načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: KRYCÍ JMÉNO TESSERACT: Nepřítel - Tom Wood

KRYCÍ JMÉNO TESSERACT: Nepřítel

Elektronická kniha: KRYCÍ JMÉNO TESSERACT: Nepřítel
Autor:

Nájemný vrah, před kterým blednou i jména jako Šakal nebo Viktor Čistič, ve službách CIA! Kdo je ale přítel a kdo nepřítel?
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  297
+
-
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 428
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Enemy
Spolupracovali: přeložili Hana a Martin Sichingerovi
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2013
ISBN: 978-80-735-9361-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý román z řady přináší novou misi pro nájemného zabijáka s přezdívkou Tesseract - rovnou uprostřed nelítostné války mezi překupníky zbraní. Tesseract, kdysi soukromý nájemný zabiják, nyní ne zcela dobrovolně ve službách CIA, splní úkol a odstraní jiného nájemného vraha. Ale tím vše teprve začíná. Vrah byl nasazen na významného ruského překupníka zbraní a Tesseract se ocitá uprostřed války dvou největších světových obchodníků s touto bohulibou komoditou. Tak jako v prvním románu s podtitulem Lovec, i tentokrát se Tesseract bude muset až příliš často spolehnout na vlastní úsudek a instinkt. V rukách jeho nynějších zaměstnavatelů jsou totiž všichni, a takoví jako on obzvlášť, jen užitečnými loutkami.. Anglický autor opět přináší čtenářům oddechové, přímočaré akční čtení okořeněné krásnými ženami i svérázným cynickým humorem a upomínající na "bondovskou" tradici žánru.

Popis nakladatele

Nájemný vrah, před kterým blednou i jména jako Šakal nebo Viktor Čistič, ve službách CIA! Kdo je ale přítel a kdo nepřítel?

Zařazeno v kategoriích
Tom Wood - další tituly autora:
KRYCÍ JMÉNO TESSERACT: Nepřítel KRYCÍ JMÉNO TESSERACT: Nepřítel
 (e-book)
Krycí jméno Tesseract: Lovec Krycí jméno Tesseract: Lovec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Přeložili

Hana a Martin Sichingerovi


4 Copyright © Tom Hinshelswood 2012 Translation © Hana a Martin Sichingerovi 2012 All rights reserved ISBN 978-80-7359-361-2 (papírová kniha) ISBN 978-80-7359-973-7 (e-pub) ISBN 978-80-7359-954-6 (PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7359-936-2 (mobi) ISBN 978-80-7359-918-8 (PDF)

Tato kniha je fikce. Veškeré postavy, lokality a děje vylíčené

v tomto románu jsou dílem autorovy fantazie. Veškerá podob

-

nost se skutečnými osobami, ať už žijícími, či zesnulými, místy

a událostmi je čistě náhodná..

Michaelovi,

bratru a příteli


5

01

Bukurešť, Rumunsko

Bylo to dobré ráno na zabíjení. Slunce zahalila nepro

niknutelná šedá mračna a město pod nimi potemnělo

a ztichlo. Bylo chladno. Přesně tak to měl rád. Šel uvol

něným krokem, beze spěchu, protože věděl, že má dost

času. Začalo jemně mrholit. Ano, mimořádně dobré

ráno na zabíjení.

Ulicí před ním se zvolna sunul popelářský vůz, vý

stražné majáčky oranžově blikaly a stěrače klouzaly tam

a zpátky, aby setřely jemný déšť. Za vozem se ploužili

popeláři s rukama schovanýma v podpaží a čekali, až vůz

dojede k další haldě pytlů s odpadky na chodníku, a me

zitím spolu klábosili a vtipkovali.

Vytrhl je ze zábavy, když je míjel ve vířícím oblaku kon

denzovaných výfukových plynů, které se srážely v chlad

ném vzduchu. Cítil, jak na něho na těch několik krátkých

vteřin, kdy se před nimi zjevil a hned zase zmizel, upřeli

oči.

Nebylo na něm skoro nic, co by je mohlo upoutat.

Byl elegantně oblečený – dlouhý vlněný kabát přes

tmavošedý oblek, černé kožené rukavice, klasické kože

né polobotky se silnými podrážkami. V levé ruce nesl

kovový kufřík. Černé vlasy měl zastřižené nakrátko, vou

sy dokonale oholené. Navzdory chladu měl svrchník

zapnutý pouze na dva ze čtyř knoflíků. Museli usoudit,

že je jen obchodník, byznysmen na cestě do práce. Svým

způsobem vlastně obchodníkem byl, ale pochyboval,

že by dokázali uhodnout povahu jeho nezvyklé profe

se.

V ulici za ním zadrnčela popelnice. Krátce se ohlédl

přes rameno a viděl, jak se černé pytle vysypaly na asfalt

a roztrhly. Popeláři začali nadávat a rychle se pustili do

sbírání odpadků, než je vítr roznese všude po okolí.


6

Po chvíli obchodník došel k většímu obytnému domu.

Byl o několik pater vyšší než okolní budovy. Z fádních

hnědých zdí trčely balkony a satelitní talíře. Vystoupal

půl tuctu schodů ke vstupním dveřím, ale dával pozor,

aby to nevypadalo, že spěchá. Odemkl si teprve den sta

rým klíčem a vešel dovnitř.

Byly tu dva výtahy, ale on si vybral schody a dvaadvacet

pater až do nejvyššího poschodí zvládl pěšky. V cíli své

cesty měl jen nepatrně zrychlený dech.

Chodba za dveřmi vedoucími ze schodiště byla dlou

há a jednotvárná. V pravidelných rozestupech ji lemo

valy dveře s čísly a kukátky. Podlahu pokrývalo špinavé

linoleum. Barva na stěnách byla vybledlá a oprýskaná.

Chladný vzduch čpěl silným čisticím prostředkem. Ně

kde tiše plakalo mimino.

Na konci, kde se chodba křížila s jinou, našel dveře

označené nápisem Údržba. Položil kufřík na zem a z kap

sy vyndal maličkou kostku másla, kterou si vzal v nedale

ké kantýně. Rozbalil ji a opatrně namazal dveřní panty.

Prázdný obal vrátil zpět do stejné kapsy.

Z vnitřní strany kabátu vyndal dva kovové nástroje:

napínák na otevírání zámků a tenký, zakřivený šperhák.

Zámek byl o dost lepší, než bývá běžné, ale obchodník

ho odemkl za méně než šedesát vteřin.

Dveře za ním se otevřely.

Ukryl nástroje na překonávání zámků do kapsy. Ně

kdo pronesl cosi chraplavě znějící rumunštinou. Muž

s kufříkem mluvil několika jazyky, ale tímhle ne. Chvilku

zůstal stát tváří ke dveřím pro případ, že by ten člověk

mluvil k někomu v některém z bytů. Nepatrná šance, ale

co kdyby přece jen.

Hlas se ozval znovu. Stejná hrdelní slova, jen tento

krát hlasitější a netrpělivější. Byznysmen, zády stále ještě

natočený k člověku, který na něho mluvil, sáhl pravou

rukou do kapsy kabátu. Když ji zase vytáhl, spustil ji ke

stehnu tak, aby na ni ten druhý neviděl. Otočil se dole


7

va, bokem k příchozímu, ale hlavu držel mírně předklo

něnou, aby jeho oči zůstaly ve stínu.

Otylý chlapík s několikadenním strništěm na tváři se

opíral zvenku o dveře, masité prsty položené na bílém

rámu. Z tučných rtů mu visela cigareta. Přejel muže

s kufříkem pohledem odshora dolů a třesoucí se rukou

vyndal cigaretu z úst. Z jejího konce odpadl popel na

linoleum.

Zakymácel se, když znovu promluvil, pomalu a zastře

ně. Takže opilec. Žádná hrozba.

Obchodník si ho přestal všímat, zvedl svůj kufřík a vy

dal se do přilehlé chodby, aby od ožraly odešel dřív, než

spustí povyk. Když za tím chlapem hlasitě bouchly dve

ře, zastavil se a potichu se vrátil po svých stopách, na

koukl za roh, a když nikoho nespatřil, vrátil Berettu 92F

ráže devět milimetrů pod kabát. Palcem zajistil pojistku.

Údržbářská místnost za dveřmi se utápěla v dokona

lé temnotě. Někde kapala voda. Obchodník rozsvítil

tenkou baterku. Úzký kužel světla ozářil okolí – holé

cihlové zdi, trubky, krabice a kovový žebřík připevněný

k jedné ze stěn. Přešel místnost a začal po žebříku stou

pat. Jeho boty nevydávaly na kovových příčkách žádný

zvuk. Zrezivělé dveře vedoucí na střechu zajišťoval visací

zámek. Odemknout ho bylo jen o málo těžší než zdolat

ten předchozí.

Otevřel a do tváře a každého nezakrytého místa na

těle ho udeřil ledový vichr. Po několika vteřinách, když

se tlak mezi střechou a místností se žebříkem vyrovnal,

se vítr trochu utišil. Přikrčil se, aby zmenšil svůj obrys

proti obloze, a přešel po střeše k jejímu západnímu

okraji. Vítr na severu rozehnal mračna a město ozáři

ly paprsky vycházejícího slunce. Před ním se prostírala

pomalu se probouzející Bukurešť. Mimořádně krásné

město, pokud pominul současnou výstavbu. Byl tu na

návštěvě poprvé a doufal, že ho sem práce zase brzy za

vede.


8

Obrátil pozornost ke kufříku, odemkl ho a odklopil

víko dokořán. Silná vrstva pěnové gumy uvnitř chránila

rozebranou odstřelovací pušku Heckler & Koch MSG-90.

Nejprve vyňal hlaveň a připevnil ji k tělu pušky. Pak na

sadil na místo zaměřovací dalekohled Hensoldt, pažbu

a nakonec schránkový zásobník na dvacet nábojů. Roz

ložil dvojnožku a zbraň umístil na nízkou střešní zídku.

Dalekohledem viděl město desetkrát zvětšené – budo

vy, auta, lidi. Jen tak pro zábavu namířil vlasový kříž na

hlavu mladé ženy a sledoval, jak upíjí svou ranní kávu.

Snažil se předvídat její pohyby, aby kříž udržel stále na

místě. Vešla pod větve stromů a ztratila se. Netušíš, jaké

jsi měla štěstí, pomyslel si a po rtech mu přeběhl jinak

vzácný úsměv. Oddálil oko od okuláru, posunul pušku

a znovu pohlédl do dalekohledu.

Tentokrát se díval na vchod hotelu Grand Plaza na tří

dě Dorobanţilor. Moderní průčelí osmnáctipatrové bu

dovy pokrývaly sklo a nerezová ocel, takže budova půso

bila mohutně i elegantně zároveň. Obchodník během

svých cest po zeměkouli už několikrát bydlel v hotelích

řetězce Howarda Johnsona, ale v tomhle zdejším zatím

ne. Pomyslel si, že pokud tato Grand Plaza dosahuje

stejně vysokého standardu jako ostatní hotely z franšízy,

cíl si užívá příjemný pobyt. A je jen správné, dodal v du

chu, že se odsouzený před ranní popravou dobře vyspí.

Muž s puškou vytáhl z kufříku laserový dálkoměr

a namířil jeho paprsek na hotelový vchod. Zjistil, že leží

přesně pět set padesát dva metrů odsud. Přijatelná vzdá

lenost, která se od jeho odhadu lišila jen o pět a půl me

tru. Pootočil kotoučkem elevace, aby nastavil správnou

vzdálenost a úhel.

Před hotelovým vchodem se objevil poslíček s poďo

baným obličejem a zkaženými zuby, které odhalil při

zívání. Kousek od něho se ve větru třepetala zářivě čer

vená stužka přivázaná k pouliční lampě. Muž s puškou

ji chvíli sledoval a vypočítával rychlost větru. Tři, možná


9

tři a čtvrt kilometru za hodinu. Nastavil u Hensoldtu

stranovou korekci a přemýšlel, jak dlouho potrvá, než

někomu dojde účel oné zdánlivě nevinné stuhy. Možná

nikdy nikomu.

Pootočil zaměřovacím kolečkem a zmenšil přiblížení,

aby viděl hotel v širším zorném poli. V okolí se pohybo

valo několik dalších lidí. Nějací chodci, hotelový host,

ale žádný dav. To bylo dobře. Byl skvělý střelec, ale na

zabití měl jen několik vteřin, a potřeboval proto dob

rý, ničím nezakrytý výhled. Výčitkami svědomí, kdyby

zastřelil někoho, kdo by měl tu smůlu, že by se připletl

mezi kulku a jeho skutečný cíl, by netrpěl, jenže něco ta

kového může cíl varovat před blížící se smrtí, a kdyby se

v panice nezhroutil poskytnout mu výhodu a příležitost

uniknout.

Muž s puškou zkontroloval na hodinkách čas. Pokud

byl časový rozpis, který obsahovala dodaná složka s in

formacemi, přesný, měl by se dnešní nešťastník brzy ob

jevit. Neměl důvod pochybovat o informacích, které mu

klient poskytl.

Znovu upravil dalekohled. Teď viděl průčelí jediné

věže hotelu v celé jeho šíři a dvě třetiny jeho výšky. Od

oken ve třech nejvyšších poschodích se odráželo vychá

zející slunce.

Déšť ustal, když na příjezdovou cestu k hotelu zahnu

la z ulice limuzína a zastavila před hlavním vchodem.

Vystoupil z ní ramenatý běloch oblečený v béžovém ka

bátě a tmavých džínách a svižnými pohyby bodyguarda

vyběhl po schodech nahoru. Otočil hlavou ze strany na

stranu, rychle a efektivně, pohledem zaregistroval nej

bližší osoby, odhadl, zda nepředstavují hrozbu, a došel

k závěru, že je vše v pořádku.

Muž s puškou cítil, jak se mu s nachylujícím se časem

zrychluje srdeční tep. Zhluboka se nadechl, aby se puls

nezrychlil příliš a negativně ho neovlivnil. Čekal.

Po minutě se bodyguard objevil znovu a zaujal posta


10

vení uprostřed schodiště. Rozhlédl se, než dal gestem

pokyn za sebe k hlavnímu vchodu. Za pár vteřin se cíl

objeví. Podle složky cíl – Ukrajinec – obvykle cestuje

s několika tělesnými strážci, kteří pochopitelně bydlí ve

stejném hotelu. Všichni jsou bývalí vojáci nebo členové

jednotek výzvědných služeb, kteří by neváhali Ukrajince

obklopit a jinak jednoduchý výstřel zkomplikovat.

Střelec si jako zbraň vybral MSG-9, protože s poloau

tomatem mohl vypálit několikrát v průběhu pár vteřin.

Celoplášťové střely 7.62 x 52 milimetrů měly dostatečnou

průbojnost, aby prošly lidským tělem a zabily i toho, kdo

stojí za ním. Tyhle konkrétní náboje pak obsahovaly navíc

ještě wolframový penetrátor, protože cíl a jeho ochránci

pravděpodobně budou mít neprůstřelné vesty. I kdyby

tak Ukrajince kryla hradba těl dvou mužů chráněných

neprůstřelnou vestou, stejně by zemřel.

Než stihl byznysmen zaostřit a připravit se na výstřel,

zaujal jeho pozornost nepatrný světelný záblesk z okna

ve třináctém patře hotelu. Rychle zvedl hlaveň MSG-9,

aby puškohledem zkontroloval, odkud to zablesknutí

přišelo. Obával se, že si možná nějaký host chce pro

hlédnout město dalekohledem. Z vyvýšené pozice by ho

tam snadno mohl náhodou zahlédnout. Kdyby tomu

tak opravdu bylo, musel by na kontrakt okamžitě zapo

menout a rychle utéct. Nemělo smysl úkol dokončit

a zabíjet, kdyby ho potom chytla policie.

Jakmile se záměrný kříž ustálil na okně, od kterého se

odrazilo světlo, nastavil větší přiblížení a zjistil, že zdro

jem záblesku nebyl odraz slunečního paprsku od čoček

dalekohledu, ale od puškohledu stejného, jako měl on

sám.

Blesknutí hlavně s tlumičem proměnilo byznysme

novo překvapení na dvě třetiny sekundy ve zděšení –

jenom tak dlouho totiž trvalo, než kulka zasáhla jeho

hlavu.

Ve vzduchu zavířila růžová mlha.


11

02

Viktor se díval, jak padající tělo mizí ze zorného pole

a odtáhl oko od puškohledu dřív, než zarachocení vý

střelu stihlo úplně doznít. Dlouhý tlumič pušky zdusil

hluk exploze v hlavni, ale s třeskem vznikajícím ve chví

li, kdy náboj překročí rychlost zvuku, si poradit nemohl.

Člověk s normálním sluchem tak sice mohl prásknutí vý

střelu slyšet, ale pokud by neviděl doprovodný záblesk,

téměř jistě by nedokázal zjistit, co to bylo. Subsonická

munice by hluk z větší části ztlumila, ale v Bukurešti bylo

větrno a na vzdálenost pěti set padesáti metrů Viktor

přesnosti pomalejších střel nedůvěřoval.

Okno hotelového pokoje nešlo pro jeho záměry do

statečně otevřít, proto musel skleněnou tabuli vyšroubo

vat. V místnosti byla tím pádem zima, ale průvan pomohl

vyvětrat pach střelného prachu. Kdyby střílel s tlumičem

vysunutým ven z okna, zápachu by zamezil také, ale to by

se zase mohl prozradit. Tak pracují jenom amatéři.

Rychle, ale ne ukvapeně Viktor odšrouboval tlumič

z hlavně pušky a zbraň rozebral. Uložil jednotlivé části

zpět do pěnové gumy v koženém kufříku. Celý proces

netrval ani patnáct vteřin. Za pomoci kapesníku sesbí

ral z podlahy mosazné nábojnice a schoval je do kapsy.

Potom židli s područkami, na které seděl, odsunul od

okna na její původní místo v rohu. Chodidlem zahladil

důlky v koberci, které pod oknem zanechaly její nohy.

Našrouboval okenní tabuli zpátky na místo a kouskem

jemného smirkového papíru ohladil hlavičky šroubů.

Rozhlédl se po pokoji, aby se ujistil, že po sobě nezane

chal žádné stopy. Pokoj byl moderní, čistý a útulný. Ne

utrální barvy. Spousta nerezové oceli a světlého dřeva.

Neosobní výzdoba, která však ničím neurážela. Nevšiml

si ničeho, s čím by si měl dělat starosti. Postel a koupel

nu nepoužil, ani nepustil vodu z kohoutku. Pokoj byl


12

místem akce, nic víc, a přestože dalo práci odolat vábení

jemného přízového povlečení, vyzkoušení jeho pohodlí

za to riziko nestálo. Spát na místě, kde plnil kontrakt,

zkrátka neodpovídalo Viktorovým profesionálním mra

vům.

Došel k závěru, že zde nezanechal žádné důkazy, kte

ré by ho později mohly s tímhle místem spojit. Spoko

jen uložil kožený kufřík do velkého kufru, zaklapl ho

a vyšel z místnosti. Tep měl dva údery nad normálem.

S otisky prstů si nemusel dělat starosti, protože jeho

dlaně kryla vrstva silikonového roztoku, která potu i ma

zu z pokožky nedovolovala zanechat otisky na ničem,

čeho se dotkl.

Zamířil ke schodišti, aby se vyhnul bezpečnostním ka

merám u výtahu, a sešel do prvního patra. Hotelovou

halou procházel s hlavou mírně skloněnou, aby kamery

zabíraly jen jeho čelo a vlasy, a rozruchu kolem si nevší

mal.

Poblíž vchodu vzrušeně hovořil vysoký ramenatý muž

v béžovém kabátě a džínách s podobně stavěným star

ším člověkem. Oba vypadali jako Východoevropané,

Slované – Rusové, možná Ukrajinci. Staršímu bylo hodně

přes čtyřicet, na sobě měl kvalitní černý oblek s úzkým

proužkem, dokonale střižený na jeho rozložitou svalna

tou postavu. Byl hladce oholený a nakrátko sestřižené

vlasy mu na spáncích šedivěly. Stál k Viktorovi natočený

levým bokem, takže roztřepená linie zjizvené tkáně pod

jeho uchem byla jasně viditelná. Chyběl mu ušní lalů

ček.

Dva Slovany obklopovali další čtyři muži. Samí Vý

chodoevropané se světlou pokožkou, všichni v tmavých

oblecích, svalnatí, ale ne přehnaně, s držením těla bý

valých špičkových vojáků. Vytvářeli taktickou clonu ko

lem ramenatého chlapíka v béžovém svrchníku a starší

ho muže v proužkovaném obleku. Každý hleděl jiným

směrem – jejich zorná pole se překrývala, ruce, kterými


13

stříleli, drželi zdvižené k hrudi, byli ve střehu, dobří, při

praveni vysloužit si svoje peníze.

Jak se Viktor blížil k recepčnímu pultu, širokoplecí

muž ve svrchníku rusky vysvětloval, proč starší člověk

v černém obleku – VIP – musí zůstat uvnitř. Viktor před

stíral, že jim nerozumí, a mířil k pultu v takovém úhlu,

aby nejbližší kamera zachytila jen temeno jeho hlavy.

Recepční se tvářil zničeně, upíral pohled na skupinu

Slovanů a Viktorovy přítomnosti si nevšiml, dokud mu

nemávl rukou před očima.

„Promiňte, pane,“ omluvil se angličtinou s rumun

ským přízvukem. „Co pro vás mohu udělat?“

„Chtěl bych se odhlásit.“

Viktor nahlásil své jméno a číslo pokoje, podal mu

kartu od dveří a čekal, až recepční udělá vše, co recepč

ní při odhlašování hostů dělají, a celou dobu naslouchal

každému slovu rozhovoru mezi šéfem ochranky a jejich

VIP.

Když kontroloval účet a chystal se podepsat doklad,

uslyšel, jak se k němu blíží těžké kroky. Obvykle niko

mu nedovolil, aby se k němu přiblížil zezadu, ale s ohle

dem na přítomnost bezpečnostní kamery a také proto,

že se právě podepisoval, nemohl uhnout stranou, aniž

by vzbudil podezření. A bodyguardi působili natolik

profesionálně, že by jim jeho podezřelý pohyb jistě ne

unikl.

Raději proto jen dokončil podpis na formuláři a zůstal

nehybně stát. Bodyguard se přihrnul k pultu a přesně

podle Viktorova očekávání do něho strčil a vyštěkl pří

kaz na recepčního. Viktor ovšem neuhnul a šťouchanci

nevzdoroval, opět aby na sebe neupoutal pozornost, ale

tenhle ochránce musel vážit dobře přes sto kilo, takže

klopýtnutí se neubránil. Rovnováhy sice nabyl rychle

ji, než by obyčejný zaskočený obchodník v téhle situaci

měl, ale jen tak se mu podařilo neupadnout na zem.

Než to mohl okomentovat patřičně, ale zase ne příliš


14

rozzlobenou poznámkou, uslyšel, jak muž v proužkova

ném obleku volá: „Nikolaji!“

Hromotluk v béžovém kabátě se otočil od pultu a po

díval se na svého šéfa. Viktor se ohlédl také.

VIP, kterému bylo něco přes čtyřicet, energicky zamí

řil k svému šéfovi ochranky a ostatní čtyři spěchali s ním,

aby kolem něho ve vzdálenosti pěti kroků stále vytvářeli

clonu, a každý kout haly přitom pokrýval aspoň jeden

pár očí.

„Nikolaji, ty nezdvořáku,“ zvolal důležitý muž v prouž

kovaném obleku, když se přiblížil, „hned se tomu páno

vi omluv!“

Ukázal přitom na Viktora a ten poznal přízvuk ukra

jinského venkova.

Bodyguard Nikolaj sjel pohledem k Viktorovi a bez

chybnou angličtinou pronesl: „Promiňte.“

„To je v pořádku,“ přijal jeho omluvu Viktor.

Ukrajinec v proužkovaném obleku se obrátil k němu.

„Odpusťte mi to, prosím. Můj přítel se ještě nenaučil

chovat se civilizovaně. Víc opičák, než člověk. Doufám,

že jste si nějak neublížil.“

„Jsem v pořádku.“

Viktor o krok ustoupil. Chtěl setkání s člověkem, jemuž

právě zachránil život, rychle ukončit. S každou sekundou

se exponenciálně zvyšovalo nebezpečí, že bude odhalen.

Ukrajinec si ho ale prohlížel zvědavým, téměř napjatým

pohledem.

„Ale ne!“ pronesl pak nešťastně, když sklouzl pohle

dem níž. „Váš oblek.“

Viktor také sklopil zrak a spatřil malou trhlinku na

pravém rukávu. Musel se zachytit o roh pultu, jak se za

potácel.

„To je v pořádku,“ prohlásil. „Půjde to lehce spravit.“

„Ne, je zničený,“ odporoval Ukrajinec. Obrátil se k Ni

kolajovi a pokračoval rusky. „Koukni se, ty pitomče, cos

udělal.“ Pohlédl znovu na Viktora. „Mrzí mě to. A je


15

to pěkný oblek. Vidím, že jste muž, který dbá na svůj

vzhled, stejně jako já. Rád bych se s vámi vyrovnal, ale

nemám u sebe dostatečnou hotovost, a kdo s sebou nosí

šekovou knížku, že?“

„To opravdu není třeba,“ namítl Viktor a pomyslel si,

že by na sebe byl přitáhl méně pozornosti, kdyby Niko

lajovi uhnul z cesty.

„Ale je.“ Ukrajinec sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl

vizitku. Podal ji Viktorovi. „Obávám se, že právě řeším

jistou krizovou situaci, jinak bych vám obstaral nový ob

lek, ale zde je má navštívenka. Zavolejte mi a něco vymy

slíme. Pokud někdy budete v Moskvě, požádám svého

krejčího, aby vám ušil tak skvělý oblek, až vám srdce za

plesá.“

Viktor přijal vizitku. Azbukou i latinkou na ní stálo:

Vladimir Kasakov. Pod tím telefonní číslo a adresa mos

kevské kanceláře.

„To je od vás velmi laskavé, pane Kasakove,“ poděko

val.

„A nyní, dříve než moji zaměstnanci způsobí nějakou

další škodu, nás prosím omluvte.“

Viktor přikývl a zamířil k východu. Neotáčel se, ale po

celou dobu cítil, jak ho jejich oči sledují.

Venku bylo chladno a zdálo se, že portýr je na tuhle prá

ci, obzvláště v podobném nečase, příliš vetchý a starý.

Viktor zalétl pohledem k jedenáctipatrové budově, jejíž

ošklivost se nedala přehlédnout ani na vzdálenost pěti

set padesáti metrů. Nájemný vrah se rozhodl správně,

když chtěl střílet odtamtud. Jiné budovy byly blíž, ale ne

na tak dobrém místě, aby z nich měl nerušený výhled na

hotelový vchod. Kdyby jejich role byly obrácené, Viktor

by si také vybral tuhle budovu. Ale dával by si větší po

zor, aby tam nahoře nezemřel.

Zahlédl svůj odraz ve skleněných dveřích hotelu a uvě

domil si, že se příliš neliší od muže, kterého zastřelil.


16

Měl na sobě temně šedý oblek s bílou košilí a kravatou

v barvě nebeské modři, přes to černý kabát. Dokonalé

městské maskování. Tmavé vlasy měl krátké, bez gelu či

pomády, bradku zastřiženou. Vypadal jako makléř nebo

právník, elegantní, ale nevýrazný. Splýval s okolím, jen

zřídka si ho někdo všiml, málokdy na něm spočinul po

hledem. Člověk, který nikomu neutkví v paměti.

V taxíku si rozbalil plátek peprmintové žvýkačky a po

skládal si ho do úst. Četl, že žvýkačky jsou dobrá náhraž

ka cigaret, ale ať žvýkal, jak chtěl, kouř z nich vdechnout

nemohl.

Řidiči oznámil, že chce jet na hlavní nádraží, Gara

de Nord, kde si koupil lístek do Konstance, a sedm mi

nut před odjezdem nasedl na vlak. Po šesti minutách

své sedadlo opustil a vystoupil pět vteřin předtím, než

se dveře vlaku zavřely a zamkly. Z nádraží odjel v jiném

taxíku, pak přesedl do dalšího a požádal řidiče, aby ho

zavezl do parku Herăstrău. Procházkovým tempem jím

pak prošel na druhou stranu, opustil ho a zamířil do

moderní výškové kancelářské budovy Charles de Gaulle

Plaza. Tam se posadil ve vestibulu, tvářil se, že čte barev

nou přílohu novin, a přitom sledoval hlavní vchod.

Když jeho detektor ohrožení po pěti minutách niko

ho nezaznamenal, zvedl se a sešel po schodech do nej

nižšího patra podzemních garáží. Jeden z rychlovýtahů

ho pak vyvezl do nejvyššího poschodí. Jiným výtahem

sjel dolů do čtvrtého patra a po schodech se vrátil do

haly. Budovu opustil postranním vchodem.

Došel na nejbližší stanici metra a jezdil jím třicet mi

nut. Střídal vlaky, vracel se ve svých stopách, až nakonec

změnil trasu a vystoupil ve stanici Bukurešťská univerzita.

Po příjemné procházce univerzitním areálem se nechal

taxíkem odvézt na bulvár Královny Elisabety k městské

radnici a odtud pěšky došel krátkou vzdálenost ke vcho

du do zahrad Cişmigiu.

Park byl tichý a klidný. Minul několik lidí a své kon


17

trasledování dokončil cestou ke kruhové kolonádě

Rondul Român, kde strávil chvilku prohlídkou dvanác

ti kamenných bust proslulých rumunských spisovatelů.

Obezřetnost patřila k základním prvkům jeho práce,

podobně jako stisknutí spouště. Úspěšná poprava na za

kázku závisela na tom, že zůstane nepovšimnut a nesle

dován. Téměř každý dokáže zabít jiného člověka, ale jen

několik lidí potom zvládne také nepovšimnut zmizet,

nemluvě o těch, kteří to dělají znovu a znovu.

Viktor už léta provozoval svou práci v dokonalém uta

jení. Pracoval na vlastní pěst, zabíjel rychle, účinně, tiše.

Ti, kdo ho zaměstnali, neměli tušení, co je zač. Žil téměř

v úplné izolaci – neměl přátele, ani rodinu –, protože jen

tak ho nikdo nemohl zradit nebo být použit proti němu.

Nakonec to však nevydrželo a při zpětném pohledu mu

sel uznat, že se tomu nedalo zabránit. On sám měl nejlé

pe ze všech vědět, že nikdo se nemůže skrývat navěky.

Když se nyní přesvědčil, že ho nikdo nesleduje, opus

til Rondul Român a došel do středu parku, kde se lesklo

umělé jezírko. Zastavil se na zdobené lávce pro pěší, kte

rá přes ně vedla, vyndal z kufru kufřík a rozhlédl se, aby

se ujistil, že je sám. Pak nenápadně hodil kufřík do vody.

Puška vážila téměř sedm kilo a klesla rovnou ke dnu.

Z parku odešel jihovýchodním východem a nasedl na

autobus. Sedl si dozadu, na místo v horním patře a po

půl tuctu zastávek, když už v autobuse zůstal sám, vystou

pil. Kufr nechal na podlaze u sedadla.

V myšlenkách se vrátil k muži, kterému zachránil ži

vot. Když Viktor tuhle zakázku dostal, žádné další in

formace o cíli nájemného vraha neobdržel – jen to, že

musí přežít. Kdyby se neodehrála ta scéna v hotelové

hale, rozhodně by o něm tolik nepřemýšlel. Ale teď vě

děl, jak se jmenuje a že jeho jméno už kdysi slyšel. Ve

Viktorově branži ho znalo dost lidí. Vladimir Kasakov

byl totiž jedním z největších obchodníků se zbraněmi na

planetě, ne-li dokonce úplně největší. A také to byl me


18 zinárodně hledaný uprchlík. Motivy, které stojí za jeho kontraktem, Viktora většinou nezajímaly, ale tentokrát si nedokázal pomoct a musel přemýšlet, proč by měl mít jeho zaměstnavatel takový zájem na záchraně člověka, jako je Kasakov. Spustil se déšť a Viktor přidal do kroku, aby se nelišil od davu chodců. Nikdo si ho nevšímal. Zvnějšku vypadal stejně jako oni – z masa, kostí, krve a kůže –, ale dobře věděl, že tím veškerá jejich podobnost končí.

Víš, proč jsi tak jedinečný? řekl mu jednou kdosi. Lidé jako ty nebo já, buď využijí k svému prospěchu to něco, co v sobě ostatní nemají, nebo to nechají být a ono je to postupně zničí.

A on dělal celý život přesně tohle – využíval něčeho, co jiní nemají, ve svůj prospěch. Jenže jeho pečlivě udržovaná existence se před šesti měsíci zhroutila a on v následujícím víru událostí snil o tom, že odejde na odpočinek a pokusí se vést normální život. Bláznivý nápad, ale to bylo tehdy. Dnes, i kdyby chtěl, neměl šanci opustit práci, kterou se živí. Věděl, že kdyby se o to pokusil, jeho nový zaměstnavatel by ho poslal odpočívat na věčnost.

03

Tunari, Rumunsko

Z umyvadla stoupala pára. Viktor otočil kohoutkem, aby vypnul horkou vodu, a ponořil holicí strojek pod hladinu. Nůžkami si zastřihl bradku a pak strojkem oholil zbývající strniště – nejprve krk, pak tváře, bradu a nakonec horní ret. Pracoval pomalu a opatrně. Nemohl si dovolit chodit po ulicích s pořezanou tváří nebo vyrážkou po holení. Poté si do kůže vetřel balzám po holení a nakonec zkrátil své černé vlasy strojkem zhruba na délku jednoho centimetru.


19

Když skončil, vypadal o poznání jinak, než muž, který

byl ubytovaný v pokoji 1312 hotelu Grand Plaza. Mod

rých kontaktních čoček a brýlí prodávaných bez před

pisu se zbavil, ještě než se zapsal ve svém současném

ubytovacím zařízení. Byl to rušný hotel nedaleko mezi

národního letiště Otopeni. Příliš rušný, než aby si někdo

mohl všimnout, že se jeden host odhlašuje s kratšími vla

sy a bez vousů. Na příliš vyumělkované maskování Vik

tor nikdy nespoléhal. Pokud nebylo dílem uměleckého

maskéra, bylo především zblízka málokdy přesvědčivé.

Paruky a odlupující se latex pozornost spíš přitahovaly,

než odváděly.

Následujících třicet minut věnoval pravidelnému kaž

dodennímu cvičení a protahování. Když se vykoupal,

sedl si v ložnici k malému stolku. Vyndal devítimilime

trový P226 SIG Sauer a rozebral ho, metodicky vyčistil

a znovu složil. Zbraň byla čistá i předtím, nikdy se z ní

nestřílelo, ale jeho ty důvěrně známé pohyby uklidňo

valy.

Tuhle poloautomatickou pistoli mu opatřil jeho za

městnavatel, stejně jako pušku, Dakotu Longbow. Obě

na něho čekaly v kufru auta na parkovišti pro dlouhodo

bé stání mezinárodního letiště Otopeni.

Ačkoli Viktor musel připustit, že jeho práci znatelně

usnadnilo, když se nemusel starat o zdroje a převoz zbra

ní, současně zjistil, že to nepřevážilo pocit jistoty, který

měl, když si tyhle věci zařizoval sám. Léta se nezodpoví

dal nikomu jinému než sobě a spoléhal se výhradně sám

na sebe. Najednou byl závislý na jiném člověku nebo or

ganizaci, a cítil se, jako by měl k noze přikovanou kouli.

Ještě horší bylo, že se tím vystavoval mnohem většímu

riziku. Jeho zaměstnavatel nejenže věděl, koho se chys

tá zabít a kdy, ale také jak a kde na to sežene vybavení.

S takovými informacemi by nebylo těžké obejít jeho bez

pečnostní mechanismy.

Prozatím ale neměl na vybranou a musel všechno dě


20

lat po jejich. Podmínky zaměstnavatele vyžadovaly, aby

udělal přesně to, co mu řeknou a kdy mu řeknou. Za to

mu dobře platili a jeho zprostředkovatel práce ze CIA

vytvořil bariéru mezi ním a jistými lidmi, včetně zbytku

CIA, kteří by mu mohli velmi znepříjemnit život nebo

ho přímo zlikvidovat. Viktor měl také zakázáno přijí

mat zakázky odjinud a zatím tuto dohodu ctil. Jeho dny

nezávislosti byly minulostí. V současnosti pracoval na

smlouvu pro CIA. Stal se jedním z nahraditelných za

městnanců. Ničím víc než otrokem se zbraní.

Bolela ho levá ruka, proto si ji jemně promasíroval.

Měl na ní dvě tenké jizvy – jeho nejnovější přírůstky –,

jednu na vrchní straně předloktí a druhou na spodní,

v místě, kde mu ruku probodl nůž. Zahojily se dobře,

o zručnost nepřišel a plastický chirurg ho ujistil, že jizvy

budou minimální; přesto ho rána občas pobolívala.

Bezpečnostní protokol mu nařizoval nechávat stále

zavřená a zamčená okna a zatažené rolety nebo závě

sy. Když se chtěl podívat ven, musel vyhlížet úzkou me

zerou mezi závěsy. Měl tak zúžený výhled na venkovní

svět – jen malý vzorek toho, čeho se vzdal a co už nikdy

nezíská zpět.

Když si uvědomil, že myslí na někoho, na koho si při

kázal zapomenout, vzal si z minibaru lahvičku vodky

a naráz ji vypil. Musel vynaložit obrovské úsilí, aby ne

otevřel další.

Odsunul SIG Sauer stranou a položil na stůl note

book. Když se počítač spustil, vložil Viktor heslo a připo

jil se na internet, aby zkontroloval svůj bankovní účet na

Kajmanských ostrovech. Potěšilo ho, když zjistil, že prá

vě obdržel velký finanční obnos. Stejnou částku dostal

už přede dvěma dny, když tenhle kontrakt přijal. Ob

vykle operoval právě takto – polovinu předem, polovinu

potom. Tentokrát ale byla částka vyšší, než se zaměstna

vatelem původně dohodl, aby mu vykompenzovala to,

že se o zakázce dozvěděl na poslední chvíli.


21

Ještě přede dvěma dny se Viktor připravoval na akci,

která měla původně být jeho prvním úkolem pro CIA.

Oznámili mu, že po jejím dokončení může brzy oče

kávat druhou a třetí zakázku, ale pak nečekaně dostal

kontrakt v Bukurešti – zabít jistého nájemného vraha

dřív, než stihne zabít muže, kterého chce Viktorův za

městnavatel živého. Smlouva měla šibeniční termín pro

vedení. Viktor ovšem nezaváhal a přijal, byl rád, že se

může konečně vrátit ke své práci a přestane chátrat. Šlo

to skvěle. Jeho první zakázka po půl roce.

Ani ne za sekundu měl zbraň v ruce a stál na nohou.

Zaslechl výkřik. Ženský hlas. Došel ke dveřím a po

hlédl do kukátka. Nikdo. Nehnutě stál a naslouchal. Po

čkal deset vteřin, ale nic dalšího neslyšel. Spustil pistoli

k boku, aby nebyla vidět, otevřel dveře a vyhlédl ven,

doleva a pak doprava. Čisté.

Po minutě si znovu sedl, ale překvapila ho intenzi

ta vlastní reakce. Výkřik mohl mít jakoukoliv příčinu –

v některém ze sousedních pokojů si někdo vylil horkou

kávu do klína nebo se ve sprše polekal pavouka. Také

však mohl zaznít jen v jeho hlavě a on byl zase o krok dál

na cestě k šílenství.

Zbraň si nechal v pravé ruce a palcem levé ovládal

notebook. Otevřel e-mailovou schránku a přečetl si zprá

vy, které si vyměnil se svým zaměstnavatelem. Nedají se

zpětně vysledovat, ujistili ho v CIA. Neměl důvod jim

nevěřit. Jeho zaměstnavatel jistě nestál o to, aby Národ

ní bezpečnostní agentura nebo Britské vládní komu

nikační ústředí, GCHQ, zachytily jeho korespondenci

s mezinárodně hledaným nájemným vrahem. Když nic

jiného, účet byl zjevně imunní vůči spamu, což samo

o sobě Viktora po hodně dlouhé době potěšilo víc než

cokoliv jiného.

Ve schránce čekala zpráva od zaměstnavatele. Zapa

matoval si číslo, které obsahovala, a zadal ho do progra

mu pro telefonování přes internet.


22

Reproduktory notebooku devět sekund přehrávaly

imitaci vyzváněcího tónu, než se navázalo spojení. Pak

se ozval chraptivý baryton. „Rád vás zase slyším.“

Viktor mlčel. Zaslechl mlasknutí.

„Vy moc neplýtváte slovy, viďte?“

„Očividně.“

„Dobře,“ souhlasil jeho nadřízený. „Obejdeme se bez

zdvořilostních frází, pokud vám to vyhovuje, pane Tesse

racte.“

Viktor svého zaměstnavatele viděl jen jednou, téměř

před sedmi měsíci. K setkání došlo v nemocničním po

koji, kde mu nabídl možnost pracovat pro CIA, i když

ve skutečnosti tehdy Viktor příliš na vybranou neměl.

Muž, který za ním přišel, byl tlustý, vážil sto deset kilo,

táhlo mu na padesát, měl ostré oči a šedivějící vlasy. Vy

stupoval se sebevědomím vysoce postaveného důstoj

níka, ale zároveň se choval jako bývalý terénní agent.

Klidně si mohl připnout placku, na které by stálo Ta j

ná služba. Svoje jméno Viktorovi neprozradil, ani se

nezeptal, jak se jmenuje on. Jejich rozhovor byl krátký

a Viktor měl v sobě spoustu léků, ale jeho tvář nikdy

nezapomněl.

„Mně se tohle krycí jméno nelíbí,“ zareagoval teď.

„Nelíbí?“ Zaznělo to překvapeně, takřka uraženě. „Já

osobně ho mám rád. Navzdory minulosti, která se s ním

pojí.“

„Právě ta se mi nelíbí,“ trval na svém Viktor.

„Nikdy jste na mne nedělal dojem člověka, kterého

trápí noční můry.“

„Abyste měl noční můry, musejí se vám nejprve zdát

sny,“ opáčil Viktor. „Ale jak jste sám poznamenal, to kry

cí jméno má minulost. Už bylo jednou použité. Takže je

kompromitované. Proto s ním mám problém.“

„Aha, chápu,“ vzdychl si jeho zaměstnavatel. „Nemu

síte si dělat starosti, chlapče, všichni, kdo znali souvislos

ti, jsou mrtví.“


23

„Nedělám si starosti,“ opravil ho Viktor. „Ale to, co

tvrdíte, není přesné. Vy žijete.“

„Ale mně můžete věřit.“

Viktor mlčel.

„Víte,“ pokračoval jeho zaměstnavatel, „naše dohoda

by vám přišla mnohem přijatelnější, kdybyste se zbavil

aspoň části té své paranoii. Vždyť já jsem možná jediný

člověk na světě, kterému můžete věřit.“

„Důvěru je třeba si získat.“

„Takže bych si ji mohl vysloužit?“

„Nepředbíhejme.“

Okamžik ticha, možná aby potlačil úsměv, než hlas

pokračoval. „Myslím, že zapomínáte na okolnosti, za ja

kých jsme se potkali. Byl jste omotaný tolika obvazy, že

jste mohl klidně skončit v sarkofágu a ne v nemocnič

ním pokoji. Kdybych tehdy chtěl, mohl jsem vás v klidu

a tichosti poslat rovnou do márnice.“

„Zajímavé,“ podotkl Viktor, „protože tehdy jste mi

řekl, že s sebou nemáte nikoho, kdo by vás kryl.“

„Snad jste si nemyslel, že bych se s nebezpečným ná

jemným vrahem setkal sám, že ne?“

„Snad jste si nemyslel, že jsem na chodbě přehlédl va

šeho přítele údržbáře s fungl novým boxem na nářadí,

že ne?“

Rozhostila se chvilka ticha, načež jeho zaměstnavatel

pokračoval: „Myslím, že náš hovor se stočil zbytečným

a špatným směrem. Začněme znovu.“ Další odmlka.

„Chtěl jsem vám jen poblahopřát k dobré práci, kterou

jste dnes ráno odvedl.“

„Beru na vědomí.“

„Vím, že to bylo narychlo, a chci se omluvit za nedo

statek času, který jste měl. Pro muže vašich schopností

to ale zjevně nebyl žádný problém.“

„Už jednou jsem vám řekl, že nepotřebuju, aby mi ně

kdo masíroval ego. Kdo byl cílem toho zabijáka, kterého

jsem zastřelil?“


24

„To není důležité.“

„Jestli to není důležité, proč mi neřeknete jeho jmé

no?“

„Protože ho nepotřebujete znát.“

„Myslel jsem, že byste mohl být nápaditější.“

„To klišé má svůj důvod, příteli. Vy se staráte pouze

o svoji práci a já se starám o všechno ostatní. Takže co

kdybychom se co nejrychleji vrátili zpět ke kontraktu

Farkas? Byl bych rád, kdybyste se spojil s jistým dodava

telem.“

„Chápu to tak, že tohle jméno mi prozradit můžete.“

„Vím jen, že si říká Georg. Je německé národnosti.

Operuje v Hamburku.“

„Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel.“

„Je to problém?“

„Problém by byl, kdybych už někdy slyšel.“

„Není z agentury a nepatří ke smluvním zaměstnan

cům. Ale je prostředník, který dokáže obstarat vše, co

potřebujete. Poslal jsem vám nějaké dodatečné materiá

ly. Každou vteřinou by se měly objevit ve vaší schránce.“

„Mám je.“ Viktor otevřel přílohu a začal procházet in

formace.

„Dobře. Georg čeká na vaše zavolání, takže si to pře

čtěte a ozvěte se.“

„Tady se píše, že se musíme sejít v Hamburku.“

„To vadí?“

„Za prvé – nikdy se nescházím s nikým, kdo se dá pří

mo spojit s mou prací, pokud nemám v plánu ho za

bít. A za druhé, Hamburk je teritorium toho člověka. Já

jsem o něm nikdy neslyšel, vy o něm nic nevíte. Když se

vydám na jeho píseček, poskytnu mu skvělou příležitost,

aby mě podrazil.“

„Mohu vás ujistit, že jde o spolehlivého a vysoce pro

fesionálního člověka.“

„A přesto znáte jen křestní jméno.“

„Má skvělá doporučení.“


25

„Dávám přednost vlastnímu hodnocení.“

„Nerad vám to předhazuji, příteli, ale už nepracujete

na vlastní pěst, a já vám zadávám úkoly, které vyžadují,

abyste občas vylezl ven ze své nory a spojil se se světem.

Neplatím vás jen za to, že taháte za spoušť.“

„To je dobře, protože když za spoušť taháte, minete.

Abyste trefil cíl, musíte ji stisknout.“

„Nechme lekce o používání střelných zbraní stranou.

Je nutné, aby k naplnění kontraktu Farkas došlo velmi

specifickým způsobem. Proto se vy a Georg musíte sejít.

A jestli se vám to nelíbí, máte smůlu, krucifix.“

„Neklejte přede mnou.“

„To byl vtip?“

„Až udělám vtip, nebudete se muset ptát, poznáte to.“

„V pořádku,“ povzdechl si Viktorův zaměstnavatel, „ať

se propadnu do pekel, neřekl bych do vás, že jste tak

konzervativní, ale nejspíš si budu muset dávat pozor na

jazyk.“

„Vynechte i rouhání.“

Smích. „Teď vím, že si děláte legraci.“

Viktor neřekl nic.

„Fajn,“ pronesl jeho nadřízený a pomalu to slovo pro

táhl, než dodal: „Žádné klení, žádné rouhání. Zapracu

ju na tom. Vy zapracujte zase na svém přístupu. Ale po

kud je pro vás práce pro mne tak problematická, mohli

bychom se po dokončení těchto tří úkolů vydat každý

svou vlastní cestou. Bez nějakých nepřátelských pocitů.“

„To je od vás velmi laskavé,“ mínil Viktor, „jenže když

započítáte i práci v Bukurešti, budou to už čtyři kontrak

ty, ne tři.“

„Pravda,“ souhlasil jeho momentální šéf, „a jestli hod

láte pokračovat, měl bych vám asi připomenout, že po

tom vašem malém cirkusovém představení, které jste

uspořádal loni v listopadu, je tam venku spousta lidí,

kteří by o nic nestáli tolik jako o to, aby mohli vidět vaši

hlavu na kůlu. Vezmeme-li v potaz, co všechno jsem mu


26

sel udělat, abych vás uchránil před hledáčkem několika

zpravodajských služeb nejenom v Rusku a ve Spojených

státech, očekával bych trochu víc vděku.“

„Poslal bych vám děkovnou pohlednici, jenomže ne

mám jméno a adresu. Prozradíte mi je?“

Na druhém konci se ozvalo krátké zasmání. „Nějak

si nemyslím, že by to byl ten nejchytřejší nápad.“ Na re

akci ovšem nečekal. „Když vám nestačí, že vás chráním,

předpokládám, že jste asi pozapomněl na službu, kte

rou jsem vám prokázal na počátku naší spolupráce, když

jsem vám vydal jistého člověka.“

„Na to jsem nezapomněl,“ procedil Viktor sevřenými

rty. Snažil se zakázat svým myšlenkám, aby nabraly neví

taný směr – jenže bez úspěchu.

„Výborně, protože nastal čas, abyste mi mou službu

oplatil.“ Dlouhá odmlka. „Nebo jsem se mýlil, když jsem

vás považoval za čestného muže, který drží slovo?“

„To je moje jediná zbývající vlastnost, která mi může

sloužit ke cti,“ odpověděl Viktor a ukončil hovor.

Nebylo třeba se loučit. Taková zdvořilost se prokazuje

jen přátelům. A Viktor už léta neměl nikoho, koho by

mohl považovat za opravdového přítele. Poslední člo

věk, o kterém si to myslel, pomohl zorganizovat pokus

o jeho vraždu. Stejnou chybu už proto nikdy neudělá.

Jenže když toho jeho šéf o něm i o jeho nepřátelích

ví tolik, Viktor si musí dát pozor, aby byl s jeho službami

spokojený. A také věděl, že když se akce, jaké dostává

za úkol, zvrtnou, lidé, kteří do nich byli zapojeni, mí

vají sklon k předčasnému umírání. Uvědomoval si, že

doba jeho použitelnosti by mohla vypršet bez varování

a každý plán, který pro něho připraví, by mohl být po

tenciální pastí. Ale když mluvil o tom, že drží slovo, byl

upřímný. Svůj závazek dodrží.

Vyšel z hotelu a kráčel po ulicích, až narazil na telefon

ní budku. Vytočil hamburské číslo, které dostal mailem.

Ozvala se žena, německy. Měla hlas letité těžké kuřačky.


27

„Ano?“

„Je tam prosím Georg?“ otázal se.

Rozkašlala se a potom uběhlo půl minuty, než zazněl

mužský hlas. „Ano?“

„Jeden náš společný známý,“ začal Viktor, „mi řekl, že

pro mě něco máte.“

„Zítra v devět večer nasedněte v Landungsbrückenu

na lodní linku šedesát dva a jeďte do Finkenwerderu.

Vezměte si s sebou výtisk Hamburker Abendblatt. Držte ho

v levé ruce. Zůstaňte na horní palubě, na straně u mola.

Přijďte neozbrojený.“

Na lince se rozhostilo ticho, než mohl odpovědět.

Viktor položil sluchátko. Takhle on obchody nedě

lal. Když nebyla možná dohoda bez osobního kontaktu,

měla by schůzka proběhnout na neutrálním místě. Loď

se sice dala považovat za neutrální teritorium, ale tam se

to setkání jistě neuskuteční. Někdo ho osloví a zavede

na místo, kde bude Georg čekat. A to na neutrální půdě

rozhodně nebude. Nemluvě o tom, že kdyby se něco

pokazilo, stala by se z lodi plovoucí past.

V hotelovém pokoji vrátil Viktor židli pod kliku u dve

ří a zkontroloval, zda má SIG nabitý. Zasunul ho do

pouzdra na hrudi a oblečený si lehl na pokrývky na po

steli. Ještě tři kontrakty a mohl by mít svůj život zpátky.

Ať už to znamená cokoliv.

Na ten ženský výkřik myslel, dokud neusnul.

04

Atény, Řecko

Tou dobou, přibližně šest set kilometrů jihovýchodně

od místa Viktorova pobytu, se Xavier Callo snažil zakrýt

svou stále se zvětšující erekci před metr osmdesát vyso

kou blonďatou norskou krasavicí, kterou se mu nějakým


28

zázrakem podařilo sbalit. Američan nalíčil dokonalou

past a ona do ní spadla. Seděl u jednoho z barových stol

ků, popíjel šampaňské Krug a rozdával padesátieurové

spropitné servírkám, i když mu jenom otřely stolek. Byla

to jedna z jeho nejlepších taktik. Servírky milují spro

pitné a nechutně vysoké ještě víc. Když se takové dýško

objeví, řeknou o něm ostatním. Zpráva se roznese a za

nedlouho si toho malého, obtloustlého chlápka, sedící

ho osaměle v koutě všímá každá přítomná zlatokopka.

Bar měl stěny vyzdobené moderním uměním, které vy

padalo jako něco, co by Callova neteř mohla namalovat

po konzumaci příliš velkého množství „éček“. Kolem stol

ků nestála křesílka, jen židle bez polstrování, které byly

právě tak nepohodlné, jak vypadaly. Za barpultem se na

cházela systematicky seřazená a nasvícená baterie lahví.

Hypnoticky opájely Callův už tak dost opilý mozek.

Než se blondýna objevila, shlukl se kolem Calla hlou

ček šlapek, ale jen co sošná vikinská bohyně vešla do ba

rových dveří, všechny je odehnal. Callovi se líbily vysoké

ženy, což bylo dobré, vzhledem k tomu, že sám měl blíž

ke sto padesáti než ke sto osmdesáti centimetrům, ale

většina dívek, v jejichž náruči nakonec skončil, ho pře

vyšovala jen o kousek. Vedle norské krásky na jehlových

podpatcích ale vypadal jako trpaslík.

Seděla na židli vedle něho čistě díky penězům, který

mi kolem sebe mával, ale Callovi to nevadilo. Záleželo

jen na tom, že o něj projevuje zájem. Navíc se s ní dobře

povídalo, měla styl a líbilo se jí, že je Američan. Chtěla

se o něm dozvědět úplně všechno. Kde žije? Čím se živí?

Má rodinu? Co dělá v Aténách? Co ho baví?

„Jsem obchodník s diamanty,“ mumlal Callo zastře

ně. „Žiju všude možně. Byl jsem ženatý, ale děti nemám.

V Aténách se chci bavit a pořádně si to užít.“

„Páni,“ vydechla blondýna a přisedla si ještě blíž. „Mi

luju diamanty, jsou tak sexy.“

Mluvila bezchybnou angličtinou, Callo nezazname


29

nal ani náznak norského přízvuku. I když, ne, že by vě

děl, jak zní. Šampaňské jí také chutnalo, proto objednal

další láhev, ale zdálo se, že většinou pije hlavně on. Znal

ji sotva dvacet minut, a už si byl jistý, že ji miluje.

Když mu zašeptala do ucha, jestli by nechtěl zajít k ní,

věděl, že má před sebou životní noc. Vyšel s ní na ulici.

Bar s výhledem na moře se nacházel v centru Atén. Ten

hle podnik patřil na řeckých ostrovech ke Callovým ob

líbeným; chodil sem pokaždé, když se mu podařil velký

prodej diamantů.

Nechal blondýnu, ať sežene taxi, a přitom se přidr

žoval jejího útlého pasu, aby neupadl. V této části města

to vždycky trvalo věčnost, než se taxík objevil, dokon

ce i o víkendech, ale tentokrát před nimi jeden zasta

vil skoro hned. Callo nezapomněl na dobré vychování

a přidržel Norce otevřené dveře. Elegantně vklouzla na

sedadlo a on se poskládal vedle ní.

Neřekla, kam chce jet, a řidič se nezeptal. Přesto se

rozjel. Callo se pokusil platinovou krásku obejmout, ale

setřásla ho. Otevřela kabelku a něco z ní vytáhla.

Než si Callo uvědomil, že je to injekční stříkačka, Nor

ka mu zabodla jehlu do stehna. Upřela na něho rozzu

řený pohled.

„Ty prase,“ zasyčela.

„Co to...?“

Snažil se promluvit, ale nemohl. Ztěžklá hlava se mu

zhoupla a přepadla dopředu. Nedokázal se hýbat.

Pak už si nepamatoval nic.

05

Hamburk, Německo

Hamburská galerie umění, Kunsthalle, měla ve čtvrtek

otevřeno do devíti večer. Viktor strávil hodinu prohlí


30

žením děl, která visela v jednotlivých sálech, a přitom

kontroloval, jestli ho někdo nesleduje. Když si byl jistý,

že je vše v pořádku, věnoval v galerii starých mistrů chví

li času pro vlastní potěchu, pak si koupil ve vkusně vy

zdobeném Café Liebermann kávu do kelímku a odešel.

Budova Kunsthalle stála hned u Labe a Viktor došel

po říčním břehu pěšky až do přístavu.

Nalodil se za starším párem, který se pohyboval tak

pomalu, že Viktor nechápal, jak je to vůbec možné, ale

trpělivě čekal, než se vedle nich udělalo místo, a mohl

je obejít. Vyndal si z kapsy stočený výtisk novin, narovnal

je a držel v levé ruce. V pravé si nesl kelímek s kávou.

Vyšel po schodech na horní palubu a našel si místo na

levoboku, z něhož mohl pozorovat schody, aniž by byl

příliš nápadný. Napočítal dvaadvacet cestujících.

Loď měřila dvacet osm metrů na délku a šest na šířku.

Čekal, že bude větší. Tím lépe. Byla příliš malá na to,

aby se na ní mohlo něco stát. Pokud na něho nachystali

léčku, tady to nebude.

Voda v Labi byla černá jako obloha nad ním. Siré

na zahoukala a loď vyplula. Viktor předstíral, že je jen

obyčejný nezúčastněný pasažér, a mezitím si prohlížel

ostatní cestující na palubě. Měl se setkat se zločinci, ne

s vycvičenými agenty, ale dosud nenašel nikoho, kdo by

byl buď jedno, nebo druhé.

Na každé zastávce se díval, kdo nastupuje. Loď vy

užívalo hodně lidí, někteří se vraceli domů, jiní vyráželi

na noc ven, několik jich mířilo na noční směnu a vezla

i nějaké turisty. Nevěnoval pozornost nikomu, kdo byl

příliš mladý nebo naopak moc starý, ale zatím mu nikdo

nedal důvod, proč by si ho měl prohlédnout podrobně

ji. Dvojice sedící proti Viktorovi dávala bez zábran jas

ně najevo, jaké city jeden k druhému chovají. Dělal, co

mohl, aby si jich nevšímal.

Na páté zastávce se nalodili tři lidé, a jednoho z nich

Viktorův radar zachytil. Muž vyšel nahoru po schodech,


31

bez okolků se zastavil a rozhlédl se po ostatních cestují

cích. Měl na sobě volné džíny a dlouhou koženou bun

du. V hranatém obličeji se mu zračilo nervózní napětí.

Pokud chtěl být nenápadný, otálel příliš dlouho, ale na

konec si sedl před Viktora.

„Na příští zastávce vystupte a následujte mě,“ zahučel,

aniž se otočil.

Aspoň tohle jsi udělal správně, pomyslel si Viktor.

Na další zastávce vystoupil. Noviny nechal ležet na se

dadle a kelímek s kávou si přendal do levé ruky. V dáli se

proti mračnům zalitým měsíčním svitem rýsovala silueta

vysokých přístavních jeřábů. Vzduch byl chladný. Přesto

si Viktor nechal sako rozepnuté. Nebyl ozbrojený, ale

bojovat nebo utíkat je snazší bez saka než s ním.

Muž v kožené bundě na něj nečekal. Kráčel po říčním

běhu směrem k přístavu. Šel rychle, kroky stejně roz

hodnými jako byl výraz v jeho tváři. Viktor ho nesledo

val hned, chvíli se věnoval prohlídce oblasti. Nablízku

nikdo nebyl.

Pak vyrazil stejným tempem jako jeho průvodce, aby

si od něj udržoval stejnou vzdálenost. Nevěděl, kam ho

ten člověk vede, nebo co ho čeká, až dorazí na místo,

proto byl malý prostor mezi nimi nezbytnou součástí

taktiky. Až jeho průvodce dojde k cíli, Viktor bude mít

chvíli na analýzu situace, než ho dohoní.

Odbočili od řeky a vydali se podél kanálu, který pro

tékal mezi budovami skladišť s vysokými obloukovými

okny. Tiché a tmavé okolí osvětlovalo jen několik pou

ličních lamp. Z dáli sem doléhal dopravní ruch. Vikto

rův pohled klouzal dopředu a dozadu, nahoru a dolů,

a neustále pátral v okolí po známkách léčky nebo po

vhodných úkrytech, které by použil, pokud by se v pasti



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist