načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krverůž - A.G. Howardová

Krverůž

Elektronická kniha: Krverůž
Autor:

Rune je nadaná zpěvačka s andělským hlasem, která ale pro svůj talent velice trpí. S nadějí, že jí odborníci pomůžou, začne chodit na uměleckou konzervatoř Krverůž. Nejenže je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 457
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Magdaléna Stárková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4389-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rune je nadaná zpěvačka s andělským hlasem, která ale pro svůj talent velice trpí. S nadějí, že jí odborníci pomůžou, začne chodit na uměleckou konzervatoř Krverůž. Nejenže je tato škola tajemná, dokonce se proslýchá, že v ní straší proslulý fantom Opery. A čím více Rune školu poznává, tím spíše tomu věří. Ve snu ji navštěvuje tajemný a okouzlující houslista, který zná všechna její tajemství a učí ji zpívat.

Zařazeno v kategoriích
A.G. Howardová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Krverůž

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

A. B. Howardová

Krverůž – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



4


5

Když jsem psala tento příběh, napadlo mě, jak smutný

a temný musí být život člověka, pokud jím musí kráčet bez

přátel. Římský filosof Marcus Tullius Cicero jednou řekl:

„Kolik sladkosti by v životě zbylo, kdybyste z něho

odňali přátelství? Vzít životu přátelství je jako

ukrást světu slunce.“

Proto tuto knihu věnuji dvěma nejmilejším přítelkyním,

Bethany Crandellové a Jessice Nelsonové.

Děkuji, že jste mým sluncem, které hřeje,

i když přijdou mrazy osobních neštěstí,

a ozařuje moje kroky, když zabloudím do temnoty.

Mám vás ráda a moc si vás vážím!

Ať si vzájemně ještě mnoho let svítíme na cestu!



7

1

Ouvertura

„Duch opery opravdu existoval...“

Gaston Leroux, Fantom opery

Doma na stěně mi visí plakát krvácející růže. Z jejíhosrdce prýští rudá, lesklá a teplá tekutina a smáčí sněhobílé okvětní lístky. Teprve při bližším pohledu zjistíte, že

červené kapičky stékají odněkud shora z dívčího zápěstí

maskovaného chomáčem listí. Ruka, která se pokusilapolapit babočku, zavadila o trny a začala krvácet.

Vždycky jsem se sama sebe ptala, proč ta holkariskovala zranění jen kvůli tomu, aby se dotkla motýla, ale teď už to chápu – chtěla jeho křídla, aby mohla odletět,protože bolest z nehybného setrvávání na zemi byla větší než ta, kterou zakusila, když se natahovala po babočce.

Dnes vím, jak moudré to dítě bylo. Co bych sama dala za křídla...

Za oknem limuzíny visí nad hustými stromy lemujícími vesnickou silnici olověné nebe. Mraky se zvedají a zase klesají jako hrudník živoucí bytosti a o okennítabulku bubnují kapky deště.

Do nedělního odpoledne jako stvořeného proprojížďku po francouzském venkově to má hodně daleko. Jenže to by mě zajímalo, kdybych tu byla na dovolené, cožnejsem, ať už si o tom myslí kdo chce co chce.



„Budova Opery má za sebou divoké časy. Nikdo netuší, jak

ten požár tehdy vznikl. Tobě to nevadí?“ zamumlám do

hučení motorů tak tiše, aby mě slyšela jen máma vedle mě

na zadním sedadle, a ne řidič vepředu.

Když auto vjede do hluboké kaluže a zatočí na polorozpadlou cestu dlážděnou pestrou směsicí hlíny a kamenných kostek, máma nadskočí. O okno plesknou cákance bláta.

„Rune... Chápu, že máš sklony nenávidět každou budovu, ve které kdy hořelo, ale je načase z toho vyrůst.Devatenácté století je dávno, dávno pryč, takže jsem si jistá, že karma toho místa už dávno vyprchala.“

Zapíchnu oči do přepážky, která nás odděluje oduniformovaného pána za volantem, a průhledem v nípřihlížím, jak si stěrače s tlumeným vrzáním razí cestubahnitou břečkou na skle.

Máma slovo karma používá, jako by to byla nadávka. Její cynismus by mě ale neměl překvapovat. Ona tátovo dědictví vždycky vnímala jinak než já. Myslí si, žesemínko úzkosti do mojí duše zasela babička Liliana, její činy a obviňování, které jen dál upevňovaly cikánské pověry, které mi vštípil otec. To všechno pak mělo vliv na moje vidění světa. Částečně má máma určitě pravdu, ale jezatraceně těžké utéct tak hluboce zakořeněným přesvědčením, zvláště když jsem sama viděla věci mezi nebem a zemí a jsem jimi celý život posedlá.

„Šest týdnů až do konce října,“ stěžuju si dál, „a já je musím strávit ve škole, kde straší fantom. To je jako jeden velkej Halloween.“

„Fantom?“ nakrčí máma obočí. „Zase začínáš? Tvůjživot není muzikál z Broadwaye a tohle místo rozhodně nepřipomíná nic z toho příběhu. Lerouxova Opera Poulaire byla inspirována Palais Garnier ve městě. To bys měla vědět, když jsi tu knížku četla už aspoň třikrát.“

Zachytím se dveří, když se auto zase povážlivě zakymácí. Pokud si máma myslí, že prostě budu ignorovat všechno, co jsem vykutala v hlubinách fóra na Krverůži, plete se. Kvůli tomu jsem si pár týdnů před odjezdempůjčila z knihovny román Gastona Lerouxe, ale vracela jsem se k němu spíš proto, že se mi líbil příběh tajemnéhoskladatele, který využil svého nadpřirozeného hudebníhonadání, aby pomohl jedné dívce objevit sílu vlastního hlasu.

„Sama jsi tu diskusi viděla,“ odpovídám, „plán Opery Garnier je inspirován budovou, kterou v osmnáctémstoletí vlastnil jeden excentrický bohatý Pařížan. Soukromá opera na venkově Le Théâtre Liminaire čili moje nováškola. Tam také měla vzniknout legenda o fantomovi.“ Natelefonu si projedu výsledky posledního vyhledávání aukážu je mámě, aby si přečetla text doprovázející nádherně morbidní ilustraci muže v kápi s půlkou obličeje skrytou maskou a krvavou růží v ruce. „Takže máš pravdu.Neřítím se rovnou do muzikálu, ale do hororového příběhu plného posedlostí a násilí.“

Tentokrát auto nadskočilo na dvou muldách těsně za sebou, takže jsme se málem bouchly do hlavy o vypolstrovaný strop limuzíny. Máma si nakvašeně povzdychla, což jistě patřilo spíš mně než řidiči. „Už jsem tiříkala, že se to na takových fórech hemží samými rádobystudenty, kteří ani neudělali přijímačky na univerzitu. Lidi říkají hrozné věci, když mají pocit, že je někdo přehlíží.“ Podvacáté otevře informační brožurku o škole: „Tadystojí, že budova prošla rekonstrukcí a z původní stavby toho mnoho nezůstalo. Čili je to v podstatě úplně jiný dům.“

Nervózně si žužlám konec copu. „Jen mi to prostěnehraje. Proč trvalo sto let, než se tam zase někdonastěhoval a budovu opravil?“

Máma si jen přitiskne brožuru k noze na znamení, že diskuse skončila. „Přestaň pořád s tou svou negativitou a soustřeď se na to hezké. Letos hodně pršelo, takže listy rychleji mění barvu. Koukej se z okna a pokochej sepodzimem. To by ti mělo připomenout domov.“

Zapíchnu oči někam do klína ve všeříkajícím pokusu se na nádherně zbarvené listí nedívat. Tóny hnědé a oranžové se mísí se žlutou tak jasnou jako pampelišky, které svou barvou každé jaro přehluší ostatní květy,dokud se na ně nevypravím s kbelíkem a motykou anevykopu je. Raději bych ale vůbec neměla myslet na domov a na všechno, co mi teď chybí, a jakmile v Harmony vTexasu zavládne teplé počasí, ještě chybět bude. Připomyšlení na tátovu osiřelou zahradu se mi stáhne hrdlo.

Zahradničení mi ho vždycky spolehlivě připomene. Po otci jsem ale zdědila nejen radost z rýpání se v hlíně, ale i hudební talent. Jen škoda že jsem na housle nikdy nehrála tak dobře jako on. Můj nástroj je z úplně jinékategorie a místo toho, abych ho ovládala, ovládá on mě, což je pravý důvod mého vyhnanství, i když máma by to nahlas nikdy nepřiznala.

Přes levé rameno mi padá dlouhý cop, který společně s pohybem auta pleská o očka na pásku na mých džínách. Popotáhnu za stříbřité stuhy, které jsem si dnes ráno vpletla do vlasů, a sama sobě poděkuju za to, že měnaadlo spoutat si divoké vlny dřív, než jsme ráno vyrazili na velké nákupy. Kdybych to byla neudělala, vlhkostí by se mi zkroutily jako neposlušní hádci. Stáhnu si přes oči ručně pletenou čapku, jako bych v ní měla celá zmizet.

Kdybychom zrovna nejeli na hudební konzervatoř, asi bych s mámou spolupracovala o dost ochotněji. V Harmony se ale nedávno přihodilo něco, před čím jsempotřebovala utéct. Máma o tom zatím nemá ani tušení.

Proč mě musela poslat rovnou do Krverůže? To je tak posedlá touhou mě napravit, že jí nedošlo, do jakéhopekla se mě chystá uvrhnout?

„Úplně dole ve sklepě tam ve vodě plavala kostra.Kostra, mami. Myslíš, že potřebuju další důvod, abych se bála vody? A tohle počasí... to je hotový zlý znamení.“

„Jasně,“ prskne máma posměšně. „Ještě začni o aurách a zjeveních.“

Ztuhnu v ramenou. Táta s babičkou o auře mluvili tak, jako by ji viděli. Já zase vidím duhu, když zpívám, a tak jsem si dřív myslela, že to mám po nich. Kdysi jsemvěřila, že se stačí jen pořádně soustředit, abych zahlédla barevnou slupku kolem ostatních lidí. Jenže jsem o tom řekla mámě a ta mě okamžitě odvlekla k očaři, kde jsem všechno popřela, aby ho ještě nenapadlo předepsat mi brýle, které jsem opravdu nepotřebovala. Teď už potakových věcech raději ani nepátrám, protože to za všechny ty zmatky nestojí.

„Mysli na to,“ pokračuje máma, „že kdykoli začnešmyslet jako ona, dáváš jí moc nad svým životem.“ Mámin hlas se třese úsilím nezmínit babiččino jméno. „Já vím, že se vážně snaží polepšit, to se jí musí nechat. Dokoncepřemluvila tvoji tetu, aby ti zaplatila školné. Umírá, a takbychom jí měly dopřát šanci napravit, co může. Jen už si ji raději nepouštěj zpět do hlavy.“

Stisknu rty. Městnavé srdeční selhávání musí býtošklivá a bolestivá nemoc, a tak bych měla babičku Lilalesoň trochu litovat, ale ještě si příliš dobře pamatuju, jak se moje černé vlasy vlnily v hluboké vodě, zatímco jsem se snažila uniknout z dřevěné krabice, která mě držela pod hladinou. To její vrásčité ruce mi bránily se vynořit. Už jen proto s ní nemám ani kapku soucitu.

Otřesu se. Jo. Babička má opravdu co napravovat.

„Po všech těch letech, kdy se nikdo z nich ani neozval,“ pokračuje máma, „si najednou přišli a chtějí ti pomoct ze všech těch potíží? Skoro bych doufala, že máme zaserodinu, jak by si to byl přál tvůj táta. Lottie se musela hodně snažit, aby ses dostala do čela seznamu. Trochu se bála, aby jí někdo nevyčetl, že ti straní, ale v podstatě námprokazuje laskavost. Až přijedeme, čekám, že jí budešvděčná, jasné?“

Slavná teta Charlotte: francouzská vysloužilá primadona po šedesátce a starší sestra mého otce. Mám pocit, že laskavost prokazuje spíš své uvězněné matce, aby ji zachránila alespoň od očistce, až moje babička konečně opustí tento svět.

Dlaní pohladím plyš cizí sedačky. Jako skoro každá žena v tátově rodině byla teta Charlotte balerínou v Pařížské opeře. Nedalo jí moc práce polapit si manžela s modrou krví. Stačilo, když ji viděl tančit, a okamžitě se zamiloval. Teď je z tety Charlotte bohatá vdova a díky jejím štědrým darům figuruje naše rodina na seznamu elitníchdobrodinců mé nové školy, což vysvětluje, proč mě přijali i bezobvyklé tříměsíční zkušební doby.

Nic neotvírá srdce vrstevníků tak rychle jako nezasloužená protekce od zazobané tetinky.

Nezbývá jen doufat, že novým spolužákům uniknelimuzína, která nás ráno vyzvedla před hotelem a vozila po nákupech, i fakt, že teta mi platí školné a zrovna minulý týden převedla mámě na účet devět set padesát euro, což zhruba odpovídá tisíci dolarů, abych si měla z čehokouit školní uniformu a doplňky na zařízení pokoje nainternátě. To všechno samozřejmě v těch nejluxusnějších buticích.

Tetu jsem nikdy osobně nepotkala, a tak ji znám jen z jednostranných rozhovorů, které s ní po telefonuvedla máma. Charlotte v Americe nikdy nebyla, stejně jako já jsem ještě před nedávnem mohla tvrdit, že jsem nikdy nebyla v Paříži. Podle mámy volávala jednouměsíčně, aby si popovídala s tátou, až do doby, kdy se jeho stav zhoršil natolik, že musel do hospice. Tehdy telefonáty od tety ustaly. Dokonce mu ani nepřijela na pohřeb, a tak není divu, že o jejích úmyslech malinko pochybuju.

„V brožurce se píše, že se školní rok na konzervatoři řídí podle plánu amerických státních škol, takže vyučování začalo už před měsícem.“ Propletu si ruce, jako bych tím gestem chtěla odehnat všechnu bolest, kterou ve mně vyvolává myšlenka na to, že táta tu už není.Některé rány se nikdy nezahojí, dokonce ani po deseti letech ne. „Víš, jak je těžké se s někým skamarádit poprvních šesti týdnech školy?“ kníknu vyčítavě. Ne, že bych se o to tedy vůbec hodlala pokoušet, ale pokud mám,vyvolat v mámě pocity viny, musejí se opravdové úmyslyuklidit někam do pozadí.

„Není na to nic divného,“ odporuje máma. „Hodně lidí dělá všechno možné, aby se jejich děti na školu dostaly, byť i pozdě. Neříká to něco o pověsti té školy? Funguje pouhé dva roky a už musela zavést čekací listiny. Předtebou stálo dvacet jiných jmen.“ Máma se zahledí z okna, kde se podzimem zbarvené husté stromoví splétá v jeden třpytivý koberec.

„A to je právě to,“ klepu prsty do rytmu operní árie, kterou jsem zaslechla dnes ráno ve výtahu. To, že se v mém srdci ta melodie probudila, nevěstí vůbec nicdobrého. Za chvíli se mnou proplete jako ohnivý had aproálí mi do zavřených víček díry ve tvaru not.Nepřestane mě mučit, dokud ze sebe všechno nevyzpívám. Je to fyzické trápení, jiskra, která se mi zažehne v lebce a pálí mi páteř obratel po obratli. „Jakmile se spolužáci dozví, že jsem mezi nimi jen díky rodinným stykům, budou mě přímo milovat.“

Máma jen posměšně mlaskne. „No, podle tebe je tam ještě fantom. Ten určitě tak vybíravej není.“

Sevřu čelist a potlačím frknutí. Trefa.

Zadívám se z okna, na jehož okrajích se už usadilyzáclonky z bahna, a představuju si, že mi rostou křídla, na kterých odletím zpátky do Států za jedinými kamarády, kteří kdy tolerovali moje podivnosti.

V touze po kousku čisté oblohy stáhnu okénko, čímž ho očistím od nánosů špíny. Dovnitř pronikne chladný, čistý vzduch společně s ušmudlanými kapkami vody. Usměju se, když mi smáčí obličej a krk a chladírozpálenou píseň v mé hlavě. Máma vyjekne a rychle okno zase vytáhne.

„Rune, prosím!“ zkroutí rudé rty do naštvanéhošklebu, prohrábne si prsty krátké vlasy, na kterých seusadily kapky vody, a z kabelky vytáhne papírové kapesníčky.

„Promiň,“ zašeptám tentokrát upřímně. Sametovým šátkem si nejdřív otřu tvář a potom sedačku. Máma zatím drhne svůj šedohnědý krepový kabátek a pouzdrovou sukni, která na její hubené postavě visí jakopapírový ubrousek. S každým pohybem mě polechtá do nosu aroma, po kterém bych mámu kdykoli poznala: leštěnka s vůní citrónu. Moje máma se totiž živí jako uklízečka, a tak se jí čisticí prostředky vpily do kůže tak hluboko, že se jejich závanu snad nikdy nezbaví.

Je tak křehká a krásná, že se rozhodně minulapovoláním. Když táta ještě žil, chvíli dělala modelku pročasopisy, ale na přehlídky nebyla dost vysoká. Jakmile tátaonemocněl, potřebovala bezpečí stálého příjmu, aby měla z čeho platit účty a složenky. Práce uklízečky ahospodyně jí ho poskytla, ale máma stejně nikdy nepřestalalitovat, že nechala kariéry modelky. To proto se teď taksnaží, abych nepropásla povolání, pro které jsem se narodila.

Když projíždíme po cestě lemované stromy, tančí jí po lícních kostech fialové a šedivé stíny. Lidi nám častoříkají, že vypadáme spíš jako sestry, protože máme stejnou slonovinovou pleť, na kořeni nosu jemný poprašek pih, velké zelené oči pod výraznými řasami i havraní vlasy.Lišíme se jedině tím, že moje kštice se vlní přesně jakotátova. Když tancuju v kalužích, ještě slyším jeho smích avidím na hladině jeho tvář, jako by mi stále stál po boku.

Když už nemám zahradu, která mi ho připomínala, spojuje mě s ním už jen hudba a jeho rodina, která je s muzikou nerozlučně spjatá. Mámini rodiče umřeli dřív, než jsem přišla na svět, a tak se máma neměla o koho opřít, když táta onemocněl. To proto za námi do Harmony přijela z Francie babička Liliana. Na začátku nám opravdu hodně pomohla, ale pár měsíců po tátově smrti nás opustila ve víru neštěstí a hrůzy, a to doslova. Když jsem ji viděla naposledy, byla jsem ve druhé třídě. Přišla na náš školní valentýnský večírek, schválně to tamzapálila a málem připravila o život spoustu osmiletých dětí.

Naštěstí ji chytili, odvezli do Francie do Versailles azavřeli do blázince pro nebezpečné šílence.

Jak ironické, když si uvědomím, že to bylo podruhé, co se mě pokusila zabít, i když vlastně nevím, zda se tenprvní pokus nevylíhl v mé sedmileté hlavě jen jako vedlejší produkt boje o život. Podle toho, co babička říkala mámě, to byla jen nehoda.

Zachvěju se a prstem zavadím o jizvu na levémkoleni, která vykukuje dírou v džínech jako věčnápřipomínka toho, že něco jsem si přece jen nevymyslela. Stopa na kůži po ostrých třískách, jak jsem v zápasu rozkopladřevo. Ať už to byla nehoda, nebo ne, skutečné to bylo.

„Máš dar,“ vytrhne mě mámin hlas ze spárů vtíravých vzpomínek, a přeruší tak pavučiny plné mrtvých nadějí, které se mi usadily v té části srdce, kterou u jiných lidí obývá milující, psychicky zdravá babička. „Tady tipomůžou ho rozvinout. Měla bys za tu šanci být vděčná.“

Máma prostě nechápe, že bych ten vděk sama rádacítila. Chybí mi všechno to, co jsem při zpěvu cítila dřív – volnost, jedinečnost, dokonalá celistvost.

Ale co když měla babička pravdu?

Árie, kterou jsem ráno slyšela ve výtahu, mi znovaklee na žebra, až skoro nemůžu dýchat. Od doby, kdyspolu začali chodit, učil táta mámu francouzsky. Když jsem přišla na svět já, záleželo mu na tom, abych tím jazykem mluvila také, a nepřestal mě učit až do své smrti. Toproto teď umím dost na to, abych tu bez potíží přežila.Opera linoucí se z reproduktorů ale zněla spíš rusky. Netuším, jak se jmenovala, ani o čem byla, ale to ani nemusím. Teď, když mám její tóny hluboko v sobě, přicházejí slova sama od sebe. I když neumím přeložit, co zpívám,pamatuju si každou slabiku, která čeká na jazyku jen na chvíli, kdy jí dám konečně volnost.

Je to skoro jako sluchová fotografická paměť, i když se to rozhodně neodehrává tak, že do sebe něco v klidunasaju a potom to skrývám pod víčky daleko od ostatních. Na mém daru není nic soukromého.

Hrůzou se mi stahuje krk. Musím se té hudby nějak zbavit, ale nerada bych to provedla na zadním sedadlelimuzíny ve stísněném prostoru a s řidičem vepředu.

Znáte ten pocit, když vejdete do místnosti a všichnirázem umlknou? To se mi stane pokaždé, když začnuzpívat. Ticho ode zdi ke zdi. Kdyby někomu skanula z čela kapka potu, slyšela bych ji plesknout o zem. Není to ale trapné ticho, spíš obdivné, ohromené mlčení.

Nemůžu na to ani být pyšná, protože na tom nemám špetku vlastní zásluhy. Až donedávna jsem aninechodila na hodiny zpěvu, ale opera ve mně žije a dýchá už od útlého dětství.

Problém vězí jen v tom, že čím jsem starší, tím víc mě drží v drápech a kontroluje mě jako posedlá. Jakmile moje podvědomí osloví nějaká píseň, stane se z not jed, který musím vyloučit bránicí, hlasivkami a jazykem.

Ta přemíra hudby mě dusí tak, že se jí musím zbavit, abych mohla zase volně dýchat. Nejhorší je to ale potom. Když dozpívám, cítím se nahá, odhalená, promrzlá až na kost. Fyzicky nemocná. Teprve hodiny poté, co odezníabstinenční příznaky, se zase stanu sama sebou až do doby, než mě posedne další melodie podobná té, která se mi v duši zahnízdila dnes ráno a vine se jí jako jedovatý had.

Snažím se uklidnit roztřesená kolena pevným stiskem dlaní a melodii, která se mi dere do krku jako žluč,potlačím zakašláním.

„Jsi v pořádku, Rune? Jsi celá červená. Snad jsi zase...?“ Mámě se stačí jednou podívat, aby věděla všechno.Ustaraně si povzdychne. Pozná můj stav už jen podle hořících tváří a rozšířených zornic, ale to, co vidím v zrcadle já, jí zůstává skryto. Jen táta prohlédl, že mé tělozachvátil požár hudby. Duhovky se mi rozjasní do téměřéterického odstínu, jako když sluneční světlo proniká zeleným sklem. Táta tomu říkal vlna energie, ale máma toneviděla, a tak jeho slova jen odbyla mávnutím ruky.

„Prostě se do toho pusť, ať to máš za sebou,“ naléhá máma.

Zakašlu tak ochraptěle, až mě zabolí hlasivky. „Já tady ale nemůžu zpívat.“ Neodbytné noty se mi splétají v krku do dusivého chomáče. „Co když zazpívám vysoké C apraskne sklo? Tvoje šaty tolik deště nepřežijou.“

Máma se zamračí, protože neví, jak mi pod pláštěnkou mravenčí kůže a pod čapkou se sbírají kapky potu. Ponořím se do obrovské tašky s našitými rudými,hnědými a zelenými perličkami na perleťovém podkladě, které znázorňují růže a květy, a vytáhnu si pletení.

Se stisknutými rty se pustím do práce. Pod rukama mi roste krémový svetr, do kterého jsem se pustila před pár týdny. S každým kovovým cvaknutím jehlic minadýchaná žinylka proklouzne mezi prsty. Chladivé jehlicedávají mým rukám znovu sílu. Úplně se ponořím do monotónního hladce a obrace, abych odvedla své myšlenky od hudby. Je to strategie, která občas funguje.

Máminy ustaraně sevřené rty se teď srovnají do jedné zklamané čárky. „Jedinou dobrou věc, kterou tě babička Lil kdy naučila, teď používáš jako berličku.“

Ignoruju ji a dál cvakám jehlicemi v nezměněnémrytmu. Hladce, obrace, hladce, obrace. Žinylka se vine kolem stříbrolesklého kovu jako vlákna cukrové vaty na špejli.

„Kdyby ses té hudbě tak křečovitě nebránila, určitě by to s tebou tak nemávalo,“ napomene mě máma a stiskne v dlaních mé divoce kmitající ruce.

„Proč se tomu ale vůbec musím bránit, mami? To přece není normální,“ vytrhnu jemně ruce z těch jejích a znovu se zaberu do rytmického útěku.

Máma jen zavrtí hlavou. Stejně ji nikdo nepřesvědčí, protože ve mě prostě věří. Kéž bych si z té důvěry mohla aspoň kousek půjčit.

Přála bych si být jako ti pouliční mimové, které jsme zahlédly na rohu před butikem, když jsme chodily ponákupech. Stačilo by z duše vypudit píseň pantomimou,tichou, efektivní vraždou melodie... Pak bych možná přece jen mohla cítit vděk za svůj dar místo strachu, že mějednou celou pohltí: tělo, mysl i duši.

21

2

Pouta, která nás pojí

„Někdy se nad kolébkou naklání Anděl hudby...“

Gaston Leroux, Fantom opery

Táta poprvé objevil můj dar, když mi byly čtyři roky.Zrov

na jsem si v obýváku stavěla věž z kostek, zatímco oncvi

čil na své milované stradivárky. Do té chvíle v mépřítom

nosti hrál jen koncerty, předehry a sonáty, ale ten den se

rozhodl pustit do operního doprovodu.

Jakmile z houslí vylétly první tóny, všeho jsemnecha

la a jako hypnotizovaná zírala na nástroj. Táta pak vy

právěl, že jsem se tvářila, jako bych housle viděla poprvé

v životě, i když jsem ho slýchala koncertovat už odkoléb

ky. Shodila jsem celou věž z kostek, která mi stála vces

tě, docupitala jsem k němu, položila mu ruku na koleno

a zabroukala operní melodii, kterou jsem od něho nikdy

nemohla slyšet. To vše dokonale čistě.

Když se mě na to potom zeptal, vysvětlila jsem mu, že slova mi šeptaly jeho housle. To ony mi řekly, kde hledat duhu a jak ji sledovat hlasem. Táta by řekl, že jsemviděla aury. Byl přesvědčený, že jsem měla dar představit si oživlé stupnice a cítit energetický tep hudby. Máma se tehdy vrátila z obchodu dost brzy na to, aby nášrozhovor zaslechla a nakvašeně tátu obvinila z patetickésentimentality, kterou přičítala jeho pověrčivé výchově apřebujelé fantazii. Obojí jsem podle mámy zdědila i já. Její vlastní otec byl fanatický kněz z malého města a cpal do ní náboženství tak dlouho, až jí lezlo krkem. Jakmile byla dost stará na to, aby se odstěhovala, zanechala víru vcokoli duchovního nebo nadpřirozeného na prahu rodného domu a do dnešního dne zásvětními věcmi hlubocepohrdá. I její skepse však zhasla jako sfouknutá svíčka, když si táta přehrával jednu španělskou árii. Já jsem přirozeně zpívala s nahrávkou a vyslovovala vše tak, jako bych sama byla světoznámou divou. To od předškolačky, která se sotva naučila přeříkat anglickou abecedu, opravdunikdo nečekal.

Potom táta hrával operní kousky ještě mnohokrát a já se vždycky přidala. Jednoho dne, když pořádal koncert pro přátele, přestal nenápadně hrát a celá společnost utichla ve zbožném obdivu, když jsem dokonalou němčinou dokončila árii. Bez jeho houslí se ale něco změnilo. Pořád jsem se bez jediné chybičky držela melodie až do poslední křišťálově čisté noty.

V tu chvíli se ale syté duhové barvy melodie tančící kolem mé hlavy slily do husté rudé polevy, která měosleila. Padla jsem na kolena, třásla se jako osika a bylo mi zle od žaludku. Celou noc jsem prozvracela.

Táta to připsal trémě a usoudil, že ho budupotřebovat jako doprovod a oporu. Tak jsem se stala jeho loutkou, ale když za šňůrky tahaly jeho silné ruce, užívala jsem si každou minutu. Nejdřív se soustředil jen na árie, nakteré jsem silně reagovala. Dokud mě doprovázel zvuk jeho houslí, zazpívala jsem vše bez nehody. Potom mě učil nové kusy a moje sebevědomí rostlo tak, že jsem si už v šesti letech připadala neporazitelná. Žádná nota nebyla nedosažitelná, žádná skladba příliš složitá.

Oba rodiče se ale shodli na tom, že na vystupování před publikem jsem ještě příliš malá. Chtěli mi dopřát normální dětství, a tak mě nikdy nedali do hudební školy a já serozvíjela jen v bezpečí domova pod vedením táty, který můj talent bezpodmínečně podporoval. Byl mým největšímfanouškem až do doby, než mu zjistili rakovinu. Když zeslábl tak, že už neudržel v ruce housle, zkoušela jsem mu svým zpěvem dodat sílu, jako on kdysi dodával sílu mně. Beznašeho hudebního spojení mě ale zpěv vyčerpával. Statečně jsem ale zakrývala symptomy podobné chřipce, abych na otcově tváři vyloudila alespoň záchvěv úsměvu.

Ať už ale zněla hudba sebečistěji a sdělovalasebeupřímnější city, nemohla ho osvobodit ze spleti výživových sond, katetrů a chemoterapie. I když jsem se snažila, jeho osud jsem nezměnila.

Když zemřel, babička mi to dávala za vinu. Říkala, že můj nepřirozený dar z otce vysál životní sílu a nakonec mu pomohl do hrobu.

Sice to zní divně, ale já se nemůžu zbavit pocitu, žebabička měla tak trochu pravdu. Jak by něco takpodivného a nevysvětlitelného mohlo být dobré? To přecenedává smysl. Aspoň tolik už o životě vím. Pochopila jsem to z toho, co se stalo mezi mnou a Benem. I když doufám, že bude v pořádku, přeju si také, aby si vůbec nicnepamatoval, pokud se někdy probudí z kómatu, protože jejediný svědek.

Když jsem ho viděla naposled, visel na hadičkách apřístrojích v nemocnici stejně jako můj táta před smrtí. Při té vzpomínce svěsím ramena.

To kvůli tátově smrti mě chtěla babička Liliana poslat rovnou do pekla. Tak stará žena a bála se malého dítěte. Máma ale věří, že ta věčně vyděšená jsem já, ignorujenebezpečí a v mém prokletí vidí jen talent. Doufá, že strochou cvičení přemůžu trému a budu moct vystupovat na veřejnosti.

Kéž by!

Měla jsem co dělat, abych se cítila jako normálníčlověk doma v Texasu, kde člověk v rádiu operu zaslechl jen zřídka. Nevím přesně, co moje podivné stavy spouští.Bývají to ženské árie, ale také ne všechny. Některé ke mně promlouvají, jiné ne, ale jakmile něco zažehne jiskru, hudba nakonec vyhraje. V Krverůži budu opeřevystavená každý den. Budu muset zpívat a odhalovat před cizími lidmi celé své zranitelné já.

Už nesplynu s ostatními jako kapka deště s potůčkem, který se řine dolů po okenní tabulce limuzíny. Položím si pletení do klína a přitisknu čelo na sklo, abych si ochladila rozpálenou kůži. Od krku nahoru jen hořím. Obloha mezi listím potemní, jako by se oblékala do barev mé nálady.

„Nechápu, proč se celý den tváříš jako hromádkaneštěstí,“ tančí kolem mě mámina slova jako posměšněcinkající zvonky. „Přece jsi celou dobu mluvila o tom, že bys jednou ráda na Broadway nebo do divadla. V čem jeopera tak jiná?“

„To jo, ale chtěla jsem dělat něco v zákulisí,“ snažím se vysvětlit, „třeba maskérku nebo kostymérku.“ Naposledy se pokusím ji odradit od záměru mě tu nechat: „To je tak nespravedlivý! O nic z toho jsem se přeceneprosila.“ Znovu popadnu jehlice a začnu plést, tentokrát trochu pomaleji, aby se mi ustálil i pulz. Otravná píseň,která už mě hodnou dobu trápí, ustoupí do pozadí, ale vím, že je to jen dočasná úleva. Brzy se vrátí zpět s ještěmučivější intenzitou.

Mámin kostým zašustí, jak mě pevně popadne zabradu. Odložím rozpletený svetr, abych se zadívala na její zklamáním potemnělé rysy.

„Ale prosila, holčičko,“ řekne máma přísně. „Zatímsekáš jen chybu za chybou, a tak se musím postarat, aby se tvůj život zase vrátil do rozumných kolejí. První krok je obklopit tě vrstevníky.“ S těmi slovy mě zase pustí.

Proto se jí tak hodí hlouček studentů Krverůže – šedesát procent z nich je ve třeťáku a zbytek v maturitním ročníku. Když jsem si tu informaci přečetla během letu v brožurce, hned mě zaujala.

Hodím pletení zpátky do tašky a v duchu si několikrát vyčtu, že jsem na začátku školního roku šla na tenvečírek s univerzitními studenty. To, že jsem se tam opila pod obraz, ale nemělo co do činění s faktem, že se mezi vysokoškoláky cítím lépe než se spolužáky. To ale máměraději nepřiznám, protože kdyby znala pravý důvod, proč jsem si tehdy přihnula, otočila by limuzínu a odvezla mě rovnou do Versailles za babičkou Lilianou. Vrána k vráně sedá, krvelačný krvelačného si hledá.

„Bylo to poprvé, co jsem se dotkla alkoholu,“ překonám knedlík v krku, abych se bránila. „Nemůžeš mi dát ještě jednu šanci? Udělala jsem jednu hloupou chybu a ty mě posíláš rovnou do vězení.“ I když to zní jako trochu přemrštěná poznámka, jen já vím, že bych si asi sedětzasloužila, takže můj strach je oprávněný. „Jen si to přiznej. Chceš se mě zbavit, aby sis doma v klidu mohla hrát na šťastný domov se svým snoubencem.“

„Krverůž nemá s vězením nic společného,“ mračí se máma. „Kolik zahraničních internátních škol nabízístudium jen americkým dětem? Ochutnáš trochufrancouzské kultury místě, které ti bude připomínat domov.“

Raději potlačím chuť jí připomenout, že zrovna slovo od slova cituje reklamní brožuru, a raději se soustředím na to, jak šikovně obešla moji poznámku o snoubenci. Zaplaví mě nečekaná vlna spokojenosti, a tak povytáhnu levý koutek v triumfálním ušklíbnutí. Pravý radějinechám volně viset, aby si máma ničeho nevšimla.

Jsem vlastně moc ráda, že si máma po všech těchletech, kdy mě musela vychovávat sama, někoho našla. Kromě toho je makléř Ned opravdu fajn chlapík, který se k mámě chová jako ke královně a ke mně jako kprincezně. Mám radost, že u nás teď bydlí a dodává mi pocitnormální rodiny, ale rozhodně to nepřiznám, abych nepřišla o jedinou páku, kterou na mámu mám.

„Není tam wifina,“ zamručím nespokojeně, „takže budu trčet na konci světa bez internetu a bez signálu. Jak se ti dovolám? A jak se budu moct spojit s Trig a Janine... avůbec se všema venku?“

„Mají tam snad pevnou linku, Rune, takže domů sizavoláš,“ odpoví mi máma a na tváři se jí usadí druhá polovina mého úšklebku. „A pokud jde o textovky, mám pro tebedokonalou náhradu,“ skloní se k nákupním taškám, které už se nevešly do přecpaného kufru, a tak našly místo na podlaze.

Podezíravě sleduju, jak se v nich prohrabává apapírové kapesníčky se jí krabatí mezi prsty. Celé ráno jsmepoojížděly čtvrtí Louvre-Tuileries a z okna limuzíny siprohlížely prostorná náměstí, nádherné zahrady a moderní bistra. Zaskočily jsme i do několika butiků, ale máma mě nikdy nespustila z očí déle, než bylo nezbytně nutné kvyzkoušení uniformy sestávající z tří sad kabátků, vest,dlouhých sukní a řasených blůz. Všechno to nebezpečně přiomínalo spíš viktoriánský jezdecký oděv než moderní oblečení. Dokonce i kombinace šedivé, bílé a červené je tak nudná, že ze všech studentů okamžitě udělá exponáty z muzea voskových figurín. Máma celou dobu postávala za zástěnou a podávala mi kousek po kousku do kabinky. Kdy měla tolik času na to, aby mi za zády stihla něco koupit?

Zanoří ruku do zebrovitě pruhované tašky s růžovými peříčky a vytáhne krabičku volně zabalenou vpapírových ubrouscích.

Vezmu si ji a musím se kousnout zevnitř do tváří, abych se nezačala usmívat. Máma dobře ví, jak ráda mám dárky, ať už je dávám, nebo přijímám. „Co jsi to koupila?“

Pokrčí rameny stejně, jako když tenkrát trvala na tom, že si rozbalíme vánoční dárky o týden dřív, protožestejně jako já už nemohla ani chvíli čekat. Tohle na ní vážně miluju.

Cítím, jak mě pod srdcem bodá ten největší důvod, proč na žádnou internátní školu nechci. Poprvé od doby, kdy jsme ztratily tátu, budeme s mámou daleko od sebe.

Mezi námi se bude prostírat celý oceán.

Raději se na ni ani nepodívám, abych se hned zasenerozbrečela.

Ztuhlými prsty rozbalím bohatým brokátempotaženou krabičku s černými a šedými proužky a červenými mašličkami. Když otevřu víko, vykoukne na mě luxusní francouzská dopisní sada s černou vroubkovanou krajkou na okraji. Dopisní papír je šedavý, měkký a průsvitný jako rozptýlené světlo, které do naší limuzíny proniká zpod olověných mraků. Když list papíru podložím rukou, vidím přes něho její siluetu. Reliéf stuhy v záhlaví svítíjasnou červení a dokonale doplňuje saténové mašličky na krabici. V rohu krabice trůní stoh sladěných obálek položených hned vedle černého pera. Jako bych si tovybírala sama...

„Takže... teď budu všem psát dopisy?“ snažím se zakrýt pohnutí v hlase. „To je trochu staromódní, ne?“

Máma s potutelným úsměvem nakloní hlavu. „Zdá se, že přece jen nebudeš odříznutá od světa.“

Úsměv, který tak dlouho potlačuju, se konečně vydere na povrch. „Ale já nemám ani adresy, ani peníze napoštovné.“

„Ach,“ vydechne máma, když ze zebrované taškyvytáhne smotek známek do zahraničí a adresář. Asi si hocelou dobu schovávala v příručním zavazadle.

Mazaná. I to na mámě miluju.

Ukáže na reliéf stuhy. „Vážně sis myslela, že bych tě nechala jen tak odjet na míle daleko a nenechala ti ani vlákénko, které nás spojuje?“

Stačí jen jedna zmínka a jsem zpět v první třídě. Tak jsem se bála mámu opustit, ale ona sáhla do kabelky,vytáhla z ní dlouhou červenou nit a uvázala mi ji kolem zápěstí. Noc předtím jsme strávily s tátou v nemocničním pokoji a vyráběly telefon z prázdných konzerv a niti. S jeho pomocí jsem potom rodičům povídala o všem, čeho se bojím, a oni mě konejšili. Když jsme znemocnice odcházely, vytáhla máma nitku z telefonu a přísahala, že se v ní ukrývá všechna jejich láska a ochrana. Dokud budu mít nitku na sobě, budou se mnou.

Ten kousek špagátu pořád mám. Založila jsem jím svou oblíbenou obrázkovou knihu, ve které jsme si čítávali státou. Les Enfants Perdus, v překladu „Ztracené děti“. Je to taková francouzská verze Jeníčka a Mařenky, jen o něco temnější. Ďábel a jeho žena ježibaba v ní drží uvězněné dva ztracené sourozence Jeana a Jeanette. Dětem se ale podaří utéct dřív, než je jejich věznitelé stihnou sníst.Přelstí je, zabijí je a zmizí v lese. I když je ta knížka odřená a stránky pomačkané, nikdy bych ji nevyhodila.

Když jsem v letadle zjistila, že jsem ji zapomněla doma i s nitkou, zakousl se do mě smutek. Máma ale rychlenašla náhradu.

„Páni, mami...“

„A taky tu mám tohle,“ podá mi další tašku.

„Hmmm... Možná bych přece jen měla měnit školu častěji,“ dobírám si ji, zatímco vytahuju všudypřítomné kapesníčky. Když se prokopu až ke zbrusu novémuvydání Les Enfants Perdus, zatajím dech. Máma mi snad celou dobu četla myšlenky!

Když na ni upřu tázavý pohled, jen pokrčí rameny. „Viděla jsem tu knížku za výlohou dneska ráno. Je tomoderní vydání s jinými ilustracemi, ale na příběhu to nic nemění. Teď máš naši červenou nit i svoji knížku, která nás pojí.“

V očích mě štípnou slzy. „Díky, mami.“

Něžně mě poplácá po hlavě a obě se na sebeusmějeme. S roztřesenými rty listuju knížkou a v uších mi ještě zní tátův hluboký hlas i jeho bezchybná francouzština. Tolik mi chybí! Jak ráda bych znovu slyšela promluvit jeho housle. Když se jeho stav zhoršil natolik, že jsme ho museli odvést do hospicu, spala jsem každou noc s jeho nástrojem pod postelí, protože jsem měla pocit, že je jeho součástí. Snad proto, že ho houpával v náruči jakomilované dítě.

Ty housle bych chovala jako nejcennější poklad dodnes, kdyby záhadně nezmizely, jakmile do Amerikypřijela babička Liliana. Máma pojala podezření, že mi jevzala právě ona, a zeptala se jí na to. Babička přiznala, že je poslala zpět do Paříže. Máma zuřila, protože si myslela, že je babička chce prodat. Přece jen to byly velmi cenné stradivárky, ručně vyrobené ze dřeva tak černého alesklého, že vypadaly jako z olejové skvrny. Konec krkuzdobila hlavice zakroucená jako šnečí ulita, která jimdodávala na kráse. Proč by ty housle ale babička prodávala? Přece byly součástí rodinného dědictví od začátkudevatenáctého století a jeden z našich předků do nichdokonce vyryl své iniciály. O. G. jako Octavius Germain. Jako dítě jsem po nich ráda přejížděla bříšky prstů apředstavovala si, jak na milované housle mého otce hrajeviktoriánský gentleman.

Když tu teď sedím s knihou v ruce, říkám si, že jsme snad přece jen babičce křivdily. Možná že stejně jako já jsem v první třídě potřebovala červenou nit a teďpohádkovou knížku, toužila i ona, aby ji doma očekávalavzpomínka na syna, aby mohla přežít ve světě, ve kterém už nebyl.

Zadívám se do dálky a polknu to, co jsem chtěla říct: Mami, pořád mi hrozně chybí. Každý den. A teď bych měla být daleko i od tebe? Já nechci být sama...

Naše limuzína zpomalí a šine se krokem přeskamenný most klenoucí se nad obrovskou řekou. Nakloním se blíž oknu, nervózní z blízkosti vody. Kdyby se hladina jen o kousek zvedla, celý by most pohltila. Řeka obtéká celou akademii a připomíná tak hradní příkop. Jedinou pevnou zem tu tvoří kopec, na kterém škola stojí, a něco přestřiatřicet hektarů lesa okolo. Kdyby tu nestál ten most,tvořil by kopec samostatný ostrov.

Vrátím dárky zpět do tašek, zatímco se mi v žilách vzdouvá nervozita jako modročerné hlubiny podlimuzínou. Podle brožury protéká voda i pod základy školy azalavuje celé třetí patro sklepa.

Voda. Hned po ohni můj nejneoblíbenější živel.Uklidňuje mě snad jen to, že déšť konečně ustal a na krajinu sedla bílá mlha. Jakmile sjedeme z mostu, vyvstane nám před očima silueta Krverůže, temná a zlověstná. Majestátní barokní architektura uprostřed opuštěné krajiny připomíná spíš zadumaný hrad než budovu Opery.

Bronzová kupole posluchárny roztíná pochmurnou oblohu jako přízračná koruna a svažuje se k sedlovéstřeše, na jejímž vrcholu stojí s koněm po boku Apollónzvedající lyru jako natažený luk s šípem. V knížce ofantomovi Opery sehrála podobná střecha klíčovou, romantickou roli. Právě tam si Christina s Raoulem vyznalinehynoucí lásku, což neuniklo fantomovi, který rozpoutal celýřetězec hrozných událostí, aby je potrestal a učinilChristinu navždy svou. Školní brožura ale tvrdí, že schodiště na střechu bylo společně s posledními třemi patry popožáru uzavřeno.

Řidič zatočí na dlouhou štěrkovou cestu vedoucí kbudově. Nad námi se sklánějí stromy s lesklými listy jakoflitry pošití herci při poslední úkloně. Když se vynoříme ze spleti převislých větví, pochopím, proč jsme kupovali tak nemoderní uniformu. Najednou mám pocit, že jsem se ocitla v úplně jiném čase.

Po lišejníky porostlých zdech obrovské stavby seplazí břečťan, její fasáda odráží reflektory auta, takže se zdá étericky bledá, ale jakmile přijedeme blíž, ukáže svou skutečnou barvu – zvětralou, šupinatou zeleň styrkysovým odstínem podobným ploutvi mořské panny. Starodávná pouliční světla jako vystřižená z viktoriánské pohlednice lemují přední terasu a prosvěcují šedivý opar přízračně žlutou září. Nořím se do té podívané tak hluboko, že skoro neslyším šustění tašek, jak do nich máma ukládá známky a adresář.

K jedné stěně školy těsně přiléhá divoká zahrada.Časně podzimní květiny žijí vlastním životem – stříbřitězelené listy, karmínové růže a načechrané bílé kvítky se valí přes kovanou bránu, která je snad kdysi dávno měla držet spoutané.

Někde v dálce za zahradou je vidět hřbitov a věžkaple. Ta stojí ve své opuštěnosti hrdě dál, i když je takzvětralá a otlučená jako náhrobní kameny a sochy kolem.Rozbitá vitrážová okna se třpytí jako pařáty duhového draka protínající mlhu. Přes svou zlověstnou krásu se ale zdá, že se hřbitov poděšeně krčí před postupujícím stínemnedalekého lesa.

Naše limuzína přejede na druhou stranu akademie a na parkoviště přesně naproti zahradě. Pod pneumatikami zaskřípou kamínky štěrku. Máma se zanoří do kabelky a mumlá něco o rtěnce. Koutkem oka zahlédnu za růžovým keřem někoho, kdo se nahýbá přes železnýbodec. Nakloním se, abych ho lépe viděla, a bezděčněpřileím nos na sklo.

Jeho štíhlé vysoké tělo se otočí, jak nás ten člověksleduje, napružený jako kočka. Potom popadne trs růží tak rudých, že na okrajích přecházejí do sametové černi. V druhé ruce se mu zablesknou zahradnické nůžky. Cípy jeho pláště divoce vlají ve větru a bodají do mlhy kolem jeho zablácených holínek. Jeho staromódní šaty se sice vůbec nehodí do našeho století, sem ale výtečně zapadají.

Zdá se, že je to kluk zhruba stejně starý jako já. Pod kápí se objeví polovina tváře – měkké rty, hranatá brada a měděné oči, které mě propalují jasným, kovovým pohledem. Raději si ho znovu změřím. Stojí tak daleko, že bych si barvy jeho duhovek vůbec neměla všimnout, ale svítí mu pod látkou pláště tak jasně jako barevné mince v hluboké studni, když se o ně opřou sluneční paprsky.

Takové oči už jsem viděla nesčetněkrát, zvláště od doby, kdy jsem oslavila sedmé narozeniny. Nevím ale, proč je poznávám, jen rozumím tomu, co chtějí říct. Ten kluk nás varuje, abychom nechodily blíž. Září z něhozanedbaná, nádherná divokost, živená jeho samotou.

Zírám na něho jako v mrákotách. Probere mě až máma, když otevře skleněnou přepážku v limuzíně, abypromluvila s řidičem. Okamžitě se mi nahrne krev do tváří, a tak zapíchnu oči do svých obnošených kozaček. Najednou si moc dobře uvědomuju, že pod bundou mám pestřevyšívanou vestu a ošoupané upnuté džíny. Poprvé od doby, kdy jsem začala šít a navrhovat si oblečení, se ve svémbarevném cikánském stylu necítím dobře, i když jímvlastně vzdávám hold tátovi. Tady ve starém hradě tváří v tvář pochmurné formálnosti cizího kluka si připadám příliš ležérní, cizí, nepatřičná.

Skoro se těším na školní uniformu.

Když limuzína konečně zastaví, odvážím se znovuočima vyhledat vysokou postavu a měděné oči. Najdu ale jen odhozené zahradnické nůžky a růže s povadlýmikvěty roztroušenými po zemi ve víru zčernalých, vrásčitých lístků, se kterými si pohrává vítr.

Zlé znamení, bleskne mi hlavou. Někde mezilopatkami se mi usadí zlá předtucha. Podivný zahradník zmizel, jako by se do země propadl.

3

Duch

„Duchové... si zkoušejí vzpomenout na slunce,

protože světlo na jejich obloze už pohaslo.“

Robinson Jeffers, „Omluva za noční můry“

Hbitým pohybem si sundal kápi a vklouzl do podzemí,

kde na něho dýchla samota a plíseň. Prázdnotou tunelu

se rozléhal jen monotónní zvuk kapající vody, když hostíny spolkly jako měkká deka útěchy.

Jako duch se proplétal ponurými útrobami Opery už tak dlouho, že se sbratřil s tmou, otcem mu byla noc asluneční světlo jen zapomenutým přítelem.

Zatnul zuby, provlékl vesla kroužky ve člunu a natáhl ruce. Mezi manžetou rukávu a lemem kožené rukavice se zableskl kousek bílé kůže. V žilách na zápěstí mu ještě kolovala rudá, živá krev, i když celéodpoledne strávil na hřbitově. Místo tak vzdálené životu z něho vyždímalo všechnu energii, a tak se rozhodl podívat se do zahrady.

Nikdy se neměl odvažovat do tak těsné blízkostiparkoviště, ale jeho prokletá slabost pro růže mu nedala.Tolik miloval jejich vůni, chuť i zralost, že nemohl odolat.

Když se trochu vzpamatoval ze znechucení nad sebou samým, znovu se opřel do vesel, až vodazašplouchala o stěny jeskyně. Tak brzy na pozemku nikoho nečekal, zvláště teď, když se ve škole děly věci, kteréznepokojovaly studenty i učitele. Zahrada měla být bezpečnýmmístem odříznutým od světa.

Místo toho se tu objevila ona, jako by spadla z nebe, a navíc o několik hodin dřív, než ji očekával. Zatracená lehkomyslnost. Naštěstí ho napadlo si vzít plášť s kapucí, jinak by ho viděla bez masky.

Pořád ještě ale nebylo vše ztraceno. Pokud se něco za ta léta sledování dění na jevišti naučil, byla toimprovizace. Použil proto tu nepříjemnou okolnost, že byl viděn, ke svému prospěchu, zmizel jako stín a za sebou nechal jen pár uschlých květů. I když se mu příliš nechtělo jeokrádat o jejich životní podstatu, něco obětovat musel.Zanechal za sebou lákadlo připravené jen pro její oči.

Vsadil by se, že si nad tím zrovna lámala hlavu.

Dno člunu zaskřípalo o bahnitý břeh. Vyskočil ven,polašený pohybem ve tmě. Dlouhý plášť se mu otřel okotníky, když se natáhl za známým zvukem připomínajícím trubku, jen jemnějším a hlubším.

Jednu z rukavic odhodil do člunu a rozevřel ruku, aby k sobě přivolal životní sílu tisíce světluščích larev nastroě jeskyně. Jako na zavolanou se tenká pavučinka s kuličkami larev rozzářila něžným zeleným jasem jako řetěz žároviček. Tento druh svatojánských mušek tu sice jinak nežil, ale někdo je sem přinesl z cizích krajů a držel něco přes sto let při životě díky výměně energie.

Světlo odrážející se od zčeřené hladiny olízlo stěny z hladkého kamene i zahnuté pilíře, na kterých Opera stála. Z temnoty se vybatolila rudá labuť, znovuzakejhala na pozdrav, natáhla dlouhý štíhlý krk, několikrát klapla zobákem a natřásla si velkolepé ohnivé peří, stejně rudé jako květy, kterým před chvílí vzal život.

„I já tě zdravím, milá Andělko,“ pohladil ji posametovém peří, až jeho prsty zanechaly v jejich šarlatu něžnou stopu. „Taky očekáváš našeho nováčka?“

Labuť mu zobákem jemně odhrnula pramen vlasů ze spánku, čímž si vysloužila srdečný úsměv. „Neměla by ses ukazovat tak blízko povrchu,“ káral ji něžně. „Ďábel se zrovna vydal na lov. Přece bys nechtěla, aby tě chytil.“

Labuť mu začala láskyplně ozobávat palec, jako by si z jeho varování vůbec nic nedělala. Jen ozvěna neslaslova dál jeskyní jako hluboký, zkreslený, cizí hlas, jako by místo hlasivek měl jen kamínky, které se o sebe s každým slovem otírají. Nespokojeně se zašklebil.

„Tak už plav,“ zašeptal labuti a pohladil ji po zářivém krku. „Ať tě tu nevidím.“

Labuť se na něho zadívala mléčně modrým pohledem, příliš moudrým na obyčejného slepnoucího ptáka. Potom se odkolébala k vodě a jen tak se vznášela na hladině, jako by na něco čekala.

Zadíval se na její tázavý postoj. „Ještě s tebou nemůžu,“ vysvětlil tiše, „ty přece víš, jak se dostat přes všechny nástrahy až domů. Tak už jdi. Brzy se vydám za tebou.“

Labuť elegantně kývla, jako by ona byla královnou a on pouhým poddaným, který ji právě požádal opovolení tu zůstat. Potom odplula do temnoty tunelu, až z ní zbyla jen rudě zářící tečka připomínající sametovýokvětní lístek v půlnoční kaluži. Když sebral ze dna loďkyrukavici a skryl dlaň v její černé měkké náruči, zadíval se na řetězy probuzených světélkujících larev a přemýšlel o tom děvčeti. Nikdy nečekal, že to bude zrovna ona,která vystoupí z jeho dětských snů a vizí a vynoří se rovnou tady a teď. Bylo to celé špatně.

Možná se ale pletl?

Přitiskl si palec na levý spánek, aby utišil pulzujícíbolest. Ani kdyby to nebyla ta dívka ze snů, nic by se nezměnilo. Obklopovala ji aura na hraně bílé a šedé, čistoty a melancholie. Rozhodně ji pobyt tady znepokojoval.Vyadala... ztraceně. Jaký rozdíl oproti té do sebe zahleděné ambiciózní primadoně, kterou sem také jen díky původu přijali před více než rokem.

Za její zraněnou fasádou se skrývala hloubka... Esence světla a života v té nejsyrovější formě. Síla rapsodie.Hudba se jí vzpínala v krvi jako nevycválané, nezkrocenézvíře. Silně to cítil.

Při pomyšlení na všechny její melodie se mu sbíhaly sliny. Jeho ústa se drze vysmívala snaze udržet svéchoutky na uzdě. Když se s tou dívkou potkával ve svémpodvědomí, nikdy neviděl její tvář, protože ji zakrývaladivoká černá hříva nebo zalévala kalná voda, když se snažila dostat ven z vězení dřevěné bedny. Několikrát ale zahlédl její oči zářící jasnou, vzrušující zelení. Když se jejísrdeční čakra naplnila písní, rozšířily se jí panenky.

Aby se ujistil, musel se na ni podívat blíž, ale i když pořádně nevěděl, jak vypadá, znal její duši.

A pokud ho jeho podezření neklamalo...

Co potom?

Nic.

Srdce mu uvízlo někde mezi zoufalstvím a nadějí,hněvem a naléhavostí. Ať už dnes objeví cokoli, nebude moct zapomenout na pravý důvod, proč je tady. Jako vhodný prostředek k jistému účelu. Jako splátka jednoho dluhu. Nic víc.

Zadíval se na místo, kde se základy setkávaly stunelem. Tam čekaly dveře do tajných chodeb a zrcadlovéstěny, které skýtaly pohodlný pohled do učeben a foyer. Pro něho to byla okna, ale učitelé a žáci viděli jen zrcadla.

Když si pomyslel, jak blízko jí teď je, stáhly mu hrdlo obavy. Mohl si sice namlouvat, že tak reaguje jenproto, že mu to vše připomíná jiné místo a jiný čas, krutou, temnou minulost, která halila veškeré jeho kontakty se světem lidí, podobně jako se chobotnice skrývá v oblaku černého inkoustu. Věděl ale, že v tom vězelo daleko víc, čerstvá možnost, ve kterou snad ani nedoufal. To onanahlodávala jeho odhodlání.

Bouchl se pěstí do stehna, aby mu bolest přineslajasnější myšlenky. Teď nebyl čas váhat. Pokud to opravdu byla ona, bude se k ní muset přiblížit jako kočka kekořisti, narušit její denní rutinu, vyvolat v ní zvědavost analákat ji do hlubin svého domova. Do svého vlastního pekla.

Cítil, jako mu cuká v prstech. Stačilo pár jasnýchkroků, aby si zajistil úspěch. Lákadla a podivné pozornosti ji přivábí k osvícení, které může poskytnout jen tma. Ano. Vyhledá ho z vlastní vůle, a najde tak i sebe a smyslvlastního bytí, ať už je na to připravená, nebo ne.

Do té doby ale nebude riskovat, že ho tu někdo uvidí. Trpělivost přináší růže. Co je několik týdnů pro člověka, který čekal celý život?

Po zádech mu přejela podivná směsice radostného očekávání a hrůzy. Bahno se mu přilepilo na podrážky, když se po náspu břehu škrábal k oknu.

Byl čas dát se do tance.



Po mámině boku vystoupám po kamenných schodech až

ke vchodu. Nad našimi hlavami proletí vrána. Když zaslechnu její zakrákání podobné vyplašenému mňouknutí

kotěte, malinko zaváhám a potom zavrtím hlavou. Takže

teď už nemám jen vidiny, ale i slyšiny? Nervy mámnanuté jako struny.

Pach mokré hlíny se mísí s vůní květin, takže si hned vzpomenu na trvalky u nás doma. Kdo jim teď vyplejezáhonky, aby mohly rozkvést, když tam nebudu?Udržování tátovy zahrady byl pro mě způsob, jak ctít jehopamátku. Jako by nestačilo, že jsem přišla o housle – teď musím oželet i další pouto, které mě s ním ještě pojilo.

Uprostřed schodiště se zastavím a naposledy seohlédnu na přerostlou zahradu, kde si vítr pohrává s trsem mrtvých růží. Copak tam asi chtěl ten maskovaný kluk? Že by se taky jen pral s plevelem? Když si ale vzpomenu, co provedl těm růžím, připadá mi pravděpodobnější, že plevelem je on sám, stejně jako fantom ze starýchpříběhů – někdo, kdo otravuje vzduch smrtí a násilím.

Vyvrženec jako já...

Já sama jsem ale vždycky nepřinášela jen smůlu. Když táta ještě žil, vždycky chodil za mnou, když se bál, že mu nějaká rostlinka umře, a já ji přivedla zpět k životu.Možná že jsem tady, abych v sobě znovu našla léčivou sílu a zachránila zpustlou zahradu. Snad proto mi přišly zahradníkovy třpytivé oči tak povědomé – to se jen moje představivost snažila oživit vzácné chvíle s tátou.

Už mi asi opravdu přeskočilo. Zasunu si konec copu mezi rty a mezi zuby mi skřípnou jednotlivé vlasy.

„Zase si koušeš cop, Rune,“ pleskne mě mámavýchovně po zádech.

„Vidělas ho?“ zeptám se.

„Koho?“ sleduje máma můj pohled až k zahradě.

„Toho kluka u růžového záhonu. Najednou zmizel. Myslím, že tu asi pracuje...“

„Jak vypadal?“ ptá se máma.

„Nevím přesně. Byla mu vidět jen polovina obličeje.“

Máma protočí panenky a raději se podívá někam za má záda, kde šofér vybaluje moje věci z kufru. „Snadnečekáš, že uvěřím, že jsi viděla fantoma v masce?“

„To jsem nikdy neřekla,“ procedím přes vlhké špičky vlasů. „Aspoň ne takhle.“ Když se ale zamyslím, říkám si, že takovou masku klidně mít mohl.

Máma mě popadne za cop a osuší jeho konečky mezi dlaněmi. „Zlato, vážně chápu, že jsi nervózní, ale musíš to aspoň zkusit. Přestaň se přesvědčovat, že to bude špatné, a raději té škole dej prostě šanci, ano?“

Když kývnu, políbí mě na čelo. Vránu a její podivné krákání mámě raději zamlčím, abych ji neutvrzovala v tom, co si stejně dávno myslí: Že je to všechno jenvýlodem mé fantazie.

Když přijdeme až nahoru ke křídlovým dveřímzdobeným zašlými mosaznými cherubíny, jejich pantyzlověstně zaskřípou. Zevnitř k nám zavane teplý vzduch s vůní citrónového oleje a vosku.

„Bon après-midi, ma chérie Emma,“ vykvikne nějakástarší paní mámino jméno. Když se škvíra ve dveřích rozevře natolik, abych si ji mohla prohlédnout, stojí před námipostava o dobrou hlavu větší než my dvě.

Dlouhé stříbřitě bílé copy jí visí přes uši až dolů ke štíhlému pasu. Zbloudilým pramínkům brání šifonový šátek uvázaný kolem hlavy a na nose jí sedí kulaté brýle se zlatou obroučkou, které zjemňují četné vrásky vkoutcích očí.

Na sobě má modrou blůzku na knoflíčky s krátkýmrukávem, khaki tříčtvrteční kalhoty, balerínky a ušmudlanou zástěru s prachovkou v kapse, takže počítám, že to bude pokojská nebo uklízečka.

Moje hypotéza se ale zhroutí ve chvíli, kdy jí máma padne do otevřené náruče.

„Lottinko,“ zamumlá jí do štíhlé labutí šíje, „takdlouho jsme se neviděly!“

Takže tohle je teta Charlotte! Čekala jsem, že budeověšená kožešinami a zlatem, ale ona tu poletuje oblečená jako uklízečka. Proč mají ženy v naší rodině podivnénutkání starat se o dům, i když jsou slavné a úspěšné? I tak ale na svých šedesát let vypadá dobře. Možná že alchymisté se při hledání receptu na elixír mládí měli zaměřit na sbírání prachovek.

Když mámu naposledy stiskne v náručí, sklouznepohledem za její záda a přimhouří oči. „Rune?“ zeptá se ochraptěle. Obě ženy se na mě otočí. Teta si posadí brýle na šátek ve vlasech, až zachrastí řetízek na konci nožek. Přece jenom je tu jistá podoba – pršáček a zelené oči pod krátkými řasami. Připomíná spíš babičku, ale já v ní vidím i tátu. Srdce mi sevře stesk.

„Ano,“ kývne máma. „Od křtin trochu vyrostla, co?“

„Je nádherná,“ vydechne teta angličtinou okořeněnou francouzským akcentem. Hlas se jí třese pohnutím.„Vyadá přesně jako ty v jejím věku.“

Táta s mámou se potkali na střední škole. Táta přijel ve třeťáku na výměnný pobyt do Ameriky a okamžitě se do mámy zamiloval. Jaká ironie, že já teď ve stejném věku stojím na půdě jeho rodné země, ale on už jedávno pryč.

Teta Charlotte přijde elegantním krokem baleríny blíž a ani ji nenapadne respektovat můj osobní prostor.„Přijely jste dřív, než jsem čekala. Počítala jsem, že dorazíte až večer.“

„Prostě máme v nakupování praxi,“ mrkne na měspiklenecky máma.

Já stojím na samé hraně propasti, jednou nohou pevně na zemi, druhou nad hlubinou a pořád nevím, zda skočit.

„Vyhovovalo vám naše auto?“ zeptá se teta Charlotte s významným pohledem mým směrem. Její dech voní po hruškovém kompotu a karamelu a okamžitě mipřipomene, jak jsem tátovi pomáhala zavařovat ovoce na sklonku léta před jeho smrtí. Naučil se to od své matky, když byl ještě kluk.

„Jo, jasně. Bylo dost... prostorný,“ vykoktám. Nestačím ani pořádně poděkovat, když mi strhne čepici i gumičku z vlasů. Mašle se neslyšně snesou k zemi. Z rámu dveří mi na hlavu dopadnou nasbírané kapky deště.

„Ta holka má ale vlasy,“ vydechne teta Charlotte tak neurčitě, že nepoznám, zd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist