načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kryptoportál - Bobbie Peers

Kryptoportál

Elektronická kniha: Kryptoportál
Autor:

William se vrací do Institutu posthumánního výzkumu, zjišťuje však, že je tam všechno úplně naruby. Na každém kroku stráže, platí zákaz vycházení a další nová přísná pravidla. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 220
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z norského originálu Kryptalportallen ... přeložila Marie Voslářová
ilustrace Filip Hřiba
Jazyk: česky
Téma: příběhy dobrodružné, chlapci, Norsko
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3626-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

William se vrací do Institutu posthumánního výzkumu, zjišťuje však, že je tam všechno úplně naruby. Na každém kroku stráže, platí zákaz vycházení a další nová přísná pravidla. Důvod toho všeho leží zmrazený ve sklepě institutu: je jím Abraham Talley, muž, který Williama přednedávnem málem připravil o život. Něco tady ale tak úplně nehraje... Kdo je ve skutečnosti ta záhadná osoba, která se uprostřed noci snaží s Williamem navázat kontakt, a proč Williama poslední dobou trápí podivné záchvaty? A co je vůbec zač ten zatracený kryptoportál? William s Iscií znovu musejí čelit temným silám, jejichž moc si dosud nedokážou představit, a pokračují spolu v dechberoucí cestě za tajemstvím luridia.

Zařazeno v kategoriích
Bobbie Peers - další tituly autora:
Zloděj luridia Zloděj luridia
 (e-book)
Zloděj luridia Zloděj luridia
Kryptoportál Kryptoportál
Agent orbulátoru Agent orbulátoru
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kryptoportál

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Bobbie Peers

Kryptoportál – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.






7

Ámos Boulík přitiskl čelo na skener vedle výtahu.

Chystal se obejít ještě poslední kolečko a vyrazit domů. Musel teď dávat

obzvláštní pozor. Objekt, který se nacházel dole ve sklepě, k nim ve vší

tajnosti přesunuli z jakéhosi bunkru v Londýně a uložili ho do mimořádně

zabezpečeného trezoru u nich v muzeu.

Přes čelo mu přelétl zelený laserový paprsek a výtah se s cinknutím

otevřel. Ámos nastoupil a dveře za ním zaklaply.

Když se znovu otevřely, Ámos se nacházel hluboko pod zemí. Pokra‑

čoval temnou chodbou a zastavil se před bytelnými pancéřovými vraty

z oceli. Nevšiml si postavy, která se za ním nehlučně objevila.

Přiblížil čelo k dalšímu skeneru.

„Vítejte,“ pronesl příjemný počítačový hlas.

„Díky, Belindo,“ odpověděl Boulík.

Dveře se otevřely s tichým vžum.

Ámos se už chystal vejít do místnosti, ale vtom se zastavil. Náhle jako

by si uvědomil, že není sám. Zvolna se otočil a uviděl, že se k němu blíží

jakási postava.

„Ne... ,“ zašeptal Ámos a zvedl ruce na obranu. „To není možné. Ty už

jsi po smrti...“

Vrtěl hlavou a couval přitom do temné místnosti.

Postava vešla za ním a zavřela za sebou dveře.

Muzeum historie vědy, Oxford



9

William zaváhal.

Zůstal stát za oponou. Pohlédl na vystresovanou dámu se sluchátky,

přešlapující kousek od něho. Naznačila mu, že je řada na něm a že má

vykročit na jeviště. William zvenku uslyšel potlesk, lidi vykřikovali jeho

jméno.

Ani v nejdivočejších představách by ho nenapadlo, že se někdy ocitne

v takové situaci. On, který musel prožít většinu života pod tajným jménem

na tajné adrese. Teď bylo rázem všechno vzhůru nohama. Skoro všichni

zničehonic věděli, kdo je, nebo každopádně aspoň zaslechli jeho jméno.

A dnes večer měl vystoupit v celostátní televizi. Připadalo mu to naprosto

praštěné.

„Williame Wentone... kdepak tě máme?“ uslyšel ze scény hlas mode‑

rátora. „Nejspíš vzadu objevil nějakou šifru, kterou nejdřív musí vyřešit.“

Publikum se zasmálo.

Někdo začal skandovat jeho jméno: „Wil ‑li ‑am... Wil ‑li ‑am...“

Další se přidali a brzy už stovky lidí sborově vyvolávaly: „WIL ‑LI ‑AM...

WIL ‑LI ‑AM... WIL ‑LI ‑AM... ,“ diváci tleskali do rytmu a dupali do podlahy.

Žena se sluchátky zamířila k němu. Tvářila se nespokojeně. William se

zhluboka nadechl a protáhl se otvorem v oponě na jeviště. Zarazil se, pro‑

tože mu do obličeje zasvítilo ostré světlo, a uslyšel, že publikum propuklo

v hlasitý jásot. Pokusil se rozhlédnout, ale silné reflektory ho úplně oslnily.

1


10

„Tudy!“ zvolal moderátor.

Jenže jakmile William vykročil, noha se mu zapletla do kabelů na pod‑

laze a spadl na zem.

Diváci zalapali po dechu.

Ale jeden člověk se rozesmál.

William ten smích okamžitě poznal. Byl to Vektor Hansen. Nejzahořk‑

lejší muž v  Norsku, samozvaný génius a  superkryptolog. A  teď se tak

ukrutně chechtal, že to znělo, jako by ho někdo škrtil.

William se vymotal z kabelů a vyškrábal se na nohy.

„Doufám, že jsi pojištěný,“ vtipkoval obtloustlý moderátor, přicupital

k němu a pomohl mu vstát.

William zmateně vzhlédl k Ludovi Kvedlovi, který v širokém úsměvu

cenil zářivé, čerstvě vybělené zuby. Moderátora Luda neviděl od té doby,

co uváděl výstavu Nemožnosti. William tehdy vyřešil šifru, která mu ob‑

rátila život naruby.

Ludo ho dovedl k pohovce. Vektor Hansen se přestal smát, jakmile se

jejich pohledy setkaly. Náhle zvážněl a vztekle na Williama upřel přimhou‑

řené oči.

„Posaď se,“ vyzval Ludo Williama vesele a pomohl mu na pohovku vedle

Vektora, který se odsunul, jak nejdál mohl.

Ludo vklouzl za psací stůl a uvelebil se na svou moderátorskou židli.

Chvíli tak zůstal sedět a jen se na ně usmíval.

William cítil teplo z rozpálených reflektorů u stropu. Rozhlédl se po

dvou kamerách, které popojížděly na podlaze před nimi. Jedna mířila pří‑

mo na něj. Po straně jeviště viděl sám sebe na obrazovce. Vždycky míval

světlou kůži, ale v prudkém světle vypadal obzvlášť bledý. Jeho husté blon‑

ďaté vlasy byly v záběru kamery skoro bílé.

„Jaký je to pocit, Williame... ocitnout se vedle muže, kterému jsi před

několika měsíci způsobil tak ohromnou újmu?“

William pohlédl na Vektora, který seděl vedle něj se založenýma ruka‑

ma, nohu přes nohu, a celým tělem dával najevo znechucení.

Způsobovat komukoli jakoukoli újmu William nikdy neměl v plánu.


11

„Jaký je to pocit?“ opakoval Ludo netrpělivě a pohlédl do hlediště.

„Já nevím,“ vykoktal William nejistě. „Neměl jsem v úmyslu tu šifru

v yřešit.“

„ŽVÁSTY!“ vyprskl Vektor, až mu od pusy odlétly sliny. „Určitě jsi řešení

znal předem. Někdo ti ho musel prozradit!“

Williama nenapadalo, co říct na svou obranu, a tak mlčel.

„Je to pravda, Williame? Znal jsi řešení předem?“ navázal Ludo a pochy‑

bovačně si přejel po bradě baculatým ukazováčkem. „To je dost vážná věc.“

„Ne... řešení jsem neznal,“ koktal William a zadíval se do publika, které

napětím ani nedutalo. „Opravdu. Nic jsem nevěděl. Prostě se to stalo.“

„Lže, až se mu od pusy práší,“ vykřikl Vektor a vyskočil z pohovky. „Jako

když tiskne. Má rozšířené zorničky. To je jasná známka lháře!“ Vektor

nadskakoval před Williamem a dlouhým ukazováčkem mu šermoval před

obličejem.

„Možná je jenom nervózní?“ namítl Ludo.

„Není nervózní. Ten kluk naprosto postrádá emoce,“ křičel Vektor.

Až teď William pocítil, že se ho začíná zmocňovat vztek. Věděl už pře‑

dem, že to s Vektorem bude těžké. Ale aby ho obvi ňoval, že je bezcitný lhář?

Uvědomil si, jak se mu zrychlil tep. Nesmí se Vektorem nechat vyvést

z míry.

„Ale abychom pro samou legraci nezapomněli, proč jsme vlastně tady,“

zvolal Ludo a vyskočil ze židle. „Jste připravení se do toho pustit?“ Diváci

začali divoce tleskat.

„Jsi připravený přijmout výzvu?“ ukázal Ludo na Williama.

„No, jo... ,“ zakoktal William.

Žena se sluchátky přivezla na jeviště kruhový stůl na kolečkách. Stál na

něm rozměrný stříbrný podnos s poklopem. William přemýšlel, co se pod

ním asi skrývá. Mohlo to být cokoli. Zaručeně to nějak souviselo s šiframi.

Ludo pohlédl do publika. „Jste připravení?“ zvolal a mávl na bubeníka

ve studiovém orchestru vedle jeviště. Vzduch v roze hřátém studiu roze‑

chvělo dramatické víření bubnu. Diváci znovu zajásali.

„Jste připravení dát Vektoru Hansenovi další šanci?“ křičel Ludo.


12

Diváci odpověděli ANÓÓÓ! tak hlasitě, až se otřásala podlaha.

Ludo dramatickým pohybem uchopil držadlo poklopu a nadzvedl ho.

V televizním studiu všichni zalapali po dechu.

William nemohl uvěřit svým očím. Na podnose před ním leželo cosi,

co poznával. Dvě kartonové bedny, velké jako krabice na boty. William

ovšem nezíral na ně, ale na obrázek, který na nich byl natištěný. Zachy‑

coval podlouhlý kovový válec, hodně podobný Nemožnosti. Nad ním si

přečetl nápis z výrazných rudých písmen: Složitost.

„Vidíš, co to připomíná?“ zvolal Ludo a usmál se na Williama.

Zvedl jednu z krabic, aby ji uviděli i diváci.

„Tohle bude od zítřka k dostání v každém hračkářství po celé zemi,“

prohlásil a v publiku to nadšeně zašumělo.

„Ale... ,“ zakoktal William.

Nemohl tomu uvěřit. Dětská verze Nemožnosti. Chtěli, aby s Vekto‑

rem Hansenem závodil, kdo dřív vyřeší hlavolam, který se má prodávat

v hračkářství.

Pohlédl na Vektora Hansena. Ten seděl na konci pohovky a šklebil se.

„Máte zájem sledovat dva nejlepší řešitele šifer v Norsku, možná na ce‑

lém světě, jak soutěží o to, kdo si rychleji poradí se Složitostí?“

Diváci propukli v ohlušující jásot.

Ludo Kvedla zvedl ruce na znamení, že se mají utišit. Potom se otočil

k Williamovi. „Co říkáš, Williame? Jsi připravený?“

„Ale to není opravdové,“ protestoval William.

„Bezva,“ zarazil ho Ludo. „A co říkáte vy, Vektore?“

Vektor Hansen si strhl koženou bundu, pohodil culíkem a vykřikl: „TO

SI PIŠTE, ŽE JSEM PŘIPRAVENEJ!“

„Pravidla jsou jednoduchá,“ pokračoval Ludo. „Kdo hlavolam vyřeší jako

první, vyhrává.“

Vektor kývl na dámu se sluchátky. Ta otevřela krabice a položila obě

Složitosti na stůl. Ludo zvedl ruku ve startovacím gestu a pohlédl do pub‑

lika. Potom se otočil k Williamovi s Vektorem.

„TŘI... ,“ spustil. „... DVA... JEDNA!“


13

Vzápětí rukou máchl a ozvalo se hlasité zadrnčení zvonku.

Vektor bleskurychle chňapl po bližším válečku.

William udělal totéž. Okamžitě ucítil, že Složitost není stejně kvalitní

jako Nemožnost. Některé součásti měla z umělé hmoty a byla mnohem

lehčí. Ale to ještě nemuselo znamenat, že bude také snadné ji vyřešit.

Podíval se na Vektora, který už pilně pracoval. Jeho dlouhé prsty se po‑

hybovaly ohromnou rychlostí a otáčely válečkem sem tam. Vektor se tak

zabral do práce, až mu z koutku úst začal vytékat dlouhý čúrek slin.

William zavřel oči a soustředil se jako vždycky, když chtěl vyřešit ně‑

jakou šifru. Porazit Vektora by nemělo být zvlášť těžké. Chvíli jen seděl

a čekal.

Potom to ucítil.

Onen zvláštní pocit, který se vždycky objevil nejdřív v břiše. Mraven‑

čení začínalo pokaždé tam a potom se rozšířilo podél páteře a do rukou.

Totéž se stalo i teď.

Jako by všechno kolem něj zmizelo.

Nevnímal nic než váleček ve svých rukou. Ten zazářil, potom se rozložil

a jednotlivé části se před Williamem vznesly do vzduchu. William věděl,

že se to neděje doopravdy. Viděl to jen on; luridium, které měl v těle, mu

tak pomáhalo udělat si představu o šifrách, které řešil.

Jeho ruce se pustily do práce.

Rychleji a rychleji.

Otáčel jednotlivými díly válečku dechberoucím tempem. William se

podíval na Vektora Hansena, který seděl na samém okraji sedačky a snažil

se, jako by šlo o život.

Vtom William ucítil, že se mu hřejivý pocit z rukou vytrácí. Dala se do

něho zima. Sklopil oči.

Něco bylo špatně.

Neovladatelně se mu roztřásly prsty, skoro nedokázal Složitost udržet,

a záře, která ho ještě před okamžikem obklopovala, zmizela.

Něco bylo hodně špatně.

Zatmělo se mu před očima a rozklepal se po celém těle.


14


15

A potom se ruce zastavily.

Snažil se soustředit, ale jako by ztratil kontrolu nad svým tělem. Dlaně

měl tak studené, že je skoro necítil.

Váleček mu z nich vyklouzl a jako ve zpomaleném filmu dopadl na zem.

William zděšeným pohledem sledoval, jak naráží na parket a tříští se na

kusy.

Zůstal sedět a vyjeveně zíral na součástky na podlaze před sebou.

Složitost se rozbila.

William zvedl oči a rozhlédl se po divácích. Viděl, že lidi v sále k sobě

naklánějí hlavy a povídají si, ale slyšel jen hučení jako v obřím včelím roji.

Ucítil závrať a chytil se za hlavu. Potom se podíval na Vektora Hansena,

který svou Složitost vítězoslavně zvedl do vzduchu.

Vyřešil ji.

Poskakoval kolem jako potrhlý klokan a jásal:

„VYHRÁL JSEM! VYHRÁL JSEM! PORAZIL JSEM WILLIAMA

WENTONA!“



17

William té noci ani na vteřinu nezamhouřil oka.

Teď seděl u kuchyňského stolu a cítil, jak je unavený.

Máma stála zády k němu a smažila palačinky. Zadělávala na palačinky

vždycky, když bylo Williamovi pod psa. Podíval se na noviny složené na

stole. WILLIAM WENTON: NENÍ AŽ TAK GENIÁLNÍ, stálo velkými pís‑

meny na titulní straně. Pod tím byl obrázek přešťastného Vektora Hanse‑

na v televizním studiu, jak vítězoslavně drží nad hlavou Složitost, zatímco

William sedí zaraženě na pohovce.

„Tady máš... vezmi si, kolik chceš,“ postavila před něj máma talíř s hro‑

madou palačinek. „Jak ti je?“

William pokrčil rameny. Nevěděl, co je horší, jestli prohra v soutěži, kde

všichni očekávali, že vyhraje, nebo pocit ztráty kontroly nad vlastním tě‑

lem. Celou noc se snažil luštit nové šifry a luridium fungovalo jako obvykle.

Všechno vyřešil. Co se vlastně v tom studiu stalo? Proč se tak roztřásl po

celém těle? A co mu zabránilo vyřešit tu pitomou Složitost?

Máma si všimla novin na stole. Popadla je a strčila je do hromady sta‑

rého papíru na kuchyňské lince. Potom se otočila k Williamovi a chvíli se

na něj dívala, zřejmě nevěděla, co ještě říct nebo udělat.

Trhla sebou, když se z chodby ozvala strašlivá rána, jako by někdo sho‑

dil ze schodů obrovské piano.

„Začíná se do toho dostávat,“ usmála se omluvně.

2


18

Očividně se jí ulevilo, že může konečně mluvit o něčem jiném.

„Hm,“ zamručel William a sklopil oči k palačinkám.

Potom se ozvalo další buch, následované hlasitým křach. Máma pospí‑

chala do chodby.

„Všechno v pořádku?“ uslyšel ji William.

„Ale jo... je to jenom otázka kalibrace,“ odpověděl táta přehnaně opti‑

mistickým hlasem.

„Nepotřebuješ pomoct?“ zeptala se máma.

„Ale ne. Všechno v pohodě!“ prohlásil táta tvrdohlavě. Následovalo ně‑

kolik nárazů a zvuků, jako když se něco drtí.

„Mně se ta váza stejně nikdy nelíbila,“ zamumlala máma a zacouvala

zpátky do kuchyně.

Potom se ve dveřích objevil i táta.

„Ahoj Williame... ,“ bylo jediné, co stačil říct, než se jednou rukou zachy‑

til o dveře a praštil se jimi přímo do obličeje.

William se musel usmát. Zůstal sedět a čekal.

Potom se dveře znovu rozrazily a táta vpochodoval do kuchyně. Měl na

sobě cosi, co se na první pohled podobalo kovovým chůdám připevněným

na vnější strany nohou. Sahaly mu od boků až k chodidlům a suchými zipy

byly připnuté ke kotníkům a stehnům. I na rukou měl stejné zařízení: od

ramenou až po zápěstí se mu táhly dvě kovové tyče.

Táta nekontrolovaně máchal rukama kolem sebe, ale pohled pevně upí‑

ral na volnou židli vedle mámy.

„Tohle zvládnu,“ procedil skrze zaťaté zuby a odhodlaně natáhl ruce

k židli.

Věc, kterou měl na sobě, se nazývala exoskelet. William věděl, že před‑

pona exo je řecká a znamená na vnější straně. Znal spoustu přírodovědných

pořadů o zvířatech, která mají kostru na vnější straně těla. Například brouci.

Tátův exoskelet jim přivezli domů před několika týdny a byl speciálně

navržený Institutem posthumánního výzkumu. William doufal, že institut

posílá něco pro něho, a dost ho zklamalo, když na velkém balíku uviděl

tátovo jméno.


19

V doprovodném dopisu se psalo, že skelet představuje nový prototyp,

který má táta otestovat. Skelet by měl umožnit právě lidem, jako je on,

pohyb bez vozíku.

Táta ho ze začátku odmítal. Nechtěl mít s exoskeletem ani s institutem

nic společného a chystal se poslat balík obratem zpátky. Ale mámě se

nakonec podařilo ho přemluvit, aby zařízení nejdřív vyzkoušel. Teď toho

možná trochu litovala. Vypadalo to totiž, jako by se jejich domem prohnalo

stádo splašených bizonů.

Táta dusal po kuchyňské podlaze a se zařinčením naboural do lednice.

Zapotácel se a zarazil se o linku, lednice se nebezpečně kymácela.

„To půjde... ono to půjde,“ řekl a chytil se kuchyňských záclonek.

Dveře lednice se otevřely a vyletěla z nich krabice mléka. Mléko se roz‑

lilo po podlaze, takže bylo pro tátu ještě těžší udržet se na nohou.

„Já to utřu,“ řekla máma.

Táta pustil záclonu a pohlédl na Williama přísnýma, ale usměvavýma očima.

„Jak je?“ zeptal se napjatým hlasem a s nataženýma rukama klopýtal

ke stolu.

„Fajn,“ zalhal William a položil si na talíř další palačinku.

Táta přistál vedle něho.

„Mmmm... palačinky,“ zaradoval se, nabral si z hromady tři a pleskl je

rovnou na podlahu.

„Chceš pomoct?“ nabídl se William ochotně.

„Není třeba. Asi dneska palačinky vynechám,“ odpověděl táta. „Stejně

jsou moc placaté.“

Usmál se a chvíli tiše seděli, zatímco máma vzala další palačinku a opa‑

trně ji tátovi položila na talíř. Táta se chystal protestovat, ale ona zamítavě

zvedla ruku.

„Potřebuješ jíst!“ prohlásila rozhodně. „Uvědom si, kolik spálíš kalorií,

když na sobě máš ten krám.“

Táta vzdychl a nabral si ze sklenice lžičku marmelády. Většinu rozmatlal

po stole, ale podařilo se mu troškou strefit na palačinku. Potom zvedl oči a na

chvíli se zadíval na Williama.


20


21

„S tím, co se stalo včera, se netrap. My víme, že v luštění šifer jsi nejlepší

na světě. To všichni ostatní jsou hlupáci,“ řekl a přinutil se k polovičatému

úsměvu.

Z nějakého důvodu bylo příjemné slyšet ho tohle říkat. Jeho, který ještě

před rokem tak nesnášel šifry, že Williamovi zakazoval je řešit.

„Bez překážek nerosteme,“ pokračoval táta. „Jen se podívej na mě.“ Roz‑

hodil mechanickýma rukama, až málem spadl ze židle.

William se pousmál.

Ale potom táta nasadil vážný výraz. Naklonil se k Williamovi, jako by

se chystal pronést něco hrozně tajného a hrozně důležitého.

„Naše schopnosti nás někdy můžou zavést do situací, na které ještě

nestačíme,“ řekl skoro šeptem.

„Jak to?“ zeptal se William.

„Chci říct, že když se situace začne komplikovat, neznamená to ještě

nutně nějakou tragédii. Taky to může znamenat, že se právě v něčem zlep‑

šujeme. Že se učíme. A sílíme.“

Táta se krátce odmlčel a pokračoval: „Pamatuj si, že jsi silnější, než si

myslíš, Williame.“

„Co tím chceš říct?“ nechápal William.

„Na to budeš muset přijít sám,“ odpověděl táta, vzal si kousek palačinky

a vzápětí si ho plácl na obličej.

William se zadíval na svou palačinku. Chce se toho víc naučit. A zesílit.

Ale jak to má udělat, když už není v institutu?

Máma mu snad četla myšlenky. „Ozval se ti poslední dobou dědeček?“

obrátila se k němu tázavě.

William zavrtěl hlavou.

Rodiče si vyměnili rychlý pohled. Jako by věděli něco, co on nevěděl.

„Co je?“ zeptal se.

„Nic,“ řekl táta.

William se podíval na mámu.

„Co je?“ zopakoval.

Četl jí v očích, že má na srdci něco, o čem by mu ráda pověděla.


22

„Williame... je tu jedna věc, kterou bys měl vědět... o dědečkovi,“ začala pomalu.

„A jaká?“ narovnal se William. „Vy jste s ním mluvili?“

„Ne,“ odpověděla máma. „Neozývá se nám... a o to mi právě jde.“

„O co?“

„Že se nám neozývá,“ zdůraznila a odmlčela se. „On je prostě čas od

času ta kov ý.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se William.

„Na dědečka se nedá vždycky tak úplně spolehnout,“ odpověděla máma.

„Ne že by mu na nás nezáleželo. Ale někdy ho tolik pohltí práce, že zapo‑

mene na všechny okolo. Hlavně na svou rodinu.“ Pokusila se usmát.

William na ni zůstal hledět.

„Chceš říct, že na mě zapomněl?“ zeptal se.

Máma zavrtěla hlavou. Měkce položila svou ruku na jeho.

„Jenom říkám, že někdy bývá trochu... mimo. Že se ztrácí ve svém vlast‑ ním světě. A pak nemívá pojem o čase.“

Máma se podívala na tátu a pak zase upřela oči na Williama.

„Nepochybuju, že ti připadá jako ten nejúžasnější dědeček na světě. Ale jsi dost starý na to, aby ses dozvěděl, že často slibuje věci, které nedodrží.“

William stáhl ruku k sobě.

Co se mu to máma snaží říct?

Hrozí nebezpečí, že se nebude smět vrátit do institutu?


23

Učitel Humburger stál s rukama v bok a měřil si třídu svýma kočičíma

očima.

William skepticky pohlédl na jeho mohutné břicho, které se proti nim

hrozivě tyčilo. Skoro jako by slyšel, jak to v něm tiká před explozí, která je

všechny smete.

„Mají všichni hotový úkol?“ zeptal se učitel a přimhouřil oči, až skoro

zmizely.

Dvacet hlav najednou přikývlo.

Až na Williamovu.

„Williame? Máš se i ty čím pochlubit?“ zeptal se Humburger. „Nebo tě

příliš zaměstnává ztrapňování se v přímém přenosu...?“ Vyrazil ze sebe

krátký smích, který skončil stejně rychle jako začal.

Učitel Humburger Williama nikdy neměl v lásce. Neměl v lásce žáky,

kteří byli chytřejší než on sám. A očividně se mu nelíbilo, že se William

proslavil jako nejlepší řešitel šifer na světě.

Jako by pro Williama i tak nebylo dost strašné, že je zpátky ve své býva‑

lé třídě v Norsku, daleko od institutu. Navíc musel hodinu za hodinou trpět

s učitelem Humburgerem. Ten byl protivnější než kdy dřív a Williamovo

vystoupení v televizi mu pochopitelně neušlo.

„Viděli všichni, co William včera předvedl na kamery?“ zvolal na celou třídu.

Ostatní přikývli.

3


24

„Skvělé,“ prohlásil Humburger a upřel na Williama škodolibý pohled.

„No tak co, splnil jsi zadání? Máš s sebou nějaký volnočasový projekt?“

William sklopil oči.

Pochopitelně zadání splnil. Projekt dokončil už dávno. V tašce si přinesl

mechanického kraba, jednu z nejúžasnějších věcí, jaké za dlouhou dobu

sestrojil. Ale nijak zvlášť netoužil ho předvádět. Po tom, co se stalo v tele‑

vizním studiu, nechtěl předvádět nic. Ze všeho nejradši by se schoval doma,

za zamčenými dveřmi svého pokoje.

A už nikdy nevylezl.

„Ty opravdu nemáš vůbec nic?“ Učitel Humburger se kočičími kroky při‑

blížil k Williamovi.

William vzhlédl k Humburgerovu objemnému pupku, který se mu tyčil

přímo před obličejem jako hrouda želé navlečená v košili.

„Ale jo, něco má! Má to v tašce,“ ozvala se pihovatá spolužačka, která

seděla hned za Williamem. Ukázala na krabici od bot, která Williamovi

vyčnívala z tašky. Červeným lihovým fixem na ní bylo napsáno Projekt.

„Něco má... ,“ zopakoval Humburger zklamaně a na okamžik to vypa‑

dalo, že potlačuje kyselé žaludeční šťávy, které mu stouply až do krku.

Odkašlal si. „Tak ukaž!“

„Teď?“ zeptal se William.

„Okamžitě,“ vyštěkl učitel netrpělivě a natáhl brunátnou ruku.

William trochu zaváhal, pak se shýbl a vyndal krabici z tašky.

„Krabice od bot... jak originální,“ pronesl učitel Humburger kousavě.

„Určitě bude něco uvnitř,“ vysvětlovala pihovatá spolužačka. „Je na ní

napsáno Projekt.“

„Je něco uvnitř?“ zavrčel Humburger.

William přikývl.

„Tak ven s tím,“ přikázal učitel.

William sundal víko a odložil ho vedle krabice. Opatrně vytáhl mecha‑

nického kraba a postavil ho na stůl.

„Myslím, že toho moc nevydrží, ale... ,“ víc nestihl říct a učitel Humbur‑

ger už kraba popadl.


25

„A co si myslíte, že to je?“ zvolal a zvedl kovový předmět, aby jej viděla

celá třída.

„Vypadá to jako taková ta věc, co se s ní masíruje pokožka hlavy,“ nadho‑

dila jedna z holek a narovnala si veliké brýle. „Máma má něco podobného.“

„Je to něco, čím se masíruje pokožka hlavy, Williame?“ pohlédl na něj

Humburger.

William zavrtěl hlavou. Cítil, že rudne. Proč ho učitel nemůže nechat

na pokoji?

„Nějaké jiné návrhy?“ zeptal se Humburger a vrátil se ke katedře.

„Je to dron,“ hádal baculatý kluk s blonďatými kudrnami. „Mechanický

chobotnicový dron.“

„Williame?“ zvolal Humburger. „Je dron správná odpověď?“

„Ne... ,“ řekl William. „Nebo svým způsobem ano... mohl byste mi ho

už vrátit?“

Cítil, že začíná být podrážděný. Nestál o další záchvat jako včera.

„Jistěže ti to vrátím... ,“ odpověděl učitel Humburger, „... ale až nám

ukážeš, co to je. Pojď sem!“

William zaváhal.

„Nemusíš pospíchat... ale chci tě tu mít OKAMŽITĚ!“ zasyčel Humbur‑

ger, teď už v obličeji celý brunátný. Po čele mu stekla kapička potu až na

špičku nosu.

William vstal a došel ke katedře.

„Postřeh,“ zavolal Humburger a kraba po něm hodil.

William ho jen taktak stačil zachytit, aby nespadl na zem.

„Otoč se a koukej nám jasně a hlasitě vysvětlit, co jsi to vyrobil.“

William se obrátil ke třídě. Po dobu, kterou strávil v institutu, zdejší

spolužáky nijak zvlášť nepostrádal. A měl za to, že oni jeho také ne. Někte‑

ří se zlomyslně šklebili, pár dalších se tvářilo upřímně zvědavě.

„Je to mechanický krab... ,“ začal a zvedl kraba. „Dokáže sám chodit.

Umí se kutálet a taky pískat.“

„PÁÁÁÁÁNI... to zní naprosto fantasticky, Williame,“ přerušil ho Hum‑

burger. „Pískající krab. Řekl bych, že to nebude zrovna vynález, který


26

spasí svět.“ Obtloustlý obličej se mu zkroutil v křečovitém úsměšku. „Tak

nám ho předveď.“

„Můžu to zkusit,“ řekl William poslušně.

Položil kraba na katedru a stiskl mu tlačítko na zádech.

Krabík zůstal stát, ani se nepohnul. William ho trochu popostrčil

prstem. Ale nic se nedělo.

„Výborně, Williame,“ rozřehtal se Humburger. „Vyrobil jsi sochu mecha‑

nického k raba.“

Kdosi ve třídě se zasmál. Jeden vysoký, hubený kluk, oblíbenec učitele

Humburgera, se zalykal smíchy tak nuceně, až se William skoro sám začal

usmívat.

Znovu pohlédl na kraba. Ze všeho nejraději by ho popadl a utekl.

„Neřekl bych, že... ,“ začal, ale zarazil se, protože krabík náhle pohnul

nožičkama a cupitavě vykročil po katedře. Broukal si přitom anglickou

hymnu. Třídou to zašumělo.

„Chyť ho! Vždyť spadne,“ zvolala jedna spolužačka a ukázala na kraba,

který se plnou rychlostí hnal ke hraně stolu.

„Počkej,“ zarazil ji William.

Jakmile se krab přiblížil k okraji, prudce se zastavil a změnil směr.

„Pozná, kdy se má otočit,“ vysvětloval William a rozhlédl se po třídě.

Zdálo se, že to na mnohé spolužáky udělalo dojem, a tak se teď cítil

trochu líp.

„Skvělé, takže umí pískat a otáčet se. Ale to zvládneme všichni. Co do‑

káže ještě?“ ucedil učitel Humburger. Podíval se na hodinky. „Na každou

prezentaci máme tři minuty. Zbývá ti ještě minuta, abys nám předvedl

něco, co nebude naprosto zoufale nezáživné.“

Učitel Humburger očividně příliš neoceňoval, že Williamův projekt

opravdu funguje.

„Ještě umí lézt po stěnách,“ řekl William.

„Lžeš,“ zvolal učitel, až se mu roztřásl mohutný pupek.

„Je to pravda!“ William teď pocítil chuť úspěchu a chtělo se mu předvést

třídě všechno, co krabík dokáže.


27

Položil kraba na zem a ten vykročil, načež narazil na zeď. Zastavil se

a trkal do ní hlavou jako býček. Učitel Humburger se zaradoval.

„To je mrzuté,“ ušklíbl se. „Vypadá to, že nefunguje. Takže nesplně no...

DALŠÍ.“

Najednou to třídou znovu zašumělo.

„Podívejte!“ zvolala jedna z holek a ukázala na kraba.

Ten už byl uprostřed zdi.

„Má v břiše elektrostatický generátor,“ vysvětloval William. „Funguje to stejně, jako když si jezdíte balonkem po vlasech a pak ho přilepíte na zeď.“

Celá třída upřeně pozorovala kraba, který ťapal po zdi až nahoru. Tam

se na chviličku zastavil a vyrazil dál po stropě.

„Tohle předtím nedělal,“ zamumlal William.

„Co?“ zeptal se Humburger.

„Nechodil po stropě,“ odpověděl William.

„Vážně ne?“ zvolal učitel Humburger. „Tím pádem nedělá, co má? Takže

nesplněno.“

Třída sledovala krabíka, jak pobíhá po stropě sem a tam. Robůtek nara‑

zil do lampy, změnil směr a zastavil se přímo nad učitelem Humburgerem.

„Co teď?“ zeptal se učitel Humburger nejistě.

„Ehm,“ zarazil se William. Sám si nebyl úplně jistý. „Teď čeká.“

„Čeká... ,“ opičil se učitel Humburger a našpulil slimákovité rty. „Čeká na co? Na vánočního skřítka?“

Třída se zasmála.

„Na pokyny,“ improvizoval William. Snažil se, aby to znělo co nejpře‑ svědčivěji.

„Já mu dám pokyny,“ pravil Humburger.

Vzal smeták opřený o zeď a koncem násady do kraba šťouchl.

„Drží tam hrozně pevně. To není dobré. Mohl by zničit omítku,“ vyštěkl skrz zaťaté zuby. „Takže nesplněno!“

„Moment,“ zarazil ho William.

„Moment cement,“ opičil se učitel Humburger křečovitě a šťouchl do

krabího krunýře násadou koštěte ještě silněji.


28

Náhle se krab odlepil ze stropu a zřítil se Humburgerovi přímo na hlavu.

Třída překvapeně zalapala po dechu.

„Au... au... au, útočí na mě!“ zvolal učitel Humburger. „Kam se poděl?“

Vyděšeně se rozhlížel, držel se za hlavu a vrávoral po třídě. Skoro to vypa‑

dalo, že se chystá omdlít.

„Tamhle je,“ zvolal jeden z kluků a ukázal na krabíka, který se hnal po

podlaze směrem ke knihovničce.

„Udělám z něj sekanou,“ zaječel Humburger.

Se smetákem pozvednutým jako meč se pustil za krabem. Vrhl se

k němu a máchl po něm. Krab kličkoval po podlaze, potom vklouzl pod

knihovnu a zmizel.

„Stůj, ty pitomá potvoro,“ zahřímal Humburger a natáhl se po něm.

Násada smetáku narazila do knihovny a zlomila se.

„Podívej se, co udělal,“ vykřikl učitel Humburger a odhodil zničený sme‑

ták. Ten proletěl vzduchem a těsně minul hlavu jedné z holek, která se

sotva stačila přikrčit. „To je svévolné poškozování školního majetku.“

Učitel se vrhl na podlahu, strčil ruku pod knihovnu a usilovně se snažil

kraba nahmatat.

„To mi nepřipadá jako moc dobrý nápad,“ varoval ho William. „Může

dostat strach, a pak...“

Jenže bylo pozdě.

Učitel Humburger zakvičel, jako by ho na nože bral, odkutálel se od

knihovny a horečně třepal rukou. Krabík mu zatnul obě klepeta do uka‑

zováčku a zůstal na něm viset.

„Sundejte to ze mě! SUNDEJTE TO ZE MĚ!“ křičel Humburger. „Zase

útočí. Je naprosto nepříčetný!“

Pak praštil krabíkem o podlahu, až se mu odlomil kus krunýře.

„Počkejte,“ zvolal William zoufale a vyřítil se k učiteli. „Nehýbejte se, já

ho chytím.“

Ale učitel Humburger se dál válel po podlaze a narážel do židlí a stolů.

Ve třídě zavládla panika. Jedna z holek začala pištět a vylezla na lavici.

„Dejte to pryč!“ ječel učitel a třásl krabem jako hadrovým maňáskem.


29


30

„Tak se přestaňte hýbat!“ zavolal William. Cítil, jak se ho začíná zmoc‑

ňovat beznaděj.

Učitel Humburger narazil do jedné z knihoven. Vstal a divoce se rozhlédl.

„Kde jsi, ty malá mechanická bestie?“ zaprskal.

William uviděl, že se krabík objevil na podlaze hned za Humburgerem.

„Tamhle je,“ ukázal na něj jeden kluk.

„Kde?“ zvolal učitel a začal poskakovat.

Jednou nohou dupl přímo na kraba a v křehkých kovových součástkách

to zachrastilo.

„Já ti ukážu, ty mrňavá plechovko,“ zařval a poskakoval dál.

„Ne, počkejte,“ křičel William. „Nechte toho!“

„Nechám toho, až z něj bude plechová placka,“ vyštěkl učitel Humburger

a prskal kolem sebe.

William náhle pocítil známou bodavou bolest v hlavě a ochromující

chlad, který se mu začal šířit tělem a pažemi.

Nedokázal se pohnout.

Připadalo mu, že mu brání nějaká neviditelná síla. Síla působící ode‑

všad. Jako by jím procházelo magnetické pole a znemožňovalo mu ovládat

vlastní tělo.

Zadíval se na své ruce, které mu náhle připadaly studené jako led. Prud‑

ce se roztřásl. Jako by mu celé tělo naplnila ledová voda. Záchvat se po‑

dobal tomu, který zažil den předtím v televizi, jen byl mnohem silnější.

William pohlédl na učitele Humburgera, který pořád ještě dupal po bez‑

branném malém krabíkovi.

„Ne... ,“ bylo poslední, co ze sebe vypravil, než mu všechno zčernalo

před očima.

Když se zase vzpamatoval, celá třída stála nad ním a vyjeveně na něj zírala.

„Co se stalo?“ zeptal se William.

Spolužák jménem Eilert zvedl ruku a kamsi ukázal.

William se vyděsil, spatřil totiž učitele Humburgera ležet na jedné

z knihoven. Sténal a zřejmě se právě probíral.


31

„Jak... ,“ vykoktal William a tázavě se na Eilerta zadíval.

„To ty,“ odpověděl Eilert a nejistě couvl. „Ty jsi ho tam hodil.“

Učitel Humburger náhle otevřel oči a rozhlédl se. Když pochopil, kde je,

zařval tak hlasitě, až jedna z holek omdlela.

Pevně se přimkl k vratké knihovně a s očima plnýma strachu se zadíval

na Williama.

„Ty... jsi... netvor... ,“ vykoktal.

William ucouvl.

Ostatní ze třídy na něj civěli, jako by byl z jiné planety.

Prudce se otočil a rozběhl se ke dveřím.



33

William se zastavil na chodníku u školního dvora a lapal po dechu.

Srdce mu prudce bušilo. Vzhlédl k oknu své třídy, odkud na něj zírali

všichni spolužáci. Cítil závrať a strach.

Podíval se na své ruce. Záchvat pominul. Tělo měl zase pod kontrolou,

ale ještě pořád se bál. Co se to s ním dělo?

Musí ze školy pryč. Pryč od všech těch pohledů. Najít si místo, kde by

mohl přemýšlet.

Vykročil.

„Williame... ,“ zašeptal náhle čísi chraplavý hlas.

William se zastavil a rozhlédl se.

Ve stínu autobusové zastávky o kus dál uviděl jakousi postavu. Stála tak

nehybně, až skoro splývala s pozadím. Trochu se hrbila a měla polodlouhé

tmavé vlasy, které jí částečně zakrývaly tvář. Nebýt draze vyhlížejícího

koženého kabátu, William by si myslel, že je to bezdomovec. Ucítil slabý

zápach připomínající spálenou gumu.

„Třeseš se, Williame. Je všecko v pořádku?“ zeptala se ta osoba lámanou

norštinou.

„Ano, všecko v pořádku,“ odpověděl překvapeně William. „Odkud víte,

jak se jmenuju?“

Možná to byla hloupá otázka, když nedávno vystupoval v celostátní

televizi. Ale připadalo mu přirozené se zeptat.

4




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist