načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kulti - Mariana Zapata

Kulti

Elektronická kniha: Kulti
Autor:

- Romantická hitovka od jedné z nejoblíbenějších autorek současnosti. - Když Sal v dětství viděla v televizi Reinera Kultiho, jak dává gól, inspiroval ji, aby taky začala hrát ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 511
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Kulti ... přeložila Romana Bičíková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 127. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-4052-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Salomé Casillasová chtěla být od sedmi let profesionální fotbalistkou, k čemuž ji motivoval jeden z nejznámějších hráčů světa, Reiner Kulti. Byl jejím idolem a ona všude rozhlašovala, že až bude velká, bude ji trénovat a jednoho dne se za něj provdá. Že sny se mohou plnit, ne však tak ideálně, jak si děti představují, si Sal zažívá na vlastní kůži. Reiner Kulti je jednoho dne skutečně přidělen jejímu družstvu jako trenér. Jak už to tak ale bývá, hvězda světového fotbalu se nechová zrovna vstřícně. Naopak - Kulti je namyšlený, protivný a hrubý. Prvotní Salino nadšené očekávání je těžce zklamáno. Avšak je to opět jen Sal, která má sílu vzdorovat - a nastavuje mu zrcadlo. Vzájemná nevraživost se pomalu proměňuje v sympatie, které začínají přerůstat v něco víc...

Popis nakladatele

Romantická hitovka od jedné z nejoblíbenějších autorek současnosti.

Když Sal v dětství viděla v televizi Reinera Kultiho, jak dává gól, inspiroval ji, aby taky začala hrát fotbal a tvrdě na sobě dřela. Z okouzlené holčičky se stala silná žena a skvělá fotbalistka. Teď, o pár let později, přichází její idol jako asistent trenéra. Jenže fotbalista, do nějž byla kdysi platonicky zamilovaná, a muž, který se stal jejím trenérem, jako by byli dva různí lidé. Je zachmuřený, samotářský a neurvalý. Vytáhne ho Sal z jeho ulity?

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kulti

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Mariana Zapata

Kulti

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Mariana Zapata


Copyright © 2015 by Mariana Zapata

České vydání © Albatros Media, a. s., 2019

Translation © Romana Bičíková, 2019

Cover photos © Ljupco Smokovski; PanicAttack; Dean Drobot;

Chinnapong; LightField Studios / Shutterstock.com

ISBN tištěné verze 978-80-253-4052-3

ISBN e-knihy 978-80-253-4153-7 (1. zveřejnění, 2019)


VĚNOVÁNÍ

Mému tátovi.

Jsi můj kamarád, spoluhráč, šampion, můj spolukonspirátor, moje opora kdykoli a vždycky, když tě potřebuju.

Jakýkoli otec, o kterém kdy budu psát, bude jen tvoje nepovedená replika.

Mám tě ráda, chlape. (Takže se přestaň za volantem chovat jako šílenec, potřebuju, abys tu se mnou byl ještě hodně dlouho.)

Kapitola první

Zamrkala jsem. A pak ještě jednou. „Cos to řekl?“

Muž, který seděl za stolem naproti mně, svoji větu zopakoval.

Přesto jsem na něj dál nechápavě zírala. Slyšela jsem ho hned napoprvé, o to nešlo. Mluvil nahlas a zřetelně. Jenže můj mozek se nedokázal srovnat s větou, která vyšla z jeho úst. Všem jednotlivým slovům jsem rozuměla, ale chtít po mně, abych je v tu chvíli dala dohromady do jedné věty a pochopila je, bylo asi stejné, jako byste slepému řekli, ať se jde honem na něco podívat.

Prostě to nebylo možné.

„Já tě potřebuju, Sal,“ naléhal trenér Gardner, muž, který po mně to nemožné žádal.

Zaklonila jsem se na židli a prohlížela si jeho stříbrem protkané vlasy, hladkou tvář bez vrásek, polo tričko s logem Houston Pipers, které měl na sobě. Na to, že mu už povážlivě táhlo na padesátku, byl pořád fešák. A taky pitomec, který se pomátl na rozumu, ale každopádně fešák.

Jenže pohledný byl koneckonců i sériový vrah Jeffrey Dahmer, takže vzhled nebyl zrovna nejspolehlivějším ukazatelem duševního zdraví.

Uklidni se, zhluboka se nadechni a koukej se sebrat, Sal. Soustřeď se. Potřebovala jsem se zaměřit na něco jiného, abych se uvolnila. Vybrala jsem si stěny Gardnerovy kanceláře.

Po jeho pravici visela úhledná řádka diplomů. Na obou stranách pak byly fotky jeho syna a několik zarámovaných snímků týmu Pipers na hřišti v průběhu let – můj nejoblíbenější byl obrázek z loňského roku, kdy jsme vyhráli ženskou profesionální ligu. Gardner stál uprostřed s trofejí, takovou třínohou příšerností, zvedal ji nad hlavu. Já byla hned vedle něj, pod jednou paží míč, se kterým se hrálo utkání, a druhou jsem objímala Jenny, naši brankářku. Stejná fotka visela i v mém bytě jako připomínka těch dvaceti let dřiny, která se nakonec vyplatila. Navíc mi sloužila jako motivace ve dnech, kdy jsem ráno seděla na posteli víc mrtvá než živá, pomáhala mi vstát a vyrazit na můj každodenní osmikilometrový běh.

„Sal.“ Hlavní trenér našeho týmu zopakoval moje jméno. „Nikdy jsi mě nezklamala. No tak,“ pobízel mě tlumeným, hravým hlasem, který působil dojmem, že mi dává na výběr.

Nedával.

Z pouhého pomyšlení na to, co ode mě žádal, se mi rozbušilo srdce. Ve chvíli, kdy v jedné větě vyřkl slova „ty“ a „tisková konference“, se můj nervový systém zasekl. A jakmile dodal „dnes“, můj mozek mi popřál hodně štěstí a vypnul. Nevzmohla jsem se na nic než na tupé civění.

Já. Tisková konference. Dnes.

To bych si radši nechala vrtat zub, darovala ledvinu a zároveň měla zácpu. Vážně.

Včera večer, když mi Gardner volal, jsem o tom moc nepřemýšlela. Ani mě nenapadlo se bát, když mě požádal, abych za ním přišla do kanceláře v hlavním sídle Houston Pipers, protože se mnou potřebuje osobně něco probrat. Měla jsem se z toho vyvléknout, vymluvit se na křeče nebo střevní chřipku, jenže na to už teď bylo pozdě.

Nakráčela jsem přímo do pasti, fyzicky i psychicky.

Objektivy kamer a foťáků. Spousta. A všude.

Panebože, chce se mi zvracet, jen na to pomyslím.

Moje první myšlenka byla: Ne. Prosím, to ne. Jsou lidi, co mají strach z výšek nebo ze tmy, klaunů, pavouků, hadů... Já sama jsem si nikdy nedělala legraci z nikoho, kdo se něčeho bál. Jenže tenhle můj strašlivý děs z mluvení před kamerou, zatímco se na mě dívá dav lidí, už mi nejmíň stokrát vysloužil nadávání do srabů, především od mého bratra, ale i to se počítá.

„Tak co, řekneš mi, že to nedokážeš?“ Gardner povytáhl obočí, aby potvrdil, že mi skutečně nedává na vybranou, a zároveň mě provokoval slovy, o kterých věděl, že mě vyburcují. Byla jsem v deset hodin dopoledne v jeho kanceláři, protože tu chtěl právě mě, nikoho jiného.

Hajzl.

Kdybych byla slabší, než jsem, nejspíš by se mi roztřásl spodní ret. Možná bych dokonce mrkáním zaháněla slzy ve snaze se nerozbrečet. Oba jsme věděli, že ho nemůžu odmítnout. Že mu neřeknu ne.

I kdyby mě to mělo zabít, vždycky udělám, co mi řekne. A on na to vsázel i teď. Protože jsem byla blbec, který se nechá vyprovokovat. Když mi v jedenácti letech někdo řekl, že určitě nevylezu na ten obrovský strom, a já si zlomila ruku, protože jsem na něj samozřejmě vylezla, mělo mi to sloužit jako poučení, že čas od času je lepší ustoupit. Ale to se nestalo.

V duchu jsem si natáhla svoje ponožky velké holky (rčení, které mi jako malé vnutil táta, protože obvyklé „kalhotky velké holky“ mu připadaly moc úchylné).

„Tak dobře.“ Zašklebila jsem se, muselo to vypadat, že mi právě dělají klystýr. „Ale... proč tam nejde Grace? Nebo Jenny? Všechny rozhovory a tak přece dělají ony.“ Protože já se všem rozhovorům vyhýbala jako čert kříži, a především těm před kamerou.

„Grace jsem o to nepožádal, protože jsem si myslel, že bude nejlepší, když tu uděláš ty,“ vysvětlil mi, proč se s žádostí neobrátil na naši ostřílenou týmovou kapitánku. „A Jenny dorazí až v neděli.“

Znovu jsem prudce zamrkala, bála jsem se, že se zároveň pozvracím a poseru. Cítila jsem, jak mi samovolně nadskakuje noha, a rychle jsem na ni přitlačila dlaní, abych třas zarazila.

Gardner mi věnoval laskavý úsměv, naklonil se přes skleněnou desku svého obřího stolu a sepjal ruce. „Ani ses mě nezeptala, proč se ta tiskovka vůbec koná.“

Jako by mi na tom záleželo. Klidně to mohla být tiskovka k objevení léku na rakovinu a mně by to bylo putna. Tak jako tak by mojí největší starostí bylo se z toho nesložit. Moje srdce se splašilo už jen při pomyšlení na to slovo začínající na r, ale silou vůle jsem se přiměla nasadit klidný výraz, který by neprozrazoval, že právě bojuju se záchvatem paniky. „Fajn, proč se koná?“ vymáčkla jsem ze sebe.

Příprava na novou sezonu začínala našemu týmu za týden a půl, takže jsem podvědomě měla za to, že se tiskovka bude týkat právě toho.

Jenže sotva jsem tu otázku vypustila z pusy, rty našeho hlavního kouče se roztáhly v úsměvu. Hnědé oči mu zářily. Naklonil se přes stůl a řekl něco, co bylo stejně zlé, ne-li ještě horší, než jeho žádost, abych šla na tiskovou konferenci. Třináct slov, na která jsem nebyla připravená. Třináct slov, která mi měla změnit život, i když jsem to ještě netušila.

„Právě nám potvrdili, že v letošní sezoně převezme roli asistenta trenéra Reiner Kulti,“ pronesl Gardner tónem, jako by říkal: „Tohle je to nejlepší, co se mohlo stát.“

Můj výraz jasně říkal: „Ne, to teda není.“

Chvíli mu trvalo, než se přestal usmívat a upřel na mě zmatený pohled, ale nakonec se to stalo, jako když se pomalu, ale jistě hroutí věž z hracích kostek.

„Co se tak tváříš?“

* * *

Když jsem Reinera Kultiho viděla v televizi poprvé, bylo mi sedm let. Dodnes si přesně pamatuju okamžik, kdy se objevil na televizní obrazovce: bylo to semifinále Altus Cupu, fotbalového turnaje, který se hrál každé tři roky a na němž se všechny národní týmy ze všech zemí světa navzájem hlava nehlava vyřazovaly, dokud nezbyl jen vítěz. Byla to nejsledovanější sportovní událost na světě.

Proč by taky nebyla? Fotbal, futbol, kopaná je nejčastěji provozovaný sport ve všech obydlených koutech světa na všech kontinentech. Nediskriminuje. Můžete být malí, velcí, tlustí, tencí, chudí nebo bohatí, a stejně vám stačí jen aspoň přibližně nafouknutý míč a něco, z čeho si postavíte bránu, což může být cokoli. Plechovky od kafe. Plechovky od coly. Popelnice. Cokoli. Můžete být holka nebo kluk, můžete mít dres nebo nemusíte. A jak vždycky říkával můj táta, k tomu, abyste se naučili techniku, jste nakonec nepotřebovali ani boty.

Vzhledem k tomu, že můj brácha fotbal hrál a miloval – a já si tehdy z nějakého důvodu myslela, že můj bratr je nejúžasnější člověk všech dob – jsem zhruba v šesti letech rodiče přiměla, aby mě taky přihlásili do fotbalového týmu. Mamka se tak trochu zhrozila a přihlásila mě i na karate a do plaveckého kroužku. Jenže já v hloubi duše odjakživa věděla, že fotbal mám radši než cokoli jiného.

Z tátovy strany jsem byla potomkem dlouhé řady fotbalových fana tiků. Casillasovi nikdy moc nehráli, ale o to víc fandili. S výjimkou mého staršího bratra, který údajně fotbalové nadání a zájem jevil od chvíle, kdy se naučil chodit, moje rodina na fotbal jen koukala.

Ale co si vzpomínám, a podle toho, co už nejmíň stokrát vyprávěl můj táta, se tehdy před výkopem právě s mým bratrem dohadovali, jestli Španělé s Němci v zápase zametou, nebo ne. Chvíli po poločase už muselo Německo vystřídat většinu hráčů kvůli tomu či onomu zranění.

Eric, můj brácha, tehdy prohlásil, že s Německem je konec, a táta mu odporoval, že oba týmy mají ještě čas skórovat.

A já v duchu zcela jasně vidím svěžího devatenáctiletého hráče, jak nastupuje na trávník. Byl poslední z celého německého týmu, kdo ještě mohl střídat, byla to jeho premiéra na mezinárodní scéně. Jeho světle hnědé vlasy vypadaly díky zrnitému obrazu ještě světlejší, tvář měl hladkou, k tomu štíhlé tělo s dlouhými údy... pane jo, byl to ten nejhezčí a nejmladší hráč, kterého jsem do té doby na Altus Cupu viděla.

Po pravdě řečeno to Němci vážně měli mít spočítané. Všechno bylo proti nim. Sakra, dokonce i jejich vlastní fanoušci už tou dobou nejspíš byli proti nim.

Nezdálo se ale, že by o tom jejich fotbalové mužstvo někdo zpravil.

V jednu chvíli mezi začátkem druhého poločasu a okamžikem, kdy se na časomíře rozsvítila devadesátá minuta značící konec regulérní hrací doby, ten hubeňour s roztomilou tvářičkou, který mi nepřipadal o tolik starší než já, i když byl, obral o míč španělského útočníka, který se řítil na německou bránu, a rozběhl se. Běžel a běžel a běžel a nějakým zázrakem se mu podařilo setřást všechny soupeře, kteří se vrhli za ním.

Dal nádherný, nemilosrdný gól, zavěsil míč přímo do šibenice. Balon proletěl vzduchem do pravého horního rohu brány a zajistil si zápis do knihy rekordů.

Táta zaječel. Eric řval. Celý stadion i komentátoři byli nadšením bez sebe. Ten kluk, který v životě nehrál na světové úrovni, dokázal něco, co od něj nikdo nečekal.

Byl to jeden z těch okamžiků, co vás nabudí. Jasně, vy jste se o nic zásadního nezasloužili, ale navodilo to ve vás dojem, že ano. Měli jste pocit, že dokážete cokoli, protože to dokázal i tenhle člověk.

Připomnělo vám to, že nic není nemožné.

Vím, že jsem stála před televizí a povykovala spolu s tátou, protože mi to přišlo jako ta nejlepší reakce. Ale hlavně si pamatuju, že jsem si v tu chvíli byla jistá, že tenhle Kulti, Němec s osmičkou na dresu, který vypadal, že mu sotva dali řidičák, je toho roku nejlepší fotbalista na celém světě.

Udělat něco, co by do vás nikdo neřekl, ve chvíli, kdy vám nikdo nevěří...

Kristepane. Teď, když už jsem dospělá a dívám se na to s odstupem, už chápu, proč na mě udělal takový dojem. Dává to smysl. O tom gólu se lidi baví dodnes pokaždé, když se mluví o nejlepších momentech historie Altus Cupu.

Co byl pro mě bod zlomu? Kdy jsem se rozhodla, že půjdu za svým snem o zelené trávě, dvou brankách a černobíle kostkovaném míči? Tahle chvíle. Ten gól všechno změnil. Byl to okamžik, kdy jsem se rozhodla, že chci být jako tenhle chlap – tenhle hrdina.

Svůj život, svůj čas a svoje tělo jsem zasvětila tomuhle sportu, a to všechno kvůli hráči, kterého jsem dál sledovala, podporovala a milovala celým svým dětským srdcem, kvůli patronovi fotbalu – Reinerovi Kultimu. Jemu ta chvíle změnila kariéru. Stal se zachráncem Německa, národní hvězdou. Za dvacet let své hráčské kariéry se stal nejlepším, nejoblíbenějším i nejnenáviděnějším fotbalistou všech dob.

Do sedmnácti jsem měla jeho plakáty polepený každý centimetr stěn ve svém pokoji a všem jsem vykládala, jak se za něj jednou provdám.

Ale ještě před tou mánií a ohlašováním svatby jsem mu jako dítě napsala několik dopisů. „Jsem tvoje největší fanynka,“ stálo v jednom, psaném fixami a voskovkami na barevné čtvrtce. Nikdy jsem na ně nedostala odpověď.

Ale tohle jsem si nechala pro sebe.

Navíc už uběhlo deset let ode dne, kdy se muž, který si už tehdy za svou výbušnost a herní kreativitu vydobyl od fanoušků přezdívku „Král“, oženil a já jsem v záchvatu vzteku všechny plakáty ze zdí strhala.

Jako fakt, copak nevěděl, že si má vzít mě a že spolu budeme mít fotbalové superděti? Že mě má jednoho dne potkat v letadle a okamžitě se do mě zamilovat? Jo, očividně mu o tom nikdo neřekl, a tak se oženil s nějakou herečkou, majitelkou prsou, která odporovala zákonům zemské přitažlivosti.

A ani ne o rok později provedl další věci, které jsem mu nemohla odpustit.

Nic z toho ovšem Gardner netušil.

* * *

Seděla jsem naproti kouči, který mě trénoval už čtyři roky. Narovnala jsem se a pokrčila rameny. Co se tak tvářím? Jako bych nebyla ani trochu ráda? „Hele, přece víš, co se stalo mezi ním a mým bráchou, ne?“

Nejspíš jsem v tu chvíli spíš čekala, že to neví, protože jinak by mi zprávy o angažování Reinera Kultiho rozhodně neoznamoval tak nadšeně.

Ale Gardner jen přikývl a pokrčil rameny, ve tváři stále stejný zmatený výraz. „Samozřejmě, že to vím. Právě proto jsi nejlepší člověk na tu tiskovou konferenci, Sal. Vedle Jenny a Grace jsi jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších hráček týmu. Jak že ti to říkají, texaská růže?“

Texaská růže. Fuj. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla zpátky na střední, jako soutěžící o titul královny plesu, místo holky, která na plesy nechodila, protože většinou tou dobou hrála zápas.

„Kulti zlomil –“

„Já vím, co udělal. Naše PR oddělení už o tom, co se mezi Kultim a Erikem stalo, mluvilo včera na poradě, když nám oznámili, že ho najali. Nikdo z toho nechce dělat telenovelu. Vylezeš na kameru a věnuješ celému světu ten svůj kouzelný úsměv, protože právě to tým potřebuje. Není to nic dramatického, a hlavně musíme všichni táhnout za jeden provaz, aby se lidi soustředili na nás, a ne na něco, co se stalo kdysi dávno. Jde o deset, maximálně dvacet minut. Ty, já a on. Odpovíš na pár otázek a bude to vyřízené. Přísahám, že pak už po tobě nikdy nic takového chtít nebudu.“

Moje první myšlenka byla prostá: Za tohle může Erikova holenní a lýtková kost.

Měla jsem sto chutí začít hlavou mlátit do stolu, který stál mezi mnou a Gardnerem, ale udržela jsem se. Místo toho se mi strachem sevřel žaludek. Měla jsem z toho regulérní křeče, musela jsem si přitisknout ruku na břicho, jako by mi snad to gesto mohlo ulevit. Znovu jsem si povzdychla a smířila se se skutečností, kterou přinášela Gardnerova slova.

* * *

To zvládneš, Sal. Dokážeš to.

Když jsem byla ještě malá a táta po mě žádal o něco, do čeho se mi nechtělo, což se stávalo hlavně v případech, že to bylo něco, čeho jsem se bála – třeba zabíjet ty hnusné obrovské létající šváby, co nám lezli do domu – namířil na mě ukazovák a španělsky mi řekl: „Sí puedes!“ Dokážeš to. A já jsem třeba i se slzami v očích vlezla vyzbrojená botou do místnosti, v níž poletovala ta odporná ďábelská stvůra, a udělala jsem to, i když jsem vůbec nechtěla.

„Dokážu to, udělám to“ bylo motto, které jsem vyznávala za všech okolností. Nesnášela jsem lidi, kteří mi tvrdili, že něco nedokážu, i když to bylo něco, do čeho se mi nechtělo. A právě na to trenér Gardner spoléhal, když mi nakázal jít na tu tiskovou konferenci.

Dokážu to. Zvládnu být ve stejné místnosti jako Reiner Kulti. Poprvé v životě budu sedět jen kousek od něj, před kamerami několika televizních štábů. Prkotina.

Uvnitř jsem se ale zkroutila do kuličky jako mrtvý pavouk a modlila se, abych se rozpadla v prach, a to radši dřív než později. Jímala mě hrůza, fobie, která neměla opodstatnění. Nikdo nikdy neříká, že strach je logický, protože není. Je hloupý a iracionální a na škále příšernosti od jedné do deseti dosahuje hodnoty tak padesát.

„Připravená?“ zeptal se mě Gardner, když jsme čekali na zahájení tiskovky. Novináři a reportéři vedle v tiskovém středisku se halasně bavili. Zvedal se mi z toho žaludek. Jak se tohle krucinál mohlo stát? Byla jsem až třetí v pořadí hráček, které se obvykle staraly o mediální obraz týmu, a z dobrého důvodu.

Dokázala jsem před tisíci lidí hrát fotbal, ale ve chvíli, kdy se ke mně přiblížil objektiv kamery na míň jak tři metry, úplně jsem vypnula. Byla jsem jako Ricky Bobby ženského profesionálního fotbalu. Určitě někde existovalo video, na kterém během rozhovoru hrozivě rozhazuju rukama. Vypadala jsem jako idiot, koktala jsem, potila jsem se a klepala se jako osika. Všechno naráz.

Dlaně jsem měla lepkavé, jako bych si jimi právě otřela záda po dlouhém běhu, v podpaží koláče potu... a nadskakovala mi noha. Obě nohy. A když se mi takhle třásly nohy, znamenalo to, že je situace vážná.

Ale místo abych přiznala, jak jsem nervózní, jsem si prostě jen strčila ruce do kapes, poděkovala všem bohům, že tepláky, které jsem si ráno oblékla, jsou dost volné, aby nikdo neviděl, že nemám pod kontrolou vlastní končetiny, a vyloudila na tváři úsměv. „Připravená,“ zalhala jsem se zaťatými zuby.

Gardner mě ale k mé smůle znal dost dobře, aby okamžitě poznal, že lžu, jako když tiskne, a nahlas se rozesmál. Jeho ruka mi přistála na rameni. Zatřásl mnou. „Jseš úplně hotová. Neboj, bude to v pohodě.“

Jedna z našich píáristek vystrčila hlavu zpoza rohu chodby, zamračila se a zase zmizela.

Nezvládnu to.

Zvládnu to.

Po krátkém záchvatu kašle jsem si řekla: Dokážu to. Doopravdy.

Ve vedlejší místnosti někdo do mikrofonu zahlásil: „Ještě moment, prosím.“ Moje noha se rozklepala ještě víc.

Panebože.

„Myslím, že jsem se právě trochu pozvracela,“ zamumlala jsem spíš sama pro sebe, než pro Gardnera.

„Bude to v pohodě,“ ujistil mě znovu se soucitným úsměvem.

Odkašlala jsem si a přikývla. V duchu jsem sama sebe úpěnlivě prosila, abych zůstala v klidu. Několikrát jsem se rychle nadechla a vydechla, potom jsem zhluboka nasála do plic vzduch a zadržela dech, což jsem dělávala, když jsem byla příliš rozčilená před zápasem.

A ani teď to nepomáhalo.

Zvedl se mi žaludek, musela jsem potlačit nevolnost.

„Kde vůbec vězí?“ zeptala jsem se.

Gardner se na mě překvapeně podíval, jako by ho moje otázka zaskočila. „Víš, že ani nevím? Nejspíš ho nechali čekat v nějaké jiné místnosti.“

Odpověď jsme dostali o vteřinu později, když se vrátila ta píáristka, co se na nás předtím byla podívat. Koutky úst měla svěšené. „Máme problém.“

Kapitola druhá

„Sal, ne ne.“

„Jo.“

„Sal, já si nedělám legraci. Ani trochu. Fakt ne. Prosím, proboha tě prosím, řekni mi, že je to jen vtip.“

Opřela jsem se hlavou o pelest postele a zavřela jsem oči. Rty jsem roztáhla v chmurném, poraženeckém úsměvu. Všechno bylo ztraceno. To odpoledne se opravdu stalo, nešlo tomu utéct. A tak jsem Jenny vyklopila celou pravdu. „Jo, přesně tak to bylo.“

Jenny zaúpěla.

Jenny byla opravdová kamarádka, taková, co cítí vaši bolest a trpí s vámi. Vzdychla tak zhluboka, že se to ke mně doneslo i ze vzdálenosti tisíce kilometrů. Moje potupa byla její potupa. S Jenny Miltonovou jsem se spřátelila hned, jak jsme se před pěti lety poprvé setkaly na soustředění národního týmu Spojených států amerických – „nejlepších“ hráček země.

„Ne,“ zaskučela znovu a zajíkla se. „Ne.“

Ale ano.

Vzdychla jsem a v duchu si znovu přehrála těch dvacet minut strávených před kamerami. Chtělo se mi umřít. Sice bych se nedovážila tvrdit, že to byla ta nejhorší věc, co se mi kdy v životě stala, ale bezpochyby to byl jeden z těch okamžiků, do nichž bych se chtěla vrátit a udělat věci jinak. Nebo je vymazat po vzoru Věčného svitu neposkvrněné mysli a předstírat, že se nikdy nestaly. „Obarvím si vlasy, změním si jméno a odstěhuju se do Brazílie,“ odtušila jsem suše.

A co udělala Jenny? Rozchechtala se. Smála se, až si uchrochtla, a pak se smála dál.

To, že se mě nesnažila utěšovat slovy, že je všechno v pohodě, znamenal, že na události, k nimž došlo před pár hodinami, nereaguju nijak přehnaně.

„Myslíš, že je ještě šance, že to nikdo neuvidí?“

Jenny ze sebe vydala zvuk, který působil dojmem, že o tom přemýšlí. „No, já bych řekla, že máš spíš smůlu. Sorry.“

Svěsila jsem hlavu a plíce se mu dmuly potlačovaným smíchem-lomeno-pláčem. „Jak moc jsem v pytli, na škále od jedné do deseti?“

Odpověď nejdřív nepřišla, a když přece jen ano, byla úsečná a ostrá jako břitva. Pisklavé uchechtnutí, z nějž mi bylo jasné, že se Jenny smíchy celá otřásá. Řehtala se jako vždycky, když se mi stal nějaký neuvěřitelný trapas. Jako třeba když jsem někomu zamávala, protože jsem si myslela, že mi mává – nemával, zdravil někoho za mými zády. Nebo když jsem jednou uklouzla na čerstvě vytřené podlaze a spadla přímo na prdel.

Proč bych od ní měla čekat něco jiného?

„Sal, ty jsi vážně –?“

„Jo.“

„Přede všemi?“

Odfrkla jsem si. Ani jsem na to nedokázala pomyslet, aniž by se mi zvedl žaludek. Měla jsem sto chutí zalézt do jeskyně a usnout zimním spánkem. Navěky. Bylo po všem. Život půjde dál. Za deset let si na to nikdo ani nevzpomene, ale...

Já jo. Já si to budu pamatovat navždy.

A Jenny taky. Jenny si to bude pamatovat, hlavně pokud najde videozáznam. A ona ho najde, tím jsem si byla jistá. Nejspíš už teď sjížděla všechny weby a hledala jméno Sal Casillasová mezi kompilacemi videí s názvem „Trapas týdne“.

„Mohla by ses přestat tlemit?“ obořila jsem se na ni do sluchátka, když se nepřestala pochechtávat.

Jenny se rozesmála ještě víc. „Jo, jednoho dne!“

„Vole, pokládám ti to.“

Ozvalo se ještě jedno hlasité uchechtnutí. A pak ještě jedno. A pak ještě pronikavý, hrdelní řehot. „Dej... mi... chvilku...“ sípala Jenny.

„Hele, já jsem ti zavolala, protože jsi ten nejhodnější člověk, co znám. Říkala jsem si: kdo mě v tom nevykoupe? Jenny. Jenny se mi nevysměje. Takže fakt dík.“

Jenny zalapala po dechu a pak se znovu rozesmála. Byla jsem si naprosto jistá, že si v duchu přehrává každou minutu toho, co se mi to odpoledne stalo, a užívá si, jak je to vtipné – vtipné pro kohokoli, kdo nebyl účastníkem celé události a neztrapnil se přímo před kamerami.

Odtáhla jsem mobil od ucha a namířila prst na červené tlačítko. Představovala jsem si, jak hovor ukončuju.

„Dobře, dobře, už jsem v pohodě,“ oddychovala Jenny. Byla to podivná dechová cvičení, která prováděla vždycky, když se potřebovala uklidnit. Nakonec se sebrala. „Fajn, dobře.“ Ještě naposled krátce zafuněla. „Tak jo. Takže říkáš, že nepřišel?“

Kulti. Za všechno, co se to odpoledne stalo, mohl on. Ne, dobře, to byla lež. Mohla jsem za to já. „Ne. Tvrdili, že má nějaké cestovní obtíže nebo co. Proto mě s Gardnerem přinutili, abychom na tu tiskovku šli sami.“

Sem si doplňte vzlyk.

„To zní dost divně,“ podotkla Jenny a už to znělo skoro normálně. Skoro. Úplně jsem ji viděla, jak si drží nos a odtahuje telefon od obličeje, aby se mohla znova rozchechtat. Mrcha. „Nejspíš si právě dával brunch a prohlížel si na netu svoje reklamy.“

„Anebo si pouštěl starý záběry a kritizoval se.“

„Přepočítával si svoji sbírku hodinek –“ Kulti byl hlavní tváří jedné značky hodinek, kam až má paměť sahala.

„Nejspíš seděl v hyperbarické komoře a četl si o sobě.“

„Ten byl dobrej.“ Zasmála jsem se, ale ve sluchátku se ozvalo dvojí pípnutí. Na displeji se rozsvítilo dlouhé číslo s předvolbou padesát dva a já si vmžiku uvědomila, kdo mi volá. „Hele, musím končit, uvidíme se v pondělí na tréninku. Volá mi tvůj nejlepší kámoš.“

Jenny se zasmála. „Fajn, tak ho pozdravuj.“

„Jasný.“

„Měj se, Sal.“

Zvedla jsem oči v sloup. „Jo, jo. A dobře dojeď,“ popřála jsem jí, než jsem hovor ukončila a přepnula na druhého volajícího.

Nestihla jsem ze sebe vymáčknout ani slovo a mužský hlas na opačném konci pronesl: „Salomé.“

Panebože. Zněl vážně. To, jak moje jméno vyslovil, zajíkavě, nezřetelně, Salomé místo obvyklého Sal!, které mu z pusy vystřelovalo, jako by mi spílal, že jsem rozbila něco, co se nedá spravit. Nikdo mi nikdy neříkal celým jménem, a můj táta už vůbec ne. Myslím, že mě takhle oslovoval jen v případech, kdy byl smrtelně vážný... jako třeba když mě chtěl smrtelně vážně seřezat, protože mamka měla dojem, že jsem provedla něco spektakulárně pitomého, a chtěla po něm, aby s tím něco udělal. Jednou jsem se v patnácti během zápasu poprala a dostala jsem červenou. Táta mě nikdy doopravdy netrestal – jeho představa o trestu se omezovala na domácí práce, spoustu a spoustu domácích prací, ale když byla máma z doslechu, pochválil mi pravý hák.

Takže když pokračoval slovy: „Zdá se mi to? Je to sen?“, neubránila jsem se úsměvu.

Stáhla jsem si z hlavy peřinu, abych s ním mohla mluvit. První, co jsem mu řekla, bylo: „Ne, jen jsi blázen.“

Táta opravdu byl blázen. Bláznivě zamilovaný, utahovala si z něj vždycky máma. Táta byl fotbalový snob, jako většina cizinců fotbalu v Americe zrovna nefandil, pokud jsem v týmu nebyla já nebo můj bratr. Nebo Reiner Kulti, přezdívaný svými fanoušky „Král“, a lidmi, co ho k smrti nenáviděli, „Führer“. Táta rád tvrdil, že si prostě nemůže pomoct. Kulti byl příliš dobrý, příliš talentovaný, a většinu své kariéry hrál v tátově oblíbeném týmu, kromě těch dvou sezon, které odehrál v dresu Chicago Tigers. Zkrátka Kultiho zbožňoval. Ten chlap měl doma jen čtyři typy dresů: dres mexického národního týmu, dresy klubů, v nichž hrál Eric a klubů, za které jsem nastupovala já, a Kultiho dresy. Netřeba dodávat, že dresy s Kultiho jménem nosil mnohem častěji, než by měl někdo, jehož dvě děti profesionálně hrají fotbal, ale já jsem si to nebrala příliš osobně.

Všichni tři jsme – samozřejmě nepočítám mamku a mladší sestru – trávili hodiny a hodiny sledováním Kultiho zápasů. Ty, na které jsme se nemohli dívat živě, jsme si nahrávali na videokazety a později na DVD. Já byla dost mladá na to, aby na mě ten metr devadesát vysoký Němec udělal ten největší dojem. Jasně, Eric hrál fotbal, co jsem si pamatovala, ale Kultiho vliv na mě byl jiného typu. Byl jako magnetická přitažlivost, která mě den za dnem táhla na hřiště, takže jsem se na Erika věšela, kdykoli to šlo, protože to byl ten nejlepší hráč, jakého jsem znala.

A táta se vezl se mnou, uctíval Kultiho stejně zbožně jako já.

„Seděl jsem u jídla, když vtom do domu vrazil tvůj bratranec,“ vykládal táta – naši byli právě v Mexiku na návštěvě u mé tety – „a prý ať si zapnu zprávy.“

A bylo to tady...

„Jak to, žes mi nic neřekla?“

„Nemohla jsem! Měli jsme zakázané o tom mluvit, dokud to nebude oficiální, a já to zjistila těsně předtím, než mě donutili jít na tu tiskovku.“

Rozhostilo se ticho, táta se zajíknul. Vymáčkl ze sebe něco, co znělo jako tlumené Dios mío. „Tys měla tiskovku?“ zeptal se šeptem. Nemohl tomu uvěřit.

Takže ji neviděl. Díkybohu. „Byla přesně tak příšerná, jak si představuješ,“ ujistila jsem ho.

Táta se znovu odmlčel, snažil se vstřebat a přebrat si v hlavě, co jsem mu právě řekla. Nakonec se zjevně rozhodl nechat prozatím moji neschopnost před kamerami stranou. „Je to pravda?“ zeptal se. „Vážně je tvůj nový trenér?“ Položil tu otázku tak váhavě, tak pomalu, že i kdyby šlo ho milovat ještě víc – což nešlo – v tu chvíli bych ho samou láskou snědla.

Z nějakého podivného důvodu mi hlavou bleskla vzpomínka na fotku Kultiho těsně před třicítkou, kterou jsem měla ve druháku na střední nalepenou na sešitě na matiku. „Jo, je to pravda. Marcy je pryč, takže teď je naším novým asistentem trenéra.“

Táta roztřeseně vydechl. „Já asi omdlím,“ zamumlal.

Vyprskla jsem smíchy, ale zároveň jsem potlačovala zívnutí. Zů stala jsem dlouho vzhůru a dívala se v televizi na jeden díl britského komediálního seriálu za druhým, dokud jsem nesebrala dost odvahy, abych zavolala Jenny. Věděla jsem, že už musí být skoro půlnoc, což bylo hodně po mojí obvyklé staromilské večerce v deset, maximálně v jedenáct, pokud jsem si náhodou chtěla vyhodit z kopýtka. Jenny ale byla stále v Iowě, takže mi bylo jasné, že je ještě vzhůru. „Ty jsi strašně dramatickej.“

„Dramatická je tvoje sestra,“ odpálkoval mě.

Tím mě dostal.

„A nelžeš mi?“ Mluvil pořád španělsky, a tím mluvil myslím spíš sípal a přerývaně oddechoval.

Zaúpěla jsem a srolovala si peřinu až k pasu. „Ne, tati. Ježíšikriste. Je to fakt pravda. Pan Cordero – náš generální ředitel, ten blbec, co jsem ti o něm říkala – hned potom poslal celému týmu mail,“ vysvětlovala jsem.

Táta chvíli mlčel, jediné, co jsem ze sluchátka slyšela, bylo jeho oddychování. Z jeho reakce se mi trochu chtělo umřít. Ačkoli mě nepřekvapilo, že ho to takhle vzalo – spíš by mi bylo divné, kdyby se nechoval, jako by tohle byl nejlepší okamžik jeho života. „Točí se mi hlava –“

Ten chlap byl vrchol směšnosti.

Rozhostilo se další ticho a tenounký hlásek, na míle vzdálený muži, který dokázal burácet „GÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓL!“ tak nahlas, že ho slyšela celá čtvrť, zaskřehotal: „Moje ruce – třesou se mi ruce –“ Přešel zase do angličtiny, hlas mu přeskakoval.

Celá jsem se otřásala smíchy. „Nech toho.“

„Sal.“ Jeho hlas zněl slabě, až příliš tiše na člověka, který mluvil jen ve dvou tóninách: hlasitě a ještě hlasitěji. „Voy a llorar. Budeš s ním na stejném hřišti.“

Už jsem to nevydržela. Začínala jsem mít z potlačovaného smíchu křeče v břiše. O Erikovi jsem se nezmínila, ani jeden z nás na ten zážitek nemohl zapomenout, ale taková už je pravá láska – slepá a bezpodmínečná. „Tati, přestaň.“ Nemohla jsem zadržet smích, protože jak jsem ho znala, myslel to zcela upřímně.

Táta nikdy moc nebrečel. Rozplakal se, když mě povolali do dívčí reprezentace do sedmnácti let, a pak když jsem přešla do národního týmu do dvaceti let. Potom jsem ho se slzami v očích viděla už jen v den, kdy mu umřel táta. Když jsem se dostala do profesionálního klubu, už jen zářil, zjevně mi věřil víc, než jsem si věřila sama. Myslím, že jsem tehdy byla tak nervózní, že jsem byla zpocená až na zadku.

„Bude tě trénovat,“ vypískl, a tím myslím doopravdy vypískl.

„Já vím,“ zasmála jsem se. „Už mi přišlo asi deset e-mailů od lidí, co chtějí, abych jim to potvrdila. Jste všichni šílení.“

„On tě bude trénovat,“ zopakoval prostě táta.

Tentokrát jsem si musela stisknout kořen nosu, abych zadržela smích. „Řeknu ti, kdy budeme mít otevřený trénink, aby ses s ním mohl přijít seznámit.“

V tu chvíli táta znovu překročil meze. „Sal – Sal, nikomu to neříkej, ale jsi moje nejoblíbenější dcera.“

Panebože. „Tati –“

Někde v pozadí se ozval křik, který zněl podezřele jako moje mladší sestra, načež táta podle všeho odtáhl mobil od ucha a zařval: „To byl jen vtip!... Včera jsi mi řekla, že mě nenávidíš, te acuerdas? Proč bys měla být moje nejoblíbenější dcera ty, když tvrdíš, že si přeješ, abych nebyl tvůj táta?“ A pak zaječel ještě něco. Nakonec rezignovaně vzdychl a vrátil se k telefonu. „Ta holka, mi hija. Netuším, co si s ní počít.“

„To mě mrzí.“ A částečně mě to vážně mrzelo. Nedokázala jsem si ani představit, jako obtížné pro moji mladší sestru musí být to, že je úplně jiná než Eric a já. Naši se ji snažili vést k různým koníčkům, ale ona u ničeho nevydržela, ani se moc nesnažila. Jak jsem rodičům neustále opakovala, bylo na ní, aby si našla svoji cestu.

„Ay. Ale asi si nemůžu moc stěžovat. Vydrž chvíli – Ceci, que quieres?“ A pak zase zmizel, aby ještě chvíli křičel na moji sestru.

Seděla jsem s telefonem u ucha, na posteli přes tři tisíce kilometrů od místa, kde jsem vyrostla, a snažila se srovnat s představou, že Reiner Kulti – ten Reiner Kulti – bude můj trenér. Silou vůle jsem spolkla nervozitu a napjaté očekávání.

O nic nejde.

Jasně.

Teď jsem se hlavně potřebovala dát rychle dohromady a soustředit se, abych zvládla předsezónní přípravu a pojistila si místo v základu. Musela bych to královsky podělat, abych příští sezonu nebyla v základní jedenáctce, ale občas se stávají hodně nečekané věci. A já si se svými šancemi nechtěla zahrávat.

A s touhle myšlenkou jsem nakonec dokončila rozhovor s tátou, a pak jsem ležela v posteli a v duchu jsem si vymlouvala nápad jít si ještě zaběhat. Moje tělo potřebovalo odpočinek. Deset minut jsem tupě civěla do zdi, než jsem konečně sama sebe přesvědčila, že klidně můžu jít běhat až ráno a bude to v pohodě.

Když jsem byla mladší, jeden z mých oblíbených koučů nás k trénování motivoval slovy: „Být připravený na válku je jedním z nejúčinnějších způsob, jak zachovat mír.“

V mém životě mír nebude, pokud nebudu na tréninku podávat ty nejlepší výkony, ať už tam Král Kulti je, nebo není.

Kapitola třetí

„Dneska je schůze v pátém patře, Sal, konferenční místnost 3C.“ Sekuriťák mi po žulovém pultu posunul návštěvnickou kartičku a mrkl na mě.

„Díky. Uvidíme se pak.“ Kývla jsem na něj a věnovala mu zářivý úsměv, ale oči jsem nemohla spustit z obří nástěnné malby za ním. Hrála všemi barvami jako živá, byla namalovaná podle fotek, desítek snímků hráček Houston Pipers a mužského týmu Wreckers. Wreckers byli hlavním týmem, ženský tým byl přidružený a spadal pod stejného majitele a vedení. Vždycky jsem si v duchu s láskou říkala, že jsme jako adoptované děti, dostaly jsme se do rodiny až roky potom, co mužský tým vybojoval svoje úspěchy, a majitelé teď vkládali svoje sny a naděje do nás. Proč ženský tým pojmenovali Pipers – Dudáci –, to jsem netušila. Nejspíš to byl ten nejhorší název, jaký jsem kdy slyšela, z nějakého důvodu to ve mně evokovalo erekci.

Jednou z postav nástěnné malby jsem byla já, přímo uprostřed, ruce nad hlavou v oslavě jednoho gólu, který jsem dala v předminulé sezoně. Budu o tom obrazu muset říct tátovi, kladla jsem si v duchu na srdce, když jsem si to nové umělecké dílo v lobby prohlížela. Když jsem tu byla posledně za trenérem Gardnerem, moc jsem si malbu neprohlížela. Hlavní sídlo klubů Pipers a Wreckers bylo každopádně impozantní, budova byla stará sotva pár let a stála v rychle se rozvíjející čtvrti jen kousek od centra města.

Od tiskovky utekly tři dny a já zatím od nikoho neslyšela žádnou poznámku o tom mém kolosálním trapasu. Nic. Nikdo mi nevolal, nepřišla mi ani jedna esemeska nebo e-mail, nikdo se neozýval s tím, že by něco viděl. Sice jsem byla zvyklá na to, že si ze mě lidi dělají legraci, že si mě dobírají za to, co mám ráda nebo jak se oblékám, takže jsem na to byla připravená.

Ale stejně.

Děsila jsem se okamžiku, kdy se to video dostane na veřejnost, ale tu obavu jsem prozatím uklidila až na dno své mysli. Priority. Měla jsem svoje priority, třeba zrovna dnes.

Dneska bylo v plánu setkání mužstva a realizačního týmu, byla to úvodní schůze předtím, než měly začít tréninky. Sloužila hlavně k tomu, aby se všichni seznámili s pravidly, tréninkovým plánem a harmonogramy, a spoustou dalších podružností, které jsme obvykle pouštěli jedním uchem tam a druhým ven.

Najít konferenční místnost 3C nebylo těžké. Zatím tu čekalo jen pár lidí, a tak jsem zamávala několika holkám z týmu, pozdravila se s nimi a usadila se zhruba v půlce sálu. Trenér Gardner, který mě po té tiskovce objal a ze všech sil se snažil udržet smích, se v rohu místnosti bavil s několika asistenty.

Někdo zapištěl.

„Sal!“ Byla to Jenny, moje nejoblíbenější brankářka na světě. Byla napůl Japonka, z druhé poloviny měla předky ze všech možných koutů Evropy a pyšnila se tou nejlepší pletí, jakou jsem kdy na někom viděla. Byla vysoká, hezká a přátelská. Dřív jsem ji z duše nesnášela – kamarádsky – protože když jsme ještě hrály proti sobě, zablokovala víc než dost mých gólových střel. Bylo dost nefér, že někomu šlo, na co sáhl, a ještě k tomu byl hezký a chytrý, ale Jenny byla tak milá a hodná, že moje nenávist neměla dlouhého trvání.

„Jenouši.“ Zamávala jsem jí a Jenny ukázala na židli vedle sebe a mávnutím mi naznačila, ať si jdu honem sednout k ní. Mávla jsem na několik dalších hráček, které jsem znala. Většina z nich se podezřívavě rozhlížela. Bože můj. Rychle jsem zalétla pohledem k hloučku trenérů, jestli se mezi nimi neschovává Kulti.

Nebyl tam.

Nech toho, Sal. Soustřeď se.

Jenny se narovnala, aby mě mohla obejmout. „Moc ráda tě vidím,“ jásala. Většina hráček nežila v Houstonu celoročně a Jenny byla jednou z nich. Pokaždé, když skončila sezona, vrátila se domů do Iowy. Tohle bude naše třetí společná sezona. Já sama jsem nebydlela zas tak daleko od domova – k rodičům do San Antonia jsem to autem měla zhruba tři hodiny – a žít v Houstonu mi navzdory vlhkému podnebí nevadilo.

V konferenční místnosti to bzučelo. Hráči a hráčky se rozhlíželi, ovzduší ztěžklo očekáváním. Musela jsem si opakovaně připomínat, abych se taky nerozhlížela. Přistihla jsem Jenny, jak hledá v kabelce rtěnku a pokukuje kolem, a když si všimla, že vidím, co dělá, zrudla až za ušima.

„Já si fakt myslím, že zas tak o moc nejde,“ prohodila a já jí věřila. „Ale... víš jak, napůl čekám, že sem přijde s andělskými křídly na kopačkách a svatozáří nad hlavou, vzhledem k tomu, že ho tu všichni považují skoro za boha.“ Jenny se na chvilinku odmlčela a pak spěšně dodala: „Teda za boha na hřišti, samozřejmě.“

Přikývla jsem a mrkla na ni. „Mhm, jak říkáš,“ popichovala jsem ji. Moc dobře jsem věděla, jací chlapi se jí obvykle líbí, a rozhodně to nebyli bruneti, kteří hráli fotbal. Její přítel, se kterým chodila už dva roky, byl dvoumetrový habán, sprinter, který na poslední olympiádě vyhrál jednu bronzovou a jednu stříbrnou medaili a stehna měl široká jako já hrudník. Vejtaha.

Jenny se zamračila. „Nenuť mě, abych vytáhla ty obrázky, co jsem viděla u vašich.“

Sakra. Měla mě v hrsti a z jejího veselého úšklebku bylo jasné, že to moc dobře ví. Když se mnou jednou jela na návštěvu k mým rodičům, mamka odněkud vyhrabala staré fotky z mého mládí, a několik z nich jasně dokládalo moji posedlost Kultim. Myslím, že nejvíc kompromitující byly tři po sobě jdoucí narozeninové fotografie, na kterých jsem se usmívala nad dortem s jeho podobiznou.

„Ahoj, Jenny,“ zatrylkoval nad mojí hlavou známý hlas a skoro ve stejný okamžik mě zezadu za hlavu chytily dvě ruce a zmáčkly mi tváře. Pak se mi nad hlavou objevila dvě hnědá kukadla. „Ahoj, Sally.“

Zapíchla jsem do prostoru mezi těma hnědýma očima prst. Jejich majitelka měla tmavě blond vlasy, jako obvykle zastřižené nakrátko. Jakákoli jiná dívka by s takovým účesem vypadala jako roztomilý diblík, ale tahle ne. „Harlow, už se mi po tobě stýskalo,“ řekla jsem nejlepší obránkyni v celé zemi.

Harlow Williamsová byla skutečně nejlepší a z dobrého důvodu. Byla trochu strašidelná. Mimo hřiště neuvěřitelně milá, ale když se proti vám řítila na trávníku, ty prastaré pudy sebezáchovy, s nimiž se rodí každá lidská bytost, ve vás ječely, ať vezmete nohy na ramena a pelášíte od ní pryč.

Ne náhodou se jí říkalo Zvíře.

Harlow mi místo odpovědi stiskla nos, takže jsem nemohla dýchat. „Mně se po tobě taky stýskalo. Máš něco k snědku?“ zeptala se a dál se nade mnou nakláněla, aby mi viděla do tváře.

Samozřejmě, že jsem s sebou měla jídlo. Vytáhla jsem z tašky tři proteinové tyčinky a tu s příchutí burákového másla, její nejoblíbenější, jsem jí podala.

„A přesně kvůli tomuhle ti vždycky kryju záda,“ řekla Harlow a spokojeně vzdychla. „Díky, Sal. Potom za tebou přijdu, abys mi vyklopila, co všechno jsi přes léto dělala.“

„Jasná věc.“

Harlow mě trochu moc tvrdě poplácala po hlavě a pak si sedla na jednu ze židlí u stolu. Naklonila se a zakmitala na nás prsty. Pak si kousla do tyčinky. Já a Jenny jsme se na sebe zašklebily. Všechny tři jsme spolu hrály v národním týmu, když jsem ještě byla jeho součástí, takže jsme se znaly ze všech nejlíp.

„To je prdlouš.“

Jenny přikývla. „Jo, to je. Pamatuješ, jak to do tebe jednou při tréninku napálila?“

Jen z té připomínky mě rozbrnělo rameno. To Harlow mohla za to, že jsem v něm cítila chronickou bolest. „Jo, nemohla jsem pak tři týdny hrát. Jasně, že si to pamatuju.“ Snažila jsem se ji obejít s míčem a se zlou jsem se potázala, měla jsem to rameno vykloubené. Už nikdy víc. Sice jsem obvykle před agresivními hráčkami nezdrhala, ale Harlow byla něco jiného.

Když dorazili všichni, Gardner tleskl do dlaní a přivítal nás na předsezónní přípravě. Skoro všichni v místnosti se nechápavě rozhlíželi, jako by se ptali, proč už začíná, když tu zcela očividně někdo chybí. Kouč Gardner si ale buď nevšiml, že ho nikdo neposlouchá, anebo mu to bylo jedno, protože se nerozpakoval a spustil.

Pokud byl někdo překvapený, že muž, který dokázal odehrát utkání s chřipkou nebo i se zlomeninou, není na první týmové schůzi, nechal si to pro sebe. Nikdo ani nemukl. Kulti míval takříkajíc stoprocentní docházku, ani živelní pohroma by mu nezabránila dostavit se na hřiště.

„Jak víte, Marcy letos v létě odešla trénovat na univerzitu v Mobile, a tak vedení klubu oslovilo několik potenciálních uchazečů o post asistenta trenéra, který svým ochodem uvolnila. A měli jsme štěstí, před pár dny se nám pozici povedlo obsadit. Novým asistentem trenéra bude Reiner Kulti – jistě vám ho nemusím zdlouhavě představovat.“

Pár lidí v místnosti syklo. Copak nečetli e-maily? Nebo nekoukali aspoň na televizi? „Vím, že jste všechny profesionálky, dámy,“ pokračoval kouč, „ale pro jistotu: je to pro vás trenér Kulti. Nebudete mu říkat ani Reiner, ani Král, a pokud od některé z vás zaslechnu Führer, padáte z týmu. Je to jasné? Ještě se tu staví Sheena z PR a vysvětlí vám, co můžete dávat na sociální sítě, a co ne. Já vás jen prosím, řiďte se svým rozumem.“

Já bych Kultimu beztak nikdy v životě Führer neřekla, ale s takovými výhrůžkami jsem na to pro jistotu nechtěla ani myslet. Z toho, do jak rozpačitého ticha pronesl Gardner zbytek projevu, mi bylo jasné, že ostatní mají stejný pocit. Byly jsme profesionálky. Kromě nároďáku jsem v životě nepotkala tolik cílevědomých a soutěživých lidí.

A teď jsme tu seděly jako ve školce, omráčeně zíraly a nepřítomně přikyvovaly Gardnerovu varování, že stačí jeden chybný krok a můžeme v týmu skončit.

Prosedět celou sezonu na lavičce náhradníků? Nebo dokonce z klubu úplně odejít? Jasně, tak to ani omylem.

Vnímat jsem ho znovu začala, až když skoro končil. Vyjmenoval nám šest nových posil kádru a pak nám vyložil, co od nás v nové sezoně očekává – najít ideální kombinaci talentů, které náš tým další rok v řadě dotáhnou až na vrchol. Pak dodal ještě něco o přístupu do tělocvičny místní vysoké školy a rozdal nám seznam toho, co se po nás bude chtít mimo hřiště. Stejnou řeč k nám držel každý rok před začátkem sezony.

Až na to, že mi ještě nikdy nikdo nehrozil, že mě vykopne z týmu, když budu špatně mluvit o trenérovi, který za rok vydělá víc peněz než my ostatní za celý život.

Dřela jsem dost dlouho a dost tvrdě, než abych si něčím takovým zkazila kariéru.

Ne, díky a jděte s tím do hajzlu.

Gardner pak ještě vyložil, na co se zaměříme v těch šesti týdnech mezi začátkem přípravy a zahájením sezony. Představil nám zbytek realizačního týmu a pak už se ujala slova Sheena, ta holka z PR, která během té mojí trapné tiskovky jen tak stála a dívala se, jak ze sebe dělám blbce.

Kulti, Kulti, pořád jenom Kulti.

„...jeho přítomnost přitáhne k týmu hodně pozornosti. Potřebujeme zájmu médií a veřejnosti využít a zúročit ho v náš prospěch, je to pozitivní věc, velmi užitečný nástroj, jak zajistit, aby se ženská liga nadále rozvíjela...“

Já to věděla! Bylo mi jasné, že sem Kultiho přivedli jen proto, aby si zvýšili publicitu.

„...pokud vás média kontaktují, zaveďte řeč na tým a na ligu. Dávejte najevo nadšení...“

Nadšení?

„...pan Kulti by měl dorazit během zítřka...“

Jenny mě pod stolem kopla do nohy.

* * *

S tím, že kvůli vysloužilému německému reprezentantovi se na klub upře hodně pozornosti, si tedy legraci nedělali. První trénink býval obvykle tichá událost, hráčky se na něj sjížděly v minivanech, ale najednou tu byly přehršle aut z půjčoven a několik přenosových vozů. Byli tu lidé z televizí, krucinál. Zajela jsem na parkoviště, po němž se ploužili lidé. V několika z nich jsem poznala spoluhráčky, ale jinak to byli cizinci: novináři, reportéři, blogeři a možná dokonce Kultiho fanoušci. Doufala jsem, že ti budou v převaze, ale moc velké naděje jsem si nedělala.

První trénink vlastně ani nebyl opravdový trénink, byly to jen každoroční testy fyzičky, aby se ukázalo, jak na tom kdo po létě je. O nic nešlo, a přece tu bylo tolik lidí...

Žaludek se mi sevřel úzkostí. Zhluboka jsem se nadechla, abych ten pocit zahnala.

Nezabralo to.

Ještě jeden hluboký nádech, a pak další, a když jsem se nadechovala potřetí, auto bylo zaparkované. Povedlo se mi pocuchané nervy uklidnit aspoň natolik, abych byla schopná vystoupit z auta a nevypadala u toho, že mě sužuje ranní nevolnost. Pět vteřin poté, co jsem z kufru auta vytáhla svoji sportovní tašku, jsem to uslyšela. „Casillasová!“

Krucinál.

„Sal Casillasová! Máte na mě minutku?“ volal mužský hlas.

Přehodila jsem si tašku přes rameno a ohlédla se. Spatřila jsem chlápka, který se oddělil z hloučku cizích lidí a zamával na mě. Srdce mi spadlo do kalhot. Vyloudila jsem na tváři úsměv a přiměla se mu zamávání opětovat. Nebyla to jeho vina, že se před kamerou měním v nervózní koktající trosku.

„Jasně,“ odpověděla jsem přesvědčivě. Fyzické testy měly začít až za dvacet minut, ale musela jsem se jít připravit.

„Jak se máte? Já jsem Steven Cooper ze Sports Daily,“ představil se chlap a potřásl mi rukou. „Mám jen pár otázeček, jestli je to v pohodě?“

Kývla jsem. „Do toho.“

„Budu si to nahrávat, jako dokumentaci.“ Ukázal mi diktafon, který svíral v ruce, a zapnul tlačítko start. „Na co se v nadcházející sezoně nejvíc těšíte?“ vypálil první otázku.

„Nejvíc se těším na to, až ta sezona doopravdy začne. Máme v mužstvu i v realizačním týmu nováčky, takže se těším, jak nám to spolu bude klapat.“ Zněla jsem jako rozumný dospělý člověk, a ne jako někdo, kdo si právě málem nadělal do kalhot. Byla jsem na sebe hrdá.

„Co si myslíte o tom, že na post asistenta trenéra Pipers nastoupil Reiner Kulti?“

Na stejnou otázku jsem odpovídala už na té pekelné tiskovce před pár dny. „Ještě mi to pořád nedochází. Jsem nadšená. Myslím, že je super, že nám bude pomáhat někdo, kdo má tolik zkušeností.“

„Nemáte pocit, že je to na post trenéra nezvyklá volba?“

Začínaly se mi potit ruce, rychle jsem je strčila do kapes. Tyhle rozhovory bývaly většinou v pohodě, ale občas se měnily v časovanou bombu. Už párkrát jsem plácla nějakou blbost, což můj strach z rozhovorů nijak neumenšilo.

„Může se to možná zdát zvláštní, ale není to nic špatného. Existují důvody, proč byl jmenován nejlepším fotbalistou světa víckrát než kdokoli jiný. Ví, co obnáší být nejlepší ze všech, a o to usilují všichni hráči a hráčky. Navíc si myslím, že není fér ho zpochybňovat, když ještě ani nedostal šanci ukázat, co umí,“ zpražila jsem ho.

Reportér mě probodl nevěřícným pohledem, jako by si myslel, že žvaním kraviny, ale nehádal se se mnou. „Dobře. Jaký výsledek v téhle sezoně pro Pipers očekáváte? Dostanete se zase do finále?“

„Máme to v plánu,“ usmála jsem se na něj. „Už budu muset jít, takže pokud už nemáte další otázky...?“

„Ještě jednu. Plánujete se v nejbližší době vrátit do národního týmu?“

Otevřela jsem pusu a chvíli na něj jen tak třeštila oči. Pak jsem pusu zavřela. Zhoupla jsem se na patách a otřela si dlaně o šortky. „V nejbližší době to neplánuju. Teď se chci soustředit na klubovou sezonu.“ Ztěžka jsem polkla a napřáhla k němu pravici. O vteřinu později jsem už mašírovala na hřiště a dívala se, jak si novináři k rozhovorům odchytávají další holky z týmu. Zavolali na mě další dva reportéři, ale já je s omluvou odmítla. Musela jsem se před testy fyzičky protáhnout.

Testy fyzické zdatnosti se skládaly z hodiny sprintování, posilování horní části trupu, což jsou v překladu kliky až do aleluja, a nekončících sérií pekelných dřepů. K tomu další formy mučení, které za tímto účelem nedávno vyvinula naše stará dobrá kondiční trenérka. Hodně lidí se dnešku bálo, ale mně nevadí dát si trochu do těla. Byla to zábava? Ne. Ale já cvičila hodně celý rok, abych pak při prvním zápase sezony nefuněla jako lokomotiva, a taky jsem ráda byla ze všech nejrychlejší. Jestli to někomu vadí, ať jde klidně někam.

Měla jsem dobrý důvod, proč dřít víc než všichni ostatní. Byla jsem rychlá, ale rozhodně jsem nemládla, a můj pochroumaný kotník na tom taky nebyl bůhvíjak. Pak tu bylo moje koleno, s nímž jsem se trápila posledních deset let. Takové věci se daly vynahradit jedině tím, že nevyměknete, že se o sebe budete pečlivě starat, a nebudete nic brát jako hotovou věc.

Zrovna jsem hodila svoje věci na kraj hrací plochy, když to konečně přišlo.

„Pane. Božeee,“ zavzdychala jedna z holek, kterou jsem moc neznala, a já se konečně probrala a začala se soustředit.

A zahlédla jsem ho. Byl tu. Byl tady.

K čertu. Je po mně.

Metr devadesát, hnědé vlasy, pětinásobný nejlepší hráč světa, stál přímo tady a bavil se s kondiční trenérkou, zlou babicí, která s nikým neměla slitování.

Sakra. Rychle jsem si vjela rukama do vlasů, abych se ujistila, že mi za těch pět minut, co jsem byla venku z auta, nezkrepatěly, ale pak jsem se zarazila. Co to krucinál blbnu? Okamžitě jsem ruce zase svěsila. Když jsem hrála, nikdy mi nezáleželo na tom, jak vypadám. Teda, vlastně nejen když jsem hrála. Prostě mi na vzhledu nezáleželo a tečka. Stačilo mi, aby mi vlasy nelezly do obličeje, a oolit si podpaží a nohy a bylo to. Párkrát týdně jsem si trhala obočí a měla jsem slabost pro domácí pleťové masky, ale víc úsilí jsem péči o zevnějšek nevěnovala. A když jsem si náhodou místo tepláků vzala džíny, lidi se mě ptali, kam jdu tak vymóděná. Jo, tak špatné to se mnou bylo.

Na poslední rande jsem šla ve sportovní čelence a pusu jsem si přetřela maximálně jelením lojem. A teď jsem si tu najednou upravovala účes. Ježíšikriste.

Aby bylo jasno a abych si udržela aspoň nějakou hrdost, myslím, že jsem se nikdy navenek nechovala jako šílená fanynka. Pár fotbalistů se mi líbilo natolik, že jsem kvůli nim zčervenala, a pak jsem jednou ve čtrnácti byla na koncertě Justina Timberlakea a on se dotkl mojí ruky, z čehož jsem málem padla do mdlob... ale to bylo tak zhruba všechno. Ale vidět fotbalového mistra, jak stojí na straně hrací plochy v modrobílém tréninkovém dresu a teplácích bylo... prostě moc.

Strašně. Moc.

Reiner Kulti přikyvoval něčemu, co říkala ta stará sadistická ďáblice, a mně bylo... divně.

K mé nezměrné hrůze se v mém nitru probralo mé třináctileté já, to, které plánovalo si tohoto muže vzít a mít s ním kopu fotbalových superdětí, vystrčilo hlavu a připomnělo mi, jaká jsem kdysi byla. Přísahám, že se mi sevřelo srdce a obě podpažní jamky se mi zároveň začaly potit. Byla jsem z něj na větvi, jinak se to nedalo popsat. Totálně na větvi.

Protože... Reiner Kulti.


35

Král.

Nejlepší fotbalista, který kdy spatřil světlo...

Ne, takhle to nepůjde. V žádném případě. Můj rozum mi velel, že vzdychat nad ním k ničemu nepovede. Na takové kraviny jsem byla už moc stará a z toho platonického zamilování jsem se vyléčila už před deseti lety, když jsem v duchu poslala do hajzlu toho chlapa, co se oženil s jinou a pak návdavkem ukončil kariéru mého bratra jen chvíli potom, co pořádně začala. Kulti byl jen muž. Zavřela jsem oči a pomyslela na první věc, která mě mohla dostat z toho transu.

Hovno.

Kulti kadí.

Kadí.

Fajn. To stačilo, probrala jsem se. Představovala jsem si ho, jak trůní na záchodové míse, abych si připomněla, že je to jen normální chlap se stejnými potřebami jako každý jiný. Tohle jsem přece věděla – už dávno. Je to prostě jen chlap, který se narodil svým rodičům a kadil a čůral a spal jako my ostatní. Kadil, kadil, kadil, hovno, hovno, hovno.

Tak.

A bylo to v pohodě. Úplně v pohodě.

Dokud mě Jenny znenadání nedloubla loktem do žeber, div nepřimáčkla svůj nos na můj a upřela na mě bláznivě vytřeštěné oči. Sotva znatelně kývla hlavou směrem ke Kultimu. Univerzální gesto, které mezi sebou kamarádky na celém světě používají, když chtějí naznačit támhle stojí ten kluk, co se ti líbí, vidíš?

Ta mrcha. Taky jsem na ni vykulila oči a bezhlasně vyslovila „sklapni,“ tak, aby se moje rty moc nehýbaly.

A jako každá dobrá kamarádka mě Jenny neposlechla. Dál do mě dloubala a vrhala po mně praštěné pohledy a cukala hlavou směrem ke Kultimu, snažila se být nenápadná, ale ani trochu se jí to nedařilo. Moc dlouho jsem si ho neprohlížela, stačil mi jeden krátký pohled z patnácti metrů, a pak ještě jedno letmé kouknutí.

Kadí. Nezapomeň: kadí. Tak.

Ticho, které se na hřišti rozhostilo, výmluvně vyjadřovalo, co si všichni myslí, ale nemůžou nahlas říct.

Ale trubka Jenny do mě drkla nohou, zatímco jsme se mazaly opalovacím krémem, a když zachytila můj pohled, zakřenila se od ucha k uchu, čehož jsem si ze všech sil snažila nevšímat, protože mě vždycky rozesmála. V hloubi duše jsem věděla, že mě jen tak na pokoji nenechá. Nikdy. Té své zaláskovanosti a posedlosti jsem se zbavila v sedmnácti, když mi konečně došlo, že nemám šanci si proti němu někdy zahrát – jasně – a taky... že nemám šanci, že by si mě někdy všiml, že by mohl mít zájem o Američanku argentinsko-mexického původu o třináct let mladší než on sám, která se beztak chová spíš jako kluk. V mé budoucnosti nebyla žádná svatba ani fotbalové superděti.

Byl to ten nejhorší ne-rozchod v dějinách imaginárních vztahů, s mužem, který neměl ani páru, že existuju.

Moje nebohé, nevinné srdce nevydrželo, že si jediná láska mého života bere někoho jiného – Reiner Kulti netušil, že se měl jednoho dne bezhlavě zamilovat do mě.

Ale jak už to tak s prvními a neopětovanými láskami bývá, dostala jsem se z toho. Život šel dál. A brzy nato se stalo to s Erikem a plakáty v mém pokoji se staly mementem ještě větší zrady, jíž se můj idol dopustil na klukovi, který mě vždycky s sebou bral, když šel s kamarády čutat do míče.

„Jen si to užij, ty kozo,“ ucedila jsem, když mi Jenny mazala opalovákem záda na místech, kam jsem nedosáhla.

Jenny se uchechtla a strčila do mě bokem. Vydaly jsme se na místo, kde jsme se měly rozcvičit. Už tam čekal hlouček holek. Mluvily tišeji, než bylo obvyklé. No ano, poblíž stál Kulti a spolu s ním kouč Gardner a Grace, naše týmová kapitánka a veteránka, která hrála profesionální fotbal už v době, kdy jsem ještě chodila na základku. U Pipers bude tuhle sezonu čtvrtým rokem, stejně jako já.

„Je vyšší, než jsem myslela,“ zašeptala Jen tak akorát nahlas, abych to slyšela jen já.

Nenápadně jsem se úkosem podívala směrem, kde stáli Grace a oba trenéři. Byli jsme od sebe už jen šest metrů, což bylo blíž, než jsem kdy čekala, že se k němu dostanu, a nezbývalo mi než přikývnout, protože Jenny měla pravdu. Ve srovnání s většinou útočníků – kterým se občas říká forvardi nebo, jak to popisuje moje sestra, „týpci, co se poflakují u brány soupeře a snaží se dát gól“ – byl skutečně vyšší. Nejlepší útočníci bývají spíš menší, rozhodně neměří metr devadesát nebo devadesát pět, v závislosti na tom, jakého odborníka nebo všeználka jste se zrovna ptali. Vzhledem k tomu, jak vybroušenou měl techniku a jak to uměl s míčem, bylo vážně s podivem –

Ne. Přestaň s tím, Sal.

Jo.

Kadí.

Přece se na něj zvládnu podívat bez fanynkovského slintání. Dokážu být nezaujatá. A tak jsem se o to pokusila. Vypadal udělanější než před pár lety, když končil kariéru. Jako většina fotbalistů míval vypracovanou postavu, ale z těch dlouhých běhů a sprintů byl spíš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist