Kniha: Krysař - Viktor Dyk

( 9 )

I

„A vaše jméno?“

„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo,

jsem krysař.“

Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenouhlavou před vraty domu, v nichž se do soumrakubělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma,

pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ještě

ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých

nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné jako

ruce paní. Neměl při sobě ani zbraně, ani hole, ač

se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, jež vždy

jisty nebyly. Svíral zato něco dlouhého a ozdobného,

co budilo zvědavost ženy, s kterou hovořil. Byla to

píšťala cizokrajné práce, jaké dosud neviděla.

„Krysař,“ zasmála se žena ve dveřích.„Přicházíte včas do Hammeln. Není tu krysaře; zato krys

je tu mnoho. Vysvětlete mi, krysaři, odkud seberou krysy? Nebývalo jich dříve, jak nám říkají. Je

pravda,“ končila s úsměvem, „staří lidé míní, že svět

je stále horší.“

Krysař pokrčil rameny.

„Odkud jsou, nevím. Jsou však v každémz vašich domů. Hlodají bez ustání; hlodají doleve skleích, hlodají tam, kde jich nevidíme. Stanou se však

( 10 )

dotěrnými a stoupají pak výše. Připravujete hostinu,

svatbu, křtiny, což já vím? Představte si, že se náhle

při hostině zjeví krysy s dlouhými boltci a dlouhými

kníry. Tento zjev kazí chuť, chápete přece.“

„Ano,“ smála se žena ve dveřích. „Při svatběKateřiny objevila se pořádná krysa. Ženich byl bledý

jako stěna a Kateřina padla do mdlob. Lidé nesnesou

nic tak málo jako to, co jim kazí chuť; odhodlají se

pak zavolat krysaře.“

„Připravujete svatbu nebo křtiny?“ otázal sekrysař náhle, bez přechodu.

Žena ve dveřích se zasmála hlasitě.

„Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři.“ Krysař se uklonil.

„To nevadí... nijak to nevadí. Nuže, povolajíkrysaře. Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť

z jejích skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede ji

do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery. A dům

je prostý krys.“

Krysař opět se uklonil a jeho hlas zachvěl senějakou elegií. Žena mlčela, pohrávajíc si větvičkou

jasmínu.

„Ale je-li tomu tak, nepomyslí nikdo na krysaře.

Krysař, cizinko, je muž, který nezůstává, ale jde.

Lidé vidí ho rádi přicházet. Ale odcházeti vidí ho

mnohem raději.“

( 11 )

„Opravdu?“ řekla pouze. Znělo to jakopovzbuzení a snad to ani povzbuzení nebylo. Ale krysař chápal to tak. Bledé jeho tváře se zbarvily; byla by to mohla pozorovat, nebýti temna.

„Cítím to, cizinko. Lidé nemilují krysaře; bojí se

ho pouze.“

Děvče zasmálo se opět.

„A čím to, že jdou krysy tak slepě za vámi,krysaři?“

Krysař ukázal na píšťalu, která oživla tímtopohybem.

„Je to zvláštní nástroj,“ řekl.

Pohlédla zvědavě na mluvčího i na píšťalu.Dotkla se jí lehce.

„Píšťala,“ řekla pak pohrdavě. „Pěkná píšťala. Ale nic více než píšťala.“

„Krysy mají dobrý sluch a má píšťala dobrý zvuk.“

Oči krysařovy zaplály podivným ohněm. Děvče ve dveřích maně ucouvlo. Větvička jasmínu v její ruce se chvěla.

„Mám zvláštní nadání vyhánět krysy,“pokračoval krysař. „Pískám občas na ni velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A já prošel mnoha zeměmi; slunnými i ponurými,pláněmi a horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy slyší a jdou. Není takového krysaře mimo mne. Povím

( 12 )

vám něco, cizinko, která se umíte tak zvonivě smát.

Nikdy jsem nepískal plným dechem; byl to vždytlumený zvuk. Kdybych pískal plně, ne pouze krysy

šly by za mnou.“

Krysař domluvil. Oči uhasly a svěsil bezděčně

ruce s píšťalou.

„Nemám odvahy,“ dodal po chvilce. „Stalo by se

něco krutého.“

Děvče stálo zamlklé a nespouštělo očí z píšťaly a krysaře. Když krysař mlčel, řekla zcela tiše:

„Líbíte se mi, krysaři. Nežli přišel soumrak,viděla jsem ve vašich černých vlasech stříbrné nitky.

Nežli jste promluvil, pozorovala jsem na vašem čele

vrásky. Ale přesto se mi líbíte. Milovalo vás jistě

mnoho žen.“

„Snad,“ odvětil krysař. „Nepamatuji se.“

Slova krysařova měla podivný a jímavý přízvuk. Děvče zvážnělo. Naklonilo se ke krysaři tak, že cítil téměř horký jeho dech.

„Líbíte se mi, krysaři,“ děla. „Ale na vašem místě zapískala bych na píšťalu – plně – vší silou –“

„Víte, co by to znamenalo?“ otázal se krysařtemným hlasem. „Já to nevím. Vím pouze, že mne časem pojímá úzkost. Hledím na svou píšťalu jako na něco, co mnohé zahubilo a co ještě mnohé zahubí. A pak se usměji. Není to nic než právě pěkná píšťala, sama

( 13 )

jste to řekla. A já nejsem více než krysař, který má

odvádět nezvané hosty. Krysař, který jako Ahasver

jde z města do města, z jihu na sever, ze západu

na východ. A jako Ahasver nemám stání. Pobyl jsem

zde příliš dlouho, cizinko.“

„Ne,“ pravila. A pak šeptala tiše: „Říkejte mi Agnes.“

„Agnes –,“ řekl. Mluvil měkce a hudebně. V jeho

ústech vše nabývalo kouzla.

Hleděla na něho napjatě.

„Odejdete záhy z Hammeln?“

„Nevím,“ řekl. „Není to v mé vůli. A – –“

Odpověděl pohledem.

Usmála se svěžím a čistým smíchem mládía radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.

„Myslím, že tu máte co činiti; je tu mnoho krys.“

A vážněji dodala:

„Zůstaňte, krysaři.“

Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla

neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku.

Větvička jasmínu chvěla se v její ruce.

„Mám milence,“ řekla.

Krysař vzal ji za ruku.

„Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Alekdybych ho viděl...“

( 14 )

Hlas krysařův zesmutněl a ztemněl. Znělo to

vážně a varovně jako hrana.

„Ne,“ vydechla. Ale nebylo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.

„Agnes – –“ řekl.

Znělo to jako otázka a jako prosba.

Pohlédla na něho a usmála se.

„Ano,“ řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.