načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kukly – John Wyndham

Kukly

Elektronická kniha: Kukly
Autor: John Wyndham

– Před mnoha lety Zemi postihlo Utrpení. Malá komunita ve vesnici Waknuk na ostrově Labrador jej bere jako boží trest a snaží se ze svého života důsledně vymýtit vše, co se nějakým způsobem vymyká normálu, božímu obrazu – odlišné rostliny, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: z anglického originálu The chrysalids ... přeložila Eva Padrtová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0731-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Před mnoha lety Zemi postihlo Utrpení. Malá komunita ve vesnici Waknuk na ostrově Labrador jej bere jako boží trest a snaží se ze svého života důsledně vymýtit vše, co se nějakým způsobem vymyká normálu, božímu obrazu – odlišné rostliny, zvířata, děti… Když David Storm a jeho přátelé v útlém věku zjistí, že mají telepatické schopnosti, začíná jejich boj o přežití, protože fanatičtí obyvatelé vesnice neváhají udělat cokoli, aby se zavděčili Stvořiteli. Dokonce ani zabít…

Zařazeno v kategoriích
John Wyndham - další tituly autora:
The Day of the Triffids The Day of the Triffids
Den trifidů Den trifidů
Level 5: Web Bk/CD pack Level 5: Web Bk/CD pack
Kukly Kukly
 (CDmp3 audiokniha)
Den trifidů Den trifidů
 (audio-kniha)
Den trifidů Den trifidů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


Kukly

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

John Wyndham

Kukly – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



john wyndham




7

1

Když jsem byl docela malý, míval jsem někdy sen o městě – bylo to divné, protože to začalo ještě dříve, než jsem se do­ věděl, co to město vůbec je.

Ale to město seskupené v oblouku na břehu velkého mod­ rého zálivu mi přicházelo na mysl znovu a znovu. Viděl jsem ulice s řadami domů, mořskou hladinu, dokonce i čluny v pří­ stavu. Přitom v bdělém stavu jsem ani moře, ani čluny nikdy neviděl...

A domy se nepodobaly ničemu z toho, co jsem znal. I do­ prava na ulicích byla zvláštní, v povozech nebyli zapřaženi koně a na obloze se někdy objevovaly zářivé předměty ve tvaru ryb, a určitě to nebyli ptáci.

Nejčastěji jsem tento podivuhodný svět vídal v denním světle, ale občas i v noci, kdy pobřeží bylo ozářeno světly, připomínajícími šňůry světlušek, některá světla jiskřila, jako by je vítr vynášel do vzduchu nebo snášel na vodní hladinu.

Byl to nádherný a fascinující pohled a jednou, když jsem byl ještě docela malý a neměl dost rozumu, jsem se zeptal své nejstarší sestry Mary, kde to kouzelné město je.

Zavrtěla hlavou a řekla, že žádné takové místo teď už neexistuje. Ale třeba to jsou vzpomínky na dávno minulé doby. Sny jsou podivná věc a není pro ně vysvětlení, a tak jsem možná zahlédl kousíček z toho světa, který kdysi exis­ toval – nádherného světa, v němž žili dávní lidé, dokud ještě Bůh neseslal na zemi Utrpení.

Ale pak mě velmi vážně varovala, abych se o tom nikomu nezmiňoval; ostatní lidé, pokud je jí známo, nemají takové představy ani ve snech, ani za dne, a tak je nejlepší o tom pomlčet.

Byla to dobrá rada a já jsem naštěstí měl dost rozumu, abych ji uposlechl. Lidé v našem kraji vždy velmi rychle zpo­ zorovali cokoli podivného nebo odlišného, dokonce i na mé leváctví se dívali s nedůvěrou. A tak jsem se v té době i ně­ kolik let později o svém snu nikomu nezmiňoval – vlastně jsem na to skoro zapomněl, protože jak jsem vyrůstal, sen přicházel stále řidčeji a později jen výjimečně.

Ale na Maryinu radu jsem nezapomněl. Nebýt jí, snad bych se byl někomu zmínil o zvláštním způsobu, kterým jsem se dorozumíval se sestřenicí Rosalindou, a určitě bychom se byli oba dostali do velkých nesnází – kdyby mi někdo náho­ dou uvěřil. Myslím, že ani ona, ani já jsme tomu v té době nepřikládali žádnou váhu: prostě jsme měli v krvi opatrnost. Určitě jsem nebyl v ničem odlišný. Byl jsem normální kluk, vyrůstal jsem docela normálně, svět kolem sebe jsem bral takový, jaký byl. Něco se se mnou stalo, teprve když jsem potkal Sophii. Ani pak to nebyla bezprostřední změna. Když teď pohlédnu zpátky, uvědomuji si, že tehdy ve mně poprvé začaly klíčit pochybnosti.8

Toho dne jsem jako obvykle šel ven sám. Bylo mi asi de­ set let. Sestra Sarah, druhá nejmladší z rodiny, byla o pět let starší. Byl to dost velký rozdíl, a tak jsem si většinou hrával sám. Často jsem chodíval cestou směrem na jih, minul ně­ kolik polí, až jsem se dostal k vysokému náspu, po kterém se dalo jít pořád dál.

Násep pro mě tehdy nebyl žádnou hádankou: byl pří­ liš velký, než aby ho mohli postavit lidé, ani mě nena­ padlo ho spojovat s podivuhodnými činy dávných lidí, o nichž jsem občas slýchal. Byl to prostě násep, širokým obloukem se přibližoval a pak přímo, jako když střelí, smě­ řoval k vzdáleným horám; tvořil část našeho světa a ne­ byl o nic podivnější než řeka, obloha nebo samotné hory. Procházel jsem se často po vrcholku náspu, ale zřídkakdy jsem slézal na jeho druhou stranu. Z neznámého důvodu mi byla země za ním cizí – ne nepřátelská, prostě jen cizí. Ale objevil jsem tam místo, kde stékající déšť vyryl v písku kory­ to. Když jsem si sedl na vršek a odstrčil se, svištěl jsem dolů, letěl kousek vzduchem a přistál na hromadě měkkého písku.

Znal jsem to místo už dost dlouho a vždycky jsem tam byl sám. Až jednou, zrovna když jsem se sbíral ze země po tře­ tím sjezdu a chystal se ke čtvrtému, uslyšel jsem znenadání nějaký hlas: „Ahoj!“

Rozhlížel jsem se, ale nepoznával jsem, odkud hlas přichá­ zí. Pak jsem zahlédl, jak se zachvělo pár větviček v blízkém křoví. Keře se rozhrnuly a vyhlédla tvář. Byla to drobná, opá­ lená tvářička, ověnčená tmavými kudrnami. Měla dost vážný výraz, ale oči jí zářily. Chvíli jsme na sebe hleděli, a pak jsem i já řekl: „Ahoj.“

Chvíli váhala, ale pak rozhrnula křoví. Uviděl jsem děv­ čátko trochu menší než já a asi o něco mladší. Měla na sobě červenohnědé pracovní kalhoty a žlutou košili. Vpředu měly kalhoty lacl, na kterém byl našitý kříž z tmavohnědé látky. Vlasy jí po stranách svazovaly žluté stužky. Stála několik vte­ řin tiše, jakoby v nejistotě, jestli to není v křoví bezpečnější, a pak zvítězila zvědavost a dívka vyšla ven.

Hleděl jsem na ni překvapeně, protože jsem ji neznal. Čas od času se u nás sešly děti z širokého dalekého okolí, a tak se mi zdálo divné, že jsem ji nikdy předtím nepotkal.

„ Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Sophie,“ řekla. „A ty?“

„David,“ odpověděl jsem. „Kde bydlíš?“

„Tamhle,“ mávla rukou neurčitě někam k neznámé zemi za náspem.

Odvrátila oči k písčité stružce, ve které jsem před chvílí jezdil.

„ Je to švanda?“ zeptala se toužebně.

Váhal jsem, zda ji mám přibrat do hry, a pak jsem řekl: „ Je. Pojď si to zkusit.“

Zaváhala. Vteřinu či dvě si mě prohlížela, pak se nenadá­ le rozhodla. Vyškrábala se na vrcholek náspu přede mnou.

Fičela dolů stružkou a vlasy i stužky jí vlály. Když jsem přistál za ní, ztratila už svůj vážný pohled a oči jí zářily vzru­ šením.

„ Ještě jednou,“ řekla a škrábala se po svahu vzhůru.

Stalo se to při třetím sjezdu. Odstrčila se stejně jako při předešlých jízdách. Sledoval jsem, jak sviští dolů a končí ve víru písku. Nějak se jí podařilo přistát pár stop vlevo od ob­10 vyklého místa. Čekal jsem, až se zvedne – než vystartuji sám. Nezvedala se.

„Dělej,“ pobídl jsem ji netrpělivě.

Pokoušela se zvednout a pak zavolala:

„Nemůžu, bolí to.“

Riskoval jsem sešup a přistál vedle ní.

„Co je?“ zeptal jsem se.

Svraštila tvář. V očích měla slzy.

„Nemůžu vyndat nohu,“ řekla.

Levá noha se zaryla do jemného písku. Odhrabal jsem ho rukama. Její bota vězela mezi dvěma vyčnívajícími kameny. Zkoušel jsem s ní pohnout, ale nešlo to.

„Nemůžeš ji nějak vykroutit?“ navrhl jsem.

Zaťala zuby a pokusila se o to.

„Nejde to.“

„Pomůžu ti,“ nabídl jsem se.

„Ne, ne, bolí to,“ protestovala.

Nevěděl jsem, co dělat. Bylo jasné, že ji každý pohyb bolí. Uvažoval jsem. „Musíme přeříznout tkaničky, abys mohla botu zout. Rozvázat to nejde,“ rozhodl jsem.

„Ne, ne, to ne,“ řekla zděšeně, „to nesmíme.“

Její zděšení mě mátlo. Kdyby vytáhla nohu z boty, mohli bychom ji vyrazit kamenem, ale takhle se nedalo nic dělat. Položila se do písku, koleno uvězněné nohy trčelo do výšky.

„Moc to bolí,“ řekla. Nedokázala už zadržet slzy. Začaly jí stékat po tváři. Ale ani teď se nerozplakala úplně, jen sla­ bě kňourala.

„Stejně budeš muset tu botu zout,“ řekl jsem jí.

„Ne,“ protestovala znovu. „Ne, to nesmím. Nikdy. Nesmím.“

Rozpačitě jsem si vedle ní sedl. Sevřela mi ruku a roz­ plakala se. Pochopil jsem, že ji to bolí čím dál víc. Poprvé v životě jsem se octl v situaci, kdy jsem musel rozhodnout. A já rozhodl.

„Nedá se nic dělat. Musíš se vyzout,“ řekl jsem. „ Jinak tady taky můžeš třeba umřít.“

Chvíli to trvalo, než se podrobila. S obavami se dívala, jak rozřezávám tkaničku. Potom řekla: „ Jdi pryč! Nesmíš se dívat.“

Chvíli jsem váhal, ale v dětství je člověk zvyklý podřizovat se spoustě nepochopitelných, ale důležitých konvencí, a tak jsem poodešel a otočil se zády. Slyšel jsem, jak rychle odde­ chuje. Pak se zas rozplakala. Obrátil jsem se.

„Nedokážu to,“ řekla s vyděšenýma, uslzenýma očima. Klekl jsem si k ní, abych prozkoumal situaci.

„Nesmíš to nikomu prozradit, nikomu,“ řekla. „Nikdy, slib mi to.“

Slíbil jsem.

Byla velice statečná. Zase jen tak slabě kňourala.

Když se mi konečně podařilo vysvobodit nohu, vypadala podivně. Byla totiž celá zkroucená a oteklá – tehdy jsem si ani nevšiml, že má víc než obvyklý počet prstů...

Podařilo se mi vyprostit střevíc z rozsedliny, ale když jsem jí ho podal, nedal se na oteklou nohu obout. Nemohla na ni ani došlápnout. Chtěl jsem ji nést na zádech, ale byla těžší, než jsem čekal, a bylo mi jasné, že takhle se daleko nedo­ staneme.

„Přivedu nějakou pomoc,“ řekl jsem.

„Ne, polezu po zemi,“ řekla.12

Šel jsem vedle ní, nesl jí střevíc a cítil se zbytečný. Dopla­ zila se dost daleko, ale nakonec toho musela nechat. Nohavi­ ce se jí na kolenou rozedraly a začala krvácet. Doposud jsem nepoznal nikoho, ani kluka ani holku, kdo by tolik vydržel, skoro mě to děsilo. Pomohl jsem jí postavit se na zdravou nohu a podpíral ji, aby mi mohla ukázat, kde bydlí: proužek kouře, který označoval její domov. Když jsem se ohlédl, byla už zase na všech čtyřech a mizela v křoví.

Dům jsem našel snadno a trochu s obavami jsem zakle­ pal. Dveře otevřela vysoká žena. Měla jemnou, hezkou tvář a velké, jasné oči. Šaty měla rudohnědé a trochu kratší, než jaké nosily ženy u nás doma, ale měla na nich obvyklý kříž, od krku k lemu a přes prsa. Jeho zelená barva ladila s šátkem na hlavě.

„Vy jste Sophiina matka?“ zeptal jsem se.

Zkoumavě si mě prohlédla a zamračila se. Potom řekla příkře, s neklidem v hlase:

„Stalo se něco?“

Řekl jsem jí všechno.

„Ach,“ vykřikla, „její noha!“

Znovu si mě zkoumavě prohlédla, opřela o stěnu koště, které držela v ruce, a bryskně se zeptala:

„Kde je?“

Vedl jsem ji cestou, po které jsem přišel. Při zvuku jejího hlasu vylezla Sophie z křoví.

Matka se podívala na znetvořenou, oteklou nohu a krvá­ cející kolena.

„Ach, ty můj miláčku ubohý!“ řekla, sevřela ji do náručí a líbala. Pak dodala: „Viděl to?“

„Ano,“ řekla Sophie. „ Je mi to moc líto, maminko. Zkou­ šela jsem to sama, ale nedokázala jsem to a tolik to bolelo.“

Matka pomalu přikývla. Povzdechla si.

„No, už se nedá nic dělat. Vylez si nahoru.“

Sophie se jí vyšplhala na záda a společně jsme se vraceli do domu. Přikázání a nařízení, kterým se člověk naučí v dětství, se dají mechanicky zapamatovat, ale nemají valný význam, dokud před sebou nemáte nějaký názorný příklad – a i pak ještě musíte rozpoznat, že to příklad je.

Tak i já jsem trpělivě seděl a sledoval, jak matka poraně­ nou nohu omývá, přikládá chladivý obklad a zavazuje, a ne­ rozpoznal jsem žádnou spojitost s tvrzením, které jsem ve svém životě slýchal skoro každou neděli.

„A Bůh stvořil člověka, aby byl Jeho obrazem. A Bůh ur­ čil, že člověk má mít jedno tělo, jednu hlavu, dvě paže a dvě nohy, že každá paže má být skloubena na dvou místech a má končit rukou: že každá ruka má mít čtyři prsty a jeden palec: že každý prst bude mít rovný nehet...“

A tak dále až po slova:

„Pak Bůh stvořil také ženu a rovněž ji učinil k svému obra­ zu, pouze s některými rozdíly podle jejích přirozených vlast­ ností: její hlas bude vyšší než mužův, neporostou jí vousy, bude mít dva prsy...“

A tak dále.

Znal jsem to celé, slovo od slova – a přesto ve mně pohled na Sophiiných šest prstů žádnou vzpomínku nevyvolal. Vi­ děl jsem její nohu spočívající na matčině klíně. Všiml jsem 14 si, jak se na ni matka na chvilku tiše zahleděla, pozvedla ji, sklonila se, aby ji jemně políbila, a pak vzhlédla se slzami v očích. Cítil jsem lítost nad jejím zármutkem i nad Sophií a její poraněnou nohou – ale to bylo všechno.

Když bandážování skončilo, rozhlížel jsem se zvědavě po pokoji. Byl to o hodně menší dům, než jsme měli my, ale víc se mi líbil. Připadal mi přátelský. A i když Sophiina matka byla neklidná a ustaraná, nevzbuzovala ve mně pocit neví­ taného vetřelce ve spořádané rodině, jaký jsem často míval u nás doma. A tahle místnost se mi také zdála o to hezčí, že tu na stěnách nevisely žádné průpovídky, na které by lidé s rozhořčením poukazovali. Místo toho jsem viděl několik kreseb koní a moc se mi líbily.

Za chvilku doskákala Sophie k židli u stolu, byla už upra­ vená a z obličeje zmizely stopy po slzách. Až na nohu už byla docela v pořádku a s důstojnou pohostinností se vyptávala, zda jím rád vejce.

Potom mi paní Wenderová řekla, abych tam na ni počkal, než odnese Sophii nahoru. Vrátila se za několik minut a po­ sadila se ke mně. Sevřela mi ruku do dlaní a chvíli mi vážně hleděla do očí. Vnímal jsem intenzivně její neklid, ale zpo­ čátku mi nebylo zcela jasné, z čeho pramení. Překvapilo mě to, protože předtím nic nenaznačovalo, že má tuto schopnost. Vyslal jsem k ní své myšlenky, pokoušel se ji uklidnit a do­ kázat jí, že ze mě nemusí mít strach, ale nepronikl jsem k ní. Dál mě pozorovala a oči jí zářily skoro jako Sophii, když se pokoušela neplakat. Hleděla na mě upřeně, ale její myšlenky byly beztvaré a plné úzkosti. Pokusil jsem se znovu, ale ani teď jsem k ní nepronikl. Potom zvolna přikývla a řekla nahlas: „ Jsi hodný chlapec, Davide. Byl jsi k Sophii velmi laskavý. Chci ti za to poděkovat.“

Cítil jsem se trapně a zahleděl se na své boty. Nevzpomí­ nal jsem si, že by mě kdy nazvali hodným chlapcem, nevěděl jsem, co na to říci.

„Ty máš Sophii rád, viď?“ pokračovala a stále mě pozo­ rovala.

„Ano,“ odpověděl jsem. A pak jsem dodal: „Myslím, že je hrozně statečná. Určitě to moc bolelo.“

„ Jsi ochotný zachovat kvůli ní tajemství – důležité tajem­ ství?“ zeptala se.

„Ano – samozřejmě,“ souhlasil jsem, ale byl jsem v rozpa­ cích, protože jsem neměl představu, o jaké tajemství se jedná.

„Viděl – viděl jsi její nohu?“ ptala se a hleděla mi upřeně do tváře. „ Její – prsty?“

Přikývl jsem. „Ano,“ řekl jsem znovu.

„Víš, to je to tajemství, Davide. Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Ty jsi kromě jejího otce a mě jediný člověk, který to ví. O tom nesmí vědět nikdo jiný. Vůbec nikdo – nikdy.“

„Ne, nesmí,“ přikývl jsem vážně.

Zmlkla – vlastně se odmlčel jen její hlas, ale myšlenky jí běžely dál, jako by v ní zoufale, nešťastně doznívalo „nikdo“ a „nikdy“. Pak se cosi změnilo a objevilo se v ní napětí a prud­ kost a strach. Odpovídat jí myšlenkami nebylo nic platné, a tak jsem se neobratně pokoušel zdůraznit své odhodlání slovy.

„Nikdy se to nikdo nedozví,“ ujišťoval jsem ji vážně.

„ Je to moc, moc důležité,“ naléhala. „Ani ti to neumím vysvětlit.“ Ale ve skutečnosti mi nemusela nic vysvětlovat. Pocit naléhavosti a důležitosti byl jasně srozumitelný z je­16 jích myšlenek. Slova zdaleka neměla tu sílu. Řekla: „Kdyby to kdokoliv zjistil – byli by – byli by k ní strašně zlí. Musíme se postarat, aby se to nikdy nestalo.“

Jako by z jejího neklidu vyrůstalo něco pevného, podob­ ného ocelovému lanu.

„Protože má šest prstů?“ zeptal jsem se.

„Ano, to právě nesmí vědět nikdo kromě nás. Musí to zů­ stat tajemstvím mezi námi,“ opakovala naléhavě. „Slibuješ, Davide?“

„Slibuju. Jestli chcete, můžu vám to odpřisáhnout,“ nabídl jsem jí.

„Slib stačí,“ řekla.

Byl to tak závažný slib, že jsem byl ochotný uchovat ta­ jemství přede všemi, dokonce i před sestřenicí Rosalindou. Ale v duchu jsem se divil, proč je to pro paní Wenderovou tak důležité. Proč by měl jeden mrňavý prst působit tolik strachu a úzkosti? Jenže dospělí dělali často povyk neúměr­ ný příčinám. A tak jsem se držel toho hlavního – potřeby zachovat tajemství.

Sophiina matka na mě dál hleděla smutnýma a nevidou­ címa očima, až mi to začalo být nepříjemné. Všimla si toho a usmála se. Byl to velice laskavý úsměv.

„Tak dobrá,“ řekla. „Uchováme to v tajnosti a už o tom nebudeme mluvit, platí?“

„Platí,“ souhlasil jsem.

Na stezce vedoucí dolů ode dveří jsem se ještě otočil.

„Smím zas za Sophií brzy přijít?“ zeptal jsem se.

Zaváhala a po chvilce zvažování řekla: „Dobrá, přijď, ale jen když si budeš jistý, že o tom nikdo neví,“ souhlasila. Až když jsem se vrátil k náspu a vydal se po jeho vrcholku na cestu k domovu, spojila se mi monotónní nedělní přikázání s tvrdou skutečností. Došlo k tomu náhle, jako bych slyšel cvaknutí západky v zámku. Měl jsem plnou hlavu Defini­ ce člověka: „... a každá noha bude mít dva klouby a jedno chodidlo a každé chodidlo bude mít pět prstů a každý prst bude končit rovným nehtem...“ a tak dál až nakonec: „A kaž­ dý tvor, který se navenek zdá lidským, ale není takto utvo­ řen, není člověkem. Není ani mužem, ani ženou. Je rouhá­ ním proti pravé podobě Boží a je zavrženíhodným před tváří Páně.“

Zcela nečekaně jsem byl vyveden z rovnováhy, stál jsem před záhadou. Stále mi vtloukali do hlavy, že rouhání je něco strašného. Ale na Sophii nic strašného nebylo. Bylo to obyčej­ né děvče – i když daleko rozumnější a statečnější než většina jiných. Ale podle Definice...

Někde je určitě chyba. Mít jeden prstík navíc – vlastně dva prstíky, protože na druhé noze má určitě také takový –, to ji přece nemůže činit „zavrženíhodnou před tváří Páně“...?

Na světě je to podivně zařízeno...18

2

Domů jsem se vracel jako mnohokrát předtím. Tam, kde les zasahoval až k náspu a hltavě se do něj zakusoval, jsem se seškrábal na úzkou, málo používanou pěšinu. Odtud jsem už byl stále ve střehu a nespustil ruku z nože. Správně bych neměl vstupovat do lesa, protože občas – i když jen zřídka – se stávalo, že někteří velcí tvorové pronikali do civilizovaných končin až k Waknuku, a někdy mohl člověk narazit i na zvířa­ ta podobná divokým psům či kočkám. Ale i tentokrát jsem měl štěstí a zaslechl pouze malá zvířata a ta přede mnou prchala.

Ušel jsem asi míli a přišel k obdělávané zemi, kde už byl za třemi čtyřmi pozemky vidět náš dům. Prodral jsem se na okraj lesa, v skrytu obhlédl situaci a pak jsem schovaný za křovinami přešel všechna pole kromě posledního a znovu zastavil a vyhlížel. V dohledu byl pouze starý Jacob, který na dvoře rozvážně nakládal hnůj. Když se otočil, přelétl jsem v bezpečí za jeho zády nekryté území dvora, vyšplhal se do okna a odkradl se do svého pokoje.

Není snadné popsat náš dům. Od té doby, co můj děde­ ček, Elias Strorm, postavil asi před padesáti lety první část, přistavovali k němu obyvatelé další místnosti a přístěnky. Teď vypadal jako rozvětvený kmen, na jednom konci z něho vy­ růstaly kůlny, skladiště, stáje a stodoly, na druhém se větvil na prádelny, mlékárny, sýrárny, čeledníky a tak dál, a to všechno ze tří čtvrtin obklopovalo velký udusaný dvůr, ten kryla hlav­ ní budova a v jeho středu se rozkládalo hnojiště.

Jako všechny domy v distriktu byl i ten náš postaven ze solidních, hrubě přitesaných trámů, ale poněvadž tu byl nej­ starší, byly jeho vnější zdi většinou vyplněny cihlami a ka­ meny z rozvalin, které zbyly ze staveb dávných lidí, jen pro vnitřní zdi bylo použito omítnutého rákosu.

Můj děd se mi jevil jako poněkud jednotvárně až su­ chopárně ctnostný člověk, takový dojem aspoň ve mně vzbu­ dil otec. Teprve později jsem si sestavil obraz, který byl sice věrohodnější, ale ne tak úctyhodný.

Elias Strorm sem přišel z východu, odněkud od moře. Proč přišel, není docela jasné. On sám tvrdil, že ho bezbožné mra­ vy východních krajů přinutily hledat méně zkaženou, spoleh­ livější krajinu, ale slyšel jsem narážky, že ho tam už nechtěli jeho krajané. Tak či tak, zaneslo ho to tedy do Waknuku, tenkrát ještě zaostalé, téměř pohraniční krajiny – s celým po­ zemským jměním naloženým na šesti povozech, to mu bylo pětačtyřicet. Byl to drsný, pánovitý člověk, od všech nelítost­ ně vyžadoval morální čistotu. Pod huňatým obočím mu oči planuly bojovným ohněm. Často měl ústa plná úcty k Bohu, v srdci však neustálý strach z ďábla a zřejmě se nedalo poznat, co z toho bylo jeho vůdčí silou.

Brzy potom, co začal stavět obydlí, se vydal na cestu a zpět si přivedl nevěstu. Byla plachá, hezká v takovém tom narů­20 žovělém a zlatavém odstínu a o pětadvacet let mladší. Říkalo se, že se pohybovala jako nádherné hříbě, když myslela, že ji nikdo nepozoruje; a jako vylekaný zajíc, když na ní spočinul manželův pohled.

Mezi lidmi se ale chuděra chovala neslaně nemastně. Ne­ přišla na to, že manželství má vyvolávat lásku, neumožnila svému muži, aby spolu s ní znovu omládl, nevynahradila mu to ani tím, že by zkušeně vedla domácnost.

Elias nebyl z těch, kteří přehlížejí nedostatky. Za pár let smazal hříběcí svěžest výtkami, růžová a zlatá vybledly před jeho kázáním, a stvořil tak žalostný přízrak, pouhý stín man­ želky, která opustila svět bez námitek rok po narození dru­ hého syna.

Děd Elias neměl nikdy ani nejmenších pochybností o po­ době svého dědice. Jeho víru měl můj otec v krvi, dědovy zásady ho poháněly a obojí měl pod kontrolou mozek, bo­ hatě zásobovaný poučkami z bible a Nicholsonových Pokání. Ve víře byli otec a syn zajedno, rozdíl byl pouze v chování; v otcových očích se neobjevovalo kazatelské zanícení, jeho mravní síla byla spíše v oblasti zákonů.

Můj otec Joseph Strorm se oženil až po smrti Eliase a roz­ hodně neměl v úmyslu zopakovat chybu svého otce. Názory mé matky byly v souladu s jeho vlastními. Měla silně vyvinu­ tý smysl pro povinnosti a vždy si byla jistá, v čem spočívají.

Náš distrikt – a tedy i náš dům jako přední v něm – se nazýval Waknuk podle ústního podání, v němž se v těchto místech vyskytovala krajina toho jména, před dávnými a dáv­ nými časy, v dobách dávných lidí. Pověst byla jako obvykle nepřesná, ale jistě tam tehdy stávaly nějaké domy, protože tu po nich zůstaly zbytky a základy, dokud jsme jich nepouži­ li pro nové stavby. Také tu byl onen dlouhý násep ubíhající k horám a obrovská jizva, kterou po sobě určitě zanechali dávní lidé, když ve svém nadlidském úsilí odřízli půlku hory při pátrání po něčem, co je zajímalo. Snad se to místo tehdy nazývalo Waknuk, zkrátka a dobře stalo se tedy Waknukem, spořádaným, ukázněným, Boha ctícím společenstvím lidí, kteří byli roztroušeni asi ve stovce malých i větších usedlostí.

Otec byl významnou místní osobností. Když jako šestnáctiletý poprvé vystoupil na veřejnosti s nedělní řečí v kostele, který postavil jeho otec, nežilo v našem distriktu ještě ani šedesát rodin. A své postavení si udržel i v době, kdy při neustálém odlesňování přibývalo půdy vhodné k farmaře­ ní a přicházeli další osadníci. I pak byl největším vlastníkem půdy a dál o nedělích kázal a prakticky objasňoval, co si na nebesích myslí o různých otázkách lidského konání a v ur­ čených dnech zákon sám uplatňoval jako smírčí soudce. Ve zbylé době dohlížel na to, aby on sám a vše, co měl pod kon­ trolou, bylo pro distrikt i nadále zářivým příkladem.

Podle místního zvyku se v domácnosti všechno důležité odehrávalo ve velké obytné místnosti, která byla současně ku­ chyní. Jak dům, tak i tahle místnost byly ve Waknuku největší a nejlepší. Obzvlášť pyšní jsme byli na velký krb – nebyla to samozřejmě žádná marnivá pýcha, spíše jsme si byli vědomi, že poskytujeme důstojný útulek nádherným předmětům, kte­ ré nám svěřil Bůh: byl to pro nás slavnostně převzatý záva­ zek. Ohniště bylo obklopeno solidními kamennými kvádry. Celý komín byl z cihel a bylo známo, že nikdy nezahořel. Jeho vyústění na střeše bylo chráněno jedinými existujícími 22 dlaždicemi v distriktu, a tak od něj zbytek doškové střechy také nikdy nechytil.

Na čistotu a úklid velké místnosti dohlížela matka. Podla­ ha byla umně seskládaná z kousků cihel a kamenů a jejich na­ podobenin. Nábytek tvořily doběla vydrhnuté stoly a stoličky a několik židlí. Stěny byly vybílené. Viselo na nich několik velkých, naleštěných pánví, které se nevešly do příborníků. Jediné, co se trochu blížilo výzdobě, bylo pár dřevěných desek s umělecky vypálenými citáty, většinou z Pokání. Vlevo od krbu stálo: JEDINÝM ODRAZEM BOHA JE ČLOVĚK. Vpravo byl citát: STÁDO BOŽÍ UDRŽUJ BEZ POSKVRNY. Na protěj­ ší straně byly další dva: NORMA BUDIŽ BLAHOSLAVENA a V ČISTOTĚ JE NAŠE SPÁSA. Největší nápis byl na zadní stěně, visel přímo proti dveřím do dvora. Připomínal každé­ mu příchozímu: STŘEZ SE MUTANTA!

Odkazy na tyto texty byly tak časté, že jsem se obeznámil s jejich zněním dřív, než jsem vůbec uměl číst, byly to mož­ ná moje první lekce ve čtení. Znal jsem je zpaměti, stejně jako jiné roztroušené po domě, které například hlásaly: NOR­ MA JE VŮLE BOŽÍ a REPRODUKCE JE JEDINÁ POŽEHNA­ NÁ PRODUKCE a STRŮJCEM DEVIACE JE ĎÁBEL a spousta dalších o urážkách a rouháních.

Mnohé mi zatím nic neříkaly, o jiných jsem se už poučil. Třeba urážky. Někdy to totiž bylo docela vzrušující, když jsme na nějakou narazili. První známkou obvykle bylo, že se otec vrátil domů ve špatné náladě. Téhož večera nás pak všechny svolal k sobě, včetně všech zaměstnanců na farmě. Společně jsme poklekli a on za nás vyhlašoval lítost a odříkával modlit­ by za odpuštění. Příštího rána jsme vstali ještě za šera a shro­ máždili se na dvoře. Při východu slunce jsme zapěli hymnus a otec přitom obřadně porazil dvouhlavé tele, čtyřnohé kuře či jakoukoliv jinou podobu na sebe urážka náhodou vzala. Někdy to bývali ještě daleko podivnější tvorové...

Ale urážky se neomezovaly jen na dobytek. Občas to bylo pár obilných stvolů nebo rostlin, které otec přinesl a vztek­ le i zahanbeně jimi mrštil na kuchyňský stůl. Pokud šlo jen o pár řádků zeleniny, byly prostě vytrhány a zničeny. Ale když zkáza postihla celé pole, počkali jsme na dobré počasí a pak ho zapálili a oheň doprovázeli nábožným zpěvem. Rád jsem to pozoroval.

Na našem statku se porážel dobytek a pálila úroda častěji než jinde, protože otec byl opatrný a zbožný člověk, stále s očima na stopkách, ale jakýkoli náznak, že jsme urážka­ mi postiženi víc než ostatní, ho ranil a rozhněval. Nepřeje si přece mrhat penězi, uváděl na svou obhajobu. Kdyby byli naši sousedé tak svědomití jako on, jistě by jejich likvidace počtem převýšily naše; ale bohužel jsou na světě lidé s pruž­ nými zásadami.

A tak jsem se brzy poučil, co jsou to urážky. Patřilo sem všechno, co nemělo patřičnou podobu; tedy všechno, co se nepodobalo předkům, ze kterých vzešlo. Obvykle to byla jen nějaká maličkost, ale ať už to byla velká či malá vada, řadila se mezi urážky, a když k tomu došlo u lidí, platil termín rou­ hání – vlastně jen z praktického hlediska, obvykle se obojímu říkalo deviace.

Avšak u urážek nebyla situace vždy jednoznačná a při sporných případech bylo možné poslat pro inspektora distrik­ tu. Otec ho ovšem volával jen zřídka, raději se jistil a všechno 24 pochybné likvidoval. Jeho pedantství někteří neschvalovali, říkali, že počet deviací, který vykazoval celkové trvalé zlep­ šení a byl teď poloviční než za dob mého dědečka, by byl – nebýt otce – ještě nižší. Tak či tak, Waknuk byl proslulý svou morální čistotou.

Náš distrikt nebyl už pohraniční oblastí. Tvrdá práce a oběti nám přinesly jistou stabilitu při chovu dobytka i pěs­ tování rostlin, mohly nám ji závidět i osady na východě. Teď už to bylo víc než třicet mil jižním nebo jihozápadním smě­ rem do divočiny, do končiny, kde nebyla ani padesátiprocent­ ní naděje na poctivou úrodu. Následovalo pásmo – místy v šířce deseti, jinde až dvaceti mil –, kde byl porost ještě po­ divnější – až jste se dostali do záhadné hraniční země, kde neplatí žádné zákony a kde si – podle mého otce – „Ďábel zpupně vykračuje po svých statcích a Boží zákony jsou ze­ směšňovány“. Hraniční zem prý zasahuje různě hluboko a za ní leží pustina, o které jsme nic nevěděli. Kdo se tam dostal, také tam obvykle zemřel a těch pár navrátilců dlouho nežilo.

Ale více starostí než pustina nám působila hraniční země. Tamější obyvatelé – říká se jim lidé, i když to byly ve skuteč­ nosti deviace, často vypadali docela jako obyčejné lidské by­ tosti, pokud nebyli postiženi příliš znatelně –, tito lidé žili ve stálém nedostatku ve své hraniční krajině, a tak vycházeli do civilizovaných končin nakrást si zrní a dobytek a šaty a nářa­ dí, a když mohli, i zbraně; a někdy odnášeli i děti.

K příležitostným menším přepadům docházelo dvakrát tři­ krát do roka a zpravidla si jich nikdo moc nevšímal, samozřej­ mě až na přepadené. Ti obvykle ještě stihli utéct a přišli jen o dobytek. Všichni jim pak nějak přispěli, ať už v naturáliích nebo penězi, a pomohli jim postavit se znovu na nohy. Ale jak jsme postupně zatlačovali hranici dále, zmenšoval se životní prostor obyvatel hraniční země stále více. V někte­ rých letech byli hrozně vyhladovělí a pak už nešlo jen o rychlé přepady za účasti asi tak tuctu útočníků, kteří se zas stáhli do hraniční země; místo toho přicházeli ve velkých organizova­ ných bandách a nadělali spoustu škody.

Když byl otec malý, používaly matky k tišení a zastrašení neposlušných dětí hrozby: „Když nebudeš hodný, zavolám na tebe Starou Maggii z hraniční země. Má čtyři oči, aby tě líp vi­ děla, čtyři uši, aby tě líp slyšela, a čtyři ruce, aby tě líp popad­ la. Dávej si pozor.“ Jinou hrozbou byl Chlupatý Jack: „... ten tě zavleče do jeskyně v hraniční zemi, kde žije jeho rodina. Všichni jsou chlupatí, mají dlouhé oháňky a každé ráno sně­ dí k snídani malého chlapce a ke každé večeři holčičku.“ Ale teď už nežily v nervózním očekávání před nebezpečím hro­ zícím z nedaleké hraniční země jenom děti. Existence jejích obyvatel se stala nebezpečnou přítěží, mnohokrát jsme vládě v Rigu hlásili napáchané škody.

Co se týká účinnosti těchto petic, ani jsme je nemuseli po­ sílat. Na takovou dálku – pěti až šesti set mil – vládě nikdo nemohl předem oznámit, kam útočníci vpadnou příště, jak nám tedy mohla vlastně pomoci?

Jediné, čeho jsme se od vlády pohodlně usazené daleko na východ dočkali, bylo pár povzbudivých slov a návrh, aby­ chom zřídili místní domobranu: Ale protože všichni tělesně schopní muži byli zcela samozřejmě členy neoficiální vojen­ ské jednotky už od průkopnických dob, připadalo nám to jen jako zlehčování situace.26

V distriktu Waknuk nám z hraniční země hrozily spíše ne­ příjemnosti než nebezpečí. Ani ty nejprudší vpády se nepři­ blížily víc než na deset mil, ale občas docházelo k mimořád­ ným přepadům a zřejmě jich rok od roku přibývalo a práce na farmách bez mužů stála. Každé takové přerušení znamenalo finanční ztráty, a když k šarvátkám navíc došlo někde poblíž, zavládl strach: co když jednou postoupí ještě dál...?

Většinou jsme ale vedli pohodlný, spořádaný, pracovitý život. Naše domácnost byla rozsáhlá. Rodinu tvořili otec, matka, dvě sestry a strýc Axel, ale patřila k nám i děvčata z kuchyně a dojičky, některé měly za muže dělníky v hos­ podářství, a také jejich děti, takže když jsme se všichni sešli u jídla, bylo nás něco přes dvacet a k modlitbám se nás shro­ mažďovalo ještě víc, protože se k nám přidávali muži ze sou­ sedních domků i se ženami a dětmi.

Strýček Axel nebyl pokrevní příbuzný. Oženil se s jednou z matčiných sester, s Elizabeth. Byl tehdy námořníkem a ona s ním odešla na východ a zemřela v Rigu, když se plavil po moři. Právě z této plavby se vrátil jako mrzák. Byl to šikovný, všestranný člověk, ačkoliv se se svou zmrzačenou nohou po­ hyboval jen špatně a pomalu, a tak mu otec dovolil žít s námi. Byl také mým nejlepším přítelem.

Matka pocházela ze sedmi dětí – pěti děvčat a dvou chlap­ ců. Čtyři z dívek byly vlastní sestry, ostatní tři – nejmlad­ ší děvče a dva chlapci – nevlastní sourozenci. Prvorozenou Hannah její manžel zapudil a od té doby o ní nikdo neví. Druhá v pořadí byla Emily – moje matka. Pak přišla Harriet, která se provdala za muže s velkou farmou v Kentaku, vzdá­ lenou skoro patnáct mil od nás. Pak následovala Elizabeth, která si vzala strýčka Axela. Nevím, kde žili nevlastní teta Lilian a nevlastní strýc Thomas, ale mému nevlastnímu strýci Angusi Mortonovi patřila sousední farma. V délce asi jedné míle spolu naše farmy sousedily, mému otci to vůbec nebylo po chuti, málokdy se strýčkem Angusem v něčem souhlasil. Angusova dcera Rosalinda byla tedy moje sestřenice.

Náš statek byl největší v distriktu, ale většina ostatních se mu podobala a všechny se rozrůstaly, podněcovány neustálým zvyšováním stability, každým rokem jsme vykáceli kus lesa a vyklučili zemi pro nová pole. Z lesa jsme ukusovali nová a nová sousta, až se krajina začínala podobat staré, dlouho obdělávané na východě.

Říkalo se, že teď už i lidé v Rigu vědí, kde Waknuk leží, a ani ho nemusí hledat na mapě.

Žil jsem tedy na nejbohatší farmě ve vzkvétajícím distrik­ tu. Jenže desetiletý chlapec jako já to mohl sotva ocenit. Do­ mov jsem si uvědomoval spíš jako nepříjemně rušné místo, kde je pořád víc práce než lidí, kde vás zapřáhnou, když si nedáte pozor, a tak jsem již zmíněného večera zůstal raději v úkrytu a čekal, až mi známé zvuky prozradí, že se blíží ve­ čeře a já se mohu bez rizika ukázat.

Potloukal jsem se po statku a díval se, jak vypřahají a od­ strojují koně. Zanedlouho zacinkal ve štítu střechy několikrát zvonek. Otevřela se vrata a do dvora vcházeli lidé a mířili ke kuchyni. Přidal jsem se k nim. Hned při vstupu na mě čekala výstraha STŘEZ SE MUTANTA!, ale tato povědomá slova teď nic neznamenala. V tuto chvíli jsem vnímal pouze vůni jídla.28

3

Za Sophií jsem pak obvykle chodil jednou dvakrát týdně. Školní výuku jsme měli vždycky ráno, dá­li se tak nazvat to, když pár starších žen učí číst, psát a počítat půl tuctu dětí. Ne­ bylo těžké při obědě vyklouznout od stolu a zmizet a vyvolat dojem, že už mi někdo našel práci.

Když se kotník zahojil, mohla mi Sophie předvést oblí­ bená zákoutí svého království.

Jednou jsem ji převedl na naši stranu velkého náspu a uká­ zal jí parní stroj. V okruhu sta mil žádný jiný nebyl a na náš jsme byli moc pyšní. Dohlížitel Corky nebyl nikde poblíž, ale dveře na konci kůlny byly otevřené a zevnitř bylo slyšet rytmické odfukování, skřípění a supění.

Troufli jsme si až na práh kůlny a nakukovali do šera uvnitř. Uchváceně jsme sledovali, jak se velké klády hvízda­ vě pohybují nahoru a dolů a úplně nahoře pod střechou se houpalo obrovské vahadlo pomalu tam a zpět, tam a zpět a na konci každého kyvu se na chvíli zastavilo, jako by sbíralo sílu k dalšímu pohybu. Bylo to okouzlující, ale po nějakém čase už jednotvárné.

Po deseti minutách jsme toho měli dost a vylezli jsme si na hromadu dříví vedle kůlny. Cítili jsme, jak se celá hroma­ da pod námi chvěje, kdykoli stroj těžkopádně nabíral dech.

„Strýček Axel říká, že dávní lidé měli určitě ještě mnohem lepší stroje, než je tenhle,“ řekl jsem.

„Můj otec zas říká, že kdyby byla pravda jen čtvrtina toho, co se o nich tvrdí, byli by to kouzelníci, a ne skuteční lidé,“ přela se Sophie.

„Ale byli báječní,“ trval jsem na svém.

„Tak báječní, že to ani nemůže být pravda, říká můj otec,“ prohlásila.

„On si nemyslí, že uměli létat, jak se říká?“ zeptal jsem se.

„Ne, to je přece hloupost. Kdyby uměli létat, dokázali by­ chom to taky.“

„Ale oni dovedli spoustu věcí, kterým se my teprve učí­ me,“ namítl jsem.

„Ale ne létání.“ Zavrtěla hlavou. „Někdo to prostě umí a někdo ne, my létat nemůžeme,“ řekla.

Užuž jsem jí chtěl vyprávět svůj sen o městě a předmětech, které nad ním létaly, ale pak jsem si to rozmyslel, sen přece není žádný důkaz. Za chvíli jsme sešplhali dolů, nechali stroj supět a skřípat a vydali se domů.

Sophiin otec John Wender se vrátil z jedné ze svých cest. Z kůlny u domu se ozývalo bušení kladiva, napínal tam na rámy kůže a všude po okolí se nesly pachy provázející jeho práci. Sophie se mu vrhla kolem krku. Napřímil se a jednou rukou ji přidržel.

„Ahoj, drobku,“ řekl. Mne přivítal vážněji. Mlčky jsme se dohodli, že spolu budeme jednat jako chlap s chlapem. Bylo 30 tomu tak už od začátku. Když mě uviděl poprvé, změřil si mě způsobem, který mne polekal, bál jsem se v jeho přítomnosti promluvit. Ale postupně se to změnilo a my se stali přáteli. Ukázal a řekl mi hodně zajímavého, ale někdy jsem ho při­ stihl, že mě znepokojeně pozoruje.

A nebylo divu. Teprve po letech jsem si uvědomil, jaké vážné starosti mu nastaly, když se po návratu domů dověděl o Sophiině vymknutém kotníku a že ze všech lidí právě Da­ vid Strorm, syn Josepha Strorma, uviděl její nohu. Myslím, že ho moc pokoušela představa, že mrtvý chlapec slib porušit nemůže. Snad mě zachránila paní Wenderová...

Ale možná by ho bylo uklidnilo, kdyby byl věděl o přího­ dě, ke které došlo u nás doma asi měsíc po mém seznámení se Sophií.

Zarazil jsem si do ruky třísku, a když jsem ji vyndával, dost to krvácelo. Hledal jsem pomoc v kuchyni, ale všich­ ni měli zrovna práci s chystáním večeře, a tak jsem si sám vyhrabal ze zásuvky kus hadru na obvázání. Chvíli jsem se dost nešikovně pokoušel ránu ovázat, až si mě všimla matka.

Nespokojeně mlaskla a hned trvala na tom, že se rána musí vymýt. Pak hadřík úhledně zavázala a bručela, že se mi něco takového musí stát, zrovna když má tolik práce. Řekl jsem, že mě to mrzí, a dodal: „Mohl jsem si to udělat sám, kdybych měl ještě jednu ruku.“

Nejspíš jsem promluvil moc nahlas, poněvadž v pokoji se rozhostilo napjaté ticho.

Matka ztuhla. Rozhlédl jsem se po náhle ztichlé místnosti. Stála tam Mary s paštikou v ruce, dva z našich dělníků, kte­ ří čekali na večeři, otec se zrovna chystal usednout ke stolu, i všichni ostatní se na mě upřeně zahleděli. V otcově obličeji jsem nejdříve uviděl překvapení, pak hněv. Vyděšeně, ale ne­ chápavě jsem pozoroval, jak sevřel rty, vystoupily mu čelisti a svraštil v nevíře obočí. Pak se zeptal: „Cos to řekl, chlapče?“

Tenhle tón jsem znal. Zoufale jsem přemýšlel, jaký hřích jsem spáchal tentokrát. Zajíkal jsem se a koktal. „ Já­já­jsem jen řekl, že si to nedokážu zavázat sám,“ řekl jsem.

Nevěřící pohled vystřídalo obvinění.

„Ty sis přál ještě jednu ruku!“

„Ne, otče. Řekl jsem jen, kdybych měl ještě jednu ruku...“

„... tak by sis to mohl zavázat. Co to tedy je, když ne přání?“

„Ale myslel jsem kdybych,“ bránil jsem se. Byl jsem vydě­ šený a tak popletený, že jsem nedokázal vysvětlit, že jsem jen náhodou použil pro objasnění svých potíží takový dvojseč­ ný výraz. Uvědomoval jsem si, že ostatní už na mě přestali hledět a teď pozorují s obavami otce. Tvářil se pochmurně.

„Ty – můj vlastní syn – jsi vzýval ďábla a žádal další ruku!“ vznesl obvinění.

„Ale tak to nebylo. Já jsem jen –“

„Buď zticha, chlapče. V této místnosti tě slyšeli všichni. Lhaním to nespravíš.“

„Ale –“

„Copak jsi nevyjádřil nespokojenost s tělem, které máš od Boha – které je odrazem jeho podoby?“

„ Jen jsem řekl, kdybych měl –“

„Rouhal ses, chlapče. Kritizoval jsi normu. Slyšeli tě všichni. Co na to řekneš? Znáš přece normu, ne?“

Přestal jsem se vzpírat. Dobře jsem věděl, že v takové ná­ ladě se mi otec ani nepokusí porozumět. Papouškoval jsem:32

„Norma je odraz Boží.“

„Takže to znáš – a přece sis úmyslně přál být mutantem. To je hrozné, je to ostuda. Ty, můj syn, ses dopustil rouhání, dokonce v přítomnosti svých rodičů!“ A jako na kazatelně zahřímal: „Co je to mutant?“

„Tvor prokletý před tváří Boha a člověka,“ mumlal jsem.

„A tím sis přál být! Co na to řekneš?“

Svíral jsem rty a klopil zrak s beznadějnou jistotou, že cokoliv říkat je zbytečné.

„Na kolena!“ poručil otec. „Klekni a modli se!“

Ostatní poklekli také. Otec pozvedl hlas: „Pane, zhřešili jsme z nedbalosti. Prosíme Tě o odpuštění, že jsme toto dítě nevzdělali lépe v Tvých zákonech...“

Dlouho zvučela modlitba místností. Po „amen“ nastala chvilka mlčení, až zas promluvil otec: „ Jdi teď do svého po­ koje a modli se. Modli se, nešťastníku, za odpuštění, které si nezasluhuješ, ale které ti Pán ve své dobrotivosti možná dopřeje. Později za tebou přijdu.“ Když pak v noci po otcově návštěvě polevila bolest, dlouho jsem neusínal. Trápil jsem se nad záhadou. Přece mě ani ne­ napadlo chtít třetí ruku, a i kdybych... Bylo­li jen pomyšlení na tři ruce tak strašné, co by se stalo, kdyby je někdo skutečně měl – nebo jinou vadu, třeba jeden prst navíc –?

A když jsem konečně usnul, zdál se mi sen.

Docela nedávno jsme se všichni shromáždili na dvoře k poslednímu očištění. Stálo tam malé lysé tele a připitomě­ le mrkalo na nůž v otcově ruce; v mém snu bylo však na jeho místě děvčátko, Sophie, stála tam bosá a marně se pokoušela

34

skrýt před lidmi celou dlouhou řadu prstů na nohách. Mlč­

ky a bez hnutí jsme na ni hleděli. Náhle začala pobíhat od

jednoho k druhému a každého úpěnlivě prosila o pomoc, ale

nikdo se ani nepohnul a ve všech tvářích se zračila jen prázd­

nota. Otec k ní pomalu přistupoval a nůž se mu blyštěl v ruce.

Sophie běhala jako šílená od jedné nehybné postavy ke dru­

hé a po tvářích jí kanuly slzy. Otec, tvrdý a nelítostný, se k ní

blížil a stále se nikdo nehýbal. Přišel ještě blíž a nataženými

pažemi jí bránil v útěku.

Uchopil ji a vyvlekl do středu dvora. Nad obzorem se ob­

jevily první sluneční paprsky a všichni začali zpívat hymnus.

Sophii si otec přidržoval rukou stejně jako tehdy vzpírající se

tele. Druhou ruku vysoko pozvedl, a jak jí máchl, zablýskl se

nůž ve světle vycházejícího slunce, zrovna jako když prořízl

teleti hrdlo...

Kdyby John a Mary Wenderovi byli při tom, když jsem se s ná­

mahou a pláčem probudil a ležel pak ve tmě a snažil se sám

sebe přesvědčit, že strašné představy byly jen snem, mys lím,

že by mohli být o hodně klidnější.34

4

Z poklidného údobí jsem se dostal přímo do víru událostí. Došlo k tomu bez zvláštních příčin, některé spolu ani nesou­ visely, bylo to spíš, jako když se chystá změna počasí.

Začalo to nejspíš mým setkáním se Sophií a pak se strý­ ček Axel dověděl o mně a mé nevlastní sestřenici Rosalindě. Naštěstí mě ze všech obyvatel farmy právě on přistihl, jak s ní mluvím.

Určitě zafungoval pud sebezáchovy, že jsme si svou od­ lišnost nechávali pro sebe, neměli jsme totiž žádný bezpro­ střední pocit nebezpečí – měl jsem ho tak málo, že jsem se ani moc nepřetvařoval, když mě strýc Axel přistihl, jak sedím za stohem a povídám si sám se sebou. Asi tam byl už pár minut, než jsem ucítil jeho pohled a obrátil se.

Strýček byl vysoký muž, ani hubený, ani tlustý, ale měl statnou postavu a byl zvyklý pobývat hodně na vzduchu. Když jsem ho vídal při práci, vždycky mě napadlo, že se jeho ošlehané paže podobají leštěnému dřevu seker, se kterými pracoval. Stál tam podle svého zvyku opřený celou vahou o hůl, kterou používal od té doby, co si při jedné plavbě zlomil nohu a ta špatně srostla. Husté obočí, trochu už prokvétají­ cí šedí, měl svraštělé, ale jak mě pozoroval, měl na opálené tváři pobavený úsměv.

„Tak co, Davide, s kým si to tu povídáš? Mluvíš s vílami nebo lesními skřítky nebo jen s králíky?“ ptal se.

Zavrtěl jsem hlavou. Přikulhal blíž, posadil se vedle mě a přežvykoval stéblo slámy.

„ Je ti smutno?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl jsem.

Zase se trochu zamračil. „Nebylo by zábavnější, kdyby sis povídal s některým děckem?“ navrhl. „ Je to lepší než tu sedět a mluvit sám se sebou.“

Váhal jsem, ale protože strýček Axel byl můj nejlepší přítel mezi dospělými, řekl jsem: „Ale já jsem si povídal.“

„S kým?“ zeptal se překvapeně.

„Povídal jsem si s jednou,“ řekl jsem.

Mračil se, stále to nechápal.

„ Jak to – s jednou?“

„S Rosalindou,“ odpověděl jsem.

Odmlčel se a zpozorněl.

„No jo, ale nikde ji tu nevidím,“ poznamenal.

„Vždyť tu není. Je doma – vlastně poblíž, v malé tajné bud­ ce ve větvích stromu, kterou postavili v hájku její bratři,“ vy­ světloval jsem. „ Je to její oblíbené místo.“

Nejdřív nechápal, jak to myslím. Přihrával mi dál jako v dětské hře, ale když jsem se mu to pokoušel vysvětlit, tiše seděl a velmi vážně pozoroval mou tvář. Pak minutu či dvě nic neříkal a nakonec se zeptal: „Davie, není to jen hra? Říkáš mi pravdu?“36

„ Jistě, strýčku,“ ujistil jsem ho.

„A nikomu jinému jsi to neřekl? Vůbec nikomu?“

„Ne. Je to tajné,“ odpověděl jsem a jemu se zjevně ulevilo.

Odhodil zbytky stébla a vytáhl si ze stohu další. Zamyšle­ ně z něho ukusoval, pár kousků vyplivl a pak na mne znovu zpříma pohlédl.

„Davie,“ řekl, „chci, abys mi něco slíbil.“

„Ano, strýčku?“

„Dobře mě poslouchej,“ řekl velice vážně. „Tohleto si mu­ síš nechat pro sebe. Slib mi, že nikdy, nikdy neřekneš nikomu jinému, co jsi teď řekl mně, nikdy. Je to moc důležité, později líp pochopíš, jak moc. Nesmíš udělat nic, čím by ses prozra­ dil. Slíbíš mi to?“

Vážnost jeho proslovu na mne zapůsobila. Nikdy předtím jsem ho neslyšel mluvit tak naléhavě. Když jsem mu dával svůj slib, uvědomoval jsem si, že se zavazuji k něčemu důle­ žitějšímu, než jsem vůbec chápal. Hleděl mi upřeně do očí, aby se ujistil, že mluvím naprosto vážně, a potom přikývl. Dohodu jsme zpečetili stiskem rukou. Pak řekl: „Nejlepší by bylo, kdybys na to dokázal zapomenout.“

Zvážil jsem to a pak jsem zavrtěl hlavou.

„Myslím, že to nejde, strýčku. Opravdu. Ono to prostě exis ­ tuje. To by bylo, jako bych zkoušel zapomenout –“ odmlčel jsem se, protože jsem se nedokázal vyjádřit.

„Třeba jako pokoušet se zapomenout mluvit nebo slyšet?“ navrhoval.

„Ano, něco takového – jenomže trochu jinak,“ připustil jsem.

Přikývl a zas uvažoval.

„Slyšíš slova v duchu?“ ptal se.

„Nevím, jestli slyším nebo vidím,“ řekl jsem. „ Je to – no třeba jako obrysy –, a když se použijí slova, jsou jasnější a dá se jim snáz porozumět.“

„Ale nemusíš používat slov – nemusíš je říkat nahlas jako teď?“

„Ne, ale někdy to zlepšuje srozumitelnost.“

„A také zvyšuje nebezpečí – pro oba. Chci od tebe ještě jeden slib – že už to venku nikdy nebudeš dělat nahlas.“

„Dobře, strýčku, nebudu,“ přisvědčil jsem znovu.

„Až budeš starší, pochopíš, jak je to důležité,“ řekl a pak naléhal, abych přiměl ke stejnému slibu i Rosalindu. O ostat­ ních jsem mu neřekl, už si zřejmě dělal i tak dost velké sta­ rosti, ale chtěl jsem je o slib také požádat. Nakonec strýc zno­ vu napřáhl ruku a ještě jednou jsme si slavnostně odpřisáhli mlčenlivost. Hned toho večera jsem celou záležitost předložil Rosalindě a ostatním. Myslím, že se každý z nás už dříve tu a tam prořekl a vystavil zkoumavému, podezřívavému pohledu. Několik takových pohledů bylo dostatečným varováním a díky nim jsme se doposud vyvarovali problémů. Všichni jsme nastou­ pili stejnou cestu, cestu tajené sebeobrany, ale nejdřív každý jednotlivě, bez domluvy. Když však teď strýc Axel tolik trval na mlčenlivosti, pocit ohrožení se zvýšil. Neměl zatím pevné obrysy, ale byl reálnější. A když jsem se jim pokoušel zpro­ středkovat, jakou důležitost tomu přikládá strýc Axel, určitě jsem v nich kromě toho vyvolal také neklid, protože se ne ­ ozval ani jeden projev nesouhlasu. Slib složili ochotně, vlast­38 ně nedočkavě, jako by jim bylo úlevou, že ponesou to břeme­ no společně. Byl to náš první společný čin, který z nás udělal partu, jakmile jsme opravdu připustili, že odpovídáme jeden za druhého. Náš život se tím měnil, udělali jsme první krok na cestě k sebezáchově, jakkoli málo jsme to zatím chápali. Pocit spoluúčasti byl teď tím nejdůležitějším...

Naše osobní problémy v té době zaplašil další, který se dotýkal všech, totiž početná invaze obyvatel hraniční země.

Jako obvykle nebyl pro takový případ vypracován žádný podrobný plán, jak vpádu čelit. Každý úsek fronty měl veli­ telský štáb a jedině to se trochu podobalo organizované akci. Povinností všech bojeschopných mužů v distriktu bylo shro­ máždit se při poplachu v místním štábu a tam se měla do­ hodnout taktika podle rozsahu a místa útoku. Při drobných nájezdech se tato metoda osvědčila, ale k ničemu jinému ne­ byla. Mělo to své důsledky: když se mezi lidmi z hraniční země našli vůdci, schopní zorganizovat invazi, neměli jsme žádný vhodný způsob obrany, který by je zadržel. Dokázali postupovat v široké linii, na některých místech likvidovali skupinky naší domobrany, loupili, jak se jim zlíbilo, a nese­ tkávali se s vážnějším odporem, dokud nepronikli pětadvacet nebo i více mil do civilizovanějších oblastí.

Tou dobou jsme už měli oddíly zorganizovány trochu lépe, a abychom zabránili šíření útoků, vzchopily se soused­ ní distrikty k bočním výpadům. Naši lidé byli teď také lépe vyzbrojeni. Spousta jich měla pušky, kdežto lidé z hraniční země měli jen to, co nakradli, a z větší části mohli spoléhat jen na luky, nože a oštěpy. Nicméně díky šíři jejich postupu bylo těžké utkávat se s nimi přímo. Uměli se lépe pohybovat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.