načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavý oheň - Juraj Červenák

Krvavý oheň

Elektronická kniha: Krvavý oheň
Autor:

Černý Rogan, kdysi proslulý zabíječ Avarů, pak dědic černokněžnického rodu, se z vůle bohů vrátil ze záhrobí, získal démonický meč Krutomor a teď míří na kouzly nasáklou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wales
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 297
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání druhé, upravené
Spolupracovali: ze slovenského originálu Černokňažník: Krvavý oheň ... přeložil Robert Pilch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-869-3991-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Černý Rogan, kdysi proslulý zabíječ Avarů, pak dědic černokněžnického rodu, se z vůle bohů vrátil ze záhrobí, získal démonický meč Krutomor a teď míří na kouzly nasáklou Kančí horu. Tam jej ve svatyni jeho předků čeká Krvavý oheň, zřídlo nesmírné čarodějné moci. Než jej však bude moci ovládnout a konečně se tak stát vyvoleným bojovníkem s temnými mocnostmi, čeká ho válka s uctívači nepřátelského Belboha. Navíc Vraniborské knížectví na severním toku Moravy ohrožuje rasa divokých, krvelačných goričů, kteří se po staletích sjednotili a chystají se k drtivému útoku. Bohyně smrti Morena bude sklízet bohatou úrodu...

Vyvrcholení, v němž mnoho postav z románu Vládce vlků a Radhostův meč vybojuje svou poslední bitvu, se tentokrát odehrává v povodí řeky Moravy, v oblasti dnešní Olomouce a Jeseníků. Juraj Červenák opět hladce skloubil svět slovanských mýtů, kouzel a bohů s reálnou historií, ozvěnami místního folkloru a spoustou pečlivě nastudovaných archeologických faktů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Goričové se jako zázrakem uklidnili a ustoupili. Mirena se po kole

vozu svezla zadkem na zem. Rogan přemohl mdloby a s námahou

zvedl hlavu. Jezdec vytáhl zpod oděvu zlatý amulet ve tvaru slunce

se zakroucenými, jakoby beraními rohy. Navzdory bolesti, kteráčernokněžníka ovládla, pocítil závan magie.

„Ty...“ odplivl si krvavě, „musíš být... svině z Kančí hory...“

„A ty pohrobek Černovira a té čubky Slavěny,“ zašklebil seplavovlasý mladík. „Myslel jsem si, že budeš důstojnějším protivníkem. Zklamal jsi mě, bratranče.“

„Svarune...“ Rogan se z posledních sil narovnal a začal zvedat meč. Démonovy oči na záštitě krvavě zazářily. Jezdec prudce vztáhl ruku s amuletem.

Vyšlehlo nadpřirozené světlo, ve vzduchu zasyčela magie,zakouřilo se. Goričové vylekaně odvraceli hlavy. Mirena sibleskově zakryla oči předloktím. Zavlály vlasy a cáry šatů. Rogan dopadl na záda. Čepele a hroty se mu zabořily hlouběji do těla, z rozšklebených ran vytryskl další příval krve. Černokněžníknaposledy vykopl nohama a znehybněl...

Juraj Červenák

ČERNOKŇAŽNÍK: KRVAVÝ OHEŇ

Copyright © 2014 by Juraj Červenák

Translation © 2014 by Robert Pilch

Cover & Illustrations © 2014 by Michal Ivan

For 2

nd

Czech Edition © 2014 by Václav Soukup – Wales

ISBN 978-80-86939-91-9

Nakladatelství WALES

PRAHA

2014

Juraj Červenák

ČERNOKNĚŽNÍK

Krvavý

oheň

Juraj Červenák

v nakladatelství Wales

Cyklus Černokněžník:

Vládce vlků

Radhostův meč

Krvavý oheň

Válka s běsy

Cyklus Bohatýr:

Ocelové žezlo

Dračí carevna

Bílá věž

http://www.cervenak.sk

http://www.wales.cz

Kapitola první

Bratři

Posvátný háj hořel. Plameny hučely. V žárem zvlněnémvzduchu se jako obrovští neviditelní hadi zmítaly proudy magiea divoce bičovaly Kančí horu. V sykotu ohně znělo kvílení duchů

a běsů; po zemi poletovaly podivné stíny, které zdánlivě nemělo

co vrhat. Páchla spálenina.

A smrt.

Požár zachvátil návrší rozložité hory, z něhož jako náhrobek z vysokého rovu vyčnívalo strmé skalisko. Jediným přístupem na něj bylo příkré kamenné schodiště, kroutící se úzkou trhlinou. Vzhůru strží se valil hustý dým.

Náhle v tom kouři zařinčely meče. Mihla se čepel s ostřímzubatým jako pila. Ozval se zvuk párané látky. Skálu potřísnily rudé krůpěje.

„Čubčí synu...“ zasténal černokněžník a odpověděl mohutným seknutím. Uťatá hlava se zatočila, zavířila tmavými vlasy,narazila do skály a s křupnutím dopadla na schody.

Druhý útočník přeskočil kutálející se palici, odstrčilbezhlavé tělo a zaútočil kopím se zpětnými háky na hrotu.Černokněžník na poslední chvíli uhnul – špička kopí zajiskřila na skalní stěně – a vrazil svůj meč soupeři do břicha. Bojovný křik zanikl v sípavém lapání po dechu.

Mág obouruč trhl mečem vzhůru. Z rozpáraného tělavytryskla krev. Vyvržený muž se skutálel po schodišti, a v pádu trousil po chladném kameni horké vnitřnosti.

Až sem bylo slyšet, jak oheň stravující prastaré stromy podútesem hučí, prská, syčí. Ve vzduchu vířil žhavý popel, jiskrypohasínaly v kalužích krve a sypaly se do vytřeštěných očí a rozevřených úst mrtvých na schodišti.

Blížil se konec. Černokněžník to věděl. Ještě se držel na nohou, jenže tělo měl posekané a ztratil příliš mnoho krve. Přímo cítil, jak ho osahávají studené Moraniny prsty a zkoušejí, jestli jeho duše nejde vytrhnout z těla.

Z posledních sil se otočil a vrávoravě vyrazil vzhůru úžlabinou. Levačkou se přidržel hrbolatých stěn – na skále zůstávaly rudé otisky dlaně a prstů. Meč v ochablé pravačce cinkal hrotem na schodech. Černokněžník občas zakopl a jednou bolestivě klesl na kolena, ale znovu se zvedl a kulhal dál.

Na vrcholu skaliska se tyčila rozměrná roubená budova.Požár se jí zatím nedotkl, i když všude kolem se zpoza okrajůplošiny kouřilo – dým stoupal k obloze a ještě více zahušťoval tmavá mračna, která putovala tak nízko nad horou, až jim hlavy model na ostře lomené střeše svatyně páraly šedivé teřichy.

Černokněžník zachrchlal, vyplivl rudou slinu a šoural se ke svatyni. Svět se mu točil před očima. Po schodech z půlených klád vyšel na ochoz před hlavní bránou...

Někdo se zasmál. Nelidsky, nenávistně. Po zdech svatyněpřelétl stín.

Černokněžník se otočil, pozvedl meč a couvl. Zády vrazil do vrat, ty se otevřely a on se pozpátku vpotácel dovnitř.

V prostorné hale bylo šero. Ohniště uprostřed už jen matně blikalo – v jeho chabém světle vystupovaly z přítmí vyřezávané vlčí hlavy. Černokněžník uličkou mezi modlami strážců záhrobí vrávoral k masivním dveřím na opačném konci dvorany. Dýchal chraplavě a přerývaně.

Znovu zazněl chechot. Mág prudce vzhlédl. Ve větracímotvoru vysoko nad ohništěm se něco mihlo – zavlály špinavé cáry hadrů a hroudy slepených vlasů. Čepel černokněžníkova meče matně zazářila skrz krvavý povlak. Démon, který byl ve zbrani zakletý, prahl po smrti. Dnes již spolkl mnoho duší, jenže on se nikdy nenasytil.

Černokněžník pomalu couval, dokud se zády nedotkltepaných bronzových pásů na vratech z dubových trámů. Dál užnebylo kam ustoupit. Do tajných prostor za těmito dveřmi seútočníci nesměli dostat. Když překročí poslední práh, zvítězí.

Čekal a mlčky krvácel. Zmocňovala se ho třesavka. Smysly ztrácely ostrost. Jinak by určitě vycítil, že striga už je uvnitř.

Zhmotnila se přímo před ním – ošklivá jako tisíc neštěstí, samý zub a dráp, krví podlité oči.

Švihl mečem, jenže šlachovité tělo mrštně uskočilo a vrhlo se na něj z boku. Ve smrtelném objetí se zhroutili na podlahua černokněžník přistál na zádech.

Bestie do něj zabořila drápy a zakousla se mu mezi krka rameno – proud krve zadusil její krákorání. Zmítala se na něm jako v záchvatu pohlavní touhy a nahlas hltala. Mág sevřel rukojeť meče a masivní hlavicí praštil strigu do hlavy. Otřeseně seodtáhla a zaskučela. Využil toho, druhou rukou ji popadl pod krkem a odtlačil zkrvavenou tlamu od sebe. Nenávistně zasyčelaa zkřivila drápy s úmyslem vrazit mu je do očí...

Něco zabzučelo vzduchem; striga sebou škubla a zaječela.Černokněžník zahlédl bílé opeření šípu, trčící ze špinavých hadrů. Prudce natáhl ruku, v níž svíral bosorčin krk, a znovu ji praštil hlavicí meče do tváře. Svalila se na bok. Rychle se nadzvedla tentokrát zasadil úder čepelí.

Umírala jako divoké zvíře – vyla a svíjela se v děsivých křečích. Mág se od ní snažil odtáhnout, nebo ji alespoň odkopnout,jenže už neměl dost sil. Krvácela na něj, drásala mu oděv i kůži,dělila se s ním o smrt. Její agonii utišil až zvučný úder – ostřírozrazilo lebku, jako by rozseklo jedlový špalek.

Černokněžník zaostřil zrak. Spatřil nízkou postavus rozcuchanými vlasy a naježenými vousy. Také byla celá posekaná.

„Dagu...“ zachraptěl a hlava mu klesla na podlahu. Po líci stekl chuchvalec rudé pěny. „Už jsou blízko?“

Mužík vypáčil sekeru z hlavy bestie a sklonil sek černokněžníkovi. „Zabili Jaropluka i Botaru...“

„Ty musíš přežít, Dagu. Vezmi nohy na ramena.“

„Do hovna, to po mně nechtěj...“

„Dagomire, poslouchej mě. Mně už není pomoci – meluz posledního. Musíš zachránit aspoň Krutomor. To je teď důležitější než naše životy... Zvedni mě.“

Malý vousáč pomohl černokněžníkovi posadit se a opřít se zády o dveře – jejich tmavý povrch okamžitě zvlhnul krví.

„Meč za žádnou cenu nesmí padnout do Krugových spárů.“ Černokněžník si krvavě odkašlal. „Vezmi ho a uteč. Najdi sibezečný úkryt. Pro sebe i pro zbraň.“

Lesovik sklonil zrak k meči. Jeho čarovné světlo už zhaslo; oči démona, jehož tvář byla vytepána na záštitě, potemněly.

„Černovire,“ řekl přiškrceně, zatímco bral meč z bezvládné dlaně, „dobře víš, že za jiných okolností bych zůstal a bránilsvatyni s tebou. Do posledního dechu. Nenechal bych tě tuchcípnout samotného.“

Umírající muž přivřel oči na znamení, že o tom nepochybuje. „Jdi už, Dagu. Slezeš po skalách na západním srázu a vyrazíš do lesů. Znáš to tam, snadno ty zkurvysyny setřeseš...“

„Ale co bude se Slavěnou? A s tvým dítětem?“

Mág neodpověděl – znovu se rozkašlal a zaprskal si vousy krví. Oči už měl kalné, skoro slepé.

„Nechám ti svou širočinu.“ Dagomir vtiskl do slabých prstů krví ulepené topůrko. „Abys nezemřel s prázdnýma rukama.“

„Nechť tě bohové ochraňují, Dagu...“

Mužík spěšně zabalil meč do pláště a narovnal se. „I tebe,Černovire.“

Venku se ozvaly kroky a hlasy. Lesovik se ohlédl. Předvchodem se na pozadí kouřové clony objevily žárem rozechvělésiluety. Byl nejvyšší čas. Dagomir s mečem v náruči vyrazil k malým bočním dveřím...

„Počkej chvíli,“ přerušil vyprávění Dobeš. „Co se nám to tady snažíš namluvit? Že Dagomir přežil bitvu o Kančí horu?“

„Co se ti nelíbí, smrkáči?“ zamračil se na něj Ostoja.

Mladík nedůvěřivě přimhouřil oči. „Slyšel jsem, že zaklepal botama společně s Černovirem. Krug nechal jejich mrtvolysvrhnout do planoucího posvátného háje pod skálou.“

„Nesmysl,“ přimíchal se do sporu starý Gruda. „Já sipamatuju, jak to doopravdy bylo...“

Venku zahřmělo a stěny srubu se zachvěly. Tři lesovikové, shluknutí kolem ohniště a soudku s pivem, se vystrašeněpřikrčili.

– —

Krátce po soumraku se od severovýchodu přihnala bouřka.Zpočátku zlostně bušila do zemí Holasiců a Vranů u Odrya Moravy a neslyšnými záblesky vytrhávala z temnoty tupý hřeben

Vrchoviny. Chvíli to vypadalo, že se do kopců ani neprodere,

že ji strmé svahy odrazí někam na jihovýchod, ke Svratcea Rajhradu. Jenže pak zvučně zahřmělo, blýskavice se přehoupla přes

vrchy a liják rozhučel i lesy u pramenů Sázavy.


10

„Perun je dneska pořádně namíchnutý,“ ozval se Dobešnesměle, zatímco hrom dozníval v dálce.

„Na jaře už to tak bývá,“ poučil ho Gruda. „Během zimy se přemnožili zlí běsové, tak je Hromovládce pobíjí blesky.“

Strážní srub, v němž tři mužíci trávili nevlídnou noc, stál na srázu nad burácející Sázavou. Po vysokém břehu vedla hlavnípřístupová cesta do Dřevnice, horského sídla lesoviků. V těchtovlčích časech po ní často přicházely zlé věci, proto zdenejstatečnější z rodu ve dne v noci drželi stráž.

„Abych to dopověděl,“ nadechl se Ostroja, „Dagomir včasvyklouzl ze svatyně, slezl po srázu na západní straně hory a přes lesy na úpatí Jesenných hor vyrazil směrem k Vrchovině...“

„Přesně tak,“ přitakal Gruda. „Na rozdíl od vás, usmrkanců, jsem byl u toho. Potkal jsem Daga, když utíkal předBratrovrahovými hrdlořezy a běsy. Zastavil se v Dřevnici jen na jedinou noc a hned pospíchal pryč, aby na své krajany nepřivolal zkázu...“

„Necháš mě to dokončit?“ zamračil se na něj Ostroja.

Gruda něco zamumlal, pokrčil rameny a ponořil šedivékníry do piva.

„Takže... jakmile se Dagomir vypařil, obtížený poslánímzachránit Radhostův meč, vstoupil do svatyně Bratrovrah.Pravda, tehdy mu tak ještě neříkali. Přezdívku si vysloužil až tím, co udělal vzápětí...“

– —

Černokněžník zaslechl blížící se kroky – zaduněly na ochozu

před dveřmi a vešly do svatyně.

„Tak jsem tady, bratříčku.“

Černovir sevřel topůrko Dagomirovy sekery a potřásl hlavou, aby zahnal Moranu, která mu ze všech sil zavírala oči. Ze šera před ním se vynořily tři rozmazané postavy. Dvě zůstaly státopodál, třetí přišla blíž.

„Krugu,“ zachraptěl černokněžník. „Lhal bych, kdybychtvrdil... že tě rád vidím.“

„Nedělej si s tím těžkou hlavu.“ Příchozí se k němusklonil a Černovir ho konečně uviděl zřetelněji. Štíhlá,šlachovitá, přímo kostnatá postava. Dlouhé tmavé vlasy. Úzká, hladce oholená tvář protkaná bílými jizvami. Skoro jako by se díval do zrcadla. „Nepředpokládal jsem, že si padneme do náruče. Nahlédni do paměti. Vyhnal jsi mě odsud jako prašivého psa. Jako bychom ani nebyli jedné krve. Je to vlastně tvoje vina, že jsem se sem dnes musel probojovat násilím. Čímž nechci říct, že bych si to krveprolití neužil. Po letech ve vyhnanství je to pro mě obrovské zadostiučinění. Poslal jsem svému bohu celý zástup duší.“

„Doufám,“ vycenil Černovir krvavé zuby, „že jsme ti zabili co nejvíc poskoků...“

„To teda jo. Neprodali jste životy lacino. Ale na tom nezáleží, přivolám si a stvořím další sluhy. Divil by ses, čemu všemu jsem se na západě naučil. I otec by se divil. Škoda, že tady dnes není s námi. Že neumírá s tebou.“ Krug přelétl pohledem pobratrových ranách. „Tvůj čas se krátí, Černovire. Už brzy bude mít Kančí hora nového vládce.“

„Kančí hora ano... ale Krvavý oheň ne. Neovládneš ho. Nejsi černokněžník. Nemáš dost síly.“

„Jsi si tím tak jistý?“ Krug se narovnal a položil dlaň naokovaná vrata za Černovirovými zády. Oči mu zazářily a tělem prolétlo cosi jako slastné zachvění. „Ó ano. Pořád mohutně plane.Zřetelně cítím jeho sílu. Pulzuje jako obrovské srdce, stvořenéz čisté magie. Mimochodem,“ pohlédl znovu na Černovira, „kde je Krutomor? Svíráš v ruce nějaké bezcenné železo, ale mé chlapy jsi očividně rozsekal něčím lepším. Kde je Radhostův meč?“

Černovir opětoval jeho úšklebek. „Snad si nemyslíš, že ti to řeknu?“

Krug se k němu prudce sklonil a zabořil prsty do rány po netvorových tesácích; černokněžník sebou trhl, z hrdla muuniklo zasténání.

„Nemusíš mi to říkat. Pro mě za mě si třeba ukousni jazyk,

jestli chceš. Dostanu to z tebe, vysaju ti myšlenky z mozku jako

morek z kostí. A zjistím i to, kam jsi schoval tu březí couru.

Rozumíš? Najdu ji a patřičně se o ni postarám. I o toho jejího

parchanta.“

Černovir cedil bolest skrz zatnuté zuby. „Jen do toho...“

Krug podrážděně zavrčel, přitáhl si bratrovu tvář blíža doširoka rozevřel ústa. Divně to mlasklo a čelisti se od sebenepřirozeně odtáhly, jako když se zmije chystá spolknout ropuchu.Černovir pohasínajícím zrakem spatřil, jak se v bratrových ústech něco

hýbá. Nebyl to jazyk. Cosi lezlo z Krugova chřtánu – cosihnusného a nedočkavého.

V tu chvíli Černovir zavřel oči a jeho chrčivý dech ztichl. Tělo

ochablo.

Krug znehybněl. Překvapeně zavřel ústa a zalomcovalbratrovým tělem. Už bylo bez duše. Čaroděj syčivě zaklel. Něco semihlo na okraji jeho zorného pole. Rychle za tím otočil hlavu,jenže stín unikl a rozplynul se. Jen závan chladu mu zježil vlasy na

zátylku.

„Morano,“ zavrčel nový vládce Kančí hory. „To jsi miudělala naschvál!“

– —

„Tu svini nám byl Veles dlužen,“ odfrkl si starý Gruda. „Tady na

Vrchovině pocítíme Krugovu zlovolnou moc jenom občas, ale

dole v povodí Moravy si s tím tchořem nevědí rady. Pamatuju si

klidné časy před jeho příchodem, když svatyni Krvavého ohně

vládl Černovir, nebo ještě před ním starý Vlčivoj. Černokněžníci

chránili svět před běsy a zlými duchy...“

„Já jsem o nich slyšel něco jiného.“ Dobeš přiložil na oheň


13

jedlové polínko. „Babka mi vyprávěla, že černokněžníci pili krev

a uctívali Černoboha lidskými oběťmi. A když je někdopožádal o pomoc, musel zaplatit vysokou cenu. Možná až přílišvysokou...“

„Tvoje babka,“ zamračil se na něj Gruda, „o tom věděla prd. Jenom tě strašila, abys večer rychle zalezl do pelechu. Říkávalo se o nich leccos, protože zacházeli s prapodivnými silamia stýkali se se záhrobními mocnostmi. Vím ale, že mnoha lidempomohli...“

„Já jsem zase slyšel,“ ozval se Ostoja s pohledem upřeným do plamenů, „že Beldegorův rod nevyhynul.“

Obrátili k němu obličeje. Venku znovu zahřmělo.

„A nejenom to,“ pokračoval Ostoja. „Včera jsem mluvils Buškem od sousedů...“

„Už je doma?“ přerušil ho Gruda. „Byl dole v Brodu prodat kožešiny, ne?“

„Byl, prodal, vrátil se. Přinesl od lidí zajímavé zvěsti. NaKančí hoře se prý chystají na bitvu. Černovirův syn někde na západě našel Krutomor a teď z českých zemí míří k svatyni, aby si vzal, co mu právem patří...“

Venku zafrkal kůň. Lesovici úlekem vykřikli a vyskočili od ohně. Ostoja a Dobeš popadli luky, Gruda vytrhlz polena u ohně sekeru a strčil do uhlíků připravenou smolnici.Pochodeň zaprskala, vzplanula a rozprostřela po stěnách křivéstíny. Gruda rázně pokynul mladším členům hlídky. Přiložili šípy k tětivám a namířili luky na dveře. Starý lesovik rychle odsunul závoru, otevřel vrata a ustoupil stranou. Vítr zaskučel a vchrstl do srubu spršku studené vody. Plamen pochodně se divocezazmítal.

Venku byla tma tmoucí. Lesovici do ní mžourali,rozechvělí a zalití studeným potem. Na kamenité cestě zakřesalypodkovy, mužíci ale viděli jen černotu a ohněm třpytící se dešťovýzávěs těsně před prahem.

„Kdo tam?“ křikl Gruda. „Ukaž se, jinak...“

V temnotě před dveřmi zasvítily plamenné oči. Mužíci o krok ucouvli. Dobešovi tětiva vyklouzla z konečků prstů, šíp proletěl vraty a zmizel v dešti. Rudé oči náhle pohasly.

„Nestřílejte!“ zavolal někdo. „Gorjo, přestaň je strašit!“

Do kopců nad srubem udeřil blesk. Fialové světlo na okamžik odhalilo siluety tří jezdců a... ještě něčeho. Čtyřnohéhopřízraku, podobného vlkovi, ale obrovského skoro jako medvěd.

Pocestné znovu pohltila temnota. Dobeš šátral v toulci podalším šípu.

„Nejsme nepřátelé,“ ozvalo se z lijáku. Bylo slyšet, jak jezdci seskakují na zápraží. Gruda natáhl ruku s pochodní ke dveřím. Světlo vylouplo ze tmy opatrně se blížící postavu.

„Stůj!“ rozehnal se Gruda širočinou. „Co jsi zač?“

„Lesovik jako vy, jste snad slepí?“

Na prahu se zastavil mužík stejně drobný jako trojice vesrubu. Na hlavě měl zvláštní přilbu z medvědí lebky. Byl mokrý jako myš, z dlouhých vlasů a vousů crčela voda.

„Neznám tě!“ štěkl Gruda. Tváří v tvář příslušníkovi své rasy získal odvahu. „Odkud jsi?“

„Přece z Dřevnice.“ Neznámý opatrně vkročil do místnosti. Ruce držel tak, aby viděli, že nemá zbraň. Po očku se díval na hroty šípů, přes které ho sledovali Ostoja a Dobeš. „Ale je to už skoro třicet let, co jsem odsud vytáhl paty. Měl jsem tehdytrochu naspěch.“

Gruda vyvalil oči. Začalo mu svítat. „Ty... počkej chvíli! Snad nejsi...“

Návštěvník na něj významně pohlédl. Velitel hlídky sklonil ruku se sekerou. „Ale ano. U bohů, jsi to ty! Já jsem Gruda!Neamatuješ si? Viděli jsme se tu noc, kdy jsi prchal z Kančí hory a v Dřevnici ses zastavil pro koně a zásoby.“

„Gruda?“ Zmoklý lesovik vycenil zuby. „Jistěže si vzpomínám. Tys ale zestárl!“

„A ty snad ne? Vítej doma, šedivý sysle. Hej!“ okřikl Gruda své druhy. „Odložte luky, tohle je přece Dagomir. Vrátil se domů!“

„Dagomir?“ vydechl Dobeš. „Skutečný Dagomir, a nebo jsme jenom svými řečmi vyvolali jeho ducha?“

Gruda a Dag se zachechtali, stiskli si ruce a poplácali se poramenou.

„Pojďte k ohni,“ zašilhal velitel hlídky na stíny před dveřmi. „Venku je hrozná plískanice...“

„Musíme jet dál,“ zavrtěl Dagomir hlavou. „Do Dřevnice je to ještě daleko?“

„Kdepak, je hned tady za kopcem. Už to tu nepoznáváš?“

„Vůbec. Za ty roky se kraj změnil a v téhle tmě tu bloudím jak cizinec. Můžeš nás tam doprovodit? Nebo některý z tvýchchlapců?“

„Já půjdu.“ Gruda sundal z hřebíku u dveří plášť s kapucí. „Dobeši, Ostojo, zůstaňte na hlídce. Do půlnoci jsem zpátky. Poslyš, Dagu...“

„No?“

Gruda ztlumil hlas. „Kdo jsou tví společníci?“

„Řeknu ti to cestou,“ odpověděl Dagomir také šeptem.„Nechci strašit mladé.“

Gruda přikývl. „Ostojo, Dobeši! Zavřete dveře na závorua nikomu neotevírejte, dokud se nevrátím, jasné?“

Mladí lesovikové bez zbytečných otázek přikývli. Tváře měli bledé jako sníh.

– —

Krvice se krčila mezi stromy, napůl zavrtaná v listí a kypré půdě.

Bystrým zrakem sledovala lesovikem vedenou družinu, jakstouá po vysokém kamenitém břehu nad Sázavou. Na čím dálstrmější a hrbolatější stezce jezdci raději sesedli z koní a vedli je za

sebou. Ostré světlo blesku je Krvici ještě naposledy ukázalo.


16

Když se znovu zablesklo, na cestě už nikdo nebyl – pocestní zmizeli v lese mezi dvěma kopci.

Vítr se opřel do houští a štědře skropil Krvicin úkryt deštěm. Zlostně zasyčela a zanořila se hlouběji do humusu. Takovépočasí se jí nevýslovně hnusilo. Ne proto, že blesky prý Perun hubil běsy a ona byla tvorem, který se nezrodil z lůna smrtelnice. Bohů se nebála, nic takového jí ten, kdo ji stvořil, do povahynevštíil. Prostě jen nesnášela déšť. Vlhkost jí nevadila, protožepodorovala rozklad, ale déšť byl zároveň živlem očisty, odplavoval všechno staré a přinášel zárodky nového – a to Krvice nenáviděla ze všeho nejvíc. Zbožňovala, když věci zůstávaly, odumíralya zahnívaly, když se vrstvily, tlely, rozkládaly.

Byla démonem hniloby.

Zavrtěla se, aby si našla bezpečnější polohu pod vývratem.Kolem ní se hemžili brouci a červi, sypali se jí z vlasů, vylézaliz tělesných otvorů. Nakonec znehybněla. Vydrží v úkrytu, dokudliják neustane. Byla trpělivá. Trpělivosti měla vždycky dost. Byla základem její povahy.

Vrstva humusu a larev ji příjemně hřála.

– —

Osada lesoviků se krčila v horské kotlině, ze všech stranobkloená strmými kopci. Okolní svahy i značnou část úvalupokrýval bujný les. Poutníci si ani neuvědomili, kdy vlastněvkročili do vesnice – jen náhle ve světle blesku spatřili mezi stromy

obydlí. Sruby a zemljanky, povětšinou nízké a skromné, bylyroztroušeny v lese, skoro s ním splývaly. Stěny se tiskly ke statným

kmenům, vnitřní prostory navazovaly na vykotlané dutiny a nad

střechami se ochranitelsky natahovaly košaté koruny. Z ptačího

pohledu musela být Dřevnice neviditelná.

Zlostné štěkání psů, určené hlavně robustnímu vlkovi,doprovázelo družinu až dozadu, k úpatí příkrého srázu. Sázava zde byla jen obyčejnou bystřinou, stékající po skalách do údolí. Poblížvodopádu rostla skupinka statných stromů, jehličnany družněprolétaly své větve s listnáči. Pod tou přírodní klenbou se krčilnáčelnický dvorec – velká, honosně zdobená dřevěnice obklopená několika menšími chýšemi.

„Ale, ale,“ podivil se Dagomir, když blesk vytrhl z temnotykolovou hradbu. „Kdysi Dřevnici stačila ochrana lesa a kopců.“

„Ty časy jsou pryč jako klobásy ze zimních zabijaček,“odpověděl Gruda, když doznělo burácení hromu. „Nebezpečí číhá všude kolem a my jsme se podle toho museli zařídit. V případěohrožení se všichni stáhnou za palisádu.“

Z masivní brány na ně cenily zuby přibité dravčí lebky.Gruda na vrata zabušil násadou širočiny. Nejdříve se za hradbouzuřivě rozštěkal pes, pak ve škvírách mezi břevny zakmitaloneklidné světlo pochodně.

„Kdo tam?“

„Já!“

„Gruda?“

„Otevři, vedu vladykovi hosty!“

„Co jsou zač?“

„Nevyptávej se, Terco, tohle počasí dlouhým řečem nepřeje. Ručím za ně, stačí?“

„Co když jsou to nepřátelé, kteří ti drží nůž na krku a chtějí se dostat dovnitř? Nebo...“

„Hromy a blesky, Terco! Dagomir se vrátil!“

Bručení utichlo. „Bugo, přestaň!“ okřikl hlas vztekajícího se psa. Štěkání okamžitě ustalo. „Dagomir. Ten Dagomir,který...?“

„Přesně ten. Nevymýšlej a otevři!“

Zarachotila závora a vrata se pootevřela. Buga se znovurozštěkal a hlasitě při tom řinčel řetězem.

Noční hosté vcházeli do brány. Liják neúnavně bičoval černou masu lesa a Perun vytrvale bušil do kopců.

– —

Lesovici byli rození lovci, to bilo do očí. Na stěnách venku

i uvnitř visely lebky divokých zvířat, znamenitě vyčiněnékožešiny, svazky peří, šňůry zubů, klů a drápů, ale hlavně spousta rohů

a paroží. Řezby na stěnách zobrazovaly výjevy z lovů a rybaření,

ze života lesních bohů i z rituálů na počest víl a duchů, kteřísídlili ve stromech nebo bludných balvanech.

Z mlhy a stínů, z temných koutů

duchové předků povstali,

přízraky němé, bledých údů,

zažínat bludná světla začali... Poutníci šli za zpěvem. Když Gruda odhrnul medvědí kožešinu na konci vstupní chodby, uviděli prostornou síňs vyřezávanými trámy, křižujícími prostor pod vysokým krovem. Byla tovladařská dvorana a svatyně zároveň. V zadní části, částečněoddělené od zbytku paloty velkými zubřími kůžemi visícími z trámů, se dalo zahlédnout prosté obětiště. Podél stěn stály modlypředků a lesních bůžků. Nad obětním stolem uprostřed přístěnku se jako mohutný sloup tyčil strom, starý posvátný buk. Kmen byl ověšený amulety a obětinami. Kořeny stromu se plazily do všech stran a vystupovaly z udusané hlíny.

Vpředu, v obytné části, seděly na jednoduchých židlícha špalcích kolem ohniště asi dva tucty lesoviků. Muži i ženy, staří

i mladší, všichni podobných postav a kulatých tváří.Naslouchali písni hlava na hlavě, se zatajeným dechem, s očimaplanoucíma odrazem ohně.

Gruda uctivě vydržel, dokud zpívající neutichne. Dagomir

stál hned za ním a srdce mu divoce bušilo, žaludek se chvěl. Od

dob, kdy se jako mladík naposledy dotýkal chodidly této hlíny, se


19

zde skoro nic nezměnilo. Lesovici rádi nechávali věci při starém.

I proto ho tak překvapila palisáda venku.

„Vladyko?“ ohlásil se Gruda, když píseň utichla.

Jako na povel se k němu otočily všechny střapaté hlavy.

„Přišli hosté,“ řekl Gruda a podržel kůži, aby mohli cizinci vejít.

„Kdo?“ zvedl hlavu mužík, který před chvílí zpíval. Plešatétemeno měl lemované prošedivělými vlasy. „Kdo přichází v tuto běsům zasvěcenou noc?“

Dagomir se zhluboka nadechl a překročil práh.

„Vzpomínáš si na mě, Borevíte?“

Světe, div se, většina ho okamžitě poznala. Zpoza dlanípřitisknutých k ústům a uším šuměla rychlá zvěst. Dagomirovi sesevřelo hrdlo – nevěřil, že si na něj ještě vzpomenou. Stařešina sepostavil a přes hlavy ostatních se na něj zadíval. Trochu se zachvěl. „U Perunova vousu... Dagu?“

„Jsem to já.“

Vladyka polkl naprázdno. Očka pod hustým obočím sezaleskla. „Bohové... uběhlo tolik let...“

„Tak, tak. Půl života.“

„Jak říkáš. Podívej, z tvého bratra je stařec.“

„Nikdo z nás neomládl. Nepřivítáš mě doma?“

Borevít nic neřekl, jen rychle prošel mezi stolci. Padli sis Dagomirem do náruče a dlouho tak zůstali.

„Koho jsi s sebou přivedl?“ zeptal se vladyka, když konečně přemohl pohnutí a odstoupil.

Zraky přítomných se obrátily ke vchodu. Shromážděníznehybnělo. Zdálo se, že i oheň ztratil sílu a stíny v koutechzčernaly. Nízkými dveřmi v hlubokém předklonu vešli dva lidé, muž a žena, oba v černém, ozbrojení, strašidelní. On černovlasý, ona plavá. On s očima černýma jako noc, ona šedooká. A za nimi... za nimi vkročil do paloty démon. Vlk černý jako nejhlubšíproast Vrchoviny a velký tak, že mohl kterémukoli lesovikovijediným sevřením čelistí rozlousknout hlavu.

„Ten muž...“ hlesl Borevít. „Už jsem ho viděl.“

„To sotva, bráško. Viděl jsi jen někoho, kdo se mu hodněpodobal.“

„Chceš říct, že tohle je...?“

„Přesně tak. Černovirův syn Rogan. A Mirena, zvaná Vosa. No a tohle je Goryvlad z Černobohovy smečky z Návu.“

„Duchové předků,“ zaklínal se Borevít polohlasně. „To jsou na mou duši zvláštní hosté. Přízraky z minulosti, ze záhrobí,z temnot. Ale koho jiného čekat v takovou noc? Pojďte dál, přátelé.“

„Díky,“ řekl černovlasý dlouhán. „Přízraky nebo ne, zmokli jsme jako myši a rádi bychom se usušili a ohřáli.“

„Ani pohár teplé medoviny bych neodmítla,“ přidala se žena. Po tváři se jí plazilo strašidelné tetování.

»A když už jsme nakousli otázku pohostinnosti,« zadunělov myslích vylekaných lesoviků, »ani něco k jídlu by neuškodilo. Dag se zmiňoval, že se tu vždycky najde kus pečené zvěřiny. Pokud bych mohl poprosit, tak pro mě jen zlehka propečenou. Mám rád, když je maso uvnitř krvavé.«

Vlkovi odpovědělo jen vyděšené mlčení.

– —

„Míříte na Kančí horu, je to tak?“ zeptal se Borevít a umlčel tím

všechny v síni.

Vladyka a podivní hosté seděli u ohniště, obklopení pozorně naslouchajícími lesoviky. Noční návštěva sice Dřevnickévystrašila, ale rozhodně nepotlačila jejich zvědavost. Žádnéhoz drobných hodovníků ani nenapadlo jít spát. Dřepěli na svých špalcích a sledovali cizince pohledy tak ostražitými a nedůvěřivými, že to nakonec byli Rogan a Mirena, kdo upadl do rozpaků. Goryvlad si už tradičně nevšímal ničeho, drtil srnčí kosti a jenom občas se prozradil tím, že se zájmem zastříhal ušima.

„Ano,“ přikývl černokněžník na vladykovu otázku. „Jeden den se tu zdržíme, abychom načerpali síly, a pak znovu vyrazíme.Míříme na východ, do Vraniboru, a odtamtud přímo na sever,k Jesenným horám a svatyni Krvavého ohně.“

Borevít se zhluboka nadechl a upil piva ze zubřího rohu. „Čiré bláznovství. Vždyť jste jen tři...“

Goryvlad zvedl hlavu.

„Vlastně čtyři,“ opravil se vladyka. „Budete čelit obrovsképřesile. Kančí hora se hemží běsy. Množí se tam jako blechy veslamníku.“

„S nerovným bojem počítáme.“ Zdálo se, že zvuk Roganova hlasu utlumil i šumění deště za stěnami dvorany. „Stejně už se nemůžeme otočit a vzít nohy na ramena. Došli jsme přílišdaleko. Ať se stane, co se má stát.“

Borevít pomalu přikývl a zahleděl se do ohně jako věštec,hledající v plamenech zjevení věcí budoucích.

„Zlé časy,“ povzdychl si. „Hodně zlé časy dolehly namoravské kraje.“

Dagomir zvedl zrak od poháru s horkou medovinou. „Nebyly zlé už od chvíle, kdy Bratrovrah ovládl Kančí horu?“

„Byly, jistě. V krajích pod Jesennými horami od té doby není klid. Ve Vraniboru, v zemi Holasiců u Odry ani naVrchovině nikdy předtím nebylo tolik zloby a svárů mezi rodya kmeny. Lesy jsou plné zlých duchů a krvelačných strig, množí se nevysvětlitelná úmrtí, lidé zvlčili. Svatyně Krvavého ohně,která předtím střežila povodí Moravy před nečistými silami, je teď sama jejich hnízdem. Přitahuje temné bytosti jako plamennoční motýly. Jenže v poslední době se to ještě zhoršilo. Věštcům a hadačkám se zjevují neblahá znamení. Voda v čarovnýchstudánkách se mění v krev. A náš posvátný buk,“ ohlédl seBorevít přes rameno, „začal usychat. Něco visí ve vzduchu. Velkápohroma.“

„Proto ta palisáda?“ nadhodil Dagomir. „Gruda se zmínil, že se schyluje k válce. K jaké? Kdo se chystá na koho?“

„Vranibor bude čelit strašlivému nepříteli. Na severu seshromažďuje vojsko.“

„Na severu?“ zamračil se Dagomir. „Holasicové pozvedlizbraně? Nebo Opolané, anebo Slezané?“

„Díváš se příliš daleko. Hrozba číhá mnohem blíž.“

Dagomir vyvalil oči. „Snad ne v roklinách a jeskyních podPradědem?“

„Přesně tam. Goriči prý vylézají ze svých doupat, šikují se a chystají tažení na jih. Ozývají se zvěsti, že se rozhádanégoričské klany po dlouhých letech konečně spojily. Jejich nový vůdce Dargun prý dychtí po vzkříšení staré goričské moci. Chce dobýt zpátky území, která té lidožravé chátře kdysi patřila.“

„To se mi nelíbí,“ přimhouřil Dagomir oči.

„Komu ano?“

„Tak jsem to nemyslel...“

„A jak tedy?“

„Goričské rody se odjakživa nenáviděly kvůli starým krevním mstám. Smrtelně, nesmiřitelně. Nevěřím, že by se najednouobjevil silný náčelník, který je chce sjednotit. Vsadím jedno oko, že v tom má prsty Bratrovrah.“

„Taky mě to napadlo. Už jen poloha Kančí hory napomezí Vraniborského knížectví a goričského území k takovýmpodezřením nabádá. Krug si odjakživa brousil zuby na vládu nad severní Moravou. Křižují se tam důležité kupecké cesty, a kdo je bude mít pod palcem, stane se vlivným a mocnýmmužem.“

„Dychtivost po moci Krugovi nikdy nechyběla. Vranibor mu stačit nebude. Až se ho zmocní, půjde dál – na severu si podrobí Holasice, na jihu může udeřit na Velehrad.“

„A když vyšle hrdlořezy drancovat k nám na Vrchovinu...“

„Plácáte páté přes deváté.“

Ztichli a zamračili se na Mirenu – od večeře neřekla ani slovo.

„To není Krugův způsob boje,“ dodala. „Je to obratnýintrikán, dokáže se knížectví zmocnit i bez toho, že by rozpoutalotevřenou válku. V podstatě už Vranibor do velké míry ovládá.“

Lesovici na ženu zaraženě civěli. Neopětovala jejich pohledy, dál foukala do poháru s medovinou, který držela v obou dlaních.

„Máš pravdu,“ ozval se nakonec Borevít. „Někteří tvrdí, že v knížectví se nestane nic, v čem by neměli prsty čarodějové z Kančí hory...“

„Samozřejmě,“ přisvědčila Mirena. „Co by měl Krug z toho, kdyby Vranibor dobyla ta špinavá sebranka z hor? Vždyť by to zastavilo proud bohatství, který knížectvím protéká. Krug je sice zkurvený parchant, ale určitě není hlupák. Pravdu máte jen v tom, že goriči se nesjednotili z vlastní vůle. Jsou za tímkouzla. Jenže ne Krugova.“

„Tak čí?“ mračil se Dagomir.

Mirena pokrčila rameny. „Slyšel jsi vladyku – Kančí horapřitahuje spoustu temných bytostí a mocností. A každá z nich má vlastní skryté úmysly.“

„Zdá se, že o tom víš víc, vědmo,“ řekl Borevít.

„Nejsem vědma,“ odsekla Mirena, otočila se a už nicneřekla – usrkávala medovinu a nepřítomně hleděla do poháru.Rozhostilo se nepříjemné ticho. I Rogan pozoroval Vosu sesvraštělým čelem.

Dagomir obrátil pohled k Borevítovi.

„Nezdržíme se tu dlouho, bráško. Nechceme na Dřevnicipřivolat neštěstí. V našich stopách se plíží zlo, které nezadrží ani ta nová palisáda.“

V žárovišti puklo poleno a do přítmí vylétl roj jisker. Borevít pokynul ženám, aby doplnily poháry, a pozvedl rohk neveselému přípitku.

Kapitola druhá

ta, z níž se rodí

nečistota

K ránu přestalo pršet. Svítání nalezlo Dřevnici zahalenou

hustou mlhou. Líně se prodírala skrz stromy a zamlklá obydlílesoviků a stoupala po svazích nad údolím – oškubané bílé stuhy

proplétající se tmavým lesem. Z vrcholků kopců se natahovala

nad nízko visící oblaka a sytila je vlastní vlhkostí.

Terco se sténáním vyšel z malé strážnice u brány. Cítil se, jako by ho přejel kupecký vůz, vrchovatě naložený železnýmihřivnami. Obvykle si v noci na hlídce i zdříml, dnes ale rozhodně ne. Poté, co na bránu zabušili ti strašidelní cizinci, užnezamhouřil oko.

V mlze sotva dohlédl k nejbližším srubům. Všude bylo ticho jako po morové ráně.

„Nádherné ráno,“ zabručel si pod nosem a šel se vymočit do rohu mezi strážnicí a palisádou. Kropil kopřivy, zíval, až mu praskaly koutky úst, a toužebně myslel na to, jak ho přijdouvystřídat a on půjde domů chrápat, dokud ho žena neprobudí vůní čerstvě uvařeného oběda...

Něco mu zabzučelo pod nosem. Ohlédl se. Kolem nějkroužil velký brouk s roztaženými černými krovkami. Terco udiveně zvedl obočí – letos hmyz ještě nelétal, pořád bylo chladno,hlavně takhle časně zrána.

Oklepal poslední kapky a zašněroval si kalhoty. Broukudělal ve vzduchu nemotornou otočku a vrhl se mu do obličeje. Terco sebou škubl. Ohnal se po dotěrovi. Černá potvoraneodbytně profrčela kolem a tentokrát se mu snesla k levému uchu, těsně pod okraj kožešinové čapky – skoro jako by se chtělapřisát k tepně.

Terco se plácl po krku.

„Fuj,“ otřel si prsty o kazajku. „Potvora jedna...“

Něco zašustilo. Terco se otočil. Palisáda ubíhala do tmy – tichý zvuk zazníval právě odtamtud.

Nebyl hlupák. Běžel zpátky do strážnice, za opasek si zastrčil sekeru, na krk pověsil hlásný roh a s oštěpem v dlaních vyšel ven. Odvážně se vydal podél kolové hradby. Zvuk byl čím dálhlasitější a zřetelnější. Terco s nemalým překvapením poznalšelestění hmyzu, souvislý a neutichající jako hlas včelího roje v koruně stromu. Nablízku však žádné úly nebyly. Navíc tohle nebylobzučení, ale škrábání drobných nožiček, tykadel a krovek, slévající se do jednotvárného, zneklidňujícího hučení.

Palisáda se před Tercem postupně vynořovala z mlhy, jeden kůl za druhým. Pevněji sevřel v dlaních ratiště oštěpu. Po dalších třech krocích se zastavil, oči vytřeštěné.

Kousek od hradby se mezi kopřivami a bodláky zvedalahromada rozryté země – skoro jako by tu z půdy vylezl přerostlýkrtek. Terco se se zatajeným dechem přikradl blíž. Jáma se hemžila brouky, stonožkami, mravenci, červy a jinou havětí. To všaknebyl důvod, proč strážcovo srdce vynechalo úder.

V kypré hlíně se rýsovaly otisky bosých chodidel. Vedly od díry k vladykovu dvorci a táhla se za nimi slizká stopa jako zaobrovským slimákem.

A tehdy Terco udělal osudnou chybu. Nezatroubil na roh,nezburcoval dvorec a celou osadu. Jen před sebe vystrčil hrotoštěu a vydal se po stopě.

– —

I když spali oblečení, probudil Mirenu chlad. Potichu sevyhrabala zpod přikrývky a přešla k otevřené kamenné pícce v rohu

komnaty. Zašťourala klackem v žárovišti, prohrábla ohořelá

polínka a foukla do uhlíků. Když vyskočily plamínky, natáhla

k nim dlaně, jako by chtěla zaklínat oheň.

Slyšela, jak se Rogan za ní zavrtěl, něco zamumlal a posadil se. Lůžko bylo prosté, ale i vrstva chvojí pokrytá kančímikožešinami přestavovala pro poutníky navyklé na spaní v divočiněnevýslovné pohodlí. Rogan ale navzdory tomu měl lehké spaní. Zívl, vstal, přešel blíž a sedl si na špalek vedle Mireny.

„Proč ještě nespíš?“ vynadala mu napůl žertem. „Strašil jsi už brzy ráno, ještě za tmy...“

„Nevadilo ti to.“

„Protože jsem doufala, že tě unavím a pak budeš chrápat aspoň do oběda a konečně si pořádně odpočineš.“ Sedla si k němu a opřela si hlavu o jeho stehno. Vklouzl jí prsty dovlasů – plavou hřívu měla rozpuštěnou, copy už nenosila. Druhou ruku natáhl k pícce. Vzduch se zavlnil a plameny zatančilysvižněji.

„Dobře jsem tě to naučila,“ usmála se Mirena smutně.Odraz ohně poskakoval v jejích nepřítomných očích. „Já už tonedokážu.“

„Pořád sis nezvykla?“

„Jsem jako pes, který ztratil čich.“

„Možná ti trochu závidím.“

„Nesmysl. Bez čarodějné moci bys byl dávno mrtvý. Bohové by ti vůbec nedovolili vrátit se z Lesa věčnosti. A teď, když míříme do velké bitvy, bys byl bez magie úplně ztracený.“

„Hlavně žádné řeči o osudu a poslání,“ ušklíbl se Rogan.

„Neboj. Nenávidím je víc než ty.“

„Beztak je mi jedno, co ode mě chce Ohňooký, i kdo vládne Krvavému ohni. Pobiju tu havěť z Kančí hory prostě proto, že ti ublížili.“

„Pomsta. Tvoje stará známá. Možná v tom, co se mi stalo, měli prsty bohové. Aby tě poštvali proti nepřátelům a přinutili tě...“

Rychle ztichla – ucítila, jak se Roganovo tělo napjalo.

„Co je?“ vzhlédla.

Neodpověděl. Naslouchal, větřil jako vlk, čarodějnýmvědomím zkoumal prostor za stěnami srubu. V černých očích se mu rudě zablesklo.

„Zdálo se mi, že něco...“ Zachmuřil se a zavrtěl hlavou. „Je to pryč. Asi nic důležitého.“

„Jsi moc napjatý. Ještě ses nenaučil rozlišovat přímé hrozby od náhodných poryvů síly. Doléhají na tebe ozvěny vzdálenýchudálostí, které vnímáš jako bezprostřední nebezpečí. Potřebuješ si odpočinout. Pojďme si ještě lehnout. Máme dost času.“

Zadumaně přikývl. Vrátili se do postele. Plameny v pícce byly čím dál smělejší, polena praskala, oheň hřál. Venku bylo ticho jako po válce bohů.

– —

„Bugo,“ sykl Terco. „Slyšíš? Co je s tebou?“

Slizká stopa vedla k prostému přístřešku pro psa u zadnístěny vladykova srubu. Tercovi už nějakou dobu vrtalo hlavou, proč

Buga, velké hlídací psisko, nezavětřil vetřelce a nevítá hoštěkáním. Znepokojení v lesovikově srdci narůstalo.


28

„Bugo! Kde jsi, blecháči?“

Řetěz, na kterém býval pes přivázaný, se plazil do tmy pod stříškou z chvojí. Terco se sklonil a sevřel ho v levé ruce. Železná oka se s mlasknutím zvedla z bláta.

„Bugo?“ Terco se pod přístřešek podíval lépe. V šeru zahlédl Bugovu bílou kožešinu. „Jestli na mě vyletíš, ty jedna prašivino, zlomím o tebe oštěp!“

Pes nereagoval. Lesovik zatáhl za řetěz a okamžitě pochopil, že Buga už na nikoho nevyletí. Ochablé zvíře s vlhkým zvukemvyklouzlo na dvůr. Mužíkovi vyskočil žaludek až do krku.

Mršina se hemžila hmyzem a larvami, jako by si týdenpoležela na sluníčku. Oči a jazyk měla úplně vyžrané a nenasytnádrobotina se rychle propracovávala do těla – otevřela Bugovi břicho a vrhla se na vnitřnosti.

S tváří zkřivenou zhnusením a hrůzou lesovik ucouvl. Doněčeho vrazil. Polekaně uskočil, otočil se a zvedl oštěp.

Mlha vířila, tichá a studená.

Před Tercem stála žena. Lidská žena, alespoň na první pohled. Vysoká, s bujnými tvary, vlasatá. A špinavá. Celé tělo mělaumatlané hlínou a blátem, ulepené listím a kousky mechu, vlasysleené a plné kořínků a hrudek hlíny. Oči přízračně žhnulyz umolousané tváře.

Páchla tak, že Terco cítil, jak mu obsah žaludku kypí vzhůru krkem. Chtěl na ni křiknout, aby se nepřibližovala, ale neznámá se usmála, přitiskla ukazováček k ústům a udělala:

„Pšššt!“

– —

Už neusnuli. Jen vedle sebe leželi a naslouchali dechu tohodruhého. První promluvil Rogan.

„Poslyš...“

„Hm?“ Bylo jí dobře a neměla chuť mluvit. Vychutnávala si vzácnou chvilku klidu a pohodlí. Přitom nejdříve ostřenesouhlasila s tím, aby se trmáceli do sídel lesoviků. Teď byla ráda, že je Dagomir přemluvil.

„Chci, abys tu zůstala.“

Příjemné pocity byly rázem pryč. Otevřela oči. „Cože?“

„Než se naštveš, popřemýšlej nad tím. Dag už o tom mluvil s Borevítem. Vladyka ti ochotně poskytne přístřeší, jak dlouho bude třeba.“

Mirena se zamračila. „O čem to mluvíš, proklatě?“

„Nechci, abys s námi jela na Kančí horu. Bude to tam zlé. Jen bohové vědí, jak to celé dopadne...“

Nadzvedla se na lokti. Její pohled bodal Rogana jakorozžhavená jehla. „Nevěřím vlastním uším. Dohodl ses s Dagema Borevítem? Za mými zády? A teď mě postavíš před hotovou věc?“

„Říkám, aby ses nenaštvala.“

„Kdepak. Ve skutečnosti říkáš, že jsem ti na obtíž. Že když jsem přišla o čarovnou moc, jsem ti vlastně k ničemu a v boji budu jen překážet.“

„Nic takového jsem...“

„Neslyšel jsi Borevíta? Táhnout proti Krugovi a jehoposkokům jen ve čtyřech je sebevražda. A ty nás chceš ještě rozdělit a oslabit. Přišel jsi o rozum? Budeš mě potřebovat. O magii jsem přišla, ale s mečem pořád umím zacházet stejně dobře jakokterýkoli chlap. Dokonce líp!“

„Já vím, ale...“

„Ale co?“

Černokněžník si povzdechl. „Zradila jsi vládce svatyně.Určitě se ti chtějí pomstít. Pokud se boj vyvine špatně, mohla bys jim padnout do rukou a pak... Bojím se o tebe, chápeš?“

Mračila se jako bohyně temnot. „Tohle ale není jen tvoje vina, Rogane. Ti hajzlové ze svatyně mě obelhali a podvedli,zneužili pro své zákeřnosti a podlosti. A pak, když jsem jeprokoukla, se mě chtěli zbavit. Jen kvůli nim jsem přišla o svou moc. Takže pokud sis představoval, že budu čekat někde v závětří,zatímco ty s Dagem a Goryvladem půjdete pobít tu chátru, můžeš si ten plán strčit do...“

Ztichla. Oba nastražili uši.

„Slyšel jsi to?“

Rogan v duchu vynadal sám sobě. Nechal se unést hádkou a přestal vnímat okolí. Teď jeho instinkty doslova křičelya vědomí mu bičovala varovná vidění. Záměrně je potlačil, aby sivyčistil mysl a mohl se soustředit.

„Cítíš ten smrad?“ nakrčila Vosa nos.

Přikývl. „Horší, než když Gorja sežere něco zkaženého a pak celou noc prdí ze spaní.“

„Odkud to jde?“

Zvedl zrak ke stropu. Také vzhlédla. Přímo nad lůžkem se v prkně černala díra po suku. Zahlédli tam pohyb. Z tmavého otvoru něco vypadlo a pláclo na lůžko. Mireně se rozšířily oči, ale Rogan ji pohledem varoval, aby nevydala ani hlásku.

Byla to larva. Malá, bledá, kroutící se. Přesně takové sehemžily v mršinách uprostřed parného léta.

Plác. Plác.

Znovu se podívali nahoru. Prkno kolem díry už se hýbalobledou vrstvou. Červů rychle přibývalo.

Plác, plác, plác.

Zaskřípalo dřevo.

„Do prdele!“ Mirena vyskočila, jako by ji něco bodlo. Rogan se vymrštil téměř současně a zároveň popadl pouzdro s mečem, opřené o stěnu vedle postele.

Děravé stropní prkno se prolomilo pod velkou váhou.Tisícovky bledých červů se rozsypaly po lůžku a po podlaze. Komnatu naplnil příšerný smrad.

„Krvice!“ vykřikla Mirena a zhnuseně si vytřásala larvy z vlasů. „Špína jedna smradlavá!“

„Kdo?!“

„Démon z Kančí hory. Pryč odsud!“ Mirena popadla svůj meč a přiskočila k východu.

„Dávej pozor!“ zavolal Rogan.

Pozdě – Vosa trhla dveřmi k sobě a přes práh se převalilazálava červů. Dveře od nich byly slizké do výšky dvou loktů. Bojovnice zhnuseně vyjekla, ale neucouvla – rázně sepohyblivou masou přebrodila na chodbu, měníc larvy v kaši. Rogan ji následoval. S meči v rukou se prodrali do hlavní síně. Všichni už byli na nohou – Dagomir, Goryvlad, Borevít i početnévladykovo příbuzenstvo. Z trámů pod krovem, ze škvírv roubených stěnách, ze zubřích kožešin oddělujících obětištěv zadní části síně, a dokonce i z posvátného dubu, odevšad se sypali červi.

»Perunovy vousy, co je to za hnus?!«

„Jeden z Krugových přízraků.“ Mirena párkrát poskočila a dupla, aby setřásla červy z kalhot a bot. „Jestli ho hnednezabijeme, naplní dům takovým množstvím havěti, že se v níutoíme...“

„Jenže kde je?“ přiškrceně vyhrkl vladyka Borevít.

„Pod zemí,“ pohlédla na něj Vosa. „Ryje v půdě jako nějaká přerostlá žížala...“

Všichni sklonili pohledy k udusané hlíně.

„Není tu podlaha,“ zachraptěl Dagomir. „Ven!“

Rogan už pospíchal k východu. Rázně odrhnul medvědíkožešinu a se skloněnou hlavou vešel do vstupní chodby. Na půlicesty ke dveřím však znehybněl.

„Co je?“ nahlédla mu Mirena přes rameno.

Rázně jí naznačil, aby ustoupila.

Za dveřmi cosi šustilo. Nebyly to však kradmé kroky. Šelest byl souvislý a vyvolával nepříjemné šimrání v žaludku. Škvíry vedveřích zahalil rostoucí stín – něco se snažilo prodrat dovnitř.

„Do hovna, vážně je to všude!“ zaklel Dagomir.

Škrábání zesílilo. Štěrbinou u vyřezávané zárubně vlezl dovnitř černý brouk. A za ním další. A další. Množili se závratnourychlostí. Vzápětí se už i ostatními škvírami a prasklinami sypali po tuctech, po celých hrstech. Závora zavrzala v držácích.

»Zpátky! Tudy neprojdeme!«

„Já ano,“ zavrčel Rogan a Krutomor v jeho dlaních obestřel rudý přísvit. „Ustupte! Nechoďte za mnou! Pořádně roztopte v ohništi, plameny to svinstvo snad zadrží!“

Řekl to změněným hlasem, takže i tvrdohlavá Mirenaposlušně couvla, o lesovicích nemluvě. Tlak zvenčí zesílil, závorazačala praskat. Černokněžníkův meč vzplanul a zalil chodbu sytěrudým světlem.

Závora povolila a dveře se rozlétly dokořán. Dovnitř vrazila černota. Rogan vykřikl a švihl Krutomorem – úzký prostorrozřízla stěna z rudého ohně. Spálený hmyz se sypal na zemv podobě jemného černého popela. Černokněžník vykročil protizáplavě – pod holínkami mu pukali červi, brouci, stonožky. Postava obklopená krvavými plameny vyšla ze dveří.

Zápraží pokrývala pohyblivá vrstva. Hmyzí zvuky se slévaly do jednotvárného hučení. Rogan se soustředil, oči mu démonicky zazářily. Meč vzplanul tak mohutně, až se odpudivá temnotarozhrnula a mlha nad dvorcem zavířila.

Kdesi vlevo... ano, tam ta nečistá moc vyvěrala.Černokněžník vykročil tím směrem. Obešel roh domu ozdobený zubří lebkou a pokračoval podél stěny. Chodidla mu klouzala nahlenovité vrstvě červů. Po několika krocích skoro šlápl namrtvolu nějakého lesovika – přesněji na to, co z chudáka zůstalo. Sliny mu zhořkly v ústech...

Mezi stromy vpravo od něj se něco pohnulo. Přikrčil sea opatrně tam zamířil. Hmyzu pod jeho nohama přibývaloa zanedlouho se zase brodil silnou vrstvou. Zjevně se blížil ke zdroji. Vyslal do meče dávku síly; magická záře roztrhla mlhu jakopavučinu a Rogan konečně zahlédl svého protivníka.

Krčila se mezi kmeny – nahá, rozcuchaná, špinavá. Smrděla tak, až to dusilo. Po celém těle i ve vlasech se jí hemžili brouci a červi. Nohy měla částečně zabořené v rozryté hlíně.

„Pojď blíž, Černý,“ olízla se odpudivě. „Zahřeju tě svýmobjetím. Tvé tělo je pevné, samý sval, šlacha a kost, ale já ho raz dva proměním v měkkou břečku. Uvidíš, bude topříjemné. Tvé rozteklé vnitřnosti vysrknu jako sladkoupochoutku!“

Rogan nehybně stál, planoucí meč pozvednutý. „Poslal tě Krug, že?“

„Kdo jiný? Ví, že přicházíš; sleduje každý tvůj krok...“

Něco syklo a do Krviciných úst vletěl šíp – hrot s křupnutím vylezl ze zátylku. Ohava zachrčela. Rogan se překvapeně ohlédl. Ze tmy vykročili Goryvlad a Dagomir. Lesovik přiložil k tětivě luku druhý šíp.

»Nechtěli jsme tě v tom nechat samotného, bráško!«

Chroptění se změnilo ve smích. Rogan se otočil ke Krvici. Prudce zavřela ústa, takže ostrými zuby překousla šíp. Pak sáhla dozadu, popadla vyčnívající hrot a vytáhla si zbytek střelyz hlavy. S pohrdavým úšklebkem ho odhodila.

»Ale kurva.«

Rogan se rozmáchl mečem, Dagomir znovu natáhl luk,Goryvlad se přikrčil ke skoku.

Krvice vyskočila a zavrtěla se ve vzduchu, až jí vlasy divocezavířily. Když chodidly znovu dopadla do díry v zemi, vyprsklahlína. Striga zmizela ve smršti vlhké půdy.

»Nenechte ji utéct!«

Trojice přiběhla k jámě, jenže v kypré hlíně se hýbali už jen červi a brouci. Krvice se ponořila do země jako balvan do jezera.

»Bohové! Takhle hrabat bych nedokázal, ani kdyby tu bylyzakoané všechny kosti světa!«

„Pohybuje se pod zemí.“ Rogan kolem sebe kroužil krvavěplanoucím pohledem. „Dávejte pozor!“

Zahlédli pohyb mezi stromy.

„Za mnou!“ zvolal černokněžník. „Rychle!“

Rozběhli se do tmy.

– —

„Už jsou tady!“ zasténal Borevít.

Záplava černých brouků se hrnula ze vstupní chodby dodvorany a dvacítka lesoviků kolem vladyky před ní ustupovala jako stádo ovcí před vlčí smečkou.

„Vidím!“ Mirena na všech čtyřech foukala do uhlíkůa hlasitě nadávala. Teď by se jí hodila kouzla, aby mohla oheňvyčarovat lusknutím prstů.

Jako na zavolanou vyskočily ohnivé jazýčky a suché chrastízahučelo. Mirena vyskočila s hořící větví v ruce a hodila ji kedveřím. Vrstva brouků zaprskala a roztrhla se.

„Udělejte ohnivý kruh! Rychle!“

Mužíci kolem sebe raz dva vytvořili zátaras z hořícího chrastí. I v jejich pokřikování však Mirena zachytila jiný, cizí zvuk.Otočila se. Přicházely ze svatyně v zadní části paloty. Tasila meč.

Za zubřími kůžemi se něco hýbalo. Vosa překročila hořící kruh a opatrně se blížila k posvátnému buku.

„Mireno?“ zavolal za ní Borevít.

„Nechoďte za mnou! Zůstaňte v kruhu!“

Mečem odhrnula kůži a vstoupila na obětiště. Šustěnípřicházelo zpoza buku. Obešla nízký obětní stůl a opatrně nahlédla za statný kmen. Odporný zápach ji varoval, ale až když uvidělačerstvě rozrytou hlínu, hrubě zaklela.

„Mireno.“

Otočila se a probodla zrakem přítmí, z něhož se na nimračily hrubě tesané modly.

„Krvice.“

„Takže žiješ,“ syčel hlas. „Doufali jsme, že ti Moragzakroutil krkem.“

Krvice se krčila v koutě, doširoka rozkročená, s tělem podivně napnutým – vypadalo to, jako by se chystala rodit vestoje.A skutečně: břicho se jí už nadouvalo obludným životem.

„Kam se poděla tvoje magie, Voso? Necítím ji. Je z tebeobyčejný smrtelník? Jen maso, kosti a bezcenné touhy?“ Z koutkubosorčiných úst odpadl červ. „Pojď, zkrátím tvé trápení.“

Mirena zavrčela a zvedla meč, ale vzápětí znehybněla.

Krvice nedřepěla v póze ulevujícího si člověka pro nic za nic: mezi nohama jí vzápětí vychrstl sliz plný brouků a larev. Tmavou svatyni naplnilo šustění nožek, krovek, křídel a tykadel.

„Voso?“ zakřičel Borevít.

„Nechoďte sem!“

Zjevně přilákána jejím hlasem vyrazila živá vlna nepřirozenou rychlostí proti Mireně. Vosa zaječela, spíše odhodlaně nežzhnuseně, a vrhla se na Krvici. Hmyz jí zakřupal pod nohama.

Obluda se ani nepokusila uhnout. Čepel se jí zabořila do prsou a hladce vklouzla do těla; zarazila se až o záštitu. Krvice aninevzdechla. Popadla Mirenu za zápěstí, trhnutím si ji přitáhla blíž a vycenila na ni zuby.

„Hlupačko. Zapomněla jsi, že takhle mě nezabiješ?“Rozšklebila ústa, vydala klokotavý zvuk a z jejího hrdla vychrstl další hnusný proud. Mirena uklouzla a s výkřikem spadla podprotivnici. Okamžitě ji zasypala havěť, neustále se valící z tělesných otvorů čarodějnice. Krvice si vytáhla meč z těla a odhodila ho někam k modlám. Mirena ječela jako smyslů zbavená, snažila se vyhrabat na nohy a štítivě ze sebe smetala ten hemžící se,kousající a štípající hnus. Krvice ji popadla za vlasy, strhla zpátky na zem a naklonila se nad ni. Znovu otevřela ústa jako v dávivémnutkání. Mirena ještě jednou zaječela.

Bosorkou trhl náraz. Zavřískla. Šíp se do měkkého těla zaryl až po opeření. Ani nepátrala po útočníkovi, pustila Mirenu,rozběhla se a vrhla se po hlavě do díry, kterou přišla. Hlína vyprskla a striga se začala nořit mezi kořeny buku.

„Uteče nám!“

Zubří kůže se zavlnily – na svatiště skočil Goryvlad. Krvici už trčely z půdy jen nohy. Vlk v poslední chvíli popadl tlamou jeden kotník. Zpod země zaznělo přidušené vřísknutí. Krvice sekroutila a hlína prskala všude kolem. Bosorka byla silná, Goryvlad se musel vší silou zapřít předními tlapami do podlahy. PřiběhlDagomir, odhodil luk a popadl Krvici za druhou nohu. Společně ji vytahovali zpátky na světlo. Když se vynořila hlava, dvoranou se rozlehl příšerný skřek. Striga se kroutila jako červ, hrubými nehty rozrývala hlínu i bukovou kůru. Když si tím nepomohla, skrčila se jako žena přijímající milence zezadu a z jejích tělesných otvorů vychrstl na lesovika i vlka mohutný proud hmyzu a larev. Vykřikli a pustili ji. Krvice vyskočila a přikrčila se. Červy olepenýDagomir padl na všechny čtyři a z úst mu vytryskly zvratky, Goryvlad sebou zuřivě házel ve snaze setřást hmyz. V Krviciných útrobách to znovu zabublalo, tělo se nafouklo hnusným životem...

Vrstva brouků a červů zakřupala pod běžícími chodidlya přítmí v přístěnku rozřízlo krvavé světlo. Krvice se překvapeně ohlédla. Víc už nestihla.

Záblesk rudého ohně jí proletěl od hlavy po rozkrok.

Tělo se nerozpadlo – doslova se rozstříklo. Mirenanepřestávala křičet a nadávat. Rogan jí pomohl vstát a rychle ji táhl pryč od zmítajících se zbytků Krugovy přisluhovačky. Dagomira Goryvlad vrávorali za nimi.

„Ven!“ zakřičel černokněžník na lesoviky. „Všichni ven!“

Mirena se krátce předtím, než za hloučkem panicky ječících mužíků vběhla do chodby, ještě jednou letmo ohlédla.Černokněžník uprostřed dvorany zabořil kolena do slizu a zabodl Krutomor do podlahy. Čepel vzplanula, rudé plameny vyšlehly a vzápětí už se síní hnal ohnivý kruh a nemilosrdně spalovalvšechen hnus, který mu přišel do cesty.

Víc už Mirena neviděla. Vyběhla na dvůr, tam padla na kolena, prohnula se v křeči a strašlivě se pozvracela.

– —

»Otčeeeeeeeeeee!«

Čaroděj sebou trhl, jako by ho zasáhl šíp. Ve výkřiku, který mu dozníval v hlavě, bylo tolik bolesti, že i on sám zasténal skrzzatnuté zuby a klesl na kolena. Nebýt pohotových rukou, které ho okamžitě zachytily, padl by tváří na skálu.

„Krugu!“

„Pane! Co se stalo?!“

Lapal po dechu a srdce mu bušilo až v krku. Horko těžkoodtrhl mysl od toho vzdáleného umírajícího vědomí a neúprosně ho ze sebe vytěsnil.

„Co je ti, pane?!“

„Dejte mu napít krve!“ přikázal jeden z hlasů. „Neváhej,Ctimíre, podřízni té čubce kejhák!“

„Ne...“ zachroptěl Krug, syčivě se nadechl a zvedl hlavu.

Ten, kdo mu přiskočil na pomoc, byl zhrubačtrnáctiletý mladík s kloubovitou, neohrabanou, rychle vyrostloupostavou. I jeho hlas teprve nedávno získal mužnou hloubku a ráznost – občas ještě přeskočil. Tmavé vlasy ve větru nezbedně šimraly hubenou tvář s prvními náznaky vousů.

„Pane?“ oslovil ho chlapec znovu.

Krug se pomalu rozhlédl. Upíraly se na něj více než tři tucty zmatených, otázkami naplněných pohledů. K obřadu, kterým každý den za úsvitu lapali a zaklínali denní světlo, aby jehosilou nakrmili Bělboha, se dnes sešlo nezvykle mnohoslužebníků svatyně. Kromě těch, kteří přebývali přímo na Kančí hoře, dorazili i zaklínači a čarodějnice z podhorských osad, kdeplnili roli Krugovy prodloužené ruky. Stranou od nich se drželadružina žol



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist