načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavý pahorek -- Vzpomínky amerického mariňáka na boje v Tichomoří - Marlin Groft

Krvavý pahorek -- Vzpomínky amerického mariňáka na boje v Tichomoří

Elektronická kniha: Krvavý pahorek -- Vzpomínky amerického mariňáka na boje v Tichomoří
Autor:

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní Hendersonovo letiště. Pokud by ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 298
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, portréty, mapy
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Bloody ridge and beyond přeložil Vlastimil Dominik
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-8854-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní Hendersonovo letiště. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově.

Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci 1. praporu Marine Raider, první americké speciální jednotky zformované a nasazené v průběhu druhé světové války v rámci elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. Jejich úkolem byly speciální obojživelné operace lehké pěchoty, zejména vyloďování v gumových člunech a bojová činnost v týlu nepřítele. V americké námořní pěchotě to byli ti nejlepší muži z nejlepších.

Asi 840 amerických námořních pěšáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 proti útočícím Japoncům v jedné z nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“.

Raideři věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu útočnou vlnu fanatických nepřátel za druhou. Obránci polního letiště navzdory tvrdým klimatickým podmínkám a nedostatku zásob nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raideři na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji, zejména na Nové Georgii a Okinawě.

Krvavý pahorek je osobní příběh Marlina Grofta, příslušníka 1. praporu Marine Raider, obdivuhodné bojové jednotky, která proti početní převaze nepřítele prokázala odvahu a chrabrost.

(vzpomínky amerického mariňáka na boje v Tichomoří)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Marlin Groft - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2014 by Larry Alexander and Marlin Groft

Translation © 2015 Vlastimil Dominik

ISBN 978-80-87788-54-7


2015

Vzpomínky amerického mariňáka

na boje v Tichomoří

Marlin „Whitey“ Groft

a

Larry Alexander

Krvavý

pahorek


Tato kniha je věnována památce

Kena Bowerse,

který položil svůj život za svobodu;

mému kamarádovi Billu Waltripovi,

který mi pořád říká „synu“;

a odvážným mužům Edson Raiders,

nejdrsnějším mariňákům na světě


PŘEDMLUVA

Quantico, Virgínie

6. srpna 1989

To teplé slunečné sobotní ráno 6. srpna 1989 jsem s řadou svýchkolegů z 1. praporu Raider, proslulých Edsonových Raiderů, stál v areálu základny námořní pěchoty ve virginském Quanticu. Nebyli jsme tam proto, abychom podstoupili výcvik před odchodem do války, jako tomu bylo před sedmačtyřiceti lety, ale abychom vzpomněli na naše jižnežijící bratry a na odkaz Raiderů. Vrátili jsme se na místo, kde to všechno pro Raidery začínalo a slavnostně tam odhalili pomník jako součást Národního hřbitova Quantico.

Jsem dost hrdý na to, že mě postavení pomníku napadlo před šesti lety na pohřbu Bena Howlanda, jenž byl mezi Raidery něco jakolegenda. Ben, po válce stálý profesor krajinné architektury na Virginské univerzitě, se stal učitelem a rádcem mého syna Erika, který studoval na fakultě architektury.

Po obdržení zprávy o Benově smrti se ozvala řada Raiderů supozorněním, že Ben nebyl pohřben v Arlingtonu, ale spíše uložen do hrobu na hřbitově Quantico. Jeho součástí, jak jsme si uvědomili, byla právě ta část území, na kterém jsme absolvovali výcvik. Nebylo by vhodné, napadlo mě, postavit na tom místě Raiderům pomník?

Erik to léto shodou okolností pracoval jako praktikant studia krajinné architektury pro Správu národních hřbitovů. Národní hřbitov Quantico byl otevřen teprve nedávno a považoval se za „náhradní“ hřbitovArlingtonu. Erik ve své funkci krajinného architekta přijal myšlenkupomníku za svou. Představovali jsme si, že bude umístěn u vzpomínkové trasy vedoucí lesem.

Jako by tato myšlenka dostala křídla, během následujícího roku byl založen výbor pro zřízení pomníku. Erik se věnoval práci nakonceptech a nápadech, které prezentoval na každoročním setkání Raiderů v únoru 1984. Protože jsme se setkávali v Quanticu, prošli jsme se po vzpomínkové trase. Bylo poněkud nepříjemné, že jsme k tomu museli

7

KRVAVÝ PAHOREK


dostat povolení od státní byrokracie pověstné svou pomalostí. Navíc

jsme museli něco zaplatit, ale po té době si už nevzpomínám, kolik to

bylo. Ovšem nakonec se to všechno dalo dohromady.

Erikův plán předpokládal vytvoření malého parčíku zastíněnéhovysokými duby a částečně obklopeného nízkou kamennou zídkou. Stezka

se proplétá mezi řadou malých žulových kamenů vyčnívajících ze

země. Každý z nich představuje jeden z ostrovů, kde Raideři bojovali

a krváceli, zejména Guadalcanal, Tulagi, Makin, Nová Georgie aBougainville. Součástí návrhu byla lavička s výhledem na hřbitov a naši

tehdejší výcvikovou plochu. Rostliny pokrývající zemi přebírají roli

Tichého oceánu vlnícího se kolem žulových „ostrovů“. Na velkémbalvanu vedle lavičky je bronzová deska, na níž je stručně popsána historie

Raiderů a naše bojové postavení na Krvavém pahorku.

Odhalení pomníku se zúčastnila celá řada pozvaných hostů, včetně

synů našeho zesnulého velitele, Austina a Roberta Edsona. Slavnostní

projev přednesl generál Alfred M. Gray, velitel námořní pěchoty,

a pomník jako takový odhalily vdovy po Lewu Waltovi a BenuHowlandovi.

Když na závěr ceremoniálu zazněla večerka, pohroužil jsem se do

myšlenek, abych přemítal o hrdosti, kterou každý z nás Raiderů ten den

pociťoval; o hrdosti na naše velitele, na naši jednotku a na sebe.

* * *

Útvary Raider byly zformovány 16. února 1942 a existovaly do

1. února 1944, bez dvou týdnů dva roky. V jednotkách, z nichž senakonec staly čtyři prapory Raider, sloužilo přes osm tisíc mužů. Z nich

se 892 nikdy nevrátilo domů.

Ovšem během toho krátkého období jsme se stali legendou navzdálených bojištích, jako byla Kóta 281 na Tulagi, Tasimboko, podělaný

Krvavý pahorek, místa podél řeky Matanikau na Guadalcanalu

a v džunglích kolem Enogai a Bairoka na Nové Georgii.

Byl jsem příslušníkem 1. praporu Raider, jehož velitelem bylpodlukovník Merritt A. Edson. Jako člen této fantastické organizace jsem

byl mezi úplně prvními Američany, kteří vstoupili do války protinašemu nepříteli, když jsme se vylodili na Tulagi, hodinu před začátkem

bitvy o Guadalcanal. V Edsonově průzkumné hlídce jsem prohledával

holý vrch kopce, který pak dostal jméno Krvavý pahorek, a stál jsem

s ním na krví nasáklém pahorku, když se nás z něj ve dvou zoufalých

8

MARLIN „WHITEY“ GROFT


nočních bojích zblízka pokoušely smést tisíce Japonců. S Raidery jsem

se zúčastnil nelítostných bojů v páchnoucích džunglích Nové Georgie

a zůstával jsem příslušníkem jednotky až do jejího rozpuštění.

Skutečnost, že se mohu počítat k těm, kdo sloužili v tomhlestatečném praporu nejlepších mužů v americké námořní pěchotě, je možná životní úspěch, na který jsem nejvíce hrdý.

Zde jsou moje vzpomínky, které budou, jak doufám, odkazemodvážných mariňáků, kteří se mnou sloužili a sdíleli veškerá utrpení,zachovaným pro mé vnuky a pro budoucí generace mých spolubojovníků z jednotek Raider.

Semper Fi,

Marlin „Whitey“ Groft

Lancaster

Pensylvánie

květen 2014

9

KRVAVÝ PAHOREK


ÚVOD

Během více než dvacetileté práce novináře jsem měl čest hovořit sbojovými veterány všech amerických válek ve dvacátém století, od první světové války až po Irák. Ve všech případech jsem u nich našel statečnost a ochotu podstoupit pro svůj národ riziko. S několika z nich, zejména s majorem Richardem D. Wintersem a rotmistrem Forrestem Guthem, oběma z proslulého „bratrstva neohrožených“, jsem se spřátelil.

To stejné se dá říct o Marlinu F. „Whitey“ Groftovi.

S Marlinem jsem se setkal v roce 2009, když jsem hledal veterána, o kterém bych mohl napsat do novin vycházejících na Den veteránů. Věděl jsem, že Whitey byl za války u námořní pěchoty a že sloužil na Guadalcanalu. Dokud jsem s ním nezačal rozhovor, nevěděl jsem, že byl příslušníkem jedné z nejznámějších bojových jednotek námořnípěchoty za druhé světové války, Edsonových Raiderů.

Jako historik specializující se druhou světovou válku jsemsamozřejmě věděl, kdo to byl Merritt Austin Edson a kdo byli jeho muži,jejichž zásadou, jak se někdy říkalo, bylo „vytrvat nebo zemřít“, a čeho dosáhli. Podrobně jsem studoval bitvu o Guadalcanal a také jsem četl mnoho výborných textů o Raiderech, včetně Edson Raiders odvýznačného vojenského historika Josepha H. Alexandera, který není, pokud vím, mým příbuzným. Takže když Whitey mluvil během našehorozhovoru o Krvavém pahorku, mohl jsem si tu akci v duchu vybavovat.

Válečné operace na Guadalcanalu jsou pro mě ze všechtichomořských bitev těmi nejpodstatnějšími. Nejen proto, že zkušenosti získané americkými veliteli během první pozemní ofenzívy se využily připozdějších invazích, ale protože to byla jediná pozemní bitva, po níž přešli Američané do ofenzívy, která je přivedla blízko k porážce. Bylanarychlo naplánovaná, špatně provedená, mizerně zásobovaná apodporovaná. V jednu chvíli byl pozemní velitel námořní pěchotygenerálmajor Alexander Vandegrift zplnomocněn svým nadřízeným, aby se v případě nutnosti se svými jednotkami vzdal. A z celé té řadyjednotlivých bitev na Guadalcanalu bylo dvoudenní statečné odolávání Rai - derů zdrcující přesile japonských vojáků na Krvavém nebo takéEdso>11

KRVAVÝ PAHOREK


nově pahorku nejdůležitější bitvou celého tažení. Kdyby Japonci ten

pahorek dobyli, prorazili by přímo obranným perimetrem mariňáků,

obsadili by Hendersonovo letiště a rozdělili by americká vojska na dvě

části. S velkou pravděpodobností by donutili přeživší mariňáky kneorganizovanému partyzánskému boji v džungli nebo by je jednoduše

nechali umřít hlady. Nebyl by tam totiž žádný Dunkirk zajištěnýamerickým námořnictvem, které se ještě vzpamatovávalo z Pearl Harboru.

Edson si strategický význam tohoto pahorku uvědomoval a znaldůsledky jeho ztráty. Jeho zarputilá obrana proti troj- nebo čtyřnásobné přesile, a schopnost a odvaha jeho mužů odolat jedné vlněnepřátelských útočníků za druhou, udělaly z Krvavého pahorku jednu znejdůležitějších bitev v americké vojenské historii.

Je ovšem ironií, že nejvyšší velení námořní pěchoty Raidery nikdy nechtělo. Raideři byli ve skutečnosti nemanželské dítě, které si vynutil plukovník James Roosevelt prostřednictvím svého otce, prezidenta Spojených států. Mladý Roosevelt byl oddaným stoupencempodplukovníka Evanse Carlsona, který studoval taktiku rudých čínských vojsk bojujících v Číně proti Japoncům. Carlson byl výstřední muž, který měl ve zvyku buzerovat lidi, což byl povahový rys, který ho připravil opřízeň nadřízených. Navrhl koncept nájezdníků, kteří měli útočit naneřítele v týlu, kde je nejméně očekával. Také Edson pracoval napodobném konceptu a z těch dvou mužů se stali zarputilí soupeři.

Prezidentu Franklinovi D. Rooseveltovi se na myšlence nájezdníků nejvíce zamlouvalo to, že potom, co americká armáda utrpěla počínaje Pearl Harborem řadu ponižujících porážek, morálka vojáků, o lidech doma ani nemluvě, potřebovala nějaké vítězství. Proto nařídil, aby se uskutečnila. Počátkem bylo drtivé vítězství v bitvě u Midwaye, ale bylo jich potřeba víc, mnohem víc. Podstatou Raiderů bylo vyslání do týla nepřítele početné skupiny útočníků, která ho měla napadnout a dát mu na vědomí, že Spojené státy jsou sice na dně, ale nejsou ještě poraženy. Roosevelt byl přesvědčen, že je to nezbytně nutné. Ovšem vrchní velení námořní pěchoty se domnívalo, že takový typ elitní bojové jednotky nepotřebuje, protože považovalo za prvotřídní vojsko celou námořní pěchotu. Pro ně byli Raideři nadbyteční a jejich ustavení vedlo jenom k výraznému odčerpání nejlepších bojovníků z běžných útvarů námořní pěchoty.

Whitey Groft byl u toho. Vedl s Edsonem osobně rozhovor opřeložení k Raiderům (zpočátku byl odmítnut) a měl řadu historek zevzájemných kontaktů s tímto proslulým velitelem.

12

MARLIN „WHITEY“ GROFT


Když jsme spolu mluvili v roce 2009, ukázal misedmapadesátistránkové vzpomínky, které nazval „Pod souhvězdím Jižního kříže“, které zahrnovaly jeho službu u Raiderů a také jeho závěrečnépřeložení k 29. a později 22. pluku námořní pěchoty na Okinawě a v Číně, kde po skončení války chránil důležité letiště před čínskýmikomunistickými vojsky.

Po tom, co ten příběh vyšel 11. listopadu v novinách, jsem sMarlinem zůstával v kontaktu. Zmínil se mi, že ze svých krátkých vzpomínek chtěl vždycky udělat knihu, a v roce 2012 začal tohle přání uvádět do reality. Spolu s Marlinem jsme použili jeho vzpomínky jako výchozí základ, ke kterému se přidalo mnoho hodin rozhovorů s Marlinem a také telefonáty s jeho přáteli a s velitelem jeho kulometného družstva Billem Waltripem a s bývalým příslušníkem Raiderů RobertemYoungdeerem. Také jsme využili různé historické zdroje, abychom podrobněji rozvedli akce na Tulagi, Guadalcanalu a na Nové Georgii. S mužem, který byl od začátku do konce u toho, jsme stvořili detailní pohled na jednu z nedynamičtějších amerických bojových jednotek.

Chtěl bych poděkovat svým redaktorům v Berkeley za jejich pomoc při možnosti vylíčit tento příběh. Velké díky patří Holly Bowersové Tothové za informace a fotografie jejího strýce Kennetha E. Bowerse, Whiteyho nejlepšího přítele, který zahynul na Tulagi.

Srdečné díky patří také mé manželce Barbaře, která v době mé práce na tomto projektu obětovala čas strávený společně s rodinou.

Mé osobní poděkování konečně patří Marlinu Groftovi a všemdalším Raiderům za jejich podíl na zastavení japonské agrese v Tichomoří a všem mužům a ženám sloužícím ve druhé světové válce, ať už byla jejich role jakákoliv. Svým podílem se zasloužili o zachování svobody na celém světě.

Larry Alexander

prosinec 2013

13

KRVAVÝ PAHOREK


KAPITOLA 1

Z „HOLOHLAVCE“ RAIDEREM

Na pensylvánské město Lebanon jasně zářilo polední slunce. Jeho paprsky se třpytily na čelních sklech, chromovaných náraznících a mřížkách chladičů aut, které projížděly po ulici Cumberland. Tuto klidnou sobotu se mnoho ze sedmadvaceti tisíc obyvatel města, někteří přes hřející paprsky zachumlaní do zimních kabátů, volně procházelo po chodnících. V kostele bylo po mši, ale odkudsi z druhé strany města se sem nesly hluboké tklivé údery věžního zvonu.

Bylo to 7. prosince 1941 a já jsem seděl s několika kámoši naschodech před vstupními dveřmi restaurace a baru William Penn, který před třiceti lety otevřel jeho řecký majitel Constantinos „Gus“ Levendis. V tomhle městě jsem se narodil jako druhé nejmladší dítě ze čtrnácti – sedm chlapců a sedm děvčat – Johna a Emmy Groftových, kteří si nás rozložili do tak dlouhého období, že se řada mých starších sourozenců oženila nebo vdala a odešla z domova dřív, než jsem šel do školy. Jeden bratr, Ernie, zemřel na nějakou nemoc, když mi bylo sedm let.

V roce 1939 jsem v Lebanonu dokončil střední školu, a protože země byla stále v sevření velké hospodářské krize a práce se těžko hledala, vstoupil jsem do Rooseveltova federálního programu poskytujícího práci nezaměstnaným. Tato organizace mě posílala na různá místa,převážně v Pensylvánii, i když naposledy jsem pracoval ve Washingtonu, D.C. Tam jsem bydlel a v parku Rock Creek jsem obsluhovalkorečkové rypadlo, jímž se prohlubovalo dno řeky. Po roce jsem se vrátil domů.

Moji rodiče už v Lebanonu nežili a někdy po otcově invaliditě se přestěhovali do okresu Lancaster. Můj otec byl ocelářský dělník vlebanonské pobočce firmy Bethlehem Steel a když mi byly asi tři roky, strašně ho popálila roztavená ocel a tím skončil jeho profesní život. Pro dělníky tehdy neexistovalo žádné odškodnění, a pokud mi paměť slouží, dostal jako odstupné nějakých mizerných čtyři sta dolarů. Od

15

KRVAVÝ PAHOREK


té chvíle se naše přežití stalo záležitostí celé rodiny, se všemi mými

bratry a sestrami v produktivním věku a schopností získat práci apřispět ostatním.

Pokud jde o mne, právě mě přijali jako sítotiskaře v textilní továrně, takže když jsem seděl tu neděli na schodech restaurace, byl jsem ohledně své budoucnosti docela optimistický. V té chvíli vyšel zhosody nějaký muž a ptal se, jestli jsme slyšeli zprávy v rozhlase.

„Jaké zprávy?“ zeptal jsem se a mžoural na něho v ostrém slunečním světle.

„Japončíci právě bombardovali Pearl Harbor,“ odpověděl udýchaně, „to znamená válku!“

Válka, pomyslel jsem si. To byl v mých plánech do budoucnazádrhel, se kterým jsem nepočítal. Pochopitelně jsem věděl o bojích vEvropě, a jak tam Adolf Hitler všem nakopává zadek, a také jsem věděl, že Japonci bojují v Číně. Ale nepředpokládal jsem, že by někdo, a už vůbec ne Japonci, měl takové koule, aby na nás zaútočil.

Mou první myšlenkou teď bylo, jak zareaguji na výzvu své země. Jako chlapec jsem vyrůstal s historkami mého otce z jeho služby ve španělsko-americké válce. Nastoupil k jezdectvu, a ačkoliv válkaskončila dřív, než se dostal na jakousi vojenskou základnu v Texasu, rád vyprávěl příhody o Teddy Rooseveltovi a Rough Raiders. Tyto legendy mi ožívaly v představách, a když teď začala nová válka, byl jsemrozhodnutý jít v otcových stopách. Vstoupil jsem do americké armády a dobrovolně jsem se přihlásil k jezdectvu. Snažil jsem se přesvědčit své přátele, aby se přihlásili se mnou, ale po týdnu čekání, že mě budou následovat, jsem začal být netrpělivý. Nakonec jsem byl jediný, kdo byl připraven se do populárních odvodů k armádě zapojit. Protože moji rodiče bydleli v Lancasteru, druhý den jsem tam zajel a řekl jsem jim o svých plánech. Potom jsem zahájil konkrétní kroky vedoucí nacvičiště generála Charlese P. Stahra v ulici North Queen, abych tampodepsal příslušné dokumenty. Uvnitř jsem sebevědomě vkráčel dokanceláře armádního náboráře. Když jsem vešel, od psacího stolu ke mně vzhlédl rotmistr v zelené uniformě. Řekl jsem mu, že bych chtěl být kavaleristou a jeho jinak nehybný obličej zvlnil slabý úsměv.

„Jezdectvo začíná být zastaralé, synu, je to pozůstatek minulé éry,“ řekl mi, „máme už jenom jednu aktivní jednotku, a do té se v žádném případě nedostanete.“

Vysvětlil mi, jak armáda přechází k motorizovanému vedení války a nahrazuje koně tanky a polopásovými vozidly.

16

MARLIN „WHITEY“ GROFT


„Skopčákům se tahle změna osvědčila v Polsku,“ řekl mi, „jejich tanky nadělaly z polského jezdectva sekanou.“

Představa cesty do boje v nějakém ocelovém voze se mi nijaknezamlouvala.

Sklíčeně jsem se otočil a odešel. Když jsem si říkal, co bych teď měl udělat, zahlédl jsem jinou kancelář. Spatřil jsem tam muže, jak uvnitř jenom stojí v parádní modré uniformě s paspulkou zdůrazňující kalhoty a blůzu, s bílým koženým řemenem kolem pasu a bílou brigadýrkou na stole. S pohledem upřeným na uniformu jsem vešel do kanceláře a ze - ptal jsem se ho, jaký druh vojska zastupuje.

„Já jsem příslušník americké námořní pěchoty,“ odpověděl lakonicky.

Je fakt, že jsem toho o mariňácích moc nevěděl, nikdy jsem žádného neviděl, ale moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel. Ta uniforma si mě získala a najednou jsem podepisoval papíry.

Protože jsem měl ještě několik volných dní, než odjedu do přijímače, jak tomu říkal ten náborář, strávil jsem ten čas přípravami a loučením s rodiči a přáteli. Jak jsem tak stál na nástupišti lancasterského nádraží, v ruce kufr a úplně sám, najednou jsem si uvědomil, že moji rodičenemohou cestovat. Kolem mě byli samí mladí muži. Pár si jich povídalo, ale většina z nich vypadala stejně osaměle a vyjeveně jako já. Nanádraží přisupěl vlak mířící na východ a já jsem nasedl do Pullmanova vagónu, který mě doveze do Filadelfie.

Teď jsem byl odkázaný skutečně jen sám na sebe. Usadil jsem se na sedadle a poslouchal klapání kol na kolejích. Cestou jsme zastavovali a do vlaku přistupovali další mladí muži, někteří s kamarády, jinísamotní, a všichni stejně nervózní jako já. Než jsme přijeli do Filadelfie, naše skupina se značně rozrostla.

Ve stanici na 30. ulici, podobné jeskyni, na nás čekalo několikpoddůstojníků námořní pěchoty, kteří přezíravě hleděli na tuhle várkurekrutů, o kterou se měli postarat. Klasickou řeckou architekturou serozléhaly jejich vykřikované rozkazy „postavte se sem!“ a „seřaďte se!“ prošpikované několika od srdce vyslovenými „proboha“, dokud nás konečně nedostali ven a do čekajících autobusů vezoucích nás nafiladelfskou základnu námořnictva. Když jsme tam přijeli, odvedli nás do nenápadné cihlové budovy a řekli nám, abychom se úplně svlékli klékařské prohlídce.

* * *

17

KRVAVÝ PAHOREK


Během druhé světové války (a platí to dokonce až dodnes) seodvedenci k námořní pěchotě žijící na západ od řeky Mississippi posílali na výcvik do San Diega. Pro muže jako jsem byl já, kteří žili na východ od Mississippi, byl novým domovem ostrov Parris v Jižní Karolíně, osm kilometrů jižně od Beaufortu, druhého nejstaršího města v tomto státu.

Výcvikový prostor námořní pěchoty na ostrově Parris, založený 1. listopadu 1915, se rychle rozrůstal. Mezi lety 1941 a 1945 prošlo jeho branami 204 tisíc mužů.

Po lékařské prohlídce a několika očkováních, při kterých se nám zdálo, že zdravotníci používají tupé jehly, jsem s ostatními brancinastoupil do dalšího vlaku, v němž už byli kluci z New York City. Cestou na jih vlak zastavil v Doveru, Baltimore, Washingtonu, Richmondu a pokaždé přistoupili další mladí muži.

Někdy za soumraku vlak zpomalil a zastavil v Yemassee v JižníKarolíně, malém městečku u železnice, blízko ostrova Parris. Přivystuování z vagónu jsem se rozhlédl a připadlo mi, že nás je ve vlaku víc, než obyvatel téhle zapadlé osady. Během krátké cesty z nádraží jsem si všiml řady velkých dřevěných baráků.

Nějaký rotmistr začal vykřikovat: „Seřaďte se! Tak jdeme, pánové! Postavte se do řady. To vás mám prosit? Pohněte prdelemi!“

Udělali jsme, co nám nařídil, i když stěží s přehlídkovou dokonalostí, která se nám během několika následujících týdnů stala druhoupřirozeností.

Jakmile jsme stáli v řadě, rotmistr zavrčel: „Docela dobrý.“

Byli jsme si jistí, že to tak vůbec nemyslel.

„Tady v tom přenocujete,“ zavrčel a palcem ukázal k řadě baráků. „Ráno přijedou náklaďáky a odvezou vás do výcvikového střediska.“

Potom nás rozdělil do skupin po pětadvaceti až třiceti mužích a každá dostala přidělený barák. Jak jsme teď zjistili, byla to přestavěnáslepičárna. Tam jsem strávil bezesnou noc, jednak kvůli strachu zbudoucnosti a také kvůli nočnímu chladu, proti kterému neizolované laťkové stěny nijak nechránily.

Jak nám bylo slíbeno, druhý den ráno za svítání dorazila kolonaolivově zelených dvouapůltunek. Když jsme vyšplhali na korbu, usadili se na lavice po obou jejích stranách a řidiči nahodili motory, cítili jsme se docela vyděšení. Pak jsme vyrazili a náklaďáky rachotily ponezpevněné cestě směrem k tajemnému místu s názvem Parris, kde dělali z kluků muže. Náklaďáky, o kterých jsme si v duchu mysleli, že jená>18

MARLIN „WHITEY“ GROFT


mořní pěchota dostala od armády po odmontování tlumičů, s námikodrcaly a cloumaly skoro hodinu. Potom konvoj projel hlavní bránou

výcvikového střediska a se skřípěním brzd zastavil na prašné silnicilemované dalšími dřevěnými baráky.

„Všichni vystoupit!“ přišel povel. „Vystoupit! Pohyb!“

Po seskočení z korby náklaďáku nás odvedli kousek dál po silnici do velké zelené zděné budovy. Jak jsme se tam v tom zmateném houfu hemžili, procházeli mezi námi poddůstojníci námořní pěchoty a podobně jako předchozí večer nás náhodně rozdělovali do skupin po pětadvaceti až třiceti mužích odpovídajícím velikosti čety.Postupně nás odváděli do menší sousední budovy, kde nám nařídili všechno ze sebe svléknout. Pak náš hlouček nahých mužů – zjevně tu nebylo místo pro cudnost – podstoupil „chemickou koupel“.Procházeli jsme při tom kolem řady zdravotníků, kteří nás, podle našeho mínění se sadistickou radostí, stříkali hadicemi. Potom nás zavedli do místnosti, kde nás ostříhali dohola. V další místnosti byli muži od provianťáků, kteří nám vydávali pracovní uniformy zvané dungaree; spodní prádlo neboli skivvy; vysoké boty přezdívané boondockers; tropické přilby, jaké nosili herci ve filmech z džungle; k tomu deky, toaletní potřeby a na to všechno plátěný pytel. Rychle jsme se oblékli a všechno ostatní jsme nastrkali do pytle. Pak jsme vyběhli ze zadních dveří a s našimi čerstvě ostříhanými hlavami jsme se cítili jakooškubaná kuřata.

Jakýsi desátník nás seřadil do dvojstupu a vedl nás k rozlehlé ploše, kde byly v perfektně vyrovnaných řadách postavené stany, oddělené od sebe dokonale upravenými rotními uličkami.

„To bude teď váš domov,“ řekl, „jste teď 101. četa 2. praporu branců. Pamatujte si to. Nemám ve zvyku cokoliv opakovat.“

Pak začal přidělovat do každého stanu dva muže.

„Groft! Bowers! Sem!“ vybafl, ukázal na stan a šel k dalšímu.

S mladým mužem, kterého desátník oslovil jako Bowerse, jsme vešli do našeho nového příbytku a rozhlíželi se kolem. Ve stanu bylo po každé straně plátěné lehátko a vzadu petrolejová kamínka k zahřátí v noci. Jak by se nám předchozí noc hodila! Ze šňůry připevněné ke konstrukci stanu visela holá žárovka. Vybral jsem si lehátko a sedl si na něj. Bowers se usadil na tom svém. Přihlouple jsme se na sebe usmívali.

„To není špatné,“ řekl Bowers, „pohodlnější, než jsempředpokládal.“

19

KRVAVÝ PAHOREK




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist