načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krycí jméno Tesseract: Lovec - Tom Wood

Krycí jméno Tesseract: Lovec
-11%
sleva

Elektronická kniha: Krycí jméno Tesseract: Lovec
Autor:

Zapomeňte na Šakala.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  297 Kč 264
+
-
8,8
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 445
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Hunter
Spolupracovali: přeložili Hana a Martin Sichingerovi
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9329-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Akční špionážní thriller ve stylu klasických děl žánru přivádí na scénu chladnokrevného lovce lidí s krycím jménem Tesseract. Viktor je nájemným vrahem, profesionálem do morku kostí, bez citu a snad vůbec bez osobního života. Při jisté misi v Paříži se ale tento řešitel problémů stane pro kohosi velmi mocného sám problémem - a z lovce se stává štvaná zvěř, která spolu se záhadnou kráskou prchá přes čtyři kontinenty. Jde tu o ztrátu jistých tajných zbraní, s nimiž by se dalo podniknout téměř cokoli - a tak si nikdo nemůže být jist, kdo stojí na čí straně, kolik spiknutí vzniká uvnitř spiknutí jiných a odkud se vynoří další zrada.. Román je ryzí oddechovou akční četbou, která využívá osvědčené rekvizity svého subžánru - chladnokrevného hrdinu, sexy špiónku, zmatené policisty, sofistikované zbraně nejrůznějších typů, jaderné hlavice i ruského padoucha ve službách KGB.

Popis nakladatele

Zapomeňte na Šakala.

Zařazeno v kategoriích
Tom Wood - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Přeložili

Hana a Martin Sichingerovi


4 Copyright © Tom Hinshelwood 2010 Translation © Hana a Martin Sichingerovi, 2011 All rights reserved ISBN 978-80-7359-329-2 (papírová kniha) ISBN 978-80-7359-976-8(eub) ISBN 978-80-7359-955-3 (PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7359-937-9 (mobi) ISBN 978-80-7359-920-1 (PDF)

Tato kniha je fikce. Veškeré postavy, lokality a děje vylíčené

v tomto románu jsou dílem autorovy fantazie. Veškerápodobnost se skutečnými osobami, ať už žijícími či zemřelými, místy

a událostmi je čistě náhodná.

Na památku mého milovaného

bratra Simona,

který mi opravdu věřil.


5

01

Paříž, Francie,

pondělí, 06:19 CET (středoevropského času)

Cíl vypadal starší než na fotografiích. Svit pouliční lampy

zvýraznil hluboké vrásky v jeho tváři a takřka nezdravou

bledost pleti. Viktorovi připadal muž podrážděný, buď

z přemíry kofeinu, nebo byl nervózní. Ale ať za tomoh

lo cokoliv, za třicet sekund už na tom nebude záležet.

Ve složce stálo jméno Andris Ozols. Národnostlitev

ská. Věk padesát pět. Výška metr sedmdesát tři. Hmot

nost dvaasedmdesát kilo. Pravák. Žádné viditelné jizvy.

Šedé vlasy měl muž stejně jako knír upravené azastřiže

né. Ozolsovy oči byly modré. Kvůli krátkozrakosti nosil

brýle. Elegantní oblečení, pod svrchníkem tmavý oblek,

boty vyleštěné. Oběma rukama si tiskl k břichu kožený

příruční kufřík.

Na konci uličky se Ozols ohlédl přes rameno;amatér

ský pohyb příliš zjevně prozrazující snahu nachytatpří

padného pronásledovatele, které by si každý, kdo by ho

sledoval, okamžitě všiml. Muže, který postával ve stínu

jen několik metrů od něho, však neviděl. Muže, který tu

byl proto, aby ho zabil.

Viktor počkal, až Ozols vyjde z kuželu světla, a potom

jemně a plynule stiskl spoušť. Ozols dostal v rychlémsle

du dvakrát za sebou zásah do hrudní kosti. I kdyby byly

náboje větší, nemohly mít fatálnější účinek než subso

nické nízkovýkonné střely ráže 5.7 mm. Mědí opláštěné

olovo proniklo kůží, kostí a srdcem a nakonec se střely

jedna vedle druhé zasekly mezi obratle. Ozols sezhrou

til a s tupým zaduněním dopadl na záda. Ruce rozhodil

doširoka a hlava se mu překulila ze strany na stranu.

Viktor se vynořil ze tmy a jediným uvážlivým krokem

přistoupil k tělu. Zvedl pistoli FN Five-seveN a prohnal

Ozolsovi kulku spánkem. Už byl mrtvý, ale Viktorzastá


6

val názor, že nic takového jako nadměrné zabitíneexis

tuje.

Vyhozená nábojnice cinkla o dlažební kostky azasta

vila se v kaluži lesknoucí se naoranžovělým sodíkovým

světlem. Jediný další zvuk, který zazněl, bylo tichépíská

ní vzduchu unikajícího ze dvou otvorů v Ozolsově hrudi.

Plíce vytlačily poslední nádech, který už Ozols nedostal

šanci vydechnout.

Noc byla chladná a temná, východní obloha se prá

vě začala zbarvovat nadcházejícím svítáním. Viktor byl

v srdci Paříže, ve čtvrti plné úzkých tříd a křivolakých

uliček. Místo bylo odlehlé – nebylo sem vidět z žádné

ho okna –, přesto Viktor obětoval chvíli, aby si ověřil,

že vraždu nikdo neviděl. Slyšet ji nemohl. Subsonická

munice a tlumič zdusí hluk každého výstřelu na tiché

cvaknutí, ale možnost, že si někdo zapadlou uličku vy

bral, aby ulevil svému močovému měchýři, se vyloučit

nedala.

Viktor se přesvědčil, že je sám, a opatrně přidřepl

k tělu. Dával pozor, aby se vyhnul zasychající krvi, která

vytékala ze čtvrtpalcového otvoru ve spánku oběti. Le

vou rukou rozepnul zip kufříku a prohlédl jeho vnitřek.

Našel to, co hledal, ale jinak byl kufřík prázdný. Viktor

vzal flashdisk a schoval ho do vnitřní kapsy svého saka.

Disk vypadal tak malý a neškodný, až se zdálo, že bysot

va mohl být důvodem k vraždě člověka, jenomže byl.Dů

vod jako důvod, připomněl si Viktor v duchu. Všechno to

byla jen otázka úhlu pohledu. Viktorovi se zamlouvala

myšlenka, že dostává zaplaceno za provedení něčeho,

co lidská rasa zdokonaluje už tisíce let. On je jen vyvr

cholením evoluce.

Pečlivě prohledal tělo, aby se ujistil, že nepřehlédl

něco, o čem by měl vědět. Jen smetí v kapsách apeně

ženka, kterou otevřel a naklonil ke světlu. Stejný obsah

jako obvykle: kreditní karty a řidičský průkaz na litevské

jméno, hotovost a vybledlá fotografie Ozolse v mladším


7

věku s manželkou a dětmi. Zdravá, spokojeně vyhlížející

rodinka.

Vrátil peněženku na místo, narovnal se a v duchu sizo

pakoval, kolik projektilů vystřelil. Dva do hrudi, jeden do

hlavy. V zásobníku FN jich zbývalo sedmnáct. Byla tojed

noduchá matematika, ale pro bezpečnost nezbytná. Vě

děl, že až jednou zapomene počítat, přijde okamžik, kdy

stiskne spoušť a ozve se jen děsivé cvaknutí naprázdno.

V minulosti ho už několikrát slyšel, když zbraň třímal

v ruce někdo jiný, a slíbil si, že takhle on určitě nezemře.

Pohledem znovu propátral okolí, aby se ujistil, žene

byl prozrazen, ale na dohled nebyli žádní lidé ani auta,

a kroky také neslyšel. Odšrouboval tlumič a uložil si ho

do kapsy kabátu. S tlumičem byla zbraň příliš dlouhá,

a když bylo třeba, nedala se dobře schovat, ani dostrych

le vytáhnout. Rozhlédl se po zemi, aby našel a sebral

tři prázdné nábojnice, než je pohltí rozlévající se kaluž

krve. Dvě byly ještě teplé, ale ta, která se zakutálela do

louže, už vychladla.

Na nebi oslnivě zářil srpek měsíce. Tam někde za

hvězdami se táhl nekonečný vesmír, ale z místa, kdeVik

tor stál, vypadal svět malý a čas příliš krátký. Vnímal svůj

tep, pomalý a pravidelný, přesto možná o čtyři údery

rychlejší, než byl jeho klidový puls. Překvapilo ho, že je

tak zrychlený. Měl chuť na cigaretu. V podobnýchchví

lích ji míval pokaždé.

Trávil v Paříži už týden čekáním na další pokyny –

a teď byl rád, že má práci skoro hotovou. Zbývalo jen

uložit flashdisk někam na bezpečné místo a informovat

prostředníka, kam ho dal. Nebyla to obtížná aniriskant

ní zakázka, spíš jednoduchá a nudná. Standardní zabití

a získání žádané položky bylo hluboko pod jehoschop

nosti, ale když byl klient ochoten zaplatit neskutečnou

taxu za práci, kterou by zvládl i amatér, Viktor nicnena

mítal. Přesto se mu na pozadí mysli ozýval jakýsi varovný

signál, že to bylo až příliš snadné.


8

Prakticky neslyšnými kroky na tvrdé nerovné dlaž

bě vyšel z uličky. Než zmizel ve městě, ještě jednou se

naposledy ohlédl za mužem, jehož bez mrknutí oka

a nejmenších výčitek zabil. V šeru viděl, jak na něho civí

doširoka otevřené obviňující oči jeho oběti. Bělmo už

v nich krvácením zčernalo.

02

08:24 CET

Byli dva.

Střední postavy, běžné oblečení, ničím nápadní snad

kromě faktu, že byli až příliš nenápadní. Hôtel de Ponto

stál na pařížské módní třídě Rue du FaubourgSaint-Ho

noré a jeho klientelu tvořili samí bohatí turisté a vysoce

postavení manažeři. Muži a ženy, kteří se rádi chlubili

modely předních návrhářů. Ve všedním davu by ti dva

dokonale splynuli. Jenže tady ne.

Viktor si jich všiml, hned jak prošel hlavním vchodem.

Stáli u výtahů na opačném konci haly, zády k němu. Oba

čekali naprosto nehnutě, jeden s rukou v kapse, druhý

s pažemi založenými na prsou. Pokud si vyměnili nějaká

slova, jejich řeč těla to neprozradila.

Rozlehlá hala byla klidná, nebyl v ní ani tucet lidí.

Měla vysoké stropy, podlahu a sloupy z mramoru azdo

bily ji exotické rostliny v nádobách různě rozmístěné

mezi zelenými koženými klubovkami, které stálysesku

pené v rozích a uprostřed vestibulu.

Viktor navzdory možnému nebezpečí zamířil nenu

ceným uvolněným krokem k recepci, která se táhlapo

dél pravé stěny. Periferním pohledem nepřestával muže

sledovat a byl připraven jednat, kdyby jeden z nichpo

hlédl jeho směrem. Nevěnoval dvojici plnou pozornost,

ale ve Viktorově branži se potenciální hrozba považo


9

vala za závažnou, dokud se neprokázal opak. V hale byl

zranitelný, nemohl se krýt, ale nic v jeho chování tomu

nenasvědčovalo. Nikdo z přítomných mu nevěnovalpo

zornost. Choval se a vypadal stejně jako ostatní.

Obecně se má za to, že Viktorovi profesní kolegové se

oblékají pouze do černého, ale pro něj nebylstereotyp

ní vzhled tím hlavním. Podobně jako většina lidí vypadal

v černé dobře, možná až příliš dobře na někoho, jehož

život mohl záviset na tom, že je nenápadný. V uhlově

černém obleku, bílé bavlněné košili a jednobarevné

stříbrné kravatě vypadal každým coulem jako váženýob

chodník. Oblek byl z česané vlny, vynikající kvality, ale

o jednu velikost větší, aby bokům, pažím a ramenůmpo

skytl více prostoru pro pohyb, aniž by se ovšem zdálo,

že mu nepadne. Šněrovací polobotky ke kotníkům byly

černé, naleštěné, ale ne přehnaně, s vysokou gumovou

podrážkou. Brýle měl jednoduché, účes všední.

Zvolil tento vzhled, aby vytvořil nezajímavou,neutrál

ní postavu. Každý, kdo by si chtěl Viktora pozdějivyba

vit, by měl s jeho popisem potíže. Muž v obleku stejnýja

ko bezpočet dalších. Jediným výraznějším znakem,kte

rého si lidé mohli všimnout a který měl právě a jedině

proto, aby odvedl pozornost, byly brýle. Těch se později

zbaví a kromě toho si bude muset oholit i vousy.Vypa

dal elegantně, ale ne příliš moderně, dobře a zároveň

obyčejně, sebevědomě, ale ne arogantně. Byl zapome

nutelný.

Došel k recepci a zdvořile se usmál na recepční sha

vraními vlasy, která vzhlédla od své práce. Měla tmavou

pleť a velké oči, umně a současně nenápadnězvýrazně

né líčením. Věnovala mu falešně vřelý úsměv. Uměla ho

skvěle, ale Viktor viděl, že by raději byla někde úplně

jinde.

„Bonjour,“ pozdravil tlumeným hlasem. „Chambre 407,

je suis Mr. Bishop. Pouvez-vous me dire si j’ai reçu desmessa

ges?“


10

„Un moment, okamžik, prosím,“ odpověděla rovněž

francouzsky. Krátce přikývla a pustila se do kontrolyzá

znamů. Na stěně za recepcí viselo připevněné velikézr

cadlo, ve kterém Viktor pozoroval odraz dvojice mužů.

Dveře výtahu se otevřely a oni se rozestoupili, aby ne

chali vystoupit pár, a potom takřka synchronnímipohy

by nastoupili. Zahlédl jejich ruce. Měli rukavice.

Viktor se trochu přesunul, aby viděl do výtahu, ale měl

výhled jen na jednoho z nich. Naklonil hlavu ke straně

a částečně si zakryl tvář pro případ, že by pohlédl jeho

směrem. Muž měl světlou pleť a hranatý, čistě oholený

obličej. Tvářil se soustředěně, pohled upíral přímo před

sebe, paže měl volně svěšené podél boků. Jeho rukavice

byly z hnědé kůže. Buď měl znetvořený hrudník, nebo

pod nylonovou košilí ukrýval cosi ve tvaru ruční zbraně.

Jakékoliv pochyby, které snad Viktor choval ohledněje

jich pohnutek, se náhle vypařily.

Jsou to policisté? Dospěl k závěru, že ne. Od zabití

Ozolse neuběhly ani dvě hodiny, za tak krátkou chvíli

by ho se zločinem nedokázali spojit. Nebyli to ani tajní

agenti. Agenti zpravodajských služeb by si nevzaliruka

vice. Zbývala jediná profese.

Viktor je odhadl na Východoevropany – Čechy, Ma

ďary nebo Balkánce, z jejichž řad vzešli někteříobzvláš

tě výkonní zabijáci. Viděl dva, ale klidně tu mohou být

další. Dvě zbraně jsou lepší než jedna, ale ze zřejmých

důvodů je nejlepší celý tým, tím spíše, že cílem jezkuše

ný profesionální zabiják. Jen ti nejlepší si mohou dovolit

pracovat sami.

Ze způsobu, jakým se muži chovali, usoudil, že nejsou

sami. Nezajímali se o své okolí, nedělali si starosti sbez

pečností. To znamenalo, že jsou krytí. A to znamenalo,

že patří do většího týmu. Mohli být čtyři, stejně jako jich

mohlo být deset. Kdyby jich bylo víc, Viktor by na sebe

moc nevsázel.

Zjistili, kde bydlí, takže museli být na vysoképrofesio


11

nální úrovni, nebo měli velmi přesné informace. Dokud

Viktor nezjistí, kdo proti němu stojí, nesmí je podce

ňovat. Musí vyjít z předpokladu, že jsou přinejmenším

stejně dobří jako on. Pokud se ukáže, že se mýlil, bude

to jen pro jeho dobro.

Recepční prohlédla všechny záznamy a potřásla hla

vou. „Žádný vzkaz pro vás tu nemáme, monsieur.“

Když jí děkoval, všiml si, že soustředění ve tváři muže

ve výtahu zmizelo a nahradil je výraz úsilí nebohluboké

ho zaujetí. Muž zvedl prst k pravému uchu a pak rychle

pohlédl na svého společníka. Otevřel ústa, abypromlu

vil, a zároveň natáhl ruku ke dveřím, aby je zastavil, než

se zavřou, ale nestihl to. Než se dveře dovřely, dokázal

Viktor odečíst z jeho rtů první dvě slova.

Je v hale...

Měli vysílačky. Všimli si ho.

Viktor se otočil a zrakem pátral po okolí, každému

člověku věnoval několik vteřin, aby nepřehlédl žádného

člena zabijáckého komanda. V rámci fyziologickéreak

ce na nebezpečí se mu z nadledvinek vyplavil do krev

ního řečiště adrenalin, tím se zrychlil jeho srdeční tep

a tělo se připravilo k akci. Viktor nebyl právě nadšený,

že je tak závislý na vrozených instinktech. V divočině

měl člověk na vybranou jen ze dvou možností – uteč,

nebo bojuj. Jenže Viktorova rozhodnutí bývala málokdy

tak jednoduchá.

Hlubokými nádechy se snažil své tělo uklidnit apotla

čit působení adrenalinu. Potřeboval přemýšlet. Rychlá

akce by mu nic nepřinesla, pokud by byla chybná. Ve

Viktorově branži ti, kdo udělali první chybu, málokdy

žili tak dlouho, aby stihli udělat i druhou.

V hale napočítal deset lidí. Muž ve středních letech

a jeho trofejní společnice mířili společně k hotelovému

baru. V kožených klubovkách seděla skupinka nemo

torných rozesmátých staříků. Půvabná recepční usilov

ně potlačovala zívání. Obchodník kráčející k výtahům


12

hlasitě pokřikoval do mobilního telefonu. Těsně u vý

tahu se matka pokoušela uklidnit rozjívené dítě. Nikdo

z nich jistě nepatřil ke dvojici mužů, ale ostatní mohli

do hotelu vniknout zadním služebním vchodem nebo

přes kuchyň a odříznout své kořisti všechny únikové

cesty. Klasika. Ale bude jim to k ničemu, pokud kořist

nebude tam, kde by měla být.

Z nějakého důvodu se jim zhroutilo načasování a plán,

kterým se chtěli řídit, nevyšel. Jsou vyvedení z míry azner

vózní, že byli prozrazeni a cíl by mohl uniknout. Ztratil se

jim z dohledu, potřebují ho znovu zaměřit. Mohli by se

přestat skrývat a pokusit se ho zabít hned teď, dokud si

myslí, že je zaskočený a zranitelný. Viktor neměl v úmyslu

dát jim příležitost.

Zkontroloval číselník nad výtahem. Svítila na něm

čtyřka, dojeli tedy do jeho poschodí. Chvilku číslazau

jatě sledoval. Po několika vteřinách se rozsvítila trojka.

Míří dolů.

Viktor rychle pohlédl k hlavnímu vchodu. Kdybyoka

mžitě zmizel, musel by se vypořádat jen s těmi, kteří jsou

venku. Možná nejsou připraveni sledovat ho na ulici,

a kdyby byl dost rychlý, mohl by zmizet, aniž by padl

jediný výstřel. Jenže odejít nemohl. V hotelovém pokoji

měl pas a kreditní karty. Vše na falešné jméno, ale už tak

toho o něm věděli moc.

Mohl by vyběhnout po schodech, ovšem jenom vpří

padě, že je nikdo z nich nehlídá. Mělo to totiž háček.

Nebyl ozbrojený. Pistoli FN, kterou zabil Ozolse, užro

zebral a po částech se jí zbavil. Hlaveň skončila v Seině,

závěr v kanále, vratná pružina v odpadovém kontejneru,

zásobník v popelnici. Viktor každou zbraň použil vždy

jen jednou. Procházet se s důkazy, které by porotěsta

čily k jeho usvědčení, nebyl jeho styl. Kdyby se dostal ke

svým věcem, měl by se aspoň čím bránit.

Fungoval jenom jeden výtah. Na druhém viselacedul

ka Mimo provoz. Viktor pomalu prošel halou a zastavil


13

se před fungující zdviží, kterou odjela dvojice mužů.

Palcem si propraskal jeden po druhém klouby na pravé

ruce.

Když výtah dojel do přízemí, cinkl. Než se dveře za

čaly otevírat, Viktor ustoupil ke straně a zády se přitiskl

do malého výklenku v přilehlé stěně, ve kterém stálabo

hatě zdobená váza. Stál nehybně, udiveného pohledu

malého chlapce si nevšímal. Ze zbylých lidí v hale mu

nikdo nevěnoval pozornost.

Jeden ze dvou zabijáků vystoupil z výtahu a ušel pár

kroků halou. Druhý s ním nebyl, zřejmě scházel dolů po

schodech. Muž, který stál zády k Viktorovi, bylpodsadi

tý, měl mohutnou šíji a postoj i chůze vypadaly nabýva

lého vojáka. Stál nenuceně, neotáčel hlavou. Přestože

se zdánlivě ani nepohnul, Viktor věděl, že kontroluje

prostor. Hlavou nehýbal, pohyboval jen očima, nechtěl

vzbudit pozornost, pokud nemusel. Byl dobrý, ale ne

tak dobrý, aby se podíval za sebe.

Viktor vyčkával a na poslední chvíli vklouzlzavírající

mi se dveřmi do výtahu. Prosmýkl se patnáct centimetrů

od zabijáka.

Těsně předtím, než se dveře úplně dovřely, si muž

všiml malého chlapce, který ukazoval prstem – a otočil

se. Náhoda. Vteřinu hleděl přímo na Viktora.

V očích profesionálního zabijáka problesklo poznání.

Dveře se uzavřely.

03

08:27 CET

Viktor se několikrát zhluboka nadechl, pomalu nasál

vzduch do plic, zadržel dech, než napočítal do čtyř,

a dlouze vydechl. Adrenalin v jeho krevním řečišti sepo

staral o to, že mu srdeční tep vystoupal do závratné výše


14

a systém mohl zásobit svaly nezbytným kyslíkem. Jenže

při sto dvaceti tepech za minutu se snižuje schopnost

používat jemnou motoriku – malé svalové pohyby,kte

ré jsou nutné například při přesném nastavení mířidel

zbraně. A při rychlosti tepu nad sto třicet tato schop

nost téměř vymizí. Tělo nepovažuje tyto dovednosti za

nezbytné pro přežití.

Viktor byl jiného názoru.

Zpomalením svého dechu přerušil běžnou činnostau

tonomního nervového systému a účinně zbrzdilzrychlu

jící se srdeční tep. Své instinkty nemohl obejít, alenaštěs

tí je mohl potlačit.

Domyslel si, že muž v hale nebude ztrácet čas tím, že

by kontaktoval zbylou část týmu a informoval je, že byli

prozrazeni a cíl je na útěku, a raději míří rovnou vzhůru

po schodišti. Viktor by mohl vystoupit na kterémkolivpo

schodí, najít okno a během několika vteřin zmizet. Ale

potřeboval své věci. Kdyby je nenašlo tohle komandoza

bijáků, skončily by v rukou policie nebo agentů. V pasech

jsou razítka zemí a data. Čísla kreditních karet se dají

vystopovat. Zbraň by důkladně prověřovali. Každýdoku

ment někdy v minulosti použil jako falešnou identitu. Byl

velmi opatrný, ale když někdo hledá, vždy může najítsto

pu, na jejímž konci je on. To nesmí dopustit.

Výtah projel první dvě patra bez zastavení. Viktor

zklidnil dech. Odpočítával vteřiny, než zaznělocinknu

tí.

Dveře se ještě úplně neotevřely, a už byl venku na

chodbě, pohyboval se rychle, mířil doleva asi desetmet

rů na konec chodby, kudy vedly dveře na schodiště.Za

vřené.

Nemusel na ně ani tisknout ucho, aby slyšel dva páry

nohou dusající vzhůru po schodech. Byli v kondici, silní,

asi dvacet vteřin od něho. Potřeboval čas, aby se postaral

o své věci, čas který neměl. Ale mohl si ho udělat.

Na zdi kousek dál visela požární sekyrka. Viktorvyra


15

zil loktem sklo a sundal ji z držáku. Vrátil se ke schodišti,

ostří sekyry vsunul pod kliku a topůrko zapřel opodla

hu. Byl to dobrý, pevný klín.

Vedle skříňky, ze které sebral sekyrku, visel hasicípří

stroj. Viktor ho popadl levou rukou a vrátil se zpátky

k výtahu. Ještě stál ve čtvrtém patře. Stiskl tlačítko, aby

se otevřel.

Dveře vedoucí na schodiště se otřásly, ale klika se ani

nepohnula, sekyra jí v tom bránila. Zkusili to znovu,vět

ší silou, ale bylo jedno, kolik síly vynaloží, klika se ne

hnula. Další pokusy vzdali.

Viktor obrátil pozornost zpět k výtahu. Položil hasicí

přístroj mezi otevřené dveře, natáhl ruku dovnitř a stiskl

tlačítko do přízemí. Dveře se začaly zavírat, ale hasicípří

stroj je zastavil, znovu se otevřely, začaly se zavírat a tak

pořád dokola, až se zasekly v nekonečném cyklu. Viktor

odhadl, že získal nejméně dvě minuty. Potřeboval méně

než jednu.

Tiše došel ke svému pokoji a přede dveřmi zůstal stát.

Uvnitř by mohli čekat další. Byli by ostražití, připravení.

Kopnutím vyrazil dveře, vběhl dovnitř, okamžitě sepři

krčil do podřepu, aby zmenšil svou siluetu a hlavu do

stal níž, než obvykle bývá střed trupu. Bleskově prohlédl

pokoj a hned potom koupelnu.

Nikdo.

Na schodišti byli dva, venku ten, který si ho všiml,

a někde v hotelu možná další. Byli dobří, organizovaní.

Jestli jsou ale opravdu dobří, budou mít naproti přes

ulici odstřelovače.

Viktor se držel dál od oken.

V koupelně zvedl kryt nádržky toalety a vyndal z ní

dva igelitové sáčky se zapínáním ziplog. V jednom byly

jeho pasy, letenka a kreditní karty. Vzal si je a schoval do

saka. V dalším se nacházela ještě jedna plně nabitá FN

Five-seveN s tlumičem. Vždycky se vyplatí být připravený

na nejhorší, řekl si Viktor v duchu. Otevřel sáček, vzal si


16

zbraň, našrouboval tlumič na místo a natáhl závěr, aby

posunul náboj do komory.

Kufřík s náhradním oblečením a zbytkem jehomajet

ku už byl sbalený a ležel na posteli. Viktor ho zvedlle

vou rukou a šel, zbraň přitisknutou u pravého boku, aby

nebyla vidět. Rychle a opatrně kráčel chodbou, minul

výtah i schodiště a zamířil k požárnímu východu. Než si

zabijáci uvědomí, co se stalo, bude dávno pryč.

Zarazil se.

Kdyby odešel, nedozvěděl by se nic o svýchpotenciál

ních vrazích. Ať už je poslal kdokoliv, určitě je neodvolá.

Ocitl se na něčím seznamu. Když ho našli jednou,pove

de se jim to příště zase. A to už si jich nemusí všimnout

včas, nebo dokonce vůbec.

Měli početní přesilu, ale ztratili iniciativu. Jedna

z prvních věcí, kterou se naučil o boji, bylo, že se nikdy

nemá vzdávat výhody.

Viktor se otočil.

Zadýchaní, se zbraněmi v rukou, přiběhli k jeho pokoji.

Jeden se postavil vpravo vedle dveří, druhý zůstal vlevo.

Dveře od pokoje jejich cíle zely dokořán, zámek bylroz

bitý. Vyšší z dvojice, zřejmě nadřízený, dvakrát stiskltla

čítko vysílačky v kapse. V bezdrátovém sluchátku tělové

barvy se ozval šepot.

Zabiják dal rukou rychlý signál svému partnerovi

a oba vtrhli do pokoje. První postupoval rychle a přize

mi, aby přes něho druhý, který šel hned za ním, mohl

rovnou střílet. První muž prohlédl levou stranumístnos

ti, druhý pravou. Maximální rychlostí a agresivně, aby

každého, kdo by byl uvnitř, zaskočili a znemožnili mu

reagovat.

Pokoj byl prázdný. Zkontrolovali koupelnu – totéž.

Jeden kryl druhého, když nahlíželi do skříní, pod postel

a na všechna, i ta nejméně pravděpodobná místa, kam

by se někdo mohl ukrýt. Dostali rozkaz být důkladní


17

a nic neponechat náhodě. Nahlédli za závěsy, ale ještě

předtím zamávali rukou před oknem, aby střelci vpro

tější budově dali signál, že nemá střílet. Tváře se jim

leskly potem.

Všude byl nepořádek. Cíl zjevně odcházel narychlo,

nezdržoval se balením svých věcí. Oblečení se válelo po

podlaze, postel nebyla ustlaná, toaletní potřeby zůstaly

na umyvadle. Nedbalé a neprofesionální.

Oba muži se trochu uvolnili a začali dýchat víc zlehka.

Byl pryč. Schovali zbraně pro případ, že by někdo přišel.

Předtím čekali na výtah, který nepřijel, a tak jim nezbylo

nic jiného, než znovu vyběhnout po schodech a vyrazit

dveře vedoucí ze schodiště na chodbu. Nešlo to úplně

potichu.

Vyšli z pokoje a zabouchli za sebou dveře. Nadřízený

z dvojice zvedl límec a nahlásil do připevněnéhomikro

fonu, že cíl je pryč. Opatrně volil slova, aby vinanemoh

la padnout na něho. Neměli strach, všechny východy

z budovy byly hlídané, někdo z týmu ho uvidí a zakročí –

možná se to dokonce děje právě nyní. Cíl byl v podstatě

už teď mrtvý. Až zakázku dokončí, dostane každý člen

týmu slušnou odměnu, a oni přitom nemuseli vypálit

jedinou ránu.

Šéf je varoval, aby byli opatrní, protože jejich cíl jene

bezpečný, ale zdálo se, že byli nervózní zbytečně. Jejich

nebezpečný cíl práskl do bot při první příležitosti, která se

mu naskytla, takže teď to byl problém někoho jiného.

Oba mysleli na totéž. Lehce vydělané prachy.

Výrazy jejich tváří se ale změnily, když uslyšeli, že cíl

neopustil budovu, protože vizuální kontakt nikdo ne

hlásil. Pohlédli jeden na druhého a oběma se v obličeji

zračila stejná otázka.

Kde tedy potom je?

Viktor odstoupil od kukátka ve dveřích, které byly přes

chodbu naproti jeho pokoji, a zvedl zbraň. Vystřelil,


18

v rychlém sledu desetkrát za sebou stiskl spoušť, a vy

prázdnil přesně polovinu nábojů ze zásobníku.

Hotelové dveře byly z masivního borovicového dřeva,

ale kulky z Five-seveN měly tvar jako střely z pušky apro

řízly se skrz, aniž by ztratily rychlost.

Dva těžké předměty dopadly na koberec, jednozadu

nění po druhém.

Dveře pokoje zaskřípaly. Viktor je přidržoval zavřené

nohou, protože musel vylomit zámek, aby se dostaldo

vnitř. Otevřel je levou rukou a vyšel na chodbu. Před

ním na podlaze ležel jeden muž, částečně opřený odve

ře Viktorova pokoje, hlavu svěšenou, z úst mu tekla krev

a tvořila na koberci kaluž. Kromě záškubů v levé noze se

ani nepohnul.

Druhý byl ještě naživu, ležel tváří na zemi a tišechr

čel. Dostal několik zásahů – do břicha, do hrudi a do

krku, odkud se z roztržené krkavice rozstříkly po stěně

dlouhé rudé obloukovité cákance. Snažil se plazit pryč,

ústa měl otevřená, jako by volal o pomoc, ale nedokázal

vydat žádný zvuk.

Viktor si ho nevšímal. Prohledal kapsy mrtvého,sna

žil se najít peněženku. Neuspěl. Chtěl si vzít jehovysílač

ku, ale byla na kusy, prošla skrze ni kulka mířící k srdci.

V pouzdře na pistoli našel Berettu 92F ráže devět mi

limetrů a v kapse dva rezervní zásobníky. Beretta byla

dobrá a spolehlivá zbraň se zásobníkem na patnáct ran,

ale i bez tlumiče tak těžká a objemná, že se nedaladob

ře ukrýt. A se subsonickými náboji její zastavující účinek

také nebyl nejlepší. Špatná volba zbraně pro tento druh

práce. Kdyby muž nebyl mrtvý, Viktor by mu to řekl.

Berettu by si normálně nevybral, ale ve chvílích, jako

byla tahle, si nemohl moc vymýšlet. Vzal zbraň a zasunul

si ji vzadu za kalhoty, pažbičku zasekl za pásek, tlumič

opřel o kostrč. Mrtvé tělo sebou náhle silně škublo,zřej

mě svalovou křečí, a svalilo se na zem. Mužovy čelisti se

otevřely a z úst se na koberec vyvalila krev následovaná


19

polovinou ukousnutého jazyka. Viktor ustoupil a obrátil

pozornost k muži, který ještě žil. Zatím.

Přestal se plazit, když mezi lopatkami ucítil tlakVikto

rova podpatku. Viktor ho převalil na záda, dřepl sived

le něho a na tvář mu přitiskl tlumič. Překulil mu hlavu

na stranu, aby divoké tepenné krvácení mířilo na stěnu

a ne na něj. Krev unikající pod velkým tlakem serozstři

kovala po tapetě s květinovým vzorem.

Muž se pokoušel promluvit, ale dokázal jen sípavěvy

dechnout. Kulka mu protrhla hrtan, takže vydával jen

primitivní skřeky. Chytil Viktora za rukáv, pokoušel se

po něm sápat, navzdory fatálním zraněním se nevzdá

val. Viktor ocenil jeho vytrvalost.

Muž byl stejně jako jeho partner ozbrojen berettou,

ale neměl vysílačku ani sluchátko. Viktor vyndal zezbra

ně zásobník a prohledal mu zbylé kapsy. Byly prázdné

až na několik plátků žvýkačky, další náboje a zmačka

nou účtenku. Vzal si žvýkačky a účtenku, přečetl si, že

je od půl tuctu balení kávy, a zmačkal ji. Rozbalil jednu

žvýkačku a vložil si ji do úst. Peprmintová. Souhlasně

pokývl.

„Díky.“

Setřásl mužovu ruku a vydal se ke schodišti, aby našel

ostatní. Po vrazích ani stopy, ale zezdola se sem neslžen

ský hlas stěžující si, že výtah nejezdí. Viktor se vrátil na

chodbu, opatrně se vyhnul temným skvrnám na koberci

a vyndal hasičský přístroj ze dveří výtahu. Nastoupildo

vnitř a stiskl tlačítko do přízemí. Část svých věcí nechal

v pokoji, ale tím se netrápil. Toaletní potřeby byly úplně

nové, šaty nenošené a nic, na co sáhl, na sobě nebude

mít otisky jeho prstů díky silikonovému roztoku, kterým

si potíral ruce.

Mrtvý muž na chodbě sebou konečně přestal škubat.

Krev z krku už nevystřikovala, jen pomalu kapala nako

berec. Viktor si nedokázal pomoct a musel obdivovat

rudý vzor na stěně nad mrtvolou. Křížící se stříkance


20

v sobě měly jistou estetickou kvalitu, která mu připo

mněla Jacksona Pollocka.

Zkontroloval svůj odraz v zrcadlových stěnách výtahu

a věnoval chvilku úpravě zevnějšku. Kdyby v tomto pro

středí vypadal jinak než reprezentativně, všimli by si ho.

Dveře výtahu se otevřely a právě v tu chvíli sem odscho

diště dolehl křik. Někdo právě zažil nepříjemnépřekva

pení.

Viktor si tipl, že ta žena nebude velkou fanynkouPol

lockových děl.

04

08:34 CET

V hale Viktor trpělivě čekal, zatímco kolem se strhlapa

nika. Ředitel hotelu, malý štíhlý muž s překvapivězvuč

ným hlasem, musel překřikovat vyděšené hosty. Někteří

byli jen částečně oblečení, jak je zděšené výkřikyneče

kaně vytáhly z postelí. Ředitel se jim pokoušel vysvětlit,

že policie je na cestě a všichni by měli zůstat v klidu. Ale

na to už bylo pozdě.

Viktor si sedl do jedné z luxusních klubovek v koutě

haly. Byla velmi pohodlná. Natočil ji tak, aby mohl bez

otáčení hlavou pozorovat hlavní vchod, který senachá

zel uprostřed vzdálené protější stěny. Periferním vidě

ním hlídal dveře hotelového baru a schodiště.Pochybo

val, že někdo použije výtahy po jeho pravici, ale kdyby

ano, seděl tak blízko, že by je viděl vystupovat dřív, než

by si všimli oni jeho.

Policie se objeví už brzy a zbývajícím členůmkoman

da rychle vyprší čas, který jim zbývá na splnění zakázky.

Musejí být nervózní, určitě už zjistili, že dva z jejich týmu

jsou mrtví. Buď utečou, což Viktor neočekával, nebo se

pokusí svou práci dokončit. Zabít ho v tlačenici hostů


21

a zaměstnanců, která nastala v hale, by bylo přílišobtíž

né, a na ulici vzhledem ke skutečnosti, že policie už je

na cestě, zase příliš riskantní.

Trvalo jim to asi minutu, déle než Viktor předpokládal.

Za zpoždění jim snížil známku z profesionality. Všiml si

jich snadno, nejprve se jeden muž snažil probojovatda

vem v zoufalé snaze dostat se ven. Chvíli nato vběhl do

haly chodbou v přízemí další. První muž měl světlé vla

sy, pravou ruku schovanou v kapse černé kožené bundy

a levou, nataženou před sebou, se snažil proklestit sices

tu hordami lidí. Druhý byl vysoký, mohutný, s tmavým

vousem. V neforemné bundě. Oběma rukama odstrkoval

lidi z cesty, ani se nesnažil předstírat ohleduplnost. Viktor

z toho vydedukoval, že světlovlasý bude mít vyšší posta

vení v potravním řetězci, a tím pádem bude pro něho

zajímavější.

Oba se setkali uprostřed haly a krátce si promluvili.

Zběžně přelétli halu pohledy, krátce nahlédli do baru,

když kolem procházeli, a pak ten světlovlasý zamířil ke

schodišti a tmavovlasý k výtahu. Vzhledem k tlačenici

mezi nimi a Viktorem se dalo pochopit, že si honevšim

li, ale byla to chyba, za kterou zaplatí.

Viktor se zvedl, načasoval své pohyby tak, aby horo

dina vystupující z výtahu skryla pohledu mohutného

muže, se kterým se míjela, a zamířil ke dveřím vedoucím

na schodiště. Viktor byl rychlý, dostihl mladíka v kožené

bundě, právě když vcházel do dveří.

Blonďák si stínu za sebou všiml příliš pozdě. Pokusil

se vytáhnout zbraň, ale zarazil se, když se mu do žeber

zaryl tlumič. Viktor natočil pistoli vzhůru, aby mířil na

srdce. Zároveň druhou rukou vší silou stisklprotivníko

vi varlata.

Ten náhlou nesnesitelnou bolestí zalapal po dechu

a téměř se zhroutil na zem. Viktor ho prostrčil dveřmi

a francouzsky mu zašeptal do ucha:

„Pravá ruka – vyndej ji z kapsy. Zbraň tam nech.“


22

Muž poslechl.

„Kolik vás tady je?“ chtěl vědět Viktor.

Mladý muž se usilovně snažil udržet na nohou a dý

chat aspoň tak pravidelně, aby mohl mluvit. Bylvyděše

ný. Viktor se mu nedivil. Dokázal ze sebe vypravit jediné

slovo.

„Cože?“

Viktor ho nasměroval k prvnímu ramenu schodiště

a ještě zesílil sevření jeho varlat, aby mu vyhnal z hlavy

všechny pošetilé myšlenky. Ani to nebylo nutné.

„Tudy.“

Pokračovali k dalšímu ramenu schodů a ke dveřím do

prvního patra.

„Tudy. Otevři.“

Zajatec natáhl třesoucí se ruku a stiskl kliku. Dveřeješ

tě nebyly otevřené, a Viktor už ho vstrčil dovnitř a na

směroval do chodby. Minuli pokojskou, která pospíchala

ke schodišti. Starší žena s vlasy pevně staženými do uzlu

na temeni, sotva metr padesát vysoká. Viktor slyšel, jak se

prudce nadechla – snad za to mohl napjatý výraz vmužo

vě tváři nebo ruka v jeho rozkroku. Viktor schoval hlavu

za svého zajatce, aby nespatřila jeho obličej.

Mohl ji za její přehnanou obezřelost zabít, ale další

mrtvola na chodbě by mu způsobila jen další potíže,

kromě toho nebyla její chyba, že se tady ocitla. Než to

řekne někomu, kdo s tím může něco udělat, budeVik

tor už dávno pryč.

Zahnuli za roh do další chodby. Byla tichá, všichni

hosté se shromáždili v hale nebo venku na ulici.

„Otevři dveře,“ přikázal Viktor.

Mladík se třásl, hlas mu selhával. „Které?“

Viktor prohnal tři kulky místem, kde se setkával zá

mek s rámem dveří. „Tyhle.“ Blonďák zaváhal a Viktor

zvětšil tlak. „Otevři je. Hned.“

Tiskl však kliku příliš pomalu, proto ho Viktorpopostr

čil dovnitř. Následoval ho a kopnutím za sebou zavřel.


23

„Hoď zbraň na postel.“

Muž sáhl do kapsy a pomalu vytáhl svou zbraň, držel

ji jen palcem a ukazovákem. Hodil ji na postel. Přistála

přímo uprostřed. Vzhledem k okolnostem dobrý hod.

Viktor blonďáka pustil a odstrčil ho od sebe. Tenza

kolísal a upadl na podlahu. Zůstal ležet ve zkroucené

pozici, téměř fetální, a držel se za pohmožděná varlata.

Jeho dny Casanovy byly sečteny. Byl mladší než ostatní

tři, tak sedmadvacetiletý. Měl odlišné rysy a jinak secho

val. Viktor si ho zvědavě prohlížel a došel k závěru, že

mezi ostatní příliš nezapadá. Outsider. Nebo vůdce.

Mladík zalétl pohledem k pravé noze a hned horych

le stočil stranou. Pravá nohavice kalhot se vzdouvala

stěží patrným černým koženým pouzdrem na zbraň, ve

kterém se skrýval revolver s krátkou hlavní. Blonďákvi

děl, že si toho jeho přemožitel všiml a domyslel si, o čem

uvažoval.

Viktor jednou zamítavě potřásl hlavou.

Popošel o krok a namířil zbraní muži doprostřed čela.

„Kolik vás tady je?“

„Sedm.“

„Včetně tebe?“

Blonďák přikývl a zašklebil se náhlou nesnesitelnou

bolestí v rozkroku. Kromě velkého muže ve výtahuzbý

vali už jen tři.

„Kolik tady máte aut?“

Blonďák odpovídal rychle, snažil se ze sebe sypatslo

va co nejrychleji. „Jedno.“

„Jenom jedno?“

„Je to dodávka.“

„Jakou má značku?“

„Já... já nevím.“

Viktor vypálil jednu střelu ráže 5.7 mm do podlahy

mezi jeho nohama. Vzhledem k tomu, kolik mu zbývalo

kulek, to nebylo právě hospodárné, ale neměl čas na

dlouhý výslech.


24

Blonďák zíral na úzký otvor v koberci. „Přísahám.“

„Jak ji poznám?“

„Já nevím... je modrá. Z půjčovny.“

Mluvil francouzsky dobře, ale ne plynně. Nebyl rodilý

mluvčí.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se Viktor.

Neodpověděl hned. Viktor se k němu znovu o krok

přiblížil a mladík rychle našel ztracený hlas. „Ne.“

„Ne?“

„Máme fotku a nějaké falešné jméno...“

„Jak jste zjistili, kde bydlím?“

„Dostali jsme jméno hotelu.“

„Kdy?“

„Před třemi dny.“

V tu chvíli ho prozradil přízvuk. Viktor přešel doang

ličtiny. „Jsi Američan.“

„Ano,“ připustil anglicky. Byl odněkud z jihu, možná

z Texasu.

„Kdo vám velí?“ vyptával se Viktor.

„Já.“

„Jste ze soukromého sektoru?“

„Ano.“

„Sledovali jste mě?“

„Snažili jsme se, ale pokaždé jste nás setřásl.“

„Proč jste s mým zabitím čekali až doteď?“

Američan se na chvíli odmlčel, než odpověděl.„Mu

seli jsme čekat, až dostaneme zelenou.“

„A to se stalo kdy?“

„Dnes, v pět třicet.“

Viktor viděl, že se rozhodl odpovídat pravdivě. Možná

doufal, že když nebude lhát, dostane šanci. Blaženáne

vědomost.

„Proč byli ti dva muži uvnitř, když jsem přišel?“

Blonďák se ušklíbl. „Ztratil jsem nervy. Dostal jsem

strach, že se nevrátíte. Poslal jsem je, aby to zjistili.“Na

vzdory bolesti se zamračil. „Špatné načasování.“


25

„To nebylo moc chytré,“ usoudil Viktor. „Co tenflashdisk?“

„Měli jsme se ujistit, že ho máte, vzít ho a čekat na další

instrukce.“

Viktor přimhouřil oči. „Pro koho pracujete?“

Muž sklopil hlavu. Po tvářích mu tekly slzy. „Prosím...“

„Pro koho pracujete?“

Vzhlédl k Viktorovi, ale v jeho očích nenašel ani stopy

po slitování nebo soucitu. Vzlykl.

„Jak bych to sakra mohl vědět?“

Viktor mu věřil. Střelil ho dvakrát do obličeje. Klekl si k tělu, hledal něco, co by ho identifikovalo, ale našel jen vysílačku ve vnitřní kapse saka. Zapnutou, světýlko blikalo. Na spodní straně límce měl blonďák připnutý mikrofon. Podlaha zapraskala. Viktor ztuhnul a ohlédl se přes rameno. Škvírou pod dveřmi zahlédl stín pohybující se venku po chodbě. Překulil se rychle doprava a právě v tom okamžiku do pokoje vtrhl velký vousatý chlap sautomatem v ruce a bez míření střílel dřív, než spatřil cíl. Měl kompaktní MP5K s tlumičem, jejíž rychlé rány se slily v sérii zdušeného cvakání. Střelec namířil na Viktora, který skokem unikl dopřilehlé koupelny, a kulky těsně za ním vykously ve stěně úhlednou řadu otvorů. Odhozené mosazné nábojnice o sebe cinkaly na koberci u zabijákových nohou. Viktor se v koupelně přetočil z kotoulu do dřepu, a ještě než se stihl úplně obrátit, vypálil jednu ránunaslepo. Kulka hvízdla otevřenými dveřmi a narazila na protější zeď, až se rozprskla omítka. Koupelna nebyla větší než metr osmdesát na metr dvacet, vykachlíkovaná krabice s vanou, umyvadlem a toaletou. Nebyly tu žádné kouty, ve kterých by se mohl


26

ukrýt, ani nic, za co by se mohl schovat. Plněautomatic

ká MP5K zvládne vyprázdnit plný zásobník s třicetiná

boji za pouhou jednu a čtvrt sekundy. Z takové blízkosti

a s takovou palebnou silou střelec v podstatě nemohl

minout.

Viktor si levou rukou vytáhl berettu zpoza opasku

a oběma zbraněmi, s jednou v každé ruce, namířil do

dveří. Nemohl mířit přesně, ale potřeboval střelcezdr

žet, než rozpoutá palbu. Muž byl mohutný a subsonické

střely ráže 5.7 mm a 9 mm by ho nemusely zneškodnit,

pokud by se Viktor netrefil do hlavy, srdce nebo páteře.

Střeliva měl však dost, a proto nehrálo roli, kam se trefí.

Držel berettu těsně pod FN, aby mohl stále mířit aspoň

jednou sadou mířidel. Viktor už viděl amatéry, kteřídr

želi dvě zbraně na délku paže od sebe, ruce doširoka

rozpažené, jak se snažili napodobit svoje oblíbené fil

mové hvězdy. Pokaždé rychle zemřeli.

Uslyšel, jak něco zadunělo na koberci adevítimilimet

rové nábojnice ležící na podlaze zacinkaly. Vteřinu nato

zaznělo klapnutí nabíjené zbraně a MP5K byla opět

připravená ke střelbě. Cvaknutí prázdného zásobníku

neslyšel, útočník jen využil příležitosti a vyměnil polo

prázdný zásobník za plný.

Viktor se držel v dřepu co nejdále od otevřenýchdve

ří. Pokud je jeho nepřítel tak chytrý, že si nabil dřív,

než se mu vyprázdnil zásobník, nebude tak hloupý, aby

vstoupil do koupelny, když mu stačí jen vysunout zbraň

za zárubně a několikrát to uvnitř pokropit. Viktor po

chopil, že střelec se plazí podél zděné příčky a právě

tohle se chystá udělat. Bylo mu jasné, že jestli ho ně

co nenapadne, je z něho mrtvý muž. Přinutil se kekli

du.

Musí něco udělat a musí to udělat rychle.

Rozhlédl se, ale viděl jen ručník na sušáku a řaduto

aletních potřeb nad umyvadlem – zubní pastu,deodo

rant, holicí strojek a pěnu, vodu po holení.


27

Pohled se mu zastavil na plechové nádobce deodo

rantu.

Vypálil z Five-seveN další salvu do otevřených dveří,

aby předstíral, že se brání, a pak ještě jednu, aby získal

trochu času navíc a přinutil střelce k větší opatrnosti.

Položil berettu před sebe. Přehodil si FN do levé ruky,

stoupl si a popadl nádobku deodorantu z umyvadla.

Znovu si dřepl a dvakrát za sebou vypálil do otevře

ných dveří z FN, než zbraň cvakla naprázdno a oznámila

střelci s automatem, že Viktorovi došla munice, a nastal

čas, aby využil svou příležitost.

Viktor zahodil prázdnou zbraň, přendal si deodorant

do levé ruky a berettu uchopil pravou. Vyskočil nano

hy a hodil nádobku s aerosolem do otevřených dveří

těsně předtím, než hlaveň automatu pokropila protější

roh.

Pak třikrát vystřelil z beretty.

Poslední kulka se trefila a aerosol v letu vybouchl.

Viktor se dal do pohybu ještě dřív, než zazněl výkřik.

Vyřítil se ze dveří a sehnul se před palbou vyděšeného

střelce.

Střely ho minuly, prolétly těsně nad ním. Muž pozadu

klopýtal ke zdi, o kterou se zarazil a využil jí jako opory,

aby se udržel na nohou. Zbraň stále držel zdviženou ve

výši ramen a zoufale a zběsile pálil kolem sebe.

Z ožehlého obličeje a očí mu trčely úlomky lesklého

kovu. Vlasy hořely.

Zbraň cvakla naprázdno. Mužův křik se na okamžik

utišil, dýchal zrychleně a hlasitě. Slepým pohledem se

rozhlížel po pokoji, zbraň stále zdviženou k poslední

ubohé obraně. Vzduch páchl jako připálená vepřová

pečeně.

Viktor se napřímil, zamířil berettou do středustřelco

vy hrudi a prohnal mu dvě rány srdcem.


28

05

08:38 CET

Viktor kráčel rychle hotelem, v ruce svíral berettu aukrý

val ji pod sakem. Prázdnou pistoli FN měl v kapse.Pro

cházel chodbami v přízemí a v duchu si vybavoval plá

nek hotelu, který se včera naučil nazpaměť. Došel ke

dveřím označeným Jen pro zaměstnance.

Slyšel, jak se někde v patře hlasitě baví ohromenípoli

cisté. První se na scéně obvykle ukážou hlídkovípolicis

té, kteří odpovědí na nouzové volání. Ostatní přijedou

brzy po nich. Viktor věděl, že jestli hned nezmizí, hotel

neprodyšně uzavřou a zanedlouho po něm také okolní

ulice a nakonec možná celý blok. Než k tomu dojde,

chtěl být dávno pryč.

Vytáhl berettu a levou rukou otevřel dveře kuchyně.

Navzdory silikonové vrstvě na konečcích prstů ze zvyku

použil klouby ruky.

Uvnitř bylo překvapivě chladno. Zadní dveře zelydo

kořán, snad v důsledku masového exodu vyděšených

hostů a zaměstnanců, a dovnitř proudil osvěžující vá

nek. Viktor si poprvé uvědomil, že se potí. Nikdo zper

sonálu v kuchyni nezůstal, všichni moudře utekli. Viktor

nasál do nosu vůni chystané snídaně. V pánvi na plotně

se smažila vajíčka. V troubě se pekl chléb a croissanty.

Chvíli zhluboka dýchal, aby si zklidnil tep, a pakpo

malu vykročil vpřed, s berettou sevřenou oběma ru

kama, a obezřetně sledoval rozlehlý otevřený prostor

a slepá místa, která vytvářely řady spotřebičů a polic.Ne

ustále těkal očima a posouval se ke dveřím, za nimiž,

jak se obával, čekali další tři střelci plní síly. Muselpočí

tat s tím, že po něm stále jdou, s vůdcem nebo bez něj.

A jestli se nestáhli, nenechali by kuchyňský východne

hlídaný.

Blížil se ke dveřím, ale držel se v dosahu polic apra


29

covních pultů, aby se měl kam schovat, kdyby sem vběhl

někdo z uličky za hotelem. Blížící se siréna hoponouka

la, aby zrychlil krok, ale uvědomoval si možnénebezpe

čí a dál se pohyboval pomalu a opatrně.

Pokud v zadní uličce čeká další střelec a kryje dveře,

Viktor bude muset využít momentu překvapení, aby měl

vůbec nějakou naději, že odsud vyvázne živý. Kdybyspě

chal, jen by svým nepřátelům usnadnil práci. Dnes si své

peníze budou muset tvrdě odpracovat.

Udělal další krok a zarazil se.

Pohyb.

Stín na nerezovém povrchu skříňky po jeho levici.

Pouhé mihnutí šmouhy, ale Viktor věděl, co znamená,

a otočil se včas, aby spatřil, jak se zprudka rozlétly dveře

a ze tmy se vyloupla tmavovlasá žena, jejíž zbraň serych

le stočila jeho směrem.

Viktor reagoval rychleji, vystřelil první, dvě rány pří

mo do středu jejího trupu. Náraz ji srazil zpět do sou

sední místnosti, ze které vyšla.

Rychle překonal vzdálenost, která je dělila. Ležela na

zádech, ještě žila, oči zavřené, ale na její halence se kolem

ožehlých skvrnek rozrůstala krvavá kola. Ztěžka senade

chovala, jedna plíce jí zkolabovala. Zbraň ležela těsně

u ní, ale nesnažila se k ní dostat. Byla příliš vyděšená.

Když na ni dopadl Viktorův stín, otevřela oči. Bylapře

kvapivě atraktivní, přibližně osmadvacetiletá, jemné rysy

zkroucené bolestí, v pronikavých očích strach. Zírala na

něho prosebným pohledem a po tvářích jí kanuly slzy.

Rty, jejichž tvar přímo vyzýval k polibku, se bezhlesně

pohybovaly, protože neměla dost vzduchu, aby mohla

promluvit, poprosit. Nebo mu říct cokoliv užitečného.

Chvilku se věnoval úvahám, jak někdo jako ona mohl

skončit v téhle branži. Ať za tím ale byl jakýkoliv příběh,

brzy smutně skončí. Pomalu převalovala hlavu ze strany

na stranu.

Kouřící nábojnice dopadla na dlaždice na podlaze.


30

Prohledal ji. Stejně jako ostatní neměla peněženku

ani nic jiného, podle čeho by ji šlo identifikovat.Očivid

ně to byli schopní žoldáci, ale hloupí natolik, aby vzali

tuhle zakázku. Někdo ze zbývajících musí mít něco,pod

le čeho je Viktor dokáže identifikovat. Nechtěl ztrácet

čas úvahami o tom, že by nic takového mít nemuseli.

Zahodil berettu a vzal si zbraň mrtvé ženy. Byla to

dobrá zbraň, Heckler a Koch USP, kompaktní verze,

kalibr .45, se zkráceným tlumičem. Vyndal zásobník na

osm nábojů, uviděl speciální střely s expanzní dutinkou

a zasunul ho zpět. Zjevně profesionálka, která je hrdá

na své pracovní nástroje. Tedy, bývala.

Vzal si z její bundy několik náhradních zásobníků

a rozběhl se k východu do zadní uličky. Držel se při zemi,

podíval se nejprve doleva, pak doprava, a pistolí HK

mířil vždy tam, kam směřoval jeho pohled. Ani noha.

Schoval zbraň za pásek, vyšel ven a zamířil k hlavní ulici.

Potěšilo ho, že konečně měl někdo z nich zbraň, kterou

stálo za to sebrat. Profesionální vrahové někdy mívají

tak špatný vkus.

S mrtvou ženou jich zabil pět.

Zbývají jen dva.

Venku před hotelem se srotil obrovský dav. Hosté aza

městnanci, všichni stejně nervózní a vyděšení, hledali

útěchu ve společnosti. Jen hrstka z nich opravduvědě

la, co leží na chodbě ve čtvrtém patře, ale řeči o krvi

a mrtvých tělech se rychle šířily. Jediný policista dělal,

co mohl, aby dav udržel v klidu. Kolem místa činu se

shlukovali chodci a snažili se zjistit, co se stalo.

Viktor opustil zadní uličku a svižným, ale nerychlej

ším krokem než ostatní prošel kolem davu. Kličkoval

a uhýbal do stran, aby případným odstřelovačům zne

snadnil práci. Nezdálo se pravděpodobné, že by po něm

teď někdo vypálil, ale život by na to nevsadil. O padesát

metrů dál zahlédl zaparkovanou modrou dodávku,ne


31

nápadně odstavenou u chodníku vedle telefonní budky.

Stála zadními dveřmi k němu, takže neviděl, jestli ně

kdo sedí za volantem.

Vzhledem k tomu, že zatím neodjela, existovalanadě

je, že aspoň jeden z nájemných vrahů je ještě tady. Jak se

Viktor blížil k vozu, všiml si, že se z výfuku kouří. Fajn,

když motor běží na volnoběh, bude někdo za volantem.

Viktor věděl, že v tomhle zmatku může klidně dojít až

k dodávce, a řidič si ho ani nevšimne. Chystal se přejít

ulici, pravou nohu právě zvedl z obrubníku, ale vtom se

zarazil.

Na protější straně ulice, přímo proti hotelu, rychle

sbíhal ze schodů bílého domu podsaditý muž. Přes ra

meno měl pověšenou velkou sportovní tašku, do které

by se bez potíží vešla tenisová raketa nebo hokejka.

Nebo vysokorychlostní puška.

Ztuhnul na místě, když spatřil Viktora, který hleděl

přímo na něho. Svou reakcí se okamžitě prozradil. Oba

muži zůstali nehybně stát, okolní chaos se jich přestal

týkat. Podsaditý chlapík přerušil patovou situaci jako

první. Pohlédl doleva, směrem k zaparkované dodávce.

On i Viktor od ní byli stejně daleko.

Viktor udělal krok vpřed. Muž o krok ustoupil. Sáhl si

pod bundu. Viktor udělal totéž. Do ulice vjelo policejní

auto se zapnutými majáčky a ječící sirénou. Oba rychle

zapudili myšlenky na tasení zbraní.

Nájemný vrah znovu pohlédl směrem k dodávce, snad

doufal, že by odsud mohla přijít pomoc. Když siuvědo

mil, že nepřijde, otočil se a vyběhl zpátky po schodech

obytného domu.

Viktor zrychlil krok, ale neběžel, protože k sobě ne

chtěl přitáhnout pozornost. Když se dostal na protější

chodník, jeho kořist za sebou právě zabouchla dveře.

Bral schody po dvou. Zkusil kliku, ale bylo zamčeno.

Nemohl riskovat a dveře vykopnout nebo prostřelitzá

mek, když v ulici byla policie.


32

Sešel tedy dolů ze schodů a rozhlédl se. Hledal cestu,

kterou by se dostal dozadu za budovu. Dvacet metrůod

sud spatřil boční uličku. Rychle zamířil k ní.

Jakmile zahnul za roh a ocitl se mimo dohled, vyrazil

sprintem na konec uličky a vběhl do zadní ulice spěta

čtyřicítkou v ruce. Po podsaditém chlapíkovi ani stopy.

Kdyby vyšel ven z domu, Viktor by ho viděl. Cožzname

nalo, že je stále zavřený uvnitř. Viktora to překvapilo.

Zabiják se rozhodl počkat a bojovat.

Viktor ho rozhodně nehodlal zklamat.

Zámek na zadních dveřích byl solidní a zdržel byVikto

ra nejméně třicet vteřin, kdyby ho účinné náboje zpětačty

řicítky nerozstřelily na kousky. Naplnil si zásobník a vešel

do široké, téměř prázdné chodby s podlahou z barevné

mozaiky. Vedla z ní trojice dveří, dvoje byly očíslované.Ce

lému prostoru dominovalo široké schodiště.

Viktor vykročil ke schodům, zbraň nesl před sebou

v obouručním bojovém úchopu. Jeho hotelový pokoj se

nacházel ve čtvrtém patře, takže podsaditý chlapík ho

mohl sledovat z některé místnosti od pátého patra výše.

Bude tu místnost považovat za důvěrně známou abez

pečnou. Pokud někam utekl, tak tam.

Viktor pomalu stoupal schod po schodu, tiše, spohle

dem upřeným vzhůru, připravený pro případ, že by na

něho střelec zaútočil ze zálohy. Dostal se do druhého

patra, zkontroloval odpočívadlo a pak pokračoval po

cestě vzhůru do schodů.

Ve třetím patře se na několik sekund zastavil azapo

slouchal se. Když nic neslyšel, pokračoval do čtvrtého

patra. Z pátého patra se k němu donesl zvuk otevíra

ných dveří a ženský, poněkud překvapený ale přátelský

a vstřícný hlas.

„Puis-je vous aider?“ Mohu vám nějak pomoci?

Následovalo cvak cvak a zadunění, jak tělo dopadlo

na podlahu. Viktor se dal do pohybu, vyběhl schody do

pátého patra, dokud byl střelec rozptýlený. Na vrcholu


33

schodiště zahlédl podsaditého muže, jak se otáčí od své

oběti.

Viktor vystřelil za pohybu, pod špatným úhlem, astře

la vykousla kus dřeva ze zábradlí. Střelec instinktivně

uskočil a dvě další kulky vypálily díry do stropu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist