E-kniha: Kulový blesk – Liou Cch'-sin

LIOU CCH'-SIN

HOST

Od autora bestselleru

Problém tří těles

LIOU CCH'-SINLIOU CCH'-SIN

LIOU CCH’-SIN

KULOVÝ BLESK

BRNO 2019

KULOV Ý

BLESK KULOV Ý KULOV Ý KULOV Ý

BLESKBLESKBLESK KULOV Ý KULOV Ý KULOV Ý

BLESKBLESKBLESK

LIOU CCH’-SIN

Copyright ©  by 刘慈欣 (Liu Cixin)

Czech translation rights authorized by China Educational

Publications Import & Export Corporation Ltd.

All Rights Reserved

Cover art © Stephan Martiniere

Translation © Hana Do, 

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 

(elektronické vydání)

 ---- (Formát )

 ---- (Formát ePub)

 ---- (Formát MobiPocket)

Všechny popisy vlastností a chování

kulového blesku v této knize se

zakládají na skutečných historických záznamech.

PROLOG

11

Vzpomínám si na tu událost jenom proto, že ten den jsem

měl narozeniny, tatínek s  maminkou večer zapálili svíčky na narozeninovém dortu a všichni tři jsme se usadili kolem

čtrnácti drobných plamínků.

Během té bouřlivé, deštivé noci se mi zdálo, že celý vesmír

není nic než o překot po sobě jdoucí blesky a náš skromný po

koj. Každé namodralé zašlehnutí jasně ozářilo dešťové kap

ky na okně, které jako by v tom okamžiku ztuhly a vytvořily

vlákna posetá blyštivými, průzračnými krystalky, hustě rozvě

šená mezi nebem a zemí. Myslí mi probleskla jediná myšlen

ka: jak by bylo zajímavé, kdyby takhle fungoval svět, pokaždé

když bys vyšel ven z  domu, procházel bys mezi těmi hustými křišťálovými závěsy, cinkaly by kolem tebe jako zvonečky, jenomže jak by mohl tak okouzlující a  oslnivý svět ustát ty

prudké hromy a blesky... Svět v mých očích byl jiný než svět

ostatních lidí, pořád jsem se ho snažil přeměnit, to jediné

jsem o sobě v tom věku věděl.

Bouře se spustila už za soumraku a od té chvíle přicháze

ly hromy a  blesky s  neustále rostoucí kadencí. Zpočátku se mi po každém zablesknutí vybavila vzpomínka na ten křehký

a pomíjivý krystalický svět tam za oknem a napjatě jsem če

kal na zahřmění hromu, ale později následovaly blesky příliš

rychle za sebou a já jsem nebyl schopen rozlišit, který hrom

patří ke kterému z blesků.

Za takových bouřlivých nocí člověk docení svou rodinu,

při představě zlého a nebezpečného vnějšího světa teplá ná

ruč rodinného krbu téměř opíjí. V takových chvílích hluboce

soucítíš se všemi dušemi bez domova, které se venku chvějí v lijáku a bouřce, máš chuť otevřít okno a vpustit je všechny dovnitř, ale nenajdeš k tomu odvahu, ten svět tam venku je

příliš děsivý, neodvažuješ se z něj do tepla svého domova pus

tit byť jen doušek.

„Lidský život, ach, lidský život...“ Otec vypil celý obsah

sklenky najednou a upřeně se díval na shluk maličkých pla

mínků, „mění se tak nepředvídatelně, všechno je jenom

o pravdě podobnosti a o štěstí, jako větvička unášená bystři

nou, buď ji zastaví nějaký oblázek, nebo ji uchvátí vodní

vír...“

„Je ještě moc malý, takovým věcem nerozumí,“ řekla ma

minka.

„Není malý!“ prohlásil tatínek. „Je už dost velký na to, aby

poznal skutečný obraz lidského života!“

„Zdá se, že ty dobře víš, jak vypadá,“ rozesmála se mamin

ka nad svou štiplavou poznámkou.

„Vím, jistěže vím!“ vypil otec další skleničku a otočil se ke

mně. „Žít krásný život, chlapče, vlastně vůbec není těžké, po

slouchej, co ti táta poradí: vyber si obecný světový problém,

nejlépe nějaký matematický, který lze řešit jenom za pomo

ci papíru a pera, například Goldbachovu hypotézu nebo Vel

kou Fermatovu větu, nebo rovnou nějakou otázku přírodní

 lozo e, na kterou dokonce ani ten papír a pero potřebovat

nebudeš, třeba původ vesmíru a podobně, cele se na to vrhni,

neptej se po plodech, starej se jenom o orbu a pletí, a ani ne

budeš vědět jak, uběhne celý tvůj život. To lidé myslí tím často omílaným usazením se. Nebo to můžeš udělat úplně obráceně,

13

za jediný životní cíl mít vydělávání peněz, všechen svůj čas

strávit úvahami o tom, jak vydělat co nejvíc, neptat se, proč

je vlastně vyděláváš, a na smrtelné posteli budeš stejně jako

bednář Grandet objímat kupu zlaťoučkých mincí se slovy:

‚Ach, ty tak pěkně hřejí...‘ Klíčem ke krásnému životu je tedy

okouzlení něčím. Kupříkladu já... “ Otec ukázal na akvarely

rozmístěné všude po místnosti, všechny vyvedené velmi tra

dičními technikami, přesně a úhledně, ale bez jakékoli znám

ky života. Obrazy odrážely světlo blesků za okny jako blikající

obrazovky televizorů. „... já jsem okouzlen obrazy, ačkoli si

uvědomuji, že ze mě už žádný van Gogh nebude.“

„To je pravda, idealisté a cynici se navzájem litují, ale jsou

ve skutečnosti velmi šťastní,“ ozvala se maminka, ponořená

do svých vlastních myšlenek.

Rodiče, jindy celé dny plně zaměstnaní prací, se najednou

proměnili ve  lozofy, jako by to byli oni, kdo slaví naroze

niny.

„Mami, nehýbej se!“ vytáhl jsem z  matčiny husté záplavy

havraních vlasů jeden bílý, ovšem bílý jenom z poloviny, ta

druhá byla ještě černá.

Otec ten vlas zkoumal proti světlu lampy. V záři blesků

svítil jako žárovkové vlákno. „Pokud vím, je to maminčin

první bílý vlas za celý život, anebo přinejmenším první ob

jevený.“

„Co to provádíte? Vytrhnete jeden, sedm jich naroste!“ roz

zlobila se maminka a vlas zahodila.

„Inu, takový je tedy lidský život,“ řekl tatínek a ukázal na

dortové svíčky, „představ si, že vezmeš takovouhle malou

svíčku, zapíchneš ji do duny na poušti Gobi a  zapálíš, dej

me tomu, že je bezvětří a tobě se to opravdu podaří, a potom

ji opustíš, zpovzdálí ten plamínek pozoruješ. Jak se při tom

cítíš? Chlapče, takový je život, křehký a nestálý, neustojí ani

závan větru.“

Seděli jsme všichni tři docela mlčky a  sledovali ty drob

né plamínky, jejich třepotavé chvění v chladném zelenavém

světle blesků za oknem, jako kdybychom se dívali na hnízdo

živůtků, které jsme úzkostlivě vypiplali.

Za okny se opět mocně zablesklo.

Tentokrát ale blesk přišel až k  nám, prostoupil dovnitř

skrz zeď, vynořil se jako duch z jedné olejomalby znázorňu

jící veselici řeckých bohů. Byl velikosti basketbalového míče a vycházelo z něj tlumené rudé světlo. Vznášel se bezstarostně

nad našimi hlavami a  zanechával za sebou narudlou světel

nou stopu, neustále měnil směr a jeho světelný ocas nad námi

kreslil matoucí obrazce. Za letu zvláštně hvízdal, temným hu

čením prostupovaly ostré tóny a člověku se vybavil zpěv staro

dávné  étny, rozléhající se planinami dávnověku. Maminka

se oběma rukama vyděšeně chytila tatínka. Ten bezděčný po

hyb jí zazlívám celý svůj život, nebýt jej, mohl bych býval mít alespoň jednoho příbuzného.

Ta věc plula vzduchem dál, skoro jako kdyby něco hledala,

a nakonec se jí to podařilo. Zastavila se půl metru nad otcovou

hlavou, hvízdání znělo stále hlouběji, pořád dál, jako chladný výsměch. V tom okamžiku jsem viděl do nekonečně hluboké

průhledné záře v  nitru té věci, z  neproniknutelné světelné mlhy na dně bez ustání vyletovaly chomáče modrých hvězdi

ček jako hvězdná obloha, kterou vidí duše cestující vesmírem

nadsvětelnou rychlostí.

Teprve později jsem se dozvěděl, že její vnitřní energetická

hustota dosahuje dvaceti tisíc až třiceti tisíc joulů na centimetr krychlový, zatímco energetická hustota trinitrotoluenu

nepřesahuje dva tisíce joulů na centimetr krychlový. Přesto

že uvnitř šplhají teploty nad deset tisíc stupňů Celsia, na po

vrchu zůstává chladný.

Otec natáhl ruku vzhůru, nechtěl se však té věci dotknout,

nýbrž chránit si vlastní hlavu. Když se jeho ruka zastavila

15

v  nejvyšším bodě, jako by začala produkovat jakousi přitaž

livou sílu a přitáhla tu věc k sobě, jako když uzounká špička

listu vtáhne kapku rosy.

Zášleh oslepujícího bílého horka, ohlušující zadunění, svět

kolem mě explodoval.

Jakmile se rozplynula temná mlha, která mi zastřela oči po

oslňujícím záblesku, spatřil jsem obraz, který si s sebou pone

su celý život: jako by někdo v programu na úpravu fotogra í

přepnul na černobílý mód, tatínek i maminka byli rázem oba

černobílí, přesněji řečeno šedobílí, protože černá barva nále

žela stínům tvořícím se v záhybech jejich těl ve světle lampy.

Otcova ruka zůstala vztažená vzhůru, maminka, přimknutá

k jeho tělu, stále oběma rukama objímala jeho paži. Ve tvářích

proměněných v obličeje nehybných soch se jako živé blyštěly

jejich zkamenělé oči.

Ve vzduchu visel podivný pach, později jsem zjistil, že šlo

o vůni ozonu.

„Tati!“ vykřikl jsem. Žádná odpověď.

„Mami!“ vykřikl jsem podruhé. Žádná odpověď.

Přiblížení se k těm dvěma sochám bylo nejděsivějším oka

mžikem mého života. Do té doby probíhala většina hrůz pouze

v  mých snech, a  ve snovém světě jsem se duševně nezhroutil

díky bdícímu podvědomí, v jehož nejvzdálenějším koutku volal

jakýsi hlas: „Je to jen sen!“ Jako o život jsem si tu mantru opa

koval v mysli i nyní, byla to jediná síla, o niž jsem se mohl opřít.

Natáhl jsem chvějící se ruku, abych se dotkl otcova těla. Když

jsem sáhl na jeho šedobílé rameno, měl jsem pocit, jako bych

pronikal nějakou převelice tenkou a neuvěřitelně křehkou sko

řápkou. Zaslechl jsem slabé zapraskání, jako když za třeskuté

ho mrazu pukne sklenka, do níž nalijeme horkou vodu, a obě

sochy se před mýma očima sesunuly jako miniaturní lavina.

Na koberci zůstaly jenom dvě hromádky bílého popela, nic

víc.

Dřevěná lavice, na níž seděli, tam pořád stála, pokrytá

vrstvou popela. Setřel jsem jej a všiml si, že povrch lavice je

naprosto nepoškozený a  na dotek dokonce ledově studený.

Věděl jsem, že v  krematoriu je pro spálení lidského těla na

popel zapotřebí teploty dvou tisíc stupňů po dobu třiceti mi

nut, takže tohle musel být jenom sen.

Rozhlížel jsem se nepřítomně kolem dokola a spatřil kouř

vycházející z knihovny, zasklená knihovna byla plná bílého dýmu. Přistoupil jsem k ní a otevřel ji, bílý kouř se rozptýlil a já jsem uviděl, že se asi třetina knih proměnila v popel stej

né barvy jako ty dvě hromádky na koberci, ale na policích ne

bylo ani stopy po ohni. Musel to být sen.

Zahlédl jsem páru stoupající z  ledničky, otevřel jsem ji

a uvnitř objevil úplně upečené kuře, které bylo původně zmra

žené, ale teď překrásně vonělo; byly tam také dokonale upe

čené krevety a  ryba, ale lednička neutrpěla žádnou újmu

a ozývalo se jenom vrnění zapínajícího se kompresoru. Mu

sel to být sen.

I já sám jsem se cítil tak nějak zvláštně, rozepnul jsem si

bundu a opadal ze mě popel, tílko shořelo na prach, ale bundě

se vůbec nic nestalo a já jsem si před chvílí vůbec ničeho nevšiml. Obrátil jsem kapsy u bundy a příšerně si o něco spálil

ruku. Ukázalo se, že můj kapesní počítač se přetavil v hroudu

plastu. Byl to skutečně sen, ten nejpodivnější sen!

Vrátil jsem se omámeně na své místo u stolu. Ty dvě hro

mádky popela na koberci jsem sice zpoza stolu neviděl, ale věděl jsem, že tam jsou. Hromy za okny zeslábly, blesků uby

lo, nakonec ustal i déšť a štěrbinami mezi mraky se prodral měsíc a vrhal do místnosti tajuplnou stříbřitou záři. A já jsem

tam pořád jenom ochromeně seděl, nehýbal se, v  té chvíli

přestal můj podvědomý svět existovat a  já jsem se vznášel

uprostřed nekonečné prázdnoty.

17

Nevím, kolik času uplynulo, když mě probudily ranní

pa prsky za oknem. Strnule jsem vstal, popadl školní batoh,

abych vyrazil do školy, tápavě hledal učebnice, tápavě otvíral

dveře, protože moje oči pořád ještě ochromeně zíraly do té

nekonečné dálavy...

Když jsem se po týdnu vrátil duševně do normálu, jako prv

ní mi vytanulo na mysli, že tu noc jsem měl narozeniny, ale na

tom dortu měla být jen jedna svíčka, ba ne, ani jedna jediná

tam neměla být, byla to noc, kdy jsem se znovu narodil, a mé

staré já už se nikdy nevrátilo.

Přesně jak můj otec prohlásil v posledních chvílích svého

života, nalezl jsem něco, co mě uchvátilo, a rozhodl jsem se,

že chci na vlastní kůži okusit ten okouzlující život, o  němž

mluvil.

ČÁST PRVNÍ

21

Kapitola 1

Univerzita

Povinné předměty: Matematika pro pokročilé, Teoretická mecha

nika, Mechanika tekutin, Principy a aplikované využití počítačů,

Programovací jazyky a  programování, Dynamická meteoro lo

gie,  Principy meteorologie, Počasí v  Číně, Statistické předpově

di počasí, Dlouhodobé předpovědi počasí, Numerické předpovědi

počasí.

Volitelné předměty: Cirkulace atmosféry,Volitelné předměty: Cirkulace atmosféry,Volitelné předměty: Cirkulace atmosfér Meteorologická dia

gnostická analýza, Přívalové deště a mezosynoptická meteoro logie,

Předpovídání bouřek a jejich prevence, Počasí tropického podneb

ného pásu, Klimatické změny a  krátkodobé předpovědi klimatu,

Radarová a satelitní meteorologie, Znečištění ovzduší a měst ské

klima, Počasí náhorních plošin, Interakce atmo sféry a  oceánů.

Před pěti dny jsem doma obstaral veškeré záležitosti a vyra

zil na univerzitu do tisíc kilometrů vzdáleného města na jihu

Číny. Když jsem naposledy zavíral dveře úplně prázdného

bytu, věděl jsem, že tam navždy nechávám své dětství a mlá

dí, že mé budoucí já bude pouhým strojem následujícím

jedi ný cíl.

Při pohledu na seznam předmětů, které měly naplňovat

můj univerzitní život po další čtyři roky, jsem pocítil mírné

zklamání. Většinu z těch věcí jsem vůbec nepotřeboval, a jiné,

22

pro mě ty nejpodstatnější, například semináře o elektro mag

ne tismu nebo plazmě, se tam nevyskytovaly. Uvědomil jsem

si, že jsem si asi vybral špatný obor, měl jsem se přihlásit

spíše na fyziku, a ne na atmosférické vědy.

Od té chvíle jsem se zavrtal do knihovny a téměř veškerý

svůj čas jsem věnoval studiu matematiky, elektromagnetismu, mechaniky tekutin a plazmy. Na přednášky jsem chodil

pouze v  případě, že se dotýkaly mého tématu, ostatní jsem

nechával být. Bohatý a rozmanitý vysokoškolský život se mě

netýkal a  ani v  nejmenším mě nezajímal. Na koleje jsem se

kaž dý den vracel kolem druhé hodiny ráno, a  teprve když

jsem zaslechl některého ze spolubydlících ze spánku mum

lat jméno přítelkyně, uvědomil jsem si, že existuje i jiný život,

než jaký vedu já.

Jednou večer, bylo už po půlnoci, jsem vzhlédl od tlusté

učebnice Parciální diferenciální rovnice, měl jsem za to, že ve

studovně otevřené pro studenty učící se do noci jsem zbyl je

nom já sám, ale u protějšího stolu jsem spatřil hezkou dívku

z  mé třídy, Taj Lin. Neměla před sebou žádné knihy, jen si oběma rukama podpírala bradu a prohlížela si mě. Nutno říci,

že to nebyl pohled, kterým by opila tu velkou hordu svých

obdivovatelů, byl to pohled někoho, kdo ve svém táboře ob

je ví špeha, pohled, kterým si člověk prohlíží jiný živočišný druh. Netušil jsem, jak dlouho už se na mě takhle dívá.

„Ty jsi vážně zvláštní, vypadá to, že nejsi knihomol, ale že

máš velmi silný cíl,“ řekla.

„Cože? Copak ostatní nemají nějaký cíl?“ opáčil jsem. Dost

možná jsem byl jediný student ze třídy, který s  ní ještě ne

promluvil.

„Naše cíle jsou obecné, zato ten tvůj, ty určitě jdeš po něja

ké velmi konkrétní věci!“

„Dokážeš lidi prokouknout,“ řekl jsem chladně, posbíral

knihy a  vstal od stolu. Byl jsem jediný, kdo neměl potřebu

se před ní neustále naparovat, což mi dodávalo pocit nadřa

zenosti.

„Co to hledáš?“ zavolala za mnou, když jsem se blížil ke

dveřím.

„To by tě nezajímalo.“ Ani jsem neotočil hlavu a vyšel jsem

ven.

Byla tichá podzimní noc, zadíval jsem se na oblohu plnou

hvězd a  jako bych ve vzduchu slyšel tátův hlas: „Klíčem ke

krásnému životu je okouzlení něčím.“ Teď jsem skutečně po

cítil, že to tenkrát úplně vystihl, můj život byl jako střela řítící

se bláznivou rychlostí a mojí jedinou touhou bylo uslyšet to

prásknutí, když střela zasáhne svůj cíl. Ten cíl s sebou nenesl žádný praktický užitek, ale jeho dosažení znamenalo završe

ní života, nevěděl jsem, proč tam jdu, jen že tam jít chci, a to

mi stačilo, byl to naprosto základní impulz vlastní lidské rase.

Zvláštní bylo, že jsem do dnešní doby nezkoumal materiály,

které by s ním souvisely. Byli jsme jako dva rytíři chystající

se celý život ke klání, já a on, a dokud jsem nebyl dostatečně

připravený, nechtěl jsem se s ním setkat ani na něj pomyslet.

Tři semestry uplynuly jako voda, ten čas mi uběhl bez jakého

koli přerušení, nenarušený žádnými prázdninami, protože

jsem se ve dnech volna neměl kam vracet a  trávil je ve ško

le. Bydlel jsem sám v prostorném pokoji na kolejích, ale ani v  nejmenším jsem se necítil osamělý, pouze poslední noc

před čínským Novým rokem jsem poslouchal rachejtle vybu

chující kdesi venku, a teprve pak jsem si vzpomněl na život

před ním. Připadal mi však už jako z jiného světa. Těch pár

nocí bylo vypnuté topení a mé sny tím chladem neobyčejně

ožily, myslel jsem, že se mi v nich zjeví i tatínek s maminkou, ale nepřišli.

Vzpomněl jsem si na jednu indickou legendu, v níž králi

zemřela milovaná konkubína a on se rozhodl vystavět pro ni

24

tak přepychovou hrobku, jakou do té doby nikdo nespatřil.

Budování té hrobky ho stálo více než polovinu života. Když

však byla dokončena a  on spatřil rakev své konkubíny ulo

ženou v  jejím středu, prohlásil: „Ta věc se sem nehodí, od

neste ji.“

V mé mysli byli rodiče už velmi vzdálení, veškerý prostor

v ní teď okupoval on.

Nadcházející události ovšem můj do té doby velmi prostý

život opět zkomplikovaly.

25

Kapitola 2

Podivný jev I

O  letních prázdninách po druhém ročníku jsem se vrátil

domů, abych starý byt pronajal, a  mohl si tak dovolit další

školné.

Byla už tma, když jsem dorazil, šátraje kolem sebe jsem

odemkl a otevřel dveře. Rozsvítil jsem a spatřil známou scénu.

Stůl, na němž stál oné bouřlivé noci narozeninový dort, byl

stále uprostřed místnosti, kolem něj byly rozestavené tři žid

le, jako kdybych odešel teprve včera. Posadil jsem se unaveně

na pohovku, pohledem měřil vlastní domov a ne mohl se zba

vit dojmu, že něco nehraje. Ten pocit byl zprvu neurčitý, ale

nabýval na čím dál tím jasnějších obrysech, jako skrytý útes

objevující se a opět mizející během plavby v mlze mne nutil

na sebe upřeně hledět, až jsem nakonec objevil zdroj tohoto

pocitu: bylo to, jako bych odešel teprve včera.

Pozorně jsem se podíval na stůl, ležela na něm tenká vrst

va prachu, ale byla příliš tenká vzhledem k tomu, že jsem byl

pryč dva roky.

Tvář jsem měl pokrytou potem a prachem, odebral jsem se

tedy do koupelny, abych se opláchl. Rozsvítil jsem a v zrcadle

spatřil svůj jasný odraz, ano, byl příliš jasný, zrcadlo by nemě

lo být takhle čisté. Dobře jsem si pamatoval, jak jsem o letních

prázdninách na základní škole s rodiči cestoval, odjeli jsme

26

jen na týden, ale když jsme se vrátili, nakreslil jsem prstem do vrstvy prachu na zrcadle panáčka. I nyní jsem po zrcadle

několikrát přejel prstem, ale žádné z těch tahů nebyly vůbec

patrné.

Otočil jsem kohoutkem, železným kohoutkem pevně za

vřeným dva roky, měla z něj vytéct špinavá, rezavá voda, ale voda z  něj vytékající byla dokonale čistá. Omyl jsem si tvář a vrátil se do obývacího pokoje, kde jsem si všiml další věci:

když jsem před dvěma lety odcházel, než jsem zamkl dveře,

spěšně jsem se ještě po místnosti rozhlédl, bál jsem se, že

jsem na něco zapomněl, a všiml jsem si své sklenice na stole,

napadlo mě, že se vrátím a obrátím ji dnem vzhůru, aby se v  ní neusazoval prach, ale přes rameno už jsem měl přeho

zenou tašku a vracet se by mě stálo zbytečně moc sil. Tu myš

lenku jsem tedy zaplašil, ale tenhle detail jsem si pamatoval velmi jasně.

Teď byla ovšem sklenice na stole dnem vzhůru!

V tu chvíli vešli sousedé, všimli si, že je rozsvíceno. Všich

ni se mnou mluvili tím hřejivým tónem, jakým se hovoří se

sirotky, kteří odešli studovat na univerzitu, slíbili mi, že namísto mě vyřídí záležitosti ohledně pronájmu, a pokud bych

se po promoci nemohl vrátit, postarají se, aby se byt prodal

za dobré peníze.

„Působí to tady čistší, než když jsem odcházel,“ vypravil

jsem ze sebe nazdařbůh první větu, která mě napadla ohledně

změn, které se tu za ty dva roky udály.

„Čistší? Co tě nemá! Tu tepelnou elektrárnu hned vedle

liho varu uvedli do provozu loni, teď je tady dvakrát tolik pra

chu než v době, kdy jsi odešel! Ech, jak by to tady mohlo být

čistší?“

Zadíval jsem se na tu tenoulinkou vrstvu prachu na sto

le, neřekl jsem ani slovo, ale když byli na odchodu, neudržel jsem se a zeptal se, jestli někdo z nich nemá od mého bytu klíč. Sousedé se na sebe překvapeně podívali a všichni do jednoho

s jistotou odpověděli, že nemají. Věřil jsem jim, protože od našeho bytu existovalo celkem pět klíčů, z toho funkční zbý

valy nyní tři, které jsem si všechny odvezl před dvěma lety

s sebou, jeden z nich jsem měl teď u sebe, ostatní dva jsem nechal daleko na kolejích.

Jakmile sousedé odešli, prozkoumal jsem okna, všechna

byla pevně zavřená a nejevila známky poškození.

Zbývající dva klíče patřily mým rodičům. Oné noci se ale

docela roztavily. Nikdy nezapomenu, jak jsem z  hromádky

popela po rodičích vytáhl ty dva nepravidelné kousky kovu,

dva klíče, které žár roztavil a potom opět ztuhly. Teď ležely

na kolejích vzdálených pět set kilometrů odsud jako vzpomínka na tu nepředstavitelně silnou energii.

Na okamžik jsem se posadil a pak se pustil do sbírání věcí,

které jsem si chtěl odvézt nebo poslat někam jinam, než byt

pronajmu. Nejprve jsem začal uklízet otcovy akvarely, patři

ly mezi hrstku věcí, kterou jsem si z tohoto pokoje chtěl sku

tečně uchovat. Nejdříve jsem sundal několik obrazů ze stěn,

potom jsem jich několik vyndal ze skříně, snažil jsem se najít

úplně všechny a uložit je do papírové krabice. Nakonec jsem ještě jeden obraz spatřil na spodní poličce knihovny, zpočát

ku jsem si ho nevšiml, protože byl položený pomalovanou

stranou dolů. Než jsem i jej uložil do krabice, přejel jsem po něm očima, když vtom se na něm můj pohled zarazil jako

přikovaný.

Byla to krajinka, pohled na scenerii před vchodem do na

šeho domu. Okolí tady bylo všední, nemastné neslané, ně

kolik starých šedivých čtyřpatrových budov, pár řad topolů

bílých, které kvůli napadanému prachu vypadaly jako bez ži

vota... Jakožto malíř třetí kategorie byl můj otec velmi líný,

pouze zřídkakdy vycházel malovat ven, a tak do omrzení ma

loval tu šedivou, ponurou krajinu v okolí. Říkával, že není

nezajímavých scén, jsou jen nevalní malíři. A  takovým ma

lířem on byl, svým štětcem bez ducha dodával těm plochým výjevům na ztuhlosti, až se mu nakonec doopravdy podařilo

zachytit všední život v  tomhle zaprášeném severním městě.

Takový byl i obraz, který jsem právě držel v rukou, a stejně

tak i  ty další v  krabici, nebylo na nich nic, čím by dokázaly

přitáhnout něčí pozornost.

Povšiml jsem si ale na obrazu jedné věci, vodojemu, jehož

barvy byly o  něco živější než okolní, podobal se vysokému

květu povíjnice. Na tom by nebylo nic až tak pozoruhodného,

ten vodojem venku skutečně stál. Když jsem pozvedl hlavu a podíval se z okna, viděl jsem jeho lakově černou siluetu vy

jímající se proti záři města.

Jenomže ten vodojem postavili teprve poté, co jsem se

dostal na vysokou. Když jsem před dvěma lety odjížděl, věž vodo jemu objímalo lešení a hotový byl sotva z poloviny.

Celý jsem se otřásl, obraz mi vypadl z ruky na zem. Upro

střed toho letního večera jako by vyplnil náš domov studený

poryv větru.

Uložil jsem ten obraz do krabice, krabici pevně přikryl,

otočil jsem se a  dal se do sbírání dalších věcí. Ze všech sil

jsem se snažil soustředit na právě vykonávanou činnost, ale moje mysl se chovala jako železná jehla zavěšená na tenké

niti a ta krabice pro ni byla silným magnetem. Mohl jsem si

lou vůle obrátit svou pozornost jinam, ale jakmile jsem po

levil v ostražitosti, jehla se okamžitě vrátila do svého původ

ního směru. Venku pršelo, dešťové kapky měkce dopadaly na okenní sklo a  já jsem měl pocit, že ten zvuk vychází přímo

z té papírové krabice... Nakonec jsem to už nevydržel, rych

lým krokem jsem došel ke krabici, otevřel ji, vytáhl ten obraz a  zamířil s  ním do koupelny, dávaje pozor, abych ho držel

lícem dolů. Vytáhl jsem zapalovač a zapálil jeden z rohů ob

razu. Když shořel asi do třetiny, nevydržel jsem to a obrátil

29

jej. Ten vodojem působil ještě živějším dojmem, jako kdyby z obrazu přímo vystupoval. Sledoval jsem, jak ho spolkl oheň, jak shořely vodové barvy, jimiž byl namalován, a propůjčily

plamenům podivnou svůdnou krásu. Odhodil jsem hořící zby

tek obrazu do umyvadla, díval se, jak dohořívá, a potom jsem

otočil kohoutkem a spláchl veškerý popel.

Když jsem kohoutek zavíral, padl můj zrak na rám umy

vadla, uviděl jsem něco, čeho jsem si při mytí obličeje před

chvílí nevšiml.

Několik vlasů, velmi dlouhých vlasů.

Byly to bílé vlasy, některé tak bílé, že téměř splývaly s umy

vadlem v  jeden celek; jiné byly bílé jen částečně, a  právě je

jich černé části způsobily, že jsem je zahlédl. Určitě jsem je tam nenechal před dvěma lety, nikdy jsem tak dlouhé vlasy neměl, a už vůbec ne bílé. Něžně jsem jeden z těch napůl černých a napůl bílých vlasů pozdvihl.

... vytrhnete jeden, sedm jich naroste...

Vlas jsem odhodil, jako kdyby pálil. Pomaličku plul vzdu

chem a  zanechával za sebou stopu poskládanou z  mnoha

svých obrazů, které vmžiku mizely, jako kdyby se moje setr

vačnost vidění o mnoho prodloužila. Ten vlas nedopadl zpát

ky na umyvadlo — když byl v polovině dráhy svého pádu, roz

plynul se ve vzduchu. Na umyvadle jsem už žádné další vlasy nenašel, všechny beze stopy zmizely.

Strčil jsem hlavu pod kohoutek a pěkně dlouho na ni ne

chal téct proud vody. Potom jsem se otupeně vrátil do obý

vacího pokoje, posadil se na pohovku a naslouchal zvukům

deště. Lilo už jako z konve, nastala průtrž mračen, ale nevi

děl jsem záblesky ani neslyšel hřmění hromu. Déšť bubnoval

na okna podoben lidskému šepotu, jako kdyby mě na něco

upomínal. Zaposlouchal jsem se, až jsem porozuměl obsa

hu toho sdělení, neustále se opakovalo a  znělo čím dál tím

opravdověji:

30

„Ten den se blýskalo, ten den se blýskalo, ten den se blýska

lo, ten den se blýskalo, ten den se blýskalo...“

Opět jsem za jedné deštivé noci seděl doma až do roze

dnění a opět jsem otupěle odešel. Věděl jsem, že tu všechny

věci nechávám nadobro. Věděl jsem, že už se sem nikdy ne

vrátím.

31

Kapitola 3

Kulový blesk

Budu mu muset čelit, začal totiž semestr a spolu s ním také

seminář atmosférické elektřiny.

Atmosférickou elektřinu přednášel docent Čang Pin. Moh

lo mu být okolo padesáti, nebyl ani vysoký, ani malý, brýle

neměl ani tenké, ani tlusté, nemluvil ani nahlas, ani potichu,

nepřednášel ani dobře, ani špatně, zkrátka byl to ten nejprů

měrnější člověk a jediné, co jej od ostatních odlišovalo, bylo,

že trochu napadal na jednu nohu, čehož jste si ovšem ne

všimli, pokud jste se na to nezaměřili.

To odpoledne jsme po přednášce zůstali v  posluchárně

pouze já a Čang Pin, sklízel si věci z katedry a nezaregistro

val mě. Byl právě pozdní podzim, večerní slunce proniklo do

učebny několika zlatými paprsky a na parapetu se navrstvilo

zlatavé listí. Já, který jsem byl vůči všemu vždy tak chladný,

jsem náhle pocítil, že podzim je skutečně období stvořené

pro psaní básní.

Vstal jsem a došel před katedru: „Pane učiteli Čangu, rád

bych se vás na něco zeptal, s  dnešní přednáškou to nesou

visí.“

Čang Pin pozvedl hlavu a podíval se na mě, pokýval a zno

vu hlavu sklonil a pokračoval v úklidu věcí z katedry.

32

„Mohl byste mi říci něco o kulovém blesku?“ vyslovil jsem to slovo, které mi neustále vězelo hluboko v mysli, ale nahlas jsem je nikdy nevyslovil.

Čang Pin se zarazil, zvedl hlavu, ale nedíval se na mě, ný

brž na zapadající slunce za okny, jako by to byla ta věc, o níž jsem hovořil.

„Co byste o něm chtěl vědět?“ zeptal se po několika vteřinách.

„Úplně všechno,“ prohlásil jsem.

Čang Pin bez hnutí hleděl přímo na zapadající slunce, ne

uhnul, ani když mu svítilo přímo do tváře. To světlo mělo po

řád docela sílu, copak ho z toho nebolely oči?

„Například historické záznamy,“ nedalo mi to a zeptal jsem

se o něco konkrétněji.

„V Evropě se zmínky o něm objevují ve středověku; v Číně se nám poměrně podrobný zápis dochoval od mingského

učen ce Čang Ťü-čenga. Ovšem až do roku  existoval pou

ze jediný vědecký záznam a  jako přírodní jev je vědeckou

obcí přijímán teprve posledních čtyřicet let.“

„A co teorie?“

„Je jich spousta,“ řekl Čang Pin stručně a po té jediné větě se odmlčel. Odvrátil pohled od večerního slunce, ale nepokračoval ve sklízení věcí, zdálo se, že nad něčím hluboce pře

mýšlí.

„Jaká je nejtradičnější teorie?“

„Že je to vír vysokoteplotní plazmy, jehož rychlá vnitřní

rotace je spojená s  odstředivou silou, která umožňuje do

sáhnout rovnováhy s  vnějším atmosférickým tlakem. Kulo

vý blesk proto dokáže zůstat stabilní po poměrně dlouhou

dobu.“

„A co ještě?“

„Někteří lidé se domnívají, že je to chemická reakce směsi plynů o vysoké teplotě, čímž udržuje energetickou stabilitu.“

„Mohl byste mi povědět ještě víc?“ řekl jsem. Pokládat

mu otázky bylo jako roztáčet těžký mlýnský kámen, člověk

do něj horko těžko strčil a  on se teprve potom neochotně

pohnul.

„Pak je tady ještě teorie mikrovlnných solitonů, která tvrdí,

že kulový blesk je způsoben atmosférickým maserem o  ob

jemu několika metrů krychlových. Maser funguje jako laser

s velmi sníženou energií, který uvnitř velkého objemu vzdu

chu dokáže vytvořit lokální elektrické pole, tedy solitony, což

vede ke vzniku viditelného kulového blesku.“

„A jaké jsou nejnovější teorie?“

„I  těch je celá řada, velkou pozornost si získala kupříkla

du teorie Abrahamsona a Dinnisse z Canterburské univerzity

na Novém Zélandu, podle níž kulový blesk vzniká především

hořením kulovitých sítí tvořených mikročásticemi s  obsa

hem křemíku. Škála dalších teorií je velmi pestrá, někteří

lidé si dokonce myslí, že je to studená fúze probíhající ve

vzduchu.“

Čang Pin se na okamžik odmlčel, ale nakonec přece jen

ještě pokračoval: „V  naší zemi někdo z Ústavu fyziky atmo

sféry Čínské akademie věd přišel s  teorií atmosférické plazmy. Začíná od magnetohydrodynamických rovnic, ve kterých zavádí model vektorového solitonového rezonátoru, jenž je za příznivých teplotních okrajových podmínek teoreticky

schopen dosáhnout plazmového víru v  atmosféře  — ohnivé

koule — a prostřednictvím číselných rovnic vysvětluje nezbytné a dostačující podmínky pro její existenci.“

„Jaký je váš názor na tyto teorie?“

Čang Pin pomalu zavrtěl hlavou: „K prokázání těchto teo

rií  by stačilo vytvořit kulový blesk v  laboratorních podmín

kách, ale doposud se to nikomu nepodařilo.“

„Kolik případů očitých svědectví kulového blesku máme

zaznamenáno v Číně?“

„Dost, řekl bych, že více než tisíc. Nejznámější pochází z roku , kdy CCTV natáčela boj proti povodním na řece

Jang-c’-ťiang a neúmyslně natočila velmi jasně také jeden ku

lový blesk.“

„Pane učiteli Čangu, mám ještě jeden dotaz: Spatřil kulový blesk na vlastní oči někdo ze světa fyziky atmosféry?“

Čang Pin zvedl hlavu a zadíval se na zapadající slunce za

okny: „Ano.“

„Kdy?“

„V červenci .“

„Kde?“

„Na vrcholku Nefritového císaře hory Tchaj-šan.“

„A víte, kde je ten člověk teď?“

Čang Pin zavrtěl hlavou, pozvedl zápěstí a  podíval se

na hodinky: „Měl byste jít do jídelny dát si něco k  jídlu.“

S těmi slovy vzal všechny své věci a bez dalších řečí vyšel ven

z učebny.

Pospíchal jsem za ním a  dál jsem na něj hrnul všechny

ty otázky, na něž jsem se tolik let toužil zeptat: „Pane učiteli Čangu, dovede si představit, že existuje něco, co ve tvaru

ohnivé koule bez jakýchkoli obtíží pronikne zdí, a když to

poletuje vzduchem, necítíte vůbec žádné teplo, ale přitom to dokáže během jediného okamžiku spálit člověka na popel?

Existuje záznam o  tom, že taková věc kdysi sežehla na po

pel manželský pár spící v posteli, ale pokrývky zůstaly zcela nepoškozené! Dokážete si představit, že vnikne do ledničky,

vmžiku promění veškerý její studený obsah ve voňavé pokrmy,

z  nichž ještě stoupá pára, ale na samotné ledničce to nezanechá žádnou stopu? Umíte si představit, že spálí košili, kte

rou právě máte na sobě, ale vy si ničeho nevšimnete? Řekněte,

vysvětlují ty teorie tohle všechno?“

„Už jsem vám řekl, že žádná z těch teorií není dokázána,“ prohodil Čang Pin, aniž zpomalil krok.

„Takže když bychom překročili hranice fyziky atmosféry,

je podle vás v celé fyzice, nebo dokonce v celé vědě něco, co

dokáže vysvětlit tenhle jev? Copak vy nejste ani za mák zvědavý? Když vidím vaše reakce, překvapuje mě to ještě víc než

setkání se samotným kulovým bleskem!“

Čang Pin se zastavil, otočil se a poprvé se na mě podíval

zpříma: „Vy jste viděl kulový blesk?“

„... to byla jenom metafora.“

Nemohl jsem odhalit tajemství ukryté v  nejhlubším mís

tě svého srdce takovému ignorantovi, celá tahle společnost,

netečná vůči hluboce tajuplným přírodním jevům, byla pro

kletím vědy. Kdyby takových lidí bylo ve vědě jen o  trochu

méně, dost možná by lidstvo dokázalo doletět až k souhvěz

dí Střelce!

Čang Pin řekl: „Fyzika atmosféry je velmi praktickým obo

rem vědy a kulový blesk je natolik vzácný úkaz, že mezinárod

ní norma Ochrana před bleskem IEC/TC- ani čínská Norma

pro ochranu budov před bleskem z  roku  jej vůbec ne

berou v potaz, takže by nemělo valného smyslu věnovat této věci přílišné úsilí.“

Povídat si s takovým člověkem by nikam nevedlo, poděko

val jsem mu a rozloučil se s ním. Je potřeba si uvědomit, že už

jenom přiznání existence kulového blesku byl pro něj obrov

ský pokrok! Vědecký svět o ciálně uznal existenci kulového

blesku až v roce , do té doby byla veškerá svědectví o něm

považována za halucinace. V tom roce spatřil Roger Jennison,

profesor elektromagnetismu na Kentské státní univerzitě, ku

lový blesk na vlastní oči, když ohnivá koule o průměru zhruba dvaceti centimetrů prostoupila do hangáru, vnikla do jedno

ho z letadel, která tam stála, a potom opět proletěla stěnou

hangáru ven.

Toho večera jsem na hlavní stránce googlu poprvé zadal

do vyhledávání klíčová slova „ball lightning“. Nedělal jsem si

žádné velké naděje, ale vyhledávač našel přes čtyřicet tisíc vý

sledků a já jsem poprvé pocítil, že věc, které hodlám zasvětit

celý svůj život, právě sleduje celé lidstvo. Nastal začátek dalšího semestru, přišlo i  horké léto. Léto

pro mě znamenalo ještě něco dalšího: budou bouřky a já mu

budu blíž.

Jednoho dne za mnou najednou přišel Čang Pin. Jeho

před nášku jsme měli pouze v  minulém semestru a  já jsem

na něj už téměř zapomněl.

Řekl mi: „Čchene, doslechl jsem se, že vaši rodiče už ne

jsou naživu a  vaše ekonomická situace je poměrně obtížná.

Na letošní léto sháním asistenta pro jeden projekt, mohl

byste?“

Zeptal jsem se, co je to za projekt.

„Jde o stanovení parametrů pro zařízení na ochranu před

bleskem pro železnici plánovanou v provincii Jün-nan. Máme i další cíl: v Číně se právě stanovují normy pro ochranu před

bleskem, je v  plánu nahradit stávající koe cient hustoty zá

sahů blesku do země, který činí ,, koe cientem určeným

pro každou danou oblast a  naším úkolem je pozorování v provincii Jün-nan.“

Souhlasil jsem. Moje  nanční situace nebyla nikterak

ohromující, ale dokázal jsem vyjít, souhlasil jsem, protože

to byla první příležitost přijít do kontaktu se skutečným vý

zkumem blesků.

Výzkumný tým tvořilo více než deset lidí rozdělených na

pět menších skupin rozptýlených po celé oblasti a navzájem vzdálených několik set kilometrů. V mé skupině byli kromě

řidiče a  výzkumných pracovníků ještě tři lidé: já, Čang Pin a jeho magisterský student jménem Čao Jü. Když jsme dora

zili na místo výzkumu, ubytovali jsme se na  okresní meteo

rologické stanici.

37

Na druhý den ráno bylo dobré počasí a  chystali jsme se

zahájit první den terénního výzkumu. Když jsme z místnůst

ky sloužící jako dočasný sklad nosili přístroje do auta, zeptal jsem se Čang Pina: „Pane učiteli, jaké jsou v současné době

vhodné metody ke zkoumání vnitřní struktury blesku?“

Čang Pin se na mě pronikavě zadíval, očividně věděl, na

co právě myslím: „Nahlíženo z  hlediska potřeb současného

čínského inženýrství nemá výzkum vnitřní struktury blesku

prioritu, hlavním úkolem je velkoplošný statistický výzkum.“ Pokaždé když jsem se zeptal na otázku související s kulovým

bleskem, byť třeba jen takto vzdáleně, odpovědi se vyhýbal.

Vypadalo to, že výzkum nemající skutečnou praktickou hod

notu je pro něj něco zavrženíhodného.

Na můj dotaz ale přece odpověděl: „Metod nemáme mno

ho, nejsme v současné době ani schopni napřímo změřit elek

trické napětí blesku, můžeme ho pouze odvodit z naměřené

hodnoty elektrického proudu. Co se týká nejčastěji používaných nástrojů ke zkoumání struktury blesku, pak je to tohle,“

ukázal na trubicovitý předmět v rohu skladu. „Nazývá se to magnetický ocelový záznamník, používá se k zaznamenávání

hodnoty amplitudy a polarity elektrického proudu blesku. Je

vyroben z  materiálu s  poměrně vysokou zbytkovou magne

tizací, a když se blesk dotkne vodiče uvnitř záznamníku, je možné na základě zbytkového magnetismu po magnetickém

poli vytvořeném jeho elektrickým proudem určit intenzi tu a  polaritu tohoto elektrického proudu. Tohle je pružinová

ocel typu SiMn, existuje ještě typ ve tvaru ohebné trubice,

čepele nebo železného prachu.

„Budeme ho tentokrát používat i my?“

„Samozřejmě, proč bychom ho s sebou jinak vozili? Ale to

až později.“

První fází naší práce bylo nainstalovat v  pozorované ob

lasti systém lokace blesků, abychom mohli shromažďovat

signály z velkého množství rozptýlených bleskových senzorů do počítače, který bude automaticky generovat statistiku po

čtu úderů blesků, jejich frekvenci a distribuci v dané oblasti.

Byl to ve skutečnosti systém, který dovedl pouze počítat a ur

čovat polohu, nezahrnoval fyzikální parametry blesků, takže

mě nezajímal. Nejdůležitější byla instalace senzorů, což byl velmi pracný úkol. Když jsme měli štěstí, mohli jsme senzory

nainstalovat na sloupy elektrického vedení nebo na vysoko

napěťové věže, ale většinou jsme museli sloupy sami vztyčit. Po několika dnech se začali výzkumní pracovníci nespokoje

ně ozývat.

Čao Jüho nezajímalo vůbec nic, ani jeho vlastní obor ne,

když mohl nicnedělat, nic nedělal, když mohl lenošit, lenošil. Zpočátku se rozplýval nad okolní krajinou tropického deštného pralesa, ale i ta se mu okoukala a působil úplně ne

tečně. Bylo s  ním ale snadné pořízení a  dobře se mi s  ním

povídalo.

Každý večer po návratu do okresního města se Čang Pin za

vrtal do materiálů nashromážděných za ten den, aby je utřídil, a  Čao Jü využíval každé příležitosti, kdy mohl vyklouznout

pryč, tahal mě popíjet do starých uliček města. Často nebyly elektri kované, prastaré dřevěné domky ozařovalo jen mi

hotavé světlo svíček a vracelo mne do dob, kdy neexistovala

fyzika atmosféry ani jiná fyzika, dokonce ani věda jako taková, a na kratičký okamžik jsem zapomínal na realitu. Jednou

jsme seděli ve svitu svíčky jedné hospůdky už notně opojeni alkoholem, když mi Čao Jü řekl:

„Kdyby lidi z  hloubi zdejších deštných pralesů viděli ten

tvůj kulový blesk, určitě by ti podali dokonalé vysvětlení.“

Opáčil jsem: „Ptal jsem se místních, už dávno ho viděli a už

dávno pro něj mají vysvětlení: je to lampion duchů.“

„Copak to nestačí?“ rozhodil Čao Jü rukama. „Tohle vy

světlení je dokonalé. Všechny ty tvoje plazmy, solitony a  rezonátory ti nepoví víc než tahle poučka. Modernizace spočívá

v komplikovanosti, a já komplikování nerad.“

Odfrkl jsem si: „Podívej se na sebe, na svůj přístup k práci,

dovede tě tolerovat jen učitel jako učitel Čang.“

„O Čang Pinovi mi nemluv,“ zamával Čao Jü přiopile ruka

ma, „je to ten typ člověka, kterému když upadnou klíče na zem, nebude je hledat podle zvuku, který při dopadu vydaly, ale najde nejdřív pravítko a  křídu a  rozdělí si celou podla

hu do mřížky tvořené pravidelnými čtverci a  teprve potom

bude zkoumat jeden čtverec po druhém...“

Oba jsme propukli ve smích.

„Lidé jako on mohou vykonávat jenom ty činnosti, které

v  budoucnu plně zastanou stroje, kreativita a  představivost

pro ně nic neznamenají a při svém působení ve vědě puntič

kářstvím a přísností jenom zakrývají vlastní nedostatečnost

a  všednost, však jsi to sám viděl, univerzita takovými lidmi

jen přetéká. Jenomže vraťme se k  tématu, po dlouhé době jsou schopni čtvereček po čtverečku některé věci najít, tak

že v oboru docela dobře splynou s davem.“

„A co našel Čang Pin?“

„Byl pověřený vytvořením nátěrového materiálu pro dráty

vysokého napětí, který by je ochránil před blesky. Ochrana

před bleskem fungovala dobře. Když se tím dráty vysokého napětí natřely, bylo možné obejít se bez drátu chránícího

před blesky pokládaného úplně nahoru. Jenže to bylo moc nákladné, pokud by se to použilo ve větší míře, bylo by to ve

výsledku dražší než tradiční drát chránící vedení před bles

kem. Nakonec z  toho nebyla žádná skutečná hodnota, měl z toho jen několik studií a  druhou cenu za vědecko-technický

přínos v rámci provincie. Nic dalšího už v rukávu nemá.“ Projekt se konečně blížil do fáze měření fyzikálních parametrů blesků, na niž jsem se těšil. Vyjížděli jsme do terénu instalovat magnetické ocelové záznamníky a  hromosvody a po každé bouřce jsme jezdili pro data ze záznamníků, do

nichž už udeřil blesk. Při tom jsme museli být nanejvýš opa

trní, nemohli jsme se záznamníkem třást, nemohli jsme se

přiblížit k drátům elektrického vedení ani k dalším zdrojům magnetického pole, abychom nezměnili zbytkovou magneti

zaci. Potom jsme použili měřič intenzity magnetického pole

(šlo v  zásadě o  kompas, s  pomocí jehož střelkového úhlu

jsme měřili intenzitu a polaritu magnetického pole), odečet

li  jsme data a  nakonec jsme z  každého záznamníku demag

netizérem vymazali údaje a vrátili jsme ho na jeho původní místo, připravený pro další úder blesku.

Byla to stejně úmorná práce jako na začátku, ale já jsem

o ni měl velký zájem, bylo to koneckonců poprvé, kdy jsem já

sám prováděl kvantitativní měření blesků. Ten vykuk Čao Jü

si toho všiml, lajdal se o to víc, a když s námi nebyl Čang Pin,

nechal veškerou práci na mně a sám šel k řece chytat ryby.

Podle měření magnetických ocelových záznamníků vychá

zel elektrický proud blesků obvykle kolem deseti tisíce am

pérů, maximální dosažená hodnota činila sto tisíc ampérů,

takže jejich napětí jsme vypočítali na jednu miliardu voltů!

„Co by se dalo v takových extrémních fyzikálních podmín

kách vyrábět?“ zeptal jsem se Čao Jüho.

Čao Jü se na mě odmítavě podíval: „Co bys asi tak mohl

vyrábět? Při jaderném výbuchu nebo z vysokoenergetických

urychlovačů vznikne energie daleko víc, ale nevznikne to, co

by sis představoval. Fyzika atmosféry je velmi všední odvětví vědy, ale ty se ji snažíš proměnit v kdovíjaké tajemství. Já to mám obráceně, jsem zvyklý proměňovat tajuplné věci v  do

cela obyčejné.“ Zadíval se do temné zeleně deštného pralesa,

který meteorologickou stanici obklopoval: „Kamaráde, hoň

se za tou svou tajemnou ohnivou koulí, já si hodlám užít

svůj obyčejný život.“

41

Jeho magisterské studium už se chýlilo ke konci a na dok

torát se nechystal.

Po návratu do školy jsem dál chodil na přednášky a po vyučo

vání a  během prázdnin jsem se účastnil dalších Čang Pino

vých projektů. Jeho puntičkářství mě někdy štvalo, ale kromě

toho se s ním dalo dobře vyjít, získával jsem bohaté praktické

zkušenosti a jeho obor byl velmi blízký mému cíli.

Z těchto důvodů jsem se po promoci rozhodl přihlásit na

navazující studium pod Čang Pinovým vedením.

Přesně jak jsem předpokládal, Čang Pin se rozhodně po

stavil proti tomu, abych si jako téma magisterské práce zvolil

kulový blesk. V jiných otázkách se podvoloval, dokázal tole

rovat i tak líné studenty, jako byl Čao Jü, ale v téhle věci od

mítal ustoupit.

„Mladý člověk by neměl věnovat svoje snažení nějakým

smyšlenostem,“ řekl mi.

„Existence kulového blesku je vědeckým světem obecně

uznávaný fakt, jak by to mohlo být něco smyšleného?“

„Zopakuji to znovu: Jaký má význam zabývat se něčím, co

nehraje žádnou roli v mezinárodních normách ani národních

standardech? Dokud jste studoval v bakalářském programu,

mohl jste si s pomocí základních vědeckých metod zkoumat

váš vlastní obor, získal jste široké, leč povrchní znalosti, ale

pro magistry už tohle neplatí.“

„Ale pane učiteli Čangu, fyzika atmosféry je teď v  zásadě

základní vědní disciplínou, už to není pouhý nástroj pro in

ženýrství, jejím úkolem je pomáhat nám s poznáváním světa.“

„Ale v naší zemi je prioritou sloužit ekonomickému budo

vání.“

„Ale i přesto, pokud by opatření na ochranu před bleskem

v  ropném přístavu v  Chuang-tau brala v  potaz kulový blesk,

bylo by možné tomu požáru v roce  zabránit.“