujících se očekávání


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Lasch, Christopher [Culture of narcissism. Česky]

Kultura narcismu : americký život ve věku snižujících se očekávání /

Christopher Lasch ; z anglického originálu Culture of narcissism:

American life in an age diminishing expectations ... přeložil Daniel

Micka. -- Vydání 1.. -- Praha : Stanislav Juhaňák - Triton, 2016 ISBN 978-80-7553-000-4 316.3/.6 * 17.035.1 * 616.89-008.442.6 * 316.422.6 * 316.72/.75 * 316.72/.75(1-15) * (73) - člověk a společnost -- Spojené státy americké -- 21. století - egocentrismus -- Spojené státy americké -- 21. století - narcismus -- Spojené státy americké -- 21. století - individualismus -- Spojené státy americké -- 21. století - krize (společnost) -- Spojené státy americké -- 21. století - západní civilizace -- 21. století - Spojené státy americké -- společenské poměry -- 21. století - monografi e 316.4/.7 - Sociální interakce [18]



Christopher Lasch

Kultura narcismu

Americký život ve věku snižujících se očekávání

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © 1979 by Christopher Lasch. All rights reserved.

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2016

Translation © Daniel Micka, 2016

Cover © Renata Brtnická, 2016

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-000-4


Věnováno Kate


Je moudrá, rozumím-li tomu trochu,

a krásná, slouží-li mi věrně zrak,

a věrná, jak se mi už osvědčila.

A moudrá, krásná, věrná, jak je sama,

v mém stálém srdci bude mít svůj byt.

Shakespeare, Benátský kupec II, 6,

přel. E. A. Saudek,

Československý spisovatel, 2012


OBSAH

Předmluva ................................................................................................. 13

Poděkování ................................................................................................ 19

I Hnutí za uvědomování a sociální narušení self ....................... 20

Vytrácející se pocit dějinného času ............................................ 20

Terapeutická senzibilita ................................................................. 24

Od politiky k sebezkoumání ........................................................ 30

Konfese a antikonfese .................................................................... 33

Vnitřní prázdnota .......................................................................... 38

Progresivní kritika života v ústraní ............................................. 42

Kritika života v ústraní: Richard Sennett o pádu

veřejného člověka ........................................................................... 44

II Narcistická osobnost naší doby .................................................. 48

Narcismus jako metafora lidského stavu ................................... 48

Psychologie a sociologie ............................................................... 50

Narcismus v nejnovější klinické literatuře .................................. 53

Sociální vlivy působící na narcismus .......................................... 58

Světonázor těch, co rezignovali .................................................... 66

III Proměnlivé cesty k úspěchu: od Horatia Algera ke knize

Happy Hooker (Šťastná šlapka) Xaviery Hollanderové ......... 69

Původní význam pracovní etiky .................................................. 69

Od „sebekultivace“ k propagaci self prostřednictvím

„obrazu vítěze“ .......................................................................... 73

Konec úspěchu ............................................................................... 76

Umění sociálního přežití .............................................................. 80

Apoteóza individualismu .............................................................. 83


IV Banalita pseudosebeuvědomění: teatrální gesta

politiky a každodenní existence .............................................. 88

Propaganda komodit ..................................................................... 88

Pravda a věrohodnost ................................................................... 91

Reklama a propaganda .................................................................. 92

Politika jako podívaná ................................................................... 94

Radikalismus jako pouliční divadlo ............................................ 98

Uctívání hrdinů a narcistická idealizace .................................. 100

Narcismus a absurdní divadlo .................................................... 103

Divadlo každodenního života ................................................... 107

Ironický odstup jako únik před rutinou ................................... 111

Pouze vstup ................................................................................... 113

V Degradace sportu ........................................................................ 117

Hráčský duch versus vášeň pro povznesení národa

J. Huizinga o své knize Homo ludens: o původu

kultury ve hře ........................................................................... 118

Kritika sportu ............................................................................... 120

Trivializace sportů ...................................................................... 125

Imperialismus a kult tvrdého života .......................................... 127

Věrnost fi rmě a soutěživost ........................................................ 131

Byrokracie a „týmová práce“ ...................................................... 135

Sporty a zábavní průmysl ............................................................ 136

Volný čas jako únik ...................................................................... 139

VI Vzdělávání a nová negramotnost ............................................. 142

Šíření otupělosti ........................................................................... 142

Ztráta schopností ......................................................................... 144

Historický původ moderního systému školství ....................... 147

Od industriální disciplíny k selekci pracovní síly .................... 149

Od amerikanizace k „přizpůsobení se životu“ ......................... 152

Základní vzdělání versus vzdělání k obraně národa ............... 155

Hnutí za občanská práva a školy ................................................ 158


Kulturní pluralismus a nový paternalismus ............................. 161

Vznik multiverzity ....................................................................... 162

Kulturní „elitářství“ a jeho kritika ............................................. 166

Vzdělání jako komodita .............................................................. 168

VII Socializace reprodukce a zhroucení autority ......................... 171

„Socializace dělníků“ ................................................................... 171

Soud pro mladistvé ...................................................................... 173

Vzdělávání rodičů ........................................................................ 176

Přehodnocení shovívavosti ......................................................... 179

Kult autenticity ............................................................................. 183

Psychologické dopady „přenosu funkcí“ .................................. 186

Narcismus, schizofrenie a rodina .............................................. 188

Narcismus a „nepřítomný otec“ ................................................. 189

Zřeknutí se autority a transformace superega .......................... 193

Vztah rodiny k jiným institucím sociální kontroly ................. 197

Mezilidské vztahy na pracovišti: továrna jako rodina ............. 199

VIII Útěk před pocity: sociopsychologie sexuální války ............... 204

Trivializace osobních vztahů ...................................................... 204

Bitva mezi pohlavími: její sociální historie .............................. 206

Sexuální „revoluce“ ..................................................................... 208

Sounáležitost ................................................................................ 211

Feminismus a zintenzivnění sexuálního válčení ..................... 213

Strategie přizpůsobení ................................................................. 215

Kastrující žena v mužské fantazii ............................................... 218

Duše muže a ženy za socialismu ................................................ 222

IX Otřesená víra v regeneraci života ........................................... 225

Strach ze stáří ............................................................................... 225

Narcismus a stáří .......................................................................... 227

Sociální teorie stárnutí: „vývoj“ jako plánované zastarávání .... 229

Prodlužování života: biologická teorie stárnutí ....................... 232


X Paternalismus bez otce ............................................................... 236

Noví bohatí a staří bohatí ........................................................... 236

Manažerská a profesionální elita jako vládnoucí třída ........... 239

Progresivismus a vznik nového paternalismu .......................... 240

Liberální kritika sociálního státu ............................................... 242

Byrokratická závislost a narcismus ............................................ 246

Konzervativní kritika byrokracie ............................................... 250

Doslov: kultura narcismu v novém zpracování ............................... 255

Kultura a osobnost ....................................................................... 256

Teorie primárního narcismu: touha po stavu blaženosti ........ 258

Faustovský pohled na techniku .................................................. 261

Gnosticismus dvacátého století a hnutí New Age ................... 263

Poznámky ................................................................................................ 268

Rejstřík ..................................................................................................... 291


13

PŘEDMLUVA

Po necelých pětadvaceti letech od doby, co Henry Luce proklamoval

„americké století“, kleslo sebevědomí Američanů na nulu. Ti, co ne

dávno snili o  světové moci, dnes ztrácí naději, že ovládnou město

New York. Porážka ve Vietnamu, hospodářská stagnace a hrozící vy

čerpání přírodních zdrojů vyvolaly ve vyšších kruzích pesimistickou

náladu, která se šíří zbytkem společnosti zároveň s tím, jak lidé pře

stávají věřit ve své vůdce. Stejná krize sebevědomí postihuje i ostatní

kapitalistické země. V  Evropě zase rostoucí moc komunistických

stran, oživení fašistických hnutí a vlna terorismu svědčí různými způ

soby o slabosti zavedených režimů a o vyprázdnění vžité tradice. Do

konce i Kanada, jež byla dlouho baštou spolehlivé netečné buržoazie,

stojí nyní kvůli separatistickému hnutí v  Québecu před ohrožením

samotné národní existence.

Mezinárodní dimenze současných potíží ukazují, že je nelze připi

sovat nějakému nervovému selhání Američanů. Zdá se, že buržoazní

společnost svůj repertoár konstruktivních nápadů všude vyčerpala.

Ztratila schopnost i  vůli konfrontovat se s  těžkostmi, které hrozí ji

pohltit. Politická krize kapitalismu odráží obecnou krizi západní kul

tury, jež se vyjevuje ve všudypřítomné beznadějné snaze porozumět

běhu moderních dějin či podrobit jej racionálnímu směřování. Libera

lismus, politická teorie převažující buržoazie, již dávno přišel o schop

nost vysvětlovat události ve světě sociálního státu a  mnohonárod

nostních korporací; a  nic jej nenahradilo. Liberalismus zkrachoval

politicky i intelektuálně. Vědy, které jej podporovaly, kdysi přesvědče

né o své schopnosti rozptylovat temnotu středověku, již neposkytují

uspokojivá vysvětlení jevů, o nichž prohlašují, že je objasní. Neokla

sická ekonomická teorie neumí vysvětlit koexistenci nezaměstnanos

ti a infl ace; sociologie se vzdává pokusu načrtnout všeobecnou teorii

moderní společnosti; akademická psychologie ustupuje od Freudo

vy výzvy měřit a  hodnotit maličkosti. Přírodní vědy, uzurpující si


14 Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU přehnané nároky, dnes spěšně oznamují, že věda na sociální problémy nenabízí žádné zázračné léky.

Demoralizace dosáhla takového stupně, že i  humanistické vědy obecně přiznávají, že nemají, čím by k  pochopení moderního světa přispěly. Filozofové nám již nevykládají podstatu věcí, ani si nám netroufají říkat, jak žít. Ti, co studují literaturu, nenakládají s  textem jako s reprezentací reálného světa, nýbrž jako s refl exí vnitřního stavu autorovy mysli. Historikové, abychom použili slov Davida Donalda, se přiznávají k  jakémusi „pocitu bezvýznamnosti dějin“ a  „bezútěšnosti nové éry, do níž vstupujeme“. Protože liberální kultura vždy silně závisela na studiu historie, zhroucení této kultury je zvlášť bolestně patrné v  krachu historické víry, která dříve obklopovala doklady o veřejných událostech aurou morální důstojnosti, patriotismu a politického optimismu. V minulosti se historikové domnívali, že lidé se učí z  předešlých chyb. Teď, když se budoucnost jeví problematická a nejistá, zdá se minulost „irelevantní“ i pro ty, kdo svůj život zasvětili jejímu zkoumání. „Věk hojnosti skončil,“ píše Donald. „‚Lekce‘ z minulosti, z nichž jsme si brali ponaučení, jsou dnes nejen bezvýznamné, ale i nebezpečné... Mým nejužitečnějším úkolem by možná bylo osvobodit [studenty] z prokletí dějinami, pomoci jim vidět irelevanci minulosti ... připomenout jim, jak omezeně řídí lidé svůj osud.“

1

Takový je pohled shora  – zoufalý pohled na budoucnost, který dnes obecně zaujímají ti, co společnost vedou, formují názor veřejnosti a dohlížejí na vědecké poznání, na němž společnost závisí. Zeptáme-li se na druhou stranu, co si běžný člověk myslí o svých vyhlídkách, získáme spoustu důkazů potvrzujících dojem, že budoucnost moderního světa je beznadějná, ale i důkazů, které tento dojem zmírňují a naznačují, že západní civilizace možná ještě vygeneruje morální zdroje, s nimiž svou současnou krizi překoná. Pronikavá nedůvěra těch, co jsou u moci, stále více komplikuje řízení společnosti, na což si vládnoucí třída opakovaně stěžuje, aniž by pochopila, že za tuto komplikovanost může sama; ta samá nedůvěra však možná poskytne základ pro novou schopnost samosprávy, což by skončilo odstraněním potřeby, která v prvé řadě dává vzniknout vládnoucí třídě. Co se


15

PŘEDMLUVA

politickým vědcům jeví jako apatie voličů, může reprezentovat zdravý skepticismus ohledně politického systému, v  němž se veřejné lhaní stalo typickým znakem a zvykem. Nedůvěra k expertům může pomoci zmenšit závislost na expertech, která ochromila schopnost svépomoci.

Moderní byrokracie podkopala dřívější tradici jednání na lokální úrovni (local action), jehož obnova a  rozšíření představuje jedinou naději, že se slušná společnost z trosek kapitalismu vůbec vzpamatuje. Nedostatečná řešení diktovaná shora teď nutí lidi vymýšlet řešení zdola. Rozčarování z vládní byrokracie se začalo objevovat i v byrokracii fi remní  – ve skutečných centrech moci současného světa. Na malých městech, v přeplněných městských částech i na předměstích se lidé pokoušejí o  spolupráci, jejímž cílem je bránit jejich práva proti korporacím a státu. Tento „útěk před politikou“, jak se jeví manažerské a politické elitě, může svědčit o rostoucí neochotě občana participovat na politickém systému jako jakýsi konzument prefabrikované podívané. Jinak řečeno, nemusí vůbec dokazovat ústup z politiky, nýbrž počátek celkové politické revolty.

O  známkách nového způsobu života ve Spojených státech by se dalo napsat mnohé. V této knize však popisuji životní způsob, který je na vymření  – kulturu soutěživého individualismu, která ve svém úpadku dovedla logiku individualismu do extrému války všech proti všem a usilování o spokojenost do slepé uličky narcistického zaujetí sebou samým. Strategie narcistického přežití se nyní prezentují jako emancipace z  represivních podmínek minulosti, čímž dávají vzniknout „kulturní revoluci“, jež reprodukuje ty nejhorší znaky hroutící se civilizace, jejichž kritiky se dožaduje. Kulturní radikalismus se kvůli bezděčné podpoře stávajícího stavu stal tak oblíbeným a tak zhoubným, že jakákoliv kritika současné společnosti, která se chce dostat pod povrch, musí zároveň kritizovat mnohé z  toho, co se v  současnosti nazývá radikalismem.

Události učinily kritiku moderní společnosti ze strany liberalistů zoufale zastaralou – a rovněž tak i mnohé z dřívější kritiky marxistů. Mnozí radikálové dosud směřují své rozhořčení proti autoritářské rodině, represivní sexuální morálce, literární cenzuře, pracovní etice


16

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

a  dalším základům buržoazního řádu, jež byly narušeny či zničeny

vyspělým kapitalismem samotným. Tito radikálové nevidí, že „auto

ritářská osobnost“ prototyp ekonomického člověka již nereprezentu

je. Sám ekonomický člověk ustoupil v naší době člověku psychologic

kému – konečnému produktu buržoazního individualismu. Nového

narcistu nestraší vina, ale úzkost. Nechce vnucovat své jistoty ostat

ním, nýbrž hledat v životě smysl. Jsa osvobozen od pověr minulosti,

pochybuje i o realitě své vlastní existence. Jsa povrchně uvolněn a to

lerantní, téměř nenachází upotřebitelnost dogmat o rasové a etnické

čistotě, ale současně pozbývá bezpečnosti skupinové loajality a díky

laskavosti udělované paternalistickým státem pokládá každého za ri

vala. Jeho sexuální postoje jsou spíše svobodomyslné než puritánské,

byť mu jeho osvobození od starých tabu nepřináší žádný sexuální

klid. Je sice divoce soupeřivý, pokud jde o nárok na uznání a chválu,

ale současně soupeřivému boji nedůvěřuje, neboť jej bezděčně spoju

je s nezřízenou touhou ničit. Proto zavrhuje ideologie postavené na

soupeřivosti, jež vzkvétaly v  raných dobách kapitalistického vývoje,

a nemá v ně důvěru ani tam, kde se projevují v rámci určitých mezí,

totiž ve sportech a hrách. Opěvuje kooperaci a týmovou práci, třeba

že skrývá hluboce antisociální pudy. Chválí dodržování pravidel a zá

sad, přičemž tajně doufá, že se jeho samotného netýkají. Je nenasytný

v tom smyslu, že jeho přání nemají hranic, nehromadí statky a provi

ant pro budoucí časy po způsobu hrabivého individualisty, jakého

načrtla politická ekonomie z devatenáctého století, ale vyžaduje oka

mžité potěšení a žije s neposednou, věčně neuspokojenou touhou.

Tento narcista se vůbec nezajímá o budoucnost, neboť se pramálo

zajímá o minulost. Je pro něj zatěžko přijmout za své šťastné vztahy či

si ze svých láskyplných vzpomínek udělat jakýsi štít před bolestmi

a smutkem, jež i za těch nejlepších podmínek přicházejí v pozdějším

životním období. V  narcistické společnosti  – společnosti, jež stále

více zvýrazňuje a podporuje narcistické znaky – odráží kulturní de

valvace minulosti nejen ubohost převažujících ideologií, které ztratily

spojení s realitou a zanechaly snahy ovládnout ji, ale i bídu niterného

života narcisty. Společnost, která učinila z  „nostalgie“ na kulturní

burze obchodovatelnou komoditu, se rychle zříká názoru, že život


17

PŘEDMLUVA

v  minulosti byl nějak významně lepší než život dnešní. Lidé, kteří trivializují minulost tím, že ji dávají na roveň s  nemoderními styly spotřeby, zastaralými obyčeji a postoji, dnes cítí odpor ke každému, kdo z minulosti čerpá při vážných diskusích o současných podmínkách či se pokouší použít minulost jako měřítko pro hodnocení přítomnosti. Současné kritické dogma ztotožňuje každý takový odkaz k minulosti se samotným projevem nostalgie. Jak si všiml Albert Parr, takováto logika „zcela vylučuje jakýkoliv názor i hodnotu, k němuž člověk dospěl osobní zkušeností, neboť taková zkušenost je vždy lokalizovaná v minulosti, a tudíž v oblasti nostalgie“.

2

Diskusi o komplexnostech našeho vztahu k minulosti pod hlavičkou „nostalgie“ nahrazuje užívání sloganů pro objektivní sociální kritiku, s níž se tento postoj snaží sám spojit. Módní úšklebek, který nyní automaticky vítá každou láskyplnou vzpomínku na minulost, se pokouší využít předsudky jakési pseudopokrokové společnosti jménem statusu quo. Dnes již ale víme – díky práci Christophera Hilla, E.  P. Th ompsona a  dalších historiků  –, že mnoho radikálních hnutí v  minulosti čerpalo sílu a  živiny z mýtu či památky na nějaký zlatý věk v  ještě vzdálenější minulosti. Tento historický objev podporuje psychoanalytický názor, že láskyplné vzpomínky tvoří nepostradatelný psychologický zdroj v dospělosti a že ti, kdo se nemohou uchýlit ke vzpomínce na láskyplný vztah z  minulosti, v  důsledku toho hrozně trpí. Víra, že minulost byla nějak šťastnější dobou, rozhodně nespočívá na nějaké sentimentální iluzi; ani nevede k nějakému staromilskému, zpátečnickému ochromení politické vůle.

Můj vlastní názor na minulost je přímo opakem názoru Davida Donalda. Než abych na ni hleděl jako na zbytečné břemeno, považuji ji za jakousi politickou a psychologickou pokladnici, z níž čerpáme zásoby (nikoliv nezbytně ve formě „lekcí“), jež potřebujeme ke zvládání budoucnosti. To, že je naše kultura k minulosti indiferentní  – přičemž tato lhostejnost snadno přechází do aktivního odporu a  odmítnutí  –, poskytuje nejvýmluvnější důkaz jejího úpadku. Převládající postoj, na povrchu tak veselý a dynamický, pochází z jakéhosi narcistického zbídačení duševna a rovněž i z neschopnosti stavět naše potřeby na prožitku spokojenosti a radosti. Místo abychom těžili


18

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

ze své vlastní zkušenosti, dovolujeme odborníkům, aby defi novali

naše potřeby za nás, a pak se divíme, proč ony potřeby nejsou nikdy

uspokojeny. „S  tím, jak se lidé mění v  bystré žáky, kteří poznají, co

mají potřebovat,“ píše Ivan Illich, „stává se schopnost formovat po

třeby dle prožité spokojenosti vzácnou kompetencí lidí velmi boha

tých či trpících vážným nedostatkem a nouzí.“

3

Ze všech těchto důvodů je devalvace minulosti jedním z  nejvý

znamnějších symptomů kulturní krize, kterou se tato kniha zabývá,

často přitom čerpajíc z  historické zkušenosti, aby vysvětlila, co je

v našem současném uspořádání špatného. Popírání minulosti, nave

nek pokrokové a  optimistické, se po důkladnější analýze ukáže být

ztělesněným zoufalstvím společnosti, která neumí čelit budoucnosti.


19

PODĚKOVÁNÍ

Některé myšlenky v  této knize jsem vylepšil díky korespondenci a rozhovorům s Michaelem Roginem a Howardem Shevrinem, jimž chci poděkovat za zájem o mou práci a za cenné rady. Rád bych také zdůraznil, že jsem vděčný za texty Philipa Rieff a a Russella Jacobyho, jež kulturní a psychologické otázky, s nimiž se ve své knize vypořádávám, do značné míry objasnily. Nikdo z nich by však neměl být činěn zodpovědným za mé vlastní závěry, z  nichž s  některými by možná těžko souhlasili.

Rukopis získal tím, že jej kriticky přečetly má žena a Jeanette Hopkinsová, která mě nejednou upozornila na nedbalou či zbytečně abstraktní formulaci. Jean DeGroatové chci znovu poděkovat za dovednost a trpělivost, s jakou rukopis přepsala na stroji.

Předběžné verze některých částí tohoto textu – nyní přepracované tak, že už sotva připomínají původní eseje – vyšly v New York Review („Narcistická společnost“, 30. září 1976; „Plánované zastarávání“, 28. října 1976; „Zkaženost sportů“, 28. dubna 1977; „Rodina v obležení“, 24. listopadu 1977); v Partisan Review („Narcistická osobnost naší doby“, 1977, č. 1); v Hastings Center Report („Stárnutí v kultuře bez budoucnosti“, srpen 1977); v Marxist Perspectives („Útěk před emocemi“, jaro 1978); a v Psychology Today („Být mladý, bohatý a privilegovaný“, březen 1978).


20 I

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ

A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

Marivaudián je podle Pouleta člověk bez minulosti i budoucnosti, který se

v každém okamžiku znovu rodí. Tyto okamžiky jsou body, jež se sdružují

v přímku, ale důležité jsou ony okamžiky, nikoliv přímka. V jistém smyslu

nemá marivaudián žádnou historii. Nic nevyplývá z toho, co předcházelo.

Je stále překvapen. Není schopen předvídat svou vlastní reakci na události.

Událostmi je vždy zaskočen. Obklopuje ho stav vzrušení a uchvácení.

4

Donald Barthelme

Je jen znepokojující si myslet, že bychom rádi byli někde jinde. Teď jsme zde.

5

Vytrácející se pocit dějinného času Jak se dvacáté století blíží ku konci, vzrůstá přesvědčení, že s  ním končí i  mnoho dalších věcí. Naši dobu pronásledují varování před bouřemi, zlá znamení, známky pohrom. „Pocit konce“, který utvářel většinu literatury dvacátého století, nyní proniká i do lidové fantazie. Nacistický holokaust, hrozba jaderného zničení, úbytek přírodních zdrojů naplňují proroctví básníků a poskytují konkrétní historickou látku nočním můrám či touze po smrti, které jako první vyjadřovali avantgardní umělci. Otázka, zda svět skončí v ohni či v ledu, náhle či pozvolna, již nezajímá jen umělce. Z blížící se katastrofy se stala každodenní starost, natolik běžná a  všední, že už nikdo nepřemýšlí


21

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

o tom, jak by se mohla odvrátit. Místo toho se lidé zabývají strategiemi přežití, navrhováním opatření, jež by jim prodloužila život, či zajišťováním programů, které by se postaraly o  dobré zdraví a  pokoj v mysli.*

Ti, co kopou protiletecké kryty, doufají, že přežijí, když se obklopí posledními výdobytky moderní techniky. Členové komuny v Severní Karolíně mají opačný plán: osvobodit se od závislosti na technice a tak její zničení či zhroucení přežít. Jeden návštěvník takové komuny píše: „Každý tu zřejmě sdílí tento pocit hrozícího soudného dne.“ Stewart Brand, vydavatel časopisu Whole Earth Catalogue, říká, že „prudce roste prodej příručky Jak přežít s názvem Survival Book; je to jedna z  nejrychleji se prodávajících knížek“.

6

Obě strategie odrážejí

zvětšující se zoufalství měnící se společnosti i  jejího chápání, jež je také základem kultu rozšířeného vědomí, zdraví a osobního „růstu“, dnes tolik dominantního.

Po politické bouři šedesátých let se Američané uzavřeli do sebe a  věnují se čistě osobním věcem. Nemajíce naději, že jakkoliv významně zlepší svůj život, nabyli přesvědčení, že to, na čem záleží, je duševní zdokonalování: naslouchat svým pocitům, jíst zdravě, chodit na kurzy baletu či břišního tance, poznávat moudrost Východu, běhat, naučit se „relaxovat“, překonávat „strach z radosti“. Tyto aktivity, samy o  sobě neškodné, byly povýšeny na jakýsi program, jsou

* „A samozřejmě tento pocit konce zažíváme i nyní. Nijak se nezmenšil, přičemž v takzvaném modernismu se vyskytuje stejně endemicky jako utopismus v politických revolucích,“ píše Frank Kermode. „...Jako bychom obvykle spojovali pocit společenského úpadku – potvrzený pojmem odcizení, který se, podpořen novým zájmem o raného Marxe, nikdy netěšil větší vážnosti – s technologickým utopismem. Naše způsoby uvažování o  budoucnosti obsahují rozpory, které  – pokud bychom byli ochotni je otevřeně přiznat  – by si mohly vyžádat pokus o komplementaritu. Ale zpravidla leží příliš hluboko.“

7

Susan Sontagová,

která si všimla, že „lidé berou zprávy o své zkáze různě“, srovnává apokalyptickou představu dřívějších dob s apokalyptickou představou dneška. V minulosti očekávání apokalypsy často poskytovalo „příležitost pro odloučení se od společnosti“, kdežto v současnosti vyvolává „nepřiměřenou reakci“, je přijímáno „bez většího zneklidnění“.

8


22 Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU zaobalené do rétoriky autentičnosti a  uvědomování a  signalizují ústup od politiky a odmítnutí nedávné minulosti. Američané si totiž přejí zapomenout nejen na šedesátá léta, bouře, novou levici, výtržnosti na univerzitách, Vietnam, aféru Watergate a prezidenta Nixona, ale i  na celou svou kolektivní minulost, a  to i  ve sterilní podobě, v níž se slavila během dvoustého výročí. Náladu sedmdesátých let přesně zachytil Woody Allen ve fi lmu Spáč z roku 1973. Ve vhodném obsazení a  formou parodie futuristické sci-fi nám fi lm mnoha skvělými způsoby sděluje poselství, že „politická řešení nefungují“, jak Allen v jedné chvíli kategoricky oznamuje. Na otázku, v  co věří, odpovídá Allen poté, co vyloučí politiku, náboženství a vědu: „Věřím v sex a smrt – dvě věci, které člověk zažije jen jednou v životě.“

Žít pro tento okamžik je převažující vášní – žít pro sebe, nikoliv pro moje předky či potomky. Rychle ztrácíme pocit dějinné kontinui ty, pocit, že patříme k posloupnosti generací, jež se zrodily v minulosti a  směřují do budoucnosti. Právě tento vytrácející se pocit dějinného času – konkrétně pokles jakéhokoliv silného zájmu o potomstvo – vyznačuje duchovní krizi sedmdesátých let oproti dřívějšímu, jako epidemie se šířícímu náboženství chiliastů, jemuž se napohled podobá. Mnozí komentátoři se chopili této podobnosti jakožto prostředku, jak pochopit současnou „kulturní revoluci“, neberouce přitom v úvahu rysy, jež ji od náboženství minulosti odlišují. Před pár lety vyhlásil Leslie Fiedler „nový věk víry“.

9

Později inter

pretoval Tom Wolfe nový narcismus jako „třetí velké probuzení“, výbuch orgiastické, extatické religiozity. Jim Hougan v jedné knize, která se prezentuje zároveň jako kritika i oslava současné dekadence, přirovnává dnešní náladu k  milénarismu slábnoucího středověku. Podle něj se „úzkosti středověku zas tak moc neliší od úzkostí dneška“. Tehdy, stejně jako nyní, dával „chiliastickým sektám“ vzniknout společenský pohyb.*

* Hougan ve své knize uvažuje o současné víře v marnost „pouhých politických řešení“ („revoluce by nedosáhla ničeho jiného než jakési změny ve zvládání nemoci“) a  ilustruje nepřiměřenou reakci tváří v  tvář katastrofě, kterou Susan


23

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

Hougan i  Wolfe však bezděčně nabízejí důkaz, který podkopává náboženský výklad „hnutí za uvědomování“. Hougan upozorňuje, že přežití se stalo „módním slovem sedmdesátých let“ a „kolektivní narcismus“ dominantní tendencí. Když „společnost“ nemá budoucnost, je smysluplné žít jen pro tuto chvíli, upřít zrak na svůj vlastní „soukromý výkon“, stát se znalcem svého vlastního úpadku, pěstovat si „trans cendentní zájem o sebe“ (self-attention). Tyto postoje nesouvisejí historicky se vzpourami chiliastů. Anabaptisté v 16. století neočekávali apokalypsu s  transcendentním zájmem o  sebe, ale se špatně skrývanou netrpělivostí hleděli na zlatý věk, který měli slavnostně zahájit. Nebyli lhostejní ani vůči minulosti. Milénaristická hnutí tohoto období byla inspirována prastarými lidovými tradicemi „spícího krále“ – vůdce, který se jednoho dne vrátí ke svému lidu a obnoví ztracený šťastný věk. Hornorýnský revolucionář, anonymní autor Knihy sta kapitol, prohlásil: „Germáni měli kdysi v  rukou celý svět a budou ho mít zase, a s větší mocí než kdy předtím.“ Prorokoval, že vzkříšený Fridrich II. Štaufský, „Císař posledních dnů“, navrátí původní německé náboženství, přestěhuje hlavní město křesťanstva z Říma do Trevíru, zruší soukromé vlastnictví a vyrovná rozdíly mezi bohatými a chudými.

10

Takovým tradicím, často spojeným s národním odporem proti cizímu podrobení, se dařilo v mnoha dobách a mnoha podobách. Jednou z ní je třeba křesťanská představa Posledního soudu. Jejich rovnostářský a pseudohistorický obsah svědčí o tom, že i ta nejradikálněji nadpřirozená náboženství minulosti chovala naději na sociální spravedlnost a pociťovala kontinuitu s dřívějšími generacemi. Absence těchto hodnot je typická pro survivalistickou mentalitu sedmdesátých let (survivalista je člověk, který trénuje přežití a  připravuje se na ně  – pozn. překl.). „Pohled na svět, který se mezi námi objevuje,“ píše Peter Marin, se točí „pouze kolem self “ a „za jediné dobro pokládá individuální přežití“.

11

Sám Tom Wolfe, ve snaze identifi kovat zvláštní znaky

Sontagová považuje pro náš věk za charakteristickou. „Je to úžasně jednoduché,“ prohlašuje Hougan hned zpočátku. „Vše se rozpadá. Nic s tím nenaděláte. Vaším deštníkem nechť je váš úsměv.“


24

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

současné religiozity, poukazuje na to, že „většina lidí v dějinách nežila

svůj život tak, jako by si myslela: ‚žiji jen jednou‘, nýbrž tak, jako by žila

život svých předků a život svých potomků...“ Tyto postřehy se značně

přibližují k jádru věci, avšak zpochybňují jeho charakterizaci nového

narcismu jako jakéhosi třetího velkého probuzení.*

Terapeutická senzibilita

Současné klima je terapeutické, nikoliv religiózní. Lidé dnes netouží

po osobní spáse, natož pak po obnově dřívějšího rajského království,

nýbrž po pocitu, krátkodobé iluzi osobní pohody, zdraví a psychické

ho bezpečí. I  radikalismus šedesátých let sloužil pro mnohé z  těch,

kteří jej uvítali spíše z osobních než politických důvodů, nikoliv jako

náhradní náboženství, nýbrž jako jakási forma terapie. Radikální po

litika naplňovala prázdné životy, dávala pocit smyslu a  cíle. Susan

Sternová popisuje ve svých vzpomínkách na americkou radikálně le

vicovou organizaci Weatherman, jak přitahovala svým jazykem, kte

rý vycházel spíše z psychiatrie a medicíny než z náboženství. Když se

snažila vybavit si stav mysli během demonstrací demokratické strany

v  Chicagu v  roce 1968, psala o  svém zdraví. „Cítila jsem se dobře.

Moje tělo bylo pružné, silné a  mrštné, schopné uběhnout maraton,

a nohy se pode mnou pohybovaly jistě a svižně.“ O několik stránek

dál píše: „Měla jsem dojem, že jsem skutečná.“ Mnohokrát vysvětluje,

že jí spojení s významnými lidmi dávalo pocit důležitosti. „Jako bych

byla součástí obrovské sítě silných, vzrušujících a  úžasných lidí.“

Když ji vůdci, které si idealizovala, zklamali, což se stávalo pravidlem,

našla si jiné hrdiny, kteří nastoupili na jejich místo, doufajíc, že ji po

sílí jejich „nedostižnost“ a  překoná tak pocit bezvýznamnosti.

* Jako příklad nové tendence, která odmítá pohled na self „jako na součást

mohutného biologického proudu“, cituje Wolfe reklamu na barvu na vlasy:

„Mám-li jen jeden život, dovolte mi žít jako blondýna!“ Podobných příkladů

bychom mohli nalézt bezpočet: slogan na pivo značky Schlitz („Žiješ jen jednou,

tak musíš žít s takovou chutí, jak jen můžeš“); název populární mýdlové opery

One Life to Live, atd.


25

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

V  jejich přítomnosti se občas cítila „silná a  pevná“  – dokud nebyla

znechucena, když přišlo opět rozčarování z  „nadutosti“ těch, jež

předtím obdivovala, z toho, jak „každým okolo sebe pohrdali“.

12

Mnoho detailů v  popisu Sternové ohledně organizace Weather

man by bylo studentům revoluční mentality dřívějších epoch důvěr

ně známých: zápal jejího revolučního odhodlání, nekonečné spory

skupiny týkající se pěti otázek politického dogmatu, neúprosná „se

bekritika“, k níž byli členové sekty neustále nabádáni, snaha přetvořit

všechny aspekty života tak, aby byly v souladu s revoluční vírou. Kaž

dé revoluční hnutí však jeví známky kultury své doby a tohle obsaho

valo prvky, podle nichž se dalo okamžitě označit za produkt americké

společnosti ve věku snižujících se očekávání. Atmosféra, v níž organi

zace Weatherman působila – atmosféra násilí, ohrožení, drog, sexuál

ní promiskuity, morálního a duševního chaosu – neměla původ v ně

jaké starší revoluční tradici, nýbrž ve zmatku a narcistické sklíčenosti

současné Ameriky. To, že Susan Sternová řeší své psychické zdraví

a závislost na ostatních kvůli pocitu svébytnosti, ji odlišuje od hleda

če náboženského obracejícího se k politice kvůli nalezení jakési seku

larizované spásy. Potřebovala si potvrdit identitu, ne ji rozpustit ve

jménu  nějakého vyššího principu. Chatrnou kvalitou svébytnosti se

narcista rovněž odlišuje od dřívějšího typu amerického individualis

ty, „amerického Adama“, kterého analyzovali R. W. B. Lewis, Quentin

Anderson, Michael Rogin a v devatenáctém století pozorovatelé jako

Tocqueville.

13

Zahleděností do sebe a velikášstvím současný narcista

tak trochu připomíná „imperiální self “, tolik opěvované v americké

literatuře devatenáctého století. Americký Adam, podobně jako jeho

potomci dnes, se snažil osvobodit od minulosti a vybudovat si to, co

Emerson nazývá „robustní, originální vztah ke světu“. Spisovatelé

a řečníci devatenáctého století stále znovu a v mnoha různých obmě

nách formulovali Jeff ersonovu doktrínu, že země patří žijícím. Roz

chod s  Evropou, zrušení práva prvorozeného a  uvolnění rodinných

vazeb, to vše tvořilo podstatu jejich přesvědčení (byť se nakonec jed

nalo o iluzi), že Američané jako jediný národ na světě mohou unik

nout z tenat minulosti. Podle Tocquevillea si představovali, že „jejich

osud je plně v jejich rukou“. Sociální podmínky ve Spojených státech,


26 Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU píše Tocqueville, zpřetrhaly pouta, jež původně spojovala jednu generaci s druhou. „Nit času se neustále trhá a stopa generací mizí. Snadno se zapomíná na ty, kdo byli před námi, a  nikdo nemá žádnou představu o těch, kteří přijdou po nás. Zajímají nás jen ti nejbližší.“

14

Někteří kritici popisovali narcismus sedmdesátých let dvacátého století podobně. Nové způsoby léčby zplozené hnutím za lidský potenciál podle Petera Marina učí, že „individuální vůle je všemocná a zcela určuje náš osud“; tím posilují „izolaci self “.

15

Takováto argu

mentace patří do dobře zavedené americké tradice sociálního myšlení. Marinova prosba o uznání „obrovské střední cesty lidského společenství“ připomíná Van Wycka Brookse, který kritizoval novoanglické transcendentalisty za to, že přehlížejí „zlatou střední cestu lidské tradice“.

16

Sám Brooks při obviňování americké kultury vycházel z dří

vějších kritiků, jakými byli Santayana, Henry James, Orestes Brownson a  Tocqueville.* Kritická tradice, jakou zavedli, nám má stále co sdělit o zlu nespoutaného individualismu, je však třeba ji přeformulovat, aby vzala v úvahu rozdíly mezi adamismem devatenáctého století a  narcismem naší doby. Kritika „života pro sebe“, byť pomáhá udržovat při životě potřebu společenství, se stává stále více zavádějící s  tím, jak se vytrácí možnost opravdového soukromí. Současnému Američanovi se možná nedaří jako jeho předkům zavést nějaký veřejný život, současně však jeho „osamělost“ narušují integrující tendence moderní průmyslové společnosti. Jelikož se většiny svých technických dovedností vzdal ve prospěch korporace, nemůže si již sám zajistit své materiální potřeby. Protože rodina ztrácí nejen své produktivní funkce, ale i mnohé ze svých funkcí reproduktivních, lidé již nezvládají ani vychovávat své děti bez pomoci certifi kovaných odborníků. Tím, že staré tradice svépomoci zanikají, ztrácí jedinec

* V  roce 1857 kritizoval Brownson atomizující individualismus moderního života slovy, která předjímají podobné stížnosti ve dvacátém století. „Dílo zkázy, započaté reformací, které zavedlo éru kritiky a revoluce, se dle mého soudu přehnalo. Vše, co bylo rozložitelné, se rozložilo. Vše, co bylo zničitelné, se zničilo. A nyní je čas na dílo obnovy – dílo usmíření a lásky... První věc, kterou je třeba učinit, je skoncovat s nepřátelstvím vůči minulosti.“

17


27

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

postupně i každodenní schopnost poradit si v té či oné oblasti a stává se tak závislým na státu, korporaci a jiné byrokracii.

Narcismus představuje psychologickou dimenzi této závislosti. Nehledě na to, že má narcista občas iluzi o všemohoucnosti, je odkázán na ostatní, aby si potvrdil svou sebeúctu. Neumí žít bez obdivu publika. Zdánlivé osvobození od rodinných pout a institucionálních omezení ještě neznamená, že je samostatný, ani že si vychutnává svou individualitu. Naopak přispívá k jeho nejistotě, kterou může překonat jedině tak, že svým „velkolepým já“ přitáhne pozornost druhých nebo že se přimkne k těm, co vyzařují slávu, moc a charizma. Pro narcistu je svět zrcadlem, kdežto drsný individualista jej vidí jako prázdnou pustinu, kterou si přetvoří podle svých záměrů.

Ve fantazii Američanů devatenáctého století symbolizovala obrovská pevnina táhnoucí se od východu až na západ jak příslib, tak i hrozbu útěku před minulostí. Západ představoval příležitost vystavět novou společnost nezatíženou feudálními zábranami, ale také pokušení opustit civilizaci a  navrátit se k  divošství. Díky nátlakovému průmyslu a vytrvalému potlačování sexuálních pudů dosáhli Američané v devatenáctém století nad „id“ (souhrn instinktivních impulsů v  nejhlubším podvědomí  – pozn. překl.) křehkého vítězství. Násilí, jež obraceli proti indiánům a přírodě, nemělo původ v nutkání k bezuzdnosti, nýbrž v bílém anglosaském superegu, jež mělo strach z divokého Západu, neboť pro něj zhmotňoval divokost v člověku. V populární literatuře Američané sice opěvovali romantické osídlování nových oblastí, ve skutečnosti však vnucovali divočině nový řád s úmyslem držet pudy pod kontrolou a dát volný průchod hrabivosti. Akumulace kapitálu po právu sublimovala apetyt a  honbu za vlastním zájmem podřídila službě budoucím generacím. V zápalu boje za dobytí Západu ventiloval americký pionýr dravost a vražednou krutost, avšak vždy měl před očima výsledek – nikoliv ovšem bez obav vyjádřených při nostalgickém uctívání ztracené nevinnosti – pokojnou, úctyhodnou komunitu, která navštěvuje kostelíček a  kde bude bezpečno pro jeho ženu i děti. Představoval si, že z jeho potomků, vychovaných pod morálně vytříbeným vlivem femininní „kultury“, vyrostou rozvážní američtí občané starající se o  domácnost


28 Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU a dodržující zákony. Pomyšlení na výhody, jež tito potomci zdědí, pak ospravedlňovalo jeho boj a  omlouvalo podle něj, že se často choval brutálně, sadisticky a jako lupič.

Dnešní Američany neovládá pocit nekonečných možností, ale banalita společenského řádu, který na obranu proti němu vybudovali. Jelikož sociální omezení, pomocí nichž se dříve snažili udržet možnosti v civilizovaných mezích, si již vnitřně osvojili, mají dnes pocit, jako by je přemáhala ubíjející nuda. Připadají si jako zvířata, jejichž instinkty v zajetí odumírají. Návrat k divošství jim hrozí tak málo, že touží právě po ráznější pudové existenci. Lidé si dnes stěžují na neschopnost cítit. Snaží se získat živější zážitky, přinutit povadlé tělo k životu, oživit otupělé chutě. Upozaďují superego a vyzdvihují ztracený svět smyslů. Lidé dvacátého století si vytvořili tolik psychologických obran před silnými emocemi a  do těchto obran vložili tolik energie ze zakázaných pudů, že už si nemohou vzpomenout, jaké to je, když člověka zaplaví touhy. Sužuje je obvykle vztek, který pochází z  obran proti touhám a  dává postupně vzniknout novým obranám proti vzteku samotnému. Navenek mírní, submisivní a  společenští, uvnitř kypící skrytou zlobou, pro niž hustě přelidněná, byrokratická společnost dokáže vymyslet jen málo legitimních možností odreagování.

Růst byrokracie vytváří spletitou síť osobních vztahů, kde se vysoce cení sociální dovednosti a  kde nevázaný egotismus amerického Adama nelze udržet. Zároveň však narušuje všechny formy patriarchální autority a tak oslabuje sociální superego, které dříve reprezentovali otcové, učitelé a kněží. Úpadek institucionalizované autority ve zdánlivě tolerantní společnosti ovšem nevede k  „úpadku superega“ u  jednotlivců. Místo toho podporuje vznik jakéhosi krutého, represivního superega, jež většinu své psychické energie, v nepřítomnosti autoritativních sociálních zákazů, čerpá z destruktivních, agresivních pudů v „id“. Nevědomé, iracionální prvky v superegu začínají ovládat jeho činnost. Jak fi gury s autoritou v moderní společnosti přicházejí o svou „důvěryhodnost“, v individuálním superegu se hromadí dětské primitivní fantazie o rodičích – fantazie plné sadistického násilí – a  nikoliv ideály, jež přijalo za své ego (zvnitřnilo je) a  které jsou


29

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

utvářeny pozdějšími zkušenostmi s  milovanými a  respektovanými vzory společenského chování.*

Boj o udržení psychické rovnováhy ve společnosti, která požaduje podrobení se pravidlům společenského styku, ale odmítá založit tato pravidla na nějakém kodexu morálního chování, posiluje zahleděnost do sebe, jež má pramálo společného s  primárním narcismem imperiálního self. Archaické elementy stoupající měrou opanovávají strukturu osobnosti a, slovy Morrise Dicksteina, „self se stáhne zpátky k pasivnímu a prehistorickému stavu, ve kterém zůstává svět nestvořený, nezformovaný“. Imperiální self posedlé egem a hltající zážitky regreduje do velkolepého, narcistického, infantilního, prázdného self: „do tmavé vlhké díry“, jak píše Rudolph Wurlitzer v románu Nog, „kam si všechno dříve či později najde svou cestu. Jsem u vstupu, dotýkaje se věcí, jež jsou vhazovány dovnitř, naslouchaje a  přikyvuje. A pomalu do této dutiny odtékám“.

18

„Psychologický člověk“ dvacátého století, kterého trápí úzkosti, deprese, vágní nespokojenost, pocit vnitřní prázdnoty, nehledá ani zvýšení moci, ani duchovní transcendenci, nýbrž pokoj mysli, a to za podmínek, jež působí proti němu. V jeho zápase o klidnou mysl jsou jeho hlavními pomocníky terapeuti, nikoliv kněží či lidoví kazatelé

* Superego neboli nadjá, sociální agens v  hlavě, se vždy skládá ze zvnitřněných reprezentací rodičů a dalších symbolů autority. Je však důležité rozlišovat mezi reprezentacemi, jež pocházejí z  archaických, předoidipovských dojmů, a reprezentacemi, které spočívají v pozdějších dojmech a odrážejí proto realističtější zhodnocení rodičovské moci. Přísně vzato právě ty přispívají k formování „ideálu ega“  – zvnitřnění očekávání druhých a  znaků, které na nich milujeme a obdivujeme; na rozdíl od ideálu ega čerpá superego z raných představ s příměsí agrese a zlosti, jež vznikají kvůli nevyhnutelné neschopnosti rodičů uspokojit všechny instinktivní požadavky dítěte. Agresivní, trestající a  dokonce sebedestruktivní část superega však většinou modifi kuje pozdější zkušenost, která rané fantazie o rodičích jakožto pohlcujících příšerách tlumí a zmírňuje. Jestliže tato zkušenost schází – jak je tomu často ve společnosti, která radikálně znehodnotila všechny formy autority  –, lze očekávat, že se sadistické superego rozvine na úkor ideálu ega, destruktivní superego na úkor přísného, byť starostlivého vnitřního hlasu, jemuž říkáme svědomí.


30

Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

svépomoci nebo lidé, kteří jsou vzorem úspěšnosti, jako třeba kapitá

ni průmyslu; na ně se obrací v naději, že dosáhne moderního ekviva

lentu spásy, „duševního zdraví“. Terapie se etablovala jako nástupce

jak drsného individualismu, tak náboženství; neznamená to však, že

se „terapeutický triumf “ stává novým náboženstvím po právu. Tera

pie představuje jakési antináboženství, a to samozřejmě ne vždy pro

to, že se drží racionálního výkladu či vědeckých metod léčení, jak nás

její provozovatelé rádi přesvědčují, ale proto, že moderní společnost

„nemá žádnou budoucnost“ a proto nemyslí na nic jiného než na své

bezprostřední potřeby. Dokonce i tehdy, když terapeuti mluví o po

třebě „smyslu“ a  „lásky“, defi nují lásku a  smysl jen jako naplnění

emocionálních požadavků pacienta. Sotva je napadne – ani není žád

ný důvod, proč by mělo, uvážíme-li podstatu terapeutického podni

kání – povzbudit pacienta k tomu, aby svoje potřeby a zájmy podřídil

potřebám a zájmům ostatních, někomu, nějaké věci či tradici mimo

sebe. „Láska“ jakožto sebeoběť či sebeponížení, „smysl“ jakožto pod

řízení vyšší loajalitě – takovéto sublimace připadají terapeutické sen

zibilitě jako nesnesitelně tyranské, pohoršlivé pro zdravý rozum

a škodlivé pro osobní zdraví a blaho. Osvobodit lidstvo od takových

zastaralých představ o  lásce a  povinnosti se stává úkolem postfreu

dovské terapie a  zejména jejích nadšenců a  popularizátorů, pro něž

duševní zdraví znamená překonat zábrany a okamžitě uspokojit kaž

dý pud.

Od politiky k sebezkoumání

Poté, co terapeutický pohled vytlačil náboženství jako organizující

rámec americké kultury, hrozí vytlačit i  politiku, poslední útočiště

ideologie. Byrokracie transformuje kolektivní pocity křivdy a bezprá

ví na osobní problémy, jež lze řešit terapeutickou intervencí; při ob

jasňování tohoto procesu, této trivializace politického konfl iktu, při

spěla k chápání politiky velmi významně nová levice let šedesátých.

Avšak v sedmdesátých letech mnoho dřívějších radikálů samo tera

peutickou senzibilitu přijalo. Rennie Davis opouští radikální politiku


31

HNUTÍ ZA UVĚDOMOVÁNÍ A SOCIÁLNÍ NARUŠENÍ SELF

a následuje mladého Prem Rawata, rovněž známého jako guru Maharádží. Abbie Hoff man, dřívější vůdce hnutí hippie, se rozhoduje, že je důležitější pracovat na sobě než se pokoušet působit na masy. Jeho bývalý společník Jerry Rubin, který dosáhl obávané třicítky a zakoušel zrovna osobní strach a  úzkosti, se stěhuje z  New Yorku do San Franciska, kde nenasytně nakupuje – neboť má zřejmě nevyčerpatelné příjmy  – v  duchovních supermarketech Západního pobřeží. „Za pět let,“ říká Rubin, „od roku 1971 do roku 1975, jsem na sobě vyzkoušel est, gestalt terapii, bioenergetiku, rolfi ng, masáže, jogging, zdravou výživu, tajči, esalen, hypnotismus, moderní tanec, meditaci, Silvovu metodu kontroly mysli, metodu Arica, akupunkturu, terapii sexem, reichovskou terapii a More House – jakýsi švédský stůl kurzů na probuzení nového vědomí.“

Ve svých nesměle nazvaných pamětech Growing (Up) at Th irty-seven Rubin vypovídá o blahodárných účincích své terapeutické životosprávy. Po letech zanedbávání těla si „dopřál být zdravý“ a záhy shodil patnáct kilogramů. Zdravá výživa, běhání, jóga, koupele v sauně, chiropraktici a  akupunkturisti, to vše mu pomohlo cítit se skvěle a  v  sedma třiceti „vypadat na pětadvacet let“. Příjemný a  bezproblémový se rovněž ukázal být i duchovní pokrok. Odhodil své ochranné brnění, svůj sexismus, a  „závislost na lásce“ a  naučil se „milovat se natolik, aby pro svou spokojenost nepotřeboval nikoho dalšího“. Začal chápat, že jeho revoluční politika zakrývala „puritánské formování“, jež způsobovalo, že byl občas nesvůj kvůli své slávě a jejím materiálním odměnám. Nebylo zapotřebí žádné vyčerpávající psychické námahy, aby se Rubin přesvědčil o tom, že „je správné užívat si v životě plodů, které s sebou přinášejí peníze“.

Naučil se přiřazovat sexu „patřičné místo“ a těšit se z něj, aniž by jej obtěžkával „symbolickým“ významem. Pod vlivem řady duševních léčitelů si vylil zlost na své rodiče a spravedlivého, trestajícího „soudce“ uvnitř sebe a nakonec jim a svému superegu „odpustil“. Ostříhal si vlasy, oholil vousy a „to, co uviděl, se mu zalíbilo“. Od té doby „jsem někam vešel a  nikdo nevěděl, kdo jsem, protože jsem nezapadal do jejich představy o mně. Bylo mi třicet pět, ale vypadal jsem jako třiadvacetiletý“.


32 Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU

Svou „cestu do sebe“ pokládá Rubin za součást „hnutí za uvědomování“, jež vzniklo v  sedmdesátých letech. Ale i  tak toto „masivní sebezkoumání“ ukazuje několik známek pochopení sebe sama z hlediska individuálního či kolektivního. Slovo sebeuvědomování se totiž zprofanovalo jako fráze liberacionistů. Rubinovi jde o ono „ženské ve mně“, o  potřebu větší tolerance vůči homosexualitě a  o  potřebu „usmířit se“ s rodiči, jako by tyto samozřejmosti představovaly těžce vydobyté proniknutí do podstaty lidského stavu (human condition). Jako někdo, kdo obratně manipuluje s  běžnými věcmi, nepokrytý „mediální nadšenec“ a propagandista má za to, že všechny myšlenky, charakterové znaky a  kulturní vzorce jsou výsledkem propagandy a  „výchovy“. Když se omlouvá za svou heterosexualitu, píše: „Muži mě nevzrušují proto, že mi jako dítěti vnutili představu, že homosexualita je nemoc.“ Při terapii se snažil zvrátit „negativní naprogramování v dětství“. Sám sebe přesvědčil, že když se všichni zbavíme oněch podmíněných vlastností, bude to fundament pro společenskou i politickou změnu. Pokusil se proto najít jakousi chatrnou souvislost mezi svými politickými aktivitami v  šedesátých letech a  svou posedlostí vlastním tělem a „pocity“ v současnosti. Podobně jako mnoho bývalých radikálů dokázal ale jen vyměnit aktuální terapeutická hesla za hesla politická, která se stejnou lhostejností k  jejich obsahu omílal pořád doko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist