načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvaví havrani - Simon Scarrow

Krvaví havrani

Elektronická kniha: Krvaví havrani
Autor:

Cato a Macro se v Británii ocitají mezi dvěma ohni Prefekt Cato a centurion Macro, znechucení tajnými úkoly pro císařského tajemníka Narcissa, se těšili zpátky k ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2% 93%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 350
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložili Ludmila Havlíková a Tomáš Havlík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7087-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další kniha ze série historických románů, odehrávajících se na počátku prvního tisíciletí, líčí tentokrát návrat centuriona Macrona a prefekta Catona do římských legií, bojujících na britských ostrovech. Římská říše již téměř deset let bojuje o nadvládu nad Británií. Nelítostný odpor vedený ke všemu odhodlaným vůdcem místních vzbouřených kmenů Caratacem již připravil legie a jejich muže o mnoho sil. Do provincie se nyní po letech vracejí dva nejodvážnější a nejvěrnější vojáci - prefekt Cato a centurion Macro - aby legiím pomohli při jejich tažení. V pevnosti, nad níž mají převzít velení, je však čeká ještě krvežíznivější protivník než místní ustavičně útočící barbarské kmeny. Nejdřív totiž musejí vyrvat pevnost z rukou centuriona Querta - legionáře, který vede v odlehlých západních horách krvavou osobní válku a jemuž projevují jeho muži větší oddanost než samotnému Římu. Quertus je odhodlaný podniknout všechno, co je v jeho silách, aby oba nechtěné vetřelce zastavil. Catona a Macrona, obklopené z obou stran nepřáteli, tak čeká boj na život a na smrt. Na jeho výsledku závisí, zda na nejneklidnější hranici říše konečně zavládne mír.

Popis nakladatele

Cato a Macro se v Británii ocitají mezi dvěma ohni Prefekt Cato a centurion Macro, znechucení tajnými úkoly pro císařského tajemníka Narcissa, se těšili zpátky k legii. Na britských ostrovech však musejí čelit nejen barbarům, ale i revoltujícím spolubojovníkům. Římská říše již téměř deset let bojuje o nadvládu nad Británií. Nelítostný odpor vedený ke všemu odhodlaným vůdcem místních vzbouřených kmenů Caratacem již připravil legie a jejich muže o mnoho sil.Do provincie se nyní po letech vracejí dva nejodvážnější a nejvěrnější vojáci – prefekt Cato a centurion Macro –, aby legiím pomohli při jejich tažení. V pevnosti, nad níž mají převzít velení, je však čeká ještě krvežíznivější protivník než místní ustavičně útočící barbarské kmeny. Nejdřív totiž musejí vyrvat pevnost z rukou centuriona Querta – legionáře, který vede vvodlehlých západních horách krvavou osobní válku a jemuž projevují jeho muži větší oddanost než samotnému Římu. Quertus je odhodlaný podniknout všechno, co je v jeho silách, aby oba nechtěné vetřelce zastavil. Catona a Macrona, obklopené z obou stran nepřáteli, tak čeká boj na život a na smrt. Na jeho výsledku závisí, zda na nejneklidnější hranici říše konečně zavládne mír. SIMON SCARROW je britský autor historických románů, narodil se roku 1962 v Nigérii a poté žil s rodiči v řadě dalších zemí. Po příjezdu do Británie vystudoval historii na University of East Anglia a pak učil tento obor na City College v Norwichi. Specializoval se zejména na římské dějiny a pořádal pro studenty poznávací cesty po památkách a muzeích, během nichž si ještě prohloubil znalosti. Poté se rozhodl, že své poznatky zúročí a začne psát takové knihy, jaké by si sám rád přečetl – napínavé vojenské příběhy z období římské invaze do Británie. Proslavil se sérií románů, jejichž hrdiny jsou zkušený Lucius Cornelius Macro a jeho mladší spolubojovník Quintus Licinius Cato. Z třinácti dosud vydaných svazků vyšlo česky již dvanáct – Pod znakem orla , Vítězství orla , Orel na lovu , Orel mezi vlky , Orlova kořist , Orlovo proroctví , Orel v písku , Centurion , Gladiátor , Legie , Pretorián a Krvaví havrani .

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Tomáš Příhonský 2016-02-17 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Kniha od Simona Scarrowa představuje opět dva hlavní hrdiny, kteří zažívají velká dobrodružství. Hodnotím na výbornou, protože vás toto dílo zcela určitě chytne, stejně jako ostatní díly. Máte-li rádi knihy s vojenskou tématikou tak vás tato kniha jistě zaujme.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložili Ludmila Havlíková a Tomáš Havlík


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2013 Simon Scarrow

All rights reserved.

Z anglického originálu The Blood Crows

(First published by Headline Publishing Group, London, 2013)

přeložili © 2015 Tomáš Havlík a Ludmila Havlíková

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Jan Řehoř

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-331-0


Ad meus plurimus diutinus quod optimus amicus

Murray Jones



SCHÉMA VELENÍ ŘÍMSKÉ ARMÁDY

císař Claudius

guvernér Ostorius Scapula

legát Quintatus – velitel XIV. legie a k ní přidělených jednotek

XIV. legie

prefekt tábora

šest tribunů

šedesát centurionů,

mezi nimi i centurion

Macro

optio osmdesát legionářů

čtyři oddíly po 30 mužích

vedené dekuriony

druhá thrácká jízdní

kohorta pod velením

prefekta Catona

první centurion Quertus

šestnáct oddílů

o přibližně 30 mužích,

jimž veleli dekurioni

signifer

(voják pečující

o standartu)

jízdní jednotka

pod velením centuriona

Zvláštní poznámka:

Pro jednotky, jakou byla

druhá thrácká kohorta,

obvykle platilo výše

uvedené schéma. Kohorta

v této knize je však odlišná,

a to z důvodů,

které vyjdou najevo...



Krátká poznámka

k organizaci øímské armády

Čtrnáctá legie sestávala, stejně jako všechny ostatní, ze zhruba pěti a půl

tisíce mužů. Její základní jednotku tvořila centurie čítající osmdesát legionářů, kterým velel centurion a jehož zástupcem byl optio. Centurie se dále

dělila na družstva po osmi mužích, kteří ve stálém táboře sdíleli společnýprostor a během válečného tažení byli ubytováni v jednom stanu. Šest centurií

tvořilo kohortu a deset kohort legii, přičemž první kohorta měla v porovnání

s ostatními dvojnásobný počet mužů. Každou legii doprovázela jízdníjednotka o sto dvaceti mužích, která se dělila na čtyři oddíly. Její členové sloužili

především jako zvědové a poslové. Hlavní hodnosti v legii (v sestupném

pořadí) byly následující:

Legát pocházel ze vznešené rodiny a zpravidla mu bylo mezi třiceti ažčtyřiceti lety. Legii velel zhruba pět let v naději, že si vybojuje vážnost, která mu následně pomůže v politické kariéře.

Prefektem tábora se stával zasloužilý veterán, jenž předtím velel prvnícenturii první kohorty a nyní stál na samém vrcholu své vojenské kariéry.Disonoval rozsáhlými zkušenostmi a naprostou bezúhonností, a v případělegátovy nepřítomnosti nebo smrti na něj přecházelo velení legie.

Šest tribunů tvořilo velitelský sbor legie. Jejich stáří se pohybovalo mezi dvaceti a třiceti roky a do armády vstupovali proto, aby získali potřebnévelitelské a organizační schopnosti, než zaujmou nižší postavení v civilníchúřadech. Mezi nimi měl výlučné postavení první tribun, který byl předurčen pro vysokou politickou funkci a později i velení legii.

Šedesát centurionů tvořilo páteř legie. Zodpovídali za kázeň i výcviklegionářů a do své funkce byli vybíráni pro svůj velitelský um a odhodlání bít se až

do posledního dechu. Také proto ztráty v řadách centurionů převyšovaly

počet mrtvých ve všech ostatních složkách legie. Pořadí centurionů bylo dáno

9


datem jejich povýšení. První centurion velel první centurii první kohorty

a během služby získal řadu vyznamenání a vážnost ostatních vojáků.

Čtyři dekurioni veleli jízdním oddílům legie. Existují jisté dohady, zda nad nimi nestál ještě centurion, jemuž se všichni čtyři zodpovídali.

Každý centurion měl k ruce optiona, který působil jako jeho pobočník a občas plnil i nepříliš významné velitelské povinnosti. Tito optioni veskutečnosti vyčkávali, až se pro ně uvolní místo centuriona.

Pod optiony stáli legionáři, kteří se upisovali k vojenské službě napětadvacet let. Podle stanovených zásad mohli do armády vstupovat pouze římští občané, ale noví vojáci se ve stále větší míře rekrutovali z řad příslušníků místních národů a při vstupu do legie jim bylo přiznáváno římské občanství. Legionáři byli dobře placení, a čas od času mohli očekávat různá přilepšení od císaře (když se zdálo, že jejich věrnost začíná kolísat).

Ještě nižší postavení než legionáři zaujímali příslušníci pomocných kohort. Většinou pocházeli z provincií, které pro Římskou říši zabezpečovaly lehkou pěchotu, jízdu a další speciálně vycvičené vojáky. Po ukončení pětadvacetileté služby ve vojsku jim bylo přiznáno římské občanství. Jízdní jednotky, jako například druhá thrácká kohorta, měly zpravidla buď pět set, nebo tisíc mužů. Tisícihlavé kohorty byly vyhrazené pouze pro vysoce zkušené aspolehlivé velitele. Kromě toho existovaly smíšené kohorty, tvořené z jednétřetiny jízdou a ze dvou třetin pěchotou, které se využívaly k udržování pořádku v okolních oblastech.

10


Kapitola první

Únor 51 n. l.

Kolona jezdců pomalu stoupala po cestě vedoucí na vrchol kopce. Její velitel

se nahoře zastavil a zvednutím paže muže přiměl, aby přitáhli koním uzdu

a také zůstali stát. Po nedávné průtrži mračen byl celý povrch stezky pokrytý

obrovským množstvím klihovitého bláta a plný děr a vyježděných kolejí,

takže hřebci, jejichž nohy se bořily do bahna jako do močálu, ztěžka supěli

a odfrkovali. Teď postupně zpomalili za mlaskavých zvuků došlapujících

kopyt a nakonec se zastavili. Z nozder jim v mrazivém vzduchu stoupala

oblaka páry. Veliteli jednotky splýval z ramen přes záda tlustý červený plášť

a hrudník mu chránil naleštěný pancíř, přes nějž měl napříč navlečené kožené

řemínky symbolizující jeho hodnost. Byl to legát Quintatus, velitel XIV.

legie, jejímž úkolem bylo chránit západní hranici nedávno obsazené římské

provincie Británie.

Náramně těžký úkol, pomyslel si Quintatus trpce. Od vylodění na ostrově, který se nacházel až na hranici známého světa, uplynulo již osm let. Tehdy bylo nynějšímu legátovi něco přes dvacet a sloužil tu jako tribun, zcelapohlcený pocitem zodpovědnosti a poháněný touhou vydobýt slávu pro sebe, pro Řím a pro nového císaře Claudia. Armáda se probojovala do vnitrozemí a porazila mocné vojsko shromážděné britskými kmeny. Bitvu po bitvělikvidovali Římané místní obyvatele a nakonec rozdrtili i poslední nepřátelské válečníky, kteří se shromáždili k poslednímu vzdoru před svým hlavnímměstem Camulodunem.

Zdálo se, že jde o rozhodující bojový střet. Do Británie dokonce přijel sám císař, aby sledoval vítězství svého vojska. A aby si přisvojil zásluhu na tomto úspěchu. Jakmile s ním vládci většiny britských kmenů uzavřeli spojenecké smlouvy, vrátil se do Říma, kde uspořádal triumf a oznámil městské chátře, že je Británie dobytá. Jenže to nebyla pravda, pomyslel si legát se svraštěným čelem. Ani zdaleka. Poslední bitva před Camulodunem totiž Caratacovu vůli k odboji nezlomila. Pouze ho přesvědčila, že nasazovat své statečné, ale

11



špatně vycvičené válečníky do bitev proti vycepovaným římským vojákům je

zbytečné. Místo toho se pustil do mnohem záludnější hry – lákal římskéjednotky do léček a vysílal své muže do bleskových akcí, při nichž přepadávali

legionářské zásobovací trasy a základny. Římanům trvalo sedm let, nežCarataca zahnali do horských soutěsek, kde žily kmeny Silurů a Ordoviků.Fanatickým druidům se podařilo vyvolat u těchto válečnických kmenů ještě větší

hlad po boji a posílit v nich odhodlání vzdorovat Římu do posledního dechu.

Ordovikové a Silurové přijali Carataca za svého velitele a toto nové centrum

odporu postupně přilákalo z celého ostrova mnoho válečníků, kteří hořeli

nenávistí vůči Římu.

Uplynulá mimořádně nevlídná zima s chladnými větry a ledově studenými dešti přiměla římskou armádu omezit na několik dlouhých ponurých měsíců všechny aktivity. Teprve na sklonku zimy, kdy se v hornaté krajině za hranicí zvedly nízké mraky a mlha, mohli se vojáci opět pustit do boje s místními obyvateli. Guvernér provincie Ostorius Scapula nařídil XIV. legii, aby siprorazila cestu do zalesněných údolí a vystavěla tam řetězec římských pevností, které měly sloužit jako základny, až na jaře začne hlavní útok. Nepřátelé však zareagovali tak rychle a s takovou prudkostí, že legát Quintatus nevycházel z údivu. Zaútočili totiž na nejsilnější ze všech kolon, které Římané vypravili na jejich území – na dvě legionářské kohorty čítající celkem osm set mužů. Tribun, který velel oběma kohortám, vyslal za legátem hned po přepadení jednoho jezdce s naléhavou žádostí o posily. Quintatus okamžitě zareagoval a vyrazil již za úsvitu se zbytkem legie z tábora v Glevu. Když se přiblížil k místu, kde stála pevnost, vydal se s doprovodem napřed, aby obhlédl okolí, a zároveň se ve skrytu duše bál, co tam objeví.

Za kopcem se táhlo dlouhé údolí zasahující hluboko do území Silurů. Legát nastražil uši a snažil se ignorovat čvachtavý dupot koňských kopyt, jenž se mu ozýval za zády. Z údolí však neslyšel vůbec nic – nedoléhalo k němu žádné rytmické bušení seker, jimiž by legionáři měli kácet stromy, aby získali dřevo na stavbu pevnosti a vyčistili prostor kolem obranného příkopu. Od svahů po obou stranách údolí se neodrážely žádné hlasy ani ozvěny boje.

„Přišli jsme pozdě,“ zamumlal tiše. „Pozdě.“

Pak si ale uvědomil, že nesmí tak okatě dávat najevo své obavy, rychle se otočil a podmračeně se zadíval na své muže, aby zjistil, jestli ho někdonezaslechl. I ti, kteří stáli nejblíž, se ale tvářili klidně. Vlastně ne, netvářili se

13


klidně, opravil se v duchu. V jejich tvářích byla patrná nervozita a oči jim

neklidně těkaly po krajině ve snaze zachytit jakýkoliv náznak přítomnosti

nepřátelských bojovníků. Legát se dlouze nadechl, aby se uklidnil, mávl paží

před sebe a dloubl svého koně patami do boků. Kůň se pomalu vydal vpřed

a zároveň zastříhal špičatýma ušima, jako by vycítil pánovu nervozitu. Cesta

se postupně vyrovnala a zanedlouho se prvním jezdcům otevřel ničímnerušený výhled do ústí údolí.

Půl míle před nimi se rozkládalo místo, kde měla stát pevnost. Legionáři vymýtili mezi borovicemi široké prostranství, na němž zůstaly v rozryté zemi pouze pařezy připomínající vylámané zuby. Půdorys pevnosti zůstal sice zachován, ale v místech, kde se měl táhnout hluboký příkop a nad ním se tyčit obranný val a palisáda, se teď válely ohořelé trámy a vozy společně se zbytky stanů z kozí kůže, které někdo rozerval a zadupal do bláta. Obranný val byl na řadě míst úplně zničený a hlína i dřevěné podpěry se svezly dopříkopu. V této změti trosek ležela mrtvá těla mužů, koní a mezků. Útočnícistrhali ze svých obětí všechno oblečení a legát se při pohledu na bledou lidskou kůži neubránil pomyšlení na červy, kteří se už určitě zmocnili své potravy. Při té představě se Quintatus otřásl a rychle ji zaplašil. K uším mu dolehly tiché kletby jeho mužů, kteří upírali oči na trosky před sebou a nevěřícně lapali po dechu. Legátův kůň se zastavil, ale jeho pán ho zlostně kopl do boků a švihl otěžemi, aby ho přiměl pokračovat poklusem vpřed.

Po nebezpečí nikde ani stopy. Nepřátelé dokončili svou vítěznou práci už před mnoha hodinami a zmizeli i s kořistí. Na místě, kde se měla tyčitpevnost, zůstaly pouze trosky, zničené zbytky vozů a mrtví. A také vrányokusující mršiny. Když se k nim jezdci po cestě přiblížili, ptáci prudce vzlétli k obloze za halasného láteření na vetřelce, kteří jim zabránili pokračovat v odporné hostině. Jejich opeřená těla se vznášela nad Římany jako proužky černé látky unášené rozbouřeným větrem a vysílala k legátovým uším hrozivý křik.

Když Quintatus dorazil k troskám hlavní brány, lehce zpomalil. Dřevěné věže po obou stranách vstupního prostoru tu vyrostly ze všeho nejdříve, ale teď tu zůstaly pouze jejich zuhelnatělé kostry, z nichž stoupaly nad skalnaté svahy lesnatého údolí pruhy kouře a následně se spojovaly s šedými mraky visícími nízko nad zemí. Po obou stranách bývalé brány se táhl obrannýpříkop vedoucí k rohům pevnosti, kde čněly vzhůru pozůstatky strážních věží. Legát mlaskl na koně a projel kolem ruin brány. Za valem tvořícímobran>14


nou linii se rozkládalo otevřené prostranství a ještě o kus dál spatřil legát

trosky stanů a hromady těl, z nichž útočníci strhali zbroj, šaty i boty.Zkroucené potlučené mrtvoly byly potřísněné krví vytékající z tmavýchrozšklebených ran, které jim přivodily smrt. Další menší rány zanechaly na mrtvolách

zobáky vran. Několika z nich ptáci dokonce vyklovali oči a zanechali po nich

pouze zakrvácené důlky. Řadě těl chyběla hlava a pahýly jejich krků byly

zbrocené zaschlou zčernalou krví.

Zatímco Quintatus přejížděl pohledem padlé legionáře, jeden z jeho důstojníků popojel na koni až k němu a zachmuřeně pokýval hlavou.

„Vypadá to, že aspoň část z nich se snažila klást odpor.“

Legát na jeho poznámku nijak nereagoval. Snadno si dovedl představit poslední chvíle obránců rozestavěné pevnosti, během nichž se snažili odrazit nepřátelský útok do posledního muže. Když válečníci všechny legionářepozabíjeli, okamžitě se vrhli na jejich mrtvoly a sebrali jim zbraně a výstroj.Quintatus věděl, že si Caratacus a jeho muži nechají všechno, co budou moci použít, a ostatní věci hodí do nejbližší řeky nebo je zakopou, aby Římané nemohli nic odvézt nazpátek do skladů XIV. legie. Po chvíli zvedl oči a rozhlédl se po pevnosti. Mezi zničenými stany ležela další těla – jednotlivě i v hloučcích, což dokazovalo, jaký chaos mezi muži vypukl, když nepřátelští bojovníci zdolali ještě nedokončené opevnění.

„Mám nařídit mužům, aby sesedli z koní a pustili se do pohřbívání těl, pane?“ zeptal se ho tribun stojící vedle něj.

Quintatus se k němu pootočil, ale chvíli mu trvalo, než si mladíkova otázka proklestila cestu jeho chmurnými myšlenkami. Zavrtěl hlavou. „Nechte je tady, dokud se k nám nepřipojí zbytek legie.“

Mladší důstojník vyslal k legátovi udivený pohled. „Určitě, pane? Mám strach, aby to nepodkopalo morálku mužstva. Už tak je dost nízká.“

„Jejich náladu dokážu poznat sám,“ vyštěkl Quintatus, ale pak se zarazil. Mladý tribun přijel teprve nedávno z Říma a ještě si ani nestačil zašpinit zbroj, ale už se nemohl dočkat, až využije všechny své znalosti o válečném umění, které získal z druhé nebo třetí ruky. Legát si vybavil, že když se on sám přidal ke své první legii, choval se úplně stejně. Odkašlal si tedy a přiměl se ke klidné odpovědi.

„Ať se naši muži na ta těla podívají.“ Mnoho jeho vojáků přišlo ke XIV. legii teprve nedávno – připluli z Galie na lodích, které vyrazily na cestu hned poté,

15


co pominuly zimní bouřky. „Musí jim být jasné, jaký je čeká osud, pokud

někdy dovolí nepřátelům, aby je porazili.“

Tribun zaváhal a po chvilce přikývl. „Jak nařizuješ, pane.“

Quintatus lehce šťouchl koně do boků a zamířil do samého srdce pevnosti. Po obou stranách široké blátivé cesty, kterou křížila pod pravým úhlem další pěšina, viděl pouze zkázu, trosky a smrt. Nakonec dorazil ke zbytkům někdejšího velitelského stanu kohorty, vedle nichž byla navršená další těla. Při pohledu na nehybnou tvář centuriona Salvia, velitele jedné z kohort, ho zamrazilo. Mrtvola šedovlasého veterána ležela na zádech a zírala s pokleslou bradou a otevřenými ústy, odhalujícími křivé zažloutlé zuby, do mraků na obloze. Byl to dobrý důstojník, pomyslel si Quintatus. Odvážný, schopný, odolný a mnohokrát vyznamenaný. Nepochybně bojoval až do hořkého konce jako pravý centurion. Na hrudníku a břiše měl několik ran. Legát věděl naprosto určitě, že kdyby Salviovo tělo obrátil, na zádech by žádné zranění nenašel. Útočníci mu možná nechali hlavu na krku právě kvůli tomu, že si vážili jeho statečného odporu.

Ještě však bylo zapotřebí najít tělo tribuna Marcella, který velel zdejším mužům budujícím pevnost. Quintatus se nadzvedl v sedle, přehodil nohu přes hřbet koně a seskočil do čvachtajícího bláta. Cestou k mrtvým vojákům se rozhlížel, jestli někde neuvidí jakoukoliv stopu po mladém aristokratovi, pro nějž se jeho první velitelské místo stalo zároveň místem posledním. Tělům bez hlavy se legát raději vyhýbal, protože usoudil, že pátrat mezi nimi by bylo zbytečné. Marcella však nenašel ani poté, co obrátil několik zabitých mužů ležících na břiše. Dva z nich měli tak zohavené tváře, že se z cárů jejich masa a kůže vůbec nedala vyčíst jejich podoba. Nakonec Quintatus dospěl k názoru, že hledání Marcella musí zatím počkat.

Pak se ale zarazil a uvědomil si, že tu něco nehraje. Prudce se narovnal,přejel zkoumavým pohledem trosky tábora a snažil se odhadnout počet tělpoházených v bahně. Nespatřil ani jedinou stopu po nějakých padlých útočnících. To však nebylo nic neobvyklého. Místní bojovníci si své mrtvé pokaždé odnášeli a tajně je pohřbívali, aby je Římané nenašli a nezjistili rozsah jejich ztrát.

„Co se děje, pane?“ zeptal se tribun, jehož polekal velitelův ustaraný výraz.

„Našich lidí tu leží příliš málo. Podle mě jich tak čtvrtina chybí.“

Tribun se na něj zadíval a přikývl. „Jenže kam se poděli?“

16


„Musíme předpokládat, že je zajali živé,“ odpověděl Quintatus chladně. „Zajatci... ať se nad nimi bohové smilují. Neměli se vzdávat.“

„Co se s nimi stane, pane?“

Quintatus pokrčil rameny. „Pokud budou mít štěstí, Britové je využijí jako otroky a udřou je k smrti. Předtím je ale budou vozit od jednoho kmene ke druhému a dokazovat na nich místním horalům, že Řím je možné porazit. Celou dobu je budou tlouct a ponižovat.“

Tribun nervózně polkl. „A když to štěstí mít nebudou?“ vypravil ze sebe po krátké odmlce.

„Předají je druidům a obětují vlastním bohům. Stáhnou je z kůže nebo upálí zaživa. Proto si člověk musí dát pozor, aby jim v žádném případě nepadl do rukou,“ řekl Quintatus. Vzápětí zahlédl koutkem oka jakýsi pohyb, a tak se otočil k cestě vedoucí od hlavní brány. První centurie pochodující v čele hlavní části legie úspěšně dorazila na kopec a začala sestupovat po svahu dolů, ale postup jim ztěžoval stále rozbahněnější povrch cesty. Mraky nad jejich hlavami se na okamžik rozestoupily a na čelo římské kolony dopadl tenký pruh světla. Mihotavý třpyt prozradil, kde se nachází orel legie a takéstandarty s portrétem císaře a insignie podřízených jednotek. Quintata napadlo, jestli to má považovat za dobré znamení. Pokud ano, bohové si pro něj vybrali zvláštní chvíli.

„Co teď, pane?“ zeptal se tribun.

„Hmm?“

„Jaké máš pro nás rozkazy?“

„Dokončíme, co jsme začali. Jakmile sem dorazí zbytek legie, dám opravit příkop a val a budeme pokračovat ve výstavbě pevnosti,“ odpovědělQuintatus, narovnal se a zvedl oči ke tmavým zalesněným svahům po obou stranách údolí. „Ti divoši si dneska dopřáli malé vítězství. S tím už nic neuděláme. Teď někde v kopcích oslavují. Hlupáci. Jenom tím posílí odhodlání Říma zlikvidovat poslední zbytky jejich odporu. Ať už to potrvá jakkoliv dlouho, můžeš se spolehnout, že nám Ostorius ani císař nedovolí přestat, dokudneuspějeme.“ Po rtech mu přeletěl trpký úsměv. „Na tvém místě bych si na pohodlí pevnosti v Glevu radši nezvykal, chlapče.“

Mladý důstojník vážně přikývl.

„Dobře. Potřebuju tu vybudovat velitelský stan. Sežeň pár mužů, co vyčistí okolí a pustí se do stavby. Potom pošli pro mého písaře. Guvernér musí co

17


nejdřív dostat hlášení o situaci.“ Quintatus si promnul bradu a znovu zaletěl

pohledem k tělům centuriona Salvia a jeho druhů. Želel jejich ztráty a srdce

se mu sevřelo při pomyšlení, že nadcházející tažení bude nejtěžší anejkrva

vější od chvíle, kdy Římané přistáli na tomhle prokletém ostrově.

Byl to úplně nový způsob boje. Pokud chtějí římští vojáci zlomit železnou

vůli nepřátel, musejí postupovat naprosto nelítostně. A je zapotřebí, aby je

vedli důstojníci, kteří budou protivníky pronásledovat s nezlomnýmodhod

láním a bez sebemenšího soucitu. Takoví muži naštěstí existují, pomyslel si

legát. Zvlášť jeden konkrétní Říman naháněl nepřátelům takový strach, že

jim z něj tuhla krev v žilách. Byl to centurion Quertus. Kdyby měl Řím vBri

tánii sto takových důstojníků, jako je on, rázem by bylo po problémech. Ve

válce jsou takoví muži nenahraditelní. Jenže co se s nimi stane v době míru?

Ale tohle, řekl si Quintatus, ať řeší někdo jiný.

18


Kapitola druhá

Řeka Tamesis o dva měsíce později

„U všech bohů, tady se to ale změnilo,“ prohlásil Macro a ukázal k budovám

rozptýleným po severním břehu řeky. Nákladní loď, na níž stáli, právěprolula zákrutem v širokém korytu vodního toku a nyní mířila přímo po větru,

který vanul pod šedou zataženou oblohou a pleskal plachtou.

Kapitán zvedl ruce k ústům a zavolal na širokou palubu: „Popadněte lana! Skasat plachtu!“

Několik mužů začalo šplhat po úzkých provazových žebřících na stěžeň a kapitán se otočil ke zbytku posádky. „Vysuňte vesla a připravte se!“

Námořníci – směsice Galů a Batavů – na okamžik zaváhali a pak sezamračeně pustili do práce. Macro se při pohledu na ně neubránil pobavenému úsměvu. Moc dobře poznal, co jejich mlčenlivý odpor znamená, a také věděl, že ve skutečnosti vůbec není myšlený vážně. U vojáků, které znal celý život, to chodilo úplně stejně. Nakonec se opět zadíval k nízkému plochému břehu po obou stranách řeky. Většina stromů byla pokácená a po venkovské krajině byly rozeseté nevelké statky. Macro zahlédl i několik větších budov staškovými střechami, které prozrazovaly, že Řím začíná v nové provinciizanechávat svou stopu. Po chvilce se probral ze zamyšlení a zadíval se na svéhospolečníka, který stál opodál s lokty opřenými o zábradlí a nepřítomně sledoval zvlněnou vodní hladinu ubíhající kolem nich. Macro si hlasitě odkašlal.

„Říkám, že se to tady pěkně změnilo.“

Cato se probral, zvedl k Macronovi oči a rychle se usmál. „Promiň, jsem na hony daleko.“

Macro přikývl. „Dovedu si představit, že myslíš na Řím. Žádnej strach,mladej. Julia je dobrá holka a slušná manželka. Bude na tebe čekat, než se vrátíš.“

Cato měl sice vyšší hodnost než Macro, ale během osmi let společné služby se mezi nimi vytvořilo pevné přátelské pouto, díky němuž nemuseli brát na podobné věci ohledy. Macro býval Catonovým nadřízeným, ale nedávno ho jeho mladší přítel služebně přeskočil, protože získal hodnost prefekta a chystal

19


se nastoupit na své první stálé velitelské místo v čele Druhé pomocné kohorty

thráckých jezdců. Její předcházející velitel byl zabit během minulého válečného

období a císařský armádní štáb v Římě rozhodl, že ho nahradí právě Cato.

„A kdy to asi bude?“ povzdychl si mladší z obou mužů poněkud zatrpkle. „Podle toho, co jsem slyšel, byl císařův triumf na počest dobytí Británie dost předčasný. Vsadil bych se, že s Caratacem a jeho stoupenci budeme bojovat ještě jako starci.“

„To je jedině dobře,“ prohlásil Macro a pokrčil rameny. „Radši se budu věnovat poctivý vojně než těm tajemnejm úkolům, který jsme dostávaly od tý doby, co jsme odsud vypadli.“

„Měl jsem za to, že Británii nesnášíš. Pořád jsi omílal, jaká je tu zima a vlhko a nic pořádného k snědku. Nemohl ses dočkat, až odsud odjedeš.“

„To jsem vážně tvrdil?“ podivil se Macro se strojeným nevinným výrazem, ale pak si zamnul ruce. „Hlavně že jsme zpátky. Pořád se tu válčí ostošest, takže máme šanci získat další povýšení a vyznamenání. A hlavně si budu moct zase něco našetřit na stáří. Taky jsem měl uši nastražený, mladej. Povídá se, že v horách na západě je stříbra habaděj. Když místním nakopem zadky a přimějem je k poslušnosti, s trochou štěstí si budem žít jak prasata v žitě.“

Cato se neubránil úsměvu. „Zkušenost mi říká, že když někomu nakopeš zadek, sotva ho tím přiměješ k poslušnosti.“

„Ale jo. Když víš, kam a jak tvrdě ho nakopnout, udělá všechno, co mu nařídíš.“

„Jak myslíš.“ Cato se s ním nechtěl dohadovat. Stále ho tížilo pomyšlení, že opět dlouho neuvidí Julii. Setkali se před několika lety na východníhranici říše, kde Juliin otec, senátor Sempronius, sloužil jako císařský vyslanec na dvoře palmýrského krále. Pro mladého legionářského důstojníka Catona znamenalo přiženění do senátorské rodiny velký společenský skok. Ale byl to rovněž důvod k obavám z uštěpačných poznámek členů starodávnýcharistokratických rodin. Senátor Sempronius však poznal Catonův potenciál a rád mu dal svou dceru za manželku. Jejich svatba byla nejšťastnějším dnem v Catonově životě, ale než si stačil zvyknout na roli manžela, předal mucísařský tajemník Narcissus rozkaz, aby se vydal za svou novou jednotkou.Narcissus čelil sílícímu tlaku dvorské kliky, která se rozhodla podporovat mladého Nerona jakožto Claudiova nástupce. Císařský tajemník se přidal k těm, kdo podporovali nárok malého Britannica, císařova pokrevního syna, ale jejich

20


vliv na churavého starého panovníka největší světové říše pozvolna slábl.Narcissus Catonovi vysvětlil, že mu vlastně prokazuje laskavost, když ho posílá

co nejdál od Říma. Až císař Claudius zemře, nastane boj o moc a neúspěšná

strana nemůže očekávat žádnou milost – stejně jako všichni, kdo jsou s ní

nějak spojení. Pokud Britannicus prohraje, jeho osud bude zpečetěný aNarcissův též.

A jelikož Cato s Macronem úspěšně – byť nedobrovolně – plnili až dosud tajemníkovy úkoly, hrozilo nebezpečí i jim. Až nastane rozhodující chvíle, vyjdou ze všeho mnohem lépe, když budou bojovat na nějaké vzdálenéhranici říše, co nejdál od Neronových pomstychtivých stoupenců. Cato sice nedávno zachránil tomuto Claudiovu adoptivnímu synovi život, ale zároveň se dostal do křížku s Pallasem, císařským propuštěncem a hlavou Neronovy kliky. A Pallas jen málokdy odpouštěl lidem, kteří se postavili do cesty jeho ambicím, takže by Catona nezachránil ani vděk mladého adepta na císařský titul. Necelý měsíc po svatbě, která se konala v Semproniově domě, se tedy Cato s Macronem dostavili do paláce a převzali nová jmenování – Cato jako prefekt thrácké jezdecké kohorty a Macro jako velitel jedné z kohort XIV. legie. Obě jednotky sloužily v armádě guvernéra Ostoria Scapuly v Británii.

Když nastal čas odjezdu, došlo i na slzy. Julia svého manžela objala stejně pevně jako on ji, a když pak celá roztřesená zabořila tvář do záhybů jeho pláště, její tmavé vlasy se mu rozlily po rukou jako tmavý vodopád. Juliino trápení kvůli nadcházejícímu odloučení, které prožíval úplně stejně jako ona, mu lámalo srdce. Dostal však rozkaz, a smysl pro povinnost, který sjednotilřímské občany a umožnil jim porazit všechny nepřátele, mu nedovolovalneuposlechnout.

„Kdy se vrátíš?“ ozvala se Julia tlumeně, obličej stále přitisknutý k jeho plášti. Pak k němu ale zvedla zarudlé oči a Cato přímo fyzicky cítil, jak se mu svírá srdce. Přesto se přinutil k pousmání.

„Tažení brzy skončí, lásko. Caratacus už není schopen dlouho vzdorovat. Porazíme ho.“

„A potom?“

„Potom počkám, dokud nenastoupí na trůn nový císař. A až se budu moct bezpečně vrátit, požádám o nějaké místo ve státní správě.“

Julia na okamžik stiskla rty. „Ale to může trvat roky.“

„Ano.“

21


Julia chvíli nepromluvila, ale pak navrhla: „Mohla bych s tebou jet doBritánie.“

Cato naklonil hlavu do strany. „Možná ano. Ale teď ještě ne. Ostrov je pořád zaostalý a plný barbarů. Žádné pohodlí, na které jsi zvyklá. A hrozilo by ti tam nebezpečí, přinejmenším kvůli nezdravému ovzduší.“

„To je mi jedno. Zažila jsem tak hrozné věci, že se o nich ani neodvažujumluvit, Catone. Sám to víš. Po všem, co máme za sebou, si zasloužíme být spolu.“

„Já vím.“

„Tak mi slib, že pro mě pošleš, jakmile tam bude jen trochu bezpečněji,“ řekla prosebně, pevně mu sevřela plášť a odhodlaně se mu zadívala do očí. „Slib mi to.“

Cato cítil, jak ho opouští dřívější odhodlání uchránit Julii před veškerým nebezpečím a nepohodlím v nové provincii. „Slibuju.“

Julia povolila sevření, ustoupila o půl kroku dozadu, přikývla a ve zničené tváři se jí objevily známky úlevy. „Nenech mě tady čekat moc dlouho, můj nejdražší Catone.“

„Ani o den déle, než bude nutné. Přísahám.“

„Dobře.“ Julia se usmála, stoupla si na špičky a políbila Catona na rty. Pak udělala krok dozadu, naposledy mu stiskla dlaně a napřímila se. „V tompříadě už bys měl jít.“

Cato jí věnoval poslední dlouhý pohled, ale potom sklonil hlavu, otočil se zády k senátorovu domu a vykročil do ulice vedoucí k městské bráně, kde měl nasednout na člun a odjet po Tibeře do Ostie za Macronem. Když dorazil na konec ulice a ohlédl se, viděl, že Julia dosud stojí ve dveřích. S nesmírným sebezapřením se otočil a odešel.

Bolest z odloučení v něm nijak nepolevila ani během dlouhé plavby do Massilie, odkud se vydali po souši do Gesoriaca. Tam nastoupili na nákladní loď, na níž překonali poslední úsek cesty do Británie. Návrat na ostrov po několika letech v nich vyvolal zvláštní pocit. Krátce před připlutím do cíle míjeli říční břeh, z něhož se Cato a jeho druhové z II. legie kdysi probojovali na pevninu. Museli při tom překonat hordu britských válečníkůpovzbuzovaných divokým řevem druidů, kteří metali po římských vetřelcích nadávky a kletby. Tato mrazivá vzpomínka mu připomněla, co je tady čeká, a naplnila ho strachem, že uběhne řada let, než tu zavládne takové bezpečí, aby mohl poslat pro svou ženu.

22


„Už je vidět? Londinium?“

Cato se otočil ke staré hubené ženě s drsnou tváří, která přicházela odprůlezu vedoucího do stísněných ubikací pro pasažéry. Hlavu jí zakrýval šátek, zpod něhož jí ve větru vlálo několik pramínků vlasů. Když přistoupila k zábradlí, Cato ji přivítal úsměvem a také Macro se na ni zazubil.

„Vypadáš mnohem líp, mami.“

„No samozřejmě,“ odpověděla příkře. „Když se už tahle zpropadená kocábka konečně nehoupe jako splašená. Byla jsem přesvědčená, že nás ta bouřka pošle ke dnu. A upřímně přiznám, byla bych ráda. Ještě nikdy v životě mi nebylo tak zle.“

„Vždyť to ani nebyla pořádná bouřka,“ namítl Macro.

„Ne?“ Jeho matka kývla na Catona. „A co na to ty? Zvracel jsi skoro stejně jako já.“

Cato se zašklebil. Předcházející večer se loď prudce houpala a zmítala sebou a Cato se zmohl jen na to, že bezmocně ležel celý zničený a schoulený na kavalci a zvracel do dřevěného džberu postaveného na zemi. Divoké moře omývající galské břehy ho doslova mučilo.

Macro si pohrdavě odfrkl. „Sotva zafoukal větříček. Navíc docela příjemnej a čerstvej. Pěkně mi prosolil plíce.“

„A přitom z tebe vyhnal všechno, co jsi měl v žaludku,“ podotkla jeho matka. „Než to prožít znovu, radši bych umřela. Už na to nechci anipomyslet. Ptala jsem se, jestli je tamto Londinium.“

Oba muži se otočili směrem, kterým ukazovala, a zadívali se na vzdálené budovy rozeseté na sever od řeky Tamesis. Podél břehu se táhla přístavní hráz lemovaná mohutnými dřevěnými pilíři podpírajícími masivní příčné nosníky, které byly zpevněné těžkými balvany a zeminou a nahoře pokryté kamennou dlažbou. Několik nákladních lodí kotvilo přímo u hráze, ale mnoho dalších čekalo o kus dál proti proudu řeky, až na ně přijde řada a budou mocivyložit náklad. Řetězce lidí na břehu si vzájemně předávaly zboží vynášené z lodí a ukládané do dlouhých nízkých skladišť. Za nimi byly rozeseté různorodé stavby rozvíjejícího se města, některé stále nedokončené. Asi sto kroků od břehu vznikalo druhé podlaží rozlehlého komplexu, který se už teď tyčil nad ostatními budovami. Cato si uvědomil, že tam vyrůstá – jako ve všechostatních městech založených Římem – bazilika. Bylo to správní středisko, kde se mimo jiné nacházely tržnice, soudní síně, obchody a kanceláře.

23


„Přesně tak, to je Londinium,“ odpověděl kapitán, který právě v tu chvíli přistoupil ke svým pasažérům. „Roste rychlejc než vřed na zadku. A je stejně odporný.“

„Vážně?“ zamračila se Macronova matka.

„Přesně tak, Portie. Je to zavšivená díra. Úzký uličky plný bláta, laciný nálevny a hampejzy. Nějakou dobu potrvá, než se tu všechno usadí a zLondinia se stane takový město, na jaký jste zvyklá.“

Portia se usmála. „Dobře. Přesně tohle jsem chtěla slyšet.“

Kapitán se na ni zamračil a Macro se rozchechtal.

„Přijela sem totiž za podnikáním.“

Kapitán si přeměřil starou ženu pohledem. „Za jakým podnikáním?“

„Chci si tu otevřít hostinec,“ odpověděla. „Po cestě na lodi se člověkpotřebuje napít a užít si trochu pohodlí. A řekla bych, že brány Londinia vidí spoustu přijíždějících obchodníků, námořníků a vojáků. Ideální zákazníci. Určitě uvítají služby, co tu hodlám nabízet.“

„Máš pravdu, že to tady kypí životem,“ přikývl kapitán. „Ale je to tvrdej život. O to těžší, že Británie je nová provincie. Obchodníci, co sem jedou zbohatnout, mají ostrý lokty. Konkurence Římanky se jim určitě nebude líbit.“

„V Ravenně mi patřil hostinec a taky jsem tam musela zápolit s všelijakými muži. Místní mi rozhodně nebudou dělat potíže. Zvlášť až zjistí, že můj syn slouží jako centurion u Čtrnácté legie,“ řekla, vzala Macrona za paži aláskylně ji stiskla.

„Přesně tak,“ přikývl Macro. „Jestli si na ni někdo něco dovolí, bude mít potíže se mnou. Všem, kdo to zatím zkusili, se to pěkně vymstilo.“

Kapitán přejel pohledem důstojníkovu statnou postavu a jizvy na jeho tváři. Vůbec o jeho slovech nepochyboval.

„Ale stejně, proč jsi přijela zrovna sem, paní? V Gesoriacu by se ti začínalo snáz. Je tam dost rušno.“

Portia stiskla rty. „Tady se dá vydělat mnohem víc, když se člověk umíotáčet, navíc mi kromě syna už nikdo na světě nezůstal. Chci mu být co možná nejblíž. Až odejde z armády, kdo ví, třeba se ke mně přidá.“

Macronovi zasvítilo v očích. „To je nápad! Tolik vína a ženskejch, kolik chci, a pod jednou střechou!“

Portia ho pleskla po paži. „Na to tě užije... Vy vojáci jste jeden jako druhý. Já každopádně zkusím štěstí tady a zůstanu tu, dokud neumřu. Ty můžeš

24


s životem naložit, jak chceš, Macrone, ale já už se odsud nehnu. Bude to můj

poslední domov.“

Nákladní loď zamířila za rytmického pohupování k hrázi. Jak se cestující blížili k Londiniu, ovanuly je pachy nedalekého města. Se štiplavým odérem rašeliny a splašků se mísil puch kouře a všichni lidé cítili, jak se jim svírá hrdlo.

„Moře možná není tak špatné,“ zamumlal Cato a nakrčil nos.

U přístavní hráze nebylo žádné volné místo, a tak kapitán vydal posádce povel, aby loď navedla za poslední plavidla kotvící dál proti proudu řeky. Potom se omluvně otočil ke svým pasažérům.

„Než na nás přijde řada, chvíli to potrvá. Rád vás nechám na palubě, ale klidně řeknu svým klukům, ať vás dopraví na břeh ve člunu.“

Cato se odtáhl od zábradlí a zaujal rozhodný vzpřímený vojenský postoj, jemuž se naučil od Macrona. „Necháme se svézt na břeh. Musíme se tady s centurionem co nejdřív ohlásit na nejbližším vojenském velitelství.“

„Ano, pane,“ odpověděl kapitán a poklepal si kotníky ohnutých prstů na čelo. Okamžitě se dovtípil, že neformální chování skončilo s doplutím k cíli. „Hned to zařídím.“

Na jeho slovo se dalo spolehnout – když námořníci vyhodili kotvu a zatáhli vesla, byly už truhly a pytle s Portiinými věcmi na palubě. Následně spustili do vody malý široký člun se zaoblenou přídí, hned vzápětí do něj naskočili dva veslaři a natáhli ruce k pasažérům, aby jim pomohli dovnitř. Uvnitř bylo místo pouze pro tři lidi, takže je čekala ještě jedna cesta z lodi na břeh se všemi zavazadly. Cato nastupoval jako poslední. Sotva došlápl na tenké dno člunu, začal prudce máchat rukama, aby udržel rovnováhu, a nakonec sžuchnutím dosedl na lavici. Macro uštěpačně mlaskl a střelil po Catonovirozmrzelým pohledem. Dva muži z posádky pak vložili vesla do havlenek azamířili ke břehu. Při pohledu ze svého člunu teď v těsné blízkosti Londinia viděli, že se po hladině řeky táhnou pruhy splašků z odpadních struh podél přístavní hráze. Ve stojaté vodě se držely na hladině kusy rozlámaného dřeva a dalších odpadků, po nichž přebíhaly krysy hledající cokoliv k snědku.Veslaři zamířili ke schodům, které vystupovaly z vody na jednom konci hráze. Když k nim přirazili, muž sedící na boku člunu blíže k hrázi uložil veslo na dno a natáhl se pro stočené lano, které se používalo jako odrazník. A zatímco ho přidržoval, jeho druh omotal konec lana kolem úvazného kůlu.

25


„Pánové, paní, jsme tady,“ usmál se a nechal je vystoupit. Trojice vedená Catonem vystoupala po schodech na rušnou přístavní hráz, která se táhla mezi loděmi a sklady, a rozhlédla se. V chladném jarním odpoledni se nesla vzduchem kakofonie hlasů, mezi něž se mísilo hýkání mul, práskání bičů a křik dozorců, kteří dohlíželi na muže seřazené vedle sebe do živého řetězu a vykládající zboží. Pohled, který se před Římany otevíral, působil chaoticky, ale Cato si uvědomoval, že je to důkaz hlubokých proměn ostrova, který téměř sto let vzdoroval římské moci. Ať už je to dobře, anebo špatně,Británii čekaly velké změny. Jakmile se Římanům podaří rozdrtit poslední místní ohniska odporu, stane se Británie skutečnou provincií a začlení se do říše.

Macro se postavil vedle svého přítele a rychle se rozhlédl. „Vítej zpátky v Británii...,“ zamumlal. „V prdeli na konci světa.“

26


Kapitola tøetí

Jakmile připlul člun s jejich věcmi, Macro přistoupil k hloučku mužůstojících před nejbližším skladištěm.

„Potřebuju pár nosičů,“ oznámil jim rázným zřetelným hlasem velitelezvyklého udílet rozkazy na cvičišti. Z mužů, kteří se k němu okamžitě rozběhli, si vybral několik nejurostlejších. Jeden z nich měl kolem hlavy ovinutoukoženou pásku, aby mu husté nezkrotné světlé vlasy nepadaly do čela. Nad obočím mu zpod ní vykukovala vypálená značka. Macro ji okamžitě poznal. Měli ji vyznavači východního boha Mithry, jehož kult se vytrvale šířil v řadáchřímské armády. „Tys byl dřív voják, nebo se pletu?“

Muž sklonil hlavu. „Byl, pane. Než mi jeden Silur probodnul nohu kopím. Od toho zranění jsem začal kulhat a už jsem neudržel krok se zbytkem kluků. Armáda neměla jinou možnost než mě propustit ze služby.“

Macro ho přejel očima. Muž měl přes tuniku přehozený už dost obnošený plášť a boty mu drželo pohromadě několik proužků látky. „Nech mě hádat. Prochlastals celý výslužný a teď se musíš živit takhle.“

Bývalý voják přikývl. „Tak nějak, pane.“

„Jak se jmenuješ a u který jednotky jsi sloužil?“

„Legionář Marcus Metellius Decimus, Druhá legie Augusta, pane!“odpověděl muž a napřímil se do pozoru, ale hned nato svraštil obličej a svezl ruku k bolavému stehnu, aby si ho podepřel.

„Tak Druhá, jo?“ Macro si promnul bradu. „To je moje stará banda. Vlastně naše stará banda,“ dodal a ukázal palcem na Catona. „Sloužili jsme podlegátem Vespasianem.“

Decimus posmutněle naklonil hlavu. „Toho jsem už nezažil, pane.“

„Škoda. Tak jo, Decime, budeš na tyhle chlapy dohlížet. Naše věci jsou vyskládaný támhle na hrázi vedle mýho kamaráda a tý dámy.“

Decimus upřel pohled na hráz a odfrkl si. „Je na něj trochu stará. Pokud teda nemá spoustu peněz... Pak žádná taková není stará.“

27


Macro zaťal zuby. „Ta stará žena je moje matka... Takže koukej pohnout zadkem!“

Decimus se rychle otočil a mávnutím ruky zavelel svým druhům, aby šli za ním. Zatímco muži zvedali truhly a pytle, Cato se snažil zorientovat. „Kudy se jde k místní posádce?“

„Žádná posádka tu není, pane. Ani pevnost. A vlastně ani opevnění. Před pár rokama tu pevnost byla, ale město rostlo tak rychle, že ji spolklo. Tam, kde stávala, se teď staví nová bazilika.“

„Chápu.“ Cato si otráveně povzdechl. „A kde bych našel někoho zguvernérových podřízených?“

Decimus chvilku uvažoval. „Můžeš to zkusit v guvernérově domě. Zrovna je doma.“

„Ostorius je tady v Londiniu?“ podivil se Cato.

„Ano, pane.“

„Ale hlavním městem provincie je Camulodunum.“

„Oficiálně je, pane. Vždyť právě odtamtud pocházel Caratacus. A tam taky císař Claudius slíbil postavit chrám na svou počest. Ale Camulodunum leží moc daleko na východě. V Římě to možná vymysleli jinak, ale tady si všichni vybrali za hlavní město Londinium. Dokonce i guvernér. Proto ho najdeš tady.“

Cato si vyslechl jeho vysvětlení a přikývl. „Tak dobře, zaveď nás keguvernérovi.“

Decimus uctivě sklonil hlavu, přehodil si přes rameno jeden z pytlů stěžkou výstrojí a vydal se kulhavým krokem za hlasitého supění do postranní uličky. „Pojď za mnou, pane.“

Brzy zjistili, že Londinium je skutečně tak odpudivé, jak je varoval kapitán nákladní lodi. V úzkých uličkách nebylo k hnutí a na rozdíl od Říma tu během dne neplatilo žádné omezení pro vozy a káry. Cato a jeho společníci si museli probojovávat cestu úzkými uličkami plnými lidí, koní a povozů. Decimus a jeho druhové se ve městě vyznali, takže šli mnohem rychleji, a Cato dostal strach, aby je neztratili z dohledu. Proto Macronovi nenápadně naznačil, aby svou matku trochu popohnal. Oblečení kolemjdoucích a jejich tváře mu napovídaly, že většinou pocházejí z jiných částí říše. Nepochybně sem přijeli kvůli snadnému výdělku, který nová provincie nabízela. Portii tu čeká tvrdá konkurence, pomyslel si. Doufal ale, že Macronova vojenská hodnost dokáže

28


ochránit matčiny zájmy před podvodníky, zloději a bandity, kteří už začali

toto město obtěžovat. „Všechno v pořádku, mami?“ zeptal se Macro.

Portia chladně sledovala hlouček domorodých mužů z místních kmenů, kteří procházeli ulicí. Těla měli zahalená kožešinami a po pažích se jim táhla spirálovitá tetování. „Divoši...“

Cato se usmál, ale pak zkrabatil čelo. Než obyvatelé ostrova přijmou římskou vládu, uplyne ještě spousta času. Caratacus a jeho stoupenci se sice pohybují ve vzdálených oblastech západně od Londinia, ale ani Britové žijící ve městě a v jeho okolí nejsou ještě zdaleka podmanění. Pokud se římské legie někdy ocitnou ve vážných potížích, nepochybně to povzbudí řadu místních obyvatel k otevřené vzpouře proti říši. A protože většina guvernérovy armády bylarozmístěná na hranici, povstalcům by nic nebránilo v ovládnutí zázemíprovincie, kterou už hodnostáři v Římě označili na svých mapách za zpacifikovanou.

„Kde je do prdele Decimus s tou svojí bandou?“ zavrčel Macro a natáhl krk. Při svém menším vzrůstu však skoro nic neviděl.

„Asi dvacet kroků před námi,“ odpověděl Cato.

„Nespouštěj ty pitomce z očí. Nechat si ukrást výstroj, hned jak vylezem na břeh... Zrovna tohle vážně nepotřebujem. V žádným případě se nechcivrátit k legii a vypadat při tom jako nějakej zelenáč a maminčin mazánek k tomu.“

Portia se ušklíbla. „Jestli něco nejsi, tak rozhodně maminčin mazánek.“

Ačkoliv odhodlaně pokračovali stále vpřed, jen stěží dokázali držet krok s nosiči před sebou. Když vyšli na rozcestí plné vozů přepravujících množství amfor, poskládaných těsně vedle sebe, po nosičích nebylo na druhé straně křižovatky ani stopy. Catonovi se samým zoufalstvím sevřelo srdce a zároveň v něm začal kypět vztek na Decima, že je obelhal.

„Hej! Prefekte! Tudy!“

Cato se otočil k místu, z něhož se ozývalo volání, a o kus dále vlevo spatřil Decima i jeho společníky. Bývalý legionář zavrtěl hlavou a uštěpačněpoznamenal: „Důstojníci se mnou nezvládají držet krok, i když kulhám. Kam to ten svět spěje?“

Než mu Cato stačil skočit do řeči a varovat ho, aby si při rozhovoru s vyšší hodností dával pozor na jazyk, zvedl Decimus ruku a ukázal na obrovskou vstupní bránu, která se vypínala na protější straně ulice, do níž právěodbočili. Cato si všiml, že se za zdí nachází lešení a také vysoká dřevěná konstrukce kladkového jeřábu.

29


„A jsme tady, prefekte. Tohle je bazilika. Nebo spíš bude.“

Hned nato znovu vykročil kupředu, aniž počkal na odpověď svýchzákazníků. Nebylo tu tak rušno jako kolem přístavu, takže Catonovi a jeho dvěma společníkům už nedělalo problém držet s bývalým vojákem krok. Počkali, dokud kolem nich neprojela kolona vozů s vínem, a pak došli až k bráně a přistoupili ke dvojici legionářů na stráži. Klenba nad bránou už bylaomítnutá a nabílená, ale ještě bylo zapotřebí dokončit okolní zeď.

„Kdo jste a co tu pohledáváte?“ zeptal se jich klidně jeden z legionářů. Zároveň přejížděl pohledem oba muže v doprovodu postarší ženy a rychle se snažil odhadnout jejich postavení. Důstojníci stojící před ním měli na sobě nové čisté tuniky a pláště, které si před odjezdem koupili v Římě. Nevzali si na sebe žádné odznaky hodnosti a na rukou se jim neskvěly žádné honosné prsteny, které by naznačovaly, že jde o bohaté muže, ale jejich postoj a jizvy hovořily samy za sebe. Zvlášť výmluvná byla dlouhá tenká linka, která se Catonovi táhla od čela až k bradě. Strážný si odkašlal a lehce změnil tón. „Co pro tebe můžu udělat, pane?“

„Prefekt Quintus Licinius Cato a centurion Lucius Cornelius Macro,“ představil sebe i Macrona Cato a kývl hlavou ke svému příteli. Teprve potom pokračoval. „Právě jsme přijeli z Říma, abychom převzali velení nad svými jednotkami. Chceme se ohlásit u někoho z guvernérových podřízených a pak si najít ubytování.“

„To se ti nejspíš nepoštěstí, pane. Je to dva měsíce, co šla pevnost k zemi.“

„Už o tom vím. Snad ale Ostorius a jeho úředníci nepracují pod širým nebem, nebo ano?“

„To sotva, pane!“ Legionář se otočil, sklonil hrot kopí a ukázal jím na lešení obepínající rozlehlý komplex patrových budov. „Tady se začal budovatguvernérův palác. Ostorius nařídil stavitelům, aby dokončili přízemí a zmizeli. Ale ještě před odchodem stihli dokončit hypokaustum, takže je uvnitř příjemně vytopeno. My, co doprovázíme guvernéra, jsme na tom hůř. Spíme venku ve stanech.“

„Přesně tohle vojáci dělaj, mladej,“ prohlásil Macro a nesouhlasně mlaskl. „Jestli ti to připadá nepohodlný, možná ses měl spíš přidat k nějaký bandě potulnejch komediantů.“

„Tak pojďme.“ Cato mávl rukou a vydal se po vyklizené cestě přesstaveniště. Po obou stranách se tyčily hromady dřeva, cihel, střešních tašek a žlabů

30


na míchání cementu. Základy některých mohutných staveb již byly hotové

a několik zdí sahajících do pasu naznačovalo, kde vyrostou první majestátní

veřejné budovy v nové provincii, které budou vévodit širokému okolí a budit

úžas všech místních obyvatel, jakmile na nich spočine jejich pohled. Nastaveništi pracovaly stovky mužů, mezi nimi i několik skupin spoutaných

otroků, kteří nosili stavební materiál všude, kde ho právě bylo zapotřebí.

Kromě jejich hlasitého supění se vzduchem neslo i vrzání pil, ostré dunivé

rány nástrojů, které dopadaly na opracovávané kameny, a halasné výkřiky

dozorců udílejících rozkazy.

Macro cestou přes staveniště souhlasně přikyvoval. „Až to tady dostavěj, bude to pastva pro oči.“

Pod lešením na protější straně celého prostoru byl ponechaný průchod ke zpola dostavěné budově, kterou guvernér Ostorius a jeho lidé využívali jako provizorní správní středisko. U vchodu stáli na stráži dva legionáři. Cato znovu vysvětlil, proč přicházejí. Potom se otočil k nosičům, kteří složili všechny věci hned za improvizovaným vchodem, sáhl po váčku s penězi, který mělzavěšený na opasku, a povolil řemínek.

„Bude to jeden sestercius,“ oznámil Decimus a dotkl se jedním prstem čela, což mělo být jakési neformální uctivé gesto. „Pro každýho.“

Macro zvedl obočí. „Bohové, ty jseš ale vydřiduch!“

„V Londiniu je to běžná cena.“

Cato se otočil k jednomu ze strážných. „Je to pravda?“

Legionář přikývl.

„Tak dobře.“ Zajel rukou do váčku, vytáhl několik mincí, odpočítal je a předal Decimovi a jeho společníkům. „V Londiniu je očividně draho. Můžete jít... Decime, na slovíčko.“

Cato se na bývalého vojáka pozorně zadíval. Pokusil se nahlédnout za jeho špinavý obnošený oděv a rozcuchané vlasy a odhalit v něm muže, kterýsloužíval jako legionář. Pokud Decimus říkal pravdu, pak jeho vojenskou kariéru ukončila vrtkavost války. On a Macro zažili za několik posledních let mnoho tažení a urputných bitev, ale podobný osud se jim vyhnul. Občas měl dojem, že s nimi štěstěně brzy dojde trpělivost a dříve či později ho dostihne zásah kopím nebo mečem, stejně jako se to stalo Decimovi.

„Kolik let jsi sloužil v Británii?“

Decimus se podrbal na bradě. „Přijel jsem před pěti rokama z výcvikovýho

31


tábora v Gesoriacu. Bojoval jsem s Druhou legií proti Deceanglům a potom

mě poslali s menší jednotkou jako posilu ke Čtrnáctý legii v Glevu. Další dva

roky jsem bojoval proti Silurům. No a nakonec mě potkalo tohle,“ řekl

a poplácal si chromou nohu.

„Dobře,“ přikývl Cato a krátce se zamyslel. „A vyhovuje ti pracovat jako poskok na přístavní hrázi?“

„Pěkně mě to sere,“ utrousil Decimus, ale hned nato se otočil k Portii. „Omlouvám se, paní.“

Portia si ho změřila klidným pohledem. „Posledních patnáct let jsem žila s vojákem od námořnictva. Takže tu podělanou omluvu si můžeš strčit, víš kam.“

Macro zůstal na svou jindy kultivovanou matku zírat, jako by nevěřil svým uším. Udiveně otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel, protože zjevně usoudil, že nejlepší bude její slova ignorovat.

Decimus se otočil zpátky ke Catonovi. „Co si tak má invalida počít? Měl jsem štěstí, že mi kromě odchodnýho přiznali i pravidelnou výsluhu. Ta mi stačí na střechu nad hlavou, ale vyžít se z ní nedá.“

„Chápu,“ odpověděl Cato. „Možná bych pro tebe měl jinou práci. Nijak zvlášť náročnou, ale úplně bez rizika nejspíš nebude. Jestli máš zájem, přijď sem zítra za svítání.“

Decimus se zpočátku tvářil překvapeně, ale pak uctivě sklonil hlavu a odkulhal pryč.

Macro bývalého legionáře sledoval, dokud mu nezmizel z dohledu, a pak se otočil ke Catonovi. „Co to mělo znamenat?“

„Od té doby, co jsme odsud odjeli, se tady změnily poměry. Guvernér nás sice seznámí se zdejší situací, ale nepochybně to vezme ze svého úhlu pohledu. Takže nás čeká sebevědomý projev a podceňování nepřátelské hrozby. Ostorius je stejný jako kterýkoliv jiný guvernér. Záleží mu na tom, aby se na jeho správcování pohlíželo jako na velký úspěch, a tak po nás bude chtít, aby stejně vyzněly i všechny naše dopisy a hlášení do Říma. Proto bych si docela rád vyslechl i názory někoho z Mariových mezků. Kromě toho budu v táboře potřebovat sluhu, který se mi postará o výstroj. Ideálně takového, kterému můžu věřit.“

„Věřit?“ ušklíbla se Portia. „Tomu vandrákovi? Já bych řekla, že je tošejdíř, nic víc.“

32


Cato varovně zvedl prst. „Nesuď ho tak zbrkle. Vzhled není všechno. Kdyby byl, všichni by utíkali před tvým synem na hony daleko.“

„To už dělaj,“ zavrčel Macro. „Pokud maj pud sebezáchovy.“

„Jen se nekasej!“ zvolala Portia a lehce ho pleskla po rameni. „Jsi pes, co štěká, ale nekouše. Nemysli si, že to nevím. A Cato taky.“

Macro se samými rozpaky začervenal. Debaty o citech se mu příčily a už pouhá představa, že i on má v sobě jistou citlivou stránku, ho naplňovalaodorem. Pocity byly pro básníky, umělce, herce a další méně důležitésmrtelníky. Voják je jiný. Musí potlačovat všechna hnutí svého srdce a mysli aposlušně plnit rozkazy. Ani mimo službu se nesmí nechat strhnout a dát najevo, co cítí. Samozřejmě musel připustit, že někteří vojáci jsou jiní. Kradmo zaletěl pohledem ke Catonovi. Stále byl vytáhlý a šlachovitý a až donedávna vypadal velice mladě. Jeho oči však pozvolna získaly odměřenější výraz a jeho chůze už zdaleka nevypadala tak nemotorně a rozpačitě jako dřív. Catonův úsporný rozhodný krok nyní působil stejně sebevědomě jako krok každého jiného veterána. Macro však znal svého přítele natolik dobře, aby věděl, že Catonův nepokojný zvídavý mozek neustále přemítá nad díly filozofů a historiků, která v mládí tak dychtivě studoval. Cato je skutečně úplně jiný druh vojáka, pomyslel si Macro a zdráhavě připustil, že to jeho mladému příteli prospívá.

Než Catona oslovil, s rozladěným výrazem si zhluboka odkašlal.

„Když o to tolik stojíš... Proč si ale prostě nekoupíš otroka? Můžeš si to dovolit. Kromě toho armáda přivedla tolik zajatců, že je v Londiniu určitě koupíš lacino.“

„Nechci žádného Brita. To poslední, co tady potřebuju, je záštiplný barbar, který by mi měl čistit meč a ve dne v noci mi hlídat záda, zatímco já budu bojovat s nepřáteli. Ne, musí to být někdo, kdo si takovou službu vybere. Pokud Decimus sloužil v legiích, můžu si přát někoho lepšího? Pomůže mi odhadnout, jaká tu mezi lidmi panuje nálada.“

Macro se na okamžik zamyslel a přikývl. „Tak jo. Teď se mrknem, kam bysme si mohli odložit výstroj,“ řekl a otočil se k matce. „Zvládneš to tady sama?“

„Zvládám to už přes padesát let... Jen běžte.“

Legionář na stráži jim ukázal cestu ke správní budově, kterou využíval guvernér, a Macro s Catonem zamířili po nádvoří ke vchodu. Silné obvodové zdi částečně tlumily hluk ze stavby, ale dlažbu uvnitř přesto pokrývala tenká

33


vrstva prachu a špíny a po okrajích nádvoří ležel vyskládaný stavební materiál.

Mezi jednotlivými pracovnami se pohybovalo několik úředníků, kteří drželi

v rukou voskové destičky nebo svitky. Hlavní síň, vyhřívanou žhnoucímiželeznými koši, vyplňovaly dlouhé stoly, za nimiž pracovaly desítky mužů. Cato

přistoupil k jakémusi mladšímu tribunovi skloněnému nad nějakou písemností a poklepal kotníky prstů o stůl. Tribun k němu zamračeně zvedl oči.

„Ano?“

Cato se mu stručně představil. „Právě jsem přijel. Musím se ohlásit u guvernéra, a dokud neodjedeme ke svým jednotkám, potřebujeme se někde ubytovat. My a ještě jedna dáma.“

„Ubytovat? Moc ubikací tu není. Museli jsme kvůli nim přestavět i blok stájí. Tam se pár míst najde. Je tam sucho a ve všech kójích jsou normální lůžka.“

„Nedalo by se něco najít ve městě?“

„Můžete to zkusit. Ale je to děs a hrůza, a navíc se pořádně prohnete.Většina pokojů se pronajímá po hodinách, jestli mě chápeš, pane.“

„Bereme stáj,“ oznámil mu Cato. „Výstroj jsme si nechali u vchodu. Řekni svým mužům, ať ji odnesou do naší... ehm, kóje. S centurionem Macronem se musíme okamžitě ohlásit u guvernéra Ostoria. Kdybys byl tak laskav a zavedl nás k němu...“

Tribun si povzdechl, odložil hlášení, které předtím četl, odsunul se zahlasitého zaskřípění židle od stolu a vstal. „Tudy, pane. Až se sem vrátím,postarám se o vaše věci.“

Odvedl je přes zadní část síně na chodbu, z níž se vcházelo do menších místností po obou stranách. V některých pracovali další úředníci a v jiných seděli důstojníci a civilní hodnostáři přidělení ke guvernéru Ostoriovi.

Dveře na konci chodby byly pootevřené. Tribun naznačil Catonovi aMacronovi, aby poč



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist